Křesťanský  sociál

 

Zpravodaj  Křesťanskosociálního hnutí

 

Praha: listopad, prosinec 2006                          Ročník XV.

 

 

Sliby a skutečnost po sedmnácti letech

(Z projevů Václava Havla)

 

Listopad 1989, na Letenské pláni

Komunisté vás budou strašit nezaměstnanosti, není to pravda, ničeho se nebojte.

V prosinci 1989 před volbou prezidenta

Dvacet let trvala oficiální propaganda, že jsem nepřítelem socialismu, že chci v této zemi obnovit kapitalismus, že jsem ve službách imperialismu, od něhož přijímám tučné výslužky, že chci být majitelem různých podniků … Byly to všechno lži, jak se záhy přesvědčíte ….

Z balkonu Melantrichu

Slibuji vám, že funkci prezidenta vezmu na jedno období, ale pak bych se chtěl věnovat práci dramatické. Také vám slibuji na svou čest, že pokud se za mého volebního období nezlepší životní úroveň v ČSFR, sám odstoupím z funkce.

Prosinec 1989

Pro mne není rozhodující,  s jakým slovem jsou sociální jistoty spojovány, ale to, jaké jsou. Já si představuji, že by měly být dokonce větší, než jaké poskytovalo to, co mnozí nazývají socialismem.

1.1.1990 v novoročním projevu

Možná se ptáte, o jaké republice sním. Odpovídám vám o republice lidské, která sluší člověku… Za svůj třetí úkol  považuji podporu všeho, co vede k lepšímu postavení dětí, starých lidí, žen, nemocných, těžce pracujících, příslušníků národnostních menšin a vůbec všech občanů, kteří jsou na tom z jakýchkoliv  důvodů hůře než ostatní. Žádné lepší potraviny či nemocnice nesmí být výsadou mocných, ale musí být nabídnuti těm, kteří je nejvíce potřebují. Připravujeme koncepci důkladné ekonomické reformy, která nepřinese sociální stresy nebo nezaměstnanost,  inflaci a jiné problémy, jak se někteří z vás obávají.

23.1. 1990 při projevu ve Federálním shromáždění

Všichni chceme republiku sociálně spravedlivou, v níž nikdo nebude trpět existenční nejistotou, v níž nebudou strádat lidé ponížení, staří, děti či lidé jakkoli handicapovaní. Chceme republiku, která bude starostlivě pečovat o to, aby zmizely všechny ponižující přehrady mezi různými společenskými vrstvami, republiku, v níž se nebudeme dělit na otroky a pány. Toužím po takové republice více než kdo jiný.

V dubnu 1990 ve veřejném projevu

Náš stát by již nikdy neměl být přívažkem či chudým příbuzným kohokoli jiného. … Jsou lidé, kteří kalí vodu a panikaří, že se bude zdražovat. Dávejte si na ně pozor.!

1990  Již nikdy do žádného paktu nepůjdeme            

(Převzato z internet.materiálů, Zvědavec)

Od slibů V. Havla   o zrušení Varšavské smlouvy, NATO, odzbrojení a neutralitě jsme dospěli ke vstupu do NATO, k účasti na okupaci Afghánistánu, Iráku a k úsilí o vybudování americké raketové základny na území ČR, od slibů o sociálně spravedlivé republiky jsme došli k liberálnímu kapitalismu, v němž chudí chudnou a bohatí bohatnou, s nezaměstnaností a existenčními nejistotami, v němž je pošlapováno jedno ze základních lidských práv, právo všech na důstojný lidský život. Od vlády lidu míříme k vládě stále nedemokratičtějších politických stran.

K 17. výročí listopadového převratu zdůrazňujeme věrnost jeho ideálům, zvláště míru a sociální spravedlnosti. Pokud pro skupinu politiků kolem V. Havla a P. Pitharta měl tento program být především výtahem k moci a poté k jeho opuštění,  či snad dokonce  i ke zradě,  pro nás je životním krédem.

Jsme přesvědčeni, že křesťanskosociální alternativa budoucnosti naší společnosti se v mnohém prolíná s původním „revolučním listopadovým programem“ i s  dubčekovskými představami o socialismu s lidskou tváří.   (red.)

 

 

Doc. PhDr.Luboš Kohout,CSc.

Aktuálnost politického odkazu Alexandra Dubčeka

 

Ve stejném domě jako velký slovenský buditel Ludoví Štúr se v Uhrovci 27. listopadu 1921 – před 85 lety – narodil ve slovenské evangelické rodině druhorozený syn, Alexandr Dubček. S jeho jménem a politickou činností je spojeno největší vzepětí národů Československa v jedinečném pokusu o formování demokratického a humánního socialismu v rámci žádoucí, leč nikdy nerealizovaní mírové a od vojenských bloků oproštěné Evropy a světa.  Demokratizační proces nadšeně uvítalo a podporovalo více než 90 % Čechů a Slováků. Termonukleární pat mezi velmocemi, rozdělující blokově Evropu i svět, umožnil jedné z nich – SSSR – násilně potlačit „československé jaro“ za pouhého přihlížení jiných.

Následovaly masové represe, citelně postihující kolem milionu politicky aktivních občanů, zejména pak přední reformátory s A. Dubečkem  v čele, doprovázené především obnovením tuhé diktatury komunistické strany nad společností.

Rozklad a pád sovětského impéria doprovázela v celé Evropě, a také v Československu, obrovská vlna masové demokratické aktivity, nastolování demokratických režimů. Sedmnáctiletý proces od r. 1989 však představoval také a především prudký nárůst deziluzí z tvrdé reality prohlubující se propasti mezi mocnými a bezpomocnými, bohatnoucími a chudnoucími, nárůst i národnostních, náboženských, kulturních rozporů, skupinového i státního terorismu, hrozby i faktu krvavých lokálních válek.

 

Lidé hledají odpovědi na otázku, jak se chovat v dnešní situaci, več věřit, oč usilovat, aby napomohli opravdu progresivnímu vývoji.

Jsem přesvědčen, že politický odkaz A. Dubčeka, který vždy, až do dodnes dostatečně neobjasněné autonehody 1. září 1992 a smrti 7. listopadu 1992, vedl úporný zápas o lepší svět, pomůže, byť jen  malému počtu z nich tuto orientaci nalézt. Děkuji Křesťanskosociálnímu hnutí za vydání mé studie „Místo Alexandra Dubčeka v československých dějinách“ (ve dvou dílech), podávající pohled na podstatné stránky jeho politického odkazu a čelící legendám a pomluvám z rozličných politických táborů.

Tuto vzpomínkovou stať pak doplňuji citací a parafrázemi podstatných stránek Dubčekova politického odkazu, jak je v pregnantní podobě formuloval zejména v bolognském projevu k 900. výročí založení univerzity (první v Evropě), kde mu byl udělen čestný doktorát v listopadu 1988 Před ním se stejné pocty dostalo mj. protirasistickému bojovníkovi Nelsonu Mandelovi, přednímu řeckému politikovi Andreasu Papandreovi , španělskému králi Juanu Carlosu Bourbonskému, kteří dokázali vracet své národy na cestu demokracie …

V úvodu svého projevu citoval Dubček jedinečné lidské krédo Františka z Assisi: „Bože, dej mi dost pokory snášet věci, které změnit nemohu, dej mi dost  odvahy měnit věci, které měnit mohu, a dej mi dost rozumu rozlišit mezi těmito dvěma druhy věcí.“ Při výkladu o smyslu národní existence malých národů citoval našeho velkého myslitele a zakladatele Československé republiky, T. G. Masaryka.: „…Humanita je náš poslední cíl národní a historický“.  Vyzvedl přitom, že rovněž původní ideje socialismu jsou prodchnuté a naplněné požadavky humanismu.  Těžiště projevu bylo v obhajobě cílů a zkušeností Pražského jara 1968: „Před dvaceti lety jsme naši renesanci socialismu pojmenovali Socialismus s lidskou tváří. Snad jde o nejstručnější a nejvýstižnější spojení všelidských hodnot a tužeb se socialismem. Programově jsme se snažili spojit socialismus s demokracií a demokracii se socialismem. Akční program Komunistické strany Československa z dubna 1968 vepsal jednotu, syntézu demokracie a humanity do celé naší praktické činnosti. Smyslem a obsahem našeho politického programu v roce 1968 byla služba člověku, lidu a vyjádření úcty k všelidským hodnotám.“

V další, právě dnes mimořádně aktuální partii akcentoval, že klíč k překonání společenské krize světa  neleží jen v oblasti ekonomické (zde zejména v oblasti hlubinných rozporů mezi bohatými a chudými), ale hlavně v oblasti politické. Ve vytvoření systému, který by vyjádřil a skloubil bohatost i množství zájmů. Mluvil o nezbytnosti rovnoprávného dialogu, kulturnosti politické diskuse, toleranci, i o tom, že opojení ze svobody slova bylo někdy až příliš silné, směřovalo až k potlačení svobody projevu druhých….

Nakonec se vyznal z toho, že by nyní začal opět tam, kde před dvaceti lety končil …“Chceme plně v duchu našich tradic rozvinout v naší zemi vyspělou socialistickou společnost, zbavenou třídních rozporů, ekonomicky, technicky a kulturně vysoce rozvinutou, sociálně i národnostně spravedlivou, demokraticky organizovanou, kvalifikovaně řízenou , umožňující bohatstvím svých zdrojů důstojný lidský život, soudružské vztahy spolupráce mezi lidmi a svobodný prostor pro rozvoj lidské společnosti i individua.“

Žel: toto vše i mnohé jiné, vysoce hodnotné a celospolečensky prospěšné bylo následujícím vývojem, úsilím regresivních společenských sil totálně negováno! – Úsilí budoucích generací o renesanci všelidsky prospěšných hodnot, jež uvádí ve svém odkazu Alexandr Dubček, by mělo být inspirováno vírou, že „pravda věky přemáhá, i když načas poražena bývá“.

 

Malé vzpomínání

V letech osmdesátých jsem často poslouchal zahraniční rozhlas. Zprávy o činnosti Charty a jejího otce zakladatele, Václava Havla, nabývaly na četnosti a mohu říci i na přesvědčivosti. V mých očích rostl sice pomalu, ale přece do velikosti přirozeného představitele opozičních sil, které tehdy v našem národě mohutněly. Bylo to do určité míry pochopitelné. Kdo by si nepřál rozpuštění Varšavské smlouvy, NATO, odzbrojení, neutralitu a sociální spravedlnost v novém, lepším , demokratickém  Československu, o němž on i členové jeho družiny nejen mluvili, ale i slibovali jeho dosažení.  

Zatímco zprávy o Dubčekovi byly jen občasné, jméno Václava Havla a  jeho Charty 77, zvláště pak o jeho statečných činech a následných soudech i živoření ve vězení byly četné.   Soucítěním s ním a jeho přáteli u mnohých z nás vyrostlo do různých protestů, petic, otevřených dopisů, v kterých jsme s nimi solidarizovali. Nelze pak považovat za zázrak, že V. Havel začal být  tehdy, když doba byla plná nadějí na lepší společenské zřízení, považován stále věším počtem nespokojených za představitele nastupujících demokratických sil.  Ani jsme si neuvědomili, že to byl především zahraniční rozhlas, noviny, televize, které po trpělivé, profesionální a dlouhodobé práci na našem vědomí i podvědomí pomohly udělal z trpícího a statečného V. Havla člověka, s nímž je spjata lepší budoucnost našeho národa.

Aby se však dopracoval k prezidentské funkci, to však ještě dalo fušku. Lidé kolem něj na tom začali intenzivně pracovat hned po „vítězném listopadu“. Byl zde však ještě jeden dosti vážný konkurent - Alexandr Dubček. Volání „Dubček na Hrad“ bylo též slyšet. Přesto otázka kdo z koho byla již v prosincových dnech rozhodnuta. Představitelé „rozhodujících politických sil“ na jednom ze svých večerních prosincových zasedání se dohadovali a dohodli na obsazení klíčových míst ve státě.

Hned na počátku jednání česká část předložila návrh programu, jehož prvním bodem bylo navržení V. Havla do funkce prezidenta republiky. Druhým pak  A. Dubčeka za předsedu Federálního shromáždění, tehdy ještě ČSSR. Očekávalo se, že vše půjde bezproblémově. Nečekaně slovenská část rozhodujících politických sil vznesla protinávrh. Nechť druhý bod se stane prvním a první pak druhým. Byl to výraz jen jakési nejistoty nebo přímo nedůvěry? Přes poukaz, že jde pouze o nepodstatnou věc, Slováci stáli na svém. A tak jako první proběhla diskuse o Dubčekovi, teprve když bylo dosaženo shody, přikročilo se k jednání o prezidentské funkci.

Aby Dubček mohl být zvolen do funkce předsedy FS ČSSR, zbývala ještě jedna „maličkost“. Uvolnit tuto funkci. Byl jsem proto požádán, abych v dohodnutý den zajistil pozvání  do Špalíčku, tehdy velmi živého centra mocichtivého a stále sebevědomějšího Občanského fora, s. Kukrála, předsedy FS ČSSR,  dr. Bartončíka, předsedy Československé strany lidové, a dr. Kučery, předsedy Československé strany socialistické. Oba dva byli současně místopředsedy FS. Trojice hostů byla hned nasměrována do jednacího sálu. V. Havel, bez zbytečných oklik, se otevřeně zeptal s. Kukrála, zda lpí na funkci předsedy FS. Rychle se mu dostalo odpovědi, že nikoliv. Poděkování v. Havla za vstřícnost, kterou s. Kukrál projevil, obsahovalo i žádoucí příslib jakéhosi zabezpečení budoucnosti pro tak dobrovolně odcházejícího předsedu.

Pak již nic nebránilo, o dr. Husákovi se totiž vědělo, že má v úmyslu odejít z prezidentské funkce, rozvinutí hry škatulata hejbejte se. Ale přeci ještě jedna překážka byla. Federální shromáždění v dosavadním  složení nedávalo záruku, že  připravené návrhy schválí. Proto došlo k jeho značné reorganizaci. Nežádoucí poslanci se téměř bez jakéhokoliv odporu, snad až na jednu výjimku, vzdávali svých mandátů. Pamatuji, že jsem přišel za jedním z lidoveckých poslanců s návrhem, aby dobrovolně rezignoval. Odpověděl mi, že něco takového očekával. Překvapen je jen tím, že právě já jsem s tímto návrhem přišel za ním. Pak připravenou listinu podepsal. Jiní tak učinili téměř bez jakéhokoliv vyjádření. (Reorganizace proběhla i v České národní radě.-pozn. aut.)

