Křesťanský sociál

Zpravodaj Křesťanskosociálního hnutí

Praha: září, říjen 2006 Ročník XV.

Lid je nejen zdrojem a nositelem moci ve státě, nýbrž i jejím vykonavatelem.

Svou moc svrchovaný lid vykonává jednak prostřednictvím orgánů moci zákonodárné, výkonné a soudní, jednak přímo svou účastí ve volbách a v referendu.

Suverénní zůstává lid i ve svém přirozeném právu změnit stát, ztratil- li v něj důvěru.

Jedině lid v referendu může rozhodnout o zřízení americké protiraketové základny na území České republiky! Jedině lid v referendu může reálně rozhodnout o zrušení Senátu PČR, obecně považovaného za zcela nadbytečný orgán!

Ústavní zakotvení všeobecného, imperativního referenda je v ústavním a demokratickém státě ústavním a politickým předpokladem k naplňování přirozeného práva lidu přímo rozhodovat o nejdůležitějších otázkách života státu a společnosti.

K podstatě právního státu patří i plný respekt před konstitutivní ustavující moci lidu.

Pro referendum o americké základně v ČR je většina Čechů

Většina obyvatel České republiky chce, aby se o případném umístění americké protiraketové základny na území Česka rozhodlo v referendu. Většina lidí také umístění základny v ČR odmítá. Zjistil to bleskový průzkum Střediska empirických výzkumů (STEM).

Občanská iniciativa „Ne základnám“,

Která u nás nedávno vznikla se staví proti zřízení vojenské základny USA na území ČR a požaduje v této věci referendum. Spolupracují v ní přes dvě desítky občanských sdružení a další organizace. Iniciativa není vázána na politické strany a nemá ideologický charakter. Podrobnosti najdete na webové stránce www.nezakladnam.cz včetně kontaktních adres, programu akcí atd.

V současné době jde především o získávání podpisů pod petici požadující referendum. Petici už podpořili Erazim Kohák, Petr Uhl, Ivan O. Štampach, Jiřina Šiklová, Peter Schnur z Hannoveru a další známí lidé.

Byla zvolena klasická „papírová“ petice, protože jinou formu nemusí petiční výbor poslanecké sněmovny brát v úvahu.(Připravila mp)

Vyplněné a podepsané podpisové archy zasílejte na následující adresu: Rudolf Převrátil, Mikovcova 12, 120 00 Praha 2, či přímo petičnímu výboru Poslanecké sněmovny PČR, Sněmovní 4, 110 00 Praha 1.

Přílohou tohoto čísla Křesťanského sociála je text petice a podpisový arch.

V listopadu 1989 jsme byli pro zrušení Varšavské smlouvy, NATO, pro odzbrojení a neutralitu Československa. V souladu s tímto v současnosti požadujeme konání referenda o zřízení americké protiraketové základny na území ČR.

Je možné, že tato iniciativa, k níž se připojujeme, bude ukončena prohlášením americké strany, že nehodlá svou protiraketovou základnu na území ČR vybudovat. Důvodů pro takovýto případný krok by bylo jistě více. Nesouhlas našeho lidu v tomto případě by jistě nehrál podružnou úlohu.

Za této situace, podle našeho názoru, by celá tato iniciativa měla rozšířit sledovaný cíl a požadovat ústavní zakotvení instituce všeobecného a imperativního referenda, včetně referenda zákonodárného.

Z projevu Jana Tomáše za iniciativu NE základnám na demonstraci 21. srpna

Zdravím všechny přítomné, kdo neváhali přijít říct svoje Ne základnám!

Není tomu ještě ani měsíc, co vznikla iniciativa „Ne základnám“, začala shromažďovat podpisy pod peticí požadující referendum a veřejně vystupovat. Konečně se rozproudila veřejná diskuse o zřízení vojenské základny Spojených států na území České republiky. Iniciativa k tomu nepochybně přispěla, a to považujeme za její první úspěch. …

Zaznívají hlasy, že tento postoj je diktován emocemi, že v racionální a věcné diskusi vystoupí do popředí výhody základny a postoj veřejnosti se začne měnit. Jenže ve skutečnosti nám většina českých médií a různých oficiálních činitelů, kteří předtím jednání o základně usilovně tajili, překládá nikoli informace, ale polopravdy nebo čisté dezinformace. Proto považujeme za nutné se zde veřejně vyjádřit k hlavním otázkám vyvolaným snahou Spojených států zřídit u nás základnu jejich systému Národní protiraketové obrany.

Především nadále považujeme za rozhodující, aby se zřízení a existenci této základny na našem území měli možnost vyslovit všichni občané v referendu.

Velvyslanec Spojených států v České republice pan William Cabaniss v článku zveřejněném v sobotním Právu napsal, cituji: „ Myslíme si, že je věcí české vlády, jakou roli chce v evropské obraně hrát..“

Jsme naprosto opačného názoru. Česká vláda, ať bude jakákoliv, nebude mít od občanů České republiky žádné oprávnění jednat v záležitostech základny. Žádná z politických stran, která připadá v úvahu při sestavování vlády, neměla tak životně důležitou otázku, jakou je základna, ve svém volebním programu. Všechny o této věci až do poslední chvíle před červnovými parlamentními volbami úzkostlivě mlčely, snažili se ji zamést pod koberec.

Z toho plyne, že budoucí vláda, podobně jako současný parlament, nedostal v červnu letošního roku od nás všech žádný mandát ve věci základny. Ve skutečnosti se ti, kdo vládu vytvoří, ani netroufli voliče o tento mandát požádat.

Z toho dále plyne, že jediným demokratickým způsobem, jak ve věci rozhodnout, je dotázat se občanů v referendu.

Pokus protlačit základnu pomocí vlády, bez ohledu na názor veřejnosti, a mimochodem také bez ohledu na parlament, by byl hluboce nedemokratický, byl by to podvod na nás, voličích.

A my bychom si pamatovali, kdo se na nás tohoto podvodu dopustil. Pamatovali bychom si na to dlouhou dobu, jako jsme si pamatovali události roku 1968, dopisy zvoucí k nám sovětskou armádu, i to, co následovalo.

Jedním dechem se nám současně říká, že jde nejen o obranu Spojených států, ale také Evropy. Technické údaje, které jsou bohatě dostupné na internetu, i názory odborníků, kteří nejsou poplatní některému z ministerstev obrany nebo zahraničí, však říkají opak. Deset antiraket, o jejichž instalaci se na našem území uvažuje, je svými parametry určeno k sestřelování balistických raket ve střední fázi letu vysoko nad našimi hlavami, nad hranicí atmosféry, směrem na vzdálené cíle ve Spojených státech. Zasáhnout proti balistické střele mířící na naše území a jeho okolí prostě tyto rakety nejsou schopny.

V novinách se po návratu delegace českých ministerstev obrany a zahraničí minulý týden objevily zprávy, že delegaci byla předvedena počítačová simulace. Ukazovala, jak proti hypotetické raketě vypálené z Iránu na Českou republiku startuje právě tato antiraketa a zničí ji. Jak ovšem ihned upozornili nezávislí odborníci, tato počítačová hra je velmi vzdálená od reality. Navrhované rakety prostě tuto schopnost nemají, ba co více, zbraně na obranu proti dopadajícím balistickým raketám dlouhého doletu zatím ještě vůbec neexistuje. Pokud by tedy bylo naší delegaci předvedená zmiňovaná počítačová hra, šlo by o záměrnou dezinformaci.

Neustále se nám také opakuje, že antirakety jsou obranná zbraň. To je další mýtus, který neodpovídá skutečnosti. U zbraní tohoto druhu už dávno zmizel rozdíl mezi obranou a útočnou zbraní, toto rozlišení ztratilo smysl.

Pokud by USA měly antirakety, mohou sestřelovat balistické rakety s jadernými hlavicemi, které by na ně odpálil protivník. Tím ovšem současně získají možnost zaútočit na tohoto protivníka jako první bez rizika, že by je postihla atomová odveta. Údajně obranná raketa tak rázem umožní útok.

Z toho plyne, že žádná raketa není mírová, žádná není jen obranná. Všechny současně připravují válku.

Zmiňoval jsem se kriticky o politice Spojených států. Chci v této souvislosti zdůraznit, že nejsme proti lidem USA. Mnozí z nás mají mezi Američany velmi dobré přátele a známé. Rozmísťování základen ale není vůle a zájem obyčejných Američanů. Je to politika dnešní vlády Spojených států – a ta má podle nedávných průzkumů podporu pouhé jedné třetiny amerických voličů. Zahraniční politiku USA založenou na tzv. intervencionistické koncepci odmítá podle průzkumů přes 60 procent obyvatel. Jak napsal profesor Erazim Kohák, který Spojené státy důvěrně zná, Amerika je dnes země hluboce rozpolcená. Podle prezidenta Bushe a jeho poradců se Amerika nemá svazovat žádnými mezinárodními dohodami, místo toho má dál budovat své ozbrojené síly, aby mohla prosadit svoji vůli rázným zákrokem kdykoliv, kdekoli a proti komukoliv na světě. Z této politiky vznikly již dvě války v Iráku a z ní vyplývá i rozmísťování základen.

V této souvislosti vyvstává před Českou republikou závažný problém. Pokud povolíme zřízení základny, zapojíme se tím do intervenční politiky Spojených států. Poneseme za ni svůj díly mezinárodní odpovědnosti, ale nebudeme mít vliv na to, jak a k čemu bude tato politika využívána. Spojené státy mají v jiných zemích po celém světě velké množství různých základen. Není znám případ, že by hostitelská země, včetně zemí mnohem větších a silnějších než Česká republika, ať už jde o Itálii, Německo nebo Japonsko, se nějak spolupodílela na rozhodování o operačním nasazení instalovaných zbraní, nemluvě o právu na inspekce a kontroly.

Co bude na základnách, bude tedy zcela v kompetenci USA – včetně typu raket (který se může měnit), cílů, na které budou mířit a především samotného použití raket. Základna se může stát, stejně jako její obdoby jinde na světě, centrem pro nelegální držení nebo dokonce mučení nepohodlných osob, jako je tomu například v základně Guantanamo na Kubě nebo jako tomu bylo ve vězení Abu Ghraib v Iráku

Nenechme se uchlácholit ani řečmi, že by zde byla umístěna pouze základna s radarem. Pro tuto situaci platí tytéž argumenty. Ani v tomto případě bychom neměli na dění na základně žádný vliv. Navíc nelze vyloučit možnost, že právní statut základny by umožnil, že k radaru by v budoucnosti tiše přibyly i rakety.

Opakujeme tedy: Pokud by na našem území vznikla antiraketová základna, stala by se Česká republika součástí globální politiky současné administrativy Spojených států bez možnosti tuto politiku ovlivňovat a navíc bez záruk, že v případné kritické situaci bude brán ohled na zájmy našeho obyvatelstva. To považujeme za naprosto nepřijatelné.

Protiraketová základna má údajně být součástí světového systému obrany před útoky z dalekých krajin. Stěží lze ale brát vážně představu, že Irán nebo Severní Korea zaútočí špičkovou vojenskou technologií na Ameriku, Evropu nebo Česko. Nebo že takový útok přijde z některé arabské země. K tomu by se tyto země musely stát opravdovými velmocemi. Trvalo by desítky let, než by se podobný scénář mohl přiblížit realitě.

V současnosti Evropu nikdo vojensky neohrožuje. Severní Korea není schopna ani v dlouhodobém horizontu dostřelit do Evropy, navíc ani nemá důvod k útoku. Její rakety se rozpadají ve vzduchu, jako například při posledních testech.

Raketové technologie Iránu jsou ještě zaostalejší než v případě Severní Koreje.

Zavádění systému Národní protiraketové obrany USA ve střední Evropě tak podle všeho způsobí jediné: že Moskva začne mít pochybnosti o skutečných úmyslech jeho autorů. Rusko už nedávno tyto pochybnosti a varování oficiálně vyslovilo.

Dnešní svět je už teď dost labilní a chaotický. Nepokoušejme riziko, že se jeho stav dál zhorší novými závody ve zbrojení, při kterých by na naše území byly nasměrovány ruské rakety.

Občas můžeme slyšet, že antirakety jsou prostředkem boje proti terorismu. Jak ale víme, teroristé neútočí balistickými raketami. Neútočí na vojenské cíle. Útočí na tzv. měkké cíle – tedy na nás, normální obyvatele. Rakety tedy nemají s obranou proti terorismu nic společného. Naopak, v případě umístění americké raketové základny u nás stoupne riziko teroristického útoku v metru, na nádražích, v obchodech. Tzv. válka proti terorismu nejenže za své pětileté trvání nedokázala s terorismem skoncovat, ale naopak teroristické hrozby jen zvýšila, jak jsme mohli vidět před pár dny v Anglii.

Stavba vojenské základny povede k reakci dalších světových velmocí a rozpoutá se tak nové kolo zbrojení. To bude muset někdo zaplatit. Budou to jako vždy daňoví poplatníci, a to nejen američtí, neboť ti již nesou astronomické náklady válek a nekrytých závazků zdravotního a sociálního systému. Je tedy skoro jisté, že náklady tohoto zbrojení ponesou i spojenci velmocí, tedy i my. Navíc budou více zbrojit i ostatní, aby neohrozili svoji bezpečnost. Konkrétně například Rusko, od kterého odebíráme nepostradatelné suroviny, například zemní plyn. Je tedy možné, že se na nákladech nového kola zbrojení budeme podílet hned dvakrát – jednou jako spojenec USA a jednou jako odběratel plynu z Ruska.

Pro české i americké občany a daňové poplatníky je základna tak nevýhodná, že všichni rozumně uvažující lidé ji musí odmítnout. Existuje ale i organizace a jednotlivci, kteří mají z protiraketová základny prospěch. Jde především o zbrojní firmy, které původně celý projekt prosadily. Zbrojní rozpočet USA je přitom obrovská částka – jen za rok 2005 se jedná o částku více než 500 miliard dolarů, což je 48 % z celosvětových výdajů na zbrojení. Každý si jistě dovede představit lepší využití těchto peněz, kdyby se za ně nevyráběly zbraně.

Česká republika nemá vojenské závazky vůči Spojeným státům. Z tohoto titulu tedy nemáme žádnou povinnost souhlasit se zřízením základny. Dnes se nám ale někteří snaží namluvit, že tento systém plně podporuje Severoatlantická aliance, vůči níž vojenské závazky máme. Tak tomu ale v žádném případě není. Je známo, že se k projektu protiraketové obrany staví kriticky například Francie nebo Německo. Francouzský prezident Jacques Chirac i bývalý německý kancléř Gerhard Schröder tento projekt otevřeně kritizovali a odmítli. Velké pochybnosti vládnou například i v Itálii. Ve Velké Británii vláda premiéra Blaira ztrácí podporu.

Česká republika se bude muset rozhodnout, zda bude součástí evropských struktur a v jejich rámci se bude podílet na transatlantických vztazích, nebo se plně přikloní k současné jednostranné politice Spojených států.

Zřízení základny by znamenalo největší destrukci suverenity republiky od roku 1968. Každý dlouhodobý pobyt vojsk je masivním omezením suverenity státu. Přitom nezáleží na přesné definici imunit jednotlivých vojáků, praktické důsledky jsou jasné. Pokud se zbuduje tak nákladné zařízení, jakým raketová základna je, dá se předpokládat, že zřizovatel bude lobovat naši politiku a média ve svůj prospěch. To vidíme již nyní, kdy politici jednají za mlčení médií za našimi zády o umístění základny. Čeští politici se musí zodpovídat občanům republiky, nikoliv velmoci vlastníci základnu.

Jako obyvatelé České republiky tedy máme řadu závažných důvodů, pro něž musíme odmítnout antiraketové základny USA na našem území.

Máme reálnou možnost zabránit zřízení antiraketové základny USA na našem území. (Na přání autora textu krácení bylo nepatrné.)

http://www.nezakladnam.cz/index.php?id=45

Návrh pozice ke globálním otázkám: Konflikt v Iráku, postavení Iránu a umístění protiraketových základen na území ČR

Filip Neterda

1) Základní teoretická východiska americké zahraniční a bezpečnostní politiky – krátký historický přehled

Americká zahraniční politika je založena na doktrínách, jež mají primárně ekonomický nebo politický podtext. Základy ekonomických doktrín, tzv. „dolarové diplomacie“, byly položeny Rooseveltem (1904) a Taftem (1909). Dolarová diplomacie definovala právo a povinnost vlády USA intervenovat v případě politické nebo fiskální nestability zemí na západní polokouli, jež by vedla k nastolení evropského ekonomického vlivu. Hlavními cíly dolarové diplomacie bylo:* expanze amerických investic v zahraničí, resp. zábor zahraničních trhů

* rozšíření sféry vlivu dolaru jako exkluzivní měny pro obchodní a finanční transakce.

Produkty ekonomických doktrín byly: vojenská okupace Nikaraguy, úvěrování vlád na Haiti s cílem získání možnosti pro další intervenci, získání kontroly nad Hondurasem prostřednictvím koupení jeho dluhů, vykonávání dohledu nad Panamským průplavem nebo pokus o financování železnic v Číně. Přestože prezident Wilson (1913) tuto doktrínu oficiálně neaplikoval, zůstala v modifikované formě stěžejní součástí americké zahraniční politiky.

Doktríny zahraniční politiky USA s politickým podtextem reagovaly, příp. reagují na hrozby politického charakteru, např. komunismus nebo terorismus (boj s fašismem byl spíše reakcí na běh událostí, než ucelenou koncepcí, která mu měla čelit). Jako reprezentativní bych zmínil „Doktrínu zadržování komunismu“ a následně „Doktrínu aktivního vytlačování komunismu“, která předznamenala v dílčích modifikacích charakter 20 let studené války. Z aktuálního hlediska pak Národní bezpečnostní strategii Bushovy administrativy.

Při hodnocení prvních dvou koncepcí zaměřených na boj s komunismem lze konstatovat, že:

* zastavení šíření komunismu (zadržení) v Řecku a Turecku a zahájení obnovy západní Evropy (konec 40. let) lze jednoznačně považovat za úspěchy Doktríny zadržování,

* naproti tomu konflikty a zahraničně politické intervence za měřené na vytlačování datované od Korejské války (1950-1953), kdy se souhlasem OSN podařilo zabránit komunistickému sjednocení poloostrova, až do konce studené války, lze považovat za často velmi sporné a v rozporu s mezinárodním právem a

* jedním z hlavních rysů akcí po roce 1953 byl unilaterální charakter, podpora autokratických režimů porušujících lidská práva a kombinace s ekonomickými zájmy.

