Křesťanský sociál

leden-únor 2010

ročník XIX.

Lidský rozvoj v naší době

„…Pavel VI. zformuloval svou vizi rozvoje. Termínem ´rozvoj´ označoval cíl osvobodit národy především od hladu, bídy, endemických onemocnění a negramotnosti. Z hlediska ekonomického to znamenalo jejich aktivní účast na mezinárodním hospodářství za rovnocenný podmínek; z hlediska sociálního jejich vývoj směrem ke vzdělaným a solidárním společnostem; z hlediska politického upevnění demokratických režimů, schopných zajistit svobodu a mír.

Když nyní po letech sledujeme rozvoj a šířící se krizi, jež postihuje současný svět, ptáme se, nakolik byla očekávání papeže Pavla VI. naplněna modelem rozvoje, přijatým v uplynulých desetiletích. Vidíme, že obavy církve týkající se schopností člověka a založeného výlučně technicky – zda si dokáže stanovit realistické cíle a zda je schopen odpovědně zacházet s nástroji, které má – byly opodstatněné.

Zisk je užitečný, slouží-li jako prostředek vedoucí k cíli, jenž mu dává smysl, ať už jde o způsob, jakým bylo zisku dosaženo, tak o jeho využití. Stane-li se zisk jediným cílem, je-li ho dosahováno nepatřičnými prostředky a bez zřetele k obecnému dobru jako svému poslednímu cíli, hrozí nebezpečí, že bohatství zmizí a zrodí se chudoba.“

Benedikt XVI., Caritas in veritate, Láska v pravdě, encyklika o integrálním lidském rozvoji v lásce a pravdě z 29. června 2009, str. 27.

Manifest společnosti svobody, blahobytu a mírového soužití

Návrh deseti prvků zásadní změny globálního společenského systému, který představil nestor české ekonomické vědy, Miloš Piek, na konferenci Centra globálních studií AV ČR Krizové a postkrizové scénáře a na semináři Masarykovy demokratické akademie, Fontes Rerum a Evropského hnutí Svět a my v éře neoliberalismu 12. 11. 2009

Zatímco od šedesátých let selhaly pseudosocialistické systémy, založené na téměř výlučné úloze státu v ekonomice, dnes, obdobně jako v krizi třicátých let, selhává naopak kapitalismus, založený na téměř výlučné úloze trhu. Tento trh selhává jak při „čistění“ ekonomiky od plýtvavého konzumu, jehož symbolem je soudobá neudržitelná podoba individuálního automobilismu, tak při osvojování nových znalostních, nehmotných faktorů růstu a i při rozvoji nejchudšího světa.

Tlumení nejen důsledků, ale i překonání prvotních příčin této krize vyžaduje překonání tohoto systému. Na troskách obou uvedených krajností by si již konečně měla podat ruku neviditelná ruka trhu s viditelnou, proti současnosti účinnější veřejnou rukou znalostní společnosti svobody, blahobytu a mírového soužití, rozvíjené v globálním měřítku zejména v těchto hlavních směrech:

1. Rozvíjení rodícího se vícepolárního světa, umožňujícího vyvažování a postupně i kooperaci a koordinaci zájmů jednotlivých regionů, místo dosavadního jednopolárního světa, převážně podřízeného zájmům jediné supervelmoci.

2. Překonávání asymetrické, nevyvážené liberalizace světového obchodu. Ta méně vyspělým zemím ponechává jako jedinou ochranu osvojování složitějších výrob a služeb extrémně nízké kursy jejich měn. Touto politikou levné práce diskriminuje země méně vyspělé a současně podřezává konkurenceschopnost zemí vyspělých, což je patrně prvotní příčinou této krize.

3. Veřejná vlastnická kontrola hlavních bank – umožněná i obrovskými finančními injekcemi z veřejných rozpočtů - je patrně nezbytná i k překonání krize. Do budoucna se otvírá otázka veřejné vlastnické kontroly i ve značně zmonopolizovaných odvětvích, jako zejména v energetice, vodním hospodářství, spojích a veřejné dopravě – a to i s hlediska ekonomické bezpečnosti. Týká se to i lokálních monopolů, jako jsou vodárny a kanalizace. Veřejná vlastnická kontrola několika stovek největších nadnárodních společností, které dnes dominantně ovládají světovou ekonomiku i politiku, se dlouhodobě stává podmínkou soutěžních trhů.

4. Překonání extrémní deregulace trhů – počínaje finančními trhy. Ta patřila ke spoušťadlům krize a dnes je již široce uznávanou podmínkou ekonomické stabilizace. Současně je nezbytná intervenční politika jak makroekonomická k usměrňování souhrnné poptávky, tak i mikroekonomická k podpoře konkurenceschopnosti osvojovaných produkcí.

5. Obrat od dosavadního neudržitelného, do značné míry kvantitativního ekonomického růstu, založeného na zvyšování množství výrobků a služeb, k růstu kvalitativnímu, založenému na zvyšování znalostí, vtělených do jednotky výrobku a služeb, tedy do jednotky hmoty a energie.

To vyžaduje na jedné straně podporu rozvoje znalostí, a to převážně solidárně poskytovanými veřejnými službami zdravotní a sociální ochrany a zejména systémem vzdělávání, překonávajícím sociální síto v přístupu mozků ke znalostem. Možná i pomoc méně vyspělým zemím časovým omezením duševního vlastnictví.

Na druhé straně i tlumení spotřeby hmoty a energií ekologickým zdaněním, odrážejícím jak vzácnost přírodních zdrojů - energií, vody a surovin - tak i náklady na ozdravování životního prostředí; možná také tlumením nadměrného zkracování životnosti produktů i nadměrné nákladní dopravy.

6. Využití soudobého typu technického rozvoje ve vyspělých zemích, umožňujícího překrývat růst produktu růstem produktivity bez růstu zaměstnanosti tak, aby rozšiřoval volný čas místo dosavadního zvyšování nezaměstnanosti. Příští etapou – po překonání krize – může být patrně zavádění čtyřdenního pracovního týdne.

7. Překonávání extrémní polarizace příjmů za práci - kdy nejvyšší již dosahují čtyřistanásobku průměru (USA) - která se zcela odpoutala od účelné motivace výkonu, a to především v důsledku přesily kapitálu v poměru k práci. K vytvoření rovnováhy sil rozvíjet společenské tripartitní vyjednávání i účast práce na rozhodování a vlastnictví podniků. Nezbytné je i progresivní zdanění těchto příjmů.

8. Prohlubování politické demokracie, která vznikala před dvěma staletími, kdy moc ekonomická – moc kapitálu - byla slabá. Dnes, kdy neregulovaná moc kapitálu je silnější než stát, je uvedená kontrola největších nadnárodních společností i dalších hlavních strategických ekonomických subjektů podmínkou i politické rovnováhy a účinnosti demokracie.

9. Překonávání mediokracie, kterou umožnil zejména technický rozvoj masmédií. Ta již přestávají být „hlídacím psem“ svobody slova a stávají se ve značné míře kapitálově náročným monopolizovaným „podnikáním s pravdou“. Proto je nutné posilovat roli solidárně hrazených, zejména veřejnoprávních medií, kontrolovaných volenými orgány – nikoli samozvanými klikami – i kapitálově méně náročnou, svobodnější „blogosféru“.

10. Sledování možnosti dlouhodobě přecházet - s technickým rozvojem spojů - od zastupitelské k přímé demokracii.

 ***

To je „desatero“ svobody, jakou svět nepoznal. Svobody nejen jednotlivce, ale i svobody solidární společnosti. Svobody nejen politické, ale i osvobození od bídy a sociálního strádání, od národnostního a rasového útlaku, od válek a ekologického sebezničení. Není závaznou „kuchařkou“, ale jen podnětem k přemýšlení.

Miloš Pick, 16.11.2009

 Kdo chce vymazat historickou paměť?

V posledních dnech před nástupem nového roku, v němž si bude lidstvo připomínat 65. výročí porážky hitlerovského fašismu, došlo ve světě k několika událostem, které mají přímý vztah k historické paměti. Ukazují, že tato památka má bohužel často výběrový ráz.

Koncem minulého týdne skončila v Berlíně mezinárodní konference věnovaná ponaučením z druhé světové války a holocaustu. Jejím pořadatelem byl Světový kongres rusky mluvících Židů za podpory židovských a protifašistických organizací Německa, a také východoevropských a baltských zemí a členských zemí SNS. Na konferenci bylo mj. přijato rozhodnutí o založení nové organizace - Mezinárodní protifašistické a protinacistické fronty. Jejím cílem je sjednocení všech pokrokových sil světa v boji proti pokusům o heroizaci fašismu a o rehabilitaci těch, kdo bojovali na straně Hitlera.

Rezoluci odsuzující pokusy o heroizaci nacismu schválilo rovněž koncem minulého týdne drtivou většinou hlasů Valné shromáždění OSN. S tímto návrhem přišlo Rusko a asi 20 dalších států. V dokumentu se odsuzuje postavení pomníků bývalým nacistům, uspořádání pochodů veteránů SS a vyhlašování pomahačů hitlerismu za bojovníky za svobodu. Vyjadřuje se v něm znepokojení nad pokusy o znesvěcení anebo ničení pomníků vítězů. Sotva je třeba připomínat to, že všechny vyjmenované jevy se týkají především Lotyšska, Estonska a Ukrajiny. Zástupci těchto států v OSN se hlasování zdrželi. Kupodivu tak udělali také zástupci členských zemí EU. USA jako jediné hlasovaly proti.

Gruzie se hlasování také zdržela. Proč tak udělala, se stalo jasné o něco později. 20. prosince, v předvečer narozenin prezidenta Michaila Saakašviliho, dali předákovi gruzínské „revoluce růží" originální dárek. Pod záminkou restaurace byl vyhozen do povětří Monument Slávy v Kutaisi, věnovaný hrdinům války proti hitlerovskému fašismu. Kvůli špatně připravené exploze zahynuli při ní dva lidé. Jak v Rusku, tak i v samotné Gruzii a v řadě jiných zemí byla tato událost přijata jako rouhání památce hrdinů. Vždyť proti hitlerovskému fašismu bojovalo přes 700 tisíc Gruzínců, z nichž jedna třetina zahynula. Dost ostře vystoupil při této příležitosti předseda Výboru pro mezinárodní záležitosti Státní dumy Konstantin Kosačev.

„To je pomník vojáků, kteří bojovali proti nejstrašnějšímu nebezpečí pro lidstvo - proti hitlerovskému nacismu. Právě proto uctíváme jejich památku. A tuto památku nedovolíme urážet nikomu včetně pana Saakašviliho."

Jak poznamenal předseda Výboru Rady federace pro mezinárodní záležitosti Michail Margelov, budou pokusy o vymazání historické památky pokračovat. Jediným způsobem tomu čelit je podle jeho názoru plnit rezoluci OSN. V ní se jasně praví, že není odpuštění těm, kdo se pokoušejí vymazávat historickou paměť a oslavovat činy fašistů a jejich pomahačů.

Hlas Ruska, prosinec 2009

2010 – 2020

Eur Ing Dr Bohumil Kobliha

Titul článku „2010 – 2020“ je možná dost odvážný. Jedná se totiž o troufalý odhad dějů po celé příští desetiletí, přestože někteří rabíni předpovídají „konec světa“ už na rok 2012. Ne, že bychom věřili na to, že „přiletí kometa a všechno rozmetá“, jako naši dědové a pradědové, ale dnešní vládcové mají k sebezničení všechny možné prostředky. Vykácením tropických dešťových pralesů i poničením našich lesů počínaje, až po všechny nástroje válečné a bombou konče.

V tomto desetiletí také končí století sionismu (1917-2017), psychické totality, kdy se vystřídaly v rámci „moderní demokracie“ režimy komunismu a nacismu. Kupodivu žádný z „totáčů“ ale nezanikl, naopak přerodily se a přispívají k zubožení a nanicovatosti lidstva.

Americkým neoconem se sionismus přemodeloval na neo-sionismus. To v rámci „snubního plánu“ Amerického století z produkce Paula Wolfowitze. „Snubní plán“, kdyby někdo pochyboval, se týká osy Washington-TelAviv, a byl potvrzen prezidentem Barackem Obamou. V rámci osy je zakotven notorický americký příspěvek Izraeli na přilepšenou ve výši tří miliard dolarů ročně, a ovšem také americké veto na vše, co v OSN kritizuje Izrael a Tel Avivu se nelíbí. Ať jde o vraždění žen a dětí v Gaze, nebo ilegální izraelské zástavby v Jeruzalémě nebo kdekoliv jinde na palestinské půdě. K finančním příspěvkům Izraeli bychom měli ještě připočítat stamiliony dolarů soukromých darů a investic amerických židovských miliardářů, většinou a právě na výstavbu strategických vesnic v okupovaným území.

K současnému psychickému klimatu světa nemohla přispět pozitivně „nesprávná exegese Koncilu“ (totiž Vatikánského koncilu II. – 1962-65), dle nejčerstvějšího výroku samotného papeže Benedikta XVI., jak uvádí katolický týdeník Světlo č. 45/2009 str. 13. Ať se nám to líbí, či spíše nelíbí, pád židovsko-křesťanské civilizace dostal akceleraci právě tam před čtyřiceti lety. Kotva byla vytržena z podloží, což má ovšem dalekosáhlé konsekvence.

V nadcházejícím desetiletí také nepochybně dojde k dalším finančním krizím, ať ministři financí, ekonomové a bankéři navrhují co chtějí. Dokud peníze budou zbožím, se kterým se rukama soukromých bankéřů světa většinou nestydatě kšeftuje, nemůže být jinak. Bankéři netvoří, ale naopak rozmělňují bohatství lidstva. Vládcové světa, našim jménem, dluží celkem 49 trilionů! Komu?

Při prognostice pro léta 2010-2020 musíme zakalkulovat také fantastickou pozemní, leteckou i námořní válečnou moc USA a UK, a jimi iniciované horké války v Iráku, Afghánistánu, včetně psychologické války a příprav „nezbytného“ útoku na islámskou republiku Irán. Tito protagonisté musí přece i tam zavádět americkou demokracii. Na sousední irácké půdě bydlí kolem 130 000 vojenského personálu USA. V Afghánistánu se Laureátovi míru Baracku Obamovi za kratičkou dobu jeho prezidentství podařilo zvednout počet vojáků ze 34 000 na 68 000 a nejnověji tam posílá dalších 30 000 na taktiku „Vzedmutí“ (Surge). Kolik asi civilních mrtvol ti nadělají, se nezvažuje. 10. prosince dostal Obama Nobelovu cenu 2009. Není nad to ocenit demokratizační a mírové snahy. Škoda, že v dobách Hitlera ještě nebyla Nobelova cena za mír, asi by ji dle pánů z Osla (či ze Stockholmu?), jako neochvějný kulturtrégr, také zasloužil

Musíme ale myslet dopředu jako prezident USA a ti, co udělili tu Nobelovku. Obama má přikázáno, že bude muset vyřídit „vředy“ islámu a proto má v Perském zálivu Pátou flotilu (bojovou grupu) s dvěma mateřskými letadlovými loďmi. Irán je pěkně v kleštích. Ze západu z Iráku 130 000 manšaftu a z východu z Afghánistánu s pomocí NATO řekněme 150 000. A k tomu dalších nejméně deset US Navy flotil kdesi v šírém moři, plus čtyři britské. Inu, není nad prozíravost. „My za mir a pjesňu etu…“, kdo pamatuje?! Čítá-li jedna US bojová grupa bratru jen 30 000 osob posádek, je to 11 x 30 000, tedy 330 000 velmi neproduktivního ekonomického balastu.

Tato „prozíravost“ stojí ovšem investice a ždímání občanů Ameriky a Británie. Vydržování jednoho amerického okupačního vojáka jen v Afghánistánu stojí amerického poplatníka ročně jeden milion dolarů (dle The Sunday Times z 6.12.2009, str. 17). Za takové situace se nemůžeme moc divit, že postupně americký národní dluh stoupl na dvanáct trilionů dolarů a britský na téměř jeden trilion liber. To není už jen pád ekonomik, ale počátek hroucení celé USA-UK hegemonie. Pochopitelně „velkověřitelé“ začínají být netrpěliví, kdy se tohle všechno a čím splatí. I taková velmoc jako Čína, která „věří“ Americe více než jeden trilion dolarů, se ošívá k dalším dlužním úpisům.

Podle posledních průzkumů veřejného mínění v USA 49% dotázaných se vyslovuje pro izolacionizmus, a proto také dát zemi do pořádku. Vždyť v některých státech dosahuje nezaměstnanost rekordních 17%. Američané nevěří (ze 47%), že vojenské tažení proti Talibánu bude mít nějaký pozitivní efekt. Ne příliš dávná prohraná válka ve Vietnamu ještě bolí. Prostý člověk, oproti generálům a politikům, má paměť.  Říká-li britský premiér Brown, že bojem proti Talibánu hájí bezpečnost Británie, je to podobné balamucení občanů a nesmysl jako dávné heslo Španěláků: „u Madridu za Prahu“.

Fakta je jistě možno zapřít nebo chtít nevidět, ale to neznamená, že přestávají existovat. Žijeme na světovém přelomu.

Jisté je, že dojde (a už dochází) ke konfrontaci světových lží, pohádek a manipulací se skutečnostmi, realitou všeho druhu a pravdou.  Ti, co lžou, samozřejmě nepřipustí své falše, ale připravují si svůj konec.

Jak? Možná, že by na vysvětlení stačilo staré dobré české přísloví, že lež má krátké nohy, ale poněvadž manipulace jsou planetárně rozprostřené a týkají se nás všech, musíme se zamyslet nad tím, co náš život ve své hluboké podstatě je.

Probráním všech náboženských i nenáboženských názorů nemůžeme nepřijít na to, že náš život musí a má smysl. Co nemá smysl je nesmyslné. Nemá pochopitelně šanci vůbec existovat v našem rozměru, či v našem jsoucnu přežít. Ergo z toho můžeme při dobrém pozorování odvodit tři postuláty existence, definicí lidského života počínaje:

1) Život je zkouška duše v obtížných podmínkách hmoty.

2)Všechno je stvořeno v Řádu. Bez řádu je existence nemyslitelná a nemohla by být nikdy ustavena. Všude vidíme jeho systémy, počínaje stavbou atomů, pokračuje soustavou prvků, jak odhalil Mendělejev, až po mohutnost /obrovitost řádu vesmíru, která pro nás zůstává nedosažitelnou. V našem lidském každodenním rozměru pozorujeme, že rodina je řád. Láska není samoúčelná. Rodina je řád lásky.

3) Naše neporozumění řádu a přestoupení řádu, ať vědomé či zcela nevědomé, vyúsťuje utrpením, zmarem, až po úplnou likvidaci autoregulací systému.

Že se dnes schází vědci a politici, aby rokovali, jaké jsou naše viny na porušení řádu naší existence a našeho životního prostředí a jak to napravit, čteme v denním tisku a vidíme ilustrativně v televizi. To není třeba zdůrazňovat či dokládat. Ale to je jen škrábek. Problém hledají v tom, že hulí komíny továren či elektráren, ale že hoří a kouří nesmyslně bombardovaná města, odpalují se stovky raket tu či onde a střílí se desetitisíce  a statisíce různých nábojů denně, je jaksi tabu. Civilní letecká a automobilová doprava irituje, ale přeprava desetitisíců vojáků letecky sem a tam a nasazení bojových letadel a vrtulníků nevadí, a tanky, pancéře a jeepy se nepočítají?

Okolo kácení vláhydárných pralesů a lesů se chodí po špičkách, přestože se ví, kam kmeny – pro někoho laciné jako stavební materiál – jdou. Vědomost nabytou v třídách postupných ročníků, že stromy čistí vzduch a polykají zplodiny hoření, někteří zapomínají. Nebo byli tehdy za školou?  Ono se nechce připustit a vidět, že za kácením pralesů je lidská chamtivost, jak těch, kteří naše zdravé životní prostředí kradou, tak těch, kteří z laciného dříví staví drahé domy.

Dochází sladká voda a celé oblasti světa oplývají pouštěmi. Nejen Amerika k izolacionizmu, ale celý svět se musí vrátit k zemi a dát věci do pořádku!

