Křesťanský sociál

leden, únor 2009

Co chudí říkají církvi

Úvodem

„…Oficiální statistiky prokazují, že denně umírá ve světě hladem 35.000 dětí a asi stejný počet dospělých. To znamená, že naše hospodářství je organizováno tak, že produkuje více než 70.000 mrtvých denně. Ještě nikdy neexistovala válka, jejíž krutost by dosáhla takových rozměrů. A statistiky rostou a rok od roku stále více lidí trpí stále krutější chudobou…

Může mít takový svět budoucnost? Může církev, která se odvolává na Krista, mít dobré svědomí a pokojně existovat v situaci plodící neuvěřitelnou bolest a smrt?

Tvrdí-li církev, že na zemi zastupuje Krista a jeho evangelium, - co k tomu chce říci? A hlavně, - co chce dělat? To jsou otázky, které napadají kohokoliv. A jsou to otázky směřující nejen od církve k chudým, ale především od chudých k církvi.

Otázka po vztahu chudých tohoto světa a církve není proto pouze jednou z mnohých. Ale je to vůbec nejnaléhavější a nejhlubší problém dotírající na církev a tím i na všechny křesťany.

Předchozí tvrzení nemají zpochybnit obrovské sociální úsilí a práci, kterou církev kdy vykonala, ani znevážit více než stoletou práci na sociálním učení církve. Nicméně existují vážné důvody k otázce, zda si církev skutečně ujasnila, co pro ni vztah k chudým znamená a co se od ní v praxi vyžaduje…“.

(Co chudí říkají církvi, je název 88. brožurky, jíž vydalo studijní středisko „Christianisme i Justicia“ jezuitské společnosti Society of Jesus of Catalunya, r. 1999. Autorem je José M. Castillo; vznesenou otázku akcentuje i současnost, tato však ještě naléhavěji klade dotaz, zda křesťané a jejich církve učinili skutečně vše, aby všichni lidé bez rozdílu mohli prožít svůj život v míru a důstojných podmínkách. –red.)

Neradostno – truchlivo aneb kocovina

Eur Ing Dr Bohumil Kobliha

Ekonomové hovoří o recesi a krčí se před depresí. Předpovědi pro rok 2009 ve všech ohledech jsou neradostné. V Britanii samotné má ztratit střechu nad hlavou (repossession) dalších 75 tisíc rodin, které nebudou moci splácet půjčky. V roce 2008 tak spadlo do klína úvěrovým institucím a bankám údajně 46 tisíc domů. Celkem, včetně dřívějších krachů a exekucí, je v celém Spojeném království 750 tisíc domů prázdných a lidé nemají kde bydlet.  Ejhle, tomu říkají prospěšné bankovnictví. Nezaměstnanost ve Spojeném království má stoupnout v roce 2009 až na tři miliony občanů, tradiční podniky padají. Cedulová britská banka, Bank of England, která má „řídit ekonomii“ výší úrokové míry, je po jejím snížení na 2% bezradná. Premiér Gordon Brown vše svádí na světovou situaci. Zadlužení Británie je tak veliké, že má splácet na úrocích (dle BBC) 256 milionů liber denně! A přesto se vláda domáhá v parlamentu odhlasování dalších a dalších půjček. Za námi potopa!

V USA, podle Irwina Stelzera, ekonomického poradce a ředitele ekonomických studií amerického Hudsonova Institutu, za rok 2008 kolem dvou a čtvrt milionů domů se dostalo do majetku finančních institucí (The Sunday Times ze 7.12.2008). Americký národní dluh, podle nejnovějších informací, vzrostl na 10,6 trilionů dolarů, což jsou dvě třetiny národního důchodu! Za Bushem rovněž potopa.

Všechno to ale není jistě náhodou, a má svůj počátek.

Přichází zima a ptá se: cos dělal, sedláčku, v létě?

Spojené státy i Britanie žily dlouho nad poměry, totiž žily na dluh. Anglické úsloví „žij teď, plať později“, se naplňovalo plnou měrou. Americký pěti-šesti litrový bourák byl symbolem blahobytu a mohovitosti. Život měl být – a pro mnohé byl – jen zábavou prošpikovanou večírky pití, drog, rozvolněných mravů a sexu na pilulky. Amerika žila „nekonečnou party“, a U.K. (United Kingdom) se chtělo připodobnit. Navíc všichni předstírali, že na to hýření mají. Dluhy jim nikdo nevyčítal, naopak. „Šrajtofle plná úvěrových karet byla honosným dokladem „bohatství“! Spousty nedojedeného jídla, tam i v U.K., se vyhazovaly do popelnic, aby krysy měly pré. Šatstvo se kupovalo od vydání módního  měsíčníku k dalšímu vydání, aby se stihla nejnovější paráda. Mladičká fintidla musela mít koupelnu a toaletní stolek nabyté desítkami krémů, kosmetických přípravků, voňavek a šlechtitel.

Průmyslové výrobky, včetně automobilů, se nakupovaly jako módní doplňky, novinky, jako odznaky společenského statutu a blahobytu. Jedna známá kupovala vždy nový sporák, když ten starý zaneřádila. Říkala se anekdota, že dáma ze společnosti pravila druhé: „Představ si, drahoušku, budu si muset opatřit nové auto, zanesl se mi popelníček u Rolls-Royce“!

Servis, pro rostoucí složitost, a často jen jako výsledek „gimmicku“ (obchodních taháků) navrhovaných výrobků, se stal výměnou celých dílů. Výrobky jsou přecpány zcela zbytečnou automatikou a elektronikou často jen pro efekt. Stroje a zařízení se přestaly navrhovat pro snadnou údržbu a k jednoduché opravě.  Místo šroubů – nýt a svár. Spíše, když se něco maličko porouchá, rovnou do šrotu. Vyhodit. Počítalo se také s tím, že možná praktická životnost bude znásilněna a zneužita „morálním zastaráváním“, či touhou po nejnovějším. Co všechno nezmůže reklama a moderní PR (Public Relations)!?!. Ekonomové mohli jásat, že se kola točí.

Bohužel, i inženýrský objev navrhování na omezenou životnost a zneužití koeficientu bezpečnosti, kde to šlo, vykonal své neřestné a nemorální.

Hýřilo se, a dosud se hýří.

V národním i světovém měřítku, to vše jsou ovšem nezměřitelné národohospodářské či světohospodářské ztráty. Nejen ztráty na materiálu a energiích, ale i na lidském potenciálu. Konsumeristický přístup k životu, totiž použít a vyhodit, potlačoval a potlačuje lidský um.

Inženýrské techniky a robotika vedly k obrovské produktivitě práce, prakticky ve všech odvětvích lidských aktivit, a rostoucí produktivita svádí nakonec k nadvýrobě.  Nadvýroba končí v zápase o trhy a likvidací konkurence (většinou žraločími, velmi nevybíravými způsoby) ve světovém měřítku.

Metody výrobního managementu jako japonský kanban, anglický JIT (Just in time) „právě včas“, dokázaly, že se materiál od příjezdu do továrny promění v náročný výrobek (automobil) v řádu hodin. Likvidují se mezisklady na výrobních plochách, a teoreticky by se měly eliminovat sklady vůbec. Vyrábí se, či může se vyrábět, přímo na objednávku zákazníka s dodací lhůtou pár týdnů.

Utrpěla i ekologie! Z čeho je oteplování a znečištění ovzduší? Z nadvýroby!!!

Tak přikvačila situace, kdy se někteří inženýři a ekonomové začali zabývat tím, kam nadvýroba vede a povede, a jak předcházet krizím z ní.

Ing. B. Kobliha už na International Conference on Systém Research, Informatic and Cybernetics 1.-5. srpna 1984 v německém Baden-Badenu, předenesl studii o nové pracovní době „Hours Convention 1984“. Na základě dokladů o produktivitě práce bylo prokázáno, že skutečná pracovní doba v průmyslových státech by mohla být jen 30 minut denně! Společensky únosná a praktická pracovní doba by měla být už dávno čtyři hodiny denně či dvacet hodin týdně. Důsledky takových změn by přinesly světové společnosti celou řadu úspor a výhod. Přispěly by k rozvoji člověka jako osobnosti a předešly by ekonomické a jiné katastrofy.

Pochopitelně, přednesený „papír“ (jak se zde říká), byl tehdy šok pro ty, kteří se nedostali ještě ani k Washingtonské „Hours convention“ (Dohoda o pracovní době) z listopadu 1919, která navrhovala 48 hodinovou týdenní pracovní dobu. Pro zajímavost zaznamenejme, že tehdy po první světové válce to bylo mladičké Československo, které mezi prvními přistoupilo na „Washington hours convention“ v roce 1919 , a dohodu o 48 hodinové pracovní době týdně podepsalo.

Eur. Ing. Dr. B. Kobliha doporučil svoji práci „Hours Covenction 1984“ v roce 1991 britské odborové ústředně TUC. Nic ve směru snížení pracovní doby se ovšem nestalo, a stránky žloutnou v jejich a jiných knihovnách. Neskončily-li už někde v koši na odpadky, jako vynález „Švédské zápalky“. Vládnou totiž žraločí zájmy mocných a ne rozum.

A tak jsme se přes „Kreditní krach“, bankovní či finanční krizi dostali k staronovým nástrojům, jak podobným situacím předcházet. Samozřejmě, zkrácená pracovní doba by nezabránila machinacím a kradení bankéřů světa a „Souchotím peněz“, ale ukázala by jednu z cest, rozumnou pro všechny možnou a užitečnou. Aby člověk žil skutečně jako Homo sapiens.

Také by nezabránila válkám, které zištní pořádají ve svůj prospěch, i když by nepřímo mohla. Stačilo by přijmout řád, že nikdo nebude a nesmí válčit tím, co si nevyrobil. Stačilo by přestat dodávat munici tam, kde se z jinde vyrobených zbraní střílí, a bylo by za pár týdnů po vraždění v mnohých neprůmyslových státech světa… ale to jsme v oblasti zbožných přání a úsloví mé babičky: „Kdybych tak byla mocná…“.

Americké automobilové giganty, General Motors, Ford a Chrystler, zastavují právě na tři týdny výrobu, a pláčí, že potřebují finanční injekci minimálně 17 miliard dolarů, aby nemusely propouštět zaměstnance. I když jim to prezident posledních pár stávajících týdnů dává, a nastupující pan Obama půjčky podporuje, jediné čeho se dosáhne, bude rozšíření parkovacích lánů pro automobilní nadvýrobu. Obdobně jako se to stalo v roce 1974, kdy na polích východního okraje Londýna, za dagenhamskou Formovkou, stály desetitisíce neprodaných aut, a já se dobrovolně rozhodl vzít nabídnutý „zlatý stisk ruky“ a opustit s díky, a s novým luxusním Fordem-Cortinou, rozsáhlou halu dagenhamské projekční kanceláře.

Prezident Bush, který chce automobilové giganty podpořit, ovšem nemá ani páru, kde pes je zakopán, a pochybuji silně o tom, že nový prezident Obama bude krizi schopen vyřešit, i když připravuje vládu desítek odborníků. Nechtějí rozumět tomu, co se děje. Mnoho – a příliš dlouho – se věci zanedbávaly, a vláda idiotství a podvodů se dovršuje.

Irwin Stelzer se chytá za hlavu: „To je špatná zpráva, když politici chtějí zastoupit funkci trhu.“!

Kocovina z nadvýroby a ze špatného řízení států a společnosti vůbec, které se děje celé století, se nedá řešit penězi ani diktátem přes noc. Navíc, nesmyslné dobyvatelské a okupační války mrhají materiálem, energiemi i lidským potencionálem. Bude nafta z Iráku a Iránu zdarma? Dostane USA kontrolu nad výrobou kokainu v Afghánistánu, a získá jeho území jako nástupní pro dobytí uralských energetických a nerostných zdrojů Ruska? Kolik tyhle války ještě mají stát peněz a lidských životů!?!

To ovšem ekonomové Bilderbergů a bankéři světa také nechtějí vědět. Jde jim jen o jejich zisky a světovládu, či jen nadvládu, jako tomu milionáři Underschaftovi z „Majorky Barbary“ G.B. Shawa.

Obávám se, že krizi roztaženou po celém glóbu, bankéři světa využijí. Ač viníky, zahrají si na spasitele a navrhnou řešit problémy jednotnou globální měnou. Nějakou dobu se už o tom šušká.  Nemusím říkat, že jednotná světová měna by nás, občany, (i státy) dovedla pod jejich totální vládu a absolutní diktaturu, proti které nacismus i komunismus byl legráckou.

Je nějaká cesta, jak se dostat z této situace? Jistě že je. Mladí lidé, kteří se dostali pod vládu plastikových karet, ji ukazují: rozstříhali je. Nenakupují dále na dluh. To musí udělat i státy, a především USA a „rozstříhat“ dluh těch 10,6 trilionů dolarů. Vše, co chtějí dále financovat jen z vlastních prostředků, jako dávno ukázali naši geniální národohospodáři v čele s Tomášem Baťou – samofinancováním. V malém, českým způsobem Kampeliček. Ukončit všechny dobyvačné a okupační války, a vzdát se pošetilých snů o světovládě. Mezinárodními dohodami snížit válečný potenciál světa a začít žít slušně, spravedlivě a beze strachu. Tak jednoduché to je, jen chtít! Jinak to nedopadne dobře.

Londýn, 24. prosince 2008

Svět pro dva – USA a Čína si musí navzájem rozdělit moc nad světem

Přední americký politolog, Zbigniew Brzezinski, je přesvědčený, že většinu světových problémů dokáže vyřešit Čína a Spojené státy. Proto je potřebná úzká spolupráce. Napomůže tomu neformální vznik G2, kde bude Washington a Peking.

Čínu budou USA potřebovat zejména při rozhovorech s Iránem,  při řešení vztahů Indie a Pákistánu a rovněž i při vyřešení izraelsko-palestinského konfliktu.

V závěru článku autor připomíná, že nově zvolený prezident USA B. Obama vyšle Číně signál, který by měl být přijat. Pozn. red. Již počátkem 90. letech minulého století USA slibovaly Rusku strategické partnerství. Tato forma „spolupráce“ však vedla jen k zeslabování Ruska. Půjde nyní USA opět o stejný postup, tentokrát uplatněný vůči Číně? Bylo by na čase, aby američtí experti již přestali s neustálým rozdělováním světa a Spojené státy skončily s politikou, která na celém světě  vidí jen „vlastní národní zájmy“.

Výsledek jednoho menšího průzkumu na www.beo.sk

1.Ovlivní ukrajinsko-ruský spor o zemní plyn Váš vztah k ukrajinskému národů?

Neovlivní. Ukrajinský ani ruský národ nemohou přímo za to, co se děje. – 70,2%

2. Mám k nim negativní vztah už dávno. – 16,5 %

3.Nyní je budu brát již s větší rezervou. – 8,3%

4.Je mi to jedno, jen když nezmrzneme. – 5%

Výsledky tohoto průzkumu jsou z 22. 20 hod. z 14. ledna 2009, ing. J. Chromík.

Západ chce zabránit sjednocení slovanských států

Moskva, 4. prosince 2008 (RIA Novosti). Jeden  z nejdůležitějších geostrategických úkolů Západu spočívá podle názoru expertů v tom, aby všemi silami zabránily sjednocení slovanských států.

„Současná strategie protivníků unijního státu (na východě Evropy) směřuje k tomu nepřipustit posílení pozice ortodoxní slovanské civilizace a znovuzřízení ruského historicko-kulturního regionu.“ Řekl to zastupující předseda ruské Státní dumy, Alexandr Babakov, ve čtvrtek při internetové diskusi, organizované zpravodajskou agenturou RIA Novosti.Jedním z cílů je i urychlená dezintegrace bývalých unijních republik a vytvoření podmínek pro rozštěpení Ruska.

Západním geopolitickým stratégům je jasné, že unijní stát Rusko a Bělorusko (především, kdyby se připojila i Ukrajina) by byl schopný stát se jednotným ekonomickým a politickým subjektem na východu Evropy, po příkladu Evropské unie (EU). „Tento stát by se mohl pozdvihnout na centrum států východní Evropy“, řekl Babakov, který je zároveň i zastupujícím předsedou rusko-běloruského unijního státu.

„Západ má obavy, protože eventuální přistoupení Ukrajiny k unijnímu státu by mohlo mít za následek  vytvoření jedné mimořádně silné geopolitické struktury. Právě proto vidíme, co se nyní děje na Ukrajině. Podniká se všechno možné úsilí, aby se překazilo sblížení mezi Běloruskem, Ruskem a Ukrajinou“, řekl Babakov.

