květen, červen 2009
Rostoucí mír nebo destrukce
Dnes probíhá ve světě více než 30 válek. Každý rok zbraně usmrtí 500 000 lidí, 1300 lidí za den. Náklady na zbrojení neustále rostou. Polovinu nákladů utratily Spojené státy následované Velkou Británií, Japonskem a Čínou. V tomto děsivém žebříčku následuje Německo, Itálie, Saudská Arábie, Rusko, Indie, Jižní Korea, Kanada, Austrálie, Španělsko a Izrael. Náklady těchto 15 zemí představují v součtu 84% všech nákladů na zbrojení ve světě.
V roce 1945 byla poprvé v historii použita jaderná bomba nad městy Hirošima a Nagasaki. 180 000 lidí zemřelo během několika vteřin.
V roce 1970 byla uzavřena smlouva o nešíření jaderných zbraní (NPT). Jaderné velmoci se zavázaly dále nerozšiřovat své arzenály a postupně je rušit.
Na začátku devadesátých let dohody mezi Spojenými státy a Ruskem vedly k odstranění tisíců jaderných taktických hlavic…
NATO se pohybuje mimo dohodu NPT a otevřeně ji porušuje. Spojené státy rozmístily jaderné hlavice na různých amerických základnách v Evropě: 150 v Německu, 20 v Belgii, 20 v Holandsku, 110 ve Velké Británii, 90v Itálii a 90 v Turecku…
V konfliktech, které dnes probíhají, lze navzdory oficiálním zdůvodněním pozorovat záměr destrukce, kontroly a přivlastňování si přírodních zdrojů. „Páni vesmíru“, tak je nazývá Financial Times, ve skutečnosti dokazují neschopnost, nezodpovědnost a především to, že jejich mysl je nemocná a řízená pouze primitivní a násilnou logikou.
Dnes se nacházíme před novým bojem, který se dotýká celého světa. Na jedné straně je menšina těch, co rozpoutávají válku, na druhé straně miliardy lidí nucených žít v bolesti, teroru, samotě a bez budoucnosti.
Jsme na rozcestí před dvěma možnými cestami: rostoucí mír nebo destrukce.
Organizované super zločiny
Eur Ing Dr Bohumil Kobliha
Svět se jakoby zastavoval. Je saturován lidskou bídou a dušen zločiny.
V článcích a esejích v posledních etablovaných a intelektem fundovaných českých novinách sledujeme, kde všude nás dnešek tlačí, bolí či rovnou drtí a doslova ničí. Myslím, že nejpříkladněji podává seznam našich současných bolestí autorka Renata Paurová v měsíčníku Svědomí (Conscience) číslo 5. a 6. 2008, na bezmála pěti stranách tištěného slova. Není sama. Mluvil jsem v Praze s jednou moudrou, světa znalou ne zrovna s mladicí, a její komentář k našim svízelím byl: „Vždyť to všichni vidí!“ Jak je tedy možné, že nemůžeme „ v podmínkách demokracie“ jednat a dosáhnout toho, co pro svůj normální lidský život potřebujeme? Jak to, že jsme se do „neřešitelné“ situace vůbec dostali?
Naší národní dávnou ctností je hluboce zakořeněná dobrota, poctivost a z ní vykvetlá důvěra: podle sebe soudím tebe! Nechce se nám věřit, že by někdo byl od morku a vrozeně nepoctivý a podvodník. Že by používal zlé k tomu, aby dosáhl toho, co on chce. Zloduchové jsou pro nás spíše románovou výjimkou.
Vymýšlet podvody nebylo nikdy českou cestou! Pravda, její hledání a obrana bylo heslem našich národních vůdců, Mistrem Janem Husem počínaje. Tak co se to se světem okolo stalo?
Když americký profesor Milan Zelený byl jmenován také profesorem na univerzitě ve Zlíně, vyzval mne, abych pro něj přednášel management. Odpověděl jsem mu po pravdě a jak jsem cítil, že nemá cenu přednášet řízení a ekonomii v poměrech, kdy vládně zlodějna a zločin.
Uvedení zločinu do života slušných lidí není novinkou.
Moderní organizovaný zločin byl přizván, jak známo, poprvé do taktiky USA už za druhé světové války. Když Američané připravovali invazi Sicílie a Itálie, použili služeb tradiční italské zločinecké organizace Mafie. Invaze pak byla úspěšně provedena 23. července 1943. Náhlým manévrem Američané úspěšně dobyli Palermo, kde obklíčili armádu Osy, totiž Němců a Italů, v síle 45.000 mužů. Ti se pak museli vzdát, jinak hrozila totální anihilace. 17. srpna 1943 byla celá Sicílie už v rukou Spojenců. Generál Eisenhower popsal vítězství jako první stránku událostí k osvobození evropského kontinentu. Problematická spolupráce výzvědných složek armády s italskou Mafií ušetřila jistě hodně amerických, ale i dalších lidských životů. O pozdějším dopadu spojení tajných služeb se zločinci se ale nikdy dále nemluvilo, natož o nějakém „něco za něco“, jak bývá mezi policií a zlodějíčky.
Poctivý člověk váhá věřit, že organizovaný zločin pronikl v naší epoše do bankovnictví (jak už nás varoval Miroslav Dolejší), a přímo do vlád států a parlamentů, ale je tomu bohužel tak. Vidíme, že „administrativy“ tvoří zákony tak, aby byly umožněny krádeže ve velkém. V době, kdy byla rozpuštěna soustava sovětských satelitů, zrušením zákonů proti rozkrádání socialistického majetku počínaje. V současnosti, legalizovaným kradením peněz daňových poplatníků ve prospěch bankovních kruhů jistě nekonče. Tyto loupeže jsme popsali už v esejích „Souchotě peněz“ (4.12.2007), Předpověděl (7.5.2008) a Neradostno – truchlivo aneb kocovina (24.12.2008). Současná ekonomická situace celého světa zřetelně ukazuje, potvrzuje a dotvrzuje řečené.
Proč se trmácet za vylupováním milionů z trezorů bank, když do vedení finančních institucí mohou být prostrkáni ušlechtilí gentlemani, kteří zašantročí „v mezích zákonů“ miliardy. Česky: mají terno; anglicky: bingo!
Aniž bychom zlehčovali skutečnost, že vlády a parlamenty očividně nahrávají zločinu, (ať již vědomě či nevědomě), jsou zde ještě nebezpečnější infiltrace zla a podvodů do výzvědných a obranných složek států i celosvětových organizací. Organizovanému zločinu se podařilo proniknout do tajných služeb a do armády. Špionážní služby navozují (na pokyn odkud?) situace k prosazování zločinných útočných, a pak okupačních válek. Tak to dokazují útoky na Irák a Afghánistán. Vlády se musí řídit tím, co tajné služby řeknou.
Válku proti Iráku samotnému můžeme právem pokládat za epochální úspěch organizovaného zločinu! Je snad vůbec možné, aby bez důkladně promyšlených zločineckých záměrů a plánů pro vlastní obohacování byl proveden záludný vojenský přepad, a v zápětí byly rozkradeny sbírky bagdádských muzeí pohádkové ceny a poklady Babylonu? Tam přímo na významném archeologickém území si americký vojenský hlavní štáb postavil svoji základnu! Moji přátelé, kteří v Iráku dříve pracovali, mi vyprávěli, že v Babylonu jsou (či byly) doslova kopce neprozkoumaných památek ve formě dosud neprobádaných „tumulů“, popsaných hliněných destiček z dob Sumerů a Asyřanů. Zde jde v pravdě o loupení či záměrné ničení kulturního bohatství světa! A to nemluvíme o ukořistění zdrojů nafty a jiných strategických cílech.
Jaké je dědictví americké války „proti teroru“ v Afghánistánu?
Je možné, aby bez spolupráce armád a jejich logistických sítí s výrobci a pašeráky najednou tak nápadně stouplo množství kokainu na západních trzích?
V článku „Předpověděl“ jsme nahradili okřídlenou větinku anekdotického rabína „všechno je jinak“, tvrdým poznáním dnešní reality, že „všechno je podvod“. Podvody začínají překrucováním významu slov, změnou jejich původní sémantické náplně. Nejnovějším je ve finančnické terminologii „kvantitativní ulehčení“ (quantitatve easing), což se používá pro inflační tisknutí nových peněz dávaných do oběhu. Evropské organizace národní zdravotní péče, v podmínkách žraločího kapitalismu, opatřují jen lidský materiál pro konzum výrobků nadnárodního chemického a farmaceutického průmyslu, a zajišťují tak jeho fantastické zisky. Přesně dle receptu dra Suffolka ze Zvonokos: „Pacienti jsou náš majetek“!
Že zločinci jsou lidé nemocní na duši, víme dávno. Ing. Jiři Sprušil, policejní ředitel Severomoravského kraje, říkával: „Prostitutka se rodí“. Jistě, vrozené předpoklady pro zločin musí být, ale i výjimečná situace (jako za války) může ohrozit slušné poctivé lidi tak, že sklouznou z cesty dobra.
Nabádání a výchova k dobrému je správná. Ovšem nabádání samo nestačí! Návody na to, co máme dělat, jsou bezcenné, nemáme-li základní podmínky pro to, abychom mohli rozhodovat na svém a po svém, totiž musíme mít vládu věcí svých opravdu ve svých vlastních rukou. To znamená nebýt součástí žalářů národů, kterými včera byla sovětská soustava satelitních zemí socialismu, komunistická RVHP (Rada vzájemné hospodářské pomoci) a Varšavská smlouva, a dnes je doslova novou totalitou a ovčincem americké NATO a Evropská unie.
Cesta k osamostatnění nebude lehká, ale mnozí už uvažují co dělat. Vydavatelé Křesťanského sociála mi minulý týden navrhli, abychom znovu vydali moji studii „Právě nutná neutralita“.Ta ovšem vyšla už v roce 2000 i ve Svobodných novinách, dokonce nákladem 3000 kusů. Znovu jsem přednášel o nutnosti naší neutrality, a studie o její důležitosti je uvedena ve sborníku „Česká a slovenská otázka v soudobém světě“ (Brno 2002), pod názvem „Neutralismus jako společná naděje“. Loňského roku jsme poslal výzvu k neutralismu prezidentu Václavu Klausovi. Dopad negativní. Jsme inteligentní a z gruntu poctivý národ, a často si myslíme, že naše pravdivá slova musí mít odezvu. Bohužel slova nestačí!
„V životě přece žádná víra, samotná zámky neotvírá “ textař filmu „V pravé poledne“ má pravdu.
Jsem přesvědčen, že cesta je v akci, v činu. Náš národní duševní a duchovní potenciál musíme osvobodit vlastní cílevědomou, poctivou prací. Nelze jen psát či klábosit.
Založme Celostátní výbor pro neutralitu, angažujme univerzity a jejich dobré profesory. Pořádejme přednášky, prosaďme celonárodní diskuse v sálech, na náměstích i v televizi, uvádějme osvětové pořady. Manifestujme pod idejemi neutralismu naší neúčast ve válečných dobrodružstvích, které dnes už neslouží ani těm, co je jako požáry založili.
A teprve pak, až dosáhneme porozumění jak drtivé většiny národa, tak pochopení těch, kterým by mělo záležet na přání občanů a rozumném životě bez nesmyslných válek, až budeme mít vládu věcí svých ve svých rukou, pak můžeme začít čistit vše, co je zanedbáno a zaneseno kaly lží a podvodů.
Věřím, že k takové samostatnosti a svobodě patří především a zejména soběstačnost v hlavních našich potřebách, poctivým zemědělstvím počínaje a výrobou konče. Globalistické přerozdělování výrobních programů z nebe bankéřů světa, (tedy Bilderbergy, zednáři, atd.) je ochuzováním původních výrobců. Zároveň je to zločin, který umožňuje ovládání národů z nadnárodních center cizích zájmů. Jednoduše a lidově: nemáš vlastní sirkárnu, ani si neškrtneš!!!
Nemůžeme mluvit o svobodě, dokud svobodně nepracujeme na užitečném a krásném pro sebe! Vycházet musíme z poctivého umění dokonalé řemeslné výroby! Ta nás také učí zodpovědnosti, dovednostem mozku i rukou, a nakonec radosti z práce a lásce ke stvoření. Lidská práce byla dnes nahrazena z valné části lacinou strojovou produkcí, kde se ztrácí člověk a byl nahrazen, či může být stoprocentně nahrazen roboty.
Máme pro nesmyslné finanční úspěchy bankéřů světa a jejich kulhavou propagandistickou mašinérii vyřadit člověka a dát existenci robotům? Filozofie, že finanční úspěch je všechno, vede k organizovanému super zločinu! Dnes a denně se potvrzuje, a prožíváme si, kam nás přivedla.
Londýn-Hendon, 15. března 2009
Válka v Iráku bude dražší než ta vietnamská
Pokud americký Kongres schválí dodatečné požadavky Obamovy administrativy na financování Pentagonu, vyhoupne se cena války v Iráku na 694 miliard dolarů, což z ní učiní druhou nejdražší válku v amerických dějinách, hned po té druhé světové.
Jak uvádí list Los Angeles Times, překročí letos koncem roku náklady na válku v Iráku cenu války ve Vietnamu, která americké daňové poplatníky přišla v přepočtu na hodnotu dnešního dolaru na 686 miliard. Na druhou světovou válku USA vynaložily 4,1 bilionu dolarů.
Ve Vietnamu přitom Pentagon měl třikrát více vojáků, než jich nyní bylo v jakémkoli konkrétním okamžiku v Iráku, a jeho ztráty ve Vietnamu dosáhly 58 tisíc mužů, což je třináctkrát více než doposud v Iráku.
Válka v Iráku je druhou nejdelší americkou válkou, přičemž nejdelší je okupace Afghánistánu. Příčinou takové „drahoty“ je podle expertů mimo jiné skutečnost, že armáda je nyní dobrovolnická, a tudíž má větší nároky na mzdy vojákům a na jejich rekrutování. „Je to dobrovolnická armáda, což je pro takto dlouhou válku velmi netypické,“ říká vojenský historik z Rady pro zahraniční vztahy Stephen Biddle. „A lidé tak stojí víc.“
Armáda se navíc v Iráku silně opírá o soukromý sektor, který zajišťuje prakticky vše, počínaje ochranou základen a diplomatů až po dodávky potravin. Podle loňských údajů v Iráku působí 190 tisíc zaměstnanců soukromých amerických firem, což je víc, než tam kdy bylo vojáků. Mzdy těchto zaměstnanců jsou přitom značně vyšší než vojenské žoldy. (czechfp.cz, 13. dubna 2009)
Média šíří poplašné zprávy úmyslně
Šíření poplašné zprávy: (1) Kdo úmyslně způsobí nebezpečí vážného znepokojení alespoň části obyvatelstva nějakého místa tím, že rozšiřuje poplašnou zprávu, která je nepravdivá, bude potrestán odnětím svobody až na jeden rok nebo peněžitým trestem. (§ 199 Tz)
Nejprve fakta. Podle webové stránky WHO (Světová zdravotnická organizace), která je jediná oprávněná vydávat statistiky a varování o možných epidemiích, zemřelo na tzv. prasečí chřipku k 1.5. prokázaně 10 lidí. 9 z nich v Mexiku a 1 v USA. Mexiko potvrdilo 156 nakažených, v celém světě je 331 potvrzených případů onemocnění v 11 zemích světa.
A co na to média? Předpokládám, že ve všech redakcích světa mají novináři přístup na internet a že by pro ně neměl být problém kliknout si před napsáním článku na oficiální a autorizovaný zdroj informací o nákaze.
Tzv. oficiální česká média posledních 14 dnů úmyslně znepokojují podstatnou část obyvatelstva opakovaným tvrzením o nebezpečí pandemie prasečí chřipky, nadsazují počet obětí nejméně 15x, neuvádějí informace v kontextu, některé informace potlačují a celkově se snaží vzbudit dojem, že příšerná katastrofa je před námi. Podívejme se na některé titulky z iDnes:
24.4. Prasečí chřipka zachvátila Mexiko, úřady v hlavním městě zavřely školy. (Nákaza v minulých týdnech zabila v zemi 16 lidí…)
26.4. Prasečí chřipka zabila v Mexiku už 81 lidí a šíří se do dalších zemí (… dalších 400 lidí je možná nakažených…).
27.4. Zemřelo už přes 100 lidí s příznaky prasečí chřipky, nákaza je i v Evropě. (S příznaky nákazy, která může mít pandemický rozměr, zemřelo v Mexiku už 149 lidí.)
V Mexiku umírají na prasečí chřipku i zdravotníci, byť byli očkovaní.
28.4. Zástupce WHO: Na zastavení prasečí chřipky je pozdě. (V Mexiku už s příznaky viru zemřelo 152 lidí. První případy hlásí Izrael a Nový Zéland.)
29.4 Proč na prasečí chřipku umírají lidé hlavně v Mexiku? (Počet obětí prasečí chřipky v Mexiku se během noci zvýšil ze 152 na 159, virus však odborníci jednoznačně prokázali jen u 7 mrtvých.) Všimněte si, zde poprvé připouštějí, že skutečně prokázaných úmrtí je malinko méně. To ale nic nemění na ladění článku…
1.5. Pandemie prasečí chřipky by v Česku zasáhla až 3,5 milionu lidí. V tomto článku konečně uveřejnili po straně vsuvku, ale nezapomněli zdůvodnit rozdíl tak, aby v podstatě nevyvrátil tvrzení o 159 mrtvých: WHO disponuje jinými údaji. Podle organizace v Mexiku nemoci podlehlo 9 lidí a potvrzených případů je 156. Údaje WHO jsou často nižší než bilance od jednotlivých zemí z důvodů délky ověřovacích procedur po oznámení čísel z metropolí.
Dlužno podotknout, že česká média zdaleka nejsou jediná v tomto úmyslném vyvolávání paniky. Lze říci, že všechna oficiální média světa doslova o sebe zakopávají, jak se snaží navodit vážnost situace… V hlavních televizních večerních zprávách kanálu CTV v Kanadě se kauza prasečí chřipky včera posunula na třetí zprávu v pořadí. Předtím byla dva týdny uváděna jako první a zabrala v průměru kolem 15 minut z půlhodinového vysílání…Hlasatelé stále uvádějí ten nesmysl, že na její následky zemřelo kolem 150 lidí.
