Prof. Dr.Rajko Doleček,DrSc.
CO SE DĚLO NA KOSOVU A METOCHII BĚHEM XIX. STOLETÍ
K pochopení dění v provinciích Kosovo a Metohije (v bývalé Jugoslávii se někdy používala pro ně zkratka Kosmet), bude dobré navodit atmosféru této oblasti z XIX. století, protože toto velmi pomůže pochopit dění ze století XX i XXI.. Z toho důvodu kapitola začíná vylíčením některých událostí z té doby a hlavně proto uvádí ukázky diplomatické korespondence Srbského království (v té době tam vládl mladý král Aleksandr Obrenović /1889-1903/) s ministrem zahraničí osmanské (turecké) říše Tevfikem-pašou v Cařihradě. Korespondence se účastnili srbský vyslanec v Cařihradě, jinak významný srbský intelektuál, Stojan Novaković a srbský ministr zahraničí (a současně i premiér) Dr.Vladan Djordjević. Byla to svým způsobem „suchá“ korespondence o faktech, ve kterých se odráželo utrpení slovanského, pravoslavného lidu Srbů i Černohorců v oblasti Kosova a Metohije pod terorem Turků a ještě více pod terorem značné části tamních Albánců, kterým turecká zpráva nezabraňovala (nemohla ? nechtěla ?) v stupňujícím se násilí proti slovanské, pravoslavné části obyvatelstva. Státní tiskárna v Bělehradě vydala v 1899, na základě dokumentů Ministerstva zahraničí Srbského království, knihu „Korespondence o albánských násilích v Starém Srbsku 1898-1899 (Prepiska o arbanaškim nasiljima u Staroj Srbiji 1898-1899). V textu bude uvedena řada citací z této knihy.
Pod pojmem „Staré Srbsko“ (Stara Srbija) chápali v XIX. století srbští spisovatelé a učenci oblasti, ve kterých vznikal, rozvíjel se a odkud se šířil srbský středověký stát. Koncem XIX. století se hranice „Starého Srbska“ poměrně nejvíce shodovaly s hranicemi státu za srbského krále Milutina (1282-1321). Zdá se, že pojem „Staré Srbsko“ první použil známý srbský sběratel lidové poezie a lingvista Vuk Stefanović Karadžić v roce 1818. Jako ohniska státnosti, kultury a víry, se v povědomí srbského národa Kosovo a Metohije v XIX. století upevnily jako „svatá země srbského národa“. “Staré Srbsko“ sestávalo z okresu Ras - za starých tureckých časů Novopazarský sandžak - od jihovýchodní hranice Bosny ke Kosovské Mitrovici, samo Kosovo pole s Prištinou, Metohije s městy Peć, Djakovica a Prizren, jakož i kraje na jih od Šar planiny až do Tetova a Velesu. Metohije dostala své jméno podle řeckého slova metoh, což znamená klášterní, církevní majetek, jako doklad raného křesťanského vlivu pravoslaví v této celé oblasti, se srbským obyvatelstvem, které se k němu hlásilo. Kosovo nikdy nepředstavovalo nějaký ucelený státní útvar, pouze ke konci tureckého panství byl v XIX.století utvořen Vilajet Kosovo, který obsahoval nejen oblast samotného Kosova pole, ale i teritoria na severozápad kolem řeky Limu, značné části severní i východní Makedonie. Samotná Metohije obsahuje povodí Bílého Drimu (Drinu), s městy Peć, Djakovica, Prizren.
Začátkem XIX. století byla situace Srbů na Kosovu a Metohiji krajně těžká, částečně i jako odezva na protiturecká povstání v Srbsku (1804 a 1815). Vyznačovala se nebývalým útlakem, svévolí a tyranií nezávislých albánských feudálů a pánů, „pašů“, begů a agů, úplnou politickou i kulturní izolací od samotného „užšího“ Srbska, které pomalu, ale jistě kráčelo k samostatnosti. Albánští feudálové nemilosrdně pronásledovali podrobenou křesťanskou „ráju“ (původní význam byl :stádo, pak od XVII. století a dále znamenal křesťanské obyvatelstvo, převážně vesničany, nejednou v bezprávním postavení, jako např. na Kosovu a Metohiji), násilím přinutili nemalý počet Srbů přijmout islám („poturčit se“), aby si zachránili holý život. Slovanské obyvatelstvo Kosova a Metohije prchalo před terorem do okolních zemí, kde byli méně pronásledováni, i když i tam vládli Turci. Jašar paša, z albánského rodu Džinićů, pán prištinského pašaliku , v dvacátých a třicátých létech XIX. století podnikal pogromy proti Srbům. Srbské rodinné pozemky, majetky, byly jednoduše násilím přeměněny na „čitluky“, na feudální panství, kdy se bývalý majitel pozemku, hospodářství, stával „čifčijou“, kmetem, podaným, bezzemkem, který musel pracovat (robota) pro svého „feudálního“, albánského, pána, který míval nejednou turecké tituly „aga“ (pán; velitelský titul v turecké armádě; velkostatkář; čestný titul) nebo dokonce „beg“ (šlechtic, šlechtický titul). Jašar paša obyvatele kolem stovky srbských vesnic na Kosovu nechal vystěhovat, vyhnat, mnohé dal pozabíjet, pro jejich odpor k islamizaci a „čitlučení“. Kníže Miloš Obrenović, z částečně autonomního Srbska (stále ale pod tureckou nadvládou), se všemožně snažil ulehčit situaci Srbů na Kosovu a Metohiji přes vlivné albánské paši z Peći (Mahmutbegoviće) a Prizrenu (Rotuloviće). Nešetřil při tom penězi, efekty byly ale celkem malé. Snažil se pomáhat těžce zkoušené pravoslavné církvi, která po smrti (1830) metropolity rašsko-prizrenského hadži Zaharije (hadži je titul i křesťana, který navštívil Ježíšův hrob v Jeruzalémě) zůstala bez národní církevní organizace. Předek pećských albánských pašů Mahmutbegovićů se „proslavil“ tím, že nechal vyloupit pećskou patriaršiji (sídlo patriarchy) koncem XVII.století, když ustupující rakouské vojsko a protiturečtí povstalci (hlavně pravoslavní Srbové, ale i někteří Albánci, křesťané), zdecimováni i morem, utrpěli drtivé porážky od Turků (1689,1690).