Důležitým poválečným rysem zahraniční politiky je také práce s masmédií, které získávaly veřejnou podporu pro strategické kroky vlády. Cenou za získání podpory veřejnosti pro boj s komunismem v počátku studené války bylo rozpoutání vlny hysterického antikomunismu hraničícího s honem na čarodějnice, který byl doprovázen omezováním občanských svobod a politickými procesy s údajnými viníky (McCarterismus). Přestože se situace v průběhu času normalizovala, byla podpora veřejnosti pro unilaterální akce a zvýšené, až excesivní, vojenské výdaje v případě ohrožení (komunismus, terorismus) prakticky neomezená. Veřejná kontrola výdajů a politických doktrín byla a je minimální a nevyžadovaná.

2) Historické příklady aplikace teoretických konceptů – válečné konflikty a ekonomické zájmy

Vzhledem k tomu, že celá řada současných problémů má kořeny v realizaci poválečné zahraničně politické strategie opírající se o kombinaci politické a ekonomické (dolarové) diplomacie je užitečné uvést několik reprezentativních příkladů z poválečné historie.:

Irán – V roce 1951 byla iránskou vládou vedenou dr. M. Mossadequem po britském odmítnutí renegociace podmínek těžby znárodněna ropná pole, ke kterým měl od roku 1909 velmi výhodné koncese British Petroleum. Nejvyšší americký bezpečnostní orgán National Security Council deklaroval, „že jakýkoli útok na naše ropné společnosti … v oblasti Blízkého východu a Venezuely … by znamenal útok na celý americký systém… a představoval by vážnou hrozbu zájmům USA.“. Velké těžební firmy odmítly přijmout iránskou ropu a vystavily Irán finanční krizi. V následném referendu schválilo postup premiéra Mossadequa 99 % voličů, přesto byl za asistence CIA krvavým vojenským pučem odstraněn a na jeho místo dosazen autokratický Šáh. Tuto akci lze označit za typický příklad ekonomické/dolarové diplomacie.

Vietnam – Po francouzském neúspěchu v Indočíně a jejím rozdělení podporovaly USA v Jižním Vietnamu neoblíbený autokratický režim císaře Diema, a posléze obdobně oblíbenou generálskou chuntu, jež se ujala moci díky puči zinscenovanému CIA. Na základě aplikace doktríny vytlačování komunismu a teorie tzv. dominového efektu posilovaly USA vojenskou přítomnost, která po zinscenovaném napadení amerických vojenských člunů v Tonkinské úžině vedla nejprve k propagandě USA a následně posloužila pro vyhlášení otevřeného vojenského konfliktu Severnímu Vietnamu. Jeho katastrofální výsledky jsou všeobecně známé. Důležité je zdůraznit, že vojenská intervence nezabránila komunistickému sjednocení Vietnamu, vyhlášení a vedení války bylo v rozporu s mezinárodním právem a žádný dominový efekt v Asii nenastal. Tento konflikt lze zařadit do politicky motivovaných zahraničně politických akcí.

Podpora autokratických režimů v Perském zálivu – Ropné krize v 70. letech odhalily závislost USA (ale také západní Evropy) na dodávkách ropy z Blízkého východu. Od té doby se datuje masivní politická a zejména vojenská podpora a ochrana USA místním autokratickým a nedemokratickým režimům (podle standartů liberální demokracie). Tuto linii dokládá výrok prezidenta Reagana z roku 1981: „Nedovolím, aby se z ní (Saudské Arábie) stal Irán“. Z hlediska dodržování lidských práv režimy často zásadně nerespektují lidská práva, přičemž se jedná např. o perzekuce opozice, nemožnost zakládat politické strany, neexistence nezávislých médií anebo brutální zacházení s cizími námezdními dělníky. Cíle americké angažovanosti byly a jsou následující: - zamezit vlivu Sovětského svazu, nyní šíření terorismu, resp. pádu současných režimů; - Zabránit prosazení arabského nacionalismu, který deklaruje nárok Arabů na přírodní bohatství, tak jak tomu bylo v Egyptě (Násir) nebo Iránu (islámská revoluce); - znemožnit kombinaci výše zmíněného.

Američané tak např. vycvičují Saudskou národní gardu (SANG), která se podílela na potlačení lidových nepokojů. V r. 1995 bylo při prvním útoku Al-Kajdy zabito 5 amerických instruktorů právě v školícím centru SANG. Teroristický útok v Saudské Arábii v květnu 2003 byl také veden na rezidenční centrum pro Vinell Corp., která pracuje na školení SANG. Není často zmiňovaným faktem, že právě vojenská a mocenská přítomnost Američanů a jejich podpora nenáviděných režimů vede k frustraci řadových Arabů a motivuje teroristické aktivity.

Mimo ropy jako takové má pro USA klíčový význam souhlas OPECu (z větší části arabské státy) ze sedmdesátých let minulého století o denominaci ropného obchodu v amerických dolarech. Americká měna byla v té době čerstvě po svém kolapsu, resp. kolapsu brettonwoodského zlatého standartu (1970), který byl způsoben excesivními rozpočtovými schodky v důsledku vietnamské války a obchodními deficity USA. Navázáním dolaru na ropu byl ustaven tzv. „ropný“ standart, kdy je americká měna „de facto“ kryta ropnými rezervami, resp. poptávka po dolarech je nadhodnocena díky dolarovému pokrytí obchodu s ropou. Výhody jsou zřejmé: USA tisknou dolary a ty jsou výměnou za ropu a ochranu ropnými šejky přijímány, i když se jejich reálná hodnota snižuje. Tuto linii zahraniční politiky USA lze označit za ukázkový příklad dolarové diplomacie, resp. ekonomicky motivované zahraniční politiky. Tato linie se pak promítne do všech níže pojednávaných otázek (Irák, Irán, raketové základny).

3) Konflikt v Iráku průsečík dosavadních trendů

Počátek konfliktu – Není pochyb o nedemokratičnosti a autokritičnosti režimu Saddáma Husajna. Zároveň existuje celá řada důkazů svědčících o snaze zahájit válečnou intervenci bez skutečných a pravdivých důkazů o údajné přítomnosti zbraní hromadného ničení (dále jen „WMD“) a podpoře teroristů. …

Průběh a stav konfliktu – Všechny důkazy prezentované o WMD nekonzervativními vládními kruhy, včetně prezidenta Bushe a premiéra Blaira se nepotvrdily. Na těchto skutečnostech a stejně tak na základě faktu, že konflikt byl hrubým porušením mezinárodního práva, již dnes panuje poměrně všeobecná shoda. Lze proto tvrdit že bezpečnostní hrozba sloužila pouze jako zástěrka k rozpoutání konfliktu a vytvoření mediální/virtuální hrozby, kterou Husajnův Irák představoval. …

… mučení vězňů anebo arogantní působení protektora (!) Bremera (výroky o řízení kolonie, zákazy tisku, nastartování privatizace zahraničním vlastníkům … jsou notoricky známé. Méně známé jsou jasné důkazy (včetně otřesných záběrů…) a oficiální prohlášení o nasazování zakázaných chemických zbraní, např. bílého fosforu ve Fallúdže při bojích s tzv. vzbouřenci (muži nad a mezi 15-55 let byli stříleni na útěku z města…). Přestože podle různých odhadů v Iráku zemřelo již více než 100 tisíc civilistů, informují tzv. mainstreemová média pouze o ojedinělých případech a skutečné reportáže odhalující pravou tvář války jsou doménou nezávislých médií/internetu. V této souvislosti stojí za zmínku, že po dobu trvání konfliktu bylo zabito 99 novinářů, což je více než za celou druhou světovou válku a americké okupační jednotky aktivně brání nezávislému zpravodajství. …Tyto skutečnosti … přirozeně generují nenávist a podezřívavost arabského obyvatelstva (včetně podezření z podporování občanské války) jak vůči národům provádějícím přímou okupaci, tak proti jejich spojencům. …

Ekonomická podstata konfliktu je nejlépe dokumentovatelná na faktu, že bezprostředně po skončení vojenských operací zrušil Američany dosazený ministr ropného průmyslu Thamir Ghadhban kontrakty na ropná pole podepsaná s Čínou a Ruskem. …

Navrhované stanovisko – Je evidentní, že konflikt destabilizoval celou oblast a zvýšil riziko terorismu. Naivní představy o dominovém šíření demokracie na Blízkém východě se nevyplnily. Naopak region otřásá nestabilita a nenávist vůči okupantům a jejich násilným činům (znásilnění, vraždy atd.). Kontroverzně existuje reálné riziko, že se teroristické násilí a nestabilita dominově rozšíří do okolních režimů, které invazi podpořily (Saudská Arábie, Kuvajt, Jordán).

- Cena války v Iráku je neúměrná a šokující a představuje memento pro všechny válečné štváče. Zahynulo přes 100 000 civilistů, přes 2500 amerických vojáků a 200 mužů ostatních okupačních sil. Utrpení Iráku je strašné. Celkové americké finanční náklady války byly bývalým ekonomem Světové války a nositelem Nobelovy ceny Stiglitzem odhadnuty na cca 2 biliony dolarů a stále narůstají. … Irácká válka tak mohutně přispívá k nárůstu amerického zadlužení a potencionální globální finanční nestabilitě.

- Je třeba usilovat o prošetření, zda-li v Iráku nebyly nasazeny zbraně zakázané mezinárodními konvencemi (např. bílý fosfor, chemické zbraně). …

- Je třeba žádat vyšetření násilností a jiné trestné činnosti páchané na iráckých civilistech (mučení, znásilnění, vraždy) a iráckém majetku (zejména ničení obytných domů) příslušníky okupačních sil. Je nutné podpořit snahu současné irácké vlády, aby byli příslušníci okupačních vojsk souzeni dle iráckého práva a současně odsoudit již udělené tresty jako nepřiměřeně nízké. …

4. Írán

Jaderné programy států v regionu

Izrael Mezi experty je všeobecně uznáván konsenzus, že Izrael disponuje velmi rozsáhlým jaderným arzenálem schopným zasáhnout vzdálené cíle. …

Pákistán – disponuje 28-48 jadernými hlavicemi. …

Indie- disponuje 30-35 bojovými hlavicemi. …

Proč je Írán nepohodlný

V roce 1973 byl dosazený šáh svržen a nahrazen náboženským režimem v čele a ajatolláhem Chomejním …USA v návaznosti vojensky a finančně podporovaly režim Saddáma Husajna, který na konci 70. let vedl s Irákem brutální válku s nerozhodným výsledkem. …

Reálně lze snahy Iránu o politiku nekonvenující USA demonstrovat např. na posledních úvahách íránského režimu o otevření ropné burzy, na které by se účtovalo za platby ropy a zemního plynu v eurech. … Podtrženo a sečteno by se jednalo o přímý útok na dominanci dolaru jako jediné měny pro obchod s ropou …, kdy Amerika financuje svůj rozpočtový a obchodní deficit tisknutím papírových peněz a zadlužováním, aniž by musela více spořit, platit vyšší daně nebo exportovat. Takový krok by velmi pravděpodobně znamenal další znehodnocení dolaru, růst americké inflace a tlak na růst úrokových sazeb, resp. zdražení plateb hypoték a spotřebitelských úvěrů, které má v USA téměř každý. V přeneseném smyslu by byla citelně postižena životní úroveň a růst ekonomiky. Je nutné podotknout, že Rusko otevřelo nedávno ropnou burzu v rublech a Venezuela tento krok vážně zvažuje. Za nedlouho poté, co Saddám Husajn konvertoval veškerý program „ropa za potraviny“ do eur, byl Irák napaden.

Írán aktivně aspiruje na členství v Šanghajské organizaci spolupráce (dále jen SOC) a usiluje o multipolární světové uspořádání – v dubnu tohoto roku dostal Írán nabídku členství v SOC. Potencionálními členy jsou též Indie a Pákistán. Tato organizace bude podle mého názoru nejdynamičtěji se rozvíjející mezinárodní organizace v nejbližší době … . Jejími zakládajícími členy je Rusko, Čína a bývalé Středoasijské republiky. Cílem SOC je autonomní koordinace strategických cílů (ekonomických, surovinových, politických), jinými slovy geopolitická protiváha USA v Asii. Íránský náměstek ministra zahraničí nabídku členství komentoval slovy, že členství jeho země učiní „svět spravedlivějším“ a „umožní vytvořit plynovou a ropnou alianci mezi Íránem a Ruskem, ve které bude možné společně koordinovat aktivity“.

Politická spolupráce je nejlépe demonstrovatelná na ruském prodeji raketového obranného systému země-vzduch TOR-M1 Íránu za 700 mld USD. Tento systém likviduje letadla s pravděpodobností 92-95 % a přesně naváděné střely a střely s plochou dráhou letu s účinností 60-90 %. Experty je TOR-M1 považován za světovou technologickou špičku v mobilní protiraketové obraně.

Íránský politický systém je „autokratický a fundamentalistický“. Politický leader nepřijatelný a nepřátelský vůči Izraeli - … íránský politický systém poměrně komplexní formou kombinuje prvky moderní islámské teokracie s demokracií´… . Lidé volí parlament, prezidenta a teokratické shromáždění ajatolláha. … I když je íránský systém evidentně odlišný od západního modelu demokracie, lze s určitostí tvrdit, že je mnohem „demokratičtější“ než čisté monarchie v Perském zálivu … (např. Saudská Arábie).

V médiích se dostalo zejména pozornosti výrokům prezidenta Ahmadínežáda o neexistenci holocaustu a potřebě vyhladit stát Izrael z mapy. …přední překladatelé z Farsi upozorňují, že prezident hovořil o tom, že režim okupující Izrael musí zmizet v knize času, resp. hovořil o změně režimu v Izraeli a nikoli jeho vymazání z mapy. .. Celá řada jeho ostatních výroků má racionální jádro … . Jmenujme např. zmínky o:- potřebě zástupce islámského světa v Radě bezpečnosti OSN, právu Íránu na mírové využití jaderné vědy, potřebě zlepšení významu vodního hospodářství, prohlubování mezinárodní spolupráce v oblasti těžby ropy a zemního plynu, stavby přehrad a dalších technologiích, potřebě boje s nezaměstnaností, hlubokém respektu Íránu pro mezinárodní právo a mír. …

Jaderný program Íránu – Jak již bylo řečeno na Írán se uplatňuje „mezinárodní dvojí metr“, neboť země (Indie, Pákistán, Izrael), které nedbaly konvencí o nešíření jaderných zbraní jimi bez mezinárodního pohoršení disponují, zatímco Írán, který spolupracuje s Mezinárodní atomovou agenturou na inspekční činnosti, je neustále pod palbou kritiky. … Také jaderný arzenál Izraele představuje nebezpečí pro situaci v regionu, neboť existuje reálná hrozba jeho jednostranného použití v rozporu s veškerým mezinárodním právem, např. proti Sýrii nebo Íránu.

Navrhované stanovisko - Je nutné vycházet z předpokladu, že musí pokračovat diplomatický dialog s Íránem na základě mezinárodního práva. Přitom je třeba stavět na předpokladu aplikace multipolárního přístupu, který respektuje důležité a ekvivalentní postavení Ruska, Indie a Číny, a vylučuje unilaterální řešení konfliktu bez shody s ostatními partnery.

- V souladu s posílením legitimity kontroly nešíření jaderných zbraní v Íránu je třeba požadovat, aby se na mezinárodní scéně otevřela otázka vojenských jaderných programů Izraele, Indie a Pákistánu a s těmito státy bylo zahájeno jednání o odzbrojení, příp. … mezinárodní kontrola.

-Důrazně nutné je varovat před zneužitím masmédií tak, jak jsme toho byli svědky v případě Iráku (vykonstruovaná přítomnost WMD nepotvrzená mezinárodními inspektory vedla k vyhrocení atmosféry a válečnému napadení). …

- Z hlediska českých národních zájmů je prioritní: maximalizovat účast českých firem na íránském trhu a opačně. …

- Pro ČR je přirozené podporovat členství Iránu v Šanghajské organizaci spolupráce a usilovat o rozvíjení vztahů s touto organizací. …

- Celé věci pouze prospěje veřejná debata o Blízkém východě, která nebude jednostranně zaměřená a umožní kritický přístup k počínání všech zainteresovaných stran, včetně té izraelské.

5. Problematika protiraketových základen – antirakety zasahují jednotlivé hlavice (jedna ku jedné) Na tomto principu je postaven současný americký program ABM. – Balistická raketa může obsahovat několik klamavých hlavic, je tedy třeba vystřelit mnoho protiraket. – V roce 2000 napsalo 50 vědců, kteří byli oceněni Nobelovou cenou za vědecké disciplíny, otevřený dopis prezidentu Clintonovi, ve kterém varují, že systém na principu ABM je nefunkční, nebezpečný a naprosto ekonomicky neefektivní. Stejně tak asociace reprezentující padesát tisíc amerických fyziků velmi kriticky odsoudilo obranu na bázi ABM. – Protiraketová obrana je naprosto neúčinná proti moderním střelám s plochou dráhou letu.

Mezinárodně politické souvislosti a dopady amerického ABM – V roce 1972 byla podepsána smlouva mezi USA a Sovětským svazem o zákazu protijaderných balistických systémů. … Jednostranné vypovězení bylo tedy otevřeným mezinárodně-politickým políčkem Rusku a nepřímo také Číně. …

Reakce Ruska a Číny na americký krok byla jasná : akcelerovat zbrojní programy tak, aby byl současný systém ABM překonán. V souvislosti s krokem Bushovy administrativy varoval před novým kolem globálních zbrojních závodů jak kancléř Schröder, tak prezident Chirac. Na konci tohoto května náčelník generálního štábu Ruska generál Balujevský oficiálně přiznal, že Rusko disponuje adekvátními vojenskými technologiemi na balistických raketách a jejich hlavicích, které dokáží spolehlivě prorazit ABM dnes, zítra, v dohledné budoucnosti.

Raketa Topol M – ukázka ruské vojenské reakce – mezi její hlavní zajímavé vlastnosti patří zejména schopnost bezproblémového překonání ABM. …Rusko jich má ve výzbroji okolo 50.

Cíle amerického systému ABM – je nepochybně vybudovat americkou celosvětovou vojenskou dominanci. ABM je v budoucí válce klíčovým strategickým prvkem, který má umožnit vedení nukleárního úderu bez obavy z odvety (nebo odvetu minimalizovat). ABM je tedy zbraň útočná nikoliv obranná, neboť se jedná o zbraň proti velmocím, nikoliv slabým státům nebo teroristům. Ti by v případě dosažení jaderné bomby … ji manuálně přepravili k cíli. … v podobě

tzv. nukleárních kufříků, jejichž bomba je schopná zničit plochu velkého města.