Psal jsem do CTV dva emaily, ve kterých jsem upozorňoval, že je to chyba… Neodpověděli…
Kromě toho, že média vyloženě lžou o počtu mrtvých a vydávají podezření za hotovou věc, zamlčují také vědomě některá fakta… Konkrétně by měly opakovaně uvádět a zdůrazňovat, že na obyčejnou chřipku jen ve Spojených státech umírá ročně asi 37 tisíc lidí, celosvětově je to 250 až 500 tisíc. Tzn. denně umírá na obyčejnou chřipku 685 až 1370 lidí… Porovnejte to s 10 úmrtími na prasečí chřipku za celý duben…
Proč to média dělají? Inu, jednak katastrofické zprávy o bezprostředním nebezpečí zvyšují četnost a tím i příjmy z inzerce pro jednotlivá média. Jednak je navozování strachu a strašení lidí v souladu s celkovou koncepcí NWO (Nového světového řádu), už jsme o tom psali mnohokrát. Elity potřebují občany co nejvyděšenější, jedině tak budou moci implementovat omezovací a totalitní zákony… Jednak to podporuje farmaceutická lobby…
Samozřejmě média nám lžou stále. Ale i když to většinou tušíme, bývá těžké to dokázat. Teď, v případě prasečí chřipky se to povedlo. Máme v ruce důkaz jednoznačné manipulace s fakty… Vladimír Stwora, Zvědavec
Podle listu Washington Post z 2. listopadu požádal Bush Kongres USA o uvolnění 7,1 miliardy dolarů na nákup vakcíny proti chřipce, aby země byla připravena pro globální epidemii. Bush sdělil vědeckým pracovníkům, že „naše země dostala vážné varování o tomto nebezpečí z ministerstva pro vnitřní bezpečnost. Zdá se, že někdo si myslel, že al-Káida se nějakým způsobem dostane k viru ptačí chřipky a rozšíří ji po Státech.
Momentálně je ve skladech 26 milionů dávek vakcíny proti chřipce z toho 15 milionů už mimo záruku, nebo u nich záruka právě končí.
Tak jak se zbavit 26 milionů dávek vakcíny? (www.zvedavec.org )
Americký senátor Ron Paul, lékař, uvedl, že v USA mají přes 13 tisíc případů tuberkulózy, přičemž minulý rok na ni zemřelo 690 osob. Proč potom ta hysterie s chřipkou, ptá se senátor.
Jak chtít udusit sociálně motivované protestní akce v důsledku hospodářské krize a jejího dopadu na prostý lid?
Šířit nesmyslnou poplašnou zprávu komplicitními dobře promazanými médii o neexistující pandemii, a čekat, jak to všechno dopadne.
Prasečí chřipka sem, prasečí chřipka tam, lety zrušené tuhle, zájezdy zrušené tamhle. Vyprodané roušky, objednané prášky, zákaz vycházení, zákaz kýchání na veřejnosti, zákaz chození po letišti s horečkou. 12 opic a tak dále a tak dál. Lidí šílí právě včas…
Největším paradoxem na celé záležitosti dnešní neopodstatněné hrozby pandemie, která slouží jen a pouze k umlčení hlasů volajících po spravedlivé odplatě marnotratných a špatných hospodářů, zahrávajících si s financemi daňových poplatníků, drobných živnostníků, zaměstnanců a fyzických osob, je ten, že o nápravu se má postarat momentálně ta nejkontroverznější aktérka na farmaceutickém poli – firma Baxter.
Ano, je to právě ta firma, která nedávno proslula nepochopitelnou distribucí experimentální chřipkové vakcíny, nakažené virem ptačí chřipky H5N1 (SARS), kterým se mimochodem strašilo ale úplně stejným způsobem jako nyní chřipkou prasečí H1N1 v roce 2003, aby byla odlákaná pozornost od nezákonné a zavrženíhodné invaze Iráku…
Jaký jiný důvod, než zlý záměr by mohl být za skutečností , že kontaminovaná séra byla z rakouské pobočky Baxter vyvezena v prosinci minulého roku údajně do 16 laboratoří ve třech zemích – ČR, SRN a Slovinsku. Kdo z firmy Baxter si asi půjde sednout za ohrožování veřejného zdraví? Jaká opatření učinila Česká republika za hrubé porušení zákona v případě pochybení nebo zlého úmyslu ohrozit obyvatelstvo biologickou zbraní? Kde není žalobce není soudce. Ptejme se tedy, jak to, že zde není žalobce?... (www. czechfp.cz, 3.5.2009)
Do deseti let a do dne, aneb pár zajímavých čísel
Bombardování Jugoslávie začalo před deseti lety, přesně 24. března v 20.38 hod. útoky na Batajnicu u Bělehradu. Trvalo 78 dní a bylo ukončeno na základě „Kumanovské dohody“ . Znamenalo ztrátu území Kosova a Metochie (přestože rezoluce RB č.1244 považuje Kosovo a Metochii za součást Srbska - red.). Agrese vůči Jugoslávii proběhla bez vyhlášení války (dokonce hitlerovské Německo v červnu roku 1941 vyhlásilo válku Sovětskému svazu) a mimo rámec mezinárodního práva, účastnila se jí i Česká republika. Tady je strašný účet:
1002 příslušníků armády Jugoslávie a okolo 2000 civilistů zahynulo,
6000 lidí bylo zraněno,
54 objektů silniční infrastruktury bylo zničeno, z nichž je 45 mostů,
28 železničních mostů bylo poškozeno,
300 škol, nemocnic a budov státní správy bylo zničeno,
176 kulturních památek, z nichž 23 středověkých klášterů a kostelů bylo zničeno nebo vážně poškozeno,
148 výškových budov bylo poškozeno,
561 objektů jugoslávské armády bylo zcela zničeno, 686 poškozeno;
1150 bojových letounů NATO shodilo na Jugoslávii:
420 000 bomb o celkové váze 20 000 tun,
20 000 velkých bomb, z nich 1300 křídlatých raket,
37 000 kazetových bomb s 350 000 náložemi.
59 základen na území 12 zemí posloužilo účelům bombardování NATO. 30 až 100 miliard dolarů je odhadována škoda způsobená bombardováním Severoatlantické aliance. (www. czechfp.cz )
Pozn. red. Ti, kteří nesou odpovědnost za výše uvedené zločiny, musí být postaveny před mezinárodní trestní tribunál!
Amnesty International chce, aby se NATO zodpovídalo za válečné zločiny
AI vyzývá, aby NATO bylo voláno k zodpovědnosti za způsobení civilních ztrát při bombardování budovy Srbské televize a rozhlasu před deseti lety. AI toto bombardování nazývá válečným zločinem. Při útoku 23. dubna 1999 zahynulo 16 civilistů a dalších 16 bylo zraněno. AI vyzývá NATO a jeho členské státy k zahájení nezávislého vyšetřování a také k poskytnutí zadostiučinění obětem a jejich rodinám. „Bombardování sídla Srbského rozhlasu a televize bylo úmyslným útokem na civilní cíl a jako takové je válečným zločinem,“ napsal ve stanovisku AI expert organizace pro Balkán Sian Jones. (Res publica,23.dubna 2009)
Pozn. red. K tomu dodáváme, že celá agrese NATO vůči Jugoslávii byla zločinem. Ti, kteří za tento zločin nesou odpovědnost, musí být příslušným mezinárodním tribunálem odsouzeni.
Další zločiny – jak je to ve skutečnosti s lidskými právy?
Lety CIA s vězni přikryl tajný dodatek
Členské země NATO, tedy i Česko, věděly od samého začátku, že USA budou v rámci „boje proti terorismu“ unášet podezřelé, přepravovat přes území jiných států a držet je v tajných věznicích. Před výborem německého Spolkového sněmu pro vyšetřování Spolkové zpravodajské služby BND to vypověděl Švýcar Dick Marty, zvláštní pověřenec Rady Evropy pro vyšetřování tajných letů CIA v Evropě, který před svou politickou kariérou působil jako prokurátor proti organizovanému zločinu.
Podle něj to dokládají dvě události. Krátce po 11. září 2001 se ve Washingtonu konalo setkání zástupců tajných služeb. Zpravodajci americké CIA na nich informovali kolegy, že jim prezident Bush dal volnou ruku při pronásledování teroristů.
Čtvrtého října 2001 souhlasili, že podpoří „boj proti mezinárodnímu terorismu“. Ve stanovisku Aliance se uvádí: „Na prosbu USA došlo k dohodě na prvních opatřeních. Konkrétně spojenci odhlasovali, že zlepší spolupráci a výměnu informací mezi zpravodajskými službami…“ Podle Martyho úmluva ale obsahuje tajný dodatek, zaručující americkým agentům nejen svobodu pohybu na území spojenců, ale také jim slibují beztrestnost… Marty řekl, že informace o tajné dohodě NATO má přímo od informátora, který ji zná…
USA od počátku vědí, že vězní nevinné. „Nezáleželo, jestli byl vězeň nevinný. Protože ale žil v Afghánistánu a byl zadržen v oblasti bojů nebo v blízkosti, musí vědět něco důležitého… Měli bychom je nechat v přísně střeženém vězení jako je v Coloradu, zapomenout na ně a zahodit klíče. Soudit je nemůžeme, protože jsme je mučili a neuchovávali si záznamy“, řekl Lawrence B. Wilkerson, bývalý šéf kanceláře někdejšího ministra zahraničních věcí USA Colina Powella. (Právo, z článku Lety CIA s vězni přikryl tajný dodatek, 28.3.2009)
Arabské hlavní město kultury 2009
Od 21. března 2009 je Al-Quds (arabská východní část Jeruzaléma) oficiálně „Arabské hlavní město kultury 2009“. Původně tento titul dostal Bagdad. Iráčané však neprojevili o tento titul interes. Palestinský prezident Mahmud Abbas však projevil zájem, jelikož vycítil možnost nasměrovat pozornost světové veřejnosti na palestinskou kulturu a na tíživou situaci Palestinců ve Východním Jeruzalémě. Tím oživil konflikt s Izraelem, který si dělá nárok na suverenitu nad celým městem,
Co však považují Palestinci za projev kulturního uplatnění ve městě obsazeném Izraelem, považuje izraelský ministr vnitřní bezpečnosti Avi Richter za čistě politický projev odporu. Proto se snaží veškeré kulturní aktivity Palestinců se vší tvrdostí zmařit.
Slavnostní zahájení bylo kvůli poslední válce v Gaze v lednu 2009 posunuto na konec března 2009, avšak bylo izraelskými policejními úřady zakázáno. Palestinci demonstrovali 21. března 2009 v malých skupinách za kulturní svobodu a narazili na stovky izraelských policistů. Proto slavnostní zahájení letošního arabského hlavního města kultury muselo být přeloženo do Betléma.
Úvodník východojeruzalémského listu „Al-Quds“ vidí v potlačování palestinských kulturních aktivit pokračování izraelského pokusu arabskou část města Jeruzalém postupně „požidovštit“. (Z listu Neue Zürcher Zeitung přeložil a upravil ing. J. Liška)
Gideon Levy: Gaza, vzpomínáte?
Alján Abú Aún lež ve svém nevelkém stanu, berle na zemi. Kouří cigarety a zírá do prázdna. Na klíně mu sedí jeho malý synek. Ve stanu velikosti malého pokoje je namačkáno deset lidí. Už tři měsíce je to jejich domov, z jejich původního domu, který izraelská armáda ostřelovala z děl během své operace Tekuté olovo, nezbylo nic. Už podruhé se z nich stali uprchlíci. Abú Aúnova matka totiž stále vzpomíná na svůj starý domov v Samsonu, městě, které kdysi stávalo u nynějšího Aškelonu. Třiapadesátiletý Abú Aún byl zraněn, když se pokoušel s rodinou před izraelským bombardováním uprchnout z města Bajt Lahíja. Od té doby chodí o berlích. Když byla izraelská ofenzíva „v nejlepším“, jeho žena porodila a děcko je teď s nimi v chladném stanu. Minulý týden jim stan při bouřce, která se přehnala pásmem Gazy, uletěl, a tak ho rodina musela v silném větru stavět znovu. Vodu dostávají jen výjimečně a nevelký plechový barel slouží stovce rodin v novém uprchlickém táboře „Camp Gaza“ jako koupelna.
Tři měsíce už rodina Abú Aúna a tisíce dalších Palestinců živoří v pěti stanových městečkách, která vyrostla po válce. Nezačali ještě ani odklízet ruiny svých domů, natož aby začali stavět nové. Tisíce jich žijí ve stínu svých pobořených domů, tisíce ve stanech, desítky tisíc nových lidí bez domova, o něž svět ztratil zájem. Po dárcovské konferenci, která se před půldruhým měsícem s náramnými fanfárami konala v egyptském Šarm al Šajchu a na níž 75 zemí slíbilo více než miliardu dolarů na rekonstrukci Gazy, se nestalo vůbec nic.
Gaza je obležená. Nemá k dispozici stavební materiál. Izrael a svět si kladou podmínky, Palestinci nejsou s to utvořit vládu národní jednoty, která by Izraeli a světu vyhovovala, beton a peníze jsou v Gaze dál v nedohlednu, a tak Abú Aúnova rodina žije dál ve stanu. Dokonce i těch 900 milonů dolarů, které přislíbily Spojené státy, zůstaly ležet dál v šuplíku a je nejisté, jestli je odtud někdy někdo vyndá. Tak to aspoň říkají sami Američané.
Uplynuly tři měsíce od tolik omílané války a Gaza je znovu zapomenutá. Izrael se nikdy nezajímal o životní podmínky svých obětí. A teď zapomněl i svět. Dva týdny prakticky bez jediné rakety odpálené z Gazy a už to nikoho ani v nejmenším nezajímá. Pokud si Gazané nepospíší a nezačnou znovu odpalovat rakety, přestanou zajímat úplně všechny. Není to sice nic nového, ale zároveň je to ta nejsmutnější jistota vedoucí k rozpoutání dalšího kola násilí. A při něm bude jasně řečeno, že si žádnou pomoc nezaslouží, protože střílejí rakety.
Někdo musí převzít odpovědnost za rodinu Abú Aúna a další podobné oběti. Pokud by byli zraněni někde jinde při zemětřesení, svět by jim už dávno pomohl postavit se na nohy. Dokonce i Izrael by nejspíš rychle vyslal humanitární konvoj. Rodina Abú Aúna však neutrpěla v důsledku přírodního živlu, ale rukou, masem a krví Made in Izrael, a nebylo to poprvé. Reakce je stejná: žádná kompenzace, žádná pomoc, žádná omluva. Izrael a svět byly tak zaujaty rekonstrukcí Gazy, nyní už jen mlčí. Gaza. Vzpomínáte?
Z ruin Abú Arnova domu vyrůstají nový výhonky zoufalství. Bude silnější, než to předchozí…Text byl publikován v deníku Haarec. (www.czechfp.cz, 3.5.2009)
Z dopisu našich krajanů v Austrálii
„Náš ministerský předseda odcestoval do USA, aby projednal několik důležitých záležitostí, jako např. stáhnutí všech australských vojáků z Afghánistánu do konce června 2010, dále posílení a zmodernizování australské armády a obranyschopnosti Austrálie. Na pořadu jednání byly samozřejmě i záležitosti ekonomické, zvláště pak australského zemědělství…
Letošní vojenský rozpočet na armádu a její modernizaci dosahuje 300 miliard australských dolarů. Armáda dostane stovky nových letadel, helikoptér, lodí i ponorek. Zbrojení v Austrálii je zdůvodňováno jednak velkým vojenským rozmachem Číny a Indie, jednak zmenšením závislosti na Spojených státech při obraně australského teritoria.
Zdejší TV hlásila, že ministerský předseda Kevin Rudd je nejbohatším ministerským předsedou, jaký kdy v Austrálii byl. Jeho manželka, která stále ještě podniká, je miliardářka…
Poměrně dost podniků se stěhuje do Číny, kde je levná pracovní síla. I tak Australané ztrácejí zaměstnání, nezaměstnanost roste… Ceny stoupají. …Pošta zdražila o 400%, elektřina o 21%, ovoce a zelenina, z důvodu záplav na Queenslandu, téměř o 500%. Naše důchody na osobu činí měsíčně cca 928 australských dolarů. Máme skutečně co dělat, abychom vystačili a pokryli všechny naše životní potřeby a účty. Nám se důchody zvyšují jen nepatrně, přestože vše jde nahoru. Nebude to lepší, protože i globální krize se prohlubuje…
Tady v Austrálii není zdravotní péče jako u nás doma (v Česku). Já i moje paní se skutečně bojíme jít do nemocnice…
V Austrálii máme několik druhů pojištění. MEDICARE – státní pojištění. Když např. jdeme k lékaři-specialistovi, zaplatíme u něj plnou částku. Dostaneme od něj potvrzení o zaplacení určité částky a s ním jdeme na MEDICARE, která nám vyplatí 65% potvrzené částky…
Byl jsem na operaci s dvěma kýlami, Chirurg si napočítal 12.000 dolarů. Vše jsem dostal od MEDICAR, takže mi to nic nestálo…
Dále existuje několik pojišťoven: MBF, NIB, PRIVATE PLUS aj. V letech 2005 až 2009 zkrachovalo 38 pojišťoven…
Za každý předepsaný lék na recept musíme zaplatit 4,8 australského dolarů. Tuto částku však nyní vláda zvedla na 5,30. Žádná úleva pro penzisty v tomto směru neexistuje…
Před rokem jsem četl v novinách o platech lékařů: „praktický lékař“ má kolem 500 tisíc dol. ročně, specialista přes 1 milion a chirurg, který dělá plastické operace od 2 mil. ročně…
Jedna žena dostala porodní bolesti. Sanitka ji odvezla do nejbližší nemocnice na porodní oddělení. Byla však odmítnuta pro nedostatek volných lůžek. Sanitka ji odvezla do další nemocnice, vzdálené asi 45 km. Tam ji odmítli z téhož důvod. Saniťákovi řekli, aby ji odvezl do další nemocnice, vzdálené asi 200 km. Žena v sanitce porodila. Sám ministr zdravotnictví se všem na TV omlouval, že se tak stalo. Žádná další náprava!
Naši krajané si dále stěžují na rostoucí kriminalitu v Austrálii. Zvlášť se zmiňují o ganzích motorkářů, které mezi sebou bojují i o obecné kriminalitě, na nichž se podílí i určitá část přistěhovalců do Austrálie.
