Křesťanský  sociál

 

Zpravodaj  Křesťanskosociálního hnutí

 

Praha: září, říjen 2007                        Ročník XVI.

 

 

 

 

Z projevu prezidenta republiky T.G. Masaryka k 10. výročí vzniku Československé republiky:

 

„ … Je tomu deset let, co vykoupený národ vzal do svých rukou správu věcí svých; je tomu deset let, co se ukončil odboj nikoliv čtyřletý, ale staletý – odboj proti cizovládě, zlovládě, nesvobodě; odboj, který byl částí obecného zápasu o lepší, svobodnější, demokratičtější řád světa. … Zbudování republiky opravdu demokratické je akt veliké víry: víry v právo a spravedlnost, víry v dějinné poslání, víry v budoucnost. …Máme svůj stát k tomu, abychom v něm usilovali o nejlepší řád, řekl bych o království boží; věřím, že, často o tom nevědouce, jsme k tomu osudem, Prozřetelností vedeni. …

Nový stát zejména přibírá správní funkce ve vývoji hospodářském a sociálním. Intenzivní hospodářský a sociální vývoj je v nové době dán; dnes každá korporace, každý jednotlivec se musí pilněji a pozorněji starat o hospodářský a finanční blahobyt. Totéž platí o státu. Tato zvýšená starost o hospodaření nemusí být neoprávněným materialismem; láska k bližnímu, která konec konců je smyslem všeho společenského spolužití, nesmí být pouhým kázáním, nýbrž účinnou prací pro vlastní a svých bližních dobro. Láska k bližnímu, humanita v demokracii není již jen filantropií a almužnictvím, nýbrž odhodláním umožnit každému občanu slušné živobytí zákonodárstvím. Demokracie není jen politickou, nýbrž také hospodářskou a sociální. Dostal jsem tyto dny manifest politicky vzdělaných občanů různých stran; byl jsem potěšen prohlášením, že náš stát musí být státem národní a sociální spravedlnosti, stejně jako naše politika na venek musí být důslednou politikou míru.“ (Zvýrazněno redakcí)

 

 

 

Alternativní informace

 

Pro ty, kdo mohou přijímat a číst e-maily, vzniká další služba, která chce upozornit na alternativní zprávy ze světa i u nás.

Vážení,

všimli jste si, že určitý druh informací pořád chybí v českých komerčních i veřejnoprávních médiích? Týká se to objektivních zpráv ze zahraničí, a to především politicky nevhodných zpráv. Slyšíme a čteme o některých událostech velmi zkresleně, pokud vůbec. Čteme v zahraničních rubrikách o porušování lidských práv, o konfliktech, a zfalšování voleb nebo naopak o pozitivním vývoji jen v politicky vhodných případech?

Proto jsme vymysleli alternativní zpravodajskou službu Akt-info. Přeneseme do češtiny aktuální zprávy ze světových nezávislých alternativních zdrojů, zprávy, které nejsou, ale měly by být v běžných médiích. Naše zpravodajství chce doplňovat a posilovat již existující alternativní zdroje v ČR (Econnect, Britské listy atd.). Místo podrobných článků budeme posílat pouze krátké zprávy z každodenního zpravodajství, které Vám podají průběžný a ucelený obraz světa z alternativního úhlu pohledu.

Pokud se k naší službě přihlásíte,, pošleme Vám maximálně jedenkrát do týdne email. Tento email bude obsahovat souhrn zpráv ze světových alternativních zdrojů, včetně televizního zpravodajství Democracy Now. (Tyto zprávy budou v průměru zabírat jednu stránku.) K tomu připojíme krátké aktuality od tuzemských občanských organizací a hnutí, které jsou aktivní v oblasti ochrany demokracie, dodržování lidských práv, mírového řešení konfliktů a sociální spravedlnosti. Otázky posílejte na akt-info@seznam.cz.

Přihlásit se je jednoduché. Pošlete mail na adresu: akt-info-subscribe@lists.riseup.net. Předmět i tělo zprávy nechte prázdné. (Jakékoliv problémy s tímto systémem hlaste na adresu: akt-info@riseup.net). Odhlášení je stejně jednoduché jako přihlášení, stačí pouze poslat e-mail na adresu akt-info-unsubscribe@lists.riseup.net.

Jsme volná skupina přátel. Poskytujeme tuto službu zdarma a ve svém volném čase, protože věříme, že naše společnost potřebuje více alternativních zdrojů. Organizace Mezinárodní mírové forum sponzoruje tento projekt a proto finanční dary můžeme přijímat jako občanské sdružení, ale žádná organizace nekontroluje obsah našich zpráv. Dary budou financovat překlady z cizích jazyků a rozšíření našich služeb (například na budoucí internetové noviny). Hledáme další dobrovolné  překladatele, hlavně z angličtiny, němčiny, francouzštiny, španělštiny a arabštiny do češtiny.

S pozdravem redaktoři

Kontakt: Akt-info@riseup.net

 

Křesťanský sociál se plně ztotožňuje s obsahem výše uvedeného článku. Na svých webových stránkách jsme již před lety uvedli, že budeme čtenáře „především informovat o událostech, o kterých naše média částečně nebo zcela mlčí, či je líčí posunutě, polopravdivě nebo dokonce dezinformačně manipulativním způsobem. O objektivnosti českého tisku v německých rukou nemáme žádné iluze.“

KS dále vítá i rozhodnutí kolektivu redaktorů vydávat alternativní informace. Tuto funkci naše samizdatové tisky plnily již řadu let, ale vzhledem k  omezeným možnostem jen pro užší okruh čtenářů. Vážení kolegové, vítáme vás k nikdy nekončící práci na vinici Páně, jež poskytuje plody všem bez rozdílu!                                                         

                                                                                                                      Redakční rada   

 

 

Doporučujeme další webové stránky, které již poskytují tolik potřebné alternativní informace:  www.respublica.cz, Britské listy, www.kcprymarov.estranky.cz, www.nezakladnam.cz  a samozřejmě i naši www.ksl.wz.cz .

 

 Z článku „Česká media: Od propagandy k propagandě“, jehož autorem je Ivo Šebestík, český novinář žijící v Belgii.

„Hlavní proud českých médií úspěšně opsal kružnici a skončil tam, kde začal před téměř dvěma desetiletími – opět u propagandy. O důkazy tohoto tvrzení se starají téměř denně média sama. Stačí číst noviny, nebo sledovat televizi, aby bylo možno v několika větách sestavit obecný katechismus českého média. Tedy soubor tezí, které tvoří ideologický rámec, jaký není vhodné překročit…

Není těžké pochopit, jak špatnou službu poskytují veřejnosti, pokud se média drží ideologického rámce, díky kterému prosívají fakta, informují jednostranně, vYlučují z diskuse nebo komentářem diskreditují nositele jiných pohledů na věc a podobně. Prostor, který v demokratických společnostech zůstává otevřený objektivnějšímu a nezaujatému posuzování světa, se tak zužuje na menší média, literaturu, posluchárny univerzit, případně na prkna některých divadel. …

Nad zahraniční politikou a nad celkovým obrazem světa ale jakoby se vznášel baldachýn čehosi svatého a neporušitelného. Vztyčený prst. Pozor, tady se nežertuje!

Systém funguje obdivuhodně, aniž by využíval cenzury… zaměstnává jen lidi, kteří jsou si sami vědomi pravidel hry, nebo kteří je rychle pochopili. Média …zaměstnávají mladé lidi bez zkušeností, kteří jsou pro zdatné manipulátory snadnou kořistí. …

Propagandistický charakter hlavního proudu českých médií, zejména v zahraničním zpravodajství, je dán několika konstantami. Především černobílým viděním světových problémů, přesně tak, jak rozděluje administrativa Bílého domu svět na síly dobra a zla. Povolené cíle jsou Rusko, Čína, Kuba, Bělorusko, Irán, Severní Korea a donedávna i Srbsko… Naproti tomu zcela nekritizovatelné jsou Spojené státy a oblasti jejich zájmů, především Izrael…

Česká média se ze strachu z přešlápnutí hranice povoleného raději nevěnují vůbec vnitřním problémům USA a omezují se pouze na běžně dostupné informace válečného charakteru …Válečné zájmy americké administrativy, sílící nacionalismus ve společnosti spojený s náboženským mesianismem, imigrační problémy, negramotnost, defektní vzdělávací systém, na jehož konci stojí absolventi škol takřka bez minima vzdělání, nedodržování práv válečných zajatců a pohrdání mezinárodními vojenskými tribunály, které nemají právo soudit válečné zločiny amerických vojáků, sociální problémy, tradičně vysoká kriminalita, kastovní prvky ve společnosti … Nic z toho česká média nezajímá.

Kruh se uzavírá. Pokud byla některá témata tabu před rokem 1989, jsou jiná témata stejně tabuizovaná i dnes… Velké české deníky jejich němečtí vydavatelé uzpůsobili jako regionální tiskoviny mající těžiště v grafice, pestrosti, barvě, praktických informací, fotografiích, velkých titulcích a omezující publicistiku a analytické části na minimum. A z regionálních udělali nosiče placené reklamy…

Společnost nevyznává vyšší hodnoty, takže proč by se měla média chovat jinak? Společnost přijala jako fakt, že věci o sobě vypovídají něco jiného, než čím ve skutečnosti jsou. Uplatňuje se reklama a politika získala atributy divadla. Se lží se počítá jako s konstantou, zásadovost se nevyplácí, hrdinství je podezřelé, lpění na faktech směšné. Jaký div, že média tuto životní filosofii prostě přijala a dělají svou práci v jejím rámci?“ (Britské listy 3.7.2007)

 

Z internetových stránek Iniciativy Ne základnám: „Vyjádření nesouhlasu s umístěním protiraketového radaru USA kdekoli na území České republiky není otázkou jeho výkonu, dopadu na naše zdraví, zásahu do rázu krajiny, záležitosti ekologie či snad obrany státu. Jde o náš souhlas či nesouhlas s expanzivní a arogantní politikou USA

S rozpoutáním války kvůli ropě a uplatňováním silových řešení pod zástěrkou boje s terorismem. Největším nebezpečím pro světovou bezpečnost jsou bezpochyby mocenské ambice USA. George W. Bush dosáhl v rekordním čase jednoho volebního období vyděsit celý svět k smrti a vytvořit z muslimských zemí obraz nepřítele. Mnoho lidí kvůli tomu přichází o život a umístění jakékoli americké vojenské technologie na našem území znamená přímou účast na této demagogii... “ (Na podporu brdských obcí, skupina Yellow Sisters) 

 

 

Česká národní politika

 

Radar – pilíř armády USA

Eduard Kremlička, pplk. v.v., doc. MUDr. J.A. Tichý, CSc.

 

V období studené války byl mezi bipolárním světem poměrně vyrovnaný stav sledovacích vojenských systémů. V posledních dvou desetiletích nabyl vrchu globální kapitalismus v čele s USA, který si přivlastňuje právo rozhodovat o osudech lidí celého světa, a to podle vlastních kritérií, zejména ve prospěch svého vojensko – průmyslového komplexu. V tomto zájmu je i nutné vybudovat „národní“ protiraketovou obranu USA v ČR, za což jim máme být vděčni. Stejně, ne-li víc, bychom měli být vděčni za osvobození z německé okupace a z vymanění z totalitního režimu.

Pochopitelně bez radaru v ČR jsou antirakety v Polsku nepoužitelné. Naši vstřícní politici by však měli říci, proti kterému protivníkovi jsou rakety namířeny. Měli bychom se dozvědět, zda současní váleční stratégové považují Rusko za nepřítele nebo za spojence v boji proti terorismu. Pokud dnes a denně slyšíme, že je každý odpovědný sám za sebe, měli bychom sami za sebe rozhodovat i v tak zásadních otázkách, jako je umístění USA radarové základny v Brdech, tedy se všemi riziky z toho plynoucími. Ovšem zkušenosti z posledních válečných konfliktů dokládají, že preventivní války vznikají pod jakoukoli i lživou záminkou. Tuto strategii přijala administrativa G. Bushe roku 2002, takže jde o historický přelom, kdy byla opuštěna teze upevňování celosvětového míru. Vzniká  období dalšího intenzivního zbrojení (z toho plynoucích zisků), období nejistoty, strachu a balancování na okraji dalších vojenských střetů.

Významný rozvoj vědy a techniky (zejména elektrotechniky a elektroniky) by měl vést především ke zkvalitnění života na Zemi, nicméně směřuje k intenzivnějšímu ničení materiálních hodnot i lidských životů.

Radarová technika má v tomto vývoji velmi důležité postavení. Využití je poměrně rozsáhlé a není téměř oboru lidské činnosti bez jejího uplatnění. Zásadní význam má pro dopravní policii a v dopravě vůbec (vodní, pozemní a zvláště letecké), kde si  dnes bez radaru nelze bezpečný provoz představit.

V armádě má nejvyšší důležitost a mnohostranné využití: k zabezpečení provozu vlastní bojové techniky (opakovaně se dovídáme o závratných sumách dolarů, které se v USA věnují na zbrojení) a k získávání informací o polohách, množství a trajektoriích nepřátelské bojové techniky. A proto výroba, ale i výcvik obsluhy armádních radarových systémů není ani jednoduchou, ani lacinou záležitostí. Pro plnění stanovených úkolů je nezbytné určit optimální polohu, jeho nejvhodnější technické parametry a obranu (ochranu) zvolené radarové stanice.

Využívání a provoz takové moderní radarové stanice, která je součástí USA ochranného deštníku, je nezbytné hodnotit z několika hledisek : strategického, politického a ekonomického (materiálního technického a bezpečnostního zajištění), jakož i hygienického  a nebezpečí poškození veřejného zdraví. Ponechme stranou státní suverenitu a právní či ústavní aspekty.

Na prvním místě by měla být řešena otázka, k jakému účelu a tím proti komu, jak jsme se již na počátku zmínili, má být takováto stanice v souvislosti s raketovým komplexem v Polsku vybudována. K vedení světové jaderné války? K preventivnímu bombardování, jako příkladně  Jugoslávie nebo k intervencím, jež budou mít  za cíl celosvětovou likvidaci terorismu? Konečně je nutno zdůvodnit, proč budovat USA radarovou základnu, když spojenecká základna NATO u nás už je. K tomu lze pouze dodat, že nebezpečí napadení USA Čínou, Indií, Koreou nebo Iránem přes území Evropy nepřipadá z objektivních a technických důvodů v úvahu.

Nicméně výše zmíněná hlediska je nutné vypracovat na základě objektivních dat, která jsou dosud uváděna zkresleně nebo velmi nepřesně nebo vůbec uváděna nejsou. Zdá se, že USA má zájem realizovat v Čechách, případně na Moravě, nové „Blue Jay“, které bylo tajně vybudováno v Thule. Bez vědomí Dánska tam byly skladovány i atomové bomby. Došlo však k velmi tragické nehodě, jež mohla končit světovou katastrofou, takže odškodnění pro dánské poplatníky ve výši zhruba 15 milionů dolarů se nesporně jeví pro USA jako zanedbatelné.

Snahy prezidenta Bushe o opětovné vybudování „grónské radarové rozhledny“ byly striktně odmítnuty (vysoce významný příklad!). Proto se od r. 2001 postupně připravuje její realizace v ČR a v Polsku, což Bílý dům hodnotí jako „povzbudivý signál se strany USA pro ekonomicky slabé, členské státy EU“. Tuto verzi jsme již od řady našich politiků slyšeli, nehledě k dalším slovním hrátkám bez objektivních podkladů, nicméně vždy se stejným cílem a efektem, že opakované lži se stanou pravdou.

Z některých amerických zdrojů uniklo, že radar v ČR má být kolos s pulzním výkonem 1.000 MW. To je asi dvacetkrát více než zmíněný radar v Thule, nebo radarový systém Aegis 4 na velkých lodích, které mají příkon okolo 20 MW. Nicméně i tento „slabší radar“ na křižníku ISSCG-Siloh, který byl omylem zapnut u italského pobřeží, vykonal své: byla zničena technická zařízení meteorologická, navigační i mobilní sítě, nehledě k provozu televize a dalším poruchám. Z jiných statistik s delším sledováním podobných radarů se dovídáme, že v oblasti Khizy v Ázerbájdžánu významně stoupla incidence rakoviny, zvýšila se nemocnost na jaterní choroby a nemoci krvetvorby, a velmi významně vzrostl počet dětí v vrozenými vadami.