Širší globální kontext základen –Jak již bylo naznačeno USA se nechaly chytit do asymetrické „války“, kde je mnohonásobně obtížnější a dražší zasáhnout hlavici, než vyrobit více hlavic a zvýšit jejich manévrovací schopnosti. Rusko tak může pomocí několika výrazně levnějších opatření udržovat strategickou rovnováhu (a tak bránit útoku i na ostatní členy SCO, včetně budoucího člena Íránu). Čas tak bude hrát v jeho prospěch, neboť USA mohou reálně počítat výhledově pouze se zhoršováním své ekonomické situace relativně k zemím SCO. Je možné, že USA skončí hospodářským kolapsem.

„Jsou USA před krachem“ oficiální studie zveřejněná pobočkou Federál Reserve Bank v St. Louis, ve které se také uvádí, že po schválení studie byl „potupně vyhozen“ bývalý ministr financí Paul O´Neil a zpráva byla okamžitě „zcenzurována“.

Obsažená fakta: - Ačkoliv je oficiální federální dluh relativně nevysoký (cca 60 % HDP) však se započtením všech budoucích závazků vyplývajících z penzijních a zdravotních systémů činí sumu 65,9 bilionů dolarů, tj. více jak pětinásobek HDP.

Pokud USA by se chtěly vyhnout finančnímu zhroucení, musely by prý buď zvednout příjmové daně na dvojnásobek nebo omezit sociální a zdravotní výdaje na 1/3, obojí okamžitě a trvale.

Zhodnocení závěrem

Systém ABM je v současné podobě pouhým prototypem, který je nefunkční...

Základna bude státem ve státě. Ze strategického hlediska se bude jednat o rozložení případného protiúderu na více cílů mimo USA.

Umístěním základny bezvýhradně potvrzujeme neo-konzervativní linii americké zahraniční politiky, která nemá respekt k mezinárodnímu právu… ČR tak může nést bianco šek za unilaterální americké operace proti Rusku, Iráku, Íránu a severní Koreji nebo za jednostrannou podporu Izraele. Produktem těchto akcí je historicky neopakovatelná vlna eskalace celé řady konfliktů. …

Systém ABM zhoršuje naše vztahy se státy sdruženými v SOC, dramaticky pak zejména s Ruskem.Prezident Putin otevřeně varoval před umístěním základen do Polska a České republiky, neboť je jasné, že se jedná o krok nepřátelský vůči Rusku a naznačil, že Rusko podnikne protiopatření. Lze tak předpokládat okamžité namíření nejmodernějších ruských a čínských raket na území ČR.

Navrhované stanovisko

-Odmítnout umístění základny na území ČR, představuje bezpečnostní riziko.

-Podpořit referendum, ve kterém občané rozhodnou, zda si přejí umístění základny na teritoriu ČR.

(Z webové stránky Nezakladnam)

Pryč od impéria

Eur Ing Dr Bohumil Kobliha

„Na deset milionů Britů chce opustit svoji zemi, tedy jeden z pěti dospělých.“ Tak hlásá článek na první straně prestižního světového nedělníku „The Sunday Times“ z 27. srpna 2006. Proč ten exodus? Oficiálním důvodem je, že administrativa zatěžuje občany stále vyššími daněmi. To je ale třeba číst spolu s výsledky posledních průzkumů veřejného mínění, které zjišťují, že 80 % Britů chce, aby se Spojené království odpoutalo od USA. Proč? Poněvadž doplácí daněmi na války Ameriky proti islámu iniciované neokonzervativci (americky „neo-cons“; neocons – vzniklo z „kávové společnosti“, jak si původně říkali, většinou extrémních sionistů).

Sílící hlas Britů žádá přimknout se skutečně k Evropě, nebo se osamostatnit a žít jako dříve spolu se zeměmi Commonwealthu. Proč? Poněvadž Britové už mají plné zuby válek, do kterých je zavlekl jejich přítel Bush. Samozřejmě prostřednictvím premiéra Blaira. Toho – ač už i mateřská labouristická strana žádá jeho odchod, ač se jeho řeč stává stále více nekoherentní, a nápady krkolomně ekvilibristické – se nemůžeme zbavit.

Anti-teroristická opatření pana ministerského předsedy a plejády jeho ministrů vnitra (střídá je jak fusekle), kteří nám natloukají do hlavy, že každý může být terorista, a tedy zaslouží hlídání, nás vedou nezadržitelně do totalitního státu s policejní glazurou nebezpečnější než nacistická Sicherheitsdienst či KGB. Strážník na každém rohu se samopalem. To samozřejmě pobuřuje svobodomyslné Angličany, a nemůže neprovokovat všechny mohamedány, zvláště když jim zakazují i jejich náboženské svátky. Konečně za tím účelem a tím směrem jsou kroky namířeny. Provokace na provokaci. … Je to jako když vám, zákona dbalému občanu, sváží ruce, aniž byste co udělali. Chtějí abyste se cukali. Pak vás alespoň obviní, že jste se vzpouzeli policií. Pěkná legrace…

Otázka jít vlastní cestou je tedy pro Angličany čím dále naléhavější, zejména teď, když pan Bush buší a hlasitě se chystá na další zemi islámu, Írán – ovšem popoháněn neo-konzervativci. Byl bych zvědav, kdo ještě jeho pohádky o hrozném nebezpečí Bin Ladenů a zbraních hromadného ničení mohamedánů bere, ale Bush nahnal svůj národ do válek proti Afganistanu a Iráku, a nikdo mu nedokázal v rámci „demokracie“ zabránit. Jak je to s Blairem? Inu, toho přátelští neocons nedovolí padnout, dokud nepodpoří válku Buse a Omerta proti Sýrii a Iránu.

Model manipulativní demokracie pracuje perfektně, nikdo se z ní „nemůže“ dostat.. Ani kmán, ani pán, ani Brit, Čech či Amerikán.

Ale ptejte se, proč ti neocons a Bush vedou vlastně to tažení proti islámu? Myslím v nejhlubší podstatě. Čekáte, že řeknu nafta? Ta je tam jistě, kdo by ovládl všechny zdroje nafty, může ovládnout svět. Ale to není vše, ruku v ruce jde vláda dolarem. Světovláda (Global dominion) je a bude vedena dolarem, za kterým jsou bankovní titáni neocons (viz také M. Dolejší: „Analýza 17. listopadu 1989“).

Pamatujete, kdo zpřevracel stoly penězoměnců v chráme Jeruzalémském? Ten musel být likvidován!

Karel Marx, který v tomto směru prohlédl náturu svých soukmenovců, napsal, že žid nezná žádného jiného Boha než peníze. Kdo sáhne na obchod s penězi, musí jít, i kdyby to byl syn Boží a syn člověka.

Islám zakazuje obchodování penězi.

Proto ve válkách musí být poražen islám a vyvrácen Korán, aby už nic nestálo a nikdo nestál v cestě vydřiduchům, kteří neumějí nic než vydělávat na penězích a finančních transakcích – vládnout penězi. Na neštěstí nadvláda světa dolarem jde ruku v ruce s tou naftou.

Všechny „zapálené Římy“ naší doby (počínaje 9/11 v USA a nekonče 7/7 v GB), ať už hořely, nebo nikdy nevybuchly, byly podpáleny jedinou rukou s jedinou myšlenkou a cílem: mít důvod k likvidaci islámu!

V půli srpna byla Britanie rozrušena tím, že pan Blair zde dovolil přistávání a tankování amerických civilních letadel, která dopravovala vojenský materiál pro Izrael (včetně proti-pěchotních hroznových bomb – cluster bomb) proti Hezbollah (Hisbolah) a Libanonu. Teroristické bombardování Izraelem těmito zbraněmi usmrtilo kolem jednoho tisíce Libanonců (The Independent z 15. srpna 2006). Přes materiální podporu, a včetně skvělých plánů paní US Státní sekretářky Dr. Rice, Jahve dovolil, aby vyvolený národ tuto válku prohrál, jak přiznal sám pan izraelský premiér Ehud Olmer. Ví už dnes Jahve, kdo jsou váleční zločinci?

Aby se tedy Britové nebouřili, chce Amerika použít území Čech pro své nové předsunuté letiště k dalším válkám na Středním východě, a nyní brzo proti Iránu.

Ne tak dávno se pan Václav Klaus usmíval pod fousy, že má v šuplíku razítko „Varšavského paktu“, a prý nás zbavil ruských raket na našem území. Dnes v chomoutu NATO obstarává nové základny, letiště a nové vojáky, aby nás oblažili svoji přítomností. Co s ním a tím?

Jak my se můžeme dostat z žentouru smrti, který se chystá, a znovu a znovu roztáčí.

Nikdo nás zvenčí nikdy neochránil a neochrání, to si buďme jisti!

Na všechna dobrodružství našich „přátel“ jsme vždy jen dopláceli. Dnes nám nezbývá nic jiného, než to co Britům: Pryč od imperiální Ameriky!

Konečně, to jsem radil panu profesorovi v pražském Autoklubu na CEPu už loni v létě.

Naší zem od budoucích katastrof může zachránit jen neutralita.

Na co čekáme?

Londýn, 1. září 2006

Česká národní politika

Odsun před 60 léty

PhDr. Pavel Macháček

Přemysl Janýr napsal do CS Magazinu dne 9.5.2006 článek s obdobným názvem. Ovšem pohled na odsun „po“ 60 létech je naprosto jiný, než pohled „před“ 60 léty, kdy se udály určité historické děje. Ty byly zcela jiné, než co o nich Janýr píše dnes. Použil totiž pohled a prameny sudetoněmeckého landsmanšaftu (SL), který odporuje skutečnosti s cílem změnit ji ve svůj prospěch bez ohledu na pravdu. V tehdejší historické situaci Československo po skončení té strašné 2. světové války jednalo přísně podle tehdy nově vytvořeného mezinárodního práva. Bylo nutno napravit nacistické zločiny a Německu znemožnit rozpoutání 3. světové války!

Co předcházelo

Odsunu totiž předcházely kruté události. Henlein od r. 1935 za 3 roky znacizoval české Němce, kteří pomohli Hitlerovi připravit na 30. září 1938 Mnichov. Československo tak ztratilo protiprávně pod hrozbou německé agrese 1/3 území i obyvatel.

Následoval 14. a 15. březen 1939, kdy byla zničena ČSR a zřízen protektorát Čechy a Morava s krutým potlačovacím režimem, založeném na principu „Sonderbehandlung“. Podle něho mohl být popraven bez soudu kterýkoliv Čech. Němci rovněž vypracovali plán na poválečnou genocidu českého národa.

Versailleský systém, vyhlášený po první světové válce, vycházel z principu podpory menšin – Hitler jej však zneužil: menšiny se staly záminkou pro rozpoutání druhé světové války. První bylo na řadě Československo.

Proto zřídilo britské ministerstvo zahraničí už v r. 1940 komisi, která tuto skutečnost zdokumentovala a začala jednat o poválečné Evropě bez menšin, tj. s odsunem těchto menšin do Německa. Odsun ovšem byl iniciován z mnoha stran nejen u Spojenců, ale i např. od Poláků. Teror po heydrichiádě a zničení Lidic a Ležáků způsobil, že odsun začal tvrdě prosazovat i domácí odboj.

Princip odsunu byl postupně oficiálně uznán představiteli spojeneckých velmocí v létech 1943 – 1944 a na Postupimské konferenci 2.8.1945 padlo jen konečné rozhodnutí o jeho realizaci. Byl to jeden z kroků, které měly Německu znemožnit vyprovokování 3. světové války.

Ostatně šestiletý teror Němců proti Čechům a 360 000 československých obětí jsou přesvědčivým důvodem pro rozhodnutí Spojenců o odsunu. Dekrety prezidenta republiky vytvořily pouze vnitrostátní právní předpoklady pro jeho uskutečnění. I proto dnes nemůže Česká republika zrušit poválečné rozhodnutí Spojenců tím, že by odvolala platnost tzv. Benešových dekretů. Z právního hlediska je to směšná úvaha!

Co se stalo

Sepsání událostí z doby šestiletého teroru v protektorátu by si vyžádalo tisíckrát větší rozsah, než co se stalo v době odsunu! Česko-německá komise historiků ve své zprávě z devadesátých let napsala, že ztráty na životech sudetských Němců (SN) byly mezi 20 – 30 tisíci osob. Počet 240 000 obětí, který uvádí SL je záměrné spatně zpracované použití statistik o obyvatelích první ČSR. Je to propagandistická lež.

Kdybychom použili kupecké počty pro srovnání ztrát na životech na obou stranách u Čechů za 6 let protektorátu a u SN za roky 1945 – 1946, což samozřejmě není ekvivalentní argument, dostaneme tyto výsledky: české ztráty (360 000 z 11 milionu Čechoslováků, tj. bez SN) vyjádříme číslicí 3,27 %, kdežto německé ztráty byly (20 000 ze 3,5 milionu SN) O,00057 %. Tato čísla jsou přece přesvědčivá.

SL totiž staví ideově celý problém tak, že 2. světová válka byla epizodou při odsunu SN a že svět vznikl 9.5.1945! Což je fraška.

Celý svět odmítl teroristické vedení německé války s 50 miliony obětí. I těm, kdo přežili, způsobili Němci nezměrné utrpení. Hmotné ztráty by bylo možné vyjádřit číslem s desítkami nul za názvem kterékoliv měny.

Jak se může někdo divit, že poválečná odplata přeživších Neněmců byla tvrdá? Vždyť německý útlak porobených zemí byl strašlivý! Např. byla dokonale zničena skoro celá evropská část Sovětského svazu. Je známý Hitlerůn „Neronův rozkaz“, kdy byla německá armáda povinna při ústupu zničit vše, včetně životu lidí, kteří v prostoru zůstali z nejrůznějších důvodů. Němci v tomto případě zabíjeli i Němce!

Naproti tomu byl jeden z důvodů odsunu zachránit po válce Němce, aby nebyli hromadně zabiti jako odplata za zločiny, které za války spáchali!

Je známý rozhovor Winstona Churchilla s prezidentem Edvardem Benešem ze 3.4.1943, který zaznamenal Jan Masaryk: „Hned po válce poteče mnoho krve. U vás i jinde bude mnoho Němců vybito – to jinak nejde a já s tím souhlasím. Po pár měsících my prohlásíme „teď dost“ a pak začneme mírovou práci.“ A dodal: „Transfer obyvatelstva bude nutný!“

Od ledna do listopadu 1946 bylo z ČSR odsunuto 2,2 milionu SN do Německa podle pokynů Spojenecké kontrolní komise, která nás pochválila za vzorné zvládnutí celé akce.

Zhodnotíme-li poválečné události v ČSR komplexně, spíše bychom se měli podivit, že po zradě Československa sudetskými Němci, kterých hlasovalo 98,9 % dne 4.12.1938 pro kandidáty do Reichstagu a po šestiletém strašlivém německém teroru probíhaly události u nás v tak mírné formě. Kdyby se totiž porovnaly útrapy a mrtví z obou těchto obdobích, byl by poměr 10 000 : 1.

Češi tedy Němce nevyvraždili, ale odvezli je do Německa živé. Snaha současné propagandy SL vydávat odsun za holocaust je nejen směšná, ale je to ostudná lež – jako ostatně celá ideologie SL a z ní pocházející jejich „vědecké“ literární dílo!

Ve stanovisku Sdružení historiků České republiky „Historikové proti znásilňování dějin“, vydané v roce 2002, se píše na str. 3: „Účelovým výběrem jednotlivin, používáním polopravd i prokazatelných lží je obraz dějin doformován do té míry, že se v něm veřejnost jen stěží může orientovat.“

Co následovalo

Brzy potom, kdy Spojenci v létech 1954-1956 vrátili vládu nad Německem Němcům, začala jejich snaha očistit se od viny za rozpoutání a děsivé vedení 2. světové války. Např. se zpochybňuje platnost Postupimské dohody proto, že se jí nezúčastnilo Německo. Jenže to byla konference vítězů nad poraženým Německem. Další německá teze: utrpení bylo stejně hrozné na obou stranách. A Winston Churchill byl prý válečný zločinec, protože Spojenci bombardovali německá města včetně Drážďan. – a co německé bombardování Londýna na začátku války? A co naprosté zničení okupované části SSSR? Co Lidice a Ležáky?

Do této oblasti patří i zdůrazňování hrůz odsunu. Nikdo nepochybuje o tom, že odsun nebyl procházkou růžovým sadem – ale byl to pouze důsledek křivd, způsobených Čechům a dalším národům zfanatizovanými Němci – a to sudetští byli zvlášť horliví!

Je obecně známý výrok K.H. Franka 4.5.1941 na vídeňské univerzitě: „V několika létech se podařilo ohrozit vnitřní stabilitu Československa tak důkladně a přivézt vnitřní poměry do takového zmatku, že ČSR dozrála k likvidaci. K tomu však mohlo dojít jen proto, že se všichni SN stali nacionálními socialisty.“

Při tomto očišťování z viny Německa je významná role Bavorska, které oficiálně zneužívá SL pro poškozování česko-německých vztahů. To ovšem nemůže neovlivňovat oficiální zahraniční politiku Německa proti nám, přestože obě vlády svorně prohlašují, že česko-německé vztahy jsou v této době nejlepší v celých společných dějinách! Je nejvyšší čas, aby Německo znemožnilo toto štvaní SL – protože to odporuje i znění česko-německé deklarace z r. 1997. V té se píše ve 4. bodu, že „Obě strany prohlašují, že nebudou zatěžovat své vztahy politickými a právními otázkami, pocházejícími z minulosti.“ Štvavá politika SL bohužel dokazuje, že tento mezinárodní závazek Německo nerespektuje!

Odsun však je dnes pouhá historie. Byl jednorázový a nikdy se už nemůže opakovat. Přesídlení SN se za těch 6 desítek let plně včlenili do života v Německu. Vždycky byli nedílnou součástí německého národa, nikdy nebyli samostatná „Volksgruppe“, za kterou se vydávali.

Požadavky, které SL sepsal v r. 1951, byly formulovány ostře, protože to byla významná ideová zbraň studené války proti nám. Od samého začátku však muselo být všem jasné, že tyto požadavky žádná česká vláda nesplní – přesto z nich SL udělal politikum, aby kalil vzájemné mezinárodní vztahy.