V Austrálii budí též pohoršení vysoké platy některých bankéřů a managerů určitých společností. Sám Kevin Rudd tuto skutečnost kritizoval. V některých případech došlo ke značnému snížení platů a odměn představitelů některých bank, jeden z nich např. z dosavadní částky 19.100 000 dol. klesl na 1.200 000 dol. ročně. (Redakci jsou známá jména i adresa krajanů, kteří nám napsali velmi obsáhlý a informativní dopis, z něhož jsme publikovali výše uvedené výňatky. Děkujeme. Připravil ing. P. Šuranský)
Redakci došlo elektronickou poštou 16. dubna 2009
Předseda vlády Kevin Rudd – Austrálie:
„Muslimové, kteří chtějí žít podle islámského práva Sharia, byli ve středu vyzváni, aby opustili Austrálii, čímž se vláda zaměřila na radikály ve snaze odvrátit možné teroristické útoky…
Přistěhovalci, ne Australané, se musí přizpůsobit. Přijměte to, nebo odejděte. Jsem unavený obavami tohoto národa z toho, zda nejsme ohroženi nějakými jedinci či jejich kulturou. Od teroristického útoku na Bali jsme u většiny Australanů zaznamenali nárůst vlastenectví.
Naše kultura se vyvíjela během více než dvou století bojů, pokoušení a vítězství milionů mužů a žen, jež usilovali o svobodu. Mluvíme převážně anglicky, ne španělsky, libanonsky, arabsky, čínsky, japonsky, rusky, nebo jakkoli jinak. Tudíž, pokud se chcete stát součástí naší společnosti, naučte se jazyk!
Většina Australanů věří v Boha. Není to žádný politický pravicový nátlak, ale prostý fakt, neboť právě křesťanští muži a ženy založili tento stát na křesťanských principech, což je jasně zdokumentováno. A je jistě vhodné, aby to bylo vyobrazeno na stěnách našich škol. Pokud vás bůh obtěžuje, navrhuji vám, aby jste uvažovali o jiné části světa jako svém domově, neboť Bůh je součástí naší kultury.
Vaši víru můžeme akceptovat, a nebudeme se ptát proč. Vše, co žádáme, je aby jste vy akceptovali tu naši a žili s námi v souladu a pokojném soužití.
Tohle je naše země, naše půda a náš způsob života. Dáme vám veškerou příležitost k tomu, aby jste toto všechno mohli užívat. Ale jakmile jste si začali stěžovat, naříkat a remcat o naší vlajce, našich závazcích, naší křesťanské víře nebo našem způsobu života, velmi vám doporučuji využít další přednosti naší skvělé australské svobody – právo odejít. Pokud jste nešťastní, odejděte. Nenutili jsme vás sem přijít. Požádali jste, aby jste tu mohli být. Tak přijměte zemi, která přijala vás.“ Připravil AD
Česká národní politika
Fico: Krizi, radary, rakety a války z USA nechceme
Praha. Předseda strany Směr-SD Robert Fico se ve svém sobotním projevu na sjezdu ČSSD věnoval hospodářské krizi, resp. kritice těch, kteří ji vyvolali a nyní by se na ní ještě chtěli přiživit na úkor státu a sociálních práv občanů.
„Sociální demokracie na Slovensku, v Čechách, všude v Evropě, ve světě, musí otevřeně určit příčiny krize. Musíme otevřeně říci, že definitivně selhal neoliberalismus, že definitivně selhala teorie, že volný trh nepotřebuje žádnou regulaci, žádnou kontrolu, že si pomůže sám a všechno vyřeší,“ uvedl Fico s tím, že odpovědí musí být model aktivního sociálního státu a přiměřeně regulovaného a kontrolovaného trhu.
„Musíme otevřeně mluvit o tom, odkud krize přišla. Není žádná hanba říci, že krize jako infekce přišla z USA díky tomu, že tam dlouhé roky fungoval nezodpovědný, nekontrolovaný a neregulovaný finanční trh. Toto je pravá příčina finanční krize, a my to musíme občanům Evropy neustále říkat,“ zdůraznil a získal od delegátů opakovaný potlesk.
Fico kritizoval i americký imperialismus, včetně pokusu vybudovat v Evropě prvky protiraketové obrany. „ Dovolím si poznámku: finanční krize, radary, rakety, války kvůli ropě takovéto vývozní artikly ze Spojených států nechceme,“ dodal.
Reformy bez negativních sociálních dopadů
Zvláštní pozornost věnoval Robert Fico pokusům zaměstnavatelů využít krizi na okleštění sociálních práv občanů. „Stále slyšíme, že je potřebný flexibilnější zákoník práce, ale nikdo neřekne, co je to ta flexibilita. V jejich pojetí: to je vyhodit člověka ze zaměstnání tak rychle, jak jen se dá, aby nebyl zaměstnavateli na obtíž. Stále tu slyšíme, že je třeba snižovat daně z příjmu právnických osob. Samozřejmě, zase by na tom chtěli vydělat ti bohatší. Ale přece i stát musí mít nějaké příjmy, musí z něčeho financovat svoje silné programy, které vytváří v boji proti krizi,“ vysvětlil, a odmítl hlasy, které volají po reformách, které by měly další negativní dopady. „Když se dělí zisk, tak se za stolem setká desítka lidí a nikoho tam nepustí. Ale když se má platit ztráta, tak ta desítka od stolu odejde a nažene miliony lidí k pokladně, aby tu ztrátu zaplatily. Takovou politiku sociální demokracie odmítá.“
Politiky a experty, kteří se dnes zasvěceně vyjadřují o tom, jak dlouho bude hospodářská krize trvat, vyzval slovenský premiér ke zdrženlivosti v „šíření katastrofických scénářů“. Připomněl, že nedůvěru ve veřejnosti zvyšují „samozvaní experti“, kteří si zpočátku ani nevšimli nástupu krize.( TASR - Tisková agentura Slovenské republiky, březen 2009)
Z dopisu Asociace učitelů dějepisu ČR
Vážený pan Mgr. Ondřej Liška, ministr školství, mládeže a tělovýchovy, a RNDr. Jindřich Kirzberger, náměstek ministra…
„V posledních týdnech uplynulého roku vzbudila zvýšený zájem veřejnosti, médií i dílčí reakci ministerstva zpráva o úrovni českých žáků, která se podle několika evropských průzkumů stále snižuje… Připomínáme celoevropský projekt Mládež a historie (u 30 tisíc patnácti-až šestnáctiletých studentů), kdy jsme se v řadě položek umístili v dolní části tabulky, někde dokonce poslední…
Na nedostatky, ohrožení kvality a podmínek dějepisné výuky upozorňovalo několik set členů ASUD i dalších učitelů – účastníků letních škol historie od poloviny 90. let v několika dopisech ministrům školství, v rozborech a návrzích změn… Nikdy jsme však nedostali odpověď, nebyli přizváni k věcné diskusi. Naopak jsme byli veřejně nařčeni z neschopnosti, nekalých úmyslů a obdařeni nálepkou lidí, kteří nechápou navrženou reformu. A také potrestáni v podobě odebrání finanční dotace pro práci naší asociace. Naše výhrady i přesto nadále trvají…
Výrazné změny v obsahu, metodách výuky i vztazích mezi žáky a učiteli na školách považujeme za nezbytné, avšak s obsahem, formou a přípravou učitelů odpovídajícími současným potřebám a také využitím pozitivních hodnot tradic našeho školství, které má odkaz Komenského a od počátku 19. století patřilo v Evropě k nejúspěšnějším…
Až na dočasné zařazení dějepisu i do 4.r. gymnázia od r. 1991 se situace v počtu hodin D postupně zhoršovala a dnes je na úrovni, na jaké nebyla (s výjimkou nacistické okupace v ČSR/ČSSR/ČR nikdy…
Z mnoha důvodů vyřazení dějepisu z 3. a 4. ročníku (septimy a oktávy) gymnázií považujeme za neblahé, neuvážené, v konečném důsledku likvidující historické vědomí velké části mladší generace…Proto chceme znovu zdůraznit nedostatečné postavení historie v učebních plánech pro všechny všeobecně vzdělávací i odborné školy, potřebám vzdělání a utváření historického vědomí neodpovídající podklady k výuce v osnovách a jiných dokumentech z let 1992-2003 a další neuspokojivé podmínky výuky…
Při každé příležitosti, zejména historických výročích, v projevech politiků i veřejných činitelů všech zaměření a politického smýšlení jsou vyslovována vzletná slova o tom, že každý občan státu musí dobře znát minulost své země, její velké osobnosti a jejich činy a být na hrdý. Položit tomu ve škole základ není za podmínek, jaké jsou dějepisu ve škole poskytovány po roce 1990, splnitelné. Takové apely jsou proto jen frázemi, jaké od řečníků očekává širší veřejnost.
Značná nechuť, v některých případech i odpor pracovníků VÚP a MŠMT k jednání o pozitivních změnách s širokou odbornou veřejností, zdá se naznačovat, že již déle klesající úroveň vzdělanosti v naší zemi… je úmyslem – že je cíleným záměrem skupiny lidí, kterou nedokážeme identifikovat. Připomínáme si také, že na zmíněné schůzce nám Vaše předchůdkyně – ministryně Petra Buzková sdělila, že nic nemůže změnit, že si nedovedeme představit tlaky, jakým je ministerstvo vystaveno…“.
Výbor ASUD L. Bursíkova, E. Gladková, E. Lunetová, P. Martinovský, I. Pařízková, L. Šmejda, E. Zajícová; PaedDr. Helena Mandelová, předsedkyně. (Národní osvobození, 29. ledna 2009)
Pozn. red. Velice rádi bychom věděli, kdo tvoří onu skupinu lidí, jejímž zřejmým cílem je negativně ovlivňovat úroveň vzdělání v republice, jak uvádí představitelé ASUD ve svém dopisu. Jak vůbec takto v demokratické společnosti může působit? Naposled to byli nacisté, co chtěli likvidovat náš národ a z jeho zbytku udělat otroky. Jaké další cíle sleduje tato neznámá skupina lidí? Odpoví nám vůbec někdo někdy na tyto otázky?
Naši spisovatelé i naši historici se obracejí o pomoc k veřejnosti. Nemlčme k jejich varováním!
Výzva vlasteneckým organizacím, občanským sdružením, slovanským národnostním menšinám, institucím a církvím ke sjednocení a spolupráci pro rozvoj slovanské vzájemnosti
Vážení přátelé,
dnes znovu, jako již mnohokrát v naší historii, byly slovanské národy postaveny do situace, kdy musely obhajovat své právo na sebeurčení a bojovat o svou národní identitu. Součástí projektu „Jednotné keltské Evropy“, financovaného EU, je i proces postupného „odslovanštění“ českého národa.
Naše slovanská identita je úmyslně potlačována. Slované byli násilně rozděleni. Nedopusťme, aby slovanské národy byly postaveny proti sobě!
Usilujeme o pravdivý výklad naší historie. Pěstujeme v sobě národní hrdost! Nedopusťme pohrdání našimi národními hrdiny a významnými osobnostmi!
Na našem území působí 102 organizace, slovanská sdružení, spolky, spolky přátel s jinými slovanskými národy, společnosti, instituce a nadace, z toho 11 teoretických a vzdělávacích slovanských center…
Nadešel čas, abychom námi vynakládané úsilí ve sdruženích, ale i na teoretických pracovištích, více zúročili. Naše záslužná práce je hodná toho, aby byla rozšířena do dalších regionů…
Spojení vlasteneckých a slovanských iniciativ v jednom centru, v němž budou vedle občanských vlasteneckých sdružení, národopisných souborů, vědeckých pracovníků, dramatických umělců, také podnikatelé, podporující spolupráci mezi slovanskými státy, a v neposlední řadě i představitelé zejména pravoslavné církve a dalších českých církví, považujeme za naléhavý požadavek dnešní doby.
Spojme se, abychom se mohli vzájemně inspirovat a pomáhat si. Pořádejme společné akce u nás i v zahraničí, v zájmu rozšiřování a propagace slovanské kultury.
Vytvořme jednotný slovanský subjekt, který si svou velikostí a myšlenkovým potencionálem získá respekt a potřebnou autoritu u orgánů státní i místní správy, a který dokáže čelit snahám či rozhodnutím, přijímaným mnohdy proti zájmům českého lidu, ale i našich slovanských bratří, s nimiž v tomto státě žijeme a bohužel i proti našim církvím.
Věříme, že obsah této výzvy se stane naší společnou vůlí, která bude vyslovena koncem měsíce června 2009 na 1. Českém slovanském sjezdu v Praze…
Redakci došlo elektronickou poštou, e-mail: slovane.cz1@gmail.com
„Zoufalost martýrů ilustruje již vzpomínaná epizoda. Ve středu tohoto vlaku byl ve vagóně starý evangelický farář, který se za jízdy vlakem se založenýma rukama rytmicky kýval a stále opakoval: „Já, starý evangelický farář, předobrý lide český, až přijde den odplaty, nešetři ani nemluvňat!“ ( Z brožurky „Železniční transporty a pochody smrti vězňů koncentračních táborů a válečných zajatců přes české země zima a jaro 1945, část II, str.14)
Jak jsem byl 14. března 1939 odsunut z Podkarpatské Rusi
Před několika lety jsem se odvážil navštívit Podkarpatskou Rus. Toto označení země zná dnes jen málo našich spoluobčanů. Jenom dosud žijící pamětníci ví, že to bývala před 2. světovou válkou součást naší první „masarykovské“, Československé republiky. Tehdy , za první republiky se s hrdostí říkalo, že „Od Jasiny do Aše, republika je naše“.
O mnoho horší ponětí o historii své země pod Karpaty mají dnes současní lidé žijící na západní Ukrajině. Jen staří s vděčností ještě vzpomínají na tehdejší zlepšující se časy a na postupný rozvoj prostého lidu za vlády Čechů.
Mohu porovnávat, protože v březnu roku 1939 převzali podle Mnichovské smlouvy Podkarpatskou Rus, nejvýchodnější cíp naší tehdejší republiky, Maďaři. Ti se v následujících letech s původním rusínským obyvatelstvem příliš nemazlili.
Čechy a Moravu proměnil Adolf Hitler v protektorát Velkoněmecké Říše a ve stejné době se osamostatnilo Slovensko.
První repatriace Čechů z Podkarpatské Rusi se uskutečnila několik týdnů po Mnichovu v roce 1938. V následujícím roce 14. března 1939 byly donuceny k vystěhování ze země poslední české rodiny. Nemilosrdný rozkaz maďarských okupantů zněl: Zanechat na místě veškerý majetek a do 24 hodin opustit své domovy. Tak maďarští fašisté zde, stejně jako Němci v českých zemích, uplatňovali nově získaná „práva“. Nastupující noví, samozvaní vládci v Evropě v době, kdy byla křivda na českém národě na denním pořádku, si mezi sebou rozdělovali území cizích států.
Při popisování událostí po Mnichově se v různých obměnách také hovoří o vyhnání občanů české národnosti ze svých domovů při zabírání českých a moravských příhraničních oblastí Němci. Jsou to známé a smutné osudy českých obyvatel z té nešťastné doby.
Jistě je nutné o nich předávat sdělení součastníkům, lidé snadno zapomínají, ale nečetl jsem nikde, ani neslyšel třeba jen krátkou zmínku některého ze současných historiků, že byly vyhnány české rodiny z jejich domovů v bývalé části Československa – z Podkarpatské Rusi. Přežívá snad u nás mezi odborníky na novodobé dějiny tabu ještě z dávné doby, kdy psát o území, které představitelé našeho státu na sklonku války v roce 1945 „dobrovolně“ a „nezištně“ darovali Sovětskému svazu se nedoporučovalo? Mohly by být narušeny „nerozborné a přátelské“ vztahy mezi socialistickými státy? Nebo snad je lépe raději nepřipomínat Podkarpatskou Rus proto, že náš stát nebyl schopen do současné doby přiznat občanům náhradu a odškodnění za majetky ponechané na místě při násilném vysídlení? Nebo je to proto, že za sedmdesát roků už všechno pokryl prach zapomnění?
Přijel jsem se podívat do svého rodiště a do místa svého dětství. Postupně se mi vybavují vzpomínky na dobu dávno minulou. Tak tady jsme si tehdy hrávali s našimi kamarády. Současný ruch kolem mne zvolna ustává a v mysli se přenáším zpět do jedné z hlavních událostí, na kterou se nedá zapomenout. Všechno se zde odehrálo přede lety v březnových dnech 1939. Těžko uvěřit, že je to tak dlouho…Z mysli se vynořuje skutečná představa našeho odjezdu. Jako vyhnanci právě zde, já, můj bratr a rodiče nastupujeme na nákladní auto, které nás odtud natrvalo zaveze do úplně jiného života. Začal se tak naplňovat osudem psaný scénář, který bylo třeba prožít až do současnosti, do dnešních dnů.
Je 14. března 1939 odpoledne. Rodiče chvatně dokončují balení nejnutnějších věcí do příručních zavazadel. Já i můj mladší bratr Sváťa si plníme své malé, dětské kufříčky s osobními drobnostmi, několik balíčků piškotů a ukládáme si nejmilejší hračku. Je třeba spěchat, protože vojenská nákladní auta, která nás mají odvést, za chvíli přijedou před náš dům a nebudou na nikoho dlouho čekat. Maminka musí ještě zabalit peřiny. Smutně se loučíme s tetami Marikou, Evou a se všemi blízkými. Jsou Rusíni a mají právo zde zůstat. Češi musí pryč. Přišli se s námi také rozloučit rodiče maminky, dědeček Ivan a babička Eva z nedaleké vesničky. Jsou to smutné chvíle. Nedaří se ukrýt obavu a strach z budoucna, jen oči prozrazují nevyslovené otázky: „Uvidíme se ještě někdy?“
„Sečovici“ – pátá kolona, nacionalisté a protičeští fanatici, „jsou na koni“. Vykřikují své hrubé proklamace a nemohou se dočkat, až odtud odjedeme. Jsou ozbrojeni a budou moci beztrestně v domě něco ukrást. Češi, kteří musí bezpodmínečně pryč, musí nechat všechno, celý svůj majetek na místě. Rodina si může odvést jen nejnutnější osobní věci. Drzost těchto lupičů nezná mezí. Přicházejí dovnitř a pobízejí nás nevybíravými slovy k opuštění našeho domova.
Do mého kufříčku s několika kousky sušenek, noční košilkou a nejnutnějším dětským prádlem jsem si přibalil i malou gumovou figurku vlka. Dostal jsem ji od Ježíška k minulým Vánocům. Někdo z cizích, nezvaných hostů využil zmatek a dětský kufříček mi ukradl.