Radar v Brdech má mít výkon 500 MW a v pulzním režimu dvojnásobek. Pro zajímavost vysílač Žižkov má zcela zanedbatelný výkon, ač před časem byl tak intenzivně kritizovan. Vytvářela se o něm fáma, že bude škodit celé Praze. Šlo ovšem jen o jednu z forem antikomunismu. V Brdech lze předpokládat 100 km okruh, kde budou problémy s mobilními telefony nebo dálkovým otvíráním aut či garáží nebo navigací letadel apod.  V našem hustém osídlení bude veřejné zdraví deformováno rychleji a vydatněji než v Ázerbájdžánu. To se oficielně vehementně popírá a od vládních „informátorů“, kteří zpracovávají starosty i občany, se dozvíme. Že USA radar obyvatelům obcí do 2 km neublíží?!

Zdroj energie musí být nezávislý na okolí, takže ke splnění požadavků se vybuduje nejlépe podzemní atomový reaktor. A trvalý provoz (nejen při protiteroristických aktivitách) bude zajišťovat nejméně 200 vyškolených Američanů, kteří musí mít k dispozici pouze naše všestranné služby. Našim zákonům ovšem nepodléhají. Jsou chráněni imunitou ekvivalentní prezidentovi. Možná, že budou potřebovat a proto anektují některou soukromou nemocnici  či zdravotní zařízení od Středočechů, kde zaměstnanci budou chodit ve speciálním ochranném brnění z plastů, což poskytne vhodný zastírací manévr, takže toho budou plné noviny. Ale objektivní sledování negativního dopadu na české spoluobčany zůstane utajeno nebo zmíněno tak, aby nikoho nevyvedlo z míry, zejména té míry, aby USA odborníci byli vypráskáni a radarový kolos zlikvidován.

Je proto naprosto nutné vyhodnotit potřebné a ověřené informace o vojenském radaru USA, aby se občané mohli poučit a co nejsprávněji v referendu zhodnotit pozitiva (pro USA) a přemnohá negativa (pro celé Čechy a 100 km okruh nebezpečí zdravotního a ekologického poškození), zejména četných rakovin a zmrzačených novorozenců.

Poslední volby uvedly do politiky různé otázky, ale v žádném volebním programu nebyl USA radar zmíněn. Proto se tato otázka, celospolečenského významu, musí řešit vyhlášením referenda, neboť se týká nás všech. Pozor, negativní dopad v největší tíži směřuje na mládež a to i na tu, která se ještě nenarodila. My dospělí musíme zabránit, aby se u nás rodili mrzáci nebo hlupáci nebo aberanti. Nemůžeme po sobě zanechat důkazy o své neschopnosti, nerozvážnosti, nezodpovědnosti a servilitě.

 

Iniciativa Ne základnám nepovažuje léto za okurkovou sezónu

 

Iniciativa Ne základnám sdružuje v současné době přes padesát občanských sdružení a menších politických stran a hnutí a rozšiřuje svou činnost po celé republice. V některých krajích a větších městech vznikají samostatné skupiny, které rozvíjejí svou vlastní činnost. Každá nová skupina je vítána. Pražská koordinátorka dle svých možností jednotlivé skupiny navštěvuje a poskytuje jim metodickou pomoc. Dle poslední informace z počátku prázdnin pod peticí iniciativy, žádající uspořádání celostátního referenda, bylo získáno již 43 tisíc podpisů a pod peticí Komunistického svazu mládeže žádající zásadní odmítnutí  jakékoliv cizí vojenské základny  na území našeho státu bylo získáno 120 tisíc podpisů. Procento odpůrců amerického radaru v ČR i po návštěvě amerického prezidenta, jejímž smyslem bylo prosadit americký radar na území  našeho státu, dále mírně stoupá. Vláda při své aroganci nebere zřetel na přání většiny národa. Svým zmocněncem v otázce radaru jmenovala zcela nekompetentního, dokonce ředitele americké tabákové firmy British American Tobacco (jak ten může svým „objektivním vystupováním“ získat přízeň českých občanů stavících se ve většině proti?), pana T. Klvaňu, který na diskusích pro vybrané občany v Brdech za peníze daňových poplatníků usiluje o změnu jejich přesvědčení. Vyhořel stejně jako před ním premiér s ministryní obrany či senátor za ODS, herec T. Töpfer.

Iniciativa Ne základnám od mezinárodní konference  proti militarizaci Evropy počátkem května, o níž Křesťanský sociál již přinesl zprávy, uskutečnila – kromě průběžného šíření informativních letáků a získávání podpisů pod peticí – několik významných akcí, z nichž jistě za zmínku stojí například dosud největší protestní shromáždění proti americkému radaru v ČR26. května na Václavském náměstí v Praze , odkud šel průvod přes Malou stranu na Hradčany, kde na Hradčanském náměstí skončil. Za krátkou dobu poté, 4. června, přes zákaz ministerstva vnitra uskutečnit demonstraci na Hradčanském náměstí vydaný několik hodin před jejím konáním, podařilo se přece jen Iniciativě  zorganizovat početnou demonstraci na Loretánském náměstí v den příjezdu prezidenta Bushe do Prahy. Ve výroční den svržení první atomové pumy na Hirošimu, 5. srpna, uskutečnila Iniciativa  spouštění hořících svíček v Praze na Vltavě a v dalších šesti městech k připomenutí hrůzných dnů obětí prvních dvou atomových pum svržených na japonská města Hirošimu a Nagasaki.

Na 21. srpen brněnská skupina připravuje pochod ze referendum proti radaru a cizím vojskům na našem území, proti nebezpečné zahraniční politice Spojených států, zbrojení a válce. O čtyři dny později , v sobotu 25. srpna odpoledne, Iniciativa ve spolupráci s některými místními starosty zve širokou veřejnost k účasti na dvacetikilometrovém pochodu brdskou krajinou poblíž míst, kde má být situován americký radar. Výchozím bodem bude náměstí Jince ve 13 hodin. Současně Iniciativa připravuje další akce na září, jejichž termín však ještě není  definitivně stanoven.

Z českých osobností Iniciativu Ne základnám podporují z vědeckopedagogických a veřejných pracovníků prof. PhDr. Jiří Frajdl, CSc., prof. PhDr. Jan Keller, CSc., prof. PhDr. Erazim Kohák, Ph.D., doc. PhDr. Luboš Kohout, CSc., signatář Charty 77, PhDr. Josef Suchánek, CSc., filosof, sociolog, doc. ThDr. Odilo Štampach, religionista, člen České křesťanské akademie, člen předsednictva Českého helsinského výboru, ing. Petr Uhl, signatář Charty 77; z kulturních a veřejných pracovníků jsou to např. propagátor klasické hudby a poezie, recitátor Milan Riedl, předseda Výboru národní kultury, Věra Chytilová, režisérka, Jindřich Janda, autor, režisér, herec, místopředseda Výboru národní kultury, Antonín Kachlík, spisovatel, režisér, Karel Sýs, básník, spisovatel, redaktor, Zdeněk Troška, autor, režisér. Mezi veřejné pracovníky, kteří podporují Iniciativu, patří dál zajisté takové osobnosti, jako je např. předseda odborového svazu Stavba Stanislav Antoniv, starostové obcí Jince dr. Josef Hála, Trokavce Jan Neoral a další.

Mezi starosty Brd proslul pro svůj tvrdý odpor proti radaru pan Jan Neoral, starosta Trokavce, který jako první uspořádal místní referendum, v němž snad všichni voliči kromě jediného dali svůj hlas proti americkému radaru. Mnozí další starostové se pak s trokaveckým starostou radili a v květnu a červnu uspořádali ve více než dvaceti obcích  místní referendum či ankety, v nichž zjišťovali postoje svých spoluobčanů. Výsledky prokázaly, že v naprosté většině obcí více než 90 % voličů se vyslovilo proti radaru, ve třech obcích dokonce plných 100 %. Pouze v jedné se proti radaru vyjádřilo jen 86 %.

Trokavecký starosta se pro svůj neoblomný postoj dostal do čela brdských odpůrců amerického radaru na území ČR a stal se známým v České republice i široko daleko mimo ni, protože za dané situace ani české hromadné sdělovací prostředky si nedovolily ho úplně ignorovat. Navíc do Trokavce se už sjelo mnoho představitelů zahraničních médií, kde se možná o zásadovém postoji starosty píše  více než na území našeho státu. Za těchto okolností se pan Neoral z pověření dalších 35 starostů, kteří schvalují jeho tvrdý postup, dopisem ze 7. srpna  obrátil na dalších 737 starostů v okruhu do 50 km od Brd s cílem získat jejich souhlas s většinovým postojem českých občanů ve věci výstavby amerického radaru na území ČR. Dopis popisuje lživé zdůvodnění výstavby radaru v ČR Bushovou administrativou i Topolánkovou vládou a jejím zmocněncem Klvaňou včetně nebezpečí zahájení nového kola zbrojení ve světě a ohrožení občanů ČR. K tomuto dopisu jsou připojeny tři přílohy: 1. dopis premiérovi, ministrům, poslancům a senátorům volajícím je k odpovědnosti vůči občanům a připomínajícím, že občané nezapomenou při příštích volbách na jejich rozhodnutí; 2. český překlad dopisu předsedkyni Sněmovny reprezentantů USA, v němž ji ujišťují o respektu vůči dobrým česko – americkým vztahům a demokracii, kteréžto jednání Bushovy vlády a vlády ČR proti vůli občanů našeho státu diskreditují; 3. dopis devadesáti českým i světovým médiím, z nichž právě zahraniční projevila přání být dále informována o dalším průběhu této kauzy. Jsou mezi nimi taková významná média, jako je International Herold Tribune, New York Times a další.  Předpokládá se, že tento dopis bude zaslán také osobnostem světového významu. (Texty dopisů viz www.nezakladnam.cz; ve zkrácené podobě Haló noviny, 17, 2007, 10.VIII., č. 185, s. 1; Haló noviny, 17,2007, 11.VIII., č. 186, s.2)

V současné době trokavecký starosta dostává první pozitivní odpovědi oslovených starostů a přichází podpora i neoslovených obcí a starostů, jak pan Neoral namátkou uvádí, z vesnice okolo Poličky na Moravě, z Valašska apod. Ve zmíněných dopisech ústavním činitelům, předsedkyni Sněmovny reprezentantů a médiím a osobnostem bude uveden počet starostů a obcí, které iniciativu vzešlou od trokaveckého starosty podpořili.

Iniciativa Ne základnám navázala také různé mezinárodní kontakty. Mají mnohostrannou podobu a jsou velmi prospěšné.  Jako jeden z příkladů lze uvést, že pan ing. Jan Tamáš, mluvčí Iniciativy, se zúčastnil protestní akce proti rozšíření americké vojenské základny v italské Vicenze, na níž se podílelo na 200 tisíc účastníků, on a další vedoucí činitelé Iniciativy poskytli zájemcům zahraničního tisku četná interview, jiní píší o činnosti Iniciativy do domácího a zahraničního tisku.

Iniciativa se rovněž obrátila k významným zahraničním osobnostem, například k věhlasnému americkému vědci Noamu Chomskému, jehož červencová odpověď je velmi povzbudivá: „ Umístění systému protiraketové obrany ve východní Evropě znamená prakticky vyhlášení války. Představte si jen, jak by reagovaly Spojené státy, kdyby Rusko nebo Čína nebo jiná cizí mocnost jen pomyslela na umístění protiraketového systému na hranicích USA nebo v jejich blízkosti, o budování takového systému nemluvě. Za takových nepředstavitelných okolnosti by byla prudká reakce USA jistá, ale také pochopitelná, a to z jednoduchých a jasných důvodů.“ (www.nezakladnam.cz)

V souvislosti s 62. výročím svržení první  americké atomové bomby na Hirošimu a v souvislosti s přípravou protestního pochodu, který na 25. srpen Iniciativa připravuje na území Brd, se Iniciativa obrátila ke starostovi Hirošimy, panu Akibovi, který Iniciativě odpověděl: „Mám tu čest Vám sdělit, že podporuji akci „Praha – Brdy – Hirošima – společně proti nukleárnímu zbrojení.“ Od okamžiku prvního jaderného výbuchu na světě Hirošima bez ustání usiluje o likvidaci jaderných zbraní a o nastolení trvalého míru. Bohužel ve světě přetrvává nenávist , násilí, pomstychtivost. Masivní jaderné zbrojení s sebou přináší nebezpečí, že tyto zbraně budou použity.

Od roku 2006, kdy uplynulo 10 let od zásadního rozhodnutí Mezinárodního soudního dvora, který vyjádřil názor, že „užití nebo hrozba užitím nukleární zbraně zásadně odporují mezinárodnímu právu“, spolupracuje Hirošima s hnutím „Starostové za mír“  a jeho více než 1600 členskými městy, aby zahájila druhou fázi  kampaně „Vize 2020 s požadavkem „vztahů dobré vůle“ směřujícím k jadernému odzbrojení. Sledujeme také projekt „Města nejsou cílem“, který od jaderných států požaduje záruky, že nebudou vybírat za cíl jaderného útoku města.

Každý člověk, který žije na Zemi, má důležitou roli v zápase o budoucnost a humanitu. Proto je akce „Praha – Brdy – Hirošima – společně proti jadernému zbrojení skutečně významná a já toto úsilí velice oceňuji.  Ze srdce doufám, že budeme pokračovat ve společné práci, abychom dosáhli zákazu jaderných zbraní a trvalého míru.

V závěru mi dovolte, abych popřál akci „Praha – Brdy – Hirošima – společně proti jadernému zbrojení“ úspěch a všem zúčastněným pevné zdraví.

Tadatoši Akiba, starosta města Hirošima“. (Haló noviny, 17,2007, 2. VIII., č. 178, s.3).

V této souvislosti je vhodné uvést, že s potěšením byla přijata zpráva, že starosta městyse Jince byl pozván do hnutí „Starostové za mír“.

Jinou formou mezinárodní aktivity byl podnět pana ing. Jiřího Sobotky, CSc., z České mírové společnosti, aby se Iniciativa obrátila například na iránský zastupitelský úřad a vyžádala si stanovisko k projevům amerických a českých oficiálních míst o tom, že radar má být vybudován, aby se předešlo eventuálním raketovým útokům  ze strany Iránu.  Pan ing. Sobotka z pověření Iniciativy  tuto misi vykonal, představitel iránského zastupitelského úřadu toto obvinění veřejně vyvrátil a doložil zájmem Iránu o další rozvoj hospodářských a kulturních styků. Na postoji amerických a českých vládních představitelů se však nic nezměnilo.

Zamysleme se, prosím, nad otázkami, které nám klade jeden z nejpovolanějších , první československý kosmonaut, Vladimír Remek, dnes europoslanec: „Kdo bude rozhodovat o použití systému a kdo bude mít k dispozici údaje k tomu potřebné? Jsme si vědomi dopadů umístění tohoto systému do těsné blízkosti Ruska, a chápeme, proč má Rusko výhrady? Proč se jedná na bilaterální bázi  mezi USA a ČR i Polskem, když se jedním dechem tvrdí, , že jde o systém také pro Evropu a ve spolupráci s NATO? – Je hrozba tak reálná, že je účelné vynaložit mimořádné prostředky na budování systému, který má nejasnou účinnost, což potvrzují i některé postoje amerických institucí? Je nutné na hrozby reagovat jen vojenským opatřením a nechat stranou politické a diplomatické nástroje? Stojí za to v zájmu obrany proti zatím spolehlivě neprokázaným  hrozbám z Iránu, Severní Koreje nebo jiných zemí zvýšit nebezpečí ve vztazích jinde – například s Ruskem, a rozpoutat tak nové závody ve zbrojení? Na základě čeho někteří politici v ČR tvrdí, že budou mít možnost spolurozhodovat  o nasazení prvků protiraketové obrany a že bude i počínání amerických vojáků ze základny pod jurisdikcí ČR, když tomu tak dosud není nikde ve světě?“ (Právo, 17, 2007, 17.VII., č. 164, s.6.)

Mezinárodní ústav pro mír uvedl, že za deset let se světové vojenské výdaje zvýšily o 37 % a dosáhly v roce 2006 1 bilion 204 miliardy dolarů, na čemž se Spojené státy podílejí 46 procenty, což několikanásobně převyšuje výdaje kterékoli velmoci včetně Ruska a Číny. Představme si, kolika lidským úmrtím na světě by se dalo zabránit nebo je oddálit, kolika lidem na světě by bylo možné odstranit bídu a hlad, kdyby se z z počátku zmrazily a posléze snižovaly výdaje na zbrojení a více dávalo na vzdělání, racionální výživu a zdraví nás všech!