Uprázdněná místa obsadily podle dohodnutého klíče jednotlivé subjekty, především OF a nekomunistické politické strany, svými lidmi. Vedením ČSL jsem byl pověřen určitou koordinací tohoto vnitřního stranického procesu.  FS ČSSR tak bylo připraveno k volbě prezidenta republiky i svého nového předsedy. A. Dubček i V. Havel byli zvoleni do funkcích ,  do kterých byli navrženi, i hlasy tehdejších poslanců za Komunistickou stranu Československa.

V té převratné době jsme všichni stáli na křižovatce. Tím, že prezidentem nebyl zvolen A. Dubček, ale V. Havel, jsme již nabrali směr, kterým, jak jsme zjistili až když bylo pozdě, mnozí z nás ani nechtěli jít. Obnova kapitalismu nebyla heslem, který by lákal značnou část národa. Naopak, o tom, že půjdeme kapitalistickou cestou se vůbec nemluvilo. Pro toho politika, který by tehdy šel otevřeně za tímto cílem, by to znamenalo naprostý propad.. Proto nám „noví vůdci“ zatajovali své cíle. Hezky mluvili, něco jiného však připravovali. Jinak by své cíle neprosadili. Podle tehdejších průzkumů většina národa byla sice pro zásadní reformu společenského zřízení, pro odstranění špatného a ponechání a rozvíjení dobrého, nikoliv však pro kapitalismus.

I vnější vlivy, nebo snad tyto především, rozhodovaly o tom, zda půjdeme cestou havlovskou či dubčekovskou. Nepřímo nás tlačili k té havlovské. První a další kroky po ní nás dovedly až k současnému stavu liberálně kapitalistické společnosti, v níž neustále dále a dále se rozvírají nůžky sociální nerovnosti a nespravedlnosti. Ne, to jsme nechtěli a nechceme!

Růžové sny o měkkém sametu se dávno rozplynuly. Řada z nás ví, že pochybila, především téměř nekritickou důvěrou ke slibům listopadových sametově revolučních  představitelů.

Dr. O. Tuleškov, tehdy zmocněný zástupce ČSL v Koordinačním centru OF pro reorganizaci FS ČSSR, ČNR a volbu prezidenta republiky

 

K Chartě 77 a V. Bendovi

Je pravdou, že Charta jako celek i většina chartistů přispěly k řadě obecně žádoucích společenských proměn. Je pravdou, že chartisté byli pronásledováni, diskriminováni i vězněni. Zaslouží si naši úctu. Později však někteří z nich hráli či hrají roli méně společensky žádoucí nebo dokonce značnou části veřejností i odmítanou.

Charta však nebyla žádným monolitem, ale jednotou v rozdílnosti. Křesťanský živel v ní reprezentoval V. Benda. Jeho jméno  a činy v ČSL vzbuzovaly povětšině nelibost až odpor. Skutečností však také je, že měl značný vliv i na některé vedoucí funkcionáře ČSL Pod jeho tlakem jsme např. před volbami v r. 1990 byli nuceni zasahovat  do kandidátní listiny. Po lidoveckých zádech se s několika dalšími funkcionáři z KDS dostal do FS ČSFR. Jak myslel, pro co pracoval,  nám ve svém novinovém článku přiblížil jeden z prvních chartistů, doc. dr. L. Kohout, CSc., : „ Dr. Václav Benda, signatář Charty 77, (byl) dokonce jeden ze tří jejích jednoročně (1984) jmenovaných mluvčích. Znal jsem se s ním mnoho let, nejdříve jako kantor FFUK se študákem, potom jako chartista s chartistou. Stvrzuji, že to byl zásadový a statečný člověk.

Leč jeho plošný, nenávistný, v mnohém až fanatický a iracionální antikomunismus a antisocialismus, nikdy nebyl vyvažován žádoucím humanismem, demokratičností, tolerantností, naplňováním a chápáním velikosti onoho masarykovského: ´Demokracie je diskuse.´

Jím řízená integrálně katolická, někdy až klerofašistická „samizdatová“ revue Střední Evropa nikdy nectila ono starořímské  ´Nechť je slyšena i druhá strana.´ Tím navazovala na středověké i raně novověké, zejména pobělohorské „koniášovské“  tradice.

V kritice obsahu revue jsem mj. upozornil, že s permanentním pěním ód na vatikánskou politiku, také a především válečnou, ostře kontrastuje ignorování faktů vatikánské podpory klerofašistických režimů pod německou a italskou patronací, mezi nimiž vynikal onen chorvatský, ustašovský. V jeho koncentrácích (Arandjelovac, Jasenovec aj.) bylo umučeno a povražděno nejméně 500, možná až 700 tisíc Srbů, Židů, Romů, komunistů všech národů a národností Jugoslávie … Vatikán dlouho odmítal uznat Benešovu exilovou vládu, vyvíjel nemalé úsilí k uzavření separátního míru západních velmocí s nacistickým Německem…. A postoj V. Bendy?´ Tomu Kohoutovi nic nezveřejníme, i kdyby se upsal.´ …

Nu, a Benda nejen v době předlistopadového disentu, ale i později v celé popřevratové éře až do své smrti hýřil myšlenkovými ´perlami´, jež si zaslouží zařazení do dějin ´humanismu´; … V dopisu filosofu Scrutonovi mj. píše: ´Lépe býti atomizován než komunizován! ´Vychvaluje chilského diktátora Pinicheta, odpovědného za vraždy tisíců demokratů, socialistů, komunistů …“

Co ještě dodat? I chartistický sborník diskuse „Hlasy k českým dějinám“, který vznikal v letech 1984 – 1985, nebyl vydán ani po listopadu 1989. Zřejmě jedním z důvodů této smutné skutečnosti byl fakt, že sborník obsahuje nejen rozsáhlou velmi diskutabilní stať nazvanou „Právo na dějiny“, jíž zpracovali a v červnu 1984 podepsali tehdejší mluvčí Charty 77, a to dr. V. Benda, Jiří Ruml, Jana Šternová, ale i velmi kritické příspěvky výše uvedené stati.  Na svět se tak dostává teprve v současnosti, a to i našim přičiněním. Jsme potěšeni, že tento nedostatek minulosti pomáháme odstranit. –red

 

 

V. Havel: Již nikdy do žádného paktu nepůjdeme. (1990)

Oficiální lži o americké základně

 

Americká základna chrání i nás.

Nikoli, americká základna má chránit výlučně území USA, kdyby dokázala chránit i ČR, mohla by k obraně USA stát třeba na Floridě.

 

Americká základna je určena proti raketám z Iránu a KLDR.

Nejpokročilejší iránské rakety Shahab 3, které ještě nejsou zcela operačně způsobilé, mají dostřel okolo 1500 km, jsou tedy schopny zasáhnout sotva Itálii. Korejské rakety Tepondong 2 jsou pravděpodobně schopny  území USA dosáhnout, ale pouze východní cestou přes Tichý oceán. Ani tyto rakety nejsou dostatečně spolehlivé, aby mohly být operačně nasazeny. Vzhledem k náročnosti raketové technologie a stavu severokorejského hospodářství není pravděpodobné, že by v dohledné době (20 let) KLDR získala spolehlivou technologii pro střelbu na USA západním směrem, tj. kolem celé zeměkoule. … Kam se nedostane KLDR, nedostane se v dohledné době ani Irán.

 

Americká základna nás bude chránit před teroristy

Tento argument se už neodvažuje žádný seriózní zastánce základny použít, těch neseriózních je však dost, proto odpovíme i na něj. Teroristé nedisponují a ani nebudou disponovat funkčními balistickými raketami středního a dlouhého doletu. …Schopnost teroristické skupiny získat takovou raketu a použít ji, je rovna nule.

 

Americká základna je čistě obrannou základnou

Za stavu, kdy USA jako světová jaderná supervelmoc vlastní kolem 10 000 hlavic na balistických raketách, raketách s plochou dráhou letu a v bombardérech, je to ostatní svět, kdo by měl mýt obavy. Vzhledem k agresivní politice USA se stává vlastnictví byť jediné symbolické atomové bomby pochybné síly jediným prostředkem ochrany zemí, na které si jestřábi z Bílého domu brousí drápy….

 

Americká základna je čistě obrannou základnou.

Raketa GBI, jejíž hlavice má ničit přilétající nepřátelskou raketu kinetickou silou, používá komponenty systému LGM 30F Minuteman II. Tento systém byl vybaven termonukleární hlavicí o ekvivalentní síle 2 megatun TNT. Pro americké techniky nebude problém vybavit antiraketu jadernou hlavicí a udělat z ní standardní útočnou raketu, popřípadě po úpravě zavést sila již odzkoušenými balistickými raketami. Tomuto účelu napovídá i fakt, že tak, jak je základna nevhodná pro obranu před severokorejskými a iránskými raketami, tak má ideální polohu pro jaderný útok na Rusko. Je v podstatě pokračováním geopolitické strategie obkličování Ruska. (Ruský prezident Putin již varoval před zřízením amerických raketových základen na území Polska a ČR. Rovněž zdůraznil, že by Rusko muselo učinit odpovídající protiopatření. Pokud sledujete informování našich médií o Rusku, nikdy o něm nic dobrého neslyšíte. Jde tedy o účelové informace, které sledují stanovený cíl. Jaký asi? – pozn. red.)

 

Povinnost umístit základnu na našem území vyplývá ze závazku vůči NATO

Nikoliv, základna je čistě americkou záležitostí. O propojení amerického a aliančního systému se pouze obecně diskutuje jako o možné budoucí variantě,

 

Americká základna přinese pracovní příležitosti obcím v jejím okolí

Osazenstvo těchto základen je plně autonomní. Bude mít vlastní čerpací stanice, vlastní jídelnu, vlastní obslužný personál. Stupeň utajení takové základny neumožní, aby se k ní přiblížil nějaký smrtelník, civilista z jejího okolí. Naopak občané okolních obcí se mohou rozloučit s příjmy z cestovního ruchu, které jim v současné době plynuly z uvolněného režimu na hranicích vojenských újezdů. K tomu se mohou těšit na rozbité silnice a zvýšený provoz v době budování základny, neboť na místo bude třeba navést mnoho kubíků betonu, tun oceli a odvést spoustu zeminy. …

 

Americká základna se nevymkne jurisdikci České republiky, ČR tak neztratí suverenitu.

Ještě nikdy a nikde se tak v případě základny USA nestalo. Není důvod, proč by tomu mělo být v ČR jinak. V případě umístění základny bychom se mohli těšit na aroganci amerických úřadů, tak jak ji znají ti, co měli něco do činění s americkými základnami v Itálii, Německu, Japonsku, Koreji. Vojáci by podléhali pouze vojenské pravomoci, vojenské policii a vojenským soudům USA.

Pro ilustraci lze uvést incident, k němuž došlo v únoru 1998 v Itálii. Pilot U.S. Air Force ze základny v italském Avianu se frajersky pokusil podletět se svým bojovým letounem turistickou lanovku ve Val di Fiemme a zavadil o nosné lano. Způsobil tím pád kabiny do propasti a smrt 20 osob … Byl mezi nimi čtrnáctiletý chlapec. … V Itálii to vyvolalo pobouření. …Pilot byl později souzen vojenským soudem v USA a byl osvobozen. Dostal jen kázeňský trest za to, že zničil videozáznam i incidentu.

 

Umístění raketových základen bude v Polsku, v ČR bude radar pro navádění raket.

Umístění pouze radaru není menší zlo. Radarová základna bude podléhat úplně stejnému režimu utajení a ochrany jako základna se sily. Její umístění bude mít stejné mezinárodněpolitické důsledky pro ČR jako umístění kompletní základny. Všechny negativní jevy tak budou zachovány pouze s tím rozdílem, že na území ČR nebudou případně dislokovány jaderné hlavice.

 

O základně by měli rozhodnout odborníci, nikoliv lidé v referendu.

Žádná česká vláda, která může vzniknout na základě letošních červnových voleb, ani naprostá většina poslanců nemá mandát k rozhodování o základně. Žádná z politických stran, které přicházejí v úvahu pro sestavení vlády, neměla tuto závažnou otázku ve svém volebním programu. V předvolební kampani se jí politické strany úzkostlivě vyhýbaly a pokud se někde vynořila, okamžitě se jí snažili potlačit. (Totéž platí o naprosté většině českých medií.) Čeští politici, kteří základnu prosazují, se o takový mandát ani neodvážili požádat, protože věděli, že převážná část obyvatelstva je proti základně. Schválení základny vládou nebo parlamentem by bylo podvodem na voličích.

Rovněž tak argument, že problematika protiraketové základny je tak složitá, že o ní nemůže rozhodnout obyčejný občan, je lichá. … Argumentuje-li se znalostmi poslanců, jedná se jen o snahu byrokraticky obejít vůli většiny obyvatelstva.

(Převzato z Revo CZ Newswire č. 40 z 28.9.2006)

 

 

 

Česká  národní  politika

 

Letitá kauza „SKS – Informační středisko Praha, s.r.o., jinak „Sudetoněmeckého velvyslanectví“, nebere konce. Protičeské štvaní pana Bartone a dalších pokračuje. Desítky nejrůznějších subjektů, tisíce občanů požadují  již celá léta zastavení její činnosti. Avšak marně. Zatím zcela bez výsledku.

V tomto směru zřejmě již dlouhodobě a systematicky vyvíjí svou záslužnou činnost i Kruh občanů ČR vyhnaných v r. 1938 z pohraničí.

Dr. Pavel Macháček, tajemník Kruhu, konstatuje : „ Nezmínil jsem se dosud o stovkách telefonických urgencí do institucí, s nimiž jsme jednali. Myslím, že žádná česká organizace dosud nevěnovala tolik pozornosti a úsilí v boji politicky nebezpečné činnosti Kanceláře SL, jako KRUH. Vyčerpali jsme veškeré, nám jako občanům, dostupné právní možnosti!

Celkový závěr však ukazuje, že v ČR neexistuje účinný nástroj instituce, která by měla vnitřní potřebu a nezbytnou pravomoc k likvidaci Kanceláře SL.

Jak to koresponduje se skutečností, že všichni ústavní činitelé v ČSR a ČR oficiálně odmítají v celé poválečné existenci našeho státu jakékoliv jednání se SL. A jeho kancelář už 4 roky beztrestně ohrožuje bezpečnost našeho státu!?

Není snad dostatečným podnětem k okamžitému zákazu činnosti pražské kanceláře SL ani propagace nejposlednějšího štvavého hesla proti ČR vyhlášeného na letošních sudetoněmeckých dnech, že ´Vyhnání SN = genocida!´. Cožpak se v našem státě nenajde úřad, který znemožní sudetoněmecké štvaní proti našemu státu alespoň na jeho území?! (Zprávy z Kruhu 2/2006)

S Kruhem spolupracujeme. Vydáváme vzpomínky pamětníků vyhnaných v r. 1938 z pohraničí. První část vzpomínek pamětníků ze západních Čech, uspořádaných p. J. Sedlákem, budeme rozesílat ještě v tomto měsíci. S MO Kruhu v Brně společně vydáváme překlad některých tiskovin brněnských Němců. –red.