Připravil: J.Skalský (www.prop.sk)

Muslimské Kosovo – opora USA v Evropě

Zatímco ve všech muslimských zemích se příležitostně pálí vlajky USA, albánská část Kosova je jedinou muslimskou oblastí, kde se vlajky Spojených států týčí v muslimských obcích k nebi stejně hrdě jako minarety. Je to paradox, že muslimské Kosovo je i nyní spolehlivou mateřskou „letadlovou lodí“ USA v balkánské části Evropy.

Albánsko-americké přátelství není nic nového. Má svou historii od konce 19. století, kdy do USA emigrovali první Albánci. Přímo ve Washingtonu si vytvořili svou vlastní aktivní buňku. Tito Albánci patřili též k oporám prezidenta Woodrova Wilsona (1913-1921). Tak měli možnost přispět k záchraně státnosti Albánie.

Albánci byli původně křesťany. K islamizaci došlo během 300 let osmanské nadvlády. V náboženských otázkách zůstala  většina Albánců do určité míry tolerantní. Paradoxem je, že jim chyběl tehdy v Evropě běžný antisemitismus. Za druhé světové války bojovali Albánci na straně Němců. Židé v Albánii však nebyli pronásledovaní.

Ministr zahraničních věcí SRN, Frank-Walter Steinmeier, nyní usiluje o zmenšení možných škod tím, že prohlašuje, že Kosovo je „zvláštní případ“ po rozpadu SFRJ a nikoliv „model pro lidská práva“. Přesto se v EU mluví v souvislosti s Kosovem o „dominovém efektu“.

Trpasličí Kosovo i Černá Hora jsou stěží životaschopné útvary. Jsou stále odkázány na cizí pomoc.

Vztahy mezi Kosovem a Albánií se soustřeďují převážně na propagandistickou kampaň. Národní hospodářství obou složek je na tom hodně špatně. Ani úvahy o „Velké Albánii“ nemohou mít   nějaký kladný ekonomický dopad. Oba albánské útvary jsou chudé, vzkvétá tam jen úplatkářství a obchod s drogami a bílým masem. V současnosti se mluví o tom, že oba státy zamýšlejí vytvořit společný „schengenský prostor“.

Samo albánské Kosovo je další ukázkou porušení mezinárodních dohod (např. Helsinky, Dayton) a základních principů mezinárodního práva. Ostatně již i kvůli zinscenovanému „vyhánění“ Albánců z Kosova zahájilo NATO svou agresi vůči Jugoslávii. Později byly podobně porušeny zásady Charty OSN a mezinárodní právo pro bezdůvodné napadení Iráku armádami USA a Velké Británie. Soukromé militaristické firmy, zejména z USA, které propůjčují své ozbrojence za peníze,  na okupaci Iráku vydělávají. V průběhu války a okupace ztratilo život 100 až 200 tisíc Iráčanů. Kde je jejich základní lidské právo na život?

Ing. J. Liška

Juščenko viní Rusy za svoje ztrapnění

Minulý týden měl mít Juščenko konferenci, před kterou Ukrajinci mu mohli klást online otázky. Nejpopulárnější otázka, která získala 86.000 hlasů byla: „Pane prezidente, mohl byste nám říci, kolik vám my (běžní občané) musíme zaplatit, abyste spolu s ministry, vládou opustili zemi a nebánili jí v normálním vývoji?“

Juščenko konferenci zrušil, avšak ve snaze neztratit tvář přikázal „kompetentním“ záležitost přezkoumat. „Experti nám řekli, že hlavně ruští voliči se vyjádřili pro tuto otázku,“ povídala mluvčí Mudraková. V úterý se Juščenko vyjádřil, že otázku považuje za provokaci a  že její autoři sídlí mimo Ukrajinu… Ukrajinské online noviny Ligabusnessinform následně vykonaly svůj vlastní průzkum a zjistily, že 82,3% online voličů bylo z Ukrajiny a 12,34% z Ruska.

(www.prop.sk,  prosinec 2008)

Účast Ukrajiny v konfliktu v Jižní Osetii byla dokázaná

Existuje nevyvratitelný důkaz, že ukrajinští občané se zúčastnili v jihoosetském konfliktu v protivzdušných silách. Tyto protivzdušné systémy dodala Gruzínsku Ukrajina, řekl pro Itar Tass ruský armádní generál Michail Kruš.

„Existuje nevyvratitelný důkaz, že ukrajinští občané – experti na používání systémů Buk-11 a Osa byli mezi posádkou jednotek protivzdušných systémů …, které se zúčastnily v konfliktu.“ Kruš přiznal, že většina ruských letadel byla sestřelená v Jižní Osetii precizními systémy Buk-11.

(www.prop.sk, prosinec 2009)

Video usvědčilo řecké policisty, převlečené za anarchisty

„V televizním programu řecké televize informovali veřejnost, že příslušníci řecké policie pózovali  jako anarchisté a ničili majetek. Vyvolávat násilnosti a potom z nich obviňovat řádné aktivisty, to je oblíbená taktika státu, když se rozhodl potlačit demonstrace a odvést pozornost od oprávněných stížností a požadavků.

V roce 2007 se tak agenti-provokatéři v době pokojné demonstrace pokoušeli vyvolat násilnosti v kanadském Montebello na summitu o soukromém vlastnictví. Ale videa a fotografie prozradily, že tzv. „anarchisté“ měli takové vojenské boty, jaké má policie. Kanadská jízdní policie a Surete du Quebec se k důkazům odmítly vyjádřit. Toto vše je však už nyní běžná praxe, že vrchnost v internacionálním měřítku nasazuje policii a speciální síly, aby infiltrovaly pokojné demonstrace a vyvolávali násilnosti.

Řecké obyvatelstvo má nyní důkazy o takovéto kampani, když se v zemi snaží mobilizovat proti neoliberálnímu státu a jeho koupeným posluhovačům, kteří mají na svědomí ekonomickou mizérii v zemi…“.

(www.prop.sk,  prosinec 2008)

Britský exministr zahraničí řekl, že al Kájda neexistuje

„pravda je, že žádná islámská armáda nebo teroristická skupina nazvaná al Kájda neexistuje. Každý informovaný příslušník tajných služeb to ví. Existuje však propagandistická kampaň, která chce veřejnost přesvědčit o existenci identifikovatelné entity, která reprezentuje „ďábla“, aby divák televize akceptoval spojené mezinárodní vedení a jeho boj proti terorismu. Zemí za touto propagandou je USA.“                            (Bývalý ministr zahraničí Robin Cook, www.prop.sk., leden 2009) 

Britský ministr zahraničí:

„Válka proti terorismu“ byla chyba“

Britský ministr zahraničí David Miliband argumentuje, že používání hesla „válka proti terorismu“ od 11.9.2001 jako západního mobilizačního sloganu byla chyba, která zřejmě způsobila „více škody než užitku“.

Pět dní před odchodem G. Bushe z funkce amerického prezidenta ostře kritizuje v článku, otištěném v deníku Guardian, D. Miliband celou zahraničněpolitickou filozofii Bushovy vlády. Argumentuje, že válka proti terorismu byla špatně pojata a že Západ se nemůže „zabíjením“ osvobodit od hrozeb, jímž čelí…

Dodává, že „válka proti terorismu vytvářela dojem, že správná reakce na teroristickou hrozbu je primárně vojenská reakce – vystopovat a zabít tvrdé jádro extrémistů“… Pokračuje, že „demokracie musí reagovat na terorismus tím, že prosazuje zákonnost, nikoliv že ji oslabuje. To je přece poučením z Guantánama.“                                                                                                      (Britské listy, 15.1.2009)

Z vánočního poselství iránského prezidenta Ahmadinežáda

lidem v Británii

Ve jménu Boha soucitu a milosrdenství…Všemohoucí vytvořil vesmír pro lidské bytosti a lidské bytosti k obrazu svému. Stvořil každou lidskou bytost se schopností dosáhnout dokonalosti. Vyzval každého člověka, aby věnoval veškerou svou snahu vést dobrý život na tomto světě, a aby pracoval k naplnění věčného života…

Nyní když lidská společnost čelí myriádám problémů a řadě komplexních krizí, kořen všech těchto problémů lze najít v odmítnutí původních vzkazů, konkrétně v lhostejnosti, v odklonu některých vlád a mocností od učení svatých proroků, zvláště těch od Ježíše Krista. Krize společnosti, krize rodiny, krize morálky, krize politiky, krize bezpečnosti a krize ekonomie, která lidem činí život těžký, zasáhla všechny národy, ty všechny krize jsou tady, protože hlas proroků a zvěstovatelů byl zapomenut. Všemohoucí byl zapomenut a někteří vůdci se odklonili od Boha.

Kdyby Ježíš dnes žil, bezpochyby by stál na straně lidu, kteří odmítají násilnické, zlomyslné a rozpínavé moci.

Kdyby Ježíš dnes žil, bezpochyby by vztýčil vlajku spravedlnosti a lásky k lidem a odmítl válečné štváče, okupanty, teroristy a tyrany celého světa.

Kdyby Ježíš dnes žil, bezpochyby by bojoval proti tyranské politice převládající globální ekonomiky a politických systémů, jako to dělal za svého života…

Národy dne požadují fundamentální změny. Ty nyní probíhají. Požadavky po změnách, požadavky po transformaci, požadavky  návratu k lidským hodnotám se rychle stávají hlavními požadavky národů světa. … Naštěstí dnes, zatímco se krize a zoufalství násobí, vlna naděje získává impuls. Naděje na lepší budoucnost, na vytvoření spravedlivějšího řádu, naděje na skutečný mír a naděje na nalezení ctnostných a oddaných vůdců, kteří milují lid a chtějí mu sloužit – a to je to, co Všemohoucí slíbil…“.

Projev odvysílala britská televize Channel 4. Západní média jej ignorovala. Byl to projev slušný a není bez zajímavosti se jej přečíst. I proto, abychom lépe pochopili myšlení člověka, jemuž Západ nemůže přijít na jméno…  (www.zvedavec.org )

Česká národní politika

Z projevu Václava Klause, prezidenta České republiky, před Ústavním soudem ČR

„…Lisabonská smlouva tak zahajuje proces, na jehož konci bude suverénem Evropská unie, která bude nařízením či jinou jednostrannou formou stanovovat normy a pravidla jak jednotlivým členským států, tak i občanům těchto států. Ústavy již nebudou ohnisky právních řádů jednotlivých členských států. Naopak, tyto právní řády budou v takové situaci svoji existenci odvozovat od ústavy Evropské unie (ať již se bude nazývat jakkoli) a budou s ní muset být v souladu. Obzvláště alarmující je to, že toto zásadní omezení svrchovanosti České republiky a dalších členských států Evropské unie není v textu Lisabonské smlouvy jasně a otevřeně zformulováno a že není výslovně označeno jako záměr a cíl uspořádání, které má tato smlouva přinést. Omezení svrchovanosti je nastoleno skrytě, implicitně, je zašifrováno v nepřehledných článcích a ustanoveních. Lisabonská smlouva, vstoupí-li v platnost, zmocní – aniž by to evropská veřejnost tušila – orgány Evropské unie, aby svým rozhodováním libovolně omezovaly svrchovanost členských zemí. To nelze přijmout. Prohlubování evropské integrace nesmí probíhat skrytě, za zády občanů členských zemí, ani jim nesmí být vnucováno proti jejich vůli. To by bylo v rozporu nejen s článkem 9, ale i s článkem 1 naší ústavy. Jediný závěr, který je možné udělat, je ten, že Lisabonská smlouva odporuje principu svrchovanosti českého státu…“ (Lisabonská smlouva.cz)

Lisabon

Když se před 5 lety objevilo návrh Evropské ústavy, poctivě jsem si těch 482 stran o 121 tisíci slovech prostudoval. A byl jsem zaskočen tím, jak špatnou práci mohl tehdejší předseda ústavního konventu, Valéry Giscard d´Estaing, pro instituci tak významnou předložit. A to i po stránce ryze profesionální. Pokládal jsem proto za samozřejmé, když alespoň Francie a Holandsko zjara 2005 návrh zamítly: Příliš mnoho stránek, řečnění, protimluvů, duplicit, nejasností, národních a státních polívčiček i individuálních podtrhů. Dodnes mi z Ústavy trčí v paměti několikastránková definice rybích vnitřností, příkaz naší republice zničit čs. ocelářský průmysl, a kdesi vzadu dole skromně se krčící drobounký odstaveček překrucující smysl všech chart o lidských právech direktivním výkladem, že práva musí být sice respektována, ne však dodržována, a že ani z uznaných práv nevznikají žádné nároky.

Rybí vnitřnosti dnes už Evropu netrápí, ocelové srdce Evropy náš pan ministr vstřícně zboural ještě než návrh Ústavy mohl být zamítnut, a lidská práva se stala právy nebeskými: Ani Chartisté, ani Helsinští aktivisté k tomu neměli co říci.

EU funguje dál svým samospádem, ale potřebuje reguli. Ta byla vládám (ne národům) předložena v polovině prosince 2007 ne již jako „Ústava“, ale jakožto „Lisabonská smlouva“. Nemá tím jít o změnu názvu, mělo jít o významnou změnu organizačně-právní formy: Evropská integrace již nemá být superstrátem, jak proti tomu mluvil a mluví Václav Klaus, měla by být smluvním společenstvím svébytných subjektů. Jako úspěch se k tomu uvádí zrušení hymny, vlajky a hesla EU, které však byly včas (2007) přeurčeny na symboly Bruselského parlamentu. Žádný problém.

Smlouva se připravovala dlouho, v několika krocích a záměrně potichu. Pak se práce rozběhla: Oficiálně se začalo 24. června 2007, 3. října 2007 byl návrh ukončen, a 13. prosince 2007 byla Smlouva slavnostně předána k ratifikaci. Ratifikační prvenství si vydobylo Maďarsko, když návrh smlouvy prostudovalo, projednalo a schválilo za pouhé čtyři dny. Vše v originálním jazyce.

Existují dosud drobná zdržení. Odmítlo jen Irsko (4. června 2008, jediné s referendem)… a brzdíme my. Na hlavu Václava Klause padají blesky a český parlament zvažuje jeho odvolání. Věcné problémy si parlamenty, vlády ani lid nepřipouštíme.

Návrh Smlouvy má proti návrhu Ústavy o dvě stránky méně. Ani tak jsem jej již nestudoval. Vnucuje se však sedm otázek:

(1) Jak je to s demokracií? Může být parlament o 750 poslancích při spoustě jednacích jazyků ještě funkční? Ovšem počítá se vůbec s jeho funkčností, když je mu upřeno právo navrhovat zákony a obsazovat a kontrolovat významné funkce? A když vyslaní poslanci nezastupují své země, ale tak zvané „frakce“, to je jakési partajní Eurokluby?

(2) Co bychom se dověděli o militarizaci, zbrojení, preventivních válkách a nasazování profesionálních vojáků po Evropě, po světě i proti vlastním lidem, kdybychom si poskládali jednotlivé odstavečky Smlouvy, podtrhli je a sečetli?

(3) Kam se ztratilo politikum, když politika EU i členských států je předem hotově určena a zaměřena, a to protisociálně a úzce podnikatelsko-hospodářsky, v pojetí přísného neoliberalismu, který navíc už ani s proklamovaným a oslavovaným tržním hospodářstvím nemá nic společného?

(4) Kam se poděla rovnost, volnost a bratrství? A kde se vzaly všechny ty kontroly, sledování, dotazníky, rentgeny, nadnárodní odposlechy, bezpečnostní spolupráce a šetření?

(5) Jak je to se sociální otázkou, když koryfejové liberální ekonomiky veřejně mluví proti „prázdným pojmům“ jako je rovnost, spravedlnost, demokracie, humanita a lidská práva.

(6) Jak je řešen vztah EU k nadnárodním korporacím (například k MMF)?

(7) Čím se zabývají rozsáhlé oficiální struktury lobbyistů v Bruselu, disponující prý obrovskými fondy? Kde se asi ty peníze rodí, k čemu a zač se utrácejí?

Televize ani noviny mi to neřeknou. Parlamentní strany rovněž ne. Škoda, že nelze spolehnout ani na církve, ale nestranných odborníků je asi i zde poskrovnu. Překvapilo mne jen, že ani mezi horami katolických knižních titulů jsem na nic nenarazil. Něco by však měla mít alespoň Německá evangelická církev, co by se dalo převyprávět. Možná, že jen není zájem. Ne-li však nikde nic, -neměli bychom si zapřemýšlet sami?

Jde o osud generací. A my stavíme na pokryteckých slibech a krátkodechých osobních a skupinových zájmech. A oháníme se lacinou ideologií a politickou reklamou tam, kde by měly vládnout znalost a vědění, kritické myšlení, ideje, spiritualita, víra, evangelium, duch.

