Křesťanský sociál

září, říjen 2008

Z Washingtonské deklarace

„V této vážné chvíli … my, československá Národní rada, uznaná vládami spojeneckými a vládou americkou za prozatímní vládu československého státu a národa, v plném souhlasu s prohlášením českých poslanců , učiněným v Praze dne 6. ledna 1918, a vědomi si toho, že federalizace a tím více autonomie neznamenají ničeho pod habsburskou dynastií, činíme a prohlašujeme toto naše prohlášení nezávislosti.

Činíme tak, poněvadž věříme, že žádný národ nemůže být nucen žít pod svrchovaností, které neuznává, a poněvadž máme vědomí a pevné přesvědčení, že náš národ nemůže se volně vyvíjet v habsburské lži-federaci, která není než novou formou odnárodňujícího se útisku, pod ním ž jsme trpěli minulá tři století…

Činíme toto prohlášení na základě našeho historického a přirozeného práva. Byli jsme samostatným státem již od sedmého století a r. 1526 jako samostatný stát, sestávající z Čech, Moravy a Slezska, spojili jsme se s Rakouskem a Uhrami v obrannou jednotu proti tureckému nebezpečí. Nikdy jsme se v této konfederaci nevzdali dobrovolně svých práv jako samostatný stát. Habsburkové porušili svou smlouvu s našim národem, nezákonně překračující naše práva a znásilňující ústavu našeho státu, kterou sami přísahali zachovávat, a my proto odpíráme zůstat déle součástkou Rakouska-Uherska v jakékoli formě.

Požadujeme pro Čechy právo, aby byli spojeni se svými slovenskými bratry ze Slovenska, kdysi součástky našeho národního státu, odtržené později od našeho národního těla a před 50 lety vtělené v uherský stát Maďarů, kteří nevylíčitelným násilím a krutým útiskem podrobených plemen pozbyli veškerého mravního a lidského práva vládnout komukoliv, kromě sobě samým.

Svět zná dějiny našeho zápasu proti habsburskému útisku, zesílenému a v systém uvedenému dualistickým vyrovnáním rakousko-uherským z roku 1867. Tento dualismus je toliko nestoudnou organizací hrubé síly  

vykořisťování většiny menšinou; je to politický úklad Němců a Maďarů proti našemu vlastnímu národu, stejně jako proti jiným slovanským a latinským národům monarchie. Svět zná historii našich práv, kterých Habsburkové sami neodvážili se popírat. František Josef uznal opětovně nejslavnějším způsobem svrchovaná práva našeho národa. Němci a Maďaři postavili se na odpor tomuto uznání a Rakousko-Uhersko, sklánějíc se před Pangermány, stalo se kolonii Německa  a jako jeho předvoj na východě vyvolalo poslední balkánský konflikt stejně jako nynější světovou válku, kterou Habsburkové počali sami, bez souhlasu zástupců lidu.

Nemůžeme a nechceme nadále žít pod přímou nebo nepřímou vládou těch, kdo znásilnili Belgii, Francii a Srbska, chtěli být vrahy Ruska a Rumunska, jsou vrahy desetitisíců občanů a vojínů naší krve a spoluviníky bezpočetných nevýslovných zločinů, spáchaných v této válce proti lidskosti těmito dvěma degenerovanými a neodpovědnými dynastiemi. … Habsburská dynastie, zatížená nesmírným dědictvím chyb a zločinů, je stálou hrozbou světovému míru a my považujeme za svoji povinnost k lidstvu a civilizaci přispět k jejímu pádu a zničení.

Odmítáme svatokrádežné tvrzení, že moc dynastie habsburské a hohenzollernské je původu božského, odpíráme uznati božské právo králů. Náš národ povolal Habsburky na český trůn ze své svobodné vůle a tímtéž právem je sesazuje. Prohlašujeme tímto habsburskou dynastii ze nehodnou, aby vedla náš národ , a upíráme jí veškerá práva vládnout československé zemi, která, to zde nyní prohlašujeme, bude od nynějška svobodným a nezávislým lidem a národem.

…Československý stát bude republikou. Ve stálé snaze o pokrok zaručí úplnou svobodu svědomí, náboženství, vědy, literatury a umění, slova, tisku a práva shromažďovacího a petičního. Církev bude odloučena od státu. Naše demokracie bude spočívat na všeobecném právu hlasovacím; ženy budou postaveny politicky, sociálně a kulturně na roveň mužům. Práva menšiny budou chráněna poměrným zastoupením; národní menšiny budou používat rovných práv. Vláda bude mít formu parlamentární a bude uznávat zásady iniciativy a referenda. Stálé vojsko bude nahrazeno milicí.

Československý národ provede dalekosáhlé sociální a hospodářské reformy; velkostatky budou vyvlastněny pro domácí kolonizaci; výsady šlechtické budou zrušeny…

Naše ústava postará se o účinnou, rozumnou a spravedlivou vládu, která vyloučí jakékoliv zvláštní výsady a znemožní třídní zákonodárství.

Demokracie porazila teokratickou autokracii. Militarismus je zničen – demokracie je vítězná – na základech demokracie lidstvo bude reorganizováno. …“.

Dáno v Paříži, dne 18. října 1918

Profesor T. G. Masaryk, předseda ministerské rady a ministr financí,

Generál dr. M. Štefánek, ministr národní obrany,

Dr. Edvard Beneš, ministr zahraničních věcí a ministr vnitra.

( Dokument je datován v Paříži jako oficiálním sídle prozatímní československé vlády, ale sestavil ho Masaryk za pomoci svých amerických spolupracovníků ve Washingtonu, kde jej též oficiálně předal americké vládě.

Washingtonské deklaraci se přičítá vliv na znění nóty americké vlády téhož data, v níž jsou odmítnuty mírové nabídky Rakouska-Uherska se zdůrazněním, že autonomie již není dostatečným podkladem k jednání.)

Washingtonská deklarace je jedním z nejvýznamnějších dokumentů našeho novodobého státu. Obsahuje  hodnocení úlohy Habsburků jak v našich, tak v evropských dějinách, vlivu Pangermánů na vývoj našeho národa i ničivou roli, jíž sehrálo Maďarsko v historii Slovenska.

Dokument obsahuje i základní programové cíle nového československého státu. Byly schopny je beze zbytku naplnit zakladatelské a následující generace? Pokud ne, snažme dědictví otců zakladatelů nejen věrně a plně zachovávat, nýbrž i v našem putování dějinami jej dále naplňovat! Bude to  nejlepší způsob, jakým můžeme vzpomenout 90. výročí vzniku československého státu. (-red.)

Z projevu T.G. Masaryka u příležitosti 10. výročí vzniku Československé republiky

„…Je tomu deset let, co vykoupený národ vzal do svých rukou správu věcí svých; je tomu deset let, co se ukončil odboj nikoliv čtyřletý, ale staletý – odboj proti cizovládě, nesvobodě; odboj, který byl částí obecného zápasu o lepší, svobodnější, demokratičtější řád světa. Nemůžeme dnes nevzpomenout na všechny ty, kdo před námi národ budili a byli nám za rakousko-uherského utlačení vzorem odrakouštění. …

Zbudování republiky opravdu demokratické je akt velké víry: víry v právo a spravedlnost, víry v dějinné poslání, víry v budoucnost. Tu víru máme a proto můžeme oživit ducha radosti a lásky, se kterou jsme před desíti lety stanuli na prahu vlastního domova. … Tehdy jsme viděli před sebou ráj na zemi; ale ráj na zemi není nikdy hotov a ukončen, je v nás jako dobrá vůle, jako vzájemná služba, jako žízeň po spravedlnosti a především jako láska, účinná láska k našim spoluobčanům a ke všem lidem dobré vůle. Máme svůj stát k tomu, abychom v něm usilovali o nejlepší řád, řekl bych o království boží; …

Po tak vysilující válce všecky státy, i vítězné potřebují klidu a míru k nápravě velkých škod. Pacifismus je po světové válce nejen ctností, nýbrž životní potřebou…

Nový stát zejména přebírá správní funkce ve vývoji hospodářském a sociálním. …láska k bližnímu, humanita v demokracii není již jen filantropií a almužnictvím, nýbrž odhodláním umožnit každému občanu slušné živobytí zákonodárstvím. Demokracie není jen politickou, nýbrž také hospodářskou a sociální… byl jsem potěšen prohlášením, že náš stát musí být státem národní a sociální spravedlnosti, stejně jako naše politika navenek musí být důslednou politikou míru. …“

Kdo vlastně vyhlásil samostatný náš český a slovenský stát?

Míjel prvý týden horečně vzrušeného života v ústředním Národním výboře v Praze od věkopamátného 28. října 1918.

Hlavní denní práce zas vykonána. Na chvíli nastal v prezidiálním saloně jakýsi předvečerní klid. Hovořil jsem – tou dobou od prvních okamžiků státního převratu pořád ještě jediný Moravan činný v Národním výboře ústředním tehdy i nejvyšší státní exekutivě národa – s panem prezidentem Švehlou. Do salonu – tehdy úřadoval Národní výbor v paláci harrachovském v Jindřišské – vkradl se tichounce jeden z volontérů, úředníků Národního výboru, dr. Štěch: „Smím vyrušit? Aspoň na chvíli? Prosím, pánové, kdo vlastně vyhlásil samostatný český náš stát? A kde se to stalo? Nikdo mi to neví povědět a pro historii přec nutno věc zachytit!“

Zamysleli jsme se oba členové Národního výboru. Prezident Švehla začal ovšem první odpovídat. Já doplňoval a p. dr. Štěch psal.

Kdo ten náš stát vyhlásil? Jak se to dálo? Slavnostně vlastně a formálně nikdo v Praze z  Národního výboru 28. října státní samostatnosti neprohlašoval. Nebo lépe všecek lid to činil po celé Praze před polednem a o polednách a Národní výbor jako celým národem zřízená a uznávaná nejvyšší autorita se živelnému hnutí hned postavil v čelo, aby je vedl bez nepokojů a krveprolití a bez kolísání a nebezpečí pro celý národ.

První proklamace Národního výboru, na níž jsme se před polednem ještě v původních místnostech Národního výboru v Obecním domě u Prašné brány usnášeli, vlastně jen regulovala náhle všude rázem propuklé vědomí státní samostatnosti. Cílem proklamace byl důstojný klid, hodný sebevědomého národa, po staletí zas osamostatněného… .

Dr. Jan Šrámek, Den, 28. října 1919

Jan Šrámek – demokrat, vlastenec a sociál

Je bezpochyby, že Jan Šrámek patřil k „mužům 28. října“. Nově vzniklou Československou republiku považoval za stát, s kterým se nejen on, ale i celá Československá strana lidová, ztotožnila.

V rámci strany vystupoval proti těm, kteří  se nemohli smířit se zánikem Rakousko-Uherska. Lidovecké hnutí, u jehož zrodu stál, viděla svou perspektivu v rámci ČSR. Bylo nepochybně zcela státotvorné. Když němečtí křesťanští sociálové usilovali o bližší spolupráci s ČSL, byl to především J. Šrámek a jeho spolupracovníci, kteří jejich námluvy odmítali. Dobře totiž viděli jejich odstředivé snahy, které představovaly určitý stupeň nebezpečí pro územní celistvost republiky. Marně si tito křesťanští sociálové stěžovali, že nacházejí větší pochopení u českých sociálních demokratů než u lidovců. Šrámek zásadně odmítal spolupráci se všemi, jejichž vztah k republice budil nedůvěru.  To byl také jeden z hlavních důvodů, proč ČSL přerušila spolupráci s Hlinkovou slovenskou ludovou stranou. Ale nejen to! Lidovci šli na Slovensko přes hlavy luďáků a založila zde samostatnou zemskou organizaci ČSL.

V době první republiky, zvlášť výrazně od počátku třicátých let, byla ČSL stranou drobných českých lidí, která obhajovala jejich zájmy. Sociálnost snažení J. Šrámka, podobně jako jeho vlastenectví, vyrůstalo z jeho osobních zkušeností z doby jeho mládí. Prožil těžký život chudého studenta, jako kaplan v Novém Jičíně byl Němci i fyzicky napadán. Nelze proto z jeho života vyloučit úsilí o sociální spravedlnost a vlastenectví, které jej provázeli po celou jeho pozemskou pouť.

Po odchodu T.G. Masaryka z funkce prezidenta republiky byl to opět především Šrámek a několik dalších funkcionářů ČSL, kteří se zcela zásadním, a můžeme říci i rozhodným způsobem, zasloužili o zvolení dr. E. Beneše prezidentem republiky a udržení demokracie v republice. Od té doby  vztahy mezi dr. Benešem a Šrámkem byly více než přátelské.

V době ohrožení republiky německým nacismem a následně i zfanatizovanými pohraničními Němci se postavil, jako celá Československá strana lidová, na obranu republiky, demokracie. V době zářijové krize ve vládě J. Šrámek zaujal následující stanovisko: „ … prohlásil, že byl do poslední chvíle pro hájení našich hranic, a to i v tom případě, kdyby bylo Československo osamoceno, neboť předpokládal, že Francie i Rusko budou do války strženy. …Pan ministr pro sjednocení zaujímá znovu stanovisko již učiněné v politickém komitétu, totiž že nemůže dát formálně souhlas k francouzsko-britskému ultimatu, neboť k formálnímu schválení není vláda oprávněna; podle ústavy má toto právo parlament a vyžaduje se 3/5 kvalifikovaná většina. … Nelze proto formálně schváliti návrh západních velmocí, ježto je to kompetence parlamentu.“ (Z protokolu o zasedání vlády ze dne 21. září 1938)

Vzpomeňme však celou řadu dalších lidoveckých činitelů, na jejich vlastenecké postoje před i po Mnichovu. Kolik z nich bylo v německých koncentračních táborech a věznicích. Vzpomínku na vroucné, burcující vlastenecké vystoupení B. Staška na svatovavřinecké pouti na Domažlicku v r. 1939 nesmíme nikdy zapomenout. Hrdinství jeho i dalších kněží v boji s nacismem je příkladné. Prosím, přečtěte si pozorně brožurku „Československá strana lidová v období Mnichova“, která dokládá vřelou lásku k vlasti snad celé lidovecké rodiny. Již fakt, že část současné lidovecké elity se o vlasteneckém protiněmeckém zápase téměř nezmiňuje, svědčí o mnohém.

V době druhé světové války zastával J. Šrámek funkci předsedy československé londýnské vlády. Dr. Procházka se v exilu zúčastnil na tvorbě dekretů prezidenta republiky. Na nich jsou podpisy i pozdějších lidoveckých ministrů československé vlády v osvobozené republice.

Vedení ČSL bylo i pro konfiskace majetku Němců, Maďarů, zrádců a kolaborantů, bylo zcela jednoznačně pro odsun Němců. Tyto kroky, které byly zcela  v souladu s rozhodnutím vítězných protinacistických mocností a mezinárodním právem, plně podporovala zdrcující většina našeho národa. F. Hála výslovně vítal opatření, která znemožnila proněmecké zrádcovské šlechtě  ujmout se jejich dřívějších majetků.

Když někteří činitelé rozpuštěné agrární strany hledali u prezidenta Beneše radu, do které strany by měli vstoupit, vyjádřil se pan prezident v tom smyslu, že Šrámkova lidová strana je mnohem socialističtější než celá národně socialistická strana. Ano, tehdy vliv křesťanskosociálních myšlenek, které vytvářely soustavu křesťanského socialismu, byl v ČSL  stále značný.  

Uvedené skutečnosti, můžeme říci naše demokratické, vlastenecké a sociální tradice, jsou mnohdy jednáním části vedoucích funkcionářů současné KDU-ČSL nejen přehlíženy, ale i pošlapávány. Deficit vlasteneckého, sociálního a demokratického cítění těchto elit je až zarážející.  Jejich blízkost a vstřícnost některým tzv. sudetoněmeckým požadavkům, postupné odcizování, až na několik málo výjimek, principům sociální spravedlnosti a demokracie, je pobuřující. V těchto souvislostech není divu, že se vyskytují i snahy přepisovat dějiny strany. Nakolik jsou v pozadí uvedeného německé zájmy a peníze, které poskytují především některé německé nadace, např. Nadace Konráda Adenauera, Nadace Hanse Seidla, mohu odvozovat jen ze svých dřívějších osobních znalostí, zejména i z osobních jednání s některými představiteli jmenovaných nadací, a dále jen tušit.

Křesťanskosociální hnutí na křesťanskosociální a původní lidovecké tradice navazuje. Věříme, že projevy zpátečnické politiky současné ČSL  jsou dočasné. Přesto jsme povinni takovouto politiku kritizovat, což jsme dosud činili jen ojediněle a povrchně. Je nám totiž  velmi těžce, když  tak děláme. Hrozí však nebezpečí, že někteří straničtí „vůdci“ vedou stranu k zániku. Nezapomeňme na slova dr. Jana Šrámka, která pronesl v roce 1946, když část funkcionářů se snažila přetvořit ČSL ve stranu liberální, že ČSL, pokud přestane být sociální, ztratí smysl své existence. Nelze souhlasit ani snahami o splynutí ČSL s ODS. Vzpomeňme si, jaké výsledky přineslo „sjednocení“ bendovské Křesťansko-demokratické strany s ODS. Několik funkcionářů dřívější KDS má zajištěnou existenci. Pokud o takovouto existenční jistotu někteří funkcionáři ČSL usilují, pak jde pouze o jejich osobní snažení. Takovéto cíle strana téměř se sto třicetiletou historii nikdy nemůže přijmout za své.

KSH ač není početné, ani bohaté bude usilovat alespoň o uchování povědomí o vlasteneckých, demokratických a sociálních tradic, které formulovaly křesťanští sociálové a lidovci  již  v 19. věku a počátkem 20.  století, a následné generace našich předchůdců je předávaly vždy generaci nastupující. Budeme toho schopni? Pokusme se o to společně!