Touto neklidnou oblastí, plnou bezpráví, projížděli během XIX. století různí cizinci a o svých zkušenostech o tom napsali řadu zpráv. Francouzský geograf Ami Boué napsal (1840) podrobnou historicko-geografickou studii o evropské části osmanského císařství (La Turquie d´Europe, Paříž, 1840; Recueil d´itinéraires dans la Turquie d´Europe /Sborník o cestě do evropského Turecka/, Vídeň, 1854), kde líčí i těžkou situaci srbského národa ve „Starém Srbsku“. Zmiňuje se o týrání srbských sedláků a mnichů, vylupování klášterů, o únosech křesťanských děvčat. Významná práce Němce z Čech dr.Josepha Müllera, který více let působil jako osobní lékař pećského paši, líčí z bezprostřední zkušenosti události na hranici mezi albánským a srbským obyvatelstvem (Albánie, Rumélie a rakousko-černohorská hranice, aneb statistické zobrazení pašalíku…, Praha, 1844). Podle jeho údajů z roku 1838 žilo v té době v městech Peć, Prizren a Djakovica 31 650 (57,2%) Srbů (pravoslavných a muslimů) a 23 650 (42,8%) Albánců (katolíků a muslimů).
Ruský konzul v Bosně, lingvista a historik A.F.Giljferding („Cesta po Hercegovině, Bosně a Starém Srbsku“, Petrohrad, 1859) popsal nejen starobylé srbské kláštery a středověké rukopisy, ale i politické okolnosti na Kosovu a Metohiji, nejednou z hlediska utrpení slovanských bratrů se slavnou minulostí v Turecku. Ale jednu z nejpopulárnějších zpráv o životě na Kosovu a Metohiji napsaly dvě statečné Angličanky, slečny G.Muir MacKenzie a A.Paulina Irby, které tudy cestovaly a viděly utrpení místních pravoslavných křesťanů začátkem druhé poloviny XIX. století. Jejich zpráva o cestě byla svého druhu bestsellerem v Anglii, dočkala se tří vydání (Cesty po slovanských provinciích Turecka v Evropě/, Londýn, 1867, 1877, 1887). Za povšimnutí zde stojí údaj: „…ve slovanských provinciích…“. Slečna Paulina Irby (narozená v Anglii v r.1833) si velmi oblíbila srbský lid a založila nadaci (1866) pro osiřelé srbské dívky v Sarajevu. V roce 1875 umírá Miss Muir MacKenzie a Miss Paulina Irby, pro povstání v Bosně a Hercegovině (neklidná léta 1875-78), stěhuje své svěřenkyně přechodně do Prahy (!), neúnavně sbírá pro ně spolu s Miss Johnstone příspěvky v Anglii. Po roce 1878 je zase v Sarajevu, obnovuje svoji školu, vychovává děvčata a mládež vůbec v srbském duchu, zajišťuje děvčatům věno. Odkázala Dobročinnému vzdělávacímu spolku srbských žen jeden milión rakousko-uherských korun, což byly nemalé peníze. Byla slavnostně pohřbena v Sarajevu v r. 1911. Srbský král Petr I. Karadjordjević poslal se svým zástupcem věnec pro Miss Paulinu Irby, která tolik milovala srbský národ a nezištně mu pomáhala. Do roku 1992 nesla v Sarajevu jedna ulice její jméno.
Jedna z prvních publikací samotných Srbů o přetěžké situaci pravoslavných Srbů na Kosovu a Metochii je práce bývalého jeromonaha (církevní titul) slavného dečanského kláštera Gedeona Josifa Jurišiće „Dečanski prvenac“ (=prvorozenec) (Novi Sad, 1852). Tento vlastně první srbský cestopis touto oblastí dává řadu informací o architektuře, starobylých dokumentech, ikonách, dějinách klášterů. Byl to ve své době velmi populární spis. Během Krymské války (1853-56) byla situace Srbů na Kosovu a Metochii krajně zlá, cařihradská Porta (v přeneseném smyslu turecká vláda) prováděla krajně surové protislovanské a protipravoslavné pogromy. Obrovské rozměry strádání a útlaku lidu (Srbů) v Metohiji a sousedních oblastech přináší kniha „Pláč Starého Srbska“ (Zemun, 1864), kterou napsal archimandrit (opat pravoslavného kláštera) kláštera Visoki Dečani hadži-Serafim Ristić. Je to vlastně první kniha, která ukazovala Evropě nesnesitelnou situaci srbského lidu ve Starém Srbsku. Hadži-Serafim psal tureckému sultánovi, ruskému carovi, srbskému knížeti. Sultán Abdul Aziz dostal od něho podrobnou zprávu (1860) o násilí páchaném nad srbským národem. Kníže Michal Obrenović (1860-1868), který představoval velikou naději pro osvobození křesťanů, byl také oslovován hadži Serafímem („Dečanský památník“, Beograd, 1864) v souvislosti s utrpením Srbů.
Jako světlý bod v neutěšených létech pro pravoslavné Srby na Kosovu a Metohiji v XIX. století bylo založení bohoslovecké školy v Prizrenu (1871). Bohatý srbský obchodník, prizrenský rodák, Sima Andrejević Igumanov, který velmi zbohatl obchodem s carským Ruskem, umožnil svými styky a penězi vznik této instituce, která se stala centrem srbského národního života, která přečkala veškeré hrůzy I. i II. světové války v XX. století, aby byla zničena albánskou chátrou v roce 2004, za zcela zbaběle nečinně příhlížejícího německého vojska v rámci KFOR, které mělo udržovat pořádek a chránit srbské obyvatelstvo a jeho tamní památky před tou chátrou, vybičovanou a organizovanou albánskými ultranacionalisty a bývalými členy teroristické organizace UCK (Kosovská osvobozovací armáda), převlečené za členy TMK (Kosovského ochranného sboru), za podpory představitele OUN na Kosmetu a nepřítele Srbů „socialisty“ Bernarda Kouchnera, od 2007 ministra zahraničí Francie. Autor má k prizrenské „bogosloviji“ (Bohoslovecké škole) osobní vztah, protože ji před Balkánskou válkou absolvoval jeho strýček („čika“) Bogdan, než odešel do války proti Turkům jako „četnik, člen vlastenecké organizace.