Vážení přátelé, pomozte, prosím, v úsilí zabránit dalšímu kolu zbrojení a rozjíždění nového kola studené války. Pomozte, prosím, zakládat ve svém místě skupiny, které budou dále rozvíjet Iniciativu Ne základnám proti instalaci amerického radaru v ČR, zasílejte další podpisové archy, v nichž občané mohou vyjádřit své mírové stanovisko.

                                                                                                                             17.8.2007

Doc. PhDr. Ota Lev, CSc., pověřený zástupce KSH u občanské Iniciativy Ne základnám

 

Křesťanskosociální hnutí má již několikaleté zkušenosti ze zápasu o uplatnění všeobecného imperativního referenda při rozhodování o nejdůležitějších otázkách  státního života. Zúčastnili jsme se spolu s dalšími subjekty petiční akce, jejímž cílem bylo, aby o vstupu ČR do NATO rozhodli přímo občané republiky v referendu.  Neuspěli jsme. ČR vstoupila do NATO bez referenda. Několik dní poté  NATO začalo bombardovat Jugoslávii.

V petici „Na  obranu svrchovanosti, územní celistvosti republiky a dalších českých národních a státních zájmů“ z 11. března 2002 jsme mimo jiné také požadovali přijetí ústavního zákona o referendu.  Podařilo se nám získat téměř 7000 podpisů. Opět jsme neuspěli.

Vycházeli jsme a stále vycházíme  z Ústavy ČR, která nabyla účinnosti již 1. ledna 1993.  Podle  čl. 2  lid , který je zdrojem veškeré státní moci, tuto moc vykonává „prostřednictvím orgánů moci zákonodárné, výkonné a soudní“. Dále uvedený článek ústavy zakotvuje: „Ústavní zákon může stanovit, kdy lid vykonává státní moc přímo.“ 

Bohužel, příslušný ústavní zákon, který by upravoval celostátní referendum, stále dosud neexistuje. K jeho přijetí chybí politická vůle. Sociální demokraté a komunisté již podali několik návrhů předmětného ústavního zákona, ale tyto byly pravicí a tzv. pravým středem vždy zamítnuty.

Elitářské chápání   demokracie  umožňuje   politikům  rozhodovat i  proti     míněn většiny občanů, proti jejich nejvlastnějším zájmům. Uvedené pojetí demokracie je prostředkem, jak z lidu, který je nejen zdrojem, nositelem státní moci, ale  v řadě evropských států může tuto moc i přímo vykonávat a také ji vykonává, udělat  subjekt, o němž se sice mluví jako o suverénu, ale který ještě není dostatečně vyspělý, aby mohl rozhodovat přímo o některých nejdůležitějších otázkách v životě státu. Proto musí o něm rozhodovat především poslanci a senátoři. Tyto orgány teprve po dosažení zralosti lidu – občanů, o momentu dosažení jejich dospělosti budou rozhodovat opět uvedené subjekty,  mohou ale nemusí přiznat občanům právo přímo v referendu rozhodovat.

O složení těchto ústavních orgánů, úrovni politické, odborné, morální, raději nemluvme. Nadto všichni víme, jak i vůle lidu vyjádřena ve volbách, více či méně již modifikovaná především působením médií,  se dá dále i zásadně změnit. Stačí k tomu jen jeden či dva poslanci, kteří přejdou z levice na stranu pravice. Tak tomu je již léta, počínaje „sociálním demokratem“ Teplíkem, přes „sociálního demokrata“ Vagnera až po  „sociální demokraty“ Melčáka a Pohanku. Snad bychom se ještě měli zeptat, proč v našem asi patnáctiletém ústavním životě nepřecházeli poslanci pravice do některé levicové strany.

Ale vraťme se raději k tématu. O stavu demokracie v naší republice se dá  hodně diskutovat. Je však nepopíratelné, že jednotlivé její subjekty potřebují důkladnou vnitřní reformu. K dalšímu  vývoji naší demokracie je již krajně nezbytné i  uplatňování prvků přímé demokracie, od  volby starostů až po prezidenta republiky přímo občany, a samozřejmě i ústavní zakotvení referenda, které by mohlo být v přesně stanovených záležitostech i obligatorní. Aby tak lid se u nás stal, jak zdrojem a nositelem státní moci, tak i přímo jejím vykonavatelem.

Zápas o uzákonění referenda je tedy součástí již dlouholetého, nikdy nekončícího všeobsáhlého boje za demokracii, za vládu lidu, lidem a pro lid. V tomto nezadržitelném vývojovém procesu, který lze mocensky zbrzdit, na čas i zvrátit a posunout proti chodu dějin, se lid  nevyhnutelně bude stále více uplatňovat jak skutečný suverén, který demokracii z oblasti politické posune i do ekonomické sféry.

Proto zápas o uzákonění referenda, bez ohledu na dočasné nezdary, musí dříve či později skončit úspěšně. Každý z nás by se měl k dosažení tohoto cíle přičinit, jak jeho síly stačí.

JUDr. O. Tuleškov 

 

 

Jeho Excelence

Prof. Václav Klaus

Prezident České republiky

4. června 2007

Vážený pane prezidente,

již 11. března 1998 jsem žádal Vašeho předchůdce prezidenta Václava Havla, aby uplatnil svůj vliv, zastavil cestu našeho státu do NATO a dovedl naši zem k neutralitě. Tak jak to bylo požadavkem i slibem „Sametové revoluce“ a přáním národa.

Dnešní obtížná situace amerického nároku umístit v České republice tykadla „hvězdné války“ (Star war) potvrzují mé obavy z důsledku členství v NATO. Zároveň pro Vás ale otevírá cestu uplatnit původní záměr „Sametové revoluce“, totiž neutralitu pro naši zem.

Opakuji Vám proto stejný požadavek. …

Svým činem můžete předejít nepříjemné nové studené válce a nebezpečnému vývoji k válečnému  konfliktu nepředvídatelných ničivých konců.

Ještě je čas.

K podpoře idejí neutralistu a plné vojenské neutrality pro naši zem jsem v srpnu 2000 dopsal studii „Právě nutná neutralita“ (PNN). Byla pak bezprostředně  jako zvláštní brožura otištěna v Křesťanském sociálu  a jako zvláštní příloha Svobodných novin. Kopie byla zaslána také prezidentu Havlovi.

Prosím, zvažte tuto možnost. Závažnost situace nás nutí k neutralismu a plné vojenské neutralitě přímo vybízí.

 

S přáním správného kroku

Váš  Dr. Kobliha

 

 

Kancelář prezidenta republiky

 

V Praze dne 18. června 2007

Vážený pane Kobliho,

prezident republiky Václav Klaus obdržel Váš dopis ze 4. června letošního roku, a požádal mne, abych se jím blíže zabýval.

Váš dopis jsem si pozorně přečetl a seznámil jsem se i s Vaší výzvou. Rozdíly v našem politickém přesvědčení a v interpretaci politické skutečnosti jsou naprosto odlišné. Svět není mateřská školka. Je plný vážných zájmových i ideových střetů. Je i místem, kde jsou trvale napadány hodnoty, na nichž stojí naše společnost. Nejsme v tom neutrální. Jsme účastníci těchto procesů. Nebudeme se dívat na to, jak se za naše hodnoty berou jiní.

S pozdravem

Ladislav Jakl

tajemník prezidenta republiky

Vážený pan

EurIng Dr Bohumil A. Kobliha

London, United Kingdom

 

Několik slov k výše uvedeným dopisům

Br. dr. B. Koblihu znám již řadu let. Vím, že je skutečně věřícím katolíkem, pro kterého jsou válka, agrese něčím nepřijatelným. Před zbrojením dává přednost mírovému rozvoji a důstojnému životu pro všechny lidi. Masové zabíjení civilního obyvatelstva v Afghánistánu, Iráku a jinde, kde údajně také pro nějaké hodnoty ztrácí život tisíce a tisíce lidí, kde miliony lidí v důsledku vojenských akcí  opouští svá bydliště a stávají se z nich uprchlíci, kde umírají děti, a to nejen hladem, je pro něj něco zrůdného a odsouzeníhodného.

Dr. Kobliha je si dobře vědom následujících slov papeže Jana Pavla II: „Nikdy více válku!!! Ne nikdy více válku, která ničí životy nevinných, učí zabíjet a ničí i životy těch, kteří zabíjejí a ztěžuje spravedlivé řešení problémů, které ji vyvolaly!“ (Centesimus annus,s.67, Praha, 1991)

Právo na život považuje dr. Kobliha za základní lidské právo. Jaká práva lidé vůbec mají, když jsou násilně  zbaveni života?

Řešit vzniklé sociální, ekonomické, politické, kulturní, náboženské, morální problémy vojenskou silou pokládá za kontraproduktivní. Proto jeho požadavek neutrality ČR je pouze logickým vyústěním jeho křesťanských přístupů při řešení stávajících problémů v daných podmínkách a dané době.

Vážení čtenáři, skutečně vyžaduje zachování našich hodnot použití vojenské síly a zabíjení, nebo použití vojenské síly a zabíjení mění i naše hodnoty i nás samotné?

Dr. O. Tuleškov

 

Poznámka k dopisu z Austrálie

Eur Ing Bohumil Kobliha

 

Ve Svědomí (Conscience) č.1/2007 jsem si přečetl se zájmem, jak se v Austrálii exilový živel ještě dnes činí. Bohulibá činnost popisovaná autorem Stanislavem Bertonem, pokračující na straně 8, ale u mne vyvolala hořkou příchuť sudeťáctví a všeho co k tomu patří. Opět po letech se zastává údajně trpících odsunutých Němců. Nám pod kůži vtírané „utrpení“ okupantského národa nepůsobí zrovna moc dobře dnes, kdy v Čechách prakticky celé hospodářství, kultura, včetně novin a distribuce, je v rukou našich západních sousedů. Čech je opět vystrkován pomalu na okraj národní existence. Pan Berton, uklízen k protinožcům, nevidí a opakovaně nechce vidět politickou realitu a souvislosti, jak ty dávné, tak ty dnešní.

Odsun byl důsledkem nacisty vyvolané války.. Od nás bylo na základě usnesení spojenců schváleném na Jaltě a v Postupimi navráceno do Německa něco přes dva miliony těch, co hajlovali „Heim ins Reich“.  Obdobně z Polska jich bylo odsunuto na šest milionů, a navíc k Polsku byla připojena část nového území. Neslyšel jsem nikdy, že by v hluboce národně cítícím, a válkou skutečně a tvrdě postiženém Polsku, kdokoliv nad odsunem Němců hořekoval, jako pan Berton, údajně  za Čechy.

Leč zpět, k samotnému dopisu. Pan Berton, který se v Londýně jmenoval Brzobohatý (pamatuji-li si po skoro čtyřiceti letech správně), zde se svými prosudeťáckými názory ani činností neuspěl. Nemohl! Tehdy tu totiž pracoval jeden z velitelů odsunu, major M.F. Kašpar. Napsal o všem dokument, který vyvracel lži o ubližování vystěhovávaným Němcům. Major Kašpar (nyní generál major) nebyl žádný lecjaký voják a mluvka. Bojoval skutečně, s puškou v ruce, pod velením gen. Lišky v naší jednotce za druhé světové války na západní frontě. Byl za to vyznamenán nejen československými vojenskými, ale i francouzskými vysokými vyznamenáními (PSC, C de G, atd.). Byl jedním z pilířů londýnského exilu a nakonec předsedou Československé obce legionářské. Jeho zájem o historii a její přesnost byl nevšední. Naposledy mi půjčil materiály pro článek o Karlu Havlíčkovi Borovském „Uskutečňuj pravdivé“, otištěném také ve Svědomí č.6/2006.

S názory pana Brzobohatého/Bertona jsem se utkal v dopisech, na jeho adresu v Abington Road, Rosewille, Austrálie, v exilovém tisku a tuším i v Komínkových torontských „Našich hlasech“, někdy na začátku osmdesátých let. Jeho vytrvalé vtírání naší viny na sudeťácích se nedalo přecházet mlčením, a mávnutím nad ním rukou.

Kdo žije v České republice, ví o nezměněné politice Němců. Jejich tah a tlak na východ nepřestal ani dnes, byť jsem v Evropské unii.

Proto váhou svého jména vyzývám pana Bertona, a všechny, kterým osud našeho stále trpícího národa neleží na srdci a mají zájmy jiné, aby naši zemi nechali být. Jsme dnes okupováni a vysáváni hospodářsky a zašlapáváni do prachu národnostně z několika stran, a to si náš člověk opravdu nezaslouží.

Londýn, 28. května 2007

 

Dnešní landsmanšaft a česká suverenita

PhDr. Pavel Macháček

 

Česko – německé vyrovnání

Co to vlastně znamená? Po staletích německé nadvlády obnovil český moderní národ svůj samostatný stát a čeští Němci v něm ztratili své nadřazené postavení. Po celých dvacet let první republiky se snažili získat je zpět, což se jim nemohlo podařit. Když se však z většiny sudetských Němců (SN) stali nacisté, podařilo se jim český stát zničit. Než k tomu došlo, podařilo se Čechům vytvořit z Československa příkladnou demokracii. Tím prokázali svoji suverenitu. Prezident Beneš udržel kontinuitu ČSR přes období protektorátu.

Češi ji potvrdili svým domácím i zahraničním odbojem. Za minulými ději mezi Čechy a Němci je nutno udělat tu proklamovanou tlustou čáru. Neboť ani odsun po druhé světové válce nebyl bilaterální otázkou, nýbrž  součástí mezinárodního práva, nastoleného Spojenci Postupimskou dohodou po totální porážce po staletí agresivního Německa!

Do Česko – německé deklarace z  r. 1997 se neměl dostat silnějším Německem prosazovaný text, že „česká strana lituje, že poválečným vyháněním sudetských Němců z tehdejšího Československa, vyvlastňováním a odnímáním občanství bylo způsobeno mnoho utrpení a křivd nevinným lidem  a to i s ohledem na kolektivní charakter přisuzování viny“. Alexandr Vondra asi byl špatný vyjednávač, ale pravděpodobně s obsahem rád souhlasil. Bude dnes jako ministr lepší? Pochybuji.

Otázkou ovšem je, zda muselo dojít k deklaraci. Domnívám se, že základní chyba se stala v r. 1990, na konferenci „4 + 2, která ukončila válku bez uzavření mírových smluv. Československo tehdy mělo požádat o vtělení svých požadavků do závěrečného dokumentu a s obtěžováním naší republiky landsmanšaftem by bylo jednou provždy skončeno.

Ve SRN už šest desetiletí z popudu SN probíhá velmi nebezpečná protičeská politika, kterou finančně masivně podporují vláda spolková i vlády zemské. Tato objektivní skutečnost dlouhodobě narušuje dobré vztahy mezi oběma našimi národy i státy. Přesto se současné vztahy mezi oběma našimi zeměmi oficiálně prohlašují za „nejlepší v historii“. Tato teze vznikla po listopadu 1989, ale skutečnost je jiná.Narušuje ji protičeská politika SRN.

 

Čemu dát přednost ve SRN

Vláda SRN samozřejmě nemůže „zakázat“ lživé štvanice sudetoněmeckého landsmanšaftu (SL) proti nám. Vláda Anděly  Merklové přece podporuje celostátní „Svaz  vyhnanců“ a výstavbu „Centra proti vyhánění“. Druhý důvod je snaha po „očištění Německa od viny za rozpoutání a kruté vedení druhé světové války“.

Politici SRN by měli zvážit, zda má více kladů či záporů stav, v němž SL podkopává česko – německé mezistátní a mezinárodní vztahy, nebo stav bez tohoto problému.

Protičeskou agresivitu SL proti nám lze odstranit nejméně dvěma způsoby: 1. V sudetoněmecké radě je 10 politiků určených státem a 10 členů SL.Obě skupiny určují po pěti dalších členech. Takže 15 politiků jistě může zásadně ovlivnit politické zaměření ostatních funkcionářů SL. 2. Vládní dotace SL jsou vysoké. Mohou však být poskytnuty jen na základě stanovených podmínek. Záměrně poukazuji na jádro problému. Politici SRN mají možnost ovlivnit politickou linii SL. Čemu dají přednost, to záleží na jejich rozhodnutí: klidným mezinárodním vztahům nebo militantním cílům SL!