Nikdo bychom si tu neměli hrát na mrtvé brouky. Mohli bychom se jimi velice snadno stát. (Publikováno v Evangelickém týdeníku)

Ing. I. Herold, CSc.

Ústava České republiky čl. 63:

„(1) Prezident republiky dále

a) zastupuje stát navenek

b) sjednává a ratifikuje mezinárodní smlouvy; sjednávání mezinárodních smluv může přenést na vládu nebo s jejím souhlasem na její jednotlivé členy,

(3) Rozhodnutí prezidenta republiky vydané podle odstavců (1) a (2) vyžaduje ke své platnosti spolupodpis předsedy vlády nebo jím pověřeného člena vlády…“.

Doc. JUDr.A. Gerloch,CSc., JUDr. J. Hřebejk, JUDr. V. Zoubek,CSc.: Ústavní systém České republiky

„Tak jako suspensivní veto může významně sbližovat prezidenta s Parlamentem, může ho princip kontrasignace (důsledek toho, že z jeho činnosti je odpovědna vláda) významně sbližovat s vládou. On a vláda budou totiž v jistém smyslu na sebe vzájemně odkázáni, prezident bude potřebovat ke spoustě svých úkolů spolupodpis vlády a vláda bude naopak k lecčemus potřebovat podpis prezidenta. Tím je vyloučeno nebezpečí dvojkolejnosti, obě instituce budou prostě muset spolu každodenně spolupracovat, i kdyby sebeméně chtěly. V některých oblastech – například v zahraniční politice nebo ve věcech armády – bude politika státu vlastně více či méně vektorem těchto dvou sil (o zahraniční politiku se sice stará ministr zahraničních věcí v duchu vládní politiky, prezident však zastupuje stát navenek a nese tudíž za tuto politiku odpovědnost, ministr obrany jedná opět v souladu s vládní vůlí, nemůže však dost dobře obcházet či nerespektovat vrchního velitele branných sil)… Dík tomu všemu může mít prezident – byť nepřímo – značný vliv na politiku státu.“Str. 101-102, Praha 1994

Lisabonská smlouva: Manuál pro začátečníky

 (Zkrácené znění)

1. Evropská unie …je definována smlouvami uzavřenými mezi členskými státy. Jsou většinou pojmenovány podle místa, kde byly schváleny. Prvními byly v roce 1957 tzv. Římské smlouvy. Zatím poslední byla Smlouva z Nice z roku 2001.

2. Všechny smlouvy - s výjimkou té první – jsou rozvíjením a pozměňováním smluv předcházejících, nemají tedy smysl samy o sobě. Nelze jim rozumět, nemáme-li vedle sebe smlouvy ostatní. Každá smlouva znamená tu drobné, tu zásadní posouvání evropského integračního procesu směrem k větší a větší unifikaci a centralizaci a k oslabování pozic a pravomocí členských států.

3. Radikální novinkou měla být smlouva, která byla i jinak nazvána – Ústavní smlouva (či Evropská ústava) z roku 2004. Za nás ji podepsal premiér Gross. Ta byla jiným dokumentem jak svým obsahem (obrovským počtem změn), tak i svou formou (byla uceleným textem, který nahrazoval všechny předcházející smlouvy). To vedlo – spolu s použitím slova Ústava v jejím textu – k tomu, že bylo pro její schválení v řadě zemí vyžadováno všelidové referendum. Výsledek známe: tato smlouva byla v roce 2005 zamítnuta referendy ve Francii a Holandsku.

4. V rámci německého předsednictví EU v první polovině roku 2007 se kancléřce Merkelové podařilo přesvědčit členské země (včetně České republiky, reprezentované premiérem Topolánkem), že „vadou“  Ústavní smlouvy byla pouze :

- její forma, neboť Ústava byla napsána jako ucelený text. Díky tomu ji bylo možné číst a pochopit;

- a několik příliš do očí bijících věcí, které připomínaly, že se EU stává státem (vlajka, hymna, prezident, státní svátek, atd.) a přestává být mezistátní organizací.

Proto navrhla přepsat Ústavní smlouvu do úplně jiného textu, do formy dodatků ke stávajícím smlouvám. Tento postup byl schválen v červnu 2007 a protože byl text dodělán až v druhé polovině téhož roku v rámci portugalského předsednictví, dostal název Lisabonská smlouva.

5. Tato smlouva však není pouhým dílčím, a už vůbec ne malým dodatkem (nebo novelou) dosavadních smluv. Stávající smlouvu mění od základu. Přesto byla na úrovni politických elit dohodnuto, že se všechny země pokusí tuto smlouvu schválit v parlamentech (aby snad občané v referendech smlouvu opět nezamítli). Smlouva byla navíc ve většině zemí schvalována nesmírně rychle a je potvrzeno, že ji v některých zemích schválil parlament, aniž existoval její text v domácím jazyce. Výjimkou je Česká republika, kde jsou vůči této smlouvě silné politické námitky, což vedlo k tomu, že u nás – jako v jediné zemi EU – tato smlouva nebyla v parlamentu zatím nejen schválena, ale do této chvíle ani vážně projednávána. V parlamentech byla smlouva schválena i v Německu a Polsku, ale dosud ji nepodepsali prezidenti.

6. Specifikem je Irsko, kde podle irské ústavy o takovém dokumentu referendum musí být. To proběhlo v červnu 2008 a jeho výsledkem bylo NE. Protože podle dosavadních smluv o EU musí být schvalování těchto dokumentů jednomyslné, zamítnutí v jedné zemi znamená celkově neschválení.

EU tedy dnes čeká:

- eventuální nové referendum v Irsku,

- výsledek projednávání v České republice,

- podpisy prezidentů Německa a Polska.

Německý prezident čeká na stanovisko německého Ústavního soudu, polský prezident má výhrady, ale hlavně to nechce být on, kdo Iry tlačí k novému hlasování.

7. Lisabonská smlouva je ve své podstatě zamítnutou Ústavní smlouvou, ale všechno důležité v ní zůstalo. Výslovně to potvrdil i hlavní vyjednávač původní Ústavní smlouvy, bývalý francouzský prezident Giscard d´ Estaing: ´Rozdíl mezi původní Ústavou a současnou Lisabonskou smlouvou je v přístupu spíše než v obsahu.´(The Independent, 30.10.2007)

8. Jaké jsou hlavní změny, které tato smlouva přináší ve srovnání s dosavadním stavem?

a) Lisabonská smlouva ve velkém rozsahu přesouvá pravomoci z jednotlivých členských států do ´Bruselu´, neboli na orgány EU. Jedná se i o velice citlivé oblasti sociální politiky, energetiky, nepřímých daní, justice, bezpečnosti, vojenských otázek, zahraniční politiky, atd. (Vznikne např. i evropská policie, která bude smět zasahovat na území všech členských států).

b) Smlouva zavádí pravomoci jako by šlo o stát federálního typu (aniž by ale obsahoval pojistky typické pro ústavy federálních států – není tam ani to, co bylo v Ústavě federálního Československa do 31. prosince 1992). Zavádí se kategorie výlučných pravomocí Unie, které jsou pravomocím členských zemí nadřazeny. Bylo-li dosud základní charakteristikou „sdílení pravomocí“, neboli sdílení suverenity, místo toho vzniká suverenita „evropská“. Dále se zavádí tzv. podpůrná pravomoc Unie, která dovoluje EU zasahovat do oblastí jako je ´ochrana a zlepšování lidského zdraví, průmysl, kultura, cestovní ruch, všeobecné vzdělávání, odborné vzdělávání, mládež, sport, civilní ochrana…´. EU tak bude moci zasahovat členským státům v podstatě do všeho. To je zesíleno i tím, že Lisabonská smlouva vůbec nezmiňuje žádné ´výlučné pravomoci´ členských států, tedy výčet oblastí, do kterých by EU v žádném případě nesměla zasahovat.

c) Smlouva ve více než padesáti oblastech zavádí většinové hlasování, ač tam dosud bylo nutné rozhodovat jednomyslně. Členské státy tak ztrácí jeden z atributů své svrchovanosti (možnost zamezit iniciativě, kterou si nepřejí).

d) Je zavedena právní subjektivita EU, což je velmi blízké vzniku nového státu.

e) Snižuje se hlasovací váha menších zemí, včetně České republiky, a posiluje se hlasovací váha větších zemí. Potlačuje se princip rovnosti států, větší význam dostává počet občanů. Proto se váha německého hlasu zhruba zdvojnásobí, zatímco váha našeho hlasu se naopak dvakrát sníží.

f) Tzv. přechodová klauzule umožňuje, aby sama Evropská rada (27 hlav států či vlád) přijala rozhodnutí, že je možné rozhodovat většinově, i když jde o oblast jednomyslného rozhodování.

g) Smlouva zahrnuje velmi široce pojatou Listinu základních práv EU. Ta bude mít stejnou sílu, jako sama Lisabonská smlouva a bude si proto nárokovat i přednost před ústavami jednotlivých členských zemí včetně naší.

9. Lisabonská smlouva je krokem zpět k odmítnuté Evropské ústavě. Je dokumentem, který představuje výrazný posun od Evropy států k Evropě jednotného evropského státu. Znamená přesun od dobrovolné a stále znovu a znovu domlouvané a potvrzované spolupráce evropských států v tisících konkrétních záležitostech k jednou pro vždy platné dominanci orgánů a institucí unijních nad orgány a institucemi jednotlivých členských států. Vede k prohlubování demokratického deficitu.

10. Parlament České republiky má o všech těchto věcech dosud právo rozhodnout. Pokud bude platit Lisabonská smlouva, přestane tato možnost existovat.

MfD, 27.12.08                                                                                         Václav Klaus

Požadujeme referendum jak o Lisabonské smlouvě, tak i o zřízení americké radarové základny v ČR

Postoj některých našich politických stran k referendu je podivuhodný. ČSSD je pro referendum o zřízení radarové základny, což je chvályhodné, nepochopitelně však  pospíchá se schválením Lisabonské smlouvy pouze parlamentem. Čím dříve tam zvednou poslanci a senátoři ruku pro Lisabon, tím lépe. ODS za jediný kvalifikovaný orgán, který může schválit obě smlouvy, považuje pouze  parlament. KDU-ČSL i Zelení, kteří soustavně verbálně vyjadřují svou příchylnost k referendu, táhnou v tomto směru s občanskými demokraty za stejný parlamentní „špagát“.

Tak to má být náš česká demokratický tábor? Všichni do jednoho ví, že velká většina našich občanů je proti „radaru“  a značná většina i proti Lisabonu. Vůbec jim nevadí, jak je vidno, že proti vůli většiny lidu  chtějí postavit pouze několik desítek poslaneckých a senátorských hlasů.

Výkřiky o tom, že jedině povolaný k rozhodnutí uvedených otázek je parlament, jehož kvalifikace ho k tomu předurčuje, jsou zavádějící. Rozhodovat o nejdůležitějších politických otázkách v demokratických státech je povolán jedině lid, který je výlučným nositelem státní moci.

Nejen u nás, ale i jiných státech světa je většina lidí proti zbrojení, proti válkám. Přesto se však zbrojí, válčí. Obrovské sumy peněz, které by mohly jít na tolik potřebný společenský rozvoj, se používají k zabíjení lidí, ničení materiálních statků, destrukci, devastaci hodnot. Politici přece bojují za lidská práva. Cožpak nějaká lidská práva můžou mít mrtví, jichž je v každé válce na tisíce, ne-li na miliony?

Na takovouto politiku doplácí vždy a jedině obyčejný člověk. Proto lidé by válečnické politice, pokud by mohli sami rozhodovat, nedali svůj hlas. To je důvod, proč musí jen parlamenty hlasovat o otázkách války a míru, o zbrojení, o vysílání našich vojáků na světová bojiště. V tom právě tkví ta jejich zvláštní kvalifikace.

Na politickém ošklivci je již delší dobu KSČM. Nechci zde rozebírat důvody, proč tomu tak je. To je další samostatné téma. Vím však, že tato strana je zatím jediná, která je pro referendum jak v případě amerického radaru, tak i Lisabonu. Jaké paradoxy v našem politickém sytému máme, snad si nejsme ani vědomi. Ta strana, jež je vykřičena jako nedemokratická, je pro referendum. Bohužel ty ostatní, samozřejmě zaručeně demokratické, v tom lepším případě by dovolily lidu postavit se jen na jednu nohu. Všichni však víme, že se tak nedá stát.

Dr. V. Beneš

Jana Bobošíková – z projevu

Vážený pane předsedo Rady Evropské unie, dámy a pánové,

jsem hrdá na to, jakou obratnost a akceschopnost prokázalo české předsednictví v otázce dodávek plynu do zemí Evropské unie. A byly bych ráda, kdyby předseda Rady Mirek Topolánek prokázal stejnou rozhodnost, s jakou jednal s Vladimírem Putinem a Julií Timošenkovou o plynu i v jednání o budoucnost Evropské unie, respektive o Lisabonské smlouvě…

Vážený pane předsedo, máte šanci a pravomoc na to, abyste veřejně prohlásil, že Lisabonská smlouva je po irském referendu mrtvá, a že byla slepou uličkou. Máte šanci navrhnout vytvoření Nového vizionářského dokumentu, který v sobě bude obsahovat reálný společný jmenovatel zájmů jednotlivých členů EU, a se kterým se v referendech občané budou moci ztotožnit. Nemusíte bezmyšlenkovitě prosazovat Lisabonskou smlouvu, která posiluje nedemokratickou moc úředníků a zakrývá neschopnost evropských elit dohodnout se a hlavně nechuť skládat účty občanům.

Pane předsedo Rady EU, reprezentujete zde zemi, která se v minulém století dokázala vymanit z Rakouska-Uherska, která přežila Mnichovskou zradu, obstála v hrůzách nacismu. Reprezentujete zde zemi, kde se lidé postavili proti vpádu vojsk Varšavské smlouvy…

Nemohu proto věřit tomu, že jako premiér země s touto historickou zkušeností chcete, aby se o sociální politice, energetice, daních, justici a bezpečnosti, rozhodovalo jinde, než v jednotlivých členských státech.

Nevěřím tomu, že si skutečně přejete  výlučné pravomoci Unie, nadřazené pravomocem členských zemí. Nevěřím tomu, že chcete, aby EU zasahovala do ochrany a zlepšování lidského zdraví, průmyslu, kultury, cestovního ruchu, vzdělávání nebo sportu. Nevěřím tomu, že vítáte fakt, že Lisabonská smlouva ve více než padesáti oblastech ruší právo veta členských států a snižuje hlasovací váhu menších zemí, včetně České republiky.

Vážený pane předsedo Rady a vlády ČR, mějte odvahu říci ostatním 26 hlavám států to, co doma říkáte mezi čtyřma očima. Řekněte, že Lisabonská smlouva není dobrá a odmítněte ji. Udělejte to ve jménu demokracie a svobody. Nebudou Vám tleskat tzv. evropské elity, úředníci z komise, ani většina tohoto parlamentu. Získáte si ale úctu a respekt občanů, na které se zde tak rádo zapomíná a posílíte prestiž své země. Předsedáte 450 milionům občanů, ne několika politikům a úředníkům.

V České republice často označujete Lisabonskou smlouvu jako nutné zlo. K čemu je ale zlo nutné? Nenamlouvejte sám sobě, že Lisabonská smlouva je nutné zlo. Je to jen zlo. A Vy to můžete změnit. Iniciujte práce na novém dokumentu, inspirujte se Římskými smlouvami a Messinskou deklarací, prosazujte společný zájem EU. Tím je svoboda, prosperita, konkurenceschopnost a bezpečí, ne eurozdraví, eurodaně, europárky a europivo.

Pane předsedo Mirku Topolánku, nutné zlo je alibi zbabělců. To Vy, alespoň doufám, nejste. Máte v zádech podporu irského referenda, máte podporu 55 % občanů Vaší země, kteří si Lisabonskou smlouvu nepřejí a silný hlas prezidenta České republiky Václava Klause. A jistě víte, že největší zbabělost je vědět, co se má dělat a neudělat to. (www.zvedavec.org , 15.1.09)

Jana Bobošíková: Zaplatíme nyní daň za rusofobii

a nekritickou podporu ukrajinské oranžové

Dámy a pánové, přes veškerou momentální snahu Evropské Rady i komise zůstávají některé členské státy bez dodávek ruského plynu, jejich ekonomiky jsou ohroženy a občané se bojí mrazu. Je to vysoká daň za krátkozrakou zahraniční a energetickou politiku EU. A platí ji nejslabší.