 

K pokusům o přepisování dějin

Sledujete-li pozorně tisk i další drobné tiskoviny v našem plzeňském kraji, nemůže vám uniknout, jak soustavně a povlovně se nám podsouvají názory těch, kteří se nehodlají smířit s dějinami, jak se odvíjely po roce 1945. Samozřejmě, že k tomu je třeba pomocníků i v českých řadách, žel není o ně nouze. Z celé přehršle případů vyberu alespoň dva.

Už před časem vyšel v Plzeňském deníku letos článek, dokonce na titulní straně, s fotografií dost velkého formátu, což znamená, že mu byla věnována pozornost redakce. Je z Horšovského Týna a předseda kulturní komise při městském úřadě Václav Kuneš v něm čile agituje. Horlí, že v letošním roce je třeba vzpomenout na odsun Němců z města. Píše, že odsuny trvaly po dva roky, což patrně myslí i ony samostatné útěky Němců před hranice i s majetkem, jinak to možné není. Ale budiž, uvádí, že město tím přišlo o více než polovinu obyvatel, cca se jednalo o 2800 osob. Podle jeho názoru je odsun i po 60 letech pro nás stále jakési stigma, se kterým se český národ – v tomto případě horšovskotýnští občané – nikdy nevyrovnali. A tak v městě se rozhodli toto neveselé výročí vzpomenout alespoň výstavou. Pan předseda kulturní komise si hned posteskl, že je nouze o dokumenty. Materiálu je sice dost, ale ten není dle jeho soudu objektivní, jde o jeden pohled na věc. .. A tak se prý komise spoléhá na to, že pomohou němečtí obyvatelé, kteří ve městě ještě žijí. – Co k tomu říci? Výstavu k odsunu, proč ne?  Vzpomeňme oněch událostí. Pak i ale vzpomeňme  útěku a vyhánění našich lidí předtím, ústrků, jichž se na nich dopouštěli místní Němci, když museli opustit své domovy, které měly být zabrány a z Horšovského Týna se pak stal Bischofsteinitz. A že se ve městě nezbavili jakéhosi stigma, je to opravdu názor městské samosprávy? Pakliže ano, pak se jedná o podbízení se a žel, i jednostranné vykládání našich dějin, tentokrát v sudetském pojetí a duchu.

Přes léto se v plzeňských chrámech římsko-katolické církve objevily výrazně tištěné letáky s nápisem SUDETY. Mladá žena, která učí na Západočeské univerzitě a zároveň i ve farnosti Plzeň-Severní předměstí, zve mládež  k týdennímu pobytu a to na faru v Brodu nad Tichou. Vyzývá ty, „kteří mají zájem o problematiku českého pohraničí, odkud bylo po válce odsunuto německé obyvatelstvo“. A tak, chce-li se případný mladý zájemce  (který neprožil z toho nic) více dozvědět, zrevidovat svůj postoj a pokusit se učinit krok ke smíření s naší minulostí, se zdevastovanými stavbami i krajinou – (cituji z letáku) – bude vítán … Během pobytu se účastníci sejdou s původními německými obyvateli, budou i přednášky se zajímavými lidmi a podobně. Tento leták je tedy inzerován přes katolické chrámy, což také mnoho vysvětluje.

Jak vidět, stačí se ohlédnout zpátky. Srovnat si tok dějin s tím, o co se tu pokouší mnohé organizace pod pláštíkem „zrevidování“ svých postojů. Každý soudný člověk si učiní závěr, oč těmto lidem jde a co sledují.

Josef Sedlák

Jak se stal z Bavoráka občan ČR

(Ze vzpomínek Gregora E., zaznamenaných v roce 1988)

Předkové Gregora E. žili od nepaměti v Bavorsku. Od poloviny devatenáctého století tam podnikali ve sklářském průmyslu.

Gregorův starší bratr Franz byl přesvědčenýn socialistou a během války členem ilegální německé komunistické strany. V době sudetské krize dobrovolně vstoupil do Republikanische Wehr (RW – Republikánská obrana), což byla branná organizace německých sociálních demokratů v Československu. Hlásili se do ní němečtí i rakouští emigranti. Pomáhala československé armádě potlačit henleinovský puč v pohraničí a ve svém praporu měla všité heslo „Věrnost za věrnost“. Po válce se však tito bojovníci přílišného vděku nedočkali a raději sami odešli do Německa.

Není známo, kolika Němcům, kteří ani před válkou neměli československé státní občanství, bylo po roce 1945 dovoleno zůstat  v Československé republice.Jistě nebyl Gregor E. jediný. Z odsunu byli například vyjmuti všichni političtí emigranti z Německa a Rakouska, kteří zde ve 30. letech získali azyl na svém útěku před Hitlerem a válku se jim nějak podařilo přežít.

Když byly v říjnu 1938  obsazeny Sudety, do kterých se naše rodina přistěhovala ze severního Bavorska, bylo mi dvacet šest let. Byl jsem v té době druhým rokem ženatý. Jako rodilého Bavoráka mě odvedli do wehrmachtu „přednostně“. … Můj bratr Franz, který jako ročník 1902 nebyl do armády odveden, krátce po 15. březnu  ještě s několika dalšími německými komunisty a sociálními demokraty vylezl na komín jedné z teplických skláren a vyvěsil na něm československý prapor. Při sestupy pak poškodili kovový žebřík, aby po něm nikdo nemohl vylézt nahoru a prapor sundat. Byli však prozrazeni, a proto po tomto činu musel utéct do Bavorska, kde se skrýval až do konce války.

Pan Gregor E. ve wehrmachtu prodělal polské tažení, francouzské, balkánské i nasazení na východní frontě, přestože ho nacistické úřady dokonce na tři roky propustily z armády jako státně nespolehlivého. Opětně byl wehrmachtu povolán v létě r. 1944.  Po bitvě o Královec byl zajat. Z ruského zajetí uprchl. Dostal se do zajateckého tábora Američanů. Po propuštění zjistil, že jeho manželka s dětmi je stále v Teplicích. Tajně proto překročil hranice do Československa, kde byl v Teplicích zatčen. Byl poslán na nucené práce. Požádal o vynětí z odsunu. Bylo mu vyhověno. V ČSR s rodinou mohl zůstat.

Veškerý rodinný majetek  byl jim zabaven. Bylo jim nařízeno, aby i doma mluvili česky. Děti začaly chodit do české školy. Jako Němec podléhal pracovní povinnosti a nastoupil opět na šachtu. Na vlastní žádost mu bylo v r. 1953 uděleno československé občanství.

V 60. a ještě více v 70. letech se situace neodsunutých Němců v Československu výrazně zlepšila. Opět jsme mezi sebou směli mluvit německy…Počátkem 70. let se dokonce pro Němce otevřela možnost legálního vystěhování do Západního Německa. Kdo chtěl, mohl odejít. Hodně lidí z našeho kraje skutečně odešlo., staří i mladí. Měl jsem tehdy před důchodem a syn navíc učil na vysoké škole. Takže jsem se nakonec rozhodl dožít v Československu a nelituji toho. Gregor E. zemřel v roce 1989 v Teplicích téměř jako nemajetný. ( Z knihy „Češi ve wehrmachtu“, str. 141-164, Vyšehrad 2005)

 

Vyhnání je genocidou?

Tuto zásadu vyznával na Jihlavské konferenci v dubnu 2006 pouze B. Posselt. Další účastníci konference  kritizovali toto ostré heslo. Důsledek jednání se projevil i později. Obvyklé společné bohoslužby se na sjezdu odsunutých Němců v Norimberku tentokrát nikdo z českých katolických duchovních, a dokonce i někteří představitelé Ackermann-Gemeinde, nezúčastnili..

Otázkou však je, proč nynější kancléřka SRN, A. Merklová, přesto zvyšuje finanční prostředky na aktivity tzv. vyhnanců, zvláště pak politicky i finančně podporuje projekt Centra proti vyhnání v Berlíně a výstavy Svazu vyhnanců „Vynucené cesty. Vyhnání ve 20. století“ a výstavu „Útěk, vyhnání, integrace, vlast“. Přes některé pozitivní jevy v česko-německých vztazích, uvedené jednání německé kancléřsky ohrožuje nejen tyto, ale i vztahy polsko-německé.

Ve vztazích k Německu by ČR a PL měly postupovat zásadně společně. Odpověď na toto zlovolné heslo by měla být důrazná. Toto nelze přejít pouhým mlčením!

J. Skalský

 

Redakce Svědomí, Frýdek-Místek

(Z otevřeného dopisu)

Vážená redakce,

máte v názvu Svědomí a občas jste vydali čísla burcující, pravdivá a do lidského svědomí sahající. Ale to zářijové číslo je opět ústup ze slávy. Chápu, že lidi balamutí listy ve vlastnictví Němců, jako Mladá Fronta – Dnes či Lidové noviny. Pro vás je to však nedůstojné.

Sedmnáct let po pádu komunismu si vymýšlet, že jsme tím komunismem prosáklí a že jsme pořád postkomunistickou zemí, je žvást.

To, že jsme dnes všichni včetně nemluvňat dlužni 80 tisíc a dluh stále narůstá, je vina nekomunistických vlád…Tohle přece nelze svádět na komunisty. Za těch byla platební bilance státu značně aktivní…

Po sametové revoluci byla silně nadhodnocena marka pro snadnější výprodej národního majetku, včetně protiprávně prodaných novin…

A čemu se divit, když dnes i elitní policisté spolupracují se zločinem. Vše se převádí na peníze, vše lze za peníze uplatit. Ale za to přece nemohou dnešní komunisté.

Proti komunismu se bojovalo, když byl u moci a když dělal nepravosti. Dnes to není hrdinství, ale trapnost.

Jste časopis vysoce pravicový a křesťanský. Ale proti víře dnes málo brojí komunisté, ale častěji výkonná moc, zejména na úrovni EU. …Původně vysoký kredit církve (4 miliony katolíků) se po 10 letech snížil o 1,2 mil. a současnost bude ještě horší. Lze se ale divit, když si církev ponechává Voršilkami neoprávněné získané peníze za prostory ND? Když arcibiskup Graubner slouží mši sudeťákům? Když exministr Svoboda urazí naše odbojáře výrokem, že jejich biologické hodiny dochází a jde spoluodhalovat pomník Habsburkům, postavený ve Františkových Lázních péčí starostky za ODS?

TGM je více očerňován úvahami o jeho negaci katolicismu – a je nesmysl tvrdit, že byl nevěřící – než přítomností nějakého bývalého komunisty při oslavách. …

F. Truxa

Důvěryhodnost průzkumů veřejného mínění

Celá léta dávaly agentury, zabývající se  průzkumy oblíbenosti našich politiků, na přední místa i S. Grosse a P. Buzkovou.  Oblíbenost Grosse náhle upadla, víme proč, kdežto P. Buzková  ještě  v žebříčcích popularity nezapadla. Její nedávno ohlašovaný odchod z politiky do občanského života, kde měla nabýt další potřebné zkušenosti, jak se vyjádřil jeden z předních sociálně demokratických politiků , skončil, krátce  poté, co ohlásila, že bude pracovat jako právnička, zveřejněním  své kandidatury na funkci pražského primátora. Dopadla žalostně. S ní i ČSSD.  Není se co divit. Sám M. Zeman ji svého času otevřeně kritizoval za malou výkonnost a dokonce  ji považoval za snad i línou. A hle, nezapadla přesto, I když v ČSSD její hvězda velmi pohasla.

Nově objevenou hvězdnou političku, Vlastu Parkanou, uvádí průzkumy veřejného mínění teprve v nedávné době. O V. Parkanové víme, že přešla do KDU-ČSL z Občanské demokratické aliance (ODA), která pomalu upadá do věčného zapomnění. Několik jejích chytrých politiků to předvídalo a včas nastoupili na novou vlajkovou loď.  V. Parkanová dělá nyní kariéru u křesťanských demokratů. Pokud si udrží svoji nynější přední příčku v žebříčku oblíbených politiků, může snad i kandidovat na předsedu KDU-ČSL.  

Na druhé straně vsetínský starosta J. Čunek, který je ve svém volebním obvodu zcela mimořádně oblíbený, jak dosvědčuje jeho obzvláště silný nynější senátorský mandát, pochází z lidovecké rodiny, se těší zcela jiné pozornosti. Diskriminuje Rómy, jak v našich sdělovadlech můžeme číst, a sexuálně dlouhodobě obtěžoval chudinku sekretářku, která ho dokonce viděla, s očima k zemi svěřuje veřejnosti, jak onanuje ve své kanceláři. To vše v době, kdy by i  J. Čunek, nyní i senátor,  mohl kandidovat na funkci předsedy KDU-ČSL.  Má někdo, kdo ovlivňuje naši politiku, zvláštní zájem, aby předsedkyní KDU-ČSL se stala V. Parkanová? Jak se vůbec mohla ocitnout na čtvrtém místě žebříčku politiků, kteří v polistopadové době byli pro naši společnost nejpřínosnějšími? To je právě ten zázrak, který se může zdát mnohým spíše pověstným zásahem bohů v starých řeckých divadelních hrách.

Proč však diskreditační kampaň, která v něčem připomíná rozsáhlé tažení většiny našich sdělovacích prostředků proti J. Paroubkovi, který, jak jsme se z nich dozvídali,  kryl korupci, byl nebo stále je pedofilem a dokonce se zapletl do vražedného spiknutí,  má  zmenšovat šance J.. Čunka na uvedenou funkci?  Kdo za vším stojí? Proč jeden z možných předsedů KDU-ČSL je prezentován jako anděl a druhý jako ďábel?  Proč o tom nemají lidovci rozhodnout sami?  Mají sice dost starostí i s novým kvasem. Otázkou však je, zda však tento kvas není jen starou touhou po moci, po stranických a státních funkcích. Nechť sjezd rozhodne.

Odpověď na vznesené otázky, jíž bychom mohli doložit důkazy, nemáme. Můžeme se však domnívat, že nějaká síla posunuje jména našich politiků na žebříčku dopředu nebo dozadu, že diskriminační kampaně proti některým politikům jsou doprovázeny velkou vstřícnosti vůči jiným.

Jak tyto hry přispívají k důvěryhodnosti naší politické scény, k důvěře občanů k politikům? Účast na volbách a výsledky voleb o tom mluví přesvědčivě. Občané odmítají pokusy, aby naše politická scéna se stala velkým divadelním jevištěm, na kterém by nějaký principál samovolně pohyboval figurkami. Lidé jasně říkají, když divadlo, tak bez nás. O hlasu lidu se ještě občas, a dokonce i u nás, říká, že je hlasem Božím, hlasem dávajícím do pohybu pověstné mlýny.                                   