KSH je občanské sdružení, tedy nikoliv  politická strana nějak konkurující ČSL, které chce v současnosti i v budoucnosti volně patřit k těm společenským silám, jimž je vlastní vlastenectví, úsilí o sociální spravedlnost a snahy o reálnou zastupitelskou demokracii systémově prohlubovanou o formy demokracie přímé, jímž je vlastní snažení o zachování světového míru a dodržování norem mezinárodního práva. Zdůrazňujeme, že demokracii chápeme v benešovském duchu. V plnosti těchto snah spatřujeme naplňování našeho křesťanského cítění.

Dr. O. Tuleškov, předseda KSH

„Co slíbíte a řeknete své matce české? Slibme ji a přísahati budeme v této památné chvíli jménem svým a všeho českého lidu, že ji nikdy neopustíme, nezradíme … Přísahati budeme, že svou prací, svorností, národní jednotou… postavíme opět vlast svou na onen stupeň cti, blahobytu a slávy, jakou prožívala v nejslavnější své minulosti.“ (Z kázání Msgre B. Staška,  na pouti u sv. Vavřinečka u Domažlic. I za toto vlastenecké kázání byl Stašek již v září 1939 poslán nacisty do koncentračního tábora, odkud se vrátil s podlomeným zdravím a v roce 1946 na následky útrap věznění zemřel.)

Vážení přátelé,

všichni již víme, že český tisk v německých rukou se pokouší ovlivňovat naše myšlení a rozhodování ke škodě našich národních zájmů. Proto nám neříká celou pravdu, často nás dezinformuje a manipuluje s námi.

Alternativní skutečně český tisk tvoří řada nejrůznějších samizdatů. Mezi ně již téměř 17 let patří i naše křesťanskosociální tiskoviny, Křesťanský sociál a řada dalších titulů, z nichž jen základní řada již obsahuje  255 titulů. Můžeme vycházet především díky Vaší finanční i jiné podpoře. Zachovejte nám svou přízeň i nadále. Pište nám, posílejte nám, prosíme, každý podle svých možností, připomínky i peněžní příspěvky. 

Místní důvěrníky prosíme, aby i nadále pokračovali, v závislosti na podmínkách toho či onoho místa, v rozšiřování našich tiskovin ve svém okolí. Pokud můžete dále kopírujte některé naše tituly.

Naše webová stránka, která má adresu www.ksl.wz.cz, není ještě plně využita. Navštíví ji jen něco málo přes 300 čtenářů měsíčně, z nichž mnozí si podle vlastního výběru některé tituly stahují a dále šíří. Upozorněte, velmi prosíme,  své známé na naši web. adresu. Některé spřátelené organizace, s našim souhlasem, mají určité naše tituly na svých web. stránkách. I tak naše tiskoviny se dostávají do rukou dalších čtenářů. Ani tato skutečnost nás však nemůže vést k uspokojení. Pokusme se zvýšit počet návštěvníků na naší web. stránce. Budeme úspěšní, budeme-li vytrvalí.

A ještě nutné upozornění. Ne vždy jsou publikované názory a stanoviska v souladu s názory redakce. Autor, publikující i pod pseudonymem nebo značkou, a překladatel odpovídá za své dílo, i za správnost údajů v něm obsažených.

Křesťanským sociálem se jedinec stává nikoliv vyplněním a podpisem nějaké přihlášky, ale svou činností. Nám vždy byla vlastní drobná práce mezi lidmi. Pokračujme v ní! Snažme se o stabilně dobré vztahy  nejen se subjekty nám blízkými!  red.

Nevšední zájem o naše publikace

V Německu pracuje velká a finančně dobře zajištěná Německá knihovna v Lipsku, byla založena před 95 lety a shromažďuje veškeré publikace vydané v německém jazyce doma i v zahraničí. Od roku 1941 dokonce i v cizích jazycích, pokud se dotýkají německých dějin. To bylo ovšem v době, kdy v Německu vládl Adolf Hitler, a nelze vyloučit, že z těchto otevřených informačních zdrojů, které není nutno zajišťovat špionážní cestou, čerpala i německá rozvědka.

Dnes, předpokládám, je situace jiná a uvedený ústav soustřeďuje veškerou literaturu k dějinám Německa a také ze sousedních států, pokud se dotýkají v něčem historie Němců a Německa. Patrně zásluhou internetu a výměnou informací s Národní knihovnou České republiky v Praze, zjistili knihovníci v Lipsku, že v péči Křesťanskosociálního hnutí se u nás vydávají publikace, které se bezprostředně dotýkají  německé reality. Napsali si o ně a také je dostali.  Výslovně si přáli zaslat publikaci Dnešní aktuální otázky česko-německých vztahů, dále Henleinofašismus v pohraničí do roku 1938, Germánská negativa v českých dějinách 7.-12. století a též Působení nacistické strany v českomoravském pohraničí do roku 1945.

Mohu na závěr ještě podotknout, že do Lipska šly i další naše publikace. Byly v češtině, patrně to dnes již nikomu nevadí, ani v Lipsku.

Prof. PhDr. Jiří Frajdl, CSc.

K 90. výročí vzniku Československé republiky jsme opětně vydali publikaci, obsahující statě: Symbolika dvacátého osmého září a symbolika dvacátého osmého října, autor Ing. Dalibor Plichta, Politické proměny symboliky svatováclavské tradice a tradice 28. října v moderních československých a českých dějinách, autor Prof. PhDr. Jan Rataj, CSc., Ke sporům o dějinné místo 28. října 1918 od autora   Doc. PhDr. Luboše Kohouta,CSc.

Tato již několikátá reedice tohoto významného titulu  dovedla celkový počet jeho výtisků k 2250. Jde o zatím o největší počet výtisků, který dosáhl nějaký námi vydaný titul. –red.

Václav Klaus:

Zase se už hraje zástupná hra

Říci, že jsem posledními událostmi na Kavkazu znepokojen, by bylo nepřesné. Nevyjasňovalo by to dostatečně silně pocity, které z celé věci mám. Toho, co se stalo v Gruzii, se doslova hrozím. Tím mám na mysli jak věc samu, tak to, jak je politicky a mediálně uchopena a interpretována.

Začít vojenské dobrodružství, při němž ve velkém počtu umírají civilisté, je špatné a nepřijatelné vždycky, ale vyvolat něco takového právě teď, na okraji Evropy, v den zahájení olympiády, je nepřijatelné dvojnásob, i když jde o konflikt, jehož kořeny sahají staletí zpátky. V zodpovědnosti za vyvolání války je role gruzínského prezidenta, vlády a parlamentu neoddiskutovatelná a evidentně fatální.

Odmítám pokrytectví, které říká „už se stalo, neptejme se proč, nyní je třeba najít řešení“. Pokud pravdivě neřekneme, kdo konflikt začal a co tím sledoval, spravedlivé a trvalé řešení nenalezneme. Jenom budeme na další a další výbušná místa ve světě umisťovat vojenské „mírové“ sbory (Irák, Bosna, Kosovo, Dárfur), které problémy pouze konzervují. Neřeší je a odkládají je na pozdější dobu. Paralely s minulostí se nabízejí, ale jsou v detailech a jednotlivostech vždy poněkud nepřesné. Základní koncept zůstává stejný.

Samozřejmě je nejprve nutné okamžitě zastavit válečné operace všech zúčastněných stran. Dlouhodobější řešení celého problému však není možné postavit na lži – byť by nám či našim spojencům z aktuálních mocenských či dlouhodobě strategických zájmů vyhovovala.  Není možné lhát sobě a veřejnosti. Nevyplatilo se to v Iráku, na Balkáně a na dalších konfliktních místech, nevyplatí se to ani v Gruzii. Je to nejenom pokrytecké, ale ze všech hledisek i velmi nebezpečné.

Je alarmující a smutné, když vidíme, že zahraniční angažovanost nesleduje řešení útrap místního obyvatelstva, ale své vlastní strategické cíle. Kavkaz je však především domovem lidí. Neměl by nikomu sloužit jako záminka pro mezinárodní politiku.

Válka minulého víkendu nemá kořeny v minulém týdnu. Jde o bolestný a dlouhodobě neřešený problém, se kterým si neporadily žádné kavkazské režimy v minulosti. Klid zbraní je nutnou podmínkou, aby strany zúčastněné na konfliktu tyto staré problémy začaly řešit vzájemným jednáním a to především vlastními silami a ne v režii těch, kdo sledují své vlastní zájmy.

Článek ze serveru www.klaus.cz

Gruzínci se distancují od agrese Saakašviliho režimu

Gruzínský mírový výbor, který žádá světovou veřejnost, aby neztotožňovala současné gruzínské vedení s obyvatelstvem Gruzie, ve svém prohlášení z 11. srpna 2008 uvádí:

Gruzie se opět dostává do situace chaosu a krveprolévání. Na gruzínské půdě opět, s obnovenou silou, vypukla další válka mezi bratrskými národy. K našemu velkému zklamání, výzvy Gruzínského mírového výboru a předních pokrokových osobností Gruzie na zhoubnost charakteru militarizace země  a nebezpečí profašistické a nacionalistické politiky, neměly žádný účinek.

Gruzínská vláda znovu zorganizovala krvavou válku, když si myslela, že má podporu některých západních zemí a regionálních i mezinárodních organizací. Tentokrát potrvá celá desetiletí, než se zbavíme hanby, valící se na současné mocipány, vládnoucích gruzínskému obyvatelstvu.

Gruzínská armáda – vyzbrojená a vycvičená americkými instruktory  a používající americkou výzbroj – připravila městu Cchivnali barbarskou zkázu. Bombardování usmrtilo osetské civilisty, naše bratry a sestry, děti, ženy a staré lidi. Přes 2000 obyvatel města a jeho okolí  ztratilo život. Zahynuly též stovky civilistů gruzínského původu – v zóně konfliktu i na ostatním území Gruzie.

Gruzínský mírový výbor vyjadřuje hluboký soucit příbuzným a přátelům těch, kteří ztratili život.

Odpovědnost za tuto válku proti bratrům, za smrt tisíců dětí, žen a starých lidí, obyvatelů Jižní Oseti a Gruzie, plně nese současný prezident, parlament a gruzínská vláda.

Nezodpovědnost dobrodružství Saakašviliho režimu nemá hranice.

Není pochyb, že gruzínský prezident a jeho tým jsou zločinci a je třeba je popohnat k odpovědnosti. Gruzínský mírový výbor, spolu se všemi pokrokovými stranami a sociálními hnutími Gruzie, učiní vše pro to, aby  organizátoři této monstrózní genocidy byli přísně a spravedlivě potrestáni.

Gruzínský mírový výbor vyhlašuje a žádá, aby veřejnost  neztotožňovala současné gruzínské vedení s obyvatelstvem Gruzie, s gruzínským národem a apeluje, aby gruzínské obyvatelstvo podporovala  v zápase proti zločinnému Saakašviliho režimu.

Apelujeme na všechny gruzínské síly, sociální hnutí a gruzínské obyvatelstvo, aby se sjednotily a osvobodili zemi od rusofobního a profašistického protilidového Saakašviliho režimu.

Saakašvili se dostal pod tlak opozice

Ještě v nedávných dnech nás gruzínský prezident ujišťoval, že Gruzínci stojí za ním. Dnes víme, že lhal, že to není pravda.  Netrvalo ani týden od veřejné výzvy známých osob Gruzie, vyzývajících k široké veřejné diskusi o příčinách války, a nyní stojí Saakašvili pod tlakem politické opozice, která zpochybňuje jeho legitimitu k dalšímu vedení země.

„Saakašvili nemá žádné morální ani politické právo být vrchním velitelem a prezidentem této země,“ řekl geolog David Gamkrelidze, šéf opoziční neokonzervativní strany Nová pravice. Vzrůstá tlak na uspořádání předčasných parlamentní a prezidentské volby. (Zpracováno podle internet. materiálů)

JUDr. Ján Čarnogurský: Saakašvili potrestaný, USA poražené

Zvířený prach okolo gruzínského útoku na Jižní Osetii, a co po něm následovalo, se pomalu usazuje a je čas na první rekapitulaci faktů.

Gruzie útokem na Jižní Osetii porušilo mezinárodní právo. Mezinárodní právo spočívá v gruzínsko-ruské smlouvě  z 24. června 1992 uzavřené v Soči. Smlouva zastavila boje v Jižní Osetií a okolí mezi Osetinci Gruzíny. Boje vyvolalo nebo přinejmenším zintenzivnilo rozhodnutí prezidenta  Gruzie Zviada Gamsachurdiju z r. 1991, kdy zrušil autonomii Osetinců v rámci Gruzie.  Gruzie kromě toho vedla drobnou válku v Abcházii, které taktéž zrušila autonomii, a v Adžarsku. Tolik válek bylo na začínající samostatnou Gruzii moc a neměla sílu v nich pokračovat.  Z Jižní Osetie a Abcházie se musela gruzínská armáda stáhnout a na linii příměří nastoupili mírotvorci, Rusové i Gruzínci. Dohoda o skončení bojů s Abcházii  byla uzavřená v r. 1994. Obě dohody schválila Rada bezpečnosti OSN a stala se tak součástí mezinárodního práva. Dohodu s Jižní Osetií porušil Michael Saakašvili rozkazem  gruzínské armádě k útoku. Gruzie porušila i humanitní a morální principy. Město Cchinvali leží v údolí, okolo něho jsou mírné kopce. Na kopcích zaujala pozice gruzínská armáda, mimochodem cvičená Američany a v noci ze 7. na 8. srpen zaútočila na město dělostřelectvem, tanky a – co bylo obzvlášť brutální – zdokonalenými kaťušemi zvanými GRAD. Už před útokem odstřelovali z gruzínského území vesnice  nacházející se u hranice  s Gruzií. Jižní Osetie musela z nich evakuovat děti a starce asi týden před útokem. Více osetských vesnic je údajně srovnáno se zemí.  V městě Cchinvali nezůstal jediný neporušený dům. Cchinvali bylo klidné město, nebyla v něm žádná vojenská zařízení, proto gruzínský útok je nutné považovat za útok namířený proti lidem. Podle údajů ruské a osetínské strany při gruzínském útoku zahynulo více než 2000 osob, převážně civilistů. Tento údaj odpovídá rozsahu zničení města a nikomu se ho nepodařilo vyvrátit. Zabití tolika civilistů je možné označit za válečný zločin.

Osetinci se vždy považovali za jiný národ než Gruzínci. Oba národy jsou křesťanské a v r. 1801 vstoupily do Ruské říše na základě vlastní žádosti carovi. Celé 18. století i předtím je doslova vybíjely říše Turecka a Persie. V Sovětském svazu měla Jižní Oseti autonomii v rámci Gruzie.  Gruzínský prezident Saakašvili vedl svoji volební kampaň pod hlavním heslem obnovení územní celistvosti Gruzie, tedy obsazení Jižní Osetie a Abcházie. Gruzínský útok byl vypočítaný na rychlé obsazení Jižní Osetie, vytvoření „hotové skutečnosti“ a potom zdlouhavé vyjednávání, které by k ničemu nevedlo. Osetinci se před gruzínskou armádou ukrývali do sklepů a po desítkách tisíc utíkali do Ruska. Ruská armáda byla jediná, která mohla zkřížit plán Gruzie  na obsazení Jižní Osetie  a obnovit ochranu Osetinců. Ruská armáda to udělala velmi efektivně. Nestačilo vytlačit gruzínskou armádu jen na předcházející linii příměří. Útok by se mohl kdykoliv opakovat. Gruzínskou armádu bylo nutné zatlačit dál do vnitrozemí Gruzie z vojensko-taktických důvodů. I to udělala ruská armáda velmi efektivně. Odtud ze střední Evropy je těžké posuzovat jednotlivé zásahy či přesuny ruských jednotek na gruzínském území.  Není to ani potřebné. Celkově byl ruský zásah po gruzínském útoku na Jižní Osetii oprávněný a přiměřený.

Západní politika a naše publicistika uplatňuje na konflikt kolem Jižní Osetie dvojí měřítko. Uveďme alespoň některá porovnání.  … O Saakašviliho rozkazu na ostřelování Cchinvali kaťušemi se v našem tisku nedočteme. Odtrhnutí Kosova a vyhlášení jeho nezávislosti vícero západních států diplomaticky uznalo, ale gruzínský útok na Jižní Osetii  považují za opatření na obnovení ústavního pořádku Gruzie. Z Kosova vyhnali Albánci Srby po skončení západního bombardování a Srbové se dosud nemohou vrátit do svých domovů. Západní politici, ani náš tisk o tom nemluví. … Když ruská armáda reagovala na porušení míru Gruzií a zachránila Osetínce a opětovně nastolila mír, označuje se to za agresi. … Gruzínský prezident Saakašvili se pustil do osetínského dobrodružství, protože se spoléhal, že mu USA pomůže. Konec konců USA mu cvičí armádu od r. 2002 a zřejmě též pomáhaly při vyzbrojování. Gruzínský vojenský rozpočet stoupl od roku 2002 30krát. Po rychlém zásahu ruské armády se USA nezmohly na nic. Dokonce americký spojenec a člen NATO, Turecko, se postavilo na stranu Ruska.  Když chtějí USA vytlačit Rusko z G8 a zařídit nepřijetí do Světové obchodní organizace, prosím. Tyto organizace potřebují více Rusko než Rusko potřebuje je. … O úpadku americké zahraniční politiky píšu se smutkem. USA zachránily Evropu před komunismem a autor by o nich nejraději psal s úctou.

Nejtragičtější jsou řeči o urychleném přijetí Gruzie do NATO. Když potom Gruzie opět zaútočí na Jižní Osetii nebo Abcházii a bude střílet kaťušemi na mírumilovná města a vesnice a ruská armáda se opět postaví na jejich ochranu, půjdou naši vojáci bojovat po boku Gruzínců? Pro takový případ se dohodneme, že do první linie proti ruské armádě  dobrovolně nastoupí dnešní komentátoři, povězme že na Slovensku to budou z deníku SME, v Čechách z MF Dnes, Lidových novin, Respektu a Reflexu.

(Autor byl v době dřívějšího režimu vězněn, účastnil se jako jeden ze slovenských vedoucích činitelů zápasu proti předlistopadovému režimu. Po listopadu se stal předsedou Křesťanskodemokratického hnutí na Slovensku. Podle int. mat. připravil ing. J. Chromík –red.)