Současný stav

Vedení SL vždycky potřebovalo nějaké Čechy (nebo Slováky), aby požadavky organizace hlásali česky. Problematiku odsunu otevřel v době studené války Danubius (Slovák Ján Mlynárik). Někteří naši lidé se k němu přidali a po tzv. sametové revoluci se tento okruh stoupenců SL rozšířil. Den před prezidentskými volbami v prosinci 1989 dokonce Václav Havel v televizi vyzval český národ, aby se za odsun omluvil! To je v politice neomluvitelné jednání, protože politik sděluje zájmy státu. Osobně lze své mínění sdělit kdykoliv – ale Havlův „prezidentský“ názor odstartoval veletok protičeských obvinění SL. Svoji chybu Havel opravil až 17.12.1995, kdy zahájil cyklus projevů vedoucích osobností obou států.

Přesto se u nás vytvořila kohorta těch, kdo hájí zájmy SL proti národním zájmům České republiky. Požadují zrušení tzv. Benešových dekretů a rehabilitačního zákona 115/1946 Sb., odmítají odsun a vyzývají, abychom jej odmítli a omluvili se za něj, žádají odškodnění za zkonfiskovaný majetek SN a přímé rozhovory SL s českou vládou. To všechno je nejen nepřijatelné, ale věcně zcela nemožné!

Z dekretů prezidenta republiky se staly zákony, odsun jsme nerozhodli, ale pouze právně připravili pro vnitřní realizaci, pařížská reparační konference uložila státům konfiskovat všechen německý majetek a stanovila výši reparací. ČSR měla dostat částku 360 miliard korun, dostali jsme pouze první splátku, tj. 0,187 % a z nereparačního dluhu 5 miliard ani korunu.

Po válce nebylo možné soudit jednotlivě každého sudetského Němce zvlášť, protože Němci zlikvidovali v pohraničí českou veřejnou správu a v protektorátě ji změnili podle svých potřeb, takže v novém životě bylo nutno i soudnictví znovu vybudovat. Nebyli soudci, kteří by ty 2,2 milionu Němců soudili. I to byl důsledek zničení Československa r. 1938, způsobeného Němci.

Ostatně něco podobného – i když obsahově zcela odlišné – tj. rozhodování o osudech lidí bez soudu dělali nacisté ve velkém v Osvětimi. Jenže tam to bylo výrazně horší, protože šlo o život. Po příjezdu transportů posílali esesáci některé Židy vpravo, jiné vlevo, tj. do plynu nebo do lágru!

Tuto velice složitou problematiku jednání SN v Československu a jejich poválečný odsun je už konečně nutno dořešit a uzavřít: SN před 2. světovou válkou zničili vysoce demokratické Československo. V protektorátu byli nástrojem Hitlera proti českému národu. Po prohrané válce byli vysídleni z mnohých evropských států podle mezinárodního práva a německý národ je přijal do svého těla. Odmítám německé snahy o záměnu pachatelů a obětí agrese.

Za všechno nekonečné zlo z let 1935 – 1945 se mají Němci omlouvat Čechům, které chtěli vyhladit a germanizovat země Koruny české. V dnešní Evropě – jak se zdá – nám už takové nebezpečí nehrozí. Važme si těch mírových vztahů. Je třeba ještě ukončit provokace SL proti nám a řešit věci současné i budoucí ve prospěch všech evropských národů. Předpoklady pro to jsou. Respektovat by to měli především současní vůdcové SL, místo aby se k nám nepřátelsky chovali.

***

Chceme vzpomenout hořké výročí vyhnání Čechů z pohraničí a Mnichova netradičním způsobem

Ve spolupráci s Kruhem občanů České republiky vyhnaných v roce 1938 z pohraničí

vydáme postupně větší část knihy „Vyhnání Čechů z pohraničí 1938, Vzpomínky“, jíž v roce 1996 vydal Ústav mezinárodních vztahů ve spolupráci s Kruhem občanů České republiky vyhnaných v r. 1938 z pohraničí.

Tyto vzpomínky Čechů z pohraničí na jejich život, zvláště z doby 1935 až 1938, nelidské až zločinné chování značné většiny příhraničních Němců k nim velmi přesvědčivě mluví o znacizování Němců a jejich podílu na rozbití Československé republiky.

Druhá část těchto vzpomínek proto bude přílohou tohoto čísla Křesťanského sociála. Prosíme, čtěte pozorně a dejte tuto brožurku číst i svým přátelům. Podle možností ji okopírujte a dále rozšiřujte.

Vydání výše uvedené publikace je jednou z našich odpovědí na stále silnější snahy nejen odsunutých Němců přepisovat dějiny a z odsunu udělat genocidu. Odsuzujeme podporu těmto snahám poskytovanou hlasnou skupinou českých kolaborantů.

Snad abychom si připomněli, že vzpomínky odsunutých Němců budou v Sasku nahrávány na příslušné nosiče, které mají být využívány nejen v muzeích, ale i při školní výuce. Ano, Sasko je ta spolková země s vládou „křesťanských demokratů“, která neustále omezuje vyučování v lužické srbštině.pro údajný nedostatek peněz..

Naše doporučení Kruhu: Můžete také zajistit nahrání vzpomínek našich vyhnaných z pohraničí v r. 1938? Snad potom by mohly také sloužit i pro školní výuku. –red.

Sudetští Němci mají novou strategii

Tento článek, jehož autory jsou němečtí historici, zabývajícími se i problematikou tzv sudetských Němců, dr. E. Hahnová a prof. H.H. Hahn, vyšel v Lidových novinách dne 22. dubna 2006. Uvádíme několik citátů z něj.

„…rakouský list Sudetenpost je hrdý na linii svého vedení a dává ji za příklad Česku. … dodal komentátor listu se zdánlivým porozuměním , ale i s tradičním rozhořčením nad údajnou hrubou necitlivostí českého národa, který si stále ještě troufá stavět pomníky Benešovi: ´Není ksicht tohoto muže stejně urážlivý pro pocity sudetských Němců jako karikatury Mohameda pro Muslimy?´(Zvýrazněno red.)

Pro historicky vzdělaného pozorovatele nabízí Sudetenpost často překvapující obrazy minulosti. … „Lidice byly strašně nafouknuty. Češi sami zopakovali „Lidice´ vůči sudetským Němcům tisíckrát,“ napsal již v roce 1948 slavný Pater Emmanuel Reichenberger .

„ V průběhu minulých dvou let dospěli sudetoněmečtí politici k závěru, že dřívější zahraničněpolitický nátlak na ČR nebyl úspěšný. Jejich nová strategie hledá podporu mezi mladou generací českých občanů s cílem transformovat česko-německý konflikt do vnitropolitické kontroverze v Česku.

Podle sdělení mnichovského listu Sudetendeutsche Zeitung z 25.11.2005 se Spolkový sněm sudetoněmeckého landsmanšaftu rozhodl, že v roce 2006 uspořádá tzv. celostátní kampaň k vyhnání sudetských Němců. Za tím účelem vyzval své spolkové a zemské organizace k veřejným demonstracím ve velkých městech. Cílem je informovat média o tom, že se sudetští Němci stali před šedesáti lety obětí genocidy. Jednotliví členové byli vyzváni k účasti na centrálně organizované akci, v jejímž rámci budou rozesílány letáky s informacemi o ´Benešových dekretech, o ztrátě domova, o německých obětech a o požadavcích Sudetoněmeckého landsmanšaftu k zahojení ran způsobených bezprávím vyhnání´. Výrok ´vyhnání je genocida´ se stal heslem roku 2006.

V rámci této kampaně se Spolkový sněm sudetoněmeckého landsmanšaftu obrátil nedávno na Českou republiku s novou výzvou k tzv. přímému dialogu. Jeho cílem má být uznání odsunu za zločin genocidy, kterým se v rozporu s mezinárodním právem provinilo Československo a kterému údajně padlo za oběť 250 000 lidí (odkazy na mezinárodněprávní legitimizaci odsunu Postupimskou konferencí a zjištění česko-německé komise historiků, že v poválečném Československu zahynulo nanejvýš 30 000 Němců, jsou stále ještě zamlčovány). Parlament a vláda České republiky byly vyzvány, aby se distancovaly od odsunu stejným způsobem, jakým německé státní orgány odsoudily nacistické zločiny. Dále byl pak zopakován požadavek zrušit Benešovy dekrety a vyslovena výzva k tzv. bezpodmínečnému vyjednávání o vyřešení údajně otevřených majetkových otázek. (Pozn. red. – Odsunutí Němci z Československa dostali v SRN více než 180 miliard marek odškodného. Češi vyhnaní z pohraničí Němci v roce 1938 nedostali ani korunu. Kdo by tedy měl být odškodněn? Navrhujeme, aby tito Češi byli odškodněni SRN, případně i z reparací, které nám Německo dosud nezaplatilo.) Novým tématem těchto požadavků se stala ochrana tzv. německých uměleckých děl především z období gotiky a baroka, která údajně chátrají na území ČR. Státní orgány a elity ČR mají prý navíc vzdát svoji politiku ´blokády´a začít vyjednávat se zástupci sudetoněmecké národnostní skupiny v tzv. evropském duchu. …

Ve slovinské metropoli Lublani se návštěvník muzea dějin 20. století setká s neočekávanými obrazy dějin 2. světové války. Dramatická líčení poválečného zacházení se slovinskými kolaboranty zastiňují příležitostné zmínky o roli Německa v letech válečných. Novým sloganem se stal verbální obraz ´Hekenkreutz a Titova hvězda´, který reprezentuje slovinskou variaci nového trendu, zamlžujícího rozdíly mezi zločiny nacismu a komunismu. Ve Slovinsku jej podporuje nová pravicová vláda, pod jejímž patronátem bylo lublaňské muzeum reorganizováno. Pokusy rehabilitovat bývalé kolaboranty s okupačními úřady nacistického Německa a stavět partyzánský odboj na roveň nacismu vzbudily protest mnoha slovinských historiků. Podobně jako českých debat o odsunu účastní se slovinských debat živě i německá média , která ani v kauze Slovinsko nereferují o kontroverzích, nýbrž podporují pouze jednu stranu.

V Česku známý korespondent německého deníku Frankfurter Allgemeine Zeitung, Karl-Peter Schwarz … se netají svými sympatiemi pro revizi dějinných obrazů a prezentuje slovinské historiky jako zaslepeně levicové odpůrce kritického dějepisectví.

V nejnovějším čísle časopisu Transit, vydávaném vídeňským mezinárodním ústavem Institut für die Wissenschaften vom Menschen, obohatil projekt revizionizmu slavný americký historik Norman Naimark o nový pojem ´zabíječská pole evropského východu´. Polsko, Ukrajina, Litva a Bělorusko se prý staly v letech druhé světové války místem nejstrašnějšího pustošení v paměti lidstva; tento soud je ilustrován obrazy masového vraždění nejrůznějšího druhu, ale v popředí zdaleka nestojí zločiny nacistické. Jako provinilci jsou zde kolektivně odsouzeny tři národy stejnou měrou, totiž Němci, Poláci, Ukrajinci. Naimarkův obraz ´zabíječských polí´je zaměřen především proti údajnému mýtu komunistického nacionalismu, který prý neprávem považoval Polsko za oběť německé agrese. V Naimarkových očích se totiž nejen polský národ jeví jako spoluviník holocaustu, ale Polsko navíc i jako země kolektivní pomsty vůči Němcům …

Norman Naimark se sám již před několika lety významně zasloužil o popularizaci tehdy nového konceptu odsunu jako tzv. etnické čistky. Jeho kniha Plameny nenávisti, která právě vyšla česky, je, jak ukázal znalec odsunu Tomáš Staněk, plná faktografických chyb a neopodstatněných soudů. … ale v jeho obraze ´etnických čistek´ reprezentuje český národ spolu s Poláky dva hlavní zdroje tzv. plamenů nenávisti, které prý šlehaly ve 20. století od Kavkazu přes Turecko až do Prahy. …

Ani sudetoněmecká kampaň za označení odsunu za genocidu není nová. Již v poválečné době srovnávali bývalí nacisté – jako např. známý sociolog Eugen Lemberg – odsun Němců z území, která patřila v letech 1939-1945 k Velkoněmecké říši a po válce k Československu a Polsku, s holocaustem: ´Čeho se dopustili Němci na Židech, toho se dopustili Češi a Poláci na Němcích.´ Dnes se však těmto pokusům o revizi obrazů dějin druhé světové války a zastínění nacistických zločinů připomínáním ojedinělých příkladů brutálního násilí z poválečného světa dostává široké podpory v celosvětovém trendu historického revizionismu.“ ( Zvýrazněno red.) Připravil: dr. J. Čermák, CSc.

Z dopisu Doroty Arciszewska-Mielewczyk, předsedkyně Powiernictwa Polskiego“ (16.2.2006)

25. srpna loňského roku bavorský premiér Edmund Stoiber nikoli poprvé prohlásil, že Česká republika by měla zrušit tzv. Benešovy dekrety. Jde o další odsouzeníhodný příklad brutálního zasahování německých politiků do vnitřních záležitostí suverénního souseda.

Z analýz informací, které dostáváme od našich českých partnerů, od organizacích sdružujících oběti německé okupace, víme, jak velké obavy vzbuzují revizionistické tendence ve znovu se probouzejícím Německu. Víme o těchto obavách a plně je sdílíme.

Němečtí politici stále častěji využívají dějiny II. světové války k realizaci svých okamžitých - krátkozrakých – cílů.

P ř í l i š m n o h o N ě m c ů c h c e p ř e p i s o v a t h i s t o r i i.

Příliš mnoho našich západních sousedů hovoří o tom, že Němci jsou stejnými oběťmi fašismu jako jiné Hitlerem porobené národy.

Příliš mnoho, než abychom v té věci mohli mlčet!

Proto také říkáme nahlas, že metoda malých krůčků, které lze od jisté doby pozorovat v politice ´vybělování ´Němců jakožto hlavních strůjců II. světové války , je až příliš zjevná. Viditelnými symboly této strategie jsou: Centrum proti vyhánění v Berlíně, Preussische Treuhand, šíření klamné formulace ´polské koncentrační tábory´, nebo poslední Stoiberovo prohlášení, útočící na suverenitu českého státu. Z uvedených příkladů se skládá celkový obraz situace, který nutně vzbuzuje obavy o budoucnost společné, sjednocené Evropy.

Powiernictwo Polskie analyzuje hrozby, jež homogenitě Evropy tato strategie přináší, chápe význam solidarity obětí německé agrese a prohlašuje, že slova premiéra Stoibera nejsou ničím jiným, než brutálním zasahováním do vnitřních záležitostí Čech. Polsko a Čechy musí v této věci stát v jedné řadě, poněvadž slabost jednoho z nás povede k tomu, že se druhý okamžitě stane cílem bezprecedentního útoku. Jsme si toho plně vědomi a našim českým přátelům říkáme – JSME S VÁMI. Němci musí konečně pochopit, že v této věci Poláci a Češi hovoří stejným jazykem – ve sjednocené Evropě není místo pro německé nacionalisty! (zvýrazněno red.)

SKS Informační středisko Praha s.r.o. (Kancelář Sudetoněmeckého landsmanšaftu v Praze)

Stovky a snad i tisíce protestních dopisů proti zřízení střediska landsmanšaftu v Praze adresovala nejrůznější občanská sdružení, k nimž samozřejmě patří i Křesťanskosociální hnutí, a jednotlivci příslušným státním orgánům, českým politikům, v nichž požadovali prověření činnosti tohoto „sudetoněmeckého velvyslanectví“ a následný zákaz jeho činnosti, která má výrazně politický charakter, konkrétněji řečeno: rozvíjí silně protičeské aktivity

Výsledek po dlouhodobém snažení zatím žádný. Kruh občanů ČR vyhnaných v roce 1938 z pohraničí je však velmi vytrvalý. Písemně se v předmětné záležitosti obrátil i na Bezpečnostní informační službu.Citujeme:

„Vážení!

Z materiálů námi zaslaných jste jistě poznali, že náš požadavek na úřední zrušení činnosti ´SKS – Informační středisko Praha s.r.o.´ (dále jen Kancelář sudetoněmeckého ladsmanšaftu – SL) patří mezi zásadní věci česko-německých vztahů. Pro dosažení tohoto zákazu jsme udělali vše možné v právní oblasti. Doložili jsme politickou nebezpečnost jejího konání.

Z důslednosti našeho jednání jste si jistě udělali závěr, že činnost Kanceláře SL je nebezpečná pro celou českou společnost v oblasti státu a národa. V tomto konání neustaneme, proto musíme znát výsledky Vašeho šetření. Je pouze na Vás, zda je označíte za ´utajovanou skutečnost´- k čemuž není důvod. Kdyby k tomu došlo, zásadně by to ovlivnilo charakter závěru vyšetřování. Lze se ovšem domnívat, že váš úřad prohlásí tuto causu za tajnou z důvodů, které by veřejnost těžko pochopila.!

Kancelář SL má podle zápisu v obchodním rejstříku povolenou činnost hospodářskou. Při svém šetření nepochybně dojdete k jinému závěru: že je činnost kanceláře politická. Což je v rozporu s českým právním řádem a v zájmu ČR je nutno tuto nebezpečnou činnost zakázat. Takové zjištění přece nelze označit za ´utajovanou skutečnost´.

Posláním Vaší organizace je zajišťovat politickou bezpečnost našeho státu.

Utajení výsledku Vašeho šetření by mohlo vyvolat dojem, že se snažíte celou causu ´zamést pod koberec´a skrýt výsledky před veřejností. Zaslali jsme Vám spoustu výstřižků z novin, kde mnoho organizací žádá zákaz činnosti této Kanceláře SL!. Jistě byste snadno zjistili i další protesty, které nám ušly. Všechny dokazují, že kancelář škodí nepopiratelně českým státním a národním zájmům!

Nepochybujeme, že je správné, když dáváte výsledky svého šetření ústavním činitelům – pokud vyžadují utajení ze státně-bezpečnostních důvodů. V konkrétní věci Kanceláře SL však bude společensky prospěšné, když se o škodlivé činnosti této Kanceláře doví široká veřejnost – a proto je v zájmu věci, budete-li o výsledku informovat nás jako iniciátory této causy.

Vaše šetření může mít pouze dva výsledky:

1. Shledáte-li činnost Kanceláře SL nebezpečnou pro náš stát, o čemž jsme Vám přinesli pádné důkazy, nepochybně sdělíte své stanovisko příslušnému úřadu, který tuto její protiprávní činnost ukončí. Pak nebude nejmenší důvod, abyste nám tento výsledek nesdělili.