Dáma a pánové, prázdné plynové potrubí, omezení výroby a zima ve školách je daní za zbytečnou rusofobii některých členů EU, kteří se bránili a brání obnovit jednání s Ruskem o strategickém partnerství. Je to daň za nekritickou podporu oranžové části ukrajinského politického spektra a za snahu řídit z Bruselu politiku východní Evropy. Je to daň za dlouhodobou snahu o zasahování do národních energetických politik jednotlivých členských států. Co byste poradili slovenskému premiérovi Ficovi, když ve dvacetistupňových mrazech z východu nedostává plyn  a z Bruselu mu komise vyhrožuje sankcemi za spuštění jaderné elektrárny v Jaslovských Bohunicích? Má snad nechat továrny zkolabovat a lidi zmrznout?

Dámy a pánové, teď se ukazuje, jak je důležitá energetická soběstačnost jednotlivých členských států. Jak je dobrá teplá domácí košile místo chatrného kabátu. Měli bychom se z toho poučit a nepřipustit převedení pravomocí v oblasti energetiky do Bruselu. ( Štrasburk, 14.1.09, www.chelemendik.sk)

Velvyslanectví Státu Izrael

Badeniho 491/2, Praha 7

V Praze dne 30. prosince 2008

Vážený pane velvyslanče,

zúčastnil jsem se v minulosti několika akcí, která pořádala pražská židovská obec, podepsal jsem i její petiční archy. Před několika lety jsem na akci židovské obce, která se uskutečnila před německým velvyslanectvím v Praze, vystoupil i jako řečník. Ničeho nelituji, učinil bych to znovu, pokud bych se domníval, že je to nutné.

Vztah převážné většiny Čechů k Izraeli byl vždy velmi dobrý. Nedávno jsme vzpomínali události z roku 1948, kdy naše republika pomáhala Izraeli při jeho vzniku jako samostatného státu a bezprostředně i ve válce za jeho udržení.

Patřím k těm Čechům, kteří vystupují proti všem formám antisemitismu. Lituji, že v naší republice občasně dochází k protižidovským akcím, byť tyto jsou dílem jen nepatrné skupiny našich občanů.

Proto jsme zprávy o opakovaných masových útocích izraelských letadel na pásmo Gazy, které mají za následek již o hodně více než 300 mrtvých a asi 1500 raněných Palestinců, přijal s obrovským zděšením.

Když jsem se z článku  „Lité olovo“, který byl v nedávných dnech údajně otištěn v listu Haaretz, dozvěděl, že celá tato krvavá operace byla plánovaná asi již před šesti měsíci, jala mě hrůza.  Plánovači i ti, kteří k akci dali rozkaz a dokonce i ti, kteří nálety prováděli, museli s jistotou vědět, že ztráty na životech bezbranného a nevinného civilního obyvatelstva, včetně dětí, žen a starých lidí, ve velmi hustě osídlené oblasti, půjdou do stovek. Rozbombardované obytné domy, budova univerzity, školy, tedy občanská infrastruktura, která  byla do značné míry zničena, to nejen potvrzuje, ale nadto vyvolává otázku, jak  vůbec někdo v těch rozvalinách mohl přežít.

Pokud vezmu v úvahu, že Palestinci ostřelovali izraelské území raketami, tak v tom nejlepším případě mohu dospět k závěru, že Izrael na tyto útoky odpověděl zcela nepřiměřenou ničivou silou, jejímž bezprostředním a zcela předvídatelným důsledkem byly stovky mrtvých a raněných palestinských civilistů. Proto také akce, jak soudí řada odborníků na mezinárodní právo, má zločinné znaky.

Jiní právníci jdou ještě dále. Domnívají se, že činy Izraele v Gaze naplňují minimálně tři znaky definice genocidy podle č. II Úmluvy o zabránění a trestání zločinu genocidy, přijaté Valným shromážděním OSN již 9. prosince 1948:

-  usmrcení příslušníků etnické skupiny;

- způsobení těžkých tělesných ublížení nebo duševních poruch členům takové skupiny;

- úmyslné uvedení skupiny do takových životních podmínek, které mají přivodit její úplné nebo částečné fyzické zničení.

Podle čl. III Úmluvy jsou trestné samotné genocidium, tak i spolčení k spáchání genocidia, přímé a veřejné podněcování k spáchání genocidia, účastenství na genocidiu. Nadto zločin genocidia je nepromlčitelným.

V každém případě jsem přesvědčen, že příslušné mezinárodní organizace a příslušný soudní tribunál by se měly zabývat otázkou, zda uvedená jednání Izraele naplňují znaky genocidia nebo jiného mezinárodního zločinu. Samozřejmě i kvalifikace jednání Hamasu by měla být předmětem zájmu.

Bezprostředně si však především Izrael za svá uvedená jednání zasluhuje odsouzení mezinárodní veřejností. Izrael by měl okamžitě svou akci zastavit, nahradit vzniklé škody a závazně prohlásit, že v budoucnosti se takových akcí již nedopustí.

Vážený pane velvyslanče, dovoluji si upozornit na Vámi jistě předpokládanou a vnímanou skutečnost, že vzpomínaná akce izraelských ozbrojených sil, ať již bude dále rozvinuta pozemním útokem, či nikoliv, posílí ty skupiny obyvatel v Evropě, které vůči Izraeli zaujímají tradičně nepřátelské stanovisko a umocní jejich vliv na další spoluobčany, kteří, jak se domnívám, budou nyní mnohem vnímavější. Ne každé „bezprostřední „vítězství“ se proto stává vítězstvím konečným a trvalým. Skutečné vítězství je vždy založeno na spravedlivém míru, úctě k lidské důstojnosti každého člověka a k jeho právům, zejména právu na život každého člověka. Nastoupenou cestou nemůžete nikdy dosáhnout skutečného vítězství a mír, ale pouze rozpoutat, dříve nebo později, ničivou válku.

Závěrem jako křesťan si dovolím citovat několik vět: „Ne, nikdy válku, která ničí životy nevinných, učí zabíjet a ničí životy i těch, kteří zabíjejí, válku, která zanechává trvalou stopu hněvu a nenávisti a ztěžuje spravedlivé řešení problémů, které ji vyvolaly!“ (Jan Pavel II., Centesimus annus, str. 67).

S úctou

JUDr. O. Tuleškov

Olmert říká, že se stydí za pogrom hebronských osídlenců

Izraelský premiér Ehud Olmer v neděli ostře kritizoval (židovské) osídlence v Hebronu, kteří tam v posledních dnech napadají Palestince a jejich majetek. Tak se přidal k těm izraelským osobnostem, které to označili za „pogrom“.

Osídlenci na Západním břehu Jordánu začali s výtržnostmi poté, co je izraelská armáda násilím vyhnala z budovy, jejíž vlastnictví je předmětem sporu…

Na videu izraelské skupiny lidských práv B´Tselem je vidět osídlence, zblízka střílejícího na palestinské házeče kamenů, z nichž dva zasáhl. I jiní osídlenci začali potom střílet. Omert v neděli řekl: „Obrátil jsem se na adekvátní elementy, které podniknou tvrdé kroky, aby se zajistilo, že se spravedlnosti učiní zadost.“

(prop.sk, prosinec 2008)

Za takové jednání si E. Olmer zasluhuje pochvalu. Když však vezmeme v úvahu nedávné tiskové zprávy, že to byl právě on, kdo chtěl vyprovokovat bombardování Iránu, v tomto smyslu údajně jednal i s prezidentem Bushem, na kterého nedávno podle informací médií též naléhal, aby USA odmítly Radou bezpečnosti OSN připravovaný dokument  o příměří v pásmu Gazy, pak se nám vnucuje otázka, co je to vůbec za člověka.-red.

Z rozhovoru, který poskytl Butros Butros Ghali, bývalý generální tajemník OSN, Spieglu

„…Avšak již nyní je jasné, že izraelský útok na Gazu je katastrofou. Tato vojenská operace poskytne fundamentalistů, podnět – nejen v Palestině, ale ve všech dalších arabských zemích. Divím se, že to Izrael nezpozoroval. Izraelci se měli přece poučit ze svého útoku na Libanon v létě 2006, že takovéto akce posilňují pozice integristů. Tehdy získal Hisballáh na vlivu a stal se nejsilnější politickou silou v Libanonu. …

Dnešní nositelé rozhodnutí v Izraeli, kteří nařídili útok na Gazu, nemysleli na budoucnost. To je chyba s těžkými následky. …

Další skutečnost, kterou Izraelci stále znovu potlačují, jsou ty 1,3 milionu arabských Palestinců, kteří při založení státu Izrael 1948, zůstali ve svých dědinách a městech a dnes představují pětinu izraelského obyvatelstva. …

Rostoucí nerovnováha mezi Židy a Araby v Izraelem ovládané oblasti, má rozhodující důležitost pro blízkou budoucnost židovského státu. Sionistická idea čistě židovského státu je už dnes nereálná, tento vývoj se nedá již zadržet. Zápalná šňůra přece již hoří. Přibývá vystěhování z Izraele, nejen v souvislosti s krizovými situacemi. Stále víc otců rodin nemá žádnou důvěru do budoucnosti a chce ušetřit svým dětem život ve stálém strachu a vzdáleného míru. Avšak tato současná izraelská vláda se zdá být výlučně motivovaná jen volební taktikou. To je vzhledem na rozsah už způsobených škod neospravedlnitelné. …

V době mého úřadování … zůstalo v USA mnohé tak, jak bylo. Americká veřejnost není obzvlášť zainteresovaná na arabském světě a tlak židovské lobby je stále tak silný, jako předtím. Přesto bohužel je tomu tak, že Izrael reaguje jen na tlak z Washingtonu. … Doufat na účinnou úlohu Evropanů je bohužel jen idealismus…

V arabském světě získají více přízně náboženští extrémisté, přičemž více než polovinu obyvatelstva tvoří nadšení schopní mladí lidé, zatímco v Izraeli získají na vlivu extrémisté, kteří budou nadále stavět na moci…

Já nevidím žádnou štěstí slibující éru… Přestože před půl stoletím zmizelo prokletí koloniální éry a studené války a miliony lidí čekalo na lepší, sociálně spravedlivější a technický pokrok využívající svět, projevilo se bohužel, že staré lidské zlo znovu zakalilo naděje: rostoucí sociální rozdíly, vznikající nacionální a náboženské ideologie, kulturní separace. Škoda, že začátek skutečně lepšího světa už víc nezažijeme.

Ze svědectví paní Rež, která do evakuace, plnila v Gaze své povinnosti:

Příměří nebylo porušováni jen Hamasem, ale také Izraelem, protože jeho součástí byly podmínky jako např. otevření hraničních přechodů, aby byly obnoveno zásobování, humanitární pomoc; i na moři ostřelovalo izraelské námořnictvo palestinské rybářské lodi.

Z dalších svědeckých prohlášení vyplývá, že jen v době trvajícího příměří Izraelci zabili kolem 200 Palestinců. –red.

Je mi strašně líto, že se Izrael chová stupidně

Rabín Michael Lemer, šéfredaktor židovského časopisu Tikkun, píše v deníku Times:

„ Úsilí Izraele zlikvidovat Hamas je pochopitelné. Na tom, jak Izrael reaguje, ovšem záleží. Usmrtit 500 Palestinců a zranit více než 2000, to je nepřiměřené. Hamas dokáže působit potíže, avšak nijak nemůže ohrozit existence Izraele. A stejně tak, jak je zločinem proti lidskosti, když Hamas vystřeluje rakety do izraelských hustě osídlených center, totéž platí o tom, když Izrael usmrcuje civilisty (teď jich zabil v Gaze nejméně 130, nemluvě o tisících osob, které usmrtil během okupace Západního břehu a Gazy).

V minulosti Hamas respektoval předtím dojednané příměří až do doby, kdy ho začal využívat Izrael jako nástroje pro páchání vražedných nájezdů na palestinské území. Hamas argumentoval, že tyto vražední razie nebylo možno považovat za projevy příměří, a tak jako symbolický protest dovolil odpalování raket (které normálně nebyly zaměřeny na žádný cíl). Avšak když se mělo začít jednat o prodloužení příměří, Hamas požadoval záruku, že izraelské vražedné razie přestanou. A chtěl ještě víc. Vzhledem k tomu, že statisíce Palestinců  bylo obětí podvýživy, Hamas požaduje, aby byly otevřeny hranice a bylo dovoleno volně dovážet na palestinské území potraviny. A oplátkou za propuštění izraelského vojáka Gilada Schalita, požadoval Hamas propuštění 1000 Palestinců, uvězněných v Izraeli. …

Svět musí nejprve požadovat okamžité příměří. To příměří by měly vynutit Spojené národy a jednoznačně by ho měla podpořit Amerika…

Avšak Izrael, protože je vojensky silnější mocnost, by měl jednat v tomto smyslu jako první. V Gaze a na Západním břehu by měl realizovat obří Marshallův plán, aby se tam skoncovalo s chudobou a s nezaměstnaností…zrušit izraelské osady, anebo přimět osadníky, aby se stali občany palestinského státu, přijmout každoročně do Izraele 30 000 palestinských uprchlíků po dobu dalších 30 let, omluvit se za svou roli při vyhánění Palestinců v roce 1948 a nabídnout koordinaci celosvětového odškodnění za všechno, o co Palestinci přišli během okupace, a uznat palestinský stát v rámci hranic, které uznaly Ženevské dohody z r. 2003.

Toto je jediný způsob, jak Izrael dosáhne vlastní bezpečnosti. Je to jediný způsob, jak trvale porazit organizaci Hamas a všechny extremisty, kteří si přejí vést nekonečnou válku proti Izraeli…

Bezpečnost státu se nejlépe zajistí nikoliv vojensky či hospodářskou nadvládou, ale velkomyslností a péčí o druhé…

Je mi opravdu nesmírně líto, když vidím to neuvěřitelné utrpení v Gaze a v Izraeli. Jako nábožensky založený Žid se mi to jeví ještě horší, protože mi to potvrzuje, jak lehké je perverzně  proměnit milující poslání judaismu v nenávist a nadvládu. Truchlím za Židovský lid, za Izrael a za celý svět.  (Britské listy, 6. ledna 2009)

Židovské ženy, okupující izraelský konzulát v Torontě zatčeny

Různorodá skupina Židovek s kanadským občanstvím okupovala od rána prostory izraelského konzulátu … v Torontě na protest proti pokračující okupaci izraelské agresi proti Gaze.

Jde o vyjádření solidarity s 1,5 milionem obyvatel Gazy, chtějí aby židovský hlas proti okupaci byl slyšet. Požadují, aby Izrael ukončil okupaci a zrušil 18 měsíců trvající blokování Gazy, aby humanitární pomoc mohla na území Gazy.

Protestující jsou zhnusení posledním útokem Izraele na Palestince a na reakci kanadské vlády, která odmítla tento masakr odsoudit. Jsou hluboce znepokojeni tím, že Kanaďané slyší pouze proizraelský názor, který je prezentován jako názor všech Izraelců.

Skupinu tvoří: profesorka Judy Rebick, psychoanalytička Judith Deutsch, filmová producentka H.B. Yael, izraelská mírová aktivistka Smadar Carmon, a další.

Policie protestující zatkla a od vedla na policejní stanici, kde budou zřejmě obviněni ze vstupu na soukromý pozemek a odmítnutí výzvy k rozchodu.

(Zvědavec, 7. ledna 2009)

Židovský spisovatel obvinil Izrael ze snahy

etnicky vyčistit Palestinu

S. Elam v rozhovoru pro západní média řekl, že izraelská vláda usiluje o způsobení co největšího utrpení palestinskému obyvatelstvu, aby ho donutila k odchodu z území historické Palestiny. Podle Elama jsou USA a evropské země včetně České republiky spoluviníky této plánované čistky v rámci údajného boje proti terorismu.

Podle Elamova názoru museli být evropské země informované o skutečných záměrech izraelské vlády.                                                         

(Libertas News,9.1.2009)

Pozn red. Ze srbské Krajiny bylo vyhnáno okolo 200 000 Srbů, stovky jich bylo povražděno, z Kosova byl vyhnán přibližně stejný počet Srbů a dále Romové, Garanci i příslušníci jiných etnických menšin. Z části Bosny byli Srbové, jistě desítky tisíc,  též vyhnáni nebo zabiti. Z těch, kteří zůstali ve svých domovech, bylo mnoho zavražděno.

Mluvil tehdy někdo z politiků o etnických čistkách? Nikoliv! Snad ještě nedávno propaganda zdůrazňovala, že na Kosovu a Metohiji se vytváří multietnická společnost. Jaká je skutečnost nyní víme.

Humanitární krize v Gaze se prohlubuje

Konstatoval to náměstek generálního tajemníka OSN pro humanitární otázky a koordinátor mimořádné pomoci John Holme.

Izraelská vojska pokračují v bojových akcích v Gaze. … Jednou z nejhrůznějších akcí bylo ostřelování budovy, kam izraelští vojáci předtím evakuovali 110 Palestinců. 30 z nich zahynulo.

