K postavení slovenské menšiny v Maďarsku dříve a dnes
I.část
Slováci v Maďarsku
„Předkové Slováků se pravděpodobně usadili v 4.-5. století – jsou však názory, podle kterých až v 6. století – v regionu obklopeném Karpaty. Období stěhování – usazování se Slovanů zachovává vícero zeměpisných názvů se slovanským původem (např. : Balaton, Veszprém, Visegrád, Pest).
Slovenské etnické území se stalo od 11.-12. století součástí maďarské státnosti. I když Slováky od Čechů, Poláků a od části východních Slovanů oddělovaly hranice, byl jim umožněn samostatný, vlastní vývoj. Prameny pocházející ze 16.-18. století nejčastěji uvádějí Slováky jako Slovany žijící v Panonii.
O genezi slovenských jazykových ostrovů v Maďarsku se přičinilo i období reformace – protireformace. Na území středního Slovenska…slovenští obyvatelé se stali přívrženci augsburského vyznání. A když v r. 1673 porazili protestantské povstání v Oravské a Turčianské stolici, množství poddaných a nižší šlechty začalo své dlouhé stěhování směrem do jižní části Dolní země po roku 1690…
Slováci se na území dnešního Maďarska usadili po vyhnání Turků v 17. století. Jejich příchod probíhal jako více desetiletí (téměř dvě století) trvající složitý proces, zapříčiněný více faktory. Základní příčinou bylo, že významná část země, která se osvobodila z tureckého jařma, se vylidnila a trpěla nedostatkem pracovní síly. … Evangelickým Slovákům v novém domově zabezpečili svobodné vyznávání víry. …
V r. 1861 vydané Memorandum slovenského národa, resp. jeho tzv. ´vídeňská varianta´, obsahovalo plán na vytvoření slovenského autonomního území v rámci uherského státu. Podle něho slovenské jazykové ostrovy měly být organickou součástí této územně-administrativní autonomie.“ (Slováci v Maďarsku, A. Divičanová a Ondrej Kroupa, str. 1-3)
Slovo na úvod
Už léta trvá nepochopitelně odmítavý postoj představitelů stran současné maďarské koalice na Slovensku, i jí blízkých publicistů, novinářů a spisovatelů k smutnému osudu a zvlášť k neřešení akutních problémů Slováků v Maďarsku. Přestože všichni víme, že proces kruté maďarizace nepřestal ani po roku 1918, ba ještě zintensivněl, a jeho bezpříkladným výsledkem je hrozba úplného zániku slovenské menšiny v Maďarsku. Namísto toho, aby se zasadili za uplatnění základních lidských práv a demokratických principů, přímo plýtvají energií na předkládání argumentů proti uplatnění reciprocity. Opakovaně tak činí například předseda MKDH B. Bugár. Nejnověji v rozhovoru pro Národní obrodu z 10. října mimo jiné konstatoval: „…Stále se tu pracuje s principem reciprocity, říkají nám, vy stále něco žádáte, ale co mají naši krajané v Maďarsku?...“
Ani slovo na podporu snah Slováků v Maďarsku v příspěvcích a vyhlášeních tohoto typu nenajdete. Obyčejně se argumentuje počtem.. Pravda je však taková, že národnostní práva na patřičné úrovni se požaduje garantovat a zabezpečit v praxi i v takovém případě, kdyby počet Slováků v Maďarsku byl ještě menší, než uvádějí tamější nevěrohodné statistiky. Kdo jen trochu zná historii anebo zažil ty časy, může potvrdit, že reciprocita se účinně prosazovala právě v letech, když byl počet Slováků v Maďarsku a Maďarů na Slovensku celkem opačný. (Podrobněji se zabývalo tímto tématem III. sympozium na téma Okupace jižního Slovenska v letech 1938-1945, které se uskutečnilo 30. září 1995 v Nových Zámcích.)
Dalším argumentem, který se dnes uvádí jen mezi řádky, ale není tak dávno, kdy jeho frekvence byla zcela běžná, byla prý nižší kulturní úroveň Slováků. V dnešním zrcadle je tento argument skutečně směšný,
Akutní potřebu řešení problémů Slováků v Maďarsku nastoluje stížnost jejích alternativních organizací adresovaná komisi pro lidská práva Rady Evropy ve Štrasburku. Na mezinárodní tiskové konferenci v Budapešti věnované této otázce Alexander Kormoš, jeden ze čtyř signatářů tohoto dokumentu, k reciprocitě řekl: „Pro nás reciprocita neznamená ztrátu toho, co mají Maďaři na Slovensku, ale získání absentujících a postavení, jako mají oni, což by jen prospělo dobrému jménu Maďarska ve světě.“
Odvážné, čestné vystoupení čtyř představitelů alternativních slovenských organizací si zaslouží pozornost. Když naši maďarští spoluobčané jsou již celá desetiletí falešně a scestně informováni o menšinové politice v praxi předešlých vlád našeho jižního souseda, uveřejňujeme text stížnosti jako vysvětlující komentář v plném znění:
Stížnost alternativních organizací Slováků v Maďarsku komisi pro lidská práva Rady Evropy
Ze stížnosti příslušníků slovenské menšiny v Maďarsku
Vážený výbore lidských práv Rady Evropy!
Důsledkem toho, že podle našich znalostí se příslušníci slovenské národnostní menšiny ani jednou neobrátili na Výbor lidských práv Rady Evropy, váš vysoce vážený sbor může mít informace o situaci Slováků v Maďarsku v první řadě ze zdrojů maďarských vládních orgánů, avšak ne bezpodmínečně přesné a pravdivé. Proto kvůli pochopení souvislostí ještě před uvedením naší konkrétní stížnosti alespoň krátce načrtneme historické kořeny a příčiny současného stavu – téměř úplné asimilace – Slováků v Maďarsku a hlavně rysy skutečné tváře maďarské národnostní politiky.
Podle našeho přesvědčení mezinárodní veřejnost, včetně mezinárodních organizací, dodnes nezná v dostatečné míře neadekvátní praxi dřívějších i současných maďarských vlád a jejích úřadů, která více než sto let způsobuje nesmírné škody nejen příslušníkům menšin žijících v Maďarsku, ale i vlastnímu většinovému národu. Zaslepená maďarská vládní politika vedla k rozpadu rakousko-uherské monarchie a k vytvoření samostatných národních států v první polovině našeho století a k dalším pozdějším „maďarským ztrátám“. Politika, která vede k bezohlednému odstranění národností uvnitř Maďarska totiž v konečném důsledku nevyhnutelně vede i k asimilaci maďarských menšin žijících za hranicemi Maďarska. Trianonská mírová smlouva státní hranici maďarským a slovenským etnikem se snažila určit spravedlivě; takovým způsobem, aby v Maďarsku zůstalo přibližně tolik (kolem půl milionu) Slováků, jako v novém Česko-Slovensku Maďarů. Kdyby byly tyto dva nově vzniklé státy projevily stejnou snášenlivost a uskutečňovaly stejnou praxi, pokud jde o skutečné zabezpečení národnostních práv, tento poměr by měl být i v současnosti stejný anebo alespoň podobný. Fakta však svědčí o něčem jiném. Zatímco Maďaři v demokratickém Česko-Slovensku měli zabezpečené rozsáhlá menšinová práva, síť školských a kulturních institucí, Slováci v Maďarsku hned po roku 1918 byli vystaveni kruté a násilné asimilaci. Slováci, zbaveni nejzákladnějších národnostních práv, pod hrozbou ztráty existence byli nuceni masově se pomaďaršťovat,
Dávat děti do maďarských mateřských a základních škol, modlit se v kostelech maďarsky, měnit si jména na maďarské.
