Křesťanský  sociál

 

Zpravodaj  Křesťanskosociálního hnutí

 

Praha: leden, únor 2007                        Ročník XVI.

 

 

 

„Bůh daroval zemi celému lidskému pokolení, aby dávala obživu všem jeho členům, aniž by někoho vylučoval nebo zvýhodňoval…. Masy lidí stále ještě žijí ve velké materiální a morální bídě. … Hrozí nebezpečí, že se rozšíří radikální kapitalistická ideologie, která odmítá se o těchto problémech byť jen zmiňovat … a ve slepé víře přenechá jejich řešení volnému rozvoji tržních sil. … Láska k člověku a především k chudému člověku, v němž církev vidí Krista, nabývá své konkrétní podoby v požadavku spravedlnosti.“ (Jan Pavel II, encyklika Centesimus annus, 1991)                                                                                                  

 

„Končí nejkrutější století lidských dějin, v němž nelze ani přibližně odhadnout miliony obětí válek pustošících celé národy. Nicméně nejděsivější násilí tohoto století nepřinesly a nepřinášejí války. Největší násilí, které způsobilo více obětí a které soustavně ničí daleko více životů, pochází z ekonomiky, - a abychom byli přesnější, - z ekonomiky neoliberálního trhu, z jeho organizace a skutečného působení…

Oficiální statistiky prokazují, že denně umírá ve světě hladem 35.000 dětí a asi stejně dospělých. To znamená, že naše hospodářství je organizováno tak, že produkuje více než 70.000 mrtvých denně. Ještě nikdy neexistovala válka, jejíž krutost by dosáhla takovýchto rozměrů. A statistiky rostou a rok od roku stále více lidí trpí stále větší chudobou. Podle oficiální zprávy OSN o vývoji lidstva z roku 1996 nejvýznamnějším znakem dnešní světové ekonomiky je rostoucí koncentrace bohatství ve stále méně zemích, a i v těchto zemích v rukou stále menšího počtu lidí. Podle údajů z roku 1996 jen 20 % obyvatel Země spotřebovává  85 % bohatství, kdežto pro 80 % lidí zůstává k dispozici zbylých 15 %.“ ( Co chudí říkají církvi, vydalo studijní středisko „Christianisme i Justicia“ jezuitské společnosti Society of Jesus of Catalunya, autorem je José M. Castillio, 1998?)

 

„Když mluvíme o lidských právech, nemůžeme pominout hlavní lidské právo, zakotvené ve třetím článku: ´Každý má právo na život, svobodu  a osobní bezpečnost.´(Všeobecná deklarace lidských práv, Praha, Informační centrum OSN 2003, s.8) OSN koncem století uvedla, že ročně ve světě umírá ´z příčin chudoby´13 až 18 milionů lidí, převážně dětí do 5 let. … každý den vymře  z příčin chudoby ´jedno město´. (Doc. PhDr. Ota Lev, CSc., Mezinárodní vztahy a rozvojový svět na přelomu tisíciletí, II. část, Praha 2006)

 

„Tvrdí-li církev, že na zemi zastupuje Kristy a jeho evangelium, - co k tomu chce říci? A hlavně, - co chce dělat? To jsou otázky směřující …především od chudých k církvi. Otázka po vztahu chudých tohoto světa a církve není pouze jednou z mnohých. Ale je to vůbec nejnaléhavější a nejhlubší problém dotírající na církev a tím i na všechny křesťany.“ (Co chudí říkají církvi, José M. Castillio)

 

 

 

Ekonomická struktura, která pomalu usmrcuje

 

Největším násilím ve dvacátém století je sociálně – ekonomická nespravedlnost. Tento druh násilí zabíjí nejpomaleji a vyžádal si největší počet lidských životů. Neponechává vůbec žádný prostor naději, protože je součástí sociální struktury. V průběhu století vznikl celosvětový a stále globálnější systém, v němž menší část lidstva neustále bohatne, zatímco se většina lidstva propadá do stále hlubší chudoby. Rozvojový program Spojených národů (United Nations Development Programme, UNDP) ve své zprávě „Human Development Report 2001“ konstatuje, že ze šesti miliard lidí obývajících zemi žijí 4,6 miliardy v rozvojových zemích. Z nich 2,8 miliardy musí denně vyjít s méně než dvěma americkými dolary  a z nich pak 1,2 miliardy dokonce méně než s jedním dolarem. 845 milionů je negramotných, 325 milionů dětí ve školním věku nechodí vůbec do školy, 968 milionů lidí nemá k dispozici zdravotně nezávadnou vodu. 2,4 miliardy lidí žije bez těch nejzákladnějších hygienických zařízení. Každý den umírá přes 30 000 dětí mladších pěti let z příčin, kterým by se dalo zabránit. Za rok je to 11 milionů dětí.

To vše představuje obrovskou nespravedlnost, protože ve většině případů se chudí i bohatí o své postavení nijak sami nezasloužili, prostě se do něj narodili. Naprostá většina dnešních chudých přitom nikdy nedostane šanci uplatnit své skryté kvality, protože jim systém k tomu nedá příležitost. …Ekonomický systém vnucený světu v průběhu minulého století poté, co se evropské a americké mocnosti rozhodly ovládnou svět., aby tak překonaly vlastní krizi ekonomického růstu, je jako plyn pozvolna zabíjející pozvolna ty, kdo nemají peníze, kdo nemají peníze na plynovou masku. Navíc ekonomická nespravedlnost může vyvolat jiné typy násilí, jak jsme již viděli v případě, kdy boj o přežití vyústí v závažné agresivní činy.  …

Narodili jsme se do násilného světa. Vytváříme násilný svět. Zanecháváme za sebou násilný svět jako odkaz těm, kdo přijdou po nás. …

Násilí nás ve dvacátém století zaskočilo mnoha způsoby a současně vyvstalo v našich srdcích. Zaskočilo nás v tom smyslu, že v mnoha případech zaplavilo „velkou politiku“ beztoho, abychom na to měli vliv. Vyvstalo v našich srdcích v tom smyslu, že politika často staví na pocitech občanů. Nesmíme si nic nalhávat: jestliže ve světě řádí genocida, je to proto, že jsme ve svém nitru „anonymně genocidní“. Proč bychom jinak konzumovali tolik násilných filmů a podporovali tolik sportů, jejichž modelem je válka? Proč se tak často identifikujeme s nějakou skupinou  a současně si přejeme oslabení nebo vymizení jejich údajných nepřátel?

Mnoho násilných jevů minulého století bylo důsledkem dřívějších incidentů. Tvrzení, že čas vyléčí všechny rány, je směšné; lidé se neustále snaží pomstít nespravedlnost násilím. Které „vynikající mozky“ vymyslely postkoloniální hranice mezi kmeny Tutsiů a Hutů, kdo ve Washingtonu, Londýně nebo Paříži vymýšlel země tužkou na mapě? Kdo rozhodl, že kapitál a kapitalisté Severu se mohou volně pohybovat po celém světě, zatímco pracující lidé z Jihu musí žebrat o vstup do Evropy nebo USA, pokud vůbec mají šanci? … Je důležitější mít pas, než být člověkem?

Lidské dějiny jsou cestou posetou zapomenutými věcmi, přehlednutími a nespravedlnostmi, které všechny dávaly falešné sliby lepších zítřků. Jsou půdou plnou zárodků budoucího násilí. … Společně s mnohými jinými lidmi ale tvrdím, že jedinou cestou, jak odstranit nebo zmenšit násilí, je pracovat pro sociální a hospodářské dobro všech, kdo jsou součástí dnešních dějin lidstva, zasévat semena kultury všeobecného bratrství jako jediné cesty k překonání dnešní kultury rozdělující lidi na znepřátelené skupiny. Zdůrazňuji, že hovořím o „všeobecném bratrství“ , nikoli o uniformitě. Podporuji mírové a harmonické soužití v rozmanitosti. Je pravda, že vlastně neříkám nic nového. Člověk byl ve skutečnosti stvořen, aby žil tímto způsobem. V každém případě je to mé přesvědčení a víra. (José Sols, Sto let násilí, Křesťanství a spravedlnost, studijní středisko vedené jezuitským řádem v Katalánsku, 2003, z angličtiny přeložil Ing.Rudolf Převrátil,CSc.)

 

Problémem nejsou lidé, ale světové struktury

V církvi je mnoho ušlechtilých lidí. Otázkou však není, zda v církvi takoví lidé jsou, ani zda církev provozuje charitu. Otázka leží hlouběji. Jde o světový hospodářský systém, konkrétně o neoliberalismus, který způsobil, že dnes tolik milionů lidí je beznadějně odsouzeno ke smrti hladem … Každý dnes ví, jakým tempem se prosazuje globalizace a vyřazování. Víme, že globalizace je především hospodářským jevem: hospodářství a trh jsou tak propojeny, že neexistuje kouteček světa, který by unikl jejich vlivu. Víme však též, že tento vliv není pro všechny stejný. Protože globalizace je řešena ku prospěchu některých na úkor mnoha jiných …tak, že dvě třetiny lidstva jsou z prospěchu globalizace vyřazeny … Ti vyřazení jsou přitom všude … Podíl vyděděnců v zemích nevyvinutých bere ovšem dech, protože zahrnuje prakticky veškeré obyvatelstvo. … V zemích bohatých vytvářejí tak zvaný Čtvrtý svět …   A den ode dne se blíží k našim dveřím. …

Ti vyřazení jsou ovšem nevyhnutelným důsledkem žravosti systému, žravosti zakotvené v institucích a jejich manežmantech, zosobněné finančními magnáty a představenstvy společností, a rozvíjené stratégy nadnárodních monopolů. Což se nestalo samo od sebe. Všechno bylo vymyšleno lidmi se známými jména a tvářemi, a přirozeně s konty tučnými k prasknutí v nejbezpečnějších bankovních institucí světa. Tím hůře pak, když tyto lidi potkáváme i v nejchudších zemích, kde hromadí neuvěřitelná bohatství za cenu mizérie a smrti celých generací. Tak dnes svět doopravdy vypadá.

Víme, že církev požaduje ve svém sociálním učení spravedlnost a solidaritu pro všechny. Co však dělá církevní instituce v rovině praktické? A nemohla by dělat víc?

 

Jaké místo a vliv v církvi mají chudí

Teoreticky je to jasné. Církvi jsou chudí tím, čím byli Ježíši: Nejmilejšími, nejdůležitějšími, prvními. Ale jen teoreticky. Protože v praxi věci často fungují jinak….Situace se přiostřila počátkem sedmdesátých let, kdy se ve Střední Americe objevila tzv. teologie osvobození. Po dlouhá staletí se teologie zabývala chudými jen aby jimi poměřovala almužnictví, jímž se bohatí sklánějí k chudým pro klid svědomí a pro dobrý pocit štědrosti … Ale ačkoliv evangelia přikládala chudým takovou důležitost, nikdo se nikdy neptal, zda mají co říci teologii. To lze odpustit. Nesnadné pochopit však je, že když poprvé v dějinách se teologie odvážila dát chudým rozhodující slovo v posvátných záležitostech, když prohlásila, že chudí by měli být slyšeni a že chceme-li se podle nich orientovat, pak budeme muset přehodnotit své teologické učenosti, - tehdy vzniklo obrovské pobouření v nemálo církevních kruzích. Vatikán se zhrozil, biskupové hlásali, že se rozděluje církev, a teologové pálili ze všech nejtěžších zbraní proti tomu, co pokládali za nejhroznější zvrácenost bohosloví. Krátká historie teologie osvobození je bezesporu nejzřejmějším důkazem, že pro mnohé církevníky jsou chudí skutečným nebezpečím, vezmou-li se vážně se všemi důsledky, které z toho vyplývají. …Nelze se nedomnívat, že obrovská nevůle, která vyvolala teologie osvobození, pramení právě ze skutečnosti, že chudí v církvi nejen žádné slovo nemají, ale že jsou naopak církevními kruhy pokládáni pro církev za nebezpečné. …

(José M. Castillo, Co chudí říkají církvi, Křesťanství a spravedlnost vedené jezuitským řádem v Katalánsku)

 

Doc. PhDr. Ota Lev, CSc., Mezinárodní vztahy a rozvojový svět na přelomu tisíciletí (KSH, KČP, Praha 2006):

„V současnosti se považuje druhá světová válka největší lidskou katastrofu 20. století. Zemřelo v ní na frontách, na popravištích, v koncentračních táborech přes 56 milionů lidí. Trvala od l. září 1939 do 2. září 1945, tedy 6 let a 1 den. O druhé světové válce byly natočeny kilometry dokumentárních filmů, napsány tisíce vědeckých, populárních a beletristických knih, to vše proto, aby se podobné tragické události už nikdy neopakovaly. Ale, spočítejte si, kolik dle výše uvedeného údaje OSN zemřelo lidí za 6 let a 1 den pouze z „příčin chudoby“, aniž by sem byly zahrnuty oběti z v té době probíhajících ozbrojených konfliktů, třeba v posledních letech 20. století a dospějeme k závěru, že počet obětí nejstrašnější války ve srovnání s počtem obětí „z příčin chudoby“ je nesrovnatelně nižší. A dokumentaristé a romanopisci jako by tu chyběli. – Lze vyvodit, že kolonialismus a fašismus patří mezi nejhorší produkty kapitalismu. …

Výkonný ředitel Světového programu pro výživu James Morfia prohlásil, že ´můžeme eliminovat hlad mezi dětmi v Africe za pět miliard dolarů… Dnes 25 000 lidí zemře hlady, 18 000 dětí, jedno každých pět vteřin po celý den´. … Americký kongres 29. září 2006 schválil rozpočet na obranu, který se zvýšil na 447,6 miliardy USD … 70 miliard USD uvolněných … hlavně na operace v Afghánistánu a Iráku na 507 miliard..´. (Adoption du budget de la defense, Le Monde, 2006, 1.10.)“

 

Zbrojení a války současné i chystané připravují lidstvo o potřebné prostředky k řešení jak ekologických globálních problému tak i dalších,  jako je hlad, nemoci.

 

„Analýzy  SIPRI ukazují, že nejnižší vojenské výdaje v období po studené válce byly zaznamenány v roce 1998; pak začal nárůst. Během dekády 1996 až 2005 vzrostly vojenské výdaje ve světě o 34 %. V roce 2005 dosáhly globální vojenské výdaje 1118 miliard dolarů … Vojenské výdaje představovaly 2,5 světového hrubého domácího produktu … bezkonkurenčně nejvyšší vojenské výdaje v období po studené válce připadají na Spojené státy – v roce 2005 tvořily 48 % světových výdajů. USA následovaly Velká Británie, Francie, Japonsko a Čína, z nichž každý stát byl odpovědný za 4 až 5 % světových vojenských výdajů. Spojené státy jsou též odpovědné za 80 % meziročního růstu 2004/2005 těchto výdajů.

Podle rozborů SIPRI zdaleka nejvyšší výdaje mají ekonomicky rozvinuté země s liberálně – demokratickým režimem, což ukazují údaje za OECD a NATO, ale i za Evropskou unii.“ ( Z internet. materiálů Ne základnám, 7.1.2007)

 

Ne , nikdy více válku, která ničí životy nevinných, učí zabíjet a ničí i životy těch, kteří zabíjejí, válku, která zanechává trvalou stopu hněvu a nenávisti, a ztěžuje spravedlivé řešení problémů, které ji vyvolaly! (Centesimus annus, s.67)

O amerických ztrátách v okupovaném Iráku náš tisk píše jako o nevelkých, konkrétně nyní přes 3000 mrtvých.

Muslimské listy : Jaké jsou skutečné americké ztráty v Iráku?

Od úřadu pro záležitosti veteránů se konečně objevila seriózní čísla. Místo 30 000 oznámených americkým ministerstvem obrany, z poslední zprávy tohoto úřadu vychází najevo, že 153 000 vojáků (z celkového počtu 567 000 vojáků do Iráku nasazených) bylo zraněno vážně tak, aby bylo prohlášeno za invalidy. Protože uznávaný poměr mrtvých ke zraněným v poslední irácké válce je 7,5 : 1, znamená to, že do konce června 2006 v Iráku zemřelo kolem 20 400 vojáků. (http://www.

Během šesti měsíců vzrostl počet zraněných ze 115 000 na 153 000, což představuje nárůst o 32 %. Zároveň to znamená vzrůst ztrát z roku na rok o celých 60 %!...(.Tyto údaje berme s rezervou!)