Český národ nemá důvod bičovat se, omlouvat nebo stydět se za své dějiny. Dnes nejde jen o několik historických pojmů z doby druhé světové války, ale je nutno odmítnout zpochybňování platnosti nového poválečného světového řádu, mezinárodního práva. Odsun německých menšin posílil státy sousedící s Německem. Jakékoliv landsmanšaftem zpochybňování rozhodnutí Spojenců je nepřátelský čin, který nemá nic společného s právem na svobodné hlásání názorů (např. „osvětimská lež“ je trestná.) Proto jsou stejně nebezpečné i názory a požadavky SL! Tato organizace ohrožuje suverenitu České republiky, kterou musí naši politici důsledně hájit!

Je hodné podivu, že někteří politici ODS používají pojmy z nacistické doby: „noc dlouhých nožů“ nebo „Es kommt der Tag“. Svědčí to o jejich nevzdělanosti – ale také o jejich podprahově nízké politické kultuře.

Něco jiného ovšem je, když český ministr zahraničních věcí Karel Schwarzenberk -  který ani nemá české státní občanství, jen rakouské a švýcarské a neumí ani dobře česky – použije v Německu pojem „vyhnání“ místo oficiálně přeloženého „odsun“. Vždyť je to nebezpečné zpochybňování platnosti poválečného mezinárodního práva. Ministr tím podkopává státní zájmy ČR a nadržuje Německu i SL. Dokázal tím, že neumí ani česky myslet!

České suverenity se ovšem netýká jen vztah k Německu. S ohledem na české národní zájmy má jednat naše vláda i jinde: odmítnout veřejné mínění Rakouska, které svým odporem k Temelínu řeší své vnitřní spory – ale nám blokují hraniční přejezdy. A americký radar v Brdech, zřetelně namířený proti Rusku, musíme odmítnout proto,

aby se Čechy nestaly cílem preventivního útoku před vypuknutím války velmocí.

 

Malý dodatek

Je mimo diskusi, že sudetoněmecký landsmanšaft svou činností narušuje hojení česko – německých vztahů, že znemožňuje, aby tyto vztahy byly alespoň dobré. I letos o jeho sjezdu přineseme nejzákladnější údaje.

V této destruktivní činnosti však landsmanšaft není sám. Velmi účinně v tomto smyslu působí i tzv. Svaz vyhnanců, v čele s paní dr. E. Steibachovou. Dny vlasti, které zmíněná revanšistická organizace každoročně pořádá, my o nich informujeme, jsou hitparádou útoků proti některým našim dřívějším, zejména proti prezidentovi dr. E. Benešovi,  i současným politikům, jsou zasahováním do našich vnitřních záležitostí, hrubým vměšováním, které je v rozporu se zásadami mezinárodního práva.

Ani zdůrazňováním práva na vlast nelze zvrátit rozhodnutí Spojenců o odsunu Němců zejména z Polska a Československa. Nechť se pan dr. Hans-Gert Pöttering ve svých projevech vrhne na vítězné spojenecké mocnosti a prohlásí jejich rozhodnutí za neplatné. Udělá to? Jistěže ne! Raději bude plakat nad nesprávným hrobem a spílat těm, kteří byli nacisty vyvražďováni nejen po statisích, ale po milionech.  Pan Pöttering, je předsedou jednoho poslaneckého klubu v Evropském parlamentu (v současnosti je dokonce předsedou EP). Jeho členy jsou i někteří čeští evroposlaci. Jak ještě dlouho v tomto klubu zůstanou, pokud nemohou zvolit jiného předsedu? Rádi jsme zaznamenali, že proti aktivitám pana Pötteringa již protestoval evroposlanec dr. J. Zahradil. Budou ještě další? Budeme jejich počínání sledovat. Stále platí, že kdo mlčí souhlasí. (Výňatky ze štvavého projevu H.G. Pötteringa, který pronesl na tzv. Dnu vlasti, přineseme bohužel až v listopadu.) – red.

 

 

Ke vztahu čs. občanů německé národnosti k Československu

PhDr. Marie Novotná

 

… V podstatě nešlo o nic menšího než o naplnění snu občanů německé národnosti, které podporovali němečtí liberálové ze zaalpských zemí z doby první světové války, rozbít tradiční celek českého království  a přetvořit jej v novou korunní zemi Deutschböhmen s německou hegemonií.

Také po vyhlášení ČSR v roce 1918 tato snaha pokračuje. Vytváří se provincie Deutschböhmen, která se měla stát součástí zamyšleného (tzv. vzniklého) Německého Rakouska (Deutsch Österreich), v Opavě byla vyhlášené provincie Sudetenland, a došlo k  vyhlášení „německé jižní Moravy“ se snahou připojit se přímo k Dolním Rakousům a nakonec provincie Böhmenwaldgau, která měla být spojena s Horními Rakousy. Během prosince 1918 byly tyto snahy zlikvidovány a území bývalého českého království tak bylo zachováno pro nově vzniklou ČSR.

V souvislosti s jižní Moravou je třeba připomenout, že vznik Československé republiky v roce 1918 „přivítali“ jihomoravští němečtí občané protistátním ozbrojeným povstáním a 3. listopadu 1918 vyhlásili odtržení jižní Moravy od ČSR a její připojení k Rakousku, které na jižní Moravu vyslalo své ozbrojené jednotky za účelem pomoci povstalcům. Iniciátorem a organizátorem puče byl poslanec rakouské Říšské rady znojemský továrník Teufel, který na 3. listopad svolal poradu říšských i zemských poslanců, starostů a zástupců všech jihomoravských obcí, včetně politických obcí židovských.  Všichni přítomní přísahali věrnost odtržení, jižní Moravu nazvali Deutsch Österreich a požádali Vídeň o vojenskou pomoc.

Odpor občanů německé národnosti proti našemu státu nezačal až po nástupu Hitlera k moci a po vystoupení Konráda Henleina, ale hned po obnovení naší státnosti. Kdysi přišli Němci do naší země jako králem pozvaní hosté - kolonisté. V Rakousku se stali vládnoucím národem a domnívali se, že zgermanizují Čechy, Moravu a Slezsko. Zabránilo jim v tom naše národní obrození a vznik ČSR. Zřejmě se chtěli vrátit tam, odkud přišli, ale i s částí hostitelské země.

Nástupem Hitlera k moci se mnozí občané německé národnosti jakoby probudili a tak jako v jiných místech našeho pohraničí se i na jižní Moravě ustanovovala Sudetoněmecká vlastenecká fronta (SHF). Do voleb roku 1935 byly ustaveny skupiny SHF téměř ve všech obcích Mikulovska a ve většině obcí na Pohořelicku, Hustopečsku, Břeclavsku. Henleinova SdP ve volbách v roce 1935 získala na Pohořelicku 50 % hlasů, na Mikulovsku, Hustopečsku a i v městě Břeclavi okolo 60 % německých hlasů, ačkoliv dosud dostávala nejvíce hlasů v Břeclavi německá sociální demokracie.

Vítězství SdP bylo drtivé. V té době se Henlein k Hitlerovi nehlásil. Teprve v roce 1938 byl nástup henleinovského hnutí v celé ČSR nezadržitelný, neboť vzestupná tendence byla ovlivněna i anšlusem Rakouska dne 11.3.1938.

Vídeň byla plná nacionálních socialistů, jako kdyby jiné hnutí nikdy neexistovalo. Katolický klér, konkrétně kardinál Innitzer vyzval dokonce k děkovné modlitbě. Nadšeně o tom píše Nikolsburger Wochenschrift a jiné německé noviny, hlásí o tom i vídeňský rozhlas, který se na jižní Moravě běžně poslouchal.

Události v Rakousku urychlily proces nacizace občanů německé národnosti v ČSR. Tento vyvrcholil velkou náborovou kampaní   do SdP, která dokončila probíhající rozklad a likvidaci německých aktivistických stran. Bund der Landwirte (BdL) vystoupil z vlády a jako celek se začlenil do SdP, stejně tak učinila i živnostenská strana. Křesťanskosociální strana lidová odvolala z vlády svého ministra, zastavila svou činnost a její poslanci vstoupili do klubu SdP. Z vlády vystoupil i sociální demokrat dr. Ludwig Czech. Ve vedení se německý aktivismus zhroutil. Jednotlivci ze stranických členských základen hromadně vstupovali do SdP.

A rakouský klér volal po splnění tisíciletého snu po jednotě a spojení se v jednu velkou německou říši.

Teror henleinovců se stupňoval po 1. máji 1938, zejména proti Čechům, Židům, sociálním demokratům, komunistům a antifašistům. Docházelo k bitkám, házení kamenů např. do bytu vlasteneckého učitele, k znemožňování veřejné činnosti sociálních demokratů a komunistů v Březí (obě strany pracovaly v ilegalitě). Henleinovští výrostci na zastrašení Čechů zpívali různé popěvky jako např.: „Vy Češi, ukradli jste nám zem, táhněte ven, nebo přijde Hitler s plynem a bombami a vyžene vás všechny ven“. Němci zdravili již provokativně zdviženou pravicí a pozdravem Heil Hitler. K násilnostem docházelo ve všech obcích s českými menšinami. Nejhůře se henleinovský teror projevoval v Lednici, Bulharech, Dolních Dunajovicích, v Pouzdřenech a jinde.

A situace gradovala. Aktivizovala se Stráž obrany státu (SOS) i Rote Wehr (spolek německých antifašistů založený jejími členy na obranu ČSR). Většina českého obyvatelstva, hlavně v pohraničí, již prožívala krušné doby. Přesto bojovala proti henleinovské demagogii a ideologii. Slibovali dělníkům i socialismus (ale bude to socialismus Hitlerův), uváděli, že hospodářská krize pochází jen z 20 % ze světové krize, zbytek že je třeba přičíst na vrub národnímu neporozumění. Ve své demagogii šli tak daleko, že tvrdili, že co pro Čechy znamená T.G. Masaryk, to pro občany německé národnosti znamená Konrád Henlein. Jedno z nejoblíbenějších témat byl antisemitismus a štvaní proti spojenecké smlouvě se SSSR z roku 1935.

Tzv. Sudetoněmecký dobrovolnický sbor (SFK), jehož jádro tvořili henleinovští ordneři a turneři, svou činnost zahájil z 19. na 20. září 1938 přepady policejních stanic a celnic. Tento den je také považován za den vyhlášení válečného stavu mezi Československem a Německem. Vláda gen. Syrového vyhlásila dne 23. 9. všeobecnou mobilizaci. Podle posledních průzkumů SFK při 164 „bojových“  akcích ztratil 52 svých příslušníků, na druhé straně zabil 110 Čechů, 2029 jich zajal, z nichž většinu odvlékl do Německa, odkud byli zajatci propuštěni až po „Mnichovské dohodě“.

Zajímavou kategorií škod, které vznikly po uzavření této tzv. dohody dne 29. září 1938, jsou hospodářské škody všeho druhu, které vznikly odtržením pohraničí. V obsazeném pohraničí bylo 60 % dolů, 62 % textilního průmyslu, lesy, zemědělský sektor apod.

Mnichovská dohoda je nulitní od samého počátku, protože byla vynucena hrozbou síly, což odporuje mezinárodnímu právu. Každá smlouva, jejíhož uzavření bylo dosaženo hrozbou nebo použitím síly je porušením zásad mezinárodního práva.

Nebylo by vhodné, abychom připomněli, že ČSR a po ní ČR nedostaly zaplaceny reparace od totálně kapitulovaného Německa? Jak charakterizovat politické ovzduší vytvářené menšinou prostřednictvím politické strany, spolků a různých sektářských organizací, gradující během celého roku ve vyvolávání ozbrojeného puče a končícího rozbitím státu?

 

Redakční poznámka - V roce 1967 vyšla v v tehdejším nakladatelství Lidová demokracie publikace pod názvem Most k novému životu, s podtitulem Německá emigrace v ČSR v letech 1933 – 1939.

Ze záložky knihy citujeme: „ … Čs. demokratická veřejnost prokazovalo obětavost a pomáhala uprchlíkům. Prezident T.G. Masaryk se zřekl kandidatury na Nobelovu cenu a přenechal ji Karlu von Ossietzkému. …“

Z uvedené publikace již příště uvedeme několik výňatků.

 

Z poselství T.G. Masaryka Národnímu shromáždění, Praha 22.12.1918

„Centrální mocnosti, vedené pruským Německem, domáhaly se panství nad starým světem, nad Evropou, Asií, Afrikou, a to byl přední cíl pangermánských politiků, … Starý, staletý německý nápor na východ měl být dovršen podmaněním východních národů, v prvé řadě slovanských…Bismarck řekl, že ten, kdo je pánem Čech, je pánem Evropy. Označil takto svým způsobem zvláštní světové postavení našeho národa. Jsme nejzápadnější slovanská větev ve středu Evropy a odolali jsme poněmčovacímu náporu Němců na východ. …“.

  

Z projevu T.G. Masaryka k 10. výročí vzniku Československé republiky:

„Osudem se stalo, že vedle Čechů a Slováků v našem státě již dávno je značný počet Němců; …naši němečtí spoluobčané jsou na vysokém stupni kulturním a hospodářském. Mluvil a psal jsem o našem německém problému častokrát, je právě z nejdůležitějších problémů naší státnosti; dovolávaje se toho, co jsme již řekl, opakuji a zdůrazňuji i po válce, že musí být vyloučen z naší politiky všeliký šovinismus. Ovšem na obou stranách. Netoliko naši Němci, nýbrž stejně ostatní příslušníci třeba menší a malé minority, jsou všichni teď našimi spoluobčany a tudíž budou požívat demokratické rovnoprávnosti. Rozumí se, že kdo chce mít stejná práva, musí loajálně  vykonávat  i rovné povinnosti, musí respektovat ústavu a zákony. Kdo se staví mimo a nad zákon, tomu se nemůže svěřit spoluspráva  státu.“

 

Redakční poznámka - Pangermánské představy o budoucnosti střední Evropy byly vlastní nejen císařskému Německu, ale i Německu nacistickému. Ani dnes však nejsou cizí značné části německých politiků. Jejich metody vedoucí k naplnění starých plánů jsou však méně násilné, nikoliv však méně nebezpečné. Toto hrozící nebezpečí zvyšuje i část čs. občanů německé národnosti, která se stává filiálkou sudetoněmeckého landsmanšaftu v naší republice,  a naši známí germanofilové. O konkrétních projevech tohoto nebezpečí soustavně píšeme, abychom na něj upozornili. Nejvíce germanizace ohrožuje Lužické Srby,  jejichž zápas o národní svébytnost plně podporujeme.

 

Zprávy z Lužice

 

Německo – srbské divadlo v Budyšíně potřebuje 20 tisíc eur, aby mohlo zachovat svou dvouřečnost. O situaci budou jednat instituce, které se podílí na jeho financování.

Poradní výbor Evropské rady pro prosazování rámcové úmluvy o ochraně národnostních menšin kritizoval Německo, že mu chybí účinné páky k podpoře menšinového školství. Členové výboru loni navštívili také Lužici.

Čs. velvyslanec v Německu dr. Rudolf Jindrák a generální konzul Tomáš Podivínský 4. dubna navštívili Lužické Srby. Mezi jiným se ptali na lužickosrbské školství. V rozhovoru s předsedkyní Lužickosrbského školského spolku Ludmilou Budarjowou řekli, že chtějí Lužickým Srbům pomoci, budou podporovat  zápas o zachování jejich škol. Dál diplomaté navštívili Pančicy – Kukow a klášter Marjinu Hwězdu.

Také delegace politiků z Čech byla 22. května hostem Domoviny. Členové českého senátu a úředník pro evropské a mezinárodní záležitosti ministerstva školství se mimo jiné setkali s ředitelkou a žáky Lužickosrbského gymnázia. Dále též navštívili základní školu (1. stupeň naší ZŠ) v Chrosčicích, klášter Marjinu Hwězdu a Smolejrec kniharnju.

Domovina dostala od ČSSD dar 50 tisíc Kč. Tyto peníze budou využity pro potřeby lužickosrbského školství.

V této souvislosti je třeba porovnat praktické kroky našeho státu – nebo alespoň našeho školství – který má finanční problémy a přesto alespoň  v malém aktivně pomáhá, se SRN a Saskem, které mají k dispozici mnohem větší finanční prostředky a jsou povinny podporovat Lužické Srby,   údajně z finančních důvodů se jejich pomoc neustále snižuje. A tak postupně dochází k ohrožení jednotlivých lužickosrbských institucí, zejména školství, i lužickosrbské národní existence.

Šedesát dětí z různých lužických škol se 8. a 9. června zúčastnilo Dnů srbského dětského divadla v dětském centru Querxendland ve Wodových Hendrikecích. Pod vedením herců z budyšínského Něnecko – srbského divadla se děti učily improvizovat a pohybovat se na jevišti. Několik dětských divadelních souborů se představilo nazkoušenými hrami.

