KŘESŤANSKÝ SOCIÁL březen,duben 2008

 

Konference o bezpečnosti a spolupráci v Evropě

 

Deklarace principů, jimiž se řídí vztahy mezi zúčastněnými státy

 

III. Neporušitelnost hranic

Zúčastněné státy považují vzájemně veškeré své hranice, jakož i hranice všech států v Evropě za neporušitelné a nebudou proto nyní ani v budoucnosti na tyto hranice útočit.

V souladu s tím se rovněž zdrží jakéhokoli požadavku či kroku se záměrem zmocnit se nebo uchvátit část nebo celé území kteréhokoli zúčastněného státu.

 

IV. Územní celistvost států

Zúčastněné státy budou respektovat územní celistvost každého ze zúčastněného státu.

V souladu s tím se zdrží jakéhokoli jednání proti územní celistvosti, politické nezávislosti nebo jednotě každého zúčastněného státu, které by bylo neslučitelné s cíli a zásadami Charty OSN, zvláště takového jednání, které by představovalo hrozbu silou nebo použití síly.

Zúčastněné státy rovněž neučiní území jiného zúčastněného státu předmětem vojenského obsazení nebo jiných přímých násilných opatření v rozporu s mezinárodním právem, nebo předmětem přivlastnění pomocí takových opatření nebo vyhrožováním jimi. Žádné takové obsazení nebo přivlastnění nebude uznáno za zákonné.

Helsinky 1975

 

 

Souladně s mezinárodním právem mluví o vztazích mezi státy sv. Otcové, encykliky i sociální doktrína církve. Je znám výrok sv. Augustina: „Odstraníme-li spravedlnost, co jiného jsou státy, ne-li loupežení ve velkém“ (De Civitate Dei).

Papež  Jan XXIII. ve svém okružním listu „Pacem in terris“  z  dubna 1963 uvádí: „Vzájemné vztahy mezi státy za prvé mají řídit požadavkem pravdy. … všechny státy jsou si rovny co do přirozeného důstojenství. Proto má každý stát právo na existenci, na vlastní rozvoj a na nezbytné prostředky k jeho uskutečnění. … Podobně se mohou i státy mezi sebou lišit stupněm kultury, civilizace a hospodářského rozvoje; to však nikdy nemůže opravňovat k tomu, aby jeden stát proto nespravedlivě ovládal druhý“.

Vztahy mezi státy musí být kromě toho uspořádány podle zásad spravedlnosti; to znamená uznávat vzájemná práva a plnit jim odpovídající povinnosti. Jednotlivé státy proto při sledování vlastních zájmů nesmějí poškozovat zájmy druhých států. Státy mají spojit navzájem své úsilí k dosažení světového obecného dobra. V závěru své encykliky vyzývá papež k odzbrojení a k zákazu atomových zbraní.

Kompendium sociálního učení církve z r. 2007 charakterizuje mezinárodní společenství jako právní uskupení, které je založeno na suverenitě každého členského státu bez vazeb poddanosti, které by popíraly nebo omezovaly jeho nezávislost. Za předpoklad mezinárodního pořádku, jež by účinně zaručoval mírové soužití, považuje kompendium existenci stejného mravního řádu, který by jednou provždy odmítnul ideu, že spravedlnosti lze dojít prostřednictvím války. Za naléhavý úkol celého lidstva považuje pak boj proti chudobě miliard mužů a žen.

V této souvislosti snad u každého z nás vzniká otázka, proč svět je takový, jaký je, když máme dobré, obsahově blízké a vzájemně se podporující normy mezinárodního práva i církevně doktrinální?

Svět kolem nás, a často i my sami, tyto normy, tyto návody k jednání, vedoucí k vytváření lepší lidské společnosti, velmi často porušuje. Silní se příliš často chápou svých příležitostí na úkor slabých. Bohatí si přivlastňují stále větší podíl ze statků, které mají sloužit k obživě všech. Slabší se tomuto řádu přizpůsobují nebo ho pasivně snášejí. Mezinárodní společenství nežije v pravdě, ani ve spravedlnosti. Nejmocnější státy usilují o světovládu, méně mocné o dominanci v nejbližší oblasti. Čím více států je na nich závislých, tím, jak jsou přesvědčeny, jsou silnější. Tak nějak můžeme vidět svět kolem sebe. Ale takový svět nechceme! Měnit svět k lepšímu je naší povinností. Proto usilujeme, aby mezinárodní morálka i normy mezinárodního práva byly všemi dodržovány. 

Proto nemůžeme souhlasit s tím, aby Republika Srbsko byla v rozporu s mezinárodním právem připravena o provincii Kosovo, které je nedílnou součástí jejího státního území. Proto odsuzujeme úsilí některých států o přisvojení si některých kompetencí a pravomocí OSN a jejich využití k uspokojení vlastních mocenských zájmů. Jediným univerzálním mezinárodním společenstvím je OSN. NATO ani EU, ani jiné „mezinárodní společenství“ nemůže vstoupit do konkurenčních vztahů k OSN. Všechny subjekty mezinárodního práva jsou povinny jednat v souladu s Chartou OSN, které je cizí jakákoliv hegemonie či dominance.

Principy křesťanské doktríny o mezinárodních vztazích mohou velmi účinně napomáhat  praktickému naplňování norem mezinárodního práva. Lze proto litovat, že hlasy řady představitelů nejrůznějších křesťanských církví je málo slyšet, když jde o pravdu a spravedlnost v mezinárodním společenství, když jde o boj proti chudobě, odzbrojení a vyloučení násilí, válek z mezinárodních vztahů. –red.

Rozdělení křesťanských církví

K útoku NATO na Jugoslávii zaujaly církve v ČR rozdílná stanoviska. Jedinou tuzemskou církví, která odsoudila bombardování Jugoslávie, byla Pravoslavná církev v českých zemích a na Slovensku. Nejvyšší pravoslavný představitel u nás metropolita Dorotej dokonce již tehdy přirovnal dění na Balkáně k mnichovskému diktátu.

Ostatní církve se s útokem NATO na Jugoslávii více či méně ztotožnily. Toto rozdělení trvá i pokud jde o vztah k samostatnosti Kosova. Jedině pravoslavná církev zcela jednoznačně odsuzuje vyhlášení Kosova za samostatný stát.

Naše křesťanské církve jsou tedy rozděleny jak v otázkách oprávněnosti či neoprávněnosti útoku NATO proti Jugoslávii, tak i ve vztahu k vyhlášení samostatnosti Kosova.

Církve se tak dostaly na úroveň států různě interpretující normy mezinárodního práva. Jejich morální autorita proto utrpěla. Když se blíže seznámíme s výroky jednotlivých církevních představitelů, můžeme dojít i k závěru, že stanoviska církví jsou dokonce protichůdná. Důsledkem jsou, ke škodě církví, jejich morální autority, věřících i samotného křesťanství, i vzájemné verbální útoky. –red.

 

Ještě několik vět k dopisu K. Schwarzenberga z 5.2.2008

1) „Dovolím si paralelu z lékařského prostředí. Je obecně známo, že léčení dlouhodobě nezhojených ran si mnohdy vyžádá radikální obsah, který je sice dočasně bolestivý, nicméně je jedinou možností uzdravení organismu“.

Kardinál Vinko Puljič v r. 1999 komentoval zásah NATO v Kosovu slovy: „ Nemoc se musí léčit tak dlouho, dokud se neprojeví účinnost léků. Pokud léčba nepomůže, musí se odstranit vadná část těla. Každým dalším oddálením terapie hrozí větší nebezpečí, že se nemoc rozšíří“.

Jak je vidět paralely z lékařského prostředí platily, jak v r. 1999, tak v r. 2008. Pan kardinál ordinoval stejně bolestivé zásahy, jako po letech předepisuje náš pan ministr zahraničních věcí.

2) Srby pan ministr utěšuje slovy, že po přijetí obou zemí do EU bude docházet ke „snižování významu hranic a státní suverenity“.

Část německé menšiny budoucí situaci vidí obdobně. „Vlastně se všechno vrací do starých kolejí. …Náleží perspektiva v regionech pod společnou evropskou střechou? … Na konci zůstává příslušnost ke kulturní společnosti a evropské regiony. …“.(LZ, 12.2.08, Období končí, Dušan Kořený)

3) „K často vyslovovaným obavám, zda případ Kosova nezakládá precedens i pro jiné oblasti či regiony světa s autonomistickými tendencemi, je třeba uvést, že Evropská rada kosovský případ považuje za sui generis …“.

Stačí tedy když EU, či např. Rada NATO prohlásí nějaký příklad za příklad sui generis a tím jej vyjme z  jakéhokoliv dalšího normativního postupu? Podle mého názoru se pan ministr mýlí, poněvadž  Evropská rada nemá kompetence a pravomoci, které přísluší orgánům OSN. ER musí vycházet z platné rezoluce Rady bezpečnosti č. 1244, která zakotvuje, že Kosova je součástí Republiky Srbsko. Ani ER, ani „přátelé nezávislého Kosova“ nemohou Kosovu nadělit samostatnost. Pokud tuto cestu podporují, pak jednají v rozporu s mezinárodním právem a je třeba takovéto počínání odsoudit.

4) „… při své návštěvě v Kosovu dne 14. ledna jsem se přesvědčil, že kosovští představitelé plánují vyhlášení nezávislosti v nejbližších týdnech. K takovémuto kroku mají jednoznačný a legitimní mandát od svých voličů, občanů Kosova …“.

Pokud by měl pravdu pan ministr, pak stačí, aby v nějaké části jakéhokoliv státu převládající národnostní menšina zvolila kandidáty strany, která požaduje nezávislost na státu, v němž žije a mají ji mít. Ovšem za příp. i dalšího předpokladu, že předtím ještě provede národnostní čistku a vyžene či zabije příslušníky jiných menšin či dokonce občany státotvorného národa. Samostatnost pak dokonce bude i bonusem za etnické čištění.

Je třeba dodat, že kosovští Albánci jsou národnostní menšinou, žijící v srbské provincii. Národnostním menšinám mezinárodní právo nepřiznává právo na sebeurčení, zvláště když již mají svůj samostatný stát, v tomto případě Albánii. Právo na sebeurčení nezíská žádná národnostní menšina na základě voleb. Vítěznými volbami představitelé národnostní menšiny nikdy nemohou získat mandát k vyhlášení samostatnosti na státu, v němž národnostní menšina žije.

Pakliže by napříště měl podobný mechanismus fungovat, pak by např. národní strany Kurdů, ať vyvíjí činnost  v Turecku, či jiných státech,  již dávno mohly příp. vyhlásit nezávislost kurdského státu na Turecku a dalších státech. Přesto tento krok nemohou jednostranně učinit, především jim v tom brání  již uvedené principy mezinárodního práva. Jim však, jako kurdskému asi třicetimilionovému národu, žijícímu na území několika států, mezinárodní právo přiznává právo na sebeurčení. Kurdský národ na základě příslušných mezinárodních jednání může v budoucnosti získat samostatnost, nikdy však ne jen jednostranným vyhlášením, byť za podpory nějakého mocného protektora.

Na naše otázky, zda ČR uznává principy mezinárodního práva a rezoluci Rady bezpečnosti OSN č. 1244/1999, jsme bohužel nedostali odpověď. Proto prof. R. Doleček se ve svém následném dopisu mimo jiné domáhá námi očekávané odpovědi.

Otevřeně říkáme, že nemáme  důvěru v současné vedení ministerstva zahraničí ČR, zejména ne pak v ministra pana K. Schwarzenberga. Jeho vědomé užívání termínu vyhnání Němců, místo odsunu je v rozporu s mezinárodní právní terminologii. Postupimská dohoda užívá termín transfer, přesídlení a odsun, nikoliv však vyhnání. Takto nazývá odsun sudetoněmecký landsmanšaft. Pokud by pan ministr v takovéto „diplomatické činnosti“ hodlal pokračovat, a nechtěl se poučit z prohlášení, učiněných  v tomto směru panem prezidentem V. Klausem, pak mu doporučujeme, aby na svou ministerskou funkci co nejrychleji rezignoval.

Dr. O. Tuleškov

 

Nekonečné osudové utrpení Srbů a naše lhostejnost ke lžím sdělovacích prostředků

Naši jihoslovanští bratři již dlouhodobě prodělávají martyrium, jaké nemá snad, s výjimkou židovského holocaustu, obdobu.

Po 500 let odolávali Srbové krvavé turecké okupaci, ze které se osvobodili bojem celých generací, jenž si v průběhu staletí vyžádal statisícové oběti. Strašné ztráty tento národ utrpěl v době první světové války. Padla polovina z povolaných  850 tisíc mužů. Celkové ztráty národa však překročily 1 milion osob – tedy téměř čtvrtina tehdejší populace. Známé jsou fotografie z dob masových poprav srbského obyvatelstva, včetně věšení žen, na rozkaz rakouských generálů. Za druhé světové války činili celkové ztráty Jugoslávie - 1,8 mil. obyvatel, nejvíce Srbů zahynulo ve fašistickém ustašovském Chorvatsku – uvádí se až 700 000 ubitých civilistů.

Profesor. L. Dimič z Bělehradské univerzity uvedl, že jen ve 20. století Srbové vybojovali šest válek o přežití, prožili dvě cizí okupace, dvakrát ztratili a třikrát vytvořili nový stát. Tyto války za svobodu přivedly malá národ na samý okraj biologické existence.