Po druhé světové válce se sice okolo 70.000 Slováků vystěhovalo do Česko-Slovenska, převážná většina příslušníků naší národnosti však i nadále zůstala v Maďarsku. Po určitém oživení naší Slováče koncem čtyřicátých let v následujícím období slibné začátky organizačních, kulturních, školských a osvětových aktivit maďarské orgány nelítostně pošlapaly. Maďarizační praktiky se mohly opět plně uplatňovat, a to novými a stále rafinovanějšími metodami. 95% slovenských dětí v Maďarsku skutečně nemělo možnost se učit ve svém mateřském jazyce a když základní školy byly povinné, i děti příslušníků národnostních a etnických menšin byly nuceny chodit do maďarských škol, kde maďarští učitelé z nich vychovávali Maďary. Slovenština se systematicky odstraňovala i z kostelů a menší slovenské dědiny byly administrativně připojovány k větším maďarským osadám, přičemž často nepřirozeným způsobem se měnilo i etnické složení našich lokalit. Výsledkem takovéto národnostně politické praxe je, že v současnosti se v Maďarsku hlásí k slovenské národnosti již jen kolem deseti tisíc obyvatel. Ani u jedné národnosti Karpatské kotliny se nezaznamenal tak rychlý pokles počtu jejích příslušníků. Tato nepřirozená asimilace Slováků v Maďarsku – zejména pokud jde o její dynamičnost – je snad ojedinělá na celém světě a jako taková patří do knihy rekordů. Přitom ke všemu došlo v posledním půlstoletí ve státě, který svojí národnostní politikou chce být vzorem pro celou Evropu.
Ze vzpomenutých historických důvodů a důsledkem této dvojtvářní národnostní politiky maďarského státu se slovenská menšina v Maďarsku nachází v poslední fázi splynutí s většinovým národem. Po určitých společenských změnách v r. 1989 nejaktivnější a nejuvědomělejší část naší slovenské inteligence začala rázně vystupovat proti formálním řešením v této oblasti. Namísto deklarování práv a zásad tzv. pozitivní diskriminace požadovala a požaduje konkrétní opatření, zreformováni tzv. národnostního školství, zabezpečení svobody tisku a tolerování názorové různorodosti, důsledné zastupování práv a skutečných zájmů naší menšiny, nebo-li vytvoření skutečných podmínek pro záchranu Slováků v Maďarsku před úplným zánikem. Maďarský stát však toto úsilí nemá v úmyslu podporovat, nadto ty nejaktivnější obhájce našich národnostních práv – za vydatné pomoci představitelů Svazu Slováků v Maďarsku (SSM) – se snaží zdiskreditovat a odsunout na vedlejší kolej. Kontraselekce v kruhu Slováků v Maďarsku za posledních padesát roků se nikdy neuskutečňovala tak nemilosrdně a důsledně jako právě v současnosti.
Tato praxe se dá dokázat řadou konkrétních případů a dokumentů. …
S úctou
Budapešť 8. června 1995
Imrich Fuhl, elektor a předseda Sdružení slovenských spisovatelů a umělců v Maďarsku, Michal Hrivnák, elektor, Gregor Papuček, elektor, Alexander Kormoš, předseda Svobodné organizace Slováků.
(Pozn. red. – i z výše uvedeného materiálů je dále zřejmé, že organizace Slováků v Maďarsku nejsou jednotné a také nejednotně postupují. Tato skutečnost, která často bývá důsledkem zásady „rozděl a panuj“, sama o sobě již může působit k menší efektivnosti činnosti slovenské menšiny v Maďarsku.
O tom, jak byla vyřízena tato stížnost, redakce dosud, bohužel, informace nemá.)
Postavení slovenské národnostní menšiny v Maďarsku
A. Historické pozadí
1. První předkové Slováků se usídlili v Karpatské kotlině už v průběhu 5.-6. století v návaznosti na velké stěhování národů po pádu Římské říše. Už v roku 623 zde vznikl v souvislosti se zápasem s přistěhovaným výbojným nomádským kmenem Avarů první státní útvar naddunajských předků Slováků – Sámova říše. V 9. století sjednocením původního Nitranského a Moravského knížectví pod panovnickým rodem Mojmírovců vznikla raně feudální stát – Velká Morava. Za panování knížete Svatopluka se zformovala Velkomoravská říše, ke které z dnešního území Maďarska přímo nebo nepřímo podléhala severní a střední část Zadunajska, oblasti mezi Dunajem a Tisou a značná část Zátisí. Staromaďarské nomádské kmeny, které se přesunuly do Karpatské kotliny v závěru 9. stol., zde našly rozvíjející se zemi s křesťanským obyvatelstvem, které přijalo křesťanství z rukou byzantských věrozvěstů Konstantina (Cyrila) a Metoděje, potvrzené i římským papežem a které rozvíjelo vlastní starobylou kulturu a učilo se vlastnímu písmu – hlaholici. Velká Morava v důsledku soustředěného vojenského tlaku staromaďarských a franských vojsk, jako i působením vnitřních sporů, se začátkem 10. století rozpadla.
2. Předkové Slováků se tak od 10. stol. dostali do područí etnicky cizího a tehdy ještě pohanského etnika, jehož vojenské družiny podnikaly výboje po celé Evropě. Přistěhovaní Maďaři po usazení se a přechodu k rolnickému způsobu života přebírali od domácího slovanského obyvatelstva mnohé praktické poznatky hospodaření, ale také i správy země, o čemž svědčí početné slovakismy v současné maďarštině.
3. Až začátkem 11. stol. se vytváří v Karpatské kotlině další státní útvar – raně středověké Uherské království krále Štefana. Královi při utváření státu a v zápase s odbojnými kmenovými náčelníky podstatně pomohli vojenskými družinami velmoži nemaďarského – domácího – původu. Král Štěpán a jeho nástupcové si uvědomovali, že Uhersko je mnohonárodnostním útvarem a proto respektujíce tuto rozhodující skutečnost budovali trvalé a dlouhodobé základy nového státu.
4. Předkové Slováků spolu s Maďary a od 13. stol. i s přistěhovalci z Německa, Itálie a jiných zemí společným úsilím pomáhali postupně upevňovat státní, hospodářské a kulturní základy středověkého Uherska, které se stalo stabilním státním útvarem ve střední Evropě s rozvíjející se mnohonárodnostní kulturou a tradicemi. Území dnešního Slovenska s rozvinutou těžbou a zpracováním rud a nerostů, vzmáhající se řemeslnou výrobou a zemědělstvím a též i rozkvětem svobodných královských měst se stalo hospodářskou základnou celého Uherska.
5. Slováci jako autochtonní etnikum byli integrální součástí království, přičemž se vyznanou měrou zasloužili o všestranný rozvoj středověkého státu. Souvisle obývali svoje etnické území nad Dunajem, kde postupně získávali převahu nejen na venkově, ale i v městech a městečkách. Tzv. národnostní čára oddělující území etnicky slovenské od území se smíšeným slovensko-maďarským obyvatelstvem se v průběhu středověku postupně posouvalo k jihu. Na území dnešního Maďarska se původní slovenské obyvatelstvo udržovalo ve smíšeném osídlení s Maďary hlavně v severních hornatějších oblastech, sousedících s dnešním Slovenskem.
6. Rozkvět celé země přerušila nejprve turecká expanze do Uherska a následně protihabsburské války odbojné uherské aristokracie od 16. stol. po začátek 18. stol., výsledkem dlouhotrvajících válek a násilností bylo zpustošení, vylidnění a celkový úpadek země. Vylidněný a zdevastovaný byl hlavně jih, východ a střed země.