(Převzato z Česko – lužického věstníku)

Zpracoval: F. Truxa

 

Zpráva z tisku

„Sasko vydává v rámci akce ´Živé dějiny´ kompaktní disky s vyprávěním sudetských Němců, jak v létě 1945 prožívali vysídlování z tehdejšího Československa. Projekt má sloužit v muzeích a k výuce ve školách. … Vyprávění pochází od 39 lidí, kteří odsun zažili jako děti.“ (Právo).

 

Je Česká republika země nebo stát, či nějaký region.

Pokud budeme užívat termín český stát, musíme o státu též mluvit. Nelze ho nahrazovat termínem země, která se těší jen fragmentární, tedy nikoliv plné, svrchovanosti. Zaměňujeme-li ČR se zemí, pak se zeptejme, zda jsme jednou se zemí SRN, jako např. Sasko nebo Bavorsko, nebo EU? Nebo nás státnosti již zbavila probíhající globalizace? Nebo část politiků chce odhodit českou státnost jako přežitou?

Pokud považujeme za žádoucí, aby republika se těšila svrchovanosti samostatného státu, nemluvme o ní jako o zemi!

Termín region v současné době představuje jak část nějakého státu, tak oblast zahrnující několik států nebo dokonce větší část celého světadílu nebo dokonce celý světadíl. Tento termín není obsahově vymezen. Proto je zcela nepřesný. Každý  může určit jeho obsah samovolně.

Nepřejímejme bezmyšlenkovitě termíny, které vznikly jinde. Např. již zčásti jsme přejaly označení Benešovy dekrety místo správného termínu dekrety prezidenta republiky. Nenechme si vnutit sudetoněmecký obsah termínu smíření, usmíření. V jejich pojetí nejde totiž o nějaké skutečné smíření, ale především o prosazení cílů jim vlastních a nám nepřátelských. Celá tzv. sudetoněmecká terminologie je, slušně řečeno, zavádějící.

-red.

 

 

Z „Hlasu“, zpravodaje Česko – Slovenského výboru - 2007

Prvý předseda ČSV M. Zeman v den rozpuštění Federálního shromáždění ČSFR konstatoval: „Myslím si, že Češi a Slováci se k sobě vrátí a Československo bude obnoveno. Nedělám si iluze, že je to otázka několika měsíců. Je to úkol nejméně pro jednu generaci“. A dodal: chtějí Evropskou unii a „nedokázali vytvořit ani unii československou“.

Druhé dělení Československa bez referenda proti vůli nejméně 80 % jeho českých a slovenských občanů pochybnou většinou jediného hlasu bylo provedeno ve 13 hodin 22 minut 25.11. 1992. (Dodejme, že tuto většinu se podařilo dosáhnout až v druhém hlasování. –pozn. Š.)

„… Většina občanů v posledních letech ani nevolí. Vzrůstající duchovní bída – vydatně pěstovaná pokleslou a odcizenou mediokraturou – již ohrožuje naši svébytnost, vzájemnost i demokracii. Na legislativní zákaz většinového vlastnictví hlavních médií (běžný ve Francii, Kanadě i USA) se však naši poslanci dosud nezmohli; jsou snad za jejich letošních průměrných 100 000 Kč měsíčně cizí zájmy přednější?“ (Prof. dr. B. Blížkovský,CSc.)

Připravil: Ing. P. Šuranský

 

K polsko – německým vztahům

 

Tradiční nepřátelství „Svazu vyhnanců“ (SdV) vůči Polsku dlouhodobě značně zatěžuje celkové vztahy Polska a Německa, o kterých se i v Polsku zcela otevřeně říká, že jsou špatné.

Paní prezidentka SdV, dr. Erika Steinbachová, jež se narodila v Polsku jako dcera německého důstojníka a německé úřednice, kteří i se svou dcerou museli před postupující sovětskou armádou z Polska uprchnout,  je svou averzí vůči Polsku známá. Není proto divu, že pod zavedenou firmou BdV probíhají nejrůznější aktivity. Tu, která je v poslední době považována za nejhorší, prosazuje  tzv. Společnost pro pruské nároky (Preussische Treuhand). Skupina odsunutých Němců si u Evropského soudu ve Štrasburku stěžuje, že při  odsunu musela zanechat v Polsku svůj majetek. Je sice i pravdou, že F.W. Steinmaier, ministr zahraničních věcí SRN prohlásil, že Berlín tyto žaloby nepodporuje, ale nemůže jim zamezit,  a že dokonce  Ch. Wulff, dolnosaský ministerský předseda (CDU) na sjezdu slezského landsmanšaftu řekl: „Jsem přesvědčen, že jakákoli forma hmotného vyúčtování vede jen k prohloubení rozporů mezi Německem a Polskem.“ Odpovědí mu však byly hlasité projevy nesouhlasu účastníků.  Ale je také skutečností, že v posledních týdnech se Berlín obrátil na Polsko s požadavkem, aby Německu byly vráceny německé kulturní cennosti, které Polsko údajně protiprávně drží. 

Předcházející útoky německého tisku a části německých politiků, zvláště z CDU/CSU, proti Polsku kvůli stanovisku, které na summitu EU zastávala polská delegace, byla zvlášť arogantní. Polsko usilovalo o větší sílu svého hlasu v EU. Argumentovalo tím, že potřebný počet obyvatelstvo sice Polsko v současnosti nemá, ale mělo by jistě požadovaných 50 milionů obyvatel, pokud by nemělo tak velké lidské ztráty v průběhu světové války. Tato argumentace, ač je plně pravdivá, Němci  vyvraždili přes 6 milionů Poláků, byla považována za nefér  a dokonce za iritující, jak se vyjádřili němečtí politici.

Ve své vlasti jsou bratří Kaczyňští, za tvrdou obranu polských národních zájmů, považováni za hrdiny.

Na požadavky SRN odpovídá Polsko, že jen materiální škody ve Varšavě, které způsobili Němci, činí přes 54 miliard dolarů. Ano, plně souhlasíme s tím, že agresor má především povinnost zaplatit škody, cenu lidských životů vůbec však nejde vyčíslit, které oběti způsobil, pak teprve má morální právo cokoliv žádat.

Poláci se však na SRN a její politiku dívají z většího nadhledu. Vesměs zastávají stanovisko, že poukazování Němců na vlastní oběti v druhé světové válce, na bombardování, tzv. vyhnání, na znásilňování žen, je vlastně jen předzvěstí úplné revize dějin ve SRN. Pocit viny za smrt desítek milionů lidí se v Německu vytrácí. Nahrazují ho velmocenské ambice.

R. Giertych označil připravovanou smlouvu o EU za pokus Berlína zvýšit vliv v Polsku a za snahu podkopat poválečné uspořádání Evropy. „Bude-li smlouva schválena, Polsko přijde o svou suverenitu a dostane se pak pod evropský právní systém kontrolovaný především Němci.“ Podle něj se EU ocitá stále více pod německým politickým diktátem. Styl jednání A. Merkelové v Bruselu charakterizoval jako povel Hönde hoch!

M. Giertych, evroposlanec, na adresu kanléřky A.Merkelové řekl:“ Šéfka německé vlády se řadí k německým vládcům minulosti, kteří chtěli ovládnout Evropu. Tato řada sahá až k císařům v 10. a 11. století a patří k nim i Hitler. Ten chtěl také vytvořit supermocnost. Merkelová jedná podobně, ale je rafinovanější – místo síly sází na cestu jednání.“ Premiér Kaczyňski přirovnal současné Německo k Hitlerově éře.

Polský časopis Prost obvinil Berlín z postkoloniálních reflexů, z neschopnosti jednat s Poláky jako s partnery. Naopak německá média i politici přešli k otevřenému útoku proti Polsku a Berlín se vcítil do role žalobce.

Řada politiků ČR  v otázce nové evropské „ústavy“ alespoň částečně podpořila Poláky. To je bezesporu dobré. Ale naše podpora Polsku by měla být v otázkách polsko – německých vztahů podstatně silnější.  Problémy s Němci, i s německou menšinou u nás, máme podobně jako Poláci. Náš postup vůči Německu by proto měl být koordinován s postupem Poláků.  Společně toho dosáhneme více, než kdybychom postupovali každý zvlášť. Snad si tento fakt naše politická reprezentace uvědomí.

J. Skalský

 

Slováci a občané SR maďarské národnosti

Němci, žijící na Slovensku, byli příslušnými německými orgány evakuováni před postupující sovětskou armádou. Jejich odsun byl tedy jen záležitostí nemnohých jednotlivců.

Již historickým problémem byly však vztahy slovensko – maďarské. Maďarsko na základě tzv. Vídeňské arbitráže z 2.11.1938 získalo ze slovenského území  přes 10 tisíc k2, na němž žilo více než 272 tisíc Slováků a Čechů. Mnozí z nich, pokud se nechtěli stát „Maďary“, museli opustit své domovy. Byli vyhnáni. O úloze maďarské menšiny na Slovensku v době druhé světové válce stačí říci, že byla silně promaďarská.

Přesto však Spojenci nerozhodly o jejím odsunu do Maďarska. Vztahovaly se však na ní v plném rozsahu i příslušné dekrety prezidenta republiky. Přesto slovenští Maďaři se bránili odchodu do Maďarska, a to  i na základě výměny obyvatelstva. Na Slovensko bylo přesídleno jen málo tisíc Slováků z Maďarska a stejný počet Maďarů byl ze Slovenska odsunut.

Silná maďarská menšina dodnes na Slovensku existuje. Jejím politickým reprezentantem je Strana maďarské koalice. Část jejích představitelů podléhá maďarskému šovinismu. K nim patří například místopředseda strany Miklóš Duray, který požaduje odškodnění Maďarů, kteří byli postihnuti prezidentskými dekrety.  Cituji: „Stále jsou tisíce rodin, které po druhé světové válce ztratily všechno pouze proto, že byli Maďaři neb Němci. (Všimněme si, že němečtí revanšisté prosazují zase  odškodnění Maďarů.  – pozn. red.) Problém představují léta 1945 až 1948. Maďaři ztratili občanská práva a byli považováni za zločince pouze proto, že jsou Maďaři. To je třeba vyřešit. Nikoli však omluvou.“ Když mohou restituovat ti, kteří podléhali arizaci, mohou restituovat též ti, kteří byli podrobeni reslovakizaci. Dopad tohoto prohlášení zmírnil Pál Czáky, nový předseda SMK, prohlášením, že  v blízké budoucnosti strana tyto požadavky nebude iniciovat. Povídali, že mu hráli. I SMK uvažuje o odškodnění.

Petici za odškodnění Maďarů postižených dekrety prezidenta republiky organizuje konzervativní Občanské sdružení. Při akci, která odstartovala petici, však promluvil i József Berényi, místopředseda SMK, a to přesto, že petice výslovně uvádí: „Vyjadřujeme nárok na morální odškodnění … . Úplnost historického výkonu spravedlnosti předpokládá také materiální odškodnění poškozených.“

To však není konec požadavkům asi půlmilionové maďarské menšiny na Slovensku.  Nedávno vzniklo v Komárně občanské sdružení Jižanská rada za sebeurčení, která usiluje o vyhlášení referenda o vytvoření územní autonomie na jihu Slovenska. Podnikatel János Bósza je předsedou sdružení. Autonomní území by mělo mít svůj vlastní parlament, jen zahraniční a obranná politika by byla  společná. Autonomie, podle předsedy sdružení, by se měla rozprostírat od západoslovenského města Senec přes Komárno až ke Košicím. Je jistě jen náhodou, že toto území hortyovské Maďarsko zabralo v době druhé světové války. Pro vyhlášení referenda potřebují organizátoři posbírat 350 tisíc podpisů. Vzhledem k početnosti maďarské menšiny je možné, že se jim to podaří. Vyhlídky na úspěch snižuje skutečnost, že SMK tuto iniciativu, alespoň jak tvrdí, nepodporuje. Počkáme si však, jak v praxi si bude počínat skutečně.

V Maďarsku ultrapravicové hnutí Jobbik založilo domobranu pod názvem Maďraská garda. Předseda Jobbik G.Vona uvedl, že členy gardy mohou být i Maďaři žijící v jiných státech. Dále prohlásil: „ … cítíme ohrožení ze strany Slovenska, Rumunska a Srbska. V těchto zemích žije početná maďarská menšina a v dějinách jsme měli s těmito zeměmi neustále konflikty“. Z historie víme, že skutečnost je jiná. Slováci, Rumuni i Srbové bývali Maďary utlačováni a části jejich zemí si Maďaři přivlastňovali.

Slováci jsou nám velmi blízcí. I naše diplomacie a ústavní orgány by měly SR   jednoznačně podpořit

Zpracoval: Ing.  P. Šuranský

 

„Nesmíme se na minulost začít dívat ahistoricky. Nesmíme zapomenout na pořadí věcí, na vztah příčin a následku. K tragickému období války a k období těsně po ní nesmíme přistupovat zdánlivě humanisticky neutrálně – tedy z pohledu jakési symetrie utrpení. Lidé, kteří dne s těmito koncepty přicházejí, od nás vyžadují stále nová a nová jakoby smiřovací gesta, která ale de facto stavějí viníky a oběti války na stejnou úroveň, či je leckdy dokonce i zaměňují.“ (Prezident V. Klaus, květen 2005, Ostrava) 

 

Jak vyrůstá naše mladá generace – záruka naší budoucnosti

 

Velké ideály sametové revoluce, pro kterou se hodně angažovali mladí lidé, jsou s odstupem 17 let vážně diskreditovány.

Peníze se staly nejmocnějším stimulem života, korupce v Česku dosahuje předního místa v rámci EU, odcizování uměleckých předmětů jsou zavedenou výnosnou živností. Roste počet krádeží barevných kovů, a to dokonce do té míry, že je ohrožen i život cestujících po železnici. V rámci nárůstu sebevražd je registrováno u mladých lidí i několik případů sebeupálení. Média věnují raději svoji pozornost často nechutným rodinným krizím.

V privatizaci byl často promrhán majetek za více než 800 mld. Kč. Výsledkem je, že země je zadlužena více než bilionem korun. Domácnosti si vydlužily na zvýšení životní úrovně více než 550 mld. 

Aféry s Koženým, uprchlým miliardářem R. Krejčířem či T. Pitrem jen dokazují, že dosahování spravedlnosti  pro ně a další boháče je ovlivňováno výší jejich konta – bez ohledu na to, jak k obrovskému majetku přišli.

I vzdělání na kvalitních soukromých školách je jen pro úzkou skupinku vyvolených. Na dalších soukromých školách, kde se též platí mnohatisícové školné, dělají maturity i studenti, kteří by na státních školách vůbec neprošli. Nezaměstnanost sice klesá, ale jsou stále oblasti, kde je dlouhodobě vysoká.

Reforma vedoucí k snižování daní pro bohaté – zejména pro zahraniční společnosti – je provázena zvýšením DPH z 5  procent na 9. To znamená další finanční propad pro velkou většinu občanů, zejména mladých, kteří obtížně a často i s minimálním ohodnocením nacházejí své uplatnění ve společnosti. Julínkova reforma ve zdravotnictví také již od počátku příštího roku postihne zejména seniory, nemocné občany a pak opět mládež, která většinou kolem dvaceti let nemá dostatečné příjmy, nebo rodinu, v níž žije.

Až to vše, co skrývá údajná „reforma“ veřejných financí, nás postihne, přiměje to nás k výraznějšímu procitnutí ze současné rezignace a lhostejnosti k dění v naší společnosti? Neúčast ve volbách – kolem 40 a více procent – z velké části ovlivňují mladí lidé. Ti také musí zvážit, zda dají hlas stranám vládní koalice, které se chystají k výprodeji zbytku národního majetku,  zavedením poplatků dále zhoršují dostupnost lékařské péče pro většinu obyvatelstva, zvyšují DPH u potravin, léků aj. z 5 na 9 procent, snižují sociální dávky, a tak pokračují v likvidaci sociálního státu, který má být nahrazen neoliberálním „sociálním modelem“.

Většina obyvatelstva bude zatížena „novou finanční politikou“ vládnoucí koalice, umožněnou nikoliv řádným vítězstvím ve volbách do Poslanecké sněmovny PČR, ale dvěma přeběhlíky ze sociální demokracie. Přesto vláda s takovým  pochybným   mandátem destruuje dosavadní sociální strukturu zcela jednoznačně ve prospěch bohatých a nadnárodních společností.

