Stanislav Kofroň

Konec okupace a rok 1945

ve vzpomínkách pamětníků

(Vydání první)

Rok 1945

Partyzánský velitel J.A. Olesinský

S partyzánským odbojem na Příbramsku je nerozlučně spojeno jméno kapitána Olesinského. Po něm je nazvána jedna z ulic v městě a jeho jméno je v květnových dnech připomínáno při každoročních oslavách Dne vítězství (dříve konaných 9. května, po „sametovém“ převratu 8. května)…

V roce 1973 jsem měl možnost osobně navštívit legendárního partyzánského velitele v jeho kyjevském bytě, když jsem se zúčastnil zájezdu do SSSR. Jevgenij Antonovič Oleseniský se narodil v Uzbekistánu. Na jaře roku 1945 byl vysazen s parašutistickým oddílem  „Smrt fašismu“ v oblasti Velká Lečice na Příbramsku. Partyzánský oddíl, v němž sehrál velkou úlohu i nadporučík Michail Štěpanič Marčenko, pomáhal nemalou měrou k osvobozování Příbramska. Rozrostl se o řadu našich místních vlastenců. Kpt. Olesinský se stal ve dnech osvobození prvním vojenským velitelem města Příbram…

Milým překvapením bylo, když nás vyhledala dcera Olesinského Lenočka, aby nás pozdravila a alespoň malou skupinku Příbramáků pozvala do bytu svého otce. Shledání s ním bylo srdečné, čeština se míchala s ruštinou a obnovovaly se vzpomínky partyzána na řadu známých, kteří ho tehdy ukrývali a pomáhali mu plnit bojové úkoly. Chránili také jeho život, a tak jim i za naší návštěvy prostřednictvím nás vyjádřil velké díky. ..

Je si jen třeba přát, aby jeho jméno nezmizelo z paměti mladé generace, aby se i při současných přeměnách nevytratilo jeho jméno z názvů našich příbramských ulic…

Byl vydán též kovový odznáček a pamětní lístek se Slivickým památníkem a záznamem původního textu na desce, dnes zakryté betonem. Původní text na desce („V těchto místech byla 11. května 1945 vítěznou sovětskou armádou dovršena porážka nacistických vojsk a dovršeno osvobození ČSR. Díky Sovětskému svazu otevřela se našemu lidu cesta k budování socialismu.“) se do současného období návratů ke kapitalismu nehodí. Vždyť vyjadřuje touhu naší generace, aby po ukončení tak strašné poslední války našlo lidstvo cestu k trvalému míru. Jen ten může zajistit  hledání lepšího společenského řádu. Většina z nás usilovala o nastolení socialismu, čemuž věnovala všechny své síly. Může se tomu někdo divit, když se lidé vraceli po válce z totálního nasazení a dokonce i nemálo těch, pokud přežili, i z koncentračních táborů!? Těžko natrvalo zabetonovat naši lidskou paměť, naši vizi o šťastnější budoucnosti lidstva, zapsanou na desce u slivického památníku, ale dočasně snad ano.

V roce 2001 se podařilo pozvat k nám na několik dnů syna kapitána i s jeho manželkou. Pobyli u nás téměř týden mezi přáteli – především člen Společnosti přátel národů východu, - ale nutno přiznat, že i péče ze strany Městského úřadu, který zabezpečoval finanční náklady, byla nemalá. Oba hosté mohli navštívit také brdské lesy, kde jejich otec jako partyzán bojoval proti německému fašismu. . Vždyť každoročně se koná putování po těchto památných místech, aby se širší veřejnost a hlavně alespoň část mladých lidí podívala na místa, která připomínají těžkou dobu bojů i umírání za svobodu. Velmi těžce se dobývala…

Protože mladá generace si těžko již dnes představí, jak těžce se žilo v době protektorátu, jak cenná byl  pro mnohé i obyčejná kůrka tvrdého černého chleba, jak ohrožen byl život každého poctivého vlastence a jak ohrožena byla sama existence českého národa, chci připomenout některé paměti těch, kteří o tom mohou mnohé povědět. Vždyť i já sám patřím mezi ně. Proto několik vzpomínek na život v okupaci i vzpomínek na revoluční období v květnu 1945 a v prvních letech po něm. Dělí nás od té doby již mnohem více než půl století.

Krvavé potlačení povstání v Sedlci

Po mnohaleté době fašistické okupace, kdy si většina lidí musela zvyknout na velké bezpráví a všemožné omezení svobodného života, kdy dokonce našemu národu hrozilo, že bude zlikvidován, rok 1945 byl již jasným dokladem, že dny fašismu jsou sečteny a dočkáme se toužebné očekávané svobody. S jarem jsme se již nevrátil na pracoviště totálního nasazení v Kuklenách. Denně přelétávaly nad námi stříbrolesklé svazy amerických letadel, shazující staniolové proužky k matení německých zaměřovadel, aby je nebylo možno snadno sestřelit. Od Zadního Boru jsem viděl souboj letadel nad Sedlčany, od Puše pak i černý oblak kouře, když západní letadla napadla u Kosovy Hory německou kolonu se zásobami pohonných hmot. To se mi dokonce podařilo i nakreslit. Ve vzduchu byl cítit již dech svobody, ale též nejistotu, kolik ještě krve bude třeba prolít, než válka bude u konce….

Německý fašismus se ale lehce nevzdával. Jak to mohlo stát i životy našich nejbližších a jak do posledních chvil ukazoval svou tvář, vyjádřenou na čepicích jeho vojáků – umrlčí lebku!

Jára jen shodou okolností nebyl přítomen povstání v Sedlci, kde tehdy v závěru okupace působil jako učitel. Pražské povstání jsme sledovali již oba v naší rodné vesnici a dokonce jsme odzbrojovali, oba dva absolutní vojenští amatéři, čtyři německé – zřejmě esesácké – vojáky, když za námi přišel soused Chadima, že se mu ubytovali v chlévě a že jim nerozumí. V té době probíhalo krvavé povstání v Praze, ale i na řadě jiných míst jako v Sedlci. Zmiňoval jsem se o něm v jednom pozdějším svém článku: „Tyto události probíhaly současně s Pražským povstáním a vyvrcholily nešťastně krvavým potlačením dne 7. května. Lidé i tady chtěli uspíšit konec války, po strhání německých nápisů a vyvěšení československých praporů odzbrojili německou posádku, ubytovanou v místní škole. Byli tam většinou vojáci maďarské národnosti. Zvlášť mladší lidé stáli v popředí tohoto spravedlivého a toužebně očekávaného povstání. Události se tady ale vyvíjely nepříznivě. Německá trestná kolona obsadila toto malebné dvojmostí Sedlec-Prčice a zasáhla proti lidem, toužícím po svobodě, drasticky, že je možno nazvat 7. květen 1945 opravdovým dnem hrůzy. Došlo k přepadení města. Za střelby německých vojáků prchaly ženy a děti ve strachu do okolních lesů, muži jako rukojmí stáli hodiny na náměstí s rukama za hlavou. 11 rukojmí bylo na západní straně města v polích bestiálně popraveno a místní škola, jako doklad německé potupy, byla vypálena. Takřka na úsvitu svobody bylo tu zmařeno 20 lidských životů. K jásotu nad dosaženou svobodou přibylo zde mnoho hoře. Když pak 11. května dorazila sem sovětská armáda, k vítání osvoboditelů se družily i slzy, v dvojmostí Českého Meranu konal se pohřeb místních obětí.“