Během černohorsko-rusko-srbsko-tureckých válek (1876-78) srbská armáda osvobodila nišský sandžak a začátkem roku 1878 přechodně osvobodila i kraj mezi kosovskými městy Gnjilane a Priština. Předvoj srbské armády se dostal až ke staroslavnému klášteru Gračanica (postaven začátkem XIV. století mocným Nemanjićem králem Milutinem), na Kosovu Poli, nedaleko Prištiny, kde vojáci „se slzami v očích“ přijali svaté přijímání, plni naděje, že se jim podařilo osvobodit své porobené bratry a svou „svatou zem“. Ale Berlinský kongres (1878) rozhodl jinak. Srbské knížectví i Černá Hora se sice velmi výrazně zvětšily, byla uznána jejich samostatnost, státní svrchovanost, ale Kosovo a Metohije zůstaly i nadále pod tureckým jařmem. Na tom kongresu německý kancléř Otto von Bismarck prohlásil, že něco jako albánský národ neexistuje. Situace tamních Srbů se po této válce nápadně zhoršila, obzvláště když do Kosova a Metochie byli vystěhováni Albánci z osvobozených oblastí Srbska, kteří tam byli dříve, poměrně nedávno, usídleni tureckou správou, jako živel chránící zájmy turecké říše.
Útlak a násilí proti Srbům ještě vzrostl po zasedání tzv. Prizrenské ligy („kongry“) v roce 1878 (trvala do roku 1881, než ji turecké vojsko rozehnalo), během kterého a po kterém byla zavražděna řada srbských předáků této oblasti. Prizrenská „kongra“, jako úkaz rodícího se albánského nacionalizmu, byla namířena proti Černohorcům, Řekům i Srbům, měla za cíl etnicky čisté Kosovo a Metohiji, celou oblast Starého Srbska, části dnešního Řecka, Makedonie, pod tureckou svrchovaností, s významnou autonomií, se založením škol, ve kterých by se děti učily v albánštině – za použití zatím ještě neexistující abecedy. Účastnili se jí albánští muslimové i katolíci, podle některých údajů z 300 členů zasedání bylo 50 katoliků. Organizačně zde byli aktivní i Albánci mimo Kosovo a Metohiji, mimo samotnou dnešní Albánii, jakási albánská intelektuální elita, jejichž vliv průběhem doby stoupal. Velmi činní zde byli bratři Frašeriové (Frashëri) z Cařihradu, pocházející z jižní Albánie: básník Naim Frashëri, Sami Frashëri, editor významného tureckého deníku a konečně bojovný Abdul Frashëri, který nesmlouvavě prosazoval sjednocení všech Albánců, kteří měli být mimo přímou tureckou správu. Požadoval jeden vilajet, albánsky mluvící úředníky, zvolené místní rady muslimů a křesťanů, zvolené shromáždění pro celý vilajet, albánské školy. Došlo ke krvavé vojenské konfrontaci mezi Albánci na Kosovu, kteří nechtěli předat severozápadní část Kosovského vilajetu, daného Berlínským kongresem Černé Hoře, a tureckými úřady, v Djakovici, s 280 mrtvými (konec léta 1878). Tím skončila veškerá spolupráce Ligy, která byla rozehnána, s tureckými úřady. Nicméně úzká spolupráce Albánců s Tureckem i nadále pokračovala – vždyť Albánci, včetně těch na Kosovu a Metohiji, představovali významnou součást osmanského utlačovatelského aparátu a „ochránců“ zanikajícího impéria.
Původně byla tato „kongra“ podporována tureckou zprávou, ke konci však, když autonomistické požadavky Albánců stále rostly, turecká zpráva tuto rozehnala vojskem z Anatolie. Abdul Frashëri byl zatčen a odsouzen k smrti, nebyl však popraven, strávil více let v žalářích, nakonec byl propuštěn domů pod podmínkou, že přestane vést politiku. Zemřel s podlomeným zdravím (1892) v nedokončeném 53.roce života. Pro zajímavost nutno uvést, že jeho syn Midhat Frashëri byl v roce 1942 vůdcem právě vzniklého nacionalistického hnutí Balli Kombëtar (Národní fronta), jehož cílem byla „Veliká Albánie“, jak vznikla ještě za Mussoliniho vlády, kterou pak převzala nacisty sponzorovaná Druhá Prizrenská liga pod záštitou hitlerovského Německa, po kapitulaci Itálie, v roce 1943. Balli kombëtar pak organizovala a vedla krvavé povstání tzv.ballistů (1945-46) proti právě vzniklé Titově Jugoslávii. Krvavého povstání se účastnili albánští ultranacionalisté, zbytky kosovsko-metohijské 21.SS divize Skenderbeg, přivrženci „Veliké Albánie“.
Pronásledování srbského lidu a jeho předáků se zvětšilo po válkách z let 1876-78. Byli obžalováváni za účast při zrodu těch válek. V roce 1882 (v tom roce bylo srbské knížectví vyhlášeno za království a kníže Milan Obrenović za krále) bylo dokonce ustaveno stanné právo („urfija“) v Prištině, které odsoudilo kolem 7 000 srbských předáků, sedláků, kněží, obchodníků a těch, co podepsali různá prohlášení, do vyhnanství, na nucené práce, i k smrti. Údobí po roce 1890 znamenalo pro Kosovo a Metohiji, pro Staré Srbsko, údobí úplné feudální anarchie. Rychle se rozpadal systém turecké zprávy, začaly zcela převládat krajně agresivní albánské skupiny, objevovali se stále víc tzv.“kačaci“(lupičí, zbojníci), nastupoval dvojaký protisrbský a protičernohorský teror: albánský a turecký, před kterými prchalo už prořidlé srbské obyvatelstvo v masách do Srbska . Viz níže slova T.G. Masaryka.
Po zavraždění prvního srbského konzula Luki Marinkoviće (1890-92) nastoupil čas nejhorších protisrbských násilností (1897-98), docházelo i nadále k násilné islamizaci a poalbánšťování tamních Srbů, z kterých se stali tzv. „arnautaši“(Arnaut turecky Albánec), kteří se časem „odnárodnili“, následkem mohutné etnické invaze Albánců. Vyšší úředník srbského ministerstva zahraničí a konzul v Prištině koncem XIX. století, Svetislav Simić, uvádí zcela realisticky, pod pseudonymem Pavle Orlović , jak turecká správa, rakousko-uherská zpravodajská služba a katolické mise povzbuzovaly Albánce na násilné vyúčtování se Srby. Rakousko-Uhersko chtělo všemožně zabránit, aby Srbsko a Černá Hora získaly Staré Srbsko. Sám sultán Abdul Hamid II.(1876-1909) a cařihradská Porta podporovali Albánce, „protože jim čistili pohraniční oblasti Císařství od politicky nespolehlivé „ráji“ a sloužili jim jako ochranný val před nároky sousedních srbských států“, tj.Černé Hory a Srbska (P.Orlović: „Otázka Starého Srbska“, Beograd, 1901, aj.).