Na silnici před domem zastavila kolona několika vojenských nákladních aut. Otevřené korby bez plachty, jen sedačky a postranice. Není nutné ani vypnout motory. Rychle nasedat, žádné zbytečné zdržování… Na některých korbách vozidel již sedí a choulí se zasněžení spoluobčané, dospělí, malé i odrostlejší děti. Nastoupili na předchozích zastávkách. Krčí se zimou a nikomu není do řeči. Čeká nás stejný osud. Nikdo neví, jak a kde tato anabaze skončí. Máme u Plzně dědečka a babičku, otcovy rodiče a všechny jeho sourozence. Snad se nám poštěstí se k nim dostat.
Poslední objetí, políbení, podání rukou našim blízkým přátelům. Loučí se s námi a mají slzy v očích…Zaznívají stručné maďarské povely k odjezdu. Řidič i voják vedle něho nastupují do kabiny a pomalu se rozjíždíme… V nastalé tmě se blížíme po několika hodinách jízdy k Chustu. Město je plné maďarských vojáků. Okupanti se ujímají své moci a jejich armáda důsledně zabezpečuje, aby vše proběhlo podle představ těch nejvyšších strůjců nového pořádku v Evropě.
Naše kolona s několika vozidly míří k vlakovému nádraží. Vojáci nám přikazují sesednout a vedou nás v zástupu ke dlouhému vlaku složeného z nákladních vozů, kterým se i dnes říká „dobytčáky.“ Některé jsou již uzavřené a plné lidí, do některých se nastupuje. Vojáci postupně uzavírají posunutím středová vrata vozů. Zvenku je zabezpečují, aby je nebylo možno „cestujícím“ z vnitřního prostoru otevřít. Jsme namačkáni jeden na druhého a jen úzkou škvírou mezi nedovřenými polovinami vrat nebo malými zamřížovanými okénky při stropu vagonu je možný výhled na nástupiště. Přecházejí ozbrojení vojáci a hlídkují podél vlaku. Po chvíli se dává transport do pohybu. Odjíždíme z Chustu. Vzdalujeme se stále víc od našich domovů a zatím nevíme, kam nás vezou. V průběhu příští zastávky, po několika hodinách jízdy, doplňuje parní lokomotiva vodu a někteří spolucestující u vrat se ptají na název místa. Voják místo odpovědi nařizuje odstoupit od výhledu a výhružně snímá s ramene pušku…
Pokračujeme v jízdě. Ve vagonu je ukrutná zima. Osobní hygiena neexistuje. Podle názvů některých zastávek, které jsme mohli zahlédnout, dospělí usuzují, že vlak směřuje k maďarským hranicím – blížíme se k Debrecénu. Vzpomínám si, jak na jednom nádraží, kde jsme delší dobu stáli, mi dal voják do natažené ruky ze svého bochníku ulomený kousek maďarského, bílého chleba. Asi nebyl horlivým vlastencem. Měl štěstí, že ho nikdo při tomto přečinu neviděl…
Ze strany maďarských vojáků zaslechli útržky hovoru, že náš vlak má být zavezen někde blízko na slepou kolej, celý s námi – uprchlíky – podminován a následně zničen. Později jsme se dozvěděli, že to nebylo daleko od pravdy a tento úmysl byl reálný. Také taková měla být válka. Od uskutečnění nás zachránilo úspěšné vyjednávání některého z pracovníků československého konzulátu. Maďaři nakonec umožnili vlaku s repatrianty průjezd do Rakouska, které nás očekává.
Několik dní strádání skončilo ve Vídni. Každý z nás, který na vídeňském nádraží prožil tehdy v noci přivítání, starostlivost a péči pracovnic rakouského Červeného kříže, na to nikdy nezapomene. Čekal na nás vlak s příjemně vyhřátými kupé, plyšová sedadla, toalety, teplá voda – co lepšího jsme si mohli přát? Na nástupišti bylo pro nás připraveno občerstvení. Pro děti teplé mléko nebo kakao, pro dospělé pravá zrnková káva, pro všechny podle libosti čaj na zahřátí, pečivo a horké párky. Zvláštní péče byla věnována hygieně žen a dětí. V pohotovosti byla pro případ potřeby lékařská služba. Byli jsme v sedmém nebi a po několika hodinách jsme v pohodlí zvláštního vlaku zamířili k našim domovům. Cesta rychle uběhla a pro nás skončila u dědečka a babičky na venkově nedaleko od Plzně.
Bezprostředně po zvolení prezidentem v roce 1989, na počátku roku 1990, Václav Havel spěchal k Němcům na svou první zahraniční cestu a s omluvou. Žadonil a prosil za odpuštění jménem svým i jménem svých kumpánů, bohužel i jménem českého lidu. Horlivě se omlouval sudetským Němcům za to, že byli po ukončení války odsunuti do „svého domova, do své Říše.“
Zfanatizovaní Němci, členové a příznivci Henleinovy strany tehdy před válkou na svých srazech v našich pohraničních oblastech vykřikovali: „Vše pro vítězství Říše!“ Připravovala se Mnichovská dohoda. Velkohubě vykřikovali tato hesla i později, kdy jejich armády úspěšně vraždily obyvatelstvo a ničily evropská města i vesnice při germánském tažení směrem na východ Evropy. Na svých srazech obdobná hesla vykřikují i dnes.
Havel naivně tvrdil, že se omlouvá i jménem nás občanů. S odstupem času a s určitostí se dá říci, že i v této věci se velice mýlil. Generace dříve narozených snad neztratila paměť. Kdo se nám za vyhnání z našich domovů omluví?
Když se hovoří o násilných přesunech občanů v této pohnuté době, při zahájení okupace našich území, zapomíná se na tisíce českých obyvatel z Podkarpatské Rusi. Pod pohrůžkami a proti své vůli byli ze svých příbytků vyhnáni Maďary. Okupace a okleštění republiky uskutečňovali společně s Němci. (Josef Liška, Brno, 15. března 2009, Britské listy; pozn. red. V současné době se dá předpokládat, že naši občané vyhnaní z Podkarpatské Rusi budou konečně odškodněni.
EU volby: Ne kandidátům pro radar!
Ve dnech 5. a 6. června 2009 budou občané České republiky volit svých 22 poslanců do Evropského parlamentu…Iniciativa Ne základnám se v souvislosti s tím zeptala jednotlivých stranických kandidátů, jaký je jejich postoj k radaru a k celostátnímu referendu o něm. Jména těch, kteří se vyslovili pro radar anebo proti referendu budeme na tomto místě postupně zveřejňovat.
Přibližně dvě třetiny obyvatel plánovanou americkou základnu dlouhodobě odmítá. Nedovolme tedy, aby nás v Evropě zastupovali politici, kteří v této zásadní otázce budoucího směřování země nerespektují veřejné mínění…
Udělejme proto i z červnových voleb další svého druhu referendum o radaru. Půjde o jasný signál těm stranám, které americkou základnu prosazují, neboť opětovně pocítí ztrátu důvěry voličů a samozřejmě i mocenských pozic. A na to jediné zřejmě slyší. (Ne základnám, 4.5.2009)
Ne také kandidátům pro Lisabonskou smlouvu!
K české menšině v Rakousku
V době, kdy k cestě do hlavního města monarchie stačila vandrovní knížka a nebylo ani nutné překročit hranice, žilo ve Vídni až 300 tisíc Čechů. Kuchařky, zedníci, portýři, dělníci v cihelnách, nádeníci, krejčí a krejčovští tovaryši sem putovali za výdělkem či za vidinou lepšího života. V Čechách a na Moravě vrcholilo české vlastenectví a vídeňští Češi v něm nezůstávali pozadu. Sdružovali se do nejrůznějších spolků, především tělocvičných jednot (Sokol, Orel), mimo jiné proto, aby společně čelili opovržení Rakušanů, kteří proletářské Čechy neměli příliš rádi.
O povznesení ducha se starala sdružení kulturní, hlavně pěvecká a vůbec hudební („Co Čech, to muzikant“), a v neposlední řadě divadelní.
Koncem 19. století měla snad každá vídeňská čtvrť (okres) vlastní český ochotnický spolek; hrálo se pravidelně, často a s nadšením. České divadlo mělo funkci jazykové i kulturní sebezáchovy a sehrálo významnou úlohu v boji proti asimilaci.
Vlastenecká omladina patří mezi nejstarší spolky české národnostní menšiny v Rakousku – jeho počátky najdeme v roce 1881, kdy v XV. vídeňském okrese vznikl z iniciativy Františka Röschela divadelní kroužek, který usiloval o udržení české řeči mezi krajany – shrnuje je do dneška citované heslo: „Kdos českého původu, lni ke svému národu“. O dva roky později se zaregistroval pod jménem Vlastenecká omladina (převzal je od svého patrona v Jindřichově Hradci).
Po vzniku Československa se jich z Rakouska vrátilo do vlasti 150 000. Ti, kteří zůstali neměli život lehký. Byli často obviňováni ze zrady monarchie, jejího pádu. Místo velké říše vzniklo malé Rakousko. I zázemí Vídně se zmenšilo. Ano, i zlí Češi tomu napomáhali, znělo Vídní i Rakouskem. Dnes víme, že pravda byla jiná.
(Z internetových materiálů připravil J. Brhel)
K čemu také docházelo v pohraničí v r. 1938
„Můj děd Vojtěch Ret, narozený 25.2.1900, bydlel se svou rodinou – manželkou a dvěma malými dětmi ve stáří osm let a čtrnáct měsíců – ve Kdyni, kde byl zaměstnán na berním úřadě. Byl členem Stráže obrany státu a ještě s ostatními muži byl jako desátník v záloze nasazen k obraně našich státních hranic. Jejich úkolem bylo střežit oblast u Všerubského průsmyku u obcí Nová Ves, Hyršov a Všeruby. Dne 7. října 1938 dostala četnická stanice Kdyně, kde bylo příslušné velitelství SOS, rozkaz k vyklizení stávajících stanovišť na základě mnichovské dohody o postoupení našeho území Německu a k zaujetí nových pozic. Naši se stáhli do Nové Vsi, německé stanoviště bylo v Hyršově, vzdáleném asi 4 km.
8. října večer nastoupila do služby hlídka složená ze štábního strážmistra Slípky a mého dědečka. Když hlídkovali na silnici asi 400 m za Novou vsí směrem k Hyršovu, byla na ně z Němci obsazeného území zahájena prudká palba. Hlídka se dala na ústup k Nové Vsi. Tam však strážní strážnost Slípka zjistil, že se s ním nevrátil můj dědeček. Ihned po něm pod vedením štábního strážmistra Loudy zahájil pátrání. Když přišli na místo, kde byla předtím naše hlídka napadena palbou, došlo k opětnému prudkému palebnému přepadu z německé strany a přitom byl štábní strážmistr Louda zastřelen. Hlídka se tedy musela stáhnout do Nové Vsi, aniž zjistila, co se s mým dědečkem stalo.
Pozdějším vyšetřováním vyšlo najevo, že byl při německé střelbě zasažen do nohy, při ústupu dostižen Němci a odvlečen z našeho území na samotu „Na spáleném“ k výslechu a tam ho doslova ubili k smrti. Ještě nedávno v této chalupě žila žena, která slyšela, jak s ním zacházejí. Slyšela, jak týraný volá: „Prosím vás, nezabíjejte mne, mám doma dvě malé děti!“ Mrtvého pak odtáhli na kraj lesa pod Novou Vsí… a přikryli chvojím. V těchto místech má rodina postavila dřevěný kříž.
Ráno 9. října zajel náš styčný důstojník na německé velitelství do Všerub k vyjasnění celého konfliktu.Bylo mu řečeno, že desátník Ret je mrtev a jeho tělo bude ve 13.00 předáno na demarkační čáře u Nové Vsi. To se také stalo. Paradoxem je, že vůz, na kterém Němci převáželi mého umučeného dědečka, doprovázela čestná jednotka SS a při předání těla našim vojákům vzdali Němci na rozkaz svého důstojníka čest zbraní.
Zohavené tělo mého dědy pak protokolárně prohlédl za účasti anglického pozorovatele, našeho styčného důstojníka a starosty města místní lékař a vydal pitevní nález. Bylo konstatováno roztříštění spodiny lebeční, bodné a řezné rány do levé části hrudi, zlomení a rozdrcení 5. až 10. žebra, střelná rána do nohy, práva ruka uchycena jen na kousku kůže.
Anglický pozorovatel byl tímto bestiálním činem na raněném bezbranném vojákovi zdrcen. Bylo totiž zjištěno, že ze zbraně, kterou Němci spolu s tělem vrátili, nebylo vůbec vystřeleno. Slíbil také, že vznese okamžitý protest na příslušném německém velitelství.
Můj dědeček byl pohřben ve Kdyni a štábní strážmistr Louda v Klatovech. Babičce bylo tehdy 39 let a ta osmiletá holčička byla moje matka. Blízko místa, kde byl umučen v roce 1938 můj dědeček, desátník v záloze Vojtěch Ret, stojí dnes kamenný památník.“ Marie Růžková, tehdy Kdyně, Vyhnání Čechů z pohraničí 1938, vydal Ústav mezinárodních vztahů ve spolupráci s Kruhem občanů ČR vyhnaných v r. 1938 z pohraničí, Praha 1996; reedice Křesťanskosociální hnutí ve spolupráci s Kruhem, část I., str.14-15, Praha, červenec 2006.
K odškodnění občanů ČR, kteří byli vyhnáni v r. 1938 z pohraničí
V pohraničí v r. 1938, a to i v době před Mnichovem, byli čeští lidé ohroženi na životech, tekla jejich krev, docházelo k masovému násilí ze strany znacizovaných sudeťáků.
Mnozí z našich lidí se zachránili útěkem ze svých domovů, jiní byli vyhnáni, často jen s tím, co měli na sobě, v lepším případě s příručními zavazadly. Po dobu tzv. protektorátu mnohdy žili v provizorních podmínkách. Ti, co z různých důvodů zůstali ve svých domovech, trpěli nacistickým terorem po celou dobu války. Jejich děti nesměli studovat, ani na středních školách, nebyly brány do učení, byly určeny k tomu, aby dělaly jen nekvalifikované práce. České školy, knihovny, česká občanská sdružení byly postupně rušeny. Češi ve svých domovech se stali téměř bezprávnou menšinou, jejíž majetek byl často zcela či částečně zkonfiskován.
O osudech Čechů vyhnaných v r. 1938 z pohraničí si můžete přečíst v našich brožurkách, např. Vyhnání Čechů z pohraničí, Soužití Čechů a Němců na Znojemsku aj. Jsou též na naší webové stránce. Vzpomínky českých lidí na tyto doby jsou plné útrap, ponižování, a i bití, krve. Často končí konstatováním, že za majetek, který v pohraničí museli nechat, včetně nemovitostí, a který nezřídka získali zpět celý zničený, i za jiné škody, nedostali dosud žádnou náhradu. Je to spravedlivé?
O jaké škody v době od 29. září 1938, kdy došlo k uzavření mnichovské dohody, do počátku druhé světové války, šlo ? Jan Krejčí ve své stati „Reparace a některé další nároky vůči Německu, vyplývající z mnichovské dohody a z druhé světové války“(in: Krajanské organizace sudetských Němců v SRN, vydal Ústav mezinárodních vztahů, Praha ve spolupráci s nakladatelstvím Univerzity Karlovy Karolinum, 1998, str. 65 až 74) uvádí: „Zvláštní kategorii škod, které vznikly Československé republice po uzavření mnichovské dohody dne 29. září 1938, tvoří škody vzniklé v důsledku obsazení pohraničních území. Československo a v něm zvláště historické země tvořily výrazný přirozený politický, zeměpisný a hospodářský celek. Bylo to dáno jednak přírodními podmínkami a jednak dlouhodobým hospodářským vývojem. Odloučením pohraničních oblastí byl tento celek rozbit. Předmnichovské Československo mělo 140 508 km2 a 14,7 mil. obyvatel. Po mnichovském diktátu bylo z tohoto území obsazeno říší 28 600 km2 s 3,6 mil. obyvatel. Československu ubylo cca 29,4 % území a cca 24,5 % obyvatel. Naproti tomu na obsazeném pohraničním území bylo podle statistiky 40 % rozhodujícího průmyslového potencionálu, který tvořilo např. 60 % dolů, 62 % textilního průmyslu, 74 % sklářského průmyslu apod. V pohraničí bylo cca 236 800 živností a průmyslových podniků s více než 1 mil. zaměstnanců. Z celkové plochy pohraničí bylo používáno cca 16 700 km2 pro zemědělství a cca 10 000 km2 pro lesnictví. Čs. místa vyčíslila po válce škody, jež vznikly od uzavření mnichovského diktátu do druhé světové války, částkou přes 40 mld. Kč. Tyto škody nebyly přihlášeny do pařížské reparační konference proto, že nevznikly v době války…
Dne 11.12.1973 byla v Praze podepsána předsedy vlád a ministry zahraničních věcí Smlouva o vzájemných vztazích mezi Československou socialistickou republikou a Spolkovou republikou Německo. Smlouva byla publikována pod č. 94/1974 Sb. Podařilo se tak úspěšně dovršit obtížná jednání a otevřít cestu k normalizaci vztahů mezi ČSSR a SRN. Nejdůležitějším článkem této dohody je ustanovení článku I, podle něhož oba smluvní státy považují mnichovskou dohodu z 29. září 1938 vzhledem ke svým vzájemným vztahům podle této smlouvy za nulitní. Odstavec 3 článku II smlouvy činí výjimku z obecných důsledků nulity mnichovské dohody, pokud jde o čs. materiální nároky. Čs. strana by totiž podle mezinárodního práva mohla z titulu protiprávnosti mnichovské dohody vyvozovat vůči SRN materiální odpovědnost. Zmíněný článek zní tak, že ´tato smlouva netvoří svými prohlášeními o mnichovské dohodě právní základnu pro materiální nároky Československé socialistické republiky a jejich fyzických a právnických osob´… Čs. strana souhlasila s tím, že ČSSR a její fyzické a právnické osoby se nebudou dovolávat prohlášení o nulitě mnichovské dohody jako důvodu k náhradě škod.“ Jsou zde však ještě reparace, které SRN nám má zaplatit.
Naše reparační nároky vůči Německu byly Pařížskou reparační dohodou plně uznány. Spolu s nereparačními pohledávkami činily v r. 1945 „360 miliard Kč v hodnotě z roku 1938“. (JUDr. R. Král, expert na mezinárodní právo, který se řadu let na ministerstvu zahraničních věcí zabýval majetkoprávními otázkami, v článku „Agresor má povinnost hradit škody, které válkou způsobil“, Právo, 9.11.1993).