Vzhledem k mnohem rozsáhlejšímu použití ochuzeného uranu (2000 tun proti 350) v této válce lze očekávat, že 90 % nasazených dosáhne během 10 let invalidity a zbývajících 10 % bude mrtvých.

Jak řekl Kissenger: „Vojáci jsou jen pitomí hloupí chodící tvorové, čekající, až budou využiti jako pěšáci zahraniční politiky.

Teď by docela dobře mohl říci: „Vojáci jsou jen hloupé chodící Zambie, čekající na smrt ochuzeným uranem.“

Zdroj: http://iraqwar.mirror-world.ru/article/107342

Muslimské listy 30.11.2006

Podle internetových materiálů v průběhu války s USA a v průběhu okupace Iráku zahynulo dosud až kolem 150 000 Iráčanů.

 

Jen 16 % Američanů věří oficiálnímu mýtu o 11. září 2001 ( web. s..Zvědavec)

 

Iniciativa Ne základnám uspořádala panelovou diskusi na Filosofické fakultě UK v Praze 28.11.2006.

Z vystoupení profesora Erazima Koháka : „Diskuse, která se u nás rozvinula okolo návrhu umístit v České republice americkou vojenskou základnu, nezůstane, doufám, příliš dlouho aktuální. Rozmísťování základen po celém světě je součástí neokonzervativní globální strategie prezidenta Buse, kterou američtí voliči drtivě odmítli v posledních volbách. … Doufám, že nastupující Kongres a za dva roky nový prezident návrh základny v ČR se vší tichostí stáhnou. …(Kéž by! –red.)

…intervencionismus představuje strategii síly či snad spíš siláctví. Vychází z předpokladu, že Amerika je tak dokonalá, že její způsob myšlení a obcování je závazným vzorem pro celý svět – a tak mocná, že nepotřebuje ani rady, ani pomoci v jeho prosazování. Spojené státy, bohem vyvolené, se mohou řídit jen svými zájmy, které jsou ostatně i zájmy světa. K tomu si musí zachovat naprostou akční svobodu, nevázanou žádnými smluvními vztahy. …

Rozmísťování vojenských základen po celém světě je součástí této silácké strategie, která poškozuje všechno, čeho si na Americe vážím. … Proto ze svých „amerických“ důvodů docházím k jednoznačnému závěru: NE základnám. …

I u nás jde zásadně o volbu strategie. Základny rozmístěné po celém světě ztělesňují politiku síly místo politiky spolupráce. Protože nechci, aby se moje země dostala do slepé uličky bezmoci mocných a fatální slabosti násilných, nechci se podílet na takové politice. Proto ze svých českých důvodů odvozuji stejný závěr: ANO míru, NE základnám.

Sečteno a podtrženo: Zbrojní systémy se sci-filmů jsou hrozbou našemu věku nanejvýš velmi okrajově. Statisíce v Iráku nezabíjejí jaderné hlavice. Zabíjejí je levné, podomácku vyrobené nálože, které jsou poháněny pocity ponížení, křivdy a bídy. V Africe zabíjí hlad  a rozklad, který jaderné hlavice také nevyřeší. Skutečnou hrozbou našeho věku je bída, křivda, zoufalství. Pokud se necháme vystrašit obchodníky se smrtí, abychom investovali do raketových systémů a nevšímali si bídy, křivdy a ničeného prostředí, pak se bídní, ukřivdění a zoufalí vyzbrojí třeba kameny, aby ztrestali naši aroganci – a právem. Zbrojní systémy, které jsme vybudovali místo pomoci svým bližním, nás nezachrání, a nezachrání ani Ameriku.

Povolením základen na našem území bychom se podíleli na převeliké špatnosti, na politice, která neřeší skutečnou hrozbu našeho věku, jen zaslepuje Ameriku, která v zápase s bídou a bezprávím potřebuje hrát ústřední roli.

Slovy Jiřího Vančury, chceš-li mír, připravuj mír. Proto ANO účinné pomoci, spravedlnosti, světovému sociálnímu vědomí, NE základnám.

(Z web.s. Ne základnám)

 

Nesouhlasíme s účastí našich vojáků či policistů na násilných akcích v Iráku a v Afganistanu. Nechceme války, ale mír, rozvoj, spravedlnost a důstojný život pro všechny lidi. Jen tak mohou být naplněna lidská práva a svobody.

 

 

Z dopisu Ahmadínedžáda Američanům

(Podle textu zveřejněného CNN)

 

Drazí Američané,

Kdybychom nebyli konfrontováni s mnoha aktivitami vlády USA v této části světa a s negativním dopadem těchto aktivit na každodenní životy našich národů, spolu s mnoha válkami a neštěstími, způsobenými americkou vládou, stejně jako s negativními důsledky amerických zásahů v dalších zemích;

Kdyby americký lid nebyl bohabojný, pravdymilovný a usilující o spravedlnost, zatímco americká vláda pravdu aktivně zamlčuje a brání objektivnímu popsání současných faktů;…

Pak by existoval jen malá potřeba vést s vámi dialog.

…Oba naše národy … bez váhání přijímají za svou podporu humánních ideálů, jako jsou … úcta k lidským právům, zabezpečení spravedlnosti … a obrana nevinných a slabých před utlačovateli a násilníky. …

Všichni odsuzujeme bezpráví, pošlapávání práv národů a zastrašování a ponižování lidských bytostí. …

My, stejně jako vy, jsme zarmouceni stále se zhoršující bolestí a utrpením palestinského naroda. Trvalé útoky sionistů činí život oprávněných vlastníků Palestiny stále těžším. Za denního světla, před kamerami a očima lidí celého světa bombardují nevinné bezbranné civilisty, bourají domy, střílí studenty na ulicích a alejích kulomety a vystavují jejich rodiny nekonečnému žalu. …

Vlády jsou od toho, aby sloužily svým lidem. Žádní lidé nechtějí stranit utlačovatelům, nebo je podporovat. Ale bohužel, americká vláda pohrdá i veřejným míněním vlastních občanů a zůstává v čele pošlapávání práv palestinského národa.

Podívejme se na Irák. Od začátku americké vojenské přítomnosti v Iráku byly zabity, zmrzačeny nebo vystěhovány stovky tisíc Iráčanů. Terorismus v Iráku roste exponenciálně. Za přítomnosti americké armády v Iráku nebylo pro novou výstavbu z ruin, obnovení infrastruktury nebo zmírnění chudoby uděláno nic. Americká vláda použila záminku hromadného ničení v Iráku, ale pak se ukázalo, že to byla  jen lež a podvod.

Ačkoliv byl svržen Saddám a lidé jsou z jeho odchodu šťastni, bolest a utrpení iráckého národa přetrvávají a dokonce se zvýšily. …

Zajisté jste slyšeli smutné příběhy z vězení v Guantanámu a Abu-Ghraib. Americká vláda se je snaží ospravedlnit prohlášeními o „válce proti terorismu“. Ale každý ví, že takové chování ve skutečnosti uráží globální veřejné mínění, zjitřuje zášť a tím rozšiřuje terorismus, a kalí obraz USA a jejich důvěryhodnost mezi ostatními národy. …

Americká vláda se nezodpovídá žádné organizaci, instituci, nebo radě. Americká vláda podkopává důvěryhodnost mezinárodních organizací, zejména OSN a její Rady bezpečnosti. …

Americký lid je s tímto chováním nepochybně nespokojen a tuto nespokojenost vyjádřil v nedávných volbách. …

Není možné dát bohatství a sílu do služeb míru, stability, blahobytu a štěstí všech národů, prostřednictvím spravedlnosti a úcty k právům všech národů, místo agrese a války?

My všichni odsuzujeme terorismus, protože jeho oběťmi jsou nevinní.

Ale může být terorismus potlačen a vymýcen válkou, destrukcí a zabíjením stovek tisíc nevinných?...

Teď když má Irák ústavu, nezávislý parlament a vládu, nebylo by lepší přivést americké důstojníky a vojáky domů, a utratit astronomické vojenské výdaje na Irák ve prospěch a k užitku amerického lidu? Jak dobře víte, spousta oběti Katriny stále trpí, nespočet Američanů stále žije v chudobě a jako bezdomovci. …

 

 

Naděje pro rok 2007

Eur Ing Dr. Bohumil Kobliha

 

S pádem republikánské většiny jak ve Sněmovně reprezentantů, tak v Senátu USA, jsme si začali dělat naděje. Všechno bude vyřešeno mávnutím demokratického proutku.

Politika USA potřebuje „změnu“, heraldovali mužové i žínky vítězné opozice. Češi stranící Bushlandu to opakovali po nich, jak už je v našem kraji zvykem. Věčný optimista „změnu“ četl tak, že se skutečně chystá něco podstatného, jako stažení vojsk z Afganistanu, Iráku a jiných míst, kde vládne americký námořník. Jistě odhodlaná píseň US Marinek

„My sloužíme svému národu, my sloužíme na moři,

a pro lidská práva, svobodu, naše srdce zahoří …“, nás k ideálům vyučuje.

 

Naše nadšení jako vždy pro dobrou věc je nepřekonatelné, ať už se týká toho, že „nebudeme jako oni“, nebo udělání čar za vším, a tak dokolečka věříme, že to bude dobré, poněvadž to doporučila pomazaná hlava. Věříme a věříme, jak je vzorným katolickým nárokem.

Je vznešené věřit i v „novou“ cestu Ameriky, jenomže jsme trochu přehlédli, že za vítězné demokraty se hned rozšafně zviditelnil dřívější prezidentský kandidát pan Lieberman, hollywoodský miliardář (jinak neocon), a ještě více se rozhorlila paní Hillary Clintonová, která jako kongresmanka k tomu všemu má stejně blízko.

Jistě se změní na špici jména, ale směr neoconu těžko, i když se jedna významná televizní osobnost zde v Anglii zasnila, že neocon je mrtev. Jak by mohl být!?! To je jen přání otcem myšlenky. Neocon se jen zřekl Buse….

Neocon opustí možná některé své pozice, ale neopustí své ambice. Možná, že si dá i jiné jméno, jak už se praktikuje dávno, a u nás se počítá od dob, kdy cikáni jsou Rómové, ale komu to pomůže? Do Iráku nastrkali 144 000 vojáků a mají zajištěn roční rozpočet na „obranu“ USA ve výši přes 400 miliard dolarů. To se musí přece nějak spotřebovat. Že to nebude na chudé či nemocné AIDS v Africe, na to vezměte jed!

Také v Departmentu domácí bezpečnosti, kde se usadil vševěd Negroponte, a který možná nebude vadit demokratům, mají rozpočet na více jak 60 miliard. Jistě, jsou v tom částky kolem čtyř miliard pro CIC a podobně pro FBI, ale co budou dělat se zbytkem? Asi budou všude po světě honit teroristy podle Bushovy doktríny (a tak jak  válku proti teroru mistrně konspiroval neocon  Wolfowitz). Doktrína, jak víme, dovoluje zásah Ameriky všude po světě , kde se administrativě uzdá, že zájmy USA mohou být ohroženy. V předvoji musí jít samozřejmě tajné služby, rozšiřovat „logistické“ sítě, vybírat a připravovat kádry pro obsazení hlavních postů po okupaci (jak vidíme v Afganistan a Iráku) a hrdlořezy pro etablování místní moci, jmenujeme-li to nejdůležitější.

Nemám vůbec obav, že by skvěle vymyšlenou Bushovu doktrínu autora Wolfovitze demokraté opustili se „změnou“ To by na vládu USA musela ztratit  vliv „izraelská lobby“, a o tom se přece  ani největší naivka neodváží zauvažovat.

Izraelská lobby, jak ji definovali profesoři Harisson a Belfer, je améba, která může měnit svůj tvar, ale ne směr svého pohybu.

Tak jako se sionisté nedali ničím odradit od utvoření státu Izraele – a přes mrtvoly, tak neo-sionisté necouvnou od svého snu velkého Izraele, a jeho konečné fáze, kdy jejich vlajky na stožáry světa vyletí! Nátura je pěstována a dána vyvolením, Starým zákonem.

A tak proto pro příští rok mohou rodiny amerických servismanů počítat jen s jedinou jistotou, a sice že počet naplněných rakví (US standart issue) dopravených zpět do americké vlasti překročí číslo 3000.

Že přibudou k těm snad stopadesáti tisícům Iráčanů, kteří zahynuli – jistě omylem – rozséváním svobody z US bombarďáků, další stovky do prostěradel zabalených zkrvavených mrtvol, nikoho moc nezajímá a nejméně quislingovskou vládu. Ta je vzorně chráněna sbory „bezpečnostních kontraktorů“, žoldnéřů, rekrutovaných „penzistů“ především z armády Jejího Veličenstva. Žold až tisíc dolarů denně (!) není k zahození, a tedy snad slouží věrně. Platí z toho daně? Je jich celkem několik desítek tisíc. O rakve pro tyhle se nemusíme starat, ti se ochrání sami. Mají výhodu, že jejich činy se neřídí žádnou Ženevskou konvencí. Střílí po všem, co se hne. Ejhle, svoboda!

 

O bojištích v Afganistanu můžeme jen odhadnout, že se spojencům americké koalice podaří vyvraždit další tisíce talibánců, aby ti nepřekáželi zemědělské výrobě makovic na opiáty, poněvadž je to výdělek přemnohých, včetně Bildenbergů. Kolik letadel, které tam dovezou výzbroj a munici se vrací asi s kontrabandem pro výrobu kokainu a dalších tolik žádaných rekreačních drog? Musí to být cifra hodně vysoká, poněvadž by OSN jinak nevarovalo starosty evropských měst před záplavou opiátů.

Zde si musíme pro jistotu připomenout: vyznavači islámu mají už od Mohameda zakázáno omamné látky požívat, stejně jako nesmí jíst vepřové. Do zákazů patří nejen drogy ale i pivo, víno, lihoviny a tabák! (Vodní dýmky se plní vonným produktem většinou z jablek.) Talibáni – jako stoprocentní muslimové – když vládli, likvidovali 2/3 makových plantáží.

 

Leč vraťme se k rozsévačům svobody, ke kterým patří v Evropě předně pan Tony Blair a profesionálové Jejího Veličenstva. Británie se chystá modernizovat svůj atomový potenciál, a to prý má být pakatel dvaceti miliard liber. Spíše po zkušenostech, jak stoupají náklady na stavbu areálu Londýnské olympiády v roce 2012, měli bychom uvažovat cifru něco kolem miliard sedmdesáti. Také se prý dokončí dvě největší mateřské letadlové lodi, které kdy spatřily světlo světa. Ty budou stát patrně jen pět miliard. Takže mírová fronta vítězí, a což teprve až na stožáry světa vyletí ty pravé vlajky (viz nahoře). Vyletí?

Tedy, kdo počítá se změnami, jistě se napočítá. Ale všechno je možné.

Kdyby se zrušilo NATO, a kdyby se rozpustily všechny politické strany světa, a do správy zemí byli zvoleni skuteční zástupci svých obcí a měst, pak by tu byla určitá naděje.

Ale dovolila by to „nová třída“ – totiž stávající profesionální politici!?!

Dovolila by světová i místní smetánka  změnit a přetvořit na příklad status území na západ od Jordánu a Mrtvého moře na společný neutrální stát židů a muslimů bez atomové výzbroje a tak jak bývalo před II. světovou válkou?

Co že se to odvažuji psát za nesmysly!?! … Sorry!!!

Tak vidíte, jaký skvělý výhled do roku 2007 máme. Lehké spaní a pevnou naději …

Londýn, na sv. Mikuláše,  . prosince 2006

 

Několik informací z Latinské Ameriky

Nejzajímavější jsou jistě z Venezuely. Hugo Chávez ve svém projevu před poslanci Národního shromáždění zdůraznil, že Venezuelu čekají zásadní přeměny, které z ní udělají socialistický stát se znárodněnými klíčovými hospodářskými odvětvími. Chavéz prohlásil, že mezi jeho cíle patří  znárodnit např. elektrárenské podniky, telekomunikační společnost Canty a zastavit privatizaci některých dalších firem.

Socialismus je pro Cháveze zárukou blahobytu Venezuely.

Usilovat o sociální spravedlnost bude nadále i též nově zvolený brazilský prezident Lula da Silva.

Obdobnými snahami je ovládán i argentinský prezident Néstor Kirchner. Do čela Nikaragui byl zvolen nám známý socialistický politik Daniel Ortega.

Michelle Bacheletová, dcera Allendova generála, je známá prosazováním sociálních programů pro chudé.

Domorodý prezident Bolívie Evo Moráles omezil moc mezinárodních těžebních společností a získal tak prostředky pro zmírňování bídy chudého obyvatelstva. –red.