Kdo cestuje například v Zambii z hlavního města Lusaky na jih k předhradnímu jezeru Kariba, může si zajet ke zkamenělému pralesu, který tu byl před desítkami milionů let.Tady nemusíme mít strach z nedostatku vody či čistého vzduchu, stačí skutečně jen vrátit přírodu přírodě a rozumně ji užívat. Poznal jsem v Saudské Arábii japonského vědce-zahradníka pana Akito Aso, který studoval možnosti „zazelenění“ (greening) pouští, a úspěšně! Celá oblast Al Kafji (města na hranici s Kuvajtem), kde jsem pracoval, byla uměle zazeleněna.  A je jisté, že on sám není jediný, kdo problémy studuje. Máme technologii jak desalinovat mořskou vodu, a sluneční energie horkých pouští nám může hnát zařízení i pumpy pro distribuci sladké vody. Postupně můžeme zavlažovat a zalesnit a zúrodnit oblasti všech světových savan, pamp a pouští (samozřejmě zatím mimo těch vyloženě solných). Jsou jistě ale i porosty jako mangrove  a některé palmy, které berou potřebnou vláhu z mořské vody, či jen lehce přefiltrovanou pobřežním pískem.

Nemusíme se tedy bát a uvažovat o umělém snižování světové populace, jen začít být skutečně svobodnými lidmi a vzít nebojácně  zborcenou situaci světa rozumně do svých rukou. Vždyť OSN už dávno postavila války mimo zákon, tak jak možno válečníky oslavovat? Vraťme se od politického pozérství k pravdě. Nemáme náladu, a už ani čas na triumfální prohlášení a lži. Ten lžemi ztracený čas nás může přijít velmi draho.

Konečně všichni velcí mužové dějin volali po pravdě a rozumu. Pravda vás osvobodí! Zapomněli jsme možná, kdo to hlásal, ale Čech stále ještě může jít okolo Husova pomníku a tam se o pravdě zamyslet.

Londýn, 18. prosince 2009

Peníze, peníze a zas jen peníze pro Afghánistán

Afghánistán bude ještě 15 až 20 let potřebovat ze Západu peníze, aby mohl platit své jednotky. To řekl prezident Hamid Karzai v Kábulu během návštěvy ministra obrany USA, Roberta Gatese, 8.12.09. Gates přislíbil potřebnou finanční pomoc.

Přeložil ing. J. Liška, Süddeutsche Zeitung, 9.12.09, str. 9

Pozn. red. Již v současnosti máme možnost „adoptovat“ dítě z Afriky.  Budoucnost nám chystá další skvělé uplatnění. Budeme si moci platit nějakého afghánského vojína, či třeba celou četu.

Americký nejvyšší soud zamítl odvolání mučených vězňů

„Nejvyšší soud Spojených států odmítl přezkoumat nižší instancí zamítnutou žalobu, která byla podána proti bývalému americkému ministru obrany Donaldu Rumsfeldovi a dalším nejvyšším armádním představitelům za mučení čtyř bývalých vězňů z věznice na Guantánamu. Nižší soud v minulém roce rozhodl, že tato čtveřice nemá žádná ústavní práva a podle amerických zákonů na ně není pohlíženo jako na „osoby“.

Obamova vláda požádala Nejvyšší soud, aby toto odvolání zamítl. Vedoucí právní zástupce tohoto případu Eric Lewis prohlásil: „Konečné slovo o tom, zda tito muži měli právo nebýt mučeni nebo právo vyznávat své náboženství bez slovních urážek, zní, že neměli. Případní budoucí mučitelé se  mohou  nyní utěšovat.“                                                                                                               
                                                                                                            Akt-info,15/12/09

Izrael bude požadovat po Německu další miliardu holocaustových

reparací

V neděli se objevily zprávy, že izraelský ministr financí Juval Steinitz bude požadovat po Německu mezi 450 miliony až 1 miliardy Eur v zastoupení židovských vězňů nuceně nasazených k práci v ghettech během druhé světové války. Podle těchto práv bude ministr Steinitz prezentovat německé vládě požadavek ve jménu 30 000 přeživších židovských vězňů nuceně nasazených k práci na společném zasedání naplánovaném na počátek roku 2010 v Berlíně.

Izraelští představitelé odhadují, že podle zákona o vězních v ghettu, který schválil německý parlament v roce 2002, každý z 30 000 přeživších nuceně nasazených je oprávněn k retroaktivní platbě přibližně 15 000 Euro.

Nicméně úředníci ministerstva financí tvrdí, že podle výpočtů německé vlády je jednorázová výplata vyšší, než jak Izrael odhaduje a dosahuje celkové výše jedné miliardy Euro.

Jako přídavek k jednorázové platbě mají přeživší nárok také na měsíční apanáž, která narůstá na asi 100 milionů Euro za rok.

V září zamítl německý Nejvyšší soud žalobu o vrácení pozemků zabraných nacisty židovskému vlastníkovi v roce 1933.

Židovský byznysman Adolf Sommerfeld, který vlastnil téměř 80% společnosti stavící domy na berlínském předměstí Kleinmachnow, byl zbit a střelen nacistickými bandity. Z Německa uprchl v roce 1933, když se nacisté dostali k moci.

Nacisté později prodali domy jejich obyvatelům, kteří je nyní vlastní. Konfiskace židovského majetku pokračovaly po celé třicátá léta a vyvrcholily holocaustem…

Moti Bassok, 23.12.2009

Článek ve Zvědavci (http://www.zvedavec.org),článek Israel to seek another 1b euros Holocaust in reparations from Germany vyšel na izraelském serveru haaretz.com 20. prosince. Překlad R. Král.© 2009-1999 Vladimír Stwora

Několik vět k holocaustu

Zavraždění několika milionů Židů nacisty je historickou skutečností. Pokud někdo  popírá existenci holocaustu, pak se snaží odvést z dějinné scény nejen oběti genocidy, nýbrž současně i statisíce vrahů, nacistických Němců. Proto popírání holocaustu je  jak protižidovský, tak pronacistický akt, je naprosto přesvědčivým projevem růstu neonacistických tendencí ve společnosti, jímž je nutné čelit. Je také viditelným znamením nejrůznějších snah o přepisování či dokonce falšování dějin.

Další historickou skutečností je, že nacističtí zločinci současně se Židy pronásledovali a masově vyvražďovali nejen Rómy, ale také Slovany. Tito byli pro Němce méněcennou rasou, která měla být zčásti vyhlazena, především její vůdčí sociální skupina, inteligence, a zčásti zachována, aby německému panskému národu mohla sloužit. Ze Slovanů se Němci chystali udělat novodobé otroky na územích dříve slovanských a Němci přisvojených. Z Krymu se např. měla stát německá riviéra.

Vzpomeňme i v této souvislosti na více než 30 milionů Slovanů, kteří v průběhu druhé světová války padli v boji s Němci nebo byli jimi vyvražděni. Vzpomeňme na více než 6 milionů zmasakrovaných Poláků, několik milionů Jugoslávců, téměř 25 milionů  občanů Sovětského svazu, mezi nimiž jsou uváděni i padlí a zavraždění jiného než slovanského původu, a také na 360 tisíc obětí, které jsme za svobodu zaplatili my, Češi a Slováci. Ano, uvedená čísla zahrnují i občany těchto států židovské víry, tedy Židy.

Z výše uvedených důvodů se domnívám, že bychom měli mluvit i o „slovanském holocaustu“, o vyvražďování Slovanů, o genocidě Slovanů na níž se vedle profesionálních nacistických zločinců podílela do určité míry i německá armáda. Měli bychom trvat na tom, že popírání genocidy, vyvražďování Slovanů by mělo být trestné. 30 milionů slovanských obětí si zaslouží úctu  celého světa, nejen tedy slovanských států. V Německu ve školách všech stupňů by se mělo povinně vyučovat jak o vyvražďování Židů, tak i Slovanů. Německo by mělo vybudovat na svém území slovanským obětem pomníky i další pietní místa. Trvejme na tom! Je to naše povinnost vůči milionům slovanských obětí. Popírání vyvražďování Židů podle mého názoru má těsnou souvislost s popíráním vyvražďováním Slovanů. Stavme se aktivně proti popírání jak holocaustu Židů, tak proti popírání vyvražďování Slovanů!  

Jak dopadli nacističtí vrazi v SRN? Nechme promluvit německého historika Josefa Foschepotha. Podle jeho studie bylo až dodnes v Německu stíháno 106 tisíc nacistů, ale odsouzeno jich bylo jen tisíc. Komunistů za politické delikty bylo stíháno v letech 1951-68 125 tisíc a odsouzeno jich bylo 6758. /Právo, 9.1.2009, Fakta z války podle historiků vyvracejí mýty o „čestném“ wehrmachtu, (KOV)/

Dr. V. Beneš

Co o holocaustu, trestech pro vrahy a údělu jejich obětí říká následující článek:

Stopy po „říšské křišťálové noci“

Pro německé Židy začala druhá světová válka v r. 1933 a dosáhla vrcholu 9. a 10.11.1938. Zničení 1400 synagog během a po křišťálové noci zmizelo zcela úplně z vědomí Němců. Viníci nebyli nikdy potrestáni. V r. 1949 trestní zákon o zločinech za nacistů vyšel vstříc těm pachatelům, kteří za „říšské křišťálové noci“ se dopustili zločinů. Bezprostředně po listopadovém pogromu nebyl – s výjimkou „rasové ostudy“ za znásilnění židovských žen – žádný pachatel povolán k odpovědnosti. A po zákonu o amnestii v r. 1949 zůstala velká část zločinů spáchaných 9. a 10.11.1938 neodpykána. Již v padesátých letech se nikdo nemusel obávat, že bude kvůli nacistické minulosti trestán. Zatímco četní nacisté za pomoci zákonů o amnestii v r. 1949, 1951 a trestního zákona z r. 1954 se dostali zpět do úřadů, získali hodnosti a především velkoryse vyměřované penzijní nároky, udělaly na druhé straně přeživší oběti při požadování nároků na odškodnění trpké zkušenosti; stejní finanční úředníci, stejný personál, který před rokem 1945 prováděl arizaci židovského jmění a židovských cenností z pověření nacistického státu odpírali, zašantročili nebo sabotovali hmotné odškodnění obětí.

Kvůli nacistickým zločinům bylo podáno 106 000 obvinění, ale vydáno bylo jen 6498 rozsudků (toto číslo nevylučuje, že pouze 1000 nacistů bylo odsouzeno, jak výše uvádí  německý historik, pozn. red.). Ivan „John“ Demjaňuk byl v červenci 2009 obviněn v Mnichově z napomáhání k vraždě ve 27 000 případech. S Ukrajincem Demjaňukem je s velikými náklady uspořádán v Německu proces kvůli údajné masové vraždě.

Od startu videa udávají nacisté neustále více videí do sítě:  Hitlerovy projevy nebo inscenovaná hudba nenávisti jsou kdekomu přístupné.

  Přeložil ing. J. Liška, napsal Salomon Korn, Frankfurter Allgemeine Zeitung 10.11.09, str. 33

Úvaha světoběžníka

Já bych proti prasečí chřipce doporučil plynové masky, národ by se alespoň připravil, až to opravdu začne pořádně smrdět. Ono už to smrdí i tak dost. Ostatní návrhy na ochranné roušky proti chřipce spíš připomínají použité kalhotky, přetažené přes nos. Ale pokud je pravda (!?) že se tato chřipka šíří víc než španělská po druhé světové, tak asi všecky masky, roušky a očkování moc účinné nejsou. To ovšem nechme odborníkům a farmaceutické lobby..

Narůstající panika kolem  chřipky slouží ovšem velmi významně vládnoucí třídě jako lakmusový papírek, aby věděla do jaké míry je národ zblblý a nakolik se ještě zblbnout dá. To ovšem platí v Americe jako u vás v Evropě. Teroristi už moc nefungují a analyzovat Quantánamo se nikomu nechce. Ptačí chřipka taká moc nezabrala,  natož  kometa, která se srazí se zeměkoulí, také ne a ne, prostě se zatím nehodlá srazit. Kupodivu, ani ta zatracena finanční, natož morální, krize se dlouho v novinách neohřála, skoro se o ní už u nás v Kanadě nepíše. Každý slušný vladař (hlavně v té první desítce světových  mocných vladařů) ví, že k vládnutí je potřeba,aby se lid bál, případně klepal strachem. Jinak lidi napadají blbé myšlenky, jako například demokracie či humanita či sociální a právní rovnost. V Čechách se tento stav popisuje jako blbá nálada podle exprezidenta Havla.

Tak jsem zvědavý, co si ta naše plutokracie vymysli příště nebo zítra nebo za týden při nějakém sjezdu či schůzi. Snad se konečně dočkám invaze Marťanů či jiné podobné události .Nikdo si ale nevšímá, že krizové problémy se pomalu přesouvají z ekonomické oblasti do sociální.Je to jen otázka času, kdy odněkud vyleze nový Hitler či  Džingischán. Podle mé teorie, již se narodil a nyní čeká jen na vhodnou příležitost. Zpitomělá západní civilizace jej ovšem přivitá s větší slávou než Obamu jako osvoboditele, pokud si ovšem nebude brblat pod fousy verše z Koránu. A je celkem jisto, že vývoj přinejmenším v Evropě k tomu směřuje mílovými kroky. A na to čeká za rohem další velikán, který nás naučí  brzy psát i číst čínské znaky. Tedy alespoň tu část obyvatelstva, která masakr přežije.

Takže  spolu se Švejkem  si říkám, “bude se to řezat, víc vám neřeknu“. Přeji vám hezky den z Kanady a buďte rádi, že máte počínající zimu s malými jazyky sněhu. Je to lepší než hledět na obrovské kry ledu, které plavou na obzoru. Medvědi  vypadají velmi dožraně, budou asi demonstrovat.                                       Tomáš Vlk

Následky krízy: to najhoršie ešte len príde

Nahromadené dlhy sa nikde nestratia.

Následky krízy: - nezamestnanosť a recesia sa už prejavili. No podľa názoru analytikov, to ešte nie sú tie najhoršie prejavy krízy. To najstrašnejšie bude – obrovské  zvýšenie štátnych dlhov a to je ešte pred nami.

Ekonomický rast sa môže pomerne rýchlo obnoviť, budú vznikať nové pracovné miesta – hovoria analytici, ale rastúci štátny dlh nikde neodíde, ten ostane. Ten sa bude musieť posúdiť, bude sa musieť splácať a reštrukturalizovať ešte veľmi dlho – možno aj desaťročia. Celý tento čas štát nebude môcť naplno financovať ani sociálnu sféru, ani vedu, ani armádu, nakoľko veľká časť rozpočtových prostriedkov bude odchádzať na dlhové záväzky…

Počas krízy celý rad krajín zvyšovalo svoju štátnu zadlženosť a tento dlh sa stal hrozbou pre ich finančnú stabilitu. Celkový dlh priemyselne vyspelých krajín už v najbližších rokoch môže prevýšiť 100% ich HDP a jednotlivé krajiny už dávno prekročili túto hranicu.

V súlade s prognózou MMF, úroveň štátnych dlhov v rozvinutých krajinách v najbližších štyroch rokov vyrastie na 40% HDP a v roku 2014 bude predstavovať výšku 120% HDP. Najmä tento faktor sa stane hlavnou brzdou na ceste rozvoja svetovej ekonomiky.

Presýtená zadlženosť je nebezpečná predovšetkým preto, že jej udržiavanie a splácanie je čím ďalej tým náročnejšie a drahšie. Ak sa pritom nepodarí štátu udržiavať tempá ekonomického  rozvoja, tak štát stráca svoju ekonomickú a finančnú stabilitu a stáva sa predmetom špekulatívnych finančných útokov.

Všetko toto vedie k znižovaniu investícií a úverovej príťažnosti krajiny a robí ďalší rozvoj krajiny ešte ťažším…

Moskva, 23. decembra 2009, (Novyj Región, Oľaga Radko) www.súvislosti.eu

Přišlo e-mailem: Republika Srbská Krajina, vláda ve vyhnanství

Čís. 1044/09 – 12.6.2009

Diplomaticko-konzulárním zastupitelstvím

Bělehrad

Vláda Republiky Srbská Krajina ve vyhnanství má čest pozdravit diplomaticko-konzulární zastupitelství v Republice Srbské a připomenout svých 25 not, ve kterých jsou  pranýřovány nepravdy o Srbech a srbských státech uváděné v médiích, především v západní Evropě a v USA…

Vláda připomíná diplomaticko-konzulárním zastupitelstvím, že takový postup je totožný s postupem koloniálních států, pro které se okrádané státy jevily jako necivilizované a vinné, aby kolonizátor měl právo proti nim použít prostředky násilí a teroru. Stejná taktika se používá proti Srbům, zejména proti vyhnanému srbskému lidu z Republiky Srbská Krajina a Chorvatska v letech 1990 až 1995. Chorvatské úřady, které se dopustily zločinu genocidy vůči Srbům a Republice Srbská Krajina  dokazují i dnes, že vinu za vše mají Srbové, o čemž se pokoušejí přesvědčit  i kruhy u soudního dvora v Haagu. Dělají to zejména v procesu proti chorvatskému generálu Ante Gotovinovi. Falešně tvrdí, že představitelé vlády Republiky Srbská Krajina (dále RSK) nechtěli s Chorvatskem projednat jím nabídnutý „Plán 3-4“, i když platnost srbské autonomie v Chorvatsku plán vztahoval jen na 1/3 území RSK.  Předseda vlády RSK dr. Milan Babič souhlasil s rozhovory v Bělehradě 3. srpna 1995 a poté s nimi vyslovila souhlas i delegace RSK v Ženevě.

Vláda RSK  sděluje diplomaticko-konzulárním zastupitelstvím, že považuje za překvapující, když Vatikán, USA a EU zamlčují základní skutečnosti o separatistických bojích v Slovinsku, Bosně a Hercegovině a Chorvatsku v letech 1990-1995, a když členské státy OSN se nezabývají odstraňováním následků chorvatského zločinu genocidy a etnických čistek – vyháněním Srbů. Srbové byli vyhnáni, jsou zbavováni všech lidských práv. Chorvatsko jim odebralo domy, byty, hospodářské objekty, půdu, práva z pracovního poměru, úspory, přesně tak, jak postupovali Němci v nacistickém státě v době Adolfa Hitlera vůči Židům a jejich majetku…

Ze srbštiny přeložil ing. J. Liška

Republika Srbská Krajina, vláda ve vyhnanství

Č. 1115/09 – 9.11.2009

Diplomaticko – konsulárním zastupitelstvím v Bělehradě

Vláda Republiky Srbská Krajina upozorňuje  diplomaticko-konzulární zastupitelství na skutečnost, že výročí pádu berlínské zdi 1989 a sjednocení dvou německých států se oslavuje jako vítězství demokracie a ukončení studené války, ale tato tvrzení nejsou pravdivá. Je nutno politovat, že občanům, inteligenci a novinářům uniká okolnost, že sjednocené Německo je jedním z hlavních viníků, odpovědných za vznik občanské války v Jugoslávii od r. 1991 do r.1995  i za to, že NATO bombardovalo Srbsko a Černou Horu v r. 1999.

Ministr zahraničních věcí Německa, Hans-Dietrich Genscher byl jedním z největších stoupenců zničení SFR Jugoslávie. Vyhrožoval, se souhlasem USA a Vatikánu, členům EU a přiměl je, aby i ony, stejně jako Německo, organizovaly a vyzbrojily separatistické síly v Slovinsku, Chorvatsku, Bosně a Hercegovině, v Kosovu a v Metochii. Rozbíjením Jugoslávie naplňoval zločin genocidy a etnické čistky Srbů i zločin na pravoslavném křesťanském náboženství.

Chorvatské separatistické síly z podnětu a za pomoci SRN, USA a dalších západních států, zahájily vyhánění Srbů z chorvatských měst a poté, 1995, i ze srbského státu Republiky Srbská krajina., která byla zónou pod ochranou OSN. Chorvatská armáda vyhnala asi 500 000 až 800 000 Srbů a veškeré jejich movité věci i nemovitosti předala chorvatskému státu nebo občanům chorvatské národnosti…

Totožnost osudu Srbů a Židů  postřehli chorvatští umělci, kteří napsali text a složili nejpopulárnější píseň v Chorvatsku, která oslavovalo Německo… Píseň se nazývá „Díky, Německo“ čili „Danke Deutschland“…

Ze srbštiny přeložil J. Liška

Generálové před soudem v Dubrovníku

Celkem 107 vyšších důstojníků bývalé jugoslávské armády je obžalováno kvůli jejich působení při útocích na Dubrovník na začátku „Chorvatské války“ (1991-1995). Obžaloba jim vyčítá zločiny vůči obyvatelstvu města a zničení historických a kulturních objektů v Dubrovníku, jak informoval státní zástupce 5.12.2009. Podle obžaloby bylo při bombardování středověkého města v r. 1991 až 1992 nejméně 116 civilistů zabito a stovky zraněny. Město, zařazené mezi kulturní světové dědictví,  bylo těžce poškozeno. Mezi obžalovanými jsou 4 bývalí generálové.