2. Dospějete-li však k závěru, že Kancelář SL neporušuje české zákony, že tedy jedná v rámci českého právního řádu a neohrožuje bezpečnost ČR – pak by takové Vaše rozhodnutí bylo políčkem všem, kdo znají fakta a ochraňují české národní zájmy. Proto byste nám, iniciátorům causy, měli sdělit, v čem jsme se mýlili a ve svých názorech pochybili. O Vaše argumenty bude mít v takovém případě nesporně velký zájem i česká veřejnost. Pány Posselta, doc. Kučeru, dr. Mandlera a další kolaboranty potěšíte – u naprosté většiny našich občanů tomu bude naopak.

Proto zásadně odmítáme Vaše stanovisko nesdělit nám výsledky šetření, které nepochybně potvrdí správnost našeho názoru, že činnost Kanceláře SL škodí českým zájmům. Předpokládáme, že jsme Vám předložili dostatek důkazů. Pokud Vám ovšem nepostačí, máte maximální pravomoc a prostředky obstarat si desítky dalších, které Vás jistě přesvědčí.

Akademicky je ovšem možné předpokládat i opačný závěr: že Kancelář SL jako předsunutá jednotka celého tohoto hnutí česko-německým zájmům neškodí, ba snad i prospívá. Kdyby však k tomu došlo, ujišťujeme Vás, že bychom se museli obrátit na jiné instituce našeho státu, které pochopí a odsoudí nepřátelskou činnost Kanceláře SL.

Nevěříme, že by v naší republice nebyla úřední síla, která nás ochrání před revanšismem SL.

Rovněž se podivujeme nad anonymitou ´ředitele odboru´, který dopis uzavřel pouze svou parafou..S přátelským pozdravem

PhDr. Václav Kural,CSc., předseda PhDr. Pavel Macháček, tajemník

P.S. Doporučujeme, abyste si vyžádali důležité údaje o činnosti Kanceláře SL u dvou úřadů, které nám informaci odmítly dát. Jsou to:

Finanční úřad v Praze 1, pan ředitel Milan Řehák

Štěpánská 28, 112 33 Praha 1

Živnostenský odbor městské části Praha 1

Vedoucí paní ing. Yvona Matějková

Vodičkova 19, 115 98 Praha 1

Přejeme zdar Kruhu občanů ČR vyhnaných v roce 1938 z pohraničí v této i v dalších podobných aktivitách.

Vážíme si spolupráce s Kruhem i s dalšími blízkými organizacemi, zejména s OR Klubu českého pohraničí v Praze 10. Jsme rádi, že ve „Zprávách z Kruhu“ jsou téměř vždy nějaké odkazy na naši činnost, zejména jsou publikovány výňatky z některých našich titulů. – red.

K zahraniční politice ČR

Mám před sebou Právo z 5. září 2006. V článku „Po osmi letech převzala vládní otěže ODS“ mě zaujala následující slova: „Vondra předpokládá, že zahraniční politika bude vycházet z polistopadového konsensu. Podle něj si země nemůže dovolit ´nějaké poskakování ode zdi ke zdi.“

Připomeňme si, že v listopadových dnech r. 1989 V. Havel prohlašoval, že je nutné zrušit Varšavskou smlouvu a i NATO, že Československo bude neutrálním státem, který omezí zbrojní výrobu a bude prosazovat odzbrojování ve světě bez válek. Našim cílem byl i odchod sovětských vojsk z našeho území. To je tedy zeď, u které jsme tehdy stáli. Dnes je Varšavská smlouva zrušena, sovětská vojska odešla. NATO však existuje dále, my jsme jeho členy, místo odzbrojení se vesele zbrojí a válčí se, aniž by skutečný mír byl v dohlednu. Jsme tedy u protější zdi než původně. Politika ode zdi ke zdi je tedy skutečností, k níž svou činností nemalou měrou přispěl i náš nový ministr zahraničních věcí.

Kdo že má být jeho prvním náměstkem? Inu, Tomáš Pojar. Připomíná nám toto jméno nějakou událost? Cituji: „ Ekonomický a sociální výbor OSN (ECOSOC) zamítl žádost o poradní statut předloženou českou nevládní organizací ´Člověk v tísni´, známou pro své protikubánské aktivity. Výbor OSN pro nevládní organizace přijal kubánský návrh na zamítnutí žádosti organizace ´Člověk v tísni´. Devět členů hlasovalo pro kubánský návrh, čtyři byli proti a čtyři se zdrželi hlasování. Diplomatičtí zástupci, přítomni při hlasování uvedli, že zástupci USA se snažili zabránit rozhodnutí výboru ECOSOC tím, že předložili procesní připomínku, jež měla oddálit projednávání této otázky. Nicméně, severoamerický podnět nebyl přijat. …

´Člověk v tísni´ byl obviněn, že je financován a využíván vládou České republiky, aby plnil úkoly destabilizace, získával nové politické přívržence a propagoval změny režimu v různých zemích. Velká část jeho poslání je uskutečňována pod patronací českého ministerstva zahraničí, jehož náměstek ministra, Tomáš Pojar, je ředitelem

dozorčí rady této nevládní organizace.

Ve svém vystoupení před hlasováním obvinil velvyslanec Kuby v OSN, Rodrigo Malmierca, organizaci ´Člověk v tísni´, že je financována vládou Spojených států, aby prováděla podvratnou činnost na tomto ostrově. Tato organizace, která se chová jako reprezentant české vlády, byla využita, aby dopravila ilegálně na Kubu propagační materiály a peníze od Státního departementu a od USAID, prohlásil Malmierca. Agenti této české organizace , jež se věnuje propagandě konspiračních činností s cílem svrhnout ústavní pořádek na Kubě, ´porušili kubánské zákony, mezinárodní právo a Chartu OSN.“ … Vedoucí kubánské diplomatické mise obvinil rovněž ´Člověka v tísni´ ze styků s individui s teroristickou minulostí …, zodpovědných za smrt desítek Kubánců. … Se spolupracovníky, jako jsou tito, je obtížné si představit dobré úmysly ´Člověka v tísni“. (Z materiálů Společnosti česko-kubánského přátelství)

Organizace „Člověk v tísni“ působila též v Čečensku. V jejím sídle v Grozném našli ruští policisté nejen výrobnu falešných dokladů, ale také zbraně, munici. Tato skutečnost byla jedním z důvodů, proč ´Člověk v tísni´ v této zemi nemůže působit.

Dalším důležitým tématem na který by naše zahraniční politika měla reagovat jsou i slovensko-maďarské vztahy. Slovenský lid ve svobodných volbách řekl Dzurindovi, aby odešel od válu a umožnil tak vytvoření sociální vlády premiéra Fica. Tato změna se samozřejmě části mocenských elit slovenských i nadnárodních nelíbí. A tak najednou se rozhoří nacionální vášně. „Slovenští extrémisté“ napadnou dívku jen proto, že mluvila maďarsky. Ostatně je otázkou, zda k napadení vůbec došlo. Slovenská Maďarka studentka Hedviga Malinová, jménem i vzhledem vše jiné než Maďarka, jednou vše odvolala a pak zase potvrdila. Nebude-li tento „případ“ použitelný, vyrobí se další, aby byl bič na slovenskou vládu. Ač ve skutečnosti jsou to maďarští extrémisté, kteří kalí vodu, především požadavkem veřejně hlásaným a propagovaným o neplatnosti Trianonské smlouvy a návratu k maďarsko-slovenským

poměrům před rokem 1918, tedy k připojení Slovenska k Maďarsku.

Tady je nutné, i s vědomím, že i slovenská strana, konkrétně slovenští ultranacionalisté, přiložila své polínko do rozhořených vášní, které někdo z povzdálí bude podle potřeby dále rozdmýchávat, zcela nekompromisně podpořit Slovensko a dát na vědomí, že Česká republika udělá vše možné, aby nejrůznějším provokacím pomohla Slovenské republice čelit. Jen tak lze v praxi potvrdit tolik proklamovanou nadstandartnost našich vzájemných vztahů. Na druhé straně bychom měli povzbuzovat demokratické maďarské kruhy k odporu proti představám velkého maďarského národa a obnovení velkého Maďarska, především připojením území sousedních států, které je obýváno maďarskými národnostními menšinami. A tak vytvářet určitou protiváhou podpory těmto i dalším projektům, která již dlouhodobě je poskytována odsunutými Němci. Destabilizace Ficovy vlády by byla i pro slovenský lid neštěstím. Je totiž i jedním z předpokladů pro event. opětnou účast nepříliš státotvorné, jemně řečeno, Strany maďarské koalice na vládě.

V současnosti polsko-německé vztahy jsou napjatější. Tlaky určitých německých kruhů, zvláště tzv. vyhnanců a revizionistů, revanšistů, na Polsko sílí. Polsko důrazně varuje před tímto německým trendem. Naše zahraniční politika by měla podpořit Polskou republiku zcela jednoznačně a potřebnou podporu jí podporovat celou potřebnou, třeba i neomezenou dobu.

Obdobně bychom měli postupovat v „případě“ Běloruska, Kuby, Ruska, Číny. Která vláda ČR postupuje jinak, ohrožuje naše národní a státní zájmy.

A ostatně si myslím, že konečně bychom měli na SRN, která je nástupnickým státem nacistické Třetí říše, požadovat zaplacení reparací, na které máme nárok. Patřím k lidem, kteří si nemyslí, že bychom si měli zaplatit za lepší česko-německé vztahy zřeknutím se reparacím. Každý agresor je povinen, a to zcela jednoznačně podle mezinárodního práva, nahradit přepadeným škody, jež svou agresí způsobil. Jde o pouhých cca 360 miliard předválečných korun československých. Dnes asi představují částku blížící finančním nákladům našich tří až čtyř našich státních rozpočtů. Bude mít pan dr. A. Vondra odvahu se o tomto našem nároku alespoň veřejně zmínit? Dr. O. Tuleškov

Volby

Opětně uvádíme, že KSH je občanským sdružením, které neusiluje o podíl na politické moci, o nějž bojují politické strany.

Přesto se domnívám, že jako občan mám právo se k volbám vyslovit. Pokud jde o volby do Senátu, pokládám za vhodné volit kandidáty, kteří prosazují ústavní zakotvení referenda, aby Senát mohl být svrchovaným lidem konečně zrušen, nebo ty uchazeče, kteří v průběhu volební kampaně prohlásili, že kandidují především proto, aby se zasadili o zrušení Senátu.

Senát je nadbytečný, sloužil a částečně snad i slouží jako lepší trafika pro některé politiky. Miliardy, které jeho provoz vyžaduje, můžeme investovat mnohem lépe v sociální oblasti, zdravotnictví, školství a vědě.

Kandidáti v místech jsou voličům alespoň částečně známí. Nevíte-li si rady, volte ty, kteří jsou sociální, snad ještě lepší, když budou křesťanskosociálního cítění a skutků.

Svého času M. Zeman údajně prohlásil, že když voliči se nezamlouvají sociální demokraté, ať volí komunisty. My k tomu dodáváme, ať volí i ty, kteří usilují o sociálně spravedlivou společnost. Pokud je mezi nimi málo křesťanů, je to naše chyba a ne voličů.

Ve volební kampani se zpravidla mluví i o dalších privatizací. Zastávám stanovisko, že privatizací již bylo dost. V žádném případě nelze dopustit, aby byly privatizováno zdravotnictví a sociální služby, penzijní fondy, ČEZ, železnice, pošta aj.

Připomeňme si ještě několik vět z lidovecké historie. V roce 1937 se v Praze konal IX. sjezd české zemské organizace Československé strany lidové. Ve sjezdové rezoluci bylo mimo jiné uvedeno: „Zabezpečili-li jsme svému lidu demokracii politickou, nevybudovali jsme dosud demokracii hospodářskou, takže náš hospodářský život úpí pod diktaturou kartelů, syndikátů a monopolů, které zhusta zapomínají, že zásady obecného dobra jsou neslučitelné s jejich výdělečným sobectvím. Nekontrolovatelné zisky těchto kolosů rostou z bídy nemajetných občanů a na troskách drobné a střední výroby. Tento stav je …trvale neudržitelný. …Není možné dále udržeti liberalistický řád, který umožňuje jedněm žít v blahobytu a druhým dává žebráckou mošnu. Není možné, aby v nadbytku životních potřeb měl lid hlad. … Proto je nejvyšším zákonem státu, aby svou politiku hospodářskou vedl ve prospěch těchto lidových vrstev pro uspokojení jejich spravedlivých potřeb a nikoli pro zisky kartelů a finančního kapitálu.“ Dost bylo privatizace!!

A. Petr, představitel zhruba 120 000 křesťanských odborářů, zdůraznil, že práce pro chudé a utlačené, práce pro sociální a hospodářskou spravedlnost jest skutečným naplněním příkazů Kristových a našeho programu.

Jistě se můžeme setkat s námitkou, že uvedené programové cíle jsou zastaralé, prostě překonané dobou. Když však si uvědomíme, jak v současnosti bohatí stále více bohatnou a chudí jsou chudší a jejich počet stoupá, můžeme zmíněné požadavky považovat za aktuální. My je za aktuální dále držíme. Pro ty, kteří i sociální doktrínu církve považují za dobou překonanou, ač je ve skutečnosti tak potřebným návodem k řešení především sociálních problémů, je křesťanství zřejmě přijatelné pouze bez sociální dimenze, přestože potom zůstává jen poloprázdným pojmem, slupkou se zbytkem obsahu. J. Skalský

K našim samizdatům (pozn. red.)

V září r. 2005 jsme vydali obsahově velmi poutavou brožurku „Od Hronu k Vltavě“, jejímž autorem je prof. PhDr. Vojtěch Žampach, CSc. Bylo pro nás milým překvapením, když jsme nedávno dostali do rukou skvěle udělanou, mapkami i fotografiemi vybavenou a obsahově doplněnou brožurku se stejným názvem od téhož autora. Zaslal nám ji pan prof. Žampach, který ve svém dopisu upozornil, že Futurou letošního léta vydaná brožurka je zkušebním kamenem pro vydání obdobných krátkých publikací. Doporučujeme ji Vaší pozornosti.

Nakladatelství Omego vydalo před několika měsíci publikaci „Moje pravda“, která obsahuje projev Slobodana Miloševiče, který ve dnech 31. srpna a 1. září 2004 pronesl před „Mezinárodním trestním tribunálem“ v Haagu. Tutéž publikaci, jíž přeložil J. Řezníček, jsme vydali asi rok předtím. Uvítali bychom praxi, kdyby alespoň některé publikace námi vydané, které mají samizdatovou formu, vydali zavedená nakladatelství.

V souvislosti s uvedeným není jistě bez zajímavosti, že naše v našem samizdatu vůbec poprvé vychází „Hlasy k českým dějinám“ (Sborník diskuse), Praha 1984 -1985), v němž jsou příspěvky i známých chartistů. Že tento chartistický sborník nemohl vyjít do listopadu 1989, lze pochopit. Proč však nebyl vydán po listopadu, když chartisté měli, zvláště zpočátku, téměř neomezené nakladatelské možnosti? Na vznesenou otázku odpověď ani nehledáme. Považujeme si, že tento rozsáhlý sborník můžeme, byť ve značně omezeném nákladu, vydat . Zásluha na jeho vydávání patří především doc. PhDr. L. Kohoutovi, CSc., jednomu z prvních chartistů.

Obracejí se na nás další a další autoři. K navázání potřebných kontaktů samozřejmě napomáháme. Velmi nás těší, že můžeme přispět i k rozšíření děl, zabývajících se „místní“ problematikou. S jedním z takových textů jsme Vás seznámili v brožurce „Povstání henleinovských ordnerů v září 1938 na Sokolovsku“, kterou jsme vydali v červnu tr. Autorem je Jiří John ze Sokolova. Uvedený autor nám též poslal dílko „Zajatecká nemocnice pro sovětské zajatce v letech 1941 – 1945 v Sokolově“ a článek Protižidovské akce na Sokolovsku.

Jak to vlastně bylo? V Libanou před několika měsíci byl zavražděn významný politik protisyrského zaměření. Důsledkem byly masové demonstrace, které byly zaměřeny proti přítomnosti syrských vojsk na území Libanonu. Syřané i pod mezinárodním tlakem pak museli svá vojska, v počtu asi 15 000, stáhnout.

Nepříliš dávno byl unesen jeden izraelský voják, záhy druhý. Vojska Izraele vpadla do Libanonu. Položme si otázku, zda by to Izrael mohl udělat, kdyby v této zemi byli i nadále dobře vyzbrojení Syřané. Zřejmě ne!

Co když vše bylo jinak? Libanonský politik třeba byl zavražděn nikoliv prosyrskými teroristy, ale silami, které měly zájem, aby Libanon nebyl dále ochraňován bojeschopnými syrskými jednotkami., aby poté se mohli ztratit dva izraelští voláci a tak vznikl důvod k překročení hranic s Libanonem. Že bylo v těchto politováníhodných bojích zabito kolem 1 000 nevinných libanonských civilistů, nedalo se nic dělat. Byly to údajně vedlejší nechtěné důsledky. Že část Libanonu je v troskách, to jsou přece také nechtěné důsledky. Že Izrael bombardoval i části Libanonu obývané křesťany, to zřejmě asi bylo nevyhnutelně nutné.

Velice litujeme všech obětí této politováníhodné, pro někoho i zavrženíhodné, války. Hluboce želíme každé oběti, ať již Izraelce, tak i Libanonce či jiných lidí. NEZABIJEŠ! To je jedno z přikázání Božích, na kterých stojí křesťansko-judaistická civilizace. Jako křesťané zavrhujeme vraždění lidí, ať se mu říká jakkoliv. –V.K.

Ohlédnutí za XIV. všesokolským sjezdem

Reakce k uplynulému všesokolskému sletu mohou být různé stejně jako názory jednotlivých komentátorů na budoucnost sokolského hnutí.

Polemicky toto hnutí hodnotil v příspěvku ze 7.7.06 komentátor Práva pan Hanák. Svoji úvahu uvedl tím, že i přes obětavost 16 tisíc cvičenců (správně 17 tis.) je sokolská myšlenka v dnešní době již mrtvá. Tvrzení dokládá nacionalismem Sokolů potřebným pouze v rámci sebezáchovy národa v období minulého století. S tím, že Sokol vychovával k bratrství, zdatnosti tělesné a duševní a k lásce k vlasti, pro které údajně v dnešní době „zpochybňující jakékoli hodnoty kromě peněz, za něj není a asi nebude náhrada.“

Ponechme stranou hodnocení provázanosti česko-německé společnosti v české kotlině s paradoxem poloněmeckého původu Tyrše a poločeského zakladatele turnerského hnutí Fridricha Jahna pocházejícího pravděpodobně z českých exulantů. Vždyť jeden z největších maďarských básníků byl slovenského původu a česká příjmení měla téměř polovina odsunutých Němců.