Stalo se pak tradicí, že den 7. květen byl zde uctíván každoročně jako „Tryzna za umučené“. Především místní škola, která byla zde vybudována jako první škola v republice, namísto školy vypálené, se podílela na organizaci této pietní vzpomínky. Nechyběl nikdy ani významný projev, kvartet lesních rohů, později byl vybudován parčík a postavena socha „Plačící matky“. Je alarmující, že po roce 1989 se na tuto tradici zapomíná a mnohé historické události dostávají „oficielní jiný ráz a jinou „pravdu“! Lze si jen přát, aby to bylo jen pomýlení dočasné…

Pan Liška z Vrchotic

Za první světové války bylo u nás na vesnici asi 18 Rusů – Čerkesů. „Tehdy jako kluk jsem se naučil od Rusů rusky. Naučili jsme se jako kluci s nimi hovořit „po ruski“.

V květnových dnech se mi ruština hodila, ale mohla mi i uškodit. To se mohlo stát ale také za okupace.. Byl jsem tehdy pozván na úřad, že prý umím dobře tlumočit a že potřebují někoho poslat na Ukrajinu, kdo umí rusky. Dalo mi to tehdy hodně práce, abych to Němcům rozmluvil a neposílali mne tam. Tvrdil jsem jim, že nic nerozumím a znám jen tak pár slov.

V květnových dnech přijeli do Sedlce Rusové a setkal jsem se s nimi poprvé v lékárně u Dubských, kde jsem byl pro léky. Právě do lékárny vešli, že hledají, nejsou-li tam někde ukryti němečtí sběhové a nebo vlasovci. Jeden právě vstoupil do lékárny a spustil ostře svůj dotaz a já na něj jeho dialektem – nějak mi to vyskočilo z pusy - … Měl mě za vlasovce. To byl pro mne okamžik nelehký a tak já hned na něj: „Schovej si tu pistoli do brašny, nejsem vlasovec!“ … a teprve lékárník ho přesvědčil, že mne zná, že jsem místní, z blízké vesnice, a že vlasovec nejsem. Ruský voják mi teprve potom podal ruku na usmířenou se slovy: „Zdravstuj, zdravstvuj!“ a bylo vše v pořádku. Za 14 dní mne pak náhodně potkal na mostě a přátelsky se ke mně hlásil. Nebýt tehdy Dubského, nevím, jak bychom se spolu tehdy domluvili. Mohlo to se mnou dopadnout špatně.“…

Pan Jan Jindrák

„V Křenovičkách měli za okupace zamaskovaný bunkr u dvora, že nikdo nic nepoznal. I smrčky na něm rostly. Ale jejich kluk to někde později prořekl, a tak k nim přišlo gestapo. Láďa Drábů, který to dělal, byl na to připravený a strouhou ve vantrokách  před nimi utekl.  Gestapo proto  sebralo jeho bratra Frantu a odvezlo ho do koncentráku. Láďa se dočkal osvobození, ale jeho bratr koncentrák nepřežil. I Láďa dlouho nežil. Srdce ho jednou na honu zradilo.

Ukrývat se před gestapem v nehostinných podmínkách musilo být znát na zdraví všech,  kteří žili v přírodě mimo domov.  Bylo tomu tak i u partyzána  Zákory. Dočkal se sice osvobození, ale zemřel brzy na tuberkulózu.“

Květen 1945 u Orlických Zlákovic

Pan Václav Paulus, můj bývalý žák, žije dnes v Pečičkách. Vesnice jeho mládí je dnes zatopena vodní hladinou Orlické přehrady. Vzpomínky na květnové dny, ale jsou hluboko vryty do jeho paměti i těch, kteří tu prožili revoluční dny května 1945: „Já jsem sice v květnových dnech v Orlických Zlákovicích nebyl, zúčastnil jsem se „Pražského povstání“ … ale pak jsem se vrátil domů a tam jsem se hodně dozvěděl a i toho ještě sám dosti  zažil.

V prvních květnových dnech hodně německých vojáků, většinou esesáků, přecházelo Vltavu u nás v Orlických Zlákovicích nebo v nejbližším okolí. Jejich snahou bylo dostat se k Američanům, kde hledali vlídnější přijetí, Rusů se moc báli. Věděli proč. Jejich svědomí bylo asi velice zatěžkáno, protože jen pouhé spatření ruských vojáků na druhé straně  Podolského mostu, je přimělo, že raději skákali do řeky z mostu, než aby se dostali do jejich zajetí. Samozřejmě, že to byla jejich sebevražda, když uvážíme, jak vysoko nad vodou je uvedený Podolský most…

Vzpomínky pana faráře Meduly

Pan farář Josef Medula působil v roce 1945 v místech, kde padly poslední výstřely této války a tak jeho zážitky jsou dodnes živé: „V době okupace jsem působil v Milíně a na Slivici. Pamatuji ty krvavé dny na konci války. Bylo to jednak bombardování obce „hloubkaři“, když tu byla velká kolona německých utečenců, pak ale to bylo hlavně střetnutí partyzánů s německým ustupujícím vojskem dne 11. května. Tehdy přijela ke Slivici skupina asi 12-15 mládenců z Příbrami, zalehla za plot farské zahrady a začala bez rozmyslu na Němce střílet. Bylo to nedomyšlené, několik málo jednotlivců proti takové přesile. Také všichni padli. A ti, kteří utekli a schovali se v Buku ve sklepě, přivedli ke smrti zastřelením i ty, kteří je tu schovávali.

Pamatuji si, jak v květnových dnech nebo těsně před nimi jsem vedl pohřební průvod z Brodu do Slivice a jak jsme strachy nasychali, aby si některý hloubkař nás nevzal na mušku jako nějakou vojenskou kolonu. Vždyť nějakému tomu černochovi z Ameriky to mohlo být jedno. Když jsem docházeli ke Slivici, ozval se velký výbuch. Z kostela všichni utekli, ale bylo to bombardování milínského kostela. Celý kostel tehdy hořel. Pospíchal jsem tam, abych zachránil alespoň ty hlavní cennosti a přenesl je do slivického kostela. Milínský kostel byl bombardováním značně poškozený. Nebyla to tehdy lehká doba a nikdo nevěděl, nečíhá-li na něho smrt.“

Vlastní vyhledávání pamětníků

Jednoho květnového dne jsme si s manželkou vyjeli na Slivici, abychom vyhledali pamětníky květnových bojů v roce 1945. Potkali jsme dvě babičky a ptali se jich, jestli ještě pamatují něco z těch dob, kdy tu končila druhá světová válka, zda nám něco o tom neřeknou.