 

 

Česká  národní  politika

Č e s k ý  n á r o d  d n e s

PhDr. Pavel Macháček

Jsem hrdý Čech, protože český národ přinesl do pokladnice světové kultury mnoho cenného pro celé lidstvo. Čech byl Karel IV., Jan Hus, mnoho významných umělců. J. E. Purkyně, dr. Janský, František Křižík, prof. Wichterle, Karel Čapek, Miloš Forman, Jaromír Jágr a mnoho jiných.

Nejsem tak hloupý, abych se vydával za Kelta.

Český národ má své dějiny a tvůrcem pohledu na ně byl František Palacký. Avšak objevují se i jiné pohledy. Např. generální ředitel Národního muzea Michal Lukeš o tom říká: „ Národní muzeum sestavilo koncepci, … která znamená nejen odvrat od způsobu, jakým česká veřejnost dosud s českými dějinami zacházela.“ V Respektu č. 39/06 o tom ještě píše sociolog Jakub Grygar a autorka článku Anneke Hudally. Takové snahy jsou velmi podivné!

V 19. století vznikaly v celé Evropě moderní národy, mezi nimi i český. Vyvrcholením jeho tehdejších dějin bylo obnovení samostatnosti českého státu v r. 1918 pod vedením T.G. Masaryka. Dvacet let první republiky přineslo posílení českého národa a jeho všestranný rozkvět. Bohužel přišel Mnichov, protektorát a 2. světová válka.

Dr. Edvard Beneš zajistil kontinuitu čs. státu a ve třech dalších letech pokračoval s určitými změnami režim první republiky. Další vývoj určila – jako u nás ostatně často – opět mezinárodní situace: Jaltská čára na mapě Evropy, která určila „sféry vlivu“ velmocí. Je skutečností, že válku vyhrál Sovětský svaz, který porazil německou armádu, proto měl právo určovat její důsledky: ČSR se dostala do pásma sovětského vlivu. Všechny státy v něm ležící začaly vládnout podle sovětského systému, který byl zvláštní směsicí socialismu a Stalinovy osobní diktatury. Nebyl to však socialismus v Marxově pojetí, protože jeho základem nebyla demokracie.

Tento tvrdý režim se u nás významně podepsal v padesátých letech. Vycházel ze Stalinovy podezíravosti a z represí proti tzv. „třídním“ nepřátelům. Tato vývojová fáze, asi 10 let, se stala terčem současného obviňování celého tehdejšího období čtyřiceti let. Což je jednostranně negativní černobílý pohled  dnešního vedení našeho státu. Protože tehdy nastalo i „pražské jaro“ a proto došlo ke „vstupu vojsk“ – a následovalo 20 let „normalizace“, kdy z potlačovacího režimu padesátých let zůstalo jen obtěžování občanů nesmyslnými opatřeními.

Teror byl časově omezené období, které nebylo charakteristické pro celou epochu „reálného socialismu“. V těch letech reálně převažovaly klady nad zápory. Nejvýznamnější vlastnost režimu byly sociální jistoty.  I ti dříve sociálně nejslabší dosáhli na průměrný životní standard. Sídliště nebyla a nejsou králíkárny, ale slušné bydlení v nich našlo při sčítání v r. 2001 3,131 923 osob, tj. 30,66 % obyvatelstva. Nebylo 41.604 bezdomovců.

Po válce bylo naše hospodářství rozvrácené a uvést je do mírového stavu trvalo déle než 3 roky. Solidarita mezi lidmi tehdy byl významný prvek v našem životu. Ochota k bezplatné obecně prospěšné práci se projevila postavením desítek tisíc veřejných budov. Klady tehdejšího zřízení převážily nad negativy, které jsou v každé společnosti. Přes existující chyby vytvořilo naše hospodářství bilionové hodnoty, v potravinách jsme byli soběstační. V r. 1989 byl státní dluh 7,5 miliardy korun, ale jiné státy nám dlužily více. Dne 31.12. 2006 dosáhl státní dluh ČR 802 505 138 000,19 Kč

V ČSSR bohužel nenastaly změny ve vnitřní politice ani po roce 1985, kdy se dostal do čela SSSR Michail Gorbačov. Náš diktátorský režim nemohl mít včas připravené propracované alternativy dalšího vývoje v KSČ ani ve státě. Toho maximálně využili oponenti režimu. Proto došlo k jeho likvidaci.

Kromě chartistů vznikla v ilegalitě politická strana „osmašedesátníků“ s názvem „Obroda“, jejímž jsem byl členem. Její představitelé se v krizových dnech scházeli v kancelářích právního oddělení v ŘEMPU u dr. Miroslava Polreicha, ale bohužel se dívali na skupinu kolem Václava Havla v Divadle za branou jako na nepolitiky. Ta však moc fakticky uchopila a určila další vývoj státu!

Lidé, kteří na Václavském náměstí zvonili klíči – i já jsem tam chodil celý týden – chtěli nastolit „třetí cestu“, tj. odstranit nedostatky. Paradoxní je, že na ÚV KSČ byly takové změny připraveny, ale už je nestačili vyhlásit. Nikdo z manifestujících nepomýšlel na návrat kapitalismu!

Každý politicky gramotný člověk však měl vědět, že když u nás skončí socialistický režim v pátek večer, v sobotu ráno sem přijde kapitalismus! To se skutečně stalo. Pod vedením Václava Klause byla tato cesta rychlá!  V říjnu 1990 byl předsedou Občanského fóra, které sdružovalo naprostou většinu národa. Přesto v únoru 1991 založil tvrdě pravicovou stranu Občanských demokratů, která dovedla náš stát rychle ke kapitalismu. MMF a SB doporučily vše zprivatizovat – což byla pro naše národy ta nejhorší cesta. Později to celé dění bylo nazváno zločinem století!! Obrovský majetek Československa  byl rozkraden.

V podstatě jedna chybná hospodářská ideologie „plánované hospodářství“ byla nahrazena jinou chybnou ideologií – „liberalismem“, což podle Klause znamená „co nejméně státu“. Proto zrušil mnoho dlouholetých statistických řad a odvětví (např. zubní prohlídky dětí, učňovské školství atd. atd.).

Tzv. „sametová revoluce“ u nás nebyla revolucí, protože nedošlo k bojům. Byl to převrat, předání moci. Stejně nebyl tzv. „třetí odboj“, protože neexistovala československá armáda v zahraničí, nebyla světová válka. Tehdejší ideové boje byly doprovázeny krásně znějícími hesly, po kterých dnes ani pes neštěkne. Např. kde je ono „vítězství pravdy nad lží“? Zato se u nás objevily společenské jevy dříve neexistující. Naše politika po 17 letech dnešního režimu klesla na nejnižší úroveň a mnohdy hraničí až s kriminalitou.

Mnohá práva mizí, vykořisťování rychle stoupá, odbory jsou v mnoha podnicích zakazovány (znemožňovány), na světové úrovni kdysi stojící kultura výrazně poklesla, mravnost zvolna mizí atd. atd.

Kladné výsledky vývoje českého národa v 1. republice byly výrazné, kdežto po současných 17 letech jsou ubohé – kromě růstu významu peněz.

Jan Trefulka minulý rok v květnu napsal v ROZRAZILU: „ Režim, který se vzdává odpovědnosti za mravní výchovu občanů k úctě před poctivou prací, k lidské slušnosti a obětavosti ve prospěch celku a vydává ho zcela bez omezení na pospas  komerčním masmediím, jenž nepotřebuje myslícího člověka, ale reklamou oblbeného konzumenta, není pravicový ani zdravě konzervativní, ale sebevražedný. … Svoboda občana musí pak být hlídána do té míry, že už se omezuje jenom na svobodu soukromě vlastnit a konzumovat i lhostejně přihlížet, jak se demokracie čím dál víc zužuje na vládu partajních sekretariátů.“ To vše vidíme denně kolem sebe. A aby měli finanční vládci světa jistotu, že podřízení budou jen pracovat a nepřemýšlet, zorganizovali mohutný průmysl sportu a popkultury. Jeho hvězdy dostávají za své účinkování statisícové a desetimilionové odměny – které zaplatí sám občan a tím aktivně přispívá na udržení systému současného v mnohém nemravného světa!  A  světa oteplujícího se takovým tempem, že lidstvo pravděpodobně do 50 let zničí samo sebe – a bohužel i všechen život na Zemi, tento zázrak vesmíru.

Antikomunismus je světově řízený proces, který u nás zbytněl do nestvůrných rozměrů a stal se státní ideologií. Dá se srovnat s bývalým antisemitismem. Až na nějaké výjimky. Režim by rád zničil ideologii socialismu a komunismu. Zatím však nestaví plynové komory!  Odkládá však trestní oznámení proti autorovi hesla: „Zabij komunistu – posílíš mír.“  Seriózní autoři už delší dobu upozorňují na nebezpečí, které hrozí naší společnosti z bezbřehého antikomunismu, který tak nebezpečně rozbijí tolik potřebnou jednotu našeho národa.

Český kapitalistický stát přijal zákon č. 198/1993 Sb., O protiprávnosti komunistického režimu a odporu proti němu a zákon lustrační č. 451/1991 Sb. Oba stojí proti Všeobecné deklaraci lidských práv.  Obviňují početné skupiny občanů, aniž by jejich členům prokázal vinu. Český stát však zřídil „Úřad dokumentace a vyšetřování zločinů komunismu“ a nyní sněmovna projednává zákon o zřízení „Ústavu paměti národa“, který má kromě jiného soustředit všechen archivní materiál z minulého režimu. Proti tomu ostře protestují historici i archiváři.

Je přirozené, že každý režim po svém nástupu k moci všestranně očerňuje všechno minulé, aby tím dokázal své kvality – lepší než byly ty dřívější. A používá k tomu nejen média, ale i policii a soudy. Nový režim však musí zvážit úlohu uplynulého času: jak dlouho ještě a jak intenzivně má tento boj proti svrženému režimu pokračovat a s jakou silou. Jak se zdá, dnes už u nás byla tato únosná hranice překročena.

Bohužel nový režim to ještě „nezjistil“, v nemalé míře proto, že to některým politickým stranám stále přináší prospěch. Vždyť už psychicky ovlivnily miliony občanů! A navíc antikomunismus proniká do každé skulinky  v myslích celého světa – vládnoucí finanční oligarchie jej plně využívá při globálním ovládání světa! Chce potlačit nejen všechno sociální. Ale všechno socialistické. Přestože třetina lidstva žije pod hranicí chudoby – za dolar denně!

A takový je dnes český národ!

 

Češi chtějí být Kelty… (Právo 13.1. 07, str.13)

Naše masmédia se snaží, abychom snad i nepřekonatelně toužili být potomky Keltů, abychom ztratili své slovanské povědomí, cítili zvláště vůči Rusům stoupající odstup. Očerňování Ruska, Putina, které je systematické a již dlouhodobé, má k tomu napomoci. Moc se to nedaří, ale ti, co stojí nad masmédií, trvají na tom, aby ta hra  s našim národem   pokračovala. Proč? Prosím přečtěte si článek: Velká konečná ruská hra od Williama Enghahla, brožurka „Informace, o kterých moc nevíme“, XI, str. 8 - 23 , Praha leden 2007. –red.

 

Odsun – skutečně stálý problém Němců?

Přesídlování obyvatel, a to nejen ve střední Evropě – bylo Hitlerovým programem. A ten uvítalo přes 90 % „sudetských“ Němců, tedy těch Němců, kteří se po válce „stěhovali“ do , pro ně tak žádoucí, říše. Byli si vědomi své viny (?), šli dobrovolně, prchali přes státní hranice, či je později čekal transport dohodnutou cestou pod dohledem vítězných mocností.

Hitler přece svůj program vyhlašoval veřejně do celého světa. Tak např. ve svém projevu předneseném na oslavu ukončení polského tažení. 7. října 1939 v říšském sněmu řekl: „ … nový politický, hospodářský a mravní pořádek a zásadní skoncování s versailleským systémem mi ukládá povinnost mluvit o údělech statisíců Němců, kteří kdysi vůbec jako první přinesli kulturu této zemi (Polsku-red.)… V roce 1598 psal Angličan Georg Carew ve svých diplomatických zprávách své vládě, že nejvýznačnějšími vlastnostmi Poláků jsou krutost a mravní bezuzdnost.. Tato krutost se v minulých staletí nezměnila. Tento mazlíček západoevropských demokracií vůbec nepatří ke kulturním národům, proto … nejdůležitější je nový řád a uspořádání národnostních poměrů, tj. přesídlení jednotlivých národností tak, aby se skončením vývoje vytvořily lepší dělící meze, než je tomu dnes.“

A Hitler pokračoval: „v údobí principu národnostní a rasové myšlenky jest utopické věří-li se, že by bylo možné příslušníky vysoce hodnotného národa (myšleno Němce-red.) beze všeho jen tak asimilovat … Náleží tedy k úkolům dalekosáhlého uspořádání evropského života, aby došlo k přesídlování, aby se tak odstranila alespoň část látek schopných vyvolat evropské konflikty.“

Tak co, vážení pánové z řad „sudetských „ Němců? Na to už jste zapomněli? Vy   přece moc dobře víte, že jako první byli vyhnáni Češi ze svých domovů v pohraničí v roce 1938                                                                                                    J. Sedlák

 

Konference o česko-německých vztazích

pořádaná Kruhem občanů vyhnaných v r. 1938 z pohraničí se konala 1.12. 2006. V diskusi také vystoupil evroposlanec za ODS, dr. Jan Zahradil. Varoval před oprašováním „ústavy EU“. Její event. přijetí by vedlo k značnému zvýšení vlivu Německa v EU, kdežto náš by poklesl. Zdůraznil též důležitost našich spojeneckých svazků s USA.

Německo dlouhodobě sledoval tzv. Velký cíl, získání křesla stálého člena Rady bezpečnosti OSN. USA však jeho nadšení s touto „reformou“ nesdílelo.

Německo však má, ve srovnání s námi, jednu podstatnou přednost ! Dokázalo, a to již před delší dobou, zformulovat vlastní národní zájmy a stanovit jejich hierarchii. Ještě důležitější však je, že koaliční vláda vedená ať sociální demokracií  nebo CDU/CSU zformulovaná národní zájmy sleduje.

U nás v tomto smyslu ke stanovení obecně uznávaných národních zájmů ještě nedošlo. Nadto národní zájem dosud některé strany chápou z části odlišně.

Abychom měli své jistoty v zahraničně politických vztazích, soudil pan poslanec Zahradil, je důležité mít mocného spojence. Tím by měly být USA. Proto, zdůraznil, zároveň s dodatkem, že s jeho dalším návrhem zřejmě většina přítomných nebude souhlasit,  nutnost, abychom vyslovili souhlas se zřízením americké základny Spojených států na našem území.

Obdobně se vyjádřil, jako jediný další z přítomných, doc. PhDr. Miloslav Bednář z Filosofického ústavu Akademie věd ČR ve svém druhém diskusním příspěvku. Z jeho prvního vystoupení, vzhledem k mimořádné důležitosti řečeného, citujeme výňatky.                                                                                               Dr. O. Tuleškov

 

 Doc. dr. M. Bednář: Výstavba dvojjediného Centra proti vyhánění

„ …Postup Německa vůči pro Evropu strategicky klíčovému pásmu menších států a národů mezi Německem a Ruskem, jež Tomáš G. Masaryk označoval jako centrální pásmo střední Evropy, pokaždé rozhodujícím způsobem ukázal a prozrazoval, jaké jsou budoucí záměry německého postupu na Západ od Rýna, vůči Evropě jako celku, a také v globálním ohledu.

Pro německé jednání vůči dvěma klíčovým východní sousedům Německa, kteří stali ve druhé světové válce na straně vítězných Spojenců proti Německu, je charakteristická houževnatá snaha německých vlád zapojit Českou republiku a Polsko do Německem iniciovaného a organizovaného projektu Evropského centra proti vyháněním. Na řídící personální úrovni je toto německé vládní centrum propojeno s Centrem proti vyháněním německého Svazu vyhnanců, jehož integrální součástí je Sudetoněmecký landsmanšaft. Tato skutečnost přesvědčivě ukazuje, že se německé vlády v zásadě identifikují s hlavními záměry vyhnaneckých organizací Němců.

