Křesťanský sociál

Září, říjen 2009

Na světě podle OSN trpí hladem už více než miliarda lidí

Již více než miliarda lidí na Zemi trpí hladem. Letos zaznamenáváme průměrně čtyři miliony nových hladovějících lidí týdně, naléhavě hladovějících. Během prvních šesti měsíců tohoto roku jsme už připočetli 105 milionů lidí.

Loni Organizace OSN pro výživu a zemědělství (FAO) evidovala 963 milionů hladovějících lidí.

Ceny potravin v rozvojových zemích zůstávají „úsporně“ vysoké, zatímco globální potravinová pomoc klesla na dvacetileté minimum. Situaci ještě zhoršila současná finanční krize a lidé v rozvojových státech si nyní mohou dovolit jen třetinu základních potravin oproti stavu před třemi roky.

Světový program pro výživu OSN potřebuje pro letošek potravinovou pomoc 6,4 miliardy dolarů. Rádcovské příspěvky jsou zatím nedostatečné – ke konci minulého týdne činily 1,5 miliardy dolarů. Program kvůli tomu musel omezit svou pomoc a ukončit  některé operace ve východní Africe a Severní Koreji.

Bohaté státy na summitu G8 v Římě se zavázaly zdvojnásobit roční pomoc Africe do roku 2010 na 25 miliard dolarů. Ve skutečnosti však neplní ani své menší závazky dohodnuté na summitu G8 ve Skotsku v roce 2005. (www.novinky.cz , 12.6.2009)

Je to tak.

Z encykliky Jana Pavla II. Centesimus annus a k naplňování některých jejích myšlenek

„Bůh daroval zemi celému lidskému pokolení, aby dávala obživu všem jeho členům, aniž by někoho vylučoval nebo zvýhodňoval…Člověk má přirozeně také povinnost nebránit tomu, aby také jiní získali podíl na Božím daru, ba musí s nimi spolupracovat, aby společně vládli celé zemi.“

Je povinností všech křesťanů, křesťanských organizací i politických stran pracovat společně s dalšími k dosažení tohoto cíle, kterému v současnosti se však neblížíme,  nýbrž naopak, značně se od něj vzdalujeme. Tato skutečnost nám signalizuje, že některé věci, zřejmě i zcela zásadní povahy, děláme špatně, že společenský řád, liberalistický kapitalismus, který vytváříme, aniž bychom si jej ve většině přáli, a v kterém žijeme, potřebuje zásadní opravy. Ne zisky, ale člověk a jeho život musí být středem naší pozornosti! Charita v této situaci je samozřejmě zvlášť záslužná, ale nahromaděné společenské problémy nemůže vyřešit. Může však, a to dělá, zlepšit situaci mnohých potřebných. Odstranit bezbřehý liberalismus a jeho důsledky na život společnosti je však fundamentálním problémem, který musí být řešen a vyřešen již jinými, než pouze charitativními prostředky.

Stovky miliard dolarů ročně lidstvo vyhazuje na armády, zbrojení, války, na zabíjení lidí a obrovské ničení materiálních a duchovních hodnot s falešným zdůvodňováním, že jde o boj proti zlu, za lidská práva, demokracii. 

Větší zlo než zabíjení nevinných lidí již neexistuje! Jak lze ve jménu lidských práv vraždit statisíce, miliony lidi, když mrtví již žádná práva mít nemohou? Každý lidský život od počátku do přirozeného konce vyžaduje ochranu! Odmítáme antihumánní a zcela nekřesťanské zrůdné teorie o „přemnožení lidstva“ a o nutnosti jeho „řízené redukce“! Země poskytuje dostatek obživy pro všechny lidi. Rozdělování jejích plodů je však krajně nespravedlivé a jeho důsledkem je smrtící hlad pro desítky tisíc lidí denně, zatímco na straně druhé roste nezměrné bohatství v rukou nemnohých.

Místo křesťanů je mezi těmi, kteří usilují o mír, společenský pokrok, rozvoj, o sociální spravedlnost, o důstojný lidský život všech synů této Země. S těmito cíli je neslučitelná účast našich vojáků v útočných válkách, jakákoliv podpora agrese, vybudování radaru na našem území, destrukce sociálního státu. Nelze ani tíhou hospodářské krize stále více zatěžovat obyčejné lidi, kteří za její vznik nenesou žádnou odpovědnost! Redukce sociálních dávek je v rozporu s právem každého člověka  důstojně žít!

V souladu s tím také všude, kde jsme, jednejme! Jen slova, byť hezká, nestačí! Jinak křesťané, a lidé jim hodnotovou stupnicí blízcí, budou považování za nedůvěryhodné, zpátečnické, jimž jsou cizí národní a státní zájmy, a samo křesťanství za vyčerpané, nemající již co říci a dát současnosti.

Redakční rada

Pro světovou „elitu“ je populační kontrola přední prioritou

Ačkoliv poslední demografické studie ukazují rýsující se hrozbu demografické zimy, nejbohatší lidé věří, že řešit problém přelidnění je nejvyšší prioritou jejich „filantropických“ akcí.

5. května se konala v domě sira Paula Nurse, nositele Nobelovy ceny za biochemii a prezidenta soukromé Rockeffelerovy univerzity, na Manhattanu utajovaná schůzka, které se zúčastnili David Rockeffeler junior, finančníci Warren Buffett a George Soros, starosta New Yorku Michael Bloomberg, mediální magnát Ted Turner a televizní celebrita Oprah Winfrey. Schůzku svolal Bill Gates, spoluzakladatel společnosti Microsoft. Z jeho podnětu bylo na schůzce dosaženo shody, že největší prioritou je populační kontrola. Účastníci diskutovali o tom, jak spojit síly, aby překonali politické a náboženské překážky. Dospěli ke shodě, že růst obyvatelstva je potencionálně katastrofální environmentální a sociální hrozba.

Gatesův entusiasmus  pro populační kontrolu není překvapující. Sám připustil, že byl značně ovlivněný názory Thomase Malthuse, jenž se již v 18. století obával přelidnění, a že jeho otec v době dospívání vedl místní pobočku Planned Parenthood.

Priorita této skupiny je jistě v rozporu s katolickou církví. Papež Benedikt XVI. v prosinci 2008 ve svém poselství k Světovému dni míru odsoudil mezinárodní kampaň k snížení porodnosti, užívající někdy metody, které nerespektují důstojnost žen ani právo rodičů si zvolit, kolik dětí chtějí mít, a co je horšího, tyto metody často nerespektují ani právo na život.

2.6.2009, lifesitenews.com , Hnutí Pro život ČR

Vzkaz Obamy ke starší generaci: Umírejte

Během televizního vystoupení ohledně zdravotní péče, prezident Obama navrhl eliminaci nebo odepření péče o starší občany, kteří nebudou mít „prospěch“ z lékařské péče. Řekl, že jedním ze způsobů úspor nákladů na zdravotní péči je zastavit nákladné a na konec marné procedury, které jsou prováděny na lidech, kteří brzy umřou a u kterých nejsou vyhlídky, že budou mít užitek ze zvláštní péče. Bude pro ně lépe vypustit operace, ale brát bolest tlumící prostředky.

Saun Kendy, výkonný ředitel American Life League, řekl, že, tak jako u potratů, extrémisté ve Washingtonu mají jednoduchý způsob jak eliminovat náklady, a to eliminovat lidi. Staří lidé si zasluhují léčení a ne euthanasii. Obamova etika týkající se zdravotní péče silně připomíná ideologii, proti které současní staří Američané bojovali za druhé světové války.

3.7.2009, all.org , Hnutí Pro život ČR

Pozn. red. Obama v průběhu své volební kampaně sliboval provést tolik potřebnou reformu zdravotní péče v USA. Připomeňme si, že asi 47 milionů Američanů si nemůže dovolit zdravotní pojištění. Tak je přímo dotčeno jejich nejzákladnější právo, právo na život. O lidská práva Američané by měli především usilovat ve své zemi a teprve poté za ně “bojovat jinde“!

Pokud jedním z reformních opatření bude odepření práva na léčbu starým lidem, lze se v tomto směru jeho „reformy“ zdravotnictví, která je celkově velmi nutná, obávat.

Z proslovu arcibiskupa Raymonda Burkeho

Arcibiskup Raymond Burke, který je v současnosti v čele nejvyššího církevního soudu, pronesl 8.5.2009 proslov u příležitosti modliteb amerických katolíků za národ. . Jeho projev byl zaměřen zvláště na právo na život a současné problémy amerických rodin. Mimo jiné řekl:

„V posledních několika měsících si náš národ zvolil cestu, která popírá právní záruky ohledně nejzákladnějšího práva, totiž práva na život nevinných a bezbranných dětí. Mocní nyní určují, komu bude nebo nebude udělena zákonná ochrana nejzákladnějšího práva na život. Nejprve je zákonná ochrana na život odepřena nenarozeným a pak těm, jejichž život je obtížen pokročilým věkem, zvláštními potřebami nebo vážnou nemocí nebo jejichž životy jsou nějak považovány za nepřínosné nebo bezcenné.“

Arcibiskup Burke výslovně zmínil podporu prezidenta  Obamy takovým věcem jako jsou potraty, jim nakloněné organizace a neuznávání výhrad svědomí pracovníků ve zdravotnictví. Řekl: „Jestliže náš národ bude pokračovat po cestě, kterou nastoupil, budou zdravotnické organizace, které jednají s přirozeným mravním zákonem, jenž učí, že nevinný lidský život má vždy být chráněn  a podporován a že je vždy zlo jej ničit, nuceny zavřít své dveře.“

Arcibiskup zmínil též současné útoky na rodinu, která je základem národa a odsoudil legislativu, které předefinovává manželství tak, aby zahrnovalo vztahy mezi osobami stejného pohlaví a dovolovalo jim adoptovat děti.

14.5.2009,Hnutí Pro život ČR

Všestranný a přiměřený rozvoj lidské společnosti je neslučitelný

se zbrojením a válkami

Je skutečností, že snad v každém nedávno minulém roce  došlo ke zvýšení nákladů na zbrojení a války. Prvenství v tomto směru i letos patří USA, které vydávají na armádu a její „mise“ téměř 50% všech světových zbrojních nákladů.

Americká armáda je daleko nejmocnější na světě. Přesto Spojené státy se cítí stále ohrožovány v tom či onom vzdáleném nebo blízkém koutu amerického či jiného kontinentu, a intervenují, vojensky zasahují, jak na obranu vlastních zájmů, ale také, jak tvrdí, na obranu demokracie, lidských práv, svobod téměř na celém světě.

Situace v Iráku, který ztratil téměř milion lidí v bojích, jež vyprovokovala americká agrese, ještě daleko není stabilizovaná. Válka se zatím rozhořívá nejen v Afghánistánu, ale i v Pákistánu. Všude umírají tisíce nevinných civilistů „rukou“ agresorů. Tyto desítky tisíc obětí jako by ani nebyly. Světový tisk jen vlažně o nich a náhodně referuje. O mrtvých Palestincích v Gaze se mlčí již dávno. Mlčí se i o živořících jeden a půl milionu živých, kteří žijí v podmínkách, blížících se velkému koncentračnímu táboru, hlídaného dřívějšími oběťmi nacistického režimu, Izraelci. Bylo v těchto zemích snad dosaženo pokroku, mají lidé v nich žijících více svobod, práv a demokracie? Část těchto zemí trpí humanitární katastrofou, která postihuje další a další oblasti.

Když však iránský režim zasáhne proti demonstrujícím, z nichž několik zemře, celý svět v čele s USA proti tomu vehementně protestuje. Ano, každý lidský život je jedinečný a musí být chráněn. Pro média je však již zanedbatelné, že iránské úřady protestují proti podněcování protestů, proti zasahování do vnitřních záležitostí státu a pokusům o destabilizaci iránské společnosti, financovaných především z amerických zdrojů.

Ano, tyto a další nekonečné války si vyžadují jak životy lidí, tak nekonečné množství finančních a jiných nákladů, které chybí k nasycení hladovějících a k rozvoji lidské společnosti. Války jsou neslučitelné s rozvojem lidské společnosti. Současné světové mocenské elity, na rozdíl od obyčejných lidí, upřednostňují války před rozvojem. Budeme-li k tomuto vývoji mlčet, můžeme se i my, naše země, naši blízcí, zcela nenadále octnout ve válečném pásmu a stát se jedním z válečných cílů.

J. Skalský

Arabský myslitel: „Stabilita iránského režimu je nepoškozena“

Podle arabského myslitele a spisovatele Mohameda Huseina Heikala je iránský režim stále pevný a stabilní a nedávné demonstrace jej silněji nepoškodily. „Musíme se spojit s Iránem před USA a Izraelem, neboť Irán je důležitý stabilizační prvek na blízkém Východě“, řekl Heikal

Podle M.H. Heikala je také prokázáno, že mnoho z webových stránek referujících o situaci v Iránu bylo založeno uživateli z Izraele těsně před volbami a jsou součástí psychologických operací namířených proti současné iránské vládě s cílem ji oslabit a pošpinit ve světě. Jak Heikla zdůraznil v současnosti vedou USA a Izrael s iránskou vládou tichou válku „bez hranic“, v níž používají i ty nejzákeřnější metody. (Liberta News, 4.7.2009)

Kolonialismus i globalismus

Eur Ing Dr. Bohumil Kobliha

Kolonialismus? Byl to relativně pokrokový způsob jak před helénsko-křesťanským Západním světem omluvit dobývání cizích pohanských a „nekulturních“ zemí, subkontinentů i celých kontinentů. Ve jménu Kříže a vladařských korun. Později ve jménu šíření západní technické civilizace a humanity. V každém případě šlo o dobývání/přivlastňování něčeho, co nám Evropanům nepatřilo, či rovnou o vykrádání. Samozřejmě, do každého kradení se musí také něco vložit, od hasáků a paklíčů v tom malém, po specializované vojenské jednotky (na ochranu civilizátorů), až po stavění lodí, železnic a později letišť v tom vykrádání ve velkém. Vojenský materiál a lidé se do zemí zdrojů přece musí nějak dostat a vytěžené dopravit zpět do mateřských zemí civilizace. Kolonialismus měl ale také své nevýhody.

Panství se muselo udržovat

Koloniální země dostaly postupně centralizovanou administrativu dobyvatelů či civilizátorů. Kolonizátor musel komunikovat s místním obyvatelstvem. Pro nové poddané byly proto budovány základní i vyšší vzdělávací učiliště. Civilizátor vyvážel svůj evropský jazyk a své zvyky či nešváry.

I když zpočátku před sto, dvěma sty lety bylo poměrně snadné a laciné zkorumpovat místní krále a náčelníky, bylo nebezpečné jen drancovat. Kolonizátor si tedy budoval závislost domorodců na sobě v podobě nemocnic a podobných institucí. Posléze byla ustavena i místní vláda, ovšem vazalská.

Leč náklady na udržování moci stále rostly. Ustálená moc jedněch také začala vadit druhým, novým aspirantům na nadvládu či světovou moc.

Během druhé světové války bylo jednou z tajných podmínek americké pomoci, že bude zrušen anglický koloniální systém. Jako první stupeň bylo zavedeno „přestupné“ vojenské administrativní řízení kolonií, zdůvodnitelné a směrované na válku proti ambicióznímu nacismu. Jeho stopy jsem zažil ještě v letech 1982-83 ve středoafrické Zambii. Místní obyvatelé už od roku 1964 svobodné republiky stále říkali „Boma“, což byla zkratka British Overseas Military Administration. Za války totiž město a okolí sloužily díky svému relativně mírnému a příjemnému podnebí (1296 m n.v.) jako jedna velká vojenská nemocnice, území pro odpočinek a k rekonvalescenci raněných. Někteří tam nalezli i poslední odpočinek, jak svědčí tamní britský vojenský hřbitůvek. Snad nostalgickým gestem Anglie na rozloučenou bylo založení univerzity a postavení areálu UNZA (University of Zambia) v roce 1962.

Dnes už můžeme posuzovat jen jako patetické, jak se tam jedna nová světová velmoc chtěla dobrat přízně, jak Sověti chtěli předběhnout ve „výměně stráží“ Američany.

Když jsem roku 1982 přebíral kancelář v prvním patře strojní fakulty (UNZA-School of Engineering), v zásuvkách psacího stolu byly ještě prospekty sovětských výrobků, kterými chtěli noví vládcové pronikat do Afriky. Přede mnou tam působil ruský profesor Voronov.

Že se tam noví vládci neujali, víme. Zde bychom mohli začít mluvit o neokolonialismu a nejnovější jeho formě totiž americkém globalismu, který zaznamenal svůj rozkvět prakticky po rozpuštění Sovětského svazu a pádu mezinárodní soustavy jeho satelitů a „dominií“.

Globalismus je obrovský vynález. Zatímco kolonialismus více méně promyšleně okrádal a drancoval, globalismus kupodivu  dodává!

Nemusí se moc starat o základní školství, poněvadž proniká především už do zemí, které mají své dávno vybudováno. Globalisty zajímá tamější levná a vzdělaná pracovní síla. Jinde využívají touhy občanů „jít nahoru“. Infiltrují tedy i země se svojí dávnou strukturou vysokého vzdělání a kultury, ale zbídačelé totalitním režimem. Jako je na příklad v zemích českých, kde si lid navíc navykl šilhat nekriticky po tom „lepším“ cizím. Bez zkoumání a vyzkoušení.

