Křesťanský sociál

březen, duben 2009

Svět bez válek!

První pochod kolem světa, požadující ukončení válek, odstranění jaderných zbraní a násilí všech forem.

Záměrem pochodu

· je dosáhnout odstranění jaderných zbraní, postupné snížení počtu konvenčních zbraní a podpisu mezinárodních smluv o neútočení. Dále pak dosáhnout toho, aby se vlády států zřekly války jako platného způsobu řešení konfliktů.

· Uznat a oslavit to nejlepší ze všech rozmanitých kultur a národů na Zemi.

· Spojit vůli lidí po celém světě, aby skončilo válečné utrpení.

· Vytvořit a podporovat celosvětovou citlivost odsuzující všechny formy násilí (psychické, rasové, náboženské, ekonomické nebo sexuální násilí), které je dnes obecně rozšířeno a více či méně přijímáno jako fakt všude na světě.

· Vytvořit globální vědomí, které všeobecně odsoudí násilí.

Proč?

Protože je možné ukončit světový hlad pomocí 10 % částky, která se dnes vynakládá na zbrojení. Představme si, jak by vypadal život, kdyby se 30 až 50 % zbrojních výdajů vynaložilo na zlepšení kvality života, místo aby byly používány k destrukci.

Protože upustit od válek a násilí znamená zároveň vymanit se z lidské prehistorie a udělat obrovský krok vpřed v evoluci našeho druhu.

Protože nás provází hlasy tolika válkami zničených generací, které tu byly před námi. Jejich volání zaznívají v nejrůznějších částech světa, kdykoliv ozbrojené konflikty zanechají hrozivý pomník mrtvým, nezvěstným, zmrzačeným a vyhnaným.

Je to tak

Protože svět bez válek je představa, která otevře budoucnost a stane se skutečností v každém koutu naší planety, pokud se místo násilí vydáme cestou dialogu.

Nastal čas naslouchat hlasu těch, kteří nejsou tak slyšet. Miliony lidí volají po ukončení válek a násilí kvůli podmínkám, ve kterých jsou nuceny žít.

Můžeme toho dosáhnout tím, že po celém světě spojíme všechny síly za nenásilí, mír a odzbrojení…

Co je naším cílem?

Varovat před nebezpečným vývojem událostí ve světě, který nás přibližuje situaci, kdy by mohly být reálně použity jaderné zbraně. Přibližuje nás bezvýchodné situaci, která by mohla způsobit největší katastrofu v lidské historii vůbec, tedy úplnému konci.

Dát větší slovo občanům na světě, kteří chtějí mír. Přesto, že se většina lidské populace staví proti závodům ve zbrojení, není jejich hlas příliš slyšet. Je to tím, že nevysíláme jednotný signál a necháváme se ovlivňovat menšinou u moci a pouze přijímáme důsledky. Nastala chvíle, kdy je třeba se spojit a dát  najevo náš názor…

Světový pochod začne na Novém Zélandu 2. října 2009, v den výročí narození Mahatmy Gándhiho, v den. který OSN vyhlásila „Mezinárodním dnem nenásilí“. Zakončen bude v Andách, na místě zvaném Punta de Vacas, na úpatí hory Aconcagua v Argentině, 2. ledna 2010. Pochod iniciuje mezinárodní organizace Svět bez válek, která již 15 let působí v oblasti odzbrojení a nenásilí.  (www.svetovypochod.cz )

Jak je to se sociální spravedlností ve světě?

„Vždyť v nejrozvinutějších zemí kapitalistického světa podle oficiálních statistik za poslední desetiletí vzrostl počet lidí žijících pod hranicí chudoby z necelých 31 na více než 37 milionů. V statistické skupině lidí postižených „těžkou chudobou“ je tento nárůst ještě markantnější, když se od roku 2000 jejich podíl zvýšil o 26 procent a dosáhl tak nejvyšší úrovně za uplynulé tři desetiletí. K tomu docházelo v době, kdy se propast mezi příjmy těch nejchudších a těch nejbohatších dramaticky prohlubovala. Oficiální americké statistiky dokládají, že během uplynulého čtvrtstoletí  se příjmy jednoho procenta nejbohatších zvýšily o celých 176 procent, zatímco příjmy jedné pětiny těch nejchudších vzrostly jen o 6 procent. Podle studie Světového institutu pro výzkum ekonomického rozvoje při Univerzitě OSN (UNU-WIDER) ovládají pouhá 2 procenta světové populace  40 procent veškerých světových aktiv, zatímco na celou polovinu světové populace připadá jenom 1 procento světového bohatství…

Ve skutečnosti se ale uplynulé desetiletí neslo ve vlně masivních regulací, které spočívaly v systematickém odbourávání pilířů sociálního státu.“ (Z článku Červivé plody davoského konsensu, Radovan Baroš, Briské listy, 2.2.09)

Muži změn

Eur Ing Dr Bohumil Kobliha

Dne 14. ledna 2009 jsem si z bankomatu vybral třicet liber. Tři desetilibrové bankovky. Co je na tom zvláštního? Tohle. Za celá léta co si takto vyzvedávám z mašinky, mi nikdy do ruky nevyjely zbrusu nové peníze. Tyhle navíc voněly barvami, které neměly ani čas pořádně vyschnout.  I když se na nich barva nerozmazávala, jak to bývalo na našich bývalých bankovkách z doby socialismu, cosi to signalizuje. Ukazuji bankovky své choti, a ta mne trumfuje.  Ze své portmonky vysoukává dvacetilibrovou, a ta rovněž šustí a nese pachy novoty od tiskaře. I když britský pan ministr  financí Alistair Darling popírá, že by se inflačně tiskly peníze, že to je jen doplňování měny, aby se usnadnil obchod, penězoměnci se té aktivity všimli a libra na světovém trhu spadla o jednu třetinu. Laciná libra na chvíli umožní turistům výhodné výlety do Británie a slušné nákupy ve výprodejích, kde ceny sklouzly až na 70% originální ceny, ale co bude dál?

V zápětí Britanie oficiálně přiznala, že je v recesi.

Sloupkař The Sunday Times AA Gill se k situaci výstižně  a svým sžíravým humorným stylem vyjádřil, že ekonomové nic neznají, politici vědí jen to, co jim ekonomové řeknou a bankéři soudí, že ekonomové jsou fantasti a politici idioti, přičemž bankéři ví méně než nic.

S děsivými zprávami jsem se také dozvěděli, že zaměstnavatelé v rámci recese vyhazují ženy z práce dvakrát rychleji než muže. Asi proto, aby byly doma a uvařily v tom studeném klimatu něco teplého do žaludku pro své partnery, až i ti přijdou o zaměstnání. Jak to, že se tak rychle zpracovaly výsledky o nezaměstnanosti žen, když dosud oficiálně žádná recese nebyla, ale jen sklouznutí ekonomiky? Ve smyslu českého chápání a významového zatížení slov, to všechno pro většinu z nás už není vůbec žádná „recese“ čili legrace.

43. prezident USA Bush ve své řeči na odchodnou dne 16. ledna 2009 „obhájil“ svou politiku a bojové akce ve světě. V Iráku a Afghánistánu prý nastolil demokracii. Prezident může říci všechno. O tom ale, že Amerika rozjela válku proto, aby Irák byl nukleárně odzbrojen, se jaksi nezmínil. S touhle záminkou by to dnes vypadalo akorát na soud válečných zločinců, jak jeho, tak jeho administrativy, včetně poradců. Leč co není, může být, či by mělo být!

Ovšem americký typ demokracie nadále, a podle Wolfowitz-Bushovy doktríny, znamená sto padesát tisíc US vojáků v Iráku, pátou US Navy flotilu (bojovou grupu) v Perském zálivu a čtyřiceti tisícovou armádu v Afghánistánu, „bezpečnostní kontraktory“ (totiž soukromé žoldnéře) nepočítaje. US demokracie stála přibližně čtvrt milionu civilních obětí obou „osvobozených“ zemí. Obě „osvobozené“ země dostaly Americe věčné vlády, vazalské pohlaváry a Karzaje (v množném čísle).

Matematicky porovnávat tuto situaci s okupací vojsk Varšavské smlouvy roku 1968 u nás je dost obtížné, i pro zaujaté příznivce Ameriky a přátele radaru. Tím nikterak nezmenšuji vinu Brežněva.

Válečný 43. prezident USA hodil své „úspěchy“ na krk 20. ledna 2009 44. prezidentu Baraku Husseinu Obamovi, muži programovaných změn. Obama ve své inaugurační řeči, která byla jen vyvatýrovanou variantou té proslovené v opojení z vítězství ihned po vyhlášení volebních výsledků, vychvaloval americkou demokracii, až se mu od úst jen kouřilo. Ne každý si ji může a chce dopřát bez desetitisíců amerických vojáků v zemi. Kdo na světě si pro „demokratické“ zvolení prezidentů může dovolit vyhodit miliardu sto padesát milionů dolarů (či ekvivalentů) jako Amerika? Je to ještě volba nebo nákup? Nákup prezidenta nebo voličů?

Obamovi ani ve snu nenapadlo se zeptat, zda ostatní země světa americkou demokracií vůbec chtějí. Pokládá to s bohorovnou arogancí za samozřejmost. Mohou také ty ostatní země být ochotny za ni zaplatit svými statisíci mrtvými civilními občany, zabitými rukou osvoboditelů?

Ovšem obrana importované americké demokracie a svobody nikde ve světě, natož u Kabulu, nebude snadná. Barak Obama bude prý muset poslat do Afghánistánu dalších třicet tisíc vojáků pro bojovou „Silovou vlnu“ či „Příboj“ (Surge) čtyřhvězdičkového US generála Petreuse. Na podporu této operace už žádal britského premiéra Briwna o další čtyři tisíce vojáků Jejího Veličenstva. Nepochybuji, že i ostatní země NATO, včetně České republiky a Slovenska, budou urgovány zvýšit své kvóty „dobrovolníků“. Podpořit Ameriku půjdou samozřejmě oddaně a rádi. Podobně jako Interbrigadisté do Španělska v akci „u Madridu za Prahu“ v roce 1936. Připomeňme, jak „Španěláci“ na své služby doplatili v kádrových čistkách, poněvadž prohlédli. S Kabuláky to nemůže nakonec být  jiné.

Pro úspěšné vedení poslední bitvy si 44. prezident „ v rámci změn“ ponechal – od 43. prezidenta – pana ministra obrany Roberta Gatese, bývalého šéfa CIA, a samozřejmě všechnu generalitu. Není nad to být prozíravý.

Přítel amerických radarů pro Čechy mi může namítnout, že Obama už ohlásil stažení amerických vojáků z Iráku. O.K., jenomže tam je háček. Co když vláda v Bagdádu požádá 44. prezidenta o to, aby tam i nadále, samozřejmě pro posilování demokracie, ponechal alespoň sto tisíc US Marines. Takhle přece na podzim minulého roku bagdádská vláda reagovala, když mandát OSN pro obsazení Iráku vojsky NATO vyprchal a všichni cizí kombatanti měli být z území Iráku staženi.

Bude velkomyslný Obama moci žádost přátelům odmítnout? Wolfowitz-Bushovu doktrínu o hájení americké svobody a amerických zájmů po celém globu Obama také přece nezrušil.

Jinak v rámci změn si prezident Obama na záchranu US ekonomiky už vyžádal půjčku dalších 825 miliard dolarů. Nemám nejmenších pochyb, že ve skutečnosti to bude další triliónek a posílí jim jenom výši amerického státního dluhu na 12 trilionů. Pakatel.  Dnes pár miliard sem, pár miliard tam žádná míra. Do kdy a komu to americký občan bude splácet, jsem nikde nečetl.

Pan Barak Obama se při prezidentské přísaze vesele zakoktal, k pobavení okolí a své choti (jak se pochlubil) a musel ji (totiž tu přísahu) soukromě odcvičit podruhé. To bych mu rád odpustil, bylo-li by to zakokrhání jediné. Duševní napětí a vypětí je při podobných slávách jistě značné. Princezna Diana se při svatbě při svém „ano“ také přeřekla a vzala si vlastně tchána. To nic.

Jak to ale dopadne skutečně s těmi zcela nevinnými z Campu Delta v Guantanamo Bay? To pro Ameriku nebude velký problém, udělá si někde jinde vězení, či rozstrkají „nepřátele USA“ do věznic po celé Americe a bude se na ně moci zapomenout. Amerika je přece odedávna zemí možností, a v poslední době největších podvodů světa včetně barnumských lhářů a klamajících prezidentů.

Co Obama udělá s oněmi dvanácti bojovými grupami/flotilami po světových mořích, a co s těmi dvěma, co se právě staví? Hitler i Stalin jistě nad takovým arzenálem blednou na nebesích, v pekle, či kde a jak pro koho, závistí. Nebylo by lepší se jít klanět preventivně ke Zdi nářků, kde si Židé dodnes odříkají svých hříchů a pláčí nad svou biblickou pohádkovou velikostí, která nikdy nebyla.

Obama slíbil, že navrátí Americe ve světě prestiž. Marně přemítám v čem a k čemu? Na konci své inaugurační řeči Obama už pokleslým hlasem a s vyhaslou energií žádal: „God bless America“. Já bych to volně přeložil jako: „Jahve, budeš tady mít fušku“. Ne, ne, 44. prezident USA to nebude mít snadné. Vždyť Izrael (kterému Obama přísahal záštitu a věrnost už 2.6.2008 v AIPAC, což je American-Izrael Public Affairs Committee) svým novoročním „ohňostrojem“ obráceným do Gazy potvrdil, proč Ježíš přišel skutečně k Židům. Zde bude pro Baraka Husseina Obamu pěkný kámen úrazu. Plemeno zmijí (Mat. 3,7), ty z otce ďábla (Ev. sv. Jana 8,44), ani Ježíš neobměkčil. O palestinském problému se Obama ani slovem nezmínil. I když na počest jeho inaugurace (aby nebyl porušen velebný její ráz) byla jednostranně zastavena Izraelem v Gaze palba, a izraelské jednotky byly staženy.

Na obálce posledního vydání žurnálu The Economist se objevil dvojportrét Obamy a jeho Státní sekretářky Hilary Clinton s obláčky textu u úst. On říká: „Budeme moci vše svést na Bushe?“,a ona podle předtextu z jeho triumfalistické řeči potvrzuje: „Yes, we can!“ Ano, oni mohou. V Americe „Amerického století“ je možné všechno.

Londýn, 27. ledna 2009

Stiglitz: Jedinou odpovědí na finanční krizi je znárodnění bank

Deutsche Welle:  Ekonomové Nouriel Roubini a Nassim Talab , kteří předpověděli globální ekonomický pokles, volají po znárodnění bank, aby došlo k zastavení ekonomického úpadku. Souhlasíte s nimi? Joseph Stiglitz:  Je jisté že banky jsou ve velmi špatném stavu. Americká vláda do nich nalila stovky miliard s velmi malým efektem. Je naprosto jasné, že banky selhaly. Američtí občané se stali většinovými vlastníky  významné části  velkých bank. Ale nemají vliv na jejich řízení. A každý systém oddělující vlastnictví a řízení je receptem na katastrofu. Jedinou odpovědí je znárodnění. Ty banky jsou vlastně v bankrotu. ( J. Stiglitz, nositel Nobelovy ceny za ekonomii, odpovídal DW, Britské listy, 7.2.09)

S Obamou nepřichází žádná změna

Z rozhovoru, který poskytl profesor Noam Chomský, významný americký politický analytik, 24. ledna 2009, satelitní zpravodajské televizi Press TV

Press TV: Profesore Chomsky, nejlépe začneme s Pákistánu. Bílý dům nechává bez komentáře zabíjení lidí (při přeshraničních bezpilotních útocích z Afghánistánu na Pakistán). Richard Holbooke, o kterém jste již psal v jugoslávském kontextu, byl určen jako Obamův muž k vyřešení situace.

