K postavení 2

K postavení slovenské menšiny v Maďarsku včera a dnes

II. část

K postavení slovenské menšiny v Maďarsku v současnosti

Jak dále – před zánikem? – nebo bychom se měli od základu změnit!

Gregor Papuček

Mnoho jsem uvažoval nad naší situací a přehazoval v nadpise horkou brambor z ruky do ruky, co k tomu říci…

Nakonec jsem se rozhodl říci k tomuto rozsáhlému tématu něco … jako básník a publicista takovým způsobem, aby naši Slováci žijící v Maďarsku na základě řečeného alespoň něco uviděli z toho, jak vlastně vypadají. Nastavení zrcadla je jeden z účinných způsobů výchovy lidí i celé společnosti. Hrozí tu sice již dávno známé nebezpečí , že někomu se jeho podoba nebude líbit – a rozbije mi zrcadlo. O této starodávné banální příhodě jsem již napsal několik básní. Jsou všechny smutné, chmurné jako Balzacovy romány.

„Prečo sú moje básne neveselé?/ Pretože sa nám chýlí do jesene./ To svet je taký, že zlo sedí v ňom,/ a moje sú len zrkadlom.“//

V naší mateřské krajině, ve Slovenské republice, nás nazývají Slováky v Maďarsku, ale často i „maďarskými Slováky“. Podle mne je pro nás přiléhavější ta druhá varianta: maďarští Slováci. Ano, jsme maďarští, a ze dne na den stále maďarštější.

„Na Dolnej zemi Slovák opeknieva. /Jako keď v júli koža bronzovin./ Meni si farbu, stále tenšie spieva,/bledne mu šťúple sebevědomie.// Čosi-kamsi už bude z neho Maďar: /Pekný, múdrý, aj sebevedomý! /Spievať mu bude nie vták, ale madár, /bol Veselý, a už je Veszeli.“ (Békešská Čaba, 1995). Tak je to s námi. Aj preto, lebo: „Ten. kto chodí do mlýna, na múku si spomíná./Ten sa skoro naučí,/že sa v mlýne zamúčí.//

A my jsme tu, v tom zlopověstném Grünwaldovském mlýnu“, neustále mletí a pořádně zamoučení! Ze Škripeka tu zůstal Szönyi, ze Žlnku Zsolnai, Kršák je Kormos, Bachán je Békefi a Smolka – Hazafi, Kochan – Komoly, ba i Koppány!, ze Štědré si sami děláme Stedraovú, z Nevyhosteného je Nevihostenyi, Ďurko je Durkó a Trnka je Trunkó…V telefonním seznamu v Budapešti jsou taková parádní jména jako Szincsók (čistý polibek), Ádámcsók (Adamův polibek). Nedávno to byla ještě pěkná středoslovenská jména Synčok a Adamčok.

Aby mě nikdo neposlal zametat si vlastní dvůr, přiznám se, mám tuto choleru i v rodině, ba měl jsem ji i v sobě: z Papučeka dnes už je: Pintér, Polgár, Páncél, Pusztai, atd. (byl i Peterdi, ale už není, dostal rozum a vyléčil se). A sotva by se našel mezi námi někdo, kdo by tento jménoslov neuměl dál obohacovat ze svého bezprostředního okolí! Jména jsme si měnili nejenom my, dělali to i Němci, i všechny ostatní národnosti v Maďarsku. Jeden proto, poněvadž chtěl být „hezký“, druhý proto, že chtěl být „moudrý“, třetí proto, aby hlady nezemřel. Když si nepomaďarštil jméno, ajncvaj ho vyhodili z práce. Takže, nech by hned byli i stokrát uvědomělejší naši nedávní předkové, i tak by měli dnes maďarská jména, poněvadž zemřít hladem s celou rodinou byl příliš krutý trest. Odešel Jano na vojnu a vrátil se z ní jako Jánoš. Byli jsme objekty tohoto primitivního násilného přetváření „butatótov“(hloupé Slováky) na moudré Maďary. Dokonce:

„Na tento účel vznikla národní společnost, jejími patrony byli habsburský arcivévoda Josef, kardinál-arcibiskup Serédi (který v praxi sám udělal, co kázal, vždyť původně to byl Juraj Sapuček, Slovák z Diakoviec), tři protestantští biskupy a generální ředitel pošt. Její cíl vyhlásili v roce 1931; bylo jím pomaďarštění 60 000-70 000 jmen ročně, ředitel maďarských železnic a M. Gömbös, tehdy ministr obrany a později předseda vlády, byli vyznamenáni zvláštní cenou, že dohlíželi na to, aby si úředníci, důstojníci a jiné osoby pomaďaršťovali jména. V roce 1933, když se aktivita hnutí ještě zvýšila, byl vytýčen cíl pomaďarštit nejméně 100 000 jmen ročně…“(C.A. Macartney: Hungary and Her Successors, 1938, s. 450-451).

Nejvyšší hodnotou v této společnosti bylo hlásit se k maďarské národnosti. Zároveň bylo hanbou hlásit se k jiné, např. k slovenské národnosti, která v Maďarsku v té době ani jméno neměla, označovali nás jen Tóty, často spolu s „básnickým“ přívlastkem „buta“ (hloupý).

Podobně tomu bylo i s našim jazykem. Mluvit ve škole slovensky bylo zakázané. Za „prohřešky“ vůči tomuto zákazu byli děti Slováků tahány za ucho a posmívané po celé zemi. Tehdy, když Maďaři v Československu měli zabezpečené maďarské školy a kulturní instituce, ve Velké Tarči u Budapešti ještě po druhé světové válce byly děti za slovenské slovo trestány finanční pokutou.

Potom mnozí, ve věci nezběhlí lidé se diví, odkud to je, že slovenští rodiče svoje vlastní děti nutili mluvit maďarsky. Byl to ďábelský výmysl na pomaďaršťování. Když chudák rodič často neměl peníze ani na každodenní chléb, natož na „financování“ takových hanebných otrockých výdajů, sám musel svoje děti odradit od vlastní řeči! Je tedy vidět, že naši maďarizátoři ve svých šovinistických blouzněních byli mimořádně vynalézaví, našli si tisíceré způsoby na zázračné zvyšování svých počtů.

Do této „vlastenecké“ hry vtáhli mnohé – zpravidla právě ty vzdělanější – Slováky, kteří za jidášský groš, za kariéru, byli ochotni stát se renegáty, využívat své schopnosti proti svým vlastním lidem. Jedním z nich byl i Adolf Pechány, narozený 1859 v Ilavě, učitel, autor učebnic a beletrie, politický publicista, redaktor novin. Dal se do služeb maďarské národnosti, lépe řečeno protinárodnostní politiky a jako vládní komisař pro tu žijící „tótskou“ (jak nás tehdy nazývali) menšinu špehoval po slovenských osadách a posílal hlášení přímo na úřad ministerského předsedy, kde jaké zkušenosti získal, co by se mělo dělat, aby se tamní Slováci rychleji pomaďarštili: „Dnes ještě se dá překazit probuzení národního povědomí békešských Tótov a posílit proces maďarizace.. Proto nemeškejme, neboť čas spěchá“ – urguje ve svém hlášení o národnostních poměrech v Békešské Čabe 27. června 1942 (L. Tilkovszky: K dějinám Slováků…, s. 111).