Důvod pro takové jednání a jeho prioritní soustředění na výstavbu Evropského centra proti vyháněním je vcelku jednoduchý a srozumitelný. Jeho politický význam je přinejmenším v evropském kontextu značně znepokojivý. Podstatou německého vládního centra proti vyháněním je, jako u centra organizovaného výhradně  německým Svazem vyhnanců pod vedením jeho nynější předsedkyně Eriky Steibachové, posunout v morálně politickém smyslu zejména poválečný, Spojenci dohodnutý odsun německých menšin, žijících na území států na východ od Německa, do Německa, na úroveň totálního vyhlazování evropských Židů a národů, žijících na východ od Německa, nacistickým Německem během druhé světové války.

Motiv německého vládního záměru tímto absurdním výkladovým schématem retroaktivně zfalšovat dějiny moderní Evropy je pochopitelný. Německé vládní reprezentace zjevně aspirují na uznání vůdčího postavení Německa v Evropské unii, a tím v Evropě vůbec.  …

Německo se po nedávném sjednocení a osamostatnění tímto závažným politickým krokem  v současných evropských podmínkách zjevně vrátilo do vyježděných kolejí klíčové koncepce svých evropských a globálně protidemokratických, tedy v zásadě evropsky destruktivních nacionalistických tradic. Její podstatou je zásadě překonané, mechanicky materiální pojetí politiky, moci a práva, jež je opakem liberálních, demokratických základů evropanství… Současný převažující hlavní, silně emotivně podbarvený a založený , nepříliš racionální proud německého politického nacionalismu, jehož je zřízení německého vládního Centra proti vyháněním charakteristickým projevem, v zásadě nepřipouští opodstatněnost věcně argumentovaného zpochybňování základních východisek a zjevných důsledků tohoto klíčového projektu ze strany představitelů jednotlivých evropských států. Proto se ukazuje jako nezbytné, aby se tyto státy spojily a ve svém úsilí postupovaly společně.“

 

Cílem byl lidový stát s křesťanským humanismem

Po roce 1945, když přicházeli noví osídlenci do dělnických nebo hornických sídlišť  na Ašsku, Chebsku a Sokolovsku, našli často na půdách odložené zarámované obrazy, z kterých na ně zíral pán s plnovousem a s jiskrným pohledem. Nebyl to Karel Marx ani Friedrich Engels, kteří od 19. století byli ideovými vůdci dělnictva a zakladateli První dělnické internacionály. Kdo to tedy byl ten člověk, který se těšil takové úctě, že v té době jeho podobizna byla v dělnických příbytcích? Byl to Ferdinand Lassale (1825-1864), německý politik a zakladatel Všeobecného německého dělnického spolku. Narodil se v rodině židovského obchodníka ve Vratislavi ve Slezsku. Znal se osobně s Marxem i Engelsem , ale jejich princip třídního boje nikdy nepřijal. Jak Marx, tak Engels uznávali jeho zásluhy, jež v Německu prosazoval v dělnictva, ale odmítali jeho ideje o smíření kapitalismu s dělnickou třídou.

Lassale se nažil o založení samostatné dělnické politické strany v Německu. Již tehdy bojoval za všeobecné volební právo (dělníci toto právo tehdy u nás neměli), bojoval za osmihodinovou pracovní dobu (pracovní doba byla 10 až 12 hodin) a bojoval i za spravedlivou mzdu pro pracovníky za jejich práci, aby mohli uživit sebe i svou, často  početnou rodinu. Žádal, aby i dělníci měli slušné lidské bydlení a podporu v nemoci a ve stáří.

Lassaleho cílem bylo přebudovat kapitalistický stát na lidový, kde by na základě křesťanského humanismu byly přijatelné životní podmínky i pro dělníky. Několikrát se setkal s pruským kancléřem Bismarckem. Některé z Lassalových myšlenek kancléře velmi zaujaly. Tehdy byl vydán První internacionálou Komunistický manifest. V roce 1871 byla v Paříži vyhlášena Pařížská komuna. V celé Evropě byly zakládány sociálnědemokratické strany s revolučními programy a snad i to bylo příčinou, že Bismarck začal v Německu uplatňovat politiku „cukru a biče“. V Prusku zakázal činnost sociálních demokratů, ale jako první v Evropě a vůbec na světě prosadil nemocenské a starobní pojištění pro zaměstnance. Každý, kdo byl zaměstnán, musel platit za sebe pojištění z poloviny a druhou polovinu musel zaplatit zaměstnavatel.

V Prusku se začala prosazovat bytová politika i pro dělníky. Začaly se stavět dělnické kolonie, kde dělníci dostávali vícepokojové byty, což u nás ještě dlouho nebylo. U nás platilo, co jedna místnost, to jedna rodina, takže na jednom lůžku spaly i čtyři děti. Nemocenské nebo sociální pojištění neexistovalo. Ve stáří se o nemohoucné musela postarat obec, do které patřili. Proto tenkrát  města zřizovala chudobince a malé obce pastoušky. …

Za dělnická práva se postavila sociálnědemokratická strana, která se ustavila v 70. letech 19. století v Praze. V roce 1911 se stala samostatnou politickou stranou pod názvem Česká strana sociálnědemokratická.

J. John

 

Německá křesťansko-sociální strana lidová (Deutsche chistlich-soziale Volkspartei)

 

Stanovila si svůj program v ČSR na říšské konferenci v Praze, konané 2.11.1919. Jako hlavní princip své činnosti vyhlásila tato strana svobodu a sociální spravedlnost. Vyslovila se pro spolupráci všech národů, vyznání a stavů ve státě. Trvala na právu sebeurčení německého národa a dožadovala se práva na samosprávu  německého lidu a jeho plné politické rovnoprávnosti s ostatními národy ve státě.

Tato strana patřila mezi aktivistické německé strany. Vedle zastoupení v poslanecké sněmovně a v senátu byla zastoupena i ve vládě; dr. Mayer-Harting byl po určitou dobu ministrem spravedlnosti.

Do této strany našli svou cestu i někteří bývalí lassalovci.

Dr. J. Šrámek, předseda ČSL, bližší spolupráci s touto stranou odmítal. Nebyla, jak soudil, státně spolehlivá. V květnu 1938 němečtí křesťanští sociálové skončili s aktivistickou politikou. Dr. Karl Hilegenreiner a Erwin Zajicek (odrodilý český Zajíček) stranu rozpustili a s heslem: „Wir müssen mit Volk gehen“ přešli s částí svých spolustraníků do henleinovské Sudeten deutsche Partai (SdP). Jen menší část německých křesťanských sociálů zaujala, společně s jednotlivci z katolických církevních struktur, protinacistické stanovisko.

Dr. V. Beneš

Křesťanští sociálové a lidovci

 

Politickým mluvčím značné části českých dělníků se již v 70. letech stala sociálně demokratická strana. Její ateistická, internacionální politika, umocněná i v praxi uplatňovanou teorii třídního boje, křesťansky a národně cítící dělnictvo stále výrazněji kritizovalo a méně čí více odmítalo. Někteří křesťanskosociálně založení dělníci, konfrontování s málo tolerantním ateizmem, vystupovali ze sociální demokracie a postupně začali klást základy křesťanskosociálnímu hnutí, na jehož programových principech pracovala již celá desetiletí řada křesťanských myslitelů sociálně orientovaných.

Na sjezdu v Litomyšli, který se konal ve dnech 8.-9. září 1994, byla založena Křesťanskosociální strana. Z jejího programu můžeme uvést: „ Zamítajíc internacionalismus takový, který nechce znát ani vlasti, ani národnosti, prohlašuje se katolické dělnictvo českoslovanské pro úplnou rovnoprávnost všech národů, která by zaručovala každému národu svobodný vývoj, vylučovala každé utlačování národa jednoho národem druhým a byla základem opravdového sbratření veškerého lidstva.“

(Internacionalismus sociálních  demokratů vedl v roce 1897 k odtržení tzv. národních dělníků, kteří svým úsilím kladli základy pozdější straně národně socialistické.- pozn. autora)

Další bod přijatého programu zakotvoval: „Strana katolického dělnictva českoslovanského jakožto část národa, že zdravý organismus společnosti lidské mimo třídu dělnictva musí mít i jiné třídy společenské … které k pravému dobru a blahu společnosti lidské přispívají … za tou příčinou neuznáváme za třídy společnosti lidské všecky skupiny kapitalistické, které se ustavily na základech pouhého sobectví, za účelem společného utlačování a vykořisťování dělnictva ve svůj prospěch, jakož i odsuzujeme každou nespravedlnost od ostatních tříd společnosti na dělnictvu páchanou.“

V diskusi o tomto principu vystoupil delegát dr. R. Horský, který označil současnou společnost za těžce nemocnou, potřebující nápravu, nikoliv však revoluční, nýbrž reformní. Dále pokračoval: „Jednu operaci ale chceme provést a ta musí být provedena, chceme totiž, aby bez milosrdenství byl vyříznut z těla lidské společnosti liberalistický kapitalismus… .“

V rezoluci o Dělnictvu a náboženství přišel sjezd k následujícímu závěru: „Katolické dělnictvo českoslovanské, uznávajíc náboženství Kristovo za základ dobře uspořádané společnosti … a přesvědčeno jsouc, že otázka sociální rozluštit se dá jen za spolupůsobení náboženství: chce působit k tomu, aby veškerém život v rodině, obci i státu proniknut byl duchem křesťanským.“  

K pracovní době sjezd prohlásil: „ při všech prácích  zvláště namáhavých aneb zdraví lidskému nebezpečných … budiž zavedena maximální osmihodinná doba pracovní. Při maloprůmyslu, při řemeslech, živnostech, obchodech, stavbách a ostatních odborech práce budiž zavedena desetihodinná maximální (nepřekročitelná) doba pracovní.“

O mzdě se můžeme v protokolu se sjezdu dočíst: „Poněvadž dělník má a musí od své práce býti živ, jest nutno, aby mzda za poctivou a svědomitě vykonanou  práci byla vždy taková, aby ze mzdy té dělník slušně vyživil sebe i svou rodinu, a mimoto ze své mzdy  i malé úspory nastřádati mohl. Proto nesmí při žádné práci mzda klesnouti tak, aby řádný dělník se svou rodinou nedostatkem hynul.“

Sjezd požadoval, aby dělnictvu se dostalo pojištění v případě nemoci, úrazu, ve stáří. A dále pak vytýčil požadavek zavedení všeobecného práva hlasovacího.

V r. 1899 se konal na Velehradě křesťanskosociální sjezd, který vytvořil zemskou organizaci moravskoslezskou v čele s dr. J. Šrámkem. Výše uvedený program tento sjezd přijal též za svůj.

Zcela jednoznačně můžeme říci, že Litomyšlský sjezd odmítl liberální kapitalismus  a současně se přihlásil k myšlenkám křesťanského socialismu.

 

Na dalších sjezdech se čeští a moravští křesťanští sociálové propracovali k požadavku postátnění či pozemštění „všeobecnému blahu sloužících zařízení, jako např. pojišťoven, dolů, drah, hutí“ a k parcelaci velkostatků.

 

V lednu 1919 byly na zemských sjezdech v Praze a Brně založena Československá strana lidová, a to splynutím Křesťanskosociální strany a  Katolické národní strany. Předsedou ČSL se stal dr. J. Šrámek.

Podívejme se do programu strany z r. 1920. „Kapitalismus jest systém neuspokojitelné touhy  jednotlivců po zbohatnutí. … Po válce přichází nová doba revolučního socialismu, jenž buší na vrata prostorů továrních, bank, dolů. Duše kapitalismu se chvěje strachem o nabytá práva a nechce si dáti vyrvati kapitál bez boje z rukou … Kapitalismus a křesťanství stojí proti sobě jako oheň a voda…Křesťanští sociální politikové vedli ode dávna boj proti kapitalismu … kapitalismus je zneužitím soukromého majetku. … Po bankrotu liberalistického hospodářství žádáme dnes … novou hospodářskou soustavu: křesťanský socialismus. …Důležitým úkolem obcí jest pěstování vpravdě sociálního ducha v celé obecní správě …Nikoliv třídní boj, ale třídní láska.

Soukromý majetek uznává se tak dlouho a potud, pokud neškodí zájmům obecním a nenakládá se s ním na úkor jiných.  … kapitalismus je zneužitím soukromého majetku, zneužitím ve výrobě a spotřebě statku. …

Takové jsou zásady křesťanského socialismu, jež ukazují nám zlatou střední cestu mezi individualistickým kapitalismem, který nezná nijakých mezí pro majetek a bohatství, a mezi komunistickým socialismem, který upadá v druhou krajnost a chce zničit soukromé vlastnictví, protože v něm spatřuje základní zlo kapitalismu a vykořisťování člověka člověkem…

V nové soustavě hospodářské rozřešení otázky dělnické bude se díti postupným povznesením dělníků tam, aby měli spoluúčast v kapitálu podnikatelském.“

I tento program ČSL vychází z původních křesťanskosociálních zásad. ČSL na nich byla založena a v souladu s nimi vyvíjela svou politickou činnost. ČSL  byla, jak sama sebe charakterizovala, stranou lidu, především obyčejného člověka.

Ještě v souvislosti  s činností dr. Koželuhové uvedl jeden dokument ČSL: „ Všechny naše politické strany přijaly do svých řad příslušníky předválečných našich stran… tyto skupiny se pokoušely učinit z lidové strany liberální, protisocialistickou stranu.“ Vedení strany dále uvedlo: „Lidová strana nemůže vyloučit ze svého programu to, co ji činí stranou sociálně reformní, neboť by ztratila důvod svého bytí.“

 

Snažme se uvedené zásady aplikovat na činnost KDU-ČSL. Musíme nezbytně nutně přijít k závěru, že soudobá politika „křesťanských demokratů“ je v zásadním nesouladu s původní šrámkovskou politikou.

Připravil: JUDr. O. Tuleškov

 

V našich tiskovinách se již celá léta snažíme nepoškozovat KDU-ČSL. Naše dosavadní kritiky byly vždy velmi umírněné a nadto velmi občasné. Ovšem záležitost, o níž jsme se dozvěděli, můžeme říci lidská tragedie, jíž připustilo vedení KDU-ČSL , nás nutí k větší sdílnosti.

 

Z materiálů PhDr. Bohumila Lukeše

 

V KDU-ČSL se také reorganizuje

29. června 2006 převzal br. doktor Lukeš, šestapadesátiletý otec pět dětí, tehdy od 4 měsíců do 11 let,  výpověď z organizačních důvodů. Křesťanské odbory, jejichž členem, ba  dokonce i funkcionářem byl br. doktor, daly k této výpovědi souhlas.

Co bychom měli vědět o br. dr. Lukešovi? Vystudoval historii se zaměřením  na politické strany. Členem strany je od roku 1987 a od roku 1990 byl ve vedoucí funkci v aparátu ÚK strany. Jeho manželka je v domácnosti. Jeho příjem činil 13.300 Kč hrubého měsíčně. A tak s rodinou žil již delší dobu na sociálních dávkách. Cituji z jeho dopisu, kterým reagoval na výpověď: „ Podle vedoucích oddělení UK mám spíše pocit, že na rozdíl od vícečetných rodin se finančně podporují zaměstnanci bez rodiny a bez dětí (zřejmě ani s rodinou nepočítají) a dokonce ti, co nejsou ve straně. … Věřím, že skutečnost není taková, jak poznamenal jeden zaměstnanec ÚK: ´Nebuď naivní, to, co hlásáme o rodině, je přece jenom volební nálepka´. Na závěr chci poznamenat, že se ohrazuji nejenom kvůli sobě, ale i dalším, kterým bylo nebo bude ukřivděno. Myslím, že cynické jednání do naší křesťanské strany nepatří.“

Nesmíme však zapomenout ještě na jednu věc, a to archiv strany. O něj se br. doktor staral, z jeho materiálů čerpal pro své přednášky nejen on, ale i jiní. Generálního sekretáře strany však, jak se sám vyjádřil, archiv nezajímá. „Jeho postoj  k slavné historii strany dokládá návrh, že chtěl mít místo archivu vinárnu“. Proto dosavadní archivář podle něj mohl jít dělat pokladního do supermarketu. Archiv měl nadále vést ve vedlejším poměru mladý pracovník z analytického oddělení. Dr. Lukeš napsal k tomuto rozhodnutí: „…Orientace v archivu a kontaktů mezi historiky není záležitosti roku ale mnohem delší.“

KDU-ČSL má i program   na ochranu zaměstnanců nad 50 let. Ale ani ten neochránil dr. Lukeše. Generální sekretář jej prostě nevzal na vědomí. Nechceme být osobní. Můžeme však uvést, že do ČSL  přišel z Občanského fóra někdy na přelomu roku 1989 a 1990 s domněním, že by mohl hned získat poslanecký mandát do ČNR. Tehdy ČSL mohla navrhnout několik vhodných osobností a jimi obsadit  určitý počet uvolněných poslaneckých  mandátů.

