Křesťanský sociál, listopad, prosinec 2007

 

Všem, jejichž hlas je slyšet

 

Obracíme se na všechny, kteří vystupují v televizi a v rozhlase, píší do novin a časopisů, poskytují rozhovory atd., zkrátka na ty, „jejichž hlas je slyšet“. Zamysleme se, prosím, nad následujícími řádky.

 

V poslední době pozorujeme značný nárůst nepoctivosti, nezodpovědnosti, bezohledného kořistění, agresivity a vulgarity. Společnost se tvrdě orientuje na okamžitou spotřebu, na rychlý a bezpracný úspěch. Hodnoty, které byly po staletí považovány za „skutečné“, jsou stranou. Tato situace není specifická jen pro naši zemi, jedná se celosvětový (euroamerický) vývoj, který u nás probíhá rychleji, neboť „doháníme, co jsme zameškali“.

 

Na řadě škol jsme svědky soustavného snižování požadavků na znalosti a dovednosti. Ve sdělovacích prostředcích je často zpochybňována role paměti ve vzdělávání, smysl výchovy ke kázni a společenskému chování, důležitost osobního úsilí a význam zodpovědnosti. Cožpak si již nikdo neuvědomuje, že vzdělání a vzdělanosti člověk dosahuje dlouhodobou, soustavnou  a cílevědomou činností?

 

Pokles úrovně vzdělanosti vnímáme s obavami. Absolventi základních, středních i vysokých škol mají dnes podstatně horší všeobecný rozhled než generace jejich rodičů. Ochota, a tedy i schopnost  porozumět světu, který nás obklopuje, je čím dál menší. Výrazně poklesla chuť pochopit přírodovědné i společenské jevy, vyznat se v historii, literatuře a výtvarném umění, vnímat současnost v kontextu historického a kulturního vývoje lidstva. Mnozí dnešní maturanti mají vážné problémy s vyjadřováním i s pravopisem, se základními početními úkony, nejsou schopni řádně porozumět psanému textu, sepsat smysluplný odstavec, neznají základní historická fakta, nemají  ponětí  o nedávném  vývoji naší

společnosti. Tzv. počítačová gramotnost je často chápána pouze jako úspěšné zvládnutí počítačových her, brouzdání po internetu a v lepším případě též pochopení základů jednoho textového editoru.

 

Jsme malý národ a malý stát. Máme-li obstát v Evropě a ve světě, musíme se o to usilovně snažit. Nechceme-li se stát pouze levnou a podřadnou pracovní silou, musíme se intenzivně vzdělávat a vytrvale a soustavně rozvíjet své znalosti a dovednosti. Tedy to, co je ve sdělovacích prostředcích často zpochybňováno a zatracováno. Nedostatečná vzdělanost a malý všeobecný rozhled vede k degradaci populace na nemyslící dav spotřebitelů všeho možného a nemožného, vytváří živnou půdu pro nejrůznější podvodníky, extremisty, je zdrojem ignorance a agresivity.

 

Obracíme se proto na všechny, jejichž hlas je slyšet.

 

Uvědomte si, že se značnou měrou podílíte na utváření atmosféry v celé populaci, že svými názory ovlivňujete hlavně mladou generaci. Snažte se proto orientovat společnost k cílevědomému vzdělání, k odpovědné a uspokojení přinášející práci, k úctě i tradičním hodnotám. Pečlivě zvažujte svá slova, která pronášíte o školství, vzdělanosti a vzdělávání. Mějte na paměti, že je rychlejší a jednodušší bořit než stavět. Snažte se proto být konstruktivní a motivovat pozitivními příklady.

 

Nezapomínejte, že zejména vy, jejichž hlas je slyšet, máte odpovědnost za naši budoucnost.

 

Mezi signatáři výzvy jsou zejména následující osobnosti:

Jiří Menzel, režisér, RNDr. Jiří Grygar, CSc., astrofyzik, prof. PhDr. Tomáš Halík, ThD.,teolog a filosof, prof. RNDr. Václav Hořejší, CSc., imunolog, Eva Kantůrková, spisovatelka, prof. PhDr. Pavel Materna, CSc., filosof a logik, Viktor Preiss, herec, Ilja Racek, herec, Zdeněk Svěrák, scenárista a herec, RNDr.Ivan Šetlík, CSc., biolog, prof. Josef Škvorecký, spisovatel, ing. Miroslav Zikmund, cestovatel a spisovatel, prof. MUDr. Tomáš Zima, DrSc., lékař a biochemik, prof. PhDr. Jan Zouhar,CSc., filosof, Michael Heyrovský, Ph.D., chemik, Doc. PhDr. Vladimír Justl, CSc., Ivan Wilhelm, DrSc., fyzik.

 

K původním sto padesáti podpisům přibývají další.  Výzvu inicioval kritik současného stavu českého školství doc. RNDr. Jindřich Bečvář, CSc., z Matematicko – fyzikální fakulty Karlovy univerzity. Byla napsána jako vstupní text ke konferenci „Matematika -základ evropské vzdělanosti, která se konala ve dnech 20.-21. září tr. v Hradci Králové.

 

Výzvě, která pravdivě vypovídá o stavu našeho školství a i naší společnosti, se dosud nedostalo na veřejnosti potřebné pozornosti.

Snad již nyní nikdo nevěří, že školy, nikoliv banky, vbrzku budou nejvýznamnějšími stavbami v místech, jak kdysi prorokoval jeden známý politik.  Co dělá např. naše vláda s touto výzvou? V současnosti se koaliční síly zabývají ušlechtilým kláním. Zápasí o post ministra školství. Když z něho odešla Mgr. Kuchtová, známá nikoliv jako odborník na školství, ale jako předsedkyně organizace tzv. Jihočeských matek, která i za rakouské peníze, možná především za rakouské peníze, bojovala proti naší jaderné elektrárně v Temelíně, zdá se, že neuspěje ani D. Lužný, další kandidát na tento post. Strana Zelených, které podle koaliční dohody funkce ministra školství náleží, nyní opět hledá nového kandidáta. I když bude asi nalezen, na hromadící se problémy v našem školství to nebude mít vliv. Jeho invence se zřejmě vyčerpá naordinováním „školného“ na vysokých školách. Takovýto litý boj o funkci ministra školství je jen zástupným nic neřešícím zastíracím manévrem, odrážejícím malost, nicotnost, licoměrnost vládnoucí koalice a její politiky.

Pokud by vládní koalice chtěla skutečně řešit naše problémy ve školství, měla by hledat nového ministra, a to především ze signatářů výzvy,  který by byl schopný naše školství skutečně reformovat a zajistit mu odpovídající privilegované postavení ve společnosti. V zájmu republiky je přece hledat jen a pouze takového odborníka a nikoliv nějakou zelenou politickou figuru vyhovující celé koalici. Zajeté koaliční cesty u vedou pouze k politikaření, umožněném i nemorálním chováním dvou sociálně demokratických přeběhlíků, a nikoliv ke skutečným  a tolik potřebným reformám ve školství a jinde. Koaliční slogany o reformách se změnily v přerozdělování ve prospěch bohatých  na úkor sociálně slabých. Takovéto pojetí potřebných reforem zásadně a rozhodně odsuzujeme!

Naše školství, aby mohlo plnit své společenské funkce, potřebuje další miliardy ze státního rozpočtu. Na otázku, kde je vzít, není těžká odpověď. Méně výraznější snížení daní právnickým osobám, zejména nadnárodním společnostem, potřebné miliardy korun přinese. Současné vládnoucí uskupení však současnou naléhavou společenskou objednávku, jak jsme přesvědčeni, nedokáže nejen naplnit, ale, bohužel,  ani v širších souvislostech vnímat.

Ti, kteří křičí, že občané nejsou schopni dostatečně se znalostí věci rozhodnout v referendu o věcech zásadního významu, např. o vybudování radarové základny na území ČR, se sami svou politickou činností diskvalifikují. Ne příliš dávné průzkumy prestiže povolání např. poslance zařadily někam na předposlední místa k uklizečkám.  O senátorech, kteří získávají své „silné mandáty“ i 7-10% hlasů voličů ve volebním obvodě, je zbytečné se dále zmiňovat.

Náš politický systém má zásadní vady. Když akceptuje, že „svobodné rozhodnutí“ dvou přeběhlých poslanců zásadně zvrátí poměr hlasů občanů, které ve volbách získaly politické strany, a tak zásadně deformuje reálné rozložení politických sil, znehodnotí statisíce hlasů, nemůže být o plné a funkční demokracii ani řeč. Proto občané říkají politikům, kteří na těchto nedostatcích systému založili svou moc,: nevěříme Vám, nemanipulujte námi, odejděte!  Požadujeme obligatorní celostátní referendum o nejdůležitějších otázkách zásadního společenského významu!

I když těžiště dalšího vývoje demokracie spočívá v rozvoji demokracie zastupitelské, již ani v současnosti se však neobejde bez  obohacování svého obsahu o prvky, instituty demokracie přímé.

Požadavek na ústavní zakotvení referenda je tedy plně v souladu s objektivními zákonitostmi dalšího vývoje demokracie a celé naší společnosti.

Redakční rada Křesťanského sociála

 

Proč říci radaru v Brdech NE!

Od doby, kdy vešlo ve známost, že má být v Brdech vybudován protiraketový radar pod patronací US Army, jsme masírováni denně jak sdělovacími prostředky, tak našimi politiky a dalšími exponenty k jedinému – uznat že radar v ČR je nezbytností a naléhavě je třeba jej umístit  do Brd. Jsme svědky podbízivého chování vlády, která v žádném případě prý nepřipustí o tomto referendum. Slyšeli jsme i výhružku o znovuzavedení vojenské služby, odpůrcům se vyčítá i nevděk vůči Spojeným státům … Ale i přes tento soustavný tlak se nedaří odpor občanů zlomit, nemluvě o bouřlivé náladě v brdské oblasti. Tak se nyní nasadila další „páka“ ke změně v názorech – slib finančních dotací. Najednou se uznává, že zdejší obce byly zanedbávány, v mnohém byly Brdy opomíjeny! Jde jen o další a průhledný fígl – rozbít jednotu obcí, zviklat některé starosty a tak za pomoci státního úplatku získat někde ony sympatie pro radar. Nechci se zaobírat onou „častuškou“ paní Parkanové, křesťanky, odbornice přes armádu. Pominu i trochu pokřivenou tvář bývalého prezidenta, který s indiánskou čelenkou před publikem – aby to mělo pompu – podepisoval výzvu pro radar. Pan Havel přece ani jinak jednat nemůže, vždy přisluhoval v cizím zájmu, národ – ten byl vždy jaksi v pozadí.

Chci k danému vyjádřit svůj názor. Což znamená vrátit se do padesátých let minulého století. Poznal jsme jako voják Brdy dokonale během prezenční služby. První rok – náš útvar během výcvikového soustředění byl u Padrti, druhým rokem poblíž Jinců. Tehdy v armádě nebyla korupce ani rozkrádání, na výcvik tedy bylo prostředků dost. A on opravdu byl náročný. Projeli jsme vojenský prostor křížem krážem, setkávali se s civilními zaměstnanci i lesním personálem. Na vlastní oči jsme tedy viděli, že je pravdou, když oni chválili, že příroda je zde ušetřena rušivých zásahů. Tenkrát jsme mohli bez obav pokleknout kdekoliv u potůčku a napít se. Jen v žertu místní lidé se zmiňovali o tom, že jednou se tu prý otevře důl na železo. Tím v nadsázce mínili ony dvě cílové plochy, kam při střelbách dopadala dělostřelecká munice. Striktně byl dodržován zákaz vstupu, kromě povolenek, což platilo i v případě sběru lesních plodin. Armáda tedy určitě neničila, ale chránila.

Pravda, byla tu i druhá stránka, ta méně příjemná. Za války tu Němci zavedli velmi přísný režim.Po lední kalamitě nastalo doslova drancování ve velkém. Nasazeno sem bylo více než tisíc osob, na pilách se pracovalo v nepřetržitém provozu. Zpracované dřevo putovalo do Německa, část prý i na práce na západním valu. Další nepříjemná zvěst do Brd dorazila nedlouho po válce. Došlo k rozšíření vojenského prostoru a tím se některé obce dostaly na seznam znamenající stěhování obyvatel. Nebylo to jednoduché, mnozí lidé se vlastně museli rozloučit s rodištěm. Tyto obce dnes již neexistují.

Během volna za pobytu v Brdech jsme poznali i obce na „pomezí“, jejich jména se objevují nyní často v médiích. Lidé se v nich bouří a stavbu radaru odmítají. Vláda jim přece leccos zatajila a mlží i nadále. Přitom někteří odborníci i přímo z USA poukazují na různá úskalí a rizika tohoto projektu. V okolí vyrostla spousta chat a dalších objektů, rekreačních středisek. Vláda ale zdejší občany staví před skutečnost – nedá se nic dělat, berte to jako fakt. Názory občanů se ironizují a paní Parkanová  neváhala dokonce užít výraz o zbabělcích.

Když slyším názory o vděku vůči USA, musím se jen trpně pousmát. Je více než 60 let po válce, tak se může i lhát. Já patřím mezi pamětníky, dokončoval jsme tehdy docházku měšťanské školy. Když do naší obce američtí vojáci ve 2 džípech přijeli, vítali jsme je. Podnes si toho vážím. Byli v první bojové linii, poznali zvěrstva Němců. Mnohokrát mne svezli a lecčíms podarovali. Není ale pravdou, že se o Plzeň bojovalo. Vojáci přijeli do osvobozeného města. Pár šarvátek s fanatiky vyřídili velmi rychle. Jenže tyto jednotky byly rychle vystřídány jinými a u těch se již dá hovořit jako o „okupačních“, i když to zní tvrdě. Přibývalo problémů, docházelo k napadání našich lidí. Sklady s materiálem po Němcích se ničily, třebaže mnohého z nich byl kritický nedostatek. Odpověď byla lakonická – dovezeme vám lepší, kvalitnější a více … Ale i kdyby se vše tohle přešlo, nelze pominout zničení Škodových závodů v posledních dnech války. Dodnes se hledají a všelijak sesmolují důkazy, proč to bylo nutné. Kdo ovšem logicky usuzuje, je mu dávno jasné – šlo o vyřešení konkurenta po válce. Přece to řekl v témže roce sám americký velvyslanec, když do Plzně zavítal – navrhl, aby na ploše podniku vznikla opravna či velká montovna aut značky Ford pro celou střední Evropu. Takže obnova a rozvoj průmyslu u nás ne, posloužit jejich obchodním zájmům ano. Porovnejme to s dnešní situací. Komu to prospívá?

Diskutuje-li se dnes o tom, co pak bude se zachovanými Brdy, je třeba si vzpomenout na Šumavu. Hned po „sametu“ se usmívající tehdy seladon, ministr zahraničních věcí J. Dienstbier spolu s paní L. Rakušanovou (v cizích službách), usmívali do kamer při střihání železné opony na hranicích. Lidé jim k tomu vytvořili působivou stafáž (propojené ruce). Inu, tenkráte se v euforii dělo leccos. Dnes Národní park  CHKO Šumava zápasí s mnohými problémy a další potíže přibývají. Jak je to s chováním a kázní návštěvníků, o tom je zbytečné již psát. Strážci zdaleka na vše nemohou stačit. A tak je třeba se optat – jak tomu bude v Brdech? Kde bude suverenita státu omezena a chování cizí armády nebude jistě ukázkové. Naše orgány budou moci jen mlčky přihlížet a nanejvýš vše evidovat. – Pravda, když Sověti dovezli rakety u Hořehled, nikdo se nás na nic neptal. Jenže dnes žijeme v jiné době a máme demokratický stát. Připomeňme si tehdejší výrok V. Havla – že nejsme přeci jako oni! Ale svobodně se rozhodnout, to nám nyní tento hlasatel pravdy a lásky upírá. Poukazuje se na to, že přece máme své zvolené zástupce, „hlavy pomazané“. Tu politickou bídu současného stavu přece dobře známe. Je to hon za výhodami, kde co ze státních zdrojů urvat pro sebe, rozmnožit si konta. Z ostudy můžeš mít klidně kabát, nějak to časem vyčpí … Mnoho průměrných lidí se takto na postech opájí mocí a ti –žel – za nás rozhodují. Kolik mizerných procent, pokud jde o hlasy voličů napomohlo některým senátorům dostat se do korýtka? Když se k tomuto tématu o výstavbě radaru vyjádří zástupci sociálně demokratických stran, plivne po tomto názoru p. Vondra větou, že jde o divadélko. Právo na názor má, on jistě ale dobře ví, že lidé jej dávno zařadili mezi ty, o nichž se dá mluvit jako o vazalech USA. Spolu s Havlem a dalšími připomínají loutky.

Přes tuto nelehkou situaci je třeba stále těmto mocipánům vzdorovat a opakovat Ne radaru. My s tímhle nesouhlasíme …Ačkoliv nyní mě napadlo, byla by tu jedna možnost učinit výjimku. Zjevila se mi tvář našeho politického vykuka – Václava Havla s tou indiánskou čelenkou. A já si říkám – když tak o to stále stojí, nějak se zase zviditelnit, za jakoukoliv cenu – tak dobrá. Postavme mu to monstrum hodně blízko u jeho sídla na Hrádečku. Denně se tak bude moci kochat hezkou vyhlídkou, děkovat Americe a sladce spokojně spinkat. …Ale ne, jak jej známe za ta léta, tolik obětavosti a hrdinství od něj nelze čekat. Že by mu při té představě hodně poklesla spodní čelist a ona čelenka spadla s hlavy.

Vida, kam až jsme se přes úvahu o stavbě radaru dostali. Držme se tedy reality a bojujme za to, aby u nás tenhle „danajský dar“ nestál.

Josef Sedlák

 

Jak Bushova administrativa zdůvodňuje vybudování americké radarové základny v Brdech?

Nebezpečím hrozícím ze strany „darebáckých států“, tj. KLDR, která po dohodě s USA svůj jaderný program ukončí, a Íránu.

Abychom získali nejnovější informace o vyhlašovaném nebezpečí, pominuli jsme naše média, svázaná většinou s proamerickou ultrakonzervativní propagandou, a podívali jsme se do Britských listů. Tam 29. října byl publikován článek „El Baredei: Irán není akutním nukleárním nebezpečím“, z něhož vyjímáme: „ Neexistuje žádný věrohodný důkaz iránských záměrů sestrojit atomovou bombu, oznámily Spojené národy. Generální ředitel Mezinárodní agentury pro atomovou energii (MAAE) Mohammed El Baredei v nedělním rozhovoru pro CNN současně varoval, že hrozby USA, které tvrdí že Irán se snaží získat jadernou zbraň, pouze ´přilévají olej do ohně´.