Tam, kde vysoký stupeň civilizace nebyl a není, vyrazilo se nové heslo: Pomoc rozvojovým zemím“.

Když někde v zámoří globalista „investuje“, vypadá to jako dárek mikulášů a jaksi vznešeně. Zapomíná se až lehkomyslně na to, že čisté zisky z jeho investic  nezůstávají v zemi, ale putují do kapes investorů, často neskrupulózních bankéřů. Globalistické spekulativní a dravé „světohospodářství“ je de facto v opozici proti zdravému, organickému a přirozenému národohospodářství.

V globalismu se zaměstnavatel ze zámoří nestará – a není většinou povinen se starat – o to, co se stane se zaměstnanci, když jejich „operace“ není úspěšná. Co se stane s nimi, s jejich rodinami, když se odbočka zavře, poněvadž nepřináší globalistickým vlastníkům akcií prospěch, který očekávali. Akcionář je vrtkavý, jde většinou po rychlém zisku.

Globalista většinou také nevybíravými metodami likviduje „konkurenci“, totiž často velmi dobře prosperující domácí výrobu, a je mu jedno, co bude pak, až on sám případně nějak pohoří.

O nezaměstnané vinou neúspěšných „operací“ a „projektů“ internacionálních globalistů ať se postará národní stát.

Svět onemocněl americkým globalismem.

Přistupují ale ještě další nešváry a neo-koloniální taktiky globalistických velmocí i velmocenských celků, jako je EU. Pěstují si totiž nejrůznějšími metodami svoje vazaly. Ti jsou pak něco jako dřívější páni Francové ze zámku. Navléknou je do lokajských livrejí, dají se jim paruky a „vznešené“ tituly začínající „pánsky“ to a to.

V naší době je stará metoda obnovena Američany, kteří štěpují a šíří své globalistické ideje a způsoby managementu vzděláním k tzv. MBA (Master of Business Administration) a v angličině! Tím upevňují a rozšiřují svůj vliv a závislost menších národních entit na nich, a do dalekého budoucna. Je to také „neviditelný“ vývoz, včetně prodávání jazyka.

Sověti šířili své ideje podobně Lumumbovou univerzitou a technikou pronikání svých profesorů (viz nahoře jako prof. Voronov).

Nic nového pod sluncem.

Vnucováním svých „způsobů života“, které dnes američtí globalisté praktikují, se ve skutečnosti odnárodňuje a ničí kultury místní. Propagují americkou civilizaci, včetně jejich výrobků. Začíná to nenápadně, na příklad uniformitou texasek či džinů. Ta zároveň pomáhá odbytu americké bavlny, dnes inferiorní kvality. Globalisté v podstatě ochuzují svět o alternativní cesty a tolik nutnou rozmanitost života na zemi.  V Zambii Američané jako „pomoc“ postavili novou televizní stanici. Vývoz americké televize znamená ničení domorodých způsobů života. Viděl jsem jak v lusackých „shanty towns“ (satelitních domorodých vesničkách laciných chatrčí) se okolo jedné televize tlačí dvacet třicet lidiček, probijí svůj dříve rodinný čas a čas řemeslné i umělecké tvorby, čas osobních zájmů a zábavy. Stávají se z nich moderní zombi. Všechna totalita, i totalita civilizace, (dnes přes televizi!), vede k šedivým masám populací.

Kdo pozoroval vlny názorů na management, zaznamenal, že zde jsou periodicky propagovány systémy jak centralizace, tak decentralizace. Dnes si toho, a specificky centralistické globalizace, všímá i známý americký ekonom a ředitel Hudsonova institutu, prof. Irwin Stelzer. Pozoruje, jak se propagovaly a propagují studie MBA, které zveličovaly  význam globalizace, které zveličovaly význam globalizace a ideu, že „větší je lepší“ (The Sunday Times z 19.4.2009).

Je dávno odzkoušeno, že celky, které mají tendenci bytnět, rostou, rostou tak, že pak padají tím, že už se ani samy nemohou pohybovat a uřídit (viz Parkinsonovy zákony). Zapomíná se na to, že takový růst u korporací, i impérií (!) „je mimo schopnosti a znalosti normálních smrtelníků“ říká Stelzer.

To jsem také pozoroval v celém svém profesionálním životě.

Každý, kdo vidí, si může dávat ze svých zkušeností příklady, zemědělskými velkovýkrmnami počínaje a mamutími vysokými pecemi konče. „…bigger is worse“- větší je horší, vyznává nakonec i Stelzer.

Současná finanční i ekonomická krize světa má rovněž jeden další faktor, a tím je právě globalistické, žraločí pohlcování menších podniků a menších bank těmi giganty. Americká globalizace je zároveň nejnovějším zločinem, který umožňuje ovládání národů z nadnárodních center cizích zájmů. Omezuje soběstačnost a tedy zvyšuje závislost.

Kolonialismus i globalismus jsou systémy mistrného okrádání, a jak manipulovat ty druhé ve vlastní prospěch.

Drtivá většina kasty politiků všech států dnes neslouží svým národům, svým lidem, ale jen strategickým zájmům bankéřů světa. To dokumentují konference a sezení pánů G20. Jsou jen loutkami těch, kteří je do rozhodujících postů prostrkali a nutí je rozhodovat v jejich prospěch.

Jsem přesvědčen, že menší národy si musí hájit a uhájit právo ubírat se svojí vlastní cestou a rozhodně to platí pro náš stát. Menší životaschopné národy a státní celky nemusí chodit vyšlapanými, nalinýrovanými cestami, naopak. Mohou tedy přinést neotřelé přístupy, lacinější a efektivnější metody výroby, nové výrobky, nápady,  ideje a mnoho dobrého celému světu.

Londýn-Hendon, 1. června 2009

Kdo stojí za tzv. sektářskými bombovými útoky

v Iráku?

Iráčan, který si nepřál být jmenován, prohlásil, že Američané prováděli atentáty a bombové útoky na iránských tržištích, aby rozdmýchali sektářské boje mezi Iráčany. Tento svědek pracoval s Američany asi dva a půl roku a pak se mu podařilo jim uniknout do oblasti mimo Bagdád, kde, jak doufá, ho nedostanou.

Bývalý irácký kolaborant vzpomíná: „V roce 1991 jsem byl vojákem irácké armády a během ústupu z Kuvajtu jsem se rozhodl spolu s desítkami dalších vyhledat azyl v Saúdské Arábii. To byl začátek cesty, na jejímž konci jsem byl odveden do americké armády, protože americké vojenské výbory vybraly řadu Iráčanů, kteří se chtěli jako dobrovolníci k Američanům připojit a být dopraveni do Ameriky. Byl jsem jedním z nich.“

„V roce 1992 jsem se dostal do Ameriky, přesněji řečeno na ostrov, kde většina zařízení patřila armádě. Byl jsem s řadou dalších Iráčanů, mezi nimiž byl i bývalý guvernér Nadžafu Adnán adh-Dharfi. Dostali jsme vojenský výcvik a intenzivní výuku angličtiny a toho, jak provádět úkoly jako vraždy apod.“. Během invaze v roce 2003 a následné války byl dopraven zpět do Iráku, aby tam prováděl zvláštní úkoly ukládané mu Američany.

„Během poslední války, která vedla k okupaci Iráku, jsem patřil ke skupině, která získala v Americe výcvik v tom, jak šířit chaos v řadách irácké armády. Byli jsme do Iráku dopraveni přes saúdskoarabskou hranici. Oblékli jsme si uniformy irácké armády a našim úkolem bylo šířit mezi Iráčany pověsti, že americká armáda  je už v tom a tom městě nebo že je na okraji Bagdádu, a podobné věci, které přispěly k rychlému kolapsu iráckých sil.

Naše jednotka se usadila v prezidentském paláci v Azamíji. Bylo nám dovoleno jednou za měsíc navštívit rodinu a příbuzné, a tak jsem mohl navštěvovat svoji rodinu v Madínat as-Sadr ve východním Bagdádu. Ale pak se všechno začalo zhoršovat a ozbrojenci začali střílet po každém, kdo vyšel z paláce. Žádal jsem svou rodinu, aby teď chodila do paláce ona, abych se s nimi mohl vidět. Mým úkolem bylo konat stráž, ale po čase se situace změnila a americké okupační síly mne přidělily k jednotce, která prováděla na bagdádských ulicích vraždy.

Našim úkolem bylo provádět vraždy jednotlivců. Americká okupační armáda nám dodávala jejich jména, fotografie a plánky jejich každodenních pohybů do a z místa bydliště a od nás se očekávalo, že zabijeme šíitu např. v Azamíji, sunnitu v Madínat as-Sadr, atd.

Jakmile některý člen jednotky udělal chybu, byl zabit. Tři členy mého oddílu zabily americké okupační síly, protože se jim nepodařilo zavraždit v Bagdádu sunnitské politické představitele. Američané, kteří jim to nařídili, je zlikvidovali. To se stalo před dvěma roky.

Američané tuto jednotku používali na „špinavé práce“. Jednotka byla složena z Iráčanů, Američanů, cizinců a z bezpečnostních oddílů, které byly rozmístěny po Bagdádu a dalších iráckých městech. Neprováděla pouze atentáty, některé její části se specializovaly na kladení bomb a přípravu aut naložených výbušninami na ulicích a tržištích. Též prováděla operace, při nichž byly zatýkány osoby, které chtěli Američané dostat živé.

Podle svědkova líčení „kladení bomb a odpalování výbušnin na tržištích se provádělo různými způsoby, nejznámější a nejoblíbenější mezi americkými vojáky bylo umísťování bomb do aut, která byla na kontrolních stanovištích prohledávána.  Další možností bylo umístit bomby do aut během výslechů. V tom případě byla vyhlédnutá osoba povolána na jednu z amerických základen, bomba byla umístěna do jejího auta, a dotyčná osoba byla pak požádána, aby jela na policejní stanici nebo podobně, a tam bylo její auto odpáleno.“

Svědectví bývalého kolaboranta koresponduje s některými západními zprávami, které odhalily zapojení amerických vojenských sil do bombových útoků na irácké civilisty. Britský novinář Robert Fisk se podle zprávy Irácké rady uláma nedávno setkal v Sýrii s Iráčany, kteří tvrdili, že podobné „černé operace“ prováděli Američané.

Egyptský novinář a bývalý vydavatel listu Al-Ahrám Muhammad Hasanajn Hajkal rovněž v rozhovoru pro al-Džazíru uvedl, že existují žoldáci, kteří svým počtem a vybavením prakticky tvoří druhou pravidelnou americkou armádu v Iráku. Podle něj se tato síla nyní nazývá „Maltské nože“ a stojí za řadou útoků namířených na irácké civilisty. V jejich řadách pracují podle něho Iráčané a Libanonci.

www.messin.estranky.cz , překlad T.Spencerová, www.czechfp.cz

Myšlenky, které by neměly zapadnout

Bushův viceprezident Dick Cheney vidí pro vězně z Guantánama jen dvě možnosti – a držet je za mřížemi do konce života je podle něj paradoxně ta zodpovědnější.

Pokud nemáte kde tyto lidi držet, pak vám zbývá jediná možnost: zabýt je, prohlásil Cheney s tím, že tito lidé, kterým v drtivé většině případů nebyla prokázána žádná vina, musejí být vězněni až do konce konfliktu“, o němž už ovšem dříve sám řekl, že neskončí za našeho života.

Cheney byl hlasitým odpůrcem Obamova plánu zavřít do roka Guantánamo a Obamovo pozdější váhání v tomto směru vydával za důkaz nejistoty nového prezidenta ohledně konkrétních kroků.

V květnu navíc Obama …oznámil, že opětovně zavede lehce pozměněný Bushův systém vojenských tribunálů a sám chce navrhnout nový soudní systém, který by umožňoval držet lidi doživotně bez soudu za mřížemi, ovšem nikoliv na Guantánamu, ale už rovnou na americké půdě. (www.czechfp.cz , 2.6.2009)

Očištění vězni mohou zůstat ve vězení

Hlavní právník Pentagonu Jeh Johnson informoval senátní výbor pro ozbrojené síly, že Obamova administrativa se může rozhodnout pro časově neomezené věznění lidí, a to i poté, co byli obžalováni a před soudem očištěni…. Johnson podotkl, že lidé, kteří navzdory verdiktu soudu zůstanou dál za mřížemi, budou mít právo „na určitou formu občanského přezkoumání“ své kauzy, byť lze už dnes asi úspěšně pochybovat, že by to mohlo k něčemu být.

Do bizarního světa Obamovy „válečné“ justice lze ještě přidat nedávná vážně míněná slova některých členů administrativy, kteří ve snaze předejít zmatečným soudům navrhovali, aby byli vězni prostě popraveni. (www.czechfp.cz, 8.7.2009)

Tři a půl milionu Pákistánců na útěku a my nedbáme

Prezident Obama ve svém aktuálním projevu ostře odsoudil íránské vládní kruhy kvůli použití síly proti demonstrantům protestujícím proti výsledku případně zfalšovaných voleb: „Spojené státy a mezinárodní komunita je zděšena a pobouřena hrozbami, bitím a uvězňováním během posledních dnů. Silně odsuzuji tyto nespravedlivé akce a připojuji se k americkému lidu v zármutku nad každým lidským životem, který je ztracen.“ I tuzemští komentátoři se svorně sešikovali a odsoudili íránský vládnoucí establišment za potlačování názoru ulice jen proto, že jde o jejich favorizovaného fackovacího panáka, íránského prezidenta Ahmedinežáda.

Toto úterý bylo podle agentury Reuters při americkém náletu bezpilotního letounu v Jižním Vazírstánu v Pákistánu zabito 70 lidí. Neslyšel jsem o tom, že by se někdo ze zahraničních nebo našich komentátorů, neřkuli zodpovědných za tento útok, uchýlil k tryzně, jako v případě úzkostlivě počítaných obětí iránských násilností.  Tento úder představuje ale pouze nepatrný kamínek mozaiky obrovské vojenské kampaně pákistánské armády proti pákistánskému Talibanu v údolí Svát a okolních oblastech. Megalomanská akce byla v koordinaci se stupňujícími se „predator drone“ nálety amerických „stínu“ a „havranů“ řízených na dálku z Nevady zahájena minulý měsíc. Dosud boje mezi armádou a povstalci vyhnaly z domovů více než 3,5 milionu lidí. Přesný počet zabitých civilistů není dosud znám, bude-li vůbec. Přestože v polovině minulého měsíce OSN uvedla, že pákistánský konflikt  vyhání obyvatele z domovů rychleji než kterýkoliv další od genocidy  ve Rwandě v roce 1994, média a mezinárodní komunita nebyla s to reflektovat děsivou povahu masového exodu a postavit se vůči němu s břitkou řevnivostí, jakou předvádějí v souvislosti s aktuálními událostmi v Íránu, a to z důvodů čistě prozaických, ba cynických.

Je přirozeně nad síly složitě vylíčit utrpení běženců, ať pochází z rukou Talibanu, pakistánské armády nebo amerických „stínů“ a „havranů“. Tedy namátkou. V květnu přišlo pákistánské město Mingora pod těžkou leteckou palbu. Očitý svědek incidentu uvedl, že se spolu s ostatními chvatně pokoušel pohřbít mrtvá těla, zatímco se zbylí snažili dát dohromady své rodiny, aby společně opustili válečnou zónu. Humanitární zmocněnec z OSN Andul Aziz Arrukban 22. června varoval, že by miliony vysídlených Pákistánců kvůli vojenské ofenzivě mohly „pomalu umírat“, dokud mezinárodní komunita nezačne chápat děsivý rozsah tragédie. Kathy Gannon popsala pro agenturu AP poměry v oblastní nemocnici Mardan, která se nachází v krizové oblasti: „Třicet postelí z oceli je narváno těsně, jedna vedle druhé, žádné matrace. Kaluže moči se rozlévají po podlaze a čerstvá krev špiní rozpárané lůžkoviny. Jedna koupelna pro 30 pacientů zapáchá močí a výkaly. Záchody přetékají. V jednom rohu místnosti jsou navršeny odpadky.“

Pákistánský opoziční poslanec Imran Khan k tématu v relaci Democracy Now uvedl: „ Před pěti lety v Pákistánu nebyl Taliban, dnes tu operuje 30 jeho skupin… Každá vojenská operace vytvořila novou radikální skupinu. A současné vojenské dobrodružství nejenže není efektivní, ale má spíš opačný efekt. Radikalizuje celou zdejší společnost, především pak paštúnskou… Říká se, že bude Pákistán „talibanizovaný“, to je však nesmysl, podobně jako strach amerických zákonodárců z toho, že se povstalci zmocní nukleárního potenciálu země. Počet bojovníků Talibanu v údolí Svát je asi 5.000. Pákistán má stálé vojsko o 700.000 vojáků. Přes svou rostoucí moc se Taliban jaderných zbraní prostě zmocnit nemůže… Aktuální krize je přímou reakcí na americkou invazi do Afghánistánu a s ní souvisí i nárůst paštunského nacionalismu…Je pravda, že lidé zde žijící chtěli vojenskou operaci, aby se zbavili Talibů, ovšem nikoliv vedenou tímto způsobem. Útok pákistánské armády na několik tisíc talibanských bojovníků vysídlil tři a půl milionu lidí – s nasazením dělostřelectva, bojových helikoptér, F-16, a drasticky dopadl na civilní populaci.“ Na otázku moderátorky pořadu Amy Goodman, jakou alternativu k řešení problému vedle masivní vojenské kampaně Khan spatřuje, odpověděl, že se musí přistoupit na rozhovor s některými talibanskými skupinami. Musí být zastaveno obrovské vojenské tažení, dopřán oddechový čas. Třeba použít prostředky vynaložené na vojenský materiál na opravu poničené a chátrající infrastruktury, sociální služby atd. Podle Khana je třeba dobrat se kořenů, z nichž roste sentiment a důvody pro existenci a vliv fanatických radikálů.

