Prof. JUDr. Miroslav Potočný, DrSc.

K otázce „vyhnání“ tzv. sudetských Němců z Československa po skončení války Spojených národů s Německem

Koncem roku 1945 a v r. 1946 došlo k transferu (přesídlení) 2,5 milionu německých obyvatel z Československa do poraženého Německa, zejména do sovětské a americké okupační zóny. Tento akt byl proveden v plném souladu s tehdy platným obecným mezinárodním právem i poválečným partikulárním právem vytvořeným Spojenými národy. Ty přitom jednaly i za poražené nacistické Německo, poněvadž to svou bezpodmínečnou kapitulací předalo vítězným Spojeným národům, reprezentovaným Francií, Sovětským svazem, Spojenými státy a Velkou Británií, výkon veškerých vnitřních a zahraničních kompetencí na dobu potřebnou k proměně Německa na demokratický a mírumilovný stát. Takovéto Německo se pak mohlo vrátit do světového společenství států, zejména univerzálně koncipované nové mezinárodní organizace kolektivní bezpečnosti, Organizace Spojených národů.

Před takovýmto hromadným transferem došlo v Československu koncem války a brzy po jejím skončení ke dvěma odlišným jevům. Jednak před postupujícími sovětskými jednotkami utíkali zběsile na západ němečtí vojáci, nacističtí funkcionáři a pracovníci gestapa, aby se dostali na německé území, které již okupovaly americké ozbrojené síly, případně se dostali i na území států sympatizujících s Německem, ať to byly některé evropské nebo latinskoamerické země. Dále docházelo při osvobozování československého území k ne zcela organizovanému a ne vždy humánnímu přesídlení části německých osob z Československa do americké a sovětské okupační zóny, což německá strana označovala jako „divoký odsun“. Ti českoslovenští občané, kteří se přitom dopustili závažných trestných činů, byli následně československými soudy stiháni a potrestáni. Poslední československý prezident a poté i jako první prezident České republiky se za tyto přečiny a přehmaty veřejně omluvil. V druhé fázi regulovaného přesídlení koncem roku 1945 a v r. 1946 již v podstatě k excesům nedocházelo. Tuto fázi označovala německá strana za „vysídlení z domova“.

Útěk Němců z Československa, a tzv. divoký odsun, však představoval zcela jiný fenomén než transfer. Nelze je proto zaměňovat či spojovat s mezinárodně regulovaným transferem, k němuž došlo na základě dosud platné mezinárodní dohody obsažené v XIII. části Ujednání hlavních vítězných mocností v Postupimi z  2. srpna nadepsané „Spořádaný odsun německého obyvatelstva“ (Orderly Transfers of German Populations).

Takovéto zaměňování, směšování či dokonce spojování těchto různých jevů v údajně jediný nadřazený pojem, totiž  „vyhnání“, však činí, ať již z nevědomosti nebo záměrně, nejen bývalý „sudetští Němci“ v Bavorsku, část německých odborníků mezinárodního práva, nýbrž i parlament a vláda SRN. Obzvlášť vehementně prosazuje tuto tezi významný člen Spolkové vlády, Weigel. Tito mluvčí po tvrzení, že i v případě transferu se jedná o „vyhnání“, jež označují za „bezpráví“ ze strany Československa, „snadno“ dospívají k závěru, že Československo nese za toto „vyhnání“ Němců mezinárodně právní odpovědnost. Podle nich je proto Československo, a nyní i Česká republika jako mezinárodně právní pokračovatel (nástupce), mezinárodně právně povinno plně odčinit (reparovat) Němcům takto způsobenou újmu, což vyžaduje předně navrácení do původního stavu, tedy umožnění „vyhnaným“ Němcům návratu do jejich „vlasti“, vrácení „zabaveného jim majetku, včetně domů a půdy nebo přiměřenou kompenzaci, omluvu za toto protiprávní vyhnání“ a případně i záruky do budoucna, že se podobné vyhnání z českých zemí již nikdy nebude opakovat.

V této studii chceme naopak jednoznačně prokázat, že tato tvrzení jsou nepodložená a nesprávná, že transfer Němců z Československa třeba posuzovat v souvislosti s transferem německého obyvatelstva po skončení války i z Polska a Maďarska a hlavně v širší souvislosti se všemi dalšími nezbytnými opatřeními Spojených národů vůči Německu, jež měly zajistit, že Německo již nikdy v budoucnu neohrozí bezpečnost a územní celistvost nejen svých východních sousedních států, ale celé Evropy i celého světa, jak to prokázalo za první a druhé světové války.

Za tím účelem se budeme postupně zabývat:

1)„bezprávností vyhnání“ německého obyvatelstva z Československa,

2) transferem obyvatelstva jako dovoleným mezinárodně právním prostředkem, byť         výjimečným,

3) česko-německou deklarací z r. 1996, která žel všechny výše zmíněné problémy úplně neřeší.

1) Žádné „bezpráví“ vůči německému obyvatelstvu

Německá doktrína navíc tvrdí, že Československo se při přesídlení německého obyvatelstva dopustilo porušení základních lidských práv vůči jednotlivcům i celé skupině sudetských Němců, čímž na nich byla spáchána genocida.

Předně třeba říci, že vše, co se stalo koncem druhé světové války a po jejím skončení, třeba posuzovat podle tehdy platného obecného mezinárodního práva a nového partikulárního práva vytvořeného Spojenými národy, nikoliv podle práva, které vznikalo později, zejména pokud jde o ochranu lidských práv jednotlivců a skupin lidí (menšin).