Chomsky: No, bylo celkem zcela jasné, že Obama přijme Bushovu doktrínu, že USA mohou Pákistán volně bombardovat a bylo tu již mnoho celkem závažných případů.

Byl tu již například velký chaos a ozbrojené střety v provincii Bajaur, která sousedí s Afghánistánem, když kmenoví vůdci a další zjistili bombardování školy v Madrasse, které zabilo 80 až 95 lidí a myslím, že o něm nebyly žádné zprávy v USA, ale informoval o něm pákistánský tisk samozřejmě.

Autor článku, dobře známý fyzik Parvíz Hoodbhoy upozornil na to, že v současné době přinese takový masakr další teror a odezvu, která je hrozbou dokonce pro pákistánský stát. A to je to, co se nyní odehrává. Vidíme toho stále více.

První vzkaz od pákistánské vlády americkému generálovi Davidu Petraeusovi, když převzal velení v regionu bylo, že si nepřeje jakékoli další bombardování v Pákistánu.

První vzkaz nové Obamově administrativě od prezidenta Afghánistánu Karzáího byl vlastně stejný, že nechce žádné další bombardování. Také řekl, že chce časový plán stažení zahraničních vojsk, amerických a cizích z Afghánistánu. To bylo samozřejmě ignorováno.

Press TV:  A tito tři noví zahraniční velvyslanci, i když třetí ještě nebyl jmenován, jsou podle některých lidí výrazem optimismu, třeba funkce Georgie Mitchela jako vyslance pro Blízký východ. Richard Holbrooke, o tom jsme se již zmínili. Hovořili jsme o něm s bývalým bosenským ministrem zahraničí, který jak se zdálo naznačil, že mohl mít roli v masakru ve Srebrenici, a samozřejmě o Denisu Roosovi se hovoří jako o vyslanci pro Irán.

Chomsky: No, Holbrooke má skutečně dosti odporné záznamy, ani ne tak Jugoslávie, spíše to předtím. Např. během indonéských zvěrstev ve východním Timoru v sedmdesátých letech, kde byl oficiálním reprezentantem USA a vyhnul se zastavení americké podpory, to vše dohromady je velmi uhrovitý záznam.

Georgie Mitchell je, vezmeme-li v úvahu ta různá jmenování, nejslušnější. …Dosáhl něčeho v Severním Irsku… Cílem bylo, že se Britové přestanou uchylovat k násilí jako odpovědi na teror IRA a začnou věnovat pozornost legitimním křivdám, které byly zdrojem teroru. On to zvládnul, Britové věnovali pozornost křivdám a teror byl zastaven – takže to byl úspěch.

Ale takový nástin výsledku neexistuje na Blízkém východě, zvláště v palestinsko-izraelském problému. Myslím, že je tu řešení, přímočaré řešení velmi podobné tomu britskému. Izrael by mohl zastavit USA podporované zločiny v okupovaných územích a poté by pravděpodobně ustala i reakce na ně. Ale to není na programu.

Ve skutečnosti měl již prezident Obama tiskovou konferenci, která byla v tomto smyslu docela zajímavá. Velebil parabolickou mírovou iniciativu, Saudskou iniciativu podporovanou Ligou arabských států a řekl, že v ní jsou konstruktivní prvky. Vyzval k normalizaci vztahů s Izraelem a vyzval arabské státy, aby pokračovaly v těchto „konstruktivních prvcích“, konkrétně normalizaci vztahů.

Ale to je velké překroucení iniciativy Ligy arabských států. Liga vyzvala k přijetí řešení v rámci dvou států v mezinárodních hranicích, což je dlouholetý přetrvávající mezinárodní konsensus a pokud ten může být dosažen, potom mohou arabské státy normalizovat vztahy s Izraelem. Takže Obama přeskočil první část, kruciální část, jádro řešení, protože to uvaluje závazky na USA. USA stály samotné po více než třicet let a blokovaly tento mezinárodní konsensus, což až dosud USA a Izrael zcela izolovalo.

Evropa a nyní i mnoho jiných zemí to přijaly. Hamas to přijal již před lety, samozřejmě také palestinské úřady a Liga arabských zemí již dávno. USA a Izrael to zablokovaly, nejen verbálně, ale blokují to konstantně svými akcemi, to se děje každý den v okupovaných územích a také útokem na Gazu a jinými zvěrstvy.

Takže pokud tohle přeskakujete, je to cílené. Má to za následek, že USA se nepřipojí k světovému úsilí najít diplomatické řešení a potom je Mitchellova mise bezduchá.

Press TV: Je tu rozpor v tom, že G. Mitchell samozřejmě jednal s členy Sinn Féin, jejich ozbrojeného křídla IRA?  V současné době na tomto kanálu Press TV přinášíme pokrytí konfliktu v Gaze, naše sídlo zde bylo bombardováno a nyní jsme informování, že izraelští vojáci odmítají sdělit svá jména, jejich jména nejsou zveřejněna ze strachu před obviněním. Nyní někteří říkají, že se Obama vyjádřil, že hranice by měly být otevřeny. Měli bychom v tom vidět nějakou změnu politiky?

Chomsky: To sice řekl, ale neuvedl skutečnost, že to bylo řečeno v kontextu s jinými požadavky. A Izrael také bude říkat, že hranice by se měly otevřít, ale stále odmítá jednat se zvolenou vládou (tj. Hamasem), velmi rozdílné od Mitchella v Severním Irsku.

To znamená, že Palestinci mají být potrestáni za svobodné volby, že volili tak, jak si USA nepřály a podpořily dohodu mezi Condolezzou Riceovou a Cipi Livniovou o uzavření egyptských hranic s Gazou, což je zjevný fakt arogance imperiální moci.

Nejsou to jejich hranice a Egypt proti tomu ve skutečnosti silně protestoval. Ale Obama pokračoval. Říká, že si musíme být jistí, že do Gazy nejsou tunely pašovány žádné zbraně. Ale neřekl nic o obrovských zásilkách mnohem smrtelnějších zbraní pro Izrael.

Ve skutečnosti přímo uprostřed útoku na Gazu 31. prosince Pentagon ohlásil, že pověřil německou loď, aby dovezla 3000 tun válečného materiálu do Izraele. To ale nevyšlo, protože řecká vláda tomu zabránila, zásilka měla jít přes Řecko, ale mohlo to všechno jít i jinudy. To se stalo právě uprostřed útoku na Gazu.

Vlastně vydali jen velmi málo zpráv, velmi málo informací. Pentagon odpověděl zajímavě. Řekli, že tento materiál nebude použitý pro útok v Gaze, ve skutečnosti věděli, že Izrael měl plán zastavit útok právě před inaugurací, aby o tom Obama nemusel nic říkat.

Ale Pentagon řekl, že tento materiál má být přípravou k nasazení amerických jednotek. Jinými slovy, tohle se odehrávalo již delší dobu, ale rozšiřuje se to a posiluje se role Izraele jako americké vojenské základny na pomezí hlavních světových oblastí těžících ropu. Pokud jsou kdykoli tázáni, proč to dělají, řeknou, že je to pro  obranu a stabilitu, ale je to jen základna pro jejich další akty agrese.

Press TV: Robert Gates a admirál Mike Mullen hovořili o 16 měsíčním harmonogramu pro stažení z Iráku jako jen o jedné možnosti, malý rozdíl od toho, co říkal Obama během své kampaně. A Hillary Clintonová řekla svou proslavenou větu o tom, že by byla připravená vyhladit celý Irán a zabít 70 milionů lidí. Vidíte nějaké změny u Iráku a Iránu?

Chomsky: To, co se odehrálo v Iráku je vysoce zajímavé a důležité. Jen málo korespondentů se skutečnými zkušenostmi, kteří o tom něco vědí, tomu porozuměli. Jako Patrick Cockburn, …To, co se odehrálo, byla pozoruhodná kampaň nenásilného odporu v Iráku, která přinutila USA krok za krokem ustoupit od svých cílů a programů. Přinutili americké okupační síly umožnit svobodné volby, které USA nechtěly a pokoušely se jim zabránit všemi způsoby.

Od toho přistoupili k přinucení, aby USA přinejmenším formálně uznaly status svých vojsk, což bude pro Obamovu admínistrativu znamenat opuštění většiny válečných cílů USA. Zlikviduje to velké trvalé vojenské základny, které USA v Iráku vybudovaly. To bude znamenat, že USA nebudou kontrolovat rozhodnutí, kdo bude mít k ropným zdrojům přístup a jak budou využity. A tím zmizí jakýkoli cíl celé války.

Samozřejmě se naskýtá otázka, jestli to USA naplní a podle toho, co máte ve zpravodajství, to vypadá na vážné indicie toho, že USA se tomu snaží vyhnout. Ale to, co se tam odehrálo, je opravdu významné a je skutečným kreditem pro lid v Iráku, který hrozně trpěl. Mám tím na mysli to, že země byla zcela zničena a přesto oni dokázali vytlačit USA oficiálně od všech jeho hlavních válečných cílů.

V případě Iránu nebyly Obamovy prohlášení tak pobuřující jako Clintonové, ale rovnají se v podstatě tomu samému. Řekl, že všechny možnosti jsou otevřené. No, co všechny možnosti znamenají? Pravděpodobně také nukleární válku, jak víte, to je také možnost.

Není tu žádný náznak, že je ochoten učinit kroky, které americké obyvatelstvo žádá. Drtivá většina americké společnosti je mnoho let pro to, stejně jako Hnutí nezúčastněných (Non-Aligned Movement), aby Irán měl práva garantovaná signatářům Smlouvy o nešíření jaderných zbraní, to znamená právo vyrábět jadernou energii.

Neměl by mít právo vyvíjet jaderné zbraně a ještě zajímavější je to, že asi 75-80% lidí volá po zřízení zóny bez jaderných zbraní v regionu, která by zahrnovala Irán, Izrael a jakékoli jednotky USA zde umístěné…To by pravděpodobně eliminovalo jeden z hlavních příčin konfliktu. Není tu žádná indicie, že by Obamova administrativa o něčem takovém přemýšlela. …    (www.zvedavec.org)

Irák: šokující lidské utrpení, John Tirman

Teď, když je Bush pryč, můžeme se snad čestně postavit škodám, které jsme spáchali, i zodpovědnosti, kterou musíme přijmout.… Máme lepší přehled o lidských ztrátách téhle války. Například podle odhadů OSN zůstalo bez domova asi 4,5 milionu Iráčanů – z toho více než polovina jsou uprchlíci – čili každý šestý Iráčan. Jen pět procent z nich se rozhodlo během minulého roku… vrátit do svých domovů.

Dostupnost zdravotní péče, pitná voda, fungující školy, zaměstnání atd. zůstávají nedosažitelné. Podle UNICEF řada provincií hlásí, že pitná voda se dostane do méně než 40 procent domácností. Přes 40 procent dětí v Basře a před 70 procent v Bagdádu nemůže chodit do školy… V současnosti tedy k šestému výročí této války dospějeme k počtu 800 000 až 1,3 milionu „nadbytečných úmrtí.“

Toto strašlivé číslo dává smysl v souvislosti s prohlášením iráckých činitelů, že v zemi existuje 1-2 miliony válečných vdov a 5 milionů sirotků…

To lze těžko s použitím jakýchkoli soudných měřítek označit za vítězství. Hovoří se o tom, čím vším jsme povinováni Iráčanům, a mělo by nás to varovat před brutálními válkami, k nimž máme sklon. Teď, když Bush je pryč, můžeme se snad čestně postavit ke škodám, které jsme napáchali, i zodpovědnosti, kterou musíme přijmout. ( Článek vyšel na serveru alternet.org., 2. února 09. Překlad Eva Cironisová, www.zvedavec.cz )

Bývalý americký ministr spravedlnosti: Izraelská válka proti Gaze byla genocidou

USA: Bejrut – Bývalý americký ministr spravedlnosti Ramsey Clark obvinil Izrael, že vedl proti pásmu Gazy vyhlazovací válku a zabíjel bez jakéhokoli rozlišování ženy, dětí i staré lidi.

V rozhovoru pro libanonský týdeník Al-Kifá al-Arabí vyzval ke zdokumentování izraelských válečných zločinů a k postavení izraelských válečných zločinců před mezinárodní soud. Dodal, že také Spojené státy by měly stanout před soudem za válečné zločiny spáchané ve Vietnamu, na Kubě, v Nikaragui, Iráku, Palestině a Libanonu a za zločiny proti lidskosti.

Dohodu podepsanou mezi bývalou ministryní zahraničí Condoleezzou Riceovou a izraelskou ministryní zahraničí Cípí Livniovou o boji proti pašování zbraní do Gazy označil za „nelegální“ a dodal, že právě Izrael by měl být tím, komu bude zakázáno získávat zbraně.  (www.zvedavec.cz )

Nezapomeňme na utrpení Srbska!

V březnu roku 1999 začalo NATO, aniž by se opíralo o rezoluci Rady bezpečnosti OSN či normy mezinárodního práva, bombardovat Srbsko. Rakety a bomby postupně zasypávaly občanskou infrastrukturu. Tato zcela neodůvodněná agrese přinesla smrt a zranění tisícům srbských civilistů. Materiální škody se počítaly na desítky miliard dolarů.

V červnu 1999 vydala RB OSN rezoluci č. 1244, která zakotvovala, že Kosovo je součástí Srbska.

Po obsazení Kosova vojsky KFOR, které podle ujišťování NATO agresorů mělo být multietnické, došlo k zabíjení a vyhánění Srbů i dalších Nealbánců za téměř blahovolné nečinnosti „mírových jednotek“. Vyhnání více než 200 000 lidí z jejich domovů je ostudou civilizované společnosti. Pokud však připočítáme srbské vyhnance z Vojvodiny, jichž bylo také asi 200 000, tyto na svědomí má Chorvatsko, můžeme se dostat k číslu téměř půl milionů lidí, zbavených domova, majetku

Asi před rokem vyhlásilo Kosovo, za mohutné podpory, především USA, ale také V. Británie, Německa, Francie a Itálie,  a to v hrubém rozporu s uvedenou rezolucí RB OSN, „nezávislost“. Multietnícké Kosovo je nyní již jen propagační slogan, kterému nikdo nevěří. Síla, hrubá vojenská i ta finanční, opět zvítězily, doufejme, že jen na čas, nad právem a lidskostí.

Položme si otázku, proč ti, kteří za tyto zločiny nesou odpovědnost, dosud nebyli postaveni před mezinárodní trestní tribunál? Kdy budou souzeni a odsouzeni? Je ostudou, že Wesley Clark, který v době útoku proti Jugoslávii velel natovským jednotkám a tudíž nese spoluodpovědnost za tisíce mrtvých a raněných, může řečnit na sjezdu jedné z českých politických stran, místo toho, aby stál před mezinárodním trestním tribunálem. Značná část evropské veřejnosti ho považuje za válečného zločince. Chraň, Bože, prezidenta B. Obamu, před suitou všehoschopných milců B. Clintona! Ti nepředstavují změnu, jíž Spojené státy tak potřebují, ale hrubě pokleslou krvavou a ničivou politiku již v minulosti odsouzenou.

My, Češi,  však také neseme díl odpovědnosti. Naše vláda dovolila přelet NATO letadel nad našim územím při jejich „misi“ nad Srbskem. Byl to V. Havel, který na omluvu páchaných zločinů uvedl do života pojem „humanitární bombardování“. Jiní se zase „zasloužili“ o nezávislost Kosova, která je plodem nového Mnichova. Vím, že většina Čechů se za to stydí, stydí se za jednání svých mocných, ale to je ještě daleko k účinné pomoci, jíž bychom Srbsku měli poskytnout.