Když jsme za svoji pěknou slovenskou řeč nikdy chváleni a vyznamenáváni nebyli, naopak, mít slovenské jméno a ozvat se slovensky, pardon, „po tótsky“ v Maďarsku bylo něčím hanebným, nuže jako zákonitý a logický důsledek našeho nelidského stavu postupně už i sami jsme se začali vysvlékat ze svého slovenského kožichu a začal z nás vznikat onen divný tvor – „maďarský Slovák“. Podívejme se tedy, jací jsme dnes, co jsme zač my, „maďarští Slováci“:

Pokusme se nenápadně pozorovat Slováky z Rumunska: dospělé, děti, školní mládež… Ani náhodou je nepřistihneme mluvit rumunsky, přestože umí i rumunsky. Ale mají svoje zdravé slovenské povědomí, dobře ovládají slovenštinu a pěkně se v ní vyjadřují. Tak je to u nich přirozené. To samé se dá říci i o Slovácích žijících u našich jižních sousedů. A podívejme se na nás. Nejednou jsem cestoval autobusem do zahraničí s početnou skupinou našich Slováků. Stovky kilometrů od maďarských hranic v jakémsi městě se náš autobus zastavil, my jsme se z něho vyhrnuli, a najednou všude okolo zněla maďarština! Ihned vidělo a uslyšelo celé široké-daleké okolí, že přišli Slováci z Maďarska!, tj. „maďarští Slováci“. Děláme to i v cílovém městě, kde nás čekají jako Slováky, a když nás potom uvidí, takovéto, nechce se jim věřit, že to jsme my. A kdo se jen trošku z nás, či mezi námi, cítí být Slovákem, hoří hanbou. To jsme celí my! „Maďarští Slováci“!

Náš básník Imrich Fuhl tuto naši odpadlickou vlastnost ilustruje takto: „..V rumunském Nadlaku, i když někdo není náhodou Slovák, mluví slovensky. V Maďarsku i když je někdo Slovák, ani náhodou nemluví slovensky.“ Nuže, kdo jiný by to tak přesně dokázal zpozorovat a tak hodnověrně a frapantně napsat, jako tento „jeden z nás“, náš podpilíšský básník.

Když jsme nikdy neměli svoje školy (kdesi jakási přece jen přechodně byla, to je jen ta výjimka, která potvrzuje pravidlo, že skutečně jsme je neměli), nemohli jsme svoji řeč zvelebovat, osvojit si její literární podobu, ani naučit se názvy nově vznikajících skutečností. O to více, že mocensky, uměle jsme byli izolováni i od své mateřské země. Nové výrazy jsme byli nuceni přebírat z maďarštiny, - jako kdysi přebírali ze staroslovenštiny našich předků staří Maďaři …, když přišli sem, do vyspělejšího prostoru – a přejímat do jazyka slova toho druhého. Když Maďar řekne, že „Szerdán megyünk szénat kaszální“, z těch čtyřech slov je maďarské jen jedno: „megyünk“. Zdánlivě je to cosi podobného, jako když náš Slovák dnes řekne o někom, že: „mne takto személyesen nebyl szimpatikus“. Rozdíl je jen v tom, že za normálních okolností bychom tak mluvit nemuseli. Děláme to jen proto, že jsme uměle odtrženi od možnosti vzdělávání ve své rodné řeči, ba i od sledování slovenského rozhlasu a slovenské televize! A že ani dnes nemáme tu své slovenské školy, a i od našeho mateřského národa jsme pořádně izolováni (rozhlas, TV, tisk, knihy), náš jazyk kazí, což má za následek takovýto rozhovor: „Povedz, pajdáš, prečo ty taký barátságtalan magatartáš tanúšituješ velem semben?“

Pěkně tedy vypadáme! Pravda, ani zdaleka ne jen z vlastní viny, a ani všechnu hanbu za tento hloupý stav si nemusíme brát na sebe. Z druhé strany však, ani spokojeni se sebou být nemůžeme, poněvadž pro to, co jsme udělali v zájmu udržování dobrého stavu naší slovenskosti, slovenského jazyka a identity, dalo by se v minulosti, a dalo by se i dnes, i v budoucnosti mnohem více udělat. Mohli jsme, a mohli bychom i dnes i trochu silněji se zastat svého jazyka. My jsme však vždy měli, i podnes máme kolem sebe a mezi sebou příliš mnoho velkých „mistrů“ na odnárodňování, a příliš málo těch, kteří by nám poradili, co si za takových okolností počít. „A tak kdesi v Hungárií,/v obci Stará Hagara,/pozrel Slovák do zrkadla,/uviděl v ňom Maďara.//

Když už je situace taková, když už jsme ve skutečnosti před úplným zánikem, potom jak dále?

Měli bychom se od základu změnit. To znamená úplně. … Začněme např. tím, že se probudíme, trošku se osmělíme, nadýcháme se trochu zdravého optimismu. Je to potřebné, poněvadž v polospánku se dá jenom snít. To jsme dělali dosud a hle, kam jsme se dostali! Probuďme se a střízlivě uvažujme!

Buďme trochu smělejší…například tím vědomím, že úplně zaniknout nijak nemůžeme. Vždyť nad našim krajem od té doby, co k nám přišli Maďaři, přelétlo více než 1100 roků, a ani tak bezvládné, nemohoucí, neživé věci, jako jsou např. naše zeměpisné názvy, úplně nezanikly.

Mnohým se sice stalo, že byly vyměněné, jako např. předběžně na „Szuhahuta“ zdeformovaná Suchá Huta byla změněná na Mátraalmás. Zato tu Suchou Hutu najdeme v archivech, nebo i v etymologických slovnících. … Velký počet jmen byl během času poznamenaný i tak, že např. z Tóta (Tót, Toth…) vypuštěním hlásek t, th, udělali Tó (jezero): Tóth Almás-Tóalmás, Tothfalu-Tófalu, Tothwaras-Tótváros-Tóváros, atd. Třebaže jak je lehké změnit jméno, alespoň tak těžké je vyčarovat v každé takové osadě alespoň nějaké umělé jezero, aby název byl nějak opodstatněný. Na každý pád primitivnost tohoto „duchaplného“ nápadu na změnu původního (tedy našeho) zeměpisného názvu nápadně trčí jako koňská noha z děravé kapsy asimilátora.

Mnohé názvy byly jednoduše nějakým způsobem zdeformované, ne však natolik, aby v jejich pozměněním tvaru nevystupoval ten náš originál. Např. Tesáre-Taszár, Mečiare-Mecsér, Pleš-Pilis, Kostelec-Kesztölc. Sečany-Szécsény, Tichoň-Tihany, atd. …

Nejeden zeměpisný název v cizím maďarském prostředí jednoduše se dále nerozvíjel a zůstal takový, jaký byl v době příchodu Maďarů, až na to, že Maďaři kvůli lehčí výslovnosti, si do něj vsunuli nějakou samohlásku. Např. Gradna-Garadna, Vrbovec-Varbóc, atd. Příkladů by bylo nepočítaně. Nám však stačí i tolik. Stačí projít se po dnešním Maďarsku, nebo jen obrazně po jeho mapě, a setkáme se s množstvím zeměpisných názvů, které tu byly již v 9. století, a dodnes se neztratily. Což toto není dostatečné posílení: Vždyť my, Slováci v Maďarsku, přece nejsme neživé předměty. Když se tyto neztratily, my nejen že se neztratíme, my dokážeme více: my dokážeme se i posílit! Ne pálenkou, ale zdravým sebevědomím. Dej nám, Bože, aby tomu tak bylo!

Slováci v Maďarsku – bezdomovci v rodné zemi?

Josef Schwarz

Proč přetrvává snaha považovat Slováky v Maďarsku za nepůvodní obyvatelstvo, za přistěhovalce či kolonisty? Často čtu a poslouchám, že Slováci v Maďarsku nejsou autochtonní, nejsou původními obyvateli. Takovými obyvateli jsou vždy a jen Maďaři. …

Za prvé – Maďarsko jako zem, o níž konkrétně mluvíme, Maďarsko v trianonských (a pařížských) hranicích existuje jen od roku 1918 a z tohoto pohledu jsou všichni jeho obyvatelé, kteří žili na jeho území v okamžiku zrodu tohoto Maďarska původními obyvateli. Všichni do jednoho byli od tohoto času občany Maďarské republiky a později regentského království a po druhé světové válce opět Maďarské republiky. I Slováci v Békeši, Sarvaši, Níreďháze, v Novohradě či Pilíši. I oni – jako i ostatní v tomto čase tam žijící – jsou původní obyvatelstvo!!!

Za druhé – v okamžiku zrodu „státu Svaté koruny“ (asi okolo roku 1000) vedle vlast obsazujících příslušníků maďarských kmenů, měla tato už v potu tváře pole obhospodařující Slovany a „Slovenky“ (mužští příslušníci později byli známí pod jménem Slováci). A jejich osady jsou doložené v kopcovité krajině mezi Dunajem a Tisou a v celém Zadunajsku. Historici potvrdili, že Maďaři nepřišli do liduprázdné země a určitě též nepovraždili tam žijící obyvatelstvo. Většinou si každý našel kus země pro sebe.