Národní prohlášení ruskému lidu,

Bratislava, 21. srpna 2008

Stabilita v Evropě nepotřebuje USA!

Říkáme NE protiraketovému systému USA v Evropě!

Na základě znechucení z novodobých imperialistických a vojenských plánů USA, my signatáři tohoto dokumentu prohlašujeme:

Vyjadřujeme svůj nesouhlas s plány americké vojenské mašinérie umístit „národní systém protiraketové obrany“ (NMD) Spojených států amerických na území střední Evropy. … Odmítáme oficiální důvody USA uváděné pro výstavbu NMD jako obyčejné záminky, sloužící k zakrytí skutečných vojenských úmyslů, které jsou evidentně zaměřené proti Ruské federaci.

Jsme si plně vědomi, že realizace národního systému protiraketové obrany USA v Evropě nepovede ke zvýšení bezpečnosti, ale naopak bude vést k nejistotám a novému nebezpečí studené války.

Přestože tento plán je vykreslený jako obranný, ve skutečnosti umožní Spojeným státům získat strategickou vojenskou převahu ve střední Evropě s možností vyhrožovat a provokovat jiné země bez obavy z možné odvety. Tomu nasvědčuje i současná situace v Gruzií, když si americký prezident dovolil drze prohlásit, že je rozhodnutý podporovat Gruzii v jejím konfliktu s Ruskem.

Nesouhlasíme, aby se státy střední Evropy bezdůvodně postavili do frontové linie možného vojenského konfliktu, způsobeného imperialistickou politikou USA.

Čelní představitelé Polska a České republiky lehkomyslně riskují rozpoutání nových závodů ve zbrojení, přičemž též ohrožují platnost mezinárodních dohod o nešíření jaderných zbraní a omezení konvenční výzbroje na celém světě.

Evropa a Slovensko potřebují řešení jiných závažných otázek, jako například: nastávající ekonomické krize, celkového morálního a fyzického úpadku obyvatelstva, vymírání původní evropské populace z důvodů změny v hodnotovém myšlení, ale také další aktuální problémy, jejichž úspěšné řešení je možné jen za předpokladu míru a mezinárodní spolupráce založené na důvěře.

Naše prohlášení je možné chápat též jako součást většinového názoru národních evropských hnutí proti agresivní politice USA…

Evropa nesmí doplatit na toto nové, bezdůvodné vojenské dobrodružství Spojených států. Vize lepší a spravedlivější budoucnosti pro Slovensko i celou Evropu je naší prvořadou úlohou. Zároveň bychom též tímto prohlášením chtěli ujistit ruskou stranu, že jsme si plně vědomi nepravd, které jsou záměrně šířené proamericky orientovanými médií.

Lide Ruska, my národně uvědomělí občané Slovenské republiky jsme připraveni zasáhnout a pomoci vám všemi dostupnými prostředky proti nebezpečné imperialistické politice USA.

Oslovujeme vás i z důvodu, že v Ruské federaci vidíme poslední baštu evropské civilizace schopnou zastavit pro evropské národy zničující amerikanizaci společnosti. …

(prop.sk)

Šanghajská organizace pro spolupráci podporuje Rusko

…Čína a ostatní členové ŠOS si velmi dobře uvědomují, že konflikt vyprovokoval Washington, který uskutečnil agresivní akce na Jižním Kavkaze rukama své loutky, válečného zločince Saakašviliho. A dokonce chápou, že Rusko bylo obětí agrese ze strany Washingtonu. Jsou rádi, že Moskva začala konečně mluvit tvrdým hlasem.

Rusko převzalo předsednictví v ŠOS na nadcházející rok. Mezi rozhodnutími summitu je třeba si všimnout také následujícího: šestka podniká kroky k rozšíření. Bylo rozhodnuto povýšit spolupráci se zeměmi-pozorovatelkami na kvalitativně jinou úroveň. Teď mohou pozorovatelé zvýšit svůj status na partnera v dialogu. Status pozorovatele mají v ŠOS mj. Teherán, New Dillí a Islamabád. Možná, že po summitu v Dušanbe by měl Washington vzít tento signál v úvahu.

Hlas Ruska, 30.8.2008

Experti: Jako další stát na provokaci proti Rusku zneužije USA Ukrajinu

Jako další se USA pokusí vyprovokovat v Ukrajině ozbrojený konflikt s Ruskem. Tohoto názoru jsou ruští experti. „proto by měla Moskva navázat užší vztahy s Evropskou unií a společně bojovat proti vyvolání konfliktu na kontinentě“, řekl Jevgenij Fjodorov, předseda výboru Dumy pro hospodářskou politiku a podnikání (z vládní strany Jednotné Rusko)…

„Je nám jasné, že režimy Saakašviliho v Gruzii, právě tak jako ten ukrajinský a některé jiné režimy, byly přímo vypěstované Američany. To jsou jejich politické projekty“, dále dodal. …

Politolog Sergej Markov, člen frakce  za Jednotné Rusko v Dumě, oznámil, že Juščenko už „dostal rozkaz provokovat ruskou Černomořskou flotilu.“ Předtím Kyjev vyhlásil, že Ukrajina si vyhrazuje právo lodě ruské Černomořské flotily, které se před pobřežím Abcházie  zúčastnily Operace pro nastolení míru v Gruzii, nepustit zpět do Sevastopolu.… Rusko to označilo za „vážný protiruský krok“….

Podle Markova by mělo být expertům v Moskvě konečně jasné, že Rusko disponuje armádou 20. století – rakety, tanky, letadla. „Ale my nemáme armádu 21. století, která se skládá z jistých ´Center, Fondů, Ústavů a televizních vysílačů´protože všechny vojenské konflikty začínají v médiích a taktéž v tomto prostoru též končí“, zdůraznil politolog.

(RIA Novosti, Moskva, 14. srpen 2008)

Eur Ing Dr. Bohumil Kobliha: Oranžová pátá

Už tři roky, vždy s jarem, se rozvíří válečné bubny proti Iránu. Není se co divit. Irán je dnes druhým největším producentem a exportérem ropy, takže byl vřazen do třídy super teroristů, a volá se hrr na něj (ovšem za dalšími zdroji nafty a ke světovládě)! Jenomže komu se chce do války, i když vibrace válečné propagandy se protahuje do léta, a bude asi trvat dále. Komu se opravdu chce do dalších válek, když dvě má Amerika rozdělané k nedotažení. To stojí triliony zmenšujících se dolárků, a irácká nafta dosud svobodně neteče a klid v Afghánistánu není. K tomu z krku leze recese do deprese, a nikdo z odpovědných neví jak z ní.  Prezident G.W. Bush sice plánoval trvalou okupaci Iráku, kde mělo trčet dozorem nad demokracii a svobodou asi sto padesát tisíc vojáků v padesáti otevřených městysích, strategicky rozmístněných po celé zemi, ale nějak mu došel dech či peníze. A US rakví a zraněných z okupovaných území stále přibývá. Proto prezidentský kandidát Barak Obama zamával bílou vlajkou předvolebních slibů, a že prý stáhne vojska do osmnácti měsíců. To se samozřejmě v USA zalíbilo a voliči mu dali 46% sympatií, zatím co Bushovu jestřábu Johnu McCainovi jen 42%. Není se co divit, poněvadž McCain slíbil pokračovat v Bushově politice okupací na věčné časy. Kdo volí rád fanatiky? Nepříjemnou situaci ale stále zamíchává Izrael či spíše Mossad zprávami, že Irán bude mít pumu zítra, nemá-li jí už. Proto, aby si utvrdil svou prezidentskou kandidaturu za demokraty, Obama už 2. června v AIPAC (American-Izrael Public Affairs Comittee) tedy prohlásil, že udělá vše k zastavení vývoje irácké atomové zbraně a že bezpečnost Izraele je „svatosvatá“. Přesto se Izrael chystá na preventivní bombardování iránských laboratoří na obohacování uranu v Natanz a jinde.

Situace je prekérní, a proto admirál Mike Mullen, náčelník US generálního štábu, 3. července 2008 varoval před spuštěním konfliktu, protože by to prý  přešponovalo americké vojenské síly. Jenom!?! Aby se Izraelci uklidnili, slíbili jim ze státního departmentu USA, že umožní přelety bombardovacích letadel typu F15 a F16 z Izraele přes Irák (a zřejmě zajistí povolení i Turecka), bohužel ale, že je vojensky nemohou podpořit!

Ve studii „námořní bitva“ (9.6.2008) jsme si všimli, jak obtížná situace je v Perském zálivu a specielně v Hormuzské úžině. Proplouvá v nich v tankerech 40% světové nafty, a přerušit tenhle proud, zejména pro USA, ale i celou Evropu, by bylo katastrofické. Uzavřít úžinu vojensky je věcí hodin a několika raket, a Irán jich má jistě pár navíc, když jich mohl zkušebně v minulých týdnech odpálit devět. Irán se netají, že v případě napadení zacílí i na americké námořní síly. Byla by tak ohrožena US Navy Pátá flotila (či nyní správněji bitevní skupina), která je v Zálivu nasazena. Situace je na poplachovém stupni Oranžová („Amber“).

Izraelský premiér Ehmud Olmer a Mossad může chtít bombardovat, ale jeho chtění nebude Amerikou vítáno, a ani  Evropě a světu nebude vhod. Právě probíhající jednání a protahovačky NATO s Iránem slouží patrně jen k oddálení konfliktu. Zdrží to Izrael, aby právě ještě za prezidentování válečnického Bushe nezavařil všem? To uvidíme v budoucích týdnech či měsících ubírajících se k USA prezidentským volbám.

(Londýn, 23.7.2008)

Viděno z nadhledu

Po zániku Sovětského svazu se Spojené státy staly bezkonkurenční supervelmocí. Vládli světu. Jejich snahou je udržet si toto postavení i nadále. V tom jim více či méně pomáhají spřátelené státy, které, jak uvádí Z. Brzezinski ve svém díle Velká šachovnice, se staly americkým protektorátem, jenž má však vlídný charakter.

O své místo na slunci se dere Čína i Rusko. Je otázkou jen kratšího času, kdy Čína se stane hospodářsky nejsilnější mocností, a Rusko, díky své hospodářské síle, se bude snažit opětně získat vliv ve „spřáteleném zahraničí“.Obě mocnosti již nyní konkurují USA.

Amerika nemá sílu, aby jejich další rozvoj zadržela.

Proto obě mocnosti budou již „zítra“ patřit do velmocenského klubu. Tento proces by měl proběhnout bez užití síly z jakékoliv strany a bez propuknutí další studené nebo skutečné  války. Svět má jiné priority, které musí řešit. Ne opět šíleně zbrojit, ale zajistit rozvoj všech států světa, aby každý člověk mohl na Zemi prožít svůj život důstojně. V takovém světě spatřujeme království Boží na zemi. Bůh daroval Zemi všem lidem bez rozdílu. Kdo by nějaké skupině lidí bránil ve využívání tohoto Božího daru, by měl být považován nejen za zločince z hlediska lidských zákonů, ale i za hrubého rušitele Boží vůle. Tak by také měl být potrestán.

J. Kovář

Paul Roberts: Jste připraveni na jadernou válku?

Pervez Mušaraf, loutka nasazená Spojenými státy ovládající Pákistán v zájmech americké hegemonie, rezignoval 18. srpna, aby se vyhnul obžalobě. Karl Rove a výrobce volebních automatů, společnost Diebold, nebyli schopni kontrolovat výsledek posledních pákístánských voleb, což umožnilo Pákistáncům nechat se slyšet více než dnešní Američané.

Každému muselo být jasné – s výjimkou Bushova režimu a téměř všech „tvůrců zahraniční politiky“ – že nezákonné a bezdůvodné americké invaze do Afghánistánu  a Iráku, izraelské bombardování libanonských civilistů v roce 2006 s americkým požehnáním, povede k svržení americké loutky v Pákistánu.

Bushův imbecilní režim se postaral o Mušarafův konec tím, že tlačil na svou loutku, aby podnikala vojenské operace proti domácímu obyvatelstvu v pákistánském pohraničí, které bylo oddané muslimům a bylo proti americké hegemonii. Když to nepomohlo, začali Američané realizovat své vlastní bombové a raketové operace uvnitř Pákistánu. …

Můj vedoucí disertační práce (Ph.D.) Warren Nutter byl kdysi asistentem pro mezinárodní bezpečnost ministra obrany. Jednoho dne (bylo to v době Nixona) jsem se ho v jeho kanceláři v Pentagonu zeptal, jak americká vláda přesvědčuje zahraniční vlády, aby udělaly to, co si Spojené státy přejí. „Peníze“ byla jeho odpověď.  „Myslíte zahraniční pomoc?“ „Ne, my si ty politiky prostě koupíme.“…

Nemluvil jen o politicích Třetího světa. Mluvil o všech spojencích: O politicích z Anglie, Francie, Německa, Itálie. Všichni spojenci byli koupeni. Byli to spojenci, protože za to dostali zaplaceno. Vezměte si Tonyho Blaira. Šéf britské výzvědné služby jej varoval, že Američané falšují důkazy k ospravedlnění chystaného útoku na Irák. Blairovi to nevadilo a vy můžete vidět proč. Po odchodu z úřadu jej čekal mnohamilionový šek.

V Americe vystudovaný kriminálník a válečný zločinec Saakašvili byl v Gruzii instalován prezidentem. Pomohla mu Nadace pro demokracii  založena za účelem obklíčení Ruska základnami USA neokonzervativci a placena americkými daňovými poplatníky. Vše ve jménu americké hegemonie.

Každou jednotlivou dohodu, kterou sjednal prezident Reagan s Gorbačovem, Reaganovi následníci zrušili. Reaganova vláda byla poslední, jejíž zahraniční politika nebyla dirigována neokonzervativci a Izraelem. Během Reagonovy éry podnikli neokonzervativci několik akcí s katastrofálními důsledky, a Reaganovi se nakonec podařilo je odstavit.

Dokonce i vyloženě protisovětsky orientována Komise pro současné hrozby… vnímala neokonzervativce jako nebezpečné šílence. Vzpomínám si na schůzku, na které se jeden člen pokoušel dostat do Rady neokonzervativce, a stálí členové komise, jako např. bývalý ministr financí Douglas Dillon, to ostře odmítli.

Komise pro současné hrozby považovala neokonzervativce za lunatiky, kterým šlo jen o to, dostat Ameriku do jaderného konfliktu se Sovětským svazem. Neokonzervativci prezidenta Reagana nenáviděli, protože byl schopen ukončit studenou válku diplomaticky, zatímco oni toužili po vojenském vítězství nad Sovětským svazem. Teď mají konečně volné ruce a cítí příležitost. Doba se změnila. Reagan je pryč, republikání jsou pryč. Není ani konzervativní jádro, pouze neokonzervativní mocenské centrum úzce napojené na Izrael. Využívají miliardy dolarů z kapes amerických daňových poplatníků proudících do izraelské pokladny ke zpětnému ovlivnění amerických voleb a zahraniční politiky Spojených států.

Republikánský kandidát na prezidenta je válečný štváč. V republikánské straně dnes nikdo nezpochybňuje náklonnost neokonzervativců k válce. Který republikánský politik je proti? Můžete někoho jmenovat?

Demokraté nejsou o moc lepší, ale mají několik politiků, kteří nejsou tak posedlí válkou za účelem vytvoření americké světové hegemonie. Zanícení evangelíkové, kteří tolik touží po poslední bitvě, nejsou ani demokraté, ale hnědokošiláči s vymytými mozky toužící projevit svoji frustraci útočením na někoho, jedno koho a kde.

Od těch hnědokošiláčů dostávám emaily a musím konstatovat, že jejich nenávistná ignorance je skutečně mimořádná. Všichni jsou republikány, ale považují sami sebe za konzervativce.Nemají tušení, kdo jsem, ale protože jsem kritizoval Bushův  režim a jeho zahraniční politiku, považují mě za „liberálního komouše“. Jedinou smysluplnou větu, která tato legie blbců byla schopna dát dohromady, bylo: „Pokud tak nenávidíte Ameriku, proč se nepřestěhujete na Kubu?“ … Podle jejich měřítek byl i Reagan „liberální komouš“, který se měl přestěhovat na Kubu.

Hnědokošiláči nás dostanou do více válek. A skutečně oni válkou žijí. McCain hlásá válku na 100 let. Pro tyto válečné štváče je to jako fandění svému oblíbenému sportovnímu týmu. Vyhrát za každou cenu. Ze zprostředkované války mají vnitřní potěšení. Je-li nutná lež, aby Spojené státy mohly zaútočit , no a co? Účel světí prostředky. Nezabijeme-li my je tam, zabijí oni nás tady.  Je to totální šílenství.

V americkém tisku se neobjevují žádné hlubší analýzy, jeho hlavní snahou je démonizovat Rusko a Irán. … Prázdnota médií zrcadlí prázdnotu státní moci, které jsou hlasatelem. Americká média neslouží americké demokracií nebo americkým zájmům. Slouží hrstce lidí, kteří jsou u moci.

Když se rozpadl Sovětský svaz, Spojené státy a Izrael rozběhly závod o ovládnutí Ruska a jeho bývalých satelitů. Dočasně se to podařilo, dokud Putin neřekl DOST.Jakmile si Putin uvědomil, že záměrem Spojených států není dodržení jediné dohody sjednané s Gorbačovem, začal orientovat ruský armádní rozpočet na posílení ruských  jaderných zastrašovacích prostředků. Následkem toho se nedostávaly prostředky  na tzv. „chytré zbraně“ a moderní elektroniku podobnou té, kterou používá armáda Spojených států.

Poté, co ruská armáda přispěchala do Gruzie pomoci ruskému obyvatelstvu v Jižní Osetii ze spárů americké loutky Saakašviliho, dali Rusové jasně najevo, že na americké „chytré zbraně“ budou reagovat taktickými jadernými.