Mluvit s lítostí o Srbsku je také velmi málo. Vždyť více než staleté vzájemné výrazně přátelské vztahy s tímto národem nás zavazují k razantnějším krokům. Je málo známou skutečností, že T.G.Masaryk v době, kdy zahájil naši osvobozovací akci, cestoval na srbský pas. Na srbské frontě v průběhu první světové války některé naše a srbské jednotky po sobě nestřílely. Naši vojáci se Srbům houfně vzdávali. Mnozí z nich pak bojovali v řadách jejich armády. Vzpomeňme na to, že v roce 1938  asi 60 000 Srbů bylo připraveno vstoupit do československé armády a bojovat s námi proti německým nacistům. Vzpomeňme na to, že tisícům Čechům a Slovákům v roce 1968 Jugoslávci poskytli rozsáhlou pomoc.

Slyšel jsem nejeden názor, že sami Srbové jsou rozloženi, že rezignovali, že nic  nezmohou. Mám štěstí, že mohu „cestovat“ po internetu. Našel jsem na různých stránkách řadu video programů. Na jednom z nich je demonstrace v Bělehradě, obrovská, nevím, zda statisícová nebo dvousettisícová. Na podiu jsou vystupující. Nad jejich hlavami je heslo: „Kosovo je Srbsko!“ Pak mluví a zpívá Ivana Žigonová. Píseň Oj, Kosovo, Kosovo zpívají demonstranti s ní. A pak končí zvoláním : Ať žije Srbsko, ať žije Rusko! I v dalších pořadech se mluví a zpívá o Kosovu, tisíce mladých lidí zpívá tuto píseň s nadšením. O Kosovu jsou i další písně, při kterých se i tancuje. Některé písně nazpívali společně Rusové a Srbové. Působí zvlášť dojemně a silně slova textu: Nikdo nemůže vyrvat z mé duše Kosovo! Účastníci demonstrací jsou přesvědčeni, že  jim dočasně ukradenou zem opět připojí k vlasti. Jedno však vím jistě. Lidé prohrají, jen když se sami vzdají. To Srbové neudělali a věřím, že ani nikdy neudělají. O jejich současné reprezentaci nemluvím. Jak rád bych byl, kdyby někdy na srbských náměstí odezněla slova: Ať žije Srbsko, ať žije Česká republika! Zatím si to, na rozdíl od Ruska, bohužel nijak nezasloužíme.

Dr. O.Tuleškov

Indie proti nezávislosti Kosova

Indický velvyslanec v Bělehradě Ajay Svarup řekl, že Indie bude pokračovat v podpoře teritoriální integrity a suverenity Srbska nad Kosovem.

„Indie bude podporovat Srbsko v záležitosti jeho svrchovanosti na všech mezinárodních jednáních. Náš postoj je jiným zemím dobře znám a naše pozice v mezinárodních vztazích je nyní taková, že je náš názor respektován“, řekl velvyslanec Indie. … Indie podporuje a dále pokračuje v podpoře rezoluce OSN č. 1244, která Kosovo definuje jako srbské území, navzdory právní rebelii některých států vedených USA, které ji porušily.

Přes 75 procent  zemí světa  neuznalo nezávislost Kosova.

„Indická vláda se domnívá, že problém Kosova by měl být vyřešen mírovými prostředky, nalezením vzájemně přijatelného řešení prostřednictvím dialogu.“

Podle velvyslance bylo právo na sebeurčení, které někteří citovali na podporu kosovské nezávislosti „významné v době osvobození z koloniální nadvlády,“ a Kosovo není srbskou kolonii, ale komplikovanou částí území.

Indie nedávno v OSN hlasovala pro srbský návrh požádat Mezinárodní soudní dvůr (ICJ) o posouzení, zda bylo albánské prohlášení nezávislosti legální.

Americký politický analytik John Zavales řekl Hlasu Ameriky, že rozhodnutí Mezinárodního soudního dvora postaví země, které ho uznaly, do problematické a prekérní situace.

„Pokud Mezinárodní soudní dvůr rozhodne, že vyhlášení nezávislosti Kosova nebylo v souladu s mezinárodním právem, potom se země, které ho uznaly, ocitnou v prekérní situaci. Teze o jedinečnosti případu Kosova pak totiž zůstane neudržitelná“, řekl Zavales.

Podle Zavalese nebude Kosovo už nikdy hlavní zahraniční záležitostí Ameriky… Minulý týden Španělsko naléhalo, aby jednotlivé země předložily své stručné zprávy na podporu Srbska Mezinárodnímu soudnímu dvoru.

Kosovo je srbská provincie, kterou albánští násilní separatisté nelegálně vyhlásili za samostatnou v roce 2008 po etnickém vyčištění dvou třetin srbské populace, zatímco jednotky NATO, které tam jsou od roku 1999, prohlašují, že tam udržují mír. Zbylí Srbové jsou vystaveni každodenním útokům různých druhů. Některé země poskytly separatistům diplomatické uznání, prohlašujíc, že provincie je „jedinečný“ případ. (Překlad J. Messin, www.messin.estranky.cz)

Mohla Evropská unie převzít „odpovědnost“ za Kosovo?

Podle rezoluce RB OSN č. 1244 je Kosovo součástí Srbska. Proto bez souhlasu Srbska nemůže žádný subjekt mezinárodního práva převzít platně odpovědnost za Kosovo. EULEX proto nemohla právně platně převzít mandát UNMIK. EULEX, která je největší zahraniční „misí“ EU, představuje nejen  pokračující bezpráví namířené proti Republice Srbsko, nýbrž i další hrubé porušení norem mezinárodního práva. red.

Sergej Chelemendik: Soft Power – měkká síla  „made in USA“

Řadu let narážím na omílání otázky, proč my, Rusové, neumíme dosahovat svoje cíle stejnými politickými technologiemi jako Američané. Co musíme udělat, aby se to zlepšilo?

Chtěl bych se pokusit vnést trochu jasnosti do tohoto háklivého tématu. Začnu osobní zkušeností. Bylo jaro roku 1998, na Slovensku probíhala příprava na jednu z prvních „barevných“ revolucí ve střední Evropě, přestože tehdy o tom nikdo nevěděl. Spojené státy připravovaly velkou válku na Balkánu, a ani o tom nikdo nevěděl. Spojené státy potřebovaly záruky pro přelet přes vzdušný prostor Slovenska, kde byl tehdy  u moci tvrdohlavý a „proruský“ premiér Vladimír Mečiar, který měl silnou podporu obyvatelstva. Mečiár překážel, padlo rozhodnutí vystřídat ho a tak pod notoricky známým americkým sloganem  „Chceme změny“ velvyslanec USA na Slovensku vybudoval v bojové sestavě antimečiarovskou koalici.

V té době jsem byl šéfredaktorem jistého společensko-politického týdeníku, když se na mne najednou obrátil americký diplomat – druhá či třetí postava na velvyslanectví – s nečekaným návrhem.

Co kdyby jste založil nevládní organizaci? A to je co, projevil jsem zájem. Jakže, vy to nevíte? Podivil se Američan. Všichni to ví, a vy ne!

Přiznal jsem svou neznalost a vyslechl jsem asi čtvrthodinovou přednášku. Její podstata spočívala v následujícím: když založím novou nevládní organizaci, která se bude nějakým způsobem angažovat proti Mečiarovi, potom velvyslanectví USA nabídne peníze. Byl jsem udivený, ale hned jsem to neomítl. Mečiara jsem v té době otevřeně a důsledně kritizoval – ne za proruskost, ale za politický utopizmus. …Ale peníze za tvorbu tohoto druhu mi nikdy nikdo nenabízel… O dva dny později se Američan objevil se štosem papírů… nabádal, abych je vyplnil. Když si všiml, že se mi do toho moc nechce, řekl, že mi s tím pomohou jeho spolupracovníci. Stačí jen zajít na velvyslanectví. Po tom všem jsem papíry zastrčil do poslední zásuvky ve stole… Antimečiarovskou kampaň na Slovensku v roce 1998 tehdy nikdo nebral jako barevnou revoluci… Byla to politická kampaň všech sjednocených proti jednomu – populárnímu Mečiarovi. Za kampaní však stály USA s celým svým měkkým vlivem v pěsti. A tak Mečiar neměl šanci.

Podstata Soft Power

Není to měkká síla. Tím více to není měkká moc. Je to americká technologie převzetí moci v cizí zemi a její odevzdání v dané chvíli potřebným lidem. Je to technologie převratů…Soft Power se využívá na to, aby po tom, jak se ne nadlouho převezme moc, sebralo vlastnictví nadlouho a ještě lépe – navždy. Slovo „okrást“ sice nezní delikátně, zato přesně vystihuje podstatu procesu.

Po svrhnutí Mečiara v roce 1998, kterému, přestože vyhrál volby, neumožnili sestavit vládu. Spojeným státům byly v rekordním čase odevzdané všechny strategické podniky Slovenska, o které projevily zájem. Především hutnický kombinát VSŽ v Košicích…

Kromě změn ve vlastnictví se za pomoci Soft Power dosahují i jiné výsledky .- zpravidla strategického významu. Například potřebná je vojenská základna – ve Střední Asií se najednou začne bojovat za svobodu; je důležité kontrolovat tranzit ropy a plynu – za svobodu budou bojovat jednou na Kavkaze, jednou v Turecku nebo v Řecku. Bojovat budou všichni – Soft Power dokáže přilákat lidi k zápasu za americké hodnoty.

Mechanismus fungování Soft Power – postupnost kroků

Zpočátku Soft Power hledá a nachází mezi místními „elitami“ – agenty vlivu. Ne špiony, rozvědčíky, ale vykonavatele své vůle. Bez Gorbačova a Jelcina by proamerické Rusko období 1991-1999 nemohlo vzniknout. Když by místní elity byly slabé, agenti vlivu se přivážejí přímo z USA… A když náhodou v Afghánistánu nebo v Lotyšsku urychleně potřebují nového prezidenta, nebo perspektivní ukrajinský lídr potřebuje tu správnou manželku, Amerika bez problémů nachází ve svých „sýpkách“ potřebné kádry.

Další, neméně důležitý krok – pod kontrolu se dávají média. V malých zemích se jednoduše koupí a nejenže na Soft Power pracují, ale nadto přinášejí i zisk… Zpravidla se berou velmi mladí lidé… Vytváří se síť nevládních organizací a fondů. Jejich hlavní význam spočívá v přípravě kádrů pro Soft Power.

Mechanismus Soft Power – financování

Amerika jako nikdo jiný umí s velkou pompou dělat reklamu vlastní finanční štědrosti v otázkách Soft Power… Soft Power znamená vždy a všude šíleně ziskový podnik. Agenty vlivu Spojené státy většinou koupí jednoduše za sliby, nebo za drobné kapesné. Soft Power vítězí a krádež se realizuje, agentům vlivu mohou podhodit několik drobných na čaj… V měřítku Ruska či dokonce Ukrajiny toto kapesné juščenkům  a kasparovům se obyčejným lidem jako drobné nezdá… Přitom často na tyto malé výdaje si Soft Power najde nějakého „pracháče“, který přiběhne s nakradenými penězi a požádá o azyl. Když přinese dost peněz, azyl získá, ale mohou ho ještě poprosit: pomozte nám, podpořte výhonky svobody v dalekém Tibetu, anebo alespoň v Mongolsku.

Jediná věc, na které Soft Power nikdy nešetří, je vědecké rozpracování technologií převratů a jejich informační a mediální podpora.

Proč Rusko nemá Soft Power?

I proto, že Soft Power nemá nikdo na světě, kromě USA. Je to americký vynález… Protože na vytvoření Soft Power jako globálně fungujícího systému převratů, z vůle USA měnícího moc tam, kde rozhodnou americké strategie, padla desetiletí úporné intelektuální a tvořivé práce tisíců specialistů, kteří v Americe byli – je to skutečně civilizace emigrantů…

A ještě proto, že Soft Power je zhmotnělý čistě obchodní přístup, jednoduchý a přístupný i pro toho největšího hlupáka, a tedy také efektivní…

A potom to vychází jako na Ukrajině, kde Rusko se „dostalo“ až do bodu, kdy Ukrajině seriozně ohlašuje úsilí dostat se do NATO. Proč tak neúspěšně donedávna vypadal ruský vliv na Ukrajině – a tak vítězně působila americká Soft Power v dnech rozkvětu oranžového mejdanu? Příčin je hodně, ale ta nejdůležitější spočívá v tom, že ukrajinská elita se ukázala jako absolutně dezorientovaná ve vztahu k Rusku. Kdo je dnes na Ukrajině proruský politik? Správná odpověď by zněla asi takto: vždyť my všichni jsme proruští! Ale taková odpověď nezní ani náhodou. Je to vládní věrchuška, která kolísá v rozsahu 50Hz a sama se beznadějně zamotala v tom, co je pro ni, věrchušku, výhodnější – či být proruskou anebo proevpropskou. Anebo proamerickou. Nebo se orientovat na mocné Gruzínsko s jejím prezidentem-triumfátorem. Rusko je složitá civilizace – a Soft Power jednoduchý produkt pro jednoduché, který však úspěšně funguje i v těch surových ruských podmínkách.

Historické perspektivy Soft Power

Existují předpoklady domnívat se a doufat, že éra Soft Power spěje k zániku. To ještě však neznamená, že bude lepe. Může se objevit něco nového, co nemusí být nutně amerického původu. Soft Power je produkt světa peněz… A ty peníze zanedlouho nebudou.

Pokusy vytvořit vlastní Soft Power v Rusku existují a sílí. To je samo o sebe dobré. A některé výsledky jsou už v postsovětském prostoru vidět. Proto Rusko musí Soft Power zkoumat …, vybírat si něco užitečného pro sebe a pro budoucnost…

U Ruska a Rusů dominuje a bude dominovat jiná otázka: „Řekni, člověče, a ty jsi čí? Náš nebo ne náš? (www.chlemendik.sk )

Ještě to neskončilo, porcování Srbska pokračuje

Jednou z mnoha absurdit politiky Impéria na Balkáně je nápad s „integrací“, roztomilým eufemismem pro rozšiřování EU a NATO na východ a na jih. Pokud by Bruselu a Washingtonu integrace tolik ležela na srdci, proč neustále podporují dezintegraci – nejprve Jugoslávie a poté Srbsko? V roce 1992 rodící se EU zardousila Jugoslávii tím, že prohlásila, že tato země už neexistuje, a uznala několik separatistických vlád coby nezávislé státy (Chorvatsko, Bosnu a další). Poté výslovně vyloučila možnost odtržení regionů od těchto států a trvala na jejich územní integritě. S jedinou výjimkou, ovšem, Srbska, v jehož případě bylo odtržení nejen schváleno, ale i podporováno (Kosovo).

V únoru 2008 albánská prozatímní vláda v Kosovu okupovaném jednotkami NATO vyhlásila v rozporu s mezinárodním právem nezávislost. Okamžitě byla uznána Spojenými státy a jejich klientskými režimy a většinou EU. Očekávaný odpor Srbska se nekonal; masivní mediální kampaň napomohla ke znovuzvolení Borise Tadiče, věrného stoupence Impéria. V létě 2008 už měl Tadič nad Srbskem takřka absolutní kontrolu a ačkoli dál pronášel plamenné projevy o Kosovu a obraně srbských zájmů, v praxi i se svou vládou před zájmy Impéria plně kapituloval. Zdá se ale, že ani to nestačilo, aby bylo Srbsko uchráněno před dalším porcováním.