Jugoslávie, nejvěrnější spojenec západních velmocí ve dvou světových válkách, byla pod vlivem Německa, USA a Vatikánu přivedena k separatismu a rozbita. UCK v Kosovu, léta uznávaná za teroristickou organizaci, se najednou proměnila v osvobozeneckou armádu. Byla vyzbrojena východoněmeckými zbraněmi i uniformami. Veřejnost – včetně naší – byla zaplavována lživými informacemi o rozsáhlých masových hrobech Albánců – nikdy neobjevených. Vyvrácených i svědectvím spojeneckých generálů a některých západních novinářů. Přesto však přikročila americká administrativa v r. 1999 k 78 dní trvajícímu barbarskému bombardování především Srbska a Kosova, kde byla systematicky ničena civilní infrastruktura. Hromadný úprk obyvatelstva z Kosova nastal až po těchto útocích. Byly zničeny mosty přes Dunaj, na 200 škol a školských zařízení, stovky sociálních a kulturních ústavů, značná část průmyslových závodů, včetně rafinerií a chemických závodů. V rozporu s mezinárodními dohodami byly použity zakázané zbraně, včetně střel a bomb s ochuzeným uranem. Zabito bylo přes 6 000 lidí, desítky tisíc osob bylo zraněno. Vzniklé škody  dosáhly téměř 100 miliard dolarů. ČT1 nás informovala o agresi NATO, ale o výše uvedených „detailech“ se téměř nezmiňovala.    

Zatímco v Haagu obžalovaní chorvatští a zejména kosovskoalbánští velitelé z doby občanské války odcházeli se směšnými tresty, tak Srbové byli souzeni nemilosrdně. Miloševičovi za čtyři roky trvající proces se nepodařilo, přes nejrůznější lživé výmysly, prokázat žalované zločiny. Proto se z něho stal národní mučedník a hrdina. Je jen pochopitelné, že srbský lid nevydá jednostrannému soudu další své hrdiny.

Další rozbíjení Jugoslávie pokračovalo zmanipulovaným referendem, kdy za pomoci zahraničních hlasů a s vyloučením Černohorců v Srbsku, bylo prosazeno oddělení Černé Hory a Srbska, Srbsku tak znemožněn přístup k moři. Tyto tendence vyvrcholily vyhlášením samostatného Kosova, jímž byla hrubě porušena  rezoluce č.1244 RB OSN i principy mezinárodního práva.

Jen málo a občas se píše v česky psaném tisku pravda, jen velmi omezeně se dementují dřívější nepravdivé údaje o Srbsku, jehož lid stál při nás v době nejtěžší.  Požadujme obnovení svrchovanosti RS nad Kosovem, návrat 250 000 Srbů, Turků, Goranů, prosrbských Albánců do Kosova, návrat 200 000 Srbů do jejich domoviny  v Srbské Krajině v Chorvatsku! Buďme solidární s hrdým  a statečným srbským národem!

F. Truxa

Očekávaná zpráva z Makedonie

Představitele tamní strany albánské menšiny, která tvoří pouze jednu třetinu obyvatelstva, vyvolali v Makedonii vládní krizi. Uskutečnění jejich požadavků by znamenalo rozdělení státu na část slovanskou a albánskou, dvojjazyčnost, tedy více než širokou autonomii,  a možnost užívání státních symbolů Albánie, především její vlajky, i na území Makedonie.

Kdy s podobnými požadavky vystoupí Albánci v Černé Hoře, v jižním Srbsku, v severním Řecku? Co slíbily USA, Německo, Rakousko a jiné státy těmto albánským menšinám?

I německá menšina v ČSR usilovala před Mnichovem nejdříve o autonomii, stejně tak žádala právo vyznávat nacistický světový názor, užívání nacistických symbolů, včetně vlajky s hákovým křížem, aby nakonec přešla k požadavku vyjádřenému slovy: „Heim ins Reich!“ Mezi landsmanšaftem a kosovskými Albánci existují již delší dobu blízké vztahy. –red.

 

Nejen v České republice, ale ve značné části celého světa proběhnou v těchto dnech demonstrace proti pátému výročí okupace Iráku, za stáhnutí vojsk z Afghánistánu, proti připravovanému útoku proti Iránu a „protiraketové obraně“ USA.

Zatím jsme postrádali širší účast křesťanů v tomto zápasu o spravedlivý mír. Nelze jen mluvit o přikázání Nezabiješ!, nelze jen mluvit o lásce k bližnímu, nelze tvrdit, že spravedlnosti nelze dosáhnout válkou, že křesťanská solidarita se vztahuje na všechny lidi, ale je současně krajně nutné, aby věřící, jejich církve se do tohoto zápasu aktivně zapojili a svými skutky, nejen tedy slovy, prokázali, kam patří!

 

Labutí píseň pro NATO: Skutečná cena porážky v Afghánistánu

 Měla to být „prospěšná válka“; válka proti teroru; válka osvobozenecká. Byla vedena s úmyslem upoutat pozornost světa na americkou vojenskou schopnost, elitní armádu a ohromující palebnou sílu. Měla demonstrovat – jednou provždy – že jediná světová velmoc nemůže být nikdy poražena a nelze jí vzdorovat; že Washington může rozmístit jednotky kdekoli na světě a podle libosti rozdrtit všude na světě své protivníky.

Potom to šlo všechno stranou. Válka se dostala mimo scénář Pentagonu. Taliban ustoupil, čekal, přeskupil se, a sáhnul k odvetě. Zajistil si podporu Paštúnů a domorodých náčelníků, kteří viděli, že Amerika nikdy nectí své závazky; že pořádek nebyl nikdy znovu obnoven. Operace Trvalá svoboda nepřinesla mír ani prosperitu; jen okupaci. Uběhlo sedm let a Afghánistán je pořád ovládán válečníky a drogovými obchodníky. Nic se nezlepšilo. Země je v troskách a vláda je podvod. Ponížení ze zahraniční okupace přetrvává, zatímco zabíjení pokračuje bez konce v dohledu.

Válka není zahraniční politika. Je to zabíjení. …Taliban převzal moc nad více než polovinou Afghánistánu. … Taliánci jsou nyní připraveni k vystupňování operací a zahájit jarní útok, což znamená jen zesílení zabíjení.

Přístup Talibanu je metodický a promyšlený. Ukázali, že mohou vydržet ty nejkrutější podmínky a ještě dosáhnout taktických vítězství nad lépe vybaveným nepřítelem. Jsou velmi motivování a věří ve svou věc. Konec konců přece nebojují, aby okupovali cizí národ; bojují za obranu vlastní země. To posiluje jejich rozhodnost a udržuje vysokou morálku. Až vojáci NATO a USA z Afghánistánu odejdou, Taliban zůstane, právě tak to udělali, když před dvaceti lety odešli Rusové. Žádný rozdíl. …Spojené státy nezískaly svou invazí do Afghánistánu nic. Američtí vojáci nekontrolují ani čtvereční palec afghánské půdy. Jakmile vojáci zvednou paty, bude země vrácena místním lidem. … Generál Dan McNeill nedávno řekl, že „jestliže má pokračovat účinný boj proti povstalcům, USA by v Afghánistánu potřebovaly 400 000 vojáků k poražení domorodých Paštúnů.“ V současné době mají USA a NATO v zemi jen 66 000 vojáků a spojenci odmítli poslat víc. Podle jednoduché logiky vítězství je nemožné. …

Ze sdělení Revoluční asociace žen v Afghánistánu: „Opětovné dosazení Severní aliance k moci rozdrtilo naděje našich lidí na svobodu a prosperitu, a prokázalo, že Bushově administrativě vůbec nejde o porážku terorismu… USA nechtějí porazit Taliban a Al-Kajdu, protože potom nebudou mít záminku zůstat v Afghánistánu a dosáhnout svých ekonomických a strategických zájmů v regionu .. Po sedmi letech není žádný mír, lidská práva, demokracie nebo obnova v Afghánistánu. Strádání a bolest našich lidí se každým dnem zvětšuje.“ …

Putin si myslí, že USA používají válku k zapuštění kořenů v centrální Asii a tak budou moci kontrolovat cesty ropovodů od Kaspického moře a obklíčit Rusko a Čínu vojenskými základnami. …

Bush řekl, že válka v Afghánistánu musí pokračovat, nebo se země stane útočištěm pro drogy, terorismus a organizovaný zločin. Říká, že bojujeme proti „jedovaté ideologii islámského extremismu, který hrozí stát se globálním hnutím“.

Ale Taliban a místní lidé to vidí rozdílně Vidí konflikt jako imperiální agresivní válku, která jen přidává utrpení lidu. Zdá se, že nedávná zpráva Fondu lidského rozvoje OSN tento názor podporuje. Ukazuje, že Afghánistán se propadl ve všech kategoriích. Snížila se průměrná délka lidského života, zvýšila se podvýživa, poklesla gramotnost a více než polovina populace žije pod hranicí chudoby. Stovky tisíc lidí byly přemístěny kvůli válce. Afghánistán nyní produkuje 90% světového opia. Vzkvétající drogový obchod je přímým výsledkem americké invaze. Bush vytvořil největší narko-kolonii na světě.

Nexistuje žádný plán na obnovu Afghánistánu. Americká vláda se domnívala, že Taliban uvidí americkou vysoce moderní výzbroj a zbraně … a uteče do hor.  Udělali to. Teď jsou zpátky. A my jsme zapleteni do „nevyhratelné“ války. ..

Mike Whitney, Global Research, překlad J. Messin, 16.2.2008

 

ČR a Afghánistán

Zatímco světové agentury často mluví o ztracené válce v Afghánistánu, paní ministryně obrany, Vlasta Parkanová, vysílá do tohoto muslimského státu nejen další vojáky, ale také rekonstrukční tým. Co naše účast na tamních bojích již stála a bude stát? jde zatím zřejmě jen o stamiliony korun. Byla prolita první krev našich vojáků a jeden dokonce byl usmrcen.

Nikdo z nás nepochybuje, že posláním armády ČR je hájit naši vlast. Od paní ministryně jsme se však dozvěděli, že některé územní složky naší armády budou zrušeny, kromě jiného byly využívány i při přírodních katastrofách, abychom měli dostatek  vojáků na mise. Pokud by si Ministerstvo obrany udělalo průzkum, jistě by zjistilo, že převážná část našich občanů nesouhlasí s neustálým zvyšováním našich vojáků, i finančních zdrojů, v souvislosti s tzv. misemi.

Válka v Afghánistánu naplno vypukla po vstupu  sovětské armády na jeho území. Někteří západní novináři tvrdí, že upoutání ruských vojsk v Afghánistánu byla past, do níž Rusové spadli. Spojené státy se pak činily. Dodávaly výstroj a výzbroj, včetně raket země-vzduch, cvičili mudžahedíny a vytvářely z nich bojové jednotky. Přišla však doba, kdy Rusové na další válku v Afghánistánu rezignovali. Své jednotky stáhli. Mudžahedínové však zůstali, stali se z nich po většině Talibanci. Brzy se z nich vyklubali, díky sobecké americké politice, odpůrci USA. Místo Rusů se jejich nepřáteli stali Američané. Jejich boj proti nim pokračuje již několik let. Američané by rádi, aby  armády jejich evropských spojenců tento boj převzaly  zčásti na sebe.

Poměry v Afghánistánu nemůže poměřovat evropským či americkým metrem. Proto tvrzení, že v Afghánistánu jde o boj s terorismem, po zkušenostech z uplynulých let přijímáme se značnou skepsí. Podobně se díváme i na možnost rekonstrukčních prací. Těžko se dá budovat něco tam, kde zuří válka. Americkou politiku v Afghánistánu nemůžeme ovlivnit. Rozhodnutí o stáhnutí veškerých našich jednotek, včetně tzv. rekonstrukčního týmu, je však v pravomoci našich ústavních orgánů. Udělejme to! V nespravedlivé válce, která zasahuje afghánské obyvatelstvo stále citelněji, dokonce i někteří afghánští vládní činitelé proti tomu protestují,  by naši vojáci neměli bojovat!  Je to ztracená válka. Je vedena v cizím zájmu. Pokud z ní neodejdeme, brzy budou naši vojáci přijíždět domů v rakvích. Ptáme se, kdo si jejich životy vezme na svědomí?

Nezapomeňme, že v této válce i naši vojáci musí zabíjet. Kolik afghánských rodin přijde o své blízké? Kolik nenávisti můžeme ještě vzbudit? Současně však jsou i naši vojáci oběťmi války. Válka totiž ničí i ty, kteří zabijí. Kdo nám brání prohlásit, že zvláště tato válka není prostředkem k nalezení spravedlnosti, a proto z této války odcházíme? V tomto kroku bychom viděli  též  důsledek hledání a nalézání křesťanské spravedlnosti, která již dávno nemá nic společného, jak jsme přesvědčeni, se středověkým křižáctvím.

Dr. V. Beneš

Nespravedlivá, krvavá válka v Iráku

zabijí nevinné oběti již několik let. V novinářské obci se vedou diskuse o počtech jejich obětí. Uváděná čísla se velmi různí, od 100 tisíc až téměř k jednomu milionu. Vnitřní nucená migrace již údajně zasáhla více než dva miliony lidí, z nichž polovina opustila Irák, kde životní podmínky obyčejných lidí se dále zhoršují. Je nejen nedostatek potravy, ale i nezávadné vody, elektřiny. Obyvatelstvo trpí neustálými boji i celkovou bezpečnostní situací.

USA Irák okupovaly. Jako okupační mocnost však v souladu s mezinárodním právem nesou odpovědnost za celkovou situaci na okupovaném území. Své povinnosti však neunesly. Rozhodující irácké politické síly požadují odchod všech amerických vojsk a jejich spojenců z Iráku. Současná Bushova administrativa však o tomto kroku vůbec neuvažuje. Válku s iráckým odbojem vede dále.