Jistě se velmi mnoho zlepšilo oproti době totality. Získali jsme svobodu, nikdo nám nic nenařizuje, zlepšil se rapidně sortiment zboží, nabídky služeb a prožíváme informační invazi díky vyšší technologické úrovni (mobily, počítače, internet). Honba za vyšší životní úrovní však často vede k zadlužování, někdy i k drogám až pocitu zoufalství a bezvýchodnosti. Stav bezradnosti a rezignace u části mládeže vede k nárůstu její trestné činnosti.Pachateli trestných činů se stávají již i děti. Na tomto trendu se podílí nejen často málo úspěšná výchova v rodině , ve škole, ale i „výchova televizí“, negativními jevy ve společnosti. Klesá stupeň objasněnosti trestných činů a postih viníků je někdy i otázkou řady let. Zarážející jsou nejen nezřídka nízké tresty odsouzených, ale i  pomalá práce soudů.

Současná neutěšená situace se viditelně odráží v demografické situaci a krizi rodiny, která však vždy zůstane základem každé společnosti. Chceme-li lepší společnost, musíme usilovat o zlepšení životních podmínek rodin, o jejich upevnění.Skutečnost, že zhruba třetina mužů a žen zůstává svobodná je zdrcující. Jistě nejde jen o „nový životní styl“, ale také o sociální podmínky, např. malá dostupnost přiměřených laciných bytů, které ztěžují založení funkčního manželství a rodiny. Nedávno  některé noviny uvedly, že výchova dítěte přijde rodinu až na jeden a půl milionu korun. Kde tyto peníze bude brát rodina s dvěma dětmi, když rodiče budou patřit k oněm dvou třetinám zaměstnancům kteří ve svých příjmech nedosáhnou ani na průměrný plat? Uvedené skutečnosti mají jistě vliv i na to, že jedna třetina dětí se rodí mimo manželství. V „mama hotelu“ i s dítětem zůstane matka a otec se těší stejnému ubytování. Proč není dostatek laciných sociálních bytů, který by umožnili mladým manželům start do dalšího života? Nebo chceme, aby se stále více dětí rodilo mimo manželství. Výchova v neúplných rodinách je prostě neúplná. Společnost s takto vychovanými dětmi má mnohem větší problémy, než s dětmi z průměrných  rodin.

Kolem 31 tisíc rozvodů je u nás každoročně. Nevyhýbají se ani mužům kolem 5 let, jak dokazuje současná krize manželství premiéra M. Topolánka, expremiéra J. Paroubka a zastydlá krize M. Bursíka. Nedávno se též rozvedl a znovu oženil jeden ze senátorů ODS. Asi se zhlédl v příkladu předsedy své strany. Příklady táhnou, a to i ty negativní.

Osamělý život je vždy těžší – zejména v pozdějším věku. Není pro mládež vůbec hezký příklad tří současných předsedů  parlamentních stran. Média, zvláště v případu M. Topolánka, kdy tento stále je ženatý, ukazují jeho nemanželský život. Mládeži by společnost měla říci, že to není vhodný příklad pro ni.  Pouze dva předsedové dnešních parlamentních stran žijí v tradiční rodině. Jde o J. Čunka, předsedu KDU - ČSL, jehož pozitivní příklad je však oslaben nedávnou aférou, a V. Filipa, předsedu KSČM.

Rozchod rodičů může negativně poznamenat děti. O tom svědčí i případ J. Paroubka – juniora, který před narozením své dcery odjel na Krétu. Svůj vztah s přítelkyní Kristýnou nemíní legalizovat. Je jen slabou náplastí prohlášení jak syna expremiéra, tak jeho rodičů, že dítě ani matku nenechají strádat.   

Je přece alarmující, že v Česku se rodí stoupající množství dětí mimo manželství. Jak jsem již uvedl, mladí lidé často nejsou schopni uzavřít sňatek z ekonomických důvodů, rodiče jsou například nezaměstnaní a v porodu vidí nejbližší východisko ze sociální nouze. Avšak jejich sociální nouze i po narození dítěte pokračuje a časem se za určitých podmínek může i zostřit. Takto si přece nelze představit cestu ke zdravé společnosti. O té můžeme mluvit tehdy, když v rodině dochází k harmonické výchově dětí matkou i otcem. Dítě bolestivě snáší ztrátu jednoho z rodičů. Malý chlapec, který žil  jen s matkou, mi na otázku, co chce k Vánocům, řekl, že chce nového tatínka. Ježíšek mu však jeho přání nesplnil. Nemohl. Sám na to nestačil.

Je třeba si uvědomit, že naše rodiče a prarodiče  vychovávali děti i ve velmi skromných podmínkách. Současnou někdy i nadměrnou spotřebu a tím i tendenci ke konzumnímu způsobu života provokuje často bezbřehá reklama, jež negativně zasahuje život části společnosti    

Zhoubný individualismus s následným osamocením muže a ženy, kteří jsou tak téměř vysněnými pracovníky mnohých zaměstnavatelů, jejich pracovní doba může být maximálně flexibilní na rozdíl od matek a otců dětí, bez vzájemné závislosti v rodině, by vedl demografickou zimou k postupnému vymírání národa, jehož stav by pak vyžadoval doplňování přistěhovalci z jiných států, křesťanských a třeba i muslimských. Je proto životně nutné – nejlépe na křesťanském základě – konzervativní řešení a tak zajistit návrat k fungující rodině, společností všestranně podporovanou. Vždyť správné pochopení ženy jako nositelky života a matky je otázkou života či smrti naší civilizace.

Zde musí pomoci zejména škola. Třeba již tím, že nebude vychovávat ateistické zoufalce bez naděje. Při nejmenším nesmí víru bagatelizovat. Naopak bychom očekávali snahu, aby  křesťanské vzdělávání povzbuzovala. A každý mladý člověk, všichni lidé, si musí uvědomit, že mají svůj osud ve svých rukou a snažit se podle svých možností o nápravu všeho negativního. To je ostatně povinností všech křesťanů.

Snad je dobré i tady si připomenout lužickosrbské přísloví, které říká: „ Hdyž k njeskutkam mjelčiš, skutkuješ sobu.“ Volně přeloženo: „Jestliže jsi lhostejný ke zlému, jsi spolupachatel.“

F. Truxa

 

„Poslední nepřátelskou jiskrou pak bylo Sobotkovo odmítnutí Kalouskovy podané ruky na závěr. „To mi nesmíš podat ruku za spolupráci?´bylo slyšet Kalouska v televizním přenosu.

´Sdělil jsem mu, že mu pogratulují poslanci Melčák a Pohanka, ale já mu k této špatné reformě gratulovat nebudu .Nebudu přece gratulovat ministrovi financí za to, že příští rok okrade občany na daních o 37 miliard korun,´komentoval svou oficiální nezdvořilost před očima veřejnosti Sobotka.“ (Právo, 22.8.2007)

 

Rusko Již delší dobu lze pozorovat jak většina našich médií  přináší o Rusku jen to horší. Kroky RF vykládá v lepším případě jako pochybné. Nová obranná opatření, čelící postupu amerických jednotek na východ, včetně uvažovaných radarových a raketových základen v ČR a PR, a jejich zdůvodnění, považují naše média a dokonce i někteří politici, kteří ztratili soudnost, za studenoválečnická prohlášení a kroky..

Dlouhodobá protiruská kampaň je součástí antikomunistických postojů naší pravicové elity. Její poplatnost USA, naše podpora nespravedlivé války v Afghánistánu, v Iráku jsou pro veřejnost, jak se domnívají, stravitelnější ve všeobjímajícím antikomunistickém hávu.

Prim v těchto aktivitách hraje ODS v čele s M. Topolánkem. Ten využil i výročí okupace republiky vojsky Varšavské smlouvy k tomu, aby dštil oheň a síru na ruský imperialismus, který, jak se vyjádřil, přežil sovětskou éru. „I dnes jsou v Rusku vlivné kruhy, které se nemohou smířit s tím, že v brdských lesích už nezní ruština. Že s tímto územím naložíme nezávisle na přání Moskvy … Dnes, když se znovu probouzí (ruský imperialismus – pozn. red.), mnozí z nás váhají. Říkají: Jen proboha nedráždit Rusko! To ale nepomáhá. Protože imperialistu právě nejvíc dráždí existence státu, který neprojevuje dostatečnou vůli k obraně.“ Lze toto slova  snad chápat jako výzvu, abychom zbrojili a tak se nestali obětí ruského imperialismu? Pokud ano, jde o neslýchanou naivní prostotu.

Lze však kvitovat např. článek A. Mitrofanova „ODS jako komunisté za Jakeše“, v kterém zdůrazňuje: „Čeští komunisté jsou nyní v mnohém méně závislé pozici vůči Kremlu než ODS vůči Bílému domu. … ODS se ale dnes ve vztahu k Washingtonu chová jako jakešovská KSČ ve vztahu k Sovětskému svazu.“ (Právo, 16.7.2007)

Zatímco od let padesátých minulého století jsme dobře znali imperialismus sovětský, tak americký imperialismus jsme nevnímali, či jsme ho ani nechtěli vnímat. Přesto existoval, i když vůči nám se jevil jako možný osvoboditel ze sovětského impéria. Poznali ho však velmi dobře lidé ze Střední a Jižní Ameriky, poznávají ho na vlastní kůži Afghánci i Iráčané. Víme, že jeho zastánci jsou především v Bushově administrativě, s jejíž dobrodružnou politikou nesouhlasí většina Američanů.. Jejich nová imperiální strategie je pouze otevřeným doznáním k imperialistickým akcím.

Nechtěli jsme imperialismus sovětský, nechceme ani americký. Být proti němu není nic protiamerického. Právě naopak!

Proti projevům amerického imperialismu nejme jen verbálně, nýbrž i svými skutky. Nechceme radar na území ČR, požadujeme referendum. Kritizujeme vysílání našich vojáků do agresivních akcí. S tím, že imperiální choutky budou trvat po dobu Bushovy vlády a že ODS je  bude podporovat, asi musíme počítat.                              Dr. V. Beneš

 

Křesťanskosociální mírové forum

 

Zničit nukleární zbraně

 My, laureáti Nobelovy ceny míru a Organizace laureátů, shromáždění v Římě v Itálii, jsme po léta hluboce znepokojeni nedostatkem veřejné pozornosti a politické vůle  věnované na nejvyšších úrovních státu  potřebě eliminace nukleárních zbraní. Existuje více než 27.000 těchto výrobků ohrožujících civilizaci, z nichž více než 95 % je v rukou Ruska a Spojených států. Toto nebezpečí ohrožuje každého a tedy každý člověk musí pracovat na eliminaci tohoto rizika dříve než ono eliminuje nás.

Stavíme se proti rozšiřování nukleárních zbraní do kteréhokoliv státu. Každého dne stojíme  tváři v tvář nové krizi týkající se rozšiřování, jejímž příkladem jsou záležitosti týkající se Severní Koreje a Iránu. Avšak náš ústřední zájem se musí týkat zbraní samotných, protože jediným trvalým řešením pro získání bezpečnosti je všeobecné odstranění/eliminace těchto zbraní.

Neschopnost zabývat se nukleární hrozbou a posílit existující smluvní závazky k práci pro odstranění nukleárních zbraní trhá na cáry tkanivo kooperativní bezpečnosti. Svět s těmi, kdo nukleární zbraně mají a nemají, je rozkouskovaný a nepevný, což je skutečnost zdůrazněná nynějšími hrozbami rozšiřování.

V takovém prostředí se práci nedaří. Tedy národy nejsou schopny pustit se účinně do skutečných hrozeb chudoby, degradace životního prostředí a nukleární katastrofy. Nukleární zbraně jsou větším problémem než kterýkoliv problém, který usilují řešit.

V rukou kohokoli zbraně samotné zůstávají nepřijatelným, trestuhodným, nerozumným a nebezpečným rizikem. Použití nukleární zbraně proti státu bez nukleárních zbraní je vyloženě nemravné. Použití proti státu s nukleárními zbraněmi je kromě toho sebevražedné. Tyto zbraně nemají žádný význam proti teroristům nebo kriminálním živlům. Pokrok směrem k bezpečnější budoucnosti není mařen nedostatkem praktických, hrozbu umenšujících, politických alternativ. Problémem je nedostatek politické vůle.

Jako nositelé Nobelovy ceny míru se zavazujeme kolektivně pracovat pro dosažení eliminace nukleárních zbraní, o nichž jsme přesvědčeni, že jsou hanbou civilizace. Slyšeli jsme vášnivé varování starosty Hirošimy a těch, kdo přežili atomovou bombu, a připojujeme se k němu a k těm více než 1.500 městům na celé zeměkouli, včetně Říma, v jejichž výzvě ke všem národům, včetně těch s arzenálem nukleárních zbraní – Spojených států, Ruska, Francie, Číny, Spojeného království, Izraele, Indie a Pákistánu - , aby okamžitě započaly jednání k dosažení univerzálního, právně ověřitelného, odstranění nukleárních zbraní. … Taková úsilí pomohou zajistit, aby nukleární schopnosti byly odepřeny teroristům. …

Státy s nukleárními zbraněmi chtějí držet své zbraně donekonečna a současně odsuzují jiné, kdo by se pokusili je získat. Takové pohrdání odzbrojovacími závazky není obhajitelné.

Současná situace je nebezpečnější než v době studené války. Jsme hluboce nespokojeni pokud jde o několik rysů současného vývoje jako – těm, kdo nejsou stranami Smlouvy o nešíření je proliferace spíše umožněna než zamezena, modernizace systémů nukleárních zbraní, úsilí o rozmístění zbraní v kosmu a tak ztížení kontroly zbrojení a odzbrojení na zemi, a vyhlášená politika teroristických organizací získat nukleární zbraně. …

Svědomí po nás jako nositelích Nobelovy ceny míru požaduje, abychom pozvedli své hlasy, inspirovali lidstvo a požadovali změnu politiky států. Vyzýváme občany světa, aby se k nám v této práci připojili.

(Prohlášení ze 7. mezinárodního summitu laureátů Nobelových cen míru , The Spokesman č. 94, 2007, vydávaném Mírovou nadací B. Russela. Z angličtiny přeložila Míla Hradečná)

 

Stále potřebujeme odzbrojení

Michail Gorbačov

Esej „Svět zbavený nukleárních zbraní“ uveřejněný 4. ledna byla podepsána čtyřmi vlivnými Američany  ze dvou politických stran – Georgem Schulzem, Williamem Perrym, Henry Kissingerem a Samem Nunn -,  … kteří mají jedinečnou zkušenost při utváření politiky předchozích vlád, yyzvedává záležitost nejvyšší důležitosti: potřebu odstranit nukleární zbraně.

Jako někdo, kdo podepsal první smlouvu o skutečném snížení nukleárních zbraní, pokládám za svou povinnost podpořit výzvu k naléhavé akci.

Cesta k tomuto cíli začala v listopadu 1985, kdy jsme se – Donald Reagan a já – sešli v Ženevě. Prohlásili jsme, že ´v nukleární válce není možno zvítězit a nikdy nesmí být vedena´. To bylo řečeno v době, kdy mnoho lidí ve vojenství a mezi politickým etablishmentem pokládalo válku zahrnující zbraně hromadného ničení za představitelnou a dokonce přijatelnou a rozvíjeli různé scénáře nukleární eskalace.

Bylo třeba politické vůle překročit staré myšlení a dosáhnout nové vize. Neboť je-li nukleární válka nepřijatelná, pak vojenské doktríny, rozvojové plány ozbrojených sil a vyjednávací pozici při rozhovorech o kontrole zbrojení se v souladu s tím musí změnit. To se začalo dít zvláště po Reaganově a mém setkání v Reykjaviku v říjnu 1986 o potřebě konečné eliminace  nukleárních zbraní. Souběžně se hlavní pozitivní změny udály ve světových záležitostech: řada mezinárodních konfliktů byla utlumena a demokratické procesy v mnoha částech světa se dostávaly do pohybu, což vedlo ke konci studené války.

Když byla americko – sovětská jednání o zbraních odstartována, bylo dosaženo průlomu – smlouvy o odstranění raket středního a kratšího doletu, následované dohodou o 50 % snížení strategických útočných zbraní. Kdyby byla jednání pokračovala ve stejném stylu a stejnou rychlostí, svět by byl zbaven největší části arzenálu smrtelných zbraní. Ale to se nestalo a naděje na nový, demokratičtější světový pořádek ne nenaplnily. Ve skutečnosti vidíme selhání politického vedení, které se ukázalo neschopným chopit se příležitosti otevřené ukončením studené války. Toto do očí bijící selhání dovolilo, aby nukleární zbraně a jejich rozšiřování představovaly trvalou, rostoucí hrozbu lidstva.