(www.czechfp.cz , 5.7.2009)

Podle průzkumů provedených pákistánskou pobočkou Gallupova ústavu jsou Pákistánci zděšeni z amerického zasahování do jejich vnitřních záležitostí a vidí v USA největší hrozbu. Takto situaci hodnotí 59% Pákistánců. Taliby za největší nebezpečí považuje pouze 11% občanů Pákistánu. Jen o několik procent  víc Pákistánců pak spatřuje hrozbu v Indii.  (www.czechfp.cz )

Krize důvěry

Eur Ing Dr Bohumil Kobliha

Již William Shakespeare si stěžoval ústy Hamleta: „Je cosi shnilého ve státě dánském“. Ani populární alžbětínec  si samozřejmě nemohl dovolit přímo kritizovat panenskou královnu a její piráty. Tehdy za takovou „nehoráznost“ by šla rovnou hlava dolů. Jó, Elizabeth I. (1558-1603) ta to brala zkrátka.

Už několik let angličtí novináři upozorňovali, že vláda Jejího Veličenstva (totiž Elizabeth II.) a poslanci si mažou kapsy na úkor daňových poplatníků. Na štěstí dnes vás taková neúcta k vládnoucí třídě nestojí hlavu, maximálně může znamenat jen ztrátu místa. Přece jen nějaký pokrok!

Zprvu ke zprávám o hospodaření „nové třídy“ bylo rozvážné ticho po pěšině. Pak se ale najednou informace, kterou novináři pracně vyšťourali, hodila. Odvedla pozornost od finančních krachů, politických tahů a zabíjení v malém i středním, které už nevzrušuje, a pomohla zvednout odběr novin, tedy všechno prasklo.

Na začátku letošního května se začalo psát a hovořit čím dál tím hlasitěji o tom, jak si poslanci a ministři „přivydělávají“ na úkor poplatníků ke svým nemalým platům, a národ se podivil. Vždyť poslanecké platy se pohybují okolo šedesáti tří až šedesáti pěti tisíc liber ročně, tak proč to dělali?  To přece nemůže být pravda, vždyť poslanci jsou lidé důstojní, kterým věříme… Bohužel byla a je. Zlaté tele táhne, a doba chrapounství vrcholí. Proč by si on, vážený poslanec či ministr, nemohl ještě ke všem oficiálním obročím přilepšit?

I nám známý návod socialismu přece učil: „Kdo neokrádá stát, okrádá rodinu“. To všechno se táhne u nás od Rakouska. Poddaní si ulehčovali úděl, a svůj šlendrián, zlodějíčkování i pytláctví omlouvali heslem „z eráru krev neteče“. Ale abychom předčasně neodbočovali z Velké Británie do malého Česka.

Tedy a nakonec se v britském celonárodním tisku, jako na povel od listu The Daily Telegraph ze dne 13. května 2009, rozletěly detailní obžaloby a dozvěděli jsme se, jak poslanci všech politických stran (!) a i ministři vlády Jejího Veličenstva si nadlepšovali své příjmy, a systém to toleroval. Vše, co mohli i nemohli, si nechali navíc „přimáznout“ ke svým platům. Nechávali si proplatit všechno od Kit-Ketky (obdoba naší Tatranky) až po účet za vybudování soukromých bazénů ke svým druhým poslaneckým obydlím. O dietách nemluvě. V řádu od pár pencí do desetitisíců liber. Ejhle světla světa!

Vše došlo tak daleko, že premiér Gordon Brown nařídil přesné přešetření, a že každý to, co si přivydělal na vrub daňových poplatníků, musí vrátit do státní pokladny. Nejen to. I policie se začala oficiálně zabývat otázkou, kdo má být posuzován jako kriminálník.

Jedná se o náklady za poslední rok. Ale jak dlouho dojení státní pokladny těmi, kterým je svěřeno řízení země, běží?

A teď nás napadne, jak to je asi v České republice, když tam splynuly podmínky kapitalismu se zvyklostmi socialismu a rakouského mocnářství (viz to nahoře).

Vidíme, že se vládne přeskakováním ze strany do strany, a jak se skutečným vládcům ze zámoří hodí. Radary, které tlučou do očí počínaje, nákupy amerických letadel a léků pro národní zdraví pokračuje, a vodičkou na nádobí a jogurty jistě nekonče. O tom, že z odhlasování těch nebo oněch nákupů zahraničního zboží, jdou zodpovědným (včetně poslanců) k jejich platům prebendy, vůbec nepochybuji. Vždyť před tím byl plánovitě domácí průmysl v těch odvětvích jimi samotnými či parťáky prodán, omezen či zcela likvidován. 

Kdo má věřit systémům, kde stačí tři čtyři přeběhlíci ze strany do strany, a změní se osud národa či běh dějin?

Kde je poctivost, tolik nutná pro běh společnosti? Vždyť dříve stačívalo „plácnutí“ a byla stvrzena smlouva a nikdo by si ji nedovolil porušit!

Kde je čest zvolených poslanců, kteří si mohou odhlasovat vše, včetně obětování životů našich lidí v cizích válkách, aniž by je volič mohl odvolat.

Je ještě někde nějaká čest?

Naposledy po ní zatoužila panna v české národní, ale nějak trochu pozdě: „..fěrtoušek se mi krátí, kdo mi mou čest navrátí?“

Kdyby se poctivost na poli ach rodila, leckterá panenka, ta pražská frajerka by na ni chodila…“

Že by na ni chodil dneska kdejaký politik, o tom nemusíme pochybovat!

Ovšem není chyba také u nás voličů? Vyžadujeme ji my?

Vždyť už Werichův Falstaf ji zavrhnul: „Čest, je nápis na náhrobku s erbem…“, tak nějak

Nikdo trestán není a nebude, poněvadž „cosi shnilého“ je v celé Evropě, do jiných kontinentů nenazíraje.

Britský premiér zanaříkal nad ztrátou důvěry občanů k jejich reprezentantům. Vzroste ale důvěra, když poslanci vrátí sumy, kterými si přilepšili? Dovolí nějaký soudce, aby zlodějíčkovi prošlo, když si vylepší svůj úděl sáhnutím do pokladny šenkýře, a za nehty mu zůstane deseti librová bankovka? Pamatuji, že zde šel do lochu průvodčí autobusu, kterému zmizela z kapsáře šestipence. Tak jak máme my voliči poslancům, tomuto „výkvětu národa“, věřit?

V Británii se volá po reformě.

Ovšem stačí jen nějaký nový systém kontroly proplácení diet. Vždyť celý systém „jánabráchismu“ a tzv. parlamentní demokracie, je troucheň. A ta je všude, kde vládne „strana“, mezičlánek mezi občanem, a jeho skutečnou vůlí, tím co on chce pro blaho své, a své země.

Strany jsou žabince, kde se kváká na komando a hlavně pro udržení svých koryt. Když je ale třeba, ropuše se hodí moucha a ta přehopsne v mžiku na jinou ropuchu. Politické strany slouží jen k předvýběru lidí, kteří vždy budou dělat to, co skuteční vládcové potřebují, a dnes, více než jindy, zpívat píseň toho, kdo si je předplatí. Poslanecký plat je jen tak závdavek. Poslanci dneška, převážně, jak jsem přesvědčen, jsou sbory vyžírků.

Občan stranictvím obdržel chomout budíka, který předvýběr poslanců vhozením kousku papíru do volební urny stranám jen potvrdí. Je jedno co volí. Přeskoky zajistí žádanou linii a jak se hodí.

Strany se ukázala jako kluby nectnosti. Nás dohnaly do ovčince SSSR a nejnověji do kovbojské ohrady „O.K. Corral“ USA.

Systém politických stran totálně propadl. Proč? Poněvadž byl v základu vyprojektován k tomu, aby mohl být kdykoliv zneužit. Docentka Marie Řehořková ve svých studiích poukázala na to, kdo věci spunktoval a jak to všechno bylo. Mohli jsme to číst na stránkách našich posledních svobodných a intelektem fundovaných novin.

Chceme-li narovnat cesty řízení států, je bezpodmínečně nutné opustit systém politických stran.

Cesta z marasmu je přes nastolení staronového systému přímé demokracie. Tehdy budou naši zástupci pro shromáždění moudrých, k řízení věcí veřejných, vybíráni přímo mezi námi z těch mezi námi. Zvolíme ty, které známe jako lidi slušné, rozumné, spravedlivé, pracovité a schopné organizátory a vůdce v těžkých dobách pro dobro celku. Pro dobro národní a inteligentní řízení státní. Bez mezistupně tolik problematických politických stran. Samozřejmě, ne každý jednotlivec uspěje, nemusí mít svůj správný program. My sami, lidé v běhu všedního dne a plni starostí, také nemusíme mít vždy správný odhad jeho schopností. Pak ale v systému musí být zakotveno naše právo vyměnit nevhodného člověka a mandátu ho zbavit.

Nejeden náš myslitel se zabýval nároky na skutečnou demokracii.

Připomeňme alespoň jedinečného exilového filosofa a poctivého člověka PhDr. Ladislava Radimského a jeho knihu „Rub a líc našeho národního programu v atomovém věku“ (vydala Křesťanská akademie v Římě  1959).

Tam věnuje celou kapitolu naší politické lenosti. Tam cituje dr. Miroslava Rašína, že jsme neměli svobodu občana, že jsme měli svobodu straníka! Že občan mimo stranu byl jen poloprázdný, a bašty stran nebyly baštami svobody (str.25.)… že jsme byli vychováni k nesvobodě myšlení (str. 27.). Tam a jinde kritizuje stranickost, která národ rozdělovala.

A ovšem dosud rozděluje… I Sokol, který sehrál velkou úlohu 28. října 1918, selhal v dalších dvou zkouškách. „…Bylť sám rozložen rakovinou stranictví.“ Radimský hovoří o tom, že musíme mít svobodu k tvoření své vlastní budoucnosti (str. 99.).

„Smí si vůbec malý národ postavený do středu národů mnohem silnějších dovolit hazardérskou filosofii měr okamžitého prospěchu…(str.119.).

„Prakticky mluveno, musí u nás krádež být krádeží, vražda vraždou, smilstvo smilstvem a lež lží…“ (str.121.).

„Napříště budeme žádat od svých poslanců, aby ve svých volebních projevech místo podkuřování voličům prostě nám pověděli, zda zásady přirozené mravnosti cení výš než zásady stranické kázně… Veřejný činitel musí mluvit „ano, ano“ a „ne, ne“… Ve starém Římě zákon dvanácti tabulí visel vytepán v bronzu na fóru, aby jej každý znal a aby každý se mohl přesvědčit, že je zachováván…“(str. 124.).

Čeká nás doba nutných fundamentálních reforem.

Londýn-Hendon, 18. května 2009

Policie uchránila pochod estonských esesáků

Estonská policie zadržela sedm členů občanského sdružení Noční hlídka, kteří protestovali proti každoročnímu srazu veteránů estonské 20. divize SS. Účastníci protestu v městečku Sinimae na severovýchodě Estonska byli oblečeni v pruhovaných koncentráčnických mundůrech a v rukou drželi fotografie z Estonského koncentračního tábora Klooga.

Policie zasáhla dvacet minut po zahájení protestu, jeho účastníky předvedla na služebnu, kde sedm z nich obvinila z nepovoleného shromažďování, byť podle estonských zákonů k takové akci povolení úřadů nebylo třeba.

Sraz esesáků pak začal průvodem, v němž pochodovali pod prapory, pod nimiž bojovali v řadách hitlerovských armád. Jejich akce se zúčastnilo na pět set lidí a vstup byl možný jen na speciální pozvánky. Členové antifašistických organizací měli přístup zakázaný.  (ter. www.czechfp.cz , 27.7.2009)

Pozn. red. Nyní již víme, proč naše letectvo hlídá vzdušný prostor nad baltickými státy. Zřejmě proto, aby nikdo neviděl, co se tam děje. Neonacistické srazy, hrubé omezování práv národnostních menšin, zejména velmi početné ruské, potlačování opozice mocenskými prostředky tam zřejmě patří k dobrým mravům. Nu, což! Když naše ministerstvo zahraničí proti těmto zvrhlostem není schopno ani verbálně protestovat, pak bychom alespoň neměli  je  nadále hlídat,   půjčovat jim peníze a ještě se s nimi po sousedsky plácat po ramenou!

Šimon Peres podpořil Rusko proti přepisovačům dějin

Prezidenti Ruska Dmitrij Medveděv  a Izraele Šimon Peres se včera po setkání v Soči a přijetí společné deklarace k 70. výročí vzniku války sešli s novináři. V souvislosti s výročím se vyjádřili ke snahám  přepisovat historii války a ke zpochybňování role Sovětského svazu při porážce německého fašismu a jeho přisluhovačů a také proti kladení rovnítka mezi nacistický a sovětský režim stalinského období. Oba státníci takovéto kroky nazvali proradností a Šimon Peres při té příležitosti uvedl, že jeho země  „nikdy nezapomene na vklad, který Rusko přineslo pro vítězství nad fašismem“. Peres také podpořil vyjádření D. Medveděva, který se velmi kriticky vyjádřil ke skandální rezoluci Parlamentního shromáždění OBSE, které navádí k vyhlášení dne památky obětí nacismu a stalinismu v den podepsání paktu Ribbentrop-Molotov. Přijetí této rezoluce ovšem vyvolalo nespokojenost nejen v Rusku nebo Izraeli, ale také ve Francii a Řecku. Není bez zajímavosti skutečnost, kterou novinářům zdůraznil Šimon Peres, že v Izraeli není Den vítězství slaven 8. května, ale stejně jako v Rusku 9. května, čímž podle izraelského prezidenta jeho země chce podtrhnout solidaritu s oběťmi, které Rusko přineslo v boji za vítězství nad fašismem. (Napsal r, www.publica.cz, 19. srpna 2009)

Co nového ve SRN?

Zatímco pro „vyhnance“ všeho druhu, tedy i pro „sudetské“ Němce, je štědrá ruka CDU/CSU otevřená, budují se např. nová muzea, připravují nové stálé i putovní výstavy, zřizují další a další domy pro tzv. spolkovou činnost, otevírají různé památníky, pak pro antifašisty, obzvláště levicové, zbývá jen přísnost.

V nedávné době, nám pan Max Renkl, předseda Kruhu přátel „Památníku Ernsta Thälmanna“ sdělil, že památník je bourán, část jeho inventáře  je divoce naházena do jedné místnosti. Skandální je nyní stav některých částí výstavy: skvrny od vlhkosti, popřípadě plíseň. Předseda kruhu se ptá, kde je originální řečnický pult ze zasedací místnosti, kde jsou  palubky z památné místnosti a další? Kdo uhradí škody?

Kruh přátel, jehož jediným cílem je udržení a veřejný přístup k památníku již 18 let, požaduje nyní svůj majetek zpět, aby památník mohl i nadále  sloužit širší veřejnosti. Pan Renkl v této souvislosti řekl: „Nechceme věřit, že starosta města Königs Wusterhausen, Stefan Ludwig, si nechá darovat cizí vlastnictví nebo že toto darování příjme! Má zrovna teď město KW posloužit vlastníkovi, aby mohl nechat zbourat významné památné místo a postavit zde letní vilky?“

25. července 2009 více než 200 lidí zahájilo protest proti hrozícímu zbourání tohoto významného antifašistického památníku. Mezi protestujícími byla vnučka Ernsta  Thälmanna, Vera Dehle-Thälmann. Někteří účastníci protestu přišli z Rujany, Frankfurtu nad Odrou dalších částí Brandenburska, jiní i z Berlína. (Připravila Irma von Tirb)

Česká národní politika

Lisabon

Když se před pěti lety objevil návrh Evropské ústavy, poctivě jsem si těch 482 stran o 121 tisících slovech prostudoval. A byl jsem zaskočen tím, jak špatnou práci mohl tehdejší předseda ústavního konventu, Valéry Giscard d´Estaing, pro instituci tak významnou předložit. Pokládal jsem proto za samozřejmé, když alespoň Francie a Holandsko zjara 2005 návrh zamítly. Příliš mnoho stránek, řečnění, protimluvů, duplicit, nejasností, národních a státních polívčiček i individuálních podtrhů. Dodnes mi z Ústavy trčí v paměti pětistránková definice rybích vnitřností, příkaz naší republice doslova fyzicky zničit čs. ocelářský průmysl, a kdesi vzadu docela skromně se krčil drobounký odstaveček překrucující smysl všech chart o lidských právech direktivním výkladem, že práva musí být sice respektována, ne však dodržována, a že ani z uznaných práv nevznikají žádné nároky. Rybí vnitřnosti dnes už Evropu netrápí, ocelové srdce Evropy někdo vstřícně zboural ještě než návrh Ústavy mohl být zamítnut, a lidská práva se staly právy nebeskými. Ani chartisté, ani helsinští aktivisté k tomu neměli co říci.