A tak v průběhu staletí:

- z našich autochtonních předků naddunajských nebo přidunajských Slovanů, kteří se v Karpatské kotlině podle pramenů objevili nejpozději v 6. století

- a z našich autochotnních předků Maďarů, kteří přišli na přelomu 9. a 10. století

se vytvořily přes mezistupeň „Uhrů“ moderní národy Slováků a Maďarů. Maďaři v 19. století převzali politickou moc. V rámci Uherska se zformovali jako moderní národ i Chorvaté, kteří však měli dlouhá staletí historickou výhodu území, které mělo jejich jméno. Co se např. Rusínům nepodařilo a svoji moderní národní identitu dodnes hledají…

Proto my, Slováci, a my, Maďaři, jsme tu v bývalém Uhersku všude doma…

Proč přetrvává snaha považovat Slováky v Maďarsku za nepůvodní obyvatele, za přistěhovalce či kolonisty? Například všem se dává za „vinu“, že „tu“ žijí nejvíce 300 let. A to dokonce jsou mezi nimi i Slováci, kteří prý původně byli Maďary, ale po útěku před Turky na Horniaky ( Horní zem, Slovensko-pozn.red) se poslovenštili a po turecké okupaci přišli zpět a hovořili již slovensky. Na toto „proč“ se nabízí odpověď: - neboť to zjednodušuje a urychluje jejich přeformování na dobré maďarské občany jazykem i vědomím. Kdo by chtěl být cizincem doma? Kdo by chtěl být cizincem pomalu již 100 roků? V Maďarsku přetrvává názor: Maďarsko je maďarská vlast! Myslím si, že právě takové úvahy probíhající hlavami na obou národně-jazykových stranách stojí za nezadržitelným (?) národním zánikem Slováků v Maďarsku…

Milí obyvatelé Pilíša – ostřihomské i pešťské části! Často se vám zdůrazňuje, že jste sem přišli až okolo roku 1700. No a?! Nebyli jste sami v takovéto situaci a ne jen zde! Myslíte si, že obyvatelé např. Ostřihomské stolice na severní části Dunaje (dnešní Slovensko) byli jen Maďaři a žili tam nepřetržitě a odjakživa (tedy od Arpáda(!? Ale kdepak! Podívejte se do arcibiskupských a jiných dokumentů. Země byla Turky i vládními vojsky zpustošená, kde tu zůstal dům, častěji zbořeniště. Lidé byli málokde. …

Kolem roku 1700 byla severní část Ostřihomské stolice takovou pustinou jako v Pilíši!!! A pro se obyvatelé těchto dědin dnes na jižním Slovensku nepovažují za přistěhovalce (a ani Slováci je tak nechápou) ale za původní obyvatele? Asi proto, že nebyli všichni osídlenci maďarského původu a míra národnostní tolerance je na Slovensku velmi vysoká. A míra slovenského historického vědomí zase velmi nízká…

Do počátku 19. století bylo Uhersko skutečnou vlastí (jak se dá takový pojem vůbec v té době používat) všech jeho obyvatel bez ohledu na to, jakým jazykem mluvili. Slovansko-maďarská jazyková a etnická šachovnice Karpatské kotliny, která se vytvořila na začátku 10. století, se měnila německou kolonizací, valašskou kolonizací, usazením Kumánů, Pečeněhů a jiných nomádů …, ale i připojením Chorvatska, tatarským vpádem, dvěma sty roky turecké okupace části země…

Ať to byly jakkoliv bouřlivé zlomy, byly vždy etnicky neutrální a národnostně tolerantní až do vzpomínaného 19. století a zvláště od rakousko-uherského vyrovnání v r. 1867. Co následovalo potom, to už bylo „sofistikované“ vytváření jen jednoho národa (jazykově i vědomím) a kdo nebyl ochotný se přizpůsobit, neměl žádnou budoucnost. Budoucnost mohla být jen maďarská nebo žádná! Právě tento přístup přesvědčil nemaďarské národy, že Uhersko přestalo být jejich vlastí. Proto přišel Trianon. Chorvati, Slováci, Rumuni, Srbové si našli novou vlast. A území, na kterých žili v rámci Uherska, bylo i jejich územím. A tak Uhersko zrušili! Mnohým Maďarům se to nelíbilo a nelíbí dodnes. Měli by si uvědomit, že Uhersko nikdy nebylo maďarské! Uhersko bylo uherské! A když přestalo být uherské, nemaďarské národy i se svou částí uherské země odešly. Oddělily se!... Bohužel, tzv. trianonská trauma v Maďarsku dodnes přetrvává. Je to však jen nepochopením práva na vlast, toto právo je vlastní a přirozené i Nemaďarům. Téměř devadesáti roční historie Maďarska ukazuje , že v této zemi se s těmito myšlenkami nedovedou vyrovnat. A tento stav je v Maďarsku dodnes. Proto Slováci v Maďarsku (ale asi i jiní) opouštějí svou řeč a stávají se rovnocennými Maďary. Nechtějí být bezdomovci v rodné zemi.

Jak chceme pěstovat…- literaturu na betoně (?)

Gregor Papuček

Když chceme pěstovat pšenici, potřebujeme zdravé zrno, úrodnou půdu, prostředky na obdělávání půdy, příznivé podnebí… Když nám něco z toho chybí, nemáme šanci na dobrou úrodu. Jinak to není ani s pěstováním literatury. Jaké podmínky jsme my, Slováci, měli v minulosti a jaké máme dnes na vytváření základu naší slovenské kultury, mateřského jazyka, bez jehož dobré znalosti je krásná literatura nemyslitelná.

Souvislost mezi možnostmi Slováků v Maďarsku a odumíráním jejich literatury

V Uhrách (1000-1867) a později v rakousko-uherské monarchii(1867-1918) jsme žili spolu s Němci, Maďary a dalšími národnostmi. Pešť a Budín ještě v 18. století byla malá, v podstatě německá městečka. Maďaři za panování Josefa II. se všemožně bránili proti germanizačním snahám císařského dvora. Postupně se probojovali, a najednou Slováci (a nejen oni) si museli uvědomit, že maďarské vládní kruhy začínají dělat to samé, proti čemu se nedávno ještě samy všemožně bránily: rozhodly se zvětšovat podíl maďarské složky celkového počtu obyvatelstva na úkor Nemaďarů prostřednictvím jejich nenásilné asimilace.

Dva roky po smrti Josefa II. uherské stavy svolaly sněm (1792) a přijaly zákon, který ve svém 7. článku poprvé v dějinách Uherska za úřední řeč určil maďarštinu. Tehdy, když tato řeč mnoho základních výrazů ještě neznala…

8. článek zákona z r. 1830, stanovuje, že podmínkou vykonávání práce úředníka a advokáta je znalost maďarštiny. Tím se zjevně vnucovala maďarština nemaďarské většině obyvatelstva.

1. článek zákona z r. 1836 určuje, že kde jazykem kázání je maďarština, tam mohou vést matriky maďarsky. Bylo třeba již jen prosadit, aby co nejvíce nemaďarských osad mělo maďarského faráře. A věru to se i prosazovalo.

6. článek zákona z r. 1840: Jazykem spisů krajského sněmu, žup je maďarština; s trojročním odkladem všechny matriky jsou vedeny maďarsky.. Knězem může být jen ten, kdo ovládá maďarštinu. Tím se z kostela vytlačily všechny ostatní jazyky. Tento duch tu platí až dodnes.

Roku 1868 byl v Uhersku přijatý a do světa vychvalovaný národnostní zákon. Jsou v něm i dobré věci, ale … Každý zákon má takovou hodnotu, kolik z něho se uskuteční v praxi. Hned § 1. jeho XLIV. článku říká: „ Vycházejíce z politické jednoty národa, když státním jazykem Uherska je jazyk maďarský, jednacím a administrativním jazykem uherského sněmu nadále zůstává maďarština, zákony se přijímají v jazyku maďarském…“ Národnostní zákon sem nebo tam, r. 1875 maďarské úřady zrušily Matici slovenskou, její majetek protiprávně zkonfiskovaly a zavřely všechna tři gymnázia Slováků.