Nicméně nutno říci, že se i Albánci nejednou bouřili proti turecké svrchovanosti (např. neklidná léta před Balkánskou válkou), nebyly to však takové „bouře na život a na smrt“ jako u Černohorců, Srbů nebo Řeků, Bulharů. I Albánci byli utiskováni tureckými i svými feudály, téměř vždy podplatitelnými tureckými úřady, i když „práva“ Albánců, hlavně muslimů, byla vždy větší, nežli práva křesťanské, slovanské „ráji“. Albánci představovali významné kádry pro sultánovu gardu, byli častými ministry turecké říše. Dnes se uvádí, že mnoho tzv. Albánců byli ještě před 2-3 generacemi Srbové, kteří byli násilím poalbánštěni, poislámštěni.. Veliké poalbánšťování Srbů (i Černohorců) probíhalo ještě zcela nedávno za života albánského diktátora Envera Hodži. Černohorci i Srbové, žijící po staletí v Albánii, si pod nebývalým tlakem museli měnit, „albanizovat“ svá jména.
V nynějším světě lží a dezinformací, zkreslování starých pravd, je dobré si připomenout, v souvislosti s událostmi na Kosovu a Matohiji, spis našeho prvního prezidenta Tomáše G. Masaryka „Slovanské problémy“ (Praha, 1928), který nemohl v té době tušit, jak aktuálními se jeho slova stanou po 60-70 letech.
„Vztahy Srbů a Albánců jsou velmi nepřátelské, protože turecký tlak na Srby se uskutečňoval přes Albánce. Od časů okupace Bosny a Hercegoviny Rakousko-Uherskem, přibližně od roků 1877-78 (válka mezi Tureckem na jedné straně a Srbskem, Černou Horou a Ruskem na straně druhé), kolem 150 000 Srbů opustilo, bylo vyhnáno, Staré Srbsko. Nebylo to vůbec snadným úkolem Srbska, postarat se o ně ekonomicky i jinak. Od XVIII.století (toto údobí znamenalo i dvě srbská protiturecká povstání začátkem XIX.století) se přestěhovalo (uprchlo, bylo vyhnáno) 500 000 Srbů ze Starého Srbska a Makedonie do Srbska. Takový byl neúprosný tlak Albánců proti Srbům. Albánci oloupili Srby, odebrali jim jejich půdu. Takovým způsobem bylo Staré Srbsko albanizováno…“
DIPLOMATICKÁ KORESPONDENCE SRBSKÉHO VYSLANCE V CAŘIHRADĚ S TEVFIK-PAŠOU, MINISTREM ZAHRANIČÍ TURECKÉ ŘÍŠE O TERORU NA KOSOVU A METOHIJI PROTI SRBŮM
Na začátku kapitoly bude uvedena, jako ukazatel doby a událostí koncem XIX. století ve Starém Srbsku, diplomatická korespondence mezi Srbským královstvím a Tureckou říší v létech 1898-99. Texty jsou dvoujazyčné, ve franštině (v té době základní diplomatický jazyk) a srbštině. de Kosovo), 1898-1899. (Diplomatické dokumenty – Korespondence týkající se násilných činů a lupičství Albánců ve Starém Srbsku ). Knihu vydala Státní tiskárna v Bělehradě v roce MDCCCXCIX (1899). Níže citovaný dopis napsal pan Stojan Novaković, vyslanec Srbského království v Cařihradu Tevfik-pašovi, ministrovi zahraničí Turecka v roce 1898. Originál dopisu byl ve francouzštině, datum je podle starého (juliánského) kalendáře. Ten dopis i jeho přílohy jsou záměrně uvedeny celé. Z příloh totiž čiší zoufalost situace Srbů, bez zastání, v oblasti Kosova a Metohije, kde pravoslavní Srbové, křesťané, představovali skutečné tu ráju bez práva a bez jakéhokoli zastání, kromě snad u ruských konzulů a později i u srbských, koncem osmdesátých let XIX.století. Rakousko-uherští a angličtí konzulové vystupovali v té době protisrbsky. Proto jsou ty přílohy uvedeny celé, bez zkracování, tak jak je napsal vyslanec Srbského království v Cařihradě Stojan Novaković.
. Cařihrad, 14/26 května 1898
Stojan Novaković, Vyslanec Srbska v Cařihradě,
Tevfik-pašovi, Ministrovi zahraničí Turecka.
Pane Ministře,
během posledních čtyřech let Královská Vláda byla vícekrát přinucena obrátit pozornost Císařské vlády na nepořádky a neuvěřitelná a bezpočetná násilí, které provádí neposlušné a nedisciplinované albánské obyvatelstvo, jak na srbsko-turecké hranici, tak i v pohraničních sandžacích. Tyto zločiny a útoky byly namířeny výlučně proti křesťanskému obyvatelstvu srbské národnosti, a zdá se, že mají za cíl, aby ten lid vyhubily (vyhnaly) z těch krajů.
Nepříjemnosti, které jsou následkem tohoto zlého stavu, a těžkosti – Císařská Vláda o nich ví – s kterými Královské Úřady bojují, aby ochránily pořádek a mír na hranicích a v zemi, jsou tak veliké, že Královská Vláda nemůže déle zůstat lhostejnou, a považuje za svou první povinnost, aby zajistila, jak se vyhnout zápletkám, které musí vzniknout, nenajde-li se ve formě energických a skutečně důkladných opatření rychlá náprava toho stavu.
Srbská vláda uznává dobré úmysly a přání Císařské Vlády zajistit všem poddaným Jeho Císařského Veličenstva Sultána právo a bezpečnost. Ale, i když Císařská Vláda vícekrát pokládala za nutné nařídit určitá zvláštní opatření, aby se viníci našli a potrestali, tato opatření zůstávala vždy bez jakéhokoli účinku a nikdy nebyla uskutečněna místními úřady. Císařský komisař pro pohraničí, plukovník Ali-bej , se o tom mohl sám přesvědčit minulého podzimu v Prištině, kam se dostavil, aby zjistil, co bylo uskutečněno podle určitých požadavků Královských Úřadů, následkem událostí na hranici.