Mnohé povstalecké jednotky působí taktičtěji, sofistikovaněji a účinněji, přičemž měsíčně provedou kolem 2000 útoků. Jejich výcvikové tábora jsou po celém Iráku. Povstalci mají podporu obyvatelstva, mají motivaci. Mohou bojovat celá léta, prohlásil jeden vysoce postavený americký zpravodajský důstojník v Iráku. 

Irácké bezpečnostní síly nejsou schopné je porazit. Denně do bojů vstupuje kolem 20 tisíc bojovníků. V tomto smyslu informují o situaci Muslimské listy. –red

 

Muslimské listy: Bush je genocidní šílenec

„… V Iráku Spojené státy zabily více než 100 tisíc lidí – a v budoucnu zemřou další tisíce, a možná miliony, Iráčané na různé druhy rakoviny a zdravotní problémy, které bude možno připsat působení ochuzeného uranu. Kromě toho tisíce amerických vojáků zplodí deformované děti a zemřou ze stejných důvodů hroznou smrtí. Vzhledem k tomu, že všichni žijeme v uzavřené biosféře, je velmi reálná možnost, že i toho, kdo nikdy do Iráku nevkročil, čeká podobná smrt.

Nezapomeňte, že Bush je podle milionů Američanů dobrý křesťan. Ve skutečnosti je Bush nejblíž nacistovi moderní doby. Bush a Chenney podporují mučení. …

Amerika je teď přímým potomkem nacistického Německa. Náš jmenovaný a volbami potvrzený prezident (Bush) má špinavou rodinou historii dovádění s nacisty…“.

 

USA zvažují útok na Irán

Tyto a podobné nadpisy článků jsme četli již mnohokrát. Přesto bychom jim měli věnovat pozornost. V některých médiích se dokonce upřesňuje, ostatně jak již několikrát, datum tohoto možného útoku, a to na dobu ještě před listopadem 2008. Útok by měl zahrnovat nejméně dva týdny trvající bombardování, které by zdrželo iránský jaderný program, o něm se však již ví, že sami Iránci ho přerušili, na řadu let.

Admirál William Fallon, velící důstojník velitelství Střed, který řídil válečné operace v Afghánistánu a Iráku, rezignoval na svůj post. Údajně pro neshody  o Iránu. Senátor John Kerry prohlásil, že rezignace admirála nesmí uvolnit cestu válce s Iránem. H. Clintonová vyzvala senát, aby přijal zákon podmiňující jakoukoli vojenskou akci vůči Iránu souhlasem Kongresu.                                          J. Skalský

 

Zastáváme stanovisko, že ti, kteří rozpoutali války, příp. další války připravují, patří před mezinárodní trestní tribunál.

Spravedlivý mír, solidarita  a rozvoj jsou cestou vedoucí světové společenství k dosažení obecného dobra.

 

Česká národní politika

 

Další kukačka ve vládě

Doposud mi bylo známo, že v této vládě sedí jenom jeden ministr, který veřejně hlásá, že v případě sudetských Němců nešlo po válce o odsun, ale o vyhnání. Je-li někdo na postu ministra zahraničních věcí v tomto státu, je to opravdu podivné. Že by již vláda zrušila Benešovy dekrety a upravila mnohé termíny podle přání landsmanšaftu? Ovšem pan ministr může leccos, dříve podporoval disidenta Havla, za což se po sametu dočkal věru bohaté úrody. Dobře si také kolem sebe všímá těch politických dervišů a novinářů, kteří jej lokajsky vynášejí, knížecí přílepky a další mu přidávají. Nebudu zde rozebírat, jak si tento rod během historické doby choval k nám Čechům, ani nebudu připomínat „šlechticův“ boj s lidmi o hájenku (a soud kolem toho) před několika lety.

Držme se ale tématu – odsunu Němců po válce. Pan ministr není osamocen, do sídla německých spolků v Praze chodili a míří i další, a to nejen politik Pithart, či Jan Ruml neblahé paměti. Však pan Barton, co by vrchní správce této državy, je registruje a zatím netlačí k tomu, aby se o tom veřejně zmiňovali. Ono to ale  zase už je stejně veřejné tajemství.

S nástupem do tohoto roku k nim ale přibyla další „vlajková loď“ a ne lecjaká. Paní dr. Džamila Stehlíková, ministryně pro „péči“ o národnostní menšiny svůj postup provedla opravdu razantně. Ve svém pozdravném listu, či spíše gratulaci to ale věru hodně přepískla, a nás Čechy dokonce urazila. Omluvou pro ni nemůže být ani to, jestliže má svém sekretariátu nějakého příručího od pana Bartona pro tuhle oblast k ruce. Ukázalo se, že paní doktorka nezná vůbec naše dějiny, najmě období kolem Mnichova a po válce. Což je u členky vlády na pováženou. V textu jejího „vyznání“ dokonce smíchává výrazy odsun a vyhnání, což její mizerné znalosti jenom potvrzuje. Já se opravdu za její vyjádření stydím. Jde jen o další skutečnost, která tuto vládu nectí. Kolaborantů a lokajských postav jsme v politice zažili až až. Ve svém písemném výlevu se omlouvá sudetským Němcům – této menšině u nás – a projevuje hluboké sympatie těm, kteří „doplatili na útisk, který je postihl“. A nás, český národ, v oné době, zejména pak po válce charakterizuje jako „morálně zdevastovanou společnost“. Současnou tuto menšinu u nás ohodnotila jako „poslední ostrůvek, kdysi zářné a bohaté německé kultury u nás“. Nemá cenu vypisovat další citáty této ministryně. Tisk a další média i mnohá periodika již tak dávno učinily. Je to projev hrubosti a nestoudnosti členky této vlády. Dobře přece je známo, kam se ona kultura a zářné prvky potom přelily, co Němci za války dokázali v celé Evropě napáchat. Samozřejmě, že jejích názorů  prosudetské tiskoviny a spolky plně využily.

Takto se ale člen naší vlády chovat a projevovat nesmí. Ve svých výrocích i v písemných projevech má pečlivě vážit dopad. Předseda Strany zelených p. Bursík s ní sedí ve vládě. Opravdu nemá na ženy – političky štěstí. Jedna mu dříve kvůli Rakousku (v jejich zájmu) brojila proti Temelínu (a byl z toho i finanční zisk). Další se mu nyní lísá a podkuřuje pohrobkům sudeťáků.

Navrhuji, aby ústředí Kruhu vyhnaných z pohraničí v roce 1938 zaslalo ostrý protest této ministryni a požádalo o bližší vysvětlení. Její výklad a zdůvodnění bude jistě pro nás zajímavé. A pokud má kruh nějaký ten peníz v rezervě, ať jí zakoupí příručku o dějinách ČR, alespoň o tom období, které vůbec nezná. Stejně by se měl požádat i místopředseda vlády a její šéf strany o vyjádření, jak se SZ staví k Mnichovu a všemu tomu kolem. … Ať potencionální volič této strany je správně informován, než jim dá případně hlas. Jenže – ouha. Když jsem tento článek četl, než jej budu projednávat ve výboru naší MO Kruhu vyhnaných, řekl mi přítel závažnou věc. Zda nevím, že paní ministryně musí řešit daleko závažnější otázky, než aby měla čas na četbu příručky. Jako členka vlády dostává přednější úkoly, naléhavější. Teď například při volbě prezidenta to byl kardinální úkol. Honem jet do Kutné Hory a tam shánět jednu ovečku ze SZ, aby hlas nechyběl. To jsou, kamaráde, priority!  - Asi má hoch pravdu, jsem ze staré školy a dnes už mnohá osvědčená dříve věc či pravda neplatí. Ale potom – jestliže nás, český národ, v onom svém výlevu označila za morálně zdevastovaný, kam potom zařadit – a jak by ono oznámkovala – tu společnost, co při oné volbě hlavy státu na Hradě jsme mohli pozorovat? A kam i paní Stehlíková patří! Připomeňme, že i seriozní západní sdělovací prostředky, najmě i BBC, nešetřily ostrými, odpuzujícími slovy. Byl to handl, komedie, korupce  s dalšími odpudivými jevy, či ne paní Stehlíková? Do jaké tedy „vrstvy národa“ patříte Vy? A já nakonec odvolám i tu svou výzvu, aby se Vám ona publikace o dějinách zakoupila. Když se může ze „státního“ mrhat na benzin při pojížďkách naší krajinou, určitě v rozpočtu ministerstva onu malou částku také najdete.

Jak jinak, český člověk na tuhle ministryni nemá. A ona moc dobře ví, kde a jak se točí vítr, ke komu se mít, na koho si dovolit. Dobře jistě je jí známo, co se do budoucna vyplatí, jako těm jí podobným předtím.

Josef Sedlák, předseda Kruhu občanů ČR vyhnaných v r. 1938 z pohraničí, MO Plzeň

 

Petice: Z dopisu paní dr. Džamile Stehlíkové, ministryně vlády ČR

„… V Landeszeitung č.1 z 2. ledna 2008 jsem se seznámil s Vaším dopisem, který byl publikován pod názvem ´Máme velký morální dluh vůči Němcům´.

Především mne i kolegy by zajímalo, jaký morální dluh vlastně máme, jak píšete ´vůči německé menšině u nás´.

Pokud mluvíte o vyhnání a odsunu Němců z ČSR, pak je třeba, budete-li se alespoň trochu snažit o vyváženost tvrzení, obsažených ve Vašem dopisu, se zmínit i ještě o útěku desítek tisíc Němců z území republiky ještě okupovaném nacistickými armádami a následně i z osvobozeného Československa. Ano, byli to mnohdy ti, kteří na našem území spáchali zločiny a před trestem uprchli do Německa.

V tomto roce vzpomeneme 70. výročí  tzv. Mnichovské smlouvy a následné obsazení značné části našeho pohraničí a později i zbytků republiky nacistickými vojáky. Na rozvrácení ČSR se léta aktivně podílely statisíce tehdejších občanů ČSR německé národnosti. Nikdy nemůžeme zapomenout na řádění znacizovaných henleinovců, na utrpení, utracené životy mnohých našich hraničářů a na jejich vyhánění z pohraničí. Následně za tzv. protektorátu došlo k dalšímu vyhánění českého obyvatelstva z Podbrdska, Benešovska, z Vyškovska a dalších oblastí naší země.

Proč, prosím, nevzpomínáte na jejich utrpení, jejich vyhnání, jejich oběti? Jste snad ministryní vlády ČR? Proč jste nenapsala např. Kruhu občanů ČR vyhnaných v r. 1938 z pohraničí, že se budete snažit, aby vyhnaným, nejen jeho členům, byly nahrazeny škody, vzniklé jejich vyhnáním. Jste přece ministryní pro lidská práva. Tito naši vyhnaní nebyli nikdy nikým odškodněni. Nedostalo se jim ani řádné omluvy. Nemáte snad i vůči nim, a podle mého názoru především vůči nim, jichž bylo kolem 200 000, nějaký morální dluh? Mnozí z nás zažili období ´protektorátu´. Víte vůbec o tom, že náš národ měl být po vítězství nacistického Německa likvidován, že na plánech i na jejich provádění se podílely nejen desítky tisíc ´našich´ Němců. I na jejich rukou lpí část krve 360 000 zavražděných Čechů a Slováků.

Víte o tom, že podle mezinárodních smluv dnes stále platných nám SRN jako právní nástupce nacistické říše, měla zaplatit reparace ve výši 360 miliard předválečných korun a zaplatila pouhých několik desítek milionů korun? Tady dokonce nejde jen o morální dluh, ale i o povinnost agresora zaplatit škody vzniklé jeho útokem. Na to lidská práva přece pamatují?

Víte o tom, že o odsunu německé menšiny z ČSR, z Polska, Maďarska v zájmu zachování míru rozhodly vítězné mocnosti již  v podstatě koncem války a svá rozhodnutí potvrdily pak v Postupimi? My jsme tento odsun provedli k plné spokojenosti spojenců. Proč tedy nastolujete otázku kolektivní viny? Byla-li podle Vás  uplatňována kolektivní vina při odsunu obecně, protestujte u vítězných mocností! Již jste to udělala? Pokud ne, učiňte tak a teprve se znalostí věci pište.

Proč mluvíte o tom, že jen naši zločinci z doby odsunu nebyli potrestáni? Proč se nezmiňujete současně o tom, že tisíce německých zločinců před trestem uprchlo do Německa. Proč také ve své většině nebyli potrestáni?

Proč se nezmiňujete o tom, že tisíce německých antifašistů z ČSR odjelo se svým majetkem ve zvláštních transportech do amerického a sovětského pásma, aby zde pomohly při výstavbě nové německé státní i veřejné správy, že české úřady na výzvu spojenců odpověděly okamžitě a plně, což bylo vítěznými mocnostmi velmi kladně kvitováno.

Někteří kolegové se domnívají, že nejste Češka, s našim národem proto velmi málo cítíte a že jste dokonce známá i z dřívější doby svými proněmeckými aktivitami v severních Čechách. Tato skutečnost by Vám však neměla bránit v plnění povinností vyplývajících z funkce rezortního ministra vlády ČR. Skládala jste přece slib věrnosti do rukou prezidenta republiky. Jednejte, prosím, v souladu s ústavním slibem, nebo rezignujte na svou vládní funkci. Praha, 24.1.2008“  Ing. P. Rejf, CSc.