Byli to Američané, kteří poprvé přišli s přípustnou doktrínou preventivního jaderného útoku. Rusové nyní svým oznámením použití taktických jaderných zbraní jako reakci na americké „chytré“ učinili protitah. Je zjevné, že americká zahraniční politika s cílem obklíčit Rusko svými vojenskými základnami přímo směřuje k jadernému konfliktu. Tuto skutečnost by si měl uvědomit každý Američan. Bláznivá, hegemonistická zahraniční politika této vlády doslova ohrožuje život na planetě.

Rusko Americe nehrozí. Postsovětská vláda se pokoušela spolupracovat se Spojenými státy a s Evropou. Rusko dala jasně najevo, že je připraveno dodržovat mezinárodní právo a úmluvy. Jsou to Američané, kteří trhají mezinárodní právo a dohody na kusy, ne Rusové.

Za účelem udržení miliardových zisků proudících do vojenského průmyslu oživuje Budhův režim znovu studenou válku.  Současně s tím, jak se snižuje životní standart a jak se zhoršují vyhlídky pro absolventy univerzit, nás „naši“ vůdci ve Washingtonu vedou  do stoleté války.                                                                (www.zvedavec.org/komentare) (Autor byl asistentem tajemníka ministerstva financí v Reaganově administrativě, pracoval v redakci Wall Sreet Journal. V současnosti je členem Institutu pro politickou ekonomii, členem vědeckých týmů Hooverova institutu Standorfovy univerzity.)               Připravil: Ing. J. Chromík

Snaha vyprovokovat válku proti Iránu

Seymor Hersh informuje v New Yorker ze 7.6. 2008 o značném nárůstu utajených vojenských operací a operací tajných služeb proti Iránu od konce minulého roku. Na těchto operacích se zúčastňuje CIA a JSOC (Joint Special Operations Command).

V posledních měsících v Iráně prudce přibylo násilných aktů. Případy, kdy příslušníci Revolučních gard jsou usmrcováni, se vyskytují téměř denně. Iránská média ukazují na to, že iniciátory těchto akcí  jsou USA a  Velká Británie. Pronásledování a cílené usmrcování tzv. „vysokohodnotných“ cílů v „boji proti terorismu“ patří též ke zmíněným utajeným akcím.

Speciální vojenské skupiny se v tajnosti pohybují po území Iránu a plní jim zadané úkoly. Připravují potřebné informace pro případně nastávající válečné akce.

Součástí neviditelného boje proti Iránu je též úsilí o destabilizaci jeho náboženského vedení. K dosažení tohoto cíle i dalších mají být využiti i Ahwazi-Arabi, jedna z iránských menšin, a  Beludžové, jakož i další disidentské skupiny.

Cheney má v úmyslu  zinscenovat přesvědčivý „casus belli“

(Z internetových textů, zejména z prop.sk)

Česká národní politika

Křesťanskosociální hnutí je zásadně proti vybudování amerického radaru na území České republiky. Jsme přesvědčeni, že radar by napomáhal k zajištění americké hegemonie ve světě a tak by ztížil možnost mírovou cestou překonat dosud existující a již překonávaný a nebezpečný unipolární systém a nahradil ho již vznikajícím multipolárním, který již sám o sobě může zásadním způsobem přispět k zachování míru a bezpečnosti ve světě.

Zásadně odsuzujeme jakoukoliv agresi. Ty, jež o nich rozhodli, považujeme za válečné zločince, kteří patří před Mezinárodní trestní tribunál. Jsem na straně jejich obětí. Žádáme, aby naše vojenské jednotky byly staženy z jakékoliv „mise“, kde jednají podle zásady „najdi a zabij!“ Žádáme, abychom přestali dodávat zbraně, poskytovat dary či půjčky případným dalším agresorům. Jinak utrpení, krev i těchto obětí padne na naše hlavy.

Upozorňujeme, že jakákoliv účast křesťanů, politiků a zejména duchovních, na těchto našich krvavých dobrodružstvích, nezbytně poškozuje křesťanství samo, zvyšuje jeho nedůvěryhodnost,  i všechny křesťany. Své bližní máme milovat a ne je zabíjet! Křesťané světem musí být vnímáni jako ti, kteří lidem pomáhají a ne jako ti, kteří ničí jejich domovy, připravují je o obživu, prolévají jejich krev a nebo je dokonce i vraždí.

Místo válek mír, rozvoj a dosažení důstojného lidského života pro každého člověka je přirozenou součástí úsilí skutečných křesťanů o dosažení království Božího na Zemi, jíž Bůh daroval celému lidstvu, aniž by některou jeho část privilegoval a jinou naopak znevýhodňoval.

                                                                                               Redakční rada

Desetkrát NE radaru

1. Umístěním radarové základny USA bychom se stali nástrojem jednostranné americké zahraniční politiky určované snahou o světovou hegemonii. Spojeným státům by příslušelo výhradní velení a řízení operace protiraketové obrany.

2. Plánovaný americký radar by byl součástí neustále zdokonalovaného globálního systému raketové obrany USA budované na souši, na moři, ve vzduchu i ve vesmíru. Tato síť radarů, družic, (anti)raket narušuje strategickou mocenskou rovnováhu, zvyšuje mezinárodní napětí a provokuje nové závody ve zbrojení, které hrozí přenést i do vesmíru.

3. Uvažovaný americký radar by byl součástí systému, jenž umožní Spojeným státům zaútočit na jiné země bez obavy z následné odvety.

4.  Radar je bezpečnostním rizikem, v případě konfliktu mezi státy vlastnícími balistické rakety je přednostním cílem.

5. Jednání o radaru odporuje demokratickým principům. Zapojení ČR do systému americké raketové obrany  prosazuje hrstka politiků proti vůli většiny občanů, kterým bylo a je bráněno se v tak závažné věci vyjádřit ve volbách či v referendu.

6. Neznáme účinky tak výkonného radaru na své okolí, ať již jde o život lidí či přírodu.

7. K vybudování radaru nás nenutí žádné spojenecké závazky. Šlo by o zcela novou dvoustrannou smlouvu mezi USA a Českou republikou. Radar nebude integrován do struktur Severoatlantické aliance.

8. Česká republika by fakticky přišla o plnou suverenitu nad částí svého území.

9. Naše místo je v Evropě. Sousední státy jako Slovensko či Rakousko s radarem nesouhlasí. …

10.Smlouva s USA je pro ČR nevýhodná. Dohoda o radaru sepsaná na dobu neurčitou, v podstatě ji nelze vypovědět bez hrozby roztržky s USA. Ve smlouvě se ČR vzdává možnosti dožadovat se naplnění bodů této smlouvy u mezinárodních institucí. Americká strana dostala právo radar modernizovat a měnit tak jeho výkonnostní parametry.

( Podle web. stránky občanské iniciativy Ne základnám)

K činnosti občanské iniciativy Ne základnám

Svět stojí na rozcestí. Bude své problémy řešit jednáním nebo začne nová studená válka? Dnes víme, že kdybychom rozhodování nechali jen a jen na politicích, kterým nejen naše, ale i světová veřejnost zcela odůvodněně  méně a méně  věří, svět by se  postupujícím časem stával  stále nebezpečnějším místem. Riziko vzplanutí třeba omezené jaderné války by za této situace představovalo reálnou hrozbu. Těmto hrozbám, ohrožujícím celé lidstvo, musí občanská společnost ve všech státech se vší rozhodností čelit.

V České republice jednou z nejdůležitějších forem této tak žádoucí a nutné občanské aktivity  je organizace Ne základnám. S požadavkem, aby o umístění amerického radaru u nás rozhodli občané v referendum, se zbožňují desítky a snad i stovky nejrůznějších občanských aktivit. A samozřejmě, jak jsme právem přesvědčeni, i značná většina občanů. Všechny uskutečněné průzkumy veřejného mínění to potvrzují. A to je právě skutečnost, která některým proradarovým silám, obzvláště těm v pozadí, stále více vadí.

Ani naše vláda, kterou tvoří politické strany, jež se neustále ohánějí demokracií, tento hlas lidu, o němž se říká, že je hlasem Božím, nejen nechtějí vyslyšet, ač v demokracií platí zásada vlády většiny, ale všelijak se ho snaží zlehčovat, zpochybňovat. Mnohem horší však je, když bez účinných zásahů příslušných mocenských státních orgánů dochází k tvrdým psychickým a dokonce fyzickým tlakům proti těm, kteří nechtějí nic jiného, než obohacení reprezentativní demokracie o jeden institut demokracie přímé, a to o referendum.

O různých zcela konkrétních formách nátlaku se můžeme dočíst na internetových stránkách OI Ne základnám. „Když nepomohla …diskreditace … ČT bez uzardění podstrčila veřejnosti možné napojení iniciativy na tajné služby. Jiný redaktor podsouvá společnosti informaci, že iniciativa je placena ze zahraničí. …

Přes ohromnou moc, kterou média mají, přes 20 milionů korun použitých k vymytí mozků občanů, se nepodařilo zlomit odpor většiny občanů ani iniciativy Ne základnám v jejich postoji. Nepodařilo se utlumit, omezit, zesměšnit akce tvrzením o pár stovkách demonstrantů. …

Několik aktivistů bylo odrazeno od aktivní činnosti zjišťováním osobní totožnosti, které provádí městská policie. U ostatních nepomohla však ani výhrůžka pokuty 50.000,- za přestupek, pokud nedojde k ukončení činnosti petičního stánku…

Nepomohlo zastrašování a ohýbání petičního zákona, nastoupila agrese. Aktivistům iniciativy Ne základnám v petičním stánku je vyhrožováno fyzickým napadením, rozbití hlavy kamenem. Jsou zastrašováni, že pokud stánek do druhého dne neodstraní, bude podpálen. Opakovaně dochází k fyzickým útokům na aktivisty držící službu na stánku, jsou ze stánku vytlačováni, dochází k postrkování stolečků, ničení podepsaných petičních archů. Několikrát byla volána policie, která se k incidentu dostavuje po 20 minutách..

Ani tato forma nevede k otupení, zastrašování aktivistů, eliminování činnosti iniciativy Ne základnám. Nepomáhá do 12 hodin odstraňování vylepených plakátů iniciativy, na kterých jsou občané informováni o připravovaných akcích. Plakáty s pozváním na kulturní akce bez problému přežívají i celý měsíc.

Občané přispívají ekonomicky na činnost iniciativy a tato skutečnost je prezentována na účtu iniciativy Ne základnám .Dochází ke snaze přiškrtit iniciativu ekonomicky, z jejího účtu odčerpat násobným vložením částky 0,1 Kč řádově tisíce korun a to na poplatcích bance. Ani tato forma nenese své výsledky a tak přichází poslední: vytlačit iniciativu z ulic, náměstí, dostávat jejich akce do kolizí.

Stačí k tomu např. MHMP v blízkosti místa petičního stánku, řádně svolaného shromáždění Ne cizím vojenským základnám povolit svolavateli – aktivistům Pro rakety jejich shromáždění a čekat, kdy dojde ke kolizi. Jedná se přitom o skupinu aktivistů, kteří byli opakovaně policií vykázáni ze shromáždění pořádaných iniciativou Ne základnám. Když k eliminaci iniciativy  Ne základnám nepomohla média, vyjádření některých politiků a představitelů vlády, nastupuje státní správa a provokatéři.

Marně vládnoucí garnitura doufá, že to iniciativa Ne základnám vzdá, přičemž si neuvědomuje, že nebýt jí, dá se mluvit o normalizované společnosti. Tuto skutečnost by rušily pouze prováděné průzkumy, kterým stejně zastánci cizí vojenské základny v ČR  a vládnoucí garnitura nevěří. Jakákoliv vládní garnitura, která nerespektuje vůli lidu, má jistotu v kvalitním rozvoji činnosti iniciativy Ne základnám v systému mimoparlamentní opozice.

Zdůrazňujeme, že cíle sledované iniciativou Ne základnám jsou i našimi cíli. Proto její aktivity Křesťanskosociální hnutí v závislosti na svých možnostech plně podporuje. Odsuzujeme jakékoliv protidemokratické nátlakové akce vůči ní i jejím aktivistům, kteří si zaslouží nejen našeho, ale celospolečenského uznání za svou činnost .

(S použitím údajů z článku Pokyn – likvidovat iniciativu Ne základnám?!, z 20.8.2008, uveřejněném na web. stránce  Ne základnám, zpracoval dr. V. Beneš)

Jeffrey Sachs: Raketová obrana je provokace

(11.9.2008)

* S Ruskem souvisí i plánovaná stavba protiraketových základen v Česku a Polsku. Prý jsou proti hrozbě z Iránu, Rusové si ale zřejmě myslí něco jiného.

Myslím si, že ta protiraketová obrana bude v podstatě k ničemu a že jde obecně o provokaci; jen mrháme penězi. Polsko a Českou republiku to jistě postaví do centra velmocenských tlaků. Není to nutné. Rizika přicházející z Iránu nevyřeší obranný systém umístěný v České republice. Produktivnější by bylo dojednat nějakou kontrolu nad iránským jaderným programem. Stále ale žijeme v systému, jenž řešení hledá v ozbrojených zásazích, vojenských hrozbách – typu radaru v Česku – a protihrozbách.

* Domníváte se tedy, že v Česku nakonec radarová stanice stát nebude.

Myslím, že nápad s protiraketovým štítem vezme za své s příchodem nové administrativy do Bílého domu. Ta technologie dle mého není spolehlivá, je snadno ji obejít. Je to nesmírně drahé a my utrácíme těžké miliardy dolarů, aniž máme spolehlivé důkazy o její účinnosti. Rozvoj naší bezpečnosti se podle mého bude ubírat jinudy, nemusíme oživovat studenou válku.

Celý rozhovor uvedl časopis Týden

( J.D. Sachs  je vysokoškolský profesor, autor mnoha známých publikací. Konzultoval jej generální tajemník OSN, působil jako poradce Světové banky, Mezinárodního měnového fondu, Organizace pro hospodářskou spolupráci a rozvoj či Světové zdravotnické organizace. V současnosti se především zabývá problematikou globalizace, udržitelného rozvoje, boje s chudobou a klimatickými změnami.)

Převzato z web. stránky oi Ne základnám

Americký právník: Česko posluhuje Washingtonu, o radaru nechť hlasují občané

(1.8.2008 – James Geoge Jatras, The Prague Post)

Je až k nevíře, jak kriticky vyznívají názory na USA (a ČR) ze strany samotných Američanů v porovnání s většinou českých politických komentátorů. Bohužel, v zahraničí o nás nepanuje dobré mínění, opět totiž jen podlézáme mocným. Více viz článek s případným názvem „Pánové a sluha“.

Česká republika by udělala světu laskavost, kdyby jednala nezávisle. Coby země téměř dvacet let mimo sovětskou dominanci, Česká republika nejedná vždy jako suverénní a nezávislý stát – aspoň pokud jde o její vztah k mé zemi, Velkému Bratru za Atlantikem. Ve skutečnosti se občas zdá, že Češi jen vyměnili jedny dohlížitele za jiné.

Příklad za všechny: prohlášení Mirka Topolánka z 30. března, že „pokud bychom nemuseli uznat Kosovo, nikdy bych to neudělal..“ O několik týdnů později ministr zahraničních věcí Karel Schwarzenberg oznámil, že Praha Kosovo uznává, že Praha povýšila úřad České republiky v Prištině na ambasádu. Opakujíc slova Topolánka, Schwarzenberg poznamenal, že „Naše vláda neměla jinou volbu.“

Jak před uznáním Kosova, tak po něm bylo málo pochyb o tom, kde stojí v kosovské otázce české veřejné mínění a mnozí z českého politického establishmentu. Uznání Kosova bylo odmítáno jak křesťanskými demokraty, jejichž ministři ve vládě hlasovali proti, tak opozičními sociálními demokraty a samozřejmě komunisty. Prezident Václav Klaus řekl odcházejícímu srbskému velvyslanci, že se stydí za to, co bylo uděláno.

Asi nejupřímnější byl bývalý ministr zahraničních věcí  a zvláštní zpravodaj OSN pro lidská práva, Jiří Dienstbier, jenž poukázal na hořkou ironii vládního kabinetu hlasujícího o Kosovu v Teplicích, na území postoupeném Německu podle Mnichovské dohody v roce 1938.

Většina zemí světa odmítla nelegální nárok Kosova na nezávislost  a to kvůli svým vlastním nepoddajným menšinám nebo proto, že měly „pocit studu (ale také „smysl pro spravedlnost“), řekl Diensbier.

Topolánek a Schwarzenberg neodhalili, proč se cítili zavázáni jednat proti přáním České republiky, ale Diensbier tak učinil: „Nátlak vyvíjený na ty „neposlušné“ je obrovský, jak ze strany USA, tak i „elitních členů“ EU. …

Přeloženo: Praha dostala nařízení shora, a tím to je.

Tak zbabělá kapitulace před Spojenými státy, a před nevětšími patolízaly (sic!) mezi našimi evropskými satelity (sic!) by byla dost znepokojivá, i kdyby byla omezena jen na Kosovo. Ale ona není. Kolik Čechů podporuje rozmístění radarové základny ve své zemi, o které Washington tvrdí, že bude bránit Evropu před iránskými raketami? Kolik jich podporuje to, aby čeští vojáci sloužili v Afghánistánu a Iráku? Avšak, jako v případě Kosova, co si myslí český národ, není důležité.

U téměř každé otázky národního významu, názory mnohých českých politiků se ostře rozcházejí s tím, co chtějí lidé. Je to možné, že po desetiletích sovětské a předtím německé nadvlády se Češi tak poddajně vzdali své suverenity ve prospěch nového pána? Jak vysvětlit pohled na české představitele, kteří se mohou přetrhnout ve svém spěchu uposlechnout příkazy z Washingtonu dokonce ještě zavrženíhodnější než jejich předchůdci dbali těch z Moskvy?

Jako Američan, nemohu si pomoci, ale divím se, jak to funguje. Poté co parlament a národ vyjádřily svůj názor, někdo v české vládě prostě vytočí americké velvyslanectví v Praze pro instrukce? Nebo volají přímo do Washingtonu? Zahrnuje to hrozby, nebo máme své evropské spojence tak dobře vycvičené, že hrozby nejsou potřeba?