Přitom nutno vycházet z toho, že toto právo Spojených národů bylo tvořeno i jménem poraženého Německa. To totiž bezpodmínečně kapitulovalo a předalo dočasně své svrchované moci, vnitřní i zahraniční, na vítězné mocnosti, které proto jednaly o všech poválečných otázkách Německa i jeho jménem a zavazovaly je mezinárodně právně i do budoucna. To platí především o Postupimské dohodě z r. 1945, a pro účely naší studie zejména její XIII. části o „Spořádaném a humánním transferu (přesídlení) německého obyvatelstva z Polska, Československa a Maďarska“. Toto právo bylo tedy vytvořeno i Německem. Postupimská dohoda nebyla pro Německo „res inter alios acta“ (tj. záležitost dohodnutá mezi jinými), jak se snaží tvrdit německá doktrína.

Svěřené jim pravomoci poraženým Německem hodlaly Spojené národy vykonávat jen do té doby, než se s jejich pomocí přemění poražené Německo v demokratický a mírumilovný stát. Teprve pak by se mohlo navrátit do světového společenství a být přijato za člena OSN. Vítězné mocnosti přitom v r 1945 zdůraznily, že nemají v úmyslu anektovat Německo nebo jeho části, ani nerespektovat právo německého národa na sebeurčení. Jaký byl normativní obsah pravidel tohoto práva Spojených národů, pokud šlo o Německo?

Německo se svým jednáním od r. 1938 dopustilo zločinů proti míru, věrolomnému porušení smluv se sousedními státy a tyto státy navíc vojensky napadlo a za války se dopustilo válečných zločinů  a zločinů proti lidskosti, genocidy. Proto bylo za tyto zločiny po tehdy platném právu potrestáno tím, že bylo odzbrojeno, denacifikováno, demonopolizováno, ztratilo část svých východních území, z nichž zahájilo agresi proti svým východním sousedům. Německá menšina, ve skutečnosti „pátá kolona“ v Polsku, Československu a Maďarsku, byla zbavena tamního občanství a přesídlena do Německa.

Přesídlení německého obyvatelstva bylo provedeno po dohodě vítězných mocností spravujících Německo do okupačních zón, které tyto mocnosti spravovaly. XIII. část Postupimské dohody o transferu německého obyvatelstva, totiž přijaly a provedly, Polsko, Československo a Maďarsko. Takto se staly smluvními stranami této části Postupimské dohody se všemi právními důsledky. Zejména nebylo možné bez souhlasu Polska, Československa a Maďarska provádět nějaké změny této části, a to ani čtyřmi vítěznými mocnostmi společně nebo individuálně, tj. Francií, Sovětským svazem, Spojenými státy americkými nebo Velkou Británií. Ani k transferu oprávněné země nemohly jednotlivě samy nebo bilaterálně  s Německem jakkoliv měnit (revidovat) kterékoliv ustanovení XIII. části Postupimské dohody.

Toto právo Spojených národů bylo později jednomyslně potvrzeno celým tehdejším mírumilovným světem zastoupeným v OSN jeho Valným shromážděním. To označilo přípravu a rozpoutání útočných válek, válečné zločiny a zločiny proti lidskosti jako nejtěžší mezinárodní zločiny, za něž nesou odpovědnost nejen státy, které se jich dopustily, ale i jejich političtí, diplomatičtí, průmysloví a vojenští činitelé osobně. Tato trestní odpovědnost jednotlivců byla pak realizována zejména Norimberským a Tokijským tribunálem a následnými procesy s pachateli těchto činů.

Československo splnilo poctivě závazek přesídlení německého obyvatelstva v souladu s ustanoveními XIII. části Postupimské dohody a nenese proto žádnou mezinárodně právní odpovědnost ve vztahu k Německu ani k německému obyvatelstvu přesídlením z jeho území do americké a sovětské zóny.

Vedoucí osobnosti americké a sovětské okupační zóny v Německu konstatovaly v září 1946, že práce československých úřadů při provedení transferu byla vzorná a dokonalá, a že způsob, jakým tyto orgány postupovaly při praktickém řešení tohoto obrovského úkolu, zasluhuje největší chválu.

Německo ani přesídlení Němci tedy nemají žádné právní oprávnění požadovat navrácení do původního stavu, tj. přiznat těmto osobám právo návratu na československé území či dnes území České republiky. Stejně tak nemohou požadovat kompenzaci za jejich znárodněný majetek. A konečně ani požadavek satisfakce není vůbec na místě. 

Jinak je tomu v případě excesů, k nimž došlo vůči jednotlivcům, při začátku přesídlení ihned po válce. Za tyto přehmaty československých orgánů a občanů se prezident Československa omluvil. Osoby, které se těchto činů dopustily, byly souzeny a potrestány československými soudy. Československo, chtějíc vyjít Německu vstříc a napomoci smíření obou národů, historicky koexistujících téměř tisíciletí, se takto z morálních důvodů ze své svobodné vůle za tyto excesy ústy hlavy státu omluvilo a potrestalo nejtěžší přehmaty.

Sudetoněmecké sdružení a Svaz vyhnanců v Německu a někteří politikové interpretovali však toto ušlechtilé morálně politické gesto Československa, záměrně jako přiznání jeho mezinárodně právní odpovědnosti.

Dovodili pak z toho i materiálně právní odpovědnost Československa i za přesídlení německého obyvatelstva. Ta by se podle nich měla realizovat uvedením do původního stavu (restitutio in integra), tj. návratu všech přesídlených do Československa a kompenzaci, tj. navrácením majetku a peněžním odškodněním újmy vzniklé přesídlením, kvalifikovaným jimi jako protiprávní „nucené vysídlení“.