7. Po uklidnění situace od první třetiny 18. stol. začala v Uhersku rozsáhlá zahraniční i vnitřní kolonizace těchto opuštěných oblastí, které se zúčastnilo i početné slovenské obyvatelstvo z území dnešního Slovenska utíkajícím na jih před feudálním útlakem zeměpánů a hledající lepší životní, hospodářské, sociální i náboženské podmínky existence. Slovenští osadníci ze severu pomohli spolu s ostatními zkultivovat a zcivilizovat nově osídlené oblasti dnešního středního a zejména jihovýchodního Maďarska – tzv. Dolní zemi, které se rychle přetvořili v obilnici země. Etnická expanze zemědělských Slováků podmínila vytvoření mnohých velkých slovenských obcí a měst na Dolní zemi, mezi kterými vynikla zejména Békeščaba, která se stala v první třetině 19. stol. největším slovenským městem v Uhersku.
8. Plnoprávným občanem státu byla jen aristokracie, která byla ztotožňovaná s uherským národem „natio hungarica“. Úřední řečí a řečí vzdělanců byla latina, kterou po císařských reformách panovníků Marie Terezie a Josefa II. postupně nahrazovala němčina. Archivní prameny týkající se dnešního území Slovenska však nasvědčují, že kromě pracujících vrstev ještě v 17. stol. převážná část šlechty – včetně vysoké šlechty – aktivně ovládala a používala slovenský jazyk nejen jako hovorový, ale i jako písemný komunikační prostředek.
9. Už na přelomu 18.-19. stol. začínají Maďaři zápas o svou národnostní emancipaci a o etnické prosazení se v zemi prosazováním superiorizace maďarštiny vůči ostatním jazykům. Národní tlak Maďarů, jehož nositelem se stala střední vrstva maďarské aristokracie a vzdělanci, sílil v průběhu 40. let 19. stol., když uherský parlament schválil řadu zákonů, zvýhodňujících maďarštinu na úkor ostatních jazyků.
10. Zákonitý odpor Slováků proti maďarskému nacionalistickému tlaku vyústil v tomto období v kodifikování spisovné slovenštiny, ve zformování uvědomělé národně emancipační platformy a prvého politického programu Slováků, vedených Ludovítem Štúrem.
11. Vůdce maďarské revoluce Ludvík Kossuth v zápase o národní emancipaci Maďarů proti habsburskému absolutismu v revoluci 1948/1849 současně odmítl uznat a právně zakotvit postavení ostatních nemaďarských národností v Uhrách, včetně Slováků. Tím je donutil spolu s ostatními menšinami přidat se na stranu Vídně.
12. Krátké období politického a národnostního uvolnění po pádu absolutistického režimu A. Bacha začátkem 60. let využili Slováci k vytvoření vrcholné celonárodní společenskopolitické a osvětové instituce – Matice slovenské a též k založení tří slovenských gymnázií na přípravu slovenské inteligence. Matice sdružila úsilí celého národa na pozvednutí národní kultury, jazyka, vzdělání a dosažení přijatelnějšího národního postavení v rámci státu,
13. Rakousko-maďarské vyrovnání v roce 1867, které uvolnilo ruce maďarskému nacionalismu v Uhrách, vedlo k vystupňování zápasu Maďarů o národní hegemonii a o asimilaci nemaďarských etnik v zemi pomocí využívání promaďarských zákonů, donucovacího státního aparátu, školských a kulturních institucí i církví. Po schválení pověstného uherského národnostního zákona v r. 1868, který je Maďarskem dodnes oficiálně prezentovaný jako bezprecedentní v celé Evropě z hlediska údajného liberalismu vůči menšinám, byly v 70. letech postupně zavřena všechny tři slovenská gymnázia na konec i Matice slovenská a jejich majetek a rozsáhlé sbírky byly zabavené státem. Ovládání maďarštiny se stalo povinné při přijímání do zaměstnání do státní správy, ve vojsku, v dopravě, na školách, ve veřejném a politickém životě i v duchovní oblasti.
14. Zvlášť tvrdě postupovali úřady proti Slovákům a slovenštině, přičemž nechyběly ani mnohé příklady likvidace vyučování slovenštiny v těch lidových školách, kde se ještě vyučovalo (pokles počtu lidových škol na území dnešního Slovenska s vyučováním slovenštiny z asi 2 tisíc v r. 1867 na 377 v r. 1914), volební přehmaty vůči slovenským poslancům, šikanování a žalářování slovenských menšinových činitelů, ba i násilného odvlékání stovek slovenských dětí z území Slovenska do maďarských etnických oblastí a jejich pomaďaršťování (jen v letech 1867-8 bylo odvlečeno 500 dětí). Uherský ministerský předseda K. Tisza vůči protestům proti těmto bezprecedentním praktikám brachiální moci vůči Slovákům přímo vyhlásil, že není žádný slovenský národ.
15. Nejsilnějším nástrojem cílevědomého odnárodňování Slováku se staly školy. Zákony ministra školství grófa Aponyiho z r. 1907 zakázaly pod hrozbou suspendování jakoukoliv nemaďarskou výchovu na národnostních školách a zároveň zavedly na nich povinou výuku náboženství v maďarštině. Žáci se museli učit výhradně z učebnic v maďarském jazyce a historické reálie jen v maďarské interpretaci zamlčující jakoukoliv zmínku o Slovácích. Známá osobnost tehdejšího Uherska a velká maďarizátor poslanec, Béla Grünwald, s uznáním prohlásil: „Uherská škola je velký stroj, do kterého na jedné straně házíme stovky slovenských dětí a na druhé straně nám vrací Maďary“.
16. Hospodářská stagnace, rostoucí sociální zbídačování obyvatelstva spolu s nesnesitelnými národnostními poměry v Uhersku vedly na jedné straně k enormní asimilaci Slováků a na druhé straně k prudkému růstu masové emigrace. Vystěhovalci odcházeli jednak do vzmáhajících se centrálních a jižních oblastí Uherska (v r. 1900 tam trvale žilo 287 000 osob z území Slovenska a na druhé straně hlavně do USA (jen v letech 1870-1900 se trvale vystěhovalo do USA půl milionu Slováků). V Americe našli uherští Slováci kromě práce i lepší životní úroveň a svobody v Uhersku nevídané – včetně možnosti otevřeného národního sebeurčení a národních politických aktivit. A tyto svobody začali využívat a na konkrétních údajích pranýřovat uherský národnostní útlak, což bylo krajně nepříjemné uherským vládním politikům. Od začátku století proto uherská vláda začala cílevědomě s politikou pravidelného sledování politických aktivit osobností nemaďarské emigrace z Uher, kontroly jejich styků s domovem a zároveň s politikou záměrného pozitivního přikrášlování celkových národnostních poměrů a národnostní politiky v Uhersku na mezinárodní veřejnosti – bez ohledu na reálnou skutečnost.
17. Přitom dále pokračovalo důsledné pronásledování jakýchkoliv politických a emancipačních aktivit Slováků i ostatních Nemaďarů v Uhrách. Pověstnými se staly události v slovenské obci Černová v r. 1907 ( působivé video o nich nám v nedávné době zaslalo Slovenské hnutí obrody – pozn.red.), když při příležitosti vysvěcení místního kostela uherští četníci stříleli do davu věřících, přičemž usmrtili 15 a zranili 60 slovenských věřících. Až po tomto činu byla prostřednictvím publikační činnosti Skota S. Watsona a Nora B. Björnsona vyburcována evropská veřejnost na obranu bezprávních uherských Slováků ve střední Evropě.
18. Násilná asimilace a vystěhování Slováků z Uherska dosáhlo vrcholu v letech před první světovou válkou, když podle výsledku sčítání lidu z r. 1910 (které jsou přitom díky známým praktikám metodiky sčítání lidu v Uhersku jen orientační) podíl obyvatel hlásících se ke slovenské národnosti v Uhersku klesl z 11,9% v r. 1880 na 9,4% v r. 1910 v prospěch etnických Maďarů, jichž celkový počet vzrostl za uvedené období o 3,5 milionu, přičemž natalita Slováků byla vyšší, než natalita Maďarů. V nejednom případě šlo jen o tzv. statistickou asimilaci, (kdo se přiznal ke znalosti maďarštiny, byl evidovaný jako Maďar), vyplňující tehdejší společenské ideály vládnoucích kruhů o jednotném maďarském národu a o přetvoření Uherska na 30 milionový homogenní stát Maďarů, nacházející živnou půdu i v maďarské společnosti. Přesto odborníci odhadují, že v průběhu let 1787-1910 v Uhersku podlehlo maďarizaci více než 4 000 000 Slováků.