Vynálezce „ďábelských strojů“ Béla Grünwald jim totiž určil celkem originální poslání: „Střední škola je jako velký stroj, do kterého na jednom konci házíme stovky mladých Slováků a na druhém konci vycházejí Maďaři“. A proto v nemaďarských oblastech budovali množství státních škol, v kterých vyučovacím jazykem byla výhradně maďarština. Po celém Horním Uhersku škodil Hornouherský maďarský vzdělávací spolek FEMKE založený v Nitře r 1883, který sloužil odnárodňování Slováků přímo na jejich etnickém území. „Zákony jsou jen nástrojem na skrývání svévolných skutků vlád“, řekl gróf A. Apponyi v roce 1896. To on, už jako ministr školství, r. 1907 vydal protinárodnostní školní zákony, jejichž prostřednictvím se maďarizace následující generace Nemaďarů jen vystupňovala. § 19 je přímo zarážející: „Na základních školách, kde vyučovacím jazykem není maďarština … ve smyslu nařízení ministra pro otázky náboženství a veřejného školství a po vyslechnutí mínění církevních správců škol, maďarský jazyk v každodenním vyučovacím procesu ve všech třídách se má vyučovat v takovém počtu hodin a v takovém rozsahu, aby dítě s nemaďarským mateřským jazykem, končící čtvrtý ročník výuky, svoje myšlenky dovedlo srozumitelně vyjádřit maďarsky slovem i písmem.“ Cíl je jasný: pomaďarštit celý slovenský národ, všechny Nemaďary!

Tato neslýchaná protinárodnostní vehemence zákonitě spěla k Trianonu. Není se čemu divit, že po první světové válce zastrašené národy si nepřály zůstat v jednom státě s Maďary. Většina slovenského národa rozhodla o vytvoření společného státu s Čechy, čímž Slováci v poslední chvíli unikli jistému zániku. Maďaři zůstali téměř sami. Konečně měli stát, po jakém vždy toužili a v kterém tvořili většinu. Až na to, že tu ještě zůstali Nemaďaři, mezi nimi i kolem 400 tisíc Slováků. Byla to generace našich prarodičů. Svoje zkušenosti z období mezi dvěma válkami nám sami vyprávěli. Výřečně je to zvěčněné v knize L. Tilkovského (K dějinám Slováků v Maďarsku 1919-1945, Bp. 1989). Je to apokalypsa našeho bezohledného odnárodňování. Když se po druhé světové válce naskytla možnost, okolo 73 tisíc Slováků se vystěhovalo do Československa. Mělo by nás tu tedy být více než 300 tisíc. Avšak r. 2001 nás tu napočítali již jen 26 631, a z těch slovenštinu ovládá jen 18 057. Ostatní (273 369 osob) se stali obětí odnárodňování. Je to přesvědčivý důkaz, že maďarizační snahy nadále přetrvávají, že Slováci v Maďarsku nemají šanci zachovat si kulturu a identitu.

Říká se, že v r. 1949 jsme dostali „slovenský školský systém“. Prakticky to bylo jen pět základních škol a dvě střední školy. V našich slovenských dědinách již od konce 19. století jsou jen maďarské školy s maďarským učitelským sborem. Jen v některých se vyučuje slovenština jako cizí (!) jazyk. I když těch pět základních škol a dvě střední školy skutečně nebylo možné honosně označit za slovenský školský systém, patřičné úřady do něho zahrnovaly ještě 62 tzv. „slovenských menšinových škol“, v kterých se vše – vyjma slovenského jazyka – vyučuje maďarsky, slovenštinu se nejednou učí jen pár žáků.

Těch 5 základních škol a 2 střední jsem i my označovali za slovenské. V „naší“ budapešťské škole však od jejího založení vyučují převážně maďarští učitelé ze Slovenska (či z Felvidéku?). V Békéšské Čabe byl řiditelem Tibor Erdélyi, tělocvikář János Szerdahelyi, chémii vyučoval György Radványi atd. Vyučuje se podle maďarských učebnic přeložených (ba i nepřeložených) do slovenštiny (některé z nich jsou pro slovenské školy přímo riskantní). Žáci se učí ne slovenské, ale maďarské dějiny, z učiva, ze způsobu výchovy a vyučování vyzařuje maďarský duch (na stěně učebny je mapa „Velkého Maďarska“ a plakát s názvem „Az ezeréves Magyarország története.“ (Dějiny tisíciletého Maďarska)! Zkrátka slovenské povědomí, láska k slovenské řeči tu nikdy nebyli náplní učebně-výchovného procesu.

Ještě v 50. letech někteří žáci přicházeli ze slovenského rodičovského prostředí se slušnými jazykovými znalostmi. Převážně z této generace vyšli naši literární tvůrcové. Jakoby si maďarské úřady všimly, že dát Slovákům v Maďarsku i jen 5 základních a 2 střední školy je nebezpečné, poněvadž to brzdí proces asimilace! R. 1960 Ministerstvo kultury MLR je změnilo na dvojjazyčné se silnou maďarskou dominací! R. 1993 maďarský parlament schválil 2. národnostní zákon. Příznačné je, že se v něm opakuje podstata 19. § školního zákona A. Apponyiho z r. 1907: „Vyučování maďarštiny je třeba zabezpečit v takovém počtu hodin a na takové úrovni, aby si ji žáci osvojily i v menšinovém školním zařízení.“ (§ 48 (2). Na mateřský jazyk se to nevztahuje. § 48 (1) za určitých podmínek připouští, že „menšinové školské instituce mohou používat i osoby nepatřící k dané menšině“, co se dá věru pořádně zneužít.. Následky toho všeho jsou pro nás katastrofální.

Ze dvou slovenských středních škol za prvních 10 let postupně vyšla literárně tvořivá generace. Výrazněji se to projevilo až po roku 1975. (Je paradoxní, že to bylo tehdy, když tyto školy už 15 let byly změněné na asymetricky dvojjazyčné).

R. 1978 vyšla antologie básní a krátké prózy pěti autorů. R. 1981 jsme založili Literární sekci, první literární organizaci Slováků v Maďarsku. Ve slovenské škole v Budapešti jsme založili školní časopis Plamínek, vedli jsme tam literární kroužek. V Lidových novinách jsme uvedli rubriku pro mládež (Škola milovníků literatury – ŠML), a začali jsme vydávat literární ročenku Zrod, od roku 1988 literární a kulturně společenský čtvrtletník SME. Ale podporu jsme dostávali vždy nedostatečnou, distribuce nebyla vyřešená, vlastní slovenské vydavatelství dodnes nemáme.

Zároveň náš slovenský venkov místní maďarské školy a církev stačily tak pomaďarštit, že do centrálních 5 škol postupně přicházely děti už téměř maďarské. Nadto i úroveň těchto škol klesala. Budapešťská slovenská škola stále méně plnila naše očekávání a potřeby národnosti. Zanikl slovenský kroužek, škola se nestala slovenským kulturním centrem, jak se to původně plánovalo. Převážně maďarský učitelský sbor „felvidécké“ provenience se souhlasem udržovatele školy zašel tak daleko, že v školním roce 2004-2005 přes parlamentem schválené legislativní jehlové ouško protáhl niť maďarizace: v naší škole maturovali už jen maďarské děti ze Slovenska! A my čekáme, že nám škola vychová inteligenci, která bude literárně tvořit. Takto funguje škola, která se pokládá v Maďarsku za nejslovenštější! A kromě ní máme již jen Čabu. Nám, kteří jsme literární život rozběhli, se roky blíží k sedmdesátce a za námi je jen to, co nám náš „slovenský školský systém“ vyprodukoval: nula. Pro maďarskou národnostní politiku je to jistě velký úspěch – pro nás: velké ztráty a zklamání.

Třeba ještě zdůraznit, že v pomaďaršťování Slováků má lví podíl vždy i církev, která pro naše věřící odjakživa zabezpečuje jen maďarské bohoslužby.