Přeložil ing. J. Liška, NZZ, 7.12.2009, str. 20

Britská vláda chce zredukovat univerzitní vzdělání v Anglii na dvouleté kursy

Anglické univerzity budou zřejmě donuceny zredukovat vysokoškolské vzdělání na dva roky. Britská vláda se totiž rozhodla drasticky omezit výdaje na vysoké školství.

Pro příští školní rok zamýšlí vláda snížit rozpočet univerzitám v Anglii o 398 milionů liber (původně včera oznámila, že snížení bude 512 milionů liber; ve středu v poledne vydala informaci, že se spletla a skutečné snížení bude 398 milionů liber). Vyvolalo to rozhořčené protesty od rektorů, studentů, univerzitních učitelů i opozičních poslanců.

Sally Huntová, generální tajemnice odborového svazu univerzitních učitelů University and College Union, varovala: "Bude to znamenat propouštění vysokoškolských učitelů, studenti budou muset navštěvovat přednášky a semináře ve velkých počtech a vysoké školy nebudou schopny tolik přispívat ekonomice a společnosti."

Podstatou plánu, který zveřejnil Peter Mandelson, labouristický ministr pro podnikání a školství, je likvidace nynějších tříletých kursů na anglických univerzitách a jejich nahrazení kursy dvouletými. Univerzity, které přijmou více studentů ke studiu, než kolik určuje vláda, budou za to tvrdě pokutovány. Rektoři univerzit hodlají naléhat na vládu, aby školám povolila drastické zvýšení univerzitního školného. To je nyní 3240 liber ročně (97 000 Kč ročně), rektoři požadují školné až 6500 liber ročně (195 000 Kč ročně).

Britští konzervativci okamžitě zaútočili na labouristickou vládu, že trestá univerzity, které se snaží splnit vládní cíl zpřístupnit vysokoškolské vzdělání 50 procentům mladé populace. I se vzrůstem počtu studentů od podzimu 2009 studuje na britských vysokých školách dosud jen 43 procent mladé populace, i když v důsledku velké nezaměstnanosti mohla vláda realisticky rozšířit příležitosti pro vzdělávání mladých lidí na plných 50 procent. Konzervativci chtějí nabídnout dalším 10 000 mladých lidí přístup na vysoké školy od podzimu r. 2010.

Britské listy, 23.12.2009, The Independent

Pozn. red. Britští labouristé již udělali celou řadu opatření, které má ve svém programu tradičně pravice. Podobně si počínají socialisté v Maďarsku. Politika těchto a dalších podobných „socialistických“ stran nutně vede k jejich prohře v příštích parlamentních volbách. Je tak naplánované střídání stran u moci? Pokud ano, kdo jej plánuje? Může to obyčejný občan vědět? K čemu potom mají volby sloužit?

Atomové bomby mají ve výzbroji i Itálie, Belgie, Německo a Nizozemsko

Na seznamu zemí s nukleárním arzenálem se v rámci Evropy uvádí jen Rusko, Velká Británie a Francie. Skutečný výčet je však podle Federace amerických vědců (FAS) širší a jaderné bomby jsou uloženy i na základnách pod kontrolou Itálie, Belgie, Německa a Nizozemska. Celkem jde o 200 jaderných termonukleárních bomb B61 Spojených států, ale pro případ konfliktu je mohou hostitelské země využít.

Podle časopisu Time jde o jedno z temných tajemství z časů studené války a piloti vyjmenovaných zemí jsou dodnes připraveni využít i tyto ničivé prostředky. Přestože jsou jaderné bomby formálně pod kontrolou USA, může být podle FAS skutečnost, že je mohly využít hostitelské země, porušením Smlouvy o nešíření jaderných zbraní z roku 1968. Ta mimo jiné zavazuje signatáře, že nepředají přímo, či nepřímo kontrolu nad jadernými zbraněmi jiné straně.

I samotné umístění jaderných prostředků v Evropě je přitom citlivou otázkou. Průzkumy veřejného mínění v evropských zemích většinou vyznívaly tak, že většina Evropanů - kolem 70 procent - je pro stažení amerických jaderných prostředků. Z druhé strany pak zpráva amerických vzdušných sil konstatuje, že zabezpečení jaderných arzenálů uložených na vojenských letištích zmíněných evropský zemí nesplňuje všechny bezpečnostní nároky.

Obama chce svět bez jaderných zbraní

Americký prezident Barack Obama sice v Praze představil svou vizi světa bez jaderných zbraní, nicméně vojenské kruhy v USA a v rámci NATO vidí otázku rozmístění jaderných prostředků poněkud jinak. V prosinci 2008 bývalý ministr obrany James Schlesinger, který je v současnosti zodpovědný právě za jaderný arzenál USA, označil jaderné zbraně rozmístěné na základnách pod kontrolou evropských spojenců za zásadní prostředek zajištění bezpečnosti NATO a upevnění vazby mezi Evropou a Severní Amerikou v rámci aliance.

Odpůrci jaderných zbraní však tvrdí, že bezpečnost Evropy může být dostatečně zabezpečena balistickými mezikontinentálními raketami podobně jako v případě Jižní Koreje, odkud byly taktické jaderné zbraně staženy v roce 1991.

Pokud Spojené státy zmíněné bomby z evropských základen nestáhnou, je možné, že některé evropské země vyhoví tlaku veřejnosti oklikou. Například v Německu a Řecku se uvažuje o nákupu nových bojových letounů. které však už nebudou schopné posloužit jako nosiče atomových bomb.

Pavel Stöckl, Novinky, 3.12.2009

Skutečným poučením z roku 1989 je to, že nic se nikdy nevyřeší natrvalo

Z hlediska západního pohledu na svou vlastní ideologii byl rok 1989 nesmírně důležitým mezníkem - byl to rok triumfu individuální svobody a porážky ideologického soupeře, všechno jsme to viděli živě v televizi. Došlo k rituální destrukci symbolu zlořečeného nepřítele uprostřed Evropy. Takže intenzivní mediální pokrytí oslav výročí pádu berlínské zdi a průvod politiků, opakujících dnes v Berlíně fráze o pádu komunismu, se dalo plně očekávat, píše Seumas Milne v deníku Guardian.

Pozoruhodná je však absence ideologické sebedůvěry a nadšení z pádu komunismu ve středovýchodní Evropě, nadšení, jaké by Západ od ní ještě před několika lety plně očekával. Ve středovýchodní Evropě se širší rozklad starých komunistických režimů v současnosti výrazně vlastně vůbec neoslavuje. Vzhledem k tomu, že vznikly války, globální nestabilita a nyní hospodářská krize, širší narativ o míru, prosperitě kapitalismu a konci historie, který mnozí prosazovali po roce 1989, se dnes zdá prostě absurdní.

Pro Němce samozřejmě neznamenala likvidace zdi jen ukončení autoritářské vlády a zákazu cestovat na Západ, demokratické volby a lepší zboží v obchodech, jako jinde ve východní Evropě. Znamenalo to také ukončení militarizovaného rozdělení rodin, hlavního města Německa a celého národa, takže mají Němci větší důvody letos oslavovat než jiné země.

Avšak rok 1989 nebyl o tom, zda se starý systém musí změnit, byl o tom, jak ten systém změnit. Existovaly alternativní východiska z krize. To, co demonstranté nejprve v Gdaňsku a pak v Lipsku požadovali, nebyl samozřejmě kapitalismus, ale jiný druh socialismu. I znovuvytvoření kapitalismu se dalo udělat daleko jemněji, mohl to vyjednat Michail Gorbačov a mohli to garantovat Spojené státy a jejich spojenci.

Namísto toho znamenal rok 1989, že se po celém středo a východoevropském režimu a v bývalém Sovětském svazu spustila divoká volnotržní terapie, došlo k masovému rozkradení hospodářství, k obrovskému zvýšení nerovnosti, chudoby a nezaměstnanosti pro desítky milionů lidí. Sjednocení Německa de facto znamenalo anexi NDR, převzetí a likvidaci většiny východoněmeckého průmyslu, politickou čistku více než milionu učitelů a dalších zaměstnanců, likvidaci práv žen, uzavření školek zadarmo a hromadnou nezaměstnanost - která je na území bývalé NDR ještě po dvaceti letech stále dvojnásobná než v západním Německu.

A to se východnímu Německu vedlo lépe než ostatním. Jinde ve východní Evropě vznikla pod vedením Západu a nomenklaturního kapitalismu taková krize, jaká byla srovnatelná s Velkou hospodářskou krizí v Americe ve dvacátých a třicátých letech, a trvalo více než deset let, než se národní důchod středo a východoevropských zemí zotavil. V samotném Rusku vyvolala postkomunistická katastrofa největší hospodářský krach v dobách míru v moderní historii. Po celém regionu prudce vzrostla v devadesátých letech úmrtnost - v Rusku vytvořil tržní experiment v devadesátých letech více sirotků než 20 milionů ruských mrtvých za druhé světové války, a Gorbačovova demokratizace se začala odstraňovat.

Nyní, po deseti letech hluboce nerovného hospodářského oživení, se středovýchodní Evropa opět octla v hluboké krizi v důsledku rozkladu hospodářství samotného Západu. Šíří se etnické násilí a státní zaměstnanci čelí snížení platů až o 40 procent.

Západ selhal v tom smyslu, že nebyl schopen uznat, jak šokující byla cena, kterou mnoho Středo a Východoevropanů zaplatilo za vysoce omezenou svobodu. Ruku v ruce s tím jde i neochota uznat, že komunistický systém měl kromě záporných vlastností i svoje výhody. Bývalá NDR byla zemí, kde vládla tajná policie Stasi, v obchodech chybělo zboží a země byla obehnána zdí, byla to ale také země plné zaměstnanosti, společenské rovnosti, levných bytů, levné dopravy a kultury. NDR měla snad nejlepší systém péče o předškolní děti a na pracovišti měli zaměstnanci v bývalém východním Německu daleko větší míru svobody, než jakou mají zaměstnanci v dnešním Německu.

Právě proto letos zjistil týdeník Der Spiegel, že 57 procent východních Němců zastává názor, že "NDR měla více pozitivních než záporných rysů" a dokonce i mladí lidé odmítají představu, že NDR byla diktaturou. Stejně tak si dnes jen 20 procent Maďarů myslí, že změny, jimiž Maďarsko prošlo od r. 1989, byly k lepšímu, jen 11 procent Bulharů zastává názor, že obyčejní lidé měli a mají prospěch ze změn po pádu komunismu a většina Rusů a Ukrajinců lituje rozkladu Sovětského svazu.

Tato dvojí tvář roku 1989 se odráží i v jeho globálním a ideologickém dopadu. Rok 1989 vedl k ukončení studené války. Avšak zlikvidovalo to jednu ze dvou světových supervelmocí a odstranilo to omezení globální americké moci a vedlo to k válkám, od války v Perském zálivu a v Jugoslávii až po invaze do Iráku a do Afghánistánu.

Zároveň tím, že byl zlikvidován hlavní ideologický soupeř Západu, otevřel r. 1989 dveře k deregulovanému modelu kapitalismu, který vyvolává už dvacet let po celém světě společenskou a hospodářskou katastrofu. To vedlo r. 2009 k hospodářské krizi, která neoliberální model otevřeně zdiskreditovala. Vznikly tím také podmínky pro vlnu pokrokových změn v Latinské Americe, která se postavila proti pořádku z období po roce 1989 a vyvolala možnost vytvoření v jednadvacátém století nové formy socialismu.

Často se říká, že rozpad evropského komunismu a Sovětského svazu zlikvidoval jedinou systémovou alternativu kapitalismu. Jenže tlak na vznik společenské alternativy vždycky pocházel od samotného kapitalismu a od jeho selhání, která jsou znovu lidem po celé světě dnes zjevná. Jen 11 procent osob, dotazovaných tento týden společností BBC, uvedlo, že si myslí, že volnotržní kapitalismus funguje dobře, téměř 25 procent lidí zastává názor, že má volnotržní kapitalismus fatální chyby a většina lidí chce více státního vlastnictví a zásahy do ekonomiky.

Britské listy, 12.11.2009, Seumas Milue, Guardian,11.11.09

Česká národní politika

Mohlo to dopadnout mnohem tvrději

Antinacistický bojovník, rodák z Chebu, Lorenz Knorr, ve svém příspěvku reaguje na komentář B. Doležala „Dekrety se nemají omlouvat“, který vyšel v LZ 1.11.09. Knorr píše: „Při četbě příspěvku Bohumila Doležala jsem získal dojem, že čtu text sudeťáckého landsmanšaftu nebo prohlášení Eriky Steinbachové. Sice je správné, že citované Benešovy dekrety ohledně Němců v Československé republice (nacisty používaný výraz „sudetští Němci“ nepoužívám) byly zveřejněny před Postupimskou dohodou. Ale jako radiotelegrafista německé armády jsem poslouchával britská a sovětská vysílání o prohlášení USA, Velké Británie a SSSR z 30.10.1943, Teheránské konference velké trojky 1.12.1943, jakož i prohlášení z Krymské konferenci 11.2.1945: zde bylo schváleno stažení všech Němců do jednoho kontrolovatelného státu. To znamenalo přesídlení Němců z Polska, ČSR, Maďarska a Jugoslávie.

O tom věděl i v Londýně exilový prezident Beneš, také to věděli četní Češi, kteří poslouchali britské nebo sovětské vysílání. Přesídlení nesouviselo s nějakým přiřčením viny všem Němcům, jelikož četní antifašisté, kteří byli věrní Československu, obdrželi čs. občanství.

Nacističtí zrádci (znacizovaní čeští Němci, pozn. red.) před Mnichovem zastřelili 110 českých a německých antifašistů, často za jásotu zfanatizovaných davů. 2019 antifašistů bylo zavlečeno přes hranice, ale jen 1000 z nich se opět hlásilo po r. 1945.

Takže nešlo o nenávistné reakce, jak to popisuje Doležal, nýbrž o umírněné opatření, ale mohlo to dopadnout mnohem tvrději.

Lorenz Knorr, LZ 1.12.09, str. 2

Pozn. red. Redakce LZ i jejich vydavatel si snad  zapamatují lekci z historie o přesídlení, o úloze tzv. sudetských Němců (tento termín považuje autor příspěvku za nacistický) v době Mnichova, o publikaci článků, které vyvolávají dojem, že jde o text landsmanšaftu nebo E. Steinbachové. V dopisu jsme žádali paní I. Kuncovou, již dvakrát, aby LZ a Zemské shromáždění Němců v Čechách, na Moravě a ve Slezsku používaly terminologii mezinárodních smluv vítězných protinacistických velmocí, např. přesídlení, transfer či odsun, nikoliv však vyhnání. Poprvé se paní I. Kuncová k naší prosbě nevyjádřila, na druhý dopis dosud neodpověděla.

Je přece logické, že mezinárodní smlouvy vznikají řadu měsíců, někdy let, před jejich podpisem představiteli států a jejich následným vyhlášením. Alespoň to by měl pan B. Doležal a LZ vědět. To ví přirozeně každý počínající student právnické fakulty i obyčejný občan, který se zajímá o veřejné dění.

K útokům landsmanšaftu

Již řadu let napadá SL zákon ze dne 8. května 1946 č. 115/1946 Sb., o právnosti jednání souvisících s bojem o znovunabytí svobody Čechů a Slováků, téměř tak nenávistně jako dekrety prezidenta republiky, a požaduje  zrušení  těchto právních norem, které jsou součástí čs. právního řádu.

SL se již dlouhodobě, často velmi nevybíravým způsobem, vměšuje do našich vnitřních záležitostí. Napadené normy označuje za zločinecké až genocidní, které, jak tvrdí, nemají v Evropě obdobu.

Jaká je však skutečnost? Podívejme na německý právní řád.  Salomon Korn v článku „Stopy po ´říšské křišťálové noci´“, publikovaném ve Frankfurter Allgemeine Zeitung z 10.11.09, str.33, uvádí: „Zničení 1400 synagog během a po křišťálové noci zmizelo zcela úplně z vědomí Němců. Viníci nebyli nikdy potrestáni. V r. 1949 trestní zákon o zločinech za nacistů vyšel vstříc těm pachatelům, kteří za „říšské křišťálové noci“ se dopustili zločinů. Bezprostředně po listopadovém pogromu nebyl – s výjimkou „rasové ostudy“ za znásilnění židovských žen – žádný pachatel povolán k odpovědnosti. A po zákonu o amnestii v r. 1949 zůstala velká část zločinů spáchaných 9. a 10.11.1938 neodpykána. Již v padesátých letech se nikdo nemusel obávat, že bude kvůli nacistické minulosti trestán. Zatímco četní nacisté za pomoci zákonů o amnestii v r. 1949, 1951 a trestního zákona z r. 1954 se dostali zpět do úřadů, získali hodnosti a především velkoryse vyměřované penzijní nároky, udělaly na druhé straně přeživší oběti při požadování nároků na odškodnění trpké zkušenosti; stejní finanční úředníci, stejný personál, který před rokem 1945 prováděl arizaci židovského jmění a židovských cenností z pověření nacistického státu odpírali, zašantročili nebo sabotovali hmotné odškodnění obětí.

Kvůli nacistickým zločinům bylo podáno 106 000 obvinění, ale vydáno bylo jen 6498 rozsudků. (Přeložil: ing. J. Liška)

Podle německého historika Josefa Foschepotha bylo však odsouzeno jen tisíc nacistů.

SL nevidí, spíše nechce vidět, břevno ve svém oku, ale kritizuje smítku v očích našich. Je to skutečná ostuda pro celou Evropu, že jen nepatrný zlomek nacistických zločinců, jak tvrdí výše uvedený historik, byl potrestán. Vměšujeme se snad my tímto tvrzením do vnitroněmeckých věcí? Nikoliv! Považujeme za naprosto nepřijatelné, že proces denacifikace ve SRN byl tak málo dostatečný. Tisíce členů gestapa, jeho agentů, příslušníků SS a SD, kteří vraždili, i za pomoci některých tzv. sudetských Němců, naše lidi, zůstalo bez potrestání. Kolik příslušníků kladenského, pardubického gestapa a jiných gestapáckých služeben na našem území bylo ve SRN skutečně postiženo tresty, které by byly úměrné zločinům, které tito spáchali na českém i slovenském národě, na čs. protifašistických Němcích?

SL o těchto zločinech nemluví, přestože naše oběti německých zločinců jdou do statisíců. V koncentračních táborech, které existovaly v pohraničí, a při pochodech smrti byly Němci umučeny i tisíce občanů z dalších spojeneckých států, zejména ze Sovětského svazu. Ještě v květnu v r. 1945 nacisté zavraždili, a v několika případech se  těchto zločinných exekucí zcela prokazatelně zúčastnili i členové Hitlerjugend, několik tisíc čs. vlastenců.

Někteří činitelé SL, jako např. G. Ziehsel, představitel rakouského SL, začínají opět mluvit o vyvražďování Němců v Československu po druhé světové válce, a o obětech této genocidy v počtu 241 000. Čísla, která uvedla smíšená česko-německá komise, jsou však určována v řádech tisíců.  Jistě lze litovat, že k excesům vůbec došlo. Lze litovat, že i po válce umírali lidé. Byli to však nejen Němci, ale i Češi. Ti umírali opět rukou německých fanatiků. Na následky věznění jen během několika poválečných měsíců zemřely tisíce lidí nejrůznějších národností. V této souvislosti jistě není bez zajímavosti skutečnost, že SL v plné skromnosti a zdrženlivosti přechází fakt, že v řadách SS, SD, gestapa i wehrmachtu padlo přibližně 200 000 jejich soukmenovců, kteří bojovali za  Velkoněmecko, za  nacistické pořádky, pro něž byly příznačné koncentrační tábory a masové vyvražďování Židů i Slovanů. Někteří z těchto bojovníků po válce se zúčastnili krvavých teroristických akcí i pod praporem werwolfu.