K výši reparací se vyjádřil i prof. JUDr. V. Pavlíček, DrSc., vedoucí katedry na Právnické fakultě UK a tehdejší člen Legislativní rady vlády ČR. „Na mezispojeneckém reparačním úřadu v Bruselu byly naše škody vyčísleny na 19,5 miliardy tehdejších amerických dolarů. Z toho bylo uhrazeno reparacemi pouze 14,4 milionu dolarů a vrácením majetku in natura 76,8 milionů.“
Na otázku redaktora J. Kovaříka, zda ČR může kdykoliv položit na stůl otázku nezaplacených reparačních nároků. Odpověděl prof. V. Pavlíček: „Ano, pokud záležitost nebude právně ukončena. Mírová smlouva, kterou mohla být za reparacemi učiněna tečka, uzavřena nebyla.“ (Minulost je třeba uzavřít tečkou, Právo, 1.10.2004)
Tvrzení kohokoliv o tom, že Česko-německou deklarací z r. 1997 se ČR i SRN zavázaly, že nebudou vznášet proti sobě majetkové nároky a tudíž nemůžeme požadovat na SRN ani reparace, je, jak vyplývá i z výše uvedeného právně zcela irelevantní. O jaké majetkové nároky SRN jde, které se údajně vůči nám zavázala nevznášet? Jde snad o konfiskovaný majetek tzv. sudetských Němců? Nejde a podle mezinárodního práva ani nemůže jít.
V Pařížské reparační dohoduje následující ustanovení: „Každá signatární vláda zadrží způsobem podle své volby německé nepřátelské majetky nalézající se na území podrobeném její pravomoci nebo bude jimi disponovat tak, aby se nemohly státi znovu německým majetkem nebo nemohly upadnouti znovu pod německou kontrolu.. . Při provádění výše uvedeného paragrafu A majetek, který byl vlastnictvím členské země Spojených národů anebo osob, které byly příslušníky této země a nikoli Německa v době anexe nebo okupace této země Německem či v době jejího vstupu do války, nebude započten na jeho účet reparací…“.
Jen z uvedeného vyplývá, že ČSR jako signatární stát Pařížské reparační dohody měla povinnost německý majetek konfiskovat a zajistit, aby se nikdy nedostal do německých rukou, což učinila, a nadto hodnota tohoto majetku nemusela být odečtena z reparačního účtu.
Jaké majetkové nároky se zavázala SRN vůči nám tedy nevznášet? Takový majetek, jak jsem přesvědčen, ani neexistuje. Jinak řečeno: SRN se tedy zavázala vůči nám nevznášet majetkové nároky, které de facto ani de iure neexistovaly a ani neexistují.
Dlouholetou snahou SRN je zabránit otevření reparačních požadavků kýmkoliv. Bázlivost či servilnost určitých kruhů v oprávněných státech vznesení nároků zabraňuje stejně účinně. Po uzavření smlouvy 2+4, jež předcházela opětovnému sjednocení Německa, Němci předstírali, že mlčení smlouvy o reparacích znamená, že reparace jsou už nadobro smeteny ze stolu. Stanovisko USA však bylo zcela jiné. Podle právníků ministerstva zahraničí USA mlčení „prostě jen znamenalo, že o reparacích se teprve bude jednat v budoucnosti.“ (Odškodnění 2000-2006, Česko-německý fond budoucnosti, 2007). Jen mírová konference a uzavření mírové smlouvy s Německem, jež bude obsahovat ustanovení o reparacích, které má SRN zaplatit poškozeným státům, může být touto tečkou, o níž se zmínil i prof. V. Pavlíček. Nečekejme, že Německo bez potřebného tlaku bude samo pracovat ke svolání této mírové konference. Dejme podnět k jednání o svolání mezinárodní konference, která by se zabývali i reparačními povinnostmi SRN vůči dalším oprávněným státům. Splněním reparačních povinností přispěje SRN k upevnění mezinárodního práva v Evropě i ve světě. Svým jednáním dosvědčí, že agresor i po letech je povinen zaplatit škody, které způsobil svým obětem.
Jsem přesvědčen, že z reparací, které nám má zaplatit SRN, můžeme lehce uhradit jak škody, které vznikly jak občanům ČR vyhnaných v r. 1938 z pohraničí, tak i nahradit škody těm, kteří v době protektorátu byli vysídleni ze svých domovů na Podbrdsku, Neveklovsku, Vyškovsku aj.
Kde je začátek cesty vedoucí ke zmíněné náhradě škod? Především lidé, kteří byli poškozeni, či jejich zájmové organizace, by měli hlasitě požadovat náhradu škod. V současnosti je pro to příhodná doba. Jsem před volbami do Evropského parlamentu, před volbami do Poslanecké sněmovny PČR. Požadavky na náhradu škod by tedy měly být adresovány jednotlivým politickým stranám i jejich kandidátům do uvedených zastupitelských sborů. Poškozených jsou stále ještě desítky tisíc, spolu se svými příbuznými a známými tvoří značnou část voličského sboru. Jejich hlasy by mohly získat strany a jejich kandidáti, kteří se vysloví pro odškodnění. Budeme umět využít toto zvlášť příhodné období k zahájení jednání, které by vedlo ke spravedlivému odškodnění nejen uvedených obětí, ale i celého našeho národa? Dr. O. Tuleškov
Ztracené domovy je název dvou brožurek, které pojednávají o vystěhování českého obyvatelstva ze severní části Vyškovska. Doporučujeme, stojí za vaší pozornost. Publikace s uvedenou tématikou zpravidla vycházejí jen zcela ojediněle a nadto většinou v malém nákladu, který jejich reedicí zvyšujeme. Podělte se o jejich obsah se svými blízkými. Bylo by spravedlivé, kdyby tito „vysídlenci“ zůstali neodškodnění? Po přečtení brožurek si zkuste odpovědět na vznesenou otázku. První část titulu budeme distribuovat pravděpodobně v květnu a druhou pak možná až v září tohoto roku. –red.
Z jednoho dopisu…
„Líbí se mi, že uvádíte konkrétní jména, jak je tomu v případě těch, kteří spolupracují – kolaborují se sudeťáky, zatímco noviny, televize či rozhlas o nich mlčí. Vítám i to, že informujete o stálých provokacích sudeťáků na svých srazech vůči nám. Myslím, že postup mají dobře promyšlený, když pomalu a po malých skupinkách pod různými názvy a tzv. „zájmovou“ činností se vtírají do naší přízně. Ve spojitosti s otevřenou činností neonacistických organizací mně přechází hrůza po zádech.. Zvláště, když si uvědomím, jak opatrně se s nimi jedná a vydávají se obrovské sumy peněz v této souvislosti na policii. Vypadá to, že to je spíše na ochranu neonacistů. My jsme údajně ubližovali sudeťákům a Němcům vůbec. Oni … nám dodneška nedluží reparace, ale my vraťme majetek zrádným sudeťákům: Jak dlouho bude trvat, než budeme oslavovat Henleina, chudáka Heydricha a stavět sochy Hitlerovi?...
Ke hrůze člověka přivádí také demoralizace celého národa. … Jak „krásně“ k tomu přispívají časopisy Aha, Blesk, Šíp aj., představení některých divadel, filmy v televizi. To se nám tyto tzv. celebrity dávají za vzor? Jeden můj kamarád to nazývá „kočičincem“- také každá s každým, každý a každou, kdykoli, kdekoli, takže když u zvířat je to běžné, proč by to u lidí mělo být jinak? A jak krásně denně učíme mládež zabíjet, podvádět, násilnostem a krást podle filmů v televizi. A výsledky už tu jsou – kriminalita mládeže stoupá. U dospělých už dávno.
Poučný je názor pana doktora Zd. Mahlera… Objektivní odborné názory PhDr. Mahlera se samozřejmě našim mocipánům a p. Vlkovi nehodí. O co vlastně jde kardinálu Vlkovi? Přikláním se k názoru, že jen o majetek. Jde mu snad také o morálku mládeže, národa? Neslyšel jsem, že by on či jiný vysoce postavený prelát promlouval k demoralizaci národa a ani jsem nečetl žádnou jejich výzvu v tisku (ani v Katolických novinách), ani v televizi či v rozhlase. Považuji jejich výzvy k morálce za prvořadý úkol, církev by měla mít na tom prvořadý zájem. Neslyšel jsem, že by alespoň odsuzovali obsah bulvárních novin. Abych měl v ruce argument v tomto smyslu a měl jistotu, že se tak v minulosti nestalo, požádal jsme písemně pana kardinála o sdělení, kde bych si jeho článek či proslov v uvedeném smyslu mohl přečíst. Nedověděl jsem se nic, ale byl jsem poučen v tom smyslu, že to musíme my sami tam dole se o morálku starat…“.(Ing. J. Pelíšek, výňatky z dopisu z 10. dubna 2009)
Cílevědomá programovaná debilizace
(Z rozhovoru M. Hekrdly s PhDr. Zdeňkem Mahlerem)
Nejcennější kapitál je hlava, myšlenka, nápad“, míní spisovatel Zdeněk Mahler.
Ty potřísněné zdi, ta záměna svobody za ničivost, jsou ale asi projevem něčeho hlubšího, něčeho za co ti mladí zcela nemohou a do čeho prostě spadli.
Mám někdy dojem, že se tady vytváří model globální totality, který má velice výrazný výstup, naprosto cílevědomou a programovou debilizaci. V mnoha podobách. Nedávno se rozevřel známý konflikt Železný (TV Nova) a Lauder (CME) a já dostal novinářskou otázku, komu fandím. Ale komu tady můžete fandit? Ať vyhraje ten, nebo onen, my prohrajeme. Vyšroubovali svůj spor až na prezidentskou úroveň, jeden se prodral ke Clintonovi a druhý k Havlovi. Jedině, co mě zaráží, je, proč je ti prezidenti svorně nevykopli ze dveří. Vždyť jde o lidi, na které pasuje termín „zrada vzdělanců“. Provozují televizi pervertovaně, ve smyslu výdělku, ne obsahu a mise. Jejich televize oslovuje jen spodní část těla – břicho a žlázy. Kultura ale souvisí se slovem kultivace, má oslovovat srdce a mozek. Jde o ne-kulturní typ, který dneska má globální charakter – kdekoli na světě zapnete televizor, vyvalí se na vás jen kalný veletok.
Tenhle typ, produkt takzvaného McWorldu, je přiřazován k Američanům, ale je také – skoro všude – ochotně přijímán.
V Americe vyrůstal i z historicky vynucených okolností. Oni neměli epos, a tak si museli vytvořit comics a za rytíře bez bázně a hany dosadit náhradní hrdiny. Kovbojové, chudáci z kraje společnosti, byli vzkříšeni do druhého života. Kovbojský mýtus je samozřejmě podvod, z hlediska historického holá lež. Američané byli vykrmeni umělou morální stravou. Ale od uhoněných honáků se ohnisko už odklonilo. Když se podíváte na vývoj hrdinského typu a kam zvláště v akčních filmech směřuje, uvědomíte si, že nás vysloveně přivykají na katastrofu.
Nehovoříte, doufám, o kasovních Hvězdných válkách?
Ne, tam ještě – dejme tomu – měli tvůrci cosi na mysli. Ale většinou už jde o vyslovené kýče, které lze označit za lízátka pro dospělé. To se týká celé sféry zábavního průmyslu. Když budeme přísní – a nic jiného nám nezbývá – záplava písniček se proměnila v hudební smog, v hudbu na jedno použití, velmi často vytvářenou zcela mechanicky na emultátorech. Pseudohvězdičky neustále rotují, plozeny a využívány obrovským kalkulem. Zisky popkultury překračují profit ocelářského průmyslu v USA. Sledujete, jak ta muzika postupně tvrdne, nejen pokud jde o výraz a hlasitost, ale i o obsah textů? Dnes už máte skupiny, které tam vkládají fašistické apely. Tato produkce je vybavena všemi působivými prostředky, žene lidi na stadion. Čeká se na Horst Wessela?
Tím se to ovšem – a velice podstatně – dotýká politiky.
Jestliže se některé trendy globalizace promění v totalizaci a debilizaci, máte už přímý politický výraz… Dneska je oficiálně všechno postaveno na individualismu, hedonismu, a přitom se pomalu všechno obrací proti originalitě jedince. A lidé si velmi často vůbec neuvědomují, jak jsou unifikováni, jak jsou stádní a manipulováni. Někdy se argumentuje tím, že lidé po tom volají. Že si potřebují odpočinout. Uplatňuje se například teze, že televize není o kultuře – bývá v tom však skryto něco jiného, než jen respektování sledovanosti, kritérium poptávky může vést k zmatení hodnot… A devastace kulturního vědomí je všestranně zneužitelná. (Právo, Salon, 31.12.1999, výňatek, připravil ing. J. Pelíšek)
Germanizace nově
V minulosti – tak jako i dnes – neustále usilují určité vládnoucí kruhy Německa o germanizaci sousedních slovanských států. Cíl je stále stejný, jen formy a metody se mění podle situace.
Dnes má sjednocené Německo opět kolem 80 milionů obyvatel. Nesmírně vzrostla jeho ekonomická síla. Sudetoněmecký problém se stal hlavní překážkou česko-německého usmíření a brzdou normálních česko-německých vztahů. Tento problém není izolovaným jevem. Posuzování sudetoněmeckých požadavků je jedním z článků celého řetězce velmocenských snah sjednoceného Německa. Toto dnes směřuje od postavení centrální mocnosti v Evropě k evropskému velmocenství pod rozhodujícím ekonomickým, vojenským i politickým vlivem SRN
Aktivity vedení sudetoněmeckého landsmanšaftu nelze posuzovat izolovaně od globální strategie zahraniční politiky německé vlády. V jejich kontextu je třeba posuzovat i její politickou koncepci národnostních menšin. Již dnes na projektu pangermánské Evropy pracují dvě německá ministerstva: zahraničí a vnitra.
Česká republika se stala po rozbití Československa nejslabším článkem k prosazování pangermanizačních snah v Evropě. Geopolitické zajištění českých národních zájmů bylo značně oslabeno. Vazalská a podbízivá politika určitých českých vládnoucích kruhů podněcuje sudetoněmecké předáky k aktivitě a tlakům na ČR. Německá vláda využívá předáků landsmanšaftu jako beranů v přední linii k prosazování německých velmocenských zájmů. Teorie zpochybňování české samostatnosti a státnosti, hesla o nadřazenosti Němců nad Slovany jsou v pangermánské ideologii (a také některými českými intelektuály typu protektorátního kolaboranta Vajtauera) dále rozpracovávána.
Ještě nikdy v poválečné době nezazněla tak aktuálně výzva k vystoupení všech vlasteneckých sil proti novodobé hrozbě germanizace. Nejde přitom jen o obranu T.G. Masaryka, který nabádal, abychom měli na paměti, že za ekonomickou expanzí Německa se skrývá expanze mocensko-politická. Nejde tedy jen o obranu E. Beneše, který se stal hlavním terčem útoků ze strany sudetoněmeckého landsmanšaftu. Jde hlavně o obranu našich současných i budoucích národních zájmů po vzoru slavných národních tradic. Jde o obranu suverenity našeho státu a obranu českého jazyka. Metoda ekonomického pronikání a podřizování si politických reprezentací s pomocí zájmových skupin, nenápadné ovlivňování duchovního a kulturního života a celé koncepce národních dějin, postupné prosazování dílčích ústupků pod heslem nápravy křivd a usmíření, vydělování dvoustranných jednání z rámce mezinárodně právních aktů poválečného uspořádání Evropy, vytváření podmínek pro posilování německé menšiny, to je Drang nach Osten v nové podobě.
Na obranu českých národních zájmů vystupují dnes všichni poctiví vlastenci bez rozdílu politické a náboženské orientace. Pravičácká propaganda inspirována stanovisky některých vládních představitelů se snaží označovat je za extremisty. Čeští vlastenci však jsou pro solidní vztahy ČR a SRN na bázi rovnoprávnosti, vzájemné výhodnosti a respektování suverenity našeho státu. Jsme pro co nejlepší vztahy s Německem, s jeho demokratickými institucemi a poctivými občany, kteří ctí principy demokracie a pohlížejí na český národ jako na činitele, bez něhož nelze utvářet základy evropské bezpečnosti.
Ing. J. Mikš (Závěr z II. části brožurky Němci vyškovského jazykového ostrůvku součást henleinovské páté kolony v Československu)
Jasné a vítané stanovisko V. Klause, prezidenta České republiky
Prezident Václav Klaus sdělil redakci Sudetendeutsche Zeitung (tiskový orgán rakouského landsmanšaftu) následující: „Obdržel jsem Váš e-mail z 12. února t.r., ve kterém se zabýváte dekrety prezidenta Beneše. S Vašim dopisem absolutně nemohu souhlasit. Váš názor na přesídlení německé a maďarské menšiny po druhé světové válce je absolutně falešný. Nemůžete zanedbat vztah ´Příčina-důsledek´. Tyto dekrety jsou reakcí na zločiny a události z třicátých a čtyřicátých let. Tyto dekrety jsou neodmyslitelnou součástí mezinárodního práva. Zrušení těchto dekretů by bylo odmítnutím vývoje a závěrů druhé světové války. Určitě nemyslím učinit nějaké kroky, které by vedly ke zrušení a zpochybnění dekretů.“
Z listu Sudetendeutsche Post 5/09 přeložil ing. J. Liška; poznámka red. Velice litujeme, že o tomto příkladném stanovisku pana prezidenta neinformovaly naše média.
S.O.S. pro rozum
Karel Čapek napsal „Krakatit“ roku 1924, dva roky po „Továrně na absolutno“. Zvěčnělí autoři učebnice dějin české literatury Kotrč/Kotalík (1934) kolorovali: „úplným spálením hmoty bylo uvolněno absolutno“. Obě Čapkova díla v podstatě varovala lidstvo dávno před tím, než si 12. září 1933 Leo Szilard, maďarský nukleární fyzik, uvědomil možnost štěpení atomů (jak „spálit hmotu“), a důsledků, totiž cesty k vývoji nejstrašnější zbraně všech dob. Přesto se v našem národě objevili „vševědní“ kritici, jak zaznamenala Helena Čapková v knize „Moji milí bratři“ (třetí vydání 1986, str. 366) Karlovu stížnost: „Chemikové mi píší, že Prokopův Krakatit je vědecký nesmysl“,… To, že nikdo není nikdy ničím spokojen, je naše národní hnidopišství a zlozvyk...“
Svržení atomových bomb na japonská města v roce 1945 hrůzou a zoufalstvím podtrhlo Čapkovo jasnozření.