„Ani nám to nepřipomínejte, nechtěla bych se toho již nikdy dožít“, říkala jedna z nich, paní Anna Jarolímková z Konětop: „Ještě po letech to mám před očima. Tehdy jsme zalezli do sklepů, jak jsme slyšeli střelbu. Střílelo se i z kanónů. V jednom čísle u nás se chtěl jeden z mužských podívat ze dveří ve vikýři  a hned tam po něm stříleli, že nestačil ani odskočit. Tehdy z tohoto místa vyšli naši dva s bílým praporem proti Němcům, aby jim naznačili, že je konec války, aby nestříleli, ale hned je pod hájkem zastřelili. Ty křížky teď přeložili pod lesík, aby nebyly v polích. Bylo to hrozné a nepřála bych to našim dětem, aby se toho někdy dožily.“

„A těch Němců, co se tady tenkrát vyrojilo“, vzpomíná druhá z nich, paní Krůtová z Konětop. „Stříleli támhle od Hájů z lesů  proti kostelu na Slivici, kde byli partyzáni, a byli i támhle v dalším lesíku – říkají tam Zíkovec.“

Paní Karasová z Milína také mnohé pamatuje. „Někteří, kteří tu tehdy bojovali, ještě žijí. Jindra Hacaperka z Lešetic, byl také mezi partyzány a dnes je u bezpečnosti v Praze. My tehdy bydleli na Slivici v hospodě. Měli jsme tam i utečence, Němce. Jedna Polka mne upozorňovala, abych si dala pozor a nevěřila jim, že někteří jsou proti Hitlerovi, ale polovina ho chválí, abych nic před nimi neříkala. A to potom přišla ta střelba – já tehdy s děvčaty, dcerami, lezla po břiše až k Lešeticům. Děvčata mi za toho plazení říkala, že někdo po nich hází kamínky. . Kamínky to nebyly, já jim raději ani neřekla, že jsou to kulky z pušek. Když jsme se přiblížily k Lešeticům, mohly jsme dopadnout ještě hůř. Byla tam skupina partyzánů a chtěla nás odstřelit. Teprve, když spatřili červený svetr, tak nás poznali. To se tehdy Hacaperkovi takhle třásla ruka, když si uvědomil, co mohli provést a nedopatřením nás zastřelit. ..“.

Vzpomínky paní Marie Strnadové

Paní Marie Strnadová, provdaná Šťastná z Příbrami, prožila květnové dni na Slivici. „Když slyším ještě dnes hluk letadla, vyvede mne to z míry. Ve vzpomínkách jsem v době okupace a v posledních dnech války. Bydlela jsem s maminkou ve škole na Slivici. Maminka tam byla školnicí a tatínek odtud docházel na Březové Hory…

Ve škole jsme měli jednu místnost. Pan řídící Martínek byl hodný, a tak se nám ve škole líbilo, kdyby nebylo „národních hostů“, kteří tu na Slováci byli také ubytováni. A tak jsme žili spolu s nimi a slyšeli denně němčinu. Bydleli tu řadu měsíců, muži, jeden bez nohy, ženy, jedna z nich měla být esesačka, i mnoho dětí – asi deset. ..

Museli jsme si zvyknout žít s Němci pohromadě i když, zvlášť ten beznohý Němec byl krutý a šel z něj strach. … A navíc asi dva Němci další byli prý také u SS. Mezi nimi byl i jeden Polák, který byl docela přátelský a měl radost z postupu ruských vojsk na frontě. Protože ten Polák se občas se strejdou pozastavil, Němci mu nevěřili, a když byl jednou nálet hloubkařů, tak ho v tom ruchu našli zabitého s průstřelem krku. Říkalo se, že mu to udělali sami Němci, protože ho pokládali za zrádce a přítele Rusů.

Dobře si pamatuji na poslední dny války, na květen 1945. Bylo již slyšet kaťuše a Němci stále doufali, že jsou to Američané, ale mýlili se. To se u nás ukázal Hacaperka z Lešetic, který byl u partyzánů, a naznačil nám, že jsou to Rusové, že jsou již v Příbrami a abychom dali pozor, že budou střílet na Milín, když jsou tam Němci. Proto jsme při střelbě kaťuší, které střílely od Příbrami, vlezli do sklepa, kde jsme byli celou noc. Ale to se za námi tam přišli schovat i ti „národní hosté“ s dětmi a se svými ranci.

Kaťuše udělaly své – střecha nad námi se po jednom zásahu rozlomila a zasypala okolí. Do sklepa se dostalo hodně prachu., vzduch byl nedýchatelný, a tak maminka chtěla otevřít okénko, ale Němci jí to nedovolili. Měli za to, že chceme utéci a je nechat ve sklepě. Raději dýchali ten prach…

Ráno přišli sovětští vojáci, vyvedli nás ze sklepa a když poznali, že jsme místní, tak nás pustili, zatímco Němci byli později odvedeni do Příbrami jako zajatci.

Průběh událostí na Hájích (Václav Vondráček)

„Naše vesnice leží poblíž důležité silnice k jihu od Prahy a na křižovatce od Vltavy, proto byly u nás události květnové značně rušné. Silnice byly přeplněny německými uprchlíky, kteří s povozy směřovali na jih k Američanům. …

Zřejmý odpor naší vesnice dráždil Němce natolik, že vyhrožovali i naší vesnici smetením a zničením. Jistě by to udělali, protože dělali již v polích posty, aby ji rozstříleli. Však jsme si dovedli představit, jak se Němci dovedou mstít na těch, kteří jim nebyli po vůli. Proto vzpomínky na ty dny jsou stísněné a díky zásahu ruských vojáků a jejich kaťuší k ničemu vážnějšímu u nás nedošlo.“

Vlastní vzpomínky, zaznamenané v deníku

„V poledne 5.5.45 jsem přinesl od Tomášků z hostince ve Vleticích novinu: ´Už je to tady!´ Pražský rozhlas je obsazen českými revolucionáři, hraje české pochody a vyzývá všechny do boje proti německým vrahům. Celá vesnička je duchem u Pražanů. Boje prožívají vesničané u radia…