V. K

Zajímavé citáty:

 

Petr Uhl: „Vina je na těch, kdo hlásali antikomunismus, odstavili Miroslava Kalouska, když překonal sám sebe a chtěl, aby KDU-ČSL šla do menšinové vlády, nehledě na podporu komunistů“. (Právo, 15. listopadu 2006, str.11, článek Konečně se rýsuje funkční vláda)

 

František Truxa: „ČSL byla po svém vzniku stranou národní, lidovou, podporující zemědělský lid a s ním spojenou inteligenci a námezdně pracující…

V současné době to vypadá tak, že ve vedení strany jsou jen zazobaní podnikatelé a v pozadí miliardáři, kteří podporují extrémně pravicové směřování. Proti komunismu se bojovalo, když byl u moci a dělal nepravosti. Dnes je to směšné. …Podle mého názoru brněnská a zlínská organizace KDU-ČSL napomáhají  k postupné likvidaci strany.“

(Z otevřeného dopisu k přehnanému antikomunismu a provokativně pravicové orientaci KDU-ČL z 27.8. 2006, adresovanému Poslaneckému klubu KDU-ČSL a redakci Svědomí. Autor je hluboce věřící katolík, za předlistopadového režimu pronásledovaný, tradiční volič, a spolu s ním celá jeho rodina,  ČSL a později KDU-ČSL. Nyní však píše: :“…v současné době víme, že již nebudeme KDU-ČSL volit.“)

O kolik takových, dříve věrných voličů, se KDU-ČSL již připravila?

 

Několik vět k zamyšlení

 

Nemáme zájem, aby KDU-ČSL se stala mimoparlamentní stranou a pak sledovala cestu vedoucí k vlastnímu sebezničení. Naopak doufáme, že se vrátí ke svým původním křesťanskosociálním a šrámkovským tradicím, že obnoví názorovou vnitrostranickou pluralitu a umožní těm, kteří požadují návrat strany ke středové až  středolevé politice, aby své názory mohli ve straně volně hlásat a demokratickou cestou se případně stát převažující názorovou vnitrostranickou platformou a aby KDU-ČSL pochopila, jak my  od doby Křesťanskosociálního manifestu víme, a naši předchůdci dokonce již od přelomu 19. a 20. století, že liberalismus a její nositelé jsou jí programově i svým myšlením cizí. Nejsou z nás a našimi nikdy nebudou!

Je pro nás nepochopitelné, že ani stoupenci M. Kalouska nebyli schopni veřejně se alespoň pokusit osvětlit, když už ne obhajovat, straně jeho  počínání.  Za politováníhodné považujeme, že, když předtím členové předsednictva souhlasili s jeho jednáním s ČSSD, si nad ním nejen umyli ruce, ale snažili se hájit jen sami sebe a nadto učinili tak rychlý politický obrat, že jejich původní souhlas  téměř časově splynul s jejich kritikou tohoto souhlasu.      

KSH již léta se zdržovalo akcí i kritiky, které by mohly KDU-ČSL vážně poškodit, přestože jsou nám známé některé skutečnosti, např. situace v ÚK KDU-ČSL, které, jak se domníváme, si zaslouží bezprostřední nápravy. Co učiní v této situaci pan generální sekretář? Rezignuje?

 Mezi námi je však již málo těch, kteří volí KDU-ČSL. Naši stoupenci převážně považují jednu až dvě strany svým programem a činností  jim za bližší než KDU-ČSL. Někteří však stále litují, že nemohou dát hlas straně, v níž byli i jejich rodiče, prarodiče. Je jim zcela nepochopitelné, že někteří,  dokonce i vedoucí straničtí představitelé, sami sebe charakterizují jako liberálně konzervativní křesťany a takovými jsou i svými skutky. Nelze se poté divit, že jejich pravděpodobnou alternativou pak je neúčast ve volbách. 

A.K.                                                                                                    

 

Terorismus

To je téma, jemuž neunikneme. Politici o něm mluví tak často, že je již pro ně oním pověstným denním chlebem. Zkuste se před ním schovat doma. Večer, když se podíváte na programy různých televizních kanálů, často najdete jeden či více filmů, které již normálního diváka spíše odpuzují. Teroristé se zmocnili jaderné zbraně, získali pod kontrolu letadla, plánují útok proti jaderné elektrárně, připravují k použití chemické a biologické zbraně, plánují únos prezidenta mocného státu atd. atd. Snad nejhorší na tom všem je, že terorismus proniká i do našeho rodinného života, do našeho podvědomí a někteří z nás ho již považují za něco, co se stává neoddělitelnou součástí  života naší společnosti. „Válka s terorismem“, kterou již před léty vyhlásili někteří známí politici, má-li být úspěšně vedena, vyžaduje naše oběti. Především omezování občanských svobod,   větší příliv finančních prostředků na národní bezpečnost a početní nabobtnání určitých bezpečnostních složek i značné rozšíření jejich pravomocí na náš úkor. Válku s terorismem, již tento termín považuji za nesmyslný, se tedy vede, ale nijak úspěšně. Nebezpečí pro řádné občany se zvyšuje a především protiteroristická válka si již vyžádal statisíce lidských životů, jen v Iráku podle oficiálních zdrojů bylo zabito 100 až 150 tisíc civilistů, každý den přibývají další stovky mrtvých na obou stranách. Svět se však přesto, snad právě proto,  stává stále nebezpečnějším pro obyčejného člověka.

Nedávno, když jsme si otevřeli televizi, viděli jsme zesílené bezpečnostní hlídky v Praze, které měly zabránit teroristickému útoku. Sám pan ministr vnitra, dr. Lang, kontroloval, zda všechna protiteroristická opatření jsou řádně prováděna. Jak se proslýchalo účelem těchto operací měla být především ochrana židovských objektů proti teroristickým útokům.

A tak se ozvali i Židé. Členové Židovské liberální unie, konzervativní komunity Masorti ČR a Anti-Defamation League pro ČSR poslali 1.11.2006 ministru Langovi otevřený dopis, v němž jej požádali o „předložení hodnověrných důkazů“, že mělo v průběhu Vysokých židovských svátků dojít k útokům na pražské židovské objekty.

Z otevřeného dopisu několik vět: „Předložte důkaz, že nešlo jen o mediální bublinu připomínající film Vrtěti psem. Bublinu, která měla odvést pozornost od skandálů českých politických špiček. Zatahovat Židy do vrcholné politiky a zneužívat je tímto způsobem považujeme za naprostou nehoráznost. NEJSME ŽÁDNÝM  STRAŠÁKEM  NBEZPEČÍ PRO OBČANY ČESKÉ REPUBLIKY!!!“

V.S.

Informace Iniciativy za sociální fóra najdete nyní na  http://isf.sopka.info. (mp)

 

Alexandr Vondra, jeden z významných chartistů, blízkých V. Havlovi, neprotestoval  v době „převratné“, proti tehdy obecně přijímaným zásadám, že nikdy již nevstoupíme do žádného paktu, že odzbrojíme se a budeme neutrálním státem, ale sám je hlásal; v současnosti, kdy snad již definitivně odcházející s funkce ministra zahraničních věci ČR, je tvrdým bojovníkem za posílení vojenských jednotek v Afghánistánu a poskytnutí dalších zdrojů na “obnovu“ Afghánistánu.

Obrátil, jak vyplývá z uvedeného, o 180 stupňů, proto je považujeme za naprosto nedůvěryhodného. Chce-li dále válči v Afghánistánu, může jít do války osobně,  navrhuje-li, abychom dávali do afghánského dobrodružství další peníze, říkáme mu, aby je poskytnul  z vlastní kapsy. A nejdůležitější poselství pro něj: „Pane Vondro, o republiku se můžete zasloužit nyní již pouze tím, když opustíte všechny politické a veřejné funkce. Doporučujeme Vám vstoupit do žoldnéřských jednotek a na vlastní kůži poznat, jak afghánská válka (podobně i irácká) je zbytečná, špinavá a jaké cíle ve skutečnosti sleduje. Přejeme Vám návrat se štítem a se zdravým rozumem.“(–red.)

 

Petice NE ZÁKLADNÁM byly předány 27.9.06 petičnímu výboru parlamentu. Zatím se na obě petice sebralo asi 35 tisíc podpisů. Petiční akce dále pokračují. (mp)

 

Brožurku „Povstání henleinovských ordnerů v září 1938 na Sokolovsku“, jejímž autorem je Jiří John, jsme vydali v letos v červnu. Mile jsme byli udiveni, když  několik vět z ní jsme našli v tiskovém orgánu Zemského shromáždění Němců v Čechách na Moravě a ve Slezsku, Landeszeitung z 12. září., pod názvem Němci bojovali za demokracii. Jeho jednostrannost byla očividná. Proto jsme jeho šéfredaktorovi doručili  dopis a k němu přiložili  jeden výtisk uvedeného titulu. Seznámíme vás s ním v poněkud zkrácené verzi.

„Vážený pane šéfredaktore,

článek ´Deutsche kämpfen für die Demokratie´, který jste, jak uvádíte, převzali z Národního osvobození 17/2006, mne velmi zaujal. Domnívám se, že takto Vámi podávané události, mohou vést k postupnému přepisování historie, která pak bude vydávat oběti za viníky a viníky za oběti, v lepším případě udělá mezi viníkem a obětí rovnítko, pokud ovšem ve Vašem listu nebudou další články, které vše uvedou na správnou míru. Kdyby Němci, přesněji občané Československé republiky německé národnosti, se ve velké většině postavili za demokracii a proti nacismu, bohužel tomu bylo ve skutečnosti naopak, nedošlo k událostem z května 1945, které byly jen důsledkem známých příčin. Myslím si, že i nadpis článku je částečně zavádějící. Mohl by znít přece jen trochu jinak, např. ´Němečtí antinacisté v boji za demokracii, republiku proti nacismu´. Tento nadpis plně odráží obsah článku.

Samozřejmě, že nemohu a také nechci tvrdit, že snad i nevědomky přepisujete historii, či o něco takového v dějinách česko-německých vztahů cílevědomě usilujete.

To je důvod, proč se na Vás, vážený pane šéfredaktore, obracím. Předpokládám totiž, že Vašim cílem je podávat informace, obrazy o minulosti tak, aby odpovídaly skutečnosti, historické pravdě. Proto Vám v příloze postupuji brožurku ´Povstání henleinovských ordnerů v září 1938 na Sokolovsku´,jejímž autorem je pan Jiří John, který je autorem i výše uvedeného Vámi vydaného článku. Tuto brožurku vydalo Křesťanskosociální hnutí ve spolupráci s OR KČP v Praze 10 již v červnu 2006. Strojopis autora máme také k dispozici. …

Předpokládáme, že Vámi uvedené faktografické údaje doplníte i o alespoň některé další z přiložení brožurky , a tak jednostranně vypsané události jimi vyvážíte, aby tak čtenářům jste poskytl historicky vyvážený obraz událostí, o nichž píšete. …

Pro Vás je důležité, domnívám se, že nyní máte možnost vše uvést na pravou míru…a svým čtenářům říci, kdo vlastně tehdy ohrožoval nejen Československou republiku, demokracii, ale i německé sociální demokraty, komunisty, Židy, Rómy a jejich rodiny a jak velká většina zfanatizovaných  a nacizovaných příhraničních Němců s nimi a s Čechy, pro které bylo pohraničí domovem, původní vlastí, jednala po mnichovských událostech v r. 1938 a později. Tam hledejte příčinu dalšího po roce 1945. Mluvíme-li v historii pouze o důsledcích, deformujeme pohled na historické události. Pokud to dělají některé sdělovací prostředky, samozřejmě i noviny, pak mohou vzbuzovat nejen emoce, pak mohou připravovat ale i revizi dějin, dokonce revanšistické tlaky.

Vážený pane šéfredaktore,  se zájmem jsem sledoval i seriál článků pod názvem ´Násilí proti Němcům´. Zřejmě se Vám do jejich obsahu vloudily malé chybičky. Podle zřejmě hodnověrných historických údajů, jež máme k dispozici, např. generál Čubka, jak uvádíte hned v první části svého seriálů, byl pouze poručíkem, nemohl proto velet první divizi. Lze vysledovat ještě další nepřesnosti, o nichž se však nehodlám jednotlivě zmiňovat. Vy jistě si zjednáte nápravu ve svých novinách a nepřesnosti opravíte, o což Vás výslovně prosím.  Pokud nám jde o zlepšení česko-německých vztahů, pak, jak soudím, toho nelze dosáhnout jednostranným výkladem dnes již historických událostí. To je konfliktní cesta. To je cesta, jíž zvolil sudetoněmecký landsmanšaft, zvláště pak jeho rakouská odnož. Chci věřit, že se nestanete jejich souputníky, že nebudete zastávat stanoviska těch, kteří již dlouhodobě česko-německé smíření poškozují.

Jsem přesvědčen, že žádný stát na světě si nemůže dovolit financovat kampaň zaměřenou proti němu. To si nemůže dovolit ani ČR. Zastáváme názor, že tiskové orgány národnostních menšin mají právo na finanční příspěvky ze státního rozpočtu, a to i Lužičtí Srbové ve SRN, kterým se postupně ruší jejich školy, bere jejich jazyk a kultura, ač sídlí ve své původní vlasti. A to je přímo ohrožení jejich existence. Napíšete též něco o jejich těžké situaci?

ČR národnostní menšiny podporuje. Nelze však peněz ze státního rozpočtu zneužívat proti národním a státním zájmům republiky Jsou jistě uvolňovány ke zlepšování česko-německých vztahů tak, aby ČR a SRN se staly dobrými sousedy.

Děkuji Vám za pozornost, jíž věnujete obsahu tohoto dopisu i za další, co učiníte, aby nepřesnosti byly odstraněny a nadále jste podávali historické události vyváženě a ctili historickou pravdu a dokázali spojovat příčiny a jejich důsledky.

S pozdravem

JUDr. O. Tuleškov

 

Tomáš Staněk: Poválečné „excesy“ v českých zemích v roce 1945 a jejich vyšetřování

( Ústav pro soudobé dějiny Akademie věd České republiky, Praha 2005)

Autor zřejmě pravdivě mluví o řadě excesů, ke kterým došlo po skončení války. Vzhledem k tomu, že popisuje události až po květnu 1945, bez příčinných souvislostí s předcházejícími léty, dochází, bohužel, ke zvláštnímu, zcela nevyváženému vidění určitých faktů, které pak působí na čtenáře značně  vyhroceně někdy až téměř k neakceptovatelnosti předkládaného.