19. Důsledky první světové války – rozpad rakousko-uherské monarchie a vytvoření Československé republiky znamenaly skutečnou záchranu podstatné části slovenského národa před hrozbou perspektivní celkové asimilace – a to i přesto, že ani politická reprezentace nové vlasti neuznávala existenci svébytného slovenského národa (za sebeznání museli Slováci i nadále usilovat). Celkové politické a národnostní poměry v meziválečné demokratické ČSR, kam se tradičně uchylovali všichni politici národnostně a rasově pronásledovaní z okolních států, byly nesrovnatelné nejen s předválečným Uherskem, ale ani se žádnou z tehdejších okolních zemí ČSR. Proto pranýřovat údajný národnostní útlak maďarské menšiny v tehdejší ČSR není objektivní.
20. Na druhé straně se do velmi složitého postavení dostala ta část slovenského obyvatelstva, která se ocitla na území nově vytvořeného trianonského Maďarska (platí to i o ostatních národností v zemi). Maďarsko se v trianonské mírové smlouvě z r. 1920 zavázalo dodržovat menšinová práva. Ve skutečnosti vláda pokračovala v tradicích předválečné šovinistické protimenšinové politiky bývalého Uherska. Dlouhodobý protimenšinový kurz režimu suchozemského admirála M. Hortyho, který úspěšně upevňoval celkovou izolaci našich Slováků od mateřského národa, vedl k eliminování možnosti nejen politického, ale v podstatě i spolkového organizování se Slováků a tím růstu jejich národního uvědomění a sebevědomí. Mezinárodní aktivity dolnozemských dožadujících se národního sebeurčení, se nakonec minuly účinkem. Maďarské úřady po stabilizaci trianonského Maďarska rychle pacifikovaly jakoukoliv činnost slovenských aktivistů a ti, kteří nadále otevřeně žádali menšinová práva, byli nuceni utéct na Slovensko. Používání slovenštiny bylo na veřejnosti otevřeně diskriminováno a její poživatelé ponižováni a vysmíváni jako příslušníci méně kulturního etnika. V denní praxi na úřadech, v školách, armádě, policii se striktně vyžadovalo používání výhradně maďarského jazyka. Používání slovenštiny bylo zakázané dokonce i v slovenských zájmových klubech Békeščabe a tento zákaz byl policií pravidelně kontrolovaný. Nadále se zmenšoval počet slovenských škol, což enormně urychlovalo asimilaci.
21. Odnárodňování nejdříve podléhaly městské vrstvy slovenského obyvatelstva, řemeslníci a inteligence. Slovenské rolnické vrstvy usazené v odlehlejších venkovských sídlech mu vzdorovaly déle. Přesto v 30. letech maďarština se začala zdomácňovat i ve venkovských slovenských kostelech a postupně se zmocňovala církevního a duchovního života Slováků. Zároveň začala dominovat i v kulturních aktivitách Slováků. Souviselo to i s pokračující integrací jednotlivých oblastí státu, šířením technických a civilizačních prvků (rozhlasové vysílání v maďarštině), zapojením se vesničanů do politických aktivit celostátních maďarských stran, rozšiřováním maďarské kultury (divadla, kina, knihy, denní tisk a časopisy). Postupnému pomaďaršťování napomáhal i růst počtu smíšených manželství, což byl jev do první světové války jen výjimečný. Počet Slováků, přiznávajících svoji národnost na území meziválečného Maďarska poklesl od roku 1920 do r. 1941 podle maďarských statistik a údajů z 141 918 na 15 143 a těch, kteří uváděli slovenský jazyk jako mateřský, resp. ho ovládali, z 399 176 v r. 1920 na 60 578 v r. 1941.
22. Počátkem druhé světové války se Maďarsko snažilo vyvolat venkovní zdání tolerance k menšinám, která se však ve válečných událostech a v prostředí tradiční protimenšinově ovlivňované společnosti rychle rozplynulo. Maďarsko se ve válce postavilo na stranu fašistických mocností. Využilo postavení německého spojence a okupovalo rozsáhlé pohraniční území sousedních států, na kterých jen částečně žila maďarská menšina, avšak nacházely se tam i rozsáhlé nemaďarské komunity. Vídeňskou arbitráží se zmocnilo i jižního pohraničí Slovenska, na němž podle čs. statistik mimo 500 413 Maďarů žilo i 290 819 Slováků a Čechů a podle maďarských statistik zjišťujících mateřský jazyk 740 234 Maďarů a 136 699 Slováků. Slováci žijící na tomto území po 20 letech života v značně demokratickém Československu se opět ocitlo v pozici méněcenného a nechtěného etnika, které znovu na vlastních zkušenostech pocítilo nedemokratické polofeudální pořádky horthyovského režimu a obnovený maďarizační tlak. Přesto reciproční menšinová politika válečné Slovenské republiky, uplatňovaná ve vztahu ke zbytku maďarské menšiny na Slovensku, brzdila nejextrémnější excesy politiky Budapešti vůči Slovákům v Maďarsku.
23. Porážka Maďarska ve válce vedla k obnovení předválečných hranic mezi Československem a Maďarskem. Zároveň ve smyslu rozhodnutí vítězných mocností došlo k výměně obyvatelstva mezi Maďarskem a ČSR, v rámci kterého se asi 75 000 Slováků z Maďarska přestěhovalo do ČSSR a asi 90 000 Maďarů bylo přestěhovaných ze Slovenska do Maďarska. Je třeba zdůraznit, že Slováci se do ČSR stěhovali dobrovolně, na základě osobních písemných žádostí a to přes protičeskoslovenskou propagandu a aktivity maďarských úřadů.
24. Přesídlení Slováků znamenalo v jejich případě přímou záchranu proti pomaďaršťování. Na druhé straně objektivně třeba konstatovat, že odchodem značné části převážně národně nejuvědomělejších Slováků – hlavně menšinové inteligence, byla zaostávající část slovenské menšiny v Maďarsku významně oslabená, což mělo dlouhodobý nepříznivý dopad na její další vývin i celkovou schopnost vzdorovat asimilaci. Podle zjišťování členů Přesídlovací komise pro výměnu obyvatelstva koncem r. 1946 žilo v Maďarsku víc než 450 000 Slováků (oficiální statistiky ještě v r. 1930 vykazují asi 350 000 Slováků)…
Po ukončení přesídlovací akce r. 1948 podle úřední statistiky z r. 1949 na základě znalosti mateřské řeči zůstalo v zemi údajně již jen 25 988 Slováků
25. Poválečný režim po krátkém uvolnění brzy znovu přešel k politice obnovy protimenšinového politického kurzu. Když absentoval zákon, který by důsledně chránil zájmy menšin, znovu se začaly obnovovat nedemokratické protimenšinové praktiky úřadů. Prvořadým jejich zájmem bylo eliminovat činnost po skončení války utvořených demokratických organizací Slováků v Maďarsku, což se jim zakrátko též podařilo. Přesto se však v tomto období přece jen přičiněním slovenských organizací – zlepšila katastrofální situace především ve formujícím se slovenském menšinovém školství. K 1.10.1947 se slovenský jazyk vyučoval už v 11 lidových školách a vzniklo i slovenské gymnázium. Nadále však chyběli slovenští učitelé a slovenští žáci byli nuceni učit se výhradně z maďarských učebnic.