Smlouva o protibalistických raketách byla zrušena; požadavky na účinnou kontrolu a nezvratnost snížení nukleárních zbraní jsou oslabeny; smlouva o úplném zastavení zkoušek nukleárních zbraní nebyla ratifikována všemi nukleárními mocnostmi. Cíl konečného zničení nukleárních zbraní je v podstatě zapomenut. A co více, vojenské doktríny hlavních mocností, na prvním místě Spojených států a pak – do jisté míry – i Ruska, znovu zdůraznily nukleární zbraně jako přijatelný prostředek válečného boje, aby byly použity jako první nebo dokonce v ´preemtivním´úderu. Toto všechno je křiklavým porušením závazků nukleárních mocností v rámci smlouvy o nešíření. Její V. článek je jasný a nedvojznačný: národy schopné vyrobit nukleární zbraně se zřeknou této možnosti výměnou za slib členů nukleárního klubu snížit a nakonec zničit svůj nukleární arzenál. Jestliže tato reciprocita není zachována, pak se celá struktura smlouvy zhroutí.

Smlouva o nešíření je už pod značným tlakem. Objevení se Indie a Pákistánu jako států s nukleárními zbraněmi, nukleární program Severní Koreje a záležitost Iránu jsou předzvěstí ještě nebezpečnějších problémů, kterým budeme muset čelit, nepřekonáme-li současnou situaci. Nová hrozba, že nukleární zbraně padnou do rukou teroristů, je výzvou naší neschopnosti pracovat společně na mezinárodní úrovni a naší technické důmyslnosti. Ale neměli bychom se  klamat: v konečné analýze tento problém může být vyřešen  jenom prostřednictvím zničení nukleárních zbraní. Dokud bude existovat, nebezpečí nás bude provázet jako slavná „puška na zdi“, která dříve nebo později spustí.

…Musíme cíl zničení nukleárních zbraní  navrátit na program dne, ne ve vzdálené budoucnosti, ale co nejdříve. Spojuje morální imperativ – odmítnout takové zbraně z morálního hlediska – s imperativem zajistit bezpečnost. Stává se jasnějším, že nukleární zbraně už nejsou prostředkem k dosažení bezpečnosti; ve skutečnosti s každým ubíhajícím rokem činí naši bezpečnost více vratkou..

Je ironií – a výčitkou vůči současné generaci světových vůdců – že dvě desetiletí po ukončení studené války svět nese břemeno ohromného arzenálu nukleárních zbraní, jehož pouhá část by stačila zničit civilizaci. Stejně jako v roce 1980 stojíme tváří v tvář problému politické vůle – odpovědnosti vedoucích mocností za překonání propasti mezi rétorikou a skutečnou hrozbou vznášející se nad světem. …

Klíčem k úspěchu je reciprocita závazků a činů. Členové nukleárního klubu by měli formálně opakovat svůj závazek snížit a nakonec zničit nukleární zbraně. Na důkaz svého vážného úmyslu by měli bez odkladu udělat dva rozhodné tlaky:  ratifikovat Smlouvu o úplném zákazu nukleárních zkoušek a učinit změny ve svých vojenských doktrínách, rušící stav vysoké bojové pohotovosti nukleárních zbraní z dob studené války. Současné státy, které mají programy atomových elektráren, by se slavnostně zavázaly ukončit všechny elementy těchto programů, které by mohly mít vojenské použití. Účastníci rozhovorů by podávali zprávy o jeho pokroku a dosažených výsledcích Radě bezpečnosti OSN, jíž musí být dána klíčová koordinační role v tomto procesu.

V průběhu minulých 15 let byl cíl zničení nukleárních zbraní do té míry dán k ledu, že bude třeba skutečně politického průlomu  a velkého intelektuálního úsilí, aby bylo v tomto snažení dosaženo úspěchu.  Bude to výzva současné generaci vůdců, zkouška jejich dospělosti a čin, při kterém nesmějí selhat. Je naší povinností pomoci jim dostát této výzvě.

(Tento článek byl uveřejněn  ve Wall Street Journal 31.1.2007 v odpověď na Římskou deklaraci a dřívější článek ve stejném časopise od Georgie Schultze, Williama Perryho, Henry Kissingera a Sama Nuanna). Z angličtiny přeložila Míla Hradečná

 

Iniciativě ne základnám jsme 21.8. zaslali mail, v kterém uvádíme: „Křesťanskosociální hnutí v souladu s křesťanskými principy straní míru, rozvoji, lidským právům, včetně práva každého člověka na důstojný život, a sociální spravedlnosti.

Odmítáme porušování principů mezinárodního práva, lidských práv a Charty OSN agresemi a válkami.

Proto se hlásíme k občanské Iniciativě Ne základnám, s níž sdílíme uvedené hodnoty.

Doc. MUDr. J.A. Tichý, CSc.,          J. Brhel,                                           JUDr. O. Tuleškov

místopředseda KSH                        tajemník PÚV KSH                                předseda KSH

 

Již v červnu předsednictvo ÚV KSH na svém zasedání rozhodlo, že KSH bude podporovat akce Iniciativy Ne základnám z výše uvedených důvodů.  Doc. dr. J. A. Tichý, CSc., v tomto smyslu zaslal mail a následně i dopis na jednu z adres Iniciativy, která však, jak se ukázalo, nevedla tehdy  k přenosu informace  na příslušné místo. Nedávným mailem jsme tento nedostatek napravili. Zmocněným zástupcem KSH u Iniciativy, jak jsme již uvedli, je  doc. PhDr. O. Lev, CSc.

Opět jsme sbírali podpisy pod petici o referendu. Těch, které šly přes naše ruce v Praze, bylo kolem 500. Předpokládáme, že další  podpisy našich příznivců  jsou i na jiných podpisových arších. Připomínáme, že naše úsilí o získání dalších podpisů nekončí. 

Nejdůležitější materiály Iniciativy Ne základnám budeme ve svých tiskovinách publikovat alespoň z části -.red.

 

Dne 4. června zemřel br. JUDr. Josef André, dřívější ústřední tajemník Čs. strany lidové, poslanec Federálního shromáždění ČSSR a i dlouholetý tajemník Křesťanskosociálního hnutí.

Jeho pohřeb se konal 15.6.2007. Křesťanskosociální hnutí bylo zastoupeno bratry J. Brhelem a M. Bergmanem, kteří položili kytici k jeho rakvi a zúčastnili se následného důstojného obřadu ve smuteční síni v Hradci Králové – Kuklenách.

Josef svou činností se zasloužil o KSH. Přes svou vleklou nemoc se až do r. 2005 zúčastnil jednání předsednictva a i později věnoval našemu hnutí možnou pozornost. Josefe, děkujeme Ti, že jsi byl mezi námi a s námi. Nezapomeneme!

                                     Za ÚV KSH dr. O. Tuleškov, J. Brhel, doc. dr. J. A. Tichý, CSc.

 

V této souvislosti si nemůžu odpustit srovnání. Když po roce 1989 zavítal bývalý předseda ČSS na ústřední sekretariát této strany, kde jsem náhodou řešil některé otázky s ústředním tajemníkem, přišla sekretářka do jednací místnosti  a zeptala se, zda by mohla uvést br. dr. Kučeru. Oba dva jsme bez váhání souhlasili. Pozorně jsem sledoval uctivé chování ústředního tajemníka k bývalému předsedovi. Asi po půl hodině odešel. Byla to i pro mne lekce slušného chování i k těm dřívějším.

Když zemřel dr. Kučera, objevila se alespoň zmínka o jeho úmrtí v denním tisku. Když zemřel předseda ČSL br. Žalman, ústřední tajemník André,  dozvěděl se to jen užší kruh blízkých. Za jejich života jim jejich nástupci nebyla ani zdaleka věnována taková pozornost, s níž se socialisté chovali ke svým dřívějším představitelům.

Nemohu znovu nevzpomenou jedno vystoupení J. Kasala. Omluvil se veřejnosti za činnost Plojhara a při této příležitosti ho nazval lidskou zrůdou. To by jako křesťan, jak se domnívám, neměl. Nikdo není tak špatný, aby neudělal i něco dobrého. J. Plojhar např. po okupaci naší republiky nacisty patřil k vlasteneckým kněžím. Neohroženě porobeným českým lidem dodával odvahu i ve svých kázáních.  Proto prožil válku v koncentračním táboru. Později z pozice předsedy ČSL pomohl stovkám členům strany, kteří učili na školách,  když nad nimi držel ochrannou ruku. Sám jsem s některými takovými učiteli mluvil. Nemohli sice učit např. historii, občanskou výchovu, ale na školách většinou zůstávali. To je jen pár črtů k nutnému dalšímu dokreslování složité osobnosti J. Plojhara a samozřejmě i jiných předlistopadových představitelů Československé strany lidové, zejména A. Petra, ale také Žalmana i dr. J. Andrše, a to ve všech širších souvislostech, aby jejich úloha mohla být historicky objektivně zhodnocena. Profesionální nenávistníci a polistopadoví antikomunisté, kteří dříve byli členy KSČ,  to však jen těžko dokážou.                                                                                                                                    Dr. O. Tuleškov

 

Z přílohy Křesťanského sociála vyjímáme:

„Na druhou stranu o perzekucích sovětských disidentů, kteří si dovolili kritizovat Kreml, všichni vědí. Dá se říci, že kritici salvadorského režimu byli hned zavražděni dvakrát: fyzicky byli zlikvidováni, a navíc odsouzeni k zapomenutí. Jakoby dostali pořádný kopanec ještě po smrti … Václavu Havlovi, který nedlouho po atentátech navštívil Washington, aby promluvil v Kongresu, se dostalo bouřlivých ovací za pochybná slova o „strážcích lidské svobody“. Přitom on i publikum museli vědět, kdo zbraně a výcvik vrahům šesti jihoamerických intelektuálů poskytl.“

Doporučujeme prostudovat celou knihu, která vyšla v Mladé frontě r.2006. Dozvíte se o skutečnostech, která naše média neuvádějí. ( Příloha bude obsahovat nejdůležitější výňatky z knihy Hegemonie nebo přežití od autora N. Chomského). –red.

 

Čí století

Emmanuel Wallerstein

V roce 1941 Henry Luce prohlásil dvacáté století za americké. Od té doby s ním většina analytiků souhlasí. Ovšem dvacáté století bylo více než jenom stoletím americkým. Bylo to století dekolonizace Asie a Afriky. Bylo to století jak kvetoucího fašismu, tak komunismu jako politických hnutí. A bylo to století jak velké deprese, tak neuvěřitelné, neslýchané expanze světové ekonomiky v 25 letech po konci světové války.

Nicméně to bylo americké století. Spojené státy se v období 1945 – 1970 staly nezpochybnitelnou hegemonickou mocí a formovaly světový systém podle svého vkusu. Spojené státy se staly předním ekonomickým producentem, dominantní politickou silou a kulturním centrem světového systému. Spojené státy zkrátka řídily představení, alespoň na chvíli.

Spojené státy jsou nyní na viditelném sestupu. … realisté  s jasnou myslí na všech stranách rozpoznávají, že hvězda Spojených států bledne. Otázka, která je v podtextu všech vážných prognostik pak je, čí století je dvacáté první století? …

Když otázku přefrázujeme a zeptáme se pouze, jak by mohl svět vypadat například v roce 2025, můžeme být schopni říci něco rozumného.

V podstatě jsou na otázku, jak bude svět vypadat v roce 2025, tři komplexy odpovědí. První je, že Spojené státy se budou těšit ještě poslednímu pokusu o obnovu moci a budou pokračovat ve vládnutí bez jakéhokoliv vážného vojenského soupeře. Druhou je, že Čína nahradí Spojené státy jako světovou velmoc. Třetí je, že svět se stane arénou anarchického a relativně nepředvídatelného mnohostranného nepořádku. Zkoumejme možnost každé z těchto tří předpovědí.

Spojené státy na vrcholu? Jsou tři důvody o tom pochybovat. První, ekonomický důvod, je křehkost amerického dolaru jako jediné rezervní měny ve světové ekonomice. Dolar je nyní držen masivními infusemi nákupů obligací Japonskem, Čínou, Koreou a jinými zeměmi. Je vysoce nepravděpodobné, že to bude pokračovat. Když dolar dramaticky klesne, může to momentálně způsobit vzrůst prodeje vyrobeného zboží, ale Spojené státy ztratí vládu nad světovým bohatstvím a svou schopnost rozšířit bez zvláštního bezprostředního trestu. Životní úroveň klesne a bude přibývat nových rezervních měn, včetně eura a jenu.

Druhý důvod je vojenský. Jak Afghánistán a zvláště Irák demonstrovaly v posledních několika letech, že nestačí mít letadla, lodi, bomby. Národ také musí mít rozsáhlé pozemní síly k překonání místního odporu. Spojené státy takovou sílu nemají a nebudou ji mít z vnitřních politických důvodů. Tedy jsou odsouzeny prohrát takovou válku.

Třetí důvod je politický. Na celém světě docházejí státy k logickému závěru, že se nyní mohou postavit a vzepřít Spojeným státům politicky. Vezměme poslední příklad: Šanghajská organizace  o spolupráci, která zahrnuje Rusko, Čínu a čtyři středoasijské republiky se hodlá rozšířit a zahrnout Indii, Pákistán, Mongolsko a Irán. Irán byl přizván právě v tu chvíli, kdy se Spojené státy pokoušejí zorganizovat celosvětovou kampaň proti tomuto režimu. The Boston Globe to správně nazval „protibušovskou aliancí“ a „tektonickým přesunem v geopolitice“.

Objeví se pak Čína na vrcholu do roku 2025? Je jisté, že Číně se zcela daří ekonomicky, značně rozšiřuje svou vojenskou sílu a dokonce začíná hrát vážnou politickou úlohu v oblastech vzdálených jejím hranicím. Nepochybně v roce 2025 bude Čína daleko silnější; avšak Čína stojí před třemi problémy, které musí překonat.

První problém je interní. Čína není politicky stabilizovaná. Ve prospěch struktury jedné strany je síla ekonomického úspěchu a národnostní cítění. Ale čelí nespokojenosti kolem poloviny populace, která byla zanedbána a nespokojenosti druhé části týkající se omezení jejich vnitřní politické svobody.

Druhý problém Číny se týká světové ekonomiky. Neuvěřitelná expanze spotřeby v Číně (spolu s Indií) si vybere svou daň jak ve světové ekologii, tak v možnostech kapitálové akumulace. Příliš mnoho spotřebitelů a příliš mnoho výrobců bude mít tvrdé dopady na celosvětovou úroveň zisku.

Třetí problém se týká sousedů Číny. Kdyby Čína dosáhla reintegrace Taiwanu, pomohla zaranžovat znovusjednocení Korejí a naučit se žít (psychologicky a politicky) s Japonskem, mohla by vzniknout východoasijská geopolitická struktura, která by mohla zaujmout hegemonistickou pozici.

Všechny z těchto tří problémů mohou být překonány, ale nebude to jednoduché. A naděje, že Čína může do roku 2025 tyto překážky překonat je nejistá.

Poslední scénář je mnohostranná anarchie a divoké ekonomické výkyvy. Vzhledem k neschopnosti udržet starou hegemonistickou moc, obtížnost ustavit novou a vzhledem ke krizi celosvětové kapitalistické akumulace jeví se třetí scénář jako nejpravděpodobnější.                                                 Z angličtiny přeložila Míla Hradečná)

 

(Emmanuel Wallerstein byl prezidentem Mezinárodní sociologické asociace v letech 1994-1998; autor publikuje v oblastech: historický vývoje moderního světového systému, současné krize kapitalistické světové ekonomiky, struktury vědění. Text byl uveřejněn v časopisu The Spokesman č. 92/2006, vydávaném Mírovou nadací B. Russella.)

 

„Láska k člověku a především k chudému člověku, v němž církev vidí Krista, nabývá své konkrétní podoby v požadavku spravedlnosti. …Nejde pouze o to, dávat přebytku, nýbrž otevřít celým národům přístup do sféry hospodářského a lidského rozvoje, z níž jsou vyčleněny nebo vyloučeny. … Je k tomu zapotřebí především změny způsobu života, modelů výroby a spotřeby a zkostnatělých mocenských struktur, jež dnes ovládají společnost.“ (Encyklika Jana Pavla II. Centesimus annus, str. 73)

Jaká je však skutečnost, kterou pomáhají formovat i křesťanští politici a za níž křesťané nesou odpovědnost? Na to dává odpověď následující článek.