Podle nejnovějších údajů v Gaze zahynulo přes 800 lidí a více než 3 tisíce jich bylo raněno.

Navanethem Pillayová, vysoká komisařka OSN pro lidská práva, … dala na srozuměnou, že hromadné porušení lidských práv v pásmu Gazy, jímž je doprovázena vojenská akce Izraele, může být kvalifikováno jako válečné zločiny.

(www.ruvr.ru, 10.1.2009)

Válka a zemní plyn

Izraelská invaze a ložiska zemního plynu v pobřežních vodách Gazy

Vojenská invaze do pásma Gazy má všechny známky ovládnutí a převzetí strategických zásob plynu v pobřežních vodách Gazy. Tahle válka je o zabrání nerostného bohatství. Ve vodách patřících Gaze byla v r. 2000 objevena velká ložiska zemního plynu.

Licence British Gas Group (BG), na základě dohody s palestinskou samosprávou, zahrnuje celou oblast vod Gazy včetně naleziště, které částečně leží v izraelských vodách, kde už stojí povícero izraelských zařízení pro těžbu. Měli bychom připomenout, že 60% zásob plynu v izraelsko-palestinských vodách připadá Palestině. Firma BG odhaduje, že zásoby plynu činí kolem 1,4 bilionů kubických stop, jejichž hodnota je asi 4 miliardy dolarů.

Michel Chossudovsky, Zvědavec, 15.1.09

BBC: Palestinské děti mají zranění způsobená kulkami

Korespondent Christian Frasser: Počet mrtvých v Gaze dnes překročil jeden tisíc, jak bylo nám sděleno. Jedním z nejvíce znepokojujících rysů této války byl počet usmrcených a zraněných dětí. Více než 300 dětí bylo zatím usmrceno, dalších 1400 dětí bylo zraněno. Vyslechl jsem znepokojující tvrzení od jedné rodiny, že na ně střílela izraelská hlídka, když se snažili uprchnout bojům.

Bylo to svědectví od strýce dvouleté Sumit Arnit Rabo. Bydlí ve čtyřpatrové budově na východním okraji města Džabakia. Budovu začal odstřelovat izraelský tank. Takto tento muž svědčil o tom, co se pak stalo.

„Byli jsme civilisté. Kolem naší čtyřpatrové budovy nedocházelo k žádnému ozbrojenému odporu. Bylo nás třicet. Skrývali jsme se v přízemí budovy. Izraelské tanky začaly střílet. Zasáhly čtvrté patro, pak třetí, pak druhé. Mysleli jsem, že všichni zemřeme. Začal jsem křičet na Izraelce hebrejsky, že v domě jsou civilisté, ženy a děti. Důstojník hlídky nám řekl, abychom vyšli z domu s bílou vlajkou. Moje matka vyšla ven s třemi holčičkami. Když vyšly před dům, Izraelci na ně začali střílet z 15 metrů. Sumitiny dvě sestry byly usmrceny. Jedné byly dva roky a zasáhlo ji množství kulek. Druhá byla šestiletá. Její tělo bylo přeseknuto u pasu těžkou střelbou…

Toto jsou tvrzení, které je nemožné nezávisle vyšetřit, protože novináři nemají do Gazy přístup. Avšak není to první takové tvrzení a nezávislé organizace včetně OSN a Mezinárodního výboru Červeného kříže  velmi ostře kritizují izraelskou armádu. (Britské listy,14.109)

Proč Arabové nenávidí Západ?

                                             Odpovědi novináře R. Fiska

Reuters: Během dvanácti dnů od začátku izraelských útoků bylo zabito více než 215 dětí.

Káhira – Známý britský novinář Robert Fisk věří, že zabití 45 civilistů během izraelského útoku na školy OSN v Gaze a spoluúčast Západu, je další důvod, proč někteří muslimové jej nenávidí.“

Je zajímavé, že mnoho západních lídrů, prezidentů a premiérů, a obávám se, že i editorů a novinářů věří v lež, že se Izraelci snaží předejít ztrátám civilistů“,  řekl pro Independent.

„Každý prezident a premiér, který zopakuje tu lež jako záminku, aby nedošlo k příměří, má na svých rukou krev včerejšího masakru:“… 6. ledna izraelská armáda zničila školu OSN, kde bylo zabito nejméně 48 civilistů. … Co se stalo není jen hanebné. Je to ostuda. Byl by válečný zločin příliš silný pojem?

(Muslimské listy,10. ledna 2009)

.

Izrael proti Palestincům používá nekonvenční zbraně

Dr. Mads Gilbert patří k norskému zdravotnickému týmu, momentálně působícím v napadnutém pásmu Gazi. Jeho tým nyní prozradil veřejnosti, že Izrael v této poslední válce na zchudlém teritoriu, kde žije 1 a půl milionu obyvatel, používá náboje s ochuzeným uranem. „ O používání ochuzeného uranu vám toho moc říci nemůžu, ale můžu říci to, že máme k dispozici důkazy o používání nového typu nanejvýš explozivních zbraní typu  DIME (Dense Inert Metal Explosive), vyráběných z wolframové slitiny. Tyto zbraně mají enormní výbušnou schopnost. Výbuch lidi ve vzdálenosti deseti metrů úplně roztrhá na kusy…

Nadto máme podezření, že ti, co útok touto zbraní přežijí, s velkou pravděpodobností dostanou rakovinu. To, co se nyní děje v Gaze, je porušováním mezinárodního práva, je to proti lidskosti a podle mne i proti tomu, co představuje být slušným člověkem.  Takto trhat druhé lidi na kusy, to se nedělá … i když s nimi nesouhlasíte, i když s nimi dokonce bojujete. Tak se nezachází s civilisty, dětmi a ženami.

Chtěl bych se na izraelské lékaře a zdravotní sestry obrátit s výzvou. Jsou moji kolegové. Patříme k mezinárodní komunitě zdravotnické. Přeji si, aby dobří lékaři a sestry v Izraeli řekli své vládě, ať zastaví tyto ukrutnosti. Toto nemůže pokračovat…

Toto musí skončit!“

(prop.sk, 7. ledna 2009)

Co mi nejvíce vadí na současné izraelské agresi

„…A myslím, že to mám….Co svět světem stojí, vždy to bylo tak, že napadená strana měla alespoň nějaké zbraně. Často zastaralé a nerovné, ale měla je. To zahrnuje i poslední americkou agresi v Iráku, předtím v Afghánistánu. To zahrnuje i předposlední bombardování Srbska…

A přim každé takové agresi platilo, že napadený národ mohl alespoň částečně uprchnout z místa největších bojů. …

To, co se odehrává v současné době v Gaze, nemá v historii agresí obdoby.

Nejdokonaleji, nejmoderněji vybavená armáda světa disponující nejvražednějšími zabíjejícími stroji, … zaútočila na oblast, kterou předtím řadu měsíců a snad i roků neprodyšně uzavřela… Ta oblast patří mezi nejhustěji zabydlenou plochu na zemi. Roky byly ničena nedostatkem potravin, léků, všeho, byla napadena raketami a bombami ze vzduchu… Ani to nestačilo. Fosforová munice, kazetové bomby, ochuzený uran, cokoliv…

Palestinci nemají radary ani na úrovni druhé světové války, natož pak rakety, které by byly schopny bombardování nepřítele alespoň znepříjemnit. Nemají jediné letadlo, jediný vrtulník…De facto v Palestině není normální, státní armáda. I jejich policii… bylo zakázáno mít jakékoliv zbraně.

Pravda, pár samopalů, pušek a pistolí, propašovaných tunely vykopanými v písku, se tam najde, ale jejich počet je zoufale nedostatečný. Palestinci nemají možnost koupit si v jiné zemi aspoň ty protitankové střely. Vše, co mají, jsou kameny…

Izrael neprodyšně obklíčil území plné bezbranných lidí a začal je vybíjet nejmodernějšími zbraněmi světa. Hnus! Ti lidé v Gaze nemají, kam pláchnout a nemohou se bránit. Třikrát hnus! Podobá se to nahnání stáda zvířat do uzavřené ohrady a následném ´lovu´ …

Kdyby Palestinci měli jen zlomek palebné síly, jakou disponuje Izrael, vypadalo by to úplně jinak… Protože k vybíjení bezbranných nejen, že musí být jeden zbabělý, ale musí být také patřičně amorální. Bez sebemenší etiky, smyslu pro fair play…

Chtěl bych na tom místě vyjádřit hluboký obdiv a respekt k odvážnému palestinskému lidu. … Možná nakonec prohrajete, kameny proti tankům prostě nestačí. Ale morálně jste vyhráli už dávno. A věřte, že existuje něco jako vyšší, vesmírná spravedlnost a agresor jednou sklidí plody, které zasel.

Vladimír Stwora, Zvedavec, 7. ledna 2009

Objektivnost západních médií

Včera jsem jednu hodinu věnoval pozornost vysílání BBC World News a toto jsem zaznamenal:

pro-izraelští respondenti (včetně zástupců americké vlády) – 17

pro-palestinští respondenti – 2

zmínka, že příčinou konfliktu  jsou rakety hnutí Hamas  - 37

zmínka o ilegálních izraelských osídleních – 0

zmínka o počtu Palestinců, usmrcených během „příměří“ – 2

zmínka o městě Sderot – 12

zmínka, že město Sderot bylo původně palestinské - 0

Pokud nevěříte, udělejte si podobný průzkum sami…

                                                              Připravil: ing. J. Chromík, www.prop.sk , 7. ledna 2009)

Chápeme Izrael, který brání svoje území před raketami Hamasu

Slovenská pobočka Mezinárodního křesťanského velvyslanectví Jeruzaléma vyjadřuje plné pochopení pro aktuální postup státu Izrael při obraně svého území před dlouhodobými útoky podnikanými z území Gazy. … V situaci, když hnutí Hamas používá civilní obyvatelstvo jako živé štíty, považují křesťané různých denominací, sdružení v ICEJ, za nenáležité brát k zodpovědnosti Izrael i za civilní oběti probíhajícího konfliktu…

Mrzí nás, že slovenská diplomacie zaujala k této situaci neutrální stanovisko… Slovensku chybí odvaha pomenovat Hamas za jednoznačný zdroj eskalace napětí v oblasti, jako to udělaly USA, Německo či sousední ČR…

Prop.sk, slovenský internetový zpravodaj, se ptá, jménem kterých křesťanů se ICEJ takto vyjadřuje?

 „Mezinárodní právo válečné, které vychází ze zásady lidskosti, zakazuje používání prostředků zrádných a takových, jež působí zbytečné utrpení nebo škody, a omezuje použití přímého válečného úsilí na bojující (kombatanty) a vojenské objekty, Naopak chrání nebojující (nekombatanty – lékaře, příslušníky zdravotní služby), zejména chrání civilní obyvatelstvo a civilní objekty.

Porušení zákonů války nebo válečných zvyklostí označuje soudobé mezinárodní právo za válečný zločin. Například svévolné ničení měst a vesnic...“ (Základy mezinárodního práva, JUDr. Jan Ondřej, CSc., Karolinum, 1998, str. 176-177)

„Osoby a předměty zvláště chráněné válečným právem

Mezinárodní právo poskytuje některým osobám za války zvláštní, zvýšenou ochranu… - nemocní, ranění, starci, děti a rodičky, kteří se dostali do jejich moci.

Válčící stát má s nimi zacházet lidsky bez jakéhokoliv rozlišování založeného na pohlaví, rase, národnosti, náboženství, politického přesvědčení nebo jiného znaku.

Je přísně zakázán jakýkoli útok na jejich život nebo na jejich osobu…nesmějí být záměrně ponecháni bez lékařské péče apod.

Válčící strany mají zejména po boji povinnost, vyhledat a sebrat raněné … zajistit jim řádné ošetření… Musí dovolit obyvatelům event. různým dobrovolným společnostem, aby sbírali a ošetřovali raněné a nemocné.“ (Co vědět z mezinárodního práva, prof. JUDr. Č. Čepelka, JUDr. J. Pokštefl, Orbis Praha, 1964, str. 324-325)

„Tisková zpráva Mezinárodního Červeného kříže

Gaza: MVČK požaduje neprodlený přístup k raněným, protože izraelská armáda selhala při pomoci zraněným Palestincům

Odpoledne dne 7. ledna čtyři ambulance Palestinského Červeného půlměsíce (PČP) a Mezinárodní výbor Červeného kříže (MVČK) získaly souhlas a poprvé dosáhly několika domů v Zaytun  v sousedství města Gaza zasažených izraelskou střelbou. MVČK žádal o bezpečný příjezd pro sanitky již od 3. ledna, ale izraelská armáda jej udělila až odpoledne 7. ledna

Tým MVČK/PČP v jednom domě nalezl čtyři malé děti u jejich mrtvé matky. Byly tak zesláblé, že se neudržely ani na nohou. Byl nalezen i jeden muž, živý, avšak neschopný se zvednout. Dále zde na matracích leželo 12 mrtvol.

V jiném domě nalezl záchranný tým MVČK/PČP 15 přeživších útok včetně vážně raněných. V dalším z domů byla nalezena tři další těla. Izraelští vojáci, v postavení cca 80 m od domu, nařídili týmu oblast opustit, což zdravotníci odmítli. Bylo zde několik dalších postavení izraelské armády a dva tanky.

´Je to šokující událost,´řekl Pierre Wettach, vedoucí Delegace MVČK v Izraeli a na okupovaných územích. ´Izraelští vojáci museli o situaci vědět, ale nepomohli zraněným. Dokonce neumožnili pomoci raněným nám ani PČP.´…

Rozsáhlé valy vytvořené izraelskou armádou znemožňují příjezd sanitek až na místo a proto děti a ranění byli k sanitkám dopraveni na vozíku taženým oslem. Celkem na místě tým MVČK/PČP sebral a odsunul 18 raněných a 12 zcela vysílených osob. Mrtví byli odvezeni ve čtvrtek.

MVČK byl informován, že v sousedství v dalších domech poškozených střelbou jsou další ranění a požádal izraelské vojenské úřady o umožnění bezpečného příjezdu pro sebe a sanitky PČP, aby mohl vyhledat další raněné. Dosud však od izraelské strany neobdržel potvrzení, že průjezd bude umožněn.

MVČK dospěl k přesvědčení, že v tomto případě izraelské vojenské úřady nesplnily své povinnosti z mezinárodního humanitárního práva ošetřit a sebrat raněné. Prodlení spojená s umožněním průjezdu považuje MVČK za nepřijatelná.“ (Britské listy, 8. ledna 2009)

Další porušování mezinárodního humanitárního práva Izraelci:

-zničení školy provozované OSN, ač příslušné orgány OSN informovaly Izraelce o umístění školy, ve škole bylo zabito přes 40 lidí, z toho hodně dětí;

-izraelské jednotky 8. ledna ostřelovaly nákladní vůz OSN, který během tříhodinového přerušení bojů vezl humanitární pomoc pro Gazu, řidiče auta Izraelci zastřelili, v nemocnici zemřel další člen posádky auta;  humanitární pomoc proto musela být zastavena;

-děsivě roste počet usmrcených civilních osob , zejména i dětí. (-red.)

Kardinál Renato Martino, předseda Papežské rady pro mír a spravedlnost, poskytl rozhovor novinářům, v němž řekl: „Nikdo nebere v potaz zájmy druhých, ale jen svůj vlastní. Důsledky egoismu jsou nenávist… chudoba a nespravedlnost. … Vždycky platí bezbranné obyvatelstvo. Podívejte se na podmínky v Gaze: stalé víc se podobá  velkému koncentračnímu táboru.“ (RadioVaticana, Právo,10.1.2009)

Wikipedie, otevřená encyklopedie, hořká zkušenost

Náhodně jsem se podíval na kapitolu „Vysídlení Němců z Československa, kde je uvedeno: Nucené vysídlení Němců – nebo také vyhnání – je jedno z označení pro masové deportace německého obyvatelstva z Československa, především z území Sudet, k němuž došlo po 2. světové válce v letech 1945-1946.

Obsah 1 Různá označení

1.1 Český pohled – Většina obyvatel /(Česko) Česká republika/, stejně jako současná historiografie, zcela v tradici někdejší komunistické, používá termínů „odsun“ či  „vysídlení“.