2. Přesídlení není „vyhnání“  ani „etnická čistka“

Směšováním a spojením „divokého odsunu“ a „nuceného vysídlení z vlasti“ či dokonce domnělé „etnické čistky“ v jeden údajně společný nadřazený pojem „vyhnání“ německá doktrína až na malé výjimky záměrně opomenula použít základního pojmu, obsaženého v XIII. části Postupimské dohody, totiž přesídlení (transfer). Zcela výjimečně přeložili správně někteří němečtí autoři XIII. část Postupimské dohody jako „Bevölkerungtransfer“ (přesídlení obyvatelstva). Místo o transferu, jak je řečeno v záhlaví této části, se používá v německém textu „převedení“ (Überführung), zcela je opominut pojem odsun (removal) a vyhoštění (expulsion), obojí označují jediným termínem „Ausweisung“ (vykázání). Po této dezinterpretaci transferu na „vykázání“ nebylo třeba velké politické fantazie k použití ještě dále jdoucích pojmů, „vyhnání“ a „násilné vysídlení“, korunované dodatkem  „z domova sudetských a karpatských Němců v Čechách, Moravsko-Slezsku a na Slovensku“. Smutné je, že tuto dikci použil i Spolkový sněm v deklaraci přijaté ke Smlouvě z r. 1992!

Druhá interpretační síla německé doktríny je limitování transferu veškerého německého obyvatelstva z Polska, Československa a Maďarska pouze na přesídlení z Československa.

Třetím prohřeškem německé doktríny  a diplomacie je vyvolání představy, že Československo, a nyní Česká republika, může bilaterálně po dohodě se Spolkovou republikou Německo, změnit jasná a nedvojsmyslná ustanovení Postupimské dohody v části XIII. a tím je vlastně revidovat.

Dřívější československá federální vláda bohužel takovýto německý přístup zčásti přijala. Ve Smlouvě mezi Českou a Slovenskou Federativní republikou a Spolkovou republikou Německo o dobrém sousedství a přátelské spolupráci ze dne 27. února 1992 souhlasila s tím, aby v její preambuli se objevil pouze termín „vyhnání“ (Vertreibung) a zcela se opominulo přesídlení (transfer) německého obyvatelstva. Navíc v neveřejném protokolu připojeném ke smlouvě projevila československá strana ochotu jednat s Německem o vzájemných materiálních nárocích. Jako by vůbec nějaké mezinárodně právní nároky mohlo Německo z titulu přesídlení vůči Československu vznášet!

Čtvrtým interpretačním trikem německé doktríny byla přeměna německého obyvatelstva v Československu na „sudetské a karpatské Němce“!!! … Tedy i Němce žijící v Praze, Brně nebo Ostravě, nikoliv tedy jen v pohraničí.

Rovněž zcela opomenula okolnost, že ta část německého obyvatelstva, která se nezpronevěřila základním povinnostem každého československého občana usilovat o bezpečnost, nezávislost a územní celistvost jediného demokratického Československa, mohla získat domovské československé občanství. Pochopitelně ovšem ti, kteří zradili svůj československý stát a až do konce války věrně sloužili hitlerovskému Německu v jeho útočných válkách a byli ochotni rozbít a oslabit Československo a pak jeho zbytku vnutit tzv. Protektorát Čechy a Morava a tzv. Slovenský štát, nemohli čekat nic jiného než přesídlení do státu, který považovali za svůj domov (Heim ins Reich).

Proč tedy je možné, ba kategoricky nutné, používat pro operaci, při níž podle XIII. části Postupimské dohody došlo k transferu německého obyvatelstva, termínu přesídlení, jako jedině správného, výstižného a přesného mezinárodně právního institutu a nikoliv vágních termínů jako „odsun“, „vyhnání“, „násilné vysídlení“ nebo dokonce „etnická čistka“?

K přesídlení části obyvatelstva dochází sice jen výjimečně, za mimořádných okolností z naléhavých bezpečnostních, politických, národnostních nebo náboženských důvodů braných jednotlivě nebo několikerých nebo všech dohromady, jde však vždy o legální mezinárodní právní institut, má-li následující znaky. Přesídlení části obyvatelstva předpokládá přestěhování skupiny osob z jednoho státu na území druhého státu. O přesídlení sjednávají tyto státy patřičnou mezinárodní dohodu. Nelze proto přesídlit obyvatelstvo jedním státem na území druhého bez jeho souhlasu. Přesídlení musí probíhat spořádaně a lidsky. Právním důsledkem přesídlení je ztráta dosavadního občanství a automatické nabytí občanství státu, do něhož je část obyvatelstva přesídlena, přesídlení je spojeno s vystěhováním osob bez práva opce.  Samozřejmě platí již výše zdůvodněná podmínka naléhavosti bezpečnostní, politické, národnostní nebo náboženské.

Např. k přesídlení části obyvatelstva z Turecka do Řecka a naopak došlo po první světové válce podle Lausannské smlouvy z r. 1923. Na jejím základě byly transferovány osoby muslimského vyznání z Řecka do Turecka a osoby pravoslavného vyznání z Turecka do Řecka. Německo přesídlilo v letech 1939-1940 obyvatele jižního Tyrolska a jiní německé menšiny  („Volksdeutsche“) z východu „domů do Říše“.

Po druhé světové válce došlo na základě dohody mezi Československem a Maďarskem z  roku 1945 k vzájemnému přesídlení části obyvatelstva. Z Československa byli přesídleni českoslovenští občané maďarské národnosti, kteří byli zbaveni československého občanství. Z Maďarska pak maďarští občané slovenské národnosti, kteří vyjádřili přání vrátit se zpět do vlasti.