Pravda, kdyby jiné národy měly to co my, praskal by svět jejich vychloubáním a domýšlivostí.
Král básníků Vítězslav Nezval napsal své varování před možným dalším použitím atomové zbraně v dramatu: „Dnes ještě zapadá slunce nad Atlantidou“ (1956)
Mestor, bratr vladařův, tam zvedá svůj hlas:
“…Ve jménu zákona, který tu od věků platí,
jak o tom svědčí deska, na níž jsme přísahali,
všecko nelidské, všecko kruté, násilné, všecko,
co by mohlo člověku, který je bez viny,
zkřivit jediný vlásek, co by na úkor lidí
zavedli vladaři, všecko kruté, páchnoucí krví,
krví člověka, mstou, šílenstvím, hněvem, vraždou,
příčí se Atlantidě a musí být odsouzeno...“.
Věřím, že tísní-li nás, jak jednotlivce, tak lidstvo, svědomí či nějaká bolest, vracíme se k tomu a snažíme se vyplést z neodbytného, smýt vinu a vyhojit rány.
V roce 1999 šéfka opery v San Francisku Pamela Rosebergová navrhla současnému největšímu hudebnímu skladateli USA Johnu Adamsovi, aby zkomponoval na téma atomové zbraně operu „Americký Faust“.
Sám osud nukleárního fyzika J. Roberta Oppenheimera, ředitele projektu „Manhattan“, totiž vývoje plutoniové bomby, k tomu vyzýval. Osobní drama člověka a lidí vědců okolo, kteří se podjali úkolu, dráždí dodnes a možná silněji než kdy před tím. Jako v té Atlantidě, jde totiž o krizi svědomí.
Ve druhé světové válce ji sice ulehčuje skutečnost, že Hitler a jeho vědci pracovali tou dobou na stejné zbrani. Nacistický cíl byl hnán ideou německého nadčlověka a rozsevem německé kultury do celého světa – vlády nad světem. Ještě teď nás mrazí myšlenka, že by Němci byli ve vývoji bomby rychlejší. Nacismus nebyl přijatelný, stejně jako všechny dnešní sny „světovládců“.
Ovšem i americký „pakt s ďáblem“, totiž vývoj atomovky, má dodnes své dohry.
Libreto opery bylo svěřeno výbornému spisovateli/textaři Peter Sellarsovi. Ten prostudoval nanejvýš svědomitě nejen všechen oficiální materiál, záznamy a nahrávky rozhovorů, ale i osobní deníky a korespondenci hlavních protagonistů. Vzniklo dílo neobyčejné síly, které mělo letos 25. února premiéru v English National Opera (ENO) v Londýně, pod konečným názvem „Doktor Atomic“. Přesto, že je všude znát tlak kreditního krachu, auditorium Colisea (budovy ENO) bylo nabité do posledního místečka na bidýlku, kde jsme seděli.
Události samotné se bylo možno zmocnit pochopitelně z několika stran, ale autoři dali přednost pohledu na zápas a svědomí těsně před uskutečněním prvního pokusného výbuchu. Ještě 3. července 1945 podali vědci účastnění na projektu „Manhattan“ petici prezidentu USA, aby zbraň nepoužil. Podepsal ji Leo Szilard a 58 vědců a techniků projektu. Nacistické Německo kapitulovalo 7. května 1945, tak k čemu bomba!?! Japonsko bylo těsně před drtivou porážkou…
V opeře „Doktor Atomic“ je zdůrazněna duševní trýzeň a obavy vědců, že výbuch může řetězovou reakcí ohrozit existenci celého světa. Oppenhaimer namítl, že prezident petici neuvidí, a že za cíle pro svržení bomby jsou už stanovena města Hirošima a Nagasaki.
Kitty, choť Oppemheimerova, se snažila svého manžela nějak dostat z myších koleček projektu a ulevit mu, ale to zřejmě nebylo v lidských silách.
K napětí dramatu přispěla nezvykle silná bouře a elektrická smršť, která nad místem plánovaného zkušebního výbuchu (The Trinity, Alamogordo, New Mexico) zuřila a oddalovala pokus. Nervy však musely být pořádně našponovány. Co se stane? Ředitel projektu sám se utíká ke čtení indické Bhagavad Gity.
Noc před zkouškou 15. července 1945 byla snad pro všechny nejhorší. Přesto se na montáži pokusné plutoniové bomby na detonační věž pokračovalo. Ve všech hlodaly pochybnosti a obavy ve stupnici od úplného nezdaru až do totální anihilaci.
Sbor ve stylu řeckého dramatu cituje verše Gity: „Celý svět se chvěje strachy, stejně jako já…“
Technický dozor nad vývojem a zkouškou bomby, který vykonával US generál Leslie Groves, se hrozí nervového zhroucení Oppenheimerova. Ten totiž už několik dní nejedl a byl značně podrážděn.
Přesto vše, včetně všech varování, k pokusnému výbuchu i hrůzám v Hirošimě a Nagasaki došlo…
Mestor v Nezvalově Atlantidě volá:
„…Bratře, vzpamatuj se! Tvé šílenství neskončí dobře!“
Vladař:
„Já že jsem šílený? Ne. Ne, vy jste šílenci, baby!
Vy jste osudně slepí, hlásáte zbabělost,
Chcete mi zabránit, aby všude byl pozemský ráj!
Všude, jako je u nás, všude tam, kde mé žezlo…“
Kolik S.O.S. pro rozum potřebuje lidstvo?
Milan Křesadlo
V našich médiích je pravda nedostatkovým zbožím
Na první stránce deníku „Právo“, je název článku „Klaus vyzval členy ODS k boji proti posunu strany doleva“, z něhož citujeme: „…Klaus, který na prosincovém kongresu za sebou v ODS bouchl dveřmi, v listu vyzývá členy ODS, aby zabránili vedení strany v opuštění pravicových pozic…“.
Podíváme-li se na webovou stránku Hradu, můžeme se dočíst: „ Prezident žádný otevřený dopis členům ODS neposlal“. Z tohoto článku citujeme: „Podle dnešní zprávy serveru idnes.cz ´Václav Klaus otevřeným dopisem vyzval členy ODS, aby vrátili stranu doprava´. Tento titulek je nepravdivý a záměrně manipulativní.
Václav Klaus otevřený dopis členům ODS nenapsal. Text uveřejněný na webových stránkách www.klaus.cz je odpovědí jednomu z členů ODS, nespokojenému s vývojem, jímž strana v současné době prochází. Takových dopisů dostává prezident Klaus spousty. Nejde tedy o otevřený dopis ´všem členům ODS´, ale o dopis jednomu konkrétnímu adresátovi, jehož jméno nemá prezident právo zveřejňovat.
Rozhodně také nejde o to, jak se objevilo v jednom titulku internetového serveru, že Klaus spílá ODS. Prezident, jako zakladatel strany, odpověděl na otázky a pochybnosti, na které se ptá řada lidí, kteří chtějí znát jeho důvody odchodu z funkce čestného předsedy. Na ty Václav Klaus myslí a s nimi se rozhodně nerozešel.“
Radim Ochvat, ředitel Tiskového odboru, Praha dne 29.4.2009
Z transparentů zemědělců na protestním shromáždění, konaném 29. dubna před památníkem potlačeného selského povstání z roku 1775 v Chlumci nad Cidlinou:
„Konec zemědělství v ČR? Ne! Raději Stop Lisabonu!!!
Ničí EU české zemědělce?
Vloni cukrovka, včera prasata, dnes mléko, zítra vše, co zůstalo!“
Abychom zachránili nejen naše zemědělství, musíme odmítnout další diktát EU, zejména Lisabonskou smlouvu!
Nelze souhlasit s vývojem vedoucím k vytvoření evropského státu federativního typu! Volby do EU chápejme také jako referendum o Lisabonské smlouvě!
Evropská dohoda (návrh Strany svobodných občanů, výňatky)
Jelikož občané ve Francii a Nizozemí řekli v referendu NE původnímu návrhu Evropské ústavy a následně lid Irska řekl NE Lisabonské smlouvě, která byla jen přejmenovaným původním návrhem Evropské ústavy, je třeba respektovat skutečnost, že zaznělo zřetelné NE další politické unifikaci Evropské unie;
Jelikož současně občané ve všech členských státech jsou odhodláni udržet z evropské integrace to dobré a kritizují její vady, rozhodly jsme se my, 27 členských státu Evropské unie, vypovědět dosavadní Smlouvu ustavující EHS, Evropské společenství uhlí a ocele a Euratom, Smlouvu o Evropské unii a všechny následné dohody. Namísto nich ustavujeme Evropské společenství, které se zakládá na následujících principech:
I. Evropské společenství bude spojením parlamentních demokracií, které dobrovolně spolupracují za účelem vzájemného prospěchu…
III. Aby se předešlo pochybnostem a zabránilo extenzivnímu výkladu evropským soudním dvorem, členské státy upraví ústavním zákonem…seznam národních vyhrazených kompetencí. Takový seznam bude obsahovat: zahraniční politiku, obranu, azylové a imigrační podmínky, dopravu, energetiku, pravomoci regionální a místní samosprávy, zemědělství, rybolov, průmysl, sociální a zaměstnaneckou politiku, daně, zdravotnictví, vzdělání, spravedlnost a vnitřní záležitosti (státní správa). V těchto oblastech bude garantována nadřazenost národního parlamentního a právního systému. Společná evropská politika vstoupí v platnost výhradně na základě výslovného rozhodnutí o implementaci učiněného národními orgány.
IV. Členské státy mohou svobodně, pokud si to budou přát, přijmout v těchto oblastech společnou politiku. Takové iniciativy mohou být bilaterální nebo multilaterální, aniž by se dotkly států, které se na nich nepodílí.
V. Za účelem provedení těchto zásad, instituce bývalé EU budou reformovány takto:
1. Evropská komise pozbývá práva iniciovat zákony… Komise bude místo toho plnit roli neutrální veřejné správy, která se zodpovídá voleným vládám členských států.
2. Evropský parlament bude nahrazen Shromážděním, které se bude skládat z národních poslanců a senátorů, placených domácími zákonodárnými sbory… Shromáždění nebude mít povahu zákonodárného sboru. Jeho posláním bude dohlížet na komisi…
4. Rada ministrů bude nejvyšší autoritou Evropského společenství… V Radě je zastoupen člen vlády každého členského státu a Rada přijímá rozhodnutí konsensem…
VI. Evropské společenství bude jednotným trhem a celní unií…(www.svobodni.cz )
Proč levice odmítá Lisabonskou smlouvu (Evropská sjednocená levice/Severská zelená levice, GUE/NGL)?
Levice si přeje…takovou evropskou integraci, ve které zmizí obavy z referenda, týkajícího se jejích základních smluv. Upozorňuje naléhavě, že bez takových smluv, resp. smlouvy, která bude mít za cíl zajištění míru a sociálního státu, začne prohlubovat demokracii a vytvářet ekologické standardy, zůstane EU součtem 27 států v zóně volného obchodu podle zákonů ostrých loktů. Bezduchým seskupením, podřízeným přáním velikých koncernů a NATO, kterému bude nadále nedůvěřovat většina občanů…
Od poloviny 80.let minulého století dochází k rozsáhlému prosazování turbokapitalistické privatizace a k narušování pravidel, podle kterých by vedle sebe mohli civilizovaně žít lidé rozdílných „peněženek“…V pozadí stojí zištné zájmy velkých koncernů s tedy podřízení všeho lidského brutální konkurenci, snižování mezd, daňovému a sociálnímu dumpingu…
Lisabonská smlouva má za cíl posílení tohoto nebezpečného trendu…
Existují tedy minimálně čtyři dobré důvody pro odmítnutí Lisabonské smlouvy:
1. Povinnost zbrojení pro členské státy EU a vojenské mise EU, jež mají být vedeny po celém světě.
2. Hospodářství orientované na zisk, namísto vytvoření sociálního státu a sociální spravedlnosti.
3. Omezení základních svobod bez dostatečné právní ochrany.
4. Naprostá závislost Evropského parlamentu na návrzích Komise v oblasti zákonodárství.
Budoucnost EU záleží v prvé řadě na tom, zda se změní z unie vlád a „elit“ v unii občanů…
Levice v Evropě odmítá vehementně skutečnost, že Lisabonská smlouva byla vyhotovena a přijata za zády občanů členských států EU, a že má být – s výjimkou Irska – ratifikována nikoli referendem, nýbrž jen hlasováním v národních parlamentech…
Je proto skoro jedno, jaké většinové poměry vzniknou v členských státech a EU na základě voleb, když politika, kterou musí provádět vlády členských států, bude předem určena Lisabonskou smlouvou!...
Nejdůležitější z hlediska militarizace EU a její zahraniční politiky však je, že Lisabonská smlouva explicitně zavádí možnost nasazení vojenských sil mimo vnější hranice EU. Toto ustanovení má legalizovat vojenské hazardy a dobrodružství, a to puncem mezinárodněprávní smlouvy…
Na základě Lisabonské smlouvy se mají členské státy zavázat k tomu, aby kontinuálně budovaly své vojenské kapacity…
Oblast militarizace EU je propojena s její – dosud spíše neúspěšnou a problematickou – tzv. Lisabonskou strategií … Na výstavbu unijního vojensko-průmyslového komplexu je dokonce pohlíženo jako na klíč k ekonomické konkurenceschopnosti vůči Spojeným státům, Číně a Rusku.
Daniel Strož, Emil Hruška
Přejeme si jinou Evropu – demokratickou, mírovou a sociální; přejeme si evropské společenství rovnoprávných a svrchovaných národních států!
Pan Thun Hohenstein se vyjádřil v tom smyslu, že českému právu je nadřazeno evropské právo. Proto se domáhá návratu všeho, co mu bylo ukradeno, u příslušného evropského soudu. (ČT, Reportéři,4.5.2009)
Další, tentokrát utajený, Sarajevský atentát?
Bezprostředně po listopadu 1989 bylo v České republice nejmocnější politickou silou Občanské fórum (OF) v čele s Václavem Havlem. Mělo, díky tomu, že tento muž se „svými lidmi“ dokázal přesvědčit valnou část národa, že je pro rozpuštění vojenských bloků, neutralitu ČSFR, odzbrojení a světový mír a pro sociální republiku, téměř monopolní postavení. Situace v politické oblasti se začala měnit, když V. Klausovi se podařilo vytvořit Občanskou demokratickou stranu (ODS). Zbylá část Občanského fóra se během krátkého času transformovala v tzv. Občanské hnutí (OH), v jehož čele stáli milci V. Havla. V politické konkurenci neuspěli, OH prohrálo volby, zbyly mu jen dluhy z volební kampaně. Jeho „kádry“ prozíravě začaly včas hledat a také v nejednom případě našly nové výtahy k politické moci.
ODS se stala nejsilnější politickou stranou v ČR. Havlova sláva, po jeho omluvách odsunutým Němcům a postupném opuštěni slibů, které dal národu, začala blednout. Klaus, který nikdy nesliboval sociální stát, ale za české národní zájmy se vždy spolehlivě stavěl, v soutěži s Havlem postupně vyhrával.
Naše politická scéna, původně založená na značné protikladnosti obou dvou vedoucích činitelů, byla brzy doplněna o dalšího hráče. Stal se jím M. Zeman, kterému se podařilo vybudovat silnou Českou stranu sociálně demokratickou (ČSSD). V. Havel, prezident ČSSR, poté prezident ČSFR a do třetice prezident ČR, původně hlásající nepolitickou politiku, zjistil, že bez podpory významnější politické strany se neobejde, když vlastní již nemůže mít. Využil situace v ODS, kde měl své politické přátelé z dřívějších dob, v čase, kdy V. Klaus odletěl do Sarajeva. Tito jeho přátelé, především pan Ruml, hlídací pes OF na ministerstvu vnitra již ve dnech, kdy ministrem byl dr. R. Sacher, vystoupili proti Klausovi v čase jeho nepřítomnosti v domnění, že jejich vnitrostranický puč, v jehož pozadí zřejmě stál V. Havel, povede ke svržení V. Klause. Jejich plány skončily ostudným fiaskem. Funkcionáři ODS i její členská základna zůstali V. Klausovi věrni. Naopak pučistům hrozilo, vedle těžkých verbálních útoků, i fyzické napadení.
S ostudou museli své posty v ODS opustit, V. Klaus obhájil své postavení uvnitř strany. Za této situace se zrodila Unie svobody, tak milá V. Havlovi. Nedosáhl ke svému cíli získat ODS bez Klause a jeho lidí, ale přesto měl nyní svou stranu. Na prosazení jeho plánů byla však málo mocná. A tak V. Havel podporoval vznik „Čtyřkoalice“, která však brzy po ambiciózním zrodu zanikla. V. Havel, který již nemluvil o sociálním státu, ani o míru, ale o NATO a humanitárním bombardování, zase cítil, že nedosáhl svého cíle. I Unie svobody časem zašla na politickou vetchost.
Co všechno lidé blízcí V. Havlovi udělali, jak se snažili, aby M. Zeman, ani V. Klaus nedosáhli na prezidentský stolec. Marně! Prezidentem se stal V. Klaus, když někteří sociální demokraté v čele se Špidlou dali z nepochopitelných důvodů ruce pryč od vlastního kandidáta. Jako prezident Klaus nemohl zastávat žádnou funkci v ODS. Na scénu přišel M. Topolánek. Když volby do Poslanecké sněmovny PČR skončily patem, podařilo se „získat“ několik přeběhlíku z ČSSD, V. Klaus jmenoval do funkce ministerského předsedy M. Topolánka, předsedu ODS. A nyní nastaly divy. Do jeho vlády postupně přišli lidé, např. K. Schwarzenberg, Vondra, Bursík, Kocáb, tak blízcí srdci V. Havla. Začaly nevybíravé útoky médií, i některých politiků proti V. Klausovi, přestože který podle preferencí patřil a patří mezi nejoblíbenější politiky.
Vztahy mezi V. Klausem a Topolánkem, jehož vláda začala příznivěji posuzovat i Lisabonskou smlouvu, se zhoršovaly. Topolánek se začal i viditelně sbližovat s V. Havlem, který ve vzniklé situaci viděl svou další příležitost k dosažení cíle, který dlouhodobě sledoval. Kdy došlo k „úpravě“ vztahů mezi V. Havlem a M. Topolánkem, který tak vlastně provedl, za blahovůle V. Havla a s podporou téměř všech médiích, druhý sarajevský atentát, jenž měl definitivně připravit V. Klause o pozici v ODS a tak jeho politický vliv minimalizovat, dodnes nevíme. Z hlediska momentálního stavu se zdá, že sledovaný cíl byl jen částečně dosažen. Uvidíme však ještě v blízké budoucnosti, do jaké situace se dostane Topolánek se svými věrnými, zvláště po volbách do EU a po předčasných volbách do Poslanecké sněmovny. Faktem je, že ODS není jednotná. Klaus i nadále má v ní řadu stoupenců. Demise vlády posílila jeho postavení. Časem vzniklá situace vykrystalizuje do stabilnější podoby. Přesnější seriózní předpověď dalšího vývoje situace zatím zřejmě neexistuje.