26. Protimenšinový postup maďarských úřadů se vystupňoval po uchopení moci komunisty. Nástup kolektivizace, násilně sdružování slovenských a maďarských obcí a pronásledování jakýchkoliv výrazných slovenských aktivit s využitím stalinského obviňování Slovenska a Slováků z buržoazního nacionalismu, ba dokonce z fašismu, opět dlouhodobě umlčovaly sebezáchovné snahy Slováků, hermeticky izolovaných od své dávné domoviny. Politika ateizace vedla k takměř úplnému potlačení slovenských bohoslužeb a celkovému pomaďarštění církevního života Slováků.
S povolením vlády vznikl Demokratický svaz Slováků v Maďarsku, jehož tehdejší vedení svojí pasivitou v podstatě odmítalo čelit faktické asimilační vládní politice. Nadto činnost organizace Slováků byla začátkem 50. let takměř umrtvená v souvislosti s rozpuštěním jejích územních poboček. Pražská vláda v ČSR zůstávala v duchu politiky „proletářského internacionalismu“ k osudu Slováků v Maďarsku lhostejná, což ve významné míře napomohlo k jejich odnárodňování.
27. Nejsložitější byl opět vývoj ve školské oblasti, charakterizovaný pokračujícím odstraňováním slovenského národnostního školství. Zatímco v 50. letech se slovenština vyučovala jako nepovinný předmět na 112 maďarských základních školách, v 6 slovenských základních školách se všechny předměty vyučovaly slovensky, kromě předmětu maďarský jazyk, existovalo i slovenské gymnázium a Učitelský ústav v Budapešti na přípravu slovenských pedagogů, později přetvořený v druhé slovenské gymnázium, došlo začátkem 60. let již v době tzv. Kadárovské demokracie k faktické likvidaci slovenského národnostního školství… Všechny uvedené školy přešly na dvojjazyčný systém vyučování slovenštiny, přičemž reálné předměty se vyučovaly jen v maďarštině. Kvalitativní úroveň vyučování byla až na výjimky úplně nedostatečná. Dvě generace slovenské menšinové mládeže tak vyrostly bez potřebného školního vzdělání v rodné řeči, což se zákonitě odráží v současném varovném stavu slovenské menšiny.
B. Stav v polovině devadesátých let 20. století
28. Slovenská menšina patří mezi 13 oficiálně státem uznaných národnostních menšin v Maďarsku. Při sčítání lidu v r. 1990 se k Slovákům přihlásilo 10 459 obyvatel země – tj. 0,1 z celkové populace státu (příslušníci menšin v celkovém počtu představovali jen 2,2% z celkového počtu obyvatel MR, z toho největší počet tvoří Romové – 142 683 lidí). Podle rodné řeči se identifikovalo 12 745 Slováků.
Neoficiálně – podle odhadu vedení Svazu Slováků v Maďarsku i vícerých odborníků v současnosti žije v Maďarsku 110 000 Slováků, jejichž mateřským jazykem je, resp. byla slovenština a z kterých mnozí slovensky ještě v rodinném prostředí v určité míře komunikují. Přesto není možné nerespektovat oficiální statistiku, dokládající současnou existenci již jen nepatrného pozůstatku z celkového původního počtu minority Slováků v Maďarsku po r. 1918.
29. Velký pokles počtu členů slovenské menšiny (ale i ostatních menšin) v Maďarsku je výsledkem dlouhodobého – pro menšiny nepříznivého celospolečenského prostředí a menšinové politiky maďarských vlád, které bez ohledu na období a typ režimu svými politickými kroky neustále přímo či nepřímo napomáhali procesu odnárodňování a asimilace Namaďarů v zemi. Brutální, otevřené a násilné formy odnárodňování Slováků a ostatních menšin, typické pro Uhersko před r. 1918 a částečně z období před r. 1945 byly z části už v meziválečném, ale hlavně v poválečném období vystřídané jemnějšími a skrytými formami maďarizace, kterých cílem bylo co nejrychlejší vytlačení slovenštiny z praktického života Slováků a jejich sebeidentifikace s maďarským národem. Uvědomělé projevy slovenské identity a dožadování se menšinových práv Slováky byli úřady a maďarskou veřejností hodnocené ještě před r. 1945 jako protimaďarský panslavismus a vlastizrada a jejich nositelé byli v minulosti perzekvováni. Protimenšinová politika vlád hluboko ovlivnila společenské vědomí v Maďarsku a její rezidua zčásti přežívají v různých podobách až do současnosti.
30. Asimilace v současném období má už v podstatě charakter často i nenásilného zanechávání menšinové identity příslušníky menšin, ztráty jejich zájmu o individuální uchování si hodnot menšinové kultury, jazyka a jejich sebeidentifikování se s maďarským národem, jeho kulturou a duchovními tradicemi. Současné období je všeobecně charakterizované samotnými představiteli menšin jako období posledního stadia jejich asimilace.
Základní znaky:
- Slovenská menšina, jako i některé ostatní menšiny, téměř už nemá mládež, otevřeně se sebeidentifikující se svou menšinou. Více než 95% dětí slovenských rodin v současném Maďarsku nemělo možnost absolvoval školní výchovu a vzdělávání ve slovenském jazyku a hlavně ve slovenském duchu.
Na tzv. slovenských národnostních školách byly i humanitní předměty (hlavně dějepis) vyučovány a dodnes se vyučují jen v duchu maďarské nacionálně státní ideologie. Žáci se téměř nic nedozví o specifické historii a kultuře slovenského národa v rámci celkové historie a kultury národů Uherska a současného Maďarska, o významných slovenských osobností v minulosti a současnosti, zamlčována je velkomoravská národně státní a církevně kulturní tradice Slováků v Karpatské kotlině, která se v tomto prostoru vytvořila dávno před příchodem starých Maďarů, podobně jako jsou zamlčované i další významné prvky národní kultury Slováků i ostatních národností v zemi, které vytvářejí poznatkovou základnu pro formování individuálního vědomí žáků o kořenech jejich národní svébytnosti a identity a tím i základu jejich národního sebevědomí.
- Asimilační proces v Maďarsku nezadržitelně pokračuje i po pádu komunismu. Klesá počet žáků, navštěvujících výuku slovenštiny v menšinových školách, nepříznivou tendenci vývoje má sociální i národnostní skladba žáků slovenských škol, vytrácí se zájem hlavně mládeže o kulturní akce nepočetných kulturních souborů atd. Přestože koncem 50. let absolvovalo výuky v různých typech slovenských menšinových škol ročně asi 10 000 žáků slovenské národnosti, v tomto roku navštěvuje hodiny slovenštiny jen asi 4,5 tisíc žáků.
- Slovenský jazyk již v současné době neplní integrační funkci pro slovenskou menšinu, ale už takměř ani dorozumívacího jazyka mezi maďarskými Slováky. Mládež jím hovoří jen ojediněle a při výjimečných příležitostech, střední generace jen v malé míře. Udržela se z části hlavně v nářečové podobě už jen jako jazyk starých lidí – a to ani na veřejnosti, ale v rodinném prostředí.
- Asimilace má všeobecný charakter a postihuje v podstatě všechny menšiny v Maďarsku. Nejvýrazněji se projevuje při jednotlivých sčítáních lidu. Skutečnost, že ke své původní identitě se v r. 1990 otevřeně odvážilo přihlásit jen asi jedna desetina celkového reálného počtu v současnosti ještě existující slovenské menšiny je toho výrazným důkazem. Podobný proces zachvacuje i ostatní národnosti. Např. německá menšina, která má neporovnatelně výhodnější postavení a prestiž, v roce 1990 vykázala už jen 37 511 lidí podle mateřského jazyka a 30 834 příslušníků sebeidentifikujících se jako Němci, přičemž odhady expertů o reálném počtu Němců v Maďarsku se pohybují na úrovni 200-220 tisíc občanů.