Možná, že si čeští politici vytvořili tak důvěrná osobní pouta se svými přáteli ve Washingtonu, že se s nimi ztotožňují více než se svými vlastními spoluobčany. …

Obvyklé vysvětlení tohoto chování je, že Česká republika je malá země, která si nemůže dovolit odporovat svým „partnerům“ v NATO a v Evropské unii. Ale EU nemá jednotné stanovisko ke Kosovu. Slovensko mělo odvahu odmítnout. Dokonce nepatrný Kypr dokázal říci ne. ... Vypadá to ale, že česká vláda radši umístí své vlastní lidi pod znovu zaměřená ruské jaderné zbraně, než aby nechala občany rozhodnout otázku radaru v referendu.

Současná podlézavost (ale také „služebnost“) Prahy je pro mě stejně nepochopitelná jako znepokojující. Sloužil jsem většinu svého profesního života v aparátu americké vlády, jak na ministerstvu zahraničí, tak v Kongresu. Mé počáteční povolání bylo věnováno obnovení svobody a nezávislosti zemí střední a východní Evropy, ale nikdy mě v té době nenapadlo, že hlavním výsledkem … - těchto snah není svoboda v běžném významu toho slova, ale vytvoření unipolárního světového řádu.

Tyto úvahy mohou znít zvláštně od Američana, zejména konzervativního republikána. Koneckonců, moje země prý získává prospěch z této „spojenecké solidarity“. Svoboda a jednota České republiky není mou starostí, ale starostí Čechů. Proč bych se měl starat o to, jestli jsou české země degradovány  na náš vlastní Protektorát Čechy a Morava (sic!)? …

Česká republika, která by znovuobjevila svou důstojnost, nezávislost a soudržnost mezi lidem a vládou, by byla skutečným přítelem Ameriky. Nechť čeští občané hlasují o radaru – a, za čímž stojí můj názor, odmítnou jej. Stáhněte vaše vojáky z Mezopotámie a Hindúkušu. Zrušte vaše uznání Kosova prostřednictvím demokratického hlasování v parlamentu.

Češi, spojte se! Můžete ztratit jen své okovy! A když tak učiníte, uděláte také velkou službu mé zemi.

(Pozn red. Z několika výše uvedených článků vyplývá, že  některé naše ústavní orgány, především vláda, jednají pod vnějším tlakem. Nechají si vnucovat vůli jiných států, které sledují své zájmy, často protichůdné těm našim. Je již na čase, abychom podobné tlaky jasně a veřejně odmítali a sledovali cíle nám vlastní. Nechceme být protektorátem, byť by se jednalo o protektorát mírný, jak uvádí Z. Brzezinski, a nepotřebujeme žádné protektory ani z EU, ani z USA. Ti naši politici, např. pan K. Schwarzenberg, kteří tak ochotně plní cizí pokyny, nechť z našeho politického života odejdou!)

Naši „Petici proti nezákonnému uznání Kosova, za odvolání ministra K. Schwarzenberga“ postoupil Petiční výbor Poslanecké sněmovny PČR k přímému vyřízení Zahraničnímu výboru Poslanecké sněmovny PČR. Od poslance Jana Hamáčka, předsedy tohoto výboru, jsme již koncem června obdrželi následující dopis:

Vážený pane,

… Členové zahraničního výboru se s obsahem Petice  seznámili na své 26. schůzi zahraničního výboru dne 24. června 2008, přijali k této věci usnesení č. 136 a dle svého uvážení mohou názor v této Petici obsažený využít ve své poslanecké činnosti.

V této souvislosti bych Vás rád informoval o tom, že situací na západním Balkánu se zahraniční výbor  pravidelně zabývá na svých schůzích a přijal v této věci řadu usnesení. Současně inicioval přijetí usnesení Poslanecké sněmovny č. 643. Zmíněné usnesení Vám zasílám v příloze.

USNESENÍ zahraničního výboru z 19. schůze dne 16. ledna 2008

K bodu 2/ Společná zahraniční a bezpečnostní politik EU – Kosovo

Po vystoupení politického ředitele Ministerstva zahraničních věcí Martina Povejšila a po rozpravě

Zahraniční výbor

I. konstatuje, že nebyl informován o pozici České republiky k případné nezávislosti Kosova tak, jak ji vyjádřil ministr zahraničních věcí České republiky;

II.  žádá ministra zahraničních věcí, aby si před případným jednáním vlády o pozici České republiky k uznání nezávislosti Kosova  vyžádal stanovisko zahraničního výboru;

III. pověřuje předsedu zahraničního výboru svoláním mimořádné schůze zahraničního výboru k problematice Kosova za účasti ministra zahraničních věcí po jednání Rady pro všeobecné záležitosti a vnější vztahy (GAERC), které se koná 28. 1. 2008.

Jan Hamáček, v.r., předseda zahraničního výboru

643

USNESENÍ

Poslanecké sněmovny

z 27. schůze 6. února 2008

K informaci ministra zahraničních věcí o budoucím statutu Kosova

Poslanecká sněmovna

I. vyjadřuje přesvědčení, že

- řešení budoucího statutu srbské provincie Kosovo je mimořádně důležité pro mírový vývoj v oblasti západního Balkánu a pro evropskou a světovou bezpečnost,

- spolehlivou cestou k zajištění mírového vývoje, bezpečnosti a prosperity západního                   Balkánu je začlenění této oblasti do Evropské unie,

- při jednáních o budoucím statutu Kosova nebyly zatím vyčerpány všechny možnosti,

- řešení statutu Kosova přispívající ke stabilitě na Balkánu a k posílení evropské a světové bezpečnosti musí být v souladu s mezinárodním právem , vycházet z rezoluce Rady bezpečnosti OSN č. 1244 z 10. června 1999 a z její případné úpravy,  založené na konsensu zúčastněných stran a rovněž ze Závěrečného aktu Konference o bezpečnosti a spolupráci v Evropě (Helsinky 1975),

- vyznamná role při nalézání řešení přijatelného pro všechny zúčastněné strany připadá Evropské unii a zvláště Vysokému představiteli EU pro společnou zahraniční a bezpečnostní politiku;

II. žádá vládu, aby využila všech svých možností, aby Česká republika, jako členský stát Evropské unie a Organizace spojených národů, přispěla k řešení budoucího statutu srbské provincie Kosovo ve smyslu tohoto usnesení.

Miloslav Vlček v.r.

předseda Poslanecké sněmovny

USNESENÍ zahraničního výboru z 23. schůze dne 2. dubna 2008

k bodu 2/ Kosovo – aktuální vývoj

Po vystoupení ředitele odboru společné zahraniční a bezpečnostní politiky EU Ministerstva zahraničních věcí Václava Bálka a po rozpravě

zahraniční výbor

I. se znepokojením konstatuje, že ministr zahraničních věcí nerespektoval usnesení zahraničního výboru č. 94 ze dne 16. ledna 2008 a usnesení Poslanecké sněmovny č. 643 ze dne 6. února 2008;

II. v souladu s § 39 odst.2, zákona č. 90/1995 Sb., o jednacím řádu Poslanecké sněmovny, ve znění pozdějších předpisů, žádá ministra zahraničních věcí o účast na jednání zahraničního výboru ve věci Kosova a pověřuje předsedu výboru svoláním tohoto jednání zahraničního výboru.

Jan Hamáček, v.r., předseda výboru

USNESENÍ zahraničního výboru z 26. schůze dne 24. června 2008

K Petici proti nezákonnému uznání Kosova, za odvolání ministra Karla Schwarzenberga

Zahraniční výbor

I.bere na vědomí Petici proti nezákonnému uznání Kosova, za odvolání ministra Karla

Schwarzenberga;

II. vyjadřuje svou nespokojenost s chováním ministra zahraničních věcí Karla Schwarzenberga vůči zahraničnímu výboruje věci uznání nezávislosti Kosova Českou republikou.

Jan Hamáček, v.r., předseda výboru

Vážení přátelé,

Děkujeme zahraničnímu výboru PS PČR, že se naší Peticí proti nezákonnému uznání Kosova, za odvolání ministra Karla Schwarzenberka na svém zasedání zabýval a dokonce vyjádřil svou nespokojenost s chováním K. Schwarzenberga.

Pokud jste si pozorně přečetli výše uvedená usnesení, můžete konstatovat, že Poslanecká sněmovna i zahraniční výbor PS PČR zaujímaly ke Kosovu stanoviska, která byla v souladu s mezinárodním právem i Rezolucí č.1244 Rady bezpečnosti OSN. Ten, kdo jednal bez ohledu na uvedená stanoviska byl K. Schwarzenberg, ministr zahraničních věcí. Ač byl a je odpovědný z výkonu své funkce parlamentu, jedná na něm téměř nezávisle, aniž by parlament z jeho aktivit, které jak v případě Kosova, tak i ve válce na Kavkazu, jsou v rozporu s mezinárodním právem, vyvodil příslušné důsledky.

Usilujme o odvolání tohoto ministra!  Petice je jedním z prostředků, který může přispět k dosažení tohoto cíle. –red.

V předcházejícím čísle Křesťanského sociála jsme publikovali otevřený dopis, který ing. dr. B. Kobliha zaslal M. Bursíkovi, ministru životního prostředí. Dosud na něj od pana ministra, který tak hezky mluví o nové politické kultuře, nedostal odpověď. Srovnáme-li jednání M. Bursíka s dalšími ministry, můžeme zjistit, že i takoví ministři jako jsou dr. Julínek, K. Schwarzenberg, na podání občanů reagují.

Je málo pravděpodobné, že pan ministr Bursík na otevřený dopis z 4.4.2008 již vůbec odpoví.  Co kdyby v  případech mlčení adresátů autoři otevřených dopisů je přeformulovali na petici. Redakce v tomto je nemůže zastoupit.  Učiní-li tak jejich autoři, pak povinnost adresáta odpovědět je stanovena přímo zákonem.   

Přes určité negativní zkušenosti jsou otevřené dopisy celkově osvědčeným demokratickým prostředkem využívaným ve vztazích občan a státní orgán. Poměrně často a celkově úspěšně takovéto dopisy využívá F. Truxa, který je již považuje za součást své politické praxe.–red.

Z  otevřeného dopisu Fr. Truxy měsíčníku Svědomí

Musím opět vyslovit kritický názor k dalšímu směřování vašeho listu, který poslední dobou rozšiřuje již přeplněný trh pravicových tiskovin. Zatímco ve vlastnictví cizím většinový tisk často sklouzává až do bulvárního zpravodajství, je spíše ateistického zaměření a s propagací bezohledné honby za ziskem jako jediné míře úspěšnosti, zažil jsem, že jste byli mnohem lepší. Vaše východiska – třeba k prováděné likvidaci sociálního státu – jsou podávána zcela jednostranně bez jakékoli příznivé alternativy. .. na pokračování otiskujete historii i současnost podle názoru tehdejšího exponenta ODA, p. Hofhanzla…

Ač máme mnohem více policistů a příslušníků bezpečnostních složek než za totality, tak pocit bezpečí u většiny lidí vyprchal a zločinci jsou více chránění než slušní, ale nemajetní lidé. V době, kdy si údajně žijeme „jako nikdy dříve“ jsou rodiny zadluženy 900 mld. úvěrů … Od dob Jana Palacha a Jana Zajíce se po převratu upálilo minimálně 10 lidí. Sebevraždu nedávno spáchala dvojice mladých lidí z Jablonce s tím, že „se nemohou  smířit se systémem, v němž by měli žít,“

Pravicový tisk to vše bagatelizuje s odvoláním na jejich špatný psychický stav. Ale člověk dříve narozený si vzpomene na slova na rozloučenou J. Zajíce z r. 1969: „A nenechte ze mne udělat blázna a pozdravujte ode mne řeky a lesy v rodném kraji.“…

Pan František Truxa se čas od času obrací i se svými podněty a připomínkami na poslanecký klub KDU-ČSL nebo i na jednotlivé poslance. Letos v červnu  zaslal otevřený dopis panu poslanci dr. Ráthovi a poslaneckému klubu ČSSD.

Přejeme panu F. Truxovi hodně zdaru v jeho iniciativách. –red.

K našemu politickému systému

V každém skutečně demokratickém státě  má složení nejvyššího zastupitelského sboru odpovídat politickému rozvrstvení voličů.  Ani pokud Poslanecká sněmovna PČR po volbách je skutečně jeho odrazem, nemusí být v blízké budoucnosti ještě vše v pořádku. Velmi často se v ní totiž brzy objevují poslanci-přeběhlíci. Po dobu několika volebních období šlo zpravidla především o poslance, kteří byli zvoleni na sociálně demokratických kandidátních listinách.

V souvislosti s tím vznikla otázka, zda opoziční poslanec, který se odvolá na to, že hodlá vykonávat svůj mandát „podle svého nejlepšího vědomí a svědomí“, a proto bude hlasovat nezávisle na svém poslaneckém klubu, nebo dokonce z něj vystoupí a bude podporovat vládní uskupení, má vůbec právo takto jednat.

Jsme přesvědčeni, že nikoliv. Pokud poslanec z jakýchkoliv důvodů opustí volební program strany, za níž byl zvolen, má právo, jak jsme přesvědčeni, jen rezignovat na svůj poslanecký mandát. Jeden nebo dva poslanci totiž nemohou svým zběhnutím změnit složení sněmovny a svými hlasy držet vládu, která by jinak vládnout nemohla, u moci. Pokud bychom takovou u nás již „zaběhnutou“ praxi vzali jen na vědomí, aniž bychom třeba s ní nesouhlasili, umožníme tím, aby nikoliv voliči svými hlasy neměně rozhodli o tom, kdo bude vládnout a kdo bude v opozici, ale právě jeden či dva nebo více poslanců rozhodnutí voličů změnili. Zběhnuvší poslanci, a to jistě cítíme všichni, nemohou svým rozhodnutím měnit rozhodnutí několika milionů voličů. Takováto praxe nemá nic společného s demokracii, s vládou většiny. Tyto úvahy se samozřejmě netýkají jednotlivých poslanců, kteří občasně hlasují jinak, než jejich klub doporučil, pokud hlasují podle svého nejlepšího vědomí a svědomí

Dnes víme, že takovéto ústavněprávní úvahy jsou jistě nutné. Současně však je třeba věnovat alespoň přiměřenou pozornost „politické“ praxi. Pan exposlanec Morava mluvil o pozitivním a jiném ovlivňování poslanců. Když poslanec byl neposlušný a nenechal se uplatit, něco se na něj vytáhlo, třeba kompromitující fotografie, nebo se použila i hrozba, která se vztahovala na další rodinné příslušníky neposlušného poslance, včetně dětí. Uplácení, vyhrožování, vydírání se zřejmě v naší politice, a to dokonce i vrcholové, praktikuje alespoň několik let. Morava nebyl asi tím nejvyšším kolečkem v této špinavé hře. Sám uvedl, že „pracoval“ pro jiné, zřejmě pro své nadřízené, i když později zase odvolal, co řekl. Faktem však zůstává, že nepřípustné, pravděpodobně i trestněprávní praktiky, v našem politickém životě mají velkou váhu. Deformují náš politický systém, deformují vnitřní život politických stran a nahrazují politickou konkurenci bojem o moc, v nichž  rozhodující roli hrají nikoliv politické, ale výslovně silové, mocenské prostředky.

Lze se domnívat, že náš stranicko-politický systém, naštěstí ne v celé plnosti, je uvedenými praktikami deformován. Pokud jde o ODS, jsem přesvědčeni, že tato strana, která je pravděpodobně kolébkou zrodu tzv. pozitivní i negativní motivace poslanců z jiných stran,  je zasažena nejvíce. Určitá jednání M. Topolánka, jejího předsedy a současného předsedy vlády,  který se kdysi prezentoval jako svěží vánek, jsou naší veřejností silně odsuzována. Část Strany zelených ukazuje na M. Bursíka prstem jako na člověka, který v zájmu upevnění své osobní moci ve straně převálcoval vnitrostranickou demokracii a podílí se na podobných praktikách i ve vztahu k některým poslancům Zelených. KDU-ČSL nese svůj kříž s přibitým J. Čunkem, kromě dalšího. Pokud i on se dopustil alespoň některých jednáních, která jsou mu vytýkána, pak ve srovnání s jednáním ministra K. Schwarzenberga nebo dokonce s předsedou vlády M. Topolánkem, jsou jeho kauzy sice nepřijatelné, ale jinak naprosto nesrovnatelné. KDU-ČSL má své bolavé místo v přespřílišné vstřícnosti k požadavkům odsunutých Němců, ale i v tomto směru jsou zcela jasně překonáváni některými Zelenými.

Všechny koaliční strany spojují však i rozhodnutí, která jsou jasně v rozporu se stanovisky většiny občanů. Uznání Kosova, podpis dohod o americké radarové základně, dodávky zbraní agresivní Gruzií, vysílání našich vojsk do Afghánistánu a na jiné „mise“, rozhazování stamilionů korun, to všechno, ale i jiné, velká většina občanů ČR odsuzuje. Vláda, která zastupuje názorovou menšinu, však jedná bez ohledu na mínění  většiny občanů.  Za takovéto postupy nesou odpovědnost všechny vládní politické strany.

Současná opozice, tedy poslanci, senátoři, funkcionáři i členové ČSSD a KSČM, jsou převážně objekty mocenských hrátek pozice. Zvláště poslanci ČSSD již dlouhodobě trpí přeběhlictvím. Nenastala nyní doba, která by konečně mohla přinést vysvětlení tohoto letitého odsouzeníhodného fenoménu? Snad se dozvíme, zda byla u sociálně demokratických poslanců  uplatňována převážně pozitivní nebo negativní motivace.

Jak z této situace? Šetřením zjistit, kdo za uvedené hrubé deformace odpovídá, viníky politicky nebo trestněprávně postihnout. Pokud to tak neuděláme, vše se bude vracet.