Po druhé světové válce došlo k spořádanému přesídlení velkého počtu německého obyvatelstva z Polska, Československa a Maďarska na základě části XIII. Postupimské dohody z roku 1945 („Orderly transfer of German population“, v německém překladu „Ordnungsmässige Überführung deutscher Bevölkerungsteile“).

Podle usnesení Spojenecké kontrolní rady v Berlíně z 20. listopadu 1945 mělo být z Polska odsunuto veškeré německé obyvatelstvo v počtu 3,5 milionu osob a přijato v americkém, francouzském a sovětském okupačním pásmu v Německu. Z Československa, Rakouska a Maďarska mělo být odsunuto veškeré německé obyvatelstvo v celkovém počtu 3 miliony 150 tisíc osob a přijato v americkém, francouzském a sovětském okupačním pásmu. Není bez zajímavosti, že v předchozím odstavci uvedeném německém neautentickém (autentický je pouze anglický a ruský text) překladu se mluví pouze o „částech německého obyvatelstva“ (Bevölkerungsteile), nikoliv o veškerém obyvatelstvu.

K tomuto transferu veškerého německého obyvatelstva došlo na prvním místě z bezpečnostních důvodů, v zájmu udržení nového míru v Evropě a účinného zajištění územní nedotknutelnosti a politické nezávislosti sousedních států Rakouska, Československa a Polska. Teprve na druhém místě šlo i o řešení otázky velkých německých národnostních menšin v těchto státech, které se staly poslušným nástrojem a pátou kolonou sloužící k rozbití a pak i k vojenské okupaci těchto států a jejich podmanění německou říší.

Československo přijalo usnesení Postupimské konference. V dopise čs. ministerstva zahraničních věcí britskému velvyslanci v Praze ze 16. srpna 1945 se uvádělo, že československá vláda přijala s povděkem toto rozhodnutí, jímž velmoci daly svůj zásadní souhlas k odsunu německého obyvatelstva z Československa. Tímto rozhodnutím učinily tři spojenecké velmoci důležitý krok k zajištění míru ve střední Evropě.

Jak již zdůraznila ve svých předchozích notách jednajících v této věci, je československá vláda přesvědčena, že mír ve střední Evropě by nemohl být považován za zajištěny a trvalý, kdyby menšiny, které měly takový podíl na rozpoutání války, měly být ponechány v rámci státu, o jehož zkázu usilovaly. Československá vláda uvítala i určení spojeneckého orgánu, který má toto rozhodnutí o odsunu provést.

Odsun německého obyvatelstva z Československa do sovětského pásma byl ukončen 19. září 1946 a amerického pásma 31. října 1946. Americký generál L.D. Clay a ruský generálporučík Lukjačenko v září 1946 prohlásili, jak bylo řečeno již výše, že práce československých úřadů při provádění transferu byla vzorná a organizačně dokonalá, a že způsob, jakým československé úřady postupovaly při praktickém řešení tohoto obrovského úkolu zasluhuje největší chválu.

Polsko, Československo a Maďarsko ve spolupráci se Spojeneckou kontrolní komisí provedly tedy řádně a plně všechny potřebné kroky pro uspořádané a humánní přesídlení německého obyvatelstva ze svých území. Takovým způsobem společně i jednotlivě splnily mezinárodní závazky, které převzaly přijetím XIII. části Postupimské dohody.

Nedopustily se při provádění této operace protiprávního jednání ani opomenutí. Nemohou proto nést za tyto akty mezinárodně právní odpovědnost vůči Německu nebo osobám na jeho území přesídlených. Proto Německo  jako stát i přesídlené osoby nejsou oprávněny vznášet jakékoliv nároky, zejména na návrat do těchto tří zemí, na náhradu škody za majetek, který zůstal na jejich území, ani na omluvu a zadostiučinění.

Bez ohledu na svůj název „Zpráva o třístranné konferenci v Berlíně“ z 2. srpna 1945 v Postupimi, kterou podepsal J.V. Stalin, Harry S. Truman a C.R. Attlee jako nejvyšší představitelé tří velmocí, jen s ohledem na řadu závazných usnesení a ujednání platných pro Německo, jehož jménem jednali, tato zpráva je mezinárodní smlouvou, tj. smlouvou podle mezinárodního práva. Velká Británie ve svém stanovisku k těmto dohodám prohlásila,   že byly striktně založeny na mezinárodním právu, a že přesun německého obyvatelstva, které sídlí na území Československa, je nezbytný a musí být proveden spořádaným a humánním způsobem. Stejně tak Spojené státy americké prohlásily, že rozhodnutí přijatá v Postupimi, byla striktně založena na mezinárodním právu a byla od té doby mnohokrát potvrzena v různých multilaterálních a bilaterálních souvislostech. Konference uznala, že přesun německého obyvatelstva, sídlícího na území Československa, je nezbytný. Závěry Postupimské konference jsou historickou zkušeností a Spojené státy jsou si jisté, že si je žádný stát nepřeje zpochybňovat.

Většina usnesení Postupimské konference se týkala pouze Německa v jeho hranicích, kde okupační mocnosti plnili dočasně funkci územního suveréna, některé části se však týkaly i třetích států. Šlo o VI. část o Královci (dřívější Königsberg, založený českým panovníkem Přemyslem Otakarem II.-pozn. red.) a přilehlé oblasti, IX. část o postoupení východní části Německa Polsku, a XIII. část O spořádaném přesídlení německého obyvatelstva.

Tyto části se týkaly i třetích států, Sovětského svazu, Polska, Československa a Maďarska. Proto byly uzavřeny jako dohody, k nimž mohly zmíněné státy přijetím odpovídající částí stát se smluvní stranou, pokud šlo o tuto část.