Ale obzvláště po návratu domů albánských dobrovolníků, po konci války s Řeckem (pozn.: 1897) doznaly nepořádky, vraždy, žhářství a všechna možná násilí takových rozměrů, že neklid zachvátil celou okolní oblast, přešel naši hranici, na které se – Vaše Výsost si to dobře pamatuje – každodenní krvavé střety řadily jeden za druhým, jeden závažnější než druhý, které přinášely četné oběti jedné i druhé straně. Vyšetřovací komise, určená oběma Vládami, zjistila, jak je vidět z protokolu sepsaném ve Vranji (pozn. město v jižním Srbsku) 10/22. srpna minulého roku, že střetnutí byla vyvolána útoky Albánců, kteří přecházeli na naše území a zrádně přepadali naše četníky. Královské úřady po zásluze potrestaly viníky těchto útoků a odrazily je od hranic Království.
Nicméně se obavy Královské Vlády nezmenšily. Nepřestávají přicházet zcela věrohodné zprávy, jak je křesťanské obyvatelstvo srbské národnosti v pohraničních sandžacích i nadále vystaveno útokům a neslýchaným zvěrstvům. Albánci, dobře vyzbrojení a obzvláště jistí, že nebudou potrestáni, dali zcela průchod svým surovým instinktům, protože jejich fanatizmu a jejich nevázané nenávisti nic nestojí v cestě. Zločiny a loupeže se denně uskutečňují a viníci nejen že nejsou potrestáni, ale úřady je ani nepronásledují.
Počty uprchlíků, kteří přecházejí hranici, aby si zachránili holý život, jsou obrovské a rostou ze dne na den.
Podle údajů, které má Královská Vláda, za krátkou dobu několika měsíců, minulého léta a zimy, bylo spácháno v sandžacích Prištinském, Novo-Pazarském, Pećském a Prizrenském, více než 400 zločinů, jako na příklad: vraždy, žhářství, loupežná přepadení, zneuctění chrámů, znásilňování, únosy, loupeže, krádeže celých stád. Tento počet představuje pouze část, nejvíce jednu pětinu toho, co se ve skutečnosti stalo, protože se o většině zločinů nikdo ani nedoví, protože se oběti ani jejich rodiny nesmějí (bojí se) stěžovat.
Bude stačit když tady uvedeme pouze určitý počet těchto zločinů, aby se Císařská Vláda přesvědčila, v jakém žalostném stavu se nachází srbské obyvatelstvo v západní části Kosovského vilajetu. V přílohách této noty se nachází vyčísleno jen několik z těchto zločinů o kterých se Královská Vláda dozvěděla, a jejichž pravdivost je beze sporu zjištěna.
Nutno připomenout, že ani jeden z viníků, vyjmenovaných v přílohách, nebyl ani obžalován, ani potrestán. Takový stav, který znemožňuje existenci srbského obyvatelstva v těch krajích, se nemůže prodlužovat, aniž by vyvolal pobouření duchů, velmi škodlivé pro dobré vztahy dvou států a velmi nebezpečné pro dobrý pořádek a mír na hranicích a ve vnitrozemí Království. Protože uprchlíci, kteří hledají záchranu a ochranu v Srbsku, kromě toho, že vystavují Královskou Vládu velikým nepříjemnostem a výdajům, vyprávějí o utrpení a násilí, kterým jsou vystaveni jejich krajané v Císařství, bez rozdílu věku a pohlaví. Z toho pramení rozčílení veřejného mínění země, která přivádí Vládu Jeho Veličenstva Krále do skutečně nevýhodné a těžké situace, poškozuje její reputaci a vystavuje ji zápletkám, jejichž závažnost nelze předvídat.
Královská Vláda se domnívá, že do této chvíle, a obzvláště během těžkých chvil, které prodělalo Osmanské Císařství minulého jara, dala dostatek důkazů o svém přátelském a loajálním vztahu k Jeho Veličenstvu Sultánovi a Vysoké Portě, že by se teď mohla odvolat na Jejich cit práva a pravdy, jakož i na jejich dobré úmysly k Srbsku, aby se rychle a jednou pro vždy postavili proti nepořádkům a násilí, které by, vystavením anarchii a pustošení jedné celé oblasti Císařství, vyvolaly nevyhnutelně následky plné nebezpečí na hranicích obou zemí. K tomu cíly ona pokládá, že je nezbytné, aby se zahájila věcná a uvážená opatření, aby se v uvedených krajích ochránilo křesťanské obyvatelstvo, vždy tak mírumilovné a tak věrné Císařství, před útoky fanatického a k zákonům neposlušného albánského obyvatelstva, a aby se příkladně potrestali viníci odpudivých zločinů, které byly spáchány v poslední době, které jsou ještě v živé paměti lidu.
Královská vláda vidí jako jedinou cestu a způsob jak dosáhnout kýženého cíle a jak zajistit pořádek a bezpečnost:
- v odeslání na patřičná místa zvláštní komise, která by dávala dostatečnou záruku o své nepředpojatosti a schopnosti, a která by měla jako svůj úkol uskutečnit seriozní vyšetření, aby našla viníky a předala je soudům a aby zahájila všechna opatření, která vyžaduje vážnost situace;
- ve jmenování energických a poctivých úředníků, kteří by byli v stavu přinutit Albánce, aby se podrobili zákonům a Císařským Úřadům, a aby ctili cizí život a majetek.
Plna nejupřímnějšího přání k zachování přátelských vztahů, které existují mezi Srbskem a Tureckem, Vláda Jeho Veličenstva Krále mi nařídila, abych to, co předcházelo, dal na vědomí Císařské Osmanské Vládě, aby na to obrátila svou pozornost a abych ji požádal, aby laskavě bez odkladů, a ve výše uvedeném smyslu zahájila nutná opatření, aby se odstranila nebezpečí, která taková situace s sebou přináší. Královská Vláda doufá, že Císařská Vláda, ve své snaze uchránit mír a zajistit pořádek na hranicích Císařství, bude chtít vážně posoudit informace a prosbu, které jsem vyložil. V té naději, je mi ctí požádat Vaši Excelenci, aby mě laskavě co nejdříve informovala, co má Císařská Vláda v úmyslu podniknout v souvislosti s touto moji notou.