Aby se podobné situace v budoucnosti neopakovaly, bylo by vhodné přijmout zákon o volebním (mandátovém) soudu, který by zbavoval poslance jejich mandátu, pokud by jednali z důvodů nízkých nebo nečestných. Další možnost spočívá ve stanovení menších volebních obvodů, které by umožňovaly odvolání poslance přímo voliči. Vazby politických stran na voliče musí být pevnější a rozhodující. Politické strany musí respektovat vůli občanů, kteří jsou nositeli státní moci. Vzorec jednání, vycházejícího z chytrého a zkušeného vedení politické strany a málo vzdělaných a informovaných občanů, je spjat s nedemokratickými režimy.                                                                             Dr. V. Beneš

Jakub Patočka: Zbavit se zločineckého státu

Aférou minulého týdne se staly způsoby, jimiž poslanci ODS opatřují kompromitující materiály na své stranické či poslanecké kolegy. Zatím je v celé věci mnoho nejasného, ale ví se dost na to, aby bylo zcela zřetelné, že vydírání patří mezi běžnou praxi části špiček ODS. Je přesto možné, než se týden s týdnem sejde, česká média záležitost rozmazáním příčin a následků nepřehlední, podobně jako se z ohniska pozornosti ztrácí Občanskou demokratickou stranou systematicky organizovaný výběr výpalného mezi stavebními firmami v Brně.

Ačkoli v běžné demokracii by museli být odpovědní brněnští komunální hodnostáři vzati do vazby a kvůli aféře s vydíráním ve Sněmovně by nejspíše padla vláda, u nás nic takového nyní asi nelze čekat. Naše demokracie totiž běžnou zvolna být přestává. Jedna z výborných předností demokracie spočívá v tom, že možnosti vládce poutá soustavou pravidel, jimiž se musí při svém vládnutí řídit. To současná vláda začala porušovat už svým vznikem; od samého počátku se nejedná o vládu legitimní, protože strany, které zastupuje, nezískaly ve volbách do Sněmovny většinu mandátů. To je pravda tak prostá, že ji nelze ničím obejít. Vláda nemá přirozený demokratický nárok vládnout.

To, co začalo kupováním a zastrašováním poslanců při důležitých hlasováních, pokračovalo zásahy do nezávislosti soudů v nekonečně trapném případu lidoveckého předsedy, nyní možná ještě bohužel nekončí vyráběním kompromitujících materiálů na stranické i poslanecké kolegy. Někdo z představitelů ODS bude muset zřejmě nechat někoho v přímém přenosu zabít, abychom pochopili, že tato strana není způsobilá vládnout. Václav Havel před časem popsal systém uhnizďující se v zemi, které byl hlavou, jako mafiánský kapitalismus. To byla poetická pravda … Dnešní skutečnost je ovšem brutálně prozaičtější: vzniká tu krůček po krůčku zločinecký stát, vedený lidmi, jako je Mirek Topolánek či Jiří Čunek.

Vláda se těší podpoře výhradně z důvodů ideologických. Argumentuje se reformami, které však jdou za rámec ústavnosti, radarem, který by však obyvatelstvo nikdy neschválilo, hrozbou levice, kterou však kromě hlavní město nepociťuje už skoro nikdo, ba dokonce strašlivá politika současné vlády činí ze samotného slova levice po dvaceti letech opět módní značku.

Hlavní důvody, proč tato vláda trvá, jsou zřejmě dva. Za prvé se jedná o katastrofální selhání  Strany zelených, která na českou politickou scénu vstupovala s příslibem, že vylepší nejen poměry v přírodě, ale především ve zdejší politice.  Její hlavní výkon ale spočívá v tom, že se stala komplicem ODS v činech, které představují závažné ohrožení povahy české demokracie.

Tragický příběh vzestupu Strany zelených z nicoty do úlohy velké naděje české politiky až po opětovaný pád do parlamentního vazalství vůči ODS se jistě časem dočká pečlivého zpracování. Právě ukončený totalitarizující sjezd s předem známými výsledky  by ale nebyl možný, pokud by pražští liberálové  z důvodů povýtce  ideologických tuto zradu zelených ideálů neospravedlňovali jako státní zájem, ze něj se vydává každým coulem  pochybný projekt vylepšování ODS. Přitom každému, kdo věci věnuje jen letmou pozornost, musí být jasné, že nejen zelený program, ale sama tradice humanitní demokracie v této zemi nemá dnes mocnějšího odpůrce, než je ODS.

To souvisí s druhým důvodem, proč může vláda ODS pokračovat v budování zločineckého státu: a tím je démonizace sociální demokracie. Ta má ovšem řadu vad a reprezentuje je i řada postav v mnoha ohledech problematických. Vždy a všude je ale třeba čelit cynickému a zločineckému jednání vposledku pomáhající tezi, podle níž mezi ČSSD a ODS v podstatě není rozdíl. Je a je to rozdíl zásadní. Zatímco ODS je stranou, která sdružuje lidi, pro něž je korupčnictví či zastrašování konformním jednáním, v sociální demokracii se taci vyskytují pouze jako devianti.

Je samozřejmostí, že stát nutně potřebuje i slušnou a silnou politickou stranu. Strana zelených by s takovou mohla dokonce vstupovat do užitečných koalic. Lze si představit pravicovou stranu, která by jednou mohla být slušnější než dnešní sociální demokracie. Má-li u nás mít ale taková strana vůbec naději vzniknout , je nutné zbavit ODS alespoň na deset let úplně moci, aby se zločinecká mentalita, která ji dnes skrz naskrz prostupuje, vykořenila.

www.literarky.cz

Jsou vyděračské praktiky ODS něčím novým?

V nedávné době přinesl náš tisk, včetně Britských listů, informace o kauze Kořistka. Tehdejší poslanec Strany svobody, která byla součástí vládní koalice, byl údajně na schůzce, která se konala 29. července 2004, požádán pány Dalíkem a Večerkem, aby při hlasování nepodpořil sociálně demokratickou vládu. Jako protislužbu mu pánové zpočátku nabízeli post velvyslance v Bulharsku a nakonec 10 milionů korun. Když poslanec odmítl tento návrh a učinil kroky k zveřejnění tohoto jednání, začalo vyšetřování nakonec i soudy. Státní zástupce, který odmítl zastavit trestní stíhání „úplatců“, byl z případu odvolán a následně čelil kárné žalobě.

Další státní zástupce nejdříve prohlašoval, že důkazů na stíháni Dalíka i Večerka, za kterými podle již tehdy dostupných údajů měl stát pan M. Topolánek, má dost, přesto však jejich stíhání obratem zastavil. Kořistka se moc divil, jak a kdy pan státní zástupce mohl 1400 stran spisu a 40 hodin odposlechů prostudovat. Jedné ze svědkyň aktéři hry údajně vyhrožovali, že sáhnou na ní, na její bezpečnost, na jejího syna. A pak se karta obrátila. Pánové Dalík a Večerek zažalovali poslance Kořistku. V těchto dnech by měl odvolací senát Vrchního soudu v Olomouci vynést rozsudek. Bude potrestán ten, kdo se snažil uplácet, nebo ten, komu úplatek byl nabídnut a kauzu zveřejnil? Problém však tkví v tom, zda se podaří  tyto skutečnosti vůbec zjistit? -red.

Englishness a češství

Eur Ing Dr B. Kobliha

Kdysi na začátku sedmdesátých let jsem pod stolem v restauraci zapomněl půjčenou 16 mm promítačku. Bylo to na vysoce frekventovaném londýnském Holbornu, kousek od sídla BBC, kam jsem chodil s kolegy z International Construction Company na obědy. Když jsme ztrátu zpět u svého rýsovacího prkna s šokem zjistil, byl jsem smíškem Joem ujištěn, že tam přístroj už nebude. Tehdy jsem ještě věřil ve starou dobrou Anglii, tak jsme zaoponoval, a letěl zpět. Promítačka odpočívala dosud pod stolem. Vítězoslavně jsem jí dotáhl zpět, ale Joe žasl: „To je zázrak! Víš, ona už Anglie dávno není to, co se o ní říká…“Později jsem zjišťoval a objevoval, že skutečně „stará dobrá Anglie“ se hodně k nepoznání změnila od literaturou oslavovaných dob pozitivního průkopnictví a gentlemanství ve všem.

Poválečné přistěhovalectví z bývalých kolonií a pocit stísněnosti jistě zapůsobil, ale daleko horší byla vlna „multikulturalismu“. Propagovat britské, přestalo být „politicky korektní“. Multikulturalismus znamenal, a dosud znamená, doslova ústup od národní hrdosti, zvyklostí a tradic jen proto, aby se ti nově příchozí, většinou barevní a černí, necítili být nějak méně. Zacházelo se a dosud zachází, tak daleko, že říci na příklad úsloví „černá obce“, bylo a je nepřípustným rasismem. Černým se tím nikterak nepomohlo.

Agresivní bubnová kultura, rozmnožená o decibely US „těžkého kovu“, Angličanům nepřinesla žádný vzestup. V Evropě se ale bubnovalo už dávno, a když se k bubnování vracela, bylo to vždy znamení cesty k válečnictví a válkám. Máme připomínat bubínky a bubny Hitler-Jugend?

Multikulturismus nebyl přínosem Britům ani přistěhovalcům. Multikultura není kultura, ale ústupek a rozdělení. Je to jako pytlík barevných bonbonů. Dáme potom stejně přednost tomu, co nás upoutá, na co máme chuť.  Někdy  tomu s lékořicí, jindy fondánu. Proti gustu, žádný dišputát, říkal můj děd.

Kam se poděla zpěvnost staletí Evropou kultivovaná? Katolíci dokonce vírou, že „kdo zpívá, modlí se dvakrát“, povýšili zpěv na službu Bohu. Každý v Evropě pozná, že míchat na koncertě Smetanovu „Vltavu“ s Beatles „Yellow submarine“ nelze. To je prostě věcí po generace pěstovaného citu.

Národní kultura ovšem není jenom v hudebnosti. Specificky národní literatura je doslova růžemi a karafiáty života.  Angličané konečně poznávají, že multikulturalismem ztrácejí, a začínají mluvit o „anglickosti“ (englishness).

V televizi se vrací k anglické klasice a typickým „kostýmovým dramatům“, jako např. autorky Jane Austin a podobně.

Národní svébytnost začíná a potvrzuje se projevy kultury.

Utrpěla-li anglická lidsky poutavá kinematografie invazí hollywoodských kovbojek, stříleček a automobilových honiček, není to jen ztráta dříve skvělého britského filmového průmyslu a všeho, co pozitivního divákům přinášel. Trpí tím celý národ i svět.

Podobně nemohu nesoudit, že je na čase, abychom i my, Češi, si uvědomili to své a naše místo ve světové kultuře. Vrátili se k češství a skutečně pozitivní českosti. Začali si její specifičnost vážit. Vzpomeňme jen na Čapka či Hrabala!. Tvorbou pro sebe  a po našem dáváme více ostatním. Máme na to! O kultuře práce, výroby, architektury a všeho ostatního, čím dýcháme a žijeme, nemluvě …

(Londýn, 1. května 2008)

V nedávných dnech jsme si připomněli již šedesáté výročí úmrtí prezidenta dr. Edvarda Beneše.

Při této příležitosti si oživme některé z jeho myšlenek, týkající se především života našeho státu a demokracie.

Dr. Edvard Beneš: Z knihy  Mnichovské dny

„Velvyslanec Alexandrovskij, který v Praze působil v našem prostředí, aby se nátlaku německo-franko-britskému nepovolovalo, oznámil průběh událostí v Praze i své rozhovory do Moskvy a donesl novou odpověď Moskvy ještě v týž den… Moskva vzkazuje, že kdyby došlo k válce s Německem a toto bylo útočníkem, že by jí stačilo, kdyby Československo podalo svou stížnost proti útočníkovi do Ženevy a oznámilo to Sovětskému svazu, jenž by se už tím cítil autorizován jít Československu na pomoc. –

Byl jsem Sovětskému svazu za tuto odpověď krajně vděčen. Zůstal v této těžké chvíli s námi jediný a nabídl víc, nežli byl povinen. … I text telegramu do Ženevy jsem si již nastínil…

Došel jsem totiž k závěru, že kdybychom byli odmítli anglo-francouzský plán a šli hned do války s Německem jen za podpory Sovětského svazu, bylo by došlo k těmto důsledkům:

a) Celý západní svět by byl – ať upřímně, ať neupřímně – věřil, že Hitler se svou propagandou o Československu jako nástroji bolševizace střední Evropy má pravdu, a byl by se obrátil hned proti nám. Maďarsko a Polsko by přirozeně byly ihned všemi silami přímo pomáhaly Německu v útoku na nás …

c) Vražedný plán určitých reakčních západoevropských kruhů  - dostat za každou cenu do války nacismus proti bolševismu, nechat je buď navzájem vyčerpat, nebo nechat zničit sovětský režim nacistickým Německem ve prospěch záchrany západoevropské reakce, a upoutat tak nacistické Německo jako ´hráz proti bolševismu´ plně na střední a východní Evropu, kterou by ono po dlouhá léta ovládalo. … Nevylučoval jsem ani eventualitu, že by se nakonec reakční kruhy západní demokracie daly dokonce strhnouti k přímé pomoci Německu proti Rusku“. (str. 317-320).

„Pozdější události, nové jednání Chamberlainovo od 26. září, a zejména pak konference mnichovská, která byla namířena nejen proti nám, ale v důsledcích ještě více proti Sovětskému svazu a jeho vlivu v evropské politice vůbec, další pomoc nám a účast Sovětského svazu v zářijové krizi vyloučily“ (C.d., str. 324, Svoboda, Praha 1968)

Ale současně došlo k dalšímu jednání se Sovětským svazem, v němž nám Moskva hned loajálně přispěla. .. předložila nám polská vláda poprvé dne 21. září večer své požadavky ve věci těšínské. Druhý den se v Praze rozšířily zvěsti, že se Polsko chystá podpořit svůj diplomatický zákrok … vojenským zákrokem na hranicích. Informovali jsme hned vyslance Alexandrovského…

Intervence ruská byla rychle vykonána, a tak hned ráno 23. září telefonoval vyslanec Alexandrovskij zahraničnímu ministerstvu, že má z Moskvy odpověď. Předal ji pak Papouškovi …v tomto znění: „ Dnes ráno Poťomkin , zástupce komisaře pro věci zahraniční, jednal s polským chargé d´affaires Janowským. Dotázal se ho, co je pravdy na zprávách,  že polská vojska jsou soustřeďována u československých hranic, že mají v úmyslu hranice přejít a obsaditi část československého území. Ačkoliv tyto pověsti jsou široce rozšiřovány, Polskem nejsou dementovány. Nebudou-li dementovány, nebo přejdou-li polská vojska před vydáním dementi hranici, SSSR, považuje za včasné upozorniti polskou vládu, že na základě 2. čl. sovětsko-polského paktu o neútočení z 23.XII.1933 SSSR bude nucen okamžitě a bez ohlášení vypovědět  pakt polsko-sovětský, protože Polsko by tím spáchalo akt agrese proti Československu.“ (C.d., str.323)

Jak se chovali „sudetští Němci“ v době mnichovské krize?

Poměr sudetoněmecké strany k Československu a k československé vládě byl norimberskou řečí Hitlerovou oficiálně a otevřeně učiněn odvislým od direktiv Berlína. Německý pangermanismu…ohlásil Hitlerovou řečí přímý nárok na části československého území obývané německou menšinou. Řeč Hitlerova… naznačovala, že předpokládá, že se českoslovenští hakenkreuzleří odhodlají k otevřenému vystoupení proti Československé republice. …

V tom duchu akce našich Němců pak skutečně začala. Hned po führerově řeči se srotilo německé obyvatelstvo po náměstích a ulicích řady měst, městeček, vesnic a krajů obydlených německým obyvatelstvem, aby dalo průchod svému hakenkreuzlerskému a pangermánskému přesvědčení. Někde pořádalo lampiónové průvody, jinde jen zpívalo Deutschland, Deutschland über alles, Horst Wessel Lied, provolávalo slávu Hitlerovi a hanbu Benešovi, Hodžovi a Československé republice. … Brzy se však ani tím nespokojilo a počalo vybíjeti české domy, krámy, státní úřady, policejní, finanční i četnické strážnice a týrati a pronásledovati české úředníky a české občany. ..

Kde se demonstrace prováděly při státních hranicích, tam přecházeli demonstranti i hranice a přinášeli si z Německa do Československa zbraně a střelivo. Na několika místech došlo k  přestřelkám a bitkám, když členové a ozbrojené formace Sudetendeutsche Partei počali násilím obsazovati četnické stanice, strážnice finačních úřadů a celní úřady. Jinde zase v pohraničí obyvatelstvo počalo vyvraceti hraniční sloupy… Byl vyvoláván všude dojem, jako by se začínalo německé povstání u nás a vpád německé armády z říše na naše území.

Demonstrace začaly ponenáhlu nabývati rázu povstání. Dne 13. září dopoledne napadl  v Tachově  dav hlídku vojáků, hlídajících okresní úřad. Došlo k bitce, v níž se střílelo a byli mrtví…Dne 14. září došlo k důležitější přestřelce v Chebu. Po vyvolání násilností ze strany demonstrantů došlo ze strany úředních orgánů k dobývání hotelu Victoria, kde se nacházelo ústředí sudetoněmecké strany. Československá branná moc musela tu postupovati energicky, měla-li znovu zavésti pořádek. Dva oddíly policejní stráže doprovázené dvěma obrněnými auty  dobývaly hotel, kde se sudetští hakenkreuzleři zatarasili, aby zabránili domovní prohlídce. Když byl hotel dobyt, bylo na ulici šest mrtvých, zastřelených tommygany z německého hotelu. V Habersbirku u Falknova vzali 13. září 1938 ordneři útokem četnickou stanici. Zabili čtyři české dělníky a jejich ženy ztýrali. Celkem zde bylo zabito dvanáct osob. Vzpory tyto začaly hned 12. září po Hitlerově řeči na sjezdu v Norimberku, denně se pak rozšiřovaly a počet obětí na zabitých a raněných se denně zvětšoval.