Jeden srbský spisovatel před několika lety jen napůl žertem vznesl otázku: „Jak malé by se Srbsko mělo stát, aby už nebylo považováno za příliš velké?“ Západní propaganda poslední dvě desetiletí omílá „Velké Srbsko“ coby tajný cíl spiknutí kolem Slobodana Miloševiče. I celý Miloševičův případ u inkvizice v Haagu byl postaven na tomto mýtu. Nepřekvapí, že ho Miloševič v soudním sále rozmetal na kusy a jen jeho nevysvětlená smrt ještě před koncem procesu uchránila inkvizitory před ještě větší ostudou. Mýtus o „Velkém Srbsku“ tak přežil a s ním i posedlost vyřešit „srbskou otázku“ zmenšováním Srbska do hranic roku 1878.

V dubnu 2007 německý velvyslanec v Bělehradě Andrea Zobel zkoušel nezávislost Kosova zdůvodnit tím, že pokud by tato otázka zůstala nedořešena, mohlo by Srbsko dojít až k separatismu ve Vojvodině. Kosovo, tvrdil Zogel, se stalo součástí Srbska teprve v roce 1912, a Vojvodina až v roce 1918. Pokud by Srbsko bylo destabilizováno, „Maďarsko by mohlo vznést nároky na Vojvodinu. To není hrozba, jen analýza,“ dodal. Zobela nevypověděli, Bělehrad se omezil jen na zaslání protestní nóty do Berlína…

Poslední události, ale navozují otázku, do jaké míry byla Zobelova slova jen chybou v úsudku, nebo zda náhodou nebyla záměrným naznačením věcí příštích. Zobel se mýlil ve dvou důležitých detailech. Za prvé, otázka Vojvodiny vyvstala dokonce i v době, kdy je vláda v Bělehradě stabilní a poddajná, jak správný klientský režim má být. A za druhé to nebylo Maďarsko, kdo tuto otázku vznesl, ale místní srbofobní separatisté, mimochodem prezidentovy vlastní strany.

Zdá se kruté, aby stát, kterému bylo jeho „partnery“ (EU) a „přáteli“ (USA) brutálně ukradeno území, podporoval separatismus. Přesto právě tohle vláda prezidenta Tadiče udělala, když navrhla Status pro severní provincii Vojvodina. Nynější srbská ústava přijatá koncem roku 2006 mluví o rámcích místní i regionální autonomie poněkud neurčitě. Nikde ale neumožňuje vznik pseudostátu uvnitř srbských hranic, ale přesto právě toto Tidičův Status  vytvoří.

Vojvodina i Kosovo jsou oboje odkazem komunistické posedlosti „velkosrbským buržoazním imperialismem“ a jejich přesvědčení, že Jugoslávii lze řídit pouze za předpokladu, že Srbsko bude slabé a rozparcelované.

Vojvodina měla ale už od svých počátků silně srbský charakter…1848 Srbové ve Vojvodině vyhlásili své vévodství – Srpska Vojvodina… V roce 1860 bylo ale vévodství zrušeno a předáno Maďarsku, což bylo součástí procesu vedoucího ke vzniku Rakousko-Uherska. V roce 1918 se většina vévodství připojila k srbskému království a hranice s Maďarskem byla vytýčena v roce 1920 v rámci Trianonské smlouvy…Okupanti spáchali proti tamním Srbům a Židům  nesčetná zvěrstva a po komunistickém vítězství v roce 1945 byli tamní Němci odsunuti, Vojvodina získala statut autonomní provincie, a v rámci ústavy z r. 1974, stejně jako Kosovo, i de facto státnost.

Rostoucí nespokojenost s touto ochromující dohodou vynesla k moci vzpurného komunistu Slobodana Miloševiče. V roce 1988 byly lidovými bouřemi ve Vojvodině a v Kosovu odstraněny od moci separatistické režimy a nová srbská ústava v roce 1990 obnovila srbskou nadvládu nad oběma provinciemi. Na Západě to bylo popisováno jako „srbský imperialismus“. Miloševič byl v r. 2000 svržen při převratu, který se vydával za lidovou revoltu, ale byl organizován a řízen CIA a lidmi z National Endowment for Democracy (NED, mimo jiné financuje i Člověka v tísni-pozn. red.). Mezi dvacítkou stran poslepovaných do „Srbské demokratické opozice“ (DOS) bylo i několik, které požadovaly „větší autonomii“ pro Vojvodinu. Maďarské strany ale v tomto autobusu nezávislosti obsadily místo až úplně vzadu. Za volant totiž usedl Nenad Čanak, politik se srbskými kořeny, byť je nejspíš jen otázkou času, kdy se označí za „Vojvodce“ nebo tak něco. Umí dokonale bouřit davy, přičemž se staví do role neohroženého oponenta „fašismu“ a dští oheň na Bělehrad a na Srby, protože „jsou to oni, kdo nám berou peníze“. Čanak tak cynicky šíří zvěsti o etnickém násilí ve Vojvodině a pomáhá zastáncům nezávislého Kosova ve Washingtonu  nafukovat je do neuvěřitelných rozměrů.

Čanakova  strana už také nechala vytisknout „vojvodinské pasy“ a před Vánocemi vytiskla   kalendáře s mapou „Republiky Vojvodina“… Čanak usiluje rovnou o „Nezávislý stát Vajdasag“.

Čaněk a jeho pidistrana mohou sice představovat jen krajní extrém, ale spolu s dalšími stranami, nevládními organizacemi, „nezávislými sdruženími“ profesionálních obránců lidských práv dostává nepřiměřeně rozsáhlé a vstřícné mediální krytí (většina médií v Srbsku je provládní a takřka všechna jsou v rukou zahraničních majitelů)…

Významný srbský politolog Slobodan Antonic vydal v polovině prosince rozsáhlou investigativní zprávu, v níž varoval, že autonomisté vytvářejí „vojvodskou identitu“ nikoli ve smyslu „regionální sounáležitosti, ale jako identitu nesrbskou, nebo dokonce kvazinárodní identitu antisrbskou“. Je to stejná metoda, podotýká, jaká pomohla separovat „černohorský“ národ. Antonic v této souvislosti poukázal na to, že činnost těch nejradikálnějších autonomistů platí američtí daňoví poplatníci prostřednictvím NED…

Copak Obamova vláda nemá nic lepšího na práci než vyrábět pískoviště pro Čanaka a říkat tomu stát? Odpověď zjistíme už velmi brzy. (Nebojsa Malic, antiwar.com) www.messin.estranky.cz

Sergej Chelemendik: Strategické poznámky o budoucích válkách v Evropě

Možné a tím více budoucí války v Evropě jsou pochmurným a nepopulárním tématem. Pro „starou“ Evropu absolutně politicky nekorektním…

Pro „novou“ Evropu je toto téma celkově nepřípustným. Slovo válka vzbuzuje přitom panickou hrůzu – přestože balkánské války proběhly teprve nedávno. Přešly bez povšimnutí, přesněji, před mladoevropany je skryla místní média.

V zemích „nové“ Evropy skrytě žije historický oprávněný strach, zda z nich opět neudělají drobné mince „velké politiky“… Nebo, co by bylo zcela zlé, hlavní bojové pole nové velké evropské války. Současní mladoevropané dějiny prakticky neznají – důkladně se o postarali západní učitelé demokracie. Dnešní mladý Polák nebo Čech může velmi povýšeně opakovat, že Hitlera porazili Američané, zatímco suroví Rusové v té době někde v lesích stříleli Poláky, Ukrajince mořili hladem.Tento mladík za to nemůže, tak ho to naučili…

Spojené státy budou řešit svoji krizi pro ně tradičním způsobem – sérií válek, které se budou snažit řídit… Války v Evropě jsou pro Spojené státy tou nejschůdnější možností jak změnit poměr sil ve svůj prospěch. Války v Evropě jsou strategickým cílem politiky USA v nejbližší budoucnosti.

Balkánský model regionálních etnických konfliktů (REK)

Balkánské války Spojené státy americké uskutečnily v Evropě prakticky samostatně se symbolickou účastí spojenců NATO. Tyto války byly úspěšnou realizací strategie USA a je třeba je považovat  za připravený a detailně vypracovaný model budoucích REK v Evropě…

Balkánský model REK bere za základ etnický konflikt a týká se regionů, kde kompaktně žijí etnické menšiny… V balkánských válkách Amerika využila Albánce proti Srbům a jiným balkánským Slovanům. Albánci byli vybrání za agenta vlivu USA. Stali se vyvoleným národem, dostali podporu, zdroje. V důsledku toho do USA připlavala velká vlna evropských peněz a „bankrot“ Ameriky se odložil na několik let. Vzorec balkánského modelu REK vypadá takto. Vybírá se agent vlivu – ne nějaký narcistický družstevník Gorbačov, ale celý národ jako agent. Potom tento „vyvolený národ-agent“ rozdmýchá REK pomocí etnické menšiny svých krajanů, kompaktně žijících v sousedství, ale na území jiného státu.

Albánští Albánci povzbuzeni podporou USA, zakládají UCK a tlačí kosovské, makedonské a jiné Albánce do války se Srby. Do války s Albánci a potencionálně s Albánií se zamíchává Jugoslávie., která je označená za agresora a jako agresora ji začíná bombardovat americké letectvo. A bombarduje až do vítězného konce, poněvadž na obranu Jugoslávie nikdo nevystoupil.

Balkánský model se Spojené státy v čisté podobě pokusily zopakovat v Jižní Osetii – a byly nepříjemně zaskočeny rozhodnou reakcí Ruska a ještě rozhodnějším útěkem gruzínské armády, kterou více než tři roky USA připravovaly na hrdinské činy. Balkánský model je geopolitická technologie USA, vytvořená speciálně na rozdmýchávání válek v Evropě. (www.chlemendik.sk, autor je poslancem Slovenské národní rady)

Česká národní politika

Michal Černík: Ubohé postavení domácí literatury, zachraňme českou knihu

„Dne 7. února 2009 se konala konference členů Unie českých spisovatelů k tématu: Dvacet let poté – zisky a ztráty literatury. Po rozsáhlé diskusi spisovatelé vydali prohlášení následujícího znění:

Členové unie českých spisovatelů se v průběhu let na svých konferencích několikrát kriticky vyjadřovali ke stavu české kultury, k postavení spisovatelů a hodnotné domácí literatury. Oproti mnohým oficiálním zastáncům tržních vztahů si nemyslíme, že naše literatura prožívá rozkvět, je to jen klam a vytváření iluze ve vědomí veřejnosti. O osudu naší literatury rozhodují knižní podnikatelé, jejichž jediným kritériem pro vydání a prodej knih je zisk. Stále více se potvrzuje, že tržní vztahy jsou pro národní literaturu zhoubné.

Až dosud chabě fungující grantová politika je z úsporných důvodů tak výrazně omezována, že se již nedá mluvit o podpoře české literatury.  Navíc udělování grantů stále ovlivňují i mimoliterární hlediska, takže díla mnohých autorů jsou z grantové politiky předem eliminována bez ohledu na kvalitu. Rok od roku je situace svízelnější pro velkou většinu českých spisovatelů, kteří pro své dobré rukopisy nenacházejí nakladatele. Pokud vůbec spisovatel najde nakladatele, obdrží honorář v takové výši, že přímo degraduje spisovatelovu práci, mnozí nakladatelé neplatí honorář vůbec nebo dokonce požadují, aby si spisovatel sehnal sponzora či si vydání knihy zaplatil. Spisovatel se tak dostal do nedůstojné role ochotníka a prosebníka.

Žádná malá či středně velká demokratická země  si nenechala zlikvidovat národní literaturu tržními vztahy, její rozvoj různými způsoby stimuluje stát. Nejde jen o národní literaturu, postupná likvidace zasahuje celou neziskovou profesionální a zájmovou oblast kultury.

Devastace estetických hodnot, ubohé postavení naší kultury a s ní i literatury jsou pouze odrazem morálního stavu naší společnosti. Za téměř dvacet let od převratu v naší společnosti nebylo nastoleno to, co bychom mohli nazvat kulturní politikou, tedy důstojnou koncepcí, která by legislativně a ekonomicky podporovala vznik a šíření nových literárních děl a garantovala promyšlené vydávání literatury klasické.

Obdobný názor na tristní stav české literatury a postavení spisovatelů má i většina členů dalších spisovatelských sdružení. Dávno nastal čas odložit světonázorové odlišnosti a společně hájit naše profesní zájmy. …

Unie českých spisovatelů považuje národní literaturu za pilíř národní kultury, bez ní národ přestává být národem….“. (Britské listy, 8.2.2009)

Stanovisko Sdružení historiků České republiky: Historikové proti znásilňování dějin

je název materiálů, které jsme v r. 2002 vydali, s následným poděkováním organizací historiků, v rozsahu 20 stran. Pláč historiků nad stavem naší historiografie, předcházel dokonce o několik let nářku našich spisovatelů. Připomeňme si několika větami jejich stanovisko: „Střední Evropa propadla živelnému historismu – novináři, publicisté, politici a další ochotníci se opět jednou zmocnili dějin jako útočné zbraně. Začali je účelově přehodnocovat a nacházet v nich argumenty k podpoře svých momentálních programů a zájmů. Přičiněním těchto amatérských vykladačů minulosti si mají středoevropské národy uvědomit, že cesta k civilizovanému soužití národů nevede od nynějšího – zajisté nedokonalého  - stavu věcí postupem do budoucnosti, nýbrž oklikou přes minulost. V zájmu ovládnutí současnosti a budoucnosti prostřednictvím dějin dochází ovšem k takovému výkladu minulosti, který nemá nic společného s jejím vědeckým poznáním a kritickou interpretací. Účelovým výběrem jednotlivin, používáním polopravd i prokazatelných lží je obraz dějin deformován do té míry, že se v něm veřejnost jen stěží dokáže orientovat…“

Zneužívání historie, její falešný výklad však dodnes pokračuje. Jen těžko můžeme hledat „historickou pravdu“ ve značné části našich médií. Snažme se proto i sami o její hledání a nalézání. –red.

Vášnivý protest Štěpána Kotrby: ČSSD si pozvala na sjezd „přítele z USA“, válečného zločince

„… Generál Wesley Clark prohlašoval, že NATO útočí na vojenské cíle. Byly ale bombardovány i civilní objekty jako elektrárny a trafostanice, automobilka Zastava v Kragujevaci, továrna na elektrospotřebiče Sloboda v Čačaku, rafinerie v Novem Sadu, továrna na umělá hnojiva v Pančavu a mnoho dalších závodů. Bylo provedeno několik útoků na města i vesnice, kde se nenacházeli ani příslušníci jugoslávské armády, ani tam nebyla žádná vojenská výroba… Předpokládaná výše škod na jugoslávské ekonomice se pohybuje kolem částky 30 miliard dolarů. Celkové číslo obětí bombardování nebylo oficiálně oznámeno, nicméně jugoslávská strana uvádí odhady 1200-2500 mrtvých a kolem 5000 raněných…

9.-11. dubna 1999 … měla ČSSD v Praze také sjezd. XXIX. Tehdy delegáti shromážděni ve Veletržním paláci ostře odmítli politiku své vlastní, sociálně demokratické vlády Miloše Zemana. Tehdy čelil ministr zahraničních věcí Jan Kavan rozhořčeným, vášnivým reakcím od mikrofonů sjezdu. Tehdy mu připomínali delegáti srbskou krev na rukou a v přímém internetovém přenosu sjezdového jednání do celého světa, ze kterého citovaly i zahraniční agentury, vyjadřovali stud za nedobrovolné spojenectví s americkými vrahy… Tehdy Kavan musel během dvou hodin… přehodnotit vládní zahraniční politiku a změnu ohlásit ještě ze sjezdové tribuny. Tehdy delegáti odmítli americkou válku na Balkáne, válku Madeleine Albrightové… Tehdy se delegáti chovali jako opravdoví sociální demokraté. Jako levicová strana.