Pro Československo to platí v případě XIII. části, jíž přijalo a stalo se její stranou. Tím mu vznikla určitá práva (provést přesídlení) a povinnosti (realizovat přesídlení spořádaně a humánně, ve spolupráci se Spojeneckou kontrolní radou).

Takovou možnost přistoupení třetího státu ke smlouvě, nebo její části, uzavřené jinými státy, předvídá obecné mezinárodní právo. Tato obyčejové pravidlo bylo kodifikováno v Úmluvě o smluvním právu z r. 1969. Podle ní vznikne třetímu státu nebo skupině států právo z ustanovení mezinárodní smlouvy, jestliže smluvní strany (v našem případě vítězné mocnosti a Německo jimi zastoupené) mají v úmyslu tímto ustanovením (tj. XIII. část Postupimské dohody) poskytnout toto právo třetím státům, a jestliže s tím třetí státy souhlasily (Československo přijalo práva a povinnosti plynoucí z této části). Souhlas těchto států se předpokládá, pokud by nebylo důkazu o opaku. Právo, které takto vzniklo pro třetí státy, nemůže být smluvními stranami odvoláno nebo změněno, jestliže bylo zamýšleno jako neodvolatelné nebo nezměnitelné bez souhlasu třetích států.

Požadavek přesídlení německého obyvatelstva z Polska, Československa a Maďarska je tedy obsažen v mnohostranné dohodě původních smluvních států (tři velmoci a Německa a států ji přijavších, tedy Polsko, Československo a Maďarsko). Tuto dohodu není žádný účastník oprávněn sám nebo spolu s jiným účastníkem (např. Československo a Německo) revidovat, měnit nebo dokonce rušit! Takový akt by mohly učinit pouze všechny účastnické státy ( tj. tři velmoci, Německo, Polsko, Československo a Maďarsko) jen po všeobecné dohodě.

Transfer je tedy dvou nebo vícestrannou mezinárodní záležitostí, upravenou mezinárodní smlouvou. Nelze jej proto směšovat s vyhnáním nebo vysídlením, které jsou jednostranným aktem suverénního státu, jímž ze svého území vypuzuje národnostní nebo náboženskou skupinu do jednoho nebo více cizích států, které vypuzené osoby buď přijmou nebo je odtransportují dále. Je-li takové jednání provedeno svévolně a v rozporu s obecným mezinárodním právem nebo smluvními závazky vyhánějícího státu, je protiprávním a zakládá mezinárodně právní odpovědnost dotyčného státu.

O nic takového v případě Československa nešlo. V prvých poválečných měsících probíhalo přesídlení spontánně, ne plně organizovaně a ne zcela humánně. Přesídlené osoby byly převzaty a usazeny v Německu, v okupačních zónách americké a sovětské. Nešlo tedy o svévolný jednostranný akt Československa. To jasně vyplývá z textu XIII. části Postupimské dohody, v níž se říká, že příliv příliš velkého počtu Němců zvětšil břemeno, které již doléhá na okupační úřady.  Proto by tento problém měla přezkoumat především Kontrolní rada. Měla by přitom zvláště přihlížet k tomu, aby tito Němci byli spravedlivě rozděleni mezi jednotlivá okupační pásma. Přikázala Kontrolní radě, aby co nejdříve oznámila, kolik takových osob již přišlo do okupačních pásem z Polska, Československa a Maďarska a jak rychle by mohly být provedeny další transfery,

Transfer rovněž nelze zaměňovat s tzv. etnickou čistkou. Tu provádí jednostranně jeden stát a vypuzuje ze svého území násilně občany jiné národnosti nebo náboženství. Např. při rozpadu Jugoslávie na několik států, při jejichž vzniku za vzájemné války, která měla zprvu povahu občanské války, docházelo k násilným etnickým čistkám, jejichž cílem bylo vypuzení osob jiné národnosti nebo náboženství.

V Československu tedy nešlo o žádnou takovou svévolnou jednostrannou akci.

3. Česko-německá deklarace neřeší všechny sporné otázky

Co usnadnilo německé straně již od počátku eskamotáž a „vyhnáním“ a „násilným vysídlením“ místo jediného správného transferu? Třeba otevřeně říci, že nesprávný český překlad termínů použitých ve XIII. části Postupimské dohody, který se pak trvale objevuje ve státních a diplomatických dokumentech a prohlášeních československých státních orgánů, totiž jen slovo „odsun“.    Přitom se používá tří různých termínů, z nichž jeden je hlavní a základní, totiž transfer (přesídlení). Ten se objevuje v textu čtyřikrát, jednou jako nadpis a pak pro popisování transferů před přijetím Postupimské dohody, a po ní.

Další dva termíny „odsun“ (removal) a „vyhoštění“ (expulsion) pouze jednou. Přičemž vyjadřují dvě stránky přesídlení. Aby mohlo být provedeno, muselo být německé obyvatelstvo odsunuto z území Československa a ještě předtím vyhoštěno, jak se to děje s nežádoucími cizinci. V našem případě součástí vyhoštění bylo zbavení těchto osob československého státního občanství. Přitom bylo s okupačními mocnostmi dohodnuto, že po příchodu na německé území získají tyto osoby automaticky státní občanství.

Takováto československá nesprávná interpretace, která nepřihlédla k účelu těchto ustanovení, jímž byl transfer, a bez přihlédnutí k významu těchto tří termínů zvolila „odsun“. Tím i usnadnila vybrat německé straně z těchto tří termínů pouze jeden, tentokrát však „expulsion“ (vyhoštění), která pro svou revizní potřebu přeložila nejprve jako vypovězení (Ausweisung) a pak vyhnání (Vertreibung). Tečku nad tím interpretačním kolotočem učinila přidáním kodifikačního doplňku „násilné“ a dodatku z „vlasti sudetských a karpatských Němců“.