EU funguje dál svým samospádem, ale potřebuje reguli. Ta byla vládám (ne národům) předložena v polovině prosince 2007 ne již jako „Ústava“, ale jakožto „Lisabonská smlouva“. Nemá tím jít jen o změnu názvu, mělo by jít o významnou změnu  organizačně-právní formy: Evropská integrace již nemá být superstrátem, jak proti tomu mluvil a mluví Václav Klaus, měla by být smluvním společenstvím svébytných subjektů. Jako úspěch se k tomu uvádí zrušení hymny, vlajky a hesla EU, které však byly včas (2007) přeurčeny na symboly bruselského parlamentu.

Smlouva se připravovala dlouho, v několika krocích a záměrně potichu. Pak se práce rozběhla: Oficiálně se začalo 24. června 2007, 3. října 2007 byl návrh ukončen a 13. prosince 2007 byla Smlouva slavnostně předána k ratifikaci.  Ratifikační prvenství si vydobylo Maďarsko, když návrh smlouvy prostudovalo, projednalo a s chválilo za čtyři dny. Vše v originálním jazyce.

Existují dosud drobná zdržení. Odmítlo jen Irsko (4. června 2008, jediné s referendem)… a brzdíme my. Na hlavu Václava Klause padají blesky a parlament zvažuje možnosti jeho odvolání. Věcné problémy si parlamenty, vlády ani lid nepřipouští.

Návrh Smlouvy má proti návrhu Ústavy o dvě stránky méně. Ani tak jsem jej již nestudoval. Vnucuje se však sedm otázek:

1) Jak je to s demokracií? Může být parlament o 750 poslancích při spoustě jednacích jazyků ještě funkční? Ovšem počítá se vůbec s jeho funkčností, když je mu upřeno právo navrhovat zákony a obsazovat a kontrolovat významné funkce? A když vyslaní poslanci nezastupují své země, ale tak zvané „frakce“, to je jakési partajní Eurokluby?

2) Co bychom se dověděli o militarizaci, zbrojení, preventivních válkách a nasazování profesionálních vojáků po Evropě, po světě i proti vlastním lidem, kdybychom si poskládali jednotlivé odstavečky Smlouvy, podtrhli je a sečetli?

3) Kam se ztratilo politikum, když politika EU i členských států je předem hotově určena a zaměřena, a to protisociálně a úzce podnikatelsko-hospodářsky, v pojetí přísného neoliberalismu, který navíc s jinak prohlašovaným tržním hospodářstvím nemá nic společného?

4) Kam se poděla rovnost, volnost a bratrství? A kde se vzaly všechny ty kontroly, sledování, dotazníky, evidence, policejní spolupráce a šetření?

5) Jak je to se sociální otázkou, když koryfejové liberální ekonomiky veřejně mluví proti „prázdným pojmům“ jako je rovnost, spravedlnost, demokracie, humanita a lidská práva?

6) Jak je řešen vztah EU k nadnárodním korporacím?

7) Čím se zabývají rozsáhlé struktury lobbyistů v Bruselu, disponující prý obrovskými fondy? Kde se asi ty peníze rodí, a k čemu a zač se utrácejí?

Televize ani noviny mi to neřeknou. Vládnoucí strany rovněž ne. Škoda, že nelze spolehnout ani na církve, ale nestranných odborníků je asi i zde poskrovnu. Překvapilo mne jen, že ani mezi horami katolických knižních titulů jsem na nic nenarazil. Něco by pak měla mít německá církev, co by se dalo aspoň převyprávět. Není-li však nikde nic, neměli bychom si zapřemýšlet sami?

Jde o osud generací. A na počátku stojí myšlení, - skupinové zájmy … ideologie… ideje… vztahy… duch. Spiritualita. Neměli bychom si nikdo hrát na mrtvé brouky. Mohli bychom se jimi velice snadno stát.

Ing. I. Herold, CSc.

Evropský komisař přiznává: Lisabonská smlouva by v referendech byla odmítnuta

„Lisabonská smlouva by byla odmítnuta ve většině států Evropské unie, pokud by šly cestou Irska a uspořádaly o jejím přijetí referendum,“ uvedl unijní komisař pro vnitřní trh Charlie McCreevy. „Myslím, že všichni politici věděli, že kdyby podobná otázka byla položena jejich voličům v referendu, byla by v  95 procentech států odpověď NE,“ řekl McCreevy v Dublinu. McCreevy vzbudil již loni kritiku, když několik týdnů před irským referendem prohlásil, že celou Lisabonskou smlouvu nečetl a nemyslí si, že by někdo „rozumný“ ji ve svém volném čase četl. Podle jeho tehdejšího vyjádření z více než 4 milionů Irů smlouvu četlo od začátku do konce tak 250 lidí a ne víc než 25 rozumí všem jejím ustanovením.                      (Zpráva z tisku)

Kam směřuje Evropský parlament?

Volby do Evropského parlamentu nejsou volbami v obvyklém slova smyslu. Voliči se totiž v doposud tradičních volbách rozhodují o tom, komu dají svůj hlas na základě informací, které jim kandidáti poskytují.  Ve volbách do EP ale český volič obvykle nemá ani tušení programatických cílech stran, která tam jsou zastoupeny. A to platí dokonce i v případech, kdy se jedná o početně a mocenskopoliticky silné politické strany, a o cíle, dotýkající se přímo České republiky.

Jak problematický je tento stav věcí veřejných v EU naznačuje již jeden zběžný pohled do volebního programu německé CDU pro nadcházející volby do Evropského parlamentu. Nacházíme tam totiž i následující vizi Evropy, která jistě stojí za zamyšlení:

„Němečtí vyhnanci z domoviny a německé ethnoskupiny ve střední a východní Evropě mají důležitou funkci mostu při spolupráci s východními sousedními státy Německa. Svoboda pohybu a právo na svobodnou volbu bydliště, která platí v EU, jsou krokem směrem k realizaci práva na domovinu také německých vyhnanců – v Evropě, která umožňuje národům a ethnoskupinám žít svorně a bez právní diskriminace pramenící i z minulosti. Právo na domovinu platí. Vyhnání každého druhu musí být dáno do klatby a porušená práva uznána.“(Zvýrazněno red.)

Komu jsou němečtí vyhnanci a německé ethnoskupiny ve střední a východní Evropě „mostem“? Proč je třeba užívat ve vztazích k některým členským státům EU specielních „mostů“? Co to znamená „realizace práva na domovinu? Jak je nutné změnit evropský právní pořádek, aby se německým vyhnancům dostalo „uznání“ jim podle CDU přináležejících „práv“?

Co si CDU pod všemi těmito slovy představuje a kam Evropa podle jejich představ směřuje lze vzhledem k právě citovaným, do češtiny jen obtížně přeložitelným formulacím, pochopit pouze, jsme-li obeznámeni s německou historií tohoto specificky německého pojmosloví. V německé veřejnosti zatím o tomto požadavku diskutováno nebylo, takže i tam je jen málokomu jasné, jaké další kroky CDU očekává, aby se evropský pořádek dostal  v jejich očích do uspokojivého stavu. Nebylo by ale záhodno, aby se v této věci angažovali alespoň čeští voliči, protože Česká republika bezesporu patří ke státům, o které jde?

Ať vyjde z českých voleb do Evropského parlamentu kdokoli vítězně, jistě se mu nedostane zdaleka tak velké příležitosti k prosazování jeho politických cílů, jak německé Křesťansko-demokratické unii, CDU. O to důležitější by bylo, aby byli čeští voliči v budoucnu informováni i o programech a cílech velkých evropských stran. V případě německých stran se však vnucuje otázka, proč alespoň oni publicisté, kteří kritizují českou společnost za údajně nedostatečné pochopení pro německé politické cíle, nevysvětlují, jak si vlastně CDU představuje budoucí právní pořádek. K čemu vlastně slouží všechny česko-(sudeto)německé diskuse, když není dodnes vyjasněno, jaké cíle CDU svojí činností v Evropském parlamentu sleduje?

Dr. Eva Hahnová,  Britské listy

Konec jedné iluze

…Tradičně kacířský český stát opět, tentokrát po Irech, kteří hlasovali za ostatní, co již nesměli, vybočuje z eurořady. Halasně okřikovaný jak říšskými mocipány bez mandátu, tak domácími slouhy… Takže ti zatracení Češi se vzpurným prezidentem, který prý eurospolek vůbec nepochopil, si dovolili sesadit vládu, jež dostala tu nezaslouženou čest předsedat Evropské unii.

Česká vzpoura, s obvyklou pátou kolonou v zádech, je ale znovu, tak jako za husitství a Masarykova státu, předznamenáním budoucích evropských dějin. Jakých že asi? Vlastně obdobných. Husité předznamenali refomaci jako duchovní základ cesty k moderní demokracii Evropy a světa. Masaryk si s americkým prezidentem Wilsonem představovali novou Evropu demokratických států, vyrůstající ze zásady rovnosti ve svobodě. Za pravdu jim na čas dal až rok 1989… Jen na čas, který již překrývá velmocensky fungující diktát těch, kdo vidí svobodu a na ní založenou demokratickou sebevládu jako přežitek starých časů.

Dámy a pánové tohoto staronového post-demokratického vyznání se opět krutě mýlí. Nikoli oni, ale svoboda individualit jako smysl existence Evropy opět získává navrch. Pod náporem hospodářské krize se Evropská unie ukazuje jako umělá, ve své podstatě protievropská organizace…

Německo, již dlouho hlavní velmoc tohoto umělého europokusu volá: Nepřipustíme rozpad eurozóny! To neznamená nic menšího, než že německá politická reprezentace chce zaplatit nejen státní hospodářský bankrot Řecka a Irska, ale i nastupujícího Španělska a Itálie… Německo se opět stalo nepoučeným zajatcem své velikášské  euro-iluze. Jak dlouho ještě? Zřejmě do doby, až nebude z čeho ji platit, a němečtí občané, tak jako již mnozí dnes, důrazně řeknou dost. Skončí tak třetí historická verze německé Evropy. A zbude jen holá pravda. Skutečná Evropa demokratických individualit jako výzva svobody, jež není nikdy samozřejmá.(Miloslav Bednář)

Výzva ke sjednocení Evropy ji může rozpoltit

Do jedné roviny byly vlastně postaveny nacismus a komunismus v návrhu rezoluce O opětném sjednocení rozdělené Evropy, navrženém účastníky 18. zasedání parlamentního shromáždění Organizace pro bezpečnost a spolupráci v Evropě, které probíhá ve Vilniusu. Podobná výzva spíš může vyvolat opačnou reakci – znovu rozpoltit Evropu.

Autory dokumentu jsou představitelé Litvy a Slovinska. Musíme podotknout, že v těchto zemích moc rádi uvažují o „zločinech komunismu“. Zatímco v Litvě se ale hovoří o syndromu sovětské okupace, Slovinci ze všeho obviňují Titův režim. Nikdo nepopírá, že stalinismus zanechal své negativní stopy. Avšak ztotožňovat ho s nacismem, znamená, že prostě zkreslujeme dějiny.

Je jasné, že Litevci i Slovinci, ale i představitelé jiných zemí, kteří jsou ochotni podpořit podobnou rezoluci, přežili ve 20. století jen díky velkému vítězství Sovětského svazu nad nacistickým Německem. Fašisté v nich viděli v nejlepším případě otroky a v horším byly pro ně určeny pece koncentračních táborů. Nyní se činí pokusy o vykostění historické pravdy. Jiný smysl navržený dokument nemá.

Výzvy k přešetření dějin, které se v poslední době rozléhají, jsou zaměřeny právě na vytvoření nových dělících čar v Evropě. Jestliže byl za studené války kontinent skutečně rozdělen na dva proti sobě stojící politické bloky, teď se objevila tendence vytvořit obraz dalšího nepřítele. A právě to vyžaduje vypracování nových ideologemat. Pod pojmem jednotná Evropa se rozumí Evropská unie a NATO. Rusko není v tomto systému partnerem v integraci, ale zákeřnou mocností usilující o to, aby si podmanila „starou dobrou Evropu“. A to všechno proto, že je dědicem stalinské minulosti.

Je to schéma prosté a pohodlné, - soudí historik Alexej Čadajev. Je to proces, jehož dlouhodobým cílem je konstituování alternativní mytologie vzniku nynější „jednotné Evropy“. Myšlenka je prostá. Žádné vítězství nad fašismem vlastně nebylo. Bojovaly mezi sebou dva krvavé totalitní režimy, kruté a nelidské – fašistický a sovětský. A zvítězil ten z nich, který byl nejkrvavější. Polovina evropských států se dostala na 40 let do otroctví, ze kterého se osvobodila jen díky sametovým revolucím v roce 1989. Hitler, to je samozřejmě zlo. Avšak ve srovnání se sovětským zlo menší…

Objevení rezoluce s výzvou k opětnému sjednocení Evropy na fóru Organizace pro bezpečnost a spolupráci v Evropě tedy hovoří o nebezpečné tendenci – vytvořit novou mytologii. Jejím základem je návrat ke konfrontaci, která byla s takovými obtížemi překonána na začátku 90. let.

(Hlas Ruska, www.ruvr.ru , 4.7.09)

Z projevu Petra Schnura na konferenci Společnosti pro evropský dialog (SPED)

„…Nejprve k pojmu ´vize´. Dovolil bych si nabádat k co největší opatrnosti při užívání tohoto slova. Od počátku 90. let dostalo podivnou pachuť orwelovštiny, neboť se stalo heslem programu tzv. moderní levice. Blairova ´třetí cesta´ (jaké to slovní kaskadérství!) znamenala dokončení privatizace toho, co již předtím nestihli konzervativci a bezpodmínečné následování USA do válečných akcí. V Německu provedla Schröderova a Fischerova červeno-zelená vláda největší přerozdělení majetku zdola nahoru od konce druhé světové války. Český vizionář č. 1 Havel vymyslel pojem ´humanitárního bombardování´, jehož aplikace se potom ve velkém stylu slovně i písemně dožadoval. A podíváme-li se na program ČSSD, zveřejněný na jejich internetových stránkách, můžeme si na str. 10 přečíst, že tato strana hodlá uskutečňovat svůj program ochrany sociálního státu v souladu s vizí právě těchto stran.

Čteme doslova: Především se jedná o tyto body: zastavení privatizace v oblasti veřejného majetku (v prvé řadě v energetice, dopravní infrastruktuře, ve zdravotnictví, v oblasti sociálních transferů a veřejných služeb – důchody, zdravotnictví, sociální systémy)… Program je připraven k uskutečnění v souladu s evropskými vizemi uplatňovanými v jiných zemích EU a vzešel z programových debat s partnerskými sociálně demokratickými stranami v EU.

… Co jsou to ´evropské vize uplatňované v jiných zemích EU´? … Každý z nás se jistě obeznámil s celoevropskou privatizací a deregulací, s postupným odbouráváním sociálních práv garantovaných smlouvami Mezinárodní organizace práce (MOP) či národními zákony. Tento proces se ve většině případů dostal do pohybu pod taktovkou oné již vzpomínané ´moderní a pluralitní levice´…

Zůstaneme-li u sociální politiky, lze konstatovat, že Lisabonská smlouva posvěcuje de iure to, co de facto platilo od Maastrichtu: absolutní priorita trhu, vedoucí role kapitálu…

Jaký je tedy momentální stav diskuze vzhledem k možné perspektivě levicové politiky? Levicová intelektuálská obec v Česku ve jménu ´evropské vize´ láme kopí za ´Evropu´ …A přejdeme-li od politické teorie k politické praxi, je situace doslova trestuhodná… Jinými slovy:levice musí opět tematizovat funkce národního státu ve smyslu Francouzské revoluce, neboť existuje evidentní souvislost mezi tzv. regionalizací, deregulací a rozkladem sociálních systémů národních států…

Jsem hluboce přesvědčen o tom, že jakákoliv autentická levicová politická vize musí vycházet z kritické reflexe reality instituce zvané Evropská unie. Prvním (nikoliv však posledním) praktickým krokem by podle mého mělo být striktní odmítnutí Lisabonské smlouvy.

Pokud levice opět nad realitou zavře oči podřídí ji abstraktní vizi, pohřbí nejen vizi samotnou, ale i sama sebe. (Hannover)

(www.czechfp.cz , 5.7.2009)

Pozn. red. Jedním z faktorů, který se podílel na slabším výsledku ČSSD v nedávných volbách do EP, byla bezmezná podpora sociálních demokratů Lisabonské smlouvě. Pokud její politika se v tomto směru nezmění a bude nadále prolisabonská, stále méně levicová a národní, budou i  výsledky voleb do Poslanecké sněmovny PČR pro sociální demokraty poznamenány těmito skutečnostmi.

V Evropě lze pozorovat zajímavý scénář. Socialistická strana v parlamentních volbách zvítězí. Její následná politika se však stává stále méně levicová. V dalších volbách socialistická strana prohrává a k moci se dostává posilněná pravice.

Není to však tím, že by socialistické ideály se stávaly pro většinu obyvatelstva méně přitažlivé, ale pro jejich nedostatek v praktické politice socialistické strany.

Mocenská elita, která stojí v pozadí, je zřejmě schopná v podstatě ovlivňovat politiku socialistických i pravicových stran, aby tyto zásadně kontinuálně prosazovaly cíle, jako je např. priorita trhu, kapitálu, další a další privatizace, nyní jde zejména o privatizaci v oblasti dopravy, zdravotnictví, sociálních služeb, spojených s procesem neustálého zeslabování sociálního státu i národního státu, které citelně poškozuje většinu obyvatelstva.