Přijměte, prosím, atd.
St. Novaković
P Ř Í L O H A
V r a ž d y
1.) Dva Arnauti (Albánci): Ajdar Uskoković, z vesnice Busovata (gniljanska, giljanská nahija) a Suljo, zabili Srba Gavrila Kušliovce a těžce zranili jeho bratra Savu. Tato vražda se stala v měsíci březnu, blízko vesnice Boževce, kde oba bratři bydleli.
2.) Dva Arnauti zabili 19.dubna sedláka Giku Desiće a odvedli jak jeho voly, tak i veškerý dobytek jeho přátel, Janka Tomiće a Cana Stanimiroviće, z vesnice Čaglavica.
3.) V měsíci lednu, Bajram, syn Ismaila Adži, z Novog Sela (pećská nahija), zabil Vuču Jeremiće z Goradjevce, vpáliv 5 revolverových kulí do něho, v obchodě Filipa Brandiće, na hlavní ulici města Peći.
4.) Dva Arnauti z vesnice Kabaša, známí podle svých zločinů, Mustafa a Adem, zabili Djordje Katančeviće z vesnice Vitina (giljanská nahija).
5.) Arnaut Sali Bisla zabil jednoho Srba a jeho ženu – jehož dceru před tím násilím odvlekl – uprostřed dne a to v samotné správní budově (konaku) Giljanské správy! A místo toho, aby byl potrestán za tento zločin, byl přijat v době řecko-turecké války, jako dobrovolník do císařského vojska.
6.) Začátkem května Arnauti přepadli dům Vukosava Dragutinoviće, jehož dceru chtěli odvést. Ale Vukosavovi s jeho lidmi se podařilo je odrazit. Když nemohli odvést jeho dceru, tak mu zabili ženu. Po určité době znova napadli Vukosavův dům a zabili Vukosava i jeho syna Vukotu.
7.) 20.července, na Svatého Iliju (významný pravoslavný svátek Srbů, svatý Ilja), Arnaut Sulča Hasanović, z vesnice Busovata, přišel do vesnice Gogolevac (giljská kaza), do domu Gigi Stojiljkoviće, aby ho přinutil, aby poslal své lidi k němu, aby mu zadarmo kosili. Protože to Giga kvůli svátku odmítl, Sulča vystřelil na něho z pušky a zabil ho.
8.) 24.července, polní hlídač vesnice Vrsja, Arnaut Bajram, těžce zranil Stanislava Stanojeviće, jednoho z předáků vesnice Ugljara. Po sedmi dnech Stanislav zemřel následkem poranění. Místní správa nic nepodnikla, aby se vrah dostal do vazby, i když byla podána žaloba příbuznými nebožtíka.
9.) Arnauti Ašin a Paše, z Drejnoviće, zabili 26.června Srba Živka Simeonoviće, z Kijevce v Kolašinu.
10.) 28.července zabili Arnauti Peru Radenkoviće z vesnice Sivooce (vučitrnská nahija).
11.) Čtyři Arnauti zabili na cestě, blízko vesnice Končula, Srba Stanka Maksimoviće.
12.) Arnauti z vesnice Ajvalovo zabili 25.srpna Saliju Zejinglaviće a jeho kamaráda z Prištiny.
13.) Několik kroků od vesnice Babljak (na Kosovu poli), velmi blízko železnice, tři Arnauti napadli 31.srpna, uprostřed dne, Srba Nisu Stanisavljeviće, který tu pásl dobytek. Jeden na Nisu vystřelil z pušky a zabil ho. Lidi z Nisova domu a sousedi mu přiběhli pomoct. Vrahové se dali na útěk, ale protože je pronásledovali, stříleli do lidí a zabili Nisova syna, 8letého chlapce.
14.) Vukašin Mitrović a jeho kamarád, Srbové z vesnice Jašince (prizrenská nahija), když přecházeli Gatnjanský les, spozorovali z daleka několik Arnautů, jejichž předákem byl jeden Arnaut z vesnice Sopotnica, blízko Kačaniku. Ve strachu, že je tito lupiči oloupí, začali prchat. Ale Arnauti se dali do běhu za nimi, chytli Vukašina a rozsekali ho na kusy. Vukašinovu kamarádu se podařilo utéci.
15.) Začátkem září Arnauti zabili Vukašina Dimiće z vesnice Jašinci.
16.) 14.září Osman Dražanin, z vesnice Voćnjak, zabil Miliju Jeremiće, velmi známého a ctěného člověka ze stejné vesnice.
17.) 3.října jeden turecký voják umlátil pažbou pušky a nohama jedno 12leté dítě, syna Šiny Maksimoviće z Giljana.
18.) Arnaut, syn Omera Ašana z vesnice Zabela, zapálil stodolu Zdravka Nisiće z vesnice Babljak, a tím zničil jeho veškeré seno. V létě stejný Arnaut zabil Zdravkova otce Nisu, jakož i jeho bratra Nestora. Zdravkovi hrozil, že mu i dům zapálí a jeho rodinu nechá uhořet. A skutečně tento Arnaut se nijak nevzdaloval z babljackého pole, odkud číhal na Zdravka, aby ho při průchodu náhle přepadl a zabil. Tento bandita napáchal všechny tyto zločiny proto, že mu Zdravko nechtěl zaplatit nějakou pokutu.
19.) 5.října Zuka Imerův, z vesnice Batajra, a dvacet dalších lupičů přepadli dům popa (pravoslavného kněze) Nedeljka Krsmanoviće z vesnice Popovac. Zuka zabil popadiju (popovu manželku) a smrtelně zranil popova synovce Savu Jovanoviće. Ostatní obyvatelé domu se sotva zachránili.
20.) Známí lupiči z vesnice Kabaša, Adem a Mustafa (viz bod /4/), s celou svojí loupežnickou bandou, zabili 9.října, kolem 9 hodin ráno, čtyři sedláky z vesnice Vitina, a to: Marka Dajiće, nějakého Savu, bratra Vese Nikoliće a jeho syna Petka. Rodiny zavražděných upadly do krajní bídy, následkem smrti svých živitelů (hlav rodin).
21.) Arnaut Belokamberović zabil 17.prosince Srba Blagoje Šopiće, z vesnice Suvo Grlo (pećská nahija).