Zprávy o jásotu nad koncem světové války na západě již 8. května nás jenom dráždí, protože u nás se ještě bojuje. V Krásné Hoře jsme mohli vidět sice celé nekonečné kolony uprášených německých vojáků, kteří směřovali ke kamýckému mostu na přechod přes Vltavu – k Američanům – ale stále vyzbrojených. To již  i ve Vleticích  se objevují narychlo sešité československé prapory, funguje na poště v Krásné Hoře v bývalém židovském obchodě Fürthových revoluční národní výbor a očekává se příjezd sovětské armády. Byl jsem požádán, abych namaloval v ruštině  velké heslo na její uvítání…

Pan Švagr „ze Dvora“ se otrávil. Zřejmě ze špatného svědomí, jak se později potvrdilo. Napsal zrádcovský dopis K. H. Frankovi s radami, jak by měli Němci zakročit proti českým vlastencům, a proto neunesl svoji vinu. Když viděl vyvěšený rudý prapor na revolučním národním výboru, raději ukončil svůj život. Ve svém deníku jsem uvedl: „Praha vítá Rudou armádu, osvoboditelku. U ní je záštita pro budoucnost – to bude směr naší budoucí politiky! Ať žije bratrský ruský národ!“

Jára, můj bratr, odposlouchává v rozhlase sovětskou hymnu, aby ji druhý den 10. května na slavnostní děkovné bohoslužbě zahrál na varhany v krásnohorském kostele spolu s československou hymnou před mší…

Je teplo jak v létě. Jen polámané stromy nám připomínají i četné oběti povstání a války. Tyto oběti nás zavazují. Nebuďme zlí, ale nemilosrdně spravedliví a důslední nejen k poraženým, ale též sami k sobě! Vždyť ti, kteří nejdříve zvedali ruce a sympatizovali s Němci,  mají nejdelší prapory.

I naše rodná vesnice ze svého mála sebrala na pomoc Praze nemálo potravin. Pomáhal jsem je soustřeďovat a obcházel jsem jednotlivá čísla. Spolu s Hostovnicí je to dohromady 16 chlebů, 725 vajec, 50 kg žitné mouky, 10 kg mouky pšeničné a 3 kilogramy tuků. Ve stodole vykopáváme ze země nejnutnější věci a potraviny. Vždyť jsme čekali, že i naše chalupa může být posledními boji ohrožena.

11. května v dopoledních hodinách vítáme na náměstí v Krásné Hoře první sovětské vojáky a brzy nato celé kolony. „Krásnohorská kapela“ jim hraje na uvítání, všude jen jásot a konečně pocit jistoty, že hluk zbraní již natrvalo utichne. Potěšily nás úsměvy unavených a zaprášených vojáků, jejich ruské písně, rozdávají našim dětem čokolády a jiné pamlsky. Večer navštívili také první taneční veselici v hostinci u Stejskalů. To se ale ještě z velkých stanů na náměstí vysílačkami řídí zřejmě poslední boje sváděné na protější straně Vltavy u Slivice a Milína.

Bratr Jaroslav, protože ruštinu ovládá lépe než já, pozval k nám do Vletic jednu ruskou poručici, také konzervatoristku, aby jí zahrál na klavír a dojemné je, že jsme se dověděli o malé slavnosti v naší vesnici. Improvizovaný malý průvod občanů šel ke kapličce a u ní za organizování pana Josefa Davídka, který mimochodem sám zpěvákem není, byla zazpívána hymna a píseň Hej, Slované.

Na naší návsi jsem měl možnost z jednoho nepojízdného ruského auta zachránit a uschovat si pomaštěnou vojenskou mapu s okolím města Torgau, kde došlo k historické události. Tam se sešli a podali si ruce sovětští a američtí vojáci. Kéž by to bylo natrvalo! Všichni tušíme, že nová doba nám nabízí i nové sociálně spravedlivější uspořádání. Národ stojí před velkými reformami, které kdy v dějinách realizoval. Jsou to reformy sociální a záležet bude na tom, do jaké míry se omezí, aby na vlivná místa se nedostali lidé neschopní a nepoctiví. Rádio denně hlásí informace o osobách navracejících se z koncentračních táborů. Informace o mučených a nezvěstných. Jedni se radují, jiní pláčí. A na „Voleské“ louce se pase snad půl tisíce koní jako někde na ruské stepi, bez ohledu, že je to „panská“ louka. Patří nám dnes všem.

Zkušenosti ze soužití s vojáky

V Krásné Hoře se najednou na řadu dní ubytovaly stovky vojáků. Mezi nimi byly všechny možné národnosti s odlišnými povahovými i společenskými vlastnostmi. Přesto se dá říci, že nedošlo k nějakým nedorozuměním a střetům. Pokud někoho něco pohoršilo, vysvětlil to dobře pan Faktor, senior z Vletic,: „Já se divím, že někdo o tom mluví. Když jsme byli my za první světové války někde, chovali jsme se hůř!“ A tak je třeba omluvit to, že si ulovil vojáček v „Lazně“ rybu k vylepšení jídelníčku, nebo že jiný voják hledal neúspěšně u starosty možnost setkat se s nějakou báryšňou, protože pan starosta mu vysvětlil: „To my u nás nevedeme.“ Co se někde ztratilo, to vícekrát jinde zase darem vojáci nechali. A proto několik zmínek o těchto vztazích a podmínkách ubytování. Několik postřehů z mých poznámek z té doby: „U pana stavitele Jandery, mého strýce, chtěli ubytování a ten je odmítl, že tu je místa málo. Ubytovali se tedy přes jeho nesouhlas – bydlel tam krátkou dobu jeden z komandantů, protože ve vilce prostory pro ubytování byly.

U strýce Jaroslava Č. v čísle 1. moc místa nebylo, a tak vojáci měli povozy na dvoře a do bytu zacházeli jen pro vejce nebo pohovořit si. Strejda měl na skobičce pověšené hodinky a po jejich odchodu, když se šel podívat, kolik je hodin, hodinky již nenašel. Zřejmě si je vzal jeden z vojínů. Ale strejdovi to vůbec nevadilo a jen si řekl: „Ať jsou hodinky fuč, jen když jsme svobodní!“..

Také i v čísle 143, u tchána, byli ubytováni vojáci. Měli k dispozici jeden přízemní pokojík. Bydleli tam tři důstojníci a vařila jim pohledná statná kuchařka. Vařilo se společně na jedné plotně, kde jsme vařili i my. I když jsme měli vše otevřeno, nic se nám neztratilo a vycházeli jsme spolu velice dobře. Jen někdy kuchařka požádala o vejce. Omastkem nešetřila i nám ho nabídla. Když nám nabídli, abychom ochutnali jejich jídlo a my se zdráhali, poznali jsme, že by je to urazilo, kdybychom odmítli, a tak jsme museli ukázat z naší strany ochotu.

Tehdy na zahradě byli kolem jabloní uvázáni koně. Okusovali větvičky. Prostí vojáci spali ve vozech.