Jde o hodnocení tohoto hnutí v současnosti a budoucnosti.

Tak za prvé je Sokol se svými 250 tisíci členy nepopiratelně nejmasovější společenskou organizaci v rámci propagované občanské společnosti. Za další není vůbec pravda, že Sokol soustřeďuje hlavně starší lidi, jak by se dalo usuzovat z toho, že cvičenců Věrné gardy bylo na sletu nejvíce – téměř 2 tisíce. Statistika dokazuje, že mladých je veliká část členstva. A i na nedávném uplynulém sletu bylo vidět spoustu mladých v sokolských jednotách vzniklých před pár lety.

Dále je prokazatelné, že tělovýchova pomáhá k dlouhodobé aktivitě lidí a markantně pomáhá k udržení aktivity dříve narozených. – 92letá cvičenka není výjimkou. Významné jsou i místní a župní slety, které se často pořádají i v cizině a tak třeba v r. 1990 se naši Sokolové ve 14 autobusech zúčastnili obnovení Sokola v Paříži.

A po stránce ideové jsem toho názoru, že být pasivní k urážkám českého národa nelze.

Viz „sochař“ Černý-natěrač tanku na Smíchově a autor sochy sv. Václava na chcíplém koni a plastiky dvou pánů čůrajících na maketu České republiky. On a jemu podobní pisálkové z německé Mladé fronty a Lidových novin lžou o tom, že Češi k nám přišli jako doprovod avarských hord, bagatelizují odpor proti okupantům u nás v době protektorátu a snaží se změnit realitu porážky fašistického Německa a s tím spojených důsledků.

Zde má Sokol také a bude mít nezastupitelnou úlohu. Ten „boj ještě nenastal“.

Sudetští Němci nezrušili své provokativní požadavky. Na sjezdu CDU jsou slyšet slova o tom, že spolková armáda musí být vyzbrojena nejmodernějšími zbraněmi a má být zasazována i v zahraničí, i o celkové podpoře tzv. vyhnanců.

Rakouští představitelé naléhali, abychom zrušili ekonomicky a ekologicky naléhavý Temelín ( za vydatné podpory tzv. Jihočeských matek v čele s paní D. Kuchtovou, nynější místopředsedkyní Strany zelených, která jako jihočeská matka byla též financována určitými rakouskými skupinami – pozn. red.) a zřídili dvojjazyčné názvy obcí tam, kde kdysi žila německá menšina. Benevolentní však jsou, když v Korutanech vandalové ničí dvojjazyčné názvy v oblasti se slovinským obyvatelstvem. V dvojjazyčném Budyšíně v NSR zmizely lužickosrbské nápisy na obchodech z období NDR.

Ale Slované nejsou méněcenná rasa – to byl výmysl nacismu.

Nelze se smířit s kolaborantskými výroky některých našich vedoucích činitelů – viz urážka předsedkyně ČSBS A. Dvořákové ministrem zahraničních věcí Svobody výrokem „Musíte uvažovat o tom, že vaše biologické hodiny dochází“. Takto arogantně se neodvážil vystoupit na adresu sudetských Němců, kterým toleruje provokativní reprezentaci v Praze. Tento exponent KDU-ČSL se ale aktivně účastnil odhalení pomníku Habsburkům vybudovaného překvapující aktivitou starostky za ODS ve Františkových Lázních. (Vehan, starosta Pha 1, Habsburkem nás oblažil.)

Výchova k sobeckému prospěchářství, k bezohlednému obohacování na úkor ostatních prostřednictvím bulvárního tisku a někdy televize – to je to co naši mládež ohrožuje. Sokol a skautské hnutí vychovávalo a vychovává mládež v duchu aktivity, slušnosti a vzdělanosti, pracovitosti a humanity i prostého křesťanského lidství při schopnosti hájit svá práva a ideály. Tak tomu bude i nadále přes katastrofické řeči některých „hrobařů“.

Kromě ¼ mil. členů Sokola v České republice je ještě více než 40 tisíc Sokolů v dalších zemích (USA, Kanada, Austrálie, Slovensko, Švýcarsko, Rakousko) a sílí i v dřívějších místech silného působení (Polsko, Srbsko, Rusko, Lužice, Bulharsko, Francie a další). Sokolská myšlenka je živá i ve světě.

U nás jsme si vědomi toho, že mládež je naše budoucnost a proto za ni budeme dále bojovat. Sokol bude žít a sílit navzdory všem škarohlídům.

František Truxa, člen Ještědské župy

(Z knihy Františka Emmerta „Češi ve wehrmachtu“, str. 10-11, Praha, naklad. Vyšehrad 2005: „ Co s Čechy, také věděl (Hitler). Už v roce 1932 prohlásil: ´… Musejí pryč ze střední Evropy. Přesadíme Bémáky na Sibiř nebo do volyňské oblasti na Ukrajině.´

… Pociťoval k nim i rasovou nevraživost: ´Češi nejsou ani Slované (což pro něho rovněž nebyl čestný titul). Stačí Čechovi neostříhat fousy a podle toho, jak směřují dolů, se hned pozná, že jde o potomka mongoloidních kmenů …´

Češi přitom měli v nacistických kruzích i své ´zastánce´. Na základě rozsáhlého rasového výzkumu českého obyvatelstva, který se od ledna 1942 tajně prováděl na příkaz zastupujícího říšského protektora Hendricha mezi školní mládeží, byli Češi podle tehdejších pseudovědeckých rasistických měřítek klasifikováni jako národ ´dobré rasy´ vhodný k ´poněmčení´ a dokonce ´árijštější´než sudetští Němci, Rakušané, Bavoři nebo východní Prusové.“)

Soumrak levice v Čechách?

Po převratu v roce 1989 ovládla většinu občanů touha vydělávat hodně peněz a hromadit majetek.. K naplnění těchto tužeb mají větší možnosti zaměstnanci s vyšším vzděláním a majitelé živnostenských listů. Obojích je dnes mnoho, mají promyšlené svoje postupy v zaměstnání a podnikání. Nepotřebují přesvědčovat koho volit.

Je možné odhadnout, že asi čtvrtina občanů vydělá více než na zaplacení základních životních potřeb. Z nich volí levici málokdo. Více než polovina zaměstnanců nevydělá moc. Levice může mít zdánlivě dost voličů. Není ale jednoduché přesvědčit je o marnosti jejich tužeb vydělat mnoho peněz v mládí a o potřebě zdravotního a důchodového zabezpečení ve stáří. Pro lepší výsledek ve volbách musí ČSSD přesvědčivě zdůvodnit , např. jak uchovat současnou úroveň zdravotního a důchodového zabezpečení, jak snížit nezaměstnanost a dostat tuto argumentaci k občanům. Ale jak? Televize, rozhlas poklesly na zdroj zábavy a nadto jsou ovládány pravicově smýšlejícími vzdělanci.

Je málo pravděpodobné, že ČSSD bude rozhodněji hájit zájmy nemajetných občanů, např. podle švédského vzoru. Pravděpodobněji bude ČSSD snižování úrovně zdravotního a důchodového zabezpečení pouze zpomalovat..

… ČT pravidelně před volbami uvádí nějaký film o utrpení a popravách politických odpůrců KSČM. To jí spolehlivě snižuje, spolu s dalšími nejrůznějšími formami antikomunismu, volební výsledek. B. Dub

Jiří John

Protižidovské akce na Sokolovsku

Začátkem října 1938, když nacistické Německo obsadilo české pohraničí byla nad toto území vyslána zeppelinová vzducholoď, jež dostala jméno „Sudetenland“, čímž Německo chtělo demonstrovat svoji politickou, ale i technickou nadvládu. Ta přiletěla na letiště do Chebu, kde pro ni byl vybudován přistávací pylon, aby mohla být připoutána. Druhý den pak odletěla z Chebu směrem na Kynšperk nad Ohří a pak letěla nad Habartov (Heberspirk), kde byl shozen věneček květin k poctě ordnerů, zabitých při přepadu četnické stanice v obci v průběhu henleinovského povstání. Toto povstání bylo totiž v německých novinách popularizováno a vydáváno za odpor sudetských Němců proti útlaku a útisku ze strany ČSR. Z Habartova zaměřila vzducholoď směrem na Nové Sedlo do Karlových Varů., kde na letišti přistála. Další den pak pokračoval její triumfální let nad Krušnohořím směrem do Teplic a dále do Saska.

Jak v Kynšperku nad Ohří, tak i v Habartově, ale i v Novém Sedle vydali tamní henleinovští nacisté na počest letu této vzducholodi pohlednice, které tuto událost připomínají.

3. října 1938 přejel se svým doprovodem čsl. hranice u Kligenthalu v Sasku Adolf Hitler. Projel Markhausenem a Kraslicemi a přes Jindřichovice přijel do Sokolova. Zde se celá jeho kolona zastavila na prostranství před pivovarem (dnes je zde Obchodní dům Ural) a Hitler vystoupil z auta, aby podal ruku několika zraněným ordnerům z Habartova. Ti sem byli přeneseni na nosítkách z nedaleké okresní nemocnice.

V Sokolově, ale i všude jinde, kde kolona s Hitlerem projížděla, byly v městech i obcích postaveny slavobrány, obce vyzdobeny vlajícími prapory s hákovým křížem, všude davy obyvatel freneticky jásajících a vstřícně mávajících. Zfanatizované davy vítali svého „osvoboditele“. Ze Sokolova odcestoval pak Hitler se svou kolonou do Karlových Varů, kde jej čekal desetitisícový dav v čele s Henleinem a K.H.Frankem.

Zanedlouho potom nacisté udeřili. 10. listopadu 1938 ve 4 hodiny odpoledne vyšlehly plameny ze střechy synagogy v Sokolově. Akce zapálení a zničení židovské svatyně byla předem naplánovaná, připravená a řízená přímo z nejvyšších míst z Berlína. Místní hasiči měli zákaz hasit., měli rozkaz pouze dohlížet na to, aby se oheň nepřenesl na vedlejší budovy. Během dvou hodin požáru se zřítila kopule synagogy. Oheň byl hlídán hasiči ještě příští den.

Někteří představitelé města – i když stoupenci Henleina – se stavěli proti zničení synagogy a navrhovali, aby se v této budově zřídilo městské muzeum, neboť město samostatnou budovu muzea nemělo. Říšské státní vedení v Berlíně však tuto žádost okamžitě zamítlo a naopak do města vyslalo vyššího důstojníka SS z Plavna, aby vypálení a zničení synagogy ve městě zajistil, což také on s úspěchem provedl.

V Kynšperku nad Ohří neměla Židovská náboženská obec svoji synagogu, byla zde pouze modlitebna, jež stála na židovském hřbitově. Tento hřbitov byl v Kynšperku n. Ohří již z dob středověku, kdy se do Kynšperku přemístila židovská komunita z Chebu, kde došlo v roce 1350 ke krvavému pogromu a bylo zde vyvražděno několik stovek Židů. Ti, kteří přežili, se přemístili do Kynšperku, který již nespadal pod chebskou městskou pravomoc, neboť byl již na území českého státu. Hřbitov byl od roku 1933 chráněn památkovým úřadem, neboť zde byly zjištěny náhrobky ze 14. a 15. století.

Henleinovští nacisté dne 20.11.1938 modlitebnu podpálili a do ohně uvrhli i rituální židovský pohřební vůz. To jim ovšem nestačilo, vtáhli na židovský hřbitov , začali náhrobky kácet a kladivy, palicemi je rozbíjet a ničit. Dodnes je na tomto hřbitově řádění nacistických vandalů zřetelné i když, zásluhou některých nadšenců pro historii, je znát snaha některé pomníky znovu postavit, řádění a ničení je zřetelné.

Je příznačné, že členem této nacistické party byl zasloužilý příslušník nacistické Kriegsmarine, dnešní člen NPD, p. Rudolf Doyschner, který vydává, jako aktivní příslušník sudetoněmeckého landsmanšaftu, občasník „Königsberger Nachrichten“ a v něm zle hanobí a nadává, jak českým dějinám (v roce 1945 vtrhli do Knšperku následníci husitských vrahů a lupičů, atd.), tak i současným aktivním vlastencům, neboť má aktuální zprávy a sleduje i současnost u nás.

Na Sokolovsku a Kraslicku žilo několik stovek židovských rodin a od nepaměti se většina z nich hlásila k německé národnosti. Byli mezi nimi i lidé, jež byli stoupenci velkoněmecké myšlenky a byli nacionálně a často i protičesky zaměření. Drtivá většina těchto lidí byla odtud do roku 1943 odtransportována do terezínského ghetta a odtud pak do vyhlazovacích táborů v Polsku a v Pobaltských zemích. Konce války se dočkalo pouze několik jedinců.

Desítky tisíc těchto židovských občanů transportovaných do vyhlazovacích táborů jsou ovšem některými sudetoněmeckými historiky započítávány do čtvrtmilionové ztráty sudetských Němců, kteří zemřeli nebo přišli jinak o život, v důsledku odsunu z ČSR. Ačkoliv čeští a někteří kvalifikovaní němečtí historikové vypočítali předčasná úmrtí a ztráty v souvislosti odsunem až na 30 000 lidí, dodnes sudetoněmecký landsmanšaft operuje ztrátami ve výši 250 000 lidí, aniž by doznal, že zahrnuje i 100 000 – 150 000 židovských obětí nacistické hrůzovlády.

Před časem jsem zjišťoval na odboru výstavby Městského úřadu v Sokolově některá data a údaje o výstavbě sokolovské synagogy. Ačkoliv jsou zde archivovány doklady o stavebních objektech z 18. a 19. století, doklady o stavbě synagogy zde nejsou. Synagoga zde nebyla a nikdy neexistovala. Nenávist nacistů byla i v tomto směru důkladná a nekompromisní. Vše bylo zničeno a odstraněno.

I v Sokolově je židovský hřbitov. I zde jsou převrácené a zničené náhrobky, ale nejsou však tak devastované a rozpadlé jako v Kynšperku nad Ohří.

V době, kdy hořela synagoga v Sokolově, byly vypáleny a zničeny synagogy v Chebu, v Mariánských Lázních,, Františkových Lázních a v Karlových Varech. To dokazuje, že akce byla naplánovaná a řízená přímo z Berlína, z nacistického ústředí.

***

Mýtus privatizace

Všechno je jinak, ale jak?

Připravil prof. Tibor Vaško

Jeden ze současných „top-star“ filosofů, Slavoj Žižek, říká, že základní ideologická úroveň je nevědomá fantazie strukturující naši společenskou realitu. Tato myšlenka mne napadá pokaždé, když slyším „betonovou pravdu“, že soukromé podniky jsou efektivnější, než státem vlastněné. Připouštím, že po zavedení přívlastků by to mohla být pravda, totiž že dobře vedené soukromé podniky jsou efektivnější než špatně vedené státní podniky.

Opačně to platí také. Vždyť Enron, Permalat, LZCM, atd. byly soukromé podniky a neskončily slavně. Zde by to mohlo skončit, kdyby z toho mýtu nevznikl jeden ze základních pilířů neoliberální ekonomické politiky – tj, že privatizace všeho je jediná spolehlivá cesta vzhůru, nyní již zvláště privatizace, dříve obvykle veřejných služeb, jako pošta, železnice, zásobování vodou a péče o odpadní vody, vzdělávání, zdravotnictví energetika atd. Mámení privatizací je vždy doprovázeno sliby různých výhod pro spotřebitele. V časopise Matrix (březen-duben 2006) Viktor Farkas v článku pod názvem „Soukromé podniky pracují lépe – moderní mýtus“ uvádí řadu zajímavých příkladů na toto téma.

Zatím jsou dobře známá selhání privatizace energetiky (například v Kalifornii) a železnic (například „British Railway“ v Anglii). Farkas uvádí, že i v Německu soukromé železnice nutno subvencovat a hrozí, že tyto subvence se zdesetinásobí, proto nepřekvapí, že se předpovídá, že přechod dopravy na koleje nemusí dopadnout dobře. Farkas podotýká, že že spotřebitel je obecně vystaven situaci, kde si nemůže tak lehce pomoci jako v dopravě, kde přesedne do svého vozu, kde zná kvalitu svých brzd, místo toho, aby jel ve za drahou jízdenku vlakem, v soupravě o neznámé kvalitě brzd. Proto „privatizační piráti“ právě hledají obory, kde se jim uživatel tak lehce nevyvlékne z „požehnání“ privatizace. Takových oborů je hodně a nyní se můžeme podívat na jeden z nich, na zásobování s pitnou vodou, kterou potřebuje každý, proto učarovala privatizátorům.

Velké „Loupežné vodní tažení“

1) Bolivie.

Velký náhončí privatizace, Světová banka, přinutila Bolívii v roce 1999 privatizovat zásobování  vodou a vláda dala koncesi jedné americké stavební společnosti. Během několika týdnů cena zásobování vodou stoupla o 200 %. Ve městě Cocha-bamba (třetí největší město v zemi) došlo kvůli tomu k povstání, které se rozšířilo na celou zemi. Po několika měsících zuřivých srážek manažeři americké firmy utekli ze země. Vláda odvolala koncesi a zůstal jí v rukou soudní proces o náhradu škody ve výši 25 milionů dolarů. Po dvouletém tajném jednání soukromá firma v roce 2003 stáhla žalobu, protože dostala dobré „kšefty“ v Iráku a v New Orleansu. Dokud soukromý koncern měl monopol na vodu, soudním příkazem zakázal v chudých čtvrtích chytat dešťovou vodu do van a používat ji jako pitnou nebo k praní. Chudé rodiny musely vydat až třetinu příjmu na krytí spotřeby vody.

2)Jakarta

V Jakartě, kde veřejné zásobování vodou bylo privatizováno a pak opět vráceno do státních rukou, aby posléze bylo předáno dvěma nadnárodním společnostem, cenová spirála rychle stoupá. V dubnu 2003 stoupla cena vody o 40 % na 49 centů za kubík. To se stalo v zemi, kde většina obyvatelstva musí vystačit méně než s dvěma dolary na den. K tomu kritici dodávají, že „soukromá voda“ z vodovodní sítě je všechno jiné než chutné luxusní zboží. Kdo ji chce pít, musí kupovat drahou balenou vodu.