 

Od paní ministryně dr. D. Stehlíkové dostal ing. P. Rejf následující odpověď:

„ děkuji Vám za podněty týkající se německé menšiny v České republice.

Název článku, jak jistě víte, je vždy dílem novinářů, takže tato věta mně nepatří. Jinak s Vašimi argumenty souhlasím. V severních Čechách sbírám příběhy všech pamětníků, tedy všech národností, včetně české, slovenské, židovské i německé. Má to význam především kulturně – historický. …6.2.2008.“

 

Na tento dopis odpověděl ing. P. Rejf:

„…Jistě nejde v mé petici jen o název článku, ale především o jeho obsah. Pokud s mými argumenty souhlasíte, pak celý obsah článku je hrubě zavádějící. Předpokládám, že jste vůči Landeszeitung již podnikla, na základě tiskového zákona, příslušné právní kroky, které by měly vést k tomu, aby redakce se omluvila za článek, který, slušně řečeno, velmi zkresluje Vaše novoroční blahopřání, a tuto omluvu s vysvětlením, proč k takovému zkreslení došlo, otiskla.

Uveřejnění takové omluvy budu v Landeszeitung  pečlivě sledovat.

Jen takovýto výsledek mé petice je v souladu s § 5 odst. (3) petičního zákona. Jen tak mohu považovat mou petici za vyřízenou v souladu se zákonem č. 85/1990 Sb.

Děkuji Vám za vše, co učiníte k prosazení pravdy a k odstranění hrubého zkreslování Vašich slov.  … 14.3.2008“.

 

Doc. dr. J.A. Tichý, CSc. a dr. O. Tuleškov se obrátili s peticí z 18. ledna 2008 na dr. T. Julínka, ministra zdravotnictví.

Vzhledem k tomu, že neobdrželi v době stanoveném zákonem odpověď, domnívají se, že jde zřejmě o selhání pošty, předali proto svou petici, kterou jsme publikovali v předcházejícím Křesťanském sociálu na str. 22-24, osobně v podatelně Ministerstva zdravotnictví dne 3.3.2008.

Petice žádá nejen zrušení nově zavedených silně asociálních poplatků ve zdravotnictví, ale především upozorňuje na ztížení dostupnosti zdravotní péče a jejich neústavnost.

 

Poslanec L. Hovorka je znám jak svým odporem k poplatkům ve zdravotnictví, tak svým sociálním cítěním

proto se na něj jistě obrátila celá řada petentů. Dva dopise máme v redakci. Vyjímáme z nich:

„Sice nejste poslanec za můj kraj, ale za moravský, přesto se na Vás obracíme jakožto poslance za KDU-ČSL.

Jsem částečně invalidní důchodce a otec dvou dětí, který za daných okolností těžce přispívá finančně do domácnosti. V tomto případě nezbylo nic jiného, než aby manželka šla do práce. Místo toho, aby byla ještě nějakou dobu s dětmi doma, neboť jako křesťanka to tak cítí. V podstatě nám nic jiného nezbývá, jelikož jste nám schválili regulační poplatky za lékaře, léky. A to se bohužel týká, jak sám dobře víte, i dětí, kteří nemohou za to, že schvalujete zákony, které jsou nejen dle mne, ale i mnoha ostatních, absolutně nemorální a hlavně v rozporu s naší ústavou.

Nevím, zda někdo z Vás pomyslel i na to, že jsou i lidé , tak jako já, kteří díky svým nemocem často hospitalizováni či dlouhodobě nemocní.

Jen za minulý rok jsem byl třikrát v nemocnici, celkem jsem promarodil půl roku. Vím o lidech, co ani nechtějí nastoupit do nemocnice kvůli Vašim poplatkům. Vždyť z peněz v rozpětí 11 000 Kč – 12 000 Kč, pak následný pokles v době nemoci, se nedá ani moc pořídit.

Nejvíce mě však mrzí, že jste podpořili i placení za děti, které, jak pravíte, jsou naše budoucnost. … 

Tímto se na Vás obracím s dotazem, zda souhlasíte se současnou zdravotní reformou a hlavně s jejími poplatky. A zda učiníte nějaké účinné, hlavně viditelné kroky ke změně.

Očekávám to od Vás (i Vaší strany), jako od křesťana, který je a má být zástupcem i ochráncem obyčejných lidí. … 28.2.08,                                                   P. Formánek

 

Vyjímáme z dalšího dopisu poslanci L. Hovorkovi:

„ Vaše postoje, které zastáváte v sociálních otázkách, považuji za výraz Vašeho křesťanského sociálního cítění, které, žel Bohu, postrádá většina dalších poslanců KDU-ČSL.

Jsem důchodce. Pocházím ze staré lidovecké rodiny a sám jsem byl a jsem stále členem KDU-ČSL. … Vždy jsem doufal, že křesťanská strana nebude nikdy hlasovat pro taková asociální opatření, která obsahuje tzv, reformní balík páně Topolánka. Kde je křesťanská solidarita s chudými, nemocnými, s těmi, kteří žijí na okraji společnosti a potřebují pomoc? Myslím si, že z naší společnosti se stále více vytrácí i zcela obyčejná lidská slušnost. …

Velmi smutnou kapitolou je zásah „reforem“ do života vícečlenných rodin. Jak důchodci, tak malé děti trpí nejvíce nemocemi. Někteří rodiče si již nemohou dovolit nechat děti v léčebnách, poněvadž nemají na poplatky. I z těchto důvodů se stává pro některé děti málo dostupná.

Skutečnost, že dvě třetiny zaměstnanců nemají ani průměrnou mzdu, je podle mého názoru v rozporu s pojmem křesťanské spravedlnosti, zvláště když reformy mají obohatit již bohaté o další desítky miliard korun. Chudým brát a bohatým dávat je hluboce nespravedlivé. …

Usilovat o spravedlnost je naší křesťanskou i lidskou povinností. K takto chápané spravedlnosti jako poslanec můžete viditelně přispět. …

Považuji tento signál za důležitý i pro stranu. Hodně voličů se od nás odvrací. Nevěří, že jsme schopní ještě se postavit za práva obyčejného, malého, chudého člověka, jak to činila Československá strana lidová v době Jana Šrámka. Že vám nahoře jsou bližší vlastní zájmy, dobře placené funkce, trafiky, peníze a moc. …“.

J. Kubr

 

Jaký je rozdíl mezi Křesťanskosociální stranou a na jejím základě vzniklou šrámkovskou Československou stranou lidovou na jedné straně a KDU-ČSL na straně druhé?

 

ČSL by nikdy nehlasovala pro „reformy“, které bohatým dávají a chudým berou, které jsou popřením ústavně zakotvené bezplatné zdravotní péče, které připravují transformaci nemocnic a zdravotních pojišťoven na akciové společnosti,  které „na trh práce“ vhánějí už i pětašedesátníky, ač pro mnohé lidi kolem padesáti let již dnes v době hospodářského růstu není práce, které nechávají bez povšimnutí, že dvě třetiny zaměstnanců již dlouhodobě  nedosáhnou ani na průměrný plat, které společnost, v níž nejvyšší hodnotou jsou stále více jen peníze a materiální statky, dále  rozdělují a rozvracejí.

 

Křesťanskosociální hnutí s lítostí konstatuje, že současná KDU-ČSL je jinou stranou, než byla ČSL. Jestliže „křesťanští demokraté“, mezi nimiž je řada těch, kteří nejsou z nás a nikdy našimi nebudou, jsou pro uvedená protilidová opatření, pak ti, kteří se považují za dědice původních křesťanskosociálních a lidoveckých tradic, by se měli, v souladu s křesťanky chápanou spravedlností,  postavit za zájmy obyčejných, chudých lidí. Dosavadní politikaření některých „křesťanských konzervativně liberálních demokratů“, jehož cílem bylo dosáhnout místa na ministerstvech, ve státní správě, ve správních radách a další finančně výnosné trafiky,  které poškodilo stranu, je v současnosti nutné nahradit zásadní hodnotovou a sociálně reformní  politikou!                                                           Redakční rada Křesťanského sociála

 

Křesťanští sociálové již v r. 1910 svou stranu charakterizovali jako stranu nikoliv panskou, ale lidovou, která pro lid pracuje a v lidu chce především své kořeny zapustiti. (Venkovan, týdeník roč. III, č. 22, 31. března 1910)

 

„Jak se staví křesťanství oproti hospodářskému zřízení kapitalistickému? Kapitalismus pro svou ziskuchtivost a mamon, … stojí v příkré protivě proti křesťanské mravouce a křesťanské nauce sociální. ´Kapitalismus a křesťanství stojí proti sobě jako oheň a voda´, praví známý sociální pracovník.“(Obnova lidské společnosti, Program a zásady Československé strany lidové v Čechách, str. 4, Praha 1920)

„Československá strana lidová je od počátku stranou sociálně-reformní, hlásající sociální vývoj na základě sociální spravedlnosti pro všechny stavy a třídy, při čemž třídní boj zamítá a hájí sociální solidarismus“. (Co chce ČSL, program strany vyhlášený na sjezdu dne 2.4.1946, str. 6-7)

„Všechny naše politické strany přijaly do svých řad příslušníky předválečných našich stran, které nebyly po válce obnoveny. Tito příslušníci nemohou mnohdy na svou bývalou ideologii zapomenout a snaží se ji ve stranách uplatňovat. Tak se stalo také v lidové straně, že se tyto skupiny  pokusily učinit z lidové strany liberální, protisocialistickou stranu. … Lidová strana nemůže vyloučit ze svého programu to, co jí činí stranou sociálně reformní, neboť by ztratila důvod svého bytí“. (Z prohlášení vedení ČSL ze září 1946, na jehož formulaci se podílel i J. Šrámek .)

 

KDU-ČSL schválila ztv. Hnanické artikule. První z nich říká: „Kdo pracuje, ať se má dobře!“ Souhlasíme s touto zásadou. Jaká je však skutečnost? Dvě třetiny zaměstnanců nedosahují ani na průměrnou mzdu. Tento odsouzeníhodný stav trvá již několik let. Většina zaměstnanců se tedy nemá dobře, ač pracuje, pobírá totiž podprůměrnou mzdu. Tento fakt je vedení KDU-ČSL již delší dobu známý. Stále se nic nemění. CO udělá KDU-ČSL pro to, aby ti, kteří pracují, se měli dobře, jak hlásá? Doufejme, že  nejde jen o volební proklamaci. Vedení KDU-ČSL spíše mluví o populismu, než o tom, co pro obyčejné lidí chce skutečně udělat.  

 

Vývoj naší společnosti v poslední době, jež podstatně ovlivnila protilidová tzv. reformní opatření současné vládní koalice, na níž se podílí i KDU-ČSL, je v rozporu s principy sociální spravedlnosti a solidarity. Tato strana, přes odpor menší skupiny členů a funkcionářů,  postupně ztrácí sociálně-reformní charakter a tak i důvod své existence. Tak to cítí i řada  voličů strany, jejíž preference se nyní pohybují  téměř těsně nad hranicí potřebné k zachování jejího dalšího parlamentního působení. –red.

 

Co vy na to, důchodci?

Zatímco modrá „pravostředová“ vláda M. Topolánka připravuje další část sociální reformy, reformu zdravotnictví, je na naší politické scéně relativní klid. Hlavní představitelé vládní koalice a opozice se trumfují v osobním obviňování, organizace důchodců (Asociace důchodců odborářů, Rada seniorů ČR, Živit 90, Svaz důchodců ČR) mlčí. Strana důstojného života paní Volfové a Kozerové „buduje turistickou infrastrukturu na Vysočině“. Škoda, že jsme neodvrátili likvidaci  Strany za životní jistoty, která vytrvale ještě před osmi lety zasahovala ve prospěch životní úrovně nejen důchodců.

Již v prvních měsících letošního roku pocítili občané, zejména důchodci, zdravotně postižení a sociálně slabé rodiny, tj. zpravidla rodiny vícečetné, slibovanou prosperitu ODS plus pro všechny. Zapomněli však dodat pro všechny bohaté s vysokými příjmy.

Svědčí o neprofesionalitě vlády, že neuměla předvídat od začátku roku prudké zdražení energií, základních životních potřeb, navíc naordinovala poplatky u lékaře, v lékárnách, v nemocnicích. A tak nám léčba Julínkem doporučuje, abychom místo přemíry léků se stravovali zdravěji. A také předvolební sliby o navýšení důchodů vláda odhodila velmi rychle do koše. Zajisté – ekonomika rychle vzrůstá, jsme údajně v první desítce nebohatších zemí v Evropě, média a statistiky nás zpracovávají, že polovina důchodců si zřejmě žije nad poměry, když mohou pomáhat finančně či službami dětem a vnoučatům. Pan Nečas nám přesto pomůže od srpna navýšením důchodů v průměru o 465,- Kč. Jak lidumilné, jak bohulibé, zvláště s ohledem na to, že náklady důchodců vzrostly zhruba neméně o 1000 Kč.

Důchodci v západních státech se mohou vzepřít  proti příp. asociálním krokům svých vlád. Mají své politické strany, či jiné organizace pevně ukotvené ve společenské struktuře. Naše obdobné subjekty víceméně jen mlčí. Jejich hlasy nejsou téměř ani slyšet. Pochlapí se jejich vedení? Pokud ne, pak alespoň zakládejme v obcích, městech Rady starších při zastupitelstvech. Nepodaří-li se ani to, přijďme všichni k volbám! Svými hlasy dejme najevo, že nechceme jen přihlížet k porušování Listiny základních práv a svobod, k útisku prostých občanů bohatými a mocnými. Ve volbách dejme hlas těm politickým stranám se sociálním programem, u kterých můžeme předpokládat, že ho budou realizovat.