22.) Po domluvě svého pána, subaša (pozn.: dozorce majetku, který vybírá pro agy a begy poplatky z jejich čifluku) Arifović, během stejného měsíce, zabil Blagoje Petroviće.
23.) 20.března, Arnauti ze zálohy mezi Pećí a Mitrovicou zabili Ristu, z Polany (pećská nahija). Tito Arnauti bydlí ve vesnici Šubrelija, ve stejné nahiji.
24.) Arnaut Bahtir Repe zabil více Srbů poblíž srbských hranic, a vykonal více zločinů v Turecku. Nicméně tento ničema poklidně žije ve svém vilajetu a je ctěn Turky z Vučitrnu.
25.) Arnaut Isa Rušitović, z Popova (Vučitrn), i když zabil tři Srby, volně se prochází po vučitrnském trhu.
26.) 20.prosince 1897, Arnauti zabili Miladina Vukosavljeviće z Glavičici, v pećské nahiji. Tento zločin se stal v domě zabitého.
27.) Simu Jeremisku, z Voćnjaku, v pećské nahiji, zrádně zabili Arnauti před jeho domem.
28.) 15.ledna, Arnauti zabili Jovana Stojkoviće, z Vlobukamu, v pećské nahiji, v jeho mlýně.
29.) 24.stejného měsíce Arnauti zabili Tomu Markoviće, z Gradjeniku, v jeho domě.
V y l o u p e n í k o s t e l ů
1.) V říjnu více Arnautů rozbořilo hočanský kostel, a odnesli všechno co v něm našli.
2.) Arnauti taktéž rozbořili starý srbský kostel v Končulje, v prištincké kaze, na cestě mezi Giljanem a Bujanovcem. V této chvíli z materiálu toho kostela si staví domy.
3.) 6.dubna Arnauti vyloupili Raovačský kostel, v prizrenském sandžaku.
4.) 20.prosince přepadli a oloupili klášter Sv.Trojice, v okolí Prizrenu.
Z n á s i l ň o v á n í a ú n o s y
1.) Arnaut Malja, z Ljubižde, znásilnil ženu Cvetka Markoviće z vesnice Vrbovci (giljanská nahija). On ji chtěl přinutit, aby se poturčila (přijala islám); ale podařilo se jí utéci a teď žije se svým mužem v Giljanu a nesmí se vrátit do své vesnice. Ale ani v Giljanu nesmějí vyjít na ulici, ze strachu, že potkají Malju.
2.) Několik arnautských zločinců, vedených jakýmsi Jašarem z Dorotina, násilím odvedli, ve vesnici Tirincu (giljanská nahija), dvě snachy Stojana Kolara: Krsjanu a Kitu. Tyto dvě ženy zadrželi ve svých domech dvě noci a jeden den a během té doby je několik Arnautů znásilnilo.
3.) Dva pastýři (Arnauti) z vesnice Pirana, z kterých je jeden syn Bajramův, na cestě která vede z Pirana do Ločište, potkali snachu Krsty Stanoja Trećaka, z Ločište, a tam ji znásilnili.
4.) 10.června, Arnauti z vesnice Bilince (giljanská nahija) násilím odvedli dceru Gavrila Panči ze stejné vesnice a znásilnili ji.Potom ji odvedli do sídla Giljanské správy, kde ona prohlásila, že byla násilím odvedena. Úřad ji vrátil jejím rodičům, ale viníky nepotrestal. Oni pak hrozili zabitím rodičům dívky, že se je odvážili žalovat.
5.) Arnaut Omer, z vesnice Glavotina, unesl 23.června Savetu, dceru Srba Djordja (čti džordža) Nedeljkoviće, a odvedl ji do domu svého strýce Etulaje Sejdinoviće z vesnice Streoci a tam ji znásilnil. Ona si stěžovala vučitrnskému soudu.
6.) Arnaut Ali Baša, který bydlí v Glavotině, přinutil Srby ze své vesnice, aby mu zadarmo pracovali každou neděli a každého svátku. To mu nebylo dost: on znásilňuje jejich ženy a dcery. Ani jedna žena ani děvče nesmějí kvůli němu jít do práce na poli. Jeho synovci Omer a Kamber páchají každý den stejné zločiny. Úřady, kterým si mnohokrát stěžovali na tyto zločince, ponechávají je, aby to stejné dělali.
7.) Četník Nazir, který je ve službě u čauše Hasana Popova, znásilnil minulého jara dvě srbské dívky v Sirinići. Byly to dcery Staniši Jovanoviće a Staniši Dejanoviće z vesnice Štrbci. Dejanovićova dcera následkem toho byla dlouho nemocná.
8.) V městě Priština, v sídle prištinského sandžaku, několik Turků násilím odvedlo 6.září večer Živku, dceru Risty Markoviće.
9.) Arnauti unesli Cvetu Maksimovićovu, dívku z vesnice Rajanovců (giljanská nahija), zadrželi ji čtyři dny v lese, kde ji znásilňovali.
10.) 14.listopadu (Arnaut) Zejna Jusufović ve společnosti dalších darebáků, unesl Mariji Antićovou, dívku z vesnice Draganci, a odvedl ji do lesa.
11.) 15.listopadu, dva albánští lupiči: Tifa, z vesnice Dobrosinje, a Husajn, z vesnice Karačeva, s celou svoji lupičsko tlupou, chytili Djordje Stojanoviće a jeho bratra, z vesnice Bojůvce (giljanská nahija) a odvlekli je do lesa. Dva dny potom, odvedli Djordje do hor a pustili jeho bratra a doporučili mu, aby přinesl 12 tureckých lir jako výkupné za Djordje. Při tom pohrozili smrtí jemu, jeho bratrovi a celé rodině, pokud by nepřinesl požadované peníze.
12.) Arnautští lupiči z vesnice Domonek (prizrenská nahija), násilím odvedli koncem října dceru Djordje Tomiće, ze stejné vesnice, vdanou za jednoho Srba z vesnice Movljan, a už ji nepustili.
13.) V roce 1897 Arnaut Rajim (Rahim), z Boževce, násilím odvedl dívku Cvetu (=Květu) Maksimović, která byla později navrácena giljanské obci tureckými úřady. Ten stejný Rajim později zabil bratra té dívky, Aleksu; a 10.února 1898 unesl dívku Denku, sestru Cvety a odvedl ji do hor. Tento zločin byl proveden uprostřed dne, za přítomnosti více lidí. Do dnes se nešlo nic dozvědět o této dívce. Panuje domněnka, že je v pećské nahiji.