Vedle v „Lázně“ se lovily ryby, a protože u nás bydleli tři důstojníci,  byl dům v noci hlídán vojenskou hlídkou. Z toho vznikly problémy, když bylo třeba v noci vyjít ven na dvůr. Jednou musil tchán vysvětlovat pracně, že do domu patří a že není jen nějaký podezřelý civil. Vojáci si tehdy velmi mile hráli s naší dcerkou a žili jsme v dobrém souladu.

Přesto nutno vzít na vědomí, že květnové dny byly spojeny s riziky, protože v sokolovně byli ubytováni němečtí zajatí vojáci, další byli vyhledáváni v lesích, prostorem se zřejmě procházeli i benderovci, kteří hledali různé převlečení, aby zakryli svou totožnost, velká jistota v terénu zvlášť v noci nebyla. Tehdy skupina tehdejší národní gardy v lesích zajala několik Němců. Protože prý byli vzdorní, byli z nich dva v „Úvozu“ zastřeleni. Skupinu tehdy vedl Karel Volf a měl asi k tomu důvod. Syn jeho sestry padl na barikádách v Praze…

Školní kronika ze Svatého Pole

Pan ředitel školy velmi podrobně zapsal do školní kroniky události v této malé obci Dobříšska: „ V sobotu dne 5. května přinesli občané zprávu o revoluci i o státních vlajkách v Dobříši. Děti po oznámení vstaly, smály se, křičely a tleskaly rukama… Poslal jsem je domů…

Ves byla vzrušena, vyvěšovaly se uschované vlajky a zvědaví odjížděli do Dobříše. Poslouchaly se zprávy z rozhlasu, kdo se vrátil z Dobříše, přinesl zprávu o partyzánech. Někteří dostali v Dobříši pušku a pár patron. Na okraji vesnice byly rozestaveny hlídky…

Večer rodiny, pokud měly rádio, seděly u přijímačů, muži hlučeli v hostinci a poslouchali. Téměř se nespalo. Pro zúčastněné muže na hlídkování bylo dost piva a také příděl cigaret. V obci bydlelo v hostinském sále asi 80 německých žen a dětí, uprchlíků ze Slezska. Ty byly ovšem na obtíž, neboť lidé měli na ně zlost.

Revoluční dny minuly bez zvláštní příhody – Němci ustupovali po hlavní silnici ve dne v noci, rachot tanků, těžkých nákladních aut nepřetržitě rušil ticho v noci. Naposled pak silný oddíl tanků a opět nákladních aut a děl se usadil k nočnímu odpočinku v Podsvatém poli na návrší. Němci tu zaujali obranné postavení, rozmístili děla, kulomety a rozestavili hlídky. Lidé z tamních stavení ze čtyřech čísel odešli, jednak do Svatého Pole, jednak do Taškova a zanechali stavení prázdná…

V noci přijelo nákladní auto do vsi. Stálo před farou a patrně čekalo na důstojníka, který jel za ním na motorce. Před statkem Vopičkových byl zastřelen partyzán, který prchal po přestřelce na Dubovci.Naši muži přinesli raněného partyzána  tentýž večer z Dubovce, obvázali ho a dopravili do Dobříše.  Rakety osvětlovaly celou noc oblohu, kulomety a automaty byly rovněž slyšet…

Při přestřelce na „Dubovci“ zahynulo asi 10 partyzánů. Jeli v nákladním autě po silnici, byli prozrazeni, vyskákali z vozu a utíkali do polí. Obilí bylo ještě nízké a tak se nikdo neukryl, byli většinou zasaženi nepřátelskými střelami…

Viděl jsme na vlastní oči konec války – cestu panického útěku. Po stranách silnice zbraně všeho druhu, celé i zpřerážené, hromady střeliva, ručních granátů, min, konzerv, chleba, různých drobností… Dojali mne zvlášť rozházené dopisy s fotografiemi.

Pak jsme uvítali vítěznou ruskou armádu. Stáli jsme na silnici u Lhotky, mávali a volali. Auta se rychle řítila vpřed, rudé prapory divoce šlehaly, samá květina, samý nápis. Bylo až podivné, že uprášení, nevyspalí vojáci tak živě reagovali na vítání lidu, ba sami napřed mávali rukama a vesele volali s veselými posuňky. Zažili jistě v Praze bouřlivější vítání. A přece nebyli tím unaveni.  Když se jednotlivé auto zastavilo za účelem opravy, bylo ihned obklopeno zvědavci. Vojáci sami štědře rozdávali cigarety, které dostali sami v Praze.

Na druhý den přijeli Rusové i do naší vesnice. . Mnoho koní, povozů a aut. Zastavili se před školou, vešli dovnitř a chtěli pít – „vodku či víno, něbylo i maloko něchatěli“, a tak musela stačit voda. Hned vše prohlíželi s dětinskou zvědavostí a hráli si s pomůckami v kabinetu. Důstojníci hledali byty, škola zatím byla opomenuta.

Pozdě večer začal hluk u domovních dveří. Bylo trochu strachu. Šli jsme se synem za vrátka opatrně zjistit druh návštěvy. Devět tmavých postav se hlučně domáhalo vstupu. Po krátké domluvě jsme se dozvěděli – „bratu noclehu dať!“ Devět uprášených, unavených vojáků přišlo do mého tichého čistého bytu, dupali, hlaholili, myli se, čistili – a hned „jesť piť?“ Poslední zásoby uzeného jsme rozkrájeli, dvěma kýbly pro pivo jsme došli. Oni rozložili kuřivo a bylo veselo. Netrvalo dlouho, většina jídla zůstala netknuta a vojáci usnuli únavou… Ráno odešli v klidu a rozdělili se o svou dávku vodky.

Toho dne se do bytu nastěhoval ruský kapitán se ženou a se sluhou. Dole se ubytovali vojáci. Měli mnoho beden a pytlů, přijímali návštěvy jiných důstojníků a vesele zpívali. Manželka pro ně vařila slepice, které si kupovali sami po vsi…Když se později do školy nastěhovali dva důstojníci, tatarští učitelé, potřebovali naši pomoc. Byli postiženi zimnicí. Byli velice ukáznění a byli pyšní na své vojenské výkony za dobu války. Ve škole pořádali filmová představení, k nimž nás také srdečně zvali. Na ta se dostavovali důstojníci oddílů a přicházeli sem i ze vzdálených lesů.

Když se pak koncem června s námi loučili, odjížděli na ozdobených autech a všichni lidé byli venku, ač se teprve rozednívalo. Loučení bylo srdečné, však se lidé s nimi dobře pomněli a i dary od nich dostali.“

Pomoc při stavbě tábora v Hlubči

Tatínek Stanislav Kofroň z Vletic vzpomíná na dobu, kdy muži z Vletic dostali pokyn od starosty, aby pomáhali ruským vojákům stavět v lese „Hlubči“ vojenský tábor: „Syn Jára uměl v té době již trochu rusky a tak jel s jednou Ruskou do Kamýka. Někdo dal zprávu, že Zvěřina, majitel pily, má uschovanou v zemi zásobu benzinu, který ruští vojáci právě potřebovali. Tak jim ze země nějaký benzin vykopal.