Důsledkem katastrofální sociální i zahraniční politiky vlády M. Topolánka, který ztratil i ambice dále důsledně hájit české národní zájmy, byla i plně zasloužená totální prohra v nedávných volbách. Odchod vlády v čele s Topolánkem můžeme jen přivítat. Dojde k jeho odchodu i s funkce předsedy ODS a následně z politické scény? Je to pravděpodobné, přestože určité vlivné síly z „pozadí“ si to nepřejí. Občané ČR však ano!
V. Havel se tak může opět spolehlivě opřít již jen o „očištěnou“ Stranu zelených, o svého milce M. Bursíka, který je spíše předsedou svého fanklubu než politické strany. Pokud i zde Havel ztratí oporu, třeba tím, že tuto stranu voliči svými hlasy zmarginalizují, snad konečně odejde, k velké radosti značné části lidí, do skutečného politického důchodu, bez dalšího zákulisního ovlivňování nepolitické i politické politiky. Snad potom, jak se domnívám, bude i organizace „Člověk v tísni“ skutečně jen pro lidi v těžkých životních situacích. Snad potom budou nevládní organizace v ČR plnit jen své poslání. Nastane tak dlouho očekávaný konec i tzv. nepolitické politiky. Dej, Bože! Dr. V. Beneš
Politicko rozvratná činnost Člověka v tísni
O tom, že je organizace „Člověk v tísni“ proamerická, si cvrlikají vrabci na střeše nejen v Čechách, ale i na mezinárodních konferencích za oceánem – ale co je na tom v principu špatného?, ptal se redakce Britských listů v roce 2006 Lubor Kysučan, univerzitní učitel a koordinátor pro záležitosti uprchlíků v Amnesty International ČR. Mimo obecného konstatování Jana Čulíka o nutnosti nezávislosti humanitárních a lidskoprávních organizací a nemožnosti jejich angažmá ve prospěch nebo ve spolupráci s institucemi, které prosazují zahraniční politiku nějaké mocnosti, jsme tehdy nemohli říct nic konkrétního. Protože nedokumentovatelnými informacemi, byť ze spolehlivých, ale utajených zdrojů nelze otevřeně operovat.
24. ledna 2006 byla nicméně organizace Člověk v tísni obviněna na půdě OSN, že lhala v informacích poskytnutých výboru a je využívána vládou České republiky k plnění úkolů směřujících k destabilizaci, získávání nových politických přívrženců a z propagování změny režimu v různých zemích.
Člověk v tísni se tomuto obvinění nikdy nebránil.
Ekonomická a sociální rada (ECOSOC) je podle Charty hlavním orgánem pro koordinaci ekonomické a sociální činnosti OSN. Je například nadřízeným orgánem Komise pro lidská práva. Má 54 členů s tříletým funkčním obdobím, rozhodnutí jsou přijímána prostou většinou, každý člen disponuje jedním hlasem. Výbor pro nevládní organizace této Rady přijal kubánský návrh na zamítnutí žádosti organizace „Člověk v tísni“ o udělení poradního statutu ECOSOC. Devět členů výboru pro nevládní organizace (Čína. Kolumbie, Kuba, Indie, Irán, Rusko, Senegal, Súdán, Zimbabwe) hlasovalo pro kubánský návrh, čtyři byli proti (Francie, Německo, Rumunsko, USA) a čtyři se zdrželi hlasování (Chile, Pákistán, Peru, Turecko). Diplomatičtí zástupci, přítomní při hlasování, uvedli, že zástupci USA se pokusili zabránit rozhodnutí Rady ECOSOC předložením procesní připomínky, jež měla oddálit projednávání této otázky. Americký podnět nebyl přijat…
Ve svém vystoupení před hlasováním uvedl velvyslanec Kuby v OSN Rodrigo Malmierca na adresu organizace Člověka v tísni, že je financována vládou USA, aby prováděla podvratnou činnost v jeho zemi – byla využita, aby dopravila ilegálně na Kubu propagační materiály a peníze od Státního departementu a od USAID. Agenti této české organizace, jež se zabývá podporou konspiračních činností s cílem svrhnout ústavní pořádek na Kubě „porušili kubánské zákony, mezinárodní právo a Chartu OSN“, upozornil velvyslanec. Vedoucí kubánské diplomatické mise rovněž obvinil „Člověka v tísni“ ze styků s lidmi s teroristickou minulostí, jako je Frank Calzón, bývalý člen organizace ABDALA a ALPHA 66, zodpovědných za smrt desítek Kubánců. Další z kontaktů této organizace ve Spojených státech je Sixto Reinaldo Aquit Manrique, jenž se zúčastnil pokusu o zavraždění kubánského prezidenta v roce 1992 během druhého iberoamerického summitu. „Se spolupracovníky, jako jsou tito, je obtížné si představit dobré úmysly organizace „Člověk v tísni“, zdůraznil Malmierca.
21. července 2006 projednalo plénum ECOSOC zprávu výboru NGO a schválilo rozhodnutí výboru pro NGO neudělit poradní status organizaci Člověk v tísni. 25 pro, 18 proti a 6 se zdrželo hlasování. Dle rozhodnutí tato nevládní organizace nebyla v souladu s kritérii pro udělení statusu.
Obvinění Člověka v tísni mohlo znít i jinak – namísto české vlády mohly být jmenovány jiné subjekty cizí moci ve spolupráci, se souhlasem nebo s vědomím vlády ČR či českých tajných služeb. Protože své „humanitární“ poslání Člověk v tísni důsledně diferencuje nejen podle velikosti peněženky grantové agentury…, ale dle politických strategií. Když byli v tísni Srbové, tak Člověk v tísni byl plně vytížen jinde. . Ale když jde o Kubu, tak si Člověk v tísni vždy čas najde. Nikdy si ho ale nenašel , když šlo o porušování lidských práv americkými vojáky v Iráku či na základně Guantánamo. Nikdy si ho nenašel, když se jednalo o utrpení civilistů, bombardovaných gruzínskými vojáky na území Jižní Osetie z houfnic, dodaných českou armádou se souhlasem českého ministerstva zahraničí. Americká „nevládní“ diplomacie má věrného a levného, takřka neziskového spojence.
Organizace Člověk v tísni (PINF) získala například 65.000 dolarů v roce 2004 od National Endowment for Democracy (US Govt fondy) – a k tomu úkol pracovat s různými nezávislými skupinami na Kubě rozvíjet jejich schopnost produkovat a distribuovat samizdat. Výroční zprávy ČvT uvádí další prostředky od amerických organizací – Centra pro svobodnou Kubu a Freedom House. Program podvracení kubánského politického systému začal v ČvT v roce 1997. Čečensko už neletí a tak režim podvracející osoby školí ČvT například v Bělorusku. Co bude Česká republika, ale i Evropa dělat se svou ropnou bezpečností, až v Bělorusku proběhne některá z řízených „barevných“ revolucí? V USA tomu říkají „transition initiatives“. Dobročinnost má různou podobu. Štěpán Kotrba, Britské listy, 11.3.2009
Německé masakry na Češích v květnu zůstávají nepotrestány
Ačkoliv od skončení války uplyne 64 let, nezná naše veřejnost stejně jako historici a politici přesný počet českých obětí…
Podle historika ÚSTR Lukáše Vlčka zeje obzvláště velká bílá mezera v poznání událostí kolem pražského a celonárodního povstání v květnu 1945. Právě během něho se Němci jen v Praze dopustili několik desítek masakrů civilního obyvatelstva. Podle nich… jen na území hlavního města během pěti dnů padlo nebo bylo povražděno 1700-3700 Pražanů, z velké části žen a dětí. „Nejvýznamnější jsou masakry na Pražačce, v Krči, Lahovicích, Popovicích, na Zelené lišce a na Pankráci.
Většina vrahů nepotrestána
„Němci nám oznámili, že nevědí, kde se tyto osoby nacházejí, nebo jim naše svědectví nepřišla důvěryhodná,“ potvrdil Právu Žáček. V mnoha případech Němci a Rakušané odmítali vydat usvědčené válečné zločince., kteří klidně žili na jejich území. „Typickým případem je třeba šéf pražského gestapa a ´český řezník´Gerke´, který válku dožil jako bohabojný katolík v Německu, nikým a ničím neohrožován,“ řekl Právu historik Jaroslav Čvančara.(Petr Blahuš, Novinky.cz , 5.5.2009) Pozn. red. Je to pochopitelné, když v Německu až do současné doby bylo stíháno jen 106 tisíc nacistů, Právo, 9.1.2009, Fakta historiků …)
Josef Vít: Pár slov k osvobození Plzně
Podle našich médií a hlavně televize byla Plzeň v květnových dnech roku 1945 osvobozena americkou armádou. Skutečnost však byla trochu jiná. Pod vlivem událostí v Praze, kde obyvatelé již 4. května večer začali strhávat německé nápisy, došlo následujícího dne 5. května v Plzni v ranních hodinách k živelným lidovým akcím, které přerostly v povstání… Lidé přepadávali jednotlivé německé vojáky, aby se zmocnili jejich zbraní. Hned ráno na náměstí republiky strhli nacistickou propagační tabuli a z ochozu kostela sv. Bartoloměje spustili dlouhé prapory – československý, sovětský, americký a anglický…Nakonec se objevila vlajka i v oknech radnice.
Do toho se začínala ozývat střelba na náměstí a v Nerudově ulici. Padly první oběti z řad povstalých poslanců. .. Krátce po desáté hodině pronikla do budovy radnice skupina občanů…Zajistili bez odporu německé starosty. Mezitím se členové Revolučního národního výboru (RNV) sešli ve Zbojnické ulici. V deset hodin přešli… do historické budovy radnice na náměstí. Tam členové výboru složili slib věrnosti nové republice Československé… Tímto aktem převzal RNV v Plzni odpovědnost za další vývoj v městě i za průběh povstání… Ve 12.35 hodin slyšeli občané města a celého kraje … z úst představitele RNV tato památná slova: „Občané českoslovenští! U vědomí historické chvíle, kterou právě prožíváme, zdravím vás srdečně…Přebíráme jménem Revolučního národního výboru veškerou pravomoc města Plzně“… Povstalcům se podařilo obsazení hlavních plzeňských závodů, včetně Škodovky… Po desáté hodině členové Bojových skupin obsadili Hnědý dům, který byl přeměněn v sekretariát KSČ.
Povstání se rychle rozšířilo na celý kraj. Podstatně k tomu pomohly vojenské akce Národní stráže a Revolučních gard…Již 5. května byla osvobozena všechna větší města v kraji… Přijeli 6. května v 8.15 hodin Američané… Setkali se jen s ojedinělou zákeřnou střelbou zfanatizovaných nacistů…, při níž byl zraněn jeden americký voják.. Velitel amerických jednotek nařídil, aby odzbrojili naše občany,kteří povstali se zbraní v ruce proti nacistickým okupantům. Přes prosby pražského rozhlasu, který volal naléhavě o pomoc, zakázalo americké velitelství stovkám českých vlastenců odjet na pomoc bojující Praze.Jen na Chodském náměstí v Plzni se shromáždilo na dva tisíce dobrovolníků…
Neměli bychom zapomenout obětí těch, kteří položili své životy za národní svobodu v době květnového povstání. Nejstarší obětí byla Anna Šimrová, jíž bylo 71 let, a nejmladší patnáctiletý student Jaroslav Roztočil. V ulicích padli během bojů nebo pod palbou zákeřných nacistických fanatiků: Josef Benda, Miroslav Fux, Jaroslav Dufek, Antonie Hašková, Josef Holub, Josef Jahn, Jindřich Křečan, Jaroslav Strádal, Karel Tikal, Václav Trnka, Václav Vileta a Anna Žilinová…
V Plzni se konají 6. května každoročně velké oslavy osvobození města americkou armádou. Na české vlastence, kteří položili své životy v posledních dnech války, nikdo ani slovem nevzpomene… A byli to oni, kteří osvobodili Plzeň…Němci kapitulovali už dne 5. května do rukou českého Národního výboru. (Britské listy, 5.5.2009, výňatky)
Falšování historie je také to, že se téměř nemluví alespoň o podílu Rudé armády na osvobození Prahy v květnu 1945.
Křesťanskosociální mírové forum
„Katolíci se mají odlišovat od svých spoluobčanů vzorným plněním sociálních závazků. Rozvojem svých lidských i křesťanských předností se musí přičiňovat o lepší vztahy mezi lidmi ve společnosti a v práci. Jejich nasazení umožňuje dávat k dispozici podstatné hodnoty k dobru celé společnosti: pokoj, spravedlnost, solidaritu, dobro rodiny, založené na manželství, ochrana lidského života od početí do přirozené smrti, právo i povinnost rodičů vychovávat děti ve shodě s morálními a náboženskými přesvědčeními. (Benedikt XVI. ve svém prohlášení argentinským biskupům na závěr jejich kanonické návštěvy ve Vatikánu, Radio Vaticana, 30.4.2009)
Pravoslavný klášterní dům v italském Bari bude centrem ruské kultury a duchovnosti
Svato-Nikolajevský klášterní dům v italském Bari se má stát jedním z významných center ruské kultury a duchovnosti. O tom jsou přesvědčeni v moskevském patriarchátu. Ceremoniál slavnostního předání této jedinečné pravoslavné svatyně ruské straně se konal v Itálii 1. března za účasti ruského prezidenta Dmitrije Medveděva… Hlava ruského státu dostala symbolický klíč od klášterního domu.
Pravoslavný komplex byl postaven za peníze ruských věřících na začátku 20. století z iniciativy imperátorské rodiny. Původně se plánovalo, že se klášterní dům stane „malým Ruskem“ v daleké Itálii, kam by mohl každý, a nejen pravoslavní věřící, přijít, aby si odpočinul, pomodlil se a seznámil se s ruskou kulturou a duchovností. Tím spíše, že samotný dům byl postaven pouhé 3 km od baziliky, kde jsou od 10. století uloženy tělesné pozůstatky jednoho z nejvíc uctívaných křesťanský svatých – svatého Mikuláše.
Revoluční přeměny však tyto plány narušily. Bezbožná moc prodala chrámové stavby za groš městským úřadům. Teprve v r. 2007 bylo dosaženo dohody o předání domu ruské církvi… Vrácení chrámu sv. Mikuláše Rusku se stalo dalším mostem mezi dvěma národy a mezi dvěma křesťanskými konfesemi, tvrdí biskup Mark. Předání komplexu napomůže tomu, aby nabylo poutnictví většího rozsahu, a aby se mohly obě naše země lépe navzájem poznat, řekl v závěru pravoslavný biskup. (www.ruvr..ru/duchovní život, 5.3.2009)
Brazilský episkopát na obranu indiánů kmene Guarani
Dramatická situace indiánů Guarani byla předmětem jednání nejpočetnější biskupské konference. Brazilští biskupové na svém zasedání varovali, že „nebudou-li okamžitě přijata náležitá opatření, jež by jim zajistila pomoc, dojde před zraky celého světa ke genocidě. A stane se tak v rozporu se všemi právy, která náleží domorodému obyvatelstvu, i v rozporu se Všeobecnou deklarací práv člověka.“
Na probíhajícím plenárním zasedání brazilských biskupů v Itaice o tom hovořil biskup Ervin Kräutler, který již dlouhá léta pomáhá brazilským indiánům. Připomenul také, že v důsledku konfliktů s latifundisty umírá stále více lidí. A to všechno je způsobeno tím, poznamenal biskup Kröutler, že „se baží po stále větším zisku“.
Biskup, známý svým nasazením ve prospěch indiánů Guarani, již vícekrát obdržel dopisy, ve kterých mu bylo vyhrožováno smrtí. Není v tom však osamocen. Brazilský episkopát už mnohokrát podpořil jednotlivé biskupy a kněze, kteří se snaží řešit konflikt mezi indiány a velkými vlastníky půdy, kterou domorodému obyvatelstvu protiprávně zabrali. (Milan Glaser, Radio Vaticana, 30.4.2009)
Katechetické pozadí protikřesťanských invektiv
Stojí za povšimnutí, že zesměšňování a očerňování náboženské víry se nevyskytuje ani tak v komunikaci mezi konkrétními lidmi, nýbrž takřka výlučně v mediálním prostoru. Každý normálně vychovaný člověk, nevyznávající žádnou náboženskou víru, se totiž v konkrétním styku s věřícím vyhýbá čemukoliv, co by mohlo i jen zavánět oněmi invektivami, kterými se to v médiích nezřídka hemží. Nedovolí mu to zkrátka obyčejná slušnost. A může přitom jít právě o toho žurnalistu, který se tímto způsobem v médiích projevuje. Zdá se, že právě mediální prostor výrazně přitahuje tvořivost nábožensky orientované antipatie. Její exhibice jsou nedílnou součástí mediální dikce skoro vždy v těch zemích, kde má většina občanů křesťanské založení. V muslimském, hinduistickém či buddhistickém prostředí sdělovací prostředky prakticky nedávají možnost projevům, směřujícím proti tamějšímu náboženství. O něčem to svědčí.
Pokud jde o protikřesťanské invektivy, mívají jen zřídka ekumenickou povahu. Z hlediska kvantity mezi nimi jednoznačně převažují ty, které míří na katolickou církev…Jsou například v současnosti předhazovány církvi, popř. rovnou papeži inkvizice nebo čarodějnické procesy…
Podobně je tomu i s nactiutrháním, které se týká žijících členů církve, zvláště kněží. Jejich zveřejňované přestupky, jež kupodivu nikdy nejsou označovány termínem „hřích“, mají vyvolat především nedůvěru v instituci církve jako takovou… (Výňatek z článku, M. Glaser, Radio Vaticana)
Dementní iluze nekonečného pokroku
„V Evropě skončily zlaté časy. Skončila pohádka o trvalém a bezplatném pokroku. Pohádka o globalizaci, ´rohu hojnosti´ 21. století; pohádka, která se tak pěkně poslouchala. Nyní přichází doba železná.“ – Těmito slovy začíná kniha italského profesora Giulia Tremontiho, současného ministra financí, nazvaná Strach a naděje, která je v Itálii bestsellerem (La paura e la sperenza, Mondadori, 2008). Možná proto, že její autor napsal tato slova ještě dávno před tím, než propukla finanční a ekonomická krize. Tremonti byl totiž jedním z mála, který ji nejen předpověděl, ale zároveň i hledal její řešení, počínaje přesným popisem stavu věcí, jeho příčin a účinků, které se postupně naplňují.