 

Koncentrace majetku je doprovázena chudnutím většiny

Základním limitem kapitalismu zůstává neochota a neschopnost šetřit veškerou lidskou práci. Tento systém nejenže neposkytuje všem možnost reálně rozvíjet a uplatňovat své schopnosti, ale bezohledně z jejich činnosti kořistí. Jeho apologeti ujišťují, že růst produkce, který kapitalistovi  přináší maximální zisk, lze srovnat s „přílivem, který zvedá všechny loďky v přístavu“. Ve skutečnosti pouze z části své kořisti kapitál korumpuje ty, kteří jsou mu bezprostředně užiteční, aniž jim zaručuje jistoty. K osudům jiných zůstává lhostejný. Důsledkem je růst, který způsobuje krajní nerovnoměrnost jak v existenčním zajištění, tak v možnostech, kterých se lidem dostává.

Osmdesát procent světového bohatství je v rukou 15 procent obyvatel nejbohatších zemí. Jen 358 miliardářů je dohromady stejně bohatých jako 2,5 miliardy lidí (téměř polovina lidstva. Aktiva tří miliardářů, kteří jsou na špici pyramidy, představují více než HDP všech nejméně rozvinutých zemí s jejich 600 miliony obyvatel.

Pětina světové populace, která žije v rozvinutých průmyslových zemích, spotřebovává 86 procent všech světových zdrojů.

Rychlost, s níž se hromadí bohatství v rukou nepatrného počtu lidí, se stále zvyšuje. Dnes disponuje (podle časopisu Forbes, který trend pravidelně sleduje) 946 lidí 3,5 bilionu dolarů. Jen během jednoho roku se jejich jmění zvětšilo o 900 miliard dolarů. Za posledních dvacet let zvýšili bohatí lidé svá aktiva ze 300 miliard na 2000 miliard dolarů.  Ve Spojených státech, které jsou nejbohatší zemí na světě, vzrostly příjmy jednoho procenta nejbohatších obyvatel od roku 1979 o 157 procent.

Více než polovina světové populace přitom žije pod hranicí bídy. Počet chudých se každý rok zvětšuje o 25 milionů lidí. Počet bohatých se během posledních 50 let zdvojnásobil, počet chudých však ztrojnásobil.

V důsledku neoliberální formy globalizace a tlaků proti „marnotratnému“ sociálnímu státu, se propast mezi jednotlivci, státy i světadíly značně rozšířila. Podle údajů OSN jsou na tom nejchudší státy dnes hůře než před 30 lety. Vzhledem k současným trendům se počet těch, kteří žijí za méně než dolar denně, bude zvyšovat během příštích 15 let o 10 milionů ročně.

V České republice  má třetina domácnosti problém, jak vyjít se svým měsíčním příjmem. Od r. 2008 v důsledku škrtreformy toto číslo se ještě zvětší. Chudoba i v ČR se bude dále zvyšovat. Poroste i počet dolarových milionářů.

Šokující nerovnost se netýká jen příjmů, ale také vlastnictví půdy, vzdělání a zdravotnictví.

Sociální diferenciace se zostřuje i v nejrozvinutějších státech. Vzniká početná „spodní vrstva společnosti“, „nová chudoba. Tato skupina, pro mnohé překvapivě početná, se nachází v nejistém pracovním poměru či mimo něj, má většinou nižší vzdělání a vyznačuje se malou profesní mobilitou. Ocitá se dlouhodobě, i mezigeneračně, v obtížné situaci a přitom snadno upadá do letargie, protože se domnívá, že na těžkostech, kterým je vystavena, není možné nic změnit.

Znepokojivé jsou údaje o chudobě ve Spojených státech. Na 45 milionů lidí tu žije pod hranici chudoby, 40 procent nemá zajištěnu zdravotní péči. V důsledku toho mnozí z Američanů umírají pro nedostatek zdravotní péče. Některé odhady mluví o několika milionů lidí ročně. Americké zdravotnictví je drahé a neefektivní. 

Připravil: Ing. Petr Šuranský

 

Encyklika Centesimus annus zdůrazňuje, že Bůh daroval zemi všem lidem, aby jim dávala výživu, aniž by někoho vylučoval či znevýhodňoval. Jaká je situace v současnosti vyplývá z výše uvedeného článku. Trendy, které se prosazují, povedou jen k dalšímu znevýhodňování většiny lidí.

Jak křesťané, křesťanské instituce, toto vůbec mohou dopouštět? Co dělají politické strany, které se za křesťanské označují? V některých státech k znevýhodňování až téměř k vylučování většiny obyvatel Země svou praktickou politikou, třeba pod hávem tzv. neoliberalistického ozdravování veřejných financí, ještě napomáhají. Taková politika nemá však nic společného s křesťanstvím, ani pokrokem, skutečným rozvojem, vylučujícím války. Je výslovně zpátečnická.

Křesťanství, jehož principy jsou součástí základů naší civilizace, má svůj zítřek. Jeho budoucnost spočívá v obnovení zájmu o  většinu lidí, především o chudé. Ano, otázka vztahu chudých tohoto světa a křesťanství, jeho církví, je v současnosti nejnaléhavější a nejhlubší problém, který, ať si to připouštíme, či nikoliv, doléhá na všechny křesťany bez rozdílu.  Jakou dáme odpověď na tuto výzvu?

Mír a spravedlnost, zejména sociální,  jsou propojené nádoby. Není-li spravedlnosti, není ani pevný mír vnitřní, ani vnější.. –red.

 

„Ukradli nám bagdádské noci“

 

Významný irácký křesťan mluví o situaci ve své zemi zmítané násilím. Rozhovor vedl Juan Michel (Argentina) z mediálního odboru Světové rady církví.

„Přicházím ze zraněného Iráku a vážně poraněného Baghdádu“, promluvil muž v černém hábitu, stojící před 130 ztichlými církevními představiteli ze šesti kontinentů, kteří se shromáždili na mírové konferenci pro Střední Východ. „Situace v zemi je tragická“, pokračoval onen muž. „Slibovala se nám svoboda, ale to co dnes potřebujeme je svoboda k tomu, abychom měli elektřinu, pitnou vodu, abychom mohli uspokojovat základní životní potřeby, abychom žili bez strachu z únosu.“

Muž, který oslovil mezinárodní konferenci Světové rady církví „Církve společně pro mír a spravedlnost na Středním Východě“ v Ammánu, Jordánsko, 18.-20. června 2007, byl baghdádský arcibiskup Arménské církve Avak Asadourian, představitel Arménské apoštolské církve (stolice Ečmiadzin) v Iráku.

Asadourian byl v Ammánu jako představitel Rady křesťanských církevních vůdců v Bagdádu. Ta byla vytvořena v červnu minulého roku (2006) a je tělesem složeným ze 17 církevních představitelů, včetně dvou patriarchů, ze čtyř křesťanských rodin: katolické, orientální a východní pravoslavné a hlavních církví protestantských. Představitel Arménské církve je jejím generálním sekretářem.

 

Proč církevní představitelé v Bagdádu vytvořili tuto Radu?

Abychom se postarali o věřící v těchto těžkých dobách a abychom zůstali v kontaktu s jinými křesťanskými grémii. Rada předkládá potřeby našeho lidu humanitárním organizacím a zprostředkuje jejich pomoc.

 

Jaká je dnes situace iráckých křesťanů?

Situace je tatáž pro všechny Iráčany, křesťany nebo muslimy, a je tragická. Kulky nedělají rozdílů mezi náboženstvími. Každodenní teroristické útoky se zaměřují na lidi, kteří by mohli být základem nového Iráku: duševní pracovníky, lékaře a inženýry. A toto má za následek odliv mozků přes hranice, což je hanbou, protože vycvičit kvalifikované lidi zabere desetiletí.

 

Jsou křesťané cíly kvůli svému náboženství?

Ne jako takoví, s nedávnou výjimkou, kdy křesťanům žijícím v určité oblasti Bagdádu bylo přikázáno se odstěhovat nebo budou zabiti Mohou vás zastrašovat, unést vás nebo vás zabít.

Nedávno byli zabiti dva křesťanští kněží, jeden pravoslavný a jeden chaldejský. V mé církvi zemřelo kvůli tomuto násilí od roku 2003 27 členů. Ačkoli se jich to netýkalo osobně, byli prostě na špatném místě ve špatný čas. Dalších 23 bylo uneseno. Protože mnoho křesťanů je relativně zámožných, stávají se cíli kvůli možnému výkupnému, tak jako se to stává zámožným muslimům.

 

Podle Vysokého komisaře pro uprchlíky OSN uprchlo z Iráku od začátku minulého roku nějakých 1,2 milionu lidí. Co iráčtí křesťané?

Před válkou tvořili křesťané asi 7-8% obyvatelstva. Dnes je jich 3-4%. Křesťané se také stěhují na sever země do relativně bezpečnějších oblastí. Kostely se vyprazdňují. V mém kostele jsme obvykle každou neděli měli v bohoslužbách 600-700 věřících. Dnes je jich 100-150…

 

Jaké byly vztahy mezi muslimy a křesťany před válkou a jaké jsou dnes?

My, křesťané, jsme v zemi byli ještě před příchodem islámu, zvláště v severní části. Ale rozlišování na základě víry – sunnité, šíité, křesťané – nehrálo nikdy roli. Naše vztahy byly velmi přátelské. Tyto rozdíly začaly hrát roli na začátku války.

Ale pracujeme na tom, abychom zachovali mosty. Dvakrát jsme navštívili nejvýznamnějšího šíitského duchovního v zemi Aytollaha Ali al-Sistaniho, i vedení sunnitů. A chci tu vzdát čest, komu patří.  Vysocí muslimští duchovní si zasluhují úctu pro své úsilí zabránit tomu, aby tento konflikt přerostl v otevřenou občanskou válku.

 

Zakoušíte dopad střetu civilizací?

Nevidím žádný střet civilizací, ale zpackanou válku s tragickými výsledky pro obě strany. Zdá se mi, že okupační mocnosti neplní dost dobře svou úlohu. Jedna věc je obsadit nějakou zemi, a jinou věcí je spravovat ji řádně tak, aby lidé mohli uplatňovat svou svobodu. Aby byla uskutečnitelná demokracie, je zapotřebí bezpečí. Demokracie není pouze pojmem, ale také způsobem života. Dnes v Iráku potřebujeme základní svobody, jako je svoboda od strachu, svoboda pracovat, cestovat, aby bylo možno uspokojit základní potřeby.

 

Co myslíte, že by bylo možným východiskem z této situace?

Okupační mocnosti musí prosadit a uplatňovat ženevské konvence a garantovat bezpečnost země. … Naše země je bohatá. Máme půdu, vodu, mozky, druhé největší zásoby ropy na světě – což se nám nakonec stalo prokletím místo požehnáním. Mé poselství pro mé stádce je: nebojte se, ale buďte opatrní. Postavte se této strašlivé situaci s optimismem a modlete se a pracujte pro lepší budoucnost.

 

Jak vám mohou pomoci církve mimo Irák?

Nejsem si jist, zda církve mimo Irák mluví o této záležitosti dost výrazně a směle, aby je bylo slyšet. Kdyby byly schopny efektivně jednat se svými vládami, měly by to říci okupačním mocnostem, aby splnily své sliby o lepším životě pro Irák. Sliby zářné budoucnosti by se měly nyní uskutečňovat. …

 

Některé církve v USA požadují časový plán pro stažení amerických jednotek z Iráku. Co si o tom myslíte?

V tomto časovém úseku – nevím - … Je to dvojsečný meč. Přinese to mír anebo to nahraje teroristům? Ale okupace není nikdy přijatelná a je vždy něčím dočasným, co by mělo mít konec.

Mé poselství církvím mimo Irák, zvláště těm v okupujících zemích, je: Pomozte nám zlepšit život iráckého lidu, zmírnit jeho utrpení, pomozte k tomu, aby vaše vlády dodržovaly sliby o lepší budoucnosti ve všech oblastech života a vyprošujte Boží pomoc v tomto humanitárním úsilí.

 

(Ze zpravodajství Světové rady církví, přeložila mp.)

 

Vážení přátelé,

žijeme v době, kdy politika a média ve své většině slouží zájmům sociálně silnějších vrstev, prosazovaných na úkor většiny, zejména sociálně slabých. Tento již dlouhodobější proces umožňuje i stále rostoucí manipulace veřejným míněním.  V současnosti se dokonce dostáváme na samý práh i zneužívání silových složek státního aparátu proti těm, kteří zastávají jiná stanoviska, než zaujímá oficiální politika.

Nejde jen o to, že veřejnost nedostává dostatek relevantních informací, důležitých pro svobodné formulování stanovisek  sociálních skupin i jednotlivců, jak předpokládá reálná demokracie, ale především o to, že informace jsou nejen hrubě neúplné, ale i často pouze polopravdivé, či dokonce nepravdivé.

V této souvislosti vyvstává do popředí význam všech samizdatů, které pravidelně či občasně vycházejí, tedy i Křesťanského sociála a dalších našich titulů. Prosíme, podporujte je i nadále, jak jen můžete. Víme, že napříště to bude ještě těžší než dosud.  I současný tisk zčásti připouští, že od počátku příštího roku, se obyčejným občanům, tedy velké většině, bude žít zřetelně hůře. Věříme, že samizdatová činnost přesto a především právě proto musí být nejen zachována, ale i rozšířena. Samizdaty i internetové stránky zde musí být, aby dále říkaly lidem pravdu, dávaly jim podněty, vyjadřovaly jejich stanoviska a hájily jejich zájmy.

Rozhodující roli v současnosti i v dějinném procesu však může sehrát jen občan, který samostatně i ve spojení  s dalšími aktivně veřejně působí, hájí své zájmy, lidská práva, demokracii a sociální spravedlnost. Prostředků se nabízí celá řada: otevřené dopisy, určené politikům, různým institucím, petice, účast na demonstracích, vyjadřování názorů, stanovisek na veřejnosti, podpora různých občanských iniciativ a aktivní účast na jejich činnosti, včetně finanční pomoci, působení v rodině, v blízkém okolí. Čím silnější budou demokratické prvky v životě společnosti, tím hůře může egoistická menšina, setkáváme se  s pojmem tzv. „dvacetiprocentní společnosti“, prosazovat své cíle na úkor většiny.

Základním předpokladem jakékoliv optimističtější budoucnosti je občanská statečnost. Lidé se nesmí bát, i když jsou zastrašováni. Přesto dostáváme informace, že to či ono asi nepůjde, že se lidé bojí, dokonce se bojí podepsat obyčejnou petici, s níž plně souhlasí. Atmosféru strachu vyvolávají ti, kdož z ní těží. Chceme-li žít v demokracií, musíme být schopni pro ni alespoň něco udělat. Nelze rezignovat! I na nás leží odpovědnost, zda budeme žít v míru v království božím, či v agresivní, ozbrojené, nedemokratické, neoliberální  permanentně válčící společnosti.

Redakční rada

 

Dosavadní, již však zřejmě ne převažující, písemná forma našich materiálů je účinně doplňována formou elektronickou. Na našich internetových stránkách, i stránkách přejímajících spolupracujících subjektů, je řada desítek publikací, s nimiž se nyní seznamují snad již  tisíce čtenářů. Nadto mnozí z nich si i některé tituly stahují a dále rozšiřují. To je ten, tak pro nás žádoucí, samostatný život jednotlivých titulů, který se dále rozvijí, aniž bychom jej mohli nějak číselně vyjádřit.  To není však podstatné.

Velká většina z nás nemá ještě přístup na internet. Proto písemnou formu našich materiálů, která je finančně mnohem náročnější a nadto  pracnější, budeme i nadále zachovávat. Naše finanční prostředky, které získáváme od vás, vážení čtenáři, to umožňují. Předpokládáme, že každý náš titul čte minimálně asi  dva tisíce čtenářů. Tento počet se pravděpodobně bude  zvyšovat, pokud naše materiály se budou těšit i nadále zájmu veřejnosti.                                                                                                        Redakce. 

 

Vydává ÚV KSH. Uzávěrka tohoto čísla byla 19. září 2007. Kontaktní adresa: dr. O. Tuleškov, Na Čihadle 18, 160 00 Praha 6 – Dejvice

 

Naše webová stránka:www.ksl.wz.cz   E-mail:Vydavatel@seznam.cz