Dr. Lukeš se tak octnul na dlažbě, přestože mu generálním sekretářem bylo slíbeno, že pokuď nenajde vhodné pracovní místo, bude moci ještě nějakou dobu zůstat v archivu. I tento slib zůstal nenaplněný. Pomáhali jsme mu najít nové zaměstnání. Pomohli i někteří funkcionáři KDU-ČSL. Od 2. ledna dr. Lukeš dělá, opět v archivu, ale v jiném.

 

Z projevu br. dr. B. Lukeše, který přednesl na předsjezdovém setkání: „…Myslím si, že vztah vedení strany k vlastnímu archivu, kde jsem byl léta zaměstnán, odráží krizi identity a morálky KDU-ČSL. …

Na poměru vedení strany k archivu se projevovala postupně změna politiky směrem k liberalismu a ateismu…

Proč to říkám? Protože chci zdůraznit, že současné vedení strany křesťansko-sociální tradice ignoruje. Křesťanský solidarismus, sociálně tržní hospodářství, skutečný zájem o prostého voliče KDU-ČSL, většinou slušného křesťana, je pro současné vedení něco z jiné planety.

Ekonomové a bývalí bankéři se vyšplhali do funkcí po zádech hlasů prostých křesťanů v Čechách i na Moravě.

Ukázkou vztahu vedení strany k tradicím KDU-ČSL je odchod bývalého předsedy  ing. Kalouska z mé přednášky k výročí úmrtí msgre. Šrámka, konané na Velehradě.

Strana se kulatým výročím úmrtí našeho největšího politika oficiálně vůbec nezabývala a pan Kalousek také po chvíli odešel. Šrámkova sociální politika mu sice vadila, ale jednání se socialisty o rozdělení vládních postů mu nevadilo.

V Ústřední kanceláři nyní pracují manažéři bez stranické legitimace a bez dětí.

Ve vedoucích funkcích jsou lidé, kteří mají ke křesťanství a k rodinným hodnotám asi tak daleko jako vy ke komunistům.

… vyštípali z ÚK takové osobnosti jako Aleše Strnada a doktorku Jelenovou. …

Jak jiná byla reakce pí Parkanové, která si neudělala čas na odpověď na dopis od mé ženy … paní Šojdrová, jež  jí rovnou  položila telefon. Vskutku příkladný zájem o rodinu.

Tímto děkuji vedení pražské organizace, která se zachovala skutečně v duchu naší oficiální politiky a požadovala slušné zacházení s člověkem….(Jak radostné je toto slyšet!).  Strana působí nevýrazně a zmateně.

Chybí zápal pro věc a nadšení křesťanů měnit společnost k lepšímu.

Pletichaření s touhou po moci, která čiší z našich představitelů, musí zmizet. ..

Každodenní zájem o problémy prostých občanů, kteří nás především volí, to je cesta z krize KDU-ČSL. …“.

 

PhDr. B. Lukeš

Stručná historie Československé strany lidové

 

2. VZNIK ČSL (výňatek)

Postavení katolické církve a jejího politického hnutí bylo po vzniku ČSR velmi svízelné. Katolická hierarchie ani katolická politická reprezentace rozhodně nevítala rozpad Rakousko-Uherska. Proto se hněv části české společnosti obrátil proti katolíkům a způsobil rozmach protikatolické vlny označované často jako „kulturní boj“. Přestože  křesťanské strany se před válkou příliš nelišily ve svém loajálním postoji k monarchii od ostatních významných českých stran, byly napadány za podporu trůnu zejména socialisty, kteří chtěli využít revoluční poválečné situace k oslabení svých politických protivníků. …

Snaha po sjednocení katolických politických stran existovala již během války a vyvrcholila v druhé polovině r. 1918. Hlavní zásluhu na slučovacím procesu měl schopný a agilní předseda Moravskoslezské křesťanskosociální strany msgre Jan Šrámek. Jeho strana kladla kulturní požadavky na rozdíl od katolicko-národní strany až na druhé místo – po sociálních, a z toho důvodu se snadno smířila s novu státní formou. Angažoval se při předání státní moci do českých rukou a aktivně působil mezi věřícími občany v zájmu ustavení samostatného státu. Získal tím ve straně kredit politika, který pomohl ČSL překonat obtížné poválečné období a v nové vládě ocenění za rozhodující podíl při získání souhlasu českých katolíků se vznikem samostatného státu. …

Dne 29. září 1918 se konal v Praze zemský sjezd důvěrníků spojených katolických stran. Projednal taktiku na období po skončení světové války a vytvoření samostatného československého státu. Na sjezd se dostavil Msgre Jan Šrámek přímo ze zasedání Národního výboru československého. Ve svém projevu naznačil koncepci politického programu českých katolíků a rozchod národa s habsburskou monarchií. Promluvil o nevyhnutelnosti ústavních změn a vyzval katolíky ke spolupráci na budování státu slovy: „Dnes je rozhodnuto, i my jdeme s celým národem za jediným cílem, jímž je náš samostatný československý stát.“

 

Vážení přátelé,

z výše uvedených citací  písemných materiálů br. dr. B. Lukeše vyplývá, že svou politiku KDU-ČSL v nejednom případě nedovede (či nechce?) uplatňovat ve vnitrostranickém životě.  Charakteristiky politiky KDU-ČSL a jejích představitelů jsou výše uvedené.

Co zbývá dodat? Paní dr. Parkanová, která přešla do KDU-ČSL z výrazně pravicové Občanské demokratické aliance, si tímto přestupem možná zachránila politickou kariéru. Ve straně totiž nebyl nějaký nový Šrámek nebo mu podobný, který by řekl: „Tato žena není z nás a nikdy nebude naše.“ Jak ostatně mohla paní dr. Parkanová se zabývat těžkým osudem rodiny vysokoškoláků, žijících ze sociálních dávek, když jako „nejoblíbenější“ politička zrovna usilovala o post předsedkyně strany, aby posléze získala funkci ministryně obrany. Osobně si myslím, že nemá „vnitřní“ předpoklady ani pro to, aby řídila sbor polních kurátů v naší armádě. To však je již věc vedlejší.

Jen ještě jednu malou ukázku sociálnosti politiky KDU-ČSL. Desítky tisíc lidí pracuje za minimální mzdu. Neslyšel jsem, že by KDU-ČSL nějak protestovalo proti záměru zvýšit  minimální mzdu o pouhých 45 Kč. Za 6800 Kč čistého měsíčně se nedá normálně žít. Přeci není možné, aby člověk, který dělal, aby byl na sociálních dávkách.

K „reformám“ Lépe k (deformám) ve zdravotnictví. Kdo nejvíce bude platit u lékaře za recepty a jiné? Děti a starší lidé. To jsou právě skupiny obyvatel, které by se měly těšit rázné ochraně KDU-ČSL. Její křesťanský charakter by se měl projevit především v její každodenní drobné politice, zaměřená na ochranu drobných obyčejných chudých lidí. V chudém člověku církev vidí Krista. Stojí KDU-ČSL sociální doktrína církve vůbec za pozornost? Jaký je vůbec vztah tzv. liberálních křesťanů či liberálních konzervativních křesťanů (osobně je pokládám za něco přirozeného jako je kočkopes)  k odsudkům bezbřehého liberálního kapitalismu sociální doktrínou?  Jistě bychom se dočkali zajímavých odpovědí, které by však mlátily slámu již bez zrna.

Ke kvalifikaci politiků patří i určitý morální profil. Pan ing. Topolánek má s ním, jak víme, určité problémy. Setrvává v manželském svazku, z něhož má tři děti, a žije s přítelkyní L. Talmanovou, místopředsedkyní Poslanecké sněmovny PČR, s níž očekává další dítě. Je to jeho věc? Nikoliv! Na ministerského předsedu musí být morální požadavky vysoké. V některých jiných státech by se s ostudou již musel poděkovat a zmizet z politické scény. V naší republice je o to situace ještě horší, poněvadž patříme v Evropě mezi státy s nejvyšší rozvodovostí. Platí ještě, že spořádaná rodina je základem společnosti i státu? Mělo by platit, a proto ani k tzv. osobnímu životu politiků, zvláště ve vyšších státních funkcích, nesmíme být příliš benevolentní. Nadšení u nás nemůže vzbudit ani prohlášení paní dr. Talmanové, že je připravena být svobodnou matkou. Ani ona by neměla sloužit jako negativní příklad pro ostatní. Situace, pokud byly již potřebné informace, mohla být řešena i tím, že prezident republiky by ho podruhé nejmenoval předsedou vlády. I pan Bursík má podobné problémy. Má tři děti a žije s přítelkyní. Vzhledem k tomu, že určitý čas byl členem i funkcionářem KDU-ČSL, mohla by být domluva lehčí a účinnější. 

U nás ani KDU-ČSL, která mluví o morálce, o ochraně rodiny, se nezmůže ani na slovo veřejné kritiky této situace budící pohoršení, ač by právě takovýto případ měla pranýřovat. Asi je to těžké, když pan Topolánek dal KDU-ČSL tolik ministerských postů. V takovém případě je zřejmě pro současné vedení KDU-ČSL  přijatelná i vláda s asociálním programem. Tradice, netradice, Šrámek, Hála, Světlík, to asi řadě členů vedení KDU-ČSL již téměř nic neříká. Škoda! Postrádám obzvlášť hlas ing. JUDr. Jiřího Karase, jehož důvěryhodnost v oblasti morální je obecně známá. Nebo jsem jeho hlas nedopatřením přeslechl? Nebo jeho hlasu nebyla popřána publicita? Ať je to tak, či jinak, ozvala se europoslankyně Jana Bobošíková, předsedkyně Politiky 21, která vyzvala Topolánka, aby kvůli manželské nevěře odstoupil z čela vlády. Je to člověk, který zradí kdykoliv a kohokoliv, své voliče nevyjímaje, říká.

Již několik let slýchávám otázky některých známých či přátel, koho mám vlastně volit. KDU-ČSL je již jinou stranou než bývala ČSL; ale je tady jiná strana takového zaměření? Není! A tak onen váhající volič buď ze setrvačnosti volí KDU-ČSL nebo k volbám nejde. Volební preference KDU-ČSL z dlouhodobého hlediska upadají. Až i ti váhající jí nedají svůj hlas, octne se u prahu pěti procent, možná i pod. Přestane být parlamentní  stranou.

Tuto alternativu Křesťanskosociální hnutí nepreferuje. Je proti  uplatnění zásady, čím hůře, tím lépe. Stále věříme, že KDU-ČSL je schopna reformovat se a obnovit svou politiku na původních křesťanskosociálních a lidoveckých principech. To je cesta z nicotnosti a nynější malosti k budoucnosti strany v lepším zítřku naší republiky. Zatím k tomu nenapomohl ani „Nový kvas“.

JUDr. O. Tuleškov

Několik vět k česko – slovenským vztahům

 

Z citátů sesbíraných  Pavlem Martinickým

 

Koloman Tisza, čelný maďarský politik v období dualismu, uskutečňovatel ideje přetvoření Uherska na maďarský národní stát – v roku 1874:

Prošel jsem celé Uhersko, ale slovenský národ jsem nenašel.

 

Béla Grüwald, maďarský politik a publicista – v roku 1878 v brožurce Felvidék:

Střední školy jsou jako stroje, do kterých na jednom konci dávají slovenské chlapce a na druhém konci je vypouštějí jako Maďary.

 

Janko Jesenský, prozaik, básník, překladatel, odbojář a politik – před první světovou válkou:

Ne daleko je rodu mého skon / jak člověka, tak jeho život plyne. / Hle, síla zhynula i zdraví hyne / a smrt ho krutá čeká poté. // Len slabá naděje a nic víc kyne / a pohřeb hlásat lidu čeká zvon.

 

Nádaši Jeté, spisovatel – po vzniku ČSR:

„Osvobození přišlo dvanáctou hodinu. Ještě nějakých 20 – 30 roků, a bylo by po národě.“

 

Anton Štefánek, představitel hlasismu, politik, novinář, sociolog, vysokoškolský pedagog, účastník protifašistického odboje – na vládní poradě 28.12.1918 v Žilině:

Ukázalo se, že na gymnáziu v Mikuláši ani jeden profesor neuměl slovensky. – Vyučování se začne asi za 14 dní s českými profesory. – Ani měšťanka nemá slovenské učitele. Na obecných státních školách ani jeden učitel neumí slovensky. V Ružomberku je stav podobný; ani jeden piarista neumí slovensky. Jenom profesor tělocviku. Piaristé s řádové sestry si myslí, že zůstanou a že budou vyučovat maďarsky.

 

Andrej Hlinka, přední slovenský politik meziválečného období, ve své politické závěti v roce 1934:

Státní převrat v roce 1918 byl nejradostnějším okamžikem mého života. Vznikem Československé republiky splnila se moje tužba a ožily naděje národa.

 

Reinhard Hendrich, zastupující říšský protektor v Čechách a na Moravě – v říjnu 1941 na jednání s důstojníky SS v Praze:

Mám v tomto bojovém prostoru zabezpečit se vší tvrdostí, aby české obyvatelstvo pochopilo, že je to Němec, kdo hraje vedoucí úlohu a požívá zvláštní ochranu. Musíme jasně říci, že naše obsazení mnoha krajin není přechodným, ale trvalým řešením. Východní prostor je převážně osídlený Slovany a všichni víme, že Slovan není rovnoprávným člověkem. Němci musí vládnout až k Uralu a tamní obyvatelstvo nám bude sloužit jako otroci.

 

Ján Mlynárik, československý historik – v exilové publikaci Česká inteligence Slovensku, INDEX e.V. v Kolíně nad Rýnem, v roce 1987:

Je-li možné z historického hlediska souhrnně říci o pomoci české inteligence na Slovensku za první republiky, je třeba stručně povědět: Zasloužila se o národ a stát!

 

Jaroslav Opat, československý historik – v brožurce Masaryk a Slovensko, prameny Bratislava – Muzeum SNP Banská Bystrica, r. 1990 (str.5):

Živý zájem o Slovensko byl Masarykovi daný, takříkajíc už od kolébky. Otec byl Slovák, Slovákem se cítil v dospělosti i jeho syn Tomáš.

 

Vladimír Mečár, předseda vlády Slovenské republiky – 5.12.1990 (v deníku Národní obroda v článku Mám na mysli federaci v odpovědi na otázku: „ Je to pravda, že jste při jakési příležitosti řekl, že jak to bude nutné, tak Čechy do federace zatlačíte? Otázka zněla, jak budou Slováci reagovat na ty síly v českém prostředí, které nechtějí federaci. Co když vývoj bude směřovat k rozpadu státu?“):

Zdůraznil  jsem, že vzhledem k nevelkému počtu těchto sil je do federace nejen dotlačím, ale kdyby se ukázalo jako zcela nevyhnutelné a jako jediná možnost – tak je do ní třeba dokopu.

(Z Hlasu Česko-Slovenského výboru, Bratislava, občasník)

 Připravil: ing. P. Šuranský

 

Od voleb k nové vládě

Když byly zveřejněny výsledky červnových voleb do Poslanecké sněmovny PČR a senátu., viděl jsem nejen velké rozčarování, ale především jsem slyšel  hodně lamentací. Jako kdyby politická situace již snad ani nemohla být horší.

Pak měsíce plynuly, když premiér Topolánek v prvním i druhém pokusu sestavoval vlády a nyní již sestavil. Prezident republiky vládu podle receptu ing. Topolánka vládu jmenoval. A najednou se ukázalo, že právě sestavená vláda budí mnohem horší představy než zmíněné volební výsledky a vláda předcházející, jež nedostala důvěru Poslanecké sněmovny PČR.