´Viděli jsme, že má Irán nukleární materiál, který může být rychle použitý na zbraně? Ne. Viděli jsme aktivní vývoj jaderných zbraní? Ne. Existuje pouze znepokojení, ale je také čas objasnit toto znepokojení,´řekl pro agenturu AFP. Pro CNN uvedl: ´Jsem velmi znepokojen možností vojenské konfrontace …, protože by rozhodně vedlo k pohromě.´El Baradei přiznal, že neexistuje důkaz o existenci výzkumu jaderných zbraní v Iránu.´

Baradei dodal, že už i Američané přiznali, že Irán by k výzkumu a vývoji jaderné zbraně potřeboval tři až osm let. Baradei zdůraznil, že řešit situaci násilím by znamenalo pro celý svět neštěstí, v současné době neexistuje jiný prostředek vyřešení tohoto problému, než jsou diplomatická opatření a kontroly. …

A ačkoliv … informace přináší agentura SITA a deník SME, česká média svým čtenářům tyto informace filtrují. Nerozbornou jednotu o potřebě radaru, bránícího nás před imaginárním nebezpečím, nesmí pravda narušit. A tak se čeští čtenáři o rozhovoru generálního ředitele Mezinárodní agentury pro atomovou energii pro největší americkou zpravodajskou televizi CNN nesmí dozvědět…“

V této souvislosti zvlášť vyniká nutnost zachování existence a dalšího rozšíření nezávislých médií, které informují i o věcech, o nichž naše sdělovací prostředky mlčí či informuje zkresleně. Díky i Britským listům můžeme vám, vážení čtenáři, přinést potřebné informace. Proto je i nadále mimořádně  důležité, aby alternativní informační zdroje, včetně Křesťanského sociála, dále se těšili vaší přízni. Děkujeme.

Připravil: J. Skalský

 

Několik informací o činnosti občanské iniciativy Ne základnám!

Z aktivit občanské iniciativy Ne základnám! Zmiňuji z posledního období dvě, které považuji za velmi důležité.

Je to především mezinárodní konference, kterou iniciativa Ne základnám! Spolu s Ligou starostů proti radaru zorganizovala 20. října ve středočeské Březnici. Konference proběhla za účasti více než sta zástupců ze 16 zemí, zejména z Itálie, Francie, Spojených států, Velké Británie, a přes dvě stě lidí z České republiky. Pozdravné solidární poselství jí poslali takové osobnosti jako jsou hirošimský starosta Tadatoši Akiba, který konferenci vyjádřil svou podporu a vyzval k budování bezpečného světa, bolivijský prezident Evo Morales, londýnský starosta Ken Livingston. Stovky účastníků zdůraznily, že ani radarová základna připravovaná v České republice, ani raketová základna připravovaná v Polsku nejsou obranné, ale tvoří součást amerického útočného systému. Z českých osobností na konferenci vystoupili například profesor Oskar Krejčí, starostové Příbrami Josef Řihák, poslanec za ČSSD a koordinátor  Ligy starostů, Jan Neoral z Trokavce, Václav Hudec ze Štítnova. Miloslav Suchý ze Sýkořic (nestraníci), dr. Josef Hála z Jonců (KSČM) a mluvčí občanské iniciativy Ne základnám! Ing. Jan Tamáš a Jan Májíček. Konference potvrdila, že svět o nás ví, a oceňuje naše aktivity.

Na týdenní trasu po brdské oblasti a přibližně dvaceti větších městech republiky se 23. října vypravil autobus Nezákladňák s představiteli, kteří na náměstích vystupovali s projevy a vyzývali místní občany k aktivní účasti v boji proti americké vojenské základně v České republice. Při této příležitosti občané v hojném počtu podepisovali petiční archy žádající referendum o tak závažné životně důležité politické otázce. Akce ukázala, kolik sympatizantů odpor proti americkému radaru v sobě skrývá, když po cestě byli organizátoři povětšině přátelsky vítáni a leckde i obdarováni.

Na 17. listopad připravuje občanská iniciativa Ne základnám! Velkou demonstraci v 16 hodin v Praze na Václavském náměstí pod heslem: Demonstrace za skutečnou demokracii a referendum. Leták vydaný při této příležitosti hlásá: „ Pravda a láska ještě nezvítězily! Demokracie slaví 18. narozeniny. Dejme jí dárek: demokracii! Referendum! Ne zradě jedné vlády a politiků, kteří nás už nezastupují. Přijďte všichni, než bude pozdě!“

Bližší informace na www.nezakladnam.cz.

Doc. PhDr. Ota Lev, CSc., pověřený zástupce KSH u občanské iniciativy Ne základnám!

 

Z poselství pana Tadatoshi Akiba, starosty Hirošimy, mezinárodní konferenci v Brdech

„Snažím se dozvědět víc o tom, co se děje ve vaší části světa a tak bych si velmi přál být s vámi osobně. Slyšel jsem, že jménem svých spoluobčanů vyjadřujete společný odpor vůči navrhovanému rozmístění systému NMD na vašem území. Tady v Hirošimě se ho obáváme, protože se jeví jako naprosto zbytečný  pokus znovu rozdmýchat studenou válku, a jsme vám vděčni, že mu vzdorujete. Doufám, že jednoho dne budeme mít celonárodní vůdce, kteří dokáží pochopit, že protiraketová obrana stejně jako zbraně, před nimiž má chránit, jsou zastaralé artefakty barbarské éry, kterou musíme rychle opustit, pokud máme přežít.

Než toho dosáhneme, je životně důležité, aby starostové povstali a prohlásili, že válka není přijatelnou metodou  řešení konfliktů a že MĚSTA NEJSOU TERČE. ...

Naše civilizace se stala příliš křehká a navzájem závislá, aby se dala spravovat brutálními a necitlivými nástroji vojenské síly. … Z dlouhodobého hlediska musíme nalézt pokojné prostředky řešení našich konfliktů. Z krátkodobého hlediska musíme zabránit válce a zejména použití jaderných zbraní.“

 

Z poselství Kena Livingstona, starosty Londýna

„Silně podporuji vaši kampaň proti plánované radarové základně USA. Jsem toho názoru, že český lid má právo sám rozhodnout o tom, co je v jeho národním zájmu.

USA vyhazují biliony dolarů na zbraně hromadného ničení, na udržování a obnovování svého nukleárního arzenálu a na války na Středním východě, zatímco požadují, aby bylo jiným státům zabráněno ve zbrojení: tato pozice je extrémně pokrytecká. Obrovské náklady vydávané na zbrojení by byly lépe využity na pokrokovější účely. …

V Británii vláda nedávno odhlasovala obnovení systému nukleárních zbraní Trident, proti čemuž jsem já, jakožto celoživotní člen Kampaně pro jaderné odzbrojení a jako Starosta pro mír, vždy bojoval. A jako Češi, i Londýňané se staví proti. Podle průzkumů zadaných za posledních 18 měsíců, skoro dvě třetiny (69 procent) obyvatelstva žádá, aby vláda podpořila mezinárodní dohodu, jež zakazuje nukleární zbraně.

Studená válka je již dávno za námi a nukleární zbraně neodradí teroristy, což uznal sám Tony Blair a což Londýňané vědí ze svých vlastních špatných zkušeností. Nukleární zbraně nezabrání válkám a neposkytnou žádnou ochranu proti moderním hrozbám terorismu.“

 

Z pozdravu Giorgio Schultze, mluvčího Evropského humanistického fóra a zakladatele kampaně „Evropa pro mír“

„Bratře, sestro, odedávna byli naši otcové a dědové vrháni do bitev jeden proti druhému coby nepřátelé, ve válkách, které nevyšli z nich, ani z nás, a nyní v těch polích obilných, které bývaly poli válečnými,  zde stojíme my, abychom zvolali stručně a pevným hlasem: Evropa v míru a bez násilí!

Ano, my. hlas našich národů Evropy, ne našich vlád, ani všelikých zájmových skupin, ani vojenské lobby.

Lidé Evropy požadují: Evropu bez atomových zbraní: usilovat, aby Spojené státy zrušily všechny nukleární zařízení, jež jsou teď na základnách USA a NATO, aby je demontovaly a zároveň aby byly eliminovány francouzské a britské nukleární arsenály, jakožto  první krok k programu globálního odzbrojování pod dozorem Rady OSN.

Prohlásit jaderné zbraně za ilegální, dle rozhodnutí Mezinárodního soudu v roce 1966.

Zrušení jakýchkoli dohod na budování nebo rozšiřování cizích vojenských základen na našem území, počínaje radarovou základnou v České republice, Dal Molin základnou v Itálii, raketovou základnou v Polsku a následně všechny ostatní v Evropě.

Odvolat všechna vojska evropských zemí z okupovaných území.

Řešit konflikty hledáním diplomatické cesty dohody a dialogu. Bez míru není budoucnost, mír není možný v násilí. …“

 

Z připraveného projevu Josefa Řiháka, který však na konferenci promluvil bez papírů

„Historická paměť českého národa není tak krátká, aby se nyní opět nechal přesvědčit o potřebě výstavby radarové základny USA a příchodu příslušníků amerických ozbrojených sil k nám. Výsledky veřejného mínění jasně hovoří o neochotě většiny lidí akceptovat na území naší země radarovou základnu. …

A je tu další paradox. Odpůrce radaru nazývá premiér Topolánek a jeho věrní bolševiky, pacifisty, anarchisty, agenty cizích rozvědek a já nevím jak ještě. …

Znám další paradox. Američané jsou si jistí, že ti radar mít budou. Představitelé Bushovy administrativy vystupují tak, že už je rozhodnuto a nikdo a nic jim v jejich plánech nezabrání. Neberou v úvahu, že výstavbou radaru u nás naruší křehkou rovnováhu sil v Evropě, že tím vlastně odstartují novou studenou válku. …

Nenechme se koupit! Nechceme u nás americký radar! Nechceme ho v Brdech ani nikde jinde v České republice. Pokud vláda chce pozvat cizí vojáky k nám, ať k tomu získá souhlas všech občanů v celostátním referendu!“

 

Z projevu Jana Neorala, starosty Trokavce

„S morálním kreditem českých vládních politiků to jde s kopce. Premiér se nestydí lhát na půdě parlamentu, přestože videozáznam  z Borovna ho usvědčuje. Neváhá před kamerami dělat v parlamentu obscénní gesta vztýčeným prostředníkem, nerozpakuje se vzkázat většině občanů, že se s nimi nehodlá o cizí vojenské základně v jejich domovech bavit. Ten vztýčený prostředník je jeho vzkazem občanům: ´Tohleto jste pro mne!´ …

Když si dnes vybavím, s jakou suverenitou a jistotou vládní politici, za pár hodin po ustavení vlády dvou přeběhlíků, kývli na žádost USA umístit do Brd radar, musím se ptát, v čem vlastně spočívá zodpovědnost této vlády? …

Někdy to bývá tak, že se starostové odkloní od občanů, a slouží politikům. Tady se podařilo starostům spojit své síly, a dokonce spolupracovat s nezávislými iniciativami, Greenpeace, občany, některými politiky, vědci. V tom je naše šance – dokázat vládě, že zůstane osamocena se svou servilností, samolibostí, nezájmem a pohrdáním lidmi. Je to zápas Davida a Goliáše – a v něm, už víme, jak Goliáš dopadl. …

Je cosi shnilého v tomto státě, … . Ale to občané nejsou.

Referenda obcí vláda ignoruje. Ligu starostů s protesty 84 starostů vláda ignoruje. Názor převážné většiny národa vláda ignoruje. …

Navrhuji řešení: My, občané České republiky, budeme zase v dalších volbách ignorovat politiky této koalice. A bude-li třeba, budeme je volat k osobní zodpovědnosti.

A děkuji Vám všem, že svou účastí dnes v tomto boji za mír – a klid zbraní – pomáháte.“

 

Z projevu ing. J. Tamáše, mluvčího iniciativy

„Když jsme před více než 15 měsíci s iniciativou Ne základnám začínali, brali jsme ji jako něco přirozeného, jako aktivitu lidí v České republice, kteří nechtějí cizí vojska na svém území. V průběhu těchto pár měsíců jsme si ale čím dál více uvědomovali, že se nejedná pouze o jednu novou základnu v Česku, ale jde o novou základnu základnu v Polsku, o zřízení nové základny v italském městě Vincenza a o celkové přeskupování amerických vojsk v Evropě. Pochopili jsme, že téma amerického radaru v Česku není jen tématem českým, ale je tématem celoevropským a i celosvětovým.

Pevně věřím, že … se odsud rozejdeme s vizí nové Evropy – Evropy bez cizích vojenských základen, Evropy bez jaderných zbraní, Evropy podporující skutečný mír a rozvoj, nikoliv konfrontaci a zbrojení.“

 

Podle posledních průzkumů Centra pro výzkum veřejného mínění na téma radarové základny si 65% občanů zřízení vojenské základny USA na území České republiky nepřeje. Vůle lidu, hlas Boží! Může být vůle většiny občanů ve skutečně demokratickém státu dlouhodobě ignorována? Nemůže! Demokracie je založena na principu vlády většiny. Vláda menšiny nad většinou je nedemokratickou formou státu, je diktátem, nikoliv demokracií! –red.

NE radaru v České republice !

Mezinárodní konference, Březnice, 20.10.2007

Na konferenci vystoupili zástupci šestnácti zahraničních delegací. Zejména velkou pozornost získali delegáti USA, SRN, Rakouska, Belgie a Nizozemí. Z hnutí osmdesáti starostů z Čech „proti radaru“ měl velký úspěch proslov p. Neorala.

Současně byl promítnut působivý video – klip starosty z Hirošimy.

Všechna vystoupení prezentovala požadavek, aby finanční prostředky, které by se měly investovat do USA radarů a základen na území cizích států, by měly být věnovány na rozvoj ekonomiky, školství, zdravotnictví, výzkum klimatických změn, ekologii, na odstranění bídy, chudoby především v rozvojových zemí.

Americký boj proti terorismu je vnucováním „americké demokracie“ cizím státům vojenskou silou. To nám pod různými záminkami předvedli v Jugoslávii a Nikaragui a dosud předvádějí v Afghánistánu, Iráku. U nás dnes radar, zítra nukleární hlavice a patřičný nedotknutelný štáb amerických vojáků.

Daleko intenzivněji než v ČR je odpor proti radaru vnímán v zahraničí. Na této skutečnosti mají lví podíl neúplné a zkreslené informace o tomto zařízení.

Potěšující je, že se na konferenci dostavila v hojném počtu především mladá a střední generace, bez ohledu na politické smýšlení. Tvořící se síla vzniká v jednotě odhodlání čestných občanů, mužů a žen. Další aktivity i demonstrace budou pokračovat v dalších městech.

0dpolední průběh konference byl věnován informacím. Účastníci byli rozděleni do šesti zájmových skupin, kde se probíraly otázky demokracie, vojenské strategie, otázky o řízených střelách středního doletu, boj za mír a účinná podpora rozvoje vědy a techniky.

Křesťanskosociální hnutí na tuto mezinárodní konferenci bylo řádně pozváno. Jednání se zúčastnil, p. Eda Kremlička, expert KSH na radar a raketové zbraně, spolu s dalšími třemi stoupenci.

Vážení přátelé, KSH je občanským sdružením, podporujícím činnost iniciativy Ne základnám! Obracím se na vás s prosbou: zúčastňujte se aktivit této iniciativy v místech, podpořte je podle svých možností, zapojte se opět do získávání podpisů na petici za uspořádání referenda o umístění základny Národního raketového systému obrany Spojených států v České republice.

Boží přikázání „Nezabiješ“ je pro nás základním morálním imperativem, hlubokým vnitřním podnětem v zápase za mír a spravedlnost, zejména sociální. Jdeme opět cestou, po níž již před více než stoletím kráčeli křesťanští sociálové a následně  lidovci pod vedením pro nás nezapomenutelného Jana Šrámka.

Doc. MUDr.J.A. Tichý,CSc., místopředseda KSH

 

 

Opět hvězdné války

Prof. Noam Chomsky

 

Instalování raketového obranného systému ve východní Evropě je vlastně vyhlášením války. Prostě si představte, jak by USA reagovaly, kdyby Rusko nebo Čína, nebo Irán, nebo prostě kterákoliv cizí mocnost se odvážila jen pomyslet na umístění raketového obranného systému u hranic Spojených států nebo v jejich blízkosti, neřku-li takové plány provádět. Za takovýchto imaginativních okolností by násilná reakce byla nejen téměř jistá, ale také pochopitelná z důvodů, které jsou prosté a jasné.

Ze všech stran je známo, že raketová obrana je zbraní prvního úderu. Uznávaný vojenský analytik USA popisuje raketovou obranu ´prostě ne jako štít, ale umocňovatele akce USA.´ ´Přispěje k efektivnějšímu využití vojenské síly v zahraničí.´ ´Chráněním domoviny před odvetou (raketová obrana) potvrdí schopnost a rozhodnost Spojených států utvářet prostředí jinde.´ ´Raketová obrana není doopravdy míněna  na ochranu Ameriky. Je to nástroj globální nadvlády.´ ´Raketová obrana se týká zachování schopnosti Ameriky vykonávat moc v zahraničí. Netýká se obrany. Je o útoku. A to je přesně to, proč ji potřebujeme.´ Všechny citáty jsou z uznávaných liberálních a hlavních / mainstream zdrojů, které podporují vývoj systému a jeho umístění na vzdálených hranicích globální nadvlády USA.

Logika je jednoduchá a dobře pochopitelná. Fungující raketový systém informuje potenciální cíle o tom, že ´na vás zaútočíme kdykoliv se nám zachce, a vy nebudete schopni zaútočit zpět, takže nás nemůžete odstrašit.´ Pro Evropany se systém prodává jako obrana proti iránským raketám. I kdyby Irán měl nukleární zbraně a rakety dlouhého doletu, možnost, že by byly použity k útoku na Evropu, je menší než možnost, že by Evropa byla zasažena asteroidem; takže je-li důvodem obrana, pak by Česká republika měla instalovat systém k obraně země proti asteroidům.  …

Když Gorbačov souhlasil, aby sjednocené Německo se připojilo k nepřátelské vojenské alianci, přijal velmi vážnou hrozbu bezpečnosti Ruska z důvodů příliš známých, než aby se znovu připomínaly. Na oplátku se vláda Spojených států pevně zavázala, že nerozšíří NATO na Východ. Slavnostní slib byl porušen o několik roků později, což na Západě vzbudilo málo komentářů, ale zvýšilo to hrozbu vojenské konfrontace. Takzvaná                               ´raketová obrana´ posunuje hrozbu války o několik příček výše. ´Obrana´, kterou poskytuje, má zvýšit hrozbu agrese na Blízkém východě s nevypočitatelnými důsledky a hrozbou konečné nukleární války.