Vláda odpověděla na německou vzpouru už dne 13. září vyhlášením stanného práva nejdříve v okrese chebském, pak nejdeckém, loketském …

Demonstranti zmizeli z ulic, úřady obsazené ordnery Sudetendeusche Partei byly vyklizeny a do měst, městeček a vsí se rychle vracel klid. Byly provedeny prohlídky sekretariátů  a hnědých domů Sudetendeutsche Partai. Většinou však byly ode dne 16. září nalezeny prázdné a funkcionáři byli nezvěstní … Odešli už „domů“, do říše…(Dr. E. Beneš, Mnichovské dny, str. 228-232, Svoboda, Praha, 1968)

Dr. E. Beneš k otázkám demokracie

„…Kritika předválečné demokracie soustřeďovala se v posledních dvaceti letech pravidelně na dvě kategorie otázek: na otázky sociálně-hospodářské a na otázky ryze politické. Výtky v oboru sociálně-hospodářském jsou zcela zásadní a dotýkají se vlastně podstaty celé sociální struktury dnešní demokratické společnosti. Stručně je možno shrnouti je takto: Dnešní buržoazní demokracie neměla odvahy a schopnosti řešit důrazněji a soustavněji hlavní problémy sociální a zasáhnout ostřeji do hospodářské struktury moderní společnosti tak, jak to stát a společnost  začátku XX. století potřebovaly (například nevyřešení problému nezaměstnanosti!). Ani sociální zákonodárství a sociální reformism  koncem XIX. a začátku XX. století, v řadě pokrokových států usilovně prováděný, už dnes nestačí. Nutno sáhnout hlouběji k opatřením strukturálním, tj. kolektivizujícím a socializujícím.“ (Demokracie dnes a zítra, str. 217, Praha, 1948)

„Uzná-li se však …, že se neomezeného majetnictví výrobních prostředků a získávání soukromého zisku ve výrobě a v distribuci statků zneužívá sociálně v té míře, jak to  provádí moderní kapitalismus, uzná-li se, že je nemravné, nesociální  a na konec protistátní a protinárodní, pak je otázkou vhodnosti a volby prostředků, jak zjednat nápravu.“

Další vývoj demokracie prezident Budovatel spatřoval v přerůstání demokracie z oblasti politické do oblasti sociální a hospodářské. Jeho představy o vývoji demokracie, o stranickopolitických systémech, funkcích politických stran, úloze vůdců v demokracii i problémy spojené s oligarchizací politických stran považujeme za aktuální i v současné době. Naši politikové by  jejich studiem mohli hodně získat. –red.

Závažná publikace

Autorská dvojice Jitka Gruntová a František Vašek napsali v letošním roce i vydali v Našem vojsku velmi potřebnou knihu, vhodnou také pro paměť národa a pro vyrovnávání se s minulostí s názvem „Málo známé zločiny SD ve východních Čechách“. Regionální pojetí však dalekosáhle překonává zmíněné územní vymezení, svým významem je to práce nadregionální, zasahující do českých celonárodních dějin. Pravda je vždy konkrétní a v regionálním měřítku může být popsána a hodnocena s velkým přínosem  i pro ostatní kraje. Navíc je tu mnoho informací, které nejsou v povědomí širší veřejnosti. Málo známou skutečností je zájem bezpečnostní služby (SD) o katolickou církev a u německých obyvatel českého pohraničí i o ohlasy na akci „Zdroje života“. Díky věřícím i v pasivním postoji se akce Lebensborn neosvědčila.

Naši čtenáři budou překvapeni, že se v této publikaci dostávají k faktům, které až dosud neznali. Oba autoři využili dostupné informativní zdroje, provedli kritický rozbor archivních dokumentů a dosud publikovaných prací. Obohatili tím nejen regionální dějiny, ale v mnoha souvislostech vůbec jako první upozornili na záležitosti dosud neznámé. Zasahují i do politologie, do dějin českého pohraničí a též do ideologických otázek, což je vhodné vědět při dnešní snaze oživit neonacistická hnutí.

Již první kapitola  i v celoněmeckých dějinách osvětluje vznik bezpečnostní služby (SD) a vztah této zpravodajské organizace v řadách nacistické strany k abwehru, k policii, gestapu a později i k protektorátním složkám okupační administrativy v Čechách a na Moravě. Podnětné postřehy jsou v této části knihy, ve které se poukazuje na českou kolaboraci, působící až do roku 1945. Je celkem pochopitelné, že o politickou angažovanost kolaborantů  v národě po květnu 1945 nikdo nestál, ale nelze popírat skutečnost, že teprve generace vnuků se znova ukazuje veřejnosti v dnešních dnech, občas jde i o jména protektorátních aktivistů. Prokazují novou politickou angažovanost, nejčastěji v extrémních novofašistických organizacích, jako by si nahrazovali dobu, kdy jejich angažovanost nebyla vhodná, ale ani možná.

Z hlediska politologického si čtenář uvědomí, že se opětovně v dějinách opakuje celoevropská zkušenost, že někteří Němci, když přijdou o privilegované postavení, chápou to jako křivdu. Při zločinech bezpečnostní služby  se opakovaně vtírá do českého myšlení otázka: Jaká práva by nám Německo dalo, kdyby zvítězilo? Ještě na jednu skutečnost pro paměť národa je vhodné upozornit. Tragické mnichovské události, zábor pohraničí a potom i vznik protektorátu v březnu 1938 měly charakter předání moci. Z české strany nedošlo k žádnému krveprolévání. Nebylo morální povinností německé správy učinit podobně v roce 1945, kdy válka byla jasně prohrána a předání moci do legitimních rukou českého lidu, by zabránilo obětem na životech v květnu 1945? Zajisté by bylo vhodnějším zázemím pro dnešní poválečný vývoj.

Ke kritické úvaze je vhodné podrobit tvrzení o kolektivním trestu. Adolf Hitler vedl zločineckou válku s kolektivní podporou většiny Němců a na ně dopadlo také mnoho důsledků války. Češi válku nechtěli a také ji nezavinili. Nacistické Německo a sudetoněmecké síly dostaly v letech 1938-1939 vše, co si přály. Pohraničí, likvidace demokracie a zničení suverenity demokratického státu ve středoevropském prostoru. Kolektivním trestem byl postižen český národ, nikdo si přece nepřál žít v koloniální podřízenosti v nacistickém zlořádu. Teprve potom se projevily důsledky prohrané války. Dopadly logicky i na vyvolatele agrese.

Situační zprávy SD, určená směrodatným vedoucím nacistického státu, uveřejněné v této publikaci, osvětlují mnohé z toho, co jsme právě nastínil.

Doporučuji věnovat pozornost čtvrté kapitole, ve které je popsán a hodnocen vztah SD a gestapa. Lidé si tyto dvě perzekuční instituce zaměňují. Pátá a šestá kapitola upozorňuje na informační zdroje, využívané bezpečnostní službou. Nové poznatky lze načerpat též z podkapitoly věnované SD a protektorátním kolaborantským organizacím. Je to důležité i pro paměť národa. Stačí jen uvést publikaci vydanou z podnětu Křesťanskosociálního hnutí v roce 2003 pod názvem Protektorátní kolaborantské a fašistické organizace 1939-1945.

Bezpečnostní služba (SD) byla spokojena, že Němci v českém pohraničí ochotně spolupracují v informační službě a přeochotně hlásila, že po atentátu na R. Heydricha bylo vypracováno několik tisíc memorand a stranických dopisů, aby po likvidaci židovského obyvatelstva následovala fyzická likvidace Čechů, „jako nevděčníku, kteří neumí a nechtějí docenit nacistickou revoluci.“ Vůbec situační zprávy v knize publikované zaslouží pečlivou pozornost. Situace v roce 1943 je tu velmi precizně zaznamenána, byť z nacistického hlediska.

Předností uvedené publikace je skutečnost, že se nejedná o běžné fráze, spojované s dobou okupace, ale je tu uplatněna zásada, že dějiny nelze vylidnit  a personálním otázkám je tu věnována náležitá péče a pozornost. Otevírá se tím i cesta dalším badatelům, ochotným se věnovat paměti národa, a to v nezkreslené podobě. Také z pohledu komplexního pojetí dějin je publikace vzorem v definování podmínek, příčin a podnětů v angažovanosti bezpečnostní služby: ta vedle perzekučních akcí věnovala pozornost osobám vlivu a pozorován nebyl jen Emil Hácha, ale také představitelé průmyslu a bankovního světa. SD působila velmi brzo i na území Československa, také s podporou německých vysokoškoláků v Praze a v řadách Sudetoněmecké strany, která dosáhla počtu 1 340 000 členů. Opakovaná tvrzení odsunutých Němců, že mnozí byli zcela bez viny, koriguje zjištění, že ve všech nacistických organizacích (SdP, později NSDAP, AF, HJ, KfdF, SA i SS) platila zásada, že „pasivní členství se netrpí“. SD neuvedla nikdy mnohatisícový seznam vyloučených příslušníků nacistického hnutí. Prostě nebyli.

Prof. PhDr. Jiří Frajdl, CSc.

Novodobí křižáci

Sdělovací prostředky v Čechách a na Moravě se krátce po revolučním cinku v roce 1989 dostaly do rukou zahraničních firem, a to z 90% německých. Není sporu o tom, že jsme se stali světovou raritou! Jistě zde není místo, abychom tuto svou „proslulost“ sebekriticky rozebírali, jsou ale stále mnozí, kterým tento stav velmi, velmi vyhovuje.  Masmédia představují totiž jeden z významných pilířů vlády a realizace jejích záměrů. Lze konstatovat, že vycházejí v jazyce českém a to v širokém sortimentu od Zadarmika  až po MF Dnes.

Nicméně je třeba si připomenout, že do rukou našich spoluobčanů se dostávají stále vydatněji noviny a časopisy psané německy. Jazyk je klasický a články formálně i obsahově zajímavé. Představují výsledky aktivit našich západních sousedů, které začaly po druhé světové, tedy dávno před naší sametovou revolucí. Souvisejí však s genezi Charty 77 v návaznosti na Opus bonum – tedy na  laické katolické sdružení. Toto prosperuje ze spolupráce četných římskokatolických kněží a sudetoněmeckého landsmanšaftu (SdL). Organizace (a jejich časopisy) Ackerman-Gemeinde anebo Witikobund a Seliger-Gemeinde jsou přímou součástí SdL. Je tedy pochopitelné, že jejich sdělovací prostředky různými formami, v posledních letech novými a efektivnějšími, řeší své základní problémy: odsun a Benešovy dekrety.

Tak jako před tak i po sametové revoluci se u nás nacházejí kněží ze středních a vysokých postů, podobně jako z řad členů různých politických stran, kteří do zmíněných časopisů přispívají. Ministr zahraničních věcí, Karel Schwarzenberg, se nedávno proslavil svým výrokem o odsunu, který označil, v souladu se sudeťáckou terminologií, za vyhnání a ještě tento výrok korunoval svým vlastním malým komentářem.

Odsunutí Němci z Československa ve svých útocích vůči nám jsou neúnavní. Nechci se jimi širším způsobem zabývat, poněvadž naši překladatelé hlavní projevy jejich předáků na 59. sjezdu volně přeložili. Tyto překlady obsahuje zvláštní brožurka.

V některých z výše uvedených časopisů jsme i pochváleni (tedy někteří čeští a moravští kněží) nebo dekorováni čestným vyznamenáním (kupř. pan Uhl). Je oceňována i pomoc při zakládání škol, hlavně gymnázií, kde výukovým jazykem je němčina. A dále jsme chváleni i za pomníky, které se staví „sudetoněmeckým obětem“ odsunu, např. v Krnově. Hřbitov v Chebu je potřeba vyzdobit a pak tam uložit dosud porůznu pohřbené příslušníky německé fašistické armády.

Takže sledujte, prosím, německé sdělovací prostředky nejen psané česky, ale i německy. Dozvíte se, co se plánuje a pozvolna uskutečňuje, jsou-li v naší vládě vhodní spolupracovníci (kolaboranti) a v parlamentu bezectní přeběhlíci. Můžete se též dozvědět o bezpříkladné vstřícnosti některých našich ministrů vůči požadavkům landsmanšaftu. „Zelení“ členové vlády v tomto směru nemají téměř konkurenci. O panu K. Schwarzenbergovi, blízkém příteli pana V. Havla, jsme již mluvili. Nesmíme zapomenout ani na zasloužilého O. Lišku. Již jako student spolupracoval s některými německými organizacemi, např. s Ackerman-Gemeinde, ale také  přímo s landsmanšaftem. Na některých jeho setkáních dokonce i řečnil. V Brně klopotně „pracoval“ na omluvě města za odsun Němců. Teď, jak na 59. sjezdu zaznělo, bude připravovat s bavorskými institucemi společné dílo o nedávných dějinách. Má být určeno samozřejmě i pro naše školy. O vyhnání se tak má údajně mluvit i ve školních učebnicích. O paní ministryni Stehlíkové víme již dost. Do síně slávy česko – německého přátelství prošla již svým nedávným novoročním přáním německé menšině u nás, v němž mimo jiné zmínila náš velký morální dluh vůči nim. Samozřejmě, že na skutečný dluh, reparace ve výši cca 360 miliard předválečných korun, které nám má SRN zaplatit, jaksi zapomněla. A pokud jde o pana Bursíka? Je opečováván M. Horáčkem, jeho osobním poradcem. Jistě mnozí z nás ví, že tento pán je téměř  známým návštěvníkem snad všech posledních sjezdů landsmanšaftu. Dokonce je na nich i vysokými řečníky jmenovitě vítán. Asi zbytečně se neříká, jaký pán, takový krám.

Zelené ministry považuji za nejvstřícnější z celé naší, nyní již nechvalné vlády, vůči požadavkům landsmanšaftu. Vedení Strany zelených se pokouší o manipulaci celé strany ve zmíněném směru. Pro obyčejného českého člověka, který v sobě cítí alespoň trochu vlastenectví, je proto tato strana, v níž Bursík se svou skupinou na sjezdu převálcoval i vnitrostranickou demokracii („silou, Kaťuško, silou je naučíme“) nevolitelná. Nezapomeňme, že jejím „kmotrem“ je   V. Havel. K zeleným vstoupila i řada liberálů, dříve stoupenců Občanské demokratické aliance a později Unie svobody, známých svou sociální i národní necitlivostí. Dát v nadcházejících volbách hlas Zeleným, znamená podpořit  mezi politickými stranami tu, jak jsem přesvědčen, nejhorší! 

Značně otevřené k sudeťáckým stanoviskům jsou tradičně i někteří vedoucí činitelé KDU-ČSL. Ne jeden z nich zavítal na sjezdy odsunutých.

Z ODS, nyní pod vedením M. Topolánka, jako by se vytrácel původní vlastenecký duch, který ve straně  bezesporu byl v době, kdy v jejím čele stál V. Klaus. Současná celková politika  této strany prochází viditelnými proměnami k horšímu.  Představují tyto změny ve svém celku další „Sarajevský atentát“, tentokrát páchaný nejen na Otci zakladateli, nýbrž i na celé ODS Topolánkovci a jim blízkých představitelů  koaličních stran? Alternativou tohoto negativního vývoje je nahrazení M. Topolánka jiným vhodným vedoucím činitelem ODS, jehož vztah k V. Klausovi by byl upřímnější, bližší.

Ale vraťme se k našemu původnímu tématu. Nenechte se odstrašit a znechutit  textem německých tiskovin nebo českých novin v německých rukou! Pozorně si prostudujte i naši brožurku o 59. sjezdu odsunutých Němců z Československa. Nezapomeňte na to, že pro „nepřekonatelný odpor“ ve třicátých letech minulého století odkládali naši dědové a otcové nacistickou literaturu, např. Hitlerův „Mein kampf“, a pak byli velmi překvapeni genocidou, jíž Němci se na našem národu v průběhu druhé světové války dopustili. Dnes víme, že to byla hrubá chyba. Nedopusťme se nyní podobné, byť , jak se domnívám, snad i méně osudové!

František Kříž

Můžeme zjistit, kdo mluví pravdu a kdo lže?

Mám před sebou téměř ještě „čerstvou“ brožurku „59. sjezd odsunutých Němců z Československa“, který se konal ve dnech 10.-11. května 2008 v Norimberku.. Na stránkách 13 až 16 je volný překlad nejdůležitějších částí z projevu pana dr. Güntera Becksteina, bavorské ministerského předsedy. Cituji: „Čas ubíhá, ale nehojí vše. To, co opravdu může hojit, jsou lidé, slovo lidí, odpuštění, odstranění bezpráví, a to tam, kde je to po šedesáti letech ještě možné. Toto může, právě proto, že tak intenzivně hledáte rozhovor, také očekávat.

Všichni víme, že jsem byl vloni – ještě jako ministr vnitra  - v Praze. Mluvil jsem tam s premiérem Topolánkem a ministrem zahraničí Schwarzenbergem. Mezitím jsem se s oběma již vícekrát setkal.