14.) 25.března, Arnauti násilím odvedli Vetku, dceru Arsy Štrbanovského, z Bobovce (giljanská nahija), a ženu Pepy Filiće, z vesnice Golovše, která přišla navštívit svého otce.
15.) Stevan Jović, z Makreše, kterého násilím před třemi měsíci odvlekli Arnauti do djakovačské nebo pećské nahiji, ještě nebyl propuštěn na svobodu. Vícekrát opakované intervence jeho otce u mutesarifa (vojenský a administrativní správce sandžaku) a valiji (správce provincie, sandžak-beg) v Skoplji neměli žádný výsledek.
16.) 24.ledna Arnauti násilím odvlekli a poturčili dceru Savy Čakagaše z vesnice Štubše, v pećské nahiji. Tato dívka byla zasnoubena s Kostou Vukovićem.
17.) Arnaut Ibiš Jakubův, z Kabaše, v giljanské nahiji, násilím vnikl do domu Savy Kostiće z vesnice Vitina a znásilnil mu ženu.
18.) Arnaut Bolja Aračanović, z Kabaše, znásilnil dvanáctiletou dceru Aleksy Vesiće z Vitiny.
19.) Arnaut Jakub Mehmedović a jeho dva přivrženci z Kabaše, znásilnili Sandu, ženu Mitra Stankoviće z Vitiny.
20.)12.února Arnauti unesli a odvedli do lesa jednu dívku z vesnice Rojanovce, v giljanské nahiji.
P ř e p a d y, l o u p e ž e, l u p i č s t v í
1.) 23.dubna, synové Ukšiny a Djeriše, z vesnice Donji Makreš, těžce zranili Simeona, syna Pešiny ze stejné vesnice (giljanská nahija), střelami z pušky mu prostřílely nohy.
2.) Bajram, syn Ismaila Adži z Novoga Sela (již dříve uvedený), a jeho přítel Binak, z vesnice Radovci, požadovali od každého domu vesnice Goradjevce po 750 groších a hrozili obyvatelům té vesnice, že je odtamtud vyženou, pokud jim požadovanou sumu neproplatí.
3.) Když probíhala svatba syna Kosty Putiće z Vitiny (giljanská nahija), Arnaut Mustafa, z Kabaše, požadoval od Kosty jednu tureckou liru a pár ponožek a toto mu on dal. Ale, protože Kosta nepřivedl svou snachu Mustafovi, aby mu políbila ruku, Mustafa se vícekrát pokusil unést Kostovu snachu, anebo ji zabít. Kvůli tomu Kosta opustil celý svůj majetek a 8.června 1897 utekl se svou rodinou do Giljanu, kde se na stálo ubytoval.
4.) Obyvatelé vesnice Vitina (giljanská nahija) velmi trpí tyranstvím Arnautů, a obzvláště jakéhosi Adema a Mustafy, z Kabaše, kteří jím vnucují různé poplatky. Tak například, když se někdo žení, musí jim zaplatit čtyři liry; takovou sumu požadují i od nevěsty. Tito Albánci nutí každého dne sedláky k robotě.
5.) V květnu, Arnauti Feta Verič a jeho příbuzní a přivrženci, vyhnali z vesnice Majstira (pećská nahija) rodinu Ašandžićů, velmi známou a uctívanou, a obsadili jejich dům a jejich půdu.
6.) 14.července, před večerem, několik Arnautů, blízko vesnice Kosovica, několikrát vystřelilo na Simu Djokiće, z vesnice Carevac, a zlámalo mu pravou ruku.
7.) V Kolašinu, každý srbský dům je přinucen zajistit pro Arnauty, na svůj náklad, více dělníků, kteří jim budou zadarmo obdělávat půdu; každé neděle a každého svátku, všichni obyvatelé, muži i ženy, pro ně musí vykonávat robotu. Na mnohé stížnosti těchto ubohých lidí úřady nic nepodnikly…Podobné věci se odehrávají každodenně v celém Starém Srbsku, a obzvláště v giljanské nahiji.
8.) Arnauti vyloupili a zcela zpustošili čtyři srbské domy v Peći: Jovana Djaka, Petra Dimiće, Spiry Saviće, a Nikoly Miladinoviće.
9.) Jeden Arnaut, z vesnice Jalači (giljanská nahija) přišel v první polovině září do Gogolevce (stejná nahija) do domu Risty Iliće a obešel tam všechny pokoje a hledal Ristovu ženu a sestru. Konečně je našel v sýpce. Ale protože mu ji Rista nechtěl otevřít, začal ho Arnaut bít pažbou a zanechal ho tak polomrtvého. Zatím co Arnaut Ristu mlátil, jeho žena a sestra utekly do blízkého lesa. Byly tak vylekané, že byly dlouho nemocné. Následkem té události byl Rista přinucen opustit svůj dům a majetek a utéci s celou svou rodinou a svými sluhy do druhé vesnice, k jednomu svému příbuznému.
10.) 31.října večer, více než 20 Arnautů přepadlo dům Maksima Batičevce ve vesnici Drenovci (giljanská nahija) a začali bourat jeho stáje, aby mu odvedli dobytek. Maksim, ze svého pokoje, vystřelil do vzduchu, aby je polekal. Na to Arnauti zahájili palbu z pušek na okna a dveře, poranili Maksima a potom odvedli čtyři buvoly.
Milenkovi Uroševićovi, taktéž z vesnice Pridvorica (Ali-Aga Ćamilović potkal zloděje a přinutil je, aby Milenkovi vrátili veškerý ukradený dobytek). …
11.) Jeden velmi divný zvyk zavládl od určité doby v městě Peći. Když telal (veřejný hlasatel, který vybubnovává zprávy) oznamuje nějakou úřední zprávu lidu, končí vždy slovy: „Běda tomu, kdo je křesťan!“
Redakce: J. Skalský Připravil: dr. O. Tuleškov
Vydalo Křesťanskosociální hnutí jako svou 238. publikaci určenou pro vnitřní potřebu vlasteneckých organizací. Praha, květen 2008.
Webová stránka: www.ksl.wz.cz E-mail: Vydavatel@seznam.cz