Socialistické strany se svou praktickou politikou stávají stále méně socialistické, národní.  Jejich volební prohry jsou jen důsledkem těchto přeměn. Tuto skutečnost jsme mohli pozorovat např. v Itálii, Francii. Podobným procesem prochází socialistická strana v Maďarsku.  Půjde ČSSD jinou cestou než odsocializovaním,  odnárodněním své politiky?  Připojí se sociální demokracie k protikomunistickému honu, který je zvláště v současnosti  zcela pochopitelně neodmyslitelnou  součástí každé pravicové politiky? 

Je rozdíl mezi nacismem a komunismem?

Abychom mohli odpovědět na vznesenou otázku, vzpomeňme si např., jaký osud Němci připravovali našemu národu po vítězné válce.

Již v době druhé světové války nacisté začali s vyvražďováním našeho národa. 360.000 našich spoluobčanů zahynulo. To byl jen začátek plánované germanizace česko-moravského prostoru, kde Čech, jak Němci prohlašovali, neměl co pohledávat. Část českého národa měla být likvidována, vyvražděna, část vyvezena na východ a zbývající  germanizováni. Český národ měl tak přestat existovat.

Němci válku prohráli. Před jejím koncem stačili však naši zemi hospodářsky vysát a vykrást. Dosud nám nezaplatili reparace ve výši přibližně 360 miliard předválečných korun. Kdyby vyhráli, náš národ již dávno neexistoval. Válečné vítězství „těch zlých Sovětů“ nám, Čechům, Slovákům, Polákům, Jihoslovanům i jiným, zajistilo život.

V době vlády komunistů, v letech 1948-1989, přes řadu odsouzeníhodných praktik, na které je těžko zapomenout, náš národ  značně početně  zesílil a zbohatl.

Jak velký je rozdíl mezi likvidací našeho národa a jeho další existencí spojenou s všestranným rozvojem, takový je rozdíl, z našeho národního i z lidského hlediska , mezi nacismem a komunismem. (-red.)

Zazní nám brzy a často Radeckého pochod?

Mnohé posluchače české televize udivily v neděli 17.5.2009 podvečer úvahy o Radeckého pomníku, který kdysi stával v Praze na Malostranském náměstí a že prý se počítá s tím, že zase tam snad bude. Inu, pomalu se nám vrací pomníky z období monarchie. Se vší tichostí se na Smetanově náměstí objevil i jeden Habsburk. Již s trochou více slávy byl odhalen habsburský pomník ve Františkových Lázních. Také v Olomouci se připravuje veřejnost, aby Radeckého pomník mohl být i zde.

Z mladší generace málokdo ví, kdo to byl Jan Josef Václav hrabě Radecký z Radče. Někteří z nás, hudebně založení,  vědí, že „Radeckého pochod“ složil Johann Strauss. Za monarchie k hraběcímu titulu patřilo i vojákování. Málokdo tuší, jaké potíže měl s tím mladý Radecký. Byl menší postavy. Proto jeho vstup do armády byl komplikovaný. Ale nakonec se dostal alespoň k ženistům a sloužil. Skutečně oddaně sloužil pěti Habsburkům: Josefovi II., Leopoldovi II., Františkovi I., Ferdinandovi V. a Františku Josefovi I.

Vojenský talent u Radeckého byl „objeven“  knížetem Schwarzenbergem. Tento rakouský generalissimus jmenoval Radeckého náčelníkem svého štábu a tito dva rodilí „Češi“ na čele spojeneckých vojsk u Lipska porazili Napoleona. Přesto i Radecký si dovedl brzy v armádě nadělat problémy a tak se stal dočasně jenom vrchním obráncem olomoucké pevnosti. Právě toto období vede některé „novomonarchisty“ k tomu, aby požadovali instalaci Radeckého pomníku také v Olomouci.

Václav Radecký (1766-1858) ve svých 65 letech byl jmenován velitelem rakouských vojsk na Apeninském poloostrově a až do penze nelítostně potlačoval vojska italských revolucionářů. Tato činnost jej udělala u Italů velice neoblíbenou osobností, měl asi obdobné postavení jako Heydrich v očích Čechů za druhé světové války v okupovaném „protektorátu“.

Radecký byl ženat a když neválčil, zbýval mu čas na oblíbený sex, a to nejen se svou manželkou Františkou, ale i s milenkou Guidittou, se kterými měl dohromady 12 dětí. Byl ale také vášnivým hazardním hráčem. Bitvy sice vyhrával, ale v kartách prohrával. Musel si půjčovat peníze, aby uhradil četné dluhy, které uměla dělat také jeho manželka. Z dluhů mu jednou také pomohl císař Ferdinand.

Jeho osudovým věřitelem se stal Josef G. Pargfrieder, rodák ze Znojma, který z kramáře se stal c.k. dvorním dodavatelem pro armádu. Tento zbohatlík na svých pozemcích dal postavit pomník na počest úspěchů císařských vojsk v Itálii. Tam v Heidelbergu poblíž Vídně jsou kovové sochy významných generálů a vojevůdců (všechny kovové sochy byly odlity v Blansku). Tam v rozsáhlém areálu je pohřben také polní maršál Radecký, v jeho sousedství je pohřben maršál Wimffen, rovněž špatný hráč karet.

Bude v Praze opět pomník špatného hráče Radeckého, který za monarchie měl jen české nápisy, jež byly součástí tehdejší propagandy.

Ing. J. Liška

Mistři v oboru

„… jak to, že ten Schwarzenberg, který se dopouští mnohem větších lumpáren, a je proradnější než proradný, to má, tak říkajíc v suchu. Žádná media na něj nespílají, nikdo se do něj nenaváží, nikomu nic nevadí. Ani to, že podporuje americký zbrojní průmysl, ani to, že je členem Rockeffellerovy zločinecké Trilaterální komise, ani to, že hodlá kandidovat do sněmovny, i když má mandát senátora, ani to, že je senátorem za Unii svobody a za ODA a zároveň ministrem za SZ (dnes již bývalým) a nyní snad i předsedou TOP 09, to je všechno v pořádku. To že uznal protiústavně Kosovo, to, že označil masakr civilistů v Gaze za defenzivní čin izraelských ozbrojených sil, to, že „čecháčkům“ vnucuje vojenskou základnu USA, ten výčet by mohl být velmi dlouhý. Nevadí ale nikomu.“

Olga Zubová je ale naproti tomu všem  trnem v oku. Patrně to jsou ta šlechtická privilegia a prerogativa. Nebo to je moc nad mediální krajinou (Vltava-Labe Press, Media Group Rheinische Post, Respekt, Hospodářské noviny – vše pod kontrolou Trilaterální komise, samozřejmě – nebo snad není Bakala „zaměstnancem“ Paula Volckera?) podporovaná pravdou a láskou. Dokud Olga nebude mít na své straně tyto neoliberální až neofašistické kruhy, nebude mít pokoj…. (www.czechfp.cz ,8.7.09)

Zle, matičko, zle! Švarcenberci zde

/Zle, matičko, zle!/ Švarcenberci zde:/ jeden, ten je generál,/a druhý je kardinál;/

Zle, matičko, zle!/ Zle, matičko, zle!/ Švarcenberci zde:/

/Jeden drží karabáč,/druhý říká „Otčenáš“;/ zle, matičko, zle!/ Zle, matičko, zle!/

/Švarcenberci zde:/ jeden, ten je arcibiskup, druhý je taky špicbul,/ zle, matičko, zle!/

Karel Havlíček Borovský, Píseň Čechů o Švarcenbercích (asi 1850)

Prof. dr. R. Doleček, DrSc., správně říká, že píseň ukazuje poměr českého lidu k této bohaté staré české knížecí rodině, prosáklé duchem Rakouska-Uherska. My  můžeme panu K. Schwarzenbergovi „děkovat“ za to, že z České republiky učinil poslušného „spojence“ USA a EU, a uznal bez ohledu na mezinárodní právo, na stanovisko Poslanecké sněmovny PČR a prezidenta České republiky Kosovo za samostatný stát. Kdo z něj mohl udělat „jednoho z nejoblíbenějších českých politiků“, když pan ministr neumí ani řádně česky a dělal věci, které byly v rozporu s našimi státními a národními zájmy? Kdo má takovou sílu, že fakticky může i dlouhodobě negativně ovlivňovat  naše již delší dobu nahlodávané demokratické poměry? -red.

K současné situaci nejmenšího bratrského národa

Lužických Srbů

Velikonoční svátky jsou stěžejní pro katolíky a tím dvakrát pro nábožensky příkladný nejmenší slovanský národ v našem sousedství.

Opět osedlalo koně nejméně 1500 svátečně oděných jezdců, aby za zpěvu náboženských písní oslavovali Kristovo zmrtvýchvstání. V roce 2005 vyjelo z devíti farností 1700 jak začínajících jinochů se zelenou ratolístkou na klopě, tak občas bylo vidět i šedovlasého muže se zlatou ratolestí, jedoucího již po padesáté. Po jízdě mezi farnostmi  jezdci objíždějí v další farnosti třikrát hřbitov, aby věděli i mrtví o naději na zmrtvýchvstání.

Jedná se o krásnou podívanou, na níž i zájezdy organizoval obětavý přítel Lužických Srbů profesor Vydra. Možná je v Muzeu v Chrastavě aktivní i nadále.

Je nutné připomenout, že Lužičtí Srbové jsou hluboce spjati se svými duchovními vůdci. V Praze vydal první lužickosrbskou gramatiku jezuita Jakub Xaver Ticin v r. 1679. Za zakladatele spisovného jazyka je považován Michal Francl – evangelický farář a potomek českých exulantů, který přeložil do srbštiny Nový Zákon již v r. 1706. Další katolický spisovatel byl Jurij Světlík, který přeložil celou Bibli, přestože se mu ji nepodařilo vydat.

Pro nás byl významný lužickosrbský umělec Marčij Jakula, který je mimo jiné autorem některých soch na Karlově mostě. V českých zemích byl prostřednictvím duchovních  z Lužice – bratrů Šimonových – založen pražský Lužický seminář, který vychoval od začátku 17. století až do r. 1922 řadu významných duchovních.

Kněz Jakub Bart-Čišinski se stal největším lužickosrbským básníkem. Odchovancem semináře byl také vynikající básník P. Jósef Nowak, jehož Stabat Mater úchvatně líčí i utrpení lužickosrbského národa. Další absolvent P. Miklawš Andritzki předpověděl svůj osud v Božim wohňu slovy: „A ve studené vlasti zapálíme ohně až budou ledy pukat. Povedeme válku o náš jazyk a národ, která nám přinese buď vítězství nebo zkázu. Již vidím jak mě budou hnát z místa na místo a budou pronásledovat…“.

Skutečně po mnohonásobném přeložení zemřel na tuberkulozu v Žitavě ve svých 37 letech. Jeho jmenovec Alois Andritzki byl v katolické rodině jedním ze tří vysvěcených kněží, když čtvrtý jako student teologie padl ve válce. Alois byl aktivní a vysoce oblíbený mezi lužickosrbskou mládeží. V r. 1943 byl nacistickým režimem zatčen za protistátní činnost a internován v koncentračním táboře, kde nadále církevně působil, povzbuzoval a ošetřoval spoluvězně. Při tom se nakazil tyfem a byl esesmanem po žádosti o eucharistii výsměšně odbyt slovy: „Krista chce – injekci dostane!“ Ta injekce byla smrtící.  Z iniciativy zdejších katolických věřících byl vynikajícím papežem Janem Pavlem II. (Wojtylou) blahoslaven a bude to první svatý čistě lužickosrbského původu.

Je ale nepochopitelné, že tento tisíc let ponižovaný, vykořisťovaný, perzekuovaný a násilně germanizovaný národ je ještě v současnosti vystaven další šikaně. Neofašisté zbili mladé Srby za to, že v hostinci používali mateřský jazyk. V katolické části Lužice dochází k likvidaci křížů a katolických symbolů, které jsou považovány pangermánskou částí společnosti za symbol Srbství.

O nápravu se snaží jak ministr vnitra dr. Buttolo, tak i první ministerský předseda Svobodného státu Sasko lužického původu, Stanislav Tilich. Po radikálních protestech lužickosrbských činovníků bylo Nadaci pro lužickosrbský národ přiznáno požadovaných 16,5 milionů eur a srbští představitelé se vrátili do nadace. To ale v situaci, kdy dánská národnostní menšina je podporována v dvojnásobné relaci, obdobně jako německé menšiny v cizině. V rozporu s Ústavou Svobodného státu Sasko, která oficiálně zaručuje Lužickým Srbům národní svébytnost s podporou národních škol a předškolních zařízení, byly zrušeny lužickosrbské školy v Chroščicích a Pančicích-Kukowě přes protesty i mezinárodní veřejnosti, ač ústava saského i braniborského státu zajišťuje alespoň verbálně národnostní menšině Lužických Srbů plnou podporu, Ústava NSR toto ustanovení postrádá. Z toho pak pramení neshody mezi spolkovou vládou a vládami Saska a Braniborska o finanční podporu, která byla pro autonomní menšiny Frisů a Lužických Srbů neustále krácena.

Ve věci slovně zajištěného dvojjazyčného vzdělávání se také sklízí první katastrofické důsledky, kdy 15% absolventů základní školy (do 5. třídy) v Budyšíně, 16% Radworu, 26% v Rakvicích, 30% žáků z Workločenské školy a 42% ze školy v Pančicích-Kukowě již dále v dvojjazyčné výuce nepokračují a přecházejí do čistě německých škol.

Diskriminace je zřejmá i z toho, že byla zřízena autobusová linka S41, spojující vesnice s převažujícím lužickosrbským obyvatelstvem, která děti odtud odváží do čistě německých škol.

Tento neudržitelný stav monitoruje v parlamentu frakce Levice, která odmítá další destabilizaci srbské základní školské sítě.

Požaduje již od školního roku 2009-2010 spolu s Domovinou a dalšími srbskými institucemi zamezit odlivu srbských dětí z dvojjazyčné výuky a vyvinout tlak na to, aby byly znovu otevřeny školy (od 6. třídy) v Chroščicích a Pančicích-Kukowě, a zajistit odvoz dětí tak, aby se mohly nadále zúčastňovat výuky i v mateřštině.

Pro srovnání u nás se v menšinových školách – kde se v mateřském jazyce vyučují všechny předměty na rozdíl od Lužice – je počet dětí potřebných pro otevření třídy zhruba poloviční a to ještě s možností výjimek.

Tento článek je apelem na naše věřící i veškerou naši společnost k podpoře nejzákladnějších práv bratrského národa, se kterým jsme byli několik století v jednom státě.

Nemůžeme přece licoměrně a farizejsky vyvěšovat tibetské vlajky, když náboženská a národnostní perzekuce bují legálně kousek od našich hranic. Protestujeme-li proti neofašismu u nás, nesmíme být proto lhostejní k témuž v Německé spolkové republice.                                           F. Truxa

Zprávy z Lužice

Pro příští školní rok je na lužickosrbské střední školy (náš 2. stupeň zákl. škol) přihlášen dostatečný počet studentů k otevření 5. ročníků. Na některých školách se budou otevírat dvě třídy těchto ročníků.

Marie Naglowa – lužickosrbská umělkyně z Budyšína – se prostřednictvím své tvorby věnuje zejména problematice povrchové těžby uhlí v Lužici. Na počátku května byla v Srbském muzeu v Chotěbuzi otevřena výstava jejích kreseb a grafik s názvem Zabrana zemja – póla a warstvy. Do mapy Lužice z r. 1886, jež znázorňuje tehdejší lužickosrbské osídlení, umělkyně vyznačila jména všech 130 vsí, které byly po roce 1924 kvůli hnědému uhlí zbourány. Ch. Kliemowa, která výstavu uváděla, vyslovila přání srbské veřejnosti, aby výstava přispěla k prohloubení diskuse o povrchových dolech, ničení vesnic a krajiny.

Již 43. ústřední olympiáda srbského jazyka se po 22 letech konala opět v Dolní Lužici. V Borkowech na Blotech se v druhé polovině května sešlo 80 dívek a chlapců, aby v dvoudenní soutěži prověřili své znalosti lužické srbštiny. Účastníci byli rozděleni do tří skupin: 1. skupina zahrnovala děti navštěvující výuku typu B (nepovinná srbština); v 2. skupině byli žáci tříd Witaj a 2 Plus; ve 3. skupině děti znající srbštinu již z domova.

Tradičně nejlepší byli hornolužičtí soutěžící, ale ke zlepšení došlo i u žáků dolnolužických, z nichž jeden žák z Žilowa byl hodnocen „velmi dobře“. Předsedkyně „Serbskego šuleskego towarstwa“ L. Buderjowa závěrem prohlásila: „ Všichni jste zvítězili, všichni, kdo tu sedíte, jste naši vítězové“.

Nově zvolené předsednictvo Domoviny 3. června na svém prvním zasedání velice kladně hodnotilo vzestup dvojjazyčného vzdělávání, zejména v Dolní Lužici.  Zároveň ale byl konstatován hlavní nedostatek vzdělávacího procesu, spočívající v malém počtu odborně připravených vychovatelů, který je dán nedostatkem peněz určených na jejich vzdělávání.

V Drážďanech je opět aktivován Srbský studentský spolek Brajnata Krawce, založený koncem 19. století uvedeným známým srbským hudebním skladatelem na podporu srbské pospolitosti v saské metropoli. Všech 80 studentů lužickosrbského původu se aktivně zúčastňuje  společných akcí a výletů do okolí za výlučného užívání mateřského jazyka.