Na nátlak německé strany česká strana souhlasila se začleněním zvláštního preambulárního ustanovení o „vyhnání“ (Verteibung) Němců z Československa a s ujednáním o vzájemných majetkových nárocích z doby války ve Smlouvě z r. 1992.

Takto vlastně zpochybnila jednoznačná ustanovení XIII. části Postupimské dohody, aniž by ji k tomu zmocnily ostatní zainteresované státy, účastníci této části Postupimské dohody, tj. Francie, Sovětský svaz, Velká Británie, Polsko a Maďarsko.

Další problém vznikl, když po roce 1989 začali tuto nesprávnou německou terminologii bez zábran užívat nejvyšší českoslovenští a později i čeští političtí a státní představitelé, kteří začali hovořit pouze o odsunu a pak již jen o „vyhnání“. Tento postup, při němž se mělo vyjít vstříc německé straně a usnadnit tak smíření, vedl k morálnímu odsouzení odsunu a vyhnání a vyvrcholil názorem premiéra, že jde o „pouhé slovíčkaření“.

Německá strana pochopila však tento vstřícný krok jako přiznání mezinárodně právní odpovědnosti nejvyššími československými a českými činiteli za to, co se stalo „sudetským Němcům“. Přešla do ofenzivy a začala hovořit o uplatňování nároků na odčinění veškeré újmy, kterou „sudetští Němci“ utrpěli. Požadovala navrácení do původního stavu (návrat „sudetských Němců“ do své „vlasti“), kompenzaci za majetek, který jim byl odebrána omluvu za československé protiprávní počínání. Vážnou chybou československé zahraniční politiky byla i neúčast při jednání 4+2, tj. čtyř vítězných velmocí, Spolkové republiky Německo a Německé demokratické republiky v r. 1990, v souvislosti se sjednocením Německa.  Tehdy byla ideální příležitost prosadit prosazení správnosti interpretace XIII. části Postupimské dohody. Polsko, jehož se týkala rovněž tato problematika, hlavně však opětovné potvrzení nedotknutelnosti polské východní hranice, prosadilo svou účast na tomto jednání a dosáhlo i tohoto svého cíle.

Při sjednávání první smlouvy Československa se Spolkovou republikou Německo v r. 1973 dosáhlo Československo uznání nedotknutelnosti svých hranic a uznání nulity Mnichova. O „odsunu“ , transferu“ nebo „vyhnání“ v ní žádná zmínka nebyla.

V druhé smlouvě z r. 1992, uzavřené již v nových podmínkách, však československá strana souhlasila v preambuli smlouvy se zavedením termínu „vyhnání“ ve vztahu k německému obyvatelstvu a uzavřením tajného protokolu, v němž se zavázala k jednání o „otevřených“ vzájemných nárocích čítající i odčinění újmy německému obyvatelstvu.

Smlouva z r. 1992 je proto, pokud se týká těchto dvou otázek, faktickou revizí XIII. části Postupimské dohody v neprospěch Československa i ostatních Spojených národů.

Československý ministr zahraničí se snažil obhájit použití termínu „vyhnání“ tím, že prý je obecným pojmem, který kryje jak útěk a vyhnání českých lidí z pohraničí obsazeného Německem na základě tzv. Mnichovské dohody, tak i tzv. divoký odsun Němců a později jejich spořádané přesídlení. Existence protokolu připojeného ke Smlouvě nebyla československé veřejnosti i odborníkům známa.

Navíc došlo k omluvě hlavy československého státu za excesy, ke kterým došlo při neorganizovaném a později při řádném přesídlení německého obyvatelstva.

Tyto změněné postoje československé vlády i parlamentu poskytly „sudetským“ spolkům v Německu a osobám s nimi sympatizujícími  příležitost označovat opatření československé vlády vůči německému obyvatelstvu za protiprávní jednání a požadovat odčinění některé majetkové újmy. To značí povolit návrat přesídleným Němcům do Československa, navrátit jim majetek a omluvit se za „vyhnání“.

Je na místě poukázat na to, že českoslovenští znalci mezinárodního práva upozorňovali na nesprávnost a nebezpečnost počínání ministra zahraničí, vlády i parlamentu a požadovali dodržování domovského československého postoje opřeného o jedině správnou interpretaci XIII. části Postupimské dohody, založené striktně na mezinárodním právu, jak ostatně zdůraznily  Spojené státy i Velká Británie ve svých stanoviscích.

Vztahuje se to rovněž na přiznání plné odpovědnosti německé strany za jednání, jež vedlo k mnichovské dohodě, k útěku a vyhnání lidí z československého pohraničí a za utrpení a křivdy způsobené českému lidu nacionálně socialistickými zločiny.

Nesprávným a proto i nepřijatelným pro Českou republiku zůstává i nadále používání termínů „vyhnání“ a „nucené vysídlení“ německého obyvatelstva. Pokud by totiž bylo takto kvalifikováno přesídlení, zakládalo by to českou mezinárodně právní odpovědnost  a tomu odpovídající nárok na vrácení do původního stavu (tj. návrat přesídlených osob), kompenzaci (tj. vrácení majetku nebo peněžité odškodnění) a satisfakci (tj. omluvu). Podle dosud platné XIII. části Postupimské dohody, vycházejíce striktně z mezinárodního práva (podle názoru vítězných mocností i Polska) šlo v poválečných měsících nejprve o živelný transfer (přesídlení) malé části německého obyvatelstva a pak od konce r. 1945 až do října 1946 o spořádaný a humánní transfer (přesídlení) zbývající velké části německého obyvatelstva.