Teď se delegáti chovali jako ovce. Co se stalo za deset let s českou sociální demokracií?...

Ptal jsem se Srba Jaroslava Foldyny, co říká drzosti amerického generála, který mluvil o solidaritě zemí NATO při naplňování její afghánské mise. Co říká té drzosti, které delegáti zatleskali. Foldyna …teď bezmocně sledoval pódium a nuceně zavtipkoval, že po Clarkovi hodí botu. Když Clark domluvil, ptal jsem se ho, kde má botu.  V ruce žádnou neměl. Bylo mu do pláče. „Myslím, že za agresi vůči Jugoslávii by se měl zodpovídat v Haagu, než na sjezdu ČSSD.“ Botu nakonec po Clarkovi nehodil nikdo. Taková je česká holubičí povaha…

´Nepřijíždím se vměšovat do vnitřních věcí jiné země,´řekl Clark novinářům. Když ale seděl v sále, mluvil jinak. Luboši Zaorálkovi řekl potichu, že je jedno, co Češi nyní říkají na americký radar. ´Stejně tady bude.´ Řekl to tak, že to mikrofony nezachytily, jen okolo sedící lidé.“

Mlčící sociální demokraté by si měli co nejdříve ujasnit, s kým se přátelit a s kým ne. Ty volby jsou evropské, nikoliv americké. A Češi mají nejen dobrý čich, ale i dobrou paměť. I Když delegáti sjezdu nejspíš ne. (Britské listy,15.2. 09)

Pokračující agrese v Afghánistánu

I v tomto roce se čeští žoldáci účastní bojových akcí v Afghánistánu. Tuto ostudnou akci umožnily i hlasy několika sociálně demokratických poslanců v parlamentu. Paní Parkanová, ministryně obrany, a její KDU-ČSL již mají z ostudy kabát. Zapomněli snad na slova Jana Pavla II. „již žádnou válku“? Jistě ne! Zapomněli na Boží přikázání? Jistě ne! Všechno, kromě podpory akcí, v nichž umírají lidé, je jim zřejmě lhostejné. Jejich výmluvy jsou odsouzeníhodné. Nedbají názoru lidu!

Novum však je příchylnost několika poslanců zvolených za ČSSD ke krvavému dobrodružství v Afghánistánu.

Když Sověti bojovali  v Afghánistánu, byli jsme ve Varšavské smlouvě. Přesto nás, ani jiné spojenecké státy, nenutili, abychom poslali československé vojenské jednotky na afghánské bojiště. V současnosti americké tlaky na nás, abychom zvýšili svou účast v bojích, jsou zřejmé. Měli bychom odmítnout nejen tyto snahy, ale současně i odsoudit celou válku v Afghánistánu, kde umírá stále více civilistů. Jaká lidská práva mají tito mrtví? Afghánistán potřebuje mír, rozvoj, nikoliv válku!

Při volbách někteří voliči jistě nezapomenou na přátelskou návštěvu amerického generála W. Clarka na únorovém sociálnědemokratickém sjezdu, ani na hlasy sociálních demokratů pro pokračování naší účasti v bojích v Afghánistánu! –red.

Značná část bývalé šlechty   požaduje navrácení  majetku nebo náhrady škod v řádu mnoha set miliard korun

Prof. JUDr. Václav Pavlíček, DrSc.: Konfiskace měly oporu v mezinárodním právu: „… O zákonu samotném se s oblibou uvádí, že tzv. lex Schwarzenberg byl protiprávní, z toho důvodu, že se jednalo o jednorázový akt komunistické zvůle, který měl tento majetek zabavit proto, že se jednalo o velký majetek. To není pravda…

Zákon 143/1947, který se nazývá O převodu vlastnictví majetku hlubocké větve Schwarzenbergů na zemi českou, neiniciovala vláda, ale skupina vesměs sociálně demokratických poslanců v čele s Blažejem Vilímem, představitelem pravicového křídla soc. dem., který v témže roce organizoval brněnský sjezd, kde bylo svrženo Fierlingerovo  levicové vedení. Byl přijat den před zákonem o revizi první pozemkové reformy, který se vztahoval na velký pozemkový majetek obecně…

Návrh byl podepsán řadou poslanců a jak prohlásila jedna z jeho předních podporovatelek, Milada Horáková, byl to názor všech politických stran jižních Čech.

V zákoně se uvádělo, že se převodem majetku rozumí nemovitý majetek zemědělský, lesní, viniční, průmyslový, obchodní a živnostensky zapsaný knihovně na Josefa Adolfa knížete ze Schwarzenbergů,  Jana ze Schwarzenbergů a dr. Adolfa Schwarzenberga počítaje v to všechny budovy a zámky s jejich zařízením, se všemi právy a závazky, dále živý i mrtvý inventář se zásobami a veškerý provozní kapitál… Důvodová zpráva říká, že veškerý tento majetek podléhal záborovému zákonu z 1918 a pouze některé jeho části byly z těchto demokratických opatření v roce 1918 vyňaty… Smyslem zákona bylo tento majetek vyjmout z parcelace a zachovat jako ekonomický celek v zájmu posílení zemské samosprávy…

Dr. Horáková vystoupila jako první v diskusi a zdůrazňovala, jak bude možno využít schwarzenberský majetek, zejména zámky a další budovy, k péči o děti a staré lidi, tedy k sociální péči.

Šířené nepravdy jsou součástí kampaní, které směřují ke zpochybnění tehdejších opatření. Je zvláštní, že před každým rozhodnutím soudů kolem majetku zkonfiskovaného na základě dekretů prezidenta republiky nebo vyvlastněného z jiných důvodů, se objeví v některých médiích kampaň, která takové nároky podporuje…

Takovou kampaní byl například pokus o restauraci poměrů, které se týkají potomků bývalého následníka trůnu. Tehdy zákon č. 345 z r. 1921 byl připraven na základě mírových smluv versailleského systému, kdy bylo rozhodnuto, že veškerý majetek, který patří bývalým příslušníkům vládnoucích rodin v Německu a v Rakousko-Uhersku, má připadnout následnickým státům.

Zákon pouze interpretoval ustanovení mírové smlouvy, které převod majetku na čs. stát realizovalo…

Podobnou manipulací s veřejným míněním jsou stále častější pořady ve veřejnoprávní televizi, které se jednostranně a nevyváženě zaměřují na obhajobu habsburské monarchie a aristokracie a směřují tak proti republikánskému zřízení,  jež je v ČR podstatným znakem demokratického právního státu chráněným ústavou.

O Vánocích jsem sledoval v ČT diskusi o osmičkových výročích, kde vystupovali z pamětníků roku 1938 výlučně představitelé šlechty a vše vyústilo v názory, že v roce 1938 byla vlastně veškerá šlechta vlastenecká a podporovala územní integritu ČSR a jen pro některé z nich bylo obtížné s ohledem na umístění majetku to projevovat…

V roce 2000 byly publikovány dokumenty týkající se Mnichova. Jmenují se Mnichov v řeči archivních dokumentů, kde se cituje zpráva generála Zahálky, čs. delegáta při jednání o stanovení hranic 2. republiky, který hlásil vládě, že i po vymezení demarkační čáry je tato linie překračována a jsou obsazována další česká území, často z podnětu  velkostatkářů a bývalé šlechty, aby celá jejich panství připadla Německu.

Uváděl, že taková činnost byla zjištěna v případech Lichtenštejnů, Kinských, Thurn-Taxise, Rohana, Schönborna, Buquoye, Baraty a dalších. Mnozí příslušníci šlechty byli členy Henleinovy strany, sloužili v oddílech SS nebo v hitlerovském wehrmachtu či ve válce kolaborovali s nacistickým režimem.

To je jeden z příkladů, kdy je třeba čelit novému přepisování historie, které se ve veřejnosti projevuje. Sotva lze takové činy považovat za vlastenecké, jak se v diskusi tvrdilo. Bylo to jednání vlastizrádné a za taková jednání proti suverénovi ze strany aristokratů i v době monarchie zpravidla následovala konfiskace majetku. V republice je suverénem lid. Mnozí aristokraté však v té době za svého suveréna považovali německou Říši v čele s Hitlerem…

Chtěl bych připomenout, že část příslušníků historické české šlechty předložila v září  1939 protektorátnímu prezidentovi Emilu Háchovi Prohlášení, v němž se přihlásili k „národu německému, který je u vědomí jejich německého smýšlení velmi ochotně za své syny uznává a v jejich českém původu žádné překážky nevidí..“…

Neurath nacistickou politiku chtěl uskutečňovat za pomoci aristokracie. Proto chránil majetek šlechty a jejich jednání ovlivňoval i osobními kontakty. U některých z nich je nápadná i časová souvislost mezi setkáním a jejich žádostí o německou státní příslušnost.

Walderode například týž den, kdy navštívil von Neuratha, podepsal dotazník, kterým se hlásil ke své německé příslušnosti. Poté, co Neurath ztratil svůj vliv, byli postiženi i někteří příslušníci šlechty, zejména majetkově…

Z návštěvní knihy u Neuratha však vyplývá, že osobní kontakty s Neurathem měli příslušníci rodiny Colloredo Mannsfeldů i Walderodeho. Walderode i jeho otec s manželkou ho několikrát navštívili brzy poté, co se ujal funkce protektora. V návštěvní knize jsou vždy vlastnoruční podpisy těch, kteří přicházeli, i údaje o bydlišti. Defiluje tam plejáda příslušníků aristokracie, kteří brzy poté, co získali zpět své tituly, neopomněli je i při návštěvě Neuratha uvádět  a například u manželek i jejich dívčí jména, aby byly zdůrazněny jejich aristokratické kořeny…

Už jsem zmínil Karla Fours Walderoda, který navštívil Neuratha poprvé 4.7.1939, u Neuratha byl i jeho otec s manželkou a návštěvy se opakovaly.  Z rodiny Colloredo Mannsfeldů  ho navštívil Rudolf C.M., ze Sychrova 5.8.1940. Hieronymus Colloredo Mannsfeld ze Zbiroha 10.9.1940, Josef Colloredo Mannsfeld z manželkou z Opočna 5.1.1941. Zapsán je i kníže Ferdinand Ausperg ze Slatiňan 27.7.1939, princ z Fürstenberka v říjnu 1939, v knize jsou zapsáni někteří příslušníci rodu Schwarzenbergů nebo  Thurn-Taxis, Thun-Hohenstein, Czerninové a další aristokraté. Příznačné je, že i své bydliště uváděli v německé podobě…

V té době rozhodoval Neurath, aby byly vysídleny celé české vesnice pro budoucí kolonizaci německými osadníky a také byly vydávány kompletní protižidovské předpisy. Připomínám to proto, že se často líčí situace tak, jako by za Neuratha tady panovala idyla a Heydrich prováděl germanizaci.

Někteří aristokraté podporovali české zájmy a český odboj, jiní jako příslušníci SS se podíleli na zločinech a někteří přitom padli zejména na východní frontě. Někteří jako nacisté se od počátku účastnili germanizační činnosti třeba jako členové Henleinovy strany, nacistické strany apod.

To byl např. kníže Kinský. A pak byli takoví, kteří chtěli mít dvě želízka v ohni a vystupovali obojetně, podle situace na frontách, a své češství a loajalitu ke státu nalezli až v roce 1945…

Je třeba diferencovat i tady, dbát na archivní dokumenty a mezinárodní úmluvy. ČSR jako stát, jehož zahraniční jednotky  i domácí odboj bojovaly proti Německu a jeho spojencům, byl součástí protinacistické koalice a tato skutečnost by neměla být po více než 60 letech zpochybňována.

Revize těchto opatření by neměly znamenat, že majetek se vrátí těm, kteří aktivně vystupovaly proti demokracii a podporovali fašismus, jak o tom hovoří tehdejší dokumenty i tisk…

Také evropská judikatura v těchto záležitostech by mohla být významným signálem, zda se ještě respektují demokratická protinacistická opatření poválečná nebo se otvírá prostor pro jejich revizi a neonacismus, jak se to ukazuje zejména v politické oblasti v některých postsovětských státech. !Výňatky z článku z 25.2.09, Právo, s. 14)

K slovensko-maďarským vztahům

O událostech na Slovensku z přelomu let 2008 a 2009 informovala, zjednodušeně řečeno, část českého tisku, na štěstí ta menší, asi následujícím způsobem: Za sílící slovenský nacionalismus, namířený proti ubohým slovenským Maďarům, může především Ján Slota. Někdy prst tisku dokonce ukazoval na nacionalistickou vládu premiéra Fica, kterému se dostávalo „těch nejlépe míněných“ doporučení, aby se např.  zbavil extrémistů ze Slovenské národní strany, a vše v dobré se obrátí. Fico se svým Směrem byl po určitou dobu i na „evropském politickém ošklivci“.

Jak dojemné byly fotografie ze setkání Pála Csákyho, předsedy Strany maďarské koalice, a Hans-Gerta Pötteringa, předsedy Evropského parlamentu, který si sice někdy  zařeční na takových vlasteneckých akcí jako je např. „Den vlasti“, pořádaný tzv. Svazem vyhnanců v čele s dr. Steinbachovou, nebo se „zapomene“ na pražském Hradě a snaží se dirigovat prezidenta ČR a vkládat mu do úst slova, která neřekl, ale když si uvědomíme, že tento muž je již 30 let „ve službách Evropy“, tak se můžeme spíše divit, že to není ještě horší. Všichni známe starou lidovou moudrost, že všeho moc škodí. Na zmíněné fotografii, která se přesto zdařila, je však naopak téměř vidět, jak se ruka k ruce vine. „Evropský rozměr politiky SMK“ je i tak zřejmý.

Při svých úvahách nesmíme zapomínat na jeden dějinný poznatek. Ve svém díle „Nelehké sousedské vztahy“ autor, ing. Pavol Martinický z Bratislavy, píše o již historické spolupráci Germánů a Maďarů proti Slovanům. Její projevy můžeme zaznamenat i dnes. Když se podíváte do materiálů landsmanšaftu, zjistíte, že opakovaně volají o odstranění příkoří, či někdy dokonce zločinů, které na Maďarech byly spáchány. Ti zlí jsou samozřejmě Slované, Rusové, Češi a samozřejmě i Slováci, také i Srbové. K nim jsou přiřazováni i oškliví Rumuni. Ano, jde o členy celé prvorepublikové Malé dohody, rozšířené o Rusy.

Hanebný nápis na poštovní schránce Svazu Slováků v Maďarsku (SSM)

Na poštovní schránce budapešťské sídla SSM se objevil hanebný nápis: „Zemřete, slovenské…(obscénní výraz!)- Pryč s Trianonem ! – Death for Slovakia!“ Úřadující  tajemnice SSM po objevení nápisu  24. ledna 2009 informovala ihned policii, podala trestní oznámení na neznámého pachatele. Případem se bude zabývat maďarská Národní vyšetřovací kancelář.

O slovensko-maďarských vztazích v r. 2008 se můžete více dozvědět v naší samostatné brožurce „K slovensko-maďarským vztahům I.“, která vychází                                                                                                                                                                                                                             souběžně s Křesťanským sociálem. –red.

Zsolt Németh nechce reciprocitu, nic světoborného v Komlóši

Ve slovenském Komlóši představili veřejnosti nové dvojjazyčné tabule názvu ulic a městských institucí, které nainstalují do podzimu 2009.