Zpracoval jsem pro uvedené heslo následující text: „Z rozboru XIII. části Berlínské (Postupimské) dohody o přesídlení se podává, že ve čtyřech odstavcích této části bylo k popsání hlavních stránek institutu přesídlení (transferu) v autentickém anglickém znění použito tří odlišných výrazů v různém počtu: ´transfer´ čtyřikrát, druhý termín ´removal´ jednou a třetí obrat ´expulzion´rovněž jednou…

Autoři tímto způsobem zachytili jednotlivé rysy či fáze transferu. ´Transfer´ jakožto operace záležející v přeložení, přemístění věci nebo lidí, lze česky pro živé bytosti vyjádřit jako přesídlení. ´Removal´ značí česky odsun, odstranění, přemístění, ale též přestěhování. ´Expulzion´ pak vyhnání, vyloučení ale správně i vyhoštění…

Nejen právnímu a lingvistickému specialistovi, ale i prostému občanu cosi vnitřně říká, že ´vyhnání´nemá nic společného s transferem. Institut přesídlení předpokládá předchozí mezinárodní dohodu zainteresovaných států a spořádaném a humánně uskutečněném transferu z jednoho státu do druhého. Vyhnání naopak bývá jednostranným aktem státu…“. Prof. JUDr. Miroslav Potočný, DrSc., ve stati „Mezinárodní právo a transfer Němců z Československa“, in: Právní aspekty odsunu sudetských Němců, sborník, Ústav mezinárodních vztahů v Praze, 1996.

Z uvedeného vyplývá, že čeští politici a občané ČR ve své velké většině, přes značnou snahu o politizaci historie a mezinárodního práva, vychází zcela správně z termínů anglického originálu Postupimské dohody.

Vámi výše uvedenou větu vydávat za český pohled pokládám buď za úplnou neznalost (zde text,který jsem si bezprostředně okopíroval, končí). Za chvíli jsem si okopíroval nové znění „českého pohledu“, zní: Většina obyvatel a politiků České republiky, stejně jako česká historiografie, používá termínů odsun či vysídlení.

Děkuji redakci encyklopedie za i tento malý posun.

1.2 Německý pohled

„Vyhnaní Němci, za jejichž mluvčí je v bývalém Československu považováno především … Sudetoněmecké krajanské sdružení… hovoří o vyhnání (něm. Vertreibung).

Zřejmě díky komunistické propagandě, která neměla zájem o dialog, nejsou dodnes v Česku a na Slovensku příliš známy snahy o smíření … „.

Zpracoval jsem pro uvedené heslo následující text:

Pokud odsunutí Němci z Československa transfer (odsun) označují za vyhnání, pak jejich terminologie je v hlubokém rozporu s termíny používanými Postupimskou dohodou.

Pro transfer má německá terminologie výraz Umsiedlung nebo Überführung, pro removal je německý výraz Afschaffung, pro  expulzion je německý termín Ausweisung.

Pokud vysídlení Němci užívají přes uvedené termíny termín Vertreibung (vyhnání), jako překlad termínu transfer, užitého v Postupimské smlouvě, pak terminologickými posuny se snaží o revizi jak mezinárodního práva, tak i skutečností, vzniklých aplikací mezinárodních smluv.

Základem jakékoliv úpravy vztahů mezi odsunutými Němci a Čechy musí být respekt k Postupimské smlouvě, Pařížské reparační smlouvě a dalším mezinárodním smlouvám a jejich terminologií.

Pokud tomu tak nebude, pak ke skutečnému dialogu s odsunutými Němci a SL nemůže (tady opět můj vložený text po okopírování končí).

Za chvíli jsem si okopíroval nové znění „německého pohledu“. Nic se nezměnilo.

Proto jsem napsal: Uvedl jsem několik německých termínů pro transfer, které odpovídají Postupimské smlouvě, na rozdíl od termínu Vertreibung (vyhnání), který je s terminologií anglického originálu Postupimské smlouvy v hrubém rozporu. Proč jste z mého příspěvku nepublikovali ani slovo?  Pokud se Vám mnou uvedené skutečnosti nehodí, pak to chápu, pokud však mluvíte o otevřené encyklopedii, pak s tou otevřeností to zřejmě není v pořádku. Potřebujete zřejmě šířit jen určité, ideologicky zpracované skutečnosti, ať již odpovídají pravdě, či nikoliv. Je mi to hluboce líto.

Tím mé dobrodružství ve Wikipedii skončilo. Ano, zpočátku jsem nějak přehlédl slova o „pozoruhodné Chartě německých vyhnanců“. Myslím, že odůvodněně se mohu domnívat, kdo že uvedená a další hesla píše  a s jakým záměrem přepisuje historii. Rád bych se mýlil.

Dr. O. Tuleškov

Nepřehlédli jste?

(Fakta z války podle historiků vyvracejí mýty o „čestném“ wehrmachtu)

„Poprvé dostali historici možnost nahlédnout do záznamů činnosti bojových jednotek hitlerovského wehrmachtu na východní frontě proti SSSR. Ukazuje se, že Hitlerovi generálové nechali vojáky vraždit bez jakýchkoliv skrupulí. Mýty o „čestném“ wehrmachtu tím byly definitivně pohřbeny, napsal německý týdeník Der Spiegel…

Při zajetí sovětských politruků neboli vojenských komisařů měli být podle rozkazu ze 6. června 1941 ´odděleni od ostatních a na místu zastřeleni´. Veteráni wehrmachtu i tzv. historici až dosud tvrdili, že rozkaz se neplnil, a že pokud docházelo ke zločinům, pak je páchaly jednotky SS….

Oficiální záznamy wehrmachtu, které nejsou úplné, informují o nejméně čtyřech tisících exekucí. Podle jiných zdrojů docházejí historici k závěru, že Němci zastřelili až sto tisíc komisařů. Dokumenty dokládají, že nejméně 80 procent jednotek wehrmachtu vraždilo…

Ostatně po roce 1955 bundeswehr přijal z wehrmachtu na sto generálů a kolem 10 tisíc důstojníků, což politici (i někteří čeští) stále neberou v úvahu a hovoří o vzorném německém zpracování minulosti…

Jiný mýtus vyvrátila historička Kathrin Kompischová (35) – a sice, že německé ženy se nepodílely na nacistických ukrutnostech. Podle ní se mezi lety 1939-45 dobrovolně přihlásilo na čtyři tisíce nacistek jako dozorkyně v koncentrácích, kde tvořily desetinu personálu. …

Německý historik Josef Foschepoth vypracoval studii, podle níž bylo až dodnes v Německu stíháno 106 tisíc nacistů, jejichž režim zavraždil miliony lidí, zatímco v době studené války v letech 1951-68 hlavně za kancléře Adenauera stíhaly soudy SRN 125 tisíc komunistů za politické delikty.

´Cílem nebylo ani tak boj proti politicky nepříliš významné straně, ale proti komunistickému smyšlení,´ konstatuje autor a dodává, že odsouzeno bylo 6758 komunistů a jen tisíc nacistů.

(Právo,9.1.2009, KOV)

Pavel Hrušovský, předseda Křesťanskodemokratického hnutí,:

„Jako by se dnes politika dostala do pozice řídit státy z hlediska obchodních zájmů. Jako by politika ze států vytvářela obchodní společnosti a orgány té obchodní společnosti se staly vláda, parlament a prezident.“

Zasedání Českého národního sdružení

se konalo 22. prosince 2008. V jeho průběhu předal doc. RNDr. Jan Minář, DrSc., předseda Slovanského výboru ČR, několika přítomným medaili  F. Palackého. Medaili převzali : Přemysl Votava, RNDr. V. Trkal, CSc., PhDr. K. Šplíchal, poslanec Parlamentu ČR, a JUDr. O. Tuleškov.  Poslednímu jmenovanému byla medaile propůjčena především za publikační činnost. (-red.)

Otevřený dopis

 Vážený pan

Ján Kubiš

ministr zahraničních věcí SR

Bratislava

8. ledna 2009

Vážený pane ministře,

Dovoluji si Vám napsat, že Váš přechod do jedné z vrcholných pozic OSN není solidním důvodem ke gratulaci. S prominutím této světové organizace došlo k hrubému zasahování některých států – zejména USA – do vnitřních záležitostí jiných států. Včetně jejich bombardování.

Proto má politika OSN z morálního hlediska jen chabou hodnotu – svědectví o tom vydala i exministryně zahraničních věcí USA M. Albrightová ve své memoárové knize „Madam Secretary“. V OSN nebyly přijaté sankce vůči USA (a ani nedošlo k pokusu) po zjištění vymyšlenosti „důvodů“ pro bombardování Iráku v roce 2003… Prosazením hanebného bombardování Srbska v roku 1999 se jeho klíčová protagonistka – M. Albrightová  - dokonce pyšní… J. Solana je ctěným představitelem EU… A OSN, NATO a EU neposkytly Srbům ani žádné odškodné…

Dovoluji si Vás požádat, vážený pan, nastávající výkonný tajemník Evropské hospodářské komise OSN v Ženevě, abyste se ve své nové funkci snažil alespoň částečně kompenzovat Srbům škody, které jim způsobilo „mezinárodní společenství“.

S úctou Michal Petrovič, předseda Česko-Slovenského výboru a starosta Bratislavského mírového výboru

Uloupené majetky kosovsko-metohijských Srbů

Jak říkají odborníci na půdní hospodářství, Srbům, Romům a jiným menšinám Albánci na Kosmetu odcizili téměř půl milionu hektarů pozemků, luk a lesů.  Veliká nespravedlnost až zločin je v rozhodnutí správce UNMIK, že vlastnické právo na půdu vzniká na základě desetiletého užívání pozemků a půdy. Jinými slovy řečeno, v roce 2009 by se srbská půda mohla stát majetkem Albánců, kteří k ní přišli vyhnáním, případně i zavražděním původních vlastníků. Ve čtyřech okresech (Istok, Klina, Orahovec, Peč) bylo odcizeno skoro 7 600 parcel, které patřily Srbům.

Dle rezoluce RB OSN č. 1244 mají uprchlíků, kteří se vrací, UNMIK i KFOR vytvořit takové podmínky, které by jim návrat umožnily. Do roku 2007 se vrátily sotva 4 000 lidí ze 250 000 vyhnaných a uprchlých Srbů. Ty ostatní odradily stále trvající výhrůžky, napáchané zločiny a četné nápisy, třeba i na vypálených kostelech, domech MORTO  SERBI (Smrt Srbům).

A pak i to, že se nemají kam vrátit, buď byly jejich domy zničeny, nebo se do jejich domů, bytů nastěhovali kosovští Albánci.  Opakovaně bylo možno slyšet sliby vládců Kosova, že se zničená obydlí postaví, že se (některé) zničené pravoslavné svatyně  dají opravit – ale zatím se v tomto ohledu prakticky, kromě slibů, nic nedělo. Spíše to vypadá, že o návrat uprchlíků vůbec není skutečný zájem, „že je dobře, že zůstali mimo Kosovo“. V okolí Peči několika statečným srbským navrátilcům bylo to, co obnovili, zase zničeno. V roce 2006 UNMIK sice založil agenturu pro navrácení majetků, s mandátem, aby vracela i uzurpovaný majetek Srbů, Romů a ostatních menšin. Dosud však nebyl vrácen  ani m2  půdy, dosud nebyl vystaven ani jeden pozemkový list majitelům půdy jako doklad, že jsou majiteli nemovitosti na Kosovu.

Na Kosovu a Metohiji bylo uloupeno 20 000 bytů, patřících Srbům. Podle dostupných informací se po roce 1999 ročně vracelo údajně pouze 60 bytů. V okrese Peč bylo vypáleno 50 vesnic, počet zničených domů v nich dosahuje přes 2500. V samotném městě Peč bylo uzurpováno 2 555 rodinných domů s plochou skoro 170 000 m2.

Majetek srbské pravoslavné církve byl doslova zdecimován. Začalo to už za „Veliké Albánie““, za Italů a pak Němců od roků 1942-43, pak za Titova komunistického režimu, hlavně po jeho nástupu, a obzvlášť po okupaci Kosmetu po NATO agresi (1999) a po faktickém převzetí moci UCK, a po vzniku jeho ozbrojeného nástupce, TMK.

Všelijakými postupy (různé „agrární reformy“, nacionalizace, různé dekrety, jednoduché násilné zabrání majetku) byla srbská pravoslavná církev na Kosovu a Metohiji zbavena 5 255 hektarů zemědělské půdy, stavebních parcel, luk a lesů. Nejvíce majetku ztratil klášter Devič, vyloupený a zničený albánskou chátrou za „křišťálové noci“ v roce 2004, a to 3 077 hektarů, pak Pečská partijaršije 846 hektarů, klášter Dečany 728 hektarů, atd. (část informací dle přílohy Kosovo i Metohije, tříměsíčníku Srbska Reč, čís. 14/2007). Soukromý majetek, tak posvátný pro Západ, pokud se týká jeho majetku, ale pokud se týká majetku Srbů, Romů a jiných menšin, srbské pravoslavné církve na Kosovu a Metohiji, už pro NATO okupanty a jejich přisluhovače se stává téměř irelevantním, stálou otravou…

Prof. MUDr. R. Doleček, DrSc.

Bývalý italský generál: Každé ráno jsme nacházeli

těla mrtvých Srbů

Řím – Maura Del Vecchio, bývalý generál italské armády, velící jednotce 7.000 vojáků, která vstoupila v červnu 1999 do Kosova po ukončení bombardování NATO, řekl italskému týdeníku „Panorama“, že během prvních tří týdnů mandátu „přicházely každé ráno na jeho stůl zprávy o nalezených mrtvých tělech zabitých Srbů a Romů“, ale že to bylo zakázané téma, o kterém nebylo dovoleno hovořit s novináři.

„Zabíjení pokračovalo později dál, ale ne tak často. Ti, kteří z Kosova neutekli, permanentně riskovali zabití či únos. Opuštěné srbské domy byly srovnány se zemí nebo zapáleny. Albánci také napadali kostely a  kláštery. Jejich záměrem bylo vymazat každou stopu srbské přítomnosti v Kosovu“, řekl v rozhovoru Del Vecchio. Dnes tento muž reprezentuje Demokratickou stranu v Italském senátu. Týdeník „Panorama“ poprvé zveřejnil fotografie srbských obětí, vyfocené italskými vojáky v roce 1999.

„ Nikdo nesbíral srbská těla, která ležela na všech možných místech. Matky a ženy unesených Srbů prosily o nalezení svých nejbližších, ale většina z nich nebyla nikdy nalezena, dokonce ani těch, co byli mrtví,“ řekl Del Vecchio.

Podle italského týdeníku bylo „hrůznou skutečností“, že 70% z celkového počtu unesených kosovských Srbů zmizelo po červnu 1999, kdy válka oficielně skončila.

Časopis dále vlastní fotografie, které v roce 2003 nalezli vojáci UNMIK v Decani, ale nepublikovali je, protože byly „hrůzostrašné“. Ukazuje smějící se vojáky UCK s uříznutou hlavou srbského záložníka. Další fotografie je ukazuje , jak dávají do pytle nejméně dvě další uříznuté hlavy. Týdeník dále informuje, že v době pořízení fotografií byla oblast pod velením Ramushe Haradinaje.

Překlad J. Messin, 10.1.2009

Apel na občanskou iniciativu na podporu uchování národní svébytnosti Lužických Srbů

Situace v Lužici je stále kritická. Lidové nakladatelství Domovina tak nezbytné pro uchování srbštiny bylo založeno v r. 1958 a mělo v té době 130 pracovníků Při současné vzpomínce na 50. výročí svého vzniku má jen 1/3 dřívějších pracovníků. Desáté výročí rovněž vzpomíná Nadace pro lužickosrbský lid. Podle slov srbského poslance saského zemského sněmu, Hajko Kozla, však rovněž není co slavit. Vlády Saska a Braniborska prohlašovaly, že nadace byla vytvořena jako pilíř pro posílení kulturního života Srbů.

Vysoce nepříznivá současnost ale donutila Lužické Srby, po prvé v jejich historii, demonstrovat v Berlíně  za zachování lužickosrbské kultury. Srbští umělci a srbské instituce se Memorandem obrátili na evropskou veřejnost. Na protest proti každoročnímu krácení příspěvku o 100 tisíc eur opustili srbští zástupci jednání nadace s tím, že souhlas s takovými podmínkami by mohl vést k likvidaci lužickosrbské kultury. Dalekosáhlé krácení příspěvků nadace hrozí likvidací dalších lužickosrbských institucí. Desáté výročí této „státní dohody“ vede k závěru, že současná menšinová politika vlády SRN a spolkových zemí neodpovídá evropskému standartu.