V Hlubči jsme pomáhali stavět ruským vojákům jejich palandy a sroubky. Pomáhali jsme kácet stromy a chlapi z vesnice říkali, že druhý den dostali od vojáků i oběd. Byla to vojenská ´mináž´. Tenkrát nám to nařídil starosta Sobotka. Přišel pro nás jeden voják a vedl nás přes Mezihoří. Vojenský tábor se dělal nad statkem ve Zvěstovicích v lese. Kuchař vařil venku a dělal tenkrát karbanátky ze zajíců, ty se ulovili střílením zvěře. Koně měli uvázané u stromů. Zdrželi se tu tehdy v lesích dosti dlouho.

Tenkrát byli vojáci i ve vletické hospodě u nás, viděli hospodu, vzali šenkýři harmoniku a hledali, nemá-li někde uschovanou také munici. Našli tam jen německé patrony, dali je na stůl, hostinský jim přinesl něco k pití, ale harmoniku mu nevrátili. Paní hostinská vzkázala do Krásné Hory pro četníka, aby jim domluvil. Ten přišel, když již odcházeli, dohonil je, ale neuspěl. Harmoniku mu nedali a ještě mu vzali jeho ´kver´.A tak se četník vracel do Hory bez něho i bez harmoniky.

A lidé tu ve vsi, kdo byl v první světové válce, říkali: ´V hospodě nadělají krámů kvůli nějakému pití a staré harmonice. My v Itálii to dělali také. Když má někdo hlad, na nic se neohlíží, a proč se zlobit kvůli harmonice! To my řádili na Srbsku víc.“

Drobné květnové události 1945

Při hře naší „Krásnohorské kapely“ v Lašovicích bránili jsme s bratrem Jaroslavem Rusy. Student, syn druhé manželky pana Švagra ze Zvěstovic, se zlobil, jak ve Zvěstovicích si dělali, co chtěli. My dobře věděli, že i náš tatínek s dalšími mužskými z Vletic pomáhali jim stavět v lese zemljanky a že vycházeli spolu s ruskými vojáky dobře, proto jsme je bránili. Dokonce jsme se divili tomu studentu, že tak mluví, vždyť zpíval v souboru Víta Nejedlého (v AUSu)…

Je samozřejmé, že si ruští vojáci velké servítky nebrali, a tak i ve vletické hospodě, jak již bylo uvedeno, si „zařádili“, odnesli hospodskému harmoniku.  Také v Tynčanech si vzali kobyly a když to jeden z místních lidí kritizoval, řekl mu voják: „My vás osvobodili a vy jste proti nám nic nezkusili!“

Také v Pořešicích chtěli snad u Řezníčků kobylu. Hospodář jim ale řekl: „ Co by tomu řekl báťuška Stalin?“ Uměl totiž trochu rusky, byl v legiích. Oni vystřelili několikrát do vzduchu a kobylu mu vrátili…

Lidé tehdy využívali situace a k lecčemus přišli. Pan autodopravce Krůta tehdy v Krásné Hoře na národním výboru si domluvil, že si nechá poškozené auto, byl to jakýsi vrak a nikdo si netroufal podívat se dovnitř. Byly tam prý ukryty látky. Mnozí další šli pěšky až do Sedlčan, protože chtěli si odtamtud přinést také nějaké věci. Předpokládali, že to nikdo nehlídá. Jen z Vletic tam prý tehdy byli pan H., D. a Vašek Z. Toho dokonce chytili a chtěli ho zavřít. Město již hlídala revoluční garda.

Pan řídící Kochta z Počepic mne ve svém dopisu upozornil na dva hroby rudoarmějců v lese Mešníku u Chlumce. Oba přestoupili zákaz a opili se do němoty denaturovaným lihem a zřejmě se jím i přiotrávili. Vzpomíná i na ty, kteří u něho bydlili: „Dva důstojníci bydleli také u nás… Mám na ty dva lidi nejkrásnější vzpomínky…“.

Bývalý partyzánský kapitán, narozený v Chlumětíně u Svratky na Českomoravské vrchovině, toho také hodně pamatuje: „Byl jsem totálně nasazen na práce v Německu. Tam jsme se snažil pomáhat ruským vězňům. Jeden dobrý a důvěryhodný německý dozorce mne ale upozornil, že to o mně již gestapo ví a že na mne čeká. Převlečen jsem se dostal v cisterně vlaku za pomoci německých antifašistů do protektorátu a oklikami do východních Čech Tam jsem se v lesích setkal i se skupinou partyzánů „Jana Žižky“ a také „Smrt fašismu“ kpt. Olesinského. V květnových dnech jsem se přesvědčil, jak přísné předpisy se dodržovaly ve vztahu rudoarmějců k civilnímu obyvatelstvu.

Snad tehdy na Příbramsku jeden důstojník znásilnil mladou ženu, těhotnou. Důstojnice NKVD mu pak za trest strhala před jednotkou řády, kterých si za bojů onen důstojník právem vydobyl a u stodoly ho pak zastřelila. Vždyť byl vydán přísný rozkaz, že v Československu se nesmí žádný voják dopouštět násilí.“

Protektorát již jen ve vzpomínkách

Vzpomínka paní Josefy Kofroňové z Vletic:

„Jednou jsem zaslechla v krámě u Severů, že je v Hoře kontrola na slepice a že půjdou do Vletic. Věděla jsem dobře, že nikdo počet slepic přesně nenahlásil a že to přísně Němci trestají. Proto jsem rychle běžela domů, abych na to sousedky ve vsi upozornila. Pak nastala ta mela.

Ženské za sebou ´pálily mosty´, vyháněly slepice ze dvora, jako by se k nim již nehlásily a byly to slepice cizí. Kovářka hodila slepice do pytle a podvrhla je v pytli pod vůz Davídkových naproti přes silnici, některé slepice se udusily v pytlích u Chadimů, kde to udělali také podobně, odnesla to i husa u Kabylů a co vytrpěly ženské strachu z té předpokládané kontroly. Chtěla jsem sousedkám pomoci a jen jsem je takhle vystrašila a potrestala, protože tenkrát ta kontrola ani do vesnice nepřišla a odnesly to jen některé slepice a nervy našich ženských:“

Vzpomínka našeho tatínka Stanislava Kofroně:

„V době okupace jsem byl za Járou v Sedlci, kde vyučoval na škole. Protože byl ještě ve třídě, procházel jsem se po náměstí, až vyučování skončí. Tu mě zastaví četník, abych se legitimoval. Já mu ale legitimaci ukázat nemohl, ten den jsem ji zapomněl doma. A byla to právě doba, kdy se to asi těžko promíjelo, byly nějaké neúspěchy na frontě,