Zrnu slovenské literatury v Maďarsku místo úrodných lánů se zatím dostaly jen betonová pole. A na betonu ani tráva neroste, natož ne národnostní slovenská literatura.

Maďarsko a maďarizace jsou vlastně synonyma, pro národní menšiny obě znamenají totální asimilaci. Uhersko se nazývalo „žalářem národností“. Nepřejeme naší zemi (Maďarsku), aby se jednou stala i jejich hřbitovem.

Bytostné otázky Slováků v Maďarsku

Asimilace *Jak dále?* Slovenský chléb

Alexandr Kormoš

Slováci v Maďarsku nemají ani jednu slovenskou jednojazyčnou školu. Prostředkem násilné maďarizace jsou v prvé řadě tzv. národnostní školy.

Asimilace

Maďaři se mohou těšit, že po Trianonské mírové smlouvě (1920) konečně získali samostatný, nezávislý a „jednojazyčný“ maďarský stát, o nějž v rámci monarchie neustále usilovali násilným pomaďaršťováním nemaďarských národů. Kdyby si Maďaři uvědomili historický fakt, že dějiny Karpatské kotliny formovali nejen oni, ale i Češi, Slováci, Slovinci, Chorvati, Srbové, Rumuni, Němci a Rusíni, ba i některé etnické skupiny, tehdy by se hned vyléčili ze svého „trianonského“ traumatu a zřekli by se konečně chorého názoru, že pod pojmem mateřský jazyk rozumějí výlučně jazyk maďarský, a pod pojmem národnost rozumějí národnost výlučně maďarskou (žijící v sousedních státech). Když by si Maďaři konečně uvědomili, že v Karpatské kotlině spolu s nimi žije již více než 1000 roků asi osm dalších národů, tak by přestali lepit plakáty s mapou bývalého Uherska.

V době vlády komunistů, od r. 1948 do r. 1988, v Maďarsku ztratilo svůj mateřský jazyk a národní identitu asi 400 000 Slováků, kteří v době výměny obyvatelstva nepřesídlili do Československa.

Ladislav Deák: Poznámky k demografii Slováků v Maďarsku, Budapešť, 1992, 14. a 15. dvojčíslo časopisu SME, 88. str.).

Prostředkem násilné maďarizace jsou v první řadě tzv. národnostní školy, v kterých se všechny předměty učí maďarsky, vyjma jeden předmět: národnostní jazyk a literatura. Při takovéto škole v patřičných lokalitách neexistuje žádná alternativní škola, ani třída, do které by mohli zapsat svoje děti rodiče, kteří se ještě nezřekli své národnosti.

Rodiče dnešních rodičů za totální diktatury horthyovského režimu donutili se zříci svého mateřského jazyka a národní identity nejdrastičtějšími metodami. Ještě i jméno si museli pomaďarštit, když chtěli mít práci. Nejaktivnější národovce pronásledovali, věznili, poslali je do první linie na ukrajinské frontě zemřít za „svoji“ maďarskou vlast, jak o tom svědčí i tato lidová píseň ze Santova:

Došli na nás čase mrchavé,/mosíme íst do vojny./ Zanehávám šeckú rodinu,/ aj mojú mladú ženu.//

Kamarádi, prosím vás,/ kerý dojde domu z vás,/ pozdravujte šeckú rodinu,/ aj mojú mladú ženu.//

Žáden sa ma nepýtal,/ jako som vás vychoval,/ ani sa ma nepýtal,/ jako som vám chleba dal.//

V cinterine, cintěri,/ v ukrajinském cintěri,/ tam je jeden hrobíček,/ tam ležá náš tatíček.//

Na ščedrý den, na večér,/ seďá deti při stole,/ a prosá pána Ježíša,/ by im vrátil tatíčka.//

Další příklad na násilnou maďarizaci uvádím z autobiografie Štefana Hudáka: „ To, že jsem se jako jednadvacetiletý octnul v koncentračním táboře v Nagykanizsi, úzce souvisí s mojí básnickou sbírkou Za pluhem. Ne ani proto, že jsem ji napsal a vydal, ale že jsem ji rozšiřoval, prodával i rozdával mezi rodáky. To bylo pro tehdejší mocipány velkým proviněním.“

Toho, koho zajímají i další příklady násilné asimilace, nech si přečte Hudákovy články, uveřejněné v Lidových novinách: Jak nás pomaďaršťovali (22.7.1993), Kdo nad křivdou bídných (28.9.1994), Ve stínu četnických bajonetů (26.11.1999)

Jak dále?

Publikace Cesta zarubaná? v období dokončené asimilace položila básnickou otázku: Jak dále, Slováci v Maďarsku? Je to skutečně básnická otázka, poněvadž pomaďarštění Slováci již nejsou Slováci, leč Maďaři, když jejich mateřským jazykem je maďarština. Vždyť jejich pomaďarštění rodiče též chodili na tzv. národnostní školy, kde se kromě jednoho předmětu vše ostatní vyučovalo maďarsky, a to v maďarském duchu. Na tuto těžkou básnickou otázku nejmoudřeji odpověděl, jak jinak, náš populární básník Juraj Antal Dolnozemský:

Už niet času na oddych,/ ani kam sa schovať./ Čisté víno nalej,/ treba začať znova./ A že jako ďalej?/ Skor zatúžme po dovere,/ i po pravde starej.//

Ze sbírky básní Věrnost

Nejmodernější návod pro lidský život je ten nejstarší: učení Ježíše Krista, stvořitele světa a našeho spasitele. Důvěřujme jeho lásce, jeho milosti… neboť on je cesta, pravda i život… On to byl, kdo zboural všechny stěny, které oddělovaly lidi různých národností a různého společenského postavení…

Tedy, jak dále? Tuto otázku si už jednou položil i náš přední básník Gregor Papuček: „Ako mám ďalej žiť,/ keď slova umierajú?“//

Spolu se svými kolegy se pokusil i odpovědět na svoji básnickou otázku v dokumentu Zamlčený protipól, ale i celou svou tvorbou, jako básník-publicista a vystříbřeným umem a dobře naostřeným perem. Příznačné je pro maďarská média, že v televizi ukázali jména signatářů Zamlčeného protipólu s deprimujícím komentářem, ale z obsahu dokumentu neukázali divákům nic. Proč? Poněvadž v tomto dokumentu pro jeho signatáře nebylo nic deprimujícího. Když má někdo odvahu napsat a vyslovit pravdu, ten se nemá za co stydět. Ale kdo bez důvodu přilepil k jeho jménu deprimující komentář, ten by se měl skutečně stydět.

Nyní se mi zeptejte, proč píšu i maďarsky. Proto, aby i Maďaři dostali pravdivé informace z prvé ruky o tom, jaké životní pocity má v našich časech příslušník slovenské inteligence v Maďarsku. Poněvadž média neustále podvádějí veřejné mínění. Ukazují vesele zpívající a tancující mládež v krásných slovenských krojích, ale o tom nepodávají žádné informace, že ta mládež nerozumí tomu, co zpívá, a že žáci v tzv. národnostní škole nevědí, proč se musí učit i slovensky, když jejich mateřská řeč je maďarština. Maďarské média podávají slavnostní hymny o chutné čabanské domácí klobáse, ale o tom, že Slováci v Maďarsku nemají ani jednu slovenskou jednojazyčnou školu, neříkají nic.

V roce 1993 schválená verze historicky opožděného národnostního zákona je protinárodnostní, neboť nezabezpečuje demokratické zastoupení minorit v parlamentu, a taktéž mu chybějí časové a finanční garance, a nemluvě o tom, že nezabezpečuje možnost vytvoření kulturní autonomie. Podle mého vědomí ani jedna národnost nežádala mít v parlamentě ombudsmana. Toho tam potřebuje maďarská vláda. Ten se od počátku zabývá tím, že vysvětluje, v kterých bodech je (parlamentem schválený) národnostní zákon nedokonalý. Jako bychom sami nevěděli, že je naskrz protinárodnostní. Já jsem se totiž od počátku zúčastnil vytváření národnostního zákona v rámci menšinového kulatého stolu, kde jsem zastupoval Svobodnou organizaci Slováků. Mohu říci, že parlament schválil ne námi (konsensem) schválenou verzi, ale celkově jinou. Naši verzi dali přeložit do angličtiny, a předseda vládního menšinového úřadu ji ukazoval ve Štrasburku jako nejdokonalejší národnostní zákon na světe, přičemž doma parlament schválil jinou, protinárodnostní verzi národnostního zákona.