Hlavní pozornost vzbuzuje Strana zelených v čele s panem M. Bursíkem. Jeho obdivovatel by třeba řekl: Konečně po tak velké štrapáci se stal  předsedou. Bylo již načase. Kritik by však zdůraznil: Chráněnec pana exprezidenta Havla, J. Diensbiera  musel procestovat řadu stran, také pobýval nějakou dobu v KDU-ČSL , aby se stal s pomocí havlovských struktur, jež představují ledovec plující v oceáně, předsedou Zelených. A já chci dodat, že pana M. Bursíka považuji za nejméně vhodnou osobu na politické scéně, nejen pro jeho až zarážející aroganci. Vím, že lidé kolem exprezidenta Havla mu přisuzují zcela výjimečnou úlohu, kterou má sehrát na prknech našeho politického jeviště.   Již nyní se činí, aby byl hoden alespoň politické velkosti pana senátora Štětiny 

Komu Pán Bůh, tomu všichni svatí. A tak na šest poslanců, které při volbách získala Strana zelených, má čtyři ministerská křesla. Ale jaký pán, takový krám. Osvědčená protitemelínská bojovnice, Dana Kuchtová, čerpající na své aktivity z rakouských a snad i německých finančních zdrojů;  v tisku je  označována za kolaborantku, se stává mávnutím čarovného proutku ministryní školství.

Paní D. Kuchtová i v předivu roztodivných vztahů, tutlaných problémů a jakýchsi zcela nepochopitelných, z hlediska obyčejného občana, jednání, statečně poskytla rakouským novinářům rozhovor. Byl to exkluzivní rozhovor pro rakouský deník Neues Volksblatt 8.1.2007, který podle vyjádření v českém tisku rakouští novináři překroutili. 9.1.2007 zveřejnil stejný rozhovor s Danou Kuchtovou i pasovský deník PNP. Vynechejme několik málo zajímavých otázek a odpovědí a jděme rovnou k jádru věci!

 

Britské listy, 11.1.2007, D O K U M E N T, Kuchtová na půl cesty od jádra

Volksblatt: Rakousko hledí s nadějí na Prahu, že s Vámi s ministrem životního prostředí Martinem Bursíkem budou ve vládě dva přesvědčení odp§rci Temelína. Co lze od vás očekávat?

Dana Kuchtová: Když budeme mít k dispozici čtyři roky, můžete určitě očekávat silnou diskuzi ohledně stavby dvou dalších jaderných bloků v Temelíně. Ta hrozí v každém případě, protože ČEZ má příslušné plány, které jsou podporovány průmyslem a části politiků, V koaliční dohodě s ODS s KDU-ČSL jsme se dohodli, že oba bloky se nesmí navrhovat.

 

VB: Mohli bychom od vlády se zeleným ministrem životního prostředí něčeho očekávat?

K: Pro vás je to málo, pro nás to již byl masivní boj. Nemáte představu o zdejší scéně. Máme program, že my, když budeme čtyři roky ve vládě, tak se budeme snažit od odstoupení od jaderné energetiky.

 

VB: Proč je tak těžké již nyní hovořit o stop Temelínu?

 

K:My máme zcela jiné výchozí pozice. My jsme byli již v habsburské monarchii zemí s průmyslovou tradicí. Že jaderná energie platí jako budoucí technologie, což bylo již v Rakousku dávno popřeno, je zde stále silná. Když se dosáhne, že průmyslová lobby stojící blízko ODS podepíše zřeknutí se dalších reaktorů v Temelíně, pak je to vítězství a poloviční krok k odstoupení.

 

VB: Účast zelených ve vládě však neznamená žádný scénář na odstoupení od jaderné energetiky?

 

K:Když budeme mít k dispozici čtyři roky, budeme činit všechno, aby vystoupení bylo připraveno. Může se i stát, že by to šlo rychle, protože v Temelíně jsou technické a právní problémy.

 

VB: Bylo udělení k provozu Temelína korektní?

 K: My Zelení věříme, že protokol z Melku nebyl splněn.

 

VB: A jaké jsou konsekvence?

 

K: Nejdůležitější otázkou je uskutečnit technická zlepšení. Rakousko říká, že tyto části protokolu z Melku nebyly splněny.

 

VB: Při nejmenším část budoucí české vlády to říká také.

 

K: My jsme s Karlem Schwarzenbergem prohovořili, že v případě, když se stane ministrem zahraničí, podívá se na to a připraví pozici. Kdy to vláda schválí, nemohu říci.

(Z  němčiny přeložil Richard Seemann)

Nechceme výše uvedené nijak komentovat. Pro každého čtenáře, jak důvodně předpokládáme,  je vše zcela srozumitelné i s následnými těžkými důsledky pro republiku.

 

Paní Džamila Stehlíková, vzhledem k tomu, že je ministryní bez portfeje, bude mít jistě dost času na „bohulibé“ česko-německé aktivity, jimiž se zabývá. Bývalý pan kancléř Havlova kabinetu se stává, na doporučení pana exprezidenta Havla a jiných dobrých osob, jak by řekl Švejk, ministrem zahraničí. Pan Karel Schwarzenberk  je však v zahraničně politických vztazích jinak orientován, než programově ODS. A právě především v tom je potencionální konflikt, jehož erupce může mít dalekosáhlé následky, pokud vláda alespoň nějakou dobu se udrží nad vodou.

 

Řečeno slovy pana prezidenta V. Klause: „  Strana zelených samozřejmě vůbec není o přírodě a o životním prostředí, to snad je jasné úplně každému. To je strana s odlišným světonázorem, s odlišnou základní ideologií o společenském uspořádání. … ODS přijala tuto vládu za jakoukoli cenu, za cenu přeběhlíků, za cenu kývání na zelenou ideologii, za cenu pana Swarzenberga, za cenu v podstatě i rozkolu v ODS.“ … Klaus dodal, že se mu zdá tato cena „neúměrně vysoká“ (Právo 8. ledna 2007,  Klaus varuje Topolánka před politickou korupcí, str.2)

 

O ministrech „křesťanských demokratů“ se nechceme šířit. Jejich tváře jsou již přespříliš známé, kromě prvního místopředsedy vlády a ministra pro místní rozvoj J. Čunka. Je pro nás velkým překvapením, že do  vlády s tak asociálním programem šli. Mohli včas vzít rozum od svého spolustraníka ing. JUDr. J. Karase, který konstatoval historický fakt, že šrámkovská ČSL stála ve středu politického spektra. Nikoliv tedy na pravici, v jejímž objetí si libují mnozí ze současného vedení KDU-ČSL. Vzpomeňme si jen na slova J. Šrámka, že ČSL je stranou sociálně reformní a pokud by jednala jinak, ztratila by důvod své existence. Chystané reformy, jsou vlastně krokem zpět, jsou připravovanou deformací, zvláště v sociální oblasti. Snad by si KDU-ČSL měla uvědomit, že strana v minulosti prováděla nejen sociální politiku, ale i vlasteneckou. Příkladem jim může být opět J. Šrámek, křesťanský sociál a zakladatel ČSL.  Kolik protivenství, dokonce bití, zažil od německých nacionálů již v době, kdy kaplanoval.

Čekáme, zda br. J. Čunek, předseda KDU-ČSL, se vrátí k stranickým tradicím., pokud mu to ovšem umožní známí pravičáci a komunistobijci ve vedení strany. Nelámeme hůl. Jsme v očekávání.

Pokud této vládě náhodou Poslanecká sněmovna PČR vyjádří důvěru, můžeme od ní očekávat to nejhorší. Hluboký deficit její politické kultury a morálky, jíž již nyní prokazuje především pan ing. Topolánek a pan M. Bursík je ještě tím nejmenším. Ale současně je předpokladem  pro všechno špatné, co lze od asociální vlády, v níž jsou i členové preferující zájmy jiných států před našimi vlastními, a tedy i nejen nevlastenecké, očekávat.

Dr. V. Beneš  

 

Zelení k zeleným

 

Milí zelení,

Informujeme, že jsme s velkým „Z“ a jako takoví chceme být alternativou  k Straně zelených, kterou jsme do nedávna společně sdíleli. Totiž politickou alternativou k tomu, co je pro nás nepřijatelné – především uhlobursíkovské vedení, které se prosadilo obstrukcemi vůči svým předchůdcům i spojenectvím s předcházejícími  představiteli tunelářů a zahlušovatelů strany. ..

 

E-mail: info@hnutizeleni.cz, webová stránka: www.hnutizeleni.cz

Poštovní adresa:ph. Zelení, Semická 14, 143 00 Praha 4

 

Odmítáme, aby jménem občanů rozhodoval parlament a  vláda o umístění raketové či radarové základny na území ČR. O základně mohou rozhodnout pouze občané v celostátním imperativním referendu.

 

V ČR se porušují lidská práva

V Praze se představila občanská iniciativa Jsme občané!

Na nedodržování mezinárodních práv a závazků, na porušování lidských práv, deficit demokracie a nerovné postavení občanů v ČR upozorňuje prohlášení Jsme občané!, které bylo včera představeno v Praze.

Filofof Michel Hauser, patřící s bývalým pražským zastupitelem M. Prokešem k tvůrcům prohlášení zdůraznil, že se nejedná o Novou politickou stranu, ani občanské sdružení. K iniciativě se hlásá lidé nejrůznějších názorů, věku i profesí. Mezi signatáři a signatářkami jsou např. novinář Petr Uhl, senátor Vlastimil Balín, právník Petr Kužvart.

 

Prohlášení: Jsme občané

„Listopad 1989 přinesl možnost vytvoření skutečné demokracie. Navzdory neblahým následkům padesáti let nedemokratických poměrů se podařilo položit základy svobodného a rovného soužití všech občanů. Vážíme si obětavé práce všech, kdo se na tomto dobrém díle podíleli, a chceme v jejich úsilí pokračovat.

Mnohé naznačuje, že je demokracie zaměňována za loajalitu k neoliberalnímu ekonomickému systému, místo toho, aby v naší zemi zapouštěla kořeny a sílila.. Tak mizí prostor pro veřejnou diskusi o zásadních společenských otázkách, a demokratické vymoženosti se dokonce stávají terčem více či méně zjevných útoků….

Občanství obsahuje politický, kulturní, sociální a obecně lidský rozměr. To je zakotveno v zásadních dokumentech: v Ústavě České republiky a v Listině, jež je součástí ústavního pořádku, ale i ve smlouvách Rady Evropy: Evropské sociální chartě (ESC) a Úmluvě o lidských právech a základních svobodách. Česká republika dobrovolně přijala i závazky mezinárodních paktů o lidských právech a další úmluvy OSN.

Lid je zdrojem veškeré státní moci (čl. 2 ústavy), ale orgány, jejichž prostřednictvím státní moc vykonává, se mnohdy zpronevěřují svému poslání – jednat v zájmu všeho lidu slibují poslanci, senátoři i prezident. Mocenské orgány vládnou spíše lidu než pro lid a občané mají málo účinných prostředků, jak tento stav změnit.

Je nedostatek nestranných institucí, na něž se občané mohou obrátit, jsou-li porušena jejich práva. Soudnictví pracuje pomalu a neuspokojivě. …

Petiční právo  (čl. 18 Listiny) sice existuje, ale občané jím něčeho dosáhnou jen výjimečně. Lid sice může podle druhého článku ústavy vykonávat státní moc přímo, ale chybí ústavní zákon o celostátním referendu, jenž by občanům umožnil referendum vyvolat. Občanům je téměř znemožněno podílet se na správě věcí veřejných přímým způsobem (čl. 21 Listiny). …

Svoboda projevu a právo na informaci, zaručované článkem 17  Listiny a zákony je iluzorní, pokud není dost médií  poskytujících nezkreslené, objektivní a zásadní informace o věcech, které se týkají základních problémů života občanů. Výkon těchto práv se nemůže omezovat na internetové stránky a nízkonákladové tiskoviny, musí se opírat o média veřejné služby.

Mnohá rozhodnutí, která podstatně ovlivňují život lidí, probíhají zcela mimo jejich kontrolu – jsou často motivovaná lobbisty, kteří korumpují politiky a úředníky ve veřejné správě, a také jimi manipulují. …

Ženy, mladiství, zdravotně postižení a lidé starší 50 let  jsou navzdory čl. 3 a 29 Listiny v mnoha případech znevýhodňováni při hledání zaměstnání i jako zaměstnanci. Nedostatečně jsou chráněna práva dětí….

Právo získávat prostředky prací (čl. 26 Listiny) je omezeno vysokou nezaměstnaností. Česká republika nepřistoupila k odstavci 1 článku 4 ESC, jenž zaručuje právo na takovou odměnu za práci, která zajistí zaměstnancům i jejich rodinám uspokojivou životní úroveň. Česká vláda a další orgány neplní čl. 11 Mezinárodního paktu o hospodářských, sociálních a kulturních právech, který zavazuje Českou republiku, aby podnikla kroky k zajištění práva každého na přiměřenou životní úroveň.

V hospodářství nevládne pluralita vlastnictví (tedy např. soukromého, státního, obecního družstevního) zaručená čl. 11 Listiny, ale převládá typ vlastnictví umožňující bezohlednou maximalizaci zisku na úkor občanů a životního prostředí.

Není dostatečně zajištěna ochrana zaměstnanců, kteří se rozhodnou založit odborovou organizaci k ochraně svých zájmů a svobodně využijí práva na stávku, i když jim článek 27 Listiny tato práva zaručuje, obávají se ztráty zaměstnání či jiných postihů. Bývají v zaměstnání šikanováni a ponižováni ze strany zaměstnavatelů. Mnoho občanů v hmotné nouzi, např. lidé bez domova, žijí v lidsky nedůstojných podmínkách (čl. 10 Listiny) a nedostává se jim náležité pomoci (čl.30 Listiny)….“.

 

Chartistům doporučujeme, aby za lidská práva bojovali, pokud za ně dnes vůbec ještě bojují, především v naší republice. Vzkazujeme jim: lidská práva mají nejen politický, ale i sociální charakter! –red.

 

Třídní boj

Zdeněk Plešinger

 

Občas se mi stane, že mne osloví některý z občanů a řekne: já bych vás komunisty i volil, ale když se nechcete vzdát třídního boje. Na to odpovídám. Ano, my se ho vzdáme ihned, jak se ho vzdají všichni ostatní – tedy ODS, KDU-ČSL,ČSSD atd. Většinou na mne vrhne diskutér  nechápavý pohled. A tak se zeptám: Co si představuješ pod pojmem třídní boj? Odpovědi jsou různé a pod vlivem našich „desinformačních“ médií se blíží někam k záměně termínů revoluce, puč, třídní boj, ozbrojený převrat atd.

Nezbývá než vysvětlovat, že třídním bojem rozumíme všechny „třecí plochy“ mezi jednotlivými třídami či společenskými vrstvami. Těchto „třecích ploch“ je celá řada. Je nespočet událostí, na které se liší názor člověka s ohledem na jeho postavení ve společnosti.. Dostanou-li se tyto názory do protichůdných poloh, nazýváme to třídním bojem. Tento třídní boj není něco, co si vymysleli komunisté, ale něco, co vzniklo nezávisle na jakékoli filosofii společenským vývojem. Komunisté mají zásluhu pouze v tom, že teoretikové komunismu tento jev pojmenovali.

Obyčejného člověka z třídního boje nejvíc zajímá oblast ekonomická, aniž by si uvědomoval, že se jedná o třídní boj. Zajímá ho jeho plat. Slovy teoretiků – cena lidské práce. Pracující se snaží „prodat“ svou práci pokud možno co nejdráže, podnikatelé „koupit“ co možná nejlaciněji. Tedy typické „třecí místo“ mezi společenskými vrstvami – třídami. Většinou se řeší kolektivním vyjednáváním – kolektivními smlouvami. V tomto případě vedou třídní boj za pracující odbory, rada pracujících, v extrémním případě stávkový výbor. Tedy orgány apolitické (ne politické strany).

Toto vyjednávání probíhá podle pravidel – právních norem. Jaké jsou tyto normy, o tom rozhodují  zákonodárné sbory (Poslanecká sněmovna , Senát. Tyto sbory se skládají  ze zvolených zástupců politických stran. A jsme u politické roviny třídního boje. Každá politická frakce v zákonodárném sboru se snaží upravit zákony tak, aby zvýhodňovaly společenskou vrstvu – třídu, kterou zastupují. Jinými slovy – vedou třídní boj za svou třídu na politické úrovni.

Proč tedy takový zájem o to, aby se komunisté vzdali třídního boje? Protože jsou jiní. Svůj třídní boj vedou za pracující – za ty, kteří se živí prodejem své práce. Ostatní politické strany vedou třídní boj za toho, kdo je sponzoruje.

Pracující nemají takové příjmy, aby mohli KSČM sponzorovat, ale mají možnost jí podpořit jinak. Mohou jí dát svůj hlas ve volbách. A z toho pramení strach ostatních politických stran. Co když masa pracujících a nezaměstnaných pochopí, že jedině  komunisté důsledně hájí jejich zájmy, a dají jim svůj hlas ve volbách. Mohlo by se stát, že by nemohly efektivně hájit své klienty, své sponzory – nemohli by vést svůj třídní boj za podnikatele a bankéře a jako důsledek by mohl nastat konec sponzorských darů. Mohl by skončit jejich „lehký život“. A proto by tolik chtěli, aby se KSČM vzdala třídního boje.