Při vzniku nového okresu ve Zhořelci bylo nutné obnovit  oddělení pro srbské otázky. Na mezinárodním sympoziu žádal předseda Domoviny Jan Nuk razantnější podporu srbského národa. Poukázal při tom na naprostý nepoměr mezi podporou 60 tisíc Dánů ve Šlesviku-Holštýnsku, která činí asi 84 mil. eur, a 15 tisíců Němců na jihu Dánska ve výši 27 mil. eur., ve srovnání s požadovanými 16,5 mil. eur pro přibližně 70 tisíc Lužických Srbů. Nelze zapomenout, že Lužičtí Srbové jsou původními obyvateli území, na němž i v současnosti žijí,

Celá frakce zástupců levice v parlamentu žádá nové jednání a záruky na potřebné financování Nadace pro lužickosrbský lid, která jen tak může vytvořit předpoklady pro uchování srbské řeči a kultury. Tato snaha je vynucena i uzavřením tolik potřebných srbských škol v Chrosčicích a Pančicích-Kukowě, které představitelé Svobodného státu Sasko zlikvidovali přes protesty mezinárodní veřejnosti. Na místo nápravy této zjevné diskriminace se připravuje odbagrování dalších srbských vsí v oblasti Slepého.

Zdá se, že některé podjaté vlády EU připravili novou Golgotu pro jižní a západní Srby. Na jihu nezákonnou podporou teroristické UCK v Kosovu a „samostatného“ Kosova a na západě nerespektováním Mezinárodní charty menšinových jazyků a rámcové úmluvy Rady Evropy.

Bylo by zapotřebí, aby i další čeští poslanci Evropského parlamentu, bez ohledu na politickou příslušnost, podpořili iniciativu obětavého poslance Kohlíčka, a tak dokázali, že boj za lidská práva není pro ně pouhou frází.

F. Truxa

Cvičení ve střelbě  s ostrou municí

Přes soudní zákaz v první instanci  jsou pravicově extrémistické oddíly Maďarské gardy nadále aktivní. Její „Györský oddíl“ uspořádal cvičení s ostrou municí.  Tuto akci označil jeho tzv. kapitán David Karaffa za pěstování vojenské tradice. Gardisté mluví o ochraně národa vlastní krví a živote.

Gabor Vona, šéf Maďarské gardy, zároveň i předseda mimoparlamentní pravicově extrémistické strany Jobbik (Za lepší Maďarsko), prohlásil, že Maďarské gardy jsou nerozpustitelné. Ve své činnosti s cílem chránit národ a společnost budou pokračovat.  (www.prop.sk. )

Maďarský prezident László Sólyom o šovinistických nálepkách tzv. velkého Maďarska, které si na svá auta vylepují i poslanci maďarského parlamentu, řekl: „Ten, kdo si vylepí nálepku s velkým Maďarskem ještě nikoho nezabije.

Slovenští europoslanci se vyjádřili k extremismu a k menšinám

Na situaci v Maďarsku, týkající se boje proti extremismu, upozornil ve svém vystoupení na úvod plenárního zasedání Evropského parlamentu Sergej Kozlík. V zemích EU se tvrdě postupuje proti popírání holocaustu a propagaci fašismu, v Maďarsku je však na to potřebné novelizovat ústavu. „Už poměrně dlouhé období však v Maďarsku chybí politická vůle k tomuto kroku. Zpřísnění zákonů, které mají zabezpečit efektivnější boj proti nacionalismu a radikalismu odmítá strana FIDESZ. FIDESZ takto nepřímo podporuje extremismus v Maďarsku.“

Slovenská europoslankyně, Irena Belohorská, poukázala na postavení slovenské menšiny žijící ve Vojvodině. „Zdá se mi, že některá menšina v EU má právo na větší  a privilegované právo. Ve Vojvodině žije velká slovenská menšina, která si více než 200 roků zachovává tradice, z kterých jsme mnohé již na Slovensku zapomněli. Dozvěděla jsem se, že maďarská menšina ve Vojvodině, která je menší než slovenská, má dostat speciální statut, který jí umožní využívat práva členského státu.“ Vyzvala proto, aby EU zajistila rovnoprávnost menšin z hlediska jejich povinností i práv, aby „příslušníci slovenské menšiny ve Vojvodině mohli využívat stejná práva jako jejich spoluobčané maďarské národnosti“.

(www.luno.hu, prosinec 08)

Rusíni bojují o právo na autonomii ve státním svazku Ukrajiny

Kijev, 8.12. (RIA Novosti). Ukrajinská státní bezpečnost obžalovala předsedu svazu „Soim podkarpatských Rusínů“, Dimitrije Sirota, pro „útok na integritu a nedotknutelnost Ukrajiny“. Oznámila to v pondělí tisková služba bezpečnostních úřadů.

Podle obžaloby  měl Sidor vyzývat ke změně teritoria a hranic Ukrajiny a tím se provinil vůči pořádku stanovenému Ústavou.

Sidor se musel písemně zavázat, že neopustí místo, kde se zdržuje.

 U Rusínů jde o autochtonní slovanské obyvatelstvo v Karpatském regionu. Mimo Ukrajiny žijí Rusíni i v jiných zemích východní Evropy. Sami se považují za samostatný národ a jsou oficiálně uznáváni ve 22 zemí. Podle údajů ukrajinského sčítání lidu z r. 2001 žije v současnosti cca 10 000 Rusínů v ukrajinském území Transkarpatska . Domácí Místní rada měla v r. 1992 a v r. 2002 požádat Nejvyšší radu (ukrajinský parlament), aby uznala Rusíny jako národnost. V srpnu 2006 vyzval Výbor proti rasové diskriminaci OSN ukrajinskou vládu, aby zařadila Rusíny jako národnostní menšinu. V březnu 2007 byla tato etnická skupina transkarpatskou Územní radou uznaná jako národnost…

Při druhém Evropském kongresu podkarpatských Rusínů v říjnu 2008 v Mukačevu bylo vydáno prohlášení o záměru znovuzavedení rusínské státnosti. Dokument měl vstoupit v platnost do 1. prosince. Do té doby měly úřady začít proces uznání Autonomní republiky podkarpatské Rusi.

Ve vyhlášení záměru jde o „obnovení rusínské státnosti podle statutu z 22. listopadu 1938, a současně i o vznik státní exekutivy“. Právě v uvedený den  byl přijat ústavní zákon Československé republiky, podle kterého Podkarpatská Rus a Slovensko obdržely statut federativní republiky ve státním svazku Československé federace. „To odpovídá vyslovené vůli našeho lidu v referendu z 1.12.1991: ´Transkarpatsko´ je zvláštní samosprávné území a subjekt mezinárodního práva v Ukrajinském státním svazku“, hovoří se v prohlášení.

(www.prop.sk)

 K vzniku Československé strany lidové

V předcházejícím čísle Křesťanského sociála jsme slíbili, že další materiály o vzniku a činnosti ČSL budeme publikovat nyní.

Stalo se tak. Vzhledem k jejich rozsahu, mají 16 stránek, jsme byli nuceni vydat samostatnou brožurku s názvem „Od Litomyšlského sjezdu k Československé straně lidové“. Tento titul, jak předpokládáme, bude mít asi během roku další pokračování, které vydáme pravděpodobně pod názvem „Československá strana lidová v první republice“.–red.

Jakou stranu před sto lety budovali a chtěli mít naší předchůdcové?

Podstata nového programu sjezdem schváleného (r.1910-pozn.red.) spočívala v tom, že křesťanští sociálové výrazně akcentovali, že jsou Češi, vlastenci, že jsou křesťané a naopak nejsou „stranou panskou, ale lidovou, která pro lid pracuje a v lidu chce především své kořeny zapustiti“. (Venkovan, týdeník, roč. III, č 22, 31. března 1910) –red.

Glosy k současné situaci v KDU-ČSL

Publikovaný materiál  Křesťanskosociálního hnutí vydaný ve spolupráci s Demokratickým hnutím křesťanů jsme  vydali již 18. listopadu 1991 pod názvem “Všem členům Československé strany lidové“.  Text je redakčně krácen.

„Organickou součástí demokratické pluralitní společnosti může být jen demokratická, vnitřně pluralitní strana. Existence různých klubů, proudů, platforem a hnutí, odlišujících se v rámci stranických programových zásad vzájemně, i od většinového vedoucího uskupení, je každé takové straně vlastní. Demokratické vnitrostranické formace obohacují svými myšlenkami vnitrostranický život, umožňující vyrůstat novým osobnostem, vnášejí do strany zdravé napětí, dialog, politickou konkurenci a jsou jedním ze základních zdrojů dynamiky strany.

Většinové uskupení, pokud je skutečně demokratické, vede  s těmito skupinami dialog a umožňuje menšinovým proudům vyjadřovat a šířit jejich názory, aby se s nimi mohla seznámit členská základna. Jen tak se může z určité názorové menšiny stát většinový proud a z většiny jedna z vnitrostranických menšin.

Omezíme-li, či dokonce zlikvidujeme vnitrostranickou pluralitu, vyřadíme z činnosti demokratické mechanismy. Přestane-li být strana vnitřně pluralitní, často se tak stává z nezřízené touhy čelných stranických funkcionářů po zvětšení své moci, svých privilegií, stane se nedemokratickou a působí antidemokraticky i navenek.

Tyto zásady jsou v plném rozsahu platné i v ČSL, v níž již delší dobu probíhá zápas o skutečnou pluralitu a vnitrostranickou demokracii…

Současná smutná situace téměř stotisícové ČSL je odrazem neutěšených vnitřních poměrů…

Toto hnutí (KSH-KDH –pozn. red.) … usiluje o to, aby ČSL byla stranou středu. Vyhraněná centristická pozice umožní ČSL spolupracovat i s dalšími politickými subjekty s cílem upevnit politický střed, eliminovat výstřelky extrémní levice i pravice a tak přispět k politické stabilitě v našem státě v duchu politiky smíření.

Bližší spolupráci s výrazně pravicovou a antisociální ODS, která nese značný díl odpovědnosti za posttotalitní hospodářský úpadek, další snižování životní úrovně chudnutí sociálně slabých skupin obyvatelstva a vyhrocování politického boje, KSH-KDH rozhodně odmítá. Hájení zájmů slabých, nemocných, rodin s dětmi, důchodců a nezaměstnaných je konkrétním projevem křesťanské lásky k bližnímu v politice křesťanské strany, Tento fakt je podle našeho názoru základním hlediskem pro určení, zda strana má skutečně křesťanský charakter…

ČSL by měla být stranou skutečně lidovou, národní, sociální a ekumenickou, stranou politického středu, která účinně napomůže k uplatnění křesťanských hodnot v životě demokratické pluralitní společnosti…“

Postup strany, tehdy vedené J. Šrámkem,  v případě „dr. H. Koželuhové“ byl zdůvodněn následujícím způsobem: „Lidová strana nemůže vyloučit ze svého programu to, co ji činí stranou sociálně reformní, neboť by ztratila důvod svého bytí…“.

Dr. H. Koželuhová ztratila poslanecký mandát a byla téměř jednomyslně vyloučena ze strany. Tak skončil pokus o přeměnu ČSL ve stranu liberálního typu.  

„To je (Kalousek-pozn red.) technokrat, pravicový liberál a obratný ministr, není ale křesťanským či demokratickým politikem. S lidovci se nebaví, spíš prosazuje postoje ODS. K ní také chce převést ´modernější´ část strany, v tom Čunkovi věřím… Nejen křesťané a lidovci, ale i ti, kteří dávají přednost důstojnosti každého, i toho nejslabšího, člověka před úspěchem i před výkonem a růstem hospodářství, by měli lidovcům pomoci, aby na léčbu Topolánkem, potažmo Kalouskem jejich strana nezahynula. Měla by se zmodernizovat a dále obohacovat společnost.“ (P. Uhl: Topolánkem se KDU-ČSL nevyléčí, Právo, 10. ledna 2009)

Pokud M. Kalousek patří k představitelům „lidovecké“ skupiny, která rezignovala na samostatnou existenci KDU-ČSL, toto uskupení, případně i Kalousek sám, má samozřejmě právo na svůj názor. Buď ho na  sjezdu obhájí, pokud se vůbec k němu otevřeně přizná, nebo podlehne. Pak samozřejmě má možnost i se svými lidmi svobodně KDU-ČSL opustit, vstoupit do ODS, jiné strany nebo zůstat mimo politiku.

Pokud by Kalousek na sjezdu  s otevřeným hledím vyhrál, pak může stranu vést ke koalici s ODS. Ti, co nesouhlasí s jeho názory, mohou ve straně vytvořit menšinou platformu, nebo stranu opustit či založit jinou. Uvedené postupy jsou demokratické.

V takovém případě však sociálně reformní KDU-ČSL přestává definitivně existovat, i když již v současnosti se dá o jejím sociálním reformismu silně pochybovat. Její skutky nás přesvědčují o jiném. Do doby sloučení s ODS se z ní postupně začne vytvářet  strana liberálního typu, což by pro politicky angažované křesťany mělo být zcela nepřijatelné.

Z uvedeného vyplývá, že Čunek nehledá vnitřního nepřítele, jak demagogicky vykřikuje do světa J. Březina ve snaze získat potřebné body ke zvolení předsedou strany, ale snaží se vymezit jeden z vnitrostranický proudů, Kalouskův,  a zjistit jeho cíle. Tato skutečnost je důležitá i z hlediska přípravy blízkého volebního sjezdu KDU-ČSL.

Brzy poté co na sjezdu v r. 1990 byl ing. J. Lux zvolen předsedou strany, bylo zřejmé, že křesťanskosociální platforma, která v rámci ČSL vznikala, bude muset usilovat, pokud má přežít, o to, aby její existenci vzal na vědomí ústřední výbor strany. Dr. R. Sacher, za podpory několika dalších členů ÚV,  tento návrh přednesl na jednání. Ústřední výbor však většinou asi 7 hlasů  tento návrh zamítl.

Zatímco Šrámek dovedl spojit pravicovou Katolickonárodní stranu, která v očích české veřejnosti utrpěla četné šrámy v důsledku své prorakouské a prohabsburské politiky, s Křesťanskosociální stranu v plně funkční skutečně sociálně reformní a  významnou Československou stranu lidovou, odmítl J. Lux vzít na vědomí pouhé uznání křesťanskosociální skupiny v rámci ČSL. Brzy dokonce následovalo vylučování křesťanských sociálů  i jejich postupný odchod ze strany. Legenda o J. Luxovi, o jeho jakési politické výjimečnosti a mimořádných schopnostech, jen při konfrontaci s těmito skutečnostmi, aniž bychom uváděli další fakta, se ukazuje, jak se domnívám, jako spíše účelová.

Pro úplnost je však nutné dodat, že ing. J. Lux mezi dalšími polistopadovými předsedy strany, skutečně vyčnívá, a to i v tom lepším slova smyslu. Bohužel, v době, kdy začal politicky vyzrávat, vážně onemocněl, odešel z politického života a zemřel.                                                                                                              (Dr. O. Tuleškov)

Začínáme již osmnáctý rok společné činnosti

Snažíme se tedy již delší dobu informovat o událostech, o kterých naše média částečně nebo zcela mlčí, či je líčí posunutě, polopravdivě nebo dokonce dezinformačně manipulativním způsobem.

Snažíme se, abychom o informovaných skutečnostech podávali pravdivé údaje. Jsme přesvědčeni, že se nám to daří. 

Abychom se případných nedostatků vyvarovali, považujeme za nutné, aby si opět v tomto roce všichni autoři, překladatelé i redakční spolupracovníci, jímž jsme velmi vděčni za vše, co vždy zcela bezplatně činí, uvědomili, že  jsou odpovědni nejen za formu, ale i za obsah textů.  Na pravdivosti námi vydávaných textů je vybudovaná naše důvěryhodnost. Jde tedy o hodnotu, o jejíž uchování musíme, a to v i nejvlastnějším zájmu, stále znovu a znovu usilovat.

Vážení přátelé, jsme potěšeni a srdečně děkujeme za vysoké písemné i ústní  hodnocení úrovně našich textů. Děkujeme vám i za podněty, informace, za finanční příspěvky, které nám umožňují, abychom i dále vycházeli, i za další formy spolupráce.

Pokud jste ještě neměli z nejrůznějších důvodů možnost nám svůj dobrovolný finanční příspěvek zaslat, věříme, že tak učiníte, jak vám to vaše sociální situace umožní. I v r. 2009 budeme těm, kteří projeví zájem o naše tiskoviny, ale nebudou mít dostatek finančních prostředků, zasílat vše zdarma. Princip solidarity v KSH funguje, především díky těm, kteří jsou movitější a mohou proto posílat vyšší finanční příspěvky. Žádné dotace či subvence nedostáváme, ani nikdy jsem nedostávali. Nejsme proto závislí na nikom, kromě vás, vážení přátelé. Vy svými příspěvky rozhodujete i o rozsahu naší činnosti. Jsme vám vděčni i za menší příspěvek. Jsem si vědomi toho, že kdo dává z mála, dává vždy hodně. Proto si i sebemenších příspěvků velmi ceníme.