Znova a znova sa stvorme

Letím k svojej věčnej dievčině/ s odvekým mučivým smädom,/ vychutnávať slasti liečivé,/ odolné storakým jedom.//

Letné slnko pláva nad nami,/ pod nami volajú hroby,/ rodná zem nás drží na dlani,/ na prahu desivej doby.//

Hoc nás mrzké časy splodili,/ držme se verne i svorne,/ znova a znova sa stvorme.//

Každý krok náš sliedia mohyly,/ do kterých orieme brázdy,/ sejeme plamene pravdy.// Santov 1987

Z uvedených úryvků můžeme vyvodit poučení, že v budoucnosti bychom měli pozorněji číst verše našich básníků, neboť oni obyčejně předstihují svoji dobu o několik desetiletí. Dobrý básník usiluje hledat správou odpověď na všechny závažné otázky lidstva.

Slovenský chléb

Vděčný jsem pánu Bohu, že jsem měl možnost učit se v jednojazyčné, skutečně slovenské dvanácti roční škole v Budapešti, kde se tehdy ještě všechny předměty vyučovali ve slovenštině, s výjimkou jediného předmětu: maďarského jazyku a literatury. (Takto jsem se mohl stát básníkem a publicistou, který od začátku pěstuje symetrický bilingvizmus). Byla to instituce s celostátním zaškolováním spolu se studentským domovem. Naši učitelé byli kvalifikovaní pedagogové, kteří dobře ovládali spisovnou slovenštinu a vychovávali nás ve slovenském duchu. ..

Jednou (asi v r. 1958), když jsme tři spolužáci (Pilíšané) cestovali ze školy do studentského domova, Josef Baďura (Čobánčan), Alexandr Mihalovič (Kestúčan) a já (Santovčan), průvodčí tramvaje se nás zeptal, jakým jazykem mluvíme. Jožka odpověděl, že slovenským. Průvodčí nato, proč v Maďarsku mluvíme slovensky, vždyť jíme maďarský chléb. Na to jsem odpověděl já: My nejíme maďarský chléb, ale slovenský. On: V Maďarsku slovenský chléb? Já: Ano, v Maďarsku slovenský chléb. On: Jak můžeš tvrdit takovou hloupost? Já: To není hloupost, ale čistá skutečnost. Můj otec je Slovák a já jídám jeho chléb, ne váš. Je čestným daňovým poplatníkem…žije a pracuje na Santově, ve slovenské dědině, kde všichni mluví slovensky i dnes. On: V Maďarsku slovenská dědina? Já: V Maďarsku je více než 100 takových dědin a míst, kde žijí Slováci ve většině. A všichni tu jí slovenský chléb už více než dvě stě roků.

Náš dialog poslouchali i ostatní cestující, proto jsem pokládal za moudrý nápad A. Mihaloviče, abychom z tramvaje rychle vystoupili.

Historický úspěch: máme vlastní instituce

Imrich Fuhl

Dlouhé roky jsme (jinak oprávněně) naříkali, že naše národnostní samosprávy ani nejsou skutečnými samosprávami, když už vůbec něco, tak jen samy sebe „samospravují“. V uplynulém volebním cyklu však jak naše nejvyšší menšinové sbory, tak i kompetentní vládní orgány začaly velmi intenzivně pracovat v zájmu toho, abychom měli kulturní autonomii už konečně nejen na papíře.

V teoretické rovině už při zrodu menšinového zákona každý uznal, že onen – ne celkem správně za příkladný, evropský, až světově vybubnovaný – model systému menšinových samospráv může být životaschopný jen v tom případě, když se bude opírat o dobře fungující národnostní instituce. Vědělo se tedy, že to bez tzv. institucionalizace nepůjde, přece to trvalo…Podle menšinového zákona z r. 1993 jsme měli právo žádat podporu na vlastní instituce, tu nám ale nikdo negarantoval. Politika si s námi pohrávala – trochu zjednodušeně – takovým způsobem, že „práva máte, všechno můžete, když se vám podaří získat potřebné finance…“ Po teoretizování o institucích tedy zásadní zvrat mohl znamenat jen velmi praktický a nevyhnutelný krok: zabezpečení potřebných peněz. Stalo se, dožili jsme se… Konečně byly vyčleněny prostředky ze státního rozpočtu vysloveně pro instituce celostátních národnostních samospráv. …

Po konferenci ÚNEM v Baji

Vhodnou příležitost pro podobné úvahy poskytla nedávná konference, uspořadatelem které byl Úřad pro národní a etnické menšiny (ÚNEM). Její početní účastníci jednali o zkušenostech zakládání a provozování institucí, vytvářející organizační rámec kulturní autonomie. Dějištěm prvního celostátního setkání představitelů menšinových samospráv bylo Osvětové středisko Němců v Maďarsku v městě Baji.

V letech 2003-2006 celostátní menšinové samosprávy založily, resp. převzaly 34 škol a kulturních zařízení. Na tyto cíle bylo vyčleněno ze státního rozpočtu více než 1,7 miliardy forintů. Slovenská menšina z této sumy získala v porovnání s ostatními národnostmi nejvíce – téměř 22 %. To znamená, že Celostátní slovenská samospráva (CSS) … „v nelehkém boji o finance“ předběhla takové početné menšiny jakými jsou Romové a Němci. … jde o největší úspěch CSS a celé naší Slovači od počátku práce slovenských samospráv. Devět až deset vlastních institucí už skutečně může znamenat tak pevný základ, na kterém je možné vybudovat … kulturní autonomii Slováků v Maďarsku. Jinak řečeno: překročili jsme jistý symbolický práh a nyní už ve zvýšené míře (i se zvýšenou odpovědností) je i na nás, jak dále…

Na konferenci v Baji někdo vtipně poznamenal, že zatím jde o „skutečně existující virtuální instituce“. … Obrazně na toto téma ještě všelicos by se dalo říci a zvláště vymyslet – i o tom, že tento pohár konečně už aspoň není úplně suchý. Tak či onak, radost ze vzpomínaného úspěchu nám nemusí kazit ani ta skutečnost, že po porodních bolestech nás čekají další, zčásti i nevypočitatelné a nepředvídatelné těžkosti.

Šamorín: Konference Slováci v Maďarsku

Imrich Fuhl - Fórum institut pro výzkum menšin a Celostátní slovenská samospráva (CSS) 28. září 2008 uspořádaly v Šamoríně mezinárodní odbornou konferenci pod názvem Slováci v Maďarsku. Hlavním cílem setkání bylo, aby představitelé naší národnosti informovali (nejen odbornou) veřejnost na Slovensku o celkovém postavení, životě, kulturních hodnotách, institucích a organizací Slováků v Maďarsku. …

Proces asimilace Slováků v Maďarsku se zpomalil, ale stále trvá. Slovenština podle předsedy CSS, Jana Fuzika, ztratila svoji komunikativní funkci, vytratila se z našich rodin a děti se jí v podstatě učí jen ve škole. Slovenská média … věnovala přiměřenou pozornost výrokům předsedy parlamentu Slováků v Maďarsku, podle kterého proces asimilace se zrychlil po roce 1961, kdy se zrušila jednojazyčná výuka, což přineslo de facto zánik čistě slovenských škol. …Současný život slovenské menšiny v Maďarsku podle něho negativně ovlivňují současné politické roztržky. „Jakoby vždy přítomná latentní nenávist se dá rozdmýchat poměrně rychle a lidé se potom neprojevují jako Slováci, aby z toho neměli problémy.“

Státní politiku MR v oblasti menšin prezentoval zástupce Úřadu předsedy vlády a Ministerstva školství a kultury MR, Anton Paulík ve svém příspěvku „Slováci v Maďarsku v procese transformace“ řekl, že určité revitalizační programy se zrodily již v uplynulém období díky aktivitám příslušníků naší inteligence, kteří však i nadále nenacházejí společnou adekvátní odpověď na otázku „Jak dále?“. Podle A. Paulíka se naše občanská sféra zrodem systému menšinových samospráv trochu „vyprázdnila“, jinak řečeno: poslanci samospráv se stali tehdejší aktivisté občanských organizací. Určité napětí v parlamentě Slováků v Maďarsku je podle něho možné překonat jen v tom případě, když současné konfrontační politizování v CSS nahradí konstruktivní kooperace obou seskupení. Společným zájmem by mohlo být vypracování vzpomínaného strategického revitalizačního programu za účasti expertů obou stran.