Jakou povahu má tato Deklarace? Jde o pouhé nezávazné prohlášení, politický dokument nebo o právně závaznou dohodu? Chceme-li odpovědět správně na tuto otázku, musíme zjistit úmysl jednajících stran a analyzovat obsah jednotlivých ustanovení.

Analýza průběhu dvou let úporného a obtížného vyjednávání a pečlivý rozbor textu česko-německého prohlášení, nasvědčují tomu, že tento dokument má v jednotlivých částech všechny tři prvky: morální, politický i mezinárodně právní.

Úvod (preambule) představuje morální ocenění dlouhých společných dějin; politické přihlášení se k důvěře a otevřenosti ve vzájemných vztazích; a mezinárodně právní závazek Spolkové republiky Německo plně podpořit přijetí České republiky do Evropské unie a Organizace Severoatlantické smlouvy.

I vlastní obsah má všechny tři prvky. Morálně politický je zejména Bod 1 o vědomí odpovědnosti obou stran dále rozvíjet česko-německé vztahy v duchu dobrého sousedství a tím přispívat k utváření sjednocující se Evropy, a prvá věta Bodu 4, podle něhož spáchané křivdy náležejí minulosti a zaměří tudíž své vztahy do budoucnosti.

Mezinárodně právní závazky, jak lege lata (tj. podle platného mezinárodního práva), tak lege ferenda (práva, které vytvoří) mají Body 2-8.

V Bodě 2 přiznává německá strana svou odpovědnost za tzv. mnichovskou dohodu, nacionálně socialistickou vládu násilí, utrpení a křivd (což dosud nikdy v takové podobě neučinila!).

V Bodě 3 lituje česká strana činů, kterých se však podle nás nedopustila, s výjimkou excesů při přesídlování.

V Bodě 4 je obsažen vzájemný závazek respektovat vlastní právní názory. Je správný, pokud jde o vnitrostátní právo. Nemůže se vztahovat na mezinárodní smlouvy, protože ty  se musí vykládat jen jedním způsobem, nikoliv různými. Existuje-li mezi smluvními stranami spor o výklad, jsou povinny se o správném výkladu dohodnout, anebo předat svůj spor arbitrážnímu nebo soudnímu orgánu, který spor za sporné strany s jejich pověřením rozhodne (podá správný výklad podle mezinárodního práva). Česká republika pochopitelně respektuje názory Německa na různé politické a právní otázky, pokud o nich neexistuje jeden mezinárodně právní výklad.

V Bodě 5 obě strany potvrzují své závazky ze Smlouvy z r. 1992, což bývá běžné ustanovení v četných mezinárodních smlouvách.

V Bodě 6 se kromě jiného zavazují, že v rámci svých platných předpisů budou při posuzování žádosti o pobyt a přístup na trh práce brát zřetel na humanitární a jiné důvody, zejména na příbuzenské a rodinné vztahy.

V Bodě 7 se zavazují zřídit Česko-německý fond budoucnosti . Německá strana se hlásí k závazku odpovědnosti vůči všem, kteří se stali oběťmi nacionálně socialistického násilí.

Konečně v Bodě 8 se zavázaly, že budou společně zkoumat historický vývoj mezi Čechy a Němci, zejména v první polovině 20. století. Rovněž se zavázaly ustavit česko-německé diskusní fórum.

To vše značí nepochybně i o převzetí konkrétních smluvních (mezinárodně právních) závazků. Mýlí se tudíž i významní čeští politici, kteří by deklaraci považovali za pouhé slavnostní politické prohlášení, která nijak nezavazuje smluvní strany ke konkrétnímu jednání, neuvědomují si totiž, že takto by mohli nahrávat těm německým kruhům, které usilovaly, a zdá se, že dále chtějí usilovat o revizi XIII. části Postupimské dohody.

4. Závěry

Podle neoficiálních informací počítaly obě strany s tím, že k Deklaraci nebude přijímat český ani německý parlament žádná dodatečná prohlášení. Nelze však nepřipomenout, že totéž slibovali němečtí poslanci našim v případě Smlouvy z r. 1992, a pak slib porušili. Německý parlament, který jednal o Smlouvě později než náš, šel dál než sama Smlouva v preambuli  a jeho prohlášení hovořilo o „sudetských a karpatských Němcích a jejich potomcích vyhnaných z jejich vlasti (domova) v Čechách, Moravsko-Slezsku a na Slovensku“.

Je proto třeba mít na mysli i tuto nečekanou eventualitu a připravit text prohlášení našeho parlamentu, jenž by reprodukoval naše zásadní stanovisko, podle něhož živelné přesídlování a později i spořádané a humánní přesídlování bylo provedeno v plném souladu s tehdy platným mezinárodním právem, zejména s XIII. částí Postupimské dohody, a že nebylo v protiprávním vyháněním a nuceným vysídlením.

V každém případě by mělo projednávání deklarace v parlamentě předcházet prohlášení premiéra o tom, že Deklarace byla sjednána v kontextu Postupimské dohody, zejména s její XIII. částí, a že respektuje současně vzájemné přátelské a dobré sousedské vztahy.

Pozn. red. Autor patří k nejvýznamnějším českým znalcům mezinárodního práva. Byl dlouholetým profesorem a vedoucím katedry mezinárodního práva na UK v Praze, pracoval i v naší delegaci při OSN. Uvedenou stať, kterou autor dopisoval těsně před projednáváním Deklarace v Poslanecké sněmovně Parlamentu České republiky, nebylo již možné podrobit autorské úpravě a bohužel ani později se k této studii autor nevrátil, aby jí případně doplnil, či aktualizoval. Uvedenou studii by měli znát především všichni čeští diplomaté i politici.