Již po druhé proběhl výměnný pobyt 15 studentů se 2 profesory z Hořic a družební školou v Chotěbuzi. Pobyt s výlety do Berlína, projížďka v kanoích po ramenech Sprévy v Blotech, návštěva srbského divadla a další akce mají značný úspěch. Žáci si nadále dopisují a těší se na další setkání.

Z Česko-lužického věstníku, připravil F. Truxa

Již dříve jsme uveřejnili protesty našich historiků proti falšování historie, protesty spisovatelů proti pokusům je umlčet a nyní přinášíme i prohlášení Akademického sněmu AV ČR proti snahám o likvidaci:

K budoucnosti výzkumu a vývoje v České republice

Akademický sněm AV ČR je vážně znepokojen tím, že systém výzkumu, vývoje a inovace v ČR má být destabilizován na základě neodborného, zmateného a nezdůvodněného návrhu výdajů státního rozpočtu předloženého Radou pro výzkum a vývoj (RVV). Rozhodnutí RVV výrazně utlumit základní výzkum ve prospěch podpory tzv. vývoje a inovací nemá oporu v programových dokumentech současné vlády ani vlád předchozích. Krátkodobý zisk omezeného okruhu hospodářských subjektů je vydáván za prospěch celé společnosti. Podíl veřejných prostředků, které mají být rozdělovány mezi vědecké instituce podle chybné a neověřené metodiky, je tak výrazně krácen ve prospěch podpory průmyslu a obchodu se zjevným úmyslem vrazit klín mezi vysoké školy a Akademii věd.

Zároveň dochází k podstatnému zvyšování částek určených na různé nevyzkoušené programy. Lze se důvodně obávat, že přelévání peněz do výrobní sféry je dáno často spíše lobbingem než motivací posílit vlastní výzkum, vývoj a inovace v této sféře. Důsledky tohoto postupu jsou jak z odborného, tak i společenského hlediska škodlivé.

Akademický sněm konstatuje, že pokud by měl být návrh RVV skutečně realizován, došlo by k nekoncepčním přesunům a skokovým změnám ve struktuře financování institucí a tím by byl vážně ohrožen kvalitní výzkum v ČR. Institucionální rozpočet Akademie věd ČR by byl během tří let snížen na polovinu. To by vedlo k propouštění vysoce kvalifikovaných odborníků, k rozbití infrastruktury vědy a výzkumu a k likvidaci současné sítě akademických ústavů. Tyto kroky by vedly k nezvratnému úbytku vědců a dalších kvalifikovaných pracovníků, neboť ani vysoké školy, ani soukromá sféra je nemohou za současné situace absorbovat. Omezilo by se zapojení ČR do mezinárodní spolupráce, protože bez kvalifikovaných vědců a odpovídající struktury česká výzkumná pracoviště ztratí postavení rovnocenných partnerů v mezinárodních výzkumných projektech.

Likvidace Akademie věd by postihla i vysoké školy, protože na ústavech Akademie věd fakticky uskutečňuje své postgraduální studium mnoho doktorandů. Naopak mnoho vědců z Akademie věd vyučuje na vysokých školách, protože se na základě své dlouholeté výzkumné praxe stali nenahraditelnými odborníky ve svých oborech. Hlavními oběťmi takto navrženého rozpočtu by se tedy stal jak kvalitní základní a aplikovaný výzkum, tak i vysokoškolské vzdělávání. Bez kvalitního a všestranně rozvinutého základního výzkumu nemůže existovat ani úspěšný aplikovaný výzkum a nemohou se rozvinout ani ekonomicky efektivní inovace. Pluralita a spolupráce rozdílných typů institucí základního i aplikovaného výzkumu jednoznačně prospívá rozvoji celého sektoru. Má-li Česká republika viditelným způsobem přispívat k vědeckému pokroku v mezinárodním měřítku a rozvíjet svůj inovační potenciál, je třeba zachovat přiměřené financování těch institucí, které jsou schopny k tomuto procesu výrazněji přispět. Akademie věd k nim bezesporu patří. Je nepochopitelné, proč právě na ni dopadají rozpočtové škrty nejvýrazněji.

Zodpovědnost za celou výše popsanou situaci zcela padá na vrub RVV, která ani přes opakovaná upozornění nevzala v úvahu, že předložený návrh rozpočtu nerespektuje principy Reformy systému výzkumu, vývoje a inovace v České republice, a že bude mít v nejbližších třech letech devastující důsledky nejen pro Akademii věd, ale poškodí celý sektor českého výzkumu, vývoje a inovací.

Akademický sněm znovu důrazně upozorňuje, že následkem předloženého návrhu státního rozpočtu by se prudce znehodnotily dosavadní investice do výzkumu a ČR by navíc vznikly dodatečné náklady z nedodržených tuzemských i zahraničních smluv na řešení výzkumných projektů, které by po takto radikálním snížení rozpočtu musely být zastaveny. Akademický sněm shledává jednání členů RVV jako nekvalifikované a nezodpovědné, a proto naléhavě žádá předsedu RVV Jana Fischera, aby neprodleně obměnil personální obsazení RVV tak, tvořila skutečně kvalifikovaný a odpovědný orgán, schopný zajistit potřeby výzkumu a vývoje v České republice a dlouhodobé zájmy české společnosti v této oblasti. Akademický sněm současně vyzývá vládu, aby znovu zvážila, zda celkové posílení investic do výzkumu a vývoje nebude nejlepším způsobem, jak čelit současné ekonomické krizi a jak položit základ budoucího rozvoje a prosperity.

V Praze dne 30. června 2009

Antikomunismus je svou podstatou nedemokratickým a lidstvu nebezpečným fenoménem

Opojení z vítězství demokracie, jež jsme po listopadu 1989 po většině více či méně cítili, se jaksi vytratilo, i když zdaleka nemůžeme tvrdit, že Česká republika není demokratickým státem. Dosud se ještě těšíme  řadě demokratických práv a svobod, které naše mocenská elita, bohužel, stále více připodobňuje k obrazu svému. I pokud bychom současný vývoj hodnotili převážně negativně, demokracie se dosud nerozšířila z oblasti politické do oblasti hospodářské a sociální, dokonce její zastupitelská forma je stále více deformovaná a nadto není obohacena o prvky demokracie přímé, skutečností zůstává, že ústavně zakotvený princip vedoucí úlohy komunistické strany, který  v minulosti silně deformoval celý společenský systém, je věcí nenávratné minulosti, a dokonce ani nehrozí jakási faktická dlouhodobější dominance jiné politické strany. Spíše se můžeme obávat jen koalice dvou nejsilnějších politických stran a elit stojících v pozadí, které jsou zřejmě schopné efektivně ovlivňovat politiku většiny relevantních politických stran a prosazovat tak i cíle, sledované ekonomicky silnou menšinou, jež jsou v rozporu i se základními zájmy většiny. 

Z druhé strany je však pro naši jinak již slábnoucí demokracii také důležité, že v rámci stranicko-politického systému bez jakéhokoliv právního omezování existuje a volně vyvíjí svou činnost Komunistická strana Čech a Moravy. Je třeba zcela otevřeně zdůraznit, že snahy zakázat její činnost, učinit ji tedy nelegální, nebo právními prostředky  ji omezovat a vytlačovat na periferii společnosti, jsou nedemokratické, a jako takové by postupně vedly k nepřípustnému omezení naší demokracie.

Tlak v tomto směru občasně vyvíjí někteří političtí činitelé, podle mého soudu především z čistě stranických zájmů. Stačí se zamyslet nad tím, jak by úloha jejich stran v politickém dění poklesla, tyto by nemusely získat ani podíl na moci a s tím i ztratit celou řadu nejrůznějších funkcí, od ministerských až po stovky či tisíce dalších,  kdyby komunisté nebyli i nadále všemi možnými politickými prostředky, zvláště hromadnými sdělovacími prostředky, včetně tak na diváky silně působících televizních kanálů, démonizováni a dlouhodobě systematicky  tak připravováni o hlasy, které by jinak ve svobodných volbách získali.

Řečeno současnou terminologií: princip svobodné konkurence, ač tak přepečlivě ošetřován a zajišťován ve všech dalších oblastech, je v soutěži ideologií a  politických stran zjevně deformován. Lze jen konstatovat, že vypjatý antikomunismus je vždy svou  podstatou fenoménem antidemokratickým, je cestou, jak se z historie můžeme poučit, vedoucí v lepším případě  k omezené demokracii, v horším k likvidace demokracie samé.

Zbavit se antikomunismu znamená vytvořit jeden z   předpokladů pro  rozvoj naší demokracie. Nelze však zapomenout, že antikomunismus plní i své nadnárodní funkce. Je značně protiruský, mohli bychom říci, že dokonce i v jistém smyslu obecně protislovanský. Napomáhá též při vytváření obrazu „nového nepřítele“. Nezanedbatelnou úlohu plní i při falšování historie, když se snaží klást rovnítko mezi nacismus a komunismus. Je nenávistný, zasévá zlobu do vztahů mezi lidmi v národním i širším měřítku. Nepřispívá k míru a rozvoji, ale naopak otevírá cestu k menším i větším konfliktům, tolik nebezpečným pro lidstvo. Je nehumánní a svou podstatou zcela nekřesťanský. Zbavme se již dnes antikomunismu, abychom zítra se neoctli v nové totalitě, ovládané hrůzně nebezpečnými představami globálních mocenských elit o světovládě a snížení počtu obyvatel Země, tak či onak, na „zlatou miliardu“. Dr. V. Beneš

Bernd Posselt  na 60. sjezdu Němců odsunutých z Československa:

„Vyhánění bude ještě stále prostředkem politiky… já jsem např. zpravodaj pro Kosovo v Evropském parlamentu-, lze poděkovat, že NATO zastavilo vyhánění kosovských Albánců, ale tehdy jistý Václav Klaus veřejně vysvětloval, že je proti této intervenci, neboť jinak by mohli také přijít jiní a podobným způsobem trvat na svém právu na domov. Tento nerozum musí být z Evropy vypovězen. K tomu potřebujeme partnera v České republice…

Musíme bojovat za to, aby tací byli v převaze. To ještě nejsou. Ale když český ministr zahraničí Karl kníže Schwarzenberg v Ústí nad Labem vysvětluje, že nebyly jen Lidice, nýbrž stejným dechem říká, že byly také Postopolprty, kde byli mladí sudetští Němci masakrováni, když český ministr školství Ondřej Liška zavádí učebnice, ve kterých budou lepší informace o vyhánění, než v některých německých učebnicích, když český ministr pro regionální rozvoj jménem Cyril Svoboda v Evropském parlamentu nám posílá velmi pozitivní signály a na mé pozvání přijede do Štrasburku – včera byl zvolen za předsedu českých křesťanských demokratů -, pak to jsou pozitivní znamení…“.

„Jsem hrdý a šťastný, že dva velcí čeští bývalí bojovníci za lidská práva akceptovali moji prosbu, aby spolupracovali v našem okruhu, který připravuje pro Českou republiku… tak zvané komise pravdy…“.

„My jsme byli a jsme druhý národ české země a čtvrtý kmen Bavorska. Tento historický příkaz, milí krajané, nás vede do budoucnosti.“ (Volný překlad Irma von Tirb)

Z otevřeného dopisu panu starostovi Jiřímu Křemenákovi z Nečtin

„Vážený pane starosto, s velkým údivem… jsme se seznámili s Vašim rozhovorem uskutečněným s redaktorem zmíněného deníku (Práva-pozn.red.), který se týkal možnosti zřídit v Netčinách regionální muzeum, jehož část by měla být věnována někdejšímu německému obyvatelstvu odsunutému na základě rozhodnutí vítězných mocností. Nevíme, kdy jste se narodil a zda jste zažil skutečné vyhnání českých obyvatel z tzv. Sudet. Vyhnání a úprk Čechů z pohraničí jste asi nezažil ani jako dítě, protože byste nemohl přijít na myšlenku zřídit v obci Nečtiny muzeum, které by mělo pravděpodobně připomínat, jakým násilnostem z české strany museli při odsunu občané německé národnosti čelit.

Nikdo nemůže být samozřejmě proti Vaší snaze  zrestaurovat vzácnou historickou budovu hostince do její původní podoby. Podle Vaší informace by přestavba vyžadovala 20 milionovou dotaci z fondu Evropské unie. Nabízí se otázka, proč by EU měla být tak štědrá právě vůči obci Nečtiny.  Že by snad měl na přidělení takovéto nezanedbatelné sumy vliv Svaz Němců v Čechách a na Moravě, který prý má svoji aktivní odbočku právě v Nečtinách, nebo za dotací stojí  vlivný europoslanec Bernd Posselt, který je nejvyšším představitelem sudetských Němců? Co na to říká 650 obyvatel Nečtin? Souhlasí s tím, aby zmíněné muzeum bylo věnováno i památce odsunutých německých občanů, kteří by si zřejmě z Nečtin učinili památečné místo, kde by si připomínali, jak jim bylo za jejich „věrnost“ Československé republice ublíženo?

Proč byste nemohli například v regionálním muzeu věnovat  část expozice na památku českých občanů, kteří byli vyhnáni ze svých domovů v r. 1938? V rozhovoru s dopisovatelem deníku Právo říkáte, že ze 650 obyvatel může jen málokdo říci, že on nebo jeho předkové zde žili už před válkou a že značná část novousedlíků přišla až po vystěhování Němců. Tím zřejmě chcete naznačit, že už se nikdo v Nečtinách nepamatuje, jakým způsobem se chovali sudetští Němci v roce 1938 k našim českým občanům. Neexistují žádní svědci, neexistuje o tom žádná kronika, ale o odsunu německých občanů jste zřejmě schopni shromáždit  dostatek fotografií a dokumentace. Každý by předpokládal, že v pohraničí co starosta to vlastenec. Jak je to po této stránce  s Vámi?  Paní Bukačová, ředitelka muzea v Mariánské Týnici, má pravdu v tom, že v západních Čechách neexistuje žádné muzeum, které by se věnovalo odsunutým Němcům, bývalým občanům Československa. Domníváme se proto, že není nutné, aby se podobná expozice zřizovala právě v Nečtinách. Doporučujeme Vám, aby jste si přečetl některou z mnoha publikací, jak se k Československu zachovali v době ohrožení republiky ze strany německého nacismu naši občané německé národnosti a jakých zvěrstev se dopouštěli při vyhnání Čechů z pohraničních oblastí zvaných Sudety.

Věřte tomu, že i my, přímí účastníci boje proti německému nacionalismu a fašismu, bychom byli rádi, kdyby v budoucnosti mohli Češi i bývalí sudetští Němci žít v míru a porozumění. Pokud však budou v čele sudetoněmeckého Landsmanšaftu vedoucí představitelé s jejich nehoráznými nároky, tak ke skutečnému smíru mezi občany České republiky a potomky sudetských Němců nikdy nedojde…“. (Tento dopis  dne 8.6.2009 podepsali představitel ČSBS a předseda Kruhu občanů ČR vyhnaných v roce 1938 z pohraničí-MO Plzeň, J. Sedlák) . ) Připravil – se-

Pozn. red. Považujeme za vhodné, aby v pohraničí podle možností v každém okresním muzeu byla část expozice věnována pronásledování a vyhánění Čechů z jejich domovů tzv. sudetskými Němci v r. 1938. Dále se domníváme, že by ve větších muzeích měly vystavovány dokumenty o chování „sudetských“ Němců v době  protektorátu k českému obyvatelstvu, zejména pak s přihlédnutím k jejich službě v gestapu, SD, policii a SS, ale také i ve wehrmachtu a ke zločinům, kterých se dopustili. Uvedené dokumenty by měly obsahovat i příležitostné či putovní výstavy.

Ze vzpomínek Čechů na soužití s Němci na Znojemsku

„Celá oblast jižní Moravy v prvních říjnových dnech roku 1938 byla obsazena nacistickou armádou. Obec Suchohrdly je předměstím Znojma. V obci byla většina Němců, avšak žila tam i silná česká menšina. Až na několik antifašisticky orientovaných Němců se téměř všichni hlásili k Henleinově SdP. Že po anšlusu jsou v obci pány Němci, pocítili suchohrdelští ihned po přivtělení k župě Niederdonau. Hrůznou noc zažili občané tzv. české kolonie v obci z 13. na 14. březen 1939. Nacisté, kteří již věděli, že v nejbližších hodinách obsadí celý, dosud neokupovaný zbytek Čech a Moravy, oslavili konečnou likvidaci ČSR přepadením české kolonie.

Paní Anna Rychlíková vzpomíná: ´…Od české kolonie se ozval řev Němců, kteří počali vylamovat ploty v zahrádkách českých spoluobčanů a násilím se dobývali do domků. Ještě jsem stačila doběhnout domů na dvorek, avšak za mnou se již ozvalo volání: ´Raus, du böhmische Sau´ a vylomenými vrátky se již hrnulo několik nácků. Ukryla jsem se za kmenem ořešáku, a zatímco Němci se dobývali do kuchyně, pokusila jsem se utéct k matce do sousedního domku. Zahlédli mne a hnali se za mnou. Počali nás bít a za stálého řevu Raus! Raus! nás vyháněli. Pak mě ucpali ústa a vlekli mě ven. Sotva jsem dýchala, byla jsem v sedmém měsíci těhotenství. Totéž se dělo i ostatním Čechům. Hnali nás k plotu zahrad, za kterými tenkráte  ještě bylo území okleštěné republiky. Házeli nás přes plot, neustále řvali Raus! Raus! a nepřestávali nám nadávat. Utekli jsme do blízkých Kuchařovi, kde se nás ujali.´

Paní Františka Rychlíková, která též zažila tehdejší noc v Suchohrdlech vypráví: ´Po čtyři roky jsem pracovala v obci jako chůva u Němce Rauschera. Po obsazení pohraničí byl můj manžel nasazen na práci do Wiener Neustadtu… Kolem 20. hodiny mě navštívila švagrová a řekla, že ji mlékař upozornil, že se Němci houfují a připravují vyhnat Čechy, bydlící v obci, přes hranice do republiky. Nebrala jsem to moc vážně, vždyť je znám, a tak se s nimi domluvím.