Svého času jsem řekl Topolánkovi: Vím, co udělali Němci Čechům v době mezi roky 1938 a 1945. Vím, co hrozného se stalo v Lidicích a v Terezíně. Byli to nejtěžší zločiny proti lidstvu a zanechalo to u Čechů hluboké rány. Řekl jsem mu však také: „Pro mne jako demokrata a člověka, který je hluboce upoután k právnímu státu, nemůže být nikdy oprávněno znásilňování žen, věšení Němců na lucerny, pochod smrti v Brně, nucené práce, zbavení práv, vyvlastnění a vyhnání, i když předtím postihla Čechy válka a bylo jim učiněno velké bezpráví. Kolektivní vina a kolektivní potrestání nikdy nesmí být odpovědí na předcházející bezpráví.“  

Srovnejme uvedené s tvrzením pana M. Topolánka, předsedy vlády ČR. Cituji z jeho dopisu z 11. června 2008, který  zaslal paní J. Bobošíkové, poslankyni Evropského parlamentu,: „K Vašim spekulacím o mém opakovaném setkávání se s bavorskými politiky, opřeným o tvrzení bavorské strany, bych rád uvedl tyto skutečnosti:

Na mém jediném pracovním setkání s tehdejším ministrem vnitra Becksteinem (dne 12. září 2007) jsme se zabývali tehdy velmi aktuální otázkou technických a bezpečnostních a zároveň i politických aspektů spuštění schengenského systému, který umožní volný pohyb osob přes česko-bavorskou hranici. Dalším bodem našeho jednání byly možnosti posílení česko-bavorských hospodářských a obchodních vztahů. Otázky dekretů prezidenta republiky, odsunu, či majetkových požadavků v žádném případě nebyly tématem našeho setkání.“

O výše uvedeném si udělejme každý své závěry raději samostatně. Přesto však jedna skutečnost je zarážející. Pokud pan M. Topolánek má pravdu a naopak lže pan G. Beckstein, se vnucuje otázka, proč pan Topolánek písemně nevyzve bavorského ministerské předsedu k omluvě za nepravdy pronesené na 59. sjezdu odsunutých Němců?  Pan dr. Beckstein v očích mnoha Čechů Topolánka uvádí, slušně řečeno, do nepříjemné situace. Tvrdí, že s ním se setkal vícekrát a že spolu mluvili, jak vyplývá z jeho tvrzení, i o dekretech prezidenta i o odsunu. Beckstein o těchto kontaktech mluví, Topolánek to Čechům neřekne. Tak asi nějak vypadá vzniklá situace.

Topolánek je tvrzeními Becksteina viditelně poškozen. O omluvu se dosud nepřihlásil. Tento fakt může zásadně ovlivnit odpověď na otázku, kterou jsem vznesl v nadpisu článku.

Dr. O. Tuleškov

Ještě k dopisu M. Topolánka

„…V souvislosti s terminologickou problematikou týkající se označování nucených přesunů obyvatelstva po druhé světové válce lze konstatovat, že v oficiální terminologii Ministerstva zahraničních věcí, resp. v dikci smluvních dokumentů, se uvedené události označují i nadále jako odsun. Pokud se dnes ovšem zachází v publicistice či v neoficiální politické komunikaci s uvedenou terminologii volněji, nelze to, mimo jiné i s poukazem na oficiální anglické verze materiálů z Postupimské konference, považovat za pochybení,..“.

Tato pasáž dopisu je zarážející. Umožňuje totiž, např. panu mistru zahraničí, aby po oficiálním jednání místo termínu odsun použil termín vyhnání. A vše je v pořádku.

Druhou věcí, která nás zarazila, je poukaz na oficiální anglickou verzi  materiálů z Postupimské konference.

Proto jsem se podíval do stati „Mezinárodní právo a transfer Němců z Československa“ z r. 1996, jejím ž autorem je univerzitní prof. JUDr. Miroslav Potočný, DrSc., přední náš znalec mezinárodního práva. Citujeme: „Z rozboru XIII. části Berlínské (Postupimské) dohody o přesídlení se podává, že ve čtyřech odstavcích této části bylo k popsání hlavních stránek institutu přesídlení (transferu) v autentickém anglickém znění použito tří odlišných výrazů v různém počtu: „transfer“ čtyřikrát, druhý termín „removal“ jednou a třetí obrat „expulzion“ rovněž jednou. Bylo to nedopatření nebo nepřesnost při formulování textu této části? Mám za to, že nikoliv! Autoři tímto způsobem zachytili jednotlivé rysy či fáze  transferu. „Transfer“ jakožto operaci záležející v přeložení, přemístění věcí nebo lidí, lze česky pro živé bytosti  vyjádřit jako přesídlení. „Removal“ značí česky odsun, odstranění, přemístění, ale též přestěhování. „Expulsion“ pak vyhnání, vyloučení, ale právně i vyhoštění….Je proto přinejmenším s podivem, že mluvčí sudetských Němců a i někteří němečtí historikové a politikové „překládají“ autentický anglický termín „transfer“… jako Vertreibung, což lze česky přeložit jako „vyhnání“.

Nejen právnímu a lingvistickému specialistovi, ale i prostému občanovi cosi vnitřně říká, že „vyhnání“ nemá nic společného s transferem“. (In: Právní aspekty odsunu Němců, sborník, vydal Ústav mezinárodních vztahů , str. 11-19, Praha, 1996)

Snad z tohoto profesorského výkladu se poučí nejen pan M. Topolánek, ale i pan Karel Schwarzenberg a celý náš (?) diplomatický sbor.                                       Dr. O. Tuleškov

Několik vět z projevu B. Posselta na 59. sjezdu

„ Chceme vést rozhovory, a sice rozhovory s volenými reprezentanty českého národa. Apeluji na českou vládu, aby jmenovala speciálně pro tyto rozhovory se sudetskými Němci pověřence nebo snad zvláštního vyslance. Ale říkám vám také zcela jasně: nebudeme o to prosit a žadonit.  Žijeme ve sjednocené Evropě, a žijeme ve svobodné demokracii. Kdyby vládní struktury ještě tak daleko nebyly, aby udělaly to, co je v 21. století samozřejmé, totiž umožnit takové rozhovory na oficiální úrovni mezi sudetskými Němci a Čechy, pak vezmeme věci s českými partnery, vedoucími reprezentanty z české občanské společnosti, sami do rukou.“ –red.

Jsou a budou kontakty mezi současnou vládou ČR a landsmanšaftem  pouhým jednáním nebo vyjednáváním ?

Premiér ČR zdůrazňuje, že dosavadní existující kontakty nemají charakter „vyjednávání“. B. Posselt uvedl, že mluvčí Ministerstva zahraničních věcí ČR řekla, že se sudetskými Němci bude vláda vést rozhovory, ale jednání prý nepřichází v úvahu. A mluvčí SdL hned dodal, že o jednáních ani on ještě nemluvil. „Lepší rozumný, rychlý a cílevědomý rozhovor než vést jednání vládních byrokratů, ze kterého nic nevzejde.“

Rozhovory ano,  jednání nikoliv?  Rozhovory přirozenou cestou zpravidla přerůstají v jednání. Dvířka k jednáním s landsmašaftem vláda tak otevírá. Opět dělá krok, který je v rozporu s míněním většiny našich občanů. Myslíme si, že je toho již více než dost a vláda by se měla poděkovat a odejít. Asi takovýto krok nikdy neudělá. Vyslovení nedůvěry této panské vládě se stává tak naléhavou nutností.   –red.

Prof. JUDr. M. Potočný, DrSc.,: „ Dohoda o přesídlení Němců uzavřená třemi velmocemi, jednajícími i jménem Německa, a zavazující i budoucí Německo, k níž jako třetí státy přistoupily Polsko, Československo a Maďarsko, je tedy mnohostrannou mezinárodní záležitostí a aktem, který žádná smluvní strana není oprávněna sama nebo ve vztahu k další straně doplňovat, měnit nebo dokonce rušit! Jakékoliv doplnění, změna či zrušení by muselo být projednáno všemi smluvními stranami. Taktéž není z hlediska zásad smluvního práva představitelné, že by jedna smluvní strana, např. Československo, byť v dobré víře, jednalo bilaterálně přímo s Německem o případných změnách Berlínské (Postupimské) dohody o přesídlení Němců z Československa.“ (C.d., str.17)

Vzhledem k tomu, že Postupimská dohoda, Pařížská reparační smlouva a další poválečné akty vítězných protinacistických velmocí jsou nezpochybnitelné,  lze považovat požadavky odsunutých Němců vůči ČR, které jsou ve skutečnosti jen pokusem o jejich obyčejnou revizí, za marné pokusy. Není, kromě zaplacení reparací ČR a SR Německem,  o čem jednat. Jejich návrat si nepřejeme. –red.

Václav Dvořák: Omluva za film Uloupené Kosovo

Omlouvám se panu Švédovi, že jsem si dovolil vyprávět příběh o uloupeném Kosovu a Metochii a že jej vyprávím, což se panu Švédovi zřejmě nelíbí…

Ostatně pan magistr Švéda není sám. Ani vedoucím dramaturgyním a šéfdramaturgyni dokumentu v ČT  se můj příběh nelíbí. Proto ho odmítli pustit do vysílání. … mají jinou představu, co by ve filmu o Kosovu mělo být, ale co tam není. Inu lehká pomoc.

Mohou jako já vzít kameru (na jejíž zapůjčení jsem si půjčil), sednout do auta, odjet na Kosovo (dá se to zvládnout na jeden zátah za den) a tam točit to, co jim v mém filmu chybí. Například onu genocidu, kterou se prý Srbové a Romové provinili na kosovských Albáncích. Rád bych se poučil například pohledem na natočený masový hrob obětí této genocidy. Podle mých informací na Kosovu a v Metochii žádný takový není. Orgány OSN jej dodnes hledají marně.

Pan Švéda zmiňuje jakási zvěrstva, která páchala srbská (jugoslávská) armáda na Kosovu. Byl bych vděčný, kdyby mne pan magistr Švéda opět poučil a sdělil prameny, z kterých tyto informace čerpá.  Pevně věřím, že své informace pan Švéda nebere jen z mainstreamových českých médií, která svého času podobné zprávy ráda přetiskovala, aniž se namáhala je ověřit. Můj filmový příběh o Kosovu se nebude líbit mnoha lidem.

Dovoluji si v něm totiž zpochybnit čisté úmysly a fungování mnoha organizací, na které české národní elity momentálně sází. Jejich kritika je skoro tabu.  Po svých zkušenostech ze Srbska a především z Kosova pochybuji o tom, že vedení agresivní války, jakým bylo „humanitární bombardování“,  je správné a efektivní. Ostatně Irák následoval. A kdo bude další? Dále pochybuji o tom, že demokratičtí vůdci dnešního světa mluví o svých pohnutkách vždy pravdu.

Pochybuji také o tom, že NATO je výlučně obranná organizace. Proto jsem podepsal petici Ne základnám. Pochybuji o tom, že OSN je nestranná, spravedlivá a efektivní organizace. V neposlední řadě pochybuji o poctivých úmyslech Evropské unie. O čem však nepochybuji, je skutečnost, že příchodem NATO do Kosova v roce 1999 došlo k etnické čistce a v jejím důsledku byly ze svých majetků vyhnány statisíce kosovských Srbů a dalších národností.

Nepochybuji o tom, že se v devadesátých letech okolo jugoslávské kampaně u nás lhalo a mnohdy se lže dodnes. Nepochybuji o tom, že mnoho českých lidí včetně našich vzdělanců se při hodnocení balkánských událostí  stále opírá o účelové lži, polopravdy a produkty válečné propagandy NATO. Proto mohou psát kritiky, jaké píšou a chtít po lidech fakta, které neexistují….(Václav Dvořák je režisér. Jeho film měl velký úspěch. Na jeho snad prvním veřejném promítání jsem byl. Po shlédnutí filmu jsme žádali, aby co nejdříve byl zpřístupněn co nejširší české veřejnosti. –drt.)

Ignorovaný dokument OSN

Masakry Srbů nedaleko Srebrenice od dubna 1992 do dubna 1993

Hrůzy, kterými trpěli bosenští Srbové v okresu Srebrenica, z rukou moslimů nejsou žádným tajemstvím. Jugoslávská Státní komise pro válečné zločiny ve své 132 stránkové studii prezentuje srbské utrpení. Již 24. května 1993 ji odevzdala Radě bezpečnosti OSN.

RB OSN uznala studii za oficiální dokument OSN a přiděla mu identifikační číslo A/46/171 a S/25635 s datem 2. června 1993.

Mnohé dokumenty OSN, které jsou důležité pro pochopení občanské války v Bosně, byly na americký tlak prohlášeny za tajné. Tento však ne, jeho distribuce byla označená slovem „všeobecné“. Kterýkoliv západní novinář mohl vejít do suterénu budovy OSN na 46. ulici a 1. avenue v New Yorku a požádat o něj nebo si ho objednat na neyorském čísle. Západní média tento dokument záměrně nikdy neuvedla, přestože jasně dokazuje , že srbští civilisté byli oběťmi muslimských fanatiků v okrese Srebrenica – a ne naopak, jak se to snaží už více než deset let veřejnosti namluvit.

Jestliže je tento dokument lživý, proč ho západní média  neodmítla a za takový neoznačila? …

Krutost s jakou byly napadené srbské vesnice, bezcitnost vůči vesničanům, které brali jako vězně bez ohledu na pohlaví, věk, ať šlo o vojáky nebo civilisty, zdravé nebo zraněné, bestiální zacházení ve věznicích bez vody a jídla bylo tím nejmenším mučením.  Je těžké říkat, či takové jednání vycházelo z náboženského fanatismu islámu, jejich džihádu, nebo  ze zvířecích instinktů – možná sadistických. Bez ohledu na to byly následky pro Srby hrozné.

Mnozí ze zabitých, ale i zraněných a dokonce živých a zdravých lidí, byli spáleni spolu s jejich domy, v kterých bydleli. To se stalo například ve vesnici Zalazje na den sv. Petra (12. června 1992), kdy asi 20 lidí shořelo ve třech budovách. Nebo ve vesnici Podravanje. … Lidé shořeli zaživa ve vesnicích Bljeceva, Krnjici, Ratkovici, Jezestica… Desítky rodinných domů se ztratily v plamenech spolu s jejich obyvateli.

Mnozí ze zabitých osob, které zemřely jiným způsobem, měly podřezané krky, rozbité lebky, polámané nohy a ruce na mnohých místech a v některých případech odřezané hlavy. Často byli dodatečně zmasakrováni i mrtví.

Pravda o osudu vězněných a zadržovaných Srbů bude muset počkat na lepší časy. Předpokládá se, že v těchto časech nám celkový počet mrtvých ukáže mnohem tragičtější obraz. (Z internetového materiálu, www.prop.sk)

Na téže internetové adrese je překlad textu údajného závazku Radovana Karadžiče a USA. Pokud by tento text byl pravdivý, pak dr. Karadžičovi, který je nositelem i dalších tajemstvích, týkajících se USA, hrozí ve vězení značné nebezpečí.

žijeme v době, kdy politika a média ve své většině slouží zájmům sociálně silnějších vrstev, prosazovaných na úkor většiny, zejména sociálně slabých. Tento již dlouhodobější proces umožňuje i stále rostoucí manipulace veřejným míněním.  V současnosti se dokonce dostáváme na samý práh i zneužívání silových složek státního aparátu proti těm, kteří zastávají jiná stanoviska, než zaujímá oficiální politika.

Nejde jen o to, že veřejnost nedostává dostatek relevantních informací, důležitých pro svobodné formulování stanovisek  sociálních skupin i jednotlivců, jak předpokládá reálná demokracie, ale především o to, že informace jsou nejen hrubě neúplné, ale i často pouze polopravdivé, či dokonce nepravdivé.

V této souvislosti vyvstává do popředí význam všech samizdatů, které pravidelně či občasně vycházejí, tedy i Křesťanského sociála a dalších našich titulů. Prosíme, podporujte je i nadále, jak jen můžete. Víme, že napříště to bude ještě těžší než dosud.  I současný tisk zčásti připouští, že od počátku příštího roku, se obyčejným občanům, tedy velké většině, bude žít zřetelně hůře. Věříme, že samizdatová činnost přesto a především právě proto musí být nejen zachována, ale i rozšířena. Samizdaty i internetové stránky zde musí být, aby dále říkaly lidem pravdu, dávaly jim podněty, vyjadřovaly jejich stanoviska a hájily jejich zájmy.

Rozhodující roli v současnosti i v dějinném procesu však může sehrát jen občan, který samostatně i ve spojení  s dalšími aktivně veřejně působí, hájí své zájmy, lidská práva, demokracii a sociální spravedlnost. Prostředků se nabízí celá řada: otevřené dopisy, určené politikům, různým institucím, petice, účast na demonstracích, vyjadřování názorů, stanovisek na veřejnosti, podpora různých občanských iniciativ a aktivní účast na jejich činnosti, včetně finanční pomoci, působení v rodině, v blízkém okolí. Čím silnější budou demokratické prvky v životě společnosti, tím hůře může egoistická menšina, setkáváme se  s pojmem tzv. „dvacetiprocentní společnosti“, prosazovat své cíle na úkor většiny.

Základním předpokladem jakékoliv optimističtější budoucnosti je občanská statečnost. Lidé se nesmí bát, i když jsou zastrašováni. Přesto dostáváme informace, že to či ono asi nepůjde, že se lidé bojí, dokonce se bojí podepsat obyčejnou petici, s níž plně souhlasí. Atmosféru strachu vyvolávají ti, kdož z ní těží. Chceme-li žít v demokracií, musíme být schopni pro ni alespoň něco udělat. Nelze rezignovat! I na nás leží odpovědnost, zda budeme žít v míru v království božím, či v agresivní, ozbrojené, nedemokratické, neoliberální  permanentně válčící společnosti.

Redakční rada

Dosavadní, již však zřejmě ne převažující, písemná forma našich materiálů je účinně doplňována formou elektronickou. Na našich internetových stránkách, i stránkách přejímajících spolupracujících subjektů, je řada desítek publikací, s nimiž se nyní seznamují snad již  tisíce čtenářů. Nadto mnozí z nich si i některé tituly stahují a dále rozšiřují. To je ten, tak pro nás žádoucí, samostatný život jednotlivých titulů, který se dále rozvijí, aniž bychom jej mohli nějak číselně vyjádřit.  To není však podstatné.

Velká většina z nás nemá ještě přístup na internet. Proto písemnou formu našich materiálů, která je finančně mnohem náročnější a nadto  pracnější, budeme i nadále zachovávat. Naše finanční prostředky, které získáváme od vás, vážení čtenáři, to umožňují. Předpokládáme, že každý náš titul čte minimálně asi  dva tisíce čtenářů. Tento počet se pravděpodobně bude  zvyšovat, pokud naše materiály se budou těšit i nadále zájmu veřejnosti.                                                                                                        Redakce. 

Vydává ÚV KSH. Uzávěrka tohoto čísla byla 19. září 2007. Kontaktní adresa: dr. O. Tuleškov, Na Čihadle 18, 160 00 Praha 6 – Dejvice

Naše webová stránka:www.ksl.wz.cz   E-mail:Vydavatel@seznam.cz