- Slovenská menšina v důsledku celé řady okolností v porovnání s ostatními menšinami se ztrácí nejrychlejším tempem. V důsledku rychlé asimilace Slováků, která již překračuje jisté „kvalitativní“ hranice, se v slovenské menšině na úrovni komunity i jednotlivců vytrácejí vnitřní „sebezáchovné“ prvky, potřebné na její celkovou stabilizaci a udržení se v maďarské společnosti.
- Jednou z příčin nízkého přihlašování se Slováků i jiných menšin ke své identitě v jednotlivých sčítání lidu jsou v neposlední řadě i přežívající praktiky sčítání lidu v Maďarsku, při kterých nejednou závisí od vlivu samotných sčítacích komisařů, pomáhající vyplňovat sčítací listy zejména starším občanům - Nemaďarům, nakolik se tito při vyplňování přihlásí za Maďary a nakolik za Nemaďary. Využívá se přitom všeobecně nízká úroveň národního sebeuvědomění nemaďarského obyvatelstva státu, včetně Slováků, kteří jsou dlouhodobě ovlivňováni ideou ztotožňující jejich národní identitu jako občanů Maďarska s jejich státněpolitickou identitou (všeobecně uznávaná teze o tom, že pokud někdo je občanem Maďarska – tak se musí hlásit za příslušníka maďarského národa)
- Menšiny v Maďarsku mají tradičně méně příznivou společenskou prestiž, než majoritní národ. Zvlášť nepříznivá je celková společenská prestiž slovenské menšiny a slovenské kultury všeobecně jako odraz vlivu historicky vyvinutých a podmíněných postojů většinového národa k Slovákům. … Otvořeně se hlásit ke své nemaďarské identitě vždy bylo a stále je pro příslušníky menšin v jejich běžném životě spojené s neoficiální „drobnou“ společenskou diskriminací na nejrůznějších úrovních, s nižším společenským a kulturním statusem s přihlédnutím, nejednou ironizováním a posměchem, skrytým podezříváním z neloajality vůči státu a společnosti. Toto tvoří živnou půdu pro rychlou asimilaci a pomaďaršťování. Prohlášení se Maďarem, splynutí s maďarským národem, přijetí hodnot maďarské kultury za své a jejich veřejné prezentování rychle odstraňuje jakýkoliv národnostní tlak ze strany maďarské většiny a značně ulehčuje a zjednodušuje život daného člověka.
- Asimilaci urychlují i další nepříznivé faktory – řídká sídelní struktura a absence početnějších a etnicky homogennějších sídelních seskupení slovenské menšiny (Slováci žijí v 103 obcích roztroušených po celém státě), velmi úzká vrstva uvědomělé slovenské inteligence,… dlouhodobá faktická izolovanost od mateřského národa a jeho kultury… i značná absence nezkreslených informací o současném Slovensku, které by podněcovaly a motivovaly její členy k hrdosti ke svojí pravlasti – Slovensku, jeho obyvatelům a jejich kultuře…
- Zvlášť nepříznivou skutečností napomáhající asimilaci je značná rozdrobenost, nesvornost a divergentnost menšinových organizací Slováků… absence významnějších možností každodenního přímého informování a ovlivňování členů menšiny, atd….
31. V roce 1993 maďarský parlament schválil „Zákon o národních a etnických menšinách“, v kterém v porovnání s předešlým stavem se rozšířila práva národností (i když do roku 1989 měli menšiny v zemi v podstatě formálně zaručené základní práva). Zákon – přes jeho trojroční opožděné schválení maďarským parlamentem – přivítali představitelé všech národnostních menšin v zemi jako nesmírně významný a potřebný pro dořešení problémů do současnosti trvající diskriminace menšin v této zemi. Zákon zaručuje menšinám individuální i kolektivní práva.
32. Představitelé slovenské menšiny zdůraznili, že pro zdecimovanou slovenskou menšinu, národnostní zákon s jeho široce koncipovanými právy menšin přichází příliš pozdě, když ze slovenské strany téměř už nebude nikoho, kdo by se přihlásil o svá práva, resp. využil všechna práva garantovaná zákonem. Přes to – nebo možná právě proto – v řadách Slováků v Maďarsku vzbudil zákon velké očekávání, že napomůže zastavit do té doby trvající krajně nepříznivý vývoj jejich menšiny.
33. Maďarská republika a její představitelé rádi prezentují národnostní zákon na veřejnosti i v zahraničí jako unikátní legislativní normu, která poskytuje národnostním menšinám v zemi takový rozsah práv, jaké jim neposkytuje žádná jiná právní norma kdekoliv ve světě. S oblibou interpretují zákon jako takový, který zaručuje pozitivní diskriminaci menšin v jejich menšinových právech a dávají ho za vzor všem zemím jako příklad citlivé, liberální a promenšinové národnostní politiky současného Maďarska.
34. První objektivní zkušenosti se zaváděním zákona do praxe zatím nejsou příliš povzbudivé.
Podle § 20 národnostního zákona mají menšiny právo na parlamentní zastoupení. Právo na politickou reprezentaci je zaručeno i v ústavě státu. Při projednávání praktické realizace zákona v souvislosti se s blížícími se parlamentními volbami v r. 1994 však nakonec menšinám nebylo umožněno delegovat své zástupce do parlamentu. Naopak – vládní úprava zrušila i možnost formálního zastoupení v maďarském parlamentu přes schválený národnostní zákon, což je možné charakterizovat jako zjevnou politickou diskriminaci.
35. Další velkou praktickou zkouškou účinnosti národnostního zákona byly volby do menšinových samospráv obcí a celostátních menšinových samospráv jednotlivých národností jako tzv. menšinových parlamentů, které se uskutečnily v průběhu měsíců prosinec 1994 - duben 1995. Samosprávy by měly samostatně organizovat a spravovat život menšin i zastupovat a chránit jejich národnostní zájmy. Volby ukázaly, že menšiny jsou schopné samostatného organizování se a proto byly nesporným pokrokem při řešení menšinových otázek. V 41 slovenských obcí (ze 103) byly zvolené jednotlivé typy obecních samospráv a v 18 obcích mají Slováci zřízený institut místního mluvčího. Do celostátní slovenské samosprávy – jakéhosi parlamentu Slováků v Maďarsku – bylo zvolených 53 reprezentantů z poboček SSM.
36. Problémem zůstávají nevyjasněné otázky mezi „normálními“ samosprávami… Státní orgány jaksi pozapomněly, že pokud mají menšiny reálně pracovat a být skutečně autonomní ve smyslu národnostního zákona, musí mít vlastní prostředky pro svoji činnost … stát nedávno uvolnil na jejich financování prostředky, ale jejich avizovaná výše je nedostatečná…
37. Přetrvává složitá situace v tzv. slovenském školství v Maďarsku… zatím se nepodařilo zabránit jeho pokračujícímu regresu. V současnosti existují v Maďarsku dva typy tzv. slovenských škol. V prvním se vyučují slovensky kromě slovenštiny 4 humanitní předměty. Přírodovědné a ostatní předměty se vyučují maďarsky. Jde vlastně o dvojjazyčný typ národnostní základní školy a takových škol je 5 v celém Maďarsku. Druhý typ (75 škol) jsou vlastně maďarské základní (všeobecně vzdělávací) školy, kde se všechny předměty kromě slovenského jazyka vyučuje maďarsky. Slovenština se vyučuje fakultativně jako nepovinný předmět na úrovni cizího jazyka. Na středním stupni vzdělávání mají Slováci dvě gymnázia, slovenskou třídu na pedagogické škole a na střední odborné škole (hotelové). Učitele pro „slovenské“ školy připravuje i Učitelský ústav v Ostřihomě, katedra slavistiky na budapešťské univerzitě ELTE a Vysoká škola pedagogická v Segedině. Plnohodnotné jednojazyčně slovenské školy v Maďarsku neexistují v protikladu existencí jednojazyčných maďarských škol pro maďarskou menšinu na Slovensku.