3) USA

Abychom správně popsali, co se událo, nutno začít poněkud zeširoka. Jde totiž o firmu i u nás známou – RWE. Tato firma byla založena 25. dubna 1898 v Essenu, aby zabezpečila město elektřinou. Od té doby se rozvíjela a v její správní radě byli lidé jako např. Konrád Adenauer.

Tato firma diverzifikovala v roce 2000 do oblasti zásobování vodou, když koupila britskou firmu Thales Water. V roce 2003 převzala za 8 miliard Euro americkou firmu Water Works, která zásobuje 15 milionů spotřebitelů v 29 státech USA a 3 kanadských provinciích. Tehdy se slibovalo vybudování trvalého partnerství s americkými městy a obcemi. Po třech letech chce RWE svoji americkou pobočku prodat s nejvyšším možným ziskem. V USA vzniklo občanské hnutí (www. Foodandwaterwatch.org), která chce zásobování vodou „rekomunalizovat“, tj. vrátit zpět obcím a městům (Zeit _Fragen, Zürich, 15. května 2006), dokonce starostka města Urbana (stát Illinois, USA) , paní Laurel Prussing, přijela na výroční shromáždění koncernu RWE 16. dubna s cílem vysvětlit důvody „rekomunalizace“.

4) Velká Británie

V roce 1989 Margret Tchatcherová prosadila privatizaci zásobování vodou. Přineslo to vysoké zisky investorům, ale také velké náklady spotřebitelům. Slíbená údržba sítě se nekonala a v Londýně 30 % vody se ztratí mezi vodárnou a spotřebitelem. Vzniká dokonce nebezpečí, že při velkém dešti se fekálie mohou dostat do Temže, za co při prvním hodnocení výběru pro olympijské hry 2012, město dostalo záporné body. Daily Mail již v roce 1994 mluvil o „loupežném vodním tažení“.

V mnoha městech, mezi nimi Berlín, Mühlheim, Londýn, Jakarta a v dalších, vznikají občanské iniciativy pro rekomunalizaci zásobování vodou.

Tyto skutečnosti se zatím málo analyzují, protože trvá opojení z úspěchů ve střední Evropě, kde se podařilo vydělat na privatizaci zásobování vodou, aniž veřejnost v těchto zemích protestovala proti zvýšení nákladů. Přenechávám sociologům, aby vysvětlili, proč tomu tak bylo.

Klidné přijetí „požehnání“ privatizace ve střední Evropě dokonce přivedlo EU k tomu, aby u příležitosti Mezinárodního roku vody v roce 2003 požadovala důrazně privatizaci zásobování s vodou.

U nás také účty za vodné a stočné vesele rostou. Nestálo by za to se tím zabývat podrobněji? (Převzato z emailového listu SOK z 8.8.2006)

Britští konzervativci: privatizace železnic byla chybou

Konečně přiznala britská Konzervativní strana, že privatizace britských železnic byla chybou. Hříšník udělal pokání, i když to je s patnáctiletým zpožděním. Důsledkem privatizace je neefektivnost, dlouhá zpoždění, plýtvání a státní dotace jsou nevypočitatelné a nikdo se nezpovídá z toho, kolik jich je a proč jsou vypláceny.

V Británii, když spácháte podvod, který zpronevěří tisíce liber, skončíte ve vězení. Když přivedete významné průmyslové odvětví na kolena a způsobíte v důsledku své nekompetence škody ve výši miliard liber, dostanete místo v londýnské City. Tak byly odměněny osoby, odpovědné za privatizaci britských železnic. Lord Lamont skončil v bance Rothschild, Lord Macgregor v bance Hill Samuel a autor celé privatizace železnic, Sir Steve Rondon z ministerstva financí v Royal Bank of Scotland.

Všichni tři byli varováni, že Zákon o privatizaci železnic z roku 1993 bude katastrofou. Nesmysl, řekli, my tomu rozumíme lépe. Doufám, že banky počítají své lžičky, píše komentátor Simon Jenkins v deníku Guardian a pokračuje: Do sedmi let po privatizaci stály britské železnice daňového poplatníka třikrát více, než kolik stály před privatizací (státní dotace se zvýšily z 1,3 miliardy liber a 3,7 miliardy liber). Historikové Terry Gourvish a Christian Wolmar zdokumentovali následný chaos jako pravděpodobně nejhorší případ zničení britského průmyslového odvětví vládou od roku 1945 ( a že existuje mnoho případů, které tomu konkurují).

V osmdesátých letech se financovalo z prodeje jízdenek 76 procent nákladů na provoz státní železnice; loni se financovalo z prodeje jízdenek jen 42 % nákladů na provoz zprivatizovaných železnic. Britská vláda restrukturalizovala železnice třikrát, takže je vlastně znovu znárodnila. Provozuje množství složitých vládních železničních kontraktů. Železniční trasa Londýn-Edinburk, která byla v době státních železnic zisková, nyní vyžaduje státní dotaci ve výši 400 milionů liber ročně., což je polovina veškerých dotací, které dostávaly britské železnice v roce 1989.

Provozovatelé soukromých železnic nedávno požadovali zvýšení těchto dotací, protože prý do deseti let budou dopravovat o třicet procent více cestujících. To by snad mělo znamenat méně dotací? Někdejší ředitelé britských státních železnic věděli, že Zákon o železniční privatizaci z roku 1993 byl nesmyslný. Věděli, že vytvoření samostatné společnosti, zodpovědné za železniční koleje, zlikviduje disciplinu managementu, povede k astronomickému zvýšení nákladů na infrastrukturu a vyvolá soudní procesy s přemírnou regulací. Někdejší státní britské železnice měly své nedostatky, ale byly nejefektivnější v Evropě.

Když byly britské železnice vlastněny státem, stát do jejich provozu skoro nemusel zasahovat. Po jejich privatizaci začala být státní regulace zcela neurotická. Strategické vedení bylo nahrazeno regulací a management odmítáním odpovědnosti a soudními spory. Rozkvetla byrokracie. Ve vládě bylo až 40 regulačních úřadů, dohlížejících na zesoukroměné železnice. Dnešní britské soukromé železnice jsou jako restaurace, kde kuchyni vede jiná firma než jídelnu a lítačky mezi oběma místnostmi hlídá právník.

Nic by víc neobnovilo autoritu Konzervativní strany, než kdyby přiznala, že v devadesátých letech způsobila velkou britskou železniční katastrofu. Britské železnice je nutné rychle zase znárodnit, míní konzervativní britský autor.

(Převzato z Britských listů z 20.7.2006)

(Stane se tento „příklad“, vedle podobných výsledků, poučením pro nás? –pozn. red.)

Křesťanskosociální mírové forum

„Dát duši Evropě – Poslání a odpovědnost církví“

Pod tímto tématem se ve Vídni ve dnech 3.-5.5. 2006 konala mezinárodní konference, která byla spoluorganizována Oddělením pro zahraniční církevní vztahy Moskevského patriarchátu a Papežskou radu pro kulturu. Hostitelem byl rakouský katolický fond „Pro Oriente“.

Delegaci Ruské pravoslavné církve vedenou metropolitou smolenským a kaliningradským Kyrilem tvořili duchovní, bohoslovci, pravoslavní veřejní činitelé, žurnalisté, spolupracovníci různých církevních zařízení.

Konferenci zahájil vídeňský (red. : římskokatolický) arcibiskup Christoph Schönborn, který podtrhl význam pravoslavno-katolického dialogu při jednání o křesťanských kořenech Evropy.

Přednáška metropolity Kyrila analyzovala cesty formování evropské identity pod vlivem západního i východního křesťanství a poukázala na zásadní výzvu, před nimž v současné době stojí křesťanstvo v Evropě.

Shromáždění pozdravil také Paul Poupard, předseda Papežské rady pro kulturu a Papežské rady pro mezináboženský dialog. Přečetl poselství, v němž účastníky oslovil jménem papeže Benedikta XVI. státní sekretář Svatého stolce Angelo Sodano. Potom kardinál Paul Poupard ve své přednášce vyložil stanovisko římskokatolické církve vzhledem k roli křesťanstva v historii evropské kultury a k jejímu současnému stavu.

V průběhu konference byla projednána témata, která ukazují na vzájemnou souvislost základních hodnot křesťanství a různých aspektů života současné evropské společnosti jako např. „Evropa: církev před výzvou globalizace a současnosti“, „Vliv křesťanské etiky v politice, ekonomice a sdělovacích prostředcích“, „Dialog církví s jinými náboženstvími a s humanismem sekularizovaných kultur“.

(Podle elektronických zpráv Moskevského patriarchátu z 3. a 6.5.2006 připravila mp).

Pro informaci byl přeložen proslov biskupa Hilariona, který byl zveřejněn v bulletinu Europaica. Myslím, že v něm předložený rozbor situace a návrh na řešení si zaslouží naši kritickou pozornost.

Ohrožené křesťanství, biskup Hilarion Alfejev, Vídeň, 3.-5. května 2006

Křesťanství je dnes podle počtu věřících největším světovým náboženstvím. Je pevně zakotveno v mnoha evropských zemích. V řadě východoevropských států probíhá znovuzrození víry, obnovují se nebo staví tisíce kostelů a stovky klášterů, zakládají se duchovní vzdělávací instituty, miliony lidí znovu nacházejí cestu k Bohu. Zdá se, že není žádného důvodu pro obavu o osud křesťanství.

Posuzujeme-li ale situaci šířeji a pokoušíme-li se pohlédnout do budoucnosti, nevypadají perspektivy křesťanství už tak radostně. V některých oblastech světa lze pozorovat tendence, které – jak se mi zdá – musejí vyvolávat vážné obavy. Poprvé po mnoha desetiletích lze mluvit o podstatném oslabení křesťanství v Latinské a Jižní Americe, kde statisíce věřících se přidávají k sektám, novým náboženským hnutím a různým charismatickým skupinám. V severní Africe přivodily skandály , které byly vyvolány nenormálními způsoby chování duchovních, církvi tak vážnou škodu, že celé diecéze byly nuceny vyhlásit bankrot.

V Evropě, kolébce západního křesťanství, probíhají znepokojující procesy. V mnoha zemích západní Evropy panuje katastrofální nedostatek kandidátů na kněžský úřad, kteří se musí importovat z východní Evropy, Asie a Jižní Ameriky. Počet mladých lidí, kteří sami sebe označují za křesťany a navštěvují kostel, značně klesá. Podle statistik poklesl ve Vídni počet členů katolické církve poprvé po mnoha staletích pod 50 %. Demonstrativní výstup z církve se stal každodenním jevem; někteří bývalí věřící si dokonce přejí, aby jim bylo vystaveno potvrzení, že jim udělená svátost křtu je anulována.

Tradiční křesťanský názor na manželství už v Evropě nepřevládá. S rodinami s mnoha dětmi se setkáte zřídka, přibývá rodin s jedním dítětem, je stále více manželství bezdětných a případů, kdy dítě/děti vychovává pouze jeden rodič. Křesťanského obyvatelstva Evropy neustále ubývá; zároveň se velmi rychle zvyšuje počet evropských muslimů.

Všechny tyto procesy jsou dobře známé, jak v církevním, tak i světském tisku se o nich dost informuje. Nezmiňuji je proto, abych vzbuzoval paniku, nýbrž proto, abychom mohli společně uvažovat jak o výzvách, před kterými dnes tradiční křesťanství stojí, tak i o odpovědích, které můžeme na tyto výzvy společně dát.

Výzvy přicházejí dnes pro křesťanství jak zvnitřku, tak zvenčí. Výzev z vnějšku je velmi mnoho. Je to především militantní sekularismus, který v oblasti evropské společnosti dobývá stále zřetelnějších vítězství a prohlašuje se za jediný legitimní světonázorový systém, na jehož základu má být založen nový světový pořádek – jak v Evropě, tak i mimo její hranice. Snaha vytlačit náboženství ze sféry veřejnosti, přidělit mu místo na periferii lidského života, odkázat je výlučně do oblasti soukromého života každého jednotlivce – takový je onen program, jehož realizaci prosazují zastánci militantního sekularismu. Jsme svědky důsledné, systematické a cílené agrese sekularismu vůči zbytkům evropské křesťanské civilizace, která má být jednou provždy zničena. Tato agrese se děje za slavnostního bubnování zastánců demokracie a liberálních hodnot, za hlasitého pokřiku na obranu lidských práv a svobod občanů. Při tom se ale zpochybňuje jedno základní lidské právo – smět veřejně vyznávat víru v Boha; v ohrožení se ocitá právo lidského společenství uspořádat svůj život na základě náboženského světového názoru.

Útok militantního sekularismu na křesťanství nabývá na síle v kontextu globalizačních procesů, které se týkají všech větších vrstev obyvatelstva po celém světě. Globalizace je různorodý, mnohostranný a mnohovrstevní proces. Globalizace ovlivňuje jak svět jako celek, tak jednotlivé země a oblasti, jak celé lidské společenství, tak také konkrétní lidi; týká se politiky a ekonomie, morálky a práva, vědy a umění, vzdělání i kultury. Globalizace vtiskuje svou pečeť prakticky všem sférám činnosti a života člověka, snad s jedinou výjimkou: náboženství. Pouze náboženství se dnes důsledně staví na odpor zoufalému tlaku globalistu a vstupuje do nerovného boje na obranu oněch hodnot., které považuje za zásadní a proti kterým se staví globalizace. A pouze náboženství je sto postavit proti ideologii globalistu svůj systém duchovně morální orientace, který zakládá staletími osvědčená zkušenost generací, která byla formována v době před globalizací.

Křesťanství je vyzýváno také onou „diktaturou relativismu“, o níž několik dní před svým zvolením za římského papeže hovořil kardinál Joseph Ratzinger. Podle jeho slov „relativismus neuznává žádná omezení a pozvedá vlastní ego člověka a jeho přání za poslední kriterium“. Relativismus se stal dominující ideologií v oblasti evropských základních, středních i vysokých vzdělávacích zařízeních. Od raného dětství se do člověka vtiskuje , že neexistují žádné absolutní morální normy a hodnoty, že náboženství je rekvizitou minulosti a že vlastní blaho a pohodlí se pro člověka musí stát nejvyšší hodnotou. O této tendenci v oblasti vzdělávání hovoří liberální filosof F. Fukuyama s netajeným uspokojením : „Moderní vzdělání stimuluje určité tendence k relativismu, tj. učení, v němž jsou všechny hodnotové horizonty a hodnotové systémy relativní, místně a dobově vázané a žádné výpovědi nejsou pravdivé. … Na konci dějin poslední člověk ví, že se nevyplatí riskovat život pro nějaký velký cíl, protože vidí dějiny plné zbytečných bitev, v nichž lidé navzájem bojují, aby se rozhodlo, má-li být člověk křesťanem nebo muslimem, protestantem nebo katolíkem.“

Ale skutečnost dosvědčuje, že pro miliony lidí na zeměkouli v žádném případě není lhostejné, jsou-li křesťany nebo muslimy, protestanty, pravoslavnými nebo katolíky. A mnoho z nich je ochotno nejen svůj život „riskovat pro nějaký velký cíl“, ale v případě nutnosti jej položit za svoji víru, jako tomu bylo v případě desítek tisíc mučedníků a vyznavačů víry v Rusku 20. století . Jejich nasazení pro víru a také ve svém rozměru bezpříkladné náboženské znovuzrození posledních 15 let v Rusku a řadě východoevropských zemí jsou svědectvím toho, že náboženská etapa ve vývoji zdaleka nepatří do minulosti a že víra dokáže lidi inspirovat i v našich dnech, jako tomu bylo před staletími.

Když sekularismus odvrhl ony duchovně-morální hodnoty, které tvoří základ tradičního náboženského světového názoru, nezasadil tak ránu ani tak náboženským společenstvím, jako spíš celé lidské společnosti, především rodině a dětem. Tradiční představy o nerozlučitelnosti manželství, o manželské věrnosti a požehnání v dětech byly pohřbeny: Tyto představy jsou v Evropě se strany liberálů a demokratů všech odstínů systematicky poplivávány a hanobeny. Namísto manželské věrnosti se propaguje „volná láska“, životní svazek homosexuálu se staví naroveň manželskému svazku, proti požehnání v dětech se staví „plánované rodičovství“. Zničení zřízení „rodina“ je závažným zločinem proti lidstvu, za nějž před dějinami ponesou odpovědnost liberálové a přívrženci sekularismu. Právě zřeknutí se tradičně rodinné morálky je u kořenů oné těžké demografické krize, která zasáhla mnoho zemí Evropy a které její křesťanské obyvatelstvo ohrožuje vymřením.

Totalitářské sekty a tak zvaná nová náboženská hnutí jsou další reálnou misijní výzvou pro církve 21. století. I na tuto výzvu bychom měli odpovědět společně. Podle slov Jeho svatosti patriarchy moskevského a celé Rusi Alexije podrobují totalitářské sekty a nová náboženská hnutí „celý systém křesťanských hodnot revizi, když se pokoušejí nalézt světonázorový základ v reformních východních náboženstvích, v esoterici a někdy také v obyčejném okultismu“. Tato hnutí a sekty „důsledně podkopávají staletí starých tradic a principů národů, rozdmýchávají konflikt se společenskými institucemi a vyhlašují válku církvi Kristově“. Jejich destruktivní činnost „nevede jen ke zfalšování smyslu křesťanské zbožnosti, ale také ke zničení národní duchovní kultury“.

Dnešní přívrženci sekt využívají nejnovějších metod kontroly nad vědomím lidí, propagandy a reklamy; mnoho sekt disponuje mocnými finančními strukturami. Nekontrolovaná činnost „nových náboženských hnutí“ přivodí vážné škody zdraví člověka, pohrdá základními lidskými právy, ohrožuje rodinu, společnost a stát a zpochybňuje tradiční hodnoty. Odvolávajíce se na výhradní zákonnost a zamlžujíce své pravé zájmy ukrývají se vůdci sekt velmi často za různá náboženská, politická, obrozenecká, kulturní a jiná provolání.

Nebezpečí pseudoreligiozní expanze zřejmě rozpoznaly některé evropské země jako Německo, Francie, Belgie a Polsko už dávno: Tyto země přijaly řadu opatření k omezení činnosti destruktivních hnutí a sekt. Problematika sekt a nových náboženských hnutí byla vyjádřena v dokumentech a usneseních valného shromáždění Rady Evropy, v doporučeních Evropského parlamentního shromáždění a v usneseních Ministerské rady EU a Evropského parlamentu.