Dílo je proto velmi lehce zneužitelné. Odsunutí Němci o některých událostech mluví obdobně. Nyní se k nim přidává i část občanů ČR německé národnosti. V Landeszeitung v současnosti vychází o oné době celý seriál článků, který bude mít ještě další pokračování. Němci jsou zde bez historických návazností líčeni jako oběť, téměř nebo zcela nevinná, zločinných Čechů. Je to pochopitelné. Pro některé z nich také historie začíná květnem 1945. Celá druhá světová válka a události jí předcházející jsou pouhou úvodní kapitolou k „vyhnání“ Němců.

Zatímco autor díla mluví o poválečnách „excesech“, B. Posselt  a jeho landsmanšaft jdou dále. Ve „vyhnání“ vidí genocidu. Přestože vyhnání ve většině případů bylo přesídlením, odsunem, o němž rozhodly vítězné mocnosti, a nikdy genocidou.

Počítejme s tím, že toto vidění událostí bez potřebného historického kontextu může najít své zastánce i mezi naší německou menšinou. Novinkou není, že ho vyznávají již delší dobu naši profesionální usmiřovači.

Historická pravda je však jasná. Němci byli agresory, my jejích obětí. Je však také pravdou, že k excesům došlo. Došlo k nim však ve všech státech, které byly okupovány Němci. Spravedlivá odplata u nás, i v jiných evropských zemích, neměla vždy, někdy ani nemohla mít, odpovídající právní formu. Doba válečná a doba bezprostředně poválečná byly neoddělitelné, a to nejen v roce 1945, ale i po jiných velkých, krvavých válkách. Daň této době platili nejen Němci, ale i my. O tom svědčí skutečnosti, které se odehrály v průběhu května 1945. Našich i německých obětí byly tisíce. Litujeme každý zmařený lidský život, český nebo německý. Litujeme excesů, ke kterým došlo na obou stranách. Mezi oběti na straně agresorů a oběťmi agrese však nemůžeme a také neuděláme  rovnítko. Padlí či popravení esesáci , gestapáci, ani znacizovaní příslušníci wehrmachtu viditelně nejsou rovni svým  nesčíslným obětem.   

Snažme se úskalí vzájemných vztahů vyrovnávat. Snažme se konečně překonat hysterii a démonizaci dějin. Odporujme však  pokusům  o přepisování minulosti, či snahám o revanš. Dnes již nejsme sami. Věříme, že v současnosti většina Němců s uvedeným souhlasí a nemalá část z nich usiluje o to samé co my. Neokolaboranti, ti věční smiřovači, kteří se již před léty smířili s cíli i se sudeťáckým názvoslovím,  si však i nadále tisknou ruku se sudetoněmeckým a rakouským landsmanšaftem a společnou činností česko-německé vztahy poškozují. 

J. Skalský

 

T. Staněk: Poválečné „excesy“ v českých zemích v roce 1945 a jejich vyšetřování, kap. IV. Vybrané případy excesů z léta 1945, Čechy, IV. 1 Severozápadní Čechy

Žatecko (výňatky, str. 114 - 119 )

Na jaře 1947 obdržely pražské centrální úřady anonymní dopisy se závažnými sděleními o událostech, ke kterým došlo koncem května a začátkem června 1945 v Postoloprtech a Žatci. …

Náměstek předsedy vlády Zdeněk Fierlinger informoval o případu dopisem z 20. června 1947 předsedu vlády Klementa Gottwalda. Konstatoval, že byl z více stran upozorňován na exekuce vykonané v Postoloprtech  v červnu 1945 s tím, že jejich obětí se stalo asi 1500 osob, převážně Němců, kteří měli být postříleni…

Mostecká státní bezpečnost zahájila s ohledem na maximálně možné utajení předběžné vyšetřování a vyslechla též první svědky. Ověřovala informace z různých zdrojů a předávala je VII. odboru ministerstva vnitra. Již v elaborátu z dubna 1947 stálo, že šlo o vojenskou akci, která je „z valné části kryta“ zákonem č. 115/1946 Sb., a je tudíž „beztrestná“. … Armádní místa zdůvodňovala tehdejší postup v tom smyslu, že tvrdé zásahy proti německému obyvatelstvu byly „plně podloženy vyhlášením stanného práva a provokacemi Němců, neoprávněným držením střelných zbraní a nedodržováním vyhlášených vojenských předpisů. Vyšetřovací komise BV ÚNS (Bezpečnostního výboru Ústavodárného národního shromáždění ) se případem „Postoloprty-Žatec“ zabývala jako druhým v pořadí své činnosti. V budově okresního soudu v Žatci vyslechla po obeznámení s dosud zjištěnými fakty ve dnech 30.-31.července celkem 22 svědků, z nichž dva byli německé národnosti. Došetřování pak ještě provádělo OÚ StB v Mostě (vyslechnuto bylo dalších sedm svědků), která 13. srpna podala souhrnnou zprávu odbornému radovi ministerstva vnitra dr. Zdeňku Lukešovi. Mezitím objasňovali 9. a 13. srpna 1947 svá stanoviska k chování vojáků v prvním poválečném období někteří vysocí armádní představitelé. O událostech v Postopolrtech referovali v širším kontextu generálové Karel Klapálek, Oldřich Španiel a Jan Procházka. Všechny příslušné orgány, které se podílely na prověřování této „kauzy“, se shodovaly v tom, že po vyšetřování má dojít k exhumaci popravených Němců z lokalizovaných hromadných hrobů. …

Proti vojákům, kteří se na represáliích a popravách bezprostředně podíleli, se tehdy nezakročilo, nekonalo se ani žádné kárné řízení. Pouze ppor. Farkač pověřený vedením žateckých táborů, byl této funkce zproštěn již v létě 1945 a jeden z hlavních aktérů  dramatu, důstojník OBZ Jan Čubka, odešel s hodností nadporučíka z aktivní vojenské služby na jaře 1946.

Koncem léta 1947 již bylo možné na základě zjištěných faktů události v Postoloprtech a Žatci alespoň v hrubých rysech rekonstruovat.

Důvodem zvláštních opatření v tomto prostoru bylo „vysunutí“ 1. čs. divize z Prahy. Sídlem jejího velitelství se měly stát Postoloprty. Předsunuté jednotce (operační skupině) byl svěřen úkol „vyčistit“ město a okolí od nepřátelských živlů, soustředit tamní Němce a vytvořit tak podmínky pro jejich odsun z žateckého kraje za hranice. Část operační skupiny mající zajistit všechno potřebné pro ubytování štábu divize vyjela z Prahy 24. května 1945 nejprve do Slaného a odtud do Postoloprt, kam dorazila 26. května. Šlo o tři menší jednotky důstojníků, rotmistrů a vojáků. …

Bezpečnostnímu oddílu OBZ velel por. Jan Čubka. … Ještě před odjezdem z Prahy byli důstojníci instruování o svém poslání. Generál Klapálek k tomu později řekl, že hlavním úkolem bylo v příštím sídle velení 1. divize „vymýtit“ nebezpečné a podezřelé osoby a „prověřit veškeré obyvatelstvo, které v místě zůstane“. S tím samozřejmě souvisela povinnost „zlomit jakýkoliv odpor“. Souběžně s výjezdem operační skupiny se na velitelství divize v Praze loučil s důstojníky její dosavadní velitel gen. O. Španiel, který odcházel do Kanceláře prezidenta republiky. …Jak sám uvedl, použil přitom mj. emotivní formulaci, že se za války „v Americe říkalo, že dobrý Němec je ten, který je mrtev“.  J. Čubka k tomu ovšem před VK BV ÚNS vypověděl, že Španiel je přímo vyzval, aby se zasadili o to, aby co nejméně Němců odešlo z republiky přes hranice, kde se z nich stanou nepřátelé, a že „dobrý Němec je mrtvý Němec“.

Vzápětí po příjezdu do Postoloprt … se konala porada vojáků s místními funkcionáři… o koncentraci a vysídlení německého obyvatelstva. Několik stovek mužů bylo po soustředění a prohlídkách 27. května 1945 internováno v objektu postoloprtských kasáren. Šlo v první řadě o známé nacisty, činovníky a členy NSDAP a dalších organizací, ale zřejmě také o lidi, kteří se ničím závažnějším neprovinili. Vybírání byli za pomoci …některých místních občanů. Na lidech zadržovaných v kasárnách byly páchány  nejrůznější brutality. Již předtím byly v noci popraveny první osoby, které byly zajištěny v soudní budově. Exekuce prováděli – stejně jako v dalších dnech – hlavně vojáci ze skupiny OBZ pod vedením poručíka Čubky. Další „razie“ a třídění postoloprtských Němců nastaly 29. května. Ženy, děti a zbývající muži byli umístěni do tábora v postoloprtské bažantnici, jehož velitelem se stal vrch. strážmistr SNB Oldřich Pelc.

(Dokončení příště)

 

Útěk, vyhnání, odsun (z knihy Rozumět dějinám, kolektiv autorů, vydala Gallery, s.r.o., pro Ministerstvo kultury, 2002)

…Podobně radikální názor (na rozdíl od poznání umírněnějších amerických vojenských plánovačů) měl i prezident USA, Franclin D. Roosevelt. Ten se v této době v rozhovoru se zástupcem polského hnutí odporu Janem Karskim, souhlasně vyjádřil k představě velení Armii Krajowe, že po osvobození Polska bude rozpoutána krátká vlna krajního teroru vůči německému – za války přistěhovalému i trvale usedlému – obyvatelstvu, které je pohne k urychlenému „dobrovolnému „ vystěhování. Prezident k tomuto plánu pouze podotkl: „Němci si to zasloužili.“ (str. 9)

Řada zemí západní a severní Evropy se svých, většinou nevelkých německých menšin a též naopak nemalých skupin německých válečných kolonistů, okupačních civilních zaměstnanců a uprchlíků, zbavila bez velkých formalit a zvláštních legislativních úprav hned po osvobození spojeneckými armádami. Dle dnešního stavu francouzských výzkumů lze např. říci, že de Gaullovi Svobodní Francouzi přesně aplikovali polský, Armií Krajovou roku 1943 deklarovaný model. Po vstupu do Alsaska postříleli na 8000 tamních Němců, čímž dali podnět k „spontánnímu“ útěku nejen říšskoněmeckých válečných přistěhovalců, ale i části za nacismu kompromitovaných německých starousedlíků. Většina bilingvního obyvatelstva poté jednoduše konvertovala zpět k francouzské identitě. Teprve dnes řeší i ve Skandinávii historikové a publicisté otázku, zda na počátku poválečného období také zde došlo vedle početných vražd kolaborantů (a „kolaborantů“) též k násilné likvidaci větších skupin říšských Němců, případně, že zda nejde o pouhé pověsti (debata o tisících postřílených německých uprchlíků v osvobozeném Dánsku)….

Vysídlovací koncepty, k nimž se spojenci po drastických zkušenostech prvních let války a po zprávách o vysídlovacích, přesídlovacích a vyvražďovacích projektech a akcích nacistů rozhodli v letech 1942 . 1943, se opíraly o dobou představu „kolektivní viny“  všech Němců, kteří se nezapojili do boje proti nacismu nebo se nestali jeho obětmi (Hannah Arendt).

Velký německý, v USA v exilu žijící spisovatel Thomas Mann formuloval svůj názor na „hroznou úhrnnou nacionální vinu“ Němců v relaci BBC „Deutsche Hörer“ z 30. prosince 1945: „Komu již dávno zešedl svět, když si uvědomil hory nenávisti, které se vztýčily kolem Německa, kdo si již dávno v bezesných nocích maloval, jak hrozná bude odplata, která na Německo musí dopadnout za nelidské skutky nacistů, ten nyní o tom, , co se Němcům děje od Rusů, Poláků nebo Čechů, nemůže se vší lítostí vidět nic jiného, než jen mechanickou neodvratnou reakci na zločiny, které spáchal lid jako celek, přičemž, bohužel nehraje roli ani individuální spravedlnost, ani vina a nevina jednotlivce.“(s.14, vydalo Křesťanskosociální hnutí v lednu 2003 pro vnitřní potřebu vlasteneckých organizací.)

 

Pokud by historik T. Staněk se o těchto a dalších skutečnostech alespoň v krátkosti zmínil na počátku své knihy, ukotvil by ji v toku historie a vyvážil by více či méně jednostrannost  jejího obsahu. Litujeme, že tak neučinil. -red

 

 

 

Britské listy 1.11.2006, Štěpán Kortba: Kdo už konečně zastaví prolhané policejní grázly?

Dementi, které musel včera zaslat médiím Radek Mikula, vypovídá o charakteru činnosti a informací, produkovaných v posledních měsících policejními složkami. Nekompetence, politický aktivismus, zneužívání pravomocí, lži, podvody, falšování úředních listin, falšování důkazů, vědomé podvrhování falešných důkazů soudům, krádeže, násilí se zbraní v ruce, falšování úředních listin, napomáhání trestné činnosti, krytí trestné činnosti, podněcování k trestné činnosti, zločinné spolčování, vyzrazování služebních tajemství, porušování služebního zákona a zákona o policii, vnitřních postupů a směrnic. Politické provokace.

Taková je současná česká policie.

Bohužel, teprve dnes sklízíme trpké ovoce, zaseté do represivních složek státu při jejich „očišťování“ v raných devadesátých letech. Počínaje společenstvím „tří spravedlivých“, kteří vnitro přebírali od komunistických ministrů, přes „disidenty“, hlupáky a neschopné faráře v křeslech ministrů – selhali všichni. Bez ohledu na politickou příslušnost. Nikdy polici nedepolitizovali. Naopak. Politické kliky a bratrstva  se naučila koexistenci v permanentním boji o moc a peníze. Intriky, krevní msty a vzájemné politicko-vyhlazovací války, infiltrace agenty řady tajných služeb (od německé, přes britskou až po ruskou), průnik sílících komunálně zločineckých struktur i korupce mezinárodních mafií, vytváření nelegálních agenturních sítí, placených z nelegálních prostředků – to vše děla z policie a řady specializovaných útvarů ministerstva vnitra nebezpečnou ozbrojenou strukturu, vyznávající vlastní pravidla , nerespektujících stát a využívání stavovské solidarity i mnohdy utajeného režimu své práce k demonstracím nedotknutelnosti, k demonstracím síly, k demonstracím moci.

Tato struktura už vyhlásila válku politické scéně. Je schopna prefabrikovat kompromitující materiály na kohokoli. Je schopna likvidovat fingovanými důkazy i provokacemi kohokoliv. Je schopna vytvářet složité pavučiny režírovaných vztahů, řízených zpovzdálí podle předem vypracovaných scénářů, podvrhovat důkazy i provádět aktivní krycí a dezinformační opatření.