38. Kvalitativní úroveň tzv. slovenského školství jako i úroveň znalosti slovenštiny žáky je velmi nízká. Žáci přicházejí již z rodin s nedostatečnými znalostmi slovenštiny, anebo úplně bez těchto znalostí.
Pro přípravu na studium na „slovenské“ škole jsou přizpůsobované menšinové mateřské školy… (donedávna se vyučování slovenštiny věnovaly jen 2 hodiny týdně). „Slovenské“ školy už dávno přestaly být školami, které navštěvují výhradně slovenské děti…
Stále chybějí vhodné a moderní učebnice slovenských předmětů, všeobecně nízký je počet vyučovacích hodin ve slovenském jazyku. Přetrvává chronický nedostatek kvalifikovaných učitelů pro vyučování slovenských předmětů. Výpomoc učitelů ze Slovenska nedokáže řešit celkovou situaci.
39. Specifickou kapitolou je nedostatek financí na provoz národního školství, platy učitelům, vybavení škol a pod…
40. Ministerstvo školství a kultury MR vypracovalo nedávno dlouhodobý program rozvoje národnostního školství… předpokládá postupné přetvoření dvojjazyčných národnostních škol na jednojazyčné slovenské školy a školy s fakultativním nepovinným vyučováním menšinového jazyka na dvojjazyčné školy… Za situace pokročilé asimilace – co je případ slovenské menšiny – může být realizace uvedených záměrů jen velmi těžce úspěšná.
41. Národní zákon v § 16 garantuje menšinám právo na rozvíjení vlastní menšinové kultury. Reálná praxe státu však relativizuje i toto menšinové právo. Hospodářské problémy státu vedou ke snižování finančních prostředků pro tuto sféru. Chybějí peníze…
Slovenská menšina vydává jediný týdeník v nákladu 1 000 výtisků. Jeho distribuce naráží však na značné těžkosti způsobené často i nechutí oficiálních distributorů zabezpečovat jeho prodej, a to přesto, že redakce týdeníku se snaží vyvarovat uveřejňování článků s otevřeně polemickým či kritickým tónem vůči vládní menšinové politice. Pro Slováky vysílá v národnostním vysílání televize v rozsahu 25 minut týdně…
42. Složitá je i situace v církevní oblasti a duchovním životě slovenské menšiny. Ze 103 obcí se slovenskou menšinou jen asi 5-6 farářů evangelické církve a necelých 10 farářů katolické církve rozumí, nebo ojediněle ještě i mluví slovensky, ale jsou to osoby většinou v důchodovém věku. Jejich znalost slovenštiny však ještě neznamená, že se bohoslužby pravidelně konají ve slovenštině.
Slovenští katolíci v Maďarsku mají mše výhradně v maďarštině, jen u evangelíků se zachovali slovenské bohoslužby v jednom církevním sboru v Budapešti a smíšené maďarsko-slovenské bohoslužby ve třech sborech na Dolní zemi. Kněžský dorost je téměř výhradně maďarský. Chybí slovenská náboženská literatury, tisk, noviny. Pomoc církví ze Slovenska nedokáže pokrýt požadavky věřících.
Církev v minulosti byla baštou v udržování slovenského povědomí, kultury, zvyků a tradic. Proto maďarizační tlak byl zaměřený v minulosti právě proti jejímu slovenskému charakteru. V průběhu dvou-tří generací se podařilo odnárodnit kdysi vzkvétající a početné církevní sbory maďarských Slováků. V Békeščabe stojí největší slovenský evangelický kostel v Evropě s kapacitou 5 000 míst, v minulosti býval přeplněný…
Vrcholící asimilace Slováků v Maďarsku oproti rozvíjejícím se komunitám Slováků v sousedním Rumunsku a SR Jugoslávii … představuje jasný doklad o rozhodujícím významu a funkcí státní politiky pro rozvoj, resp. stagnaci a regres národnostních menšin.
Stabilizace slovenské menšiny, celkové oživení jejího menšinového života … závisí nejen na existující menšinové legislativě v Maďarsku, ale také na tom nakolik je vláda ochotná vypracovat pro tuto menšinu (a některé další) speciální podpůrný stabilizační program, který by garantoval reálné prostředky v oblasti školství, kultury i praktického života menšin, potřebné na udržení a postupný její rozvoj a vytvořit systém skutečně slovenských školských, kulturních a společenských institucí, reálně zabezpečujících národnostní potřeby Slováků (školy, církevní život, mediální prostředky, vydavatelství apod.) a který by zabezpečil skutečné pravomoci, možnosti a podmínky pro menšinu a jejích menšinových osobností, reálně působit ve směru postupných náprav existujícího stavu.
Souběžně je potřebná postupná změna celospolečenského klimatu, postojů většiny politických představitelů a osobností maďarské veřejnosti i mediálních prostředků, dosud většinou přehlížejících, ignorujících, ba napomáhajících urychlujícímu se všeobecnému úpadku a zániku nemaďarských národností v zemi.
Samotný maďarský menšinový zákon zřejmě už sotva stačí na udržení se slovenské menšiny v maďarské společnosti – zvláště když doposud není plně uvedený do praxe. Žel, maďarská vláda nemá a podle slov jejího zástupce se ani nezamýšlí nad přípravou takovéhoto mimořádného podpůrného programu, na kterém závisí další existence této „nejstarší“ komunity Slováků v zahraničí.
Svobodná organizace Slováků
Sdružení slovenských spisovatelů a umělců v Maďarsku
(Zpracováno podle údajů obsažených v časopise „Porozumenie“)
Kniha zapýrená od svojho obsahu
Recenze
Autor: Gregor Papuček
Nevím, zda jste se setkali s dvojjazyčnou (anglicko-maďarskou) křiklavě tmavočervenou knihou, která vyšla r. 1997… pod názvem: Situace slovenské národní menšiny v Maďarsku. … Vydalo ji budapešťské Vydavatelství OSIRIS, její odpovědným vydavatelem byl tehdejší politický státní tajemník Úřadu předsedy vlády. …
Otevřel jsem ji celkem náhodou na str. 62, kde je uvedena …tabulka: „Slovenské menšinové mateřské školy ve školním roce 1996/97“. Ať věříte, či nikoliv, tabulka tvrdí, že my, Slováci, v daném školním roce jsme měli v Maďarsku 69 „slovenských menšinových mateřských škol“! Člověka, kterého už dlouhá desetiletí znepokojuje smutná skutečnost, že tu nemáme ani jednu jedinou slovenskou mateřskou školu, se zmocňují divné pocity při čtení takového okatého klamu. … Avšak normálně myslící člověk dobře ví, že slovenskou národnostní mateřskou školkou se může nazývat jen ta, v které se s dětmi každý den zabývají jen (anebo jen převážně) slovensky. Taková mateřská škola u nás neexistovala a podnes neexistuje...
Listuji dále a na str. 64 vidím další tabulku: „Slovenské menšinové základní školy ve školním roce 1996/97“. Tvrdí se tu, že takových škol jsme měli tehdy 67. Dívám se na tabulku a vidím, že podle něj jsme v tomto čase měli až 5 škol „s vyučovacím jazykem slovenským“! … Bohužel, bylo to více či méně tak i od r. 1949 do r. 1960. V r. 1960 ministerstvo kultury i v těchto pěti školách iniciovalo přechod na dvojjazyčné vyučování. Uskutečnilo se to tak „úspěšně“ , že konverzačním jazykem v těchto školách se v blízké době stala výlučně maďarština. Dnes je to ještě horší než tehdy. …Ve škole, kde se dítě slovenských rodičů učí všechno z maďarských učebnic v maďarském duchu a maďarsky, se toto dítě skutečně převychovává ze Slováka na Maďara. Potvrzují to i výsledky tohoto zvláštního „prý národnostního“ výchovně vzdělávacího procesu…
Ve skutečnosti tedy nemáme ani jednu, v tom pravém smyslu chápanou slovenskou základní školu. Ale potom tvrzení knihy je tu opět v diametrálním rozporu se skutečností. A když si tu knihu prolistujeme, můžeme zjistit, že se celá hemží podobnými nepravdami, zjevnými deformacemi naší skutečnosti.