Lorenz Knorr, německý antifašista narozený v Chebu, říká  k odsunu v článku „Mohlo to dopadnou mnohem tvrději“, publikovaném v LZ dne 1.12.2009, str. 2, následující: „Přesídlení nesouviselo s nějakým přiznáním viny všem Němcům, jelikož četní antifašisté, kteří byli věrni Československu, obdrželi čs. občanství… Takže nešlo o nenávistné reakce…nýbrž o umírněné opatření, ale mohlo to dopadnout mnohem tvrději.“

Nikdy nesmíme zapomenout na to, že my jsme byli oběťmi a znacizovaní Němci našimi katy. Srovnávat oběti a katy nelze! Lze však požadovat, aby agresor zaplatil škody, které jeho obětem  vznikly. Kdy SRN, jako právní nástupce nacistické Třetí říše, nám zaplatí reparace, které byly stanoveny platnými mezinárodně právními smlouvami?                                                          Dr. O. Tuleškov

Ke kodaňskému sjezdu od Aliašky

Tak máme za sebou zase jednu enviromentalistickou frašku, tedy, slavnou Kodaň čili Copenhagen. Nedohodlo se tam naprosto nic nového, kromě toho, jak jinak vyházet peníze daňových poplatníků na podpory dík zkorumpovaným režimům. To  vše kryto hesly o oteplovaní planety. I pan Obama se přesvědčil, že něco takového asi existuje, když po návratu do své země, nemohl ani použít oblíbenou helikoptéru k přesunu do svého paláce, pardon, Bílého domu.  Ovšem, že USA svými exhalacemi nejvíc zamořují svět, to samozřejmě přesvědčen nebyl, natož aby tuto situaci nějak řešil a pozitivně ovlivnil. Konečně před krátkou dobou o oteplování planety diskutoval s naslovovzatým znalcem, naším Václavem Klausem, který ho ujistil, že vlastně o žádné problémy  nejde. Ale  naši evropští papaláši  připustili, že se něco s tím klimatem  děje, že není v pořádku, když třebas i v Česku  jsou arktické mrazy a  tady v tajze kousek od Aliašky nemusím  kolikrát topit a nadávám, že je málo sněhu, takže  nemohu použít  svůj sněžný  skutr.

Jisti vědátoři přišli s jednou myšlenkou, že pokud by se  měl zastavit Golfský proud, který vlastně vytápí Evropu, tak k nám přijde nová doba ledová. Člověk, byť laik, částečně obeznámený se zákony  termodynamiky, a hlavně nezblbnutý TV, že prouděni, tedy i tepelný přenos závisí na rozdílu teploty, v našem případě oceánu, který  se u Afriky ohřeje a maže si to vychladnout až někam za polární kruh. Po cestě předává blahodárné teplo, jehož je tím více, čím je  proudění rychlejší. Laicky řečeno, funguje to asi jako komín, čím víc topíme, když je venku zima, tím komín lépe táhne. Pokud ovšem je  venku horko, tak komín  nepotáhne a  kamna začnou  kouřit do obytné místnosti. Jev, tzv. tepelná konvekce. V přírodě  je teď v polárních  končinách  podstatně tepleji, než tomu kdysi bývalo. Je to důsledek zpomalení přenosu tepla snížením rychlosti prouděni. Proto ty  arktické mrazy v Evropě  a tání ledovců za polárním kruhem. A zmíněný stav prouděni se bude zpomalovat čím dál tím víc, až dojde jednoho božího dne k reversaci, tedy, k obraceni směru  proudění a Golfský proud zmizí.

Pokud  bych byl ještě naživu  a žil jako  poustevník zde, tak bych okolo své chajdy začal pěstovat pomeranče, kdežto  v Evropě by se proháněli mamuti, pokud by ovšem měli kde, protože na většině jejího povrchu by byl až tříkilometrový ledovec. Tohle to  naše planeta zažila už vícekrát ve své historii, ovšem z rozdílných příčin. Vědci konečně docházejí k názoru, že tyto změny  proběhly v poměrně krátké době a mluví maximálně o několika  rocích. Ovšem tato nadílka  řadově může trvat tisíciletí.

Lidstvo má zaděláno na mnoho průšvihů, skoro vůbec nezáleží na tom, v
jakém pořadí a kdy přijdou. S některými katastrofami se  nic nenadělá,  ani Bůh ze všemi svatými dohromady, a také proč by to dělal, stejně nás má  již po krk.  Budu radši koukat, aby v mé chaloupce bylo  dostatek něčeho dobrého k piti, a také  dostatek patron pro mé flinty. V tom roce 2012 se může, ale také nemusí nic stát. Že však konec lidstva je v dohledu, o tom není pochyb se strany vědců i uvažujících prostých občanů,a to věřících,  anebo těch, kteří víru ztratili a podrželi si pouze její předsudky. Do nového roku si přejme stále pevnější nervy! Alois Tybrych

Co nám také přinesl 17. listopad 1989

V současné době se politici a různí písálkové  snaží vysoce hodnotit přínos převratu z 17. listopadu 1989. O jejich „pravdách“ mne těžko kdo přesvědčí, neboť vzhledem ke svému stáří a dobré paměti jsem si udělal vlastní vyhodnocení uplynulých dvaceti let.

Podle mého názoru kapitalistická svoboda a demokracie nám přinesly:

- možnost stát se bezdomovcem

- nejistotu zaměstnání, možnost stát se nezaměstnaným

- možnost stát frontu na úřadech práce místo fronty na maso, toaletní papír či  

 banány

- možnost beztrestného nevyplácení mezd zaměstnavatelem

- možnost stát se chudým a živořit

- možnost vychutnat si finanční a ekonomickou krizi

- krachování bank či kampeliček a přijít o uložené peníze

- krachování podniků, likvidace dříve prosperujících podniků

- rozkrádání národního majetku vytvořeného před r. 1989, jehož hodnota činila 2,5    bilionu tehdejších korun

- přihlížet a obávat se následků každoročního zvyšování státního dluhu

- korupci

- vykrádání bytů, krádeže aut

- obavy z přepadení i ve dne na ulicích, stát se obětí vraždy, růst počtu lidí podřezaných, znásilněných a zastřelených

- „radovat se“ ze zvyšující kriminality mládeže i dospělých

- diskriminaci venkova, znemožnění dopravy autobusem o sobotách, nedělích a o svátcích venkovskému obyvatelstvu

- zvyšující se náklady občanů na zdravotnictví doplácením na léky každoročně více a více, placením „regulačních“ poplatků ve zdravotnictví a za pobyt v nemocnicích, rušení nemocnic a lékařských pohotovostí

- rušení jeslí a školek

-likvidaci soběstačnosti výroby potravin a postupnou likvidaci zemědělství, snižování živočišné a rostlinné výroby, zvyšování dovozu potravin

-  stálé  zvyšování  cen  potravin  a  ostatních  výrobků  či  energií, které  není  kryto  zvyšováním mezd a důchodů

- nejistota v kvalitě prodávaného zboží, včetně potravin, nutnost kupovat stále více potraviny s chemickými náhražkami (E)

- nutnost kupování bytů v domech, které už jednou byly kdysi zaplaceny podniky nebo ze státního rozpočtu za socialismu

- agresivitu společnosti a její zhrubnutí, vysílání sprostých a vulgárních slov rozhlasem a televizí i v projevech politiků, nerespektování etiky poslanci a některými vysokými funkcionáři

- demoralizace společnosti, zejména mládeže, odhalování ženských těl v tisku i v divadlech; televize i tisk oslovuje jen spodní část těla – břicho a žlázy

- možnost využívat a podporovat šíření prostituce, hazardní hry aj.

- učit mládež zabíjet prostřednictvím počítačových her

- možnost „konečně“ se účastnit válek a případně se i „radovat“ ze zabíjení ve válkách vyvolaných Spojenými státy či NATO, schvalovat spolu s V. Havlem humanitární bombardování, tj. zabíjení nevinných lidí

- obavy z vystěhování z bytu majitelem domu bez důvodu a bez náhradního bydlení

- obavu z možnosti vrátit se včas předplacenou dopravou ze zahraniční dovolené

- šíření neonacismu, možnost stát se beztrestně členem neonacistických skupin

- možnost kritizovat veřejně a beztrestně nedostatky bez povinnosti viníků je napravit

- nemožnost nabídky vybrat si ze dvou až třech náhradních míst poskytnutých zaměstnavatelem při zrušení funkčního místa v zaměstnání

- zrušené zajištění pracovního místa umístěnkou po absolvování vysoké školy, a možnosti výběru ze dvou až třech nabídnutých míst

- obdivovat filmy o amerických národních hrdinech – kovbojích a kravách

- možnost opakovat si z amerických televizních filmů holocaust prováděný v minulosti Američany na indiánech

- možnost denně sledovat televizní filmy o vraždách, učit se z amerických filmů jak vraždit a podvádět.

A pokud jde o klady, ty nám běžně uveřejňují naše média. V. Havel vyhodnotí splnění svých slibů, který obsahovaly jeho projevy pronesené ve dnech následujících po 17. listopadu 1989.

Ing. J. Pelíšek

Pravda o současných médiích

Komentátor Mitrofanov se zamyšlí nad ideály listopadu před 20 lety (Právo 6.11.2009) a domnívá se, že se nelze ohlížet zpět a hledat viníky současné neradostné situace. Jiný komentátor, někdejší disident Hanák, dokonce mladým lidem téměř doporučuje  emigraci.

Ale pravdu nelze zamlžit a zkreslit jakoukoliv lží. Měl pravdu disident Havel v tom, že je nesmyslné strašit nezaměstnaností, nelítostným kapitalismem, že musíme zrušit zbrojní průmysl, poněvadž již nebudou žádné vojenské pakty?

Téměř veškerá média opěvují pravici za její boj za svobodu. Lid však podle části mediálních politických dirigentů není schopen sám závažné věci řešit. Lidu se proto nikdo neptal, když pár politiků, možná i se zahraničně politickými konexemi, rozbilo republiku. Snad nejsilněji v tomto směru se angažoval ultrapravicová Občanská demokratická aliance. Ta také nejvíce tlačila na tryskový laciný výprodej státních podniků. Tehdy vychvalovaný ministr Dlouhý (ODA), jak jsem přesvědčen, byl odpovědný za krach Poldovky, za měsíce nevyplacenou mzdu zaměstnancům i za nastartování nesmyslné redukce a destrukce zemědělství. Tento někdejší přední nechvalně známý exponent KSČ a ODA by nás měl reprezentovat v EU? A co Kalvoda, také z ODA, proslavený mimo jiné i tím, že používal titul JUDr., aniž by mu náležel, a který nyní zastupuje kdejakou stranu, jež vznáší nároky vůči našemu státu. Je zajímavé, že ODA, ač nepočetná, a málo jinak úspěšná, se těšila přízni řady médií, která později jak v bavlnce chovala i Demokratickou unii a Unii svobody, jíž přednostoval dr. Němec, ministr spravedlnosti, který do dějin čs. justice vešel aférou s katarským princem, jež byla prvním viditelným krokem vedoucím k dalšímu a dalšímu znevěrohodnění justice. A jak se média chovala v době, která voněla „Tříkrálovou deklarací“, a slavnostními prohlášeními o chystaném vzniku „Čtyřkoalice“, v níž kádeuáci by tvořili levici? Převážně jí fandila ještě silněji než fanouškové Sparty a Baníku svým klubům dohromady. Pochopitelně, vždyť i V. Havel dával najevo své sympatie ke vznikajícímu slepenci. Proč že vlastně tato koalice nevznikla? Z cela prozaických důvodů. ODA byla zadlužena až po uši, upěla pod asi 50 milionovým dluhem.

Dnes tyto sdělovací prostředky varují před privatizací ruským kapitálem, aniž jim dříve vadila likvidace řady prosperujících podniků jiným cizím kapitálem s cílem zničit  možnou konkurenci (Elektropraga Tanvald, motocykly Strakonice aj.).

Nikdo se nehlásí k odpovědnosti za rozvrat našeho, dříve velmi dobrého školství, které je již delší dobu podfinancované a nemůže  zajistit ani obživu učitelům, živitelům rodin.  A tak feminizace školství pokračuje, úroveň znalostí našich školáků i studentů dále klesá. Snad úměrně tomu vzrůstá na druhé straně korupce. Je  světu k smíchu nebo k pláči, když celou vysokou školu lze u nás udělat příp. i za jeden rok a k doktorskému titulu přijít téměř bez práce?  

Za toho stavu pravice hodlala dále snížit již tak malé platy učitelům. Ostatně dříve již usilovala i o snížení finančních prostředků pro ČAV, jež vědci prohlásili za likvidační.  A co naši spisovatelé, co naši historici, tlumočí jejich nářky náš tisk?

Stačí malý výlet do historie. O co usilovali Němci v druhé světové válce v Polsku, Slovinsku i v Československu? Především o likvidaci inteligence, tehdy jim šlo samozřejmě o likvidaci fyzickou. Nelikvidují postupně kroky  naší pravice ekonomicko-finanční základnu české inteligence? Co tomu říkají naše média, protestují, nikoliv, převážně cudně mlčí.

Za vlády M. Topolánka se podařilo pravici „snížit daňovou zátěž“. Příjmy státního rozpočtu tak snížila o desítky miliard korun. Ušetřili především bohatí. Nyní tato pravice naříká, že levice zadlužuje stát. Ano, zadlužuje, ale především díky tomu, že pravice značně ochudila příjmy státního rozpočtu. Média pláčou nad tím, jak nezodpovědní sociální demokraté a komunisté zadlužují naše děti. Proč alespoň některá konečně neřeknou jasně a pochopitelně pravdu, jak to ve skutečnosti je? Nemůžou? Proč? Hájí ještě naše státní a národní zájmy? Značná část z nás o tom pochybuje. Ve hře jsou zřejmě zcela jiné interesy, nám však velmi málo příznivé.

Vysoce nepříznivá je situace v oblasti národního uvědomění, vlastenectví a výrazně vyniká snaha o falšování dějin. Již polevily nejostudnější reportáže zaprodaného tisku o příchodu našich předků jako doprovodu avarských hord, o našem spíše keltskému původu, údajné kolaboraci národa v době tzv. protektorátu. Snaha dělit národ na Slezany, Moravany a Čechy dosud přetrvává. Národ si stále „vychutnává“ urážku o tom, že naši svobodu nám vybojovali jiní, jiné národy. Téměř se nepíše o obětech našich legionářů v době první světové války, o ztrátách českého a slovenského národa v další válce, které byly téměř stejné jako oběti Velké Británie.

I relativně objektivní tisk  jako Literární noviny otiskl recenzi na práci britské autorky o státu, „který neměl vzniknout“. V zájmu koho neměl vzniknout stát, který byl nejdemokratičtějším státem ve střední Evropě, ostrůvkem demokracie, kde neexistovala diskriminace národnostních menšin.

Přímo tragická je snaha očerňovat jak T.G. Masaryka, tak dr. Edvarda Beneše.  Očerňovat památku prezidenta Beneše se dlouhodobě snaží celá plejáda různých „historiků a spisovatelů“. Velmi často prezentují názor, že jsme se měli v r. 1938 bránit.

Již TGM zdůrazňoval, že bez Beneše bychom neměli republiku. Jeho úsilí o obnovu ČSR bylo nezměrné a úspěšné. Zastřešil a sjednotil náš odboj a byl spolu s prozatímní vládou uznán všemi vládami spojenců. Beneš v r. 1948 – ač již vážně nemocen – než aby podepsal komunistickou ústavu, se kterou bytostně nesouhlasil, raději odstoupil. To neudělá zbabělec. Beneš se skutečně nesmírně zasloužil o náš stát – jak konstatovat i náš parlament. A je třeba přiznat, že nanejvýš aktuálně do této diskuse přispěla předsedkyně ČSBS, Anděla Dvořáková.

Super lži jsou většinou našich médií šířeny proti Slovanům všeobecně. Vzorem demokracie v Rusku je pro ně zkorumpovaný alkoholik Jelcin, který nechal rozstřílet parlament, v němž při bojích zahynulo kolem tisíce lidí. Na druhé straně je zatracován V. Putin, odchovanec KGB, který se opovážil postavit proti připravované likvidaci ruského národa v situaci, kdy přes 70% důchodců nedostávalo důchody a přes 55% pracujících mzdu za vykonanou práci.

Pravice propagovala u nás ze strachu před Ruskem přítomnost ozbrojených sil USA a jejich radar na vyhlédnutém místě v Brdech. Praha by asi byla v dosahu případné jaderné odvety. Z tohoto velkého strachu dodala vláda premiéra Topolánka arogantnímu obdivovateli Stalina, Saakašvilimu, naše raketomety a tanky, aby pomohly rychleji srovnat se zemí jihoosetinské hlavní město. Jiná bázlivá vláda – ukrajinská – poslala do Gruzie desítky vojáků s raketami země vzduch, kterými sestřelovali ruská letadla. Není pak provokací ohánět se strachem z Ruska?

Lhalo se i na Balkáně. Důvěřiví lidé naletěli na německou propagandou vymyšlené hromadné horby Albánců v Kosovu. Proč se za tyto lži nikdo neomluvil?  Neomluvili se ani naši církevní hodnostáři, kteří ústy svých „mluvčích“ schvalovali „humanitární bombardování“ v Jugoslávii. Lhostejná snad jim byla i devastece více než stovky pravoslavných chrámů a klášterů vysoké historické ceny.

Nevím nic o omluvě vysokých církevních hodnostářů v Chorvatsku pozůstalým statisíců obětí ustašovských fašistů v táborech v Rabu, na ostrově Pegu a Jasenovci, kde se údajně dopouštěli vražd i katoličtí duchovní. I otrlí fašističtí generálové byli otřeseni po shlédnutí podřezaných srbských dětí, včetně předem znásilněných děvčátek. Lze se divit, že v Haagu obviněný Karadžič dělal vše, aby zabránil genocidě Srbů?

V Prištině má mnohametrový bronzový pomník americký exprezident Clinton – od vděčných albánských dealerů drog. Tento vysokoškolsky vzdělaný prezident před agresí v r. 1999 seznámil své  spoluobčany s údajnou zločinností Srbů, kteří, jak řekl, zavinili i vznik první světové války! Takto pošpinil, zneuctil památku padlých ze země, která byla v době obou světových válek nejvěrnějším spojencem demokratických států.

V dnešním Chorvatsku, které i naše pravice podporuje, aby bylo přijato do EU, pohrobci zběsilých ustašovců zpívají, jistě ne nahlas a na veřejnosti, dále svoji hymnu „Nepijeme víno, pijeme srbskou krev“.

Část pravice zesměšňuje i křesťanskou víru, např. výroky o „krachu“ Kristova učení a s tvrzením, že dnes by se spolčoval s bezdomovci a s komunisty (viz pojednání v Týdnu k Velikonocům). Pravicová média – a tedy nejen bulvár – působí na mravní destrukci národa (viz články v Reflexu „být teplý je in“ – reportáže o mravních a majetkových „exhibicí“ celebrit apod.).

Přeplacení pravicoví novináři „kopou“ za asi tak za 5% vyvolených. Těch zbývajících téměř 10 milionů do značné míry rezignovalo a stáhlo se do vnitřní emigrace ještě hlouběji než za totality. Zatím se spíše bojí projevit své názory. Ale jde jen o dočasný jev. Lze očekávat, že odpor prostých lidí bude postupem času narůstat.

Závěrem chci nechat promluvit nezapomenutelného Jana Masaryka: „Pravda zvítězí – ale někdy to dá fušku“.

F. Truxa

Kapitalismus je nemravný

Politici, statistiky i média nám sdělují, že vnější zadlužení České republiky dosahuje částky takřka 1,2 bilionu Kč.

Běžně tento dluh rozpočítávají na hlavu jednoho obyvatele, a tak se dovídáme, že již dnes na každého jednoho občana či občanku, ať má sto let nebo dva týdny, připadá dluh ve výši 120 tisíc korun. Koncem roku to má být již 128 tisíc korun. Za svou osobu, ale pevně věřím, že i za drtivou většinu svých spoluobčanů, toto rozpočítávání odmítám a považuji je za krajně nemravné. Na zadlužení republiky jsem se nepodílel, nic jsem nevytuneloval, nic jsem neprodal do zahraničí, nic jsem neukradl. Beru svůj průměrný starobní důchod, na jehož průměrnou výši jsem pracoval plných 47 let. Dnes je mi na hlavu připočítáváno něco, čeho jsem se celý život střežil: žít na dluh.