E. Kremlička, emeritní předseda Strany za životní jistoty

 

Panu K. Schwarzenbergovi jsme zaslali další petici, v níž vyjímáme:

„ Zdůrazňujeme, že toužíme žít s německým národem v míru a dobrých sousedských vztazích. Trvalý mír i dobré sousedské vztahy mohou být založeny na spravedlnosti. Té se však česko-německým  vztazích zatím nedostává.

V současnosti dochází k pokusům vytvořit dojem, že k dosažení spravedlnosti v česko-německých vztazích a k jejich vyváženosti, jak to líčí někteří naši politici a ochotně šíří řada médií, především těch, které jsou v německých rukou, snad již chybí humanitární gesto České republiky vůči části nebo dokonce celé německé menšiny žijící v našem státě, příp. i zahájené „dialogu“ s představiteli odsunutých Němců z Československa, vedoucí zejména, ale nejen  k jejich určitému morálnímu odškodnění. O takovémto humanitárním gestu, před nedlouhou dobou opakovaně na nás vynucovaném, mluvili a dodnes občas mluví někteří ústavní činitelé a politici SRN i Rakouska a nepočetná, ale velmi hlasná česká skupina, která ve svém germanofilském zanícení odmítá vzít na vědomí určité historické souvislosti.

Je zbytečné zdůrazňovat, že takovéto vidění dějin, které zaměňuje následek a příčinu, je ve svých důsledcích v podstatě velmi nebezpečným pokusem o revizi historie, většina našeho národa nesdílí. …

K dosažení spravedlnosti v česko-německých vztazích je však třeba, aby SRN jako právní nástupce nacistického Německa, udělala další potřebné kroky k vyřešení některých problémů, které naše politika z některých důvodů nebyla schopná dosud nastolit, ke škodě desítek tisíc našich spoluobčanů nebo dokonce i celého našeho národa, a uspokojivě vyřešit, aby tak zbavila naše vzájemné vztahy značné dlouhodobé zátěže. Proto na ně v této petici poukazujeme. O jaké skutečnosti jde?

1) Asi 150 000 našich spoluobčanů bylo po uzavření tzv. mnichovské dohody vyhnáno ze svých domovů v pohraničí, často jen s malými příručními zavazadly. Několik tisíc z nich, včetně jejich obránců, dříve bylo pronásledováno, týráno, zraněno, uneseno henleinovskými bojůvkami do Německa či dokonce zvražděno. Několik set tisíc Čechů, kteří z různých důvodů byli nuceni zůstat v Němci obsazeném území, bylo považováno za „méněcennou rasu“. Byly zbaveni všech demokratických práv a svobod, včetně práva na svůj jazyk, kulturu, vzdělání, byli germanizováni, zařazováni na nucené práce, terorizováni.

Podíl henleinovských Němců na rozbití ČSR i na následném terorizování českého obyvatelstva je značný. Nevíme o žádném gestu dobré vůle, které by učinila SRN vůči těmto poškozeným. Proto žádáme, aby naše příslušné ústavní orgány se zasadily o to, aby těmto poškozeným se v době co nejkratší dostalo plného odškodnění od povinného subjektu, tj. SRN

2) Mezi tragédie, ke kterým došlo v době druhé světové války, patří i nucené vystěhování českého obyvatelstva zejména z  Neveklovska, Vyškovska a Podbrdska. Toto vystěhování, které nesmírně tvrdě postihlo snad i desítky tisíc našich spoluobčanů, patřilo ke krokům směřujícím ke germanizaci „českomoravského prostoru“. Na vypracování germanizačních plánů i jejich realizaci se podíleli i henleinovští Němci, bývalí občané ČSR německé národnosti.

Nevíme o žádném gestu dobré vůle, které by učinila SRN vůči takto poškozeným. Proto žádáme, aby i těmto poškozeným se dostalo příslušného odškodnění od SRN.

3) Je obecné známou skutečností, že v očích německých okupantů i tzv. sudetských Němců jsme byli téměř bezprávnými podlidmi, kteří měli pracovat pro vítězství nacismu. Poté měl být náš národ  zničen, značná část měla být fyzicky zlikvidovaná. Tato likvidace probíhala již v průběhu války. Asi 350 000 našich spoluobčanů bylo Němci popraveno, umučeno. Na této plánované genocidě českého národa se podíleli i „sudetští Němci“, kteří se stali součástí „panského národa“ a jako takoví se těšili významným výhodám, včetně značně vyššího vyživovacího standartu, zatímco my jsme žili v podmínkách genocidní teroristické nacistické okupace.

Je obecně známou skutečností, že nacisté naše země hospodářsky vysáli, zničili, ač před válkou patřily mezi silně průmyslově rozvinuté a relativně bohaté celky. Po válce jsme převzali jen zlomek dřívějšího našeho bohatství.

Na tento případ pamatují normy mezinárodního práva. Jednoznačně stanovují, že agresor je povinen nahradit škody, které vznikly obětem jeho agrese. My jsme byli obětí, nacistické Německo bylo agresorem. Právním nástupcem ČSR je Česká republika a Slovenská republika.

Naše reparační nároky vůči Německu byly Pařížskou reparační dohodou plně uznány. Spolu s nereparačními pohledávkami činily v r. 1945 „360 miliard Kč (v hodnotě z roku 1938“) /JUDr. R. Král, expert na mezinárodní právo, který se řadu let zabýval na ministerstvu zahraničních věcí majetkoprávními otázkami, v článku „Agresor má povinnost hradit škody, které válkou způsobil“, Právo, 9.11.1993/

K výši reparací se vyjádřil i prof. JUDr. V. Pavlíček, DrSc., vedoucí katedry na Právnické fakultě UK a tehdejší člen Legislativní rady vlády ČR. „Na mezispojeneckém reparačním úřadě v Bruselu byly naše škody vyčísleny na 19,5 miliardy tehdejších amerických dolarů. Z toho bylo uhrazeno reparacemi pouze 14,4 milionu dolarů a vrácením majetku in natura 76,8 milionu.“

Na otázku redaktora J. Kovaříka, zda ČR může kdykoliv položit na stůl otázku neuhrazených reparačních nároků, odpověděl prof. V. Pavlíček: „Ano, pokud záležitost nebude právně ukončena. Mírová smlouva, kterou mohla být za reparacemi učiněna tečka, uzavřena nebyla.“ (Minulost je třeba uzavřít tečkou, Právo, 1.10.2004)

Tvrzení kohokoliv o tom, že Česko-německou deklarací z r. 1997 se ČR i SRN zavázaly, že nebudou vznášet proti sobě majetkové nároky a tudíž nemůžeme požadovat na SRN ani reparace, je, jak vyplývá i z výše uvedeného, právně zcela irelevantní. O jaké majetkové nároky SRN jde, které se údajně vůči nám zavázala nevznášet? Jde snad o konfiskovaný majetek tzv. sudetských Němců? Nejde a podle mezinárodního práva ani nemůže jít.

V Pařížské reparační dohodě je následující ustanovení: „Každá signatární vláda zadrží způsobem podle své volby německé nepřátelské majetky nalézající se na území podrobeném její pravomoci nebo bude jimi disponovat tak, aby se nemohly stát znovu německým majetkem nebo nemohly upadnouti znovu pod německou kontrolu … . Při provádění ustanovení výše uvedeného paragrafu A majetek, který byl vlastnictvím členské země Spojených národů anebo osob, které byly příslušníky této země a nikoli Německa v době anexe nebo okupace této země Německem či v době jejího vstupu do války, nebude započten na jeho účet reparací …“.

Jen z uvedeného vyplývá, že ČSR jako signatární stát Pařížské reparační dohody měla povinnost německý majetek konfiskovat a zajistit, aby se nikdy nedostal do německých rukou, což učinila, a nadto hodnota tohoto majetku nemusela být odečtena z reparačního účtu.

Jaké majetkové nároky se zavázala SRN vůči nám tedy nevznášet? Takový majetek, jak jsme přesvědčeni, ani neexistuje. Jinak řečeno: SRN se tedy zavázala vůči nám nevznášet majetkové nároky, které de facto ani de iure neexistovaly a ani neexistují.

Dlouholetou snahou SRN je zabránit otevření reparačních požadavků kýmkoliv.  Bázlivost či servilnost určitých kruhů v oprávněných státech vznesení nároků zabraňuje stejně účinně. Po uzavření smlouvy 2+4, jež předcházela opětovnému sjednocení Německa, Němci předstírali, že mlčení smlouvy o reparacích znamená, že reparace jsou už nadobro smeteny ze stolu. Stanovisko USA však bylo zcela jiné. Podle právníků ministerstva zahraničí mlčení „prostě jen znamenalo, že o reparacích se teprve bude jednat v budoucnosti,“ (Odškodnění 2000-2006, Česko-německý fond budoucnosti, 2007). Jen mírová konference a uzavření mírové smlouvy s Německem, jež bude obsahovat ustanovení o reparacích, které má SRN zaplatit poškozeným státům, může být touto tečkou, o níž výše se zmínil i prof. V. Pavlíček. Nečekejme, že Německo bez potřebného tlaku bude samo pracovat ke svolání mírové konference. Dejme podnět k jednání o svolání mírové konference, která by se zabývala i reparačními povinnostmi SRN vůči dalším oprávněným státům. Splněním reparačních povinnosti SRN přispěje k upevnění mezinárodního práva v Evropě i ve světě. Svým jednáním dosvědčí, že agresor i po letech je povinen zaplatit škody, které způsobil svým obětem.

Se vší naléhavostí proto žádáme MZV, vládu ČR a všechny příslušné ústavní orgány, aby v době co nejkratší začaly jednat se SRN o zaplacení reparací, které nám má SRN podle mezinárodní dohody o reparacích zaplatit, a neustály. Doporučujeme ministerstvu zahraničních věcí, aby z tohoto důvodu vešlo v kontakt s dalšími státy, kterým SRN reparace též nezaplatila. Žádná česká vláda ani jiný ústavní orgán ČR se nemohou vzdát reparací. Naopak jsou povinny je vymáhat a vymoci.

4) Jak vyplývá z výše uvedeného, SRN poskytuje velké finanční prostředky na činnost tzv. vyhnaneckých organizací, přímo financuje i německé menšiny v sousedních státech a poskytuje prostředky i jiným subjektům, pokud vykazují činnost, jež je hodnocena jako důležitá pro německé zájmy.

S touto skutečností kontrastuje fakt, že Lužičtí Srbové, ač žijí již 13. století ve své vlasti, kterou postupně od 9. století postupně germanizují Němci, neodstávají ani tolik finančních prostředků, aby mohli zachovávat své školy, kulturní instituce a tak udržet svou národní svébytnost. Udávaným důvodem je vždy nedostatek peněz, nebo záminka, že ve třídách není dostatečný počet žáků. Ptáme se, jak je možné, že miliony eur plynou z německých pokladen nejrůznějším adresátům, ale na plnění povinností SRN a příslušných německých zemí vůči Lužickým Srbům jako menšině v SRN nejsou peníze ani na udržení několika lužickosrbských škol a divadelních souborů. Domníváme se, že tyto kroky jsou součástí záměru postupně zgermanizovat celou Lužici.

Žádáme, ab MZV ČR v souvislosti s uvedeným jednáním učinilo všechny potřebné kroky vůči SRN, aby tato i povinné její země plnily své povinnosti vůči lužickosrbské menšině.

5) V dohledné době bude Evropská unie jednat o eventuálním jednostranném vyhlášení samostatnosti Kosova. Otázkou je, o čem konkrétně bude EU vůbec jednat. Rezoluce RB OSN č. 1244 jednoznačně zakotvuje, že Kosovo je nedílnou součástí Srbska. O této právní skutečností svědčí i principy mezinárodního práva. V souladu s mezinárodním právem mají právo na sebeurčení jen národy a nikoliv národnostní menšiny, jíž je i kosovskoalbánská menšina v Kosovu. Menšiny, v závislosti na svém stupni právního, politického, ekonomického i morálního vývoje, mají nárok na určitý stupeň autonomie. A právě o ní by měli dále vyjednávat zástupci menšin v Kosovu a představitelé Republiky Srbsko pod patronací OSN a RB OSN, aniž by byli pod jakýmkoliv tlakem dalších subjektů. Tato jednání si vyžádají ještě delší dobu. Skutečnost, že někteří představitelé kosovskoalbánské menšiny jsou spojováni s válečnými zločiny, spolčením s narkomafií, etnickými čistkami namířenými proti Srbům, Černohorcům, Rómům aj. situaci jen komplikuje.

Odsuzujeme, byť jen nepřímé nabídky některých politiků na výměnu Kosova a Metohije za urychlení přístupových procedur Srbska do EU. Oprávněné nároky Srbska a principy mezinárodního práva nemohou být objektem obchodování. EU, jak mnohdy slyšíme, je také hodnotovým společenstvím. Proto by měla uznat oprávněnost pozice, kterou zaujímají srbské ústavní orgány, a zcela jednoznačně odmítnout jednostranné vyhlášení samostatnosti Kosova a Metohije. V žádném případě nenáleží EU ani jinému dílčímu společenství dalších států si přivlastňovat kompetence a pravomoci OSN a jejich orgánů, měnit mezinárodně právní normy, a rozhodnout v předmětné záležitosti. Pokud tak přesto učiní, hrubě poruší mezinárodní právo, destabilizuje situaci nejen na Balkáně, ale i v Evropě a na celém světě. Vzniknou nová ohniska napětí jak v Makedonii, Černé Hoře, v severním Řecku, tak i v Rumunsku, Slovensku, na Kypru, ve Španělsku, Francii, Anglii, Kanadě, USA a na území několika nástupnických států bývalého Sovětského svazu.