TASR – …Jan Fuzik odhaduje, že v Maďarsku žije 100 000 až 110 000 Slováků. V první polovině 20. století bylo v Maďarsku kolem půl milionu Slováků

Josef Schwarz – Jak dlouho udržíme barvy národ(nost)ního života?

Jen bědujeme nad osudem Slováků v Maďarsku, nad nespravedlivým přístupem Maďarů… Ale děláme něco pro to, aby se to změnilo?

„…Nejvíc informací jsme měl o Slovácích žijících na opačném konci Maďarska při hranici s Rumunskem a Jugoslávií. Dolnozemští (Békeští) Slováci byli průměrnému Slovákovi v Československu nejznámější. Že Slováci v Maďarsku žijí i v Piliši, nebo v Bukové vrchovině, v Čerhátě a v Matře, nebo okolí Nireďházy dokonce i ve Fejérské župě, jsem se dozvěděl jen proto, že jsem aktivně vyhledával informace – nejčastěji prostřednictvím Lidových novin – týdeníku Slováků v Maďarsku.“ …

Naše znalosti o krajanech v tomto státě jsou skutečně nedostatečné. Přitom většina z nich obývá území, která jsou Bratislavě bližší než Šariš či Zemplín.

Kolorovaná pohlednice o Slovácích pod Pilíšem

Například hned za Štúrovem začíná pilíšská „slovenská zem“. To neříkám jako nějaký slovenský iredentista. Ten přívlastek je, anebo donedávna byl skutečností. Nejen proto, že v ostřihomské bazilice – mimochodem jejím investorem začátkem 19. století byl kardinál Alexander Rudnay, rodák z Veselého u Píšťan – spočívá vícero špičkových hodnostářů uherské katolické církve, pocházejících ze slovenských matek. O slovenské krajině mluvíme zvláště proto, že hned na návrších nad městem a pod ním je celá řada slovenských obcí. Alespoň ještě trochu slovenských. Čistě slovenské byly všechny obce, které vzpomenu, alespoň posledních tři sta let. Jak to dnes v tom koutě světa vypadá?

Pod kopci z názvy Kis Sztrázsa (čti Stráž) a Nagy Sztrázsa (čti též Stráž) dojdete do dědinky Pilisszentlélek – Huť. … Zajímavým slovenským „artefaktem“ je hostinec u Švejka. … Na kostele je pamětní deska připomínající slavný výrok vzpomenutého kardinála Rudnaje – „Slovák jsem a kdybych byl i na Petrově stolci Slovákem zůstanu“. V maďarštině na té samotné desce je však nápis: „Velkému maďarskému činiteli a státníkovi“. …

Jižně od dědiny …se nachází obec Kesztöle – slovensky Kestúc. Její slovenskost na začátku 20. století dvacet roků zabezpečoval místní farář Josef Šrobár – bratr Vavra Šrobára, jednoho ze zakladatelů Česko-Slovenska. Sem chodívaly a svoje dojmy zapisovaly známé osobnosti: Josef Gregor Tasovský (Z Martina do Kestúc)…

Nádherně položený je Pilisszántó – slovenský Santov. Do dnešních dnů je „značně slovenský“, najde se tu i pár slovenských nápisů na úřadech a obchodech. A na ulici se velmi často domluvíte se staršími lidmi slovensky.

Jen se přehoupnete přes sedlo pod Pilíšem a jste v obci Mlýnky – maďarsky Pilisszentkereszt. Je to nejslovenštější dědina v této oblasti. Proto bývá i vděčným cílem slovenských státníků a politiků. Tento rok tam byl i prezident Gašparovič. Slovenskost obce potvrzuje dosud několik nápisů na službách, názvy ulic (všimněte si, že maďarské úřední názvy nejsou překladem jejich slovenských ekvivalentů – že by náznak potlačování původní identity obce?), několik pamětních desek. Ale nejslovenštěji se cítíte v Hostinci pod Pilíšem. Obsah a forma hostinských řečí vám bude „sladce“ znít jako v kterémkoliv hostinci Listova, Turce, Spíše či Záhorí. Souhvězdí šestice původně čistě slovenských obcí uzavírá Senváclav – Pilisszentlászló. Přiznávám se, že k této obci jsem si vytvořil silně emotivní vztah. Tvořivé „stáže“ v místním Janošíkově hostinci (na vývěsním štítu je název jen ve slovenštině) s jejím majitelem mi daly kvalitní sumu poznatků o minulosti a současném stavu Slováků v této části světa. Rudo Fraňo je nejen dlouholetý starosta této obce … je i literát a překladatel…

Slovenský nátěr opadává

Vycházejme z reality, která se dá zjednodušeně vyjádřit následujícími tezemi:

1. Slováci v Maďarsku jsou občany maďarského státu a jsou loajální občany bez výhrad. 2. Maďarský stát nevytváří dostatečné podmínky pro udržení svébytnosti Slováků v Maďarsku. 3. Slováci v Maďarsku se musí buď reslovakizovat nebo jazykově ztratit. 4. Slovensko musí změnit svůj přístup k péči o Slováky v Maďarsku.

Trochu světla do černě slovensko-maďarských vztahů

Josef Schwarz

Hlavní problémy vzájemných vztahů a jejich dnešní stav

Prvním vrcholem „ledovce“ problémů je paralelní a rozdílný výklad dějů, aktů i osobností vzájemné historie, především:

* Maďarizace v Uhersku( ta zvláště a často intenzivně jen na slovenské straně), rozpad Uherska a Trianonská mírová dohoda,

* Vídeňská arbitráž a Pařížská mírová dohoda,

* Gabčíkovo a samostatná Slovenská republika.

Druhým problematickým vrcholem vzájemných vztahů je reflexe postavení maďarské menšiny na Slovensku politickou reprezentací této menšiny.

Tato reflexe je určující pro obsah a intenzitu napětí ve vzájemných vztazích. Odehrává se převážně v rámci připomínání některých „historických křivd“, z kterých v současnosti hraje prim „Benešáda“. Konkrétně se to projevuje v takových dílčích otázkách jako: loajalita Maďarů na Slovensku vůči SR, otázka menšinových práv, používání maďarského jazyka….

Otázka loajality, především problém absolutní absence loajality slovenských Maďarů k Slovenské republice. Příklad uvádím na základě Lidových novin, které uveřejnily článek, v němž se píše: „Podle předsedy Strany maďarské koalice (SMK) Pála Csákyho v současnosti už není otázkou pro Maďary na Slovensku to, kde mají oslavovat svátek krále a sv. Štěpána, či v Budapešti nebo na Felvidéku. Ve svém slavnostním projevu v Ďákovicích u památníku prvního maďarského (!!) krále, kterého se na jeho pozvání zúčastnil i maďarský prezident Lászlo Sólyom, citoval zatím nezveřejněné výsledky sociologického průzkumu o identitě Maďarů na Slovensku, v jehož rámci oslovili 1200 respondentů. Výsledky svědčí o tom, že lidé cítí nejtěsnější spjatost se svojí obcí, potom se svým regionem a až na třetím místě se umístila spolupatřičnost k maďarskému národu. Spolupatřičnost k určitému státu respondenti zařadili až na páté až šesté místo, uvedl P. Csáky. Loajalitu není možné vynutit, ta je založená na přátelském přístupu a na upřímnosti, konstatoval lídr SMK, P. Csáky. Podle něho nejpodstatnějším odkazem svatého Štěpána pro současnost je, že i současná generace musí zformulovat svoje priority, a v dobrém smyslu musí znovu obsadit domovinu. Jak řekl, „rodič, který dá i nyní zapsat svoje dítě do slovenské školy, když už jsme členy Evropské unie, se stále nezbavil národnostátních koordinát“.(!?!?) Naše maďarská komunita vzkazuje, že chceme být Maďary jako Evropané, a Evropany jako Maďary, vyhlásil předseda SMK. Jsme loajální občané, ctíme zákony státu, ale chceme tak činit jako Maďaři, zdůraznil. V závěru P. Csáky připomenul slova svatého Štěpána, podle kterého stát, v němž se používá jen jedna řeč, je slabý a zranitelný. Vyjádřil přání, aby se tato moudrost zakladatele maďarské státnosti zrealizovala i v našem regionu.“

Moje autorská fikce: dolnozemští, novohradští či pilíští Slováci vyhlásí, že chtějí být dobrými Evropany jako Slováci a nechtějí zprostředkování přes maďarskou občanskou identitu – dovedete si představit ten hurikán maďarského odmítání?