´Tak vás musím sebrat,´říká četník a nic nebylo platné, že jsem mu vysvětloval, že tu mám syna a že vyučuje ve škole, že na něho čekám. Nedal si říci. Vtom se ukázal Jára a jde hned ke mně a vítá mne, že jsem za ním přijel. To četníka uspokojilo a uvěřil mi, že opravdu jsem tu za synem. Co mi tehdy ta legitimace mohla způsobit za potíže.“

Vzpomínka maminky Josefy Kofroňové:

 „Ještě v horší situaci jsem byla já, když jsem později byla za Járou v Praze a také bez občanské legitimace, kterou jsem doma také zapomněla. Šla jsem tehdy od Karlova náměstí směrem dolů k Vltavě a bylo mi podezřelé, že je tam dole nějak moc hluku. Tu jedna paní mi vystrašeně povídá: ´Paní, tam dolů nechoďte, tam jsou němečtí vojáci, něco se tam stalo a je to nebezpečné.´

Vrátila jsem se tedy a šla jsem po náměstí směrem „Na Slupi“. Dobře jsem tehdy udělala, protože by to bývalo mohlo být pro mne tragické.  To právě objevili v kryptě kostela ty, kteří zastřelili Heydricha a proto trestná kolona měla kostel obklíčený, střílelo se do oken krypty a hadicemi její prostor vytápěli. Bez legitimace by se člověk tehdy těžko obhájil.“

Vzpomínka Jany Čandové z Krásné Hory n. Vltavou, jmenovaná pracovala na zásobovacím oddělení, které obhospodařovalo celé Krásnohorsko. S potravinovými lístky chodila i s panem Svobodou do větších vesnic. Jana Čandová, moje švagrová, o tom vypráví:

„ Měli jsme s tím s pánem Svobodou hodně starostí a zodpovědnosti i nebezpečného riskování. Všechny potraviny se vydávaly na příděl, proto jsme rozdávali přísně zúčtovatelné potravinové lístky, které zdaleka nestačily uspokojit požadavky lidí. V Hoře se nějaké přilepšení našlo na jatkách ´Na porážce´ nebo u soucitnějších okolních mlynářů.

Když jsme se vraceli jednou z Krašovicka, řekl nám mlynář Míka šeptem, abychom se cestou u něho zastavili, to jsme se vraceli z Mokřice. Že nám každému připravil pytlík mouky. Bylo již šero, když jsme s panem Svobodou u něho ve mlýně stavěli a každý jsme si pytlík, převázaný motouzem, přehodil přes rameno.

Pan Svoboda, již starší pán a také dost vystrašený, byť to byl bývalý četník, říká mi cestou šeptem: ´Sakva, Janičko, jen abychom nikoho nepotkali!´ Ale měli jsme smůlu. Najednou jsme uslyšeli auto, a tak jsme skočili oba do škarpy. S leknutím jsme se přitlačili ke keřům v pankejtu a nic nám nevadilo, že tam byla i loužka, do které jsme se namočili. Ale té mouce to vadilo. Domů jsme tehdy přinesli místo mouky pytlík těsta. Přesto se to nějak zdělalo, aby ta cenná hmota nepřišla jen tak nazmar.´

Podobně to mohlo dopadnout s našimi svatebními koláči. Aby nemusila Růženka do ´Reichu´, měli jsme svatbu již v roce 1942. Pracně jsme sháněli svatební prstýnky, dopomohla nám k nim vykrmená husa, pracně jsme sháněli starší kočárek v Praze, bez asi dvou stovek vajec bychom ho bývali nepořídili, ke slušnějším houslím, tehdy jsem docházel na soukromé hodiny do Prahy k panu Musilovi, mi dopomohlo také pěkné kůzle atd. A to vše bylo s rizikem, aby se tyto materiální statky nějak bezpečně a potajmu převezly na jiné místo. Na svatební koláče vzpomíná Růženka: „Tehdy řekla teta Pešatová: ´Co já vám budu k svatbě dávat? Upeču pro vás na svatbu koláče.´ Bylo tehdy hodně nouze o mouku i omastek,  upečení koláčů na svatbu bylo příjemným a cenným dárkem.

Peklo se to ve Lhotce a k večeru to nesla naše maminka i strejda Pešatů ve dvou nůších na zádech do Hory. To bylo nějakých koláčů! Na tehdejší bídu – vždyť bylo všechno na lístky a o všechno byla velká nouze – to byl velký dar.

Když přicházeli k Hoře, bylo to snad na Puši, najednou zaslechli auto. Strejda zbystřil uši a rychle pobídl naši maminku: ´Musíme skočit s těmi koláči pod silnici, kdyby to byli třeba četníci, tak by to bylo nepříjemné.´ Skočili oba s nůšemi do škarpy a jen tak to všechno nevysypali do trávy u silnice. Auto přejelo, dobře to dopadlo a to leknutí strejda s maminkou přežili. Ale koláče na svatbě to nepřežily – byly moc dobré a i když jich bylo hodně, zaprášilo se po nich. Byla to tehdy na válečnou dobu pochoutka.“

Vlastní vzpomínka z malého protektorátního výletu na kolech.

V době protektorátu byly podmínky pro nějaké cestování mizivé. Malou možnost jsme měli jen uskutečněním výletu na jízdních kolech.  Vybavuje se mi jedna malá vzpomínka: „Nad Jihlavou při vyjíždění z města stáli dva němečtí četníci. Ke kontrole si vybrali osobní starší auto, těch jezdilo tehdy málo, a právě prověřovali, co řidič veze. Bylo nám ho velice líto, protože právě držel v ruce kameninový asi pětilitrový hrnec se sádlem – asi husím. Dovedli jsme si představit, jaká to byla cennost pro toho, kdo riskoval cestu autem, aby pro svou rodinu něco sehnal.

Ruka se mu přitom třásla strachy, jak dopadne celé vyšetřování převozu zakázaného ´zboží´, až mu hrnec vyklouzl z rukou a spadl na silnici. Tam se tuk rozstříkl mezi střepy hrnce. Jak nám bylo tehdy toho staršího pána líto a nakonec i toho tuku, tak cenného a vzácného. A navíc ještě měl jmenovaný asi nelehkou situaci, aby vysvětlil způsob nabytí, aby neublížil tomu, kdo mu tuk prodal, aby vyvázl z nebezpečí, které na každého tehdy všude číhalo. Ke každému takovému případu bylo možno připsat totiž označení: - Poškozování zájmů Říše.“  

Zrádcovský dopis pana Švagra

Okupace měla své hrdiny i své zbabělce. Byla to doba velkých rizik, ale též příležitostí k prověření charakteru lidí. Teprve po osvobození a na základě dokumentů, uložených v tzv. Štěchovickém archivu, co z něho zbylo, bylo možno usvědčit rodinu pana Švagra z Krásné Hory. Pan Švagr si dopisoval s K.H. Frankem a nabádal dokonce nepřátele našeho národa, jak mají naložit s těmi, kteří nechtějí Hitlerovi poklonkovat.