Před více než půl stoletím Bertrand Russel a Albert Einstein  vydali výjimečný apel určený lidem celého světa, varující je před volbou, která je ´absolutní, hrozná a nevyhnutelná: skoncujeme s lidskou rasou nebo se lidstvo zřekne války?´Přijetím takzvaného ´systému raketové obranyˇje učiněna volba ve prospěch konce lidského rodu, možná ne v tak vzdálené budoucnosti. …

(Z anglického originálu v The Spokesman č.96/2007 přeložila Míla Hradečná.)

 

Musíme bombardovat Írán

Zakladatel neokonzervatismu  Norman Podhoretz, čelný poradce pro zahraniční politiku … republikánského kandidáta na prezidenta Rudyho Giulianiho, naléhá, aby Amerika bombardovala Írán raketami s plochou dráhou letu a ochromila jaderný program Íránu nejméně na pět let.

„Žádné alternativy k vojenským akcím – vyjednávání, sankce, vyvolání vnitřního povstání – nemohou fungovat,“ řekl Podhoretz.

(Britské listy, 27.10.2007)

 

„3) Všichni členové řeší své mezinárodní spory pokojnými prostředky tak, aby ani mezinárodní mír a bezpečnost, ani spravedlnost nebyly ohrožovány.

4) Všichni členové se vystříhají ve svých mezinárodních stycích hrozby silou nebo použití síly jak proti územní celistvosti nebo politické nezávislosti kteréhokoli státu, tak jakýmkoli jiným způsobem neslučitelným s cíli Organizace spojených národů.“

(Charta Organizace spojených národů, článek 2)

 

Vážení čtenáři, posuďte sami, zda Bushova administrativa, N. Podhoretz a další neokonzervativci porušují již svými výroky Chartu OSN. Pokud ano, proč po takovém jednání nenásledují stanovené sankce? –red.

 

Vzestup americké nukleární převahy

Zásadní studie z prestižních amerických Foreign Affaurs. Profesoři politické vědy z pensylvánské a Notre Dame univerzity upozorňují na cílevědomou snahu USA získat rozhodující nukleární převahu.  Budovaný protiraketový systém je součástí těchto plánů jako doplněk amerického prvního úderu na Rusko, popřípadě Čínu.

Hlavní myšlenka: „Dnes, poprvé za téměř 50 let, stojí Spojené státy na prahu dosažení nukleární nadvlády. Pro Spojené státy bude pravděpodobně již brzy možné zničit primárním úderem ruský a čínský nukleární arzenál s dalekým dosahem. Tento dramatický posun v rovnováze nukleárních sil vychází z řady zlepšení v americkém jaderném systému, rychle se ztenčujícího ruského arzenálu a hlemýždího tempa při modernizaci čínských jaderných sil. Pokud se politika Washingtonu nezmění nebo Moskva a Peking nepodniknou kroky k navýšení a připravenosti svých ozbrojených sil, budou Rusko a Čína – a celý zbytek světa žít mnoho dalších let ve stínu americké nukleární převahy. … typ protiraketové obrany, kterou Spojené státy mohou hodnověrně nasadit, má význam především v ofenzivním a ne defenzivním smyslu – jako doplněk amerického prvního úderu, nikoli jako autonomní štít. Pokud by Spojené státy provedly nukleární útok na Rusko (nebo Čínu), cílové zemi by zůstal jen malý zbytkový arzenál – pokud vůbec něco. V tomto případě by dokonce i relativně malý nebo neefektivní systém protiraketové obrany mohl být více než dostatečný k odražení jakéhokoli odvetného úderu, protože zdevastovanému nepříteli by zbylo jen málo hlavic a klamných cílů.“

(Z webové stránky iniciativy Ne základnám!, 28.10.2007)

 

Z článku „USA se připravují na preventivní jaderný úder proti Rusku“

(Lukáš Rázl, autor studie, čerpal především z následujících zdrojů: Foreign Affairs, Jane´s Defence; převzato z webové stránky Res publica, jíž lze považovat za velmi seriózní alternativní informační zdroj, 28.10.2007)

„Spojené státy urychleně modernizují a rozšiřují svůj arzenál. Cílem tohoto rozsáhlého přezbrojení tisíců jaderných hlavic, raket a ponorek není a kvůli svému rozsahu ani nemůže být „válka proti teroru“ či neutralizace „darebáckých států“. Spojeným státům jde o eliminaci strategických nukleárních sil Ruska a Číny a o získání naprosté jaderné a z ní odvozené politické převahy nad nimi v 21. století. Ostatní velmoci sice také zbrojí, ale bez ohledu na rétoriku médií o návratu nového kola studené války, na soutěž se Spojenými státy nemají ani ekonomické, finanční ani technické schopnosti.

Spojené státy jsou na jedné straně bezesporu skvělá a svobodná země. Ale jsou i moderním impériem nové doby, jehož moc překračuje ve všech směrech, všechny své hranice. Bylo by chybou pro jedno nevidět druhé, protože Spojené státy hrají riskantní hru, v kterém nejde o nic menšího než o globální moc a v sázce není nic většího než soudný den nás všech.

Nastává renesance jaderných zbraní

Názor o nepoužitelnosti jaderných zbraní pochází z někdejšího stavu rovnováhy v jejich kvalitě a množství, kterého v době studené války dosáhly USA a SSSR. „Hromady“ raket a jaderných hlavic, které obě strany nahromadily, totiž zaručovaly vzájemné a naprosté zničení USA a SSSR bez ohledu na to, kdo zahájil jaderný útok první… Jaderné zbraně, k „velké lítosti“ stratégů a ideologů na obou stranách, se tak v době studené války staly tou absolutně nejdražší a zároveň nejméně použitelnou zbraní všech dob.

Změna v možnosti reálného použití jaderných zbraní, paradoxně nastává až dnes, prakticky dvě dekády po zániku komunismu. Politické důvody otevřeně nejlépe vyjádřil Zbigniew Brzezinski: „Pokud se Rusko znovu stane samostatnou mocností, asertivně se snažící znovu získat kontrolu nad jihem (střední Asie) anebo vytvoří alianci s Čínou či s ní bude spolupracovat, potom bude americká dominance Euroasie dramaticky ohrožena… Amerika proto musí být připravena použít všechny prostředky, aby nebyla vyloučena ze hry na nejdůležitější šachovnici…“

Renesanci úvah o možném politickém, ale i vojenském použití jaderných zbraní pak způsobuje úpadek ruských strategických sil. Ten nabyl charakteru prakticky jednostranného odzbrojení na minimální úrovni. A to za situace, kdy Spojené státy dosáhly průlomových technologických inovací, které jim umožňují modernizovat a rozšířit svůj strategický arzenál na kvalitativně vyšší úroveň a z ní získat jednoznačnou jadernou převahu nad Ruskem.

Vzhledem k tomu, že na celém světě neexistuje žádný jiný potencionální protivník pro Spojené státy s výjimkou Ruska a Číny, vůči kterému by velice nákladná a jednoznačně ofenzivní modernizace mnoha set amerických mezikontinentálních raket, tisíců jaderných hlavic, desítek bombardérů a ponorek, měla jakýkoliv smysl, nelze pochybovat o tom, „kdo“ je cílem tohoto amerického vyzbrojování. Navíc, G.W. Bush i další představitelé americké administrativy opakovaně prohlásili, že považují doktrínu „vzájemně zajištěného nukleárního zničení“ velmocí (MAD) za překonanou. Jak řekl Donald Rumsfeld „MAD is dead“.

Vzhledem k tomu, že MAD je pro Američany „mrtvá záležitost“, Rusové jsou slabí (a Číňané slabší), je logické, že USA usilují o získání takových schopností, které by jim umožnily … jednorázově zničit celý ruský i čínský raketojaderný potencionál prvním úderem. A to při minimalizaci civilních obětí protivníka i ekologických škod při zachování nulového rizika zasažení amerického území odvetným úderem náhodně přeživší ruskou či čínskou raketou. Tomu odpovídá i současné ofenzivní rozmísťování amerického raketojaderného arzenálu do výchozích pozic naposledy zaujmutých ve výhni studené války v 80. letech.

Americe jde bezesporu o to získat schopnost „vypnout“ jaderné arzenály Ruska (a Číny), doslova získat schopnost je jednostranně nukleárně odzbrojit, tak de facto znovu obnovit raketojaderný monopol a udržet si postavení „hegemona na nejdůležitější euroasijské šachovnici.

Slabý dědic impéria Zla

Zhrzené milenky bývají velmi nepříjemné. Rusko rezignovalo na svou snahu z 90. let stát se součástí západu a všeobecně se snažit vystupovat až jako nepříjemně silný a sebevědomý partner, který se právě proti západu nejčastěji vymezuje. …

Skutečná vojenská síla a schopnosti Ruska jsou při tom zcela jiné. Rusko má dnes o 80% méně ponorek, o 39% méně strategických bombardérů a o 58% méně balistických raket, než SSSR v roce 1991. Úpadek ruského arzenálu je však ještě mnohem větší – protože jen málo z toho, co Rusko stále ještě má, je použitelné.

Co se jaderného arzenálu týká, je pravda, že Rusko má přibližně 3.500 jaderných hlavic velkého účinku. … Většina ruských hlavic je totiž zakonzervována k dlouhodobému skladování. … Co Rusku chybí jsou právě raketové nosiče. V roce 1991 SSSR disponoval celkem 1300 mezikontinentálními raketami. Dnešní Rusko nominálně stále ještě vlastní 560 balistických raket, jenomže 80% z nich již překročilo nejzazší hranici své životnosti. …

Naproti tomu Spojené státy budou v roce 2010 disponovat nejméně čtyř až pětinásobnou převahou nad Ruskem v počtu pozemních mezikontinentálních nosičů jaderných zbraní (USA již dnes mají 560 zmodernizovaných raket a staví další)…

Na stráži demokracie

V důsledku extrémního prodloužení doletu, přesnosti zásahu a schopnosti nést jaderné hlavice na raketách s plochou dráhou letu, které nepodléhají žádným odzbrojovacím dohodám, získaly USA v současnosti schopnost zasáhnout libovolný cíl na území Ruska, včetně raketojaderných základen, a to i bez použití mezikontinentálních raket či raket středního doletu.

Stávající Bushova administrativa, po období uvolnění v 90. letech, opět rozmístila americké lodě a ponorky, vybavené těmito raketami do palebných postavení v blízkosti ruských pobřežních vod, a to v množství odpovídající situaci z konce studené války.

Bezesporu jedním z nejagresivnějších kroků celé Bushovy vlády je historicky nebývalá redislokace amerických raketových ponorek z Atlantiku do severního Tichého oceánu. Z tohoto směru není Rusko chráněno proti případně vystřeleným americkým balistickým raketám radary včasné výstrahy a je tedy z této strany „slepé“, a to až do okamžiku případného překvapivého dopadu raket na cíle v Rusku.

Bushova vláda rovněž zrealizovala rozsáhlou modernizaci amerických jaderných hlavic. V jejím důsledku zvýšily americké zbraně pravděpodobnost zničení ještě nevystřelené ruské mezikontinentální rakety, chráněné v betonovém silu, z 12% (stav předcházející modernizaci) na současných 90%. Tato modernizace mnoha set jaderných hlavic má smysl pouze tehdy, plánují-li USA první úder proti Rusku…

Pokud by USA provedly první úder takto modernizovanými zbraněmi proti ruským raketovým základnám, pak pouze okolo 10% pozemních ruských raket, tedy 10 -15 raket (sic!) by mělo být schopno přežít první americký úder, vedený mezikontinentalními raketami, a to pouze za předpokladu, že by USA nenasadily proti jednomu cíli více útočných prostředků, což bezesporu mohou.

Americký první úder by byl politicky nepřijatelný, pokud by hrozilo, že byť jediná raketa ruské nebo čínské odvety by mohla zasáhnout USA. Proto i z tohoto důvodu budují Spojené státy intenzivně svoji protiraketovou obranu, která by měla být schopna zlikvidovat přeživší ruské (a případně čínské) rakety po americkém prvním úderu.

V této souvislosti je důležité, že 10 kusů antiraket umístěných v Polsku není tak nízké jak se zdá, protože by nestálo proti „tisícům raket“, jak zastánci protiraketové obrany často argumentují, ale pouze proti několika střelám. Navíc, americká protiraketová obrana nebude spočívat pouze na jedné základně …

Stávající Bushova administrativa je též první vládou od korejské války, která nejen nevylučuje preventivní použití jaderných zbraní, ale dokonce zcela veřejně uvažuje o použití jaderných zbraní při útoku proti prokazatelně stále ještě nejaderné zemi (Irán).

Pokud americké politické vedení stupňuje americkou nukleární moc, pak tak činí v prvé řadě proto, aby získala více moci politické. … Je více než jisté, že pokud Spojené státy bezpečně získají schopnost jednorázově eliminovat raketojaderný potenciál Ruska a Číny, pak, s velkou pravděpodobností, Amerika tuto svou schopnost přetaví v diplomacii.

Politická moc a prestiž Ruska a Číny by americkým „vypnutím“ jejich nukleárních arzenálů, velmi upadla. … Vítejme ve světě renesance jaderných zbraní. Kdo chce, ať věří, že jen pro „bohulibé cíle…“

Každá mince má dvě strany

Ti, kdo věří, že Spojené státy jsou a hlavně budou stát vždy jen a pouze na té jedné správné straně, americkou jadernou převahu a případnou eliminaci moci autoritářského Ruska a totalitní Číny jistě bouřlivě uvítají.

Na druhou stranu, americká jaderná nadvláda může přinést i významná rizika. Může ještě více zostřit americký unilateralismus, a vést k ještě větší americké agresivitě při jednostranném prosazování svých zájmů ve světě. Ne vždy jde USA jen o demokracii, svobodu a právo. Ne vždy jsou americkými spojenci „čistí hoši“ bez poskvrny. Amerika někdy jedná z mnohem přízemnějších pohnutek, jde-li o suroviny a jejich kontrolu, vliv, moc či zkrátka o rozdílné názory. A nelze ani vyloučit ani „individuální selhání amerických mocných“ tak, jak v případě vedení druhé irácké války.

Největší rizika však budou vyplývat z pokusu „vypnutých“ jaderných velmocí obnovit svůj „jaderný status“ a nastolit zpět situaci dnešní jaderné rovnováhy. Protože očekávat, že Rusko a Čína se zásadním úpadkem své moci smíří, je nereálné. …

Nebývalá bezpečnostní krize, která by po získání americké nukleární převahy  nastala, by byla nesmírně nebezpečná pro celý svět. Riziko jaderného střetu by vystoupilo na úroveň nepoznanou od dob velkých krizí studené války. Prezidentská administrativa G.W. Bushe, jejíž vláda skončí příští rok, však závod o získání americké nukleární převahy již odstartovala. Spirála rizik se točí stále rychleji a zdá se, že zůstane světu jako rozhodně nejnebezpečnější dědictví nekonzervativních jestřábů, kteří před osmi lety nastupovali k moci s přáním změnit svět! Neuvěřitelné se pomalu stává skutkem.“

 

Putin při svém vystoupení po skončení summitu Rusko – Evropská unie, který se konal v Portugalsku, zdůraznil, že existence amerických základen v ČR a v Polsku, tedy nedaleko ruských hranic, představuje podobnou hrozbu, jakou pro USA představovaly ruské rakety rozmístěné začátkem 60. let na Kubě.

Připomeňme si, že proto tehdy stál svět na samém prahu jaderné války. Jen intenzivní diplomatická jednání, jejichž výsledkem bylo stažení sovětských raket s z Kuby, amerických z Turecka, zabránila pohromě světa. –red.

 

Byl v pozadí raketové krize osud Kuby?

„V knize „Hegemonie nebo přežití, americké tažení za globální nadvládu“ americký vědec Noam Chomsky o tom píše: „Battistův režim na Kubě svrhla Castrova guerillova armáda v lednu 1959. V březnu začíná Rada národní bezpečnosti řešit, jak nový režim vyměnit. O dva měsíce později začíná CIA zásoboval vnitřní kubánskou guerillu zbraněmi. V průběhu zimy 1959 - 1960 vzrostl počet bombových  leteckých útoků, do nichž byla zapojena CIA. Letadla pilotovali většinou Kubánci žijící v exilu v USA. …Kubánská vláda předložila Radě bezpečnosti dokumentaci asi dvaceti případů bombových útoků. … Snahou Kuby bylo vyřešit konflikt diplomatickou cestou. …

Cílem Eisenhowerova plánu na svržení Castrova režimu v březnu 1960 bylo vybudování nové vlády, která by měla větší porozumění pro zájmy kubánského lidu a Spojených států. Plán počítal s ´podporou vojenského zásahu na ostrově´a ´vytvořením přiměřených paravojenských sil mimo území Kuby´. …´ Nastolení nového režimu mělo být provedeno takovým způsobem, aby nebylo zřejmé, že za celou záležitostí stojí Spojené státy´.

O rok později, tedy v roce 1961, podnikli Američané invazi do Zátoky sviní. V této době nastoupil do úřadu již prezident Kennedy.  …Spojené státy na malou zemi uvalily přísné embargo, z nařízení prezidenta byla zintezivněna teroristická kampaň. ´Velením skupiny, jejímž úkolem byl dohled nad průběhem operace , pověřil prezident svého bratra, generálního prokurátora Roberta Kennedyho. Mongoose bylo souhrnné označení polovojenských akcí, ekonomické války a sabotáží. Šlo o program, jenž měl za cíl osvobodit planetu od teroristických režimů´ a zejména odstranění Fidéla Castra. Monggose prosadil Kennedy ke konci roku 1961…

Operace Monggose…´byla od roku 1961 až do vyvrcholení krize hlavním bodem amerického postupu proti Kubě.´ Robert Kennedy upozornil CIA, že ´prioritou vlády Spojených států je vyřešení kubánského problému – výměna Castrova režimu´ a že všechno ostatní je podružné. Dále řekl, že množství času, úsilí ani obětí nehrají roli. Po represích měl následovat ´přímý vojenský úder´. Předpoklad byl, že k útoku dojde v říjnu 1962. Načasování se tedy shoduje s propuknutím krize.

V únoru 1962 přichází Výbor náčelníků ozbrojených sil s ještě extrémnějším plánem. Svět i američtí občané měli být oklamáni. Spojené státy měly hrát roli ´ublížené oběti, která se pouze brání.´…

Podle plánu by vše začalo zničením americké lodě v Guantanámském zálivu. … V plánu byly také požáry na třtinových plantáží, především na Floridě a okolních státech, ty by byly zakládány pomocí výbušné munice sovětské provenience. Dále měl být sestřelen jeden prázdný letoun, ze kterého by se v zápětí udělalo letadlo se školní výpravou. … Nakonec … americká vláda z těchto bodů nic neuskutečnila.