Vstup do nového roku je jistě vhodnou příležitostí, abychom si uvědomili, že na naší společné cestě dnes již nenacházíme  řadu bratří a sester, kteří s námi šli, někteří dokonce  od založení Křesťanskosociálního hnutí. Vzpomeňme si na vše, co vykonali, co všechno jsme společně prožili, vzpomeňme na ně  s vděčností, s modlitbou. Usilovně pracovali na vinici Páně, rozmnožovali hřivny jim svěřené, seli, aniž by věděli, že budou sklízet, usilovali o dosažení království Božího již na zemi. Nezapomínejme ani na ty, kteří jsou stále mezi námi, ale jimž síly již valem ubývají. Buďme s nimi v kontaktu, je to nejen naše povinnost, ale i viditelné ocenění jejich zásluh, jehož si bezesporu zasluhují.  

Redakční rada

Křesťanskosociální mírové forum

Chceš-li mír, připravuj válku!?!

Na paláci bývalého Ministerstva války ve Vídni na Okružní třídě je zlatými písmeny nápis: Si vis pacem, para bellum. Chceš-li mír, připravuj válku. Tato zásada připomíná scestné úsilí, že jen válkou se dá mír zajistit a udržet. Snad by zněla vhodněji obrácená zásada: Chceš-li žít bez války, připravuj mír! Válka sama o sobě je zlo.

Svatý Cyprián neváhá válku prohlásit za vyložené vraždění: „Válka je zločinem, když ji spáchá jednotlivec, avšak ctí se jako ctnost a udatnost, když ji spáchají mnozí. A tak nezaručuje beztrestnost nevina, nýbrž velkost činu.“ Pravdivě to řekl Alexandru Velikému jeden chycený pirát. Když se král tázal, proč ohrožuje moře, řekl mu směle: „Z téhož důvodu, jako ty ohrožuješ svět, ale poněvadž to dělám s malou lodí, jsem zločinec; ty však to děláš s velkým loďstvem a proto sluješ dobyvatel.“

Když polodivoké národy přišly do Evropy v době tak zvaného stěhování národů, nebylo možno hned zabránit válkám a také ne rázem přetvořit ty národy v duchu křesťanského bratrství, byly války trpěny, ale i tak jim zřídila církev řadu úspěšných překážek. „Boží mír“ (treuga Dei) jest asi nejkrásnějším zařízením toho druhu. Není zákona, který by křesťanům zakazoval bojovat mečem. Evangelium doporučuje vojákům mírnost a spravedlnost, ale neříká jim: Odvrzte zbraně a zřekněte se vojenského povolání. Zakázána je nespravedlivá válka, zvláště válka mezi křesťany. Bylo by jistě zapovězeno zabíjet pohany, kdyby bylo lze jiným způsobem znemožnit jim vpády a zabránit jim, aby neutiskovali křesťany. Stále bylo nebezpečí, že jejich meč dopadne na spravedlivého. …

In concreto není snadné poznat, je-li válka spravedlivá, poněvadž válčící strany se vždy tváří a svou propagandou dovedou budit dojem, že právo je na jejich straně. Vlk válečného běsnění se může halit v beránčí roucho práva intervenčního. A konec té přetvářky pak je, že vlk chce být beránkem namlouvá světu, že je nevinen, poněvadž válku prohrál. Jakoby nebylo možno být nešťastníkem a zločincem zároveň.

Výrazy „vyhrát“ nebo „prohrát“ válku ukazují, že se původně ve válce uplatňovala idea hry. Jako hra, tak i válka měla svá pravidla. Moderní válka je zpravidla nemá, protože je vyhlazovacím bojem všech proti všem a nečiní rozdílu mezi ozbrojenými a neozbrojenými. Moderní válka nezačíná vypovězením, nýbrž přepadem. Nepřítel je někdo, kdo musí být vyhlazen a odklizen. To vidíme na válce s Irákem. Vládnou již jen bludné pojmy a představy. Lidé se ocitli v poddanství hesel a bezcenných důvodů, které znepřátelené strany si metají v tvář, aby se obě umlčely. Svět je plný nenávisti a nedorozumění. Šílenství má dnes více možností a prostoru. A do této válečné vášně zaznívá jasné slovo nejuznávanější morální autority světa, papeže Jana Pavla II., který odsoudil připravovanou válku proti Iráku a zdůraznil, že ještě může být odvrácena. Nikdy válku, která znamená porážku lidskosti! Varuje před arogancí těch, kdo považují své právo rozhodovat o osudu národů a šlapou po jejich důstojnosti a nejsvětějších právech.

My sice nerozhodujeme o válce jako takové, ale rozhodujeme o našem morálním postoji, zda budeme přímo nebo nepřímo spoluodpovědní. Neschvalujeme odvetu, to slovo vyškrtněme ze svého slovníku. Nedejme se pohltit vlnou nenávisti. Nenávist vždy zabíjí. I v Americe je tisíce otců a matek, kteří se třesou o své syny a hanbí se za to, že budou zabíjet a bojí se, že budou zabiti. Modleme se za mír v jménu Kristově, který požehnává všem tvůrcům míru.

P. Josef Dobiáš   

Katolíci v Rusku

K velké nelibosti ruské pravoslavné církve katolická církev uskutečňuje tlak na východ. Již v dřívější době byla založená Ruská biskupská konference v čele s arcibiskupem Tadeášem Kondrusiewiczem, Polákem. Jeho zástupcem byl Němec Joseph Werth, biskup novosibiřský. Funkci moskevského světícího biskupa zastával Klemens Pickel, také Němec.

Ruská katolická biskupská konference je členem Rady evropských biskupských konferencí (CCEE). Katolíci v Irkutsku, sibiřském velkoměstě, získali již před lety souhlas postavit nový kostel, což se však stalo až po intervenci apoštolského nuncia Vatikánu pro Rusko, kterým byl tehdy americký Polák, arcibiskup John Bukowsku.

Překlad Ing. J. Liška

Jeptiška Adriana: „Smyslem života je víra a láska k vlasti“

V moskevské galerii populárního malíře Alexandra Šilova návštěvníci vždy dlouho stojí před jedním obrazem. Je na něm zobrazena straší jeptiška zahloubaná do svých myšlenek. Před ní leží Písmo Svaté a stará vojenská blůza. Název je až příliš patetický: Za víru a vlast. Jiný však ani nemohl být. O tom se přesvědčil zpravodaj Hlasu Ruska, když se setkal … s jeptiškou Adrianou. Jasný zářivý pohled, živá reakce a výborná paměť šestaosmdesátileté jeptišky Adriany člověka překvapující, stejně jako její obdivuhodný život.

Její laické jméno Natalja Malyševová. V letech druhé světové války šla jako sedmnáctiletá dívka dobrovolně na frontu a se sovětskými vojsky vykonala cestu od Moskvy až do Berlína. Byla důstojníci sovětské frontové rozvědky. Po válce se stala vysoce kvalifikovanou inženýrkou a pracovala v týmu legendárního konstruktéra raketové techniky Sergeje Koroljova. Před patnácti lety  se stala jeptiškou a žije nyní v moskevském klášterním domě Pjuchtického kláštera. „Pocházím z rodiny duchovních, a v této tradici musel někdo pokračovat.“ Jeptiška Adriana nepochybuje o tom, že ve své službě Bohu i nadále slouží také své vlasti. (www.ruvr.ru ,19.12.08)

Německý prezident varoval před novými závody ve zbrojení

V souvislosti s polemikou kolem rozmístění amerického protiraketového deštníku v Evropě varoval před novou spirálou horečného zbrojení. Hlavním tématem mezinárodní politiky se naopak musí stát odzbrojení.  Dále řekl: “Musíme usilovat o to, aby jaderné zbraně nebyly nikdy nasazeny do boje.“

Bývalí němečtí politici proti radaru a pro

jaderné odzbrojení

Klíčovým slovem našeho století je spolupráce. Tak zní titul prohlášení čtyř bývalých vrcholných politiků SRN, dřívějšího spolkového kancléře Helmuta Schmidta, bývalého prezidenta Richarda von Wiezsäckera, exministra zahrančí Hans-Dietricha Genschera a Egona Bahra.

Žádný globální problém – ať již jde o otázky životního prostředí a ochrany klimatu, zajišťování energetických potřeb rostoucí světové populace či vypořádání se s finanční krizí – nemůže být vyřešen konfrontací či použitím vojenské síly.

Jmenovaní také naznačují, že úvahám o nové evropské bezpečnostní struktuře neprospívá záměr USA postavit v ČR radar a v Polsku umístit rakety.

Podle nich by se měl bezpodmínečně vážně prozkoumat návrh ruského prezidenta Dmitrije Medveděva na novou evropskou bezpečnostní strukturu. Medveděv navrhuje uzavřít nový bezpečnostní pakt, který by nahradil struktury zděděné po studené válce a který by znemožňoval použití síly. Nová bezpečnostní architektura by obsáhla území od Vancouveru po Vladivostok.

Německo by mělo přimět jaderné mocnosti k závazu, aby nenasadily atomové zbraně proti státům, které je nevlastní.

Pouze prostřednictvím těsné spolupráce USA a Ruska s Evropou a Čínou se podle nich dá dosáhnout, aby do tohoto procesu by byla zapojeny i státy, které o získání jaderných zbraní usilují. (www.nezakladnam.cz , www.CT24.cz)

Průzkum: Lidé ve všech zemích podporují

jaderné odzbrojení

Organizace WorldPublicOpinion. org provedla průzkum mínění v 21 státech a zjistila, že lidé ve všech zemích jsou pro návrh smlouvy o jaderném odzbrojení.

Respondenti měli vyjádřit svoji podporu s následujícím návrhem: „Všechny země s jadernými zbraněmi se zaváží k odstranění svých jaderných zbraní podle časového plánu. Všechny země bez jaderných zbraní se zaváží, že je nebudou vyvíjet. Všechny země, včetně té Vaší, budou monitorovány, aby se zajistilo plnění závazků.

V průzkumu byly zahrnuty všechny země, které mají jaderné zbraně, kromě Severní Koreje. Ve 20 z 21 podpořila návrh  velká většina obyvatel. Jedinou výjimkou byl Pákistán, kde 46% obyvatel návrh podporuje a 41% je proti. Průzkum podpořilo 76% lidí, z čehož 50 % ho podporuje silně.

Myšlenka, že úsilí o odstranění jaderných zbraní je reálná, získala na popularitě po publikaci článku „Svět bez jaderných zbraní“, mezi jehož autory patří George Schultz, Henry Kissinger, William Perry a Sam Nunn.

(www.nenasili.cz , leden 09)

Hnutí Pro život ČR informuje: Rezoluce EU proti životu a rodině

„Evropský parlament přijal 14. ledna 2009 poměrem hlasů 401:220 (67 se zdrželo) zprávu pojednávající o případech porušování základních práva v EU. Poslanci jejím prostřednictvím vyjadřují znepokojení v souvislosti s rozšiřováním tohoto jevu v EU a zdůrazňují přitom případy diskriminace menšin a porušování práva na soukromí evropských občanů.

Zpráva ovšem zároveň propaguje potraty a registrované partnerství osob stejného pohlaví v celé EU. Autor textu… ji založil na Chartě základních práv EU, součástí Lisabonské smlouvy, i když ani jeden dokument ještě nevstoupil v platnost.

Poslanci dále vyzývají členské státy, které mají právní předpisy týkající se partnerství osob stejného pohlaví, aby uznaly ustanovení přijatá jinými členskými státy, které mají podobný účinek. Tyto členské státy by současně měly navrhnout hlavní směry pro vzájemné uznávání existujících právních předpisů jednotlivými členskými státy, s cílem zaručit, že právo volného pohybu v EU u párů téhož pohlaví se bude uplatňovat za rovných podmínek, jako jsou podmínky uplatňované u párů heterosexuálních.

Zpráva tak požaduje, aby všechny státy EU zajistily právo na potrat. Porušuje tím však národní zákony o výhradě svědomí a o veřejném financování potratů. Tzv. právo na potrat, po kterém zpráva volá, neexistuje v žádné mezinárodní smlouvě a neuznává jej ani žádný soud pro lidská práva. Otázka potratů je na půdě OSN velmi problematickou a jakýkoliv pokus o zavedení tzv. práva na potrat vede ke žhavým kontroverzím mezi národními delegacemi.

Je to tak.

Právo na život je v současnosti nejdůležitější politickou otázkou, protože toto právo je nezbytným základem všech ostatních práv.“ Dokumenty: Zpráva o stavu dodržování základních práv v EU v letech 2004-2008, 14.12009, europart.europa.eu.

Listina základních práv a svobod, je součástí ústavního pořádku České republiky. Její článek 6 (1) zakotvuje:“ Každý má právo na život. Lidský život je hoden ochrany již před narozením.“ (2) „Nikdo nesmí být zbaven života.“

Dodáváme, že s takovýmto chápáním života, nepokládáme za slučitelné, aby lidé umírali hlady, bez lékařské pomoci a léků, přístupu k nezávadné vodě, aby živořili jako bezdomovci nebo jako dlouhodobě nezaměstnaní na pokraji společnosti, příp. i jejich rodiny. Chápeme ochranu lidského života ještě před narozením i lidského života ve stáří jako součást práva všech na důstojné prožití lidského života, života bez válek, násilí a ve spravedlnosti. S těmito hodnotami má být spojováno křesťanství i křesťanské politické strany. Jejich „hodnotová politika“ musí být základem veškeré jejich činnosti. –red.

Další výňatky z brožurky „Co chudí“ říkají církvi

„… Po celá staletí byli chudí předmětem církevní pomoci a almužnictví. Nikdy však nebyli subjektem rozhodování a myšlení. V posledních třiceti letech se nicméně projevila změna. Jan XXIII. začal hovořit o „církvi chudých“…

Situace se přiostřila počátkem sedmdesátých let, kdy se ve Střední Americe objevila tzv. teologie osvobození. Po dlouhá staletí se teologie zabývala chudými jen aby jimi poměřovala almužnictví, jímž se bohatí sklánějí k chudým pro klid svědomí a pro dobrý pocit štědrosti… Ale ačkoliv evangelia přikládají chudým takovou důležitost, nikdo se nikdy neptal, zda mají co říci teologii To lze odpustit. Nesnadné pochopit však je, že když poprvé v dějinách se teologie odvážila dát chudým rozhodující slovo v posvátných záležitostech, když prohlásila, že chudí by měli být slyšeni a že chceme-li se podle nich orientovat, pak budeme muset přehodnotit své teologické učenosti, - tehdy vzniklo obrovské pobouření v nemálo církevních kruzích. Vatikán se zhrozil, biskupové hlásali, že se rozděluje církev, a teologové pálili ze všech nejtěžších zbraní proti tomu, co pokládali za nejhroznější zvrácenost bohosloví. Krátká historie teologie osvobození je bezesporu nejzřejmějším důkazem, že pro mnohé církevníky jsou chudí skutečným nebezpečím, vezmou-li se vážně se všemi důsledky, které z toho vyplývají….

Končí nejkrutější století lidských dějin, v němž nelze ani přibližně odhadnout miliony obětí válek pustošících celé národy. Nicméně nejděsivější násilí tohoto století nepřinesly a nepřinášejí války. Největší násilí, které způsobilo více obětí a které soustavně ničí daleko více životů, pochází z ekonomiky, - a abychom byli přesnější, - z ekonomiky neoliberálního trhu, z jeho organizace a skutečného působení …

Ježíš se narodil ve stáji a zemřel na „šibenici“. Pro křesťany to není bezvýznamné, protože svůj ideál člověka odvozují od toho, který se celý život pohyboval na okraji společnosti. Okraj společnosti pak vždy znamená ztrátu důstojnosti. Ztráta důstojnosti je horší než chudoba sama. Protože úcta a důstojnost jsou to nejvážnější a nejcennější co lze ztratit. Nebo opačně , úcta a důstojnost jsou tím, po čem lidská bytost nejvíce práhne. Můžeme proto říci, že smyslem touhy po penězích nejsou první materiální výhody, ale bezpečnost, moc. Vliv, pocit síly, společenské postavení, respekt …

Většina náboženství hlásá lásku k bližním. Přitom však často lidi naopak oddělují až k nenávisti, ozbrojeným konfliktům a zabíjení…

Ježíš se v této situaci postavil jednoznačně na stranu těch, kteří pro nějakou příčinu byli pokládáni za nežádoucí, hodné pohrdání, a nečisté před Bohem i lidmi, patříce mezi nemocné, kteří byli pro svou nemoc spojováni s hříchem a nečistotou, chudé, kdo pro svou chudobu zůstali nevzdělaní a nemohli plnit náboženské předpisy …“.

Vydává ÚV KSH. Redakční uzávěrka byla 16. ledna 2009. Kontaktní adresa: dr. O. Tuleškov, Na Čihadle 18, 160 00 Praha 6. Web. stránka: www.ksl.wz.cz , E-mail: Vydavatel@seznam.cz