Neméně nemravné je vypsání konta, na něž mohou občané na úhradu státního dluhu přispívat z vlastní kapsy. Rezolutně pod jistotou, že jsem se na zadlužení nepodílel a nenesu za ně tu nejmenší odpovědnost, jakékoliv přispění odmítám. Nejde však jen o mou osobu, byť i mně by částka, kterou bych snad měl uhradit, činila značné obtíže. Dovedete si však představit, jak dá dohromady svůj podíl právě narozené nemluvně, které ledva opustilo matčino lůno a už s sebou nese dluh ve výši zhruba 130 tisíc korun? Pravda, od občanů se požaduje jen charitativní příspěvek na stát, který jim má být domovem. Pokud by však každý jeden občan této demokratické a svobodné společnosti přispěl stokorunou, včetně nezaměstnaných, bezdomovců, žebráků, nemluvňat a podvyživených důchodců, dosáhne charitativní sbírka částky asi 1 miliarda Kč. Pro našince nepředstavitelná částka; pro pana Šťávu, který po nás chce za ušlý zisk z neuskutečněného kšeftu s krevní plazmou, jen jedna třináctina. A ze státního dluhu méně než tisícina.

Původci této národní katastrofy sedí na nejvýnosnějších místech státního aparátu - od Hradu přes ministerstva a celou škálu různých potřebných i nepotřebných institucí, i ve vedoucích pozicích podniků, které přivedli k bankrotu a za hubičku dokázali prodat zahraničnímu loupeživému kapitálu. Šibalsky na nás mrkají a snaží se nám našeptat, že se máme nejlépe ve svých životech a že jim ještě máme být vděčni. Ani jeden z nich však národu neřekne, jak z té finanční propasti ven. Jenom na nás apelují, abychom byli všichni bez rozdílu, pan Bakala, Kellner, Roman a všichni ti další miliardáři doma i v JAR, na Bahamách či ve Švýcarsku, s tučnými konty v Lichtenštejnsku či se stokorunou v punčoše, solidární. A pokud s nimi nehodláte být solidární a nehodláte se s nimi dělit o státní dluh, protože oni se s vámi nehodlají dělit o svoje konta, obviní vás ze závisti. Setkal jsem se právě v těchto dnech s ještě jednou dílčí nemravností, která je nicméně krvavou skvrnou na celém kapitalistickém systému. Písemně mě oslovila tzv. Nadace mezinárodní lékařské pomoci. Zaslala mi na adresu, kterou získala neznámo jak, drobnou sadu šitíčka s prosbou, abych přispěl na charitativní pomoc hladovějícím dětem ve světě. Dílem u vědomí, že skutečně dnes ve světě každých šest vteřin zemře jedno nebohé dítě hlady, ale také s pocitem dluhu za šitíčko, jsem nadaci zaslal 200 Kč. Následně jsem dostal od nadace poděkování doplněné prosbou, abych se pokynem svému peněžnímu ústavu zavázal k pravidelnému přispívání ve výši 100, 200 nebo 500 Kč měsíčně.

Zřejmě této prosbě nevyhovím. Především jsem přesvědčen, že charitativní akce světovou kalamitu hladomoru, který postihuje celou miliardu lidských bytostí, nevyřeší. Odpovědnost za strádání tohoto obrovského množství lidí a za smrt dětí, které ani nestačily vyrůst, nese kapitalismus. V potravinových řetězcích, které nás obklopují, lze spatřit přemíru potravin všeho druhu - od těch základních a denně potřebných až k libůstkám, pochutinám a mlsotám, které si dnes (údajně každý) český občan může dopřát. Na první pohled je patrné, že svět je schopen vyrobit všechny možné i nemožné potraviny, a to v množství, které nezkonzumují ani ti nejnemravnější miliardáři. Katastrofickým problémem je humánní a cílevědomá distribuce potravin. Tohle je druhý důvod, proč se na charitě odmítám podílet - kapitalismus nutí české zemědělce, kteří bojují o přežití, vylévat miliony litrů mléka do polí. Není schopen humánně, citlivě a s láskou k lidským bytostem a jedinečnosti jejich života zpracovat tuto základní živinu a dodat ji tam, kde lidé umírají hlady. Čeští rolníci, jednotliví i sdružení, toho v systému, který je postupně vede k bankrotu, schopni nejsou.

Závěr je jednoznačný: Sám kapitalismus je svou podstatou možná efektivní, ale v důsledcích zvrhlý a nemravný. Já jsem si tento systém nepřál.

Připravil ing. P. Šuranský, HóN 7. prosince 2009, Václav JUMR

Komu slouží KDU-ČSL?

KDU-ČSL se také občas odvolává na stranické tradice. Vzhledem k tomu, že má ve složeném názvu stále také ještě označení  Československá strana lidová, dalo by se předpokládat, že má na mysli i tradice ČSL.

Pokud bychom šli do dřívější doby, do období křesťanskosociálního, nebo bezprostředně po vzniku ČSL, byla by naše snaha odbyta zřejmě poukazem, že šlo o revoluční čas, který program vznikající strany zásadně negativně ovlivnil. I když s podobným argumentem nelze souhlasit, jděme dobou dále. Zastavme se v r. 1937 na IX. sjezdu české zemské organizace ČSL, která byla pravicovější než její moravská sesterská organizace. A začtěme se do sjezdové rezoluce: „…Zabezpečili jsme svému lidu demokracii politickou, nevybudovali jsme dosud  demokracii hospodářskou, takže náš hospodářský život úpí pod diktaturou kartelů, syndikátů a monopolů, které zhusta zapomínají, že zásady obecného dobra jsou neslučitelné s jejich výdělečným sobectvím. Nekontrolované zisky těchto kolosů rostou z bídy nemajetných občanů a na troskách drobné a střední výroby. Tento stav … je trvale neudržitelný…

Není možné dále udržovati liberalistický řád, který umožňuje jedněm žít v blahobytu a druhým dává žebráckou mošnu. Není možné, aby v době nadbytku životních potřeb měl lid hlad. Není možné, aby ceny určoval kartel podle své touhy po zisku…

Zvýšení životní míry pracujícího lidu není jen otázkou sociální spravedlnosti, je to základní otázka státního života. V naší republice katastrofálně klesá populace a počet narozených dětí. Příčiny toho jsou jednak mravní (úpadek náboženského života), ale také sociální, v těžkém boji nejširších vrstev lidu o živobytí…

Na sjezdu vystoupil jménem asi 120 000 křesťanských odborářů A. Petr. Naléhavě zdůrazňoval, že práce pro chudé a utlačené, práce pro sociální a hospodářskou spravedlnost jest skutečným plněním příkazů Kristových a našeho programu.“ (Z díla Československá strana lidová ve své práci a úkolech, sestavil B. Stašek, nákladem Ústředního sekretariátu ČSL, Praha 1937)

Jsem přesvědčen, že citované myšlenky jsou součástí lidovecké tradice. S těmito však téměř nic nemá společného, jak soudím, současná politika KDU-ČSL. Tato již od počátku 90. let minulého století se potivě zasluhuje o budování liberálního kapitalismu  v Československu a později v České republice. Proto je spoluodpovědná i za  celkový stav naší společnosti.

KDU-ČSL již dávno není stranou obyčejných lidí. Slouží, s výjimkou několika jednotlivců, jak jsem přesvědčen, především těm bohatším a bohatým. A to nemá s křesťanskosociální a původní šrámkovskou lidoveckou tradicí nic společného. Bohužel!                                                                                                 Dr. O. Tuleškov

Co jsme také za posledních dvacet let dosáhli v sociální oblasti?

Máme několik desítek tisíc bezdomovců, téměř půl milionu nezaměstnaných, podle nezávislých odborníků je toto číslo ve skutečnosti mnohem vyšší, průměrná výše měsíční podpory v nezaměstnanosti se pohybuje kolem 6000 Kč, spoluúčast občanů na zdravotnictví roste, porodnost opět začíná klesat, exekuce se stávají běžnou součástí života obyčejných lidí, kriminalita neustále roste, korupce rozežírá společnost jako rakovinový nádor.

Nůžky mezi bohatými a chudými se neustále rozvírají. Máme několik tisíc multimilionářů, nějaké miliardáře a asi 9% chudých, tj. již asi 900 000 lidí, včetně dětí.

Takto vypadá naše startovní situace do nového roku, který přinese větší daně, další zdražování, zejména nájmů, vodného a stočného, snižování nemocenské, sociálních dávek, dětských přídavků, dávek v mateřství a stagnaci příjmů. A tak  snižování životní úrovně je na obzoru. Pravice se nevzdává svých plánů na privatizaci důchodových fondů,  na privatizaci zdravotnictví a postupně snad všeho, co lze na této Zemi ještě zprivatizovat,  na „reformu“ školství, na hrubé osekání mandatorních výdajů.

Nářky pravice nad zvyšováním deficitu státního rozpočtu jsou zcela falešné. Byli to pánové z pravice, kteří prosadili zrušení progresivního zdanění, snížení daní majetným a mezinárodním společnostem. Tak ochudila pravice, včetně KDU-ČSL, příjmy státního rozpočtu o několik desítek miliard korun. Zisky, které zahraniční společnosti převádějí ročně do zahraničí, dosahují pravděpodobně přes 100 miliard. Invalidé, nemocní, důchodci, rodiny s dětmi se musí „uskromnit“, mnohé podniky se budou opět „zeštíhlovat“, to znamená, že budou propouštět další pracovníky.

Havlovský kult v posledních týdnech nabýval na síle. Myslím, že se o něm mluvilo mnohem více než o M. Jakešovi v roce 1989, přestože se i on stal slavným hlavně výrokem o „kůlu v plotě“. Položil oslavovanému V. Havlovi někdo z novinářů či redaktorů televize otázku, jak se srovnává tato politováníhodná realita s tím, co nám sliboval v roce 1989 a v následujících letech? Vzpomeňme si, jak mluvil např.o tom, že nezaměstnanost nebude, že to je jen kalení vody, za nímž jsou ti nepolepšitelní komunisté, že do žádného paktu již nevstoupíme, aby o několik let později se stal propagátorem humanitárního bombardování a naší stále větší účasti na tzv. zahraničních misí.

Kdy V. Havel nám konečně vysvětlí, proč své sliby nám dané nesplnil? Kdy se nám V. Havel omluví?                                                                                               J. Kovář

Z rozhovoru M. Hekrdla se Zdeňkem  Mahlerem

„…Čtu knihy i noviny, dívám se na televizi. Některé noviny však beru do rukou kleštěmi. A televizní zprávy přežívám jen díky tomu, že mám vedle sebe láhev koňaku…

Já se musím přiznat k prostomyslnosti. Kdysi jsem se vysloveně z odbojného interesu zabýval tím, co je národní bohatství, které padesát generací hromadilo a schraňovalo. A nechal jsem si ho – to ještě bylo Československo – přibližně spočítat a pak vydělit patnácti miliony. A oni mi řekli, že na každého, tedy i na mne, připadá šest až sedm milionů. Tehdy to bylo ´všelidové vlastnictví´, patřilo všem a v určitém smyslu nikomu… A já je vkládám do společné správy a chci, aby ta je rozvíjela… A pořád nemohu přijít na to, kam ty peníze jdou. A najednou se dozvím, že stát má schodek a já jsem – jako všichni – zadlužen 115 tisíci. Jenomže já jsem si nic nepůjčil, nežiji nad poměry, a přesto mám dluh a sedm vnuků. Jak se s tímhle mám srovnat?...“.                                                   Právo, 23.12.2009, str. 15, připravil: J. Brhel

František Valenta, 1894 – 1944

„Vážení a milí čtenáři!

V našem dokumentu bychom Vás chtěli seznámit s životními osudy pan Františka Valenty, dlouholetého učitele a ředitele Obecné a měšťanské školy ve Mšeci, výborného hudebníka a zpěváka, člena Československé obce sokolské a především čestného a spravedlivého člověka a vlastence. To, že byl vlastenec v kruté době druhé světové války, se mu stalo osudným. Tragicky skonal za zdmi koncentračního tábora Flossenbürg…

Po celou dobu působení ve škole vedl své žáky k lásce k vlasti, hodnotám demokracie tehdejší Československé republiky…

Hudba a zpěv byly jeho velkou zálibou. Hroudův sbor vystupoval při nejrůznějších výročích a oslavách, pravidelně také na zámku v Lánech pro pana prezidenta T.G. Masaryka…

Své demokratické a protifašistické názory projevil nejvíce v letech 1934-1937, kdy ve školní budově zámku byli ubytováni němečtí antifašisté-emigranti, jejichž děti navštěvovaly mšeckou školu.“

Vzpomínky těchto dětí zapsal F. Valenta do školní kroniky z roku 1937. „Museli jsme naši vlast opustit. Náš otec bojoval za mír; nechtěl, aby válka a bída uvrhla náš lid do neštěstí. Tu jej chytili, uvěznili jej, zbili ho! Tisíce obětovaly životy za nás.

Museli jsme odejít. Pryč ze školy, pryč od kamarádů. Pryč z našich ulic a hřišť. Mnozí jsme vzdáleni svých rodičů. Museli jsme opustit svou vlast.. Náš otec bojoval za svobodu. Nechtěl, aby svaté právo národa bylo zašlapáno. Zhanobili jej, vyslýchali. Musel utéci, aby unikl vězení.

Přišli jsme do vaší vlasti, protože u vás slunce svobody ještě svítí. Poskytujete nám útulek a chléb. Dáváte nám vzdělání a vědu. Děkujeme vám za vše!

A až v naší vlasti slunce svobody zasvitne, potom nikdy nezapomeneme: Tam za Krkonošemi žije národ, který má na svém programu napsáno: Svobodu a lidskost!“

Mezi žáky mšecké školy ve školním roce 1937-1938 bylo 17 dětí německých antifašistů-emigrantů.

„V letních měsících roku 1944 došlo na kladenské gestapo udání  … Obviňovalo  Františka Valentu z ilegální činnosti proti Velkoněmecké říši a z výchovy dětí ve škole směřující rovněž proti Velkoněmecké říši. Dne 29. srpna 1944 byl František Valenta zatčen a odvezen do kladenské sokolovny, kde byl zadržen  deset dnů. Poté byl odvezen do Malé pevnosti v Terezíně (cela č. 10 a č. 41). 11. listopadu 1944 byl převelen do koncentračního tábora Flossenbürg, kde krátce na to, 24. listopadu 1944, pravděpodobně v devět hodin ráno, umírá…

V padesáti jedna letech byl násilně ukončen život čestného člověka, milujícího syna, manžela a otce, přísného ale spravedlivého učitele a ředitele školy, velkého vlastence Františka Valenty.

V naší práci jsme mu chtěli vzdát čest a stejně tak tisícům dalších obětí fašistické zvůle. Chtěli jsme poukázat na nelidskost a zrůdnost fašistického režimu. Přejeme si, aby naše a ani další generace nedopustily opakování něčeho podobného.“

Tento dokument vypracovali žáci 9. třídy Základní školy a Mateřské školy v Mšeci pod vedením ředitelky školy PhDr. Lenky Pulcové: L. Juna, J. Horník, K. Soule, M. Kolda a M. Švenkrt. Na počítačové prezentaci se dále podíleli N. Čáslavská a T. Kytka.- 2008- (Redakčně kráceno), připravil F. Šlajchrt

Za restitucí Salmů stojí krádež dokumentace

Restituční kauza Salmů o miliardový majetek v Moravském krasu, která se táhne rovných sedmnáct let, nabrala jiný rozměr po šetřeních Policie ČR i Kanceláře veřejného ochránce práv. Na počátku šetření stálo pátrání Českého svazu bojovníků za svobodu. Bližší informace k záležitosti sdělil předseda OV ČSBS Blansko-Boskovice PhDr. Jiří Jaroš Nickelli.

„V restituci nás, její odpůrce, zarážela okolnost, že kromě tzv. říšského dotazníku k němectví, který podepsal pan velkostatkář Hugo Nikolaus Salm-Reifferschneidt již roku 1939 se souhlasem celé rodiny, se nenašly přímé podpisy jejich členství v nacistických organizacích Deutsche Arbeitsfront (DAF), Bund Deutsche Osten a Kriegerkameradschaft (NSRKB). A to přesto, že bylo nalezeno několik seznamů, kde byl pan Salm řádně registrován spolu s dalšími nacisty, dokonce s pracovníky a manažery vlastního panství, jako byli SAmani ředitel Augustin, ředitel Weselka nebo vrchní účetní Tugemenn. Ten byl v letech 1942-1944 dokonce starostou města Rájce. S ředitelkou Muzea Blanska paní Mgr. Evou Nečasovou jsme proto při pátrání nabyli přesvědčení, že tyto podpisy jako projevy osobnostní vůle pana Salma existovaly, avšak byly nějakým způsobem později odstraněny,“ říká Jaroš.

Důležité podpisy

Jiří Jaroš redakci dále informoval, že pro toho, kdo zažil křivolaké cesty práva, je jasná důležitost tzv. projevů osobnostní vůle ke společenským závazkům. V soudních kauzách nestačí pouze registrace – soudy vyžadují jako důkazy především podpisy, pokud nejsou k dispozici další prověřené indicie, v podstatě důkazy o důkazech podpisů. Takové podpisy k nacistickým organizacím – a nebo i důkazy o nich – mohou zcela zvrátit šetření v současných restitucích. Ani roku 1945, kdy se prověřovaly kolaborace jednotlivých osob  s nacismem, tomu nebylo jinak.  Zde se dokonce nabízí obdoba s procesy válečných zločinců. I tam se obhájci nacistů starali především o to, aby zmizely všechny písemné projevy osobní vůle k dokonaným zločinům – především podpisy ke zločinným rozkazům na civilních osobách. Proto jednou z rad právníků prověřovaným kolaborantům již v této ranné době po osvobození bylo – zničit všechny důkazy o kolaboraci, zničit všechny fotografie a podpisy, přihlášky a další reálie.A pokud byly, pak je nutno státní orgány korumpovat… Tyto okolnosti jsou známy například u kauzy Buquoy, kde se záhadně „ztratily“ určité fotografie, na nichž si hrabě potřásal rukou s Henleinem, nebo u kauzy Walderode, kde obdobně „ztratily“ přihlášky k Henleinově straně atd. Ani u kauzy Salm tomu nebylo jinak.

V Rájci se kradlo špatně

Podle Jaroše zloději, kteří v jihomoravském Rájci kradli dokumentaci a dvě cenné reálie – album nacistů a prapor nacistů -, se však ve svém úsilí o zatajení kolaborace Hugo Salma určitým způsobem přepočítali. Zaměřili se na odstranění protokolu Hugo Salma, který s ním sepsali tři komisaři MNV Rájec roku 1945 na zámku v Rájci. V protokolu totiž Hugo Salm přiznal nejen členství ve třech nacistických organizacích – Deutsche Arbeitsfronf, Bund Deutscher Osten a Nacionále sozialistische Reichskriegerbund – Kriegerkameradschaft, nýbrž i podporu kameraden wehrmachtu na tu dobu obrovskými finančními částkami až 40 000 protektorátních korun. Dále komisaři zjistili, že všem organizacím nacistů platil Hugo Salm členské příspěvky – a toto vše ocitovali komisaři v dalším protokolu, kde se ovšem již podpis Salma neobjevil. Zloději tedy zcizili z úředních prostor Rájce zajištěný protokol, album nacistických kamarádů a ze zámku dokonce i prapor rakouských kamarádů pana Salma (!). Mysleli si – je vyhráno, zlikvidovali jsme důkazy o páně Salmově kolaboraci. Jak pravil již Hercule  Poirot – neexistuje dokonalý zločin. Ani ráječtí zloději v tomto směru nebyli géniové. Kradli sice vehementně, avšak neúplně. Za restituci Salmů stojí krádež dokumentace.