Hlavní příčinou je podle Tremontiho tržní ideologie. Trh, o kterém se věří, že všechno může, všechno ví a všechno zařídí. Tato „zběsilá ideologie pokroku“ se začala rodit spolu s pádem berlínské zdi roku 1989. Autor je dalek toho, aby hledal nějaký globální konflikt, který vše vysvětlí. Ukazuje však, jak se okouzlení dějinnou nutností, jejíž nositelkou byla revoluce, vedená komunistickou stranou, přeneslo na opojení trhem, jehož globalizace má být zárukou blahobytu. Tento ideologický kreativní proces byl odstartován v Marrakech 15. dubna 1994 dohodou Světové obchodní organizace o volném světovém obchodním trhu. Komunistická utopie byla nahrazena tržní utopií. Nejprve v ekonomii a pak ve společnosti začala produkce nového postmoderního člověka. Bytosti, která nejen konzumuje, aby existovala, ale která existuje proto, aby konzumovala; subjektu, který mysl, jak konzumuje, a konzumuje, jak myslí. Staré civilizační a morální symboly byly nahrazeny tzv. komerčními ikonami. Jeansy a boty jsou jako uniforma a uniforma je náhražkou duše, pro níž se turistika stává vrcholným lidským dobrodružstvím, pop music je nástrojem spiritualizace a diskotéky provizorní náhražkou společnosti… Vzniká tak člověk jednotného střihu, který není jenom ideální formou masového konzumismu,pěstovaného ve světovém měřítku, ale stává se „normou člověka“, jak si jej poprvé idealizoval komunismus. Mezi konzumismem a komunismem došlo k triumfální fůzi, sloučení, které ústí do nového materialismu, píše Tremonti.
„Modernost se nyní zakládá na trhu, ochránce spotřebitele se stává novým tribunem lidu, supermarket je místem společenského dění, banky jsou veleradou demokracie, elity se stávají opěrným bodem identifikace pro lid, který nahrazují pod záminkou, že jej reprezentují. Teritorium je ovládáno novými symboly, novými ikonami, novými totemy trhu“ (str. 36) …
Jistě ne všechno bylo plánováno. Mnohé se vyvinulo postupně a kombinací různých lidí a idejí v proměnlivém závodišti vizionářů a spekulantů, kteří si nechají říkat filantrop, průmyslníků a obchodníků, bankéřů a guvernérů centrálních bank, kteří se konečně stali hlavními herci na scéně, a liberálních či postkomunistických politiků. Všechno se sbíhá v pantheonu nového světového obchodního ritu – Světové obchodní organizace…
Nikdy v dějinách lidstvo nedošlo k politickému procesu takového dosahu jako ten, který aktivovala Světová obchodní organizace, když otevřela svět pro trh s tak ráznou a povrchní uspěchaností. Roku 1994 se (takřka) všichni domnívali, byť z různých důvodů, že globalizace bude přese všechno a navždy jen pozitivní, (takřka) všichni ignorovali různé dimenze nového ekonomického a sociálního zeměpisu, který tím vznikl. „Čarodějní učňové ze Světové obchodní organizace otevřeli naráz Pandořinu skříňku…
Evropa byla v této souvislosti nejen spoluzakladatelem Světové obchodní organizace, ale také jejím ideologickým inkubátorem. Evropa se stala kněžkou i zelótem jednotného světového trhu a tím tvůrcem a zároveň obětí svého vlastního osudu. Bylo jednoduše bláznovstvím, říká Tremonti, myslet si, že vytvořený světový trh se bude vyvíjet lineárně, aniž by docházelo k enormním ekonomickým a sociálním nerovnostem jak v zemích, které k tomuto trhu přistupují, tak v zemích, které jej uvedly do pohybu.. Právě v kolébce Světové obchodní organizace tak vznikl přízrak chudoby, který nyní začíná obcházet celým světem, Evropou nevyjímaje. Během posledních sedmi let stoupl státní dluh USA z 5600 miliard na 9000 miliard dolarů a Čína dnes prostřednictvím finančního trhu vlastní v dluhopisech takřka jeho polovinu. Dolar jako světová měna stává se postupně měnovým dluhem.
V Evropě – píše Tremonti – je situace ještě složitější. Evropa, postavená na trhu a zrozená trhem – mýtickým společným evropským trhem – dnes čelí nebezpečí právě v důsledku trhu a hrozí jí, že trh bude počátkem nejen jejího vzniku, ale také jejího zániku. Evropa je totiž jedinou oblastí světa, v níž se věří, že trh může nahrazovat politiku, čímž směšuje a zaměňuje příležitost za osudovost. Evropa se domnívala, že trh může být její jedinou politikou. Vytvořili jsme společný evropský trh, ale nepochopili jsme, že ve světě není jenom jeden trh a že ve světě neexistuje jenom trh. Svět nemá jen jednu dimenzi, tu evropskou. Trh, naše dominantní ideologie není vším, neví všechno a nezařídí všechno. Jednotný evropský trh, prostoupený osvícenými ekologickými a jinými předpisy, stává se kořistí trhu asijského, založeného na otrocké práci a absenci předpisů komplikujících produkci. Levná pracovní síla na Východě automaticky láká západní kapitál, což tlačí mzdu dolů a ceny nahoru. Z Evropy, bývalé koloniální mocnosti, se z ekonomického hlediska postupně stává kolonie asijská, rozumějme čínská, nemluvě o hledisku demografickém, které spolu a v důsledku imigrace skrývá riziko nemenšího významu. Evropa, která se dosud topí v nudě nad vlastní osvícenou dokonalostí, může být v budoucnosti ne tak vzdálené, vystavena krutému vystřízlivění, až branami, které otevřela, vstoupí dovnitř nezvaný přízrak chudoby a promění ji na pouhé zeměpisné území.
Stav unie, Evropské unie, není dobrý. Přízrak chudoby - říká Tremonti – však v Evropě můžeme zastavit právě proto, že my sami jsme autory idejí, které ho vytvořily. Tržní ideologie, jež je fanatickým znásilněním světa ekonomickým libertinismem, vírou, na kterou se v posledních letech mnozí obrátili, má svého předka, kterým je osvícenectví. Tržní ideologie už sice není založena na abstraktních idejích, ale na konkrétních zájmech a touhách, a o to je dravější. Je kombinací nového sociálního inženýrství a dementní iluze, že svět, který přijde, musí být nutně šťastný a vždy stále jenom šťastnější.
Této iluzi je třeba učinit přítrž. Klíčová slova politiky, která v Evropě bolestně chybí a která se musí postavit vládnoucí rozkladné či nepolitické politice relativismu, jsou podle Tremontiho následující hodnoty: rodina a identita, které tvoří jediný celek, a potom autorita, řád, odpovědnost a federalismus. To jsou klíčová slova politiky, která jsou nezbytná, přičemž vůbec nejde o to, zda budou levicová či pravicová. Nezbývá totiž mnoho času. Je zapotřebí vize, která na rozdíl od ideologie trhu nedémonizuje stát a veřejnou dimenzi. A v tom nemůže nemít pozitivní roli náboženství. Může totiž do našeho politického systému vnést spiritualitu, kterou mezitím ztratil, a poskytnout nám možnost žít také v politických institucích „nadějí“, založenou na pravdě, která jediná osvobozuje.
(M. Glaser, Radio Vaticana,8.3.2009)
Polemika k „Velikonocím a revoluční víře“
Reportér M. Fendrych se v Týdnu zamyslel nad smyslem křesťanských Velikonoc pro současnost tak, jak to možná vidí značná část naší ateistické společnosti – zejména pravicového konzumního stylu života.
Boží syn byl popraven – tedy podle dnešní čistě prospěchářské a elitářské části společnosti – zkrachoval.
Ale Kristus podle křesťanské věrouky přišel na svět, aby usměrnil tvrdost Starého Zákona. Aby křesťanskou víru zpřístupnil pro všechno lidstvo. Milosrdný Samaritán je jednak příkladem tak potřebné lidské lásky a jednak přijetím příslušníka opovrhovaného národa Bůh dává naději všem lidem, kteří žijí podle Desatera.
Ano, zastával se lidí opovrhovaných, chudých a postižených, které zázračně uzdravoval. Slova zbožného celníka: „Pane, nejsem hoden, abys vešel pod střechu mou, ale řekni jen slovo a má duše bude uzdravena“, je stálou součástí katolické mše jako výraz Kristova vysokého ocenění polepšených a věřících někdejších hříšníků. Je to ale i naděje pro zbohatlíky tak, že nemusí bez výhrad platit slova, že „Spíše projde velbloud uchem jehly, než zbohatlík do království nebeského.“
Více věcí by se muselo srovnávat s jazykem současnosti. To „ucho jehly“ údajně byl v Jeruzalémě úzký průchod do města, kterým nemohl projít velbloud obvykle obložený nákladem. To, že Bůh obětoval svého syna za hříchy lidí by se muselo zohlednit se slibem Božím, že již nikdy nesešle na lidi takový trest, jako byla potopa světa. Ale při tom lidé – nejen Židé – hřešili často drasticky dál. Vyhnáním z Ráje již Bůh lidi odsoudil k nelehkému životu na tomto světě a ženu k rození dětí bolestivým způsobem a to vše jen během krátkého pozemského života. Svojí smrtí a zmrtvýchvstáním Kristus dal naději všemu lidstvu na život věčný.
A je licoměrná až zbabělá obava, že Ježíš by dnes dával přednost bezdomovcům, Romům, neplatičům, bývalým estébákům a nebo dokonce opovrhovaným komunistům. Vždyť upřímně řečeno mezi těmi bezdomovci, diskriminovanými cikány a nebo současnými členy KSČM může být daleko více charakterních lidí než mezi zázračně zbohatlými milionáři nebo miliardáři. Vždyť ti poctiví jsou spíše výjimky typů vynikajících sportovců či umělců a výjimečných manažerů. A nevím zcela přesně, co si pod pojmem „emancipovaného člověka“ mám představit.
Je ideálem pana Fendrycha, p. Landergotta a dalších představitelů pravice zcela konzumní člověk s multietnickým postojem, osobně buď vyznavač singls (osamělého žití s přizpůsobením se momentální potřebě práce), nebo sňatkový přeborník či dnes upřednostňovaný homosexuál?
Nejen víra, ale i morálka, čestnost, poctivost a vlastenectví jsou dnes považovány za atribut minulosti. Kam ten styl honby za penězi dospěl, ukazují příklady ze země dnes pro nás příkladné – z USA. Situace, kdy každý vlastnil několik úvěrových karet, dospěla k tomu, že je tam 900 tisíc rodin náhle bez střechy nad hlavou, že je více než 40 milionů lidí bez zdravotního pojištění odkázáno nadějí na charitu a množí se případy, že zoufalý nezaměstnaný otec vystřílí celou rodinu a pak zastřelí sám sebe. A je snad drastický požadavek učitelky ze Států, která na stáži u nás požadovala zbraň, když měla jít sama mezi 30 dětí.Tohle jsou ti emancipovaní lidé, kteří nevěří v křesťanského Boha, v naději a lásku, kterou hlásá křesťanství. To ale nemůže být přitažlivé ani pro ty údajně „zcela ateistické Čechy“.
Křesťanství má v lidském nedokonalém podání rovněž řadu chyb. U nás honbu za majetkem, kde je i ostudná snaha katolické církve po vlastnictví Svatovítského chrámu. Vždyť tam by měly mít mše všechny křesťanské církve – nejen evangelíci, kteří tam mají pohřbeného krále Jiřího z Poděbrad. Někteří kněží mohou dokonce „pochybit“ pedofilií nebo zpochybňováním holocaustu.
Ale ať dnešní upravovatelé dějin chtějí nebo nechtějí, tak křesťanství bylo a do značné míry stále je hybnou silou euroatlantické civilizace a pro více než jednu třetinu obyvatel u nás je živou vírou, kde je svoboda tohoto vyznání jedním z pilířů občanské společnosti. A nezáleží příliš na tom, že plně praktikujících věřících (každou neděli účastníků na mši) je jen asi 4%. Rodina byla a bude základem společnosti. A že máme takřka prvenství v Evropě v rozvodovosti je výsledek porevoluční pseudodemokracie, bulvárních tiskovin a nedobrých pořadů v televizi. I útoků proti křesťanské víře, kde stále platí: „Co Bůh spojil, člověk nerozlučuj!“ Pokud se rozvádí bohatí a bezdětní, tak to tak zle nepůsobí. Ale rozchod rodičů po letech manželství psychicky děti poznamená – často na celý život.
Pokud je daní za „demokracii“, že ve třídě propadá pod vlivem drog většina dětí, že nezávislé soudy rozhodují nejen zdlouhavě, ale i vzájemně protikladně, že vulgarita panuje ve vrcholné politice, že korupce je běžně tolerována, tak taková společnost je vážně nemocná.
Náš ateistický národ má relativně velmi mnoho svatých. A lze věřit tomu, že se přimlouvali za záchranu našeho národa, když měl na kahánku. Jezuita a učenec J. Dobrovský psal německy své „Dějiny české řeči a literatury“ jako památku na národ, který již zaniká. Musíme věřit tomu, že nám naši patroni vyprosí i nápravu současné těžké krize – nejen hospodářské. F. Truxa
KDU-ČSL 2009: Poslední odysea?
Občanský institut Česká politická krize odhalila rozpory prakticky ve všech parlamentních stranách s výjimkou komunistů… Žádná strana na tom ale není tak špatně jako strana lidová, rozštípnutá prakticky napůl. Předseda strany Čunek kontroluje půlku poslaneckého klubu, ministr financí Kalousek druhou. „Klidná síla“ je rozhádána a „bratří“ a „sestry“ si jsou vpravdě nebratrsky a nesestersky po krku. To, co bylo léta tutlaným vnitřním sporem, přenášejí nyní na plno televizní kamery. Naposledy, když Čunek odmítl novou „poloúřednickou“ vládu, zatímco Kalousek přispěchal s šesti lidoveckými podpisy pro…Dešifrovat proti komu je ještě poměrně snadné. Zjistit, o co vlastně jde, je už obtížnější. Standardní vysvětlení je, že proti sobě stojí „křesťansko-sociální“ křídlo (Jiří Čunek, místopředseda David Macek a spol.) a křídlo „pravicově-liberální“ (Miroslav Kalousek, předseda poslanců KDU-ČSL Pavel Severa a další). Křesťansko-sociální křídlo je ovšem spíše pouze „sociální“ (nic křesťanského neprosadilo, vyprofilovalo se spíše bojem proti zdravotnické reformě), zatímco „pravicově-liberální“ je spíše „liberální“ ve smyslu liberální ekonomické politiky, event. ještě euroatlantické politiky zahraniční. Dělící linie je mnohovrstevná. Sociálové a liberálové, ano… A v neposlední řadě jde o rozdělení na „hochy, co spolu mluví“ a (možná naivní) poctivce… Bez ohledu na politické rozpory je jasné, že „Čunkovci“ jako je poslanec Hovorka, Carbol nebo Kvapil nejsou těmi, kdo by domlouvali známým zakázky apod. Což se s úplnou jistotou nedá tvrdit o Kalouskovi, Severovi či poslanci Šustrovi…Čistý Čunek? Sám Čunek se nyní prezentuje jako muž bez zákulisních vazeb na mocné finanční skupiny a lobisty. Bohužel pro něj pozdě. Stejně pozdě jako začal pomalu a nejistě poukazovat na některé kontroverzní Kalouskovy kroky a jeho propojenost s podnikatelským prostředím. Průměrný občan jen těžko chápe, proč Čunek nominoval Kalouska na post ministra financí, pak se dva roky nic nedělo a pak ho chce najednou odvolat. Ne každý má vhled do lidoveckého zákulisí, aby věděl, co a jak a kdo s kým proti komu. To běžnému občanu zprostředkovávají média. Práce s nimi však nepatří k silným stránkám Jiřího Čunka, nemluvě už o katastrofálním stavu lidoveckého aparátu. Svou roli snad sehrála i „fokolarínská“ představa Čunka (který jako řada lidovců je členem hnutí Fokolare), že každý křesťan má své místo, tedy i Kalousek. Otázka samozřejmě je, zda Kalousek je křesťan… To je ovšem věc osobní, nikoliv politická, stačilo by, kdyby Kalousek prosazoval křesťanské zásady. Čunek a další z jeho křídla alespoň věří v Boha, což dává jistou naději, že – až seberou odvahu – křesťanské hodnoty hájit budou… Konzervativec to má s lidovci těžké. „Čunkovci“ jsou produktem svého sociálního prostředí. Tedy společensky konzervativního, zároveň mírně protitržního, dosti skeptického k jakýmkoliv zahraničním angažmá. Výsledkem je pak mix typu poslance Hovorky, který jednou nadchne tím, že jako jediný lidovecký poslanec má odvahu účastnit se Pochodu pro život a podruhé zcela šokuje, když je proti pokračování naší mise v Afghánistánu nebo proti americkému protiraketovému radaru. Kalousek je zase muž, jehož ekonomická politika je bezesporu pravicovému srdci bližší než názory „Čunkovců“, ale je propojen s podnikatelskými skupinami a morálně-etické otázky mu nic neříkají…Někde mezi nimi se pohybuje chytrý mandarín Cyril Svoboda, vážný kandidát na předsedu. Politik, který říká, že každá věc má své morální a politické hledisko a on dává přednost vždy tomu politickému. (Matyáš Zrno, psáno pro slovenskou revue Impuls; z monitoringu Hnutí pro život, 29.4.2009).
Křesťanství je neslučitelné s liberalistickým kapitalismem! (Z encykliky Rerum novarum) Kapitalismus a křesťanství stojí proti sobě jako oheň a voda! (Z programu Československé strany lidové z r. 1920) Nikdy více válku!!! (Z encykliky Jana Pavla II. Centesimus annus), Nezabiješ! (Přikázáni z Desatera).
Vydává ÚV KSH. Redakční uzávěrka byla 5. května 2009. Kontaktní adresa: dr. O. Tuleškov, Na Čihadle 18, 160 00 Praha 6.
Webová stránka: www.ksl.wz.cz E-mail: Vydavatel@seznam.cz