Dne 23. srpna vydává prezident Spojených států rozsáhlé memorandum Rady národní bezpečnosti číslo 181.´Šlo o pokyn k zahájení operace, jejímž cílem bylo vnitřně podlomit kubánský režim. Dále pak měl následovat přímý vojenský úder. … LZE SE OPRÁVNÉNĚ DOMNÍVAT, ŽE JAK SSSR, TAK I KUBA O TOMTO PLÁNU VĚDĚLY. V srpnu byly zintenzivněny teroristické útoky. Skupina ostřelovačů na motorovém člunu zaútočila na jeden z hotelů na kubánském pobřeží… Při těchto akcí bylo zabito několik desítek kubánských a sovětských občanů. Při dalších útocích se podařilo zničit několik britských a kubánských lodí, kontaminovat převážený cukr … A tím seznam útoků a sabotáží prováděných zejména kubánskými exilovými organizacemi z Floridy daleko nekončí. Období krize vyvrcholilo o několik týdnů později ´nejdramatičtějšími okamžiky lidské historie. Teroristické akce pokračovaly po celou dobu kubánské krize, ačkoliv formálně  byly 30. října, několik dnů po dohodě Kennedyho a Chruščovem, zastaveny.´…

Ve stejný den, kdy došlo k atentátu na prezidenta, byla zahájena akce na odstranění Fidéla Castra. Americká vláda kampaň sice v roce 1965 odvolala, ale ´hned jak v roce 1969 nastoupil Nixon, vše se vrátilo do starých kolejí.´

Teroristická kampaň proti Kubě … kulminovala v polovině sedmdesátých let, kdy došlo k několika útokům na rybářské lodě, ambasády … Bylo sestřeleno jedno kubánské linkové letadlo; při tom neštěstí zahynulo všech sedmdesát tři cestujících. ... Posada, muž s reputací mezinárodního teroristy, dokázal uniknout z venezuelského vězení, kde si odpykával trest za bombový útok na letadlo kubánských aerolinií. ...

Když se Posada dostal z Venezuely, nalezl azyl v El Salvatoru na vojenské základně. Zde pod velením Olivera Northa pomáhal připravovat americké útoky proti Nicaragui. …

V roce 1989 mu na přímluvu Jeba Bushe a vlivných jihofloridských kubánsko – amerických činitelů udělil Bush starší prezidentskou milost…“.(usvědčenému teroristovy dal prezident USA milost – red.)

 

Neokonzervativec chce Bushe jako doživotního diktátora

Neokonzervativní skupina Family Security Matters (FSM) zveřejnila článek pana Atkinsona „Překonání nedostatků demokracie“, doporučující, aby se George W. Bush stal diktátorem. Uvádí se v něm například toto: „Prezident Bush nemůže splnit povinnosti vůči sobě, své zemi a svému Bohu jako exprezident, ale stane-li se doživotním prezidentem, bude dobyvatelem Iráku, dá smysl Kongresu a zdravý rozum Nejvyššímu soudu. Kdo by pak dokázal zastavit Bushe, aby nenásledoval příklad Caesara a nestal se vládcem světa? Protože jenom Amerika sjednocená pod  jedním vládcem má moc zachránit lidstvo před hrozbou nového Věku temnoty vyvolaného teroristy vyzbrojenými nukleárními zbraněmi. …Kdyby prezident Bush napodobil Julia Caesara a nařídil své armádě, aby vyčistila Irák od Arabů a zemi zalidnil Američany, mohl by dosáhnout okamžitých výsledků, obliby u své armády, obohacení Ameriky změnou arabského Iráku na americký Irák (čímž by se z povinnosti stala přednost); a zesílení prestiže Ameriky tím, že by byli zastrašeni její nepřátelé. …

FSM je přední skupinou Centra pro bezpečnostní politiku, s nímž je spojován viceprezident Cheney.                                                                Muslimské listy, 2.11.2007

 

Zatímco Bushova administrativa stále mluví o darebáckých státech a stylizuje se do dominantní pozice, z níž hodnotí jiné státy, jimž dává nejen dobré známky, ale i černé karty,   průzkum BBC přišel se závěrem, že světové dění nejhůř ovlivňuje Izrael, Írán,  USA a Severní Korea.

Na anketní otázky odpovědělo celkem 28 tisíc lidí z 27 států. Působení Izraele na mezinárodní scéně negativně hodnotilo 56% respondentů, Íránu 54%, USA 51% a  KLDR 48%.                                                                                            

 (Londýn,7.3.2007), -red.

.

Řeč financí

Eur Ing Dr Bohumi Kobliha

Herold Wilson, premiér britské vlády v letech 1964-76, hlásával, že týden v politice je dlouhá doba. S tímto faktem dnes operují prakticky všichni politici. Hraje se na krátkou politickou paměť nás všech, a zejména na a pro ty občany, co mají IQ pod psa. Ti mají totiž (a bohužel) demokratickou většinu a „hýbou světem“. Správněji, vzhlížejí nekriticky a toužebně na mrkve, co jim politici předvěsí.

Nestačil ani uschnout vavřín nad pádem republikánské většiny, jak ve Sněmovně reprezentantů, tak v Senátu USA, kdy jsme si začali dělat naděje na změny ( viz můj článek „naděje pro rok 2007“ napsaný 6.12.2006), a už tu máme potvrzení českého úsloví, že „řeči se mluví, a pivo se pije“. Což, přeloženo do politické sféry, se dá vykládat další českou bodrostí“ „Sliby chyby“.

Dávno jsme už mohli poznat, že politika není to, co se mluví, ale to, co se dělá, a že nám volební sliby svazují ruce a oči oslepují neprůhledným šátkem.

Totiž vždy se dá najít vytáčka, že politik neudělal, co sliboval. Ten či onen volební slib nemohl splnit, i když se všemožně snažil, poněvadž nastaly jakési objektivní příčiny, které mu v tom zabránily. On za nic nemohl, on je z obliga.

A tak je to i se „změnou“ v zemi „největší demokracie a svobody“, totiž Americe. Málokdo ze Sněmovny reprezentantů a ze Senátu, chce válku V Afghánistánu či Iráku, jsou pro mír, ale ta zatracená Al-Kejda (Al-Qaeda) musí být přece poražena, a terorismus musí být vymýcen. Proto těm snaživých chudákům, co hlásali změnu, nezbývalo než odhlasovat prezidentu Bushovi 23. května 2007 dalších sto miliard dolarů na pokračování války v Iráku.

Okupační válka proti teroristům může pokračovat. Vidina nafty zdarma totiž stále táhne.

Dnes začínáme plně chápat, proč lidová moudrost v Československu, už za první republiky, prohlédla zásadní náplň činnosti vládců země, a poslanecké sněmovně se říkalo „Žvanírna“. Něco se říká a slibuje, ale něco jiného se dělá. Marně pak naši otcové volali před parlamentem: „Dejte nám zbraně, dali jsme si na ně!“ Kdy se my naučíme dívat na události očima reality?

Všem, co posuzují dějiny lidského rodu, by nesmírně prospělo, kdyby mohli nahlédnout do bankovních kont a odkud a kam ty či ony peníze jdou, a za jakým účelem. Historii bychom začali posuzovat podle toho, kdo to či ono platil a kdo ho koupil či přeplatil. Kdo kam přešvindloval majetky (viz znárodnění/privatizace), nakradl zlato či vypral špinavé peníze.

Vzdycháme po „průhlednosti“, ale ta nemůže nastat, dokud nevidíme lidem na prsty. Angličané filištínsky mluví o tom, kde „peníze mění ruce“ (money are changing hands).

Už dlouhou dobu pozoruji „mrkve“, které se nám předkládají, a kde a co jsou káry, které máme táhnout, oslepeni vidinou pamlsku. Pamlsku?

 

 

Česká národní politika

 

Jsou vztahy Bavorska a Rakouska k nám jen přátelské?

Po celá desetiletí se nám obzvláště z Bavorska dostávají rady, jak bychom měli v politice postupovat, zejména s kým jednat, jaké právní předpisy bychom měli zrušit, co je a naopak zase není v souladu morálkou, s mezinárodním právem, či  s principy Evropské unie nebo dokonce se základy evropské civilizace, a jaké energetické zdroje budovat.

V poslední době lze zaznamenat, že chór našich bavorských a rakouských přátel, mezi něž se pasují i landsmanšafty, je poněkud hlasitější a stále vtíravější. Proč konečně ti Češi nepochopí, co je pro ně dobré a co jim škodí? Naše nezištnost a dobrá vůle, říkají, má pochopitelně i své meze. A když to nepůjde po dobrém, pak přitvrdíme. A k tomu se nyní schyluje. Co se dá dělat, když ČR dlouhodobě odmítá spásonosný dialog se sudetoněmeckou reprezentací, tak pročesky vstřícnou, jak ostatně je obecně známo, a proti jejímu „velvyslanectví dobré vůle“ v Praze ti Češi zcela nepochopitelně protestují a spřádají sem tam i nejrůznější podryvné akce, píší dopisy a vykřikují, že žádné sudetoněmecké velvyslanectví v Praze nechtějí. Přesto však tato bohulibá instituce, ač tak ukřivděná, dále pracuje pro české blaho. Především stále a všude trpělivě vysvětluje, jak „Benešovy dekrety“ republiku celosvětově poškozují. Vždyť i maďarské vládní kruhy, nemluvě raději o opozici,  samozřejmě s těmi nejlepšími úmysly, také na tento fakt lítostivě upozorňují nejen stále nechápající, ale i neuvěřitelně  natvrdlé Slováky.

Takto či nějak podobně sudetoněmecká propaganda a některé bavorské a rakouské politické strany líčí česko-německé, česko-rakouské , česko-sudetoněmecké a nově i slovensko-maďarské vztahy. Jak se projevuje nezištné přátelství našich sousedů v současnosti?

Nový bavorský premiér Günther Beckstein již opakovaně vyzval naší republiku k dialogu, samozřejmě zvláště o tzv. Benešových dekretech, které jsou, jak se vyjádřil, „v rozporu s mezinárodním právem, přirozeným právem, lidskými právy i evropským právem“.

V Rakousku zástupci pro vysídlence ze všech politických stran, s výjimkou Zelených, vydali prohlášení, v němž „Benešovy dekrety“ charakterizovali jako „právní normu, která hrubým způsobem porušuje právní a morální standarty EU… Vyhnání a vyvlastnění majetku sudetských Němců se dělo na základě paušálního a etnicky motivovaného odsouzení, a proto představuje bezpráví“.

Korunu všemu dali tito zástupci rakouských politických stran, i když sociální demokraté jsou podstatně realističtější, založením pracovní skupiny, která se má zabývat otevřenými otázkami vyhnání sudetských a karpatských Němců. Nadto by podle vzoru česko-rakouské meziparlamentní komise pro Temelín by měla vzniknout obdobná komise pro zkoumání výše uvedených otázek. Tato výzva byla adresována českému i slovenskému parlamentu. Určité rakouské kruhy by rádi nad Českem a Slovenskem zřídili svou kuratelu. Jistě nemyslíme, že by jim šlo o nějakou formu rakouskouherského vzpomínání v současnosti.

Lze tedy konstatovat, že stanoviska zástupců rakouských politických stran se v uvedených  otázkách sbližují s linií rakouského landsmanšaftu. Obdobně je tomu i v Bavorsku.

Zástupci „Svobodných“ (FPÖ) a „Spolku pro budoucnost Rakouska“ (BZÖ), v jejichž politice se objevují nejen autoritářské rysy, ale i neonacistické znaky, jdou ještě dále. Požadují, aby platnost „Benešovo dekretů“ odsoudil rakouský parlament.

„Benešovy dekrety“ se dokonce v těchto dnech dostávají na program Evropského parlamentu. Má se jimi nejprve zabývat Výbor pro občanské svobody a vnitro EP. Jeho členem je i evroposlanec dr. J. Zahradil (ODS), který patří mezi ty politiky, jimž české národní zájmy nebyly nikdy cizí. Jistě nebude mlčet.

Je proto zcela na místě, když prof. V. Klaus, prezident České republiky, ve svém projevu k 89. výročí vzniku republiky vyzval k rezolutní obhajobě našich zájmů. Konstatoval, že v historii česko-německých vztahů se staly různé věci, které se stát neměly. Varoval i před přepisováním historie: „Historii prožit znovu nelze. Zneužívat ji pro současné politické cíle je nepřijatelné a pro mírové a přátelské soužití  v Evropě velmi riskantní.“

K dlouhodobému odporu Rakouska proti jaderné elektrárně v Temelínu poznamenal: „Elektrickou energii potřebujeme a potřebovat budeme. Vyrábět ji můžeme jen s těmi zdroji, které máme k dispozici a které jsou pro nás ekonomicky únosné. Jaderná energie mezi ně patří“. S těmito výroky pana prezidenta nelze než plně souhlasit.

Z jeho projevu považuji za zvlášť cenná následující slova: „Východiskem pro naše životy by nemělo být pouhé prosazování univerzálních lidskoprávních hodnot, a už vůbec ne bezbřehý kosmopolitismus či líbivý internacionalismus. Zakotvení v tom domácím není ničím nahraditelné.“

Požadavek důsledné obhajoby našich národních zájmů je výzvou i pro ostatní čs. politiky. Ve vztahu k Německu a Rakousku prezident V. Klaus vždy tak činil. Toto jeho počínání by mělo být příkladem i pro ostatní naše politiky.

Ano, můžeme  říci, že i politika KSČM má národní náboj. Nelze však tvrdit, že u sociálních demokratů tomu tak není. Politika Zelených je však poněkud odlišná, řekněme rovnou nepředvídatelná. Pro něco jsou slovy, když pak přijde ke skutku, zjistí se, že vlastně nejsou. Ministr zahraničních věcí, Karel Schwarzenberg , který ve vládě je jedním ze zástupců SZ,  bez pochopitelné následné výtky, mluvil nikoliv o vysídlení Němců z ČSR, ale o jejich vyhnání, si dovolil něco, co doposud neřekl žádný ministr ČR, a doufejme, ani neřekne.

Můžeme přesto předpokládat, že v EP budou čeští evroposlanci české zájmy patřičně obhajovat. Bude toho zapotřebí i ve vztahu k Bavorsku, Rakousku. Naše vztahy k nim nejsou tak dobré, jak se nezřídka tvrdí. Po pravdě řečeno můžeme od nich čekat koordinovanou a tvrdou obhajobu stanovisek německého i rakouského landmanšaftu, jejichž cílem je revize historie, pořádku nastoleného vítěznými mocnostmi po druhé světové válce a  doufejme  že jen s pouhými náznaky revanšizmu. Pro část německé a rakouské elity, věřme že nikoliv pro sociálně demokraticky orientované,  je odvěký germánský Drang nach Osten stále ještě přitažlivý.

Je zcela nerealistické předpokládat, že vztahy Bavorska, i celého Německa, a Rakouska jsou a budou k ČR jen přátelské. Již delší dobu a i v současnosti tomu tak není. Zmíněné tlaky sílí a nelze vyloučit, že v některých směrech časem nabudou konfrontační charakter. Připravujme se na tuto možnost již dnes, abychom zítra nebyli překvapeni!

                                                                                                                   Dr. O. Tuleškov

 

Dekrety prezidenta republiky

„Rozhodující úlohu v dekretální normotvorbě hrála naše londýnská vláda v čele s dr. J. Šrámkem, která dekrety projednávala, usnášela se o nich a předkládala prezidentu dr. E. Benešovi k vyhlášení. Prezident své eventuální připomínky dával vládě písemně na vědomí. I v takových případech však postupoval v souladu s rozhodnutím vlády.

Právní stránku normotvorný od 4.2.1942 ovlivňovala Právní rada, jejímž předsedou byl prof. JUDr. A. Procházka, známý lidovecký politik. Na činnosti rady se významně podílel německý sociálně demokratický emigrant, JUDr. E. Schwelbe. Počínaje dnem 27.10. téhož roku prezident republiky vydával dekrety až po slyšení Státní rady. Pokud dekrety měly platit i na Slovensku, byly od dubna 1945 vydávány až po dohodě se Slovenskou národní radou. Po 4.4.1945 se těžiště dekretální normotvorný přesunulo na první československou vládu vytvořenou na osvobozeném československém území, která byla složena z nejvyšších představitelů všech českých a slovenských politických stran, jež se podílely na národně osvobozeneckém boji. Tato široká reprezentace čs. politického života se stala skutečným zákonodárcem. Vypracovala desítky významných dekretů.

Z uvedeného vyplývá, že dekrety prezidenta republiky byly dílem celé řady subjektů, které v době po osvobození naší republiky reprezentovaly již téměř všechny Čechy a Slováky.

Proto ani nemohou být pouze nějakými „Benešovými dekrety“. (JUDr. O. Tuleškov: Dekrety prezidenta republiky, str. 2-3, Praha, prosinec 2000)

Sudetský landsmanšaft zkreslující a historické skutečnosti neodpovídající termín Benešovy dekrety vytrvale užívá a prosazuje. Bohužel, dokonce i u značné části české veřejnosti se tento termín vžil. –red.

 

Němečtí sociální demokraté  otáčejí kormidlem doleva

Na svém sjezdu, který se konal v nedávných dnech v Hamburku, se SPD rozhodla léčit své vnitřní i celoněmecké problémy návratem ke svým kořenům. Zatímco bývalý kancléř se inspiroval Tony Blairem a jeho labouristy, Kurt Beck, současný předseda SPD, i celá strana logicky hledají poučení u Skandinávců. Sdílejí jejich akcent na vzdělávání, nejnovější technologie, přirozené soužití s přírodou a samozřejmě na nedestruovaný sociální stát.  Nový stranickém program říká: „Demokratický socialismus pro nás zůstává vizí svobodné, spravedlivé a solidární společnosti, jejíž prosazování je trvalým úkolem. Pouze dva z 500 delegátů nepodpořili zásadní programové změny.

Je to pochopitelné. Hesla o nevyhnutelném omezování sociálního státu vedla SPD do hluboké krize a k pochopitelnému odcizení značné části tradičních voličů. V krizové situaci žije je i značná část německé populace.

Můžeme věřit, že i ČSSD si řekne dost bylo Blaira a řečí o základních „reformách“  sociálního státu? Můžeme věřit, že přeběhlí sociálně demokratičtí poslanci , jak to již činí po několikáté volební období, již napříště nebudou pravici pomáhat přepisovat volební výsledky v neprospěch sociálně slabých a k dalšímu bohatnutí bohatých, k likvidaci společenské solidarity a hluboké demontáži sociálního státu?                        Dr. V .Beneš

 

Polovina Němců nemá před výplatou v peněžence nic

To je název článku publikovaném v iDnes 7.11.2007. Z něho vyjímáme:

„Češi někdy závistivě pokukují po bohatých západních sousedech, podle studie Německého institutu pro hospodářský výzkum toho k závisti ale příliš není. … Naprostou většinu majetku má nejbohatší desetina Němců – téměř dvě třetiny. …Chudá polovina německé populace naproti tomu nevlastní téměř nic..