Přepočítala jsem se. Již za několik okamžiků s řevem a nadávkami českých sviní vyrazili Němci dveře a nahrnuli se do kuchyně. Němec Erich Stifter chytil mého pětiletého synka za nožky hlavou dolů a řval, že ho roztrhne. Podařilo se mi chlapce z jeho rukou vyrvat. Němci mě však chytili a i s chlapcem mě shodili na verandě ze schodů. Pak nás hnali k plotu za Českou kolonií a házeli nás přes plot, kde již bylo území ČR, a řvali, abychom se již nevraceli. Jak mě přehodili, dopadla jsem na nějaké tělo. Byl to pan Kaláb, již starší důchodce, který při týrání ztratil vědomí. Uslyšela jsem pláč svého synka. Měl zlomenou ruku a do dnešních dnů má na tehdejší řádění našich německých spoluobčanů památku. Já sama jsem v té mrazivé noci prochladla a odnesla to zápalem plic.´

Kronikář František Janda zachytil vyprávění českého učitele Leoše Pokorného: ´Bylo to 13. března 1939 ve večerních hodinách, kdy zfanatizovaní Němci vyvrátili dveře našeho domku. Zatímco já jsem se snažil přivolat pomoc, rozbili dveře do ložnice, kde byla schovaná manželka s našim dvouletým a tříletým synkem. Zoufalá manželka bránila děti tím, že uchopila horkou kouřovou rouru a prvního násilníka s ní udeřila. Pak se pokusila bránit kuchyňským nožem. Němci ji zmlátili tak, že zůstala ležet na zemi. Po celém těle měla krvavé podlitiny. Děti naštěstí vyvázly bez zranění, neboť se ukryly pod postelí, na kterou Němci při svém řádění naházeli nábytek. Já jsem pochopil, že jde o pogrom na české rodiny v obci a že se pomoci nedovolám. Vrátil jsem se. Při vstupu do ložnice mne jeden z násilníků udeřil pěstí do obličeje. Krvácel jsem z nosu a úst. Vyvlekli mne na chodbu a tam mne udeřili dřevěným kůlem do hlavy, že jsem upadl do bezvědomí, probral jsem se až v oranici, kam mne vyhodili…

Obětí řádících nacistů se stala i paní Pytlíková, provdaná Šumpelová. Latí, ze která trčeli hřebíky, jí potrhali Němci rty a obličej. Dostala infekci, která se stala příčinou vleklé choroby, na kterou paní Šumpelová po několika měsících zemřela.

Životem zaplatili nacistickou okupaci i dva členové rodiny Hanzalovy. Paní Hanzalová, manželka hajného, která v tragických chvílích byla sama doma., upoutána horečkou na lůžko, byla Němci vyvlečena a kopanci zahnána do lesa, kterým v horečce několik hodin bloudila. Třetí den zemřela na zápal plic. Byla první obětí nacistické okupace v obci…“ (Soužití Čechů a Němců na Znojemsku, Vzpomínky IV., str. 1-2; dále doporučujeme: Vyhnání Čechů z pohraničí, vzpomínky českých hraničářů I.-VIII., www.ksl.wz.cz , Publikace základní řada)

Hans Krehan, jeden z antifašistických Němců, vzpomíná: „Narodil jsem se 18. července 1920 v Podbořanech… Později byl můj otec poslancem za KSČ. To bylo ve třicátých letech, když byla po celém světě krize. Z Podbořan jsme se přestěhovali do Chomutova. Otec tam dostal místo v ocelárnách, takže jsme měli lepší příjem. Byla tam velice silná stranická organizace… Také hodně lidí z okolí, hlavně horníci, byli komunisté. Ti, kdykoliv se něco dělo, vpochodovali do Chomutova. Také sociální demokracie byla tehdy velice silná, později v roce 1937 spojila své síly s komunisty, aby měly větší vliv… Ale nestačilo to proti Henleinovi.

Když Hitler zabral Rakousko, tak už jsme věděli, že Československo je na řadě. Já jsem se v září 1938 přihlásil jako dobrovolník do československé armády. Poslali mě na hranice do Vejprt. Hlídali jsme hranice, protože henleinovci ze Sudet uprchli do Německa a snažili se škodit. Stříleli na hraniční stráže a tak podobně. Bylo vidět německé SS, jak jim ukazují, kam mají střílet. V té době tam byl důstojník, kterého jsem znovu potkal v Londýně, když jsem vstoupil do armády…“. (Československu věrni zůstali, životopisné rozhovory s německými antifašisty, vydal Ústav pro soudobé dějiny AV ČR, Praha 2008, str.95)

Pozn. red. Když nacisté obsazovali pohraničí ČSR, byli němečtí antifašisté, ať již byli komunisty nebo sociálními demokraty, na řadě společně se Židy. Henleinovci je týrali, krvavě bili a ti, co včas neutekli, končili v německých věznicích a koncentračních táborech. Postavení německých antifašistů bylo zpravidla horší než situace Čechů.

Ti antifašisté, co se zachránili, v nejednom případě pracovali v ilegalitě proti nacismu nebo v zahraniční čs. či britské armádě. O tom vypovídá výše uvedená publikace.

Posselt a Duray mají k sobě blízko

Duray, jeden z představitelů Strany maďarské koalice na Slovensku, přiznal, že ti, co vyčítají slovenským Maďarům málo loajality vůči Slovenské republice, mají pravdu.

Tuto skutečnost vysvětluje „historickými“ argumenty: „Slovensko vzniklo jako státní útvar ve 20. století. Na tomto území ve většině žili příslušníci dvou národů, slovenského a maďarského. Žili i jiní, ale ve většině tito. Při vzniku státu nevznikla dohoda o tom, že ony jsou státotvornými  národy na tomto území. Ale vznikla doktrína o čechoslovakismu a potom o národním státu v etnickém smyslu. Od existence SR existuje nerovnost mezi Slováky a Maďary. Když existuje nerovnost, tak se také odráží i v chování člověka vůči státu“. V míře, jak tato nerovnost se začne zmenšovat, pokračuje Duray, roste i loajalita ke státu. Jak nerovnost roste, zmenšuje se i loajalita.

Pan Duray, stejně jako landsmanšaft, vychází z toho, že Maďaři na Slovensku byli jedním ze dvou státotvorných národů v novém státě. Toto tvrdí dodnes zcela jednoznačně i Posselt, podle něj jsou tzv. sudetští Němci  i dnes jedním ze dvou národů českých zemí. Základní chyba těchto tvrzení spočívá v tom, že Maďaři na Slovensku, stejně tak jako Němci v České republice, byli a jsou jen národnostní menšinou

Veškeré snahy vytvořit z maďarské národnostní menšiny ve SR druhý státoprávní národ, jsou  ve své podstatě jen úsilím o základní změny státoprávního uspořádání Slovenské republiky – a možná i jedním z kroků k zformování Velkého Maďarska. Co nám brání, aby příslušné ústavní orgány ČR se jednoznačně solidarizovaly  se   Slováky nám tak blízkými a odsoudili revizionistické požadavky Maďarů?  Nezapomeňme na to, že parlament SR se plnou svou váhou postavil za dekrety prezidenta republiky, pejorativně nebo z neznalosti označované za tzv. Benešovy dekrety.

Obdobné požadavky, vznášené  „sudetskými“ Němci vůči ČR, nám připomínají dávno již odsouzené protičeské henleinovské praktiky. Dr. O. Tuleškov

Čarnogurský zkritizoval Havlův dopis, chce spojovat Západ a Východ

Bývalý politik, bojovník proti komunismu a disident Ján Čarnogurský zkritizoval dopis, v němž osobnosti střední a východní Evropy, včetně někdejších prezidentů Václava Havla a Michala Kováče, vyslovily obavy z rostoucího vlivu Ruska a žádaly amerického prezidenta B. Obamu, aby neopomíjel střední Evropu.

Čarnogurský, tradiční zastánce sbližování se s Ruskem, autorům dokumentu vytkl nedostatek realismu a spoléhání se na Spojené státy, které označil za „vzdáleného spojence“. Dopis podle něho nadto  přispívá k ochlazování vztahů s Ruskem, Německem či Francií, ale též ke konfrontaci mezi východní a západní Evropou.

„Tato politika vedla ke katastrofě Československa v roce 1938 na mnichovské konferenci a Polska v roce 1939 při vypuknutí druhé světové války“, uvedl Čarnogurský.

S názorem, že Slovensko by mělo spojovat západní a východní Evropu, vystupoval často, ostře kritizoval i útok spojenců na režim Slobodana Miloševiče v bývalé Jugoslávii. (www.chlemendik.sk , 24.7.09)

Brněnská mešita a blafující lidovci

Na první pohled by se mohlo zdát, že se nám obrození lidovci pochlapili a ujali se obrany naší vlasti před rozpínavým cizorodým islámem. Křesťané, v otázkách kulturně-civilizačních konzervativně smýšlející lidé, nyní vědí, komu mají dát v blížících se volbách svůj hlas. Jak by to bylo hezké, kdyby svět, v němž žijeme, byl tak pohádkově přehledný. Realita je bohužel o poznání komplikovanější.

Stavba mešity přeci nestojí na počátku celého problému, ale až na jeho samotném konci. Kdyby u nás nenarůstal počet věřících muslimů, nevznikl by ani problém se stavbou mešit… Přestože v některých aspektech islám respektuje přirozený mravní řád, v jiných jej pro změnu pervertuje…

Soupeření s islámem  je třeba vést na úplně jiných rovinách než na rovině municipálně byrokratické. A zde lidovci, a samozřejmě nejen oni, už dávno kapitulovali. Životní styl hédonisticky  zaměřených postkřesťanů se mimo jiné vyznačuje i tím, že není schopen přinášet oběti. V praktickém životě se to projevuje i v odmítání hojnějšího potomstva, neboť výchova dětí vyžaduje oběť doslova každodenní. Přednost dostává kariéra, každoroční pláže, nezávazné střídání partnerů. A aby se předešlo nechtěným dětem, je po ruce legální potrat.

Zde by se lidovci mohli bránit. Mají ve svém programu ochranu života od početí po přirozenou smrt…

A aby ta agonie netrvala příliš dlouho, k rychlejšímu zániku postkřesťanských struktur přispěje i lidovci bezvýhradně podporovaný proces evropské integrace, znamenající ztrátu účinné kontroly nad imigračním a azylovou politikou. V rámci europeistické „klauzule solidarity“… se od České republiky očekává, že na svoje území příjme větší počet imigrantů z cizích kultur (většinou se jedená o země s většinovým islámským obyvatelstvem), aby nedocházelo k jednostrannému zatěžování evropských přímořských států.

Cyril Svoboda, David Macek a celé současné vedení KDU-ČSL nese přímou politickou odpovědnost za to, že Česká republika pozbyla značnou část (a v případě přijetí Lisabonské smlouvy se tato ztráta ještě zvýrazní) svých předchozích pravomocí, včetně možnosti účinně uplatňovat demografické složení českého státu.

Jejich odpor proti stavbě druhé brněnské mešity je v této souvislosti pouhým tragikomickým plácnutím do vody. (www.europortal.cz , 29.7.09)

K slovensko-maďarským vztahům

Značná část našich médiích mluví o tom, jak ti zlí Slováci utiskují nebohou maďarskou menšinu ve SR. V lepším případě nám neříkají pravdu celou.

Ale nejen náš tisk. Např. anglický týdeník The Economist v podtitulku uvádí: „Slovensko kriminalizuje používání maďarštiny“. Tímto nepravdivým tvrzením začíná článek o novele slovenského jazykového zákona. Občané hovořící maďarsky v novele údajně vidí přímý útok na právo mluvit svojí mateřštinou. Obdobně to pociťují i politici v sousedním Maďarsku.

Anglický list dále píše, že slovenská levicově orientovaná populistická vláda popichuje Maďarsko, od doby, co se v r. 2006 ujala moci. Kromě dalšího veřejně podpořila Benešovy dekrety, které po druhé světové válce vyhnaly většinu Němců a Maďarů za jejich údajné sympatizování s nacisty. (!)

Jak je to tedy vlastně s novelou jazykového zákona na Slovensku?  Vysoký komisař OBSE pro otázky národnostních menšin, Knut Vollebaek, vydal posudek k tomuto legislativnímu aktu. Konstatuje, že Slovensko prokazatelně patří k evropským zemím s vysokým standardem  ochrany jazykových práv národnostních menšin. Není mnoho států, kde příslušníci národnostních menšin mohou získat úplné vysokoškolské vzdělání ve svém mateřském jazyku. Vollebaek poté blahopřál 500 čerstvých absolventů státní univerzity J. Selyeho v Komárně. V závěru své zprávy konstatoval, že novela sleduje legitimní cíl a je v souladu s mezinárodními standardy. M.Lajčák, ministr zahraničních věci SR, v souvislosti s tímto autoritativním prohlášením prohlásil, že spor, zda Slovensko novelou jazykového zákona porušilo své mezinárodní závazky,  skončil

Maďaři se však chtějí v této záležitosti  obrátit na nejen evropské instituce, ale i se stížností na Radu OSN pro lidská práva. V Maďarsku se nadto znova objevují návrhy o poskytnutí maďarského občanství Maďarům žijícím v jiných státech, tedy i na Slovensku

Velmi příchylný je k zahraničním Maďarům prezident MR László Sólyom. V nedávných dnech přijal jednu z představitelek slovenských Maďarů, paní Edit Bauerovou, a Lászlo Tökese, představitele Demokratického svazu Maďarů v Rumunsku. Podle tohoto pána „ukazuje současná politika dvou zemí Evropské unie, jmenovitě Rumunska a Slovenska, že jsou nepřátelé Evropy“. Pan prezident Sólyom ho údajně ubezpečil, že se bude i nadále zasazovat o práva etnických Maďarů na druhé straně hranic vždy, když jejich práva budou porušována.

Sílící maďarští extrémisté mají mnohem pronikavější plány. V r. 2010 chtějí dosáhnout úplné autonomie pro Maďary v Rumunsku, vytvoření samostatného okresu pro Maďary v Podkarpatské Rusi, který by byl přímo spravovaný Budapeští, a zajištění právo jazyka pro maďarskou menšinu v Karpatské kotlině. Jejich velkým cílem je odstranit hranice, které Trianonem vznikly.

Bublina splaskla. Polopravdy a lži se však šíří dál. Extrémismus, lépe řečeno revanšismus ve fašizující podobě, v Maďarsku vzkvétá. Útočí se však především na SR a jeho ministerského předsedu. Co bude dále následovat? (Připravil ing. P.Karlík)

K neuskutečněné návštěvě maďarského prezidenta v Komárně

„Náš tisk“ jako obvykle informuje o této události neúplně a zkresleně. Pokusíme se alespoň některé potřebné informace doplnit. Slovenské Komárno je jednou z domén slovenských Maďarů, organizovaných ve Straně maďarské koalice. Slovenská republika zde také zřídila a vydržuje za státní peníze univerzitu J. Selyeho, kde se vyučuje v maďarštině. O Maďarech zde žijících se nedá říci, že jsou vstřícní ke SR. Již celá léta samospráva Komárna, jež je v rukou Maďarů, nemůže „nalézt“ vhodné místo pro umístění sousoší Cyrila a Metoděje, kteří dnes jsou považováni i za patrony Evropy, stále dočasně umístěného v objektu Matice slovenské v Komárnu.

Pro velkolepou sochu sv. Štěpána však  našla vhodné prostranství bez problémů. Pan prezident Sólyom se nechal slyšet, že král Štěpán byl králem Maďarů i Slováků.

Co k tomu říci? Velkomoravská říše, když Maďaři se tlačili do Panonské nížiny a dál  do Evropy, několikrát vyšla z boje s Maďary vítězně, aby někdy před rokem 908 nakonec jejich tlaku podlehla. Vítězní Maďaři si osvojovali území původně osídlené slovanským obyvatelstvem jeho vyvražďováním. Podrobení Slované se nacházeli v postavení naprosto bezprávném. Po celá následná staletí byli násilně maďarizovaní. Na přelomu 19. a 20. století tvrdá maďarizace vedla téměř k zániku Slováků jako etnické skupiny a jejich jazyka.

Z uvedeného lze odvodit, že sv. Štěpán byl společným králem Maďarů a Slováků asi tak, jak byl R. Heydrich, tzv. zastupující říšský protektor, společným představitelem Němců a Čechů v Čechách a na Moravě.