Co je moc, to je moc, myslel jsem si a zdvihl telefon. Zavolal jsem tehdejšímu předsedovi Celostátní slovenské samosprávy (CSS) Michalovi Matovi. Položil jsem mu otázku, zdá zná tu „pěknou“ knihu. „Jak bych ji neznal, vždyť ji rozšiřujeme!“ zněla odpověď. „Ale vždyť ta kniha je plná nepravdivých údajů! … Neměli byste vy jako CSS proti takové knize protestovat, žádat patřičné úřady, aby ji stáhly a daly zešrotovat?“, ptal jsem se ho. Řekl mi sice, že i oni měli určité výhrady proti této knize, ale …
V osadách, které naši slovenští předkové před stoletími založili a v kterých my, jejich potomci, dodnes bydlíme, dnes už bydlí i přistěhovaní Maďaři. Jejich děti se tu v našich školkách a školách celkem přirozeně učí ve svém mateřském jazyku, a pokud chodí do kostela mají v našich kostelech zabezpečené i služby boží ve svém mateřském jazyce. Mají to ve své rodné dědině zabezpečené i naše slovenské děti? Nemají! … „Hanlivě“ se však mlčí o skutečných příčinách našeho trápení. Nemluví se o drastickém odnárodňování naší menšiny už v 19. století, ani slovíčkem se nevzpomínají protinárodnostní školní zákony grófa Apponyiho, ani zauškování slovenských dětí (našich rodičů a prarodičů) za jediné slovenské slovíčko vyslovené v přestávce na dvoře školy v Mlýncích, ani o tom, že ve Velké Tarči ještě i po druhé světové válce děti musely platit peněžní pokutu, když jich maďarští učitelé přichytili při slovenském (tj. mateřském) slově… Ani tím se nechválí, že nám násilně pomaďarštili kostely, mateřské a elementární školy … Nemluvě o hnutí levante, o různých maďarských vlasteneckých kroužcích, organizací, iredentistických aktivitách, které permanentně sledovaly jediný (pro nich svatý!) cíl: udělat z nás co nejdříve Maďary…
Prý partneři
Mluví se dále o menšinových samosprávách. Např. o tom, že: „na místní úrovni jsou partnery místních samospráv a na celostátní úrovni partnery zákonodárné a výkonné moci.“ Je to prý model samosprávy významný i v evropském porovnání. V klamání autor zajde až tak daleko, že tvrdí: cílem je „ aby Celostátní slovenská samospráva autonomním způsobem rozhodovala v záležitostech menšinových škol, kulturních a jiných institucí.“ … Do té doby trvající praxe – v rozporu s tvrzením autora knihy - ukazuje, že menšinové samosprávy jsou v područí většinových (maďarských) samospráv, které s nimi jednají tak, jak se jim zachce. Mohou jim dát místnost, mohou jim dát i finance. Když mají a když také chtějí. … Když jim nedají místnost, naše samosprávy nemají kde, když jim nedají finance, nemají z čeho působit. … Menšinová samospráva dostane od státu na celý rok např. jen několik sto tisíc forintů. Vše ostatní jí má dát většinová samospráva, která často i sama zápasí s finančními těžkostmi …
A už jen několik perliček ze str. 58… Tvrdí se tu např., že v roce 1996 Základní škola s vyučovacím jazykem slovenským v Erdökürte dostala 1 500 000 forintů.“ Bohužel v této obci existuje jen maďarská škola. Na této skutečnosti nic nemění ani fakt, že 34 dětí se v ní učí i slovenštinu. Všechny ostatní předměty se učí maďarsky, a tak ta slušná finanční pomoc podporuje školu, v které se děti místních slovenských rodin pomaďaršťují, tj. z národnostních peněz se podporuje maďarizace národnosti...
Jak hodnotila situaci našich Slováků tehdejší Celostátní slovenská samospráva?
Tato část figuruje pod heslem….Situace Slováků v Maďarsku a z ní vyplývající cíle a úkoly. Těžko lze chválit tento materiál. Vypracovaný byl na základě výzkumu, který byl uskutečněn r. 1996 především „na podnět dohody mezi premiéry SR a MR o revitalizaci Slováků v Maďarsku.“ Předsevzali si, že změří předpoklady potřebné k zachování našich Slováků, způsoby potřebné k jejich revitalizaci a shrnou konkrétní nároky a žádosti zkoncipované jednotlivými osadami. Dělalo se to pomocí dotazníků, které byly poslané slovenským menšinovým samosprávám, kde nebyly, tam mluvčím, a kde nebyli ani mluvčí, tam místní (maďarské) samosprávě. Ze 114 kdysi slovenských (dnes už značně pomaďarštěných) osad takovýto dotazník poslali do 87, odpověď se vrátila z 80 osad. Když si tehdejší CSS myslela, že i takto se dá dosáhnout nějaký výsledek, nuže nemusíme litovat, že při následujících volbách (1998) si naši Slováci zvolili nové vedení…
Na str. 73 se tvrdí, že: „v 70 osadách působí mateřská škola.“ Funguje, ale jaká? Předpokládám, že CSS nechce tvrdit, že slovenská?! Proč autor textu není schopný vyjadřovat se jasně a přesně: nemáme ani jednu jedinou slovenskou mateřskou školu. Takový je skutečný stav. Ale má ho zakrývat právě hlášení CSS? To je její úkol?
Tato mlhavá formulace se opakuje i v případě základních škol: „V 72 osadách funguje základní škola…“ Pravdaže funguje, ale jaká?! No maďarská! Ještě je dobré že se v nich vyučuje tak nějak i slovenský jazyk! V nejedné se ani ten již nevyučuje, v jiných se ho učí čtyři žáci v odpoledním kroužku.
O středních školách se říká (s.74) „Slovenské středoškolské vyučování probíhá v 7 institucích 6 osad.“… Jak je to?! Autor tohoto textu, příslušník CSS, neví, že o škole, v které kromě slovenštiny se vše vyučuje maďarsky, se nedá tvrdit, že „ v ní probíhá slovenské středoškolské vyučování“?! Probíhá v ní slovensky jen vyučování slovenštiny, a to je cosi zcela jiné…
Dnes, když tuto studii znovu přepisuji, se píše už rok 2003, a po uskutečnění dohody o naší revitalizaci (o revitalizaci slovenské národnostní menšiny v Maďarsku-red.) není ani stopa, už se o ní ani nemluví. Summa summarum, toto hlášení není dobrou vizitkou práce naší tehdejší CSS. Můžeme doufat, že nová CSS bude mít své vlastní myšlenky a nebude pro ně chodit „k sousedům“, že – na rozdíl od té bývalé – bude plnit svoji povinnost ochraňovat zájmy naší národnosti…
„ Charakterizuje nás velká neupřímnost. To, co se děje, je velké divadlo, v kterém nejen elita většiny hraje svou dobře nacvičenou úlohu. Jednotliví představitelé menšiny jsou taktéž postavami této hry, která nemluví o pravdě a životě, ale o osobních zájmech.“ (Slova slovenského menšinového ombudsmana, J. Kaltenbacha)
Redakce: J. Skalský Připravil: Ing.P. Martinický, ing. P. Šuranský, dr. O. Tuleškov
Vydalo Křesťanskosociální hnutí ve spolupráci s OR KČP v Praze 10 jako svou 262. publikaci určenou pro vnitřní potřeby vlasteneckých organizací. Bratislava, Zlín, Praha prosinec 2008.
Webová stránka: www.ksl.wz.cz E-mail: Vydavatel@seznam.cz