Ve slovenské základní škole po odeznění maďarské a slovenské hymny promluvil i Zsolt Németh, předseda výboru Národního shromáždění MR pro zahraniční záležitosti a zahraniční Maďary, za opoziční FIDESZ-Maďarský občanský svaz, který prohlásil: „Menšinová otázka nemůže být diplomatickou otázkou, ale jen otázkou lidského práva.“ S menšinami je nutné zacházet na bázi občanských práv, a ne na základě toho, jak s nimi zacházejí v jiných zemích.

Gregor Papuček dotvrzuje, že menšinová otázka je především základním lidským právem. Ano, pan Németh má pravdu. Jen bych se ho rád zeptal, zda na to přišel nyní, nebo včera, předevčírem nebo dokonce dříve? Proč  v Maďarsku zavádějí dvojjazyčné tabule jen ve Slovenském Komlóši a proč až od 24. prosince. Vždyť Slováci tu žijí od začátku 18. století. Proč tu dosud byly jen maďarské tabule? Na Slovensku v maďarských obcích jsou dvojjazyčné tabule již dávno! Jsou všude tam, kde žijí Maďaři.  Nadto jsou tam ulice a instituce  pojmenované po maďarských osobnostech. Zatímco ve Slovenském Komlóši jsou takové ulice: Hunyadi Mátyáš u., Hunyadi Jánoš u., Széchenyi ui., Kossuth Lajos u., atd.

Zsolt Németh si myslí, že to přispěje k posílení identity místních Slováků? Anebo to bude vzdání úcty slovenským předkům, kteří tuto osadu založili?

Tak jako v Komlóši , tak i jinde v Maďarsku to nejsou Slováci, co pojmenovávají ulice a instituce své osady dělají to místo nich maďarští úředníci. I když někde Slováci pojmenují svoji ulici slovensky, např. v Mlýncích je Slovácka ulice, nemůže to být oficiální název. Maďarští úředníci ho změní ne překladem ( Slovácka u. -Szlovák u.), jak se to dělá na Slovensku, ale dají jí úplně jiné, své jméno (Slovácka u. – Kossuth Lajos u.). Přitom Kossuth Lajos v té ulici nebyl, neměl s ní nic společného. Nadto je i vůči Slovákům nezdvořilé, když právě Kossuth  svého času vyhlásil, že slovenský národ neexistuje! Děkujeme pěkně za takové posilňování slovenské identity, za takové „vzdávání úcty našim předkům“!  Který vzor je potom shovívavější  vůči menšině, maďarský či slovenský? Kdo koho by tu měl následovat, Maďaři Slováky nebo Slováci Maďary? Nebo by se to mělo stejně dělat na obou stranách, pokud to chceme řešit skutečně spravedlivě?...

Až bude maďarská národnostní politika „dělat s úctou, až bude národnostím zabezpečovat práva zaměřená na zachování jejich svérázu, která jim patří, potom Slováci nebudou mít příčinu dožadovat se reciprocity a ani Maďaři se jí nebudou muset bát…(Gregor Papuček ) www.luno.hu

Prvý po Trianonu

V lednu 1994 se sešlo v Komárně shromáždění zástupců maďarské národnosti, které schválilo dokumenty, které Duray připravil. Ve stanovisku k ústavněprávnímu postavení Maďarů na Slovensku ani jednou nepoužil slovo menšina., ale mluvil o národním společenství Maďarů na Slovensku a o tom, že „základním právem maďarského národního společenství je politická a kulturní sebeidentifikace a sebeurčení v rámci státu“. Z dalších dokumentů vyplývá, že požadavek „sebeurčení v rámci státu“ je synonymem pro územní autonomii. …

Sám se definoval jako politik, který žije … ve dvacátých letech minulého století. Tragikomické je, že právě on má připravit politický program SMK do budoucnosti. (TASR, 11. ledna 2009, www.luno.hu )

Duray požadoval sebeurčení a kritizoval zrádce ve Straně maďarské koalice (SMK), maďarští menšinoví radikálové vzpomínali na komárenský autonomistický mítink  z roku 1994

Asi padesát lidí se v sobotu sešlo v Komárně, aby si tam připomenuli masový mítink, na kterém pře patnácti lety více než tři tisíce maďarských starostů, poslanců parlamentu a místních zastupitelstev  žádaly ústavněprávní zakotvení postavení a autonomie maďarské menšiny na Slovensku. Hlavním řečníkem byl místopředseda SMK pro strategii Miklós Duray. Komárenský mítink z roku 1994 byl podle něho prvním a dosud i posledním pokusem místních Maďarů o sebeurčení. Dosud kritizoval umírněné menšinové představitele zejména z tehdejší liberální Maďarské občanské strany, kteří odmítli cíle mítinku a dodnes působí v menšinové politice. Překážela mu ústupná politika SMK v době, kdy byla ve vládě. Například, že souhlasila, aby se maďarština mohla užívat v úředním styku jen v obcích, v kterých má menšina aspoň 20% podíl… Duray se dále zabýval výhodami sebeurčení. … Maďary obývané území Slovenska podle Duraye ovládá „zahraniční kapitál“ a situace je bezvýchodná.

Exprimátor Dunajské Stredy a okresní šéf SMK, Péter Pázmány,  označil za jedinou schůdnou cestu důvěru ve SMK,  musí bojovat kromě se slovenskými nacionalisty, i s „nepřítelem ve vlastních řadách“. Cílem je sjednocení a očištění strany… Přítomní přijali prohlášení, podle kterého se za posledních 15 let právní postavení Maďarů na Slovensku zhoršilo, jejich počet a poměr  v rámci obyvatelstva klesá, a upírají jim stále více práv. Za základ uchování národní existence označili dosažení sebeurčení, „aby mohli ve své domovině sami rozhodovat o svém osudu“. „Toto právo patří každému lidu a národu, není možné se ho zříci a mezinárodní právo ho garantuje., je však třeba ho požadovat. „

Účastníci akce odhalili na sídle kulturního svazu Csemadok pamětní desku mítinku z r. 1994. „Nepožadujeme jen kulturní a školskou samosprávu, ale skutečné sebeurčení. Nebojujme za maďarského biskupa, ale za vytvoření maďarského biskupství“, řekl ve svém projevu Attila Petheö, šéf místního Czemadoku a městský poslanec v Komárně za SMK. (Peter Morvay, Sme, 13. ledna 2009)

Slovenská národní strana (SNS) na svých internetových stránkách uvádí, že v této době preference SMK dosahují jen asi 6 % hlasů, proti dřívějším 10-11%, kdy byla vládní stranou. Preference SNS se pohybují kolem 15%, takže SNS je druhou nejsilnější politickou stranou.  

Z materiálů o slovensko-maďarských vztazích vyplývá, že Slovenská republika se stará o slovenské menšiny v jiných státech. V konfliktních situacích o problémech jednají nejen předsedové vlád, prezidenti, ministři zahraničních věcí, předsedové parlamentů aj., jak to můžeme např. sledovat v současných do určité míry napjatých vztazích mezi SR a MR. Když menšinová práva Slováků v Maďarsku jsou dotčena, ozývají se jak Slováci v Maďarsku, tak i SR. Slováci v Maďarsku zápasí o svá menšinová práva a SR je podporuje.

Zdá se vám takovéto jednání příslušných ústavních orgánů SR normální? Ano, samozřejmě! Víme, že Slováci se zajímají o své menšiny a pomáhají jim podle jejich potřeby a svých možností.

Jak je to však s českou menšinou ve Spolkové republice Německo? Abychom postavení Čechů v SRN mohli vůbec pochopit, vraťme se do roku 1992, kdy jsme s Německem uzavřeli smlouvu o dobrém sousedství a přátelské spolupráci. Čl. 18 zakotvil existenci německé menšiny tehdy ještě v ČSFR a zavázali jsme se zdržovat „jakýchkoliv pokusů o asimilaci proti jejich vůli“. Příslušnost k německé menšině pojala smlouva obzvlášť široce. Byli to českoslovenští občané, kteří měli nejen německý původ, ale i ti, kteří se hlásili k německému jazyku, kultuře nebo tradici. Příslušníkem německé menšiny se mohl tak stát téměř kdokoliv. Nadto jsme umožnili SRN podporovat německou menšinu a její organizace u nás.

Takže německá menšina v ČR má menšinová práva, dostává dokonce ročně miliony korun z české státní kasy. Je o ni dobře postaráno.

Smlouva však nezakotvila existenci české a slovenské menšiny ve SRN. Češi, kteří tehdy žili a dodnes žijí v Německu, se netěší menšinovým právům.

Jak se daří našim krajanům v Německu? Ministerstvo zahraničních věcí ČR uvádí ve stati „Krajané v SRN“ : „Česká krajanská obec v SRN nemá standardní charakter krajanských komunit, jak je známe např. z USA nebo Chorvatska. Je to dáno mj. tím, že z pohledu ČR není SRN klasickou vystěhovaleckou zemí (ač přijala z evropských zemí za léta 1948-1989 nejvíce čs. emigrace – cca 50.000 osob), protože zde není živá krajanská tradice, na kterou by bylo možno navazovat či ji pěstovat jako určitou protiváhu k majoritnímu etniku  (stopy rozsáhlého krajanského hnutí z dob před 1. a 2. světovou válkou již dávno zanikly). Většina čs. a české emigrace se velice rychle a velice úspěšně integrovala a asimilovala a nemá tudíž potřebu sdružování do krajanských spolků. Malé spolky lokálního dosahu jsou pouze v místech větší koncentrace Čechů ve velkých městských aglomeracích (Berlín, Frankfurt, Mnichov, Kolín, Hamburk).

Největší koncentrace Čechů na území SRN byla a je v Bavorsku (Mnichov a okolí), podle odhadu GK až 30 000 osob, snad díky kulturnímu zázemí, pracovním příležitostem a stejné či podobné mentalitě (?). Svoji roli hraje i geografická blízkost ČR a možnost příjmu TV a rozhlasového signálu. Tato oblast vykazuje také největší četnost aktivních spolků (SVU Mnichov, Sokol Mnichov, Velehrad, Čs. klub pro audiovizi).

Kromě těchto „klasických“ spolků, kde se angažují krajané středního a vyššího věku, existují i německé polovládní a nevládní organizace, v nichž jsou zapojeni Češi žijící v SRN do podpory zejména ekonomické spolupráce… Politická spolupráce ve prospěch smíření a spolupráce obou zemí je mottem občanského sdružení  Kruhu přátel česko-německého porozumění, které má dvě partnerské organizace (v ČR a SRN) a na území SRN sdružuje ty bývalé vyhnance z území ČR (citováno doslovně podle materiálu MZV ČR), kteří usilují o vzájemné harmonické vztahy bez zátěže minulosti.“

Několik vět k uvedenému materiálu:  Když jsme nebyli schopni zajistit české a slovenské menšině v SRN menšinová práva již v r. 1992, měli jsme se o uznání české menšiny snažit alespoň později a dosáhnout tohoto cíle. V Bavorsku žije našich lidí údajně kolem 30.000. Proč nemají menšinová práva? Co pro to naše ústavní orgány dělají? Jak pohodlné a podle našeho názoru naprosto scestné, je konstatování: „Většina čs. a české emigrace se velice rychle a velice úspěšně integrovala a asimilovala…“.

MZV ČR, které  zřejmě zmíněnou integraci a asimilaci Čechů v Německu považuje za úspěch, má problémy i s terminologií Postupimské smlouvy. Ta nezná pojem „vyhnanec“, ale naše ministerstvo tento termín používá.   

 Německá menšina v ČR čítá v současnosti něco přes 30 000 osob. ČR této menšině zaručuje veškerá menšinová práva, dotuje ji. Značné množství finančních prostředků německá menšina dostává přímo z Německa, odkud přicházejí i různí redakční a kulturní asistenti, kteří pro ni zdarma pracují.

Zřejmě Německu za to stojí starat se o tuto menšinu a dokonce i o to, aby ani jediný příslušník z ní nebyl asimilován proti své vůli.

Slovenská republika za Slováky v Maďarsku diplomaticky bojuje, posílá jim finanční pomoc, všestranně usiluje o zachování jejich slovenskosti, i když jejich počet v současnosti již asi nedosahuje 30 000.

Zná naše diplomacie princip reciprocity? Pokud ano, proč nedala Němcům v ČR tolik práv, kolik Němci dávají Čechům ve SRN? Proč Slováci v případě slovenské menšiny v Maďarsku o reciprocitě mluví a o ni usilují?

Položme si otázku, kdo se v uvedených případech lépe stará o své menšiny? Němci, Slováci nebo my?

Z internetových materiálů o našich krajanech, Mnichov

K českému původu se ve světě v současnosti hlásí asi 2 miliony lidí. Někteří z nich neumí již česky, ale stále cítí sounáležitost s našim národem.

R. 1875 Češi žijící v Mnichově založili spolek „Slovan“, který později se stal základem sokolské jednoty. TV Sokol Mnichov vydává časopis Sokolík.

V červnu 2008 byla v Mnichově otevřena výstava o historii české menšiny v Německu. Byla instalována v „Kulturforum Sudetendeutsches Haus“.

Rozhovor s Ludmilou Budarovou o projektu Witaj

L. Budarová je předsedkyní Srbského školského spolku a vědeckou spolupracovnící Srbského ústavu v Budyšíně.

Vzdělávací projekt oslavil 10 let. Můžete ho krátce představit?

Modelový projekt Witaj vytvořil srbský školský spolek a v březnu 1998 ho zavedl v dolnosrbské vesnici Žylowě (která dnes patří k Chotěbuzi) ve školce Mata Riza. Začínali jsme s 12 dětmi a dnes jich máme celkově zhruba 500 v osmi školkách, které sami spravujeme. Záměrem tohoto projektu je zprostředkovat srbštinu dětem již v raném dětství, tedy pokud možno již v jeslích. Používáme metodu úplné imerze (vnoření). Děti jsou celou dobu ve školce obklopeny srbštinou, protože vychovatelky s nimi mluví pouze srbsky a v některých našich školkách i školník a uklízečka. Tyto děti jsou schopné se při vstupu do školy v šesti letech paralelně učit a psát srbsky a německy. Witaj znamená, že vítáme do našich školek srbské i německé děti.  Momentálně máme 155 srbských dětí. 112 dětí ze smíšených rodin a 233 německých dětí, které se u nás učí srbsky. Dalších zhruba 400 dětí ve školkách spravovaných jinými institucemi se učí hlavně pomocí parciální imerze (částečné vnoření) v různí kvalitě srbsky rozumět a částečně i mluvit.

Kde jste našli pro tento projekt inspiraci?

Již od založení Srbského školského spolku v roce 1991 jsme se zabývali ranou dvojjazyčností, jelikož se ukázalo, že asimilace srbštiny po politickém převratu 1989/1990 rychle pokračuje. První inspiraci jsme získali na naší mezinárodní odborné konferenci v roce 1992 v Budyšíně. Zároveň jsme navštívili různé národnostní menšiny v Evropě. Po návštěvě Bretonců u nás a naší u nich ve Francii jsme byli plně přesvědčeni, že metoda úplné imerze je optimální pro udržení, ale také pro revitalizaci srbštiny. A dnes to dokazují jazykové dovednosti našich dětí.

Kdo financuje tento projekt?

Peníze pro školky dostáváme od vlád Saska, Braniborska, od obecních úřadů, rodičů, sponzorů a menší podíl od Nadace lužickosrbského národa. Náš spolek pracuje bez nároku na mzdu, takže my sami jako členové předsednictva spolku nedostáváme za práci ani cent. Těší nás, když srbští a němečtí rodiče uznávají naši práci.