Prof. JUDr. M. Potočný, DrSc.:

„Nejen právnímu a lingvistickému specialistovi, ale i prostému občanovi cosi vnitřně říká, že „vyhnání“ nemá nic společného s transferem. Institut přesídlení předpokládá předchozí mezinárodní dohodu zainteresovaných států o spořádaném a humánně uskutečněném transferu osob z jednoho státu do druhého. Vyhnání naopak bývá jednostranným aktem státu. Je-li provedeno svévolně a v rozporu s obecným mezinárodním právem nebo smluvními závazky dotyčného státu, představuje jeho protiprávní chování, které může mít za následek jednak jeho mezinárodní odpovědnost a jednak nárok takto vyhnaných osob na odčinění způsobené újmy.“

Sborník: Právní aspekty odsunu sudetských Němců, Ústav mezinárodních vztahů, Praha 1996, str. 18

Memorandum pracovní skupiny k parlamentnímu projednávání Česko-německé deklarace o vzájemných vztazích a jejich budoucím rozvoji, předané předsedovi Poslanecké sněmovny M. Zemanovi

Vzhledem k závažnosti chystané parlamentní rozpravy o česko-německé deklaraci považujeme za svou povinnost upozornit na některé vady tohoto dokumentu a jejich možné důsledky pro politiku českého národa a státu, na vady, Jež činí tento dokument v předložené podobě nepřijatelným.

Z celého komplexu problémů upozorňujeme na své výhrady politické, historické i právní.

V politické rovině  by totiž znění navrhované deklarace znamenalo počátek zcela nové politické orientace, rozchod s více než stoletým českým usilováním o vymanění se z neblahé jednostranné závislosti a snahami o vlastní stát. Kromě toho bychom takovým zněním deklarace opustili své spojence v druhé světové válce (spojence, kteří ostatně byli u zrodu naší samostatnosti po světové válce první). Vzdali bychom se opory mezinárodních smluv, jako je především Postupimská dohoda  a Pařížská smlouva, o nichž návrh deklarace významně mlčí. Vzdali bychom se možnosti  opírat se o solidaritu vítězných mocností a přešli bychom na německou pozici.

Takový krok nejen není v zájmu českého státu a národa, je naopak v příkrém rozporu s národním cítěním a našimi dějinnými zkušenostmi.

Deklarace neuzavírá minulost, jak bylo slibováno, zakládá naopak nejistotu o politických, majetkových i jiných otázkách v budoucnosti.

Historická východiska návrhu deklarace zkreslují česko-německé vztahy v minulosti. Návrh deklarace vychází z nepravdivého předpokladu, že odsun byl pouze dvoustrannou záležitostí Československa a Německa. Dále nesprávně tvrdí, že rozhodujícím hlediskem pro odsun byla příslušnost k sudetským Němcům, zatímco ve skutečnosti se odsun vztahoval pouze na Němce, kteří se provinili proti ČSR.

Právní podoba parafovaného znění deklarace tyto naše názory úplně potvrzuje:

V deklaraci není vyslovena neplatnost Mnichovské dohody a nejsou v ní potvrzeny a stvrzeny závazky, které po druhé světové válce přijala německá strana, a to zejména v Postupimské dohodě a v Pařížské dohodě.

Deklarace se vyhýbá jednoznačnému konstatování odpovědnosti a viny Německa a českých Němců za rozbití Československa a vychází dokonce vstříc nepravdivým tvrzením funkcionářů bývalých českých Němců o tom, že tito Němci jsou pouze nevinnými Hitlerovými oběťmi.

Na základě tohoto stanoviska odmítá pak deklarace přímé odškodnění dosud žijících českých obětí nacistického režimu, přestože jeho obětem ve všech jiných státech odškodnění německý stát poskytl.

Pojem „sudetský Němec“, vyskytující se v návrhu deklarace, je prvním uvedením tohoto pojmu do mezinárodního práva, a to se všemi možnými důsledky.

Deklarace dále tím, že užívá nových pojmů pro označení některých politicky i právně legitimních skutečností (např. odsunu), umožňuje, aby byly tyto skutečnosti  napříště shledávány v rozporu s právem a aby z toho byly vyvozovány politické i právní důsledky.

Již samy tyto skutečnosti bez přihlédnutí k dalším nesprávným a problematickým pasážím navrhované deklarace jsou dostatečným důvodem k tomu, aby byla deklarace ve svém parafovaném znění shledána nevyhovující a jako taková nebyla přijata.

Při této příležitosti odmítáme tvrzení, že výhrady k deklaraci mají jen tzv. extremistické síly, neboť tím se brání odpovědné analýze, diskusi o předloženém textu, jako problému celého národa a státu. …

PhDr. Lubomír Boháč, dr. Boris Čelovský, generálmajor Josef Hyhlík, dr. Miroslav Ivanov, ing. Slavomír Klazan, dr. Ota Klička, ing. Josef Lesák, univerzitní profesor dr. Radomír Luža, univerzitní profesor dr. Václav Pavlíček, ing. Dalibor Plichta, mgr. Jana Seifertová-Plichtová, generálmajor Antonín Špaček, univerzitní profesor dr. Jaroslav Valenta

Redakce: J. Řezníček                                                                       Připravil: JUDr. O. Tuleškov

Vydalo křesťanskosociální hnutí ve spolupráci s OR Klubu českého pohraničí v Praze 10 jako svou 263. publikaci určenou pro vnitřní potřebu vlasteneckých organizací. Publikace neprošla autorskou ani jazykovou úpravou.Vydání druhé: 2008, prosinec, Praha

Webová stránka: www.ksl.wz.cz                                                   E-mail:Vydavatel@seznam.cz