Pamatujte si.  Není pravda, že ODS, KDU-ČSL, US-DEU a další nevedou třídní boj. Je pravda, že ho nevedou ve prospěch obyčejného pracujícího člověka.

Zdeněk Plešinger

 

 

Křesťanskosociální mírové forum

 

Svět se hroutí

Gabriel Kolko

(Ukázka uveřejněná v časopisu The Spokesman č. 91/2006 je převzata z napínavé knihy G. Kolka „The Age od War: The Unitides States Confronts the World, Věk války: Spojené státy v konfrontaci se světem.

Malý výňatek z této delší ukázky přeložila z angličtiny mp. )

 

Kořeny terorismu

„Terorismus má mnoho příčin, ale existuje pro něj životně důležitá ekonomická základna a trvající chudoba, nezaměstnanost a ekonomická nestabilita ve Třetím světě jsou rozhodujícím, nepostradatelným důvodem pro jeho nárůst. Strukturální příčiny nespokojenosti – a terorismu – zesílily v 70. a 80. letech, ale v mnoha ohledech se zhoršily po pádu komunismu. Joseph E. Stiglitz, vedoucí Prezidentovy rady ekonomických poradců od 1993 do 1997, popisoval zintenzivnění hegemonického odkazu Clintonovy administrativy ve světové ekonomice. 90. léta byla dekádou amerického  bezpříkladného vlivu nad globální ekonomikou, ve které se zdálo, že jedna ekonomická krize následuje druhou … . Spojené státy vytvořily obchodní bariéry  a rozsáhle finančně podpořily vlastní agrobyznys, ale země ve finanční tísni byly často nuceny ke krácení výdajů na chudé a k přijetí politiky, která byla výrazně odlišná od té, kterou jsme my přijali pro sebe .. . Žádná země nebyla vlivnější ve vytváření profilů -  a  důsledků – existující světové ekonomiky. Amerika získala; ostatní hodně ztratili.

Ať se to posuzuje jakkoli svět se ocitl v daleko větších potížích ekonomicky – a proto také politicky. Vzrůstající nerovné rozdělování příjmů ve většině Třetího světa vysvětluje přetrvávání nespokojenosti a také silně neadekvátní ekonomický růst většiny ostatních. … nerovnost stagnující a upadající ekonomiky a odstranění prakticky všech forem sociální ochrany velmi přidaly ke světové chudobě a lidským a sociálním problémům. Trvání MMF na tom, aby chudé země vyrovnaly své rozpočty, bylo příčinou toho, že mnohé země redukovaly podíly svého hrubého domácího produktu připadající na zdravotnictví a vzdělání. … Latinské Americe navýsost neadekvátními sítěmi sociálního zabezpečení se vedlo zvlášť špatně; v některých zemích nastal v 90. letech zvrat v ziscích proti předchozím dekádám a bez ohledu na ekonomický pokrok v řadě míst bylo mnoho zemí, kde ekonomické a sociální podmínky podpořily příliv teroristů.

Ale v roce 2004 z půl miliardy obyvatelstva Latinské Ameriky skoro polovina byla považována za chudé. Dokonce i optimistická hodnocení souhlasí v tom, že ekonomické změny byly minimální a v některých oblastech k horšímu. A propast ve standardech zdravotní péče mezi bohatými a chudými zeměmi se za poslední dekádu  rozšířila a v některých zemích, zvláště v Africe, byl zvrácen medicínský pokrok dosažený v posledních dekádách. …

Problém hladu je úzce svázán s trváním nezaměstnanosti a nedostatečnou zaměstnaností, které rostly bez ohledu na vzestup světového hrubého domácího produktu. … Spolehlivá čísla ohledně nedostatečné zaměstnanosti neexistují, ale je to nesmírný problém. Nezaměstnanost je nejvyšší na Blízkém východě  a v severní Africe, v roce 2003 dosahovala v těchto oblastech 26 % mezi mladými – s nevyhnutelnými politickými výsledky ve formě extremismu.

Trendy jako jsou tyto vedou k tomu, že vzrůstá počet zoufalých mužů a žen – a počet teroristů. Lze jen málo pochybovat o tom, že z ekonomických příčin terorismus podstatně narostl; a kolaps levice znamenal, že na hlad, chudobu, zdravotní péče nebo nezaměstnanost neexistují sekulární odpovědi. Ekonomice jakožto příčině nelze připisovat absolutní váhu, ale informovaní spisovatelé mají zato, že je to podstatný, ne-li nejdůležitější faktor. Selhání globalizace v tom, aby přinesla alespoň špetku prosperity pro významné části Třetího světa, velice zvýšilo počty ochotných stát se teroristy. Mnozí, kteří se obracejí k islámskému extremismu, to dělají z těchž ekonomických důvodů, pro které se kdysi lidé stávali sekulárními revolucionáři, a v podstatné míře vznikají takové skupiny kvůli ztroskotaní kapitalismu přinést prosperitu do chudších zemí – což je staví nejen proti cizincům, ale také proti vlastním vládcům.“

 

Sociální spravedlnost je předpokladem míru vnitřního i vnějšího. Rostoucí sociální polarizace ve světě vede k růstu sociálního napětí, k destabilizaci některých států i celkově světového společenství a také k vytváření základních předpokladů pro posilování terorismu.

Proti terorismu nelze úspěšně bojovat pouze mocenskými prostředky, nýbrž především zajištěním důstojných životních podmínek pro všechny lidi. Místo válek – mír a rozvoj! Ne zbrojení, základnám! Ano lidským právům!

 

Širší ekumenismus

Je všeobecně známo, že slovo „ekumenický“ pochází z řeckého slova oikumene, které znamenalo „celou obydlenou zemi“. …

W.C. Smith … říká, že je nešťastné, že slovo „ekumenický“ bylo v „poslední době vyhrazeno pro označení spíše vnitřního vývoje v rámci pokračující církve“. Argumentuje tím, že když slovo „ekumenický“ se týká celé obydlené země, mělo by se vskutku zabývat pluralitou světa jako takovou, včetně plurality náboženské. Dnes mnozí sdílejí jeho názor, že slovo ekumenický by mělo zahrnovat hnutí, které usiluje o to přivést dohromady náboženské tradice světa, tak aby mohly podporovat jednotu a blaho celé lidské rodiny. Aby nebyl vyloučen křesťanský ekumenismus, začali jsme hovořit o tomto širším hledání jako o „širším ekumenismu“ nebo „ekumenismu náboženských tradic“. Ať jde o jakékoliv označení, význam který se sděluje je, že křesťanský ekumenismus potřebuje být znovu promýšlen a zasazen do širšího hledání jednoty lidstva. …

Někteří křesťané zakoušejí tento vývoj jako hrozbu a brání se používat slovo „ekumenický“ k označení hnutí mezi vírami.  …

První obavy přichází od těch, kdo se obávají, že důraz na širší ekumenismus podřízne a eventuelně nahradí potřebu křesťanského ekumenismu. Vidí, že křesťanský ekumenismus už potřebuje novou energii, obnovu a svěží impuls. Vnést v tento historický moment širší zájem by zeslabilo hledání jednoty v rámci křesťanské tradice. …

Avšak v úsilí o křesťanskou jednotu je třeba pokračovat v zájmu církve samotné a v zájmu společnosti, jíž usiluje sloužit. Ve skutečnosti se stává stále jasnějším, že jiné náboženské tradice jako judaismus, islám, hinduismus a buddhismus také potřebují svůj vlastní vnitřní ekumenismus, aby se předešlo vzniku hlubokých rozdělení, která by mohla vést ke konfliktu. Záležitost širšího ekumenismu není proto alternativou vnitřní ekumenické dynamiky uvnitř náboženských tradic, Vidím ty dvě úrovně ekumenické angažovanosti jako dva kruhy se stejným středem, oba mají jednotu jako střed, a slouží dvěma překrývajícím se okruhu zastánců. Jinými slovy, širší ekumenismus nenahrazuje křesťanský ekumenismus, ale dodává křesťanskému ekumenismu nový kontext plný života. Mnozí křesťané jsou schopni účastnit se ekumenismu na obou rovinách, aniž by měli pocit, že loajálnost vůči jednomu znamená zradu na tom druhém. …

Jinými slovy: toužíme po světě, ve kterém by všechny náboženské komunity přispívaly k blahu všech, světě, kde by se náboženství nestávala ještě další rozdrobující silou, ale zdrojem uzdravování, po světě, kde by náboženství ve vší jejich růzností pracovala k vytvoření lidské rodiny, která se konečně bude učit žít v míru a harmonii. Toto je cílem širšího ekumenismu a to už není jen volba, ale nutnost. A to se už děje. Čím dříve rozpoznáme tuto skutečnost a v jejím rámci budeme pracovat, tím relevantnějšími se staneme ve světě mnohých věr, ve světě, který jak Cantwell Smith řekl „je jediným světem, který existuje“.

Rev. Dr. Wesley Ariarajah (profesor ekumenické teologie na Drew University Schoul of Theology, Madison, N.J., USA, uveřejněno v Current Dialogue, časopisu vydávaném Světovou radou církví a předneseno na Mutirao- pracovní skupině 9. Valného shromáždění SRC v Porto Alegre 2006. Z angličtiny přeložila Míla Hradečná)

Křesťanství není alternativou islámu, islám není alternativou křesťanství. Obě náboženství nás musí vést k životu v míru a harmonii!

 

Nezapomeneme!

S lítostí sdělujeme, že naše řady opustil PhDr. Milan Fiala, historik, jeden ze zakládajících členů Křesťanskosociálního hnutí. Naše společné ideály šířil, zastával až do své smrti v minulém roce. Věříme, že jeho kolegové budou v jeho práci pokračovat. Vzpomeňme na Milana, který odešel v pouhých 67 letech, s vděčností ve svých modlitbách.

 

Poselství papeže Benedikta XVI. k oslavě Světového dne míru

  1. ledna 2007

 

Srdcem míru je lidská osoba

1) NA POČÁTKU NOVÉHO ROKU bych rád předal své mírové přání vládcům a těm, kteří jsou zodpovědní za národy, i všem lidem dobré vůle. Adresuji ho především těm, kdo prožívají bolest a utrpení, tomu, kdo žije v ohrožení násilím a válkou, anebo je zbaven důstojnosti a očekává svou lidskou i společenskou emancipaci. Adresuji ho dětem, které svou nevinností obohacují lidstvo o dobrotu a naději a svou bolestí nás všechny stimulují, abychom se všichni stali tvůrci spravedlnosti a míru. …

3)  I mír je zároveň darem i úkolem. Jestliže je pravda, že mír mezi jednotlivci i mezi národy – tj. schopnost žít jedni vedle druhých ve vztazích spravedlnosti a solidarity – vyžaduje nikdy neutuchající snahu, je také dokonce ještě více pravda, že mír je Božím darem.

 

Právo na život a náboženskou svobodu

4. Povinnost respektování důstojnosti každé lidské bytosti, v jejíž přirozenosti se odráží obraz Stvořitele, v důsledku znamená, že s osobou nelze libovolně disponovat. Ten, kdo se těší větší politické, technické a ekonomické moci, ji nemůže využívat ke znásilňování práv lidí méně šťastných. Mír se zakládá na právech všech.

 

Přirozená rovnost všech lidí

6. U zrodu nemalého počtu napětí, která ohrožují mír, určitě stojí mnohé ještě stále ve světě tragicky přítomné nespravedlivé nerovnosti. Mezi nimi jsou zvlášť zákeřné na jedné straně  nerovnosti v přístupu k základním statkům, jako je potrava, voda, bydlení, zdraví; …

 

Lidská práva a mezinárodní organizace

12. Pravý a stabilní mír předpokládá respektování lidských práv. …

 

Mezinárodní humanitární právo a vnitřní právo států

14. Na základě existence nezcizitelných lidských práv daných společnou lidskou přirozeností bylo vypracováno mezinárodní humanitární právo, jehož dodržováním jsou státy vázány i v případě války. To se však uskutečňovalo nedostatečně nejen v minulosti, ale ani v nedávných válečných konfliktech. Tak tomu například bylo při konfliktu, který se před několika měsíci odehrával v jižním Libanonu, kde se velmi málo dodržovala povinnost ochrany a pomoci nevinným obětem a nezapojování civilního obyvatelstva do konfliktu. Bolestné události v Libanonu a nový způsob vedení konfliktů, především od chvíle, kdy hrozba terorismu uvedla do chodu nevídané způsoby násilí, vyžadují, aby mezinárodní společenství dbalo na mezinárodní humanitární právo a aplikovalo ho při všech dnešních ozbrojených konfliktech, včetně těch, které se nevedou podle platného mezinárodního práva. …

Každá válka vždy znamená selhání mezinárodního společenství a velkou ztrátu pro lidstvo. Když však ní navzdory všemu dojde, je třeba dodržovat alespoň základní principy lidskosti a hodnoty založené na občanském soužití; je třeba stanovit normy chování, které co nejvíce zamezí možným škodám a budou směřovat ke zmenšení utrpení civilního obyvatelstva a všech obětí konfliktu. (Výňatky)

 

Lužičtí Srbové a jejich spojení s křesťanstvím

Poblíže našich severních hranic žije již 1400 let Čechům nejbližší slovanský národ – Lužičtí Srbové. Několik set let jsme byli spojeni ve společném státě. Jeden z popravených českých pánů v r. 1621 byl i lužický fojt. K předání Lužice saským kurfiřtům došlo až v roce 1636, ale s podmínkou, že po vymření panovnického rodu po meči připadne Lužice opět k zemím Koruny české.

Ještě v 16. století tvořilo v Lužici Srbové více než 80 % obyvatelstva, a to přes pokračující germanizaci, zejména v pruské Lužici, kde byla srbština odstraněna ze škol a evangelických sborů a znalost němčiny byla dokonce podmínkou uzavření sňatku.

Dnes počet srbsky mluvících klesl k 70 tisícům. V posledních letech jsme svědky úporného a námi Čechy málo podporovaného boje národa o zachování jeho škol, které se stále, v rozporu se saskou i braniborskou ústavou, redukují. V plně srbských Chrosčicích byla (kvůli 3 chybějícím žákům) uzavřena škola typu A (s vyučovacím mateřským jazykem) a přes ostré protesty, jak srbské, tak mezinárodní veřejnosti byla násilně vyklizena i péčí obce zřízená náhradní třída vyučována pensiovanými učiteli. V současnosti se plánuje likvidace jedné z posledních škol tohoto typu v Pančicích – Kukowě od příštího roku. Zoufalý boj o udržení školy a zachování svébytnosti ale pokračuje.

Nejpevnější substancí tohoto nejmenšího bratrského národa jsou katoličtí Srbové z okresu Kamjenc a Budyšín i okolí kláštera Marijna Hvězda. Srbští katoličtí duchovní byli a dodnes jsou největší oporou národa, který je více než tisíc let vystaven tuhé germanizaci. Je téměř zázrakem, že se tak dlouho udrželi. Evangeličtí duchovní, kteří často žili ve smíšených manželstvích, se v poměrné krátké době odnárodnili.

Z historických pramenů je známé, že jen v letech 1600-1618 studovalo v jezuitském semináři v Jindřichově Hradci více než 50 lužických studentů. Řada z nich později sloužila v kněžské službě v Čechách. Pro rozvoj katolické víry přispěli zejména bratří Měrčin a Jurij Šimonovi. Starší byl nejprve duchovním v Hodkovicích a Českém Dubu .  Při pozdějším působení v Budyšíně pojal úmysl zřídit v Praze srbský seminář. Mladší Jurij jako kupec obstarával většinu financí a tak již v r. 1726 zahajuje nově postavený seminář výukou prvních 19 studentů. Od roku 1728 do roku 1922 (kdy byl seminář na popud církevních hodnostářů přesunut do Německa) absolvovalo tento seminář 768 kněží – z toho 428 srbské národnosti.

Duchovní také v 16. až 19. století tvořili většinu lužickosrbské inteligence. Lužickosrbští kněží misijně působili i ve velkém počtu v německých částech Lužice. Absolvent jezuitské školy Jurij Světlík byl jedním z tvůrců hornolužického spisovného jazyka. Jurij Lok se stal biskupem a napomáhal jak doma při zřizování škol, tak i při rozvoji pražského semináře.