Policie v České republice se stala nebezpečnou České republice – bez ohledu na barvu vlády, která je právě u moci. A to je zlá zpráva. Ta minulá vláda už to ví. Ta současná i budoucí vláda to teprve poznají.

Ještě jedna myšlenka  z BL: … je jasné, že agendu řady médií řídí tajní spolupracovníci policie a tajných služeb převlečeni za ivestigativní novináře. –red.

 

Pohled do zahraničí

 

Mluvil jsem s Talibánem

Eur Ing Dr Bohumil Kobliha

 

Bylo to takhle.

Vraceli jsme se z okružní cesty po Saudské Arábii, a na poslední štaci před Rijálem (Al Riyadh – hlavní město Saudské Arábie), na zpáteční cestě do Al-Khafji, kde jsme se stavěli v kouzelné oblasti kolem města Tajfu (Al Ta´if). Klima doslova horské, kopečky tam dosahují až dva tisíce pět set metrů, hodně zalesněné, často vysokánskými smrky a podobnými jehličnatými stromy. Není tedy divu, že Tajf si vybrala saudská vláda za své letní sídlo, a nemálo hodně bohatých lidí má v městě  i okolí skvostné domy. My bychom řekli milionářské vily, spíše paláce.

Cestovali jsme s anglickým přítelem Richardem autobusovými linkami, poněvadž ten mne  přesvědčil, že se tak nejlépe a v klidu pozná kraj i obyvatelstvo. Richard uměl slušně turecky a trochu arabsky, a tak byla šance, že se všude domluvíme a bude to i etnografické poznávání.

Po dni a noci strávené v Tajfu jsme si z hotelu vzali na autobusové nádraží taxíka, a teď jsme v prostorné hale čekali na náš další spoj.

Kousek od vchodu stála skupina mužů v podivných placatých čepicích z hrubé tkaniny – asi z kozí vlny, s nezvyklou krempou po celém obvodu, v hnědavých kajdách z podobné drsné látky. To nemohli být Arabové. Převyšovali nejméně o hlavu všechny ve svém okolí. Urostlí a zarostlí mužnými plnovousy. Zaujali mne natolik, že jsem k nim musel jít.

Když jsem se u jejich skupiny zastavil, uctivě se rozstoupili do polokruhu. Oslovil jsem je anglicky. Vysvětlil jsem jim, že mne udivil jejich oděv a klobouky, a že jistě nejsou odsud. Ten, který byl patrně jejich vedoucí, se zazubil skvělými bílými tesáky, a šlehl po mně jiskrnýma inteligentníma, jak antracit černýma očima: „Vy také nejste odsud … ani Angličan.“

Vysvětlil jsem jim krátce, že pracuji pro Arabian Oil Copany v Al-Khafji, a jsem československý exulant žijící v Britanii.

Muž jak skála rozšířil úsměv ještě více, a odfrkl: „Eh… Russians …“ a rozhovořil se. Udivilo mne, že vůbec ví, kde a co je Československo (když si nás i mnozí Angličané pletli s Jugoslávii), a že jsme byli okupovány Sověty jako oni. On a jeho grupa byli Afgánci, a byli zde na dovolené, rozpovídali se. Měli jsme dost času.

Byl Ramadán a psal se rok 1989…

 

To jste se ale setkal s mujahideeny, může namítnout ten, kdo ví více.

Ano, ale talibán  je mujahideen, podobně jako claret je bordeaux. Mujahideen  je povšechné jméno pro bojovníky za svobodu. Teprve v průběhu bojů, a v Saudské Arábii, kde studovali, se vyskytlo jméno Talibán.

Talibán je hnutí studujících islámskou problematiku, tedy v přeneseném významu talibán je v podstatě student náboženství. Zvýraznili se v roce 1994, jako kandahárští talibáni, kdy pomáhali Pákistánu otevřít obchodní cesty na jihu Afganistanu. Vymýtili také 2/3 makových/opiových plantáží! Stojí za zmínku, že byli v roce 1988 portrétováni ve filmu Rambo III jako hrdinové.

Afgánci se z Tajfu vraceli do bojů proti ruským okupantům, a tak jsme měli hodně společného. Chlapi jak z ocele sebevědomě a dychtivě vyprávěli, že to Rusům natřou. Že budou vyzbrojeni nejlepší spojovací i bojovou technikou, a dostanou i americké rakety země-vzduch proti sovětským helikoptérám  (skutečně jim pak, v době kdy Bin Laden byl „jejich člověk“, US Army uvolnila sto „Sting“ nebezpečných a smrtelně přesných zbraní)…

Bylo mi jasné, že v Saudské Arábii nešlo jen o studium Koránu a rekreaci těchto „božích bojovníků“, ale jistě o výcvik v záškodnické válce proti Rusům, kterou vedly nepřímo Spojené státy.

Samozřejmě, že Američané neměli nějakou platonickou touhu talibánu pomoci, ale měli už dlouhodobý plán, jak dostat Afganistan pod svůj vliv. Jak pro jeho strategický význam proti Sovětům, tak pro ovládání celé oblasti, jako nástupnické proti Iránu, Pákistánu a i území budoucích ropovodů ze zdrojů hlavně z oblasti okolo Kaspického jezera. Zatím ..

Richard mne přišel vytrhnout z rozhovoru. Náš autobus prý už je připraven. A tak jsme se s přáním vítězství proti okupantům rozešli:

„Inšaláh“ – jak dá Bůh! Končily sebevědomé úsměvy krásných lidí.

Mluvil jsem s elitními mujahideeny/talibánci.

Psal se rok 1989 … jak se časy mění!

Ó tempera, ó mores … jak věděli už staří latiníci.

Dnes dřívější přátelé Afgánců,. Totiž USA a UK, kteří vyškolili a vyzbrojili taliánce proti Rusům, se stali úhlavními nepřáteli těchto ortodoxních islámských „božích bojovníků“. Dnes Taliánci už nejsou národně osvobozenečtí partyzáni a „bojovníci za svobodu“ – jak je americký prezident Donald Reagan vysoce cenil, ale vzbouřenci a teroristé proti americké demokracii, a vrahové vojáků americké „koalice“. Tak budou také souzeni (podle nejnovějších zákonů USA) ti, kteří byli dovezeni do US Camp Delta na Kubě.

Afganistanu nastrčili Američané vasalského prezidenta Afgan-Američana Karzaje, aby likvidoval taliánce, poněvadž její hrdé vlastenecké zaujetí a oddanost muslimské víře Spojeným státům v expansi všestranně překáží. Vyznavači islámu jsou trnem v oku především americkým neokonzervativcům (neocons). Proto všem „otrokům Božím“ nasadili psí hlavu terorismu a vzbouřenců, i když jde o nejlepší vlastence a bojovníky za afgánskou národní svobodu.

 

Do této politicky vypjaté atmosféry nešťastným středověkým výrokem velmi nepříznivě zaúřadoval Benedikt XVI. Je mi osobně neuvěřitelné, že tento vysoce vzdělaný papež by si neuvědomil, že dvojsečným byzantským výpadem proti Mohamedovi neposlouží míru, ale k roztržce. K rozjitření směrem k budoucí válce křesťanů s islámem, tak jak to neocons osnují, si přejí a potřebují, poněvadž jedině oni na ní vydělají.

Vím, situace je složitá. Neocons by usnadnili rozpoznávání, kdyby si říkali a se představovali světu, tak jak a co skutečně jsou – totiž neo-sionosté.

To by ale bylo vše příliš průzračné a přespříliš jednoduché: „Za vším jsou Židé“, jak se rozverně uchychtla židovská přítelkyně mé choti, když se posledně setkaly, a vepluly neopatrně na pole politiky.

Jsme v posledním dějství světové tragikomedie sebezničení?

Londýn, 3. října 2006

 

Pozn. red: Američané vycvičili a vyzbrojili modžahedíny k boji proti sovětské armádě. Když tito se obrátili proti nim, aby hájili svou svobodu, došlo k další válce, modžahedínům proti USA, proti jim dosazenému prezidentovi, který má velmi blízko k americkým zpravodajským službám… Jen nevíme, co tam NATO dělá, proč naši vojáci jsou tam nasazováni? Vždyť nejsme v tomto světě schopni ani omezit výrobu opia. Imperiální zájmy nám jsou cizí. Co si americká vláda neocons nadrobila, snad dá do pořádku demokratická většina v americkém kongresu a  sněmovně reprezentantů. Odmítáme naši účast v této válce!

 

 

Dne 30. srpna 2006 zemřel učitel exilu, prof. dr. Ing. Libor Brom, vedoucí katedry Ruských studií na Denverské Univerzitě v USA. „Ve všem co dělal a psal vždy myslel na budoucnost, jak předat  potomkům náš národní štít, aby jej drželi ve víře v Pravdu Boží.“                                                 

 Dr. B. Kobliha

 

 

Ignorované rozhořčení

John Berger, Noam Chomsky, Herold Pinter, José Saramago

 

Poslední kapitola konfliktu mezi Izraelem a Palestinou začala, když izraelské síly odvlekly z Gazy dva civilisty, lékaře a jeho bratra. Kromě tureckého tisku byl incident sotva kdy zmíněn. Následujícího dne Palestinci zajali izraelského vojáka – a navrhli dojednanou výměnu za vězně zajaté Izraelci – je jich v izraelských věznicích asi 10.000.

Že tento „únos“ byl považován za důvod k rozhořčení, kdežto ilegální okupace Západního břehu (West Bank) a to, že izraelské (obranné!) síly si systematicky přivlastňují jeho přírodní bohatství – nejvíce jde o vodu -, je považováno za politováníhodnou  ale reálnou skutečností života, je typické pro dvojí standart opakovaně používaný Západem tváří v tvář tomu , co postihuje Palestince v posledních sedmdesáti letech na území přiděleném jim mezinárodními dohodami.

Dnes rozhořčení následuje rozhořčení; jednodušší rakety se křižují se sofistikovanými. Ty sofistikované obyčejně nacházejí svůj cíl tam, kde žijí masy vyděděných a chudých, kteří čekají na to, co bylo kdysi nazýváno spravedlností. Oba druhy raket trhají těla na kusy děsivým způsobem – kdo kromě polních velitelů na to může třeba i jen na chvíli zapomenout?

Každá provokace a proti-provokace se zpochybňuje, a znovu a znovu rozhlašuje. Ale následné argumenty, obviňování a přísahy, to všechno slouží jako záminka k odvrácení světové pozornosti od dlouhodobých vojenských, ekonomických a geografických praktik, jejichž posledním cílem není nic menšího než likvidace palestinského národa (zvýrazněno red.).

Toto musí být vyřčeno nahlas a jasně, neboť tyto praktiky – jen zčásti zjevné a často zakrývané v těchto dnech rychle postupují, a podle našeho názoru je nutné ustavičně a neustále rozpoznávat čím jsou a je třeba proti nim klást odpor.

 

(John Berger  a Noam Chomsky jsou pravidelnými přispěvateli do časopisu The Spokesman. Herold Pinter a José Saramago získali Nobelovu cenu v roce 2005 a 1998 v uvedeném pořadí. Uveřejněno v časopisu The Spokesman  č. 92 z roku 2006 vydávaném nadací Bertrtanda Russella, Nottingham, Anglie)

Z angličtiny přeložila Míla Hradečná

 

Žaloba Ramseyho Clarka na George Bushe a spol.

 

Tato žaloba viní G.W. Buse, R.B. Cheneyho, C. Powella. D. Rumsfelda, J.D. Ashrcrofta, T. Frankse a jeho nástupce ve velení v Iráku, G. J. Teneta, L. Paula Bremera III.,Johna Negroponteho a dalších za spáchání válečných zločinů, zločinů proti lidskosti a dalších zločinů porušování Charty OSN, ústavy Spojených států a dalších zákonů.

Jde o  zločiny :

1. Vyhlášení útočné  války proti suverenitě Iráku a právům jeho obyvatel, jejímž výsledkem jsou desítky tisíc mrtvých a zraněných Iráčanů, většinou civilistů, tisíce amerických vojáků. Útočnou válku definoval Norimberský soud jako „nejvyšší mezinárodní zločin“.

2. Dovolení, podpora a přehlížení použití nadměrné síly, teroru, taktiky nazvané „šok a hrůza“, zaměření na bezbranné civilisty a civilní zařízení a paušální bombardování a útoky.

3. Povolení a nařízení použití nelegálních zbraní včetně superbomb, tříštivých bomb, ochuzeným uranem obohacených bomb, střel, raket a kulek a hrozba použití nukleárních zbraní.

4. Povolení, nařízení, zatajování a přehlížení vražd, hromadných poprav, zmizení, únosů a mučení.

5. Povolení, financování, použití a zatajování nelegálního násilí, použití síly a mučení paravojenskými civilními silami operujícími anonymně a nezodpovídajícími za své činy americkým dohlížitelům , které zabíjejí, donucují, kontrolují a ovládají iráckou populaci.

6. Povolení, nařízení a přehlížení systematické destrukce ekonomických, sociálních, lékařských, vzdělávacích, vládních a diplomatických zdrojů, majetku a zařízení Iráku.

7. Povolení, nařízení a zatajování činů směřujících k rozdělení irácké populace a vyvolávání vnitřního konfliktu a etnického, náboženského, politického a ekonomického násilí hlavními vrstvami společnosti s cílem oslabit a vyčerpat populaci a podřídit i všechny její vrstvy kontrole nové náhradní vládě podřízené americkému velení.

8. Povolení, uvalení a provozování násilné, zločinné vojenské okupace, která denně vyvolává násilí , zabíjí bezbranné Iráčany a rozdmýchává plameny protiamerického hněvu na celém světě.

9. Opovrhování a znemožnění mírotvorné úlohy OSN jednostrannými akcemi podrývajícími úsilí zároveň s pokračujícím nátlakem a zneužitím OSN k provádění americké politiky v Iráku a kdekoli, donucováním a lákáním jiných zemí, aby podpořily americkou politiku a akci i  porušováním mezinárodního práva v Radě bezpečnosti OSN jak proti Iráku, tak proti jiným zemím.

10. Zapojení do systematického porušování a maření mezinárodních zákonů a smluv určených k předcházení a kontrole válek, zbraní hromadného ničení, omezování počtu vojáků, chránících životní prostředí, bránicích ekonomickému vykořisťování chudých národů ; účast  na systematickém bránění spravedlnosti opomíjením Mezinárodního soudního dvora a manipulace či vzdorování jiným mezinárodním soudním a řídícím organizacím, které by mohly činit USA zodpovědné mezinárodnímu právu a vůli většiny mezinárodní veřejnosti.