Zapomněli na protokol pěti komisařů

Rájeckým zlodějům od počátku uniklo, že bylo třeba utajit nejen přímé důkazy osobnostní vůle pana Salma o kolaboraci, ale rovněž i důkazy o důkazech – tj. následné listiny, citující tyto důkazy. Při rozvinutí restituce v devadesátých letech si to někteří činitelé zpětně uvědomili a zatajili dvě protokolní knihy  města Rájce v hodnotě odhadnuté policií na 340 000 Kč. Po soudních procesech na ochranu osobnosti pana Salma – když již nemohla být použita jako důkaz z formálních důvodů – se sice jedna z nich „zázračně“ opět nalezla, druhá protokolní kniha však  chybí stále. Tuto situaci dokonce někteří specialisté posměšně komentovali  jako „důkazní Lurdy v Rájci“. Jiří Jaroš dále informoval, že naštěstí pro dějiny i pro spravedlnost však zloději nedosáhli na protokol bezpečnostní komise v Rájci sepsaný rovněž v roku 1945, kterou podepsalo pět komisařů v čele s bezpečnostním referentem Rašovským. Jeden z podepsaných komisařů, rájecký občan pan Oldřich Plhoň, donedávna žil, a i ve vysokém věku nakonec okresním odbojářům dobrovolně podepsal potvrzení, že projednával případ Hugo Salma a seznámil se s faktem, že pan Salm 15. listopadu 1939 podepsal přihlášku do nacistické Kriegerkameradschaft!  Protokol totiž již nebyl uložen v Rájci, ale v Blansku, odkud byl nakonec dodán do státoobčanského spisu pana Salma. Díky procesu o pamětní desku odbojářů v Rajci pak mohl být tento protokol znovu uplatněn ve státoobčanském řízení a posloužil jako jeden z nejpádnějších důkazů kolaborace Huga Salma. Předseda blanenských odbojářů k tomu říká: „Musel jsem být odsouzen k omluvě zesnulému kolaborantu, aby mohla být restituce konečně zastavena.“  Proto také předseda Jaroš vedle ředitelky blanenského muzea Nečasové, která vydala knihu Cui bono restituce, vyvolává nenávist restituentek a jejich fanatických obhájců v regionu. „Někteří veřejně vyhrožovali mně i mé rodině dokonce v kavárně v Blansku, v Doubravici a jinde. To snad patří k dnešní restituční atmosféře,“ podotýká dr. Jaroš.

Jaká je současnost případu?

Po šetřeních Policie ČR a kanceláře ombudsmana bylo zjištěno, že v městě Rájci vskutku došlo ke ztrátě, rozuměj krádeži, uvedené dokumentace a reálií. Kancelář ombudsmana hovoří ve věci o „ztrátě“ z důvodu „společenského zvratu“ a srovnává to příkladně se „ztrátami“ svazků StB. Dále okresní organizace odbojářů a právník Jaroše vyzvali město Rájec, aby vyslovilo minimálně politování nad touto nezákonnou manipulaci s dokumenty a reáliemi Huga Salma. K žádosti se připojila rovněž Čs. obec legionářská Brno I s předsedou pplk. Ing. Jaroslavem Jarolímem v čele.

Krádež v Rájci má pro stát větší význam než krádeže v Plzni

Předseda odbojářů Blanenska hodnotí celý případ takto: „V Plzni se kradlo razítko a pár nepovedených či opsaných diplomek. Výsledkem je celostátní humbuk, který sice poškozuje pověst české inteligence, avšak my všichni, kteří jsme poctivě studovali, vážili si ´dělnických peněz státu na nás vynaložených´a odvedli poctivou práci, můžeme s kauzou s dnešními rychlokvaškami jen pohrdat. Sám jsem přispěl např. k obnově velké národní kulturní památky mlýna ve Slupi a památky mlýna Ruprechtov, který je světovým unikátem. Čím se může ve prospěch státu pochlubit restituentka madam Salmová a její sestra madam Schoellerová, manželka zasloužilého důstojníka wehrmachtu? Svým registrovaným členstvím v Hitlerjugend a v DAF?

Krádeže v Rájci jsou nejen trvalou hanbou města a poškozením historie městské kroniky. V Rájci je to též o něčem jiném – daleko důležitějším pro stát. Za krádežemi rájeckých reálií se skrývá obrovská snaha okrást stát o miliardový majetek v Moravském krasu. Oněch zhruba třináct miliard restitučního majetku po říšském kolaborantu vlastizrádci Salmovi patří právoplatně státu.

Stát nebyl špatný vlastník, jak dnes někteří lživě prohlašují – léta se staral o státní zámky, o lesy, pily, továrny, elektrárny k prospěchu všech občanů a vynaložil velké částky na obnovu válkou poškozených hodnot. To vše se nesmí stát předmětem právní, doslova pobělohorské loupeže, skrývající se pod ´obnovou restitučního řízení´, které soudy právoplatně již dvakrát zamítly. To je názor nás, odbojářů Blanenska,“ uzavřel PhDr. Jiří Jaroš Nikelli.

Připravil ing. P. Šuranský, HóN, 7.12.2009, Václav Žalud

Z tisku:

„…Je mi líto, ale musím konstatovat, že současná RVVI vedená 1. místopředsedkyní Kopicovou způsobila svým nekoncepčním jednáním v posledních šesti měsících české vědě a výzkumu velké problémy.

Zvláště škodlivé byly snahy o destabilizaci a budoucí faktickou likvidaci Akademie věd, která spolu s Univerzitou Karlovou představuje vědecky nejproduktivnější českou výzkumnou instituci…“. (V. Hořejší, Ministryně se zbytečně uráží, Rada vědě ubližuje, Právo, 21.12.2009)

„… Nesrovnatelně nejvíce však ovzduší ničí emise z velkých podniků. Ty někomu patří, někomu přinášejí obrovské zisky, mimo jiné proto, že vypouštění smradů je donedávna nestálo nic a dnes je to pakatel… Reálný kapitalismus, když něco zničí, snaží se to pak zestátnit. A o to na světové konferenci o ovzduší jde. Zestátnit poničené ovzduší. Aby na jeho ozdravení platili všichni. Ti, co na jeho poničení vydělávali majland, ti, co sotva vydělávat začali, a i ti, kteří se ničím neprovinili. Bezva finta… Uznávám, že všechno by mělo mít svého hospodáře. To však u těchto přírodou vytvořených bohatství by neměl být majitel, ale ten, který si to od společnosti třeba dlouhodobě pouze pronajme. Země, která patří všem, řítí se však do totální privatizace… (J. Hanák, Když dojde na Slunce, Právo, str.6, 18.12.2009)

„… Velká bankovní trojka v České republice, tedy Česká spořitelna, ČSOB a Komerční banka, vydělaly svým zahraničním vlastníkům už přes 100 miliard korun… Všechny tři peněžní ústavy… totiž na přelomu století koupili celkem za asi 99 miliard korun… Podle informací z bankovního sektoru už odešlo z ČR na dividendách od velké trojky do zahraničí zhruba 80 miliard.  J. Svoboda, Banky vydělaly zahraničním vlastníkům přes 100 miliard, Právo, 23.12.09, str. 1-2)

„…Ježíšek převtělený v ratingovou agenturu Standard and Poor´s nás… podaroval skvělou informací: stav našich veřejných závazků je zatím udržitelný… Pokud jde o drzost ratingových agentur, nezná mezí. SaP nám současně s cukrováním mává před očima bičem. Podle ní musíme provést hlubší fiskální reformu, zmrazit růst mezd i důchodů, ořezat mandatorní výdaje, zprivatizovat penze („provést penzijní reformu„). A všichni, ale opravdu všichni s tím musíme souhlasit („politický konsenzus“). Je to jasné: všichni u nás musí přijmout standardní pravicový program. Jiný není a ani být nemůže. A co uděláme s tou demokracií? …“ (Martin Hekrdla, Štědrý den svobody, Právo, 23.12.09, str. 6), připravil: J. Brhel

Otevřený dopis

V Praze dne 18. listopadu 2009

Vážená paní

Irena Kuncová

prezidentka  Zemského shromáždění Němců v Čechách, na Moravě a ve Slezsku

místo setkávání W. Hensela, Moravská Třebová

Věc:  K Vašemu dopisu z 14.10.2009, odeslaného 3.11. tr.

Vážená paní prezidentko,

uvítal jsem Vaši zprávu, že zaslané brožurky „Němci z vyškovského jazykového ostrůvku nedílná součást henleinovské páté kolony v Československu“, jejichž autorem je PhDr. Václav  Šůstek, jsou k dispozici ve vaší knihovně. Můžete je dát i na Vaši webovou stránku, prosím?

Pokud projevíte zájem, můžeme Vám poslat i některé další brožurky, které pojednávají o česko-německých vztazích.

O jedné mé velké prosbě, jíž jsem Vám tlumočil ve svém dopisu z 18. září 2009, jste se bohužel nezmínila. O co šlo?  „.. aby Zemské shromáždění Němců…, jeho funkcionáři, jeho tiskový orgán používali terminologii Postupimské dohody a dalších návazných spojeneckých smluv, a nikoliv sudetoněmeckého krajanského sdružení.“

Proto si dovoluji tuto prosbu opakovat. 

Navazuji na Vaše povzbuzující tvrzení, že se nebojíte říci pravdu o minulých událostech.  Landeszeitung svého času velmi podrobně popisoval násilí, jehož se Češi po květnu 1945 dopouštěli na Němcích. V nedávné době Váš tiskový orgán oživoval události v Postoloprtech. Způsob, jakým  vše líčil, a hlavně tím, že začíná ve velké většině případů až květnem 1945, podle mého názoru  je jednostranný a narušuje  snahu hledat a nalézat historickou pravdu, porozumění a dobré soužití.

Naše pohraniční území již v zimě a na  jaře r. 1945 vidělo skutečné pochody smrti, jejichž oběti šly do tisíců. František Nedbálek ve svém díle „Železniční transporty a pochody smrti vězňů koncentračních táborů a válečných zajatců přes české země zima a jaro 1945“, vydaném v r. 2005 Univerzitou Jana Evangelisty Purkyně v Ústí nad Labem, popisuje jednotlivé pochody smrti. V kapitole „Ruce pomocné a ty druhé“ autor uvádí i nepřátelské skutky části německého obyvatelstva žijícího v pohraničí vůči vězňům i zajatcům.

Uvedené dílo však nepojednává o hrůzných poměrech, které panovaly v koncentračních táborech, nacházejících se v pohraničí, ani o masových vraždách uvězněných.

Pokud o výše uvedeném uveřejníte nějaký článek v Landeszeitung, vždyť jde o události, jež se odehrály jen krátkou dobu před květnem 1945, jistě spolu i souvisí, můžete dotvořit obě strany jedné mince, o nichž píšete. 

Jsem velmi rád, že jste se zmínila o panu PhDr. Pavlu Macháčkovi, který, jak uvádíte, věděl hodně o českých Němcích. Já jsem téhož názoru. My jsme publikovali několik brožurek a řadu článků o českých Němcích, jejichž autorem byl dr. Macháček. Uděláte to i vy? Nyní je vhodná příležitost. V těchto dnech jsme vzpomínali první výročí jeho úmrtí.

S úctou    JUDr. O. Tuleškov

Křesťanskosociální mírové forum

Prezident novoroční

    Máme málo  tak kultivovaných politiků jako je president Václav Klaus. Nemám při tom na mysli jen slovník a dikci. Ale především též ucelenost myšlení, kontinuitu  sdíleného a věrnost určité koncepci. U něho ovšem koncepci postmoderní liberalistické demokracie kapitalistické.  Která propaguje ale také prosazuje zcela určité vidění světa a přerůstá od otázek zdánlivě jen pragmaticky hospodářských ve světový názor a světový  řád a ve    filosofii a v náboženství, schopné argumentovat i svými údajně metafyzickými kořeny. Jak je postavil zejména Milton Friedman a dodnes kultivuje  plejáda amerických nobelistů.  

President republiky jistě má právo sdělovat své názory a šířit je.  Je však na nás ostatních, abychom si tuto skutečnost uvědomovali  a hodnotili, a abychom srovnávali i zdánlivě nepatrné slovní úkroky  se svým vlastním vyznáním,- pokud nám na něm ještě záleží.

Není bez významu, že z našeho slovníku se ztrácí tak významné biblické slovo jako “spravedlnost”,- aby bylo nahrazováno i v církevním jazyce obecnou “svobodou”. Kdysi evangelické a francouzskou revolucí zobecněné i zprofanované “bratrství” přerostlo v práva občanská ... ne ovšem “lidská”. Slovo “humanita” ztratilo se z politických slovníků téměř zcela. Stejně tak i jeden z klíčových pojmů biblických, totiž “společnost” a “společenství” bývá ve své podstatě zpochybňován jako prázdný shluk hlásek. Svým způsobem jde u nás o kulturní revoluci  měnící základy našeho existování fyzického, kulturního i psychického. A to v rozsahu osobním, rodinném, místním, národním, státním a nově i globálním.

V presidentově projevu nemohu v této souvislosti nepoukázat na snahu isolovat nás od světového dění, od generačního myšlení, a od odpovědnosti za Zem a její  budoucnost.  Komu a jak chce vládnout “silná  a akceschopná vláda” slabého a bezmocného státu? Proč je jen “módou” utíkat do budoucnosti, když na druhé  straně nemáme zatěžovat budoucnost svých dětí? Proč vytýkat televizi, že nás vodí za humna? Proč odmítat obecný princip solidarity? Proč nemyslet a nedomýšlet?

Václav Klaus jako ideolog,- to by bylo závažné a užitečné téma i právě pro biblického teologa. Zamyšlení nad současným pohybem světa, jeho východisky i možným nebo dokonce pravděpodobným směrováním. Abychom si alespoň uvědomovali, kde sami stojíme,- odkud jdeme,- a kam.

Ing. Ilja Herold,CSc.

Církve vyzývají k jadernému odzbrojení

"Nastal čas pokračovat v jaderném odzbrojování", připomněly čtyři světové, oblastní  a národní  ekumenické organizace vůdcům NATO,  EU, USA a Ruska. "Stávající příležitosti je třeba využít  k účinným  opatřením ... Obnovená snaha  odstranit jaderné zbraně  dokáže pozvednout v celém světě naději ", konstatovali představitelé téměř 200 církví v Evropě  a Severní Americe ve svém dopise z 28. října. "Obracíme se na všechny jaderné státy a na státy, které přechovávají jaderné zbraně na svém území, aby podpořily nadějný směr současného vývoje."

Dopis byl zaslán  presidentům  USA a Ruska jako vůdcům zemí, ovládajících na 95% veškerých jaderných zbraní na světě, sekretáři NATO a představitelům  EU, s výzvou, aby "podpořili tento nový směr."

Podepsán byl generálními sekretáři Světové rady církví, Konference evropských církví, Národní rady Církví Ježíše Krista v USA a Kanadské rady církví.

Signatáři dopisu vysoce oceňují všechny nedávné známky pokroku na poli jaderného odzbrojení, které se projevily v USA, Rusku, NATO a Německu. Poukazují současně na  nastávající příležitosti jako je obnova smlouvy START, nová strategická koncepce NATO  a připravovaná konference ke smlouvě o zákazu šíření jaderných zbraní. Plný text dopisu je na www.oikumene.org.

Připravil Ing. I. Herold, CSc.,(podle e- dopisu WCC z 02/11/09) 

Několik vět k Benediktovi XVI.

„Kolik skvrn špiní církev mezi duchovními, kteří jí mají cele náležet! Kolik pýchy a nadutosti! Pane, církev je jako bárka nabírající vodu, aby se potopila.“ (Takto hřímal ještě před svým zvolením.)

Již jako Benedikt XVI. brojil proti aroganci moci i proti stavu současného světa, který nazval prázdným.

Sdělovací prostředky uvádějí, že sv. Otci chybí „charisma“, neústupnost vůči svévolím „tohoto světa“.

Papež ve svých projevech i v encyklice říká lidem – ne co chtějí slyšet, ale co mají slyšet! Respektovat jej – je cestou k záchraně!

Ing. J. Vehrmach

Několik myšlenek z encykliky Benedikta XVI. „Caritas in veritate“

6.„Caritas in veritate“ je princip, od něhož se odvíjí sociální nauka církve, princip, který nabývá své účinné formy v kritériích církve, jimiž se řídí morální jednání. Chtěl bych tu poukázat především na dvě z nich, jež jsou zvlášť zapotřebí při úsilí o rozvoj  globalizující se společnosti: spravedlnost a společné dobro.

V první řadě spravedlnost. Každá společnost si vytváří vlastní systém spravedlnosti. Láska přesahuje spravedlnost, protože milovat znamená darovat, dávat druhému to, co je „moje“. … Nemohu „darovat“ druhému ze svého, aniž mu nejprve dám to, co mu náleží podle spravedlnosti. Ten, kdo druhého miluje je k nim především spravedlivý… Spravedlnost je primární cestou lásky nebo – jak řekl Pavel VI. – její „minimální mírou“, je nedílnou součástí oné lásky konané „činem, doopravdy“…

Na jedné straně láska vyžaduje spravedlnost, tedy uznání a respektování legitimních práv jednotlivců i národů…

7. Velmi vážně musíme uvažovat také o společném dobru. Milovat někoho znamená chtít jeho dobro a účinně se o ně přičiňovat. Kromě dobra jednotlivce existuje dobro, jež se pojí s životem lidí ve společnosti: společné dobro…

Chtít společné dobro a přičiňovat se o ně je požadavek spravedlnosti a lásky…

Společné dobro a úsilí o ně v globalizující se společnosti proto nutně nabývá dimenzi celé lidské rodiny, to je společenství národů a států…

9. Láska v pravdě – caritas in veritate – je velkou výzvou pro církev ve světě postupující a pronikavé globalizace. Nebezpečí naší doby spočívá v tom, že faktickému vzájemnému propojení mezi lidmi a národy neodpovídá žádná etická interakce svědomí a rozumu, z níž by měl ve výsledku vzejít skutečně lidský rozvoj…Sociální nauka církve je otevřená pravdě, ať už pochází z jakékoliv oblasti poznání: přijímá pravdu, spojuje do jednoho celku zlomky, v kterých ji často nachází, a obohacenou o stále nové životní zkušenosti ji předává společnosti lidí i národů. (Pokračování)

Připravil ing. J. Vehrmach

Urbi et Orbi

(Z vánočního poselství sv. Otce)

„My“ církve žije tam, kde se narodil Ježíš, ve Svaté zemi, a vyzývá její obyvatele, aby opustili každou logiku násilí a pomsty a vydali se s novou velkodušností a rozhodností na cestu pokojného soužití. „My“ církve je přítomno v dalších zemích Blízkého Východu. Jak nepomyslet na trýznivou situaci Iráku a onoho malého stádečka křesťanů, které žije v tomto regionu? Nezřídka trpí násilím a nespravedlnostmi, ale stále se snaží přispívat k vytváření civilizovaného soužití, které se příčí logice konfliktů a odmítání bližních. „My“ církve působí na Srí Lance, na korejském poloostrově a na Filipínách, jakož i v dalších asijských zemích jako kvas smíření a pokoje. Na africkém kontinentu nepřestává pozvedat hlas k Bohu s prosbou o konec utrpení v Demokratické republice Kongo, vybízí občany Guineje a Nigérie k respektování práv každého člověka a k dialogu; v Madagaskaru prosí o překonání vnitřního rozdělení a o vzájemné přijetí; a všem připomíná, že jsou povoláni k naději, navzdory dramatům, zkouškám a těžkostem, které je nadále sužují. V Evropě a v severní Americe se „my“ církve snaží překonat egoistickou a technicistní mentalitu, prosazovat společné dobro a respektovat ty nejslabší osoby, počínaje nenarozenými. V Hondurasu pomáhá v obnově institucí; v celé Latinské Americe je „my“ církve faktorem identity, plností pravdy a lásky, kterou žádná ideologie nemůže nahradit, je výzvou k respektování nezcizitelných práv každého člověka a jeho integrálního rozvoje, zvěstí spravedlnosti a bratrství, zdrojem jednoty.