Z uvedených důvodů žádáme, aby ČR plně respektovala rezoluci RB OSN č. 1244, normy mezinárodního práva, a odmítla event. jednostranné vyhlášení nezávislosti Kosova a Metohije. V souladu s tímto pak jednala  v EU i v OSN.

 

Vážení přátelé, téměř v celém znění jsme tuto petici publikovali. Předpokládáme, že někteří z Vás ji použijí jako předlohu pro svou vlastní petici, zaslanou MZV ČR. Budeme Vám však i velmi vděční za to, když text této petice budete dále samostatně šířit.   –red.

 

Na výše uvedenou petici jsme dostali odpověď dopisem ze dne 8. února 2008

Z odpovědi vyjímáme: „V souvislosti s Vašim požadavkem na vymáhání reparací, jež by byly určeny k nápravě škod způsobených i občanům tehdejšího Československa, si Vás dovoluji upozornit, že seriózní debata na toto téma není momentálně v žádné zemi na pořadu dne a občasná připomínka možnosti formulovat majetkoprávní požadavky více než 60 let po konci války působí všeobecně odstrašujícím způsobem. Česká vláda považuje separátní jednání s Německem o reparacích za krajní řešení, pro které nevidí v dané chvíli důvod.

Navzdory tomu, že velmi dobře chápu hořkost promlouvající z Vašich řádků, prosím Vás, abyste při svém pohledu na vyrovnání s minulostí, a to zejména v Německu, nepouštěl ze zřetele fakt, že se německá strana v posledních deseti letech pokusila vůči české společnosti alespoň zmírnit způsobené křivdy, a to formou sice nevynutitelných, přesto však v poměrně značném rozsahu vyplácených humanitárních gest. Myslím si, že i přes jisté nedostatky tohoto řešení je zapotřebí podobnou vůli spíše ocenit než kritizovat.

V souvislosti s otázkou ochrany lužickosrbského společenství na území SRN bych Vás chtěl upozornit, že ochranu menšin v Německu ošetřují dostatečným způsobem zákonné úpravy zemí Braniborska a Saska a že Lužičtí Srbové udržují čilé vztahy zejména s úřady a školskými zařízeními v Česku a Polsku. Jejich nesporně existujícími finančními problémy, na jejichž zásadnějším řešení se může české ministerstvo zahraničí věcí jen stěží podílet, se v minulých letech mimo jiné zabývalo i Česko-německé diskusní fórum, které vzniklo na základě Česko-německé deklarace z roku 1997.“

Z osobního pověření pana ministra K. Schwarzenberga na naši petici odpověděl PhDr. Tomáš Kafka, ředitel odboru států střední Evropy. V příloze nám pan ředitel postoupil projev pana ministra, který pronesl v zahraničním výboru PS PČR o Kosovu.

 

Vzhledem, že tuto odpověď jsme nepovažovali za úplnou, konkrétní a dostačující, odpověděli jsem následujícím dopisem, něhož vyjímáme:

V článku 1) jsme požádali, aby naše ústavní orgány, především MZV ČR se zasadily o to, aby občanům ČSR vyhnaným v roce 1938 z pohraničí, kteří byli vyhnáním poškozeni, a občanům ČSR, kteří museli z různých důvodů zůstat v pohraničí obsazeném Němci, a byli taktéž poškozeni, se v době co nejkratší dostalo odškodnění od povinného subjektu. Jde o skupinu několika set tisíc občanů.

Jsme plně přesvědčeni, že tento požadavek je plně v souladu s mezinárodním právem. Agresor je povinen nahradit škody, které jeho agresí poškozeným vznikly. Tážeme se, zda tento princip mezinárodního práva naše MZV uznává, či nikoliv. Pokud jej uznává, co udělá pro to, aby poškozeným  se  dostalo přiměřené náhrady.

V článku 2) jsem žádali náhradu škody pro několik desítek tisíc vyhnanců u území, které nacistické Německo vyhnalo např. z Podbrdska, Neveklovska a Vyškovska. Tito vyhnanci byli poškozeni. Podle mezinárodního práva také mají nárok na náhradu škody. Podnikne MZV ČR konkrétní kroky k jejich odškodnění?

V článku 3) jsem žádali, aby naše ústavní orgány podnikly potřebné kroky k tomu, aby naše republika získala reparace, které jí má SRN, jako právní nástupce nacistické říše, zaplatit na základě rozhodnutí především Pařížské reparační dohody.

Souhlasíme s Vaším názorem, že vznášet majetkoprávní požadavky po více než 60 letech od konce války, je něčím mimořádným. SRN nic nebránilo, aby např. hned po roce 1989 začala své reparační závazky vůči nám plnit. Pokud tak neučinila, je to skutečně odstrašující. SRN svou nečinností v tomto směru zásadním způsobem přispěla k současné situaci. Prokázala, že svým reparačním závazkům se chce vyhnout nebo jednání o nich alespoň maximálně oddalovat.

Naše reparační pohledávky vůči SRN jsou právně nezpochybnitelné. … Kromě dalšího chceme dále poukázat i na publikaci „Odškodnění 2000-2006“ s podtitulkem „Česko-německý fond budoucnosti a platby obětem otrocké nucené práce“. Vydal ČNFB, 2007, zvláště str. 34-40. Vaše tvrzení, jak německá strana se snažila zmírnit některé škody humanitárními gesty, můžete konfrontovat se skutečnostmi zde uvedenými.

Naše konkrétní otázka zní: „Bude MZV ČR jednat tak, abychom se domohli zaplacení reparací od SRN?

V článku 4) jsme žádali, aby MZV udělalo potřebné roky nezbytně nutné k zachování školní výuky v lužické srbštině, k zachování jazyka, kultury i národní identit Lužických Srbů. Zastáváme stanovisko, že Lužickým Srbům je třeba pomoci od hrozící postupné germanizace. Všichni víme, jak nutně tuto pomoc potřebují.

Doporučujeme proto učinit potřebné diplomatické kroky u vlády SRN, příp. u příslušných orgánů Evropské unie. Německá menšina v ČR, ač je méně početná, dostává průběžně milionové částky na svou činnost od orgánů SRN, především ministerstva zahraničí, vnitra a dokonce i od landsmanšaftu.

V článku 5) jsme zdůraznili, že uznání nezávislosti Kosova je v hrubém rozporu s mezinárodním právem, včetně s rezolucí RB OSN č. 1244. Ptáme se, zda ČR uznává principy mezinárodního práva, např. neporušitelnost hranic států, jejich územní celistvost, nevměšování se do vnitřních záležitostí  států, zda uznává zmíněnou rezoluci RB, která výslovně konstatuje, že Kosovo je součástí Srbska? Pokud mezinárodního práva ČR uznává, je možné jen dát Srbsku a Kosovu časový prostor k jednání o autonomii Kosova v rámci Republiky  Srbsko. Jakékoliv jednání o nějaké samostatnosti Kosova je naprosto vyloučené. V Kosovu nežije nějaký národ, který by dosud neměl svůj stát, ale jen určité národnosti, které mají nárok na určitý stupeň autonomie, nikoliv na vlastní stát.  Chceme-li usilovat o spravedlnost v mezinárodních vztazích, pak navrhněme, aby Kurdové, kteří v počtu několik desítek milionů lidí žijí v několika státech a celá desetiletí usilují o vlastní stát, na který mají podle mezinárodního práva nárok, měli možnost žít ve vlastním nezávislém státu. Pokud však chceme výti, že s vlky chceme býti, pak to otevřeně přiznejme! Za příp. nová Mnichov, který se tentokrát týká Srbska, poneseme díky buď malé informovaným, nebo málo statečným našim představitelům všichni hrůznou odpovědnost. ..“. (V Praze dne 3.3.2008)

 

Berlín překresluje hranice Evropy

Připomínajíce praktiky nacistického Německa, německé mapy jsou překreslovány tak, že zahrnují národy střední Evropy do Velkého Německa. Ze zprávy German Foreign Policy, com. z 22.12.07 vyplývá, že němečtí kartografové pracují na plánech „reorganizace Evropy v širokém měřítku“.

Tyto plány jsou vyráběny na požadavek ministerstva zahraničních věcí a jsou určeny k použití politickými a správními úřady. Německo na nich dominuje v oblasti zvané „Střední Evropa“, jako země s největší populací.

Podle vysvětlení German Foreigh Policy.com., Mitteleuropa na těchto mapách zahrnuje ex-Jugoslávii až po Albánii, a dalších 13 zemí východní Evropy. V rámci rozvíjených témat, historické zóny závislých států s většinou obyvatelstva germanofonního, jsou nejvíce způsobilé k začlenění do kulturního prostoru (Kluturraum) střední Evropy.

Tyto mapy byly objednány německým ministerstvem zahraničí a diskutovány ve „Stálém výboru pro geografické názvy“, který – podle zprávy ministerstva – „využívá finanční zdroje vlády a uveřejňuje orientaci, která je závazná při tvorbě „geopolitických projektů“. Až dosud, říká zpráva, „byly tyto plány předmětem debat pouze kruzích pravicových extrémistů a přesvědčených revizionistů“. Německé ministerstvo zahraničí, které je autoritou v otázkách geopolitických záměrů, ve snaze omluvit podobnost prezentace těchto map a mapami nacistické Evropy, se odvolává na Německou říši – „Svatou říši německou“, která zahrnovala celý kontinent během tisíce let“, aby ospravedlnilo politiku týkající se této zóny.

Mapy označující část Francie, Dánsko, Lucembursko, Švýcarsko a horní část Itálie, jako ovládané německým centrem, jsou součástí politické fikce. Polsko, Česká republika a Maďarsko, jsou do tohoto záměru přirozeně zahrnuty a jsou zahrnuty ještě další oblasti, které byly kdysi součástí oné říše.

„Zcela nezávisle“ na jejich pozdějším obsazení nacisty, German Foreign Policy zveřejňuje výňatky z těchto map, které vykazují zneklidňující podobnost s projekty zamýšlenými především  formami dnešní federální republiky. Dokumenty rozvíjejí na několika stránkách „germanocentrickou“ koncepci Evropy, podle níž jsou Němci nazíráni jako nositelé kultury a kolonizátoři, mimo oblastí germanofonních.

Tato revizionostická konstrukce je v tradici podobných německých pokusů založit status dominantní moci v Evropě na někdejších poměrech ve středověku.

Velcí němečtí geografové dosáhli v tomto směru vrcholu, když se dali k dispozici nacistickému režimu. Jejich mapy byly používány, mimo jiného, k plánování útoku na Polsko  a přispěly ke kampaním vyhánění polského obyvatelstva. Nové mapy připomínají dobu, kdy Polsko bylo považováno za otrocký rezervoár ve verzi Mitteleurope teutonne. (Teutonská střední Evropa – pozn. překl.)

V rámci dalších hnutí vzniklých v Německu, lze rozlišit ještě jednu přesnou orientaci. Je to koncept pocitu  „oběti“, který je stále více populární, kdy je Německo popisováno jako „oběť“ druhé světové války, spíše než agresor. Tento koncept podporuje vzrůstající nacionalismus. V Berlíně byla v červnu t.r. otevřena historická výstava, určena v principu k podpoře ztraceného smyslu identity. V průběhu posledních týdnů, německá vláda zachovala klid, zatímco „Společnost  pruských požadavků“ zahájila jménem jednotlivých Němců právní kroky u Evropského soudu pro lidská práva vůči Polsku, za kompenzaci majetkových ztrát vzniklých posunutím hranic koncem druhé světové války.

Nepřekvapuje, že je Polsko zneklidněno. Zbytek světa by udělal dobře, kdyby tento vývoj v Německu nepřehlížel. Jedno proroctví nám říká, že konečné obnovení Svatého impéria germánského – s Německem u kormidla – ještě přijde. To je, proč musíme blíže dozírat na zájmy projevované Německem v oživování vzpomínek na starou velikost. John Peter Maher (převzato z Balkáne-Infos č. 119, 2007, z francoužštiny přeložil J. Řezníček)

 

Evropskou unii vidíme jako společenství svobodných národních států a nikoliv jako federovaný superstrát, jehož složkami jsou evropské země, které mají jen fragmentární suverenitu. Rozhodně odporujeme procesu federalizace Evropy, v němž by dominovalo Německo, hrající úlohu hegemona v se střední a východní Evropě. Toto nebezpečí je reálné. Umocňuje jej očekávaná funkčnost osy Berlín-Vídeň- Budapešť.

Česká republika není jen  zemí EU. ČR je svrchovaným státem! Naši předkové bojovali celá staletí za obnovu českého státu. Nedopusťme, aby se opět stal pouhou zemí v rámci širšího státního útvaru. –red.

 

Na demonstraci, která se konala 15.3. před velvyslanectvím Republiky Srbsko, promluvil na pozvání vlasteneckých organizací dr. O. Tuleškov. Přítomní odsoudili jednostranné vyhlášení „samostatnosti“ Kosova, které je porušením norem mezinárodního práva i rezoluce RB OSN č. 1244. –red.