Otázka menšinových práv a diametrálně odlišného názoru na jejich definování

Definování menšinových práv Maďarů na Slovensku z pohledu Maďarů přehledně vyjádřil slovenský politolog László Ölös (podle agentury SITA): „Benešovy dekrety jsou podle něho jedním z nejvýznamnějších témat, nejen pro Maďary, ale i z pohledu demokratických hodnot na Slovensku. Národnostní strany jako je SMK existují podle Ölöse do té doby, než je vyřešena problematika, která je základem těchto stran. SMK prý rozhoduje spíše na základě věcných, než etnických kritérií, SMK je prý národnostní stranou, nikoliv etnickou… Na Slovensku však tato otázka není vyřešena – maďarština není úřední jazyk (na Slovensku), symboly Maďarů nejsou státními symboly (na Slovensku), nemohou sami rozhodovat o svém školství a kultuře… „Zkrátka z národnostního hlediska nejsou rovnocenné..“. Na tato slova tohoto politika mám jen jednu poznámku – co z toho mají Slováci v Maďarsku?!?!

Protislovenský útok * Vyhánějí Slováky ze Slovenského domu

Členové slovenské samosprávy v Mlýncích vyhoštění svého sboru a ZRKSPS ze Slovenského domu hodnotí jednoznačně jako zlomyslný, diskriminační a provokační protislovenský útok

Samospráva obce Mlýnky na svém zasedání 25.3. modifikovala používání místního Slovenského domu, v kterém více než deset let sídlí kromě dalších Slovenská samospráva v Mlýncích a Sdružení a regionálně kulturní středisko pilíšských Slováků (ZRKSPS), a to takovým způsobem, že z objektu vyhostila sbor slovenských poslanců a ZRKSPS. … V objektu dále sídlila Organizace Slováků v Mlýncích (pobočka Svazu Slováků v Maďarsku) a spolu s vedlejší klubovou místností sloužila i slovenskému klubu, klubu důchodců a zpěváckému sboru…

Slovenští poslanci nejslovenštější dědiny v Maďarsku, v které – jako v jediné v celé zemi – více než polovina občanů se oficiálně při sčítání lidu hlásí za Slováky, proti tomu rázně protestují…

Před nastoupením současného vedení byly Mlýnky desetiletí pozitivním vzorem, byly příkladnou slovenskou obcí s čilým národnostním kulturním a veřejným životem. Zřejmě i tomu mohou děkovat za to, že je navštívil i vysoký komisař OBSE pro národnostní menšiny, arcibiskupové, předseda slovenské vlády, předsedkyně Národního shromáždění MR a prezident SR. I. Gašparovič v Mlýnkách řekl, že naši Slováci: budou potřebovat mnohem více podpory, zejména kulturní a morální. Po nastoupení současného vedení obce se starostou Józsefem Lendvai jsme již byli svědky nejednoho protislovenského kroku, resp. nepřátelských gest vůči místní Slovači – počínaje omezováním slovenské části kulturního programu přes zpochybňování potřeby a úrovně výuky slovenštiny v mateřské a základní škole a maximální ignorování oslav výročí znovuosídlení obce Slováky, až po jednostranné ustoupení od vydávání dotud společného dvojjazyčného místního časopisu a rozhodnutí o vydávání jednojazyčných (jen maďarských) místních novin.

R. Fico, předseda vlády SR, nedávno prohlásil: „Kdyby bylo jen na nás, nemáme žádný problém, jednoduše se tam postaví nový Slovenský dům a je hotovo.“

Marta Demjénová, předsedkyně slovenské samosprávy v Mlýncích, uvedla: „Nechceme opustit Slovenský dům, který před 40 lety postavili Slováci a je symbolem naší slovenskosti.“

Juan Kubiš: „Spor o Slovenský dům v Mlýncích nechápeme jako ojedinělý případ, představuje jen vrchol ledovce.“

Na Slovenský dům v Mlýncích dá slovenská vláda 10 milionů korun a dalších 800 000 korun půjde na projekty slovenské samosprávy v Mlýncích.

Vydání stavebního povolení na nový Slovenský dům v Mlýncích, který měl být původně postaven do konce tohoto roku, se zatím odkládá. Stavební úřad poukazuje na to, že podle odborného posudku na pozemku nesmí stát regionální, ale jen místní instituce. M. Demjénová tvrdí: „To je jen výmluva. Chytili se jen něčeho, aby se to nemuselo realizovat.“ Jan Fuzik předpokládá, že Slovenský dům bude dokončen do konce příštího roku.

Na řadě je Ečer * Násilníci zatřeli slovenský nápis na tabuli „Vítajte na Ečeri!“

„Nemyslel jsem si to, ale nyní si to už dostatečně uvědomuji, že jde o precedens. Co mohou s námi a dokdy mohou s námi..“. Imrich Fuhl

Z otevřeného dopisu odpovědným politikům

Maďarsko-slovenské vztahy po otevřených provokacích každému z vás dobře známých nezodpovědných extrémních sil se dostali do kritického bodu. …

Nemyslíme tu „jen“ na ničení tabulí se slovenskými názvy obcí (naposledy v Mlýnkách a Santově), ale zejména takové zastrašování příslušníků slovenské menšiny v Maďarsku, k jakému došlo před slovenským velvyslanectvím 3. listopadu 2008. Extrémisté nejen pálili slovenskou vlajku, ale zároveň vysloveně nám, Slovákům v Maďarsku, vzkazovali: jednak, že slovenský národ ani neexistuje…, jednak, že když se nebudeme distancovat od slovenských policistů a od údajného teroru na Slovensku, tak potom pocítíme, co to znamená, že přestanou vůči nám být tolerantní. Stalo se to na veřejném prostranství před kordonem policistů a transparentem „Tisíc Slováků za jednoho Maďara“. A když v takových případech příslušné orgány … nenajdou důvod k vyšetřování, tak potom jsme nuceni konstatovat, že i s legislativou zaměřenou na právní ochranu menšin musí být u nás závažné problémy. …Slováci v Maďarsku jako loajální občané Maďarské republiky jsou zároveň součástí slovenského národa a jsou hrdí na svou bohatou historii, kulturu a na všechno to, co Slováci a Slovensko dosáhli. I proto je pro nás pobuřující a nepochopitelné, jak je možné na demonstracích beztrestně hrubě urážet slovenský národ, jak se policie jen dívá na pálení slovenské vlajky. …

Růženka Egyedová-Baráneková, předsedkyně Svazu Slováků v Maďarsku

Imrich Fuhl, vedoucí koalice Svaz-Pilíš-Novohrad (CSS)

Redakce: J. Skalský Připravil: dr. O. Tuleškov

Vydalo Křesťanskosociální hnutí ve spolupráci s OR KČP v Praze 10 jako svou 264. publikaci vydanou pro vnitřní potřebu vlasteneckých organizací. Praha, prosinec 2008..

Webová stránka: www.ksl.wz.cz E-mail: Vydavatel@seznam.cz