Podle studie, kterou zveřejnil Süddeutsche Zeitung, se tak potvrzují obavy mnoha německých občanů, že zámožní lidé stále více bohatnou, zatímco chudí přicházejí zkrátka. …Zatímco menšina jí ze zlatých talířů, žije velká část obyvatelstva z ruky do úst.

…Ve skutečnosti se však přes polovinu obyvatel spolkové republiky starších 17 let nemůže prokázat téměř žádným majetkem. Tito lidé téměř veškeré své příjmy obratem vynakládají na spotřebu nebo urovnání dluhů.

Autoři studie však podotýkají, že vývoj v Německu pouze sleduje celosvětový trend. Od počátku 90. let minulého století prý rostly výdělky nejvyšších příjmových skupin rychleji než příjmově slabých na všech kontinentech.“

Je tedy něco shnilého nejen v ČR, SRN, ale na celém světě! Že by většina chudých obyvatel Země chtěla zvyšovat svou chudobu a miliony z nich umírat hladem jen proto, aby bohatí dále bohatli? Nebo je to jinak? Kdo za tímto pro lidstvo vražedným trendem stojí, kdo ho nastartoval, kdo usiluje, aby pokračoval, aby nebyl zvrácen?

Bůh přece daroval zemi celému lidskému pokolení, aby dávala obživu všem, aniž by někoho zvýhodňoval, či vylučoval?  Kdo si tento Boží dar  přivlastňuje tak, aby na většinu lidstva jen zbyly drobky z jeho stolu? Kdo?

Co  tomu říkají křesťané, jejich církve, politické strany? Nyní  je doba, kdy  právě ti nejchudší se musí těšit jejich pozornosti. Neoliberalismus, který vede k uvedeným důsledkům, je v rozporu s křesťanskou doktrínou o sociální spravedlnosti. Jsou křesťané připraveni splnit své historické poslání?

J. Skalský

 

 

Několik vět k Listům č. 62

V době poválečných procesů s nacistickými zločinci a jejich pomahači bylo pro obviněné příznačné, že si téměř na nic nepamatovali, téměř o ničem nevěděli a ve značné části případů se cítili zcela nevinní. Výjimku nečinil ani K.H.Frank při líčení před Mimořádným lidovým soudem v Praze v r. 1946. Dokonce v jednom ze svých posledních dopisů druhé manželce napsal, že byl oklamán a zneužit, ač bylo obecně známo, že  to byl on, kdo  zejména stál za několikaletým nenávistným, krvavým nacistickým terorem proti Čechům.

Ernst Frank, jeho bratr, samozřejmě člen NSDAP a příslušník SS, po válce pokračoval v protičeských štvanicích. V jednom ze svých „děl“ píše: „“Teprve když Sověti stály před Prahou, 5. května 1945, vypuklo povstání Čechů. Po uzavření klidu zbraní vyhladili okolo 240 000 bezbranných sudetských Němců a 250 000 německých vojáků.“

I mnozí řadoví Němci  z československého území, i z Brněnska, se cítili být oklamáni a nacisty zneužiti. Květnové dny viděli, a dodnes vidí podobně jako E. Frank.  Litujeme německou mládež, že se jí dostává stále opakovaného „poučení“ z takovýchto zdrojů.

Prof. PhDr. V. Žampach, CSc., je velkým historikem. Je zásluhou jeho, pana prof. dr. F. Hejla i paní PhDr. M. Novotné, že máme dostatek historicky pravdivých informací o činnosti německé menšiny na Brněnsku.

Citujeme z díla prof.Žampacha: „Vývoj brněnské německé  minority je vskutku výjimečný. Například tím, jak se v jeho zdech po první světové válce zorganizovali velkoněmečtí ultranacionálové kolem časopisu Aufbruch do pevného jádra německého dění. … Henleinovské hnutí bylo pro ně nedůrazné a příliš regionální. Jejich vidinou byla sjednocená Evropa pod německým diktátem. Někteří z nich (mimo jiných K. Schwabe) stáli v roce 1923 před soudem pro špionáž ve prospěch cizí moci. Byli to právě příslušníci tzv. Aufbruchkreisu Schwabe, Judex, Tobolar, Kuhn, Branczik, Hahnreich a další, kteří v součinnosti  s říšskými politickými a zpravodajskými kruhy provedli 15. března 1939 dokonalý puč a zmocnili se Brna několik hodin před příjezdem wehrmachtu a zvláštních komand gestapa.

Schwabeho pučisté už svou příležitost z ruky nepustili a měnili se v jádro okupační moci a správy, tedy spoluokupanty. Spolu se špičkami delegovanými z říše vytvořili dokonalou teroristickou diktaturu, v níž i ten poslední hájoťák v hnědé košili byl nedotknutelným nadčlověkem terorizujícím své okolí. Čeští Brňané byli pro ně pouhým společenstvím domovníků a služek, spodinou, což ostatně vyjadřovali slovem Unterschicht.

Všechny násilné akty v Brně i širokém okolí prováděli především brněnští Němci… Nelze opomenout ani dalekosáhlý pogrom na docenty a profesory brněnských vysokých škol a přeměnu Kounicových kolejí ve věznici a katovnu horší středověkého Špilberku. Je tak zcela nepochopitelné, že… ta poplivaná, mučená, znevážená a znásilněná česká ´spodina´ se vzbouřila a smetla své otrokáře?“ (MIP opět o brněnských Němcích, str. 2-3,  Praha, září 2004)

Tyto i další skutečnosti  budeme v budoucnosti opakovat tak, jak to bude třeba. Nemusíme přece pouze komentovat nepravdivá a někdy i revizionistická až revanšistická  tvrzení landsmanšaftu a jeho stoupenců. –red.

 

Ještě citace z Kleiner Brüner Ganssebote:

„ Uděláme společně jeden prostý výpočet?“

Podle všeobecně známých vědomostí připadá na Německo kolem 30% netto financování EU. Počet vyhnanců ve spolkové republice činí kolem 20%. 20% z finančního podílu 30% je 6%. Teoreticky je to přínos, kterým vyvlastnění a vyhnaní Němci přispívají na vývojové projekty zemí, ze kterých byli vyhnáni. Počítejme však dále. Mezi původně 13 miliony vyhnaných bylo 3,5 mil. sudetských Němců – tedy asi čtvrtina. Jejich přínos je tedy  1,5%. Není to dost? Stačilo by to, aby se mohly doplnit tabulky s názvy měst názvy německými. Anebo aby se zřekla česká vláda tohoto sudetoněmeckého podílu ve prospěch financování berlínského „Centra proti vyhnání“. (1/2007)

Poznámka překladatelky: K „mírně řečeno“ neznalosti o udělování a rozdělování evropských fondů malou připomínku z minulosti: Podle pařížské Dohody o německých reparací  měla ČSR od Německa obdržet reparace ve výši 360 miliard Kč – v hodnotě z r. 1938. Dosud obdržela pouze 0,187% z celkového reparačního dluhu. 

Překlad: ing. arch. Nina Žečeva-Uvírová 

 

Z vystoupení dr. Drtiny, ministra spravedlnosti ČSR, na 55. schůzi Ústavodárného národního shromáždění, která se konala 29. května 1947, o činnosti retribučního soudnictví

„Dekret prezidenta republiky o potrestání nacistických zločinců, zrádců a jejich pomahačů a o mimořádných lidových soudech byl podepsán prezidentem republiky dne 1. února 1945 a uveřejněn dne 6. března 1945 v úředním Věstníku československém v Londýně.

V úvodě k tomuto dekretu výslovně však prohlašuje prezident republiky, že ustanovuje tento dekret k návrhu vlády a po slyšení Státní rady….

Při tom nutno mít na paměti, že tento postup londýnské vlády a Státní rady nebyl nějakou speciální československou zvláštností. Podobně postupovaly emigrační vlády všech Němci okupovaných zemí: Poláci, Jihoslované, Řekové, Holanďani, Belgičani, Lucemburčani i Francouzové….

Podle vynesených rozsudků bylo 713 osob odsouzeno k trestu smrti, z toho bylo 475 Němců a 234 Čechů, a 741 osob bylo odsouzeno k doživotnímu těžkému žaláři, z čehož bylo 443 Němců, 293 Čechů … .“

Dnes můžeme prohlásit, že naše retribuční justice nebyla krvavá. O jejím ne mstícím se charakteru svědčí i další čísla uvedená dr. Drtinou: „ Ve 14.879 případech bylo upuštěno od dalšího stíhání…, aby umožněn byl nezbytný odsun Němců a repatriace jiných státních příslušníků.

Ve 31.793 případech došlo ku přerušení trestního řízení, poněvadž pachatel byl neznámého pobytu (většinou Němci uprchlí do Říše) nebo poněvadž pachatel zemřel. …

V době okupace působilo v Čechách a na Moravě 5861 příslušníků Gestapa. Většina z nich ovšem včas uprchla a žije a skrývá se za našimi hranicemi.“

Ve více než 10.000 případech nebyli Němci potrestání, ale odsunuti. Asi v 30.000 případech pachatelé před trestním stíháním včas utekli. Patří také mezi vyhnance? Zřejmě je tam landsmanšavská statistika započítává. My víme však, jaká je pravda.

„Jelikož veškeré zlo, které postihlo republiku a národ a jež si vynutilo též mimořádné soudy, bylo v prvé řadě zaviněno zločinným útokem Německa a zradou Němců tzv. československých, bylo předním a nejhlavnějším úkolem retribuce přísně a spravedlivě  postihnouti především všechny neslýchané zločiny, jichž se Němci na nás dopustili.-red.

 

Jaký je rozdíl mezi nacisty a komunisty, klade otázku část našich médií. Někteří experti na extremismus rozjímají nad tím, zda mohou položit rovnítko mezi nacismem a komunismem.

Položme i my otázku, co by se stalo s námi, kdyby válku vyhráli nacisté. Náš národ by již dávno neexistoval. Po vítězné válce měli nacisté v plánu část našeho národa germanizovat, část vyhnat z vlasti a část zlikvidovat. Když nám vládli komunisté, stalo se jistě mnoho nedobrého, ale přesto český národ početně značně zesílil a existuje dodnes. To jsou argumenty, které nelze zvrátit. Taková je realita. –red.

 

Slováci a Maďaři

Je obecně známou skutečností, že Slováci pod dlouhodobou a tvrdou maďarskou nadvládou postupně ztráceli svou národní identitu. Československá republika pro ně znamenala nejen jejich záchranu, snad již v poslední chvíli, ale i předpoklady pro jejich další rozvoj a konstituování moderního slovenského národa. Vznik slovenské státnosti byl pak již jen otázkou času. Slovenská republika je suverénním státem.

Tuto mezinárodně právní skutečnost stále ještě nechce vzít část maďarské populace na vědomí. Nedávno vysílala naše televize krátký záběr z nepočetné demonstrace před slovenskou legací v Budapešti. Jedním z hesel zde provolávaných bylo: „Slováci jsou zloději, ukradli nám naši zem!“ Pravdou však je, že dnešní Maďarsko se rozkládá na původním slovanském území, na němž Maďaři ohněm a mečem část slovanského obyvatelstva vyhubili. Maďarští šovinisté budují gardu, která má pomoci uchránit Maďarsko před možným útokem, jak tvrdí, Slováků, Rumunů a Srbů. Do gardistických jednotek mají být přijímání i etničtí Maďaři trvale žijící na území sousedních států, tedy občané cizích států. Údajně  asi 150 nových gardistických kandidátů pochází z jižního Slovenska. Snad téměř celá maďarská politická reprezentace se v současné době prohlašuje za ochránce zahraničních Maďarů. Soutěž, kdo z ní je maďarštější, stále ještě probíhá, provázená hlasitými projevy nespokojenosti politiků sousedních států.

Značná část občanů SR maďarské národnosti i jejich organizace, Strana maďarské koalice, Czemadok, požádají autonomii a odškodnění „za křivdy spáchané na nich aplikací Benešových dekretů“.

Parlament SR v září tohoto roku prohlásil dekrety prezidenta republiky za nedotknutelné. Odezvou bylo vzplanutí vášní na maďarské straně. Edit Bauerová, europoslankyně za Stranu maďarské koalice, byla jednou z iniciátorek toho, aby o dekretech prezidenta republiky jednal příslušný výbor EP. Maďarské iniciativy přivítal i B. Posselt, předseda sudetoněmeckého landsmanšaftu. Je pochopitelné, že je vysídlení Němci z ČR budou podporovat. Ti se přece dosud snad zúčastnili všech protičeských akcí, v nichž zpravidla nejen tvrdili muziku, ale některé z nich dokonce i podnítili. Osa Mnichov-Vídeň-Budapešť nechce jen povzbuzovat rakousko-uherského ducha, ale i společné německo-maďarské tažení všech azimutů.

Maďarská strana zmrazila kontakty na vysoké úrovni  se SR. Přesto Katalin Sziliová, předsedkyně maďarského parlamentu, ano je to ta, která pozvala dr. Steinbachovou, předsedkyni tzv. Svazu německých vyhnanců, na speciální rozpravu maďarského parlamentu, se zúčastnila jako soukromá osoba odhalení památníků Maďarům vysídleným po druhé světové válce. Akci v bratislavské čtvrti Podunajské Biskupice   uspořádal Czemadok. Při té příležitosti předsedkyně místní organizace Czemadoku E. Nagyová řekla: „Je to memento, aby se to už neopakovalo.“

Jak to s odsunem maďarského obyvatelstva za Slovenska skutečně bylo? Podle článku III. Dohody o výměně obyvatelstva mezi Československem a Maďarskem, která byla podepsána 27.2.1946 v Budapešti, bylo stanoveno, že z Československa budou vysídleny osoby maďarské národnosti, které se dopustily trestných činů proti retribuční nařízením SNR č. 33 z 15.5.1945/ Sb. a nař. SNR. Podle uvedeného článku dohody bylo ze Slovenska odsunuto asi 8000 osob maďarské národnosti.

Místo soudu a případného trestu odnětí svobody za spáchané trestné činy byli jejich pachatelé pouze odsunuti ze Slovenska. Ano, i my říkáme, že občané SR maďarské národnosti by se již neměli dopouštět trestněprávního jednání proti SR, která je i jejich státem. Důrazně však žádáme, aby E. Nagyová a jí podobní se nepokoušeli přepisovat dějiny a obelhávat své spoluobčany!  Je odsouzeníhodné, že předsedkyně maďarského parlamentu takovéto akci sekundovala.

Jako soukromá osoba pobýval na Slovensku i L. Sólyom, prezident MR. V Komárně kritizoval  „Benešovy dekrety“ a v Trebišově, jež leží asi 20 km od hranic s Maďarskem, pak slíbil, že udělá vše, aby zamezil výstavbě tepelné elektrárny u Trebišova.  

Slováky jistě potěší i zpráva, že v Rakousku vznikla skupina, která se bude zabývat otevřenými otázkami vyhnání sudetských a karpatských Němců. Rakousko se dokonce snaží vystupovat ve prospěch tzv. Novorakušanů, tj. odsunutých Němců, i ve Slovinsku.

Je jisté, že určité kruhy v Rakousku, Bavorsku a Maďarsku, zvláště tzv. vyhnanci, se pokoušejí zasahovat do vnitřních záležitostí ČR, SR, Polska. Vznášejí na ně nároky finanční i jiné, osočují jejich politiky a radí jim, co mají dělat, čeho se zdržet aj. Proto by Polsko, ČR a SR měly společně čelit těmto  novým hrozbám nepoučených a nepoučitelných, které ohrožují dobré sousedské vztahy i mír ve střední Evropě.                              

                                                                                                          Ing. P. Šuranský                                                         

 

Přeplacení, nadržení a tady

(Overpaid, oversexed and over here)

Eur Ing Dr Bohumil Kobliha

 Když jsem se v londýnském exilu v sedmdesátých letech seznámil na základě mé studie „Minipower“ a spolupráce v Naardenském hnutí s profesorem Bělehrádkem, položil mně, jako jednu z prvních, zajímavou otázku: „Jsou čeští rekruti posíláni do posádek na Slovensko, a Slováci do kasáren v Čechách?“ Po mém překvapeném: „Ano“, spokojeně a souhlasně kývl hlavou. Prof. Bělehradem, jako předposlední svobodný rektor Karlovy univerzity, vědec biolog a genetik, byl totiž spoluautorem návrhu genetického promíšení našich národů. Proč nesesnoubit slovenskou jiskrnost s českou rozvážností?

Nedávno jsem byl dotázán, jak bych definoval lásku. Aniž bych byl vyznavačem zakladatele klinické psychologie Freuda, věřím, že Láska mezi mužem a ženou je, stejně jako vše, dáno projektem existence – naším Stvořitelem. Na vyšším stupni je to „program“, sloužící k nejlepšímu možnému vzájemnému výběru nejvhodnějších partnerů pro zachování života.  

Když se dva opravdu a hluboce milují, chtějí být stále, celoživotně spolu, založit rodinu a vychovávat děti, žít ve vzájemném porozumění a souladu, pracovat jeden pro druhého, pro místo, kde žijí, obec a nakonec národ, je to dobré.

Tedy láska je dobrá. Ovšem jako vše, vztah dvou lidí se dá použít, manipulovat a zneužít. Někdy situace přicházejí „přirozeně“ (otřesy přírodní či události politické), někdy uměle, jako stěhování (přemísťování velkých skupin lidí za různým účelem).

V podtitulku nahoře, ta anglická věta se vylíhla za situace druhé světové války, kdy statisíce amerických letců a leteckého personálu pomáhalo bránit Británii, dobývat Německo letecky, a bylo přesunuto z Ameriky pro největší vojenskou operaci minulého století, totiž D-Day – invazi spojeneckých armád do francouzské Normandie
6. června 1944, kdy jen první den invaze bylo použito více než 1300 těžkých bombardérů americké Osmé Air Force!). Anglické noviny už v dubnu 1944 přinášely komentáře, že plánovaná invaze udělala z UK (Spojeného království) vojenský tábor. A jistě i příležitost k setkávání mladých lidí, zamilování v napjaté době, a jak pěli už W+V: „..z napětí jsou děti…“.

Tyto mimoděčné a historické situace pak vytvořily podmínky pro utužení dávného pouta mezi Británii a Amerikou. Politici pak nyní mluví o „zvláštním vztahu“ mezi oběma zeměmi (Special relations). Hodně Angličanek se přestěhovalo z ochuzené a přelidněné Anglie do země možností USA. A obráceně, některé kultivovanější Američany upoutala všeobecně kulturnější země, se zajímavou historií, a vrátili se svoji láskou do Anglie.