11. Projevování pokračujícího úsilí o vládu nad světem nařizováním, řízením a přehlížením násilné změny režimu na Haiti v březnu 2004, která nahradila nezávislého, demokraticky zvoleného prezidenta J. B. Aristida Američany vybraným a kontrolovaným neoduvalierovcem a způsobila rostoucí násilí, stovky mrtvých a další zbídačení haitského lidu.

12. Ohrožení suverenity a nezávislosti národů, úsilí o změnu režimů, které odmítají podléhat americkým požadavkům ekonomické podřízenosti a politické kontroly ve prospěch amerických korporací a vlády, včetně na prvním místě Kuby, Iránu a rozdělené Koreje, Filipín ,Sýrie, Súdánu a Venezuely; podpora izraelské nelegální okupace, brutální zacházení s palestinskými osadníky a jejich vyhánění navzdory OSN, mezinárodnímu a světovému mínění; to vše vyvolává mezinárodní rozhořčení a odpor Spojeným státům a jejich občanům.

13. Zničení suverenity, práva na sebeurčení, kulturní integrity a kontroly zdrojů Iráku a jeho lidu vnucením prozatímní vlády  vedené dlouholetým členem CIA, který řídil americké násilí proti iráckým civilistům v roce 1990, manipulace procesem vypracovávání nové ústavy, koncipované novou vládou, zvolenou v kontrolovaném volebním procesu a podřízenou vůli a rozkazům americké vlády.

14. Uchvácení práv rozhodovat o válce, svěřeného ústavou kongresu, k vedení útočných válek a jiných nezákonných vojenských akcí; pokus o obsazení federálních soudů soudci podléhajícími ideologiím v rozporu s Ústavou Spojených států, aby vynášeli soudní rozhodnutí podléhající těmto ideologiím.

15. Systematické podkopávání základních lidských práv globálně a Listiny práv Ústavy Spojených států umožněním americkým silám nezákonně zatýkat osoby ve 100 zemích , včetně občanů Spojených států a věznit v USA tisíce cizinců a držet je, transportovat, mnohé z nich mučit, odpírat jim jakýkoli přístup k soudu, který by rozhodl o legálnosti jejich věznění a trestu.

16. Zřízení Guantánama jako  symbolu moci Spojených států k věznění a ponižování osob na půdě cizího suverénního státu, Kuby, proti její vůli a jako ukázku pohrdání lidskými právy, předvádění své síly při svévolném zatýkání, věznění a ponižování osob bez zjišťování, co jsou zač, co spáchali nebo by v budoucnu mohli spáchat, nadřazování moci Spojených států všem zákonům, mezinárodním i národním, i všem soudům, včetně soudů Spojených států.  

17. Poskytování hospodářských výhod favorizovaným korporacím a obchodním zájmům k získání enormních zisků jak v mírovém, tak ve válečném sektoru z hospodaření Iráku i od amerických daňových poplatníků.

18. Systematické využívání, kontrola, řízení, manipulace, dezinformace a omezování tisku a médií a záměrné poskytování falešných a zavádějících informací s cílem získat podporu pro vojenské a politické akce Spojených států; upření americkému lidu základních vědomostí k vytvoření informovaného názoru, který je základem demokratických procesů a voleb .

19. To vše za účelem ovládnutí, kontroly řízení, manipulace, dezinformace a omezení vojenskou silou a ekonomickým nátlakem. Kromě plné zodpovědnosti za výše uvedené zločiny a reparaci obětem uvedené trestné činy se jedná o zločiny a přečiny podle čl.II., odstavce 4 Ústavy Spojených států, které vyžadují odvolání všech civilních úředníků Spojených států z funkcí na základě obžalob před Kongresem a odsouzení za jejich činy.

5. srpna 2006                                                                                         Ramsey Clark

 

R. Clark, nar. 1927, byl v letech 1967 – 1969 generálním prokurátorem (ministrem spravedlnosti) USA

(Převzato z internetových materiálů Muslimských listů)

 

Nepolevujme v boji

 

je nadpis obsáhlého pojednání ze Serbskich nowin, jehož autorem je zástupce iniciativní skupiny k zachování školy Čišinského v Pančicích, pan Stefan Rjeda.

Akci podporuje Rada pro srbské záležitosti, Domowina, Srbský školský odbor stejně jako představenstvo obcí Njebjelčicy, Pančicy-Kukow, Ralbicy a Rožanat. Bez ohledu na rozhodný odpor srbské veřejnosti k likvidaci této důležité střední školy v oblasti koncentrovaného katolického srbského osídlení, má být v r. 2007 zde srbská výuka ukončena. To je další skutečnost, které ve svém souhrnu vedou k ohrožení národní podstaty tohoto malého, ujařmeného, dříve nezávislého mocného slovanského národa, žijícího na rozlehlých prostorách  své vlasti.

Již dnes přeřazují rodiče při avizované likvidaci zhruba jednu třetinu dětí  při ukončení 5. a 6. třídy v Pančicích – Kukowě do blízkých německých škol, s následkem dalšího odnárodňování.

Požadavky této iniciativní skupiny jsou:

- Odvolat se na rozhodnutí zastupitelů okresního sněmu s poukazem na 3.200 sebraných podpisů k zachování školy  a na další germanizační trendy.

- Zahájit nové jednání se saským ministrem školství Flethem za přítomnosti zástupců srbské rady, Domoviny a školského odboru.

- Vyvolat další jednání s předsedy CDU a SPD v Saském republikovém sněmu a pány dr. F. Hahlem a prof. C. Weissem, kteří připravují novou koncepci pro srbské školství.

- Vzhledem k  současnému negativnímu  postoji politiků Saska vyrozumět spolkového ministra pro národnostní menšiny dr. Christopa Bergera s žádostí o podporu těchto snah.

-  Trvat na podavku udržení sítě škol v Kamenském okrese z důvodů zachování základních existenčních požadavků autochtoní menšiny Lužických Srbů.

Je potřeba, abychom na všech úrovních v České republice tyto snahy podporovali i s poukazem na nesrovnatelně lepší podmínky menšinových škol u nás a na příznivé podmínky pro rozvoj německé národnostní menšiny, přestože Němci  do naší vlasti přišli jako kolonisté, kdežto Lužičtí Srbové, žijí v nepatrné části své původní vlasti, jejíž ostatní kraje byly  již  germanizovány německými přistěhovalci.

F. Truxa

 

Mezinárodní měnový fond v Iráku: druhá invaze

Karen Buton

 

Loni v prosinci irácká vláda podporovaná Spojenými státy odsouhlasila půjčku od MMF ve výši 685 milionů USD… ta půjčka přišla s těžkou koncovkou: konec subvencí pro naftu a irácká ekonomika otevřená pro volný trh. … Skoro přes nic vyletěly ceny pohonných hmot devětkrát…

Na obranu škrtů řekl představitel MMF Bill Murray pro Cox News Service, že Irák musí „vyjít s rozpočtovými zdroji, aby ufinancoval zdravotnictví, vzdělání a jiné důležité veřejné služby“. Opomenul zmínit, že Irák kdysi ze zisků z nafty poskytoval zdravotní služby pro 93 % svého obyvatelstva zdarma a měl nejvyšší míru vzdělanosti na Středním východě. …

Nyní i když Ministerstvo práce a sociálních věcí v lednu sdělilo, že chudoba mezi Iráčany od americké invaze vzrostla o 30 %, vláda udatně kráčí vstříc svobodnému trhu. …

Na začátku tohoto měsíce (květen 2006- pozn. překl.) oznámil UNICEF, že 25 % dětí v Iráku je nyní podvyživeno a má podváhu.. Březnová zpráva z roku 2005 konstatuje, že se podvýživa od invaze Spojených států zdvojnásobila. …

Ale pan Murray se na tyto ukazatele nedívá; místo toho shledává, že irácká ekonomika vzrostla o 10 %. Podle standartů MMF to je úspěch. Chudoba, podvýživa a inflace se nepočítají. … A tomu říkají demokracie.

(red. kráceno)

Z e-mailového listu „50 Years Is Enough Network“, z angličtiny přeložila mp.

 

 

Venezuelský prezident Hugo Chávez: Povstaňte proti Říši

(Výňatek z proslovu na Valném shromáždění OSN, New York, 20. září 2006)

„ …Noam Chomsky je jedním z nejpřednějších amerických a světových intelektuálů a toto je jedna z jeho posledních knih:´Hegemonie nebo přežití: Imperialistická strategie Spojených států´. Je to výborná kniha, která nám pomůže pochopit, co se dělo ve 20. století ve světě a co se děje nyní, jakož i největší hrozbu, která vyvstala nad naší planetou.

Hegemonistické nároky americké říše představují veliké riziko pro přežití lidského druhu. Znovu vás varujeme před tímto nebezpečím a vyzýváme lid Spojených států a celého světa, aby zastavil tuto hrozbu, která představuje meč visící nad našimi hlavami. …

Myslím, že jako první by si měli tuto knihu přečíst naši bratři a sestry ve Spojených státech, protože hrozba je v jejich vlastním domě. …

Včera, dámy a pánové, včera z této tribuny prezident Spojených států, muž, o kterém mluvím jako o ďáblovi, hovořil, jako by mu patřil svět. Opravdu. Jako by byl pánem světa. …

 Jako mluvčí imperialismu přišel na toto pódium, aby se snažil obhajovat současný model ovládání, vykořisťování a rabování národů světa. …

Jak to Chomsky píše, jasně a důkladně, americká říše dělá všechno, co může, aby svůj systém nadvlády upevnila. My ji nesmíme dovolit, aby to dělala. Nesmíme dovolit opevnění světové diktatury.

Jejich prohlášení jsou cynická, falešná, plná imperiálního pokrytectví z potřeby mít kontrolu nad vším. Říkají, že chtějí zavést demokratický model. Ale to je jejich model demokracie. Je to falešná demokracie elit a, řekl bych, velmi zvláštní demokracie, vnucená zbraněmi a bombami. … Co je to za demokracii, kterou vnucujete námořní pěchotou a bombami?

Prezident Spojených států nám včera řekl, v této místnosti, cituji: ´Kamkoli se podíváte, slyšíte extrémisty, kteří praví, že před chudobou můžete uniknout a získat znovu svou důstojnost násilím, terorem a mučednictvím.´ 

Kamkoli se podívá vidí extrémisty všude. I vy –můj bratře – vidí vaši barvu kůže a řekne: Ó, to je extrémista. Evo Morales, vážený prezident Bolivie, mu připadá jako extrémista. …Mám pocit, drahý světový diktátore, že prožijete zbytek svých dní jako ve zlém snu, protože povstává i zbytek nás, všichni povstáváme proti americkému imperialismu, voláme po rovnosti, úctě, suverenitě národů.  Ano, můžete nás nazývat extrémisty, ale my povstáváme proti Říši, proti modelu nadvlády.

Prezident pak – a to řekl on sám – prohlásil: ´Přicházím, abych promluvil přímo k obyvatelům Blízkého východu, abych jim řekl, že naše země chce mír.´ … Ale vláda nechce mír. Vláda Spojených států nechce mír. Chce využívat svůj systém vykořisťování, drancování, hegemonie prosazené válkou.

Prý chce mír. Ale co se děje v Iráku? Co se stalo v Libanonu? V Palestině? Co se děje tam? … A nyní hrozí Venezuele – nové hrozby vůči Venezuele, vůči Iránu?...Tohle je imperialistické, fašistické, vražedné, genocidií; Říše a Izrael střílejí na lid Palestiny a Libanonu. Tak je to. A teď slyšíme: ´Trápí nás, že vidíme zničené domy.´…

Ale my, shromáždění, jsme se změnili v pouhý poradní orgán. Nemáme moc …zasáhnout do hrozivé situace ve světě. A právě proto Venezuela znovu navrhuje, zde, dnes 20. září, abychom Spojené národy znovu založili. …

Do Rady bezpečnosti musí získat přístup rozvojové země, a to jak mezi stálé, tak mezi nestálé členy. … nutné jsou účinné metody, jak čelit světovým konfliktům… okamžité potlačení protidemokratických mechanismů známých jako veto, veto rozhodnutí Rady bezpečnosti.

Dovolte mi uvést nedávný příklad. Nemorální veto Spojených států dovolilo Izraelcům beztrestně ničit Libanon. …

…musíme posílit roli a moc generálního tajemníka Spojených národů. Včera … generální tajemník…přiznal, že za posledních deset let se věci jen dále zkomplikovaly; hlad, chudoba, násilí, porušování lidských práv se jen zhoršily. To je obrovský následek kolapsu systému Spojených národů a amerických hegemonistických nároků…

Už existují mladí lidé, kteří smýšlejí jinak...Ukázalo se, že konec dějin byl úplně mylný předpoklad, a totéž se ukázalo, pokud jde o Pax americana a vytvoření neoliberálního světa. Ukázalo se, že tento systém plodí jen chudobu. Kdo mu ještě dnes věří?...

Musíme posílit sami sebe, svou vůli k boji, své povědomí. Musíme vybudovat nový a lepší svět. Venezuela se k tomuto boji připojí a právě proto jsme ohroženi. Spojené státy už plánovaly, financovaly a zahájily ve Venezuele puč, a v podpoře dalších pokusů o puč pokračují.

Prezidentka (Chile, pozn. překl.) M. Bacheletová nám právě připomněla okamžik před hanebnou vraždou bývalého premiéra Orlanda Leteliera.  K tomu bych rád dodal jednu věc: Ti, co spáchali tento zločin, jsou svobodní. … Byli to zabijáci CIA, teroristé. … Musíme si tady připomenout, že …třicet let uplyne od … ohavného teroristického útoku na kubánské letadlo, v němž zemřelo 73 nevinných lidí. Kde je největší terorista tohoto kontinentu, který nese odpovědnost za výbuch tohoto letadla? Pachatel strávil několik let ve vězení ve Venezuele. Díky CIA a vládním činitelům mu byl umožněn útěk a nyní žije v této zemi, ochraňován její vládou. A přitom byl odsouzen. Přiznal se ke svému zločinu. Ale americká vláda má dvojí měřítko. Podporuje terorismus tam, kde se jí to hodí. …“.