Církev, věrna mandátu svého Zakladatele, je solidární s těmi, kteří jsou postiženi přírodními katastrofami a chudobou a to i v blahobytných společnostech. Tváří v tvář exodu těch, kteří opouštějí svou rodnou zem a jsou hnáni hladem, netolerancí nebo zhoršováním životního prostředí je církev přítomna a volá k pohostinnosti. Jedním slovem církev zvěstuje všude Kristovo evangelium, navzdory pronásledováním, diskriminacím, útokům a lhostejnosti, někdy i zášti, které jí, naopak, dokonce umožňují sdílet osud jejího Mistra a Pána.

www.Radiovaticana.cz  přeložil Milan Glaser, připravil ing. J. Vehrmach

Moje profese není být kritikem papeže

Světově známý teolog a zakladatel iniciativy „Světový etos“ profesor Hans Küng z Tübingen, kterého nedokáže zastavit žádná intrika ze strany Říma, vylíčil ve velkém interview s časopisem Ilustrierte Stern své neúnavné reformátorské působení. Právě vyšla jeho kniha „V co věřím“. Hájí se v ní mimo jiné proti různým klišé a nařčením, jako je „rebel“ a „kacíř“, jimiž ho častují povrchní součastníci a konzervativní křesťané. Kirche IN přináší výňatky rozhovoru reportéra Arna Luika s profesorem Küngem.

Pane Kongu, musíte být bezpochyby zklamán tím, jak je přijímáno Vaše životní dílo.

Küng: A pročpak?

Napsal jste přes 600 knih, přes 30 000 stránek a …

Küng: Pracuji velice rád. Se vší odpovědností jsem dnešním lidem dokázal učinit opět srozumitelnými křesťanství, náboženství a étos.

Vaší horlivosti navzdory…

Küng: Nikdy jsem nebyla nejsem horlitel ani světec. Píšu pro lidí, kteří hledají.

Vzdor svému úsilí jste od roku 1989 ztratil obě velké církve se sedmi miliony členy. Středeční modlitbu v Římě navštěvuje ročně o 2,5 milionu lidí méně než ještě před pár lety za Jana Pavla II. Pro své přesvědčení jste si psaním prodřel prsty – a nejspíš zbytečně.

Küng: Ne, já mám úspěch! Píše mi nespočet lidí, a to denně, jakou pomoc pro ně představují. Stal jsem se  - proti své vůli - mluvčím loajální opozice proti Jeho Svatosti.. Mluvčím, kterého berou vážně včetně samotného papeže.  Jsem přijímán i mimo církev. Beze mne by mnozí církev opustili. Lidé mi říkají: „Tak dlouho, jak to vydržíte v církvi i Vy, vydržím i já.“

Ale stejně jste svůj boj prohrál. Váš protihráč Ratzinger…

Küng: On není můj protihráč a moje profese není být papežovým kritikem. Jsem reformátor, a ne revolucionář. A už mi jde dost na nervy, když mi neustále označují za proticírkevního rebela… Ale něco jiného mě opravdu zarmucuje v mém životě, a sice, že Josef Ratzinger, kterého jsem přijímal v roce 1966 na univerzitu v Tübingen, nepokračoval v cestě reforem jako já. Jinak bychom teď pravděpodobně neměli v katolické církvi rozkol na „církev nahoře“ a „církev dole“. Já jsem představitel oné církve dole, on reprezentuje církev nahoře. Moje veškeré úsilí je zaměřeno k tomu, aby se autoritativní církev nahoře změnila. A tak máme já i Vy pravdu, když mluvíme o podmíněném úspěchu. Ovšem. Kdo vyhrál jednu bitvu, zdaleka ještě nevyhrál válku. Jsem přesvědčen, že nynější politika Vatikánu skončí fiaskem. Pokus zatlačit církev zpátky do středověku vyjde naprázdno. Staré časy se nemohou vrátit.

Ale řekněte, proč mají lidé více než dvě stě let po osvícenectví věřit v Boha?

Küng: Vzhledem k mizérií světa i ve vlastním životě může člověk buď na Boha rezignovat, nebo se na něj spolehnout. Neexistuje žádný exaktní vědecký důkaz Boží existence, ta se logicky pádnými argumenty zdůvodnit nedá. Zcela podle Emmanuela Kanta: Čistý teoretický rozum je nezávislý na prostoru a čase. Nedá se podepřít logickými argumenty!

No to je síla!

Küng: Neposmívejte se! Na jedné straně se můžeme držet své dětské víry, na druhé do otázky víry smí vstoupit Váš rozum. Boží existence je otázkou rozumné důvěry…

Rozumné důvěry?

Küng: Napsal jsem o tom dokonce celou knihu „V co věřím“. Víra je nejspíš otázka hluboké důvěry. Já bych vás pozval, abyste Boha přinejmenším připustil jako hypotézu. Vezměte si třeba základní filozofickou otázku, proč něco je a ne že není, anebo neobjasnitelný původ základních částic hmoty. Nebo rychlost světla. Ale také problém nekonečna v matematice, stopy transcendentna v hudbě. Všechno to může být výzvou k víře v Boha.

Vědec Richard Dawkins by Vám řekl: Všechna náboženství učí nesmysly a jsou nebezpečná pro lidstvo.

Küng: Dejte mi pokoj s těmi novými ateisty! Dawkins je ideolog, který reaguje na překonaný obraz Boha. Argumentuje nadmíru politicky, aniž si osvojil své poznatky. Je to přírodovědec bez hlubších znalostí filozofie. Já jsem se rozešel s velkými klasickými ateisty Feuerbachem, Marxem, Nietschem, Freudem až po důkladné analýze jejich díla. To oni jsou pro mne intelektuálně vyzývaví, ne tento…

Náboženství, říká Marx, je povzdech stísněného tvorstva, cit světa bez srdce, duch bezduchých poměrů. Je to opium lidstva.

Küng: Marx má pravdu. Náboženství může působit jako opium lidstva. Může být prostředkem sociálního konejšení a útěchy. Ale také jimi nemusí být. Marxovy analýzy vyjadřují – možná proti jeho vůli – přece také něco pozitivního, a totiž že náboženství může být tím víc protestem proti vztahům, které máme, protestováním proti stavu, ve kterém trpíme.

Pane Küngu, na rubu mince těch velkých slov: Byl Bůh také v Osvětimi?

Küng: Velká slova? Za hrůzy holocaustu není Bůh zodpovědný. Jasně, jestliže Bůh existuje – a tomu já věřím – byl Bůh také v Osvětimi.

Co je to za Boha, který je v Osvětimi a Osvětimi nezabrání?

Küng: To je výkřik, který chápu. Podle mého přesvědčení se ani s nejodvážnějšími spekulacemi o trpícím Bohu nedá monstrózní  skutečnost v Osvětimi zvládnout. Tady by se chtělo odmlčet. Ale právě v Osvětimi byla víra možná. V této továrně na smrt se věřící různých náboženství modlili k Bohu, protože byli přesvědčeni: Přes tohle všechno – Bůh žije. A Vy – z Vašeho hlediska – byste se měl zeptat: Vysvětluje ateizmus holocaust? Vysvětluje Vaše nevíra svět, dokáže ho v jeho nesmyslném utrpení utěšit? Ne! Žádný z velkých duchů lidstva, které jsem studoval, nevyřešil problém utrpení a zla. Židé – ale také křesťané – mají pro krajní utrpení představu biblického Joba. Tento muž bez vlastní viny ztratil všechno: majetek, rodinu, zdraví. Stal se žebrákem, byl postižen malomocenstvím. Stěžoval si Bohu a předložil mu všechny argumenty na podporu své stížnosti. Ukázal tím: člověk nemusí přijmout utrpení. Smí požadovat, protestovat, revoltovat proti Bohu, který ho vydal napospas krutosti, potměšilosti, zkáze. A Job nachází skrze tyto zkoušky opět Boha!

Prosím Vás, to je přece pohádka.

Küng: To je vysoce dramatická světová literatura. Ale více než Job znamená pro mne jako křesťana Ježíš. Ježíš, který byl zrazen, zbičován, vysmíván, který pomalu umíral na kříži. Právě on předznamenal příšernou zkušenost obětí holocaustu.

Pro Vás jako křesťana je tato smrt zajisté vykupitelská. Znamená…

Küng: Znamená, že přes všechnu tu hrůzu a hrůzu smrt zahání. Zvláště pro skeptiky, jako je marxista Horkheimer, bylo nepřijatelné uvěřit, že by zatracení mělo poslední slovo. Musí přece existovat nejvyšší spravedlnost, zvlášť pro chudáky, bídné tohoto světa. Děti, které nevinně trpí, mají být utěšeny, že tento život není všechno, nýbrž že mají před sebou život bez utrpení.

Tak to říkáte sám: Víra je opium.

Küng: Ne, to není konejšení, to je útěcha.

Vám je teď přes osmdesát a …

Küng: … jsem si vědom, že můj pozemský život se blíží ke konci. Dřív jsem si myslel: Mám já to namáhavý život! S tímhle ustavičným pocitem bych se nedožil ani padesátky. V každé chvíli teď počítám se smrtí. Každou hodinu už tady nemusím být. Kdo si denně uvědomuje blízkost smrti, má z ní menší strach. Já jsem připraven. Žil jsem sedm životů. Nepřipouštím si žádnou malomyslnost stáří. Netrvám křečovitě na mladosti. Mnohdy se mě tážou: „Jak byste chtěl umřít?“ Směji se a říkám: „Na služební cestě!“ A teď dodávám: „V žádném případě ne v pečovatelském domě.“

A jak si představujete svou poslední hodinku?

Küng: Já jsem, jak už jsem řekl, zvědavý. Smrt je pro každého z nás premiéra. V rozumově založené víře spoléhám, že se nepropadnu do nicoty. Věřím ve věčný život.

Co řeknete Bohu – jestli on jako takový existuje – až se Vás zeptá: „Co jsi udělal, aby svět byl lepší?“

Küng: Já vím, že mi tuhle otázku nepoloží, protože Bůh to tak jak tak ví.

Přeložil z německého textu: Va  ( Kirche IN, číslo 11, listopad 2009, Vídeň)

Z projevu B. Posselta, předsedy SL, na 56. sjezdu odsunutých Němců v Augsburku, květen 2005

„S radostí konstatuji, že našich sudetoněmeckých sjezdů se neúčastní pouze naše sudetoněmecká rodina, ale i mnozí z našich přátel a spojenců, kteří již díky této skutečnost v určité formě k naší rodině patří. V den těchto svatodušních svátků zdravím i naše vysoké duchovenstvo, které je zde v těchto dnech ještě početněji zastoupeno než jindy. Je jich zde tolik, že nám chybí prakticky již jen papež. Ale i svatý otec je s námi ve svých myšlenkách, neboť papež Benedikt XVI. je jediným papežem, který se sudetoněmeckého sjezdu již osobně zúčastnil. Dobře si pamatuji na rok 1979, na ten důležitý moment v evropské historii, před prvními přímými volbami do Evropského parlamentu. Tehdy s námi papež Benedikt XVI. (v tu dobu zřejmě ještě jako kardinál a arcibiskup mnichovský Ratzinger, pozn. red.) mluvil a našel jasná slova k naší sudetoněmecké otázce. Děkujeme proto Bohu, že ho máme. Prosím vás všechny, abyste touto cestou poslali pozdravy z našeho sudetoněmeckého sjezdu našemu papeži…“.

O  dívce Marii

Milí přátelé,

když jsem přemýšlel o adventním tématu pro svou dnešní promluvu, napadlo mne zastavit se alespoň několika poznámkami u Ježíšovy matky Marie. Je to ona, jejímž příběhem začíná vyprávění o životě Ježíše Nazaretského,- a je to její příběh, kterým vstupujeme i do adventního, tedy předvánočního období.

Nechci a nebudu přitom polemizovat s tím pojetím Panny Marie, které proměňuje tuto jistě mimořádnou ženu v jakousi nebeskou bytost. Snad jen připomenu, že dogma o tom, že nejen Ježíš, ale i sama Maria byla údajně počata "bez dědičného hříchu", bylo vyhlášeno až v roce 1854. A dogma o tom, že Maria nezemřela, ale byla vzata přímo do nebe, ještě později, teprve v roce 1950. A místo jakékoliv polemiky budu se prostě držet biblického textu a sledovat, z jak různých stran nám tuto nesporně pozoruhodnou ženu ukazuje.

Předvánoční příběh Mariin začíná tak zvaným zvěstováním. Máme je uvedeno u evangelisty Matouše a Lukáše. Kdežto však Matoušův příběh zcela jednoznačně předkládá dogma o Ježíšově zrození z panny, Lukáš, zřejmě také proto že byl lékař, vykládá události jinak.

 Poslyšte nejprve Matoušův ryze dogmatický text (Mat.1/18-25):

“Ježíšova matka Marie byla zasnoubena Josefovi, ale dříve než se sešli, shledalo se, že počala z Ducha svatého. Její muž Josef byl spravedlivý a nechtěl ji vystavit hanbě. Proto se rozhodl ji propustit potají. Ale když pojal ten úmysl, hle, anděl Páně se mu zjevil a řekl: ,,Josefe, synu Davidův, neboj se přijmout Marii, svou manželku, neboť co v ní bylo počato, je z Ducha Svatého. Porodí syna a dáš mu jméno Ježíš, neboť on vysvobodí svůj lid z jeho hříchů. To všechno se stalo, aby se splnilo co řekl Hospodin ústy proroka: ,,Hle panna počne, a Porodí syna a dá mu jméno Immanuel, to jest přeloženo "Bůh s námi" ". Když se Josef probudil ze spánku, učinit jak mu přikázal anděl Hospodinův a přijal svou manželku k sobě. Ale nežili spolu, dokud neporodila syna.

Evangelista Lukáš byl lékař, a jeho příběh je jiný:

Dívce Marii, manželce starého muže, která je bezdětná protože ,,muže nepoznává", je zaslíbeno dítě. A skutečně se jí narodí syn,- Ježíš. Z hlediska těch, kdo již nedoufali, to je zázrak přijatý jako dar z nebes. Ale tím zázrakem není panenské početí. Tím zázrakem je početí ve stáří. Jak to dokládá anděl Marii. když mu namítá, že ,,muže nepoznává,,: “A aj, Alžběta, přítelkyně tvá, i ona počala syna v starosti své a tento jest její šestý měsíc, která sloula neplodná"

    Lukáš totiž ve svém textu bezprostředně spojuje dva rámcově spjaté zrcadlové příběhy. Nejprve přichází anděl k muži Zachariášovi, aby ohlásil početí jeho bezdětné ženě Alžbětě, která již překročila svůj věk. Pak přichází anděl k Marii, mladé ženě starého muže Josefa, aby ohlásil obdobnou zprávu i jí. Dva stejné, jen zrcadlově obrácené příběhy. Tam za svými přirozenými možnostmi stará Alžběta,- zde za svými přirozenými možnostmi starý Josef. Obojí zázrak ... ale žádné nadpřirozené zrození z panny.

Ten text podle Lukáše zní takto:

V měsíci pak šestém ( počítáno od početí Jana Křtitele) poslán jest anděl Gabriel od Boha do města Galilejského, kterémuž jméno Nazaret, k panně zasnoubené muži, kterému jméno bylo Josef z donu Davidova, a jméno panny Maria. I všed k ní anděl dí:"Zdráva buď milostí obdařená, Pán s tebou, požehnaná ty mezi ženami." Ona pak uzřevši ho, zarmoutila se nad řeči jeho a myslila, jaké by to bylo pozdravení. I řekl jí anděl: Neboj se Maria, nebo jsi nalezla milost u Boha. A počneš v životě a porodíš syna a nazůveš jméno jeho Ježíš. Tenť bude veliký a Syn nejvyššího slouti bude, a dát' jemu Pán Bůh stolici Davida, otce jeho. A kralovati bude v domě Jákobově na věky, a království jeho nebude konce. I řekla Maria andělu:” Kterak se to stane, poněvadž já muže nepoznávám?” A odpověděv anděl řekl: Duch svatý sstoupí v tě, a moc Nejvyššího zastíní tobě. A protož i to. což se z tebe svatého narodí, slouti bude Syn Boži. A aj, Alžběta, přítelkyně tvá, i ona počala syna v starosti své. a tento jest její šestý měsíc, který sloula neplodná. neboť nebude nemožné u Boha žádné slovo“. “ I řekla Maria, Aj, děvka Páně, staniž se mi podle slova tvého. I odšel od ni anděl....”.

   Ty příběhy o početí neplodné ženy nejsou přitom v Bibli ničím tak zcela mimořádným. Připomenu třeba Sáru manželku Abrahámovu nebo Chanu matku kněze Samuela. Mimořádná je zde jiná věc: V orientě se již tehdy, a trvá to dodnes, bezdětnost vždy pokládala a pokládá za "vinu" matky. V případě Marie se setkáváme s prvkem novým: Maria zcela jasně ukazuje na Josefa. To ne já, "provinilá" žena, nemohu mít dítě. To on, impotentní muž. To je i v biblických poměrech něco zcela mimořádného, a Mariina výpověď je zcela revoluční a netypická.... Není přitom v této souvislosti asi bez významu, že jméno Marie ... Mirjam .. . znamená podle biblického slovníku "Vzpurná".

 “I naplnily se dnové, aby porodila.." A dějí se věci na nebi i na zemi... a přicházejí pastýři a mudrci. A pak Lukáš uvádí zajímavou větu: Všichni žasli nad tím co se dělo, ".. ale Maria to všechno v mysli zachovávala a rozvažovala o tom...". Promiňte mi prosím to mé snad přehnané nadšení... ale tady je doslovně napsáno, že Maria přemýšlela. A já neznám žádný druhý případ, že by se něco takového o kterékoliv jiné ženě v Bibli dosvědčilo. Ženy tehdy nemyslely. Nebyly k tomu ani vedeny, ani vychovávány. Nikoho to nezajímalo, a ani na to neměly právo. Proto v Mariině případě muselo jít o něco mimořádného, a navíc musela Maria dosáhnout ve svém životě skutečně mimořádného postavení, aby se tato výpověď o ní dostala do evangelijního kodexu.

Podle Matoušova podání dochází pak k vraždění betlémských nemluvňátek a Josef s Marií a dítětem utíkají na řadu let do Egypta. Lukáš však o tom nic neví, i když z pohledu Mariina by muselo jít jistě o zážitky nepominutelné.

Místo toho uvádí Lukáš, že když bylo Ježíši osm dní, přinesli jej rodiče do chrámu k obřízce. A přistupuje k nim jakýsi Simeon, blahoslaví dítě, žehná rodičům, a Marie od něho musí vyslechnout děsivé proroctví, ,,Hle, on je jest dán k pádu i k povstání mnohých a jako znamení v Izraeli, kterému se budou vzpírat - a tvou vlastni duší pronikne meč'. " My víme, že tato slova jsou nutně dodatečnou stylizací. Jsou pozpětným pohledem, kterým první křesťanská generace hodnotila Mariin život. A nemůžeme těmto slovům a tomuto hodnocení nerozumět.

 Když je Ježíši 12let, jdou s ním rodiče do chrámu. Ježíš se ztratí, rodiče se vracejí jej hledat, a naleznou jej mezi učenci a vykladači Zákona, jak se jich k údivu všech vyptává a s nimi hovoří. Na výtku rodičů Ježíš odpovídá: ,,Což jste nevěděli, že musím být tam, kde jde o věc mého otce? ".

Rodiče se přirozeně zlobí, ale Lukáš opakuje svou dřívější údivnou poznámku, že ,Jeho matka uchovávala to vše ve svém srdci"

 Uběhlo snad 20 snad 30 let. Ježíš má 4 bratry Jakuba, Josefa, Judu a Šimona, a několik sester jen tak, co nestojí za zmínku. Otec již zřejmě nežil. Rodina je v místě známa,- ale nepatří mezi honoraci, možná právě naopak. Lidé, hodnotící Ježíšovu angažovanost a mocné činy se proto podivují, kde se to vše u něho vzalo, když je to syn jenom tesaře a jenom nějaké Marie, a jehož sourozenci jsou Jakub, Josef, Šimon a Juda a pár sester co tam žijí. Ježíši je jeho rodina a původ v těchto souvislostech na škodu. ,,Prorok není beze cti leda ve své vlasti a ve svém domě", říká Ježíš, a Lukáš přidává. že tam neučinil mnoho mocných činů pro jejich nevěru.

 A tato Maria, spolu se svými syny ale možná s celou svou rodinou, si pak jednou pro Ježíše přišla, aby si ho odvedla domů, v obavě, že se pomátl. Pro Ježíše. známého tam rabího, proroka a léčitele, obdivovaného i nenáviděného guru, si přišla maminka, aby si ho odvedla. To musela být v malém městě událost, protože zpráva o tom se zachovává v evangeliích celkem čtyřikrát. A Maria si zde musela veřejně vyslechnout Ježíšovo drsné odmítnutí: “Kdo je má matka a moji bratři?" Rozhlédnuv se po těch, kteří seděli v kruhu kolem něho, řekl: "Hle, moje matka a moji bratří. Kdo činí vůlí Boží, to je můj bratr, má sestra i matka" .