Pan prezident L. Sólyom je nadto znám tím, že podporuje maďarské menšiny v sousedních státech až takovým způsobem, že lze v této podpoře vidět vměšování  do vnitřních záležitostí jiných suverénních států, včetně Slovenské republiky. Je proto pochopitelné, že příslušné ústavní orgány SR chtěly zabránit další radikalizaci maďarské menšiny na Slovensku. Již fakt, že k slavnostnímu odhalení sochy sv. Štěpána nebyl pozván prezident SR ani jiný její představitel, sám o sobě o něčem nezdravém, možná i nebezpečném, a to nejen v Komárně, svědčí. –red.

Křesťanskosociální mírové forum

Sociální impuls křesťanství dnes

1) Zdroje

Institucionalizované křesťanství ovlivňovalo sociální skutečnost nejednoznačně. Má ve svých kořenech silný sociálně kritický a sociálně kreativní náboj, ale již v jeho raných dějinách došlo ke zlomu. Roku 313 římský císař Konstantin Milánským ediktem vyhlásil toleranci do té doby víceméně skrytého, a občas i pronásledovaného křesťanství.  Tolerance se brzy změnila v preferenci. Církev se stává do značné míry nástrojem státní politiky a brzy, již v dalším století je (vedle nevlídně tolerovaného judaismu) jedinou uznávanou náboženskou institucí Římské říše. V té době církevní autority pokládaly za svou povinnost pozdně otrokářský a raně feudální stát posvěcovat a podporovat. Kanalizovaly přirozenou touhu lidí po spravedlivějším uspořádání společnosti do záhrobního očekávání a tím pacifikovaly jakýkoli odpor. Vyhrály, a v celku biblických textů neúměrně zdůraznily myšlenku apoštola Pavla, že každá vrchnost je od Boha (Řím 13, 1-7). Na ostrou sociální kritiku vyslovovanou starozákonními proroky i novozákonními autory jakoby zapomněly. Jen občas, spíš výjimečně, si církev vzpomene na své kořeny. Probleskne v ní to, že začala jako hnutí dobového (můžeme-li to tak přirovnat k pozdější době) proletariátu. Cařihradský patriarcha Jan Zlatoústý (cca 347-407) se nebál kritizovat mocné své doby a čerpat z takových myšlenek Nového zákona, jako jsou Mariina slova o Bohu v chvalozpěvu  (zvaném podle latinské verze Magnificat) v Lukášově evangeliu: …vladaře svrhl s trůnu a ponížené povýšil, hladové nasytil dobrými věcmi a bohaté poslal pryč s prázdnou (Lk 1, 52, 53).

Náboj sociální kritiky i kompromis s utlačujícími mocnostmi světa si nese křesťanství staletími. Od 19. století, s mohutným nástupem industrializace došlo k vykořenění velké části obyvatelstva, k jeho faktickému znevolnění zamaskovanému ideologií občanských svobod. Dosavadní řemeslníci a sedláci se proletarizují. Systém jim umožňuje přežití, aby mohli produkovat dále, jejich práce však není kompenzována v plné hodnotě toho, co do produktu vložila a člověk je tak zbavován vnějších atributů lidské důstojnosti.

Tato situace probudí svědomí dosud dřímajících křesťanů. Z jejich prostředí vzniknou zpočátku utopické sny o sociální spravedlnosti. Aktuální sociální situace sama i cesty dostatečně radikální reformy však vyžadují důkladnou analýzu a pečlivé propracování politické strategie. V tom přinesl významné podněty především dnes znovu objevený Karel Marx (1818-1883). Jím rozpoutané socialistické hnutí hledalo dál orientaci. Významně přispělo k rozvoji lidských práv a občanských svobod. Socialistické strany tvořivě a svobodně navazující na marxovské impulsy prosadily nejen osmihodinovou pracovní dobu, právo na odborové sdružování, právo na stávku, povinnost zaměstnavatele pečovat o zdraví pracovníků, ale i všeobecné volební právo nebo rovnost mužů a žen před zákonem. Spojitost obou oblastí vyjadřuje často citovaná věta připisovaná T.G. Masarykovi, že bez socialismu není možná skutečná demokracie. Došlo však, jak víme, i k tragické autoritářské deviaci hnutí, zapomínalo se, že socialismus je rozšířením demokracie občanské do oblasti sociální.

2) Katolické impulsy

Na konci 19. století se znovu probouzí sociální svědomí křesťanů, kteří se mezitím historicky rozešli do různých vyznání. Celou polovinu křesťanstva, což dnes činí asi miliardu lidí, seskupuje jediná (vevnitř členitá) církev římskokatolická. Obrovitost této instituce by mohla signalizovat, že je nepružná, že žije spíše z minulosti a není v stavu odpovídat na požadavky doby. Do značné míry je to pravda. Přesto v ní překvapivě od devadesátých let 19. století vyvstává silné sociálně etické hnutí. Na iniciativu humanisticky angažovaných křesťanů „v terénu“ museli odpovědět i nejvyšší představitelé této církve.  Rokem 1891, nejprve značně rozpačitě, začíná série papežských sociálních encyklik. Papež Lev XIII. (pontifikát 1878-1903) ji zahájil textem zvaným tradičně podle prvních latinských slov textu Rerum novarum. Papež výslovně považuje dělnickou otázku za naléhavou. Říká otevřeně, že výroba a obchod se soustředily v rukou snad jen několika lidí, takže malá hrstka boháčů vložila téměř otrocké jho na nesmírné množství proletářů (čl.2). Zároveň se však vyslovuje, že socialismus problémy dělníků neřeší (titul druhé kapitoly encykliky). Naléhá na stát, aby zavedl sociální zákonodárství a na svépomocné organizace, aby pečovaly o ty, které bezohlednost trhu zbavila všeho. Lze říci, že z tohoto podnětu vznikly politické strany označující se např. jako křesťansko-sociální. Je však třeba také říci, že často nešly dál, často nesledovaly skutečnou situaci proletariátu a nedůvěřovaly možnostem reformy. Po různých transformacích se nejčastěji přidržely programu, který český autor ironizuje jako mírný pokrok v mezích zákona.

Někteří z dalších papežů jsou až překvapivě radikální a jdou v jednoznačné a výslovné kritice kapitalismu mnohem dále, než křesťanští sociálové a křesťanští demokraté téže doby. K počinu Lva XIII. se vrací papež meziválečného období Pius XI. (1922-1939) encyklikou Quadragesimo anno vydanou r. 1931 na připomenutí čtyřiceti let od Rerum novarum. Konstatuje, co se změnilo a ukazuje, že mnohé je ještě neřešeno. Jde mnohem hlouběji ke kořenům, než jeho předchůdce. Ve III. kapitole výslovně stanovuje jako cíl odproletarizování proletariátu.

Ve shodě s Marxovou teorií nadhodnoty píše, že veškeré výtěžky výroby, veškerý výnos si kapitál uchvacoval pro sebe a dělníkům ponechával sotva tolik, kolik stačilo k zotavení a obnovení jejich pracovní síly (čl.54). Odmítá liberální teorii, podle které jde o jakýsi ekonomický zákon, proti kterému nelze vůbec nic dělat.  Významným posunem proti minulosti je popření absolutního nároku na soukromé vlastnictví výrobních prostředků, jež papež sice neodmítá, ale relativizuje. Soukromé vlastnictví má sociální souvislosti a politika by to měla vyjadřovat. Autor encykliky nenavrhuje, a jistě to od něj neočekáváme, socialistické řešení. Neskrývá se však v klerikální ulitě a nebojí se výslovně navrhovat a vykreslovat možný nový společenský řád (podle názvu 5. kapitoly encykliky). Lze shrnout, že přichází z náznaky programu demokratického korporativismu, jehož prvky akceptovaly a do svých programů zařadily pak spíše některé sociálně demokratické, než křesťanskodemokratické strany (např. ve Švédsku a v Rakousku).

Odtud přes další zastávky, které zde nemůžeme v detailech uvádět, cesta k bezprostřednímu předchůdci nynějšího papeže, k Janu Pavlu II. (1978-2005). Tento muž  byl pokládán za konzervativního. Platilo to pro některé oblasti života, např. morálka partnerského života, jíž prosazoval, byla v rozporu s názory světských odborníků i teologů, a praxe ji nepřijala.  Nemělo by nám to zastřít Jana Pavla II. jako podporovatele a inspirátora zápasu o občanskou svobodu proti diktátorským režimům a také jako církevního činitele, který šel ze všech dosavadních papežů nejdál vstříc jiným náboženstvím.

Hvězdným textem Jana Pavla II. je sociální encyklika Laborem exercens (1981)…Práce naplňuje lidský život a odlišuje člověka od jiných tvorů. O práci říká, že to je dobro člověka, dobro jeho lidství – neboť prací člověk nejen přetváří přírodu a přizpůsobuje ji svým potřebám, ale také uskutečňuje sebe jako člověka a jistým způsobem se tak dokonce „stává více člověkem“ (čl.9). Autor se nebojí důkladně probrat konflikt práce a kapitálu v moderní společnosti a jednoznačně se vyjadřuje pro prvenství práce nad kapitálem. Podle této zásady je práce vždycky prvořadou účinnou příčinou, kdežto kapitál jako souhrn výrobních prostředků je pouze nástrojem: příčinou nástrojovou (čl.12). Je tomu tak proto, že kapitál (přírodní zdroje a pracovní prostředky) jsou plodem historického dědictví lidské práce (čl.12). Kapitál povstal z práce a nese na sobě známku lidské práce. Hospodářsko-sociální práce industrializované společnosti oddělila práci od kapitálu a postavila je proti sobě. Tento konflikt je třeba překonat tak, aby bylo důsledně uznáno prvenství osoby před věcí, práce člověka před kapitálem jakožto souhrnem výrobních prostředků (čl.13).

Jaké alternativní uspořádání práce a kapitálu papež navrhuje. V čl. 14 nabízí překvapující varianty. Především říká, že je nadále nepřijatelné stanovisko „tvrdého“ kapitalismu, který hájí výlučně právo na soukromé vlastnictví výrobních prostředků jako nedotknutelného „dogma“ hospodářského života. Papež pokládal za potřebné věnovat pozornost návrhům, které hovoří o společném vlastnictví výrobních prostředků, o účasti pracujících na správě nebo na ziscích podniků, o finanční spoluúčasti na podnikání apod. Navíc se dočítáme, že stanovisko „tvrdého“ kapitalismu… vyžaduje revizi, aby se uskutečnila reforma z hlediska práv člověka, chápaných v nejširším smyslu a spojených s jeho prací.

3. Protestantský impuls

Druhou polovinu dnešního křesťanstva tvoří především církve pravoslavné a církve navazující na světovou reformaci. Jednu jejich větev tvoří církve, které se přitom označují jako reformované. Pro nás jsou zajímavé i tím, že druhá nejpočetnější církev v Česku, Církev českobratrská evangelická, navazuje sice teoreticky na různé konfese, včetně české husitské a bratrské tradice, ale prakticky reprezentuje právě reformované vyznání (označované někdy nepřesně jako kalvinistické). 24. generální shromáždění Světové aliance reformovaných církví v Akkře (Ghana) v červenci a srpnu 2004 zformulovalo k sociální tématice odvážný dokument. Východiskem úvah v této situaci je popis situace.

Uvádějí, že roční příjem nejbohatšího jednoho procenta odpovídá nejchudším 57%. 24 000 lidí denně umírá na následky chudoby a podvýživy. Dluhy chudých zemí dále rostou, ačkoli jejich původní kredity byly mnohokrát zaplaceny. Války, které jsou vedeny o suroviny, vyžadují životy milionů: další miliony umírají na zbytečné nemoci. Globální pandemie zasahuje do života ve všech částech světa a postihuje především nejchudší, když nejsou k dostání obecně použitelné léky (čl.7). Kritizují ideologické teze obhájců kapitálu, aniž by nabízeli jednoduché odpovědi. Jejich motivace není primárně politická. Vyslovili obavu, že integrita víry je v sázce, jestliže křesťané mlčí nebo odmítají jednat tváří v tvář neoliberální ekonomické globalizaci. Proto výslovně odmítají globální neoliberální kapitalismus. Poukazují na jeho důsledky, jako neregulované hromadění bohatství a neomezený růst, který již stál miliony životů lidí a zničil mnoho z Božího stvoření. Nemohou předložit politický program, to přenechávají politickým stranám a občanským iniciativám. Nezastavují se však u prorocké kritiky a navrhují řešení: Věříme, že každé hospodářství domácnosti života, darované Boží smlouvou k zachování života, je odpovědné Bohu. Věříme, že hospodářství je zde k tomu, aby sloužilo důstojnosti a blahu lidí ve společenství, v rámci udržitelného stvoření. Věříme, že lidé jsou voláni, aby se rozhodli pro Boha proti mamonu (čl.22 citace z nepublikovaného překladu dokumentu pořízeného manžely Milanem a Janou Opočenskými).

4. Výhledy

Křesťanství, je-li věrné svým kořenům, nemůže odkazovat jen k záhrobnímu řešení životních potíží a odvádět nás od odpovědnosti za věci veřejné. Naděje, k níž se hlásí, jde sice za hranice tohoto času, řečeno biblicky. Boží království není z tohoto světa, je však pro tento svět. Dokud žijeme, realizuje se v něm naší dějinnou aktivitou a proto lidsky nedokonale. Křesťanství rovněž nemůže posvěcovat společenské vztahy a systémy potlačující lidský potenciál, systémy převážně represivní, vrchnostenské, autoritářské, prostě nepřátelské člověku. Křesťanství je humanistické. Jeho humanismus je zakotven v Bohu a nepotřebuje člověka kvůli Bohu ponižovat. Proto je v radikální opozici k tyranským a despotickým systémům. Pro naše dny to znamená především opozici vůči diktatuře kapitálu imitující demokracii. Křesťanství stojí na straně těch, kdo nominální občanská práva proměňují v práva reálně uskutečnitelná tím, že občanskou svobodu doplňují sociální spravedlnost a solidaritou. Proto mohou křesťané připojit svou motivaci k motivaci těch, kdo vycházejí z jiných náboženských podnětů, např. z judaismu, i k nenáboženským humanistům. Jejich společný úkol se odehrává v sekulární společnosti a sekulárními prostředky. Proto si lidé různého přesvědčení při společném úsilí nepřekážejí. Přínos křesťanů mimokřesťanským partnerům nebude v tom, že by je přetahovali na svou stranu, ani v tom, že by prosazovali ideologické, ekonomické a mocenské zájmy církevních institucí. V patřičně pochopeném křesťanství jsou církve prostředky, ne cíle. Jsou ve službě Božímu dílu. Vyjádřil to katolický teolog, dominikán Yves Congar (1904-1995) v přelomovém spisu věnovaném teologické interpretaci církve pod názvem  Za církev sloužící a chudou (Kostelní Vydří: Karmelitánské nakladatelství, 1995). Jejich přínos může být spíše ve větší odvaze, v radikalitě demokratického a sociálního postoje.

(Ivan O. Štampach, z internet. mat.)

V ČSSD byla obnovena Křesťansko-sociální platforma

23.6.2009 bylo oficiálně oznámeno založení (obnovení) Křesťanskosociální platformy ČSSD. K zakládajícím členům patří: František Bublan, Adam Borzič, Jan Černý, Pavel Cizinský, Karel Floss, Markéta Hrbková, Bohuslav Sobotka, Anna Šabatová a Ivan O. Štampach. 

K zformování původní Křesťanskosociální platformy v ČSSD Křesťanskosociální hnutí do značné míry napomohlo. O nutnosti jejího vytvoření mluvil k vedení strany prof. ThDr. V. Benda. Mnozí z nás, z Křesťanskosociálního hnutí, jsem stáli u jejího zrodu a zúčastnili jsme se jejích aktivit. Přestože platforma měla v M. Zemanovi mocného příznivce, vedení KSH bylo jím k jednání přijato dvakrát, její činnost se nakonec ztrácela v čase. Nově obnovené platformě přejeme hodně zdaru.         Pozn. Nedlouhou dobu po tom, co se předsedou Československé strany lidové stal ing. J. Lux, skupina lidoveckých funkcionářů vydala „Křesťanskosociální manifest“. U nového vedení ČSL nenašel pozitivní odezvu. Proto někteří členové ústředního výboru ČSL předložili ÚV návrh na zřízení Křesťanskosociální platformy uvnitř strany. Pokud si pamatuji, byl tento návrh ÚV zamítnut většinou asi pouhých sedmi hlasů. Křesťanští sociálové se poté v ČSL stali nežádoucími osobami. Jedním z důsledků tohoto neuváženého rozhodnutí ÚV ČSL, byl vznik Křesťanskosociálního hnutí, občanského sdružení, a politické strany Křesťanskosociální unie. Z vedení KDU-ČSL, která se postupně posunula nejen k pravému středu, ale dokonce svou konkrétní politikou až k samé pravici, se poté již nikdo vážně nezabýval myšlenkou vytvořením „Křesťanskosociální frakce“ v rámci strany.

Prohlášení bývalého předsedy KDU-ČSL, Čunka, že stranu tvoří převážně křesťanští sociálové, neodpovídá realitě. Taková strana by totiž nemohla podporovat úsilí pravicové vlády M. Topolánka o prosazení řady známých asociálních opatření.

Domníváme se, že současná KDU-ČSL má v podstatě dvě možnosti, a to buď setrvat v současné politické linii, která povede k marginalizaci či dokonce zániku strany, nebo se transformovat v křesťanskosociální stranu, a to nejen verbálně, ale především  každodenní politickou činností.

Je zbytečné zdůrazňovat, že Křesťanskosociální hnutí se nikdy ke KDU-ČSL