(Převzato z internet. materiálů )                                                      www.zvedavec.org/clanky_1778.htm

 

 

Křesťanskosociální mírové forum

 

„Mír je dobro, které je třeba podporovat dobrem: je dobrem pro lidi, rodiny, národy na zemi a pro celé lidstvo; je to ale dobro, které musíme chránit a pěstovat prostřednictvím volby dobra a prostřednictvím dobrých skutků. V tomto smyslu se tedy chápe také hluboká pravda jiného Pavlova vrcholného výroku: ´Nikomu neodplácejte zlým za zlé.“ (Řím 12,17) Jediným způsobem, jak uniknout ze začarovaného kruhu zla pro zlo, je přijmout slova apoštola „Nedopusť, aby tě zlo přemohlo, nýbrž přemáhej zlo dobrem.“ (Řím 12,21) …

Podíváme-li se  na aktuální situaci ve světě, docházíme ke zjištění, že se v něm šíří mnohonásobné sociální a politické projevy zla: od sociálního nepokoje po anarchii a válku, od bezpráví po násilí vůči druhému a jeho potlačení.“

( Z poselství Jana Pavla II., r. 2005)

 

Z dopisu Jeho Blaženosti patriarchy Gregoriose III. k válce v Libanonu českým a moravským biskupům

 

Dnes dochází na Blízkém východě k ničení mostů a ke stavění zdí. A to je pravý opak toho, co je třeba dělat: budovat mosty, aby se lidé mohli setkávat, a bourat zdi, které je oddělují; to je záruka pro důstojný život lidí na této zemi a v našem arabském světě, namísto ohně, který spaluje, a zbraní, které rozsévají smrt a vzbuzují nářek v Palestině, Iráku a Libanonu. …

Všechny pohromy, krize, války a příkoří na Blízkém východě jsou výsledkem izraelsko-palestinského konfliktu. Stejně tak výsledkem tohoto konfliktu jsou i fundamentalistická hnutí jako je Hamás a Hizballáh, jakož i nejednota i nesvornost v arabském světě, nedostatek rozvoje a prosperity, rozhořčení a beznaděj mladých, kteří v arabských zemích tvoří většinu obyvatel. …

Jednota arabského světa , už jen svou pouhou existencí, musí podnítit Izrael, Ameriku, Evropu i Spojené národy k mírovému řešení konfliktu. …

Tlaky na jednu nebo druhou arabskou zemi, jako je Sýrie, anebo tlaky mimo arabský svět, na Irán, odsuzování Hamásu, Hizballáhu i všech islamistických extremistů jsou velkým útěkem, neboť vedou k úniku od pravé zodpovědnosti, která spočívá v tom, že se bude dělat všechno pro dosažení věrohodného konsenzu s vůlí nastolit mír a spravedlnost v Palestině. …

V této perspektivě směřujeme ke konfliktu mezi arabským a islámským Východem  a „křesťanským“ Západem, k islámsko-křesťanskému konfliktu. …

Říkáme Evropě, Americe a vůbec celému Západu: dejte nám vaši důvěru a my vám dáme svou; mějte důvěru v arabský svět a on bude mít důvěru ve vás. Nerozdělujte arabské země pakty, ale spíše jim pomáhejte při uskutečňování jednoty a solidárního rozvoje. Nevytvářejte rozdělení a nesoulad mezi arabskými křesťany a arabskými muslimy, neboť my všichni jsme Arabové, ať křesťané, či muslimové. A jestli naneštěstí se vám podaří – což Bůh nechce – vytvořit takové rozdělení, pak budete žít ve strachu  z arabského a islámského světa. …

V duchu slov evangelia říkáme západnímu světu: milujte arabský svět, milujte muslimy, neboť jako vy a jako my všichni jsou stvořeni „k obrazu a podobnosti Boží.“ …

Jestliže dnešní svět dokáže tento konflikt vyřešit, bude tu nový Blízký východ, nová nebesa a nová země v arabském světě.“ ….                          (Katolický týdeník č.32)

 

Příklad pro nás

5. srpna 2006 pochodovalo 100 000 lidí centrem Londýna a požadovalo ukončení izraelských útoků proti Libanonu a okamžité příměří. …Demonstrace se také zúčastnili čtyři labourističtí členové parlamentu.                 (Z angličtiny přeložila mp.)

 

Křesťanství dovoluje obranné války. Existují však teologové, kteří připouštějí i války, které mají odvrátit bezprostředně hrozící válku válkou skutečnou. Takto bývá zdůvodňována i válka, již Spojené státy rozpoutaly proti Iráku, který, jak tvrdily, mohl téměř bezprostředně zaútočit zbraněmi hromadného ničení. V zorném úhlu USA jsou, doufejme díky vítězství demokratů, že byly, státy “osy zla.“ Mezinárodní veřejnost již téměř nevzrušovalo možnost, že USA napadnou Irán, pokud nepřistoupí na podmínky jemu stanovené. V ohrožení žila i KLDR. 

Pro  křesťanství je zcela cizí  blahovolný přístup ke „křesťanským“ mocenským silám, které násilně  chtějí řešit problémy mezinárodní i vnitřní. Křesťanská pravice někdy přestává být křesťanskou a stává se spíše fašistickou. Nejde jen o známé již historické události, ale bohužel i o současnost. Křesťanství tím dále ztrácí na důvěryhodnosti. Místo křesťanů proto je v řadách těch, kteří vystupují již proti přípravám válek, např. nesouhlasí s vybudováním raketové či radarové základny na území ČR,  usilují o spravedlivý mír a důstojný život pro všechny lidi.

Zastáváme stanovisko, že jedině lid v referendu má právo rozhodnout o tom, zda bude u nás zřízena americká základna či nikoliv. Bude již konečně přijat ústavní zákon o referendu? –red.

 

Hlasování o základnách – chybělo více než jeden hlas

„Zelení 25. října 2006 zradili stanovisko, schválené na jednání své vlastní Republikové rady v sobotu 12. srpna 2006…

Ve stanovisku se totiž píše:

Strana zelených odmítá raketovou základnu USA, která by byla na území ČR zřízena mimo působnost NATO. Poslanci SZ souhlas s jejím vybudováním nevysloví. …

Nejen odborníci a politici, ale i veřejnost má mít právo vyjádřit se k důležitým otázkám, včetně národní bezpečnosti. V souladu s mnohaletým programovým požadavkem SZ  se její poslanci zasadí o to, aby parlament přijal ústavní zákon o obecném referendu.

Poslanec Strany Zelených Liška navrhl v prvním čtení předlohy vrátit návrh zákona o referendu k americkým základnám k přepracování…Hlasovalo 173 poslanců, pro bylo 88, proti 80, takže tento návrh byl přijat. Všichni Zelení hlasovali spolu s křesťanskými a občanskými demokraty.“

Štěpán Kotrba, Britské listy, 30.10.2006

(V době, kdy M. Bursík se stal předsedou SZ, vzniklo hnutí Zelení, informace o HZ na www.hnutizeleni.cz )

 

Ženský hlas proti vojenským základnám

Jelikož veřejná diskuse o  zvažovaném umístění vojenské základny USA na   území    

České republiky je ve většině hlavních sdělovacích prostředků vedena jednostranně – tedy pro zřízení základny, se rozhodly poslankyně, zástupkyně genderově citlivých organizací a další významné ženské osobnosti uspořádat tiskovou konferenci  a upozornit také na argumenty, hovořící hlasem opačným. Dalším důvodem pro uspořádání konference je to, aby výrazně zazněl ženský hlas, jeho specifičnost. To, jak většina žen vnímá otázky války, míru a bezpečnosti.

Podle všech dosud uskutečněných průzkumů veřejného mínění je většina občanek a občanů České republiky (až 83 %) proti umístění americké základny na českém území. Hlas volené politické reprezentace však tolik jednotně nezní. V minulém volebním období dokonce její část déle než tři roky vyjednávala s americkou stranou, aniž by jí stalo za to zmínit se o takových jednáních potencionálním voličkám a voličům. Ve volbách tudíž lidé volili bez toho, aniž by znali názory většiny jednotlivých stran na tuto závažnou záležitost a aniž by o ní vůbec cokoli věděli. Čest výjimkám v řadách političek a politiků, kteří o jednáních, ač se jich právě tito sami neúčastnili ani je neiniciovali, veřejnost za nezájmu většiny médií upozorňovali a varovali ji.

Po letošních volbách do Poslanecké sněmovny Parlamentu České republiky začala další kola jednání „o nás bez nás“. … velvyslanec USA v ČR William Cabaniss v tisku vyzývá k tomu, aby základna byla umístěna právě v ČR a veřejně děkuje části české reprezentace za projevení zájmu.

Vedle toho, že účastníce tiskové konference žádají ukončení oněch jednání „o nás bez nás“ a požadují okamžité vypsání referenda, důrazně odmítají umístění vojenské základny USA především a mimo jiné z následujících důvodů:

-  Základna by chránila pouze občanky a občany USA, nikoli České republiky. …            

- Není žádoucí podporovat závody ve zbrojení a podporovat koncerny, které           z činnosti, jež zabíjejí i nevinné civilistky  a civilisty, inkasují pohádkové zisky.

- Podle názorů mnoha odbornic a odborníků nelze vyloučit, že by zbytky sestřelených náloží dopadly na české území. Ty by pak mohly ohrožovat zdraví i životy především  (ale nejen) lidí žijících v těsné blízkosti inkriminovaných míst.

-  Umístění základny nevychází z žádných mezinárodních závazků ČR. Ani z těch, které máme vůči Severoatlantické alianci, do níž mimochodem vstoupila rozhodnutím většiny zvolená politické reprezentace, nikoli na základě referenda všech občanek a občanů.

Účastnice tiskové konference se … stavějí proti zřízení vojenské základny na území České republiky.

( http://www.nezakladnam.cz/index.php?id=75)

 

Postavení církví v současném období globalizace

(Výňatek)

Přes čtyřicet let státem prosazovaného ateizmu se v roce 1991 hlásilo k oficiálně registrovaným církvím a společnostem ještě 4 mil.519 tis. osob, z nichž bylo přes 4 mil. katolíků, evangelíků 204 tis. a husitů 178 tis.

V roce 2001 ubylo téměř 1,25 mil. katolíků. Vzhledem k tomu, že přibylo věřících v menších náboženských společnostech, a to je jeden ze současných trendů, který lze i v budoucnosti očekávat,  celkový úbytek činil jen 1 mil. …

Věřící působí v mnoha směrech ve společnosti pozitivně (minimální rozvodovost, větší počet dětí v rodině).

Církevní klérus – přes často kritický postoj naší veřejnosti k němu – byl řadovými kněžími pevně spojen s národem i v dobách nejtěžších. K obrození našeho národa svou činností přispěli mnozí kněží. I v době nacistické okupace šli s národem. Lidický kněz jdoucí  dobrovolně s ostatními svými farníky na popravu, nebyl výjimkou.

Národní cítění alespoň nižšího duchovenstva, může upevnit postavení církví v našem národě a postavení našeho národa v období globalizace.

F. Truxa

Spravedlnost a láska

„Už od 19. století se namítá proti církevní charitativní činnosti, a to pak bylo náramně rozvinuto marxistickým myšlením. Chudí, říká se, nepotřebovali skutky lásky, nýbrž spravedlnost. Skutky lásky – almužny prý jsou ve skutečnosti jen způsob, jak se bohatí a majetní vyhýbají nastolení spravedlnosti, pevně drží své postavení a okrádají chudé o jejich práva. Místo toho, aby se napomáhalo k udržování stávajících poměrů jednotlivými skutky lásky, by bylo zapotřebí vytvořit spravedlivý řád, v němž by všichni dostali podíl na dobrech světa a potom by vůbec nepotřebovali skutky lásky.

Musíme přiznat, že na těchto argumentech je něco pravdy, ale také mnoho mylného.

 

 

 

 

Je to správné, že základním principem státu musí být úsilí o spravedlnost a že cílem spravedlivého řádu je každému zaručovat, při respektování principu subsidiarity, jeho část na dobrech společnosti. …

To však znamená, že je to základní úkol každé generace, že se musí znovu pustit do budoucího spravedlivého společenského i státního pořádku, v němž každý dostane to, co mu přísluší. …

Protože jde o politický boj, nemůže to být bezprostředně úkol církve …

Bezprostřední úkol usilovat o spravedlivé uspořádání společnosti je naopak vlastní věřícím laikům. Jako občané státu jsou povinni osobně se podílet na veřejném životě. …

Hlavním úkolem politiky je správné uspořádání společnosti a státu. …Spravedlnost je cíl a tudíž také vnitřní měřítko veškeré politiky. …

V tíživé situaci, v níž se nyní nacházíme také díky globalizaci hospodářství, sociální nauka církve se stala základním ukazatelem cesty, který poskytuje orientaci daleko za hranice církve.“

(Výňatky z první encykliky Benedikta XVI.)

 

Milé sestry, bratři, přátelé, před sebou máme rok 2007. Ve své činnosti, zejména v úsilí o sociální spravedlnost, o zachování míru a proto i v podpoře  protiválečných hnutí, ve vlasteneckých aktivitách,  budeme samozřejmě pokračovat, ale pouze jen společně můžeme oslovit ještě širší okruh stoupenců, a o to usilujme!  

Děkujeme vám všem, kteří Křesťanského sociála a jiné naše tiskoviny dále půjčujete, případně kopírujete a rozšiřujete. Jsme velmi vděční těm, kteří naše společné tiskoviny pravidelně a ve větším počtu kopírují a dále rozesílají, a to zcela ve vlastní režií. 

K šíření našich ideálů, myšlenek používáme i internetu, na kterém v současnosti celkem máme kolem 1500 stránek textu. Naše tiskoviny můžete najít nejen na našich webových stránkách, ale i na řadě jiných. Tímto způsobem  značně rozšiřujeme  dosah našeho působení na další subjekty.

Z druhé strany však také z internetu čerpáme. Přetiskujeme články či jejich části , zvláště v Křesťanském sociálu. Vycházíme z toho, že jen nepatrný zlomek z nás má doma internet, a proto tento náš postup je obohacující pro většinu čtenářů.

V samizdatové činnosti v poměrně velkém rozsahu jsme i tento rok mohli pokračovat jen díky vašim dobrovolným finančním příspěvkům. O tyto vás prosíme i na rok 2007.

Do Křesťanského sociála přikládáme poštovní poukázku. Je jen na vás, zda se rozhodnete přispět a jakou částku nám pošlete. Víme, že řada z vás žije v tíživých životních podmínkách. Přispějete proto tehdy, až budete moci. Pokud vám to vaše sociální situace neumožní, rádi i přesto vám budeme zasílat naše tiskoviny. Solidární vztahy nám to umožňují. Ti z nás, kteří jsou movitější, přispívají více.

Děkujeme i za sebemenší příspěvek. –red.

 

Vážení přátelé, milostiplné Vánoce a Boží požehnání v novém roce vám přeje redakce.

 

POKOJ  A  DOBRO  VŠEM !

 

Vydává ÚV KSH. Uzávěrka byla 17. listopadu 2006. Kontaktní adresa: dr. O. Tuleškov, Na Čihadle 18, 160 00 Praha 6.

Naše webová stránka : www.ksl.cz  

E-mail: Vydavatel@seznam.cz