Jaké jsou výsledky po prvních deseti letech?

Nejdůležitější pro nás je, že se děti naučí srbštinu s ohledem na svůj věk při hře a že se při tom baví. To se nám, myslím, povedlo. Samozřejmě, že všichni vidíme ještě různé rezervy. Někteří rodiče se sami po večerech učí srbsky. Máme pořadníky na jesle i školku. V minulosti jsme téměř všude pro naše děti vybudovali další prostory. Nepotřebujeme vůbec žádnou reklamu. Tam, kde uplatňujeme v projektu Witaj úplnou imerzi jsou výsledky velmi potěšující a povzbuzující.

Jakými metodami hodnotíte tyto výsledky?

Srbský ústav v Budyšíně převzal odborný dohled nad projektem Witaj. Já sleduji osvojení srbštiny a němčiny v raném dětství u 68 dětí v srbských školkách v Chrósčicích, Ralbicích a Wotrowě a moje kolegyně dr. Jana Šolčina ve školkách a skupinách Witaj v Rovném, Žylowě, Malešicích, Budyšíně a Pančicích-Kukowě. V průběhu dvou let jsme  v pěti, resp. šesti intervalech nasbírali obsáhlý materiálový korpus pomocí více než 3000 dotazníků a téměř 2000 rozhovorů se 110 dětmi. Metody, které používáme, jsme pro naše srbské potřeby převzali z vědeckých výzkumů v Evropě standardních. U Lužických Srbů je to poprvé, co se paralelní osvojení srbštiny a němčiny v předškolním věku takto komplexně zkoumá. Naše výzkumy zajímají i vědce z jiných zemí, s nimiž si zjištěné výsledky vyměňujeme např. na konferencích. Od roku 2009 plánujeme zavedení češtiny ve školce v rámci projektu Witaj v hraničních oblastech Německa  a němčiny v Česku. V tomto směru jsme navázali kontakt s Technickou univerzitou v Liberci.

Jsou velké kvalitativní rozdíly mezi horno- a dolnosrbskými školkami?

V této chvíli máme k dispozici první mezivýsledky. Zhodnotit tak široký materiálový korpus nějakou dobu trvá. První analýzy ukazují, že děti, pro které je srbština mateřským jazykem, dosáhly v průměru nejlepších výsledků. Tam, kde se užívá úplná imerze ve školkách a částečně i ve skupinách Witaj, je jazykový vývoj dobrý a částečně velmi dobrý. Zajímavé je, že děti tu zpočátku ještě příliš nemluví, ale jakmile mezi pátým a šestým rokem nastupují do školy, konstatujeme velký postup ve vývoji jazykových dovedností.  Školka v Žylowě vykonala velmi dobrou práci a má již deset let zkušeností. O velkých kvalitativních rozdílech na základě dosavadních průběžných výsledků nemůžeme hovořit.

Jaká je situace na základních školách v Žilově a Budyšíně? Očekáváte podobné výsledky i u těchto dětí?

Jelikož jsme zaváděli projekt Witaj ve školce v Žylowě už před deseti lety, máme výsledky našich někdejších dětí z Witaj na základní škole. Ve srovnání s dětmi z celého Braniborska jsou lepší nejenom v srbštině, ale také v němčině a dokonce i v matematice. To je velmi potěšující. Tatáž tendence se projevuje i na školách, kde pracují od roku 2001 podle nové pedagogické koncepce 2plus v Sasku. Tato koncepce znamená, že se naše děti učí paralelně již od první třídy dva jazyky – srbštinu a němčinu – a že se naučí ještě více dalších jazyků.

Jak ovlivňují výsledky této evaluace další vývoj projektu?

Naše průběžné výsledky představujeme na přednáškách rodičům, vychovatelkám a učitelům, místním úřadům, vědcům a dalším zájemcům a také je samozřejmě publikujeme.

První výsledky naši evaluace mají již vliv na praxi: 1. Důležité je, že se důsledně používá metoda imerze, čím dříve, tím lépe, čím více hodin denně, tím lepší jsou na konci jazykové dovednosti. 2. Srbské děti v srbských školách dosahují velmi vysoké jazykové úrovně v srbštině i němčině. Strach některých srbských rodičů, že děti ze srbských školek po příchodu na školu již nezvládnou němčinu, není oprávněný. 3. Je třeba mít s dvojjazyčnými dětmi trpělivost, když ve třech nebo čtyřech letech tolik nemluví. Zjistili jsme, že u srbských  a srbštinu se učících dětí dochází k nárůstu jazykových dovedností mezi pátým a šestým rokem života. (Ptal se Petr Ch. Kalina, přeložil Josef Šaur a upravil František Březina, LSV). Připravil F. Truxa

Z vyjádření Jana Sloty, předsedy Slovenské národní strany:

„Pokud bude Evropská unie pokračovat v trendu potlačování práv národních států, pokud  nebude dbát na křesťanské kořeny kontinentu, na specifika jednotlivých národních států, tak to bude začátek konce EU.“

Další starosti páně Posselta

Svého času se Evropský parlament zabýval přehmaty vůči křesťanům na Blízkém východu. V diskusi došlo k ostré výměně názorů mezi představitelkou francouzských Zelených, H. Flautreovou, a Posseltem, který napadl jmenovanou, že mluví nesmysly. Zdůraznil, že nikdo se dosud křesťanů důrazně nezastal. Islámská ani Arabská liga se nikdy nezabývaly právy křesťanů, jako my se zabýváme právy muslimů. Problémem pro utiskované křesťany není jen islám, ale též intolerance novodobých totalitních ideologií. Jako příklady Posselt uvedl komunistickou Čínu, pseudo-křesťanské nacionální Rusko, jakož i četné komunistické a islámské režimy. Islám Posselt považuje za perverzní diktaturu a ideologii 21. století.

Pozn. Křesťanští pravoslavní jsou již řadu let napadáni, zabíjeni zejména v Kosovu. Jejich svatostánky jsou vypalovány. Nevíme nic o tom, že by proti takovému barbarství Posselt někdy protestoval. Rovněž nevíme nic o protestech landsmanšaftu proti vyhnání asi 200 000 Srbů z Krajiny a cca 200 000 Srbů a jiných etnik z Kosova. Tyto etnické čistky, o nichž landsmanšaft prohlašuje, že k nim nesmí docházet, byly nadto doprovázeny zabíjením vyháněných. Za to vše nesou odpovědnost i poslanci za CSU v Evropském parlamentu. Ing. J. Liška

Opět k Wikipedii, otevřené encyklopedii

Opětně jsem se 4.2.09  podíval na kapitolu „Vysídlení Němců z Československa“, a to na 1.2 Německý pohled. Vzhledem k tomu, že z mého dřívějšího doplnění textu nic nezbylo, napsal jsem následující: „Je nutné vycházet z terminologie Postupimské smlouvy, jejího anglického znění. Jejím hlavním termínem je „transfer“, česky se překládá jako přesídlení, někdy i jako transfer, německy Umsiedlung nebo Überführung. Anglický termín „removal“ se překládá jako odsun, ale také jako přestěhování, německy Abschlaffung. „Expulzion“ právně znamená i vyhoštění, německy Ausweisung.

Jiné termíny,  např. vyhnání, německy Vertreibung, jsou jen účelovým pokusem o revizi Postupimské smlouvy, základem k přepisování dějin.“

Když jsem se podíval na text 13.2.09, zjistil jsem, že můj doplněk opět zmizel. Výše uvedený text s malými změnami jsem napsal znovu. Doplnil jsem však následující: „Vaše Wikipedie, vzhledem k tomu, že jsem Vám uvedené již psal 4.2.09, dělá na mne dojem, že chcete do historie vnášet pojmy sudetoněmeckého landsmanšaftu. Pokud se nemýlím, je mi Vás velmi líto“.

Když jsem si našel kapitolu „Vyhnání Čechů ze Sudet“, byl jsem příjemně překvapen. V citované literatuře bylo uvedeno asi 10 brožurek, jež jsme vydali a které pouhým kliknutím se otvíraly. V části o přesídlení Němců z Brna je též uvedená literatura. I tam je naše brožurka, jejímž autorem je profesor V. Žampach.

K výše uvedené kritice musíme proto Wikipedii i pochválit.

Dr. O. Tuleškov

Český pěší pluk přešel v r. 1915 k „nepříteli“

Armádní rozkaz císaře Františka Josefa I. ze dne 17. dubna 1915 zněl takto: „S bolestí nařizuji, aby 28. pěší pluk pro zbabělost a velezradu před nepřítelem byl z mé armády vyřazen. Prapor se pluku odnímá a svěřuje se vojenskému muzeu. Dějiny pluku, který s otrávenou morálkou z domova táhl do pole, dnešním dnem končí. František Josef I., v.r.“

Po vypuknutí první světové války vymohli si v Rusku žijící Češi u cara souhlas postavit pro carskou armádu pomocný útvar „Družina“. Měla za úkol průzkum fronty i za nepřátelskými liniemi, ovlivňovat v rakousko-uherské armádě vojáky české národnosti, aby přeběhli k nepříteli, popř. se nechali zajmout. Tak po jednom takovém průzkumu 29. března 1915 v Karpatech větší část pěšího pluku 28., založeného v r. 1698, přešla 3. dubna 1915 bez boje k Rusům. Událost podrobně popsal Boris Vuchterle ve svém příspěvku „Jak byl v Karpatech zajat 28. pražský pluk“. Podle autora šlo o 1600 důstojníků a vojáků včetně kulometů a koní. Podle rakouského vrchního velitelství  měl 28. pěší pluk před zahájením bojů asi 2000 mužů, z nichž pak zbylo jen 150. Přeběhlí Češi se dostali do zajateckého tábora v Taškentu.

I další části českých útvarů rakouské armády v r. 1915 přebíhaly k Rusům. Tak 6. května 1915 učinil jeden prapor 36. pěšího pluku z Mladé Boleslavi a 25. května 1915 další dva prapory stejného mladoboleslavského pluku též přešly k Rusům. Arcivévoda Bedřich podle pokynů shora předběžně zrušil 16. července 1915 také 36. pluk.

Pokud někteří příslušníci Družiny nebo čs. legií padli do rukou Rakušanů, čekala je šibenice. Na italské frontě bylo popraveno 44 čs. legionářů. Ztráty čs. legií činily 5397 padlých. 138 123 českých vojáků padlo v rakousko-uherských uniformách.

Poz.red. I na srbské frontě přecházely české jednotky k Srbům. Na ruskou frontu odjížděli Češi  za zpěvu písně: „Červený šátečku kolem se toč, kolem se toč! Jedeme na Rusa nevíme proč, nevíme proč.“ Slovanské cítění našich předků bylo silně proruské, prosrbské a silně zaměřené proti pangermanismu.  I zde se však objevují snahy přepisovat dějiny. (Sudetenpost, 1/09.)  Ing. J. Liška

Zjevení na sjezdu ČSSD  V sobotu 14.2. se konal první den 35. sjezdu ČSSD, na kterém vystoupil i americký generál a bývalý šéf armádních sil NATO v Evropě Wesley Clark. Ve svém projevu poděkoval občanům České republiky za přijetí protiraketové obrany. To panu generálovi nikdo neřekl, jaké jsou dlouhodobé názory většiny Čechů na radarovou základnu USA? Věděl, jako stanovisko zaujímá k problematice radaru strana, na jejíž sjezd přišel?

Z dlouhodobých průzkumů, které pořádá Centrum pro výzkum veřejného mínění (CVVM) vyplývá, že 60-65% obyvatel České republiky je trvale proti radaru a zhruba 70-72% chce referendum k této otázce…

Je proto otázkou, proč sociální demokraté zvou na svůj sjezd člověka, který je zastáncem tohoto projektu a navíc patří do tzv. jestřábího křídla v Demokratické straně? …                       (Tiskoví mluvčí: Jan Májíček, Jana Glivická) www.nezakladnam.cz

Stanovisko Svobodných k hlasování o Lisabonské smlouvě v Poslanecké sněmovně

„Souhlas Sněmovny s Lisabonskou smlouvou je jen dílčím krokem v ratifikačním procesu, přesto je krokem nevratným a těžko ospravedlnitelným.

Svobodní oceňují osobní statečnost poslanců a poslankyň , kteří odolali nátlaku vlastní politické strany, nezměnili lehkovážně svůj postoj, nezpronevěřili se svému svědomí a cti, ani mandátu, který dostali ve volbách. Svobodní budou nadále usilovat o spravedlivé a rovnoprávné uspořádání poměrů mezi evropskými státy. K tomu patří demokratický respekt k platnému rozhodnutí Irů a úsilí, aby Lisabonská smlouva nevstoupila v platnost.“ (Předsednictvo Svobodných ,18.2.2009)

Strana svobodných občanů, část ODS a Komunistická strana Čech a Moravy se staví proti Lisabonské smlouvě (LS). Ti voliči, kteří jsou zásadně proti LS, mají tedy z těchto stran na výběr. Přesvědčení odpůrci LS nemohou však volit ČSSD, KDU-ČSL, Zelené a zřejmě ani ODS..-red.

Jsou čeští politici ještě závislí na hlasech občanů?

V demokratické společnosti rozhodují hlasy voličů ve volbách o vztahu politických stran a jejich představitelů k státní moci, tedy o jejich účasti na vládě či opozici.

Poslední parlamentní volby však u nás prokázaly, že se dá vládnout i jinak než na základě ve volbách získané většiny. V patové situaci někteří „občanští demokraté“ zalovili v sociálnědemokratickém rybníku a postupně „chytili“, a to bez udice, jen s otevřenou rukou, několik poslanců. Nejznámější z nich byl Melčák a Pohanka. Tato dvojice, a později i další, spolehlivě hlasovala s pozicí. Takovými technickými maličkostmi, o nichž nám alespoň něco poodhalil poslanec Morava, zda šlo o „pozitivní či negativní motivaci“, se snad ani nebudeme zabývat.

Takováto většina začala provádět „reformy“. Nejznámější z nich bylo „julínkovné a ciktrovné“. Toto bylo dokonce tak úspěšné, samozřejmě jen v očích vlády, že dosud v podstatě přežívá své tvůrce. Jen skutečně zcela výjimečně několik vládních poslanců si snad uvědomuje, že 70%, z vybraných peněz za tyto hrubě asociální dávky, a možná i více, zaplatí rodiče za své malé děti, odpuštění poplatku u lékaře pro děti do 18 let, jen nepatrně zlepšuje jejich situaci, a důchodci ze svých již poloprázdných peněženek. Kde jsou lidovečtí poslanci, kteří křesťanskosociálně cítí? Při hlasování o poplatcích ve zdravotnictví jaksi nebyli. A bohužel při hlasováních o dalších sociálních problémech zpravidla také nejsou.

Všichni víme, jak si vládní koalice počíná. Voliči ji v posledních volbách přímo zdecimovali. Vláda stejně vládne i nadále.  Preference má tak nízké, že se asi domnívá, že ještě nižší již ani nemohou být.