Že biologická pouta jsou pro soužití národů to nejlepší, to poznávali již vládcové, faraónové, králové a císaři všech věku.  Proto se také členové panovnických rodin ženili a vdávali vzájemně. Nic nového pod sluncem.

Přirozené biologické příchylnosti se dá samozřejmě i zneužít. Viděli jsme to i nepříliš dávno na mičurinském biologickém experimentu i u nás, kdy k nám bratrský Sovětský svaz navezl deset tisíc Vietnamců. České dobré, klidné, krásné, inteligentní a trpělivé ženy měly být oplodněny agresivními prvky, a dodat tak naší krvi bojovnosti … Že se to tak docela nepovedlo, víme.

Tedy vrátíme-li se k tomu, co nás dnes nejvíce pálí, totiž americké radary pro hvězdnou válku, zjistíme, že jde o něco docela jiného než o „obranu“ USA.

Umístit americké radary na našem území je pro válku a včasné varování technický nesmysl a taktická absurdita. Nad našimi hlavami létá něco mezi 3000-4000 družic, z nichž dvě třetiny jsou vojenské a pozorovací. Je samozřejmé, že shora je vidět odpálení nepřátelských raket dříve než ze země! Vědí to i „zaostalí“ Iránci, když pověsili nad své území „pozorovací“ družici Sinah-1 (viz můj článek „Výhled bez perspektivy“ z 29. prosince 2005) pro včasné varování před útokem izraelských raket.

Je ovšem pravdou a skutečností, že družice jsou sestřelitelné. To nám dokázala Čína (opět můj článek „Včasné varování“ ze 4. března 2007), a samozřejmě, chce-li se Amerika jistit pozemními radarovými stanicemi, mohla by radary umístit kdekoliv jinde, na příklad v sousedním Maďarsku, Rakousku, Rumunsku, Bulharsku, na Ukrajině či Turecku. Nejnověji víme, že Rusové odzkoušeli rakety, které uniknou všem radarům, takže k čemu ty snahy u nás?

Americe nejde tedy v podstatě o radar jako takový. Jde o skulinku pro rozšiřování a upevňování jejich neo-koloniálního panství nad středem Evropy. Kde máš vojáky, tam jsi pánem! (Bismarck řekl: „Kdo je pánem Čech, je pánem Evropy!“)

I když naši čeští kluci  jsou inteligentnější a prima, jak budou „ty krásný český holky“ odolávat postupnému dovozu přeplacených, statných, býčkovských  („beefy“) Američanů ve fešáckých uniformách, které přitahují všechny mladé ženy na světě. Ženy všude milují hrdiny, bojovníky, a nota bene, když je to přefiltrované a do nás vtloukané přes Hollywood. Znovu bude platit i v Čechách to anglické „Overpaid, oversexed and over here“?! Jenomže to nebude Anglie, ale naše zem. Tak pozor! Dnes už samozřejmě nepůjde o nylonky, které rozdávali z lásky hoši a milí exotičtí černoušci Pattonovy tankové armády, když nás „osvobozovali“ – totiž spíše zajímali ty Němce, kteří se zběsilým útěkem chtěli spasit před rychle postupujícími Rusy.                                                                                                                                                    
Američané budou kolonizovat se vším, co k tomu patří.

Ten „radar“ to je jen bulíček. To je jen prstíček. Připomeňme české přísloví „Podej čertu prst a …“.

Jde o brány a zajištění cest petrolejářským proutkařům, postupně dále a dále na východ, kde připravily půdu barevné revoluce. O nich dnes bezpečně víme, že byly iniciované a fundované multimilionářským financiérem a zakladatelem tzv. „Freedom House“, americkým neoconem panem Peterem Ackermanem (v zastoupení za CIA).

Musíme tedy brát nesmírně vážně „soukromou“ návštěvu Putina u Bushů 1. července 2007. Tam nešlo o nedělní rekreační chytání ryb. Byl to poslední Putinův pokus zabránit nejen hrozící nové studené válce, ale něčemu daleko horšímu.

Londýnský redaktor, československý exulant tří exilů, zvěčnělý nestor české svobodné žurnalistiky Rudolf Kopecký, mi často opakoval: „Vyhraje-li třetí světovou válku Amerika, je konec; vyhraje-li ji Rusko, bude za sto let po ní všechno v normálu.“

Před čím vším teď stojíme? A co je naše priorita?

Londýn, 17. července 2007

 

 

Křesťanskosociální mírové forum

 

„Nikdy více válku!!! Ne, nikdy více válku, která ničí životy nevinných, učí zabíjet a ničí i životy těch, kteří zabíjejí, válku, která zanechává trvalou stopu hněvu a nenávisti a ztěžuje spravedlivé řešení problémů, které ji vyvolaly! Stejně jako v jednotlivých státech konečně nadešel čas, kdy namísto osobní msty a odplaty nastoupila vláda zákona, je nyní naléhavě nutné, aby se podobný pokrok uskutečnil i v mezinárodním společenství národů. Nesmíme nikdy zapomínat, že válka má vždy reálné a závažné příčiny: utrpěné bezpráví, maření oprávněných snah, bídu a vykořisťování zoufalých mas lidí, kteří nevidí reálnou možnost zlepšení své situace pokojnou cestou.

Proto zní jméno míru rozvoj. Stejně jako existuje společná odpovědnost za to, zabránit válce, existuje i společná odpovědnost za to, podporovat rozvoj. Stejně jako je na národní úrovni možné a nutné budovat sociální hospodářství, které orientuje fungování trhu na obecné blaho, je nutné přijmout vhodná opatření i na mezinárodní úrovni. Je tedy zapotřebí velkého úsilí o vzájemné porozumění, o vzájemné poznání a o zvýšení citlivosti svědomí. To je ta vytoužená kultura, díky níž roste důvěra v lidskou výkonnost chudého, a tím i v jeho schopnost zlepšit svou situaci prací, respektive přispět k hospodářské prosperitě. K tomu je však chudému – ať jednotlivci nebo národu – třeba nabídnout skutečně přijatelné podmínky. Vytvořit takové podmínky je úkolem celosvětové spolupráce pro rozvoj. Znamená to rovněž zříci se pozic zaručujících zisk a moc, jimiž hospodářství průmyslových států disponuje k vlastnímu prospěchu.

(Jan Pavel II., encyklika Centesimus annus, str. 67-68)

 

Mezinárodní mlčení o irácké humanitární krizi je třeba prolomit

 

Členové Světové rady církví (SRC) byli vyzváni, aby upoutali pozornost „svých vlád k potřebě prolomit mezinárodní mlčení o humanitární krizi v Iráku a k poskytnutí větší pomoci vystěhovalým a uprchlým Iráčanům“.

Výzva je součástí „prohlášení o Iráku a jeho křesťanských komunitách“, které vydal výkonný výbor SRC na konci svého zasedání v arménském Ečmiadzinu ve dnech 25.-28. září 2007. Řídící orgán SRC říká, že přesto, že „základní živobytí a lidská práva podstatných součástí irácké společnosti jsou po desetiletích válek a chaosu těžce degradovány a jsou stále závažně ohroženy, zůstává utrpení iráckého lidu většinou nerozpoznané a neřešené“.

Podle prohlášení potřebuje jedna třetina iráckého obyvatelstva naléhavou humanitární pomoc, více než polovina žije „v zavrženíhodné chudobě a ještě hůř“. „Přetrvávání násilí“ se strany nestátních ozbrojených skupin, řádných ozbrojených sil a kriminálních skupin dopadá na lidi ve většině částí země a působí „těžké ztráty, strach, deprivaci a emigraci“.  Výsledkem je, že jeden Iráčan ze šesti je bez domova uvnitř země nebo ze země uprchl“.

V této situaci je osud křesťanských komunit, ačkoli ho nelze vidět izolovaně od situace ostatních iráckých komunit, „církvím všude ve světě zvláštní příčinou ke starosti a důvodem k reakci“.  

Prohlášení SRC chválí „vedoucí muslimské duchovní, kteří využívají své autority, aby bylo v Iráku zastaveno násilí“. Doporučuje, aby „v zámoří společné křesťansko-muslimské angažmá pro toleranci a koexistenci v Iráku vyslalo mocný signál Iráčanům všech věr“.

Stanovisko řídícího orgánu SRC vyzývá členské církve, aby se za lid a církve v Iráku modlily“ a poskytovaly jim „rostoucí pomoc pro církevní život a pro službu společnosti ve velké nouzi“. Také žádají o podporu lidem bez domova v Iráku a pro irácké uprchlíky v cizině, v současnosti přes dva miliony lidí, a o to, aby církve ve svých sborech a farnostech zvyšovaly povědomí o tragedii iráckého lidu.

Prohlášení upozorňuje, že „strategie založené na užití síly dostaly zemi do chaosu“ a připomíná „znovu, že politika okupace nemá mezinárodní církevní podporu“. Ve zvláštním „Memorandu o Iráku a o regionální krizi na Středním východě“ řídící výbor SRC znovu potvrzuje svou podporu pro „ stažení všech amerických sil z Iráku a uskutečnění alternativních iráckých a mnohonárodních politických, ekonomických a bezpečnostních programů“.

Celosvětová aliance Společná akce církví (Action by Churches Together /ACT) nedávno sebrala 873 000 USD na podporu iráckých lidí bez přístřeší a uprchlíků v sousedních zemích. Odhaduje se, že 1,4 milionu iráckých uprchlíků je v Sýrii a asi 750 000 v Jordánsku. …

(Anglický text informační služby SRC z 1.10.2007 přeložila mp)

 

Jiná Amerika

„United for Peace and Justice“ (Spojení pro mír a spravedlnost – UFPJ) je největší protiválečnou koalicí ve Spojených státech, která sdružuje 1400 celostátních organizací i místních skupin. Tyto organizace a skupiny jsou účastny společného úsilí ukončit válku a okupaci Iráku a přehodnotit národní priority Spojených států. Více informací o UFPJ lze najít na www.unitedforpeace.org

 

Irák – LIDOVÁ  ZPRÁVA

Vypracováno a rozšiřováno koalicí UFPJ (10. září 2007)

Tak zvaná Petraeusová  zpráva – vlastně napsaná v Bílém domě – by měla zhodnotit „pokrok“ ve válce Spojených států a následné okupaci Iráku, založený na souboru Kongresem určených známek. Tato hodnocení budou údajně předkládat přehled o tom, jak dalece Irák okupovaný US dosahuje „stability“, „demokracie“, „rovnosti mezi skupinami“ a ještě více. Ovšem navrhovatelé z Bílého domu a generál Petraeus a falešní doktoři hodnotí známky, ale ta zpráva skoro jistě nepřináší pravdivý pohled na to, jak dnes vypadá život 25 milionů Iráčanů. Skoro jistě nezmíní statisíce iráckých civilistů, kteří zemřeli kvůli válce a okupaci Spojenými státy: Britský lékařský časopis The Lancet informuje o 650 000 mrtvých před dvěma lety, a oběti od té doby rostou. Patrně neřekne mnoho o dvou milionech Iráčanů, kteří uprchli před válkou a hledají těžko nalezitelné útočiště v sousedních zemích, ani o dvou dalších milionech Iráčanů nucených násilím, které rozpoutala válka, uprchnout z domova a kteří zůstávají bez domova v Iráku. Velmi pravděpodobně se nezmíní o tom, že většina Iráčanů má k dispozici elektřinu jen nějakých pět hodin denně, že většině se nedostává pitné vody a pro mnohé je vůbec nedosažitelná, a že irácká produkce ropy zůstává zlomkem toho, co byla před válkou. Asi nevyzvedne skutečnost , že Pentagon už spotřeboval 456 miliard dolarů z našich daní, že okupace, válka a násilí tak zničily irácké hospodářství, že nezaměstnanost dosahuje 40% a výše, a nedostatečná zaměstnanost 10% nebo více, Jestli se má zpráva přiblížit opravdovému hodnocení, měla by přiznat, že v Iráku je život lidí v roce 2007 horší než kdy jindy. Nepřipustí také další pravdy. Invaze Spojených států do Iráku v roce 2003 byla protiprávní a byla porušením Charty OSN. Byla založena na lžích a tyto lži se nestaly pravdami kvůli okupaci Spojenými státy, která nyní pokračuje už čtyři a půl roku.

 

*Válka nebyla zahájen proto, že by Irák měl zbraně hromadného ničení, neměl je;

* Spojené státy nevstoupily do Iráku proto, že Saaam Hussain byl ve spojení s Al-                      Quaidou; nebyl.

* Spojené Státy nevstoupily do Iráku, aby přinesly lidu Iráku demokracii; nepřinesly.

 

Za selhání irácké války také ohromně platí naše demokracie doma. Zaplatili jsme nesmírnou cenu: v úmrtích a otřesené mysli i tělech našich mladých vojáků; v hrozbách ekonomice pustošené účty na miliardy dolarů placených za protiprávní válku; ve zničení mnohého z naší infrastruktury, bezpečnosti a sociální struktury, protože se lidské i finanční zdroje přesměrovaly na Irák; a v rozdrcení naší ústavy a občanských práv, protože v rukou Bushovy administrativy se strach stává zbraní zaměřenou na Kongres, soudy a lid této země.

 

Co to stálo Spojené státy:

3737 amerických vojáků zabitých v Iráku, 27662 příslušníků amerických jednotek zraněných v boji od začátku války;

700 000 dětí v současnosti žijících s jedním rodičem;

Procento jednotek Národní gardy, které nejsou ochotny vstupovat do krizí doma a v zahraničí: 90%;

Sebevražednost v armádě: V roce 2006 – 17,3% (nejvyšší za posledních 26 let);

Jednotky trpící psychickými symptomy: námořnictvo - 31%, armáda – 38%, Národní garda – skoro 50%;

Dosavadní výdaje: 456 miliard dolarů.

 

Co to stojí Irák:

Irácké civilní oběti: odhadované rozpětí od 71017 do 600 000;

Zabití příslušníci irácké police a bezpečnostních sil: 7391;

Počty bojovníků odporu v Iráku: odhad v listopadu 2003 – 5 000, v březnu 2007 -70 000;

Nezaměstnanost: 25%-60%;

Zdraví: 80% lidí nemá účinné prostředky hygieny, 70% lidí nemá přístup k obyčejné pitné vodě;

Chronická podvýživa dětí: 21% (odhad)

Uprchlická krize: uvnitř země – 1 135 000 lidí, v cizině žije 2,2 -2,4 milionu lidí.

 

Odejít z Iráku

Pouze plné stažení amerických jednotek dovolí Iráčanům zahájit dlouhý a obtížný zápas o překonání sektářského násilí syceného invazí a započetí znovuvybudování jejich země. Politika USA, až se stáhneme, musí uznat, že my nemáme právo určovat budoucnost Iráku.

1) Oznámit časový postup pro okamžitý, rychlý a úplný odchod amerických a koaličních jednotek i žoldáků, a zároveň ukončit americké ofenzivní operace. … To odstraní klíčové ospravedlňování protiamerického odporu a umožní zahájit jednání se silami odporu, které povedou k úplnému příměří. Kongres by neměl odsouhlasit žádné dodatečné financování kromě toho, které umožní bezpečný návrat jednotek.

2) USA by měly okamžitě oznámit uzavření všech vojenských základen v Iráku, jakmile americké a koaliční jednotky i žoldnéři opustí zem.

3) USA by měly okamžitě zastavit své snahy přinutit irácký parlament k přijetí ropného zákona, který privileguje americké a jiné mezinárodní ropné společnosti. USA by měly prohlásit, že kontrola nad iráckou ropou náleží pouze iráckému lidu a že irácká vlastní rozhodnutí týkající se ropné výroby nebudou mít žádný vliv na americké závazky ohledně rekonstrukce a reparací.

4) Poskytnout ekonomickou a politickou podporu pro rekonstrukci a pro udržení národní jednoty v Iráku. Fondy pro rekonstrukci by měly přejít pod iráckou vládu, … Měli bychom objasnit, že dodatečné fondy pro rekonstrukci a náhrady po ukončení americké okupace Iráku budou dále přicházet.

5) USA by měly zastavit pokusy o vycvičení irácké armády a policejních sil a místo toho obrátit dosavadní  výcvikové fondy k použití pro OSN, aby jich využila po ukončení americké okupace. USA by měly přestat s pokusy vytvořit iráckou armádu ke svému obrazu a pro své vlastní zájmy.

6) Podpořit regionální konferenci pod záštitou Ligy arabských států nebo OSN, aby vypracovala regionální pakt o neútočení. Írán, Turecko, Sýrie, Jordánsko a Saudská Arábie jsou všechny klíčem k tomu, aby Irák byl schopen kontrolovat svou vlastní budoucnost a všechny mají silný zájem na podporování irácké jednoty a stability.  … USA by měly objasnit, že nikoli americká moc, ale mezinárodní právo má být určující pro určování role mezinárodního společenství.

(Z angličtiny přeložila mp)

 

Americký ochuzený uran působí v Iráku nárůst  rakoviny prohlásila irácká ministryně životního prostředí Narmín Othmán 23. července na setkání ministrů Arabské ligy. Američané při invazi použili zbraně s ochuzeným uranem. Výsledkem je asi 140 000 případů rakoviny a každoročně přibývá dalších 7-8 tisíc.

První větší průzkum následků použití ochuzeného uranu na bojišti byl proveden po operacích NATO v Kosovu, Bosně a Hercegovině a Černé Hoře. Podle výsledné zprávy OSN představuje ochuzený uran menší hrozbu, je-li použitá munice z půdy odstraněna. Při ochraně obyvatelstva, jak se kontaminaci vyhnout, je nutná informovanost. Ministryně zdůraznila, že nic takového v Iráku ve větším měřítku dosud neproběhlo.

(Ria novosti,23.7.2007)

 

Jak a s kým hlasuje Česká republika v OSN je vidět z následujících údajů. 31. října 2007 První výbor OSN schválil jasnou většinou hlasů rezoluci upozorňující na obavy ohledně vojenského využití uranu. Rezoluce s názvem „Důsledky používání zbraní a munice obsahující ochuzený uran“, která byla navržena Hnutím nezúčastněných států, byla schválena v poměru 122 proti šesti, hlasování se nezúčastnilo 35 států. Proti hlasovaly: USA, Velká Británie, Izrael, Francie, Nizozemí a Česká republika. Naši Zelení tak platí další daň za podíl na moci?

V březnu tr. se Belgie stala prvním státem na světě, která zavedla zákaz používání uranu ve všech konvenčních zbraní. Rozhodnutí Bruselu podniknout tento krok vyslalo jasný vzkaz všem členským státům NATO a všem, kdo používají zbraně obsahující uran, že  pokračující používání chemických a jaderných zbraní je v rozporu s mezinárodním humanitárním právem. www.nezakladnam.cz ,10.11.2007

Když ČR hlasuje  takto a podobně, vůči USA ještě spolehlivěji než banánové republiky, nemohla získat potřebné hlasy pro to, aby se stala nestálým členem Rady bezpečnosti.  –red.