Pan Švagr se vlastně usvědčil již v květnových dnech sám, když si sáhl na svůj život, vědom si toho, že se asi jeho chování za okupace prozradí. Na základě kopie tohoto dopisu, zaslané na MNV v Krásné Hoře, došlo k propadnutí majetku uvedené rodiny ve prospěch státu. Ne všichni tehdy v místě dovedli spravedlivě zvážit vinu a její následky. Spravedlivě posoudit závažnost dopisu i jeho dopad na ty, proti kterým dopis zaměřuje svůj osten. Při nejmenším to jistě mohl být ten,  kdo pak nepřežil koncentrák – mladý dělník Václav Princ, pracující tehdy v pražské továrně a aktivně se podílející na protifašistickém odporu.  Však jsme o sobě dobře věděli a tím nebezpečnější byl dopis také i pro mne.

„Kancelář

p. státního tajemníka

K.H. Franka

Praha

Odvolávaje se na poslední rozmluvu s p. Dr. Černíkem, finančním radou, vedoucím NSDAP v Příbrami, dovoluji si sděliti osobní pozorování. Když Rusové trochu postoupili, rozmohla se znovu šeptanda a nabývá děsivé troufalosti. Pramen jeho jest u položidů a části tak zvané inteligence, do níž se započítávají učitelé, četníci, listonoši a penzisté všech kategorií. Tato sebranka, jež natropila zlo za časů ČSR, zpracovala většinu lidí, že ztratili svůj úsudek a svou vůli, a poněvadž to do všech organizovaně denně očkuje, lid bezmyšlenkovitě opakuje a dále roztrušuje vsugerované mu fráze.

Tito původci všeho zla mají bezmeznou zášť proti všemu německému, jsou všeho schopni a jsou větším nepřítelem Říše než nepřítel na frontě. Žijí si téměř bezpracně, bez starosti, bez zodpovědnosti v plném blahobytu a přepychu. Čekalo se, že jednou na ně také dojde, vždyť i pan ministr Moravec řekl v rozhlase: řezat to shora dolů až do posledního učitelského frajtra!

A nyní, když má být konečně  každý zapojen do práce, jsou tito největší nepřátelé lidstva z toho vyjmuti. Lid je vždy takový, jaké je vedení. Po dobu ČSR byl soustavně veden špatně, byl kažen a dosud nebylo možno provésti nápravu. Lid by si dovedl vážiti všech možných zlepšení, jež byla zásahem Říše zde provedena, jako zvýšená bezpečnost, úprava silnic, dobré zásobování, odstranění cikánů, židů a velezrádců atd. Ale to znemožňují pořád tito zloduchové, štvou, znechucují práci ostatním a opravdu někteří nedělají nic jiného, než chodí od čísla k číslu a vnucují svou šeptandu. Odbývám to slovem šeptanda, ale to není neviňoučké žvanění, nýbrž je to dobře promyšlená činnost velezrádná.

A proto si dovoluji přicházeti s radou, jak sjednati pořádek: zařaditi všechny do opravdové práce a pod přísným dohledem  je zapřáhnout a podle hesla, kdo nepracuje, ať nejí – s nimi naložiti.

Není třeba báti se nějakých následků při takovém zásahu, naopak každý zkrotne, bude poslouchat a nebude míti na darebáctví a zradu ani čas. Po dobrém se s touto chasou ušlechtilou nesvede nikdy nic.

Byla by otázka, kde vzíti tolik vedoucích a dozorců, ale myslím, že mnoho schopných německých občanů koná za frontou podružné hrubé práce. Tito mohou být nahrazeni těmito našimi nenapravitelnými lenochy a uvolněným silám z řad vojska přiděliti úkoly dozoru.  Anglie posílá nejen na práce, ale přímo do fronty všechny národy, přátele i nepřátele.  Tedy proč u nás takové ohledy na intelektuály, z nichž mnohý kdoví jakým způsobem prolezl ten kousek školy.

My máme takovou spoustu penzistů, radů, učitelů, listonošů a vojáků z bývalé armády ČSR, jako snad nikde jinde, mnozí jsou tak zdraví, že by mohli skály lámat, jiní, jako bývalí dělníci, řemeslníci, než se stali zřízenci a úředníky, mohli by se vrátit k původnímu povolání. Když z některých protektorátních  i soukromých úřadů a škol se vezme polovina sil, nemusí práce tam nijak utrpěti a možná, že někde bude vše lépe, nežli je tomu dnes. Vždyť od úředníka, učitele, četníka, který je ještě dnes v duchu benešoviny, nemůže se nikdy nic dobrého čekat.  Po takovéto úpravě omezí se štvaní o 50 i více procent, občanstvo bude klidnější, spokojenější a bude rádo ochotně i hodně více pracovat. Dej Bůh, aby se co nejdříve spravedlivá práva v českém prostoru podařila v zájmu Říše, její prospěch a vítězství jest mým přáním a cílem mého života. S oddaným pozdravem Vůdci Heil Hitler.

Jaroslav Švagr, statkář Krásná Hora nad Vltavou

Slivický památník

Květem 1945, poslední výstřely druhé světové války na evropském válčišti a radostné přivítání především sovětské armády, která nesla na svých bedrech největší tíhu bojů, to bude dalším generacím připomínat na návrších mezi Milínem a Slivicí, Slivický monument, postavený ze švédské žuly. Je to dílo architekta a projektanta Václava Hilského.

Jsou to dva štíhlé pylony, které se spolu svírají k jakémusi sevření, vyjadřujícímu  setkání mírových vítězných sil z východu a západu a  i sevření nepřítele do kleští, ukončujících tuto poslední strašnou válku. Toto místo je zajímavé nejen tím, že se všude kolem bojovalo, ale je odtud zároveň vidět i daleko do Povltaví.

První veřejné projevy v Krásné Hoře přednesli na „Národní slavnosti“ v květnu 1945 u Pomníku padlých v první světové válce pan farář František Tlapa, na „Národních dožínkách“ v roce 1945 Stanislav Kofroň a na „Vzpomínce na upálení M.J. Husa“ Jaroslav Kofroň.

Redakce: dr. O. Tuleškov                                                                  Připravil: P. Formánek

Vydalo Křesťanskosociální hnutí ve spolupráci s OR Klubu českého pohraničí v Praze 10 jako svou 258. publikaci určenou pro vnitřní potřebu vlasteneckých organizací. Publikace neprošla autorskou ani jazykovou úpravou. Příbram, Praha listopad 2008.

Web. stránka: www.ksl.wz.cz                                                       E-mail: Vydavatel@seznam.cz