Jaká je budoucnost vládních činitelů? Je jim asi jedno, co si o nich „lid“ myslí, ostatně přece nejsou populisté, jak o sobě hrdě tvrdí. Když se podívají o několik let dozadu, povzbudivě vidí jak všestranně neúspěšný dr. Špidla, který podrazil i vlastního stranického kandidáta na funkci prezidenta republiky, jak zlí jazykové tvrdí, se stal „úspěšným“ evropským komisařem. První zvěsti z vládního Olympu dávají tušit, že podobnou cestou by se mohl vydat i M. Topolánek. Ostatně, co vlastně může jako evrokomisař zkazit? Lid český za fiaska takové funkce nerozdává, ostatně ani nemůže. Evropský lid neexistuje. Kdo tedy takováto a jiná obročí v Evropě a v republice a za co vlastně naděluje? Tyto síly jsou vesměs anonymní a leží mimo dosah demokratických mechanismů

Pan ministr Schwarzenberg, který údajně usiluje o další restituce, se ve světě již dost „proslavil“. Teď možná přijde ona malá domů. Každý se přece musí starat o  svou rodinu? Další lidé z havlovské party se časem promění v jiné státní nebo veřejné, příp. v tzv. nevládní, činitelé. Blízkou budoucnost mají zatím asi jistou. Je třeba jen mít filipa, nebo snad i Havla? A Filip měl.  Trafiku má, přestože asi ještě trpí následky strašného věznění o chlebu a vodě v kubánských žalářích, kde se octl za svůj boj za demokracii na tomto ostrově, velmi slušnou. Prosím, zde je příklad, jak věrnost ideálům se vyplácí. Ovšem jak která. Těm, kteří drží myšlenek sametového listopadu, zbyly jen oči pro pláč.

Ostatně ani snahy V. Havla o sociálně spravedlivou republiku, o zrušení Varšavské smlouvy a NATO, o odzbrojení a míru ve světě jaksi „nevyšly“. Dokonce ani jím hlásané humanitární bombardování nevzdělaný lid nepochopil. Přesto jsme svědky toho, jak tento pán se vyjadřuje k tomu, jak někde demokracie je, jinde není, kde dodržují lidská práva a kde je zase porušují, samozřejmě v celém širém světě.

Jak by bylo krásné, kdyby se naši politici zabývali stavem demokracie, dodržováním lidských především u nás. Lid zde více nevládne než vládne, spíš chudne, lidská práva jsou porušována. Naše společnost je nemocná. Statisíce nezaměstnaných, desítky tisíc bezdomovců, korupce, vysoká kriminalita,  kulturní a vzdělanostní chudoba,  morální devastace, odpírání mzdy dělníkům za jejich práci! Počet bohatých, který tvoří jen zlomek naší společnosti, a jejich bohatství však dále roste. O silné sociální nespravedlnosti svědčí stálé zvětšování rozdílů mezi chudými a bohatými.  Žádná, ani ta nejobětavější křesťanská charita nemůže nikdy  odstranit ani ty nejkřiklavější důsledky bezbřehého liberalismu. Prohlásí snad proto některý z „křesťanských“ politiků, že musíme usilovat o království Boží již na této zemi? Těžko! V současném politickém marasmu budeme vděčni alespoň za to, že jeden či dva lidovečtí poslanci  občas někdy projeví svou sociálnost, svou lásku k chudým a někteří činitelé KDU-ČSL budou mluvit, bohužel jen a jen mluvit, o svém křesťanskosociálním cítění.

Ano, přesto všechno věříme, že jiný svět je možný!  V takovém světě však musí především platit i zásada, že politici, kteří nedbají vůle, blaha a hlasu  lidu, který je i hlasem Božím, nemají v politice co dělat. (Dr. V. Beneš)

Liška „reformátorem“?

Státní maturity jsou téměř  v nedohlednu. Bílá kniha je akademickou obcí nejen kritizovaná, ale až odmítaná. Její členové sepisují výzva, petice. V jedné z nich se praví: „Připravovaná reforma VŠ je podobná jako zdravotnictví: jen si ještě rozebrat pro privátní účely, co z obecného zbývá. A po nás potopa.“

Křesťanskosociální mírové forum

Útoky proti pravoslavným svatyním na Kosovu pokračují,

jak uvádí agentura APA. Po oslavách pravoslavných Vánoc, podle juliánského kalendáře začátkem ledna, zdevastovali neznámí vandalové kostel v dědině Livadje v okrese Lipljan. Podle srbské pravoslavné církve (SPC) potvrdila tyto informace i kosovská policie. Ze svatyně vandalové ukradli pozlacené svícne a kříž.

„V průběhu uplynulých týdnů se neznámí pachatelé vloupali i do kostelů v Kosovské Kamenici, Silove a Vrbovci. Koncem listopadu se terčem výtržníků stal i klášter Gračanica, který je na seznamu světového kulturního dědictví UNESCO.

Gračanica je v současnosti sídlem pravoslavného biskupa Prizrenu a Rašky. Sídlo srbského patriarchátu se v minulosti nacházelo v kosovském městě Prizrenu, kde však v průběhu „křišťálové noci na Kosovu“ v březnu 2004 albánská chátra zničila jeho sídlo i bohosloveckou fakultu sv. Cyrila a Metoděje z roku 1870. Rozsáhlé ničení pravoslavných svatyň v Prizrenu, které respektovali a nechali nedotčené i Turci v době své nadvlády, probíhalo za zbabělého přihlížení německých jednotek KFOR. (www.sho.sk, leden 2009)

Snaha o jednotu křesťanů

Ve dnech 18.-25. ledna roku 2009 proběhl v katolické režii týden modliteb za jednotu křesťanů, do kterého byly zapojeny jak Církev starokatolická, tak Českobratrská evangelická, Jednota bratrská, Církev bratrská i Jednota baptistů a Církev adventistů sedmého dne.  Témata proseb křesťanů byla ušlechtilá a námětem pro osobní meditaci na závěr týdne bylo heslo – křesťané hledají naději v rozděleném  světě.

Jsem praktikující katolík a snažím se obdobně vychovávat i naše syny. A tak bych byl nesmírně rád, kdyby toto úsilí bylo úspěšné zejména v současném sobeckém a konzumním světě, který v rámci globalizace  se stále více vzdaluje Bohu, lidské solidaritě a podkopává úspěšně společensky nezbytný systém plné rodiny.

Nemohu proto pochopit, že se i v křesťanském tisku klame a mluví o ruské agresi v Gruzii, když i mezinárodní pozorovatelé potvrdili útok gruzínských jednotek 8. srpna – v den zahájení olympiády – který byl tak silný, že hlavní město jihoosetinské Cchinvali bylo z 80% zničeno. Při tom všem se stále fandí proamerickému autoritářskému prezidentovi Saakašvilimu.

Proč se nesmí psát, že Osetínce, Gruzínce a Rusy  tam zabíjely naše raketomety, tanky a levná munice? Ruská strana reagovala až po zahájení gruzínské operace nazvané „Čisté pole“. Ale tato operace měla likvidovat křesťanské Osety katolickými médii opovrhovanými pravoslavnými Gruzínci.

V srbském Kosovu bylo vypáleno nebo zničeno více než 100 historicky cenných kostelů a klášterů. Hanobí se a likvidují srbské křesťanské hřbitovy při hlubokém mlčení křesťanských médií. Považují se pravoslavné svatostánky a hřbitovy ještě za křesťanské?

Proč musí být osočována pravoslavná církev, která ještě důsledněji zdůrazňuje Kristovo zmrtvýchvstání jako naději pro všechno lidstvo, církev, která nemá popírače holocaustu, homosexuální představitele a ani nemusí platit veliké finanční odškodné za pedofilní kněze? Pravoslavní jsou přece také naši bratři ve víře, stejně jako Kyptové v muslimském Egyptě nebo Arméni. Jsem dlouholetým členem Společnosti přátel Lužice a musím uvést, že křesťanský tisk, kromě čestných výjimek jako českokanadský  měsíčník Svědomí nebo zpravodaj KSH, odmítá publikovat zprávy o usilovné asimilaci nejmenšího slovanského národa, Lužických Srbech, kteří mohou být příkladem ryzí křesťanské víry. Mnozí jejich národní buditelé a kulturní činitelé byli kněží či věřící křesťané. J. Bart-Čišinski byl perzekuován, předčasně penzionován, přesto se stal jedním z největších básníků srbského lidu. Vynikající byl i P. Josef Nowák. Jeho Sabat Mater je úchvatným líčením o utrpení jeho milovaného národa. V Praze vystudoval teologii Miklawš Andricki. V Božím wohňu předpověděl svůj těžký osud… „A ve své vlasti zapálíme ohně až budou ledy pukat. Povedeme válku o náš jazyk a národ, která nám přinese buď vítězství nebo zkázu… již vidím, jak mne budou hnát z místa na místo, týrat mne a pronásledovat … ale nedáme se a na hrob si dáme vysázet  trní a běda tomu, kdo se toho trní dotkne.“ Zemřel v 37 letech po opětovném přeložení v Žitavě na souchotiny.  

Jeho jmenovec Alois Andricki pocházel ze vzorné katolické rodiny. Byl jedním ze čtyř bratrů, kteří postupně absolvovali kněžský seminář.  Jeden z jeho bratrů padl ve válce. Alois, milovaný srbskou mládeží, měl primici v rodném Radworu. Pro vlasteneckou aktivitu byl nacisty zatčen a obviněn z vlastizrady – tedy z protirežimní činnosti. I v koncentračním táboru byl nábožensky aktivní, povzbuzoval své spoluvězně. Při ošetřování nemocných se nakazil tyfem a byl cynickým esesmanem usmrcen smrtící injekcí. Z iniciativy katolických Srbů byl papežem Janem Pavlem II. blahoslaven. Bude prvním svatým čistě lužickosrbského původu.

Je ostudné pro katolický tisk, ať již Katolický týdeník, Světlo či jiná periodika, že informace o A. Andrickim nepublikoval. Nepomohly ani dopis zaslané církevním hodnostářům. Je A. Andricki stále nestravitelným soustem pro katolické novináře?

Netolerance církevnímu tisku a církevním hodnostářům nesluší. Skutečná rovnost všech křesťanů je předpokladem toho, aby naše modlitby se mohly stát opravdovou pomocí a nadějí v rozděleném světě. F. Truxa

Intronizace představeného ruské pravoslavné církve

Za zvolání „Axiost“, což řecky znamená „je hoden“, byl metropolita Kirill dosazen na stolec patriarchy Moskevského a celé Rusi v Chrámu Krista Spasitele – hlavní katedrále Ruské pravoslavné církve. Takto získala církev svého šestnáctého představeného, který byl zvolen Místním koncilem po smrti patriarchy Alexije II.

Ceremoniálu intronizace se zúčastnili zástupci bratrských pravoslavných církví. Byli mezi nimi např. Alexandrijský patriarcha Theodor a zástupce pravoslavné církve v Českých zemích i na Slovensku. Přítomni také byli D. Medveděv a V. Putin.

Patriarchu Kirillovi byla odevzdána biskupská berla prvního metropolity Moskevského Petra ze začátku 14. století, kdy se stala Moskva sídlem představeného Ruské pravoslavné církve a získala statut „sídelního města“. Tím se potvrzuje kontinuita služby prvních biskupů Ruska.

Ve svém projevu k přítomným v chrámu patriarcha Kirill zvláště zdůraznil význam dialogu církve a státu na základě Ústavy, který napomáhá občanskému míru a shodě.  „V životě patriarchově není a nemůže být nic osobního a soukromého. On sám a celý jeho život patří jedině Bohu a Církvi. Pán Bůh uvalil na patriarchu těžký kříž, jenž vyžaduje úplné sebezapření a úplné věnování se službě, k níž byl pozván v okamžiku, kdy byl dosazen na patriarchovu stolici.“

Až do svého zvolení patriarchou byl Kirill metropolitou Smolenským a Kaliningradským  a řídil oddělení pro vnější styky Moskevského patriarchátu. Díky tomu je dobře znám ve světě. Kirill se aktivně účastnil sjednocování Ruské pravoslavné církve a Ruské  pravoslavné  církve v  zahraničí.   Jeho zásluhou je tak

     rozvoj dialogu s římskokatolickou církví. Novému patriarchovi je 62 let, po čtyřicet let je       

mnichem a zcela se věnuje službě pravoslavné církvi a věřícím. ( Hlas Ruska, 1.2.09)

Medveděv převzal v Bari klíče od kostele sv. Mikuláše

Ruský prezident v jihoitalském městě Bari převzal od svého italského kolegy Giorgia Napolitana symbolické klíče od místního pravoslavného kostela sv. Mikuláše, který se tak oficiálně znovu stal majetkem ruské pravoslavné církve. Jde o gesto zaměřené na posílení rusko-italských vztahů i na zlepšení složitých vztahů mezi pravoslavnou a římskokatolickou církví…

Papež Benedikt XVI. v poselství přítomným označil včerejší ceremonii za významnou etapu ve vztazích mezi římskými katolíky a pravoslavnými. „Tento krásný kostel v nás vyvolává touhu po jednotě a posiluje náš závazek pracovat pro jednotu všech křesťanů,“ uvedl.

Západní a východní křesťané se kvůli rozporům ohledně věrouky a dalších otázek rozešli  v roce 1054. Pokusy o smíření nebyly nikdy úspěšné. Přes zlepšení v posledních desetiletích jsou vztahy mezi Římem a pravoslavím složité. Moskevský patriarchát mimo jiné Římu zazlívá údajné snahy přetahovat věřící.

Vztahy mezi Itálii a Ruskem označila italská agentura ANSA za skvělé. … Agentura ITAR-TASS píše o „bezprecedentní úrovni strategického partnerství“ obou států.

Svatý Mikuláš je patron Ruska a zároveň jeden z nejuctívanějších světců pravoslaví. Kostel dalo Rusko postavit  začátkem minulého století. Autorem návrhu byl architekt A. Ščusev, později autor Leninova mauzolea v Moskvě. V r. 1937 se kostel stal majetkem města.

Svatý Mikuláš byl ve 4. stol. biskupem v Myře v Malé Asii (dnes Demre v Turecku). Jeho ostatky byly z Myry převezeny do Bari a jsou pohřbeny v katolické bazilice, nedaleko od níž byl postaven ruský pravoslavný kostel. (Křesťan dnes, 2.3.09)

Vážení přátelé, předpokládali jsme, že do tohoto čísla budeme moci zařadit i informaci o situaci pravoslavné církve na Kosovu a Metochii od pravoslavného kněze, který v Kosovu byl domovem. Bohužel se nám to nepodařilo. Ve své snaze však budeme pokračovat. –red.

      Z dopisu jedné čtenářky

„Dnes došel Váš objemný balík deseti různých brožurek, které jsou velmi zajímavé, ale já čtu v prvé řadě to, co se týká mé nešťastné Jugoslávie. Pokud Vám to vyjde, prosím, pošlete v příští zásilce článek od prof. Dolečka „Křišťálová noc v Kosovu a Metohiji.“ …Srbové jsou na tom mnohem hůř než já.

Manžel mi zemřel dne 4.12... Dnes posílám výjimečně kvítečka v cizí měně.“  Naše milá čtenářka píše o tom, že všechny úspory, které měla po ruce vyčerpala v době nemoci manžela a při jeho pohřbu. Omlouvá se, že přikládá pět amerických dolarů. Koruny již nemá…

Naše dlouholetá spolupracovnice dobře ví, že vzhledem k její sociální situaci, dlouhodobému šíření našich brožurek a také i k štědrým příspěvkům v minulosti,  jí rádi budeme zasílat naše tisky rok či více zdarma . Přesto však své dary zasílá i nadále.

Je pro nás všechny jak příkladem lidské solidarity, tak i lásky k bližním, především k oněm vyháněným, zabíjeným, pronásledovaným, neprávem odsuzovaným a ostouzeným, jímž Srbové byli a bohužel i dodnes zčásti ještě jsou. Jistě jsme všichni na straně trpících, nejen slovy, ale i svými skutky to dosvědčujme! –red

Vydává ÚV KSH. Redakční uzávěrka byla 7. března 2009. Kontaktní adresa: dr. O. Tuleškov, Na Čihadle 18, 160 00 Praha 6.

Webová stránka: www.ksl.wz.cz                                                  E-mail: Vydavatel@seznam.cz