 

Nebylo to náhodou

Eur Ing Dr Bohumil Kobliha

Stále se domníváme, že jsme pro tzv. Západní demokracie důležití. Opak je ale pravdou, a dnešek to potvrzuje zpravodajstvím či spíše nezpravodajstvím o právě proběhlých prezidentských volbách v České republice. Zde v Londýně jsme marně čekali, že se objeví něco na některém ze čtyř  oficielních kanálů britské televize. Nic. Na radiu nic. Ale ani řádečka se neobjevila v největších anglických novinách The Sunday Times. Nicoucí nic. A není to tím, že pan  prof. Klaus je osoba nezajímavá. Nejsme pro ně ani tak důležití jako nejmenší bývalá britská kolonie. ČR je dnes pouhý vybledlý satelit Západu. Kdysi dávno mi jeden Brit řekl: Anglická svoboda záleží v tom, že nám na ostatních nezáleží. Byl ale původem Ir, takže si můžeme myslet, že jeho názor byl přehnaný. Prostí Angličané jsou hotoví pomoci bližnímu, a pokud jste v nouzi a bezvýznamně dole, vždy jsou ochotni vám podat záchrannou ruku, což je hezké.

Horší to ale je u anglických politiků. U těch se silně projevuje generosita dávat to, co není jejich – někomu jinému.

Letos na podzim bude sedmdesáté výročí Mnichova. Velkorysý britský ministerský předseda Neville Chamberlain tehdy v roce 1938 daroval panu Hitlerovi československé pohraničí. Zdůvodňoval to tím, že jde o zemi, o které Britové nic nevědí. Věnovacím dopisem, kterým mával vstříc reportérům, když vystupoval z letadla Mnichov – Londýn, prý zachránil mír.

Takové darování na nás uvalilo německou okupaci 15. března 1939, a ukázalo se být počátkem světové katastrofy, totiž druhé světové války. Velkorysost darování nebyla v britské historii poprvé. Královně Viktorii pan ministerský předseda Disraeli daroval do koruny drahokam Indie („Jewel of the Crown“), totiž celou Indii a titul císařovny. A jak to skončilo?

Něco horšího jsme zaznamenali s tak zvanou Balfourovou deklarací („Balfour Declaration“). Pan zahraniční ministr a bývalý ministerský předseda Velké Británie Arthur  James Balfour věnoval sionistům Palestinu. Bylo to jeho dopisem panu Lordu Rothschildovi ze dne 2. listopadu 1917. Deklarace byla pro svět a zejména pro Střední východ začátkem řetězců destabilizace a zabíjení. Svízele potvrzují současné tankové a letecké, téměř denní izraelské útoky na „palestinské území“.

Svět je hadr na holi a bezmocný proti tomu, když britský politik daruje to, co není britské, někomu jinému.Proč? Inu, jsou v tom prsty bankéřů světa! Nyní máme opět explozivní situaci vyvolanou intencí Západu darovat Kosovo, historické území našich jižních slovanských bratrů, které bránilo Evropu proti útočným Turkům, etnickým Albáncům. Vybuchne pověstný balkánský „soudek střelného prachu“ se všemi důsledky? Jsem přesvědčen, že Angličanům (ani světu) neposloužil Napoleon ani Hitler, když neprovedli chystané invaze do Británie. Kdyby „Hrdý Albion“ na své kůži poznal v moderních dějinách, co je to být převálcován cizími armádami, nikdy by nepřipustil okupaci jiných národů, ať je to dnes Afghánistán či Irák a zítra někdo další.

Pro nás dnes musíme zaznamenat, že skutečné svobody nenabudeme dokud nedosáhneme neutrality. Naší opravdovou svobodou pak budeme moci ukázat světu, co známe, umíme, a čím jsme pro něj významní.                  Londýn, 3.3.2008

 

Několik poznámek k činnosti občanské iniciativy Ne základnám

Za velmi důležité považuji, že OI Ne základnám na návrh argumentační komise, přednesený ing. Jiřím Sobotkou, CSc., schválili 13. února zástupci účastnických organizací dva politické dokumenty, a to jednak Zmocnění OI NZ premiérovi, v jakém duchu jednat jménem většiny obyvatel při jeho oficiální návštěvě v USA, a dopis paní Nancy Pelosiové, představitelce Demokratické strany  v Kongresu USA. Zástupci účastnických organizací si při schvalování těchto dokumentů nedělali iluze, že dopisy na příslušných místech, zejména u našeho premiéra, budou brány s potřebnou váhou. Považovali je za důležité nejen z hlediska zakotvení svých postojů, nýbrž též z hlediska mediálního.

Premiér byl zmocněn, aby při svých jednáních s představiteli USA informoval o tom, že více než dvě třetiny občanů ČR nechtějí na území ČR radarovou základnu armády USA, a aby vyjádřil očekávání, že prezident a Kongres USA budou respektovat stanovisko většiny občanů ČR a ústavu ČR, která stanoví, že republika je demokratickým právním státem a vzhledem k tomu zástupci ministerstva zahraničí a obrany ČR zastavují jednání o umístění amerického radaru na území ČR.

V dopise paní Pelosiové se oznamuje, že více než 70 % občanů ČR chce v referendu rozhodnout o požadavku USA vybudovat u nás radarovou základnu USA, přičemž referendum vláda nepřipouští; že více než dvě třetiny občanů neznají důvod pro vybudování jakékoli cizí vojenské základny na území ČR a nepřejí si ji. Paní předsedkyni se vysvětluje, že žádná strana vládní koalice neměla ve svém programu před posledními parlamentními volbami vybudování americké vojenské základny na našem území, a tudíž ani premiér, který koncem února přijede na oficiální návštěvu do USA, nemá žádné zmocnění svých občanů jednat o této záležitosti a že jakékoliv kroky v této záležitosti znamenají porušení demokracie. Paní předsedkyni se dává na vědomí, že činitelé USA, kteří vedou jednání s českými představiteli, jednají proti vůli velké většiny občanů ČR a vyjadřuje se naděje, že ona a další členové sněmovny vezmou tuto skutečnost v úvahu a budou jednat v duchu demokracie a vůle většiny občanů ČR.

OI Ne základnám počátkem roku 2008 uspořádala několik hepeningů, které sice nepočítají s masovou účastí občanů, ale přitahují média i občanskou veřejnost tím, že politicky a mnohdy i umělecky ji motivují. Tak např. se skupinka představitelů a dalších členů OI NZ shromáždila před Strakovkou v den, kdy učitelé ve třídách vydávali žákům vysvědčení, přičemž OI NZ také vystavila vládě na podobném formuláři velmi nelichotivé vysvědčení – propadák, a vystavěla před hlavním vchodem do vládní budovy tolik mamutích krabic, kolik je ve vládě ministrů. Na každé krabici bylo jméno jednoho ministra a kritické hodnocení jeho činnosti. Do těchto krabic si každý ministr měl sbalit své věci a vládu opustit.  Není divu, že ti ministři, kteří dostali echo, co je před budou předsednictva vlády čeká, vcházeli zadním vchodem. – Jiný hepening za účasti přihlížejících sehráli členové OI NZ představující pána s Topopsem, kterého pán odváděl na vodítku od budovy předsednictva vlády, aby ho předal na americkém velvyslanectví s tím, že už ho tady nechceme. To se odehrálo přibližně v době, kdy měl být premiér přijímán v Bílém domě. – Další hepening se uskutečnil 10. března, kdy skupinka členů vedení a dalších členů OI NZ za ranního provozu odtlačila maketu radaru obrovských rozměrů od stanice metra Malostranská k budově předsednictva vlády. 11.3. odpoledne si  OI NZ najala tramvaj, jež polepená symboly proti raketám a radaru s nápisem „Referendum=demokracie“, projížděla tři hodiny pražskými ulicemi, funkcionáři a sympatizanti iniciativy, kteří tramvaj doprovázeli, na stanicích zvali občany ke svezení, rozdávali propagační materiály, zvali na demonstraci 15. března a nabízeli k podpisu petici proti umístění radaru a za referendum. Také tak OI NZ upozorňuje veřejnost a média na svou činnost proti instalaci radaru USA u nás.                 Doc. dr. Ota Lev, CSc., zmocněný zástupce KSH u OI Ne základnám

 

O protiruské rétorice českého ministerského předsedy ve Washingtonu

 „… šéf české vlády se ostře vyslovil o Rusku jako o zemi, z níž pochází hrozba pro svobodu a bezpečnost Česka a celé střední a východní Evropy, která byla po dlouhou dobu pod jařmem SSSR. Český politik zdůraznil, že Rusko má mocenské ambice, a že pro český národ je historicky důležité, aby nikdy více nebyl loutkou cizích vojenských zájmů. Tyto výroky komentuje ředitel Střediska pro politické výzkumy Ruské akademie věd profesor Boris Šmejlov: Prohlášení českého ministerského předsedy Topolánka ohledně mocenských zájmů Ruska a jeho údajného přání nastolit svou kontrolu nad zeměmi bývalého ´východního bloku´, byla vyvolána především proto, že americké úřady chtěly od něho slyšet právě tato slova. …

Ve skutečnosti nemá Rusko žádné mocenské ambice. V nejbližších desetiletích se bude naše země zabývat řešením vlastních vnitřních problémů a usilovat o ekonomický růst, který by odpovídal současným realitám, aby byl život v Rusku lákavější a pohodlnější. V každém případě vyvolává u nás protiruská rétorika pana Topolánka rozpaky a politování“.                RUVR, Hlas Ruska, 29.2.08, www.ruvr.ru

 

Útoky nejen proti Rusku ve sdělovacích prostředcích pokračují

Vícero „zasvěcenců“, včetně profesora Bostonské univerzity českého původu, p. Igora Lukeše (Respekt č. 8), dělají z Ruska podřadnou ubohou zemi, která získané petrodolary chce utratit na předem prohraný závod ve zbrojení. A to údajně v situaci, kdy markantně klesl průměrný věk Rusa na 58 let, tedy méně než např. v Bangladéši nebo Indonésii, kdy čtvrtina mužů umírá na úrazy (na Západě 5 %) většinou pod vlivem alkoholu, kdy 2 ze 3 těhotenství končí potratem a ročně zemře o 750 tisíc lidí více než se narodí.

To píše profesor z USA – ze státu, který vydává na zbrojení 46 % všech výdajů na světě, čili jedenáctkrát více než  jsou vojenské výdaje Číny, patnáctkrát více než výdaje Ruska!  Po USA nejvíce na zbrojení dává Velká Británie, Francie, Čína, Japonsko a Rusko; toto má zhruba stejné výdaje jako Německo. Lze se divit tomu, že Rusko modernizuje svoji armádu v době, kdy je stále více a více obklopováno americkými vojenskými základnami, včetně plánované radarové základny v Čechách a raketové v Polsku, kdy jsou činěny pokusy legalizovat loupež části srbského státu v rozporu se všemi mezinárodními úmluvami a rezolucí Rady bezpečnosti OSN?

Jistě jsou uváděná čísla otřesná. Ale Rusko pod Jelcinem, částí tisku tak vychvalovaným, se pomalu stávalo jen vykořisťovaným satelitem Západu. Pod vedením Putina začala obnova, která je pro vyčerpaný stát, reálnou nadějí.

Je jistě znepokojující relativně enormní počet sebevražd v Rusku. Snad se mohl pan profesor zajímat o sebevražednost i v naší republice, zejména po „sametové revoluci“, kdy došlo k 10 případům podobným manifestačnímu upálení J. Palacha a V. Zajíce v dřívější době. Byly to převážně protesty proti tíživým sociálním podmínkám a nemorálnosti nových podmínek. Jejich oběti neviděli již jiné východisko. Zmanipulované sdělovací prostředky tyto věci bagatelizovaly poukazem na údajně špatný psychický stav obětí. Ale ne všechny sebevraždy měly sociální podtext. V roce 1992 se upálil v Nymburce žijící Slovák, Josef Aszmongyi na protest proti rozdělení Československa.

Pokles obyvatel Ruska je však typický pro téměř celou Evropu, dokonce i pro USA. V literatuře nejeden americký autor pláče nad ztrátou křesťanských i obecně morálních zásad. Kladné saldo populace zajišťují převážně noví přistěhovalci. Spojené stády však silně tmavnou. Bude-li se tento proces dále rozvíjet, z Američanů evropského původu se stane menšina.

Srbsko, Bělorusko, Kuba, Čína jsou též démonizovány našimi sdělovacími prostředky. Když je něco ve světě špatné, pak je to především v Rusku a v uvedených státech. Člověk si někdy může myslet, že děláme velmocenskou politiku. Nyní právě našim problémem se stává Tibet a dodržování lidských práv v Číně. Na celém světě policie zakročí, když „demonstranti“ zapalují obchody, ničí hodnoty, napadají některé své spoluobčany. Všude je to normální, jen právě v Číně zrovna ne. Proč?

Doporučuji našim profesionálním obráncům lidských práv, aby viděli a zakročovali proti jejich porušování především v naší republice! Máme několik desítek tisíc bezdomovců, rostě počet chudých lidí, kteří nemají na základní životní potřeby, dokonce již ani na návštěvu lékaře a na léky. Své děti nemohou nechávat v léčebnách, poněvadž nemají peníze na zaplacení poplatků, které asociální vládní koalice zavedla. Ptám se, kde je právo těchto lidí na důstojný život? Ptám se, proč proti porušování lidských práv už konečně se vší razancí nevystoupí jejich obránci, proč o tom nepíše náš tisk, proč místo vyvěšování tibetských vlajek se naši zelení nezajímají o sociální důsledky své koaliční politiky?                                       F. Truxa

 

 

 Křesťanskosociální mírové fórum

 

Kontroverzní konverse

Eur Ing Dr. Bohumil Kobliha

V anglických plískanicích prosince 2007 pan Tony Blair, podivně sesazený ex-premiér Británie, konvertoval ke katolicismu.