Církev ale nemůže tento problém odsunout stranou také z moci svého povolání ke stálému dosvědčování pravdy. Musíme také uznat, že určitý podíl viny na širokém rozšíření sekt leží u nás, zástupců tradičních církví. Statistika ukazuje, že se k sektám většinou nepřidávají ateisté, kteří se náhle obrátili k novému, pro ně zajímavému učení, nýbrž lidé, kteří v církvi nebyli slyšeni tam, kam se o duchovní radu obrátili a kde nenašli nutnou pozornost a potřebné pochopení. Musíme se pozorněji a ochotněji věnovat problémům moderních lidí, z nichž mnozí dnes v církvi hledají podporu v těžké životní situaci. Musíme s lidmi mluvit v řeči moderní společnosti, jejíž život a problémy bychom měli znát. Bez bázně bychom měli odhalovat neblahé případy, při čemž nesmíme zapomínat, že náš boj je proti lži a ne proti člověku. Přívrženci sekt jsou děti Boží, „pro něž Kristus zemřel´. On miluje každé své stvoření stejně.

Další výzvu představuje pro tradiční křesťanství islámský fundamentalismus. Pravidla politické slušnosti vlastní většině Evropanů nepřipouštějí mluvit o „islámské hrozbě“. Nejčastěji slyšíme, že islám je mírumilovné náboženství a že pouze jednotliví extrémisté a teroristé se ho pokoušejí zneužít pro své antihumánní cíle. V kontrastu k těmto řečem je ale v Afganistánu za přestup ke křesťanství udělován trest smrti, v Indonésii vypalují muslimové křesťanské kostely a v Kosovu probíhá před zraky celého světového společenství a za přítomnosti tak zvaných „mírových sil“ systematické a barbarské ničení starobylých křesťanských svatyň. Liberální politici vyzývají muslimy, aby se integrovali do západní společnosti, ale mnoho muslimů o to vůbec neusiluje, naopak od jednotlivých zvlášť militantních imámů přicházejí výzvy, aby byla celé západní civilizaci vyhlášena svatá válka a aby byla Evropa dobyta.

Mluví-li se o výzvách tradičnímu křesťanství se strany křesťanství samotného, je to podle mého mínění nejzávažnější liberalizace dogmatického, eklesiologického a morálního učení v mnoha protestantských společenstvích. Tento proces vedl na eklesiologické rovině k zavedení kněžství žen a k celé řadě jiných, z hlediska tradičního křesťanství nepřijatelných, novot. V oblasti křesťanské etiky vedl tento proces zvláště k revizi tradičních představ o manželství a rodině, o manželské věrnosti a cudnosti, k uznání takzvaných „homosexuálních manželství“ a dokonce k zavádění zvláštního rituálu „požehnání“ tohoto druhu životních svazků. V učení vede právě tento proces nezřídka k dogmatickému relativismu, který dovoluje volný výklad mnoha základních pravd křesťanství, jako třeba učení o svaté Trojici a o zmrvýchvstání Kristově. Je stále obtížnější mluvit o „křesťanství“ jako o jednotném systému věrouky a morálky: Stále zřetelnější a do nebe volající se stává hluboká propast v názorech mezi křesťany tradice a křesťany liberálního proudu.

V takové situaci se konsolidace sil oněch křesťanských společenství, která jsou ochotna hájit tradiční verzi křesťanství proti všem možným liberálním verzím, stává naléhavou a nezbytnou. K těmto společenstvím patří především katolická a pravoslavná církev i staroorientální (předchalcedonské) církve. Nemluvím zde teď o oněch vážných dogmatických a eklesiologických názorových rozdílech, které mezi těmito církvemi existují a které mohou a musí být projednávány v rámci bilaterálních rozhovorů. Mluvím o nutnosti jisté strategické aliance mezi těmito církvemi, o jistém paktu nebo smlouvě na obranu tradičního křesťanství jako takového, na obranu především před výzvami moderny, přicházejícímu jak zevnitř, tak zvenčí, ať je to liberalismus sektářství, islámský fundamentalismus, militantní sekularismus nebo relativismus.

Křesťanský konservatismus je až podnes v Evropě ztotožňován skoro výlučně s katolickou církví, při čemž je stanovisko pravoslavných méně známo. Když by katolíci vystoupili v jedné frontě, stal by se hlas pravoslavných církví významně slyšitelnějším a pozici katolické církve by se dostalo mocné dodatečné podpory. Nesmíme zapomenout, že v Evropě žije v současné době asi 280 milionů katolíků a asi 210 milionů pravoslavných. Společně by vytvořili armádu půl miliardy, která by byla sto hájit své hodnoty a ideály.

Katolíci a pravoslavní by se měli společně vydat na cestu obrany především tradičních morálních hodnot jako je rodina, požehnání dětmi a manželská věrnost. Bohužel máme s většinou protestantů v těchto otázkách závažné divergence, nemluvě o zásadních divergencích teologické eklesiologické povahy. Jako příklad bych chtěl uvést rozhovor s jedním luteránským biskupem, který se odehrál v rámci dialogu s jednou ze severních luterských církví. Pokoušeli jsme se vypracovat společný dokument o obraně tradičních hodnot. Šlo o potraty. Zeptal jsem se: „Můžeme ve společném dokumentu napsat, že potrat je hřích?“ Odpověď luteránského biskupa byla následující: „Přirozeně nepropagujeme potraty, dáváme přednost bránění početí.“ Ptal jsem se dál: „Ale je potrat z hlediska Vaší církve přesto hříchem nebo ne?“ Luteránský biskup ani potom jednoznačně nepřitakal tomu, že potrat je hříchem.

O čem lze vést dialog, když potrat není hříchem, když „homosexuální manželství“ je velkolepé a bránění početí výborné? Pouze katolíci a pravoslavní zachovávají v dnešní Evropě tradiční pohled na rodinné hodnoty a v tomto ohledu jsou pravoslavní a katolíci strategickými partnery.

Jak pravoslavní, tak katolíci musí dnes zodpovědět jednu otázku: Můžeme se, ač nejsme jednou církví, vzhledem k vnějšímu světu učit jednat jako jedna struktura, jako spolek stejně smýšlejících, jako strategičtí partneři? Mnoho pravoslavných je přesvědčeno o tom, že to můžeme a toto přesvědčení sdílí – pokud je mi známo – i značný počet katolíků.

Strukturu, která by katolíkům a pravoslavným dovolila vystupovat v jednotné frontě, lze pojmenovat různě. Když jsem více než před jedním rokem v den volby Benedikta XVI. za římského papeže poprvé navrhl vytvoření takové struktury, nazval jsem ji „pravoslavno-katolická aliance“. Od té doby přišlo mnoho ohlasů, převážně kladných. Někteří se ale pohoršovali nad slovem „aliance“, v němž viděli militaristické a politické konotace. Přirozeně, že hlavní věcí není pojem, ale idea sama. Pro mne bylo důležité nalézt takový pojem, který by neobsahoval žádné eklesiologické konotace a nedával možnost pochopení , jako by se navrhovala nová unie mezi pravoslavnými a katolíky k dosažení jednoty ve věrouce. Navrhovanou strukturu lze nazvat například pravoslavno-katolickým výborem pro spolupráci v Evropě nebo konsultativní radou.

Na Eucharistickém kongrese v Bari v květnu 2005 ostatně zmínil kardinál Walter Kasper, prezident Papežské rady pro podporu jednoty křesťanů, ideu pravoslavno-katolického „koncilu“. Tato idea byla v pravoslavných kruzích přijata různě, protože slovo „koncil“ má v této souvislosti nanejvýš specifickou konotaci: Upomíná na koncil ferrarsko-florentský a jiné podobné koncily, na nichž katolíci vnucovali pravoslavným unii.

Jsem toho názoru, že v nynější etapě je ještě příliš brzy hovořit o „koncilu“ s cílem dosažení jednoty ve věrouce a eklesiologii. Měli bychom daleko spíše hovořit o strategické spolupráci s cílem vypracovat společné stanovisko v sociálních a morálních otázkách – o alianci, výboru nebo konzultativní radě, která by pravoslavným a katolíkům pomohla k tomu, aby nehájili vlastní zájmy, nýbrž zájmy tradičního křesťanství jako takového.

K navrhované struktuře by mohli patřit ti katoličtí biskupové, kteří tvoří Komisi evropských biskupských konferencí (COMECE), a z druhé strany oficiální zástupci těch pravoslavných zemských církví a staroorientálních (předchalcedonských) církví, které mají v Evropě diecéze nebo farnosti. Jiné organizační modely této aliance jsou jistě také možné.

V rámci navrhované organizace by mohly být diskutovány – jak už bylo zmíněno – především sociální a etické otázky jako vztah k sekularismu a relativismu, problémy biotiky a biotechnologií, umělého přerušení těhotenství, bránění početí, klonování, euthanasie a mnoho dalších otázek. Ve všech takových otázkách by mohla tato organizace v partnerské autoritě vést dialog s evropskými mezinárodními organizacemi, jako je třeba s Evropskou komisí, Evropským parlamentem a Radou Evropy. Při diskusi o těchto otázkách by mohla organizace zastupovat tradiční křesťanství také v dialogu s islámem, židovstvím a jinými světovými náboženstvími.

V rámci Evropské pravoslavno-katolické aliance nebo Výboru pro spolupráci nebo Konzultativní rady by mimo to mohl být vypracován „Kodex chování“ pro katolíky v pravoslavných zemích a pro pravoslavné v katolických zemích, kterého je potřeba pro upravení problému proselytismu. …

Otázky věrouky se musí přirozeně projednávat v rámci již existující Smíšené komise pro pravoslavno-katolický dialog, která se po šestiletém přerušení sejde opět letos na podzim v Srbsku. Ale máme v nynější situaci, kdy je ohroženo samo křesťanství, právo omezovat svou bilaterální spolupráci na nenaléhavé diskutování papežova primátu, formulace „filioque“ a jiných teologických a eklesiologických otázek, které církev rozdělují?

Jako „profesionální“ teolog si jsem velmi dobře vědom významu těchto otázek pro dosažení jednoty církví. Tyto otázky se ale diskutují již skoro tisíc let a není známo, kolik času je ještě třeba k tomu, aby byly vyřešeny. Nemůžeme počítat s brzkým dosažením jednoty ve věrouce a nesmíme ji učinit podmínkou pro rozšíření spolupráce. Teologický dialog je třeba vést dále jeho vlastním způsobem: Jeho úspěchy nebo neúspěchy ale nesmějí mít vliv na naši spolupráci v oněch mnoha oblastech, v nichž jsme vzájemný souhlas nikdy neztratili.

Právě dnes je taková spolupráce naléhavá jako nikdy předtím. Za dvacet, třicet nebo čtyřicet let může být pozdě.

Z německého překladu dr. J. Krammera ruského originálu uveřejněného v bulletinu reprezentace Ruské pravoslavné církve při evropských institucích Europaica č. 98 (25.5.2006) do češtiny přeložila mp.

Webová stránka reprezentace Ruské pravoslavné církve při evropských institucích: http://www.orthodoxeurope.org; Webová stránka Moskevského

patriarchátu: http://www.mospat.ru

Bolívijská republika přistoupila ke společné deklaraci podepsané 14.12. v Havaně nejvyššími představiteli Kubánské republiky a Bolívarovské republiky Venezuela.

V přístupovém prohlášení se říká:

S vědomím toho,

že uplatňování projektů a politiky neoliberálního ražení vede k rozšiřování a prohlubování závislosti, chudoby, rabování našich přírodních zdrojů a sociální nerovnosti v našem regionu;

že opravdová integrace zemí Latinské Ameriky a Karibské oblasti je nezbytnou podmínkou udržitelného rozvoje, potravinové bezpečnosti a svrchovanosti, uspokojování potřeb našich národů;

že pouze akční jednota latinskoamerických a karibských zemí založená na principech spolupráce, vzájemného doplňování, pomoci a solidarity nám umožní úspěšně čelit směřování k unilateralismu a hegemonickým nárokům;

že boj za lidský rod a za přátelství, solidaritu a mír mezi národy světa musí být morální povinností každé vlády, jež je přesvědčena o nutnosti podporovat skutečně solidární, vzájemně se doplňující a lidskou integraci mezi našimi zeměmi a našimi národy,

přejeme si jménem vlády Bolívijské republiky přispět k tomuto procesu iniciativou týkající se Dohod o obchodu mezi národy a přijímáme za své cíle, principy a koncepční základy Bolívarovské alternativy pro národy naší Ameriky (ALBA) obsažené ve společné deklaraci podepsané v Havaně 14.12.2004 předsedou Státní rady Kubánské republiky a prezidentem Bolívarovské republiky Venezuely.

V Havaně dne 29.4.2006 – podepsán Evo Moráles Ayme, prezident Bolívijské republiky

V Dohodě o uplatňování Bolívarovské alternativy pro národy naší Ameriky (ALBA) a Dohody o obchodu mezi národy (TCP) jsou uplatňovány politické a ekonomické vztahy velmi odlišné od těch, které zavádí ALCA (Celoamerická dohoda o volném obchodu) a další dohody o volném obchodu. Jen pro příklad:

Mezi kroky Kuby ve vztahu k Bolívii v rámci ALBA a TCP patří např.:

- Vytvoření kubánsko-bolívijské neziskové společnosti k zajištění kvalitních a bezplatných ofthalmologických operací těch občanů Bolívie, kteří nemají potřebné ekonomické prostředky na úhradu vysokých cen těchto služeb, a tak zabránit tomu, aby tisíce chudých Bolívijců každoročně ztratily zrak či utrpěly jeho vážné poškození a mnohdy zrakovou invaliditu.

- Kuba dodá špičkové technické vybavení a odborníky v oboru ofthalmologie potřebné pro úvodní etapu …

- Kuba bude hradit náklady odborného opfthalmologického personálu působícího v rámci těchto akcí.

- Kuba potvrzuje Bolívii nabídku 5 tisíc stipendijních míst pro přípravu lékařů a specialistů v oboru komplexní všeobecné medicíny nebo v jiných oblastech lékařských věd. …

Kroky Venezuely v vztahu k Bolívii v rámci ALBA a TCP zahrnují m.j.:

Venezuela potvrzuje nabídku 5000 stipendijních míst pro studium v různých oborech podle potřeb výrobního a sociálního rozvoje Bolívijské republiky.

Venezuela vytvoří speciální fond až do výše 100 milionů dolarů na financování výrobních projektů a na ně navazujících infrastruktur ve prospěch Bolívie.

Venezuela daruje asfalt a obalovnu asfaltu, která přispěje k údržbě a výstavbě silnic.

Smluvní státy s okamžitou platností ruší cla nebo jakýkoli druh mimocelních barier….

Vlády Kuby a Venezuely budou koordinovaně s Bolívií podporovat akce k prosazení oprávněného bolívijského požadavku na prominutí jejího zahraničního dluhu bez jakýchkoli podmínek, neboť tento dluh představuje vážnou překážku v boji Bolívie proti chudobě a nerovnosti.

S využitím překladu dokumentů pořízeného Kubánským velvyslanectvím v ČR (Praha, 21.6.) připravila mp

Základem míru je spravedlnost, včetně sociální!

„Nedopusť, aby tě zlo přemohlo, nýbrž přemáhej zlo dobrem.“(Sv.Pavel, Řím. 12,21)

Zdař Bůh!

V pondělí 29.5.2006 ve věku 78 let zemřel někdejší dlouholetý funkcionář OV ČSL a předseda místní organizace ČSL, místní politik, kapelník lidové muziky a můj dobrý kamarád Antonín Slepička z Dobříše. O bratru Slepičkovi se říkalo, že je lidovec srdcem, duší i kapsou. Monoho akcí MO by totiž nebylo tak pěkných, kdyby je Toník nedotoval ze své kapsy.

Bratra Slepičku jsem znal čtvrt století a prožili jsme spolu mnoho dobrého. Spolu jsme vymalovali sekretariát OV ČSL, spolu jsem podepsali petici na podporu dr. R. Sachra, spolu jsem pracovali v . Obrodném proudu ČSL. Když mne tehdejší vedení ČSL chtělo vyhodit z funkce tajemníka OV, bratr Slepička byl první, kdo mlátil do stolu svou stranickou legitimací na moji podporu. Tento celoživotní přesvědčený lidovec, který přežil ve straně období normalizace, nakonec ale ze strany vystoupil pro zásadní nesouhlas s polistopadovým vedením.

Jak jinak, prožili jsme spolu i spoustu veselých příhod. Vzpomínám si, jak jednou na naše slavnostní zasedání Okresního výboru byl delegován z ÚV Československé strany lidové bratr Kohout. Když jsme to zjistili, Tonda Slepička mi povídá: „Přivítej ho radši ty, aby si nemyslel, že si z něho děláme legraci.“ Toníku, kamaráde a bratře, budu na Tebe vděčně vzpomínat. Zdař Bůh! Karel Martin Štěpánek

Za Křesťanskosociální hnutí se s bratrem Toníkem Slepičkou, věrným křesťanským sociálem, loučím i já. Při té příležitosti společně, vážení přátelé, vzpomeňme i manželů Kohoutových, kteří stáli u samých počátků vzniku našeho hnutí a zůstali mu věrni až do své smrti. Děkujeme vám a nezapomeneme! Dr. O. Tuleškov

Co nového v KDU-ČSL? O nedávných událostech v KDU-ČSL máme jen určité, samozřejmě neúplné, informace. Lze však očekávat v následujících měsících i další změny. Vnitrostranický proces, který se začíná odvíjet, úmyslně z řady důvodů nekomentujeme. Nevíme ani, zda Nový kvas, který mluví o obrození strany, je skutečně novým a skutečně kvasem. Otázkou je, zda nejde jen o mocenské ambice některých funkčně neukojených starých harcovníků skryté pod líbivou nálepkou

Skutečností však je, že mezi některými funkcionáři i členy strany, z nichž nejeden s KSH sympatizuje, rostou obavy ze zeslabování vlivu strany a poklesu volebních preferencí a především z velmi hubeného výsledku voleb do Poslanecké sněmovny PČR. To jsou fakta. Ani my z nich nemáme radost. Pokud však strana neopustí pravicovou politiku a nevrátí se k principům, na kterých vznikla Křesťanskosociální strana a později Československá strana lidová, pokud bude pokračovat vzdalování od šrámkovské politiky, nezablýskne se na lepší časy. Východiskem z krize, jak jsme pevně přesvědčeni, je důsledná křesťanskosociální politika. –red.

Naše webová stránka : http://www.ksl.cz ,E-mail: Vydavatel@seznam.zc

Vydává ÚV KSH. Uzávěrka byla 20.9.06. Kont. ad.: dr. O. Tuleškov, Na Čihadle 18, 160 00 Praha 6