 

Většina lidí požaduje odchod cizích vojsk z Iráku, jak to vyplývá z průzkumu BBC World Service, na nějž odpovědělo 23 tisíc lidí z 27 zemí. 67% dotázaných uvedlo, že jsou pro to, aby vojáci Američany vedené koalice opustili Irák během jednoho roku. Jen 49% věří, že Spojené státy budou ochotny odejít ze země natrvalo.

Tři pětina Američanů – 61% - se domnívají, že by se jejich síly měly stáhnout z Iráku během jednoho roku. 24% je pro odchod okamžitý.  32 % by se z Iráku měly stahovat podle bezpečnostní situace.

Stažení z Iráku také podporuje 65% Britů, 63% Australanů a Jihokorejců. Jen ze tří států, a to z Filipin, Keni a Indie, požaduje odchod Američanů menšina.

Podle prezidenta společnosti GlobeScan Douga Millera je výsledek jejich studií zcela jasný: „Váha světového veřejného mínění je proti současné politice Bushovy administrativy.“

Ředitel PIPA Steven Kull dodal: „Zdá se, že se všeobecně předpokládá, že Spojené státy plánují udělat z Iráku součást jejich dlouhodobého působení na Blízkém východě. –red.

 

Neokonzervativci v USA nejen neustále rozdmýchávají plamen války v Afghánistánu, kam směřuje i několik set našich vojáků, ale někteří z nich prosazují i bombardování Íránu. Vše to se děje v hrubém rozporu s mezinárodním právem a samozřejmě především s Chartou OSN.

Šokující je sdělení amerického generála W. Clarka, který ve své knize pamětí a v dalších svých veřejných vystoupení uvádí, že v Pentagonu se dozvěděl, že během pěti let se připravuje zničení sedmi zemí, mezi kterými byl Irák, Írán, Libanon, Sýrie, Libye, Somálsko a Súdán.

Clark ve své knize také líčí setkání s proslulým neokonzervativcem P. Wolfowitzem v květnu 1991. Wolfowitz prohlásil: „Teď, když skončila studená válka, můžeme svou armádu beztrestně použít. Sověti nás nemohou zastavit. Dostaneme tak pět, možná deset let, abychom vyčistili ty staré režimy sovětského typu jako je Irák a Sýrie dřív, než se vynoří nová supervelmoc, která se nám postaví. Měli bychom mít trochu více času, ale není to jisté.“

Clarkova tvrzení naznačují, že američtí politikové si válku proti Íránu již zvolili  před lety, aniž by záleželo na chování Teheránu. ( Nezakladnam.cz,  9.11.07)

Jak je to možné? Většina lidí je proti těmto válkám! Přesto války dále trvají a nové se chystají.Jsou za těmito akty mezinárodního násilí a teroru pouze američtí neocons v čele s prezidentem Busem? Jak funguje naše demokracie? Jak lze za lidská práva bojovat ve válkách, když v nich umírá statisíce nevinných lidí?    –red.

 

Kosovo, jaká bude jeho budoucnost?

V souladu s mezinárodním právem i příslušnou rezolucí Rady bezpečnosti OSN je Kosovo nedílnou součástí Srbska. Bushova administrativa všemožně podporuje kosovské Albánce v jejich úmyslu jednostranně vyhlásit v prosinci tr. nezávislost Kosova.

Čeká Srby novodobý „mnichovský diktát“? Je možné, že Rusko této katastrofě zabrání.

Víme však, jaký byl zvláště rok 1999 na Kosovu a co přinesl albánský teror v březnu 2004 Kosovu. Připomeňme si, k čemu tehdy došlo. Pravoslavný biskup Artemis, když 26.3. navštívil prizrenské ruiny a obcházel pravoslavná svatá místa, prohlásil: „Je vskutku nepochopitelné, že během jediné noci zmizelo v plamenech šílenství vše, co bylo budováno po staletí a chráněno během nejtěžších časů naší historie. Celá srbská čtvrť Potkaljaje vypadá jako po leteckém bombardování, chrám Svatého Vzkříšení je pokryt sazemi z ohně. Biskupská rezidence, kde jsem po léta žil, byla zcela zničena se vším, co se v ní nacházelo. Fresky v chrámu Přesvaté Bohorodice v Ljeviji , některé pocházejí už ze 12. stol., byly barbarsky zohaveny, a samotný chrám byl hanebně znesvěcen. Prizren, město, které … bylo pýchou ctihodných a kulturních obyvatel Kosova a Metochije, Srbska a celého světa, nyní vypadá jako vesnice v Afghánistánu.“ To, co se stalo, nazval biskup URBICIDOU, vyhlazením města.

Srbská pravoslavná církev je šokována absencí jakékoliv snahy ze strany německé armády chránit byť jen jediné pravoslavné křesťanské svaté místo v Prizrenu. Zatímco jejich kolegové z ostatních kontingentů KFOR riskovali životy, Němci v Prizrenu nechávají dav zapalovat kostely, ničit fresky a loupit křesťanské cennosti. Bohužel, dva Němci: velitel KFOR Holger Kammarehog a šéf policie UNMIK Stephan Keller jsou mezinárodními činiteli nejzodpovědnějšími za tak hrozné následky pogromu z minulého týdne.“

Na webových stránkách (www.orthodoxia.cz) je dále i článek o tom, jak srbští uprchlíci byli donucováni německým vojenským knězem, aby přešli na římsko-katolickou víru. Další údaje v titulu „Informace, o kterých málo víme“. –red.

 

 

Otevřený dopis panu ing. Miloši Melčákovi, poslanci PČR:

Vážený pane poslanče,

již delší dobu se chystám k tomu, abych Vám napsal. Nakonec stále se zhoršující situace nejen má, mé rodiny, ale mnohých lidí v této republice, s výhledem, že od ledna příštího roku to bude ještě horší, mne k tomu donutila.

Na začátku neustálého zdražování všech základních životních potřeb, v poslední době zejména potravin, a to i chleba i pečiva, bylo, jak jsem přesvědčen, vyslovení důvěry vládě pana M. Topolánka. Váš hlas, i hlas Vašeho poslaneckého kolegy pana MUDr. Machala Pohanky, rozhodujícím způsobem přispěly k nastolení vlády nové panské koalice. Chci věřit, že tehdy jste zřejmě nevěděli, co v dalších měsících bude následovat.

Pokládám za zbytečné, abych vypočítával, co všechno bylo již zdraženo a co v blízkých dnech ještě bude. Víte to jistě lépe něž já. Předpokládám, že též Víte, jaké důsledky to má pro většinu občanů republiky, zejména pro důchodce, lidi zdravotně postižené, neúplné rodiny, rodiny s více dětmi a pro ty, jejichž platy nedosahují ani na průměrnou mzdu; je obecně známé, že jsou jich celé dvě třetiny  všech zaměstnanců.

Pro všechny ty, znovu zdůrazňuji, že pro velkou většinu společnosti, přinesou tzv. reformy, které chudým berou a bohatým přidávají, pro něž jste hlasoval i se svým kolegou poslancem Pohankou, dosud nebývalé každodenní životní potíže. Opět můžete se zaštiťovat tím, že takové důsledky jste nepředpokládal. Život Vám nyní ukazuje, k čemu jste přispěli. Nyní již víte, za co i Vy nesete odpovědnost.

Ptám se Vás, jako poslance zvoleného na kandidátce České sociálně demokratické strany, u kterého předpokládám alespoň určité sociální cítění, co nyní budete dělat?

Velmi Vás prosím, uvědomte si svou osobní odpovědnost za vše asociální, co v poslední době obyčejné lidi potkalo, za neštěstí, které se na ně valí, je masivně postihuje a která na ně ještě čekají, a vyvoďte z toho důsledky. I v Poslanecké sněmovně PČR máte určitou předlohu k jednání. L. Hovorka, poslanec za KDU-ČSL, hlasoval proti tzv. reformám, přestože ho celý lidovecký klub odrazoval od takovéhoto jednání. Nelze se vymlouvati tím, že jste zajistili zaměstnanecké stravenky a že jde více peněz do zdravotnictví. Bylo by to nedůstojné.

I Vy se můžete postavit proti dalším opatřením zhoršujícím život obyčejných lidí, i Vy v případě hlasování.o důvěře můžete hlasovat NE!

Od svého úmyslu Vám napsat jsem byl zrazován. Je to zbytečné, slyšel jsem kolem sebe. Myslím však, že můj hlas alespoň uslyšíte. Budete o něm uvažovat. Jsem jako Vy Moravan. Celý život jsem si vydělával na živobytí vlastníma rukama. K důchodu, ač jsem nemocný, si musím ještě přivydělávat, abychom s manželkou nějak vyžili. Jsem jako i Vy, jak předpokládám, sociálně cítícím člověkem, který z vlastního nelehkého života ví, jak důležitá je lidská, křesťanská solidarita. My, Moravané, snad všichni, někteří snad o tom snad ani neví nebo nechtějí vědět, máme v sobě alespoň něco z křesťanského cítění. To je další důvod, proč já, křesťanský sociál, se na Vás obracím v důvěře, že nebudu zcela oslyšen, že jste člověk, kterému není lhostejný nedostatek, nouze, utrpení starých nemocných lidí, ani těžké životní podmínky, v nichž by měly vyrůstat děti. Sliboval jste přece, že svůj mandát budete vykonávat v zájmu všeho lidu, čiňte tak , prosím.

Již koncem 19. století se na Moravě o sociálních demokratech a křesťanských sociálech zprvu opovržlivě říkalo, že jsou stejní, socan jako socan. Platí to ještě dnes? Pokud společně spatřujeme v těch nejchudších Krista, pak naše sociální úsilí, přes určité rozdílnosti, směřuje k sociální spravedlnosti.

Pokud z nějakých zvlášť závažných důvodů, o kterých nelze mluvit, nemůžete hlasovat proti vládě panské koalice, vzdejte se, prosím, mandátu, aby na Vaše místo mohl přijít skutečný sociální demokrat. A věci se dále vyvíjely v souladu s přáním a v zájmu většiny lidu, a nikoliv proti němu. Děkuji Vám za vše, co pro demokracii, obecné dobro a sociálně slabé učiníte.                                                                                                      Josef Brhel

 

Z článku „Tři důvody, proč se zúčastním sociálního fora“

Sander Dossani, ředitel sítě „50 let je dost“, nevládní organizace monitorující a kritizující činnost mezinárodních finančních a obchodních organizací (MMF,SB,WTO).

Zatímco volby v r. 2006 byly hmatatelným odmítnutím agendy Bushovy administrativy, jako obvykle běžný provoz – volební politika a prosazování drobných změn k pochybné legislativě – nefunguje. Chceme-li pro to důkazy, můžeme se jen podívat na pokračující zradu Demokratické strany ohledně financování války v Iráku. My, kdo žijeme ve Spojených státech, nemůžeme čekat na to, až Demokratické straně doroste páteř. Situace je příliš hrozivá.

Hyperkapitalistický systém, ve kterém žijeme, kde … 25% dělníků vydělá méně než životní minimum, je toxický. Vysává bohatství směrem nahoru a nechává za sebou obrovskou většinu. Protože obě politické strany musí dělat radost těm mega-bohatým, aby financovaly své kampaně, dělá systém frašku také z demokracie. Vládnoucím systémem v USA není demokracie, ale spíš dolarokracie, kde ti, kdo mají peníze, určují také pravidla.

Maximalizace zisku pro pár lidí se stala hnací silou naší ekonomiky a naší společnosti. Dopady tohoto na komunitu, na pracující lidi a na životní prostředí, jsou ničivé. Protože krátkodobý zisk se chrání jako svátost, jako jedině možné dobro, bohatě se vyskytují morální zvrácenosti, z nichž nejzřejmější je ta, že ekonomika USA si vede dobře  především pro ohromné vládní investice do nekonečné války.

Mocnosti, které udržují tento systém vykořisťování nejsou rozmanité; jsou to stále tytéž patriarchální eurocentristické síly, stavící zisk nade vše, které dělají ekonomická a politická rozhodnutí ovlivňující celé naše životy.

… musíme uznat, že mnoho z nás, kdo žijeme ve Spojených státech, žijeme relativně privilegovaný život. …Když se jiné společnosti přibližují k uskutečnění některých z těchto požadavků, ocitají se tváří v tvář zatvrzelé a násilné opozici, často za otevřených nebo skrytých zásahů vlády Spojených států. Jedním z mnoha příkladů je, když se  Chile v  roce  1973 rozhodla uskutečnit trochu rovnostářstější politiku zahrnující program bezplatného mléka pro děti, svrhly Spojené státy zvolenou vládu Salvadora Allendeho a dosadily brutální diktaturu Augusta Pinocheta, který v té zemi vládl 17 let. V tomto případě naše selhání v demokratickém procesu, naše neschopnost postavit se tehdejšímu prezidentovi R. Nixonovi nebo jeho poradci H. Kissingerovi (který, jak jsme se později dověděli, tuto operaci nařídil) a naše neschopnost se organizovat v solidaritě s chilským lidem, odsoudily tisíce lidí k smrti, mučení a bídě.  A Chile není zdaleka jediným příkladem toho, jak se Spojené státy vměšující demokratických procesů všude po světě: Vietnam, Kuba, Indonésie, Východní Timor, Angola, El Salvador, Nikaraqua, Irák a seznam pokračuje.

A seznam by zahrnul skoro každou zemi na světě, kdybychom přidali i ty země, které byly nuceny institucemi ovládanými Spojenými státy jako jsou MMF a SB, aby přijaly ekonomický systém, který zvýhodňuje mnohonárodní korporace oproti lidem vlastní země, kde malé procento obyvatel ovládá ohromnou většinu bohatství, zatímco chudí musejí vytrpět „tržní disciplínu“, což znamená žádné peníze pro školy, nemocnice a léky zachraňující život.

Musíme být poctiví a říci, že vláda Spojených států hrála a hraje ošklivou úlohu v podminovávání snah o smysluplnou demokracii a rovnost. Když se my, kdo žijeme ve Spojených státech, nepostavíme proti této síle, která je tak mocná po celém světě, kdo to udělá?                                                                        (Z anglického originálu přeložila mp.)

 

Expert OSN :  Výroba biopaliv vede k hladovění

Za „zločin proti lidskosti“ označil expert OSN Jean Ziegler výrobu biopaliv. Rozšířenější pěstování zemědělských plodin, které se pak využijí k výrobě biopaliv, podle něj zvyšuje ceny užitných plodin, pozemků a vody a znemožňuje chudým zemím přístup k základním potravinám.

Ziegler, zvláštní zmocněnec OSN pro právo na výživu, poukázal na to, že jen ceny pšenice se během jediného roku zdvojnásobily. Na růst cen tlačí i pěstování kukuřice, používané k výrobě etanolu nebo cukru. Udrží-li se tento trend, nebudou chudé země schopny dovážet více potravin pro své obyvatele.

„Je to zločin proti lidskosti, pěstovat na hospodářsky výnosné půdě potravinové plodiny, které potom spálí jako pohonné hmoty, prohlásil Ziegler.

Na Zemi v současnosti hladoví více než 800 milionů lidí.. Potravin je přitom dostatek. „Za hladovění mohou lidé. Je to problém přístupu, nikoliv přelidnění nebo nedostatečné produkce. Lidská rozhodnutí mohou situaci změnit.“(Týden.cz, 27.10.2007)

 

Šrámkovci sněmovali – 10 let trvání SJŠ

Uherský Brod – památné město jihovýchodní Moravy, svou polohou převážně na výšině, zvláště jeho historický střed. A po věky obranná pevnost proti vojskům nepřátel, tlačícím se tolikrát do naší země – Avaři, Maďaři, Tataři, Turci, uherští povstalci … . Ale i město, kde své mládí prožíval, ještě před strašlivou válkou třicetiletou, náš Jan A. Komenský, uznávaný světový učenec. Od sklonku 19. století a dále, vlastně do osudového roku 1948 – pověstná bašta křesťanského hnutí lidového. Vždyť zde pravidelně a úspěšně kandidovali ve volbách v časech monarchie přední vůdcové zmíněného hnutí – Hruban, ctihodný Stojan a Šrámek. Později stálý úspěch pro Šrámkovu ČSL, naposled v r. 1946, když tato křesťanská složka obdržela ze čtyř stran Národní fronty na okrese Uh. Brod 48,4%! hlasů voličstva.

Od historie zase k naší současnosti, neboť právě v tomto městě se v sobotu 20. října uskutečnila slavnostní akce k 10. výročí vzniku osvětové organizace – Sdružení J. Šrámka. Tady je od toho podzimu 1997 centrum činnosti této organizace. Tenkrát se sešli zástupci torza lidové opozice povstalé zvláště na sjezdu ČSL v Jihlavě v březnu 1992. Byli to zástupci Uherskobrodska, Kroměřížska, Novojičínska a měst Hodonína a Boskovic (ale např. už ne z  kdysi tolik opozičně naladěného okr. Zlín, když hlavní protagonisté to buď úplně vzdali, či vstoupili do sociálně demokratické strany); později se přidali zájemci i z Brna a Prahy. Řádně zaregistrovaná organizace, co občanské sdružení na Ministerstvu vnitra ČR, se už svým názvem jednoznačně přihlásila k světlému odkazu jména, života a činům Msgre Jana Šrámka, význačného křesťanského státníka. Právě v duchu jeho konání rozhodnuto uskutečňovat činnost s náměty cyrilometodějského vlastenectví, ale i sociálního zájmu o člověka, pro každého občana bez rozdílu. Nyní, s odstupem oněch deseti let, se hodnotilo, že vše nemohlo vyjít i přes zápal společenství nadšenců. I tak možno konstatovat, že se nám přece jen dařilo v přiblížení křesťanské osvěty pro zajímající se veřejnost; dále pamatováno na výročí osobností nám blízkých, když jim vzdán vhodným způsobem pietní hold. Sdružení J. Šrámka nacházelo i přátelské kontakty, zde uveďme Křesťanskosociální hnutí, Svaz bojovníků za svobodu, Společnost dr. E. Beneše a další subjekty. Bylo to statečné počínání, které ocenili nejen sympatizující, ale i veřejní činitelé – např. ing. Slavík, bývalý hejtman Zlínského kraje za KDU, br. Starosta Zelina za Orelskou župu Velehrad, hlavní představitelé města Uh. Brodu; také reprezentanti církevního života – probošt St. Krátký z Mikulova, zástupci dominikánského řádu, vedení děkanátu a další.