Jeho oči už před „abdikaci“ od jara toho roku těkaly výrazem štvaného zvířete, i když skořápka sádrového úsměvu nezmizela z jeho kosmeticky zpracované tváře. Oči ale prozrazují – to víme všichni.

Stovky, ne-li tisíce britských vojáků a „bezpečnostních kontraktorů“ zahynulých v nekoloniálních válkách a okupačních válkách na půdě Afghánistánu a Iráku, a statisíce občanů zabitých při procesu „ochrany“ a „osvobozování“ jejich národů, i při prosazování tzv. demokracie „křižáky ze Západu“, to nemůže ani otrlému nechat spát a nesmazatelně se podepíše na jeho fyziognomii. Pravda, o ty cizí, převážně muslimské mrtvoly, se Tony poctivě dělí s 43. prezidentem USA, Georgie Bushem.

I když by  někteří   nejraději parafrázovali „mrtvý muslim, dobrý muslim“, nemůžeme si nepřipomenout oči „kulturtrégra“ Hitlera. Ty měly podobný lesk úděsu, když naposledy vycházel z berlínského bunkru (viz obecně známé autentické filmové záběry z dubna 1945), aby povzbudil bojovníky za tisíciletou říši, která se mu jaksi nepovedla.

Maně mne napadá, jak by se Vatikán (o kterém někteří židé tvrdí, že nadržoval nacistům – viz holocaust) postavil k situaci, kdyby Hitler zatoužil zachránit si kůži či alespoň duši, a chtěl konvertovat ke Katolické církvi třeba v roce 1944. Samozřejmě, Führer měl na svědomí už tehdy životy statisíců, na rozdíl od Tonyho desetitisíců, ale jsou v těchto počtech cifry řádů rozhodující? Zmařené životy jsou zmařené životy, ať jde o stovky, tisíce, či statisíce!

Já sám jako konvertita (před patnácti lety) si nedovedu představit ty odpustky, a co musel odklečet pan Blair. To jistě nemohlo být pětkrát „Otče náš“ a pětkrát „Zdrávas“. U Blaira za každý život jedna svíčka? To by byl fajrák! Neslyšel jsem, že by londýnští hasiči měli poplach. Že by pomohla cesta do Lurd a odpustky za to? Kolik za kolik? Neznám intence Benedikta XVI.

Soudím, že Führer byl v podstatě pohansky čestný, nezatěžoval Církev ani zpovědníky. Otrávil se cyankáli a ještě si pro sicher stačil vpálit kulku do hlavy. To byl charakter! Ale tihle váleční zločinci dneška nemají úctu ani sami před sebou, tak ji shání od kardinálů. … Na harakiri nemají!

A tak 21. prosince 2007, v den pohanských oslav Slunovratu, za asistence samotného westminsterského arcibiskupa pana kardinála Murphy  O´Connora, vstoupil Tony Blair do lůna Církve Svaté. Nyní pan Blair, „očištěn“, může být prostrkán i na funkci prezidenta EU, když na věc přijde.

Ale co ty zmařené životy zavražděných civilistů i mrtvých vojáků? Ty nepřestávají křičet.                                                                                       

 Londýn, 4. února 2008

 

USA za válku v Iráku zaplatí tři biliony dolarů

Držitel Nobelovy ceny za ekonomii Joseph Stiglitz ve své nové knize věnuje válce v Iráku, která Spojené státy přijde na tři biliony dolarů, a jejímu dopadu na lidstvo.

USA vstoupí příští měsíc v Iráku do šestého roku konfliktu. Vojenské operace Spojené státy v Iráku přišly dráž, než dvanáctiletá přítomnost ve Vietnamu a dvakrát víc, než konflikt v Koreji. Washington utratí v Iráku a Afghánistánu měsíčně 16 miliard dolarů jen na provoz bojů…, což představuje roční rozpočet OSN.

Ekonom zmiňuje případ soukromých bezpečnostních služeb. Jejich pracovníci si ročně vydělají i desetkrát víc než vládní vojáci. … Poukazuje na to, že boje a jejich následky cenu ropy zvýšily. Důsledky jsou dalekosáhlé v USA i na celém světě.  K čemu by mohly sloužit 3 biliony dolarů:

k vystavění 8 milionů domů, k uhrazení zdravotní péče pro 530 milionů dětí na celý rok, na stipendia pro 43 milionů vysokoškolských studentů.

Březnový průzkum vypracovaný BBC a dalšími třemi zpravodajskými organizacemi zjistil, že:

51% populace považuje útoky na síly koalice za akceptovatelné (r. 2004 to bylo 17% lidí, r. 2006 pak již 35%);

64% popsalo ekonomickou situaci rodiny jako poměrně nebo velmi špatnou;

88% popsalo dostupnost elektřiny jako poněkud nebo velmi špatnou;

66% takto popsalo dostupnost čisté vody;

2 miliony Iráčanů uprchlo do zahraničí, další dva miliony jsou uprchlíky ve své vlasti, počet iráckých uprchlíků měsíčně roste o 40 až 50 tisíc.

43% Iráčanů žije v absolutní bídě, nezaměstnanost dosahuje 50%, 70% iráckých dětí nechodí do školy.                                                                www.nezakladnam.cz

 

Papež pro mír v Iráku

Benedikt XVI. při bohoslužbě požadoval: „Skončení s masakry, konec násilí, konec nenávisti v Iráku.“ Obrátil se též přímo na irácký lid slovy: „Milovaný irácký lide, zdvihni hlavu a sám pozdvihni život svého národa.“

K této výzvě přiměla papeže i smrt Paulosa  Farádža Rahha, arcibiskupa chaldejsko-katolické církve, který byl únosci usmrcen.

 

Z demonstrace  na Hradčanském náměstí, 15.3.2008

Z projevu J. Neorala: „…Uplynulo čtrnáct a půl měsíce od loňského roku, kdy vláda ČR servilně přikývla na americký radar. Politici se od té doby předháněli ve lžích. Dělali z občanů hlupáky. Přehlíželi je. … a tvrdili, že jediní vyvolení k rozhodování o čemkoliv, tedy i o našem zdraví, životech a o budoucnosti našich dětí, jsou oni. …

Nemá význam stále dokola slušně upozorňovat a varovat vládu, že hazardují lidskými životy a zdravím, že nás i jinak, mimo radar, ožebračují a škodí nám. … Nemá význam tuto koalici, včetně zelených a lidovců, stále varovat. Je třeba vládu smést a donutit k demisi….“.

Z projevu Jana Majička: „Za uplynulý jeden a půl roku jsme dosáhli dvě podstatné věci. Naše iniciativa značně přispěla k tomu, že se o radaru a celém projektu americké protiraketové obrany u nás rozvinula široká veřejná diskuse. Za druhé je faktem, že vláda a příznivci radaru tuto diskusi prohráli.  … Jsou si toho vědomi. Dál přesto pokračují v polotajných přípravách. Jejich hlavním politickým nástrojem zůstávají tlaky, manipulace a vydírání v parlamentu, ve snaze dosáhnout schválení příslušných smluv. …

Radar se stal roznětkou protestů, ve kterých už jde o víc, než o samotnou protiraketovou obranu. Stavíme se proti snaze o rozpoutání nové studené války. Ta je výhodná jen pro zbrojařské koncerny … Stavíme se tím proti současné „válce proti terorismu“. Katastrofální důsledky vidíme v Iráku a Afghánistánu i jinde. … Odpor proti radaru je též příspěvkem k boji za demokracii.       

Na celém světě desítky tisíc demonstrantů se dožadovalo ukončení válek především v Iráku, Afghánistánu.                                              www.nezakladnam.cz

 

Už je ruší …!

Ivan O. Štampach

„Už delší dobu s obavou sleduji iniciativu „Zrušme komunisty“. Jsem zděšen, že lidé, které jsem vždy pokládal za slušné, i když jsem s nimi někdy v něčem nesouhlasil (Martin Mejstřík, Šimon Pánek, Petr Placák, Jan Ruml, Ladislav Smoljak nebo Jaromír Štětina) jsou ochotni použít pro propagaci své politické koncepce větu, která chce ZRUŠIT KOMUNISTY, tj. lidi, spoluobčany. Text petice nemluví o rušení komunistů jako jedinců, nýbrž o zákazech strany a  propagace ideologie, ale děsivé, antihumánní reklamní heslo stojící v záhlaví petice přitahuje zájem extrémistů a inspiruje násilníky….

 

 

Dlouho jsem váhal s vyjádřením k zákazu Komunistického svazu mládeže. Komunistickou ideologii a politickou praxi je těžko hodnotit. Její projevy sahají od demokratického socialismu až k polpotovské genocidě v Kambodži. … Váhal jsem s vyjádřením, protože chci zůstat věrný své osobní tradici, základní linii života, v němž je duchovní i občanská svoboda velmi vysokou hodnotou. Ale nakonec jsem se rozhodl promluvit v duchu výroku připisovaného Voltairovi (jakkoli mi není příliš sympatický): „Pane nesouhlasím s tím, co říkáte, ale jsem ochoten položit život za to, abyste to mohl říkat.“ (Výňatek z Britských listů)

 

Nejen k našemu samizdatu

Již řadu měsíců se značná část nejen evropské veřejnosti zabývá otázkami spojenými s Balkánem, zejména s Kosovem. Na vzniklou situaci reagujeme i my. Křesťanskosociální hnutí ve spolupráci s Nadačním fondem přátel Srbů a Černohorců, OR Klubu českého pohraničí v Praze 10 již od poloviny 90. let věnuje soustavnou pozornost problémům, zejména v Jugoslávii a ve státech z ní vzniklých.

Touto tématikou se zabývá přes 70 titulů námi vydaných, včetně letáčků, s celkovým nákladem kolem 35 tisíc výtisků. V řadě míst některé z titulů jsou dále kopírovány a rozšiřovány. Tato praxe trvá již řadu let. Jsem velmi vděčni každému, kdo tak činí.

K našim kmenovým autorům, kteří se balkánskou tématikou zabývají, patří především prof. MUDr. Rajko Doleček, DrSc., dr. S. Svekos, J. Messin a prof. J. Frajdl, CSc.

Z překladových titulů považujeme zřejmě za nejdůležitější brožurku „Slobodan Miloševič: Moje pravda“, která obsahuje projev, jenž Miloševič přednesl před Mezinárodním trestním tribunálem v Haagu ve dnech 31.8. až 1.9. 2004. Z francouzštiny jej již v r. 2005 přeložil J. Řezníček. Publikace, jíž jsme vydali již v únoru 2005, má 56 stránek. Příloha tohoto Křesťanského sociála se zabývá Kosovem a otázkami s ním spojených. Uvědomme si, že chystaný nový Mnichov se netýká jen Kosova a Srbska, ale každého z nás. V širším smyslu jde o zápas mezi právem a mocí, v němž musíme usilovat o zachování panství práva nad mocí!

 

Na  webových stránkách KČP Rýmařov je i řada našich publikací, které tak mohou číst další zájemci.  Právě toto zprostředkování je jedním z cílů spolupráce obou subjektů. Následující čísla potvrzují, že tato kooperace, za níž KČP Rýmařov jsme vděční, se daří.

Ze zaslaného žebříčku nejúspěšnějších publikací uvádíme pouze prvních sedm: Protektorátní kolaborantské a fašistické organizace (1643 návštěv), Od Hronu k Vltavě (1630), České povstání v květnu 1945 (1041), Hitler, čeští Němci a protektorát (967), Obrany husitství (953), Poslední rok v československém Bruntále (884), Rudolf Hess, Reinhard Heydrich (675).

Kolegové mohli sledovat návštěvnost jen u souborů HTML (tj. u těch, které jsou upraveny pro web). U souborů zpracovaných v PDF (uložených na našich stránkách pro Adobe Leader) počítadlo návštěvnosti nefunguje a počet jejich stažení tak nejsou schopni sledovat (www.kcprymarov.estranky.cz).

 

Jednu z forem možné spolupráce jsme podcenili. Jde o zasílání našich tiskovin na e-mailové adresy. Zatím jsme se nepokoušeli vytvořit z nich potřebný funkční seznam. Tento nedostatek odstraníme. Budeme Vám vděčni, vážení přátelé, pokud nás na takovou vhodnou adresu upozorníte.

 

Několik informací k petičnímu právu

Není příliš známá skutečnost, že každý z nás má právo obrátit se na příslušné státní orgány s peticí, obsahující návrhy, žádosti, stížnosti. Tedy i jednotlivec může platně podat petici. Toto právo zajišťuje jak zák. č. 85/1990 Sb., o právu petičním, tak  i čl. 18 Listiny základních práv a svobod.

Uvozovací věta Vaší petice může znít: „ V souladu s čl. 18 Listiny základních práv a svobod a petičním zákonem se na Vás obracím …dále následuje vlastní text petice.

V petici musí být uvedeno jméno, příjmení, bydliště a podpis toho, kdo petici podává. Příslušný státní orgán je povinen na petici odpovědět do 30 dnů od jejího obdržení. V odpovědi je povinen uvést stanovisko k obsahu petice a způsob jejího vyřízení.

Pokud adresát petice Vám odpoví jen částečně, žádejte znovu o plnou a uspokojivou odpověď! Využívejte mnohem častěji možností petičního práva!

Vydává ÚV KSH. Redakční uzávěrka tohoto čísla byla 15. března 2008. Kontaktní adresa: Dr. O. Tuleškov, Na Čihadle 18, 160 00 Praha 6; web. stránka: www.ksl.wz.cz  ;  e-mail: Vydavatel@seznam.cz