Další duchovní Wensdschula se stal opatem cisteriánského kláštera ve Vyšším Brodě. P. Jakub Xaver Ticin sepsal krom dějin poutního místa Rožantu i hornolužickou gramatiku. Spojení Lužice s Čechy napomáhali i umělci. Na Karlově mostě vidíme výsledky práce sochaře Jäckela (sv. Bernard, sv. Dominik, a Tomáš Akvínský, krom výzdoby kostela sv. Josefa na Malé Straně nebo sv. Ignáce na Novém Městě).

Největším lužickosrbským básníkem  se stal duchovní Jakub Bart Čišinski, jehož verše kritizovaly i tehdejší českou lhostejnost k osudu slovanských bratří. V následné generaci Sabat Mater od kněze a básníka Josefa Nowaka je národně burcující a dojemná, stejně jako celá jeho vlastenecky zaměřená tvorba.

Pro české katolíky jsou Lužičtí Srbové vzorem čisté a hluboké víry, skromnosti, obětavosti a zaslouží si naši úctu a podporu.

Beno Budar napsal krásnou povídku o „starém križerovi“. O Lužickém Srbu, který 68 krát absolvoval jízdu velikonočních jezdců. (Tyto jízdy patří k živému folkloru v katolické části Lužice, kde z devíti farností vyjíždějí svátečně odění jezdci a za zpěvu náboženských písní oslavuvovali zmrtvýchvstání Ježiše Krista. Vpředu nesou dva jezdci církevní korouhve, jede s nimi obvykle i farář. Kdo jede jako „križer“ poprvé má na černém saku zelenou ratolístku, stříbrnou má ten, kdo jede po popětadvacáté a zlatou má již vytrvalec, který jede po padesáté.)…

2.7.1914 se v srbském Radworu narodil  nejvýznačnější srbský duchovní – Alois Andricki. Z šesti dětí národně uvědomělého učitele Jana Andrického všichni čtyři jeho synové studovali teologii. Tři z nich dosáhli kněžského svěcení. Jeden syn padl v druhé světové válce.

Alois Andricki v roce 1934  skládá s vyznamenáním maturitu a v letech 1934 – 1937 studuje v Panderbornu teologii a filosofii. V roce 1936 se stal redaktorem časopisu „Srbský student“ . Kněžské svěcení přijal 30. července 1939 v Budyšíně a 6. srpna 1939 slavil primici v chrámu „Svaté Marie, královny růžence“ v rodném Radworu.

První místo našel v Drážďanech. A. Andricky byl tělesně zdatný, sportovně aktivní muž. Stal se idolem mládeže, které věnoval hodně času. Stejně jako jeho strýc Páter Miklawš Andricki, předčasně zemřelý r. 1908, horoucně miloval svůj těžce zkoušený národ.

Po nástupu nacistů národnostní tlak sílil. Již od roku 1938 se nesmělo na školách učit srbsky ani náboženství. Dětem se sbírali srbské učebnice. Před jejich očima se pálily. Za pronesené srbské slovo muselo dítě za trest napsat stokrát německy „Nesmím mluvit srbsky“. 21. ledna 1941 byl Alois Andricki poprvé zatčen. Do 15. srpna 1941 byl držen ve vyšetřovací vazbě.

Na rok 1941 bylo připravováno vysídlení celé lužickosrbské inteligence na západ do čistě německých oblastí. Tomuto zabránila porážka německých vojsk pod Moskvou a obava z vyvolání masových protestů srbského obyvatelstva.

Přísný dohled nad lužickosrbskými aktivisty přinesl Andrickému „pro napadání státního zřízení a ústavy „ v říjnu r. 1941 nové zatčení a deportaci do koncentračního tábora Dachau. I zde ale s dalším duchovním založil liturgické kolo a o večerech předčítal Písmo svaté. Snažil se udržovat optimistickou náladu. Ošetřoval nemocné. Hlad a tyfus zlomil i tohoto sportovce. 19. ledna 1943 byl zařazen mezi vážně nemocné. Na smrt nemocný prosil o Božího Syna ve svaté eucharistii. Dozorce posměšně prohlásil: „Krista chce, injekci dostane“.3. února 1943 ukončila smrtící injekce život tohoto statečného člověka a horlivého služebníka Božího. Kaplan Alois Andricki se stal prvním lužickosrbským světcem.

F. Truxa

 

Canterburský arcibiskup proti válce v Iráku

Hlava anglikánské církve, canterburský arcibiskup Rowan Williams se opětně vyslovil proti Američany vedené invazi do Iráku a násilnostem, ke kterým v této zemi dochází.

Arcibiskup již dříve zdůraznil, že politika Západu v Iráku dělá z blízkovýchodních křesťanů v očích muslimů spojence západních armád a tak je ohrožuje.

(Křesťan dnes, 7.1.)

 

Církev československá husitská (do roku 1971 pouze Církev československá) byla založena 8. ledna 1920

 

Podle posledního sčítání lidu se k ní hlásí přes 99 tisíc věřících v ČR a kolem 6 tisíc na Slovensku. Hlásá návrat k prvotní církvi. O sobě prohlašuje, že je pokračovatelkou učení Mistra Jana Husa a husitství. Její nauka je založena na závěrech radikální části české katolické moderny vedené Karlem Farským a dalšími původně katolickými duchovními, kteří se, v podmínkách vzniku Československé republiky a snah „pryč od Vídně a Vatikánu“, odštěpili od katolické církve.

 

Reformační snahy v katolické církvi

V 19. století obrozenecké proudy viditelně působily obrozenecké, reformní snahy v samé katolické církvi.

 

Tyto snahy jsou spojeny i s Karlem Havlíčkem Borovským. Jeho reformní požadavky církve lze ve stručnosti shrnout do několika bodů:

- odluka církve od státu

- zavedení národního jazyka místo latiny do liturgie a církevního života

- zřízení synodu a volba biskupů věřícími

- zrušení celibátu

- celková reforma církve i školy.

Jeho úsilí o reformu katolické církve, do níž, jak se domníval, by se vrátili i usmíření evangelíci, však neuspěly.

Ani snahy  ThDr. Františka Náhlovského, který se stýkal s předními literáty i filosofy , např. B. Bolzanem, obrozenecké doby, nebyly korunovány zdarem. Sám se účastnil politického ruchu, v roce 1848 byl členem Národního výboru.

I on toužil po reformě své církve. V souvislosti s tím svolal dvě porady stejně smýšlejících duchovních. Závěry z jednání uveřejnil tiskem. K dosaženým požadavkům patřily zejména následující: duchovní měli mít právo veřejně a svobodně mluvit o záležitostech církve, např. o liturgii, o církevním jmění, o zlepšení situace chudých duchovních, o obnově metropolitního svazku v Čechách, o svobodné volbě církevních představitelů, o synodách.

Po porážce revoluce v r. 1848 byl Náhlovský perzekuován, zbaven místa v lužickosrbském semináři a přeložen. Důsledkem uvedeného bylo jeho předčasné úmrtí . Zemřel ve věku 46 let  na odpočinku u svého bratra v Jaroměři.

Katolická moderna v Čechách požadovala zavedení národního jazyka do bohoslužeb, zrušení celibátu a zdemokratizování církve. V r. 1902 byla ustavena Jednota duchovenstva katolického. Jedním z jejich představitelů byl smíchovský kaplan Jan Pauly a kaplan F. Kroiher. Již v roce 1907 však byla rozpuštěna. Po vzniku ČSR byla vytvořena nová Jednota duchovenstva, která měla mnohem širší lidské zázemí. V listopadu téhož roku jednota se zabývala sedmi reformními požadavky, jež vycházely již z punktů v 19. století zformulovaných. Co žádali modernisté: zřízení zvláštního patriarchátu pro republiku, vliv duchovenstva na volbu svého biskupa, zavedení národního jazyka do bohoslužeb, zdobrovolnění celibátu a odpolitizování náboženství (odluka církve od státu).

K těmto reformám se hlásilo 1314 členů kléru. Předsedou jednoty byl zvolen spisovatel a farář Š. Baar. Po jeho rezignaci byla papežem Benediktem XV. přijata deputace jednoty v čele s farářem a členem agrárního klubu poslancem Frant. Kroiherem. V rámci jednoty bylo ustaveno radikální křídlo „Ohnisko“. Jeho cílem bylo uskutečnit reformy samostatně. Na jeho základě vznikl 15. září 1919 Klub reformního duchovenstva. Dřívější jednota se vrátila v poslušnost Říma. Klub na svém sjezdu 8. ledna 1920 rozhodl, za účasti značného množství lidu,  o založení samostatné Církve československé. Předsedajícím tohoto shromáždění byl ThDr. Karel Farský. Samostatná církev pak byla prohlášena z kazatelny chrámu sv. Mikuláše na Starém Městě dne 11. ledna 1920. Dr. Farský, původně katolický kněz, který působil v severozápadních Čechách a později dokonce přednášel krátce i na bohoslovecké fakultě, se stal patriarchou ČC v roce 1924. Ještě před tím se mu podařilo vítězně ukončit spor s pravoslavným směrem uvnitř nové církve.  Ve  funkci patriarchy setrval až do smrti. Zemřel v roce 1927.

Problém  výchovy budoucích kněží CČ byl vyřešen za pomoci církve Českobratrské, na jejíž Husově fakultě se noví duchovní církve připravovat.

Dekretem papežské kongregace posvátného officia  ze dne 15. ledna 1920 byla Církev československá dána do klatby. Jejím příslušníkům bylo pohrozeno tresty a překážkami, stanovenými v posvátných kanonech. To však nezabránilo statisícům věřících, původně katolíků, aby nevstoupily do nové církve.

Léta plynula. Nadšené  zakladatelské generace úspěšně vybudovaly struktury církve, vypracovaly její věrouku. Některé vesnice během mála let  se staly převážně československými. Spory o původně katolické kostely, které někde ani neměly své katolické ovečky, nebyly příliš úspěšné. 

Původní nadšení z CČH během desetiletí postupně odcházelo. Bohužel řada jejích příslušníků je nyní zcela pasivní. Ona i další církve trpí oslabováním důvěryhodnosti. Podle oficiálních údajů církve opouštějí desítky tisíc věřících. Různá morální pochybení, nejen prostých duchovních, v současnosti je i odsuzováno hrubé pochybení jednoho biskupa ČCh, sdělovacími prostředky tak akcentovaná, v tomto procesu jistě hrají svou úlohu. Negativně působí, u některých církví, též slabé cítění s našim národním společenstvím. Často vyhlašované usmíření zvláště s tzv. sudetskými Němci, ke kterému je nikdo nepověřil,  nemá  bohužel svou obdobu v tak žádoucích aktivitách zaměřených k  národnímu usmíření. Mnozí věřící postrádají i jasné prohlášení církví proti zlořádům téměř bezbřehého liberalního kapitalismu. 

Tak nové církve, dokonce i sekty, v ČR zdomácňují. Tohoto vývoje lze jen litovat. I společenské funkce našich tradičních církví jsou nezastupitelné. Takovýto vývoj je proto škodlivý nejen pro církve, ale i pro celou naši společnost, pro každého z nás. Věříme, že obrat k lepšímu je možný! Dej, Bože!

Ing. J. Veselý

Lež a bída (nejen) Mirka Topolánka

„…Náš premiér udává tón. Přesvědčuje nás všechny, že ačkoli ženatý a s rodinou, na které postavil všechny své volební kampaně, je v pořádku, když se veřejně producíruje s těhotnou milenkou. … A navíc – že je v pořádku, když se podváděná manželka o nevěře dozví nikoliv od něj, ale z novin.

Jako předseda dává svým chováním příklad i ostatním členům své strany, která si říká konzervativní. Říká jim tímto, že pokrytectví, přetvářka a lhaní je přirozenou součástí jejich politické kultury. Že klidně mohou všem voličům tvrdit, že rodina je základ státu, a v soukromí na ni kašlat. …

Tupost, křupanství a bezostyšnost na nás z toho vládního kopce padá jako lavina. Podvod a lež se stávají normou. …".

(Jana Bobošíková, Právo,str.6, 15.1.2007)

 

Když jsem od počátku osmdesátých let 20. století pracoval v archivu SÚV Československé strany lidové, měl jsem samozřejmě i přístup ke vzácným archiváliím, např. k tiskům z 19. století a uspořádaným svazkům nejrůznějších materiálů o T. J. Jirouškovi. Tak jsem se dostal ke studiu vzniku a rozvoje křesťanskosociálních ideálů a k formování Křesťanskosociální strany. Byla to tehdy velmi těžká, ale nadějná doba.

Vzpomínám na nejrůznější líčení o  přípravě a průběhu Litomyšlského sjezdu. Kolik obětavosti i od těch nejchudších doba vyžadovala. I ze západních i jižních Čech přišli někteří delegáti do Litomyšle pěšky, s boty přes rameno, aby je ušetřily. Rodiny některých z nich byly velmi nuzně na  dobu nepřítomnosti jejich živitelů zaopatřeny. Přece však delegáti šli s pevnou důvěrou, že své ideály jednou přemění ve skutečnost. A tito velkou měrou zcela obyčejní a často i velmi chudí lidé dokázali se ujednotit na programu na tehdejší dobu zcela mimořádně významném.

Co však to stálo ještě úsilí, aby nadešel čas, kdy Křesťanskosociální strana mohla položit základy k Československé straně lidové. Kolik obětí bylo třeba. I ti nejchudší přispívali svými krejcárky na stranickou činnost. Mnozí aktivně na nejrůznějších shromážděních neohroženě hlásali křesťanskosociální učení. Kolik nadávek, ústrků i krvavých ran jim bylo odměnou. Vytrvali! Jednali v souladu se slovy TJ. Jirouška, který v závěru sjezdu prohlásil: „Kolik nás zde bylo delegátů, kéž tolik  rozejde se po vlastech našich apoštolů vítězného socialismu křesťanského.“

I dnes s hlásáním křesťanskosociálních ideálů jsou spojeny nejrůznější oběti. Nemohli bychom je postupovat, pokud bychom nevěřili v křesťanskosociální alternativu budoucnosti lidstva. Vytrvejme! Každý z nás může nějak přispět. Ideál sociální spravedlnosti, která je základem míru vnitřního i vnějšího, nás přiblíží ke světu bez hrůzné chudoby, bez krvavého násilí, bez válek. Bůh přeci daroval tuto zem všem, aby jim dávala obživu , aniž by někoho zvýhodňoval či znevýhodňoval.Tento boží dar a zaslíbení si přece nemůže téměř výlučně přisvojovat nepatrná většina a odpírat velké většině božích dítek.  Snažme se doplňovat a  dále rozšiřovat své řady. Zamysleme se nad tím, co každý z nás může udělat pro společnou věc! Buďme připraveni dávat! Buďme apoštoly křesťanskosociálních ideálů! Nečekejme odměny! Naší povinností je sít i s vědomím, že naše sklizeň bude nepatrná, bude.li vůbec nějaká.  Sklízet budou jistě ti, co přijdou po nás, ale zase jen to, co jsme stačili zasít. Tak spojujeme minulost s dnešní přítomností i s budoucností. Buďme si toho vědomi! Dej, Bože, abychom svým povinnostem dostáli!

JUDr. O. Tuleškov

 

Vážení přátelé, srdečně děkujeme za Vaše dopisy, přání, povzbuzení i za finanční příspěvky na tisk. Přestože doba vánoční a povánoční je provázena většími rodinnými výdaji, a proto jsme zdůraznili, že přiložené poštovní poukázky můžete odeslat až v pozdější době,  značná část z Vás nám ještě před koncem roku 2006 zaslala i větší příspěvky. Naše činnost v tomto roce je tak  již materiálně zabezpečená. Můžeme bez obav vkročit do r. 2007. Samozřejmě uvítáme, když ještě ti, kteří svůj příspěvek zatím neposlali, učiní tak v době pozdější.

Obdrželi jsme od Vás též dopisy, v nichž vyjadřujete důvěru k zaměření současné naší činnosti, v níž ohlašujete svou připravenost k funkční činnosti v rámci KSH. Toto sdělení je pro nás mimořádně významné. V připravovaném zasedání jistě tyto možnosti rádi využijeme.-red.

 

Vydává ÚV KSH. Uzávěrka tohoto čísla byla 16. ledna 2007. Kontaktní adresa: dr. O. Tuleškov, Na Čihadle 18, 160 00 Praha 6.

 

Naše webová stránka: www.ksl.wz.cz, E-mail: Vydavatel@seznam.cz