Samotná jubilejní akce soboty 20. října začala bohoslužbou v kostele Nanebevzetí Panny Marie, starobylého dominikánského kláštera (jeho počátek v polovině 13. stol.). Provázeni oblíbenou mešní písní Ejhle oltář, děkováno za veškerou zkušenost, vyslány prosby za živé i zemřelé členy sdružení, za příznivce, za dobro Vlasti i za mír a sociální spravedlnost mezi národy světa. V promluvě stařičký otec Bartoloměj OP nám svižně a zeširoka objasnil sociální nauku, jak nám ji předkládá církev od dávných věků až po zdůraznění v papežských encyklikách 19. a 20. století.

Druhou část akce SJŠ byla právě osvěta, určená veřejnosti. Tou se stala bezesporu přednáška povolaného historika prof. dr. Miloše Trapla z Olomouce. Už také tradičně v sále klášterního konventu nyní jsme vyslechli téma – Život a dílo olomouckého arcibiskupa ThDr. Leopolda Prečana (+ 1947), přítele Msgre Šrámka, velkého mecenáše moravské ČSL. Téměř hodinový hodnotný výklad nás přiměl k diskuzi, což zabralo zase asi celou hodinu.

Oslava SJŠ byla završena  v odpoledním čase vlastním aktivem sdružení, nejvyššího to řídícího orgánu. V příjemném prostředí restauračního sálu Domu kultury a v atmosféře bratrského porozumění zahájil zasedání předseda SJŠ br. ing. Josef Kapsa, uvítáním všech pozvaných, včetně hostů. Na úvod předal ocenění zasloužilým činovníkům za dlouholetou obětavost pro naše ideje. Ocenění obdrželi bratří: Bohuslav Bogar, emeritní předseda SJŠ, Uh. Brod, MUDr. Bernard Franta, Hodonín, Stanislav Štěpánek, Kroměříž, Stanislav Guryča, Suchá Loz u Uh. Brodu, místopředseda SJŠ, dále organizace SJŠ Mořkov, Novojičínsko.

Předsedající poté udělil slovo tajemníku SJŠ, br. Stanislavu Lukášovi, který přednesl hlavní referát. Ten obdobně poděkoval – zakládajícím i těm členům, kteří se začlenili postupně a vytrvali ve věrnosti dědictví otců a dědů. Dále řekl: „…my jsme si nedali zbytečně na štít našeho sdružení jméno zakladatelského vůdce křesťanského hnutí lidového – Msgre Šrámka., blahé paměti. Stále obdivujeme jeho sjednotitelské umění v kdysi rozvaděných křesťanských složkách u nás i jeho úsilí být prospěšní z křesťanského nadhledu dobru nového československého státu: vše to jistě i příklady pro dnešek! Ano, v příštím roce 2008, který obsáhne tolik památných výročí národa, asi na prvním místě výročí 90 let vzniku Československé republiky; ale nejinak i naše velké výročí – 90 let, co nejdříve na naší rodné Moravěnce, při vzájemném respektu našly shodu – Strana katolickonárodní, vedený dr Hrubanem, a Křesťanskosociální strana , vedená dr.Šrámkem, když už 21. října 1918, tedy týden před vznikem republiky, ustavena je Československá strana lidová. Dá-li Bůh a dočkáme se ve zdraví, také naše společenství si toto mimořádné výročí dějin určitě důstojně připomene …“.

Následně tajemník SJŠ rozebral vývoj v lidovém politickém hnutí po převratu r. 1989. Připomněl očekávání podstatné části členstva ČSL, že tato strana bude uskutečňovat středovou politiku dle vzoru Šrámkova – čili vlasteneckou a sociální! Po nešťastném sjezdu v Jihlavě, nové vedení už pod značkou KDU nasměrovalo svou politickou praxi zcela doprava; jak už řečeno, proti zkušenostem dřívějších lidoveckých generací. Tak to chápeme bohužel stále, leč věříme v nadějnou toleranci!

Řečník vzpomněl, že před 15 lety, v listopadu 1992 se právě v Uh. Brodě sešel ustavující sjezd Křesťansko sociální unie. Je faktem, že tato opoziční křesťanská strana, na níž se mnozí přítomní podstatně podíleli, zažila jen čtyři roky své činnosti; pro poraženectví některých iniciátorů, ale i stálou ekonomickou nedostatečnost, byla nucena ukončit svou činnost. Někteří to nevzdali a podíleli se na centristické snaze ČMUS, kde si ustavili i Křesťanskosociální sekci. Jenže ani tento pokus středových složek nevyšel; aby po debaklu ve volbách r. 1996, ČMUS – dosud parlamentní strana likvidovala. Pokusili jsme se ještě podílet na usmiřovací roli mezi moravskými politickými stranami, spíše marně. Nakonec už jen to pověstné torzo nejvěrnějších, většinou teď už bezpartijních křesťanů, se rozhodlo ustavit toto naše osvětové SJŠ.

Na závěr tajemník Lukáš komentoval (všem rozdaný) přehled činnosti, jak léta i události šly, od r. 1997 až k dnešku. Otevřenou diskuzí k přednesenému, též například církevně politické tématice, byla slavnostní akce ve svém programu vyčerpána. Ale naše odhodlání, neboť jak řekl závěrem aktivu SJŠ předseda br. ing. Kapsa, chceme v činnosti pokračovat – vždyť co přesvědčení Šrámkovci, tak budeme plnit i své křesťanské náhledy k dobru Vlasti – svého národa!

St. Lukáš, tajemník SJŠ, Uh. Brod      

 

Josef Plojhar – s odstupem doby

Tento kontroverzní a na svoji dobu vyznamný politik se narodil před 105 lety, 2. března 1902 (zemřel 5.11.1981) v národnostně smíšených Českých Budějovicích. Rodiče se přes německé příbuzenstvo vždy hlásili k české národnosti. Tyto vztahy pak daly zelenou pomluvám o „německém“ faráři. Vyrůstal v chudých poměrech malé domácnosti, kde byla často nouze o základní potraviny. Na přání rodičů vystudoval německé gymnázium a bohoslovecký seminář. Od mládí měl dobré organizační a řečnické schopnosti. Po svém svěcení r. 1925 se stal oblíbeným knězem postupně v Písku, Českých Budějovicích a Rudolfově. Populární byl především barvitým kázáním a v neposlední řadě charismatem své osobnosti.  Podle vlastních slov se vždy cítil být více politikem, než kaplanem.

Záhy se projevila společenská angažovanost, když napsal mnoho článků do katolického tisku v sociálním duchu, např. „Srdce Krista Krále musí ovládnout všechna srdce lidská a pak teprve nastane mír, pokoj, spravedlnost a pravá láska jednoho k druhému… Slavné zasvěcení se konalo a koná v palácích králů i prezidentů, jakož i v chatrčích tisíců dělníků.“

Od mládí byl v Československé straně lidové a již v roce 1936 byl zvolen členem českobudějovického okresního zastupitelstva. Měl na starosti zdravotnický odbor a Všeobecnou nemocnici. Po nacistické okupaci si ho gestapo brzy všimlo jako oblíbeného kněze  a veřejného činitele. Proto byl odstaven do Rudolfova u Českých Budějovic. Tam si pro něj přišlo začátkem války gestapo. Za „pobuřování“ a vlastenecká kázání byl vězněn v koncentračním táboře Buchenwald a Dachau. Zde se setkal v rámci odboje i s komunisty, např. i L. Kopřivou, s pozdějším ministrem státní bezpečnosti.

Po válce se stal předsedou krajské organizace ČSL v Č. Budějovicích a poslancem Národního shromáždění za Jihočeský kraj. V té době se nijak svými názory nevymykal demokratické politice ČSL. Naopak. Přestože katolická církev neviděla ráda kněze v politických funkcích, byl vybrán vedením strany a potvrzen episkopátem, aby se ucházel o vedoucí posty v politice.

Svou „realistickou“ politiku začal provádět až koncem roku 1947, když „pochopil“ nevyhnutelnost  komunistického puče. Vžil se do role zachránce ČSL i další existence katolické církve v Československu. Zařadil se tak k českým politikům, u kterých není jasné, zda se změnili v zájmu zmírnění důsledků neutěšené budoucnosti, nebo v zájmu udržení své moci. Tomuto  „poznání“ odpovídala i určitá vstřícnost komunistickému nátlaku v parlamentě ještě před převratem. Během únorových událostí souhlasil spolu s Aloisem Petrem (předseda ČSL v letech 1948-51), že v případě změny politického systému zůstanou loajální novým vládcům.  Po únoru 1948 se stal, již jako člen Ústředního akčního výboru Národní fronty, postupně ministrem zdravotnictví (1948-1968), místopředsedou a posléze předsedou ČSL (1951-1968), předsedou Celostátního mírového výboru katolického duchovenstva (později Pacem in tetros) a místopředsedou SČSP.

Po převratu se jednání mezi církví a státem postupně komplikovalo. Komunisté požadovali bezvýhradnou loajalitu a omezení pravomocí katolické církve. Plojhar zpočátku respektoval stanovisko římsko – katolické církve a snažil se bezúspěšně o dohodu s komunisty. Odvahu a zásadový postoj českého primase J. Berana však nesdílel. Jím byl zbaven kněžského svěcení, poté co odmítl akceptovat protestní nótu českých biskupů o svobodě církve a především požadavek, aby jako kněz nekandidoval na jednotné kandidátní listině do Národního shromáždění. Odmítl se rozhodnutí biskupské konference podřídit a shromáždil kolem sebe duchovní, kteří se chtěli dohodnout s komunisty za každou cenu. Nutno poznamenat, že přes otevřenou loajalitu k novým vládcům byl komunisty sledován. V záznamech MV je, že pomohl několika kněžím k útěku na Západ. Byl veden jako „pokrokový“, ale ne zcela spolehlivý. Plojhar sice ve svých projevech často skloňoval dobovou politickou frazeologii, ale v soukromí se vyjadřoval o komunistech s despektem.

Po smrti A. Petra se stal v lidové straně naprosto neomezenou autoritou. Platila rovnice: Plojhar rovná se ČSL. Svoji příslušnost k současnému režimu prokazoval i účastí na komunistických pitkách, kde budil v kněžském oblečení nezaslouženou pozornost. Zapíjel bezmoc českého člověka té doby, kdy nadvláda sovětského impéria se zdála být „na věčné časy“. Málokdo, pokud vůbec, ho však viděl opilého. Jeho velká postava dokázala absorbovat takové množství alkoholu, že to přivádělo v úžas i velící důstojníky sovětské armády v Č. Budějovicích.

Jeho způsobem přežití totality se stalo podle jeho slov: „ne katolická politika“, ani „politický katolicismus“, ale katolík v nové „lidově – demokratické společnosti“. On sám se považoval za levicového křesťanského sociála, který viděl nevyhnutelnost existence socialistického systému, kde však, jak vyznával, mají prostor i křesťané. Uznával autoritu Svatého otce a postupně pomáhal v době lepších mezinárodních kontaktů vymanit katolickou církev ze zahraniční izolace, když se v 60. letech její zástupci zúčastnili Druhého vatikánského koncilu. V Praze 1965 podpořil jmenování ThDr. Františka Tomáška za apoštolského administrátora v Praze. V rámci svých možností neodmítl pomoc členu strany, pokud byl za své členství perzekvován a nebyl v konfliktu s komunistickým režimem.

V roce 1968 byl zbaven předsednictvem ČSL vedení strany za dlouholetou kompromitaci s politikou komunistů. Po konci „Pražského jara“ již nezískal ztracenou pozici ve vedení strany a přežíval v poslanecké funkci.

Na J. Plojhara můžeme hledět také tak, že se za cenu spolupráce s komunisty podílel na záchraně ČSL i okleštěné role katolické církve v rámci komunistické diktatury. Bez zachování organizační struktury ČSL by se zřejmě strana nemohla po „sametové revoluci“ zapojit s potřebným důrazem do řešení společenských problému na politickém kolbišti a získat potřebný počet hlasů k účasti ve vládě.

PhDr. Bohumil Lukeš, dlouholetý archivář KDU-ČSL

 

Redakce vítá tento autorský počin, který je snad prvním krokem na cestě vedoucí k objektivně pravdivému historickému pohledu na život a činnost J. Plojhara. Rozhodně však je koncem vulgárního a pokleslého chápání tohoto politika jako „lidské zrůdy“.Takovýto politický primitivismus nemá nic společného s hodnotícím křesťanským pohledem, ať je již jakýkoliv. –red.

 

K situaci v KDU-ČSL

Z myšlenek PhDr. B. Lukeše:

„… chci zdůraznit, že současné vedení strany křesťansko-sociální tradice ignoruje. Křesťanský solidarismus, sociálně-tržní hospodářství, skutečný zájem o prostého voliče KDU-ČSL, většinou slušného křesťana, to je pro současné vedení něco z jiné planety. Ekonomové a bývalí bankéři se vyšplhali do funkcí po zádech prostých křesťanů v Čechách i na Moravě.

Ukázkou vztahu vedení strany k tradicím KDU-ČSL je odchod bývalého předsedy ing. Kalouska z mé přednášky k výročí úmrtí Msgre Šrámka, konané na Velehradě. Strana se kulatým výročím úmrtí našeho největšího politika oficiálně vůbec nezabývala…

Strana působí nevýrazně a programově zmateně.

Chybí zápal pro věc a nadšení křesťanů měnit společnost k lepšímu.

Pletichaření s touhou po moci, která čiší z našich představitelů, musí zmizet.

Nebudeme součástí ODS a ani přívěskem socialistů.

Každodenní zájem o problémy prostých občanů, kteří nás především volí, to je cesta z krize KDU-ČSL.“

 

A to dr. B. Lukeš ve svých úvahách nemohl  ani tušit, že novým předsedou KDU-ČSL se stane J. Čunek. Jeho příchod do uvedené stranické funkce, do vlády, kde se stal prvním místopředsedou a ministrem, se brzy  změnil z očekávání lepších příštích dnů pro stranu v postupný dlouhodobý pád, který ještě dnes není ukončen. Jeho možné důsledky nyní nejsme  schopni ani přibližně určit.

Zatímco Československá strana lidová, v době, kdy jejím předsedou byl jeden z největších našich křesťanských sociálů , dr. Jan Šrámek, se stala postupně všeobecně váženou sociálně-reformní, demokratickou a vlasteneckou stranou, tak v současnosti bohužel znatelně upadá.

Zjednodušeně řečeno mezi ČSL a KDU-ČSL je asi takový rozdíl, jaký existuje mezi J. Šrámkem a J. Čunkem. Všichni asi cítíme, že uvedená jména se vůbec nedají poměřovat. Proto prosme pro záchranu strany o nového Šrámka. – red. 

 

Američtí biskupové se vyjádřili k řešení nukleárního problému

Přestože „ vyhlídka iránského vyvíjení nukleárních zbraní je nepřijatelná“ vláda Spojených států musí vyčerpat každou možnost před řešením této situace vojenským zásahem, zdůraznil předseda Rady katolických biskupů USA pro mezinárodní politiku ministryni zahraničních věcí C. Ritzeové.

T.G. Wenski zdůraznil, že „použití moci musí být vždy posledním východiskem. „… porušení transparentnosti týkající se programu nukleární energie není důvodem pro vojenský zásah …“. Zdůraznil význam vzájemného dialogu ve snaze USA zabezpečit, aby Írán dodržoval mezinárodní právo v souvislosti s rozvojem nukleárního energetického programu.                                                                               (KŘESŤAN DNES, 11.11.2007)

 

Rezoluce o perzekucích, ohrožujících křesťanské komunity na Blízkém východě a

jiných částech světa

Slovenská europoslankyně Anna Záborská spolu s několika kolegy z frakce Evropských lidovců EPP-ED Evropského parlamentu předložili návrh rezoluce o vážných událostech, ohrožujících existenci křesťanských komunit na Blízkém východu a v jiných částech světa.

V některých zemích Blízkého východu žijí křesťané v extrémně nebezpečných podmínkách, jsou perzekuováni v Sudánu a Darfúre a stále častější jsou pokusy o jejich fyzickou likvidaci v Iráku a v jiných zemích. Jde o strategii zničení celé populace se starou křesťanskou tradici, pokus o etnické čistky s cílem změnit náboženskou geografii míst, kde po staletí fungovala náboženská pluralita. …

Proto Evropský parlament vyzývá Evropskou komisi a Evropskou radu na podniknutí všech nevyhnutelných diplomatických a jiných opatření na podporu a ochranu křesťanských komunit v zemích, kde jsou v ohrožení. (KŘESŤAN DNES, 11.11.2007)

 

Redakce prosí čtenáře, aby srovnali tuto námi publikovanou část návrhu rezoluce s obsahem článku „Mezinárodní mlčení o irácké humanitární krizi je třeba prolomit,“ uveřejněném v tomto čísle KS str.24 (jde o text Informační služby Světové rady církví) a  sami zhodnotili uveřejněné části obou textů. Děkujeme! –red.   

 

Vážení přátelé, uzavíráme XVI. ročník Křesťanského sociála, tiskoviny, která spatřila světlo světa již na počátku existence samostatné Československé republiky. Její obsah odrážel přání i naděje tehdejší doby, jak svědčí následná citace: „ Čsl. strana lidová je stranou sociální, stranou širokých vrstev lidových, i když nemá sociální svůj charakter v titulu přímo vyjádřený. Křesťanský socialismus , snaha o sociální spravedlnost křesťanskou, křesťanská demokracie poctivá a přímá – toť náš zářivý ideál, toť cíl našeho snažení i v novém politickém útvaru stranickém.“

Abychom se alespoň málo přiblížili k našim zapáleným křesťanskosociálním a lidoveckým předchůdcům, snažme se více o to! Vzpomeňme, jak někteří křesťanští sociálové přišli na sjezd v Litomyšli v roce 1894. Téměř bez prostředků, s botami přes rameno, aby si je ušetřili, šli pěšky na zakládající sjezd Křesťanskosociální strany. V duchu těchto tradic se na vás, vážení přátelé, opět obracíme s prosbou o každoroční finanční příspěvek. Do Křesťanského sociála přikládáme poštovní poukázku. Je na vás, zda se rozhodnete přispět a jakou částku nám pošlete. Kdo je v tíživých životních podmínkách, přispěje až bude moci. Naše tiskoviny sociálně slabým budeme samozřejmě i dále posílat. Stále živé solidární vztahy mezi námi to umožňují. Děkujeme i za sebemenší příspěvek.-red.

 

Vážení přátelé, milostiplné Vánoce a Boží požehnání v roce 2008 Vám přeje redakce.

POKOJ A DOBRO VŠEM!

Vydává ÚV KSH. Uzávěrka tohoto čísla byla 14.11.2007. Kontaktní adresa:dr. O. Tuleškov, Na Čihadle 18, 160 00 Praha 6.

Naše webová stránka: www.ksl.wz.cz, E-mail: Vydavatel@seznam.cz