 Může nám být jasné, že Maria byla žena rozhodná a neběžná. Ale asi si se svým synem také hodně užila. My jsme si Ježíše stylizovali do barvotiskového intelektuála, kterého snadno obdivujeme. Ale mít ho v rodině a mít ho za syna asi nebylo nic snadného a příjemného. “Tvou vlastní duši pronikne meč“, prorokoval Marii Simeon. Kolikrát si na to asi musela vzpomenout. A kolikrát a kolik mečů jí tou duši proniklo, to si neumíme ani představit.

 Mimo jakékoliv souvislosti mluví najednou evangelista Jan o svatbě v Káni Galilejské. Je svatba a Ježíš, Marie a asi i další členové rodiny jsou mezi hosty. Najednou dochází víno. Maria přichází s prosbou za Ježíšem, a ten proměňuje kádě vody ve víno k obdivu a radosti všech svatebčanů. Je to z evangelijního pohledu jakýsi "zázrak mimo pořadí", vycházející možná z nějakého podobenství. Je to však současně první lidový obraz Marie přímluvkyně, prosebnice a orodovnice, která stojí pevně na zemi a přimlouvá se za prosté lidi u svého Božského Syna, který by jinak - podle těchto představ,- zůstal hlavou na nebesích a obyčejné pozemské potřeby by přehlížel. Do jaké míry je tento "zázrak v Káni Galilejské" příznačný a zvěstný, nedovedu na tomto místě posoudit.

 Pak už uplynule jen krátká doba. a Maria stojí pod křížem. Spolu s ní její sestra rovněž prý Maria a třetí Maria Magdalská, snad ona údajná kdys hříšnice co klečela u Ježíšových nohou. A s nimi nejmladší apoštol Jan, snad autor Janova evangelia. A Ježíš na kříži, v těch nejkrutějších svých bolestech, shlíží dolů a odkazuje svou matku do péče tohoto Jana. A jej zase své matce dává za syna: Když Ježíš spatřil matku a vedle ní učedníka, kterého miloval, řekl matce, "Ženo, hle, tvůj syn". Potom řekl tomu učedníkovi, ,,Hle, tvá matka". V tu hodinu.ji onen učedník přijal k sobě.

Já si vždy uvědomuji, kolik stránek by takový dobrý spisovatel dokázal napsat kolem těchto scén, a nadto pak spisovatel špatný. Bible je však neuvěřitelně stručná a úsporná. A my potřebujeme za těmito kostrami textů a slov vnímat realitu těla i duše, abychom nečetli jenom naskládaná písmenka, ale dokázali alespoň zčásti pochopit, oč ve skutečnosti šlo.

 Pak už uplynulo jen pár dní. Zmatení učedníci se scházejí na patře zastrčeného domu. Vytrvale se všichni modlí. A s nimi nyní je už výslovně i Maria matka Ježíšova, a jeho bratří. Porozuměli, pochopili, byli zaujati, a přidali se. To víme. Tím však příběh většiny z nich stejně jako příběh Mariin končí. Dál již hovoří jen málo spolehlivá tradice a obrazotvornost.

 Já jsem si však zcela na konec schoval ještě jeden evangelijní oddíl, kterým se vrátím k začátku svého výkladu. Tam úplne na začátku, když se Marie setkává s Alžbětou, je Alžbětě vložen do úst oslavný hymnus. Přečtu jej i s úvodem:

Když Alžběta uslyšela Mariin pozdrav, pohnulo se dítě v jejím těle: byla naplněna Duchem svatým a zvolala velikým hlasem, "Požehnaná jsi nade všechny ženy a požehnaný plod tvého těla. Jak to, že ke mně přichází matka mého Pána? Hle, jakmile se zvuk tvého pozdravu dotekl mých uši, pohnulo se radosti dítě v mém těle. A blahoslavená, která uvěřila, že se splní to, co ji bylo řečeno od Pána".

    Marie na to odpovídá:

,,Duše má velebí Pana / a můj duch jásá v Bohu mém spasiteli, / že se sklonil ke své služebnici v jejím ponížení. / Hle od této chvíle budou mne blahořečiti všechna pokolení, že se mnou učinil veliké věci ten, / který je mocný. "

    I tato slova jsou jistě textem dodatečným. Nebyla řečena hned, ale byla stylizována a vložena do úst oběma ženám až redaktorem. Ale stojí hned na počátku příběhu. A musíme je proto chápat jednak jako výraz úcty, který Maria již v oné době v lidovém povědomí požívala.- a současně ale i jako výraz toho, že Maria si byla svého vlastního postavení sama vědoma. Je to také text ryze básnický. Pokud bychom tedy chtěli, mohli bychom přemýšlet o tom, zda Maria nebyla třeba básnířkou. První křesťanskou básnířkou. Rozhodně však byla osobou, v jejíchž ústech nepůsobily podle povědomí pamětníků verše cize,- ale naopak organicky, pravděpodobně a důstojně.

  A přicházím k tomu poslednímu a skoro šokujícímu. Následující verše, které jsou ne zcela organicky vloženy Marii do úst, jsou tím nejrevolučnějším, co si v celé Bibli můžete přečíst:

Maria zde říká: “Svaté jest Boži jméno a milosrdenství jeho od pokolení do pokolení k těm, kdo se ho bojí:

Prokázal sílu svým ramenem, / rozptýlil ty kdo v srdci smýšlejí pyšně. / Vladaře svrhl s trůnu, / ponížené povýšil / i hladové nasytil dobrými věcmi, / a bohaté poslal pryč s prázdnou.'.”

    Málokterá levicová program. Maria to podle Lukáše dokázala. strana by se odvážila takto jednoznačně vyhlásit svůj politický program.

Přičemž v hebrejštině, v důsledku konstrukce její gramatiky, to může být přeloženo nejen jako vzpomínka, ale i jako program a výhled.

Bůh silou rozežene honoraci.. vladaře svrhne z trůnů... povýší ponížené.. nasytí hladové dobrými věcmi .. a bohatým sebere jejich bohatství.

    Není snadné domýšlet okolnosti této básně, ale opět se musím domnívat, že evangelista by nemohl vložit tato slova do úst matce Ježíšově. kdyby k tomu neměl důvody a oprávnění i souhlas veřejného myšlení a tradice. Možná, že ty bouře kolem Ježíše měly třeba i dost jinou podobu, než my si dodnes vykládáme.

 Víc toho o Marii (pokud vím) v Bibli není. A já jsem se chtěl jenom kratičce zastavit u příběhu o dívce Marii, který je evangelijně a věcně předvánoční. a přidal jsem k němu několik dalších obrázků z jejího života. Byla to jen skromná faktografie. Skromná a zkratkovitá. Ale nejde, myslím, jen o vlastní fakta. Jde také o to poznat komu bible straní. A kdo je pro ni vzorem. A zde vychází, podle mého názoru zcela jednoznačně, že Písmo straní Marii a že ji uznává a ctí.

    Je škoda, že církevní tradice postavila Marii na zcela nebiblické místo. Učinila z ní nastrojenou a pózující královnu nebes. A vzala jí její skutečnou hodnotu a význam jako ženy ve své době zřejmě zcela mimořádné... a pro náš pohled vzorné a vzorové. Ne ve smyšlených nadpřirozených podobách, ale v souvislostech konkrétního života a v dějinách vzpomínek, tradic a vzorů, které si my lidé můžeme zde na zemi klást a oživovat.

      Nebojme se dívky Marie. Přiznejme jí to biblicky dějinné místo. které jí právem a se ctí náleží. A až o vánocích budeme slyšet nebo číst ten známý betlémský příběh, mysleme méně na ten nebeský ohňostroj a více na tu zranitelnou a zraňovanou dívku a ženu, která vstoupila do povědomí svých současníků jako žena trpící,- žena praktická,- věrná křesťanka,... snad intelektuálka ... snad básnířka ... a možná i radikální revolucionářka. A jejíž jméno bylo Mirjam, což prý znamená “Vzpurná” a “Neústupná“ ... a třebas i “Tvrdohlavá”.

Ing. I. Herold, CSc., promluva pře vážně na text z Lukášova evangelia, 1. kap.,verše 26-55

Homosexuálka biskupkou v USA

Anglikánská episkopální církev v USA zvolila za biskupku známou homosexuálku. Zástupci věřících v biskupství Los Angeles při své výroční schůzi hlasovali pro duchovní Mary Glasspoolovou. Tato již od konce osmdesátých let žije v partnerství se ženou. Glasspoolová je nyní druhou ženou, která byla zvolena biskupkou.

Přeložil: ing. J. Liška, ZZ 8.12.09, str. 2

Klima a stvoření

V čas zasedání Světové konference o klimatických změnách v Kodani uspořádala Světová rada církví (WCC) v Dánsku spolu s Kodaňskou universitou  veřejný seminář s otázkou, jak může teologie pomoci ochránit svět před zhoršením klimatu.

"Neexistuje žádná zřejmá souvislost mezi evangeliem a klimatickými změnami", uvedl Jakob Wolf, vedoucí katedry  systematické teologie. Pokud jsou ovšem  klimatické změny důsledkem lidské činnosti, pak jsou i ony podřízeny mravnímu hodnocení. Lidé jsou  za svou činnost odpovědni. A přikázání lásky rozšiřuje se jim i na planetu Zemi, tak  zranitelnou naší činností.... Odkaz na Boží dílo dává všemu stvoření zvláštní hodnotu a nemůže v nás nevyvolávat úctu lásky. A čím více lásky,- tím více i ohledu a respektu.... Křesťanská víra a teologie mohou dodat ekologickému snažení sílu a zápal, jakými nedisponuje jen chladný kalkul a objektivní odpovědnost. Společnost má dnes dostatek nástrojů ke svému úkolu.  Je to jen dobrá vůle, která chybí... "

Barbara Rossing, profesorka  Luterské teologické školy  v Chicagu, položila otázku  kde stojí Bůh. Odmítla názor, že Bůh dnes přírodními katastrofami trestá lidstvo, s nadějí, že Bůh s lidmi naopak pláče. Hromadící se pohromy nejsou předpovědí, ale napomínáním a varováním  a ukázkami, kam může vést nedostatečná odpovědnost a rozhled ... Kniha Zjevení neohlašuje konec světa, ale konec Říše a  panování. A tak vzdor našim schématům neudržitelné spotřeby a naší na uhlí založené ekonomice existuje naděje. Zkáza není nevyhnutelnou: ještě zbývá čas ke změně a probuzení.".

"Klimatické změny nás spojují v jedno jediné lidstvo", zdůraznil nově zvolený sekretář WCC  Olav Fykse Tveit. "Jsme vyzvání předvést se jako jedno jediné lidstvo a ukázat co to znamená, že Bůh miluje celý svět. Otázka ekologická spojuje se přitom se starou otázkou spravedlnosti a pokoje. Země není světem jen pro některé. Země je světem pro nás pro všechny .... ".

Jesse Mugabi, pracovník university v Nairobi a člen pracovní skupiny WCC pro klimatické změny vyzdvihl, že na této zemi jsme všichni příbuznými, chováme se ale k sobě jako cizinci. Probíhající klimatické  změny v Africe vedou již nejen ke změnám podnebí, ale vyvolávají druhotně i kruté vojenské konflikty. Války v Africe nejsou válkami etnickými, ale válkami o zdroje. Neradi také mluvíme o  pomoci africkým zemím.  Nejde o pomoc Afričanům. Jde o záchranu celého světa."

Přeložil, text redakčně upravil ing. Ilja Herold, CSc.

Prozrazený návrh úmluvy o klimatických změnách roztrpčil rozvojové země

Summit o ochraně klimatu v Kodani se otřásl po odhalení, že bohaté země tajně připravily koncept dohody, která by odsunula chudší země a OSN na vedlejší kolej. Koncept této úmluvy, který se objevil v úterý v novinách The Guardian, předkládá pro rozvinuté a rozvojové země v roce 2050 v přepočtu na obyvatele nerovné emisní limity. To znamená, že lidé žijící v bohatých zemích by měli povoleno produkovat téměř dvakrát tolik znečištění než lidé v zemích chudých. The Guardian v úterý zveřejnil detaily úmluvy, kterou měly připravovat Spojené státy americké, Velká Británie, Dánsko a několik dalších zemí. Úmluva postrádá závazné limity pro snižování emisí a poskytuje pouze relativně malý fond, který má rozvojovým zemím pomáhat v jejich snižování. Po odhalení dokumentu desítky afrických pozorovatelů na summitu zorganizovaly v konferenčních   sálech protestní demonstrace. Akt-Info, 9/12/09

Moskevský patriarchát vyjádřil rozhodný postoj ke Stalinovi

Patriarchát ruské pravoslavné církve se staví na odpor snahám představovat Stalina jako dobrodince a věřícího křesťana. Jednoznačnými slovy to vyjádřil O.Filip Riabych v listu zaslaném šéfovi komise vojensko-vlasteneckých záležitostí Ruské federace. Jevgenij Kolyšew totiž požádal o vyjádření postoje moskevského patriarchátu v této otázce těsně poté, co arcibiskup Hilarion Alfiejew v jednom z rozhovorů kriticky zhodnotil roli Stalina v dějinách.

„Stalin způsobil utrpení a neštěstí milionům lidí. Proč bych to měli skrývat a ještě z něho dělat hrdinu? Snaha představovat tohoto krutého pronásledovatele církve jako dobrodince a věřícího křesťana je nebezpečná a může způsobit duchovní škody.“ O.Riabych těmito slovy odmítl argumenty jakoby Stalin byl věřícím člověkem. „Jeho gesta neupřímné sympatie k církvi měla čistě pragmatické důvody. Znalost historických dokumentů potvrzuje, že systematické a plánované akce teroru byly konány na rozkaz Stalina. Zastáncem tohoto postoje je moskevský patriarcha Kirill, který prohlásil, že nelze ospravedlňovat Stalina jenom s ohledem na vítězství ve 2. světové válce. Jde o první, tak ostře formulované prohlášení moskevského patriarchátu v otázce hodnocení tohoto historického období. Radiovaticana, 28.12.2009

Z jednoho dopisu

„…Loučím se s Vámi, neboť po dosažení devadesátky jsem se rozhodl již déle nepřesluhovat… Loučím se s Vámi se vzpomínkou na dobré dílo, které se snažíte udržet ve spolupráci s blízkými. Srdečně zdraví v Kristu a Boží požehnání k Vašemu životnímu dílu vyprošuje P. Josef Dobiáš.“

Srdečně panu arciděkanovi děkujeme i za vše, co pro naši společnou činnost věrně vykonal. Bylo toho nemálo. Můžeme říci, že se zasloužil o KSH.

S hlubokou úctou vřele a se vzpomínkou děkuje redakční rada.

Vážení přátelé,

srdečně děkujeme za Vaše finanční příspěvky, které jako vždy použijeme výhradně na náš tisk a zdokonalení webové stránky, jež připravujeme.

Věříme, že ti, kteří dosud z nějakých důvodů neměli možnost svůj dar poslat, učiní tak v době, kdy nějakou finanční částku budou moci postrádat.

Srdečně děkujeme i našim autorům, překladatelům i těm, kteří texty připravují k publikaci a samozřejmě i všem důvěrníkům, pracovníkům v terénu, kteří velkou měrou přispívají k úspěšnosti našich aktivit.

Pokusme se v tomto novém roce naší činnost, jak každý sám ve svém okolí, tak společně, alespoň trochu dále posunout! Přejme si, aby naše společenská služba byla účinnější!  Redakční rada

Redakce ne vždy se plně ztotožňuje s názory a stanovisky v publikovaných textech,v Křesťanském sociálu či v jiných titulech. Autoři a překladatelé odpovídají za obsah článků,brožurek, které napíší či přeloží.-  red.

Z rozhovoru s jedním z důvěrníků Křesťanskosociálního hnutí

Petr Š., z Moravy,  mě přišel navštívit v době předvánoční. Měl jsem radost již z jeho příchodu. Ta se však dále stupňovala, když mi začal vyprávět. Kromě dalšího mi sdělil několika větami, jak vlastně plní svou funkci. Sám odbírá jeden výtisk od každého titulu námi vydaného. Titul okopíruje do potřebného počtu výtisků, které osobně doručí nebo pošle na adresu našich čtenářů, stoupenců, a to i do zahraničí. V rodině prochází tento výtisk několika rukama. Takže výsledkem je, že náš tisk, jeho prostřednictvím, se dostává  až k deseti zájemcům. Důvěrnictví jej stojí nejen dost času, je s lidmi v kontaktu, ale také nemalou částku  peněz  O této stránce své činnosti se ani nechtěl nijak šířit. Vše považuje za svou povinnost, dokonce i mimořádnou iniciativu, jež je mu vlastní. Jeho aktivita je založena na vlastenectví, demokratických,  sociálních i křesťanskosociálních přístupech k současné realitě.

Důvěrnictví představuje onu téměř každodenní, systematickou „drobnou“ práci v terénu. Bez ní se žádná organizace neobejde. Takováto mravenčí práce vdechuje činnosti každého společenského subjektu vlastní život.  Děkujeme všem, kteří  v terénu, každý podle svých možností, jsou aktivní.  Dr. O. Tuleškov

Kdo z mála dává, hodně dává

Křesťanskosociální hnutí je ve velké většině složeno z lidí sociálně slabých. Přesto však mnohdy ti sami nejpotřebnější překvapují nejen svým zájmem o spolkovou činnost, ale i otevřenou rukou, svými příspěvky na náš společný tisk. Mnohé z nich znám osobně. Vím, že jejich finanční dary, zvláště ty opakované, jim mohou i chybět. Nejednomu z nich jsem napsal, zavolal, že jejich roční příspěvek je již přeplněn, že žádný další neočekáváme, ale příspěvky přesto pravidelně chodily a chodí dál.

Opět můžu dát příklad z Moravy. Paní Libuše S. k takovým lidem rozhodně patří. Pokud fyzicky mohla, šířila i náš tisk ve svém prostředí. Jiří S., ze severních Čech, náleží též k takovémuto druhu dárců. Nadto některé výtisky kopíruje, roznáší. To nejdůležitější dává i do skříňky, která je přístupná veřejnosti.

Počítáme, že asi kolem 15 našich stoupenců, těch kteří léta pravidelně přispívali a v současnosti se nacházejí ve zvlášť tíživé sociální situaci,  bude dostávat náš tisk  zcela zdarma, někteří včetně poštovného.

V této souvislosti je třeba velmi srdečně poděkovat těm, jejichž poměry jsou takové, že jim umožňují posílat i větší částky, a tak umožnit, abychom mohli naplňovat  naše slova o křesťanské, obyčejné lidské solidaritě,  v praxi.  Děkujeme, vážení bratři a sestry, přátelé, za vaší štědrost.  Dr. O. Tuleškov

Přišlo e-mailem: „Jsem důchodce… Vaši stránku jsem objevil náhodně a žasnu, jak podrobné informace podáváte. Je to úžasná práce, jakou jistě s tím máte, a také veliká služba. Mám dost přehled, ale to, co jsme nalezl na Vašich stránkách, je opravdu jedinečně informativní… Zdraví Václav J., Praha 8.“

Pokládáme za důležité dodat, že pan V.J., aniž bychom jakkoliv požádali, nám poslal příspěvek  ve výši -500,-. Samozřejmě mu budeme posílat naše tisky. –red.

Návštěvnost naší webové stránky (www.ksl.wz.cz )

se poněkud zvýšila, ale stále je malá, přestože její obsah je  v některých oblastech zcela jedinečný, např. pokud jde o česko-německé vztahy a balkánskou problematiku. Hlavní nedostatek, vedle dalších, o kterých víme, spočívá v tom, že o existenci našeho internetového portálu je informováno velmi málo lidí. Zkuste, vážení přátelé, informovat své známé o naší výše uvedené adrese. Srdečně děkujeme. –red.

Vydává ÚV KSH. Redakční uzávěrka byla 2. ledna 2010. Kontaktní adresa: dr. Ogňan Tuleškov, Na Čihadle 18, 160 00 Praha 6.

Webová stránka: www.ksl.wz.cz

E-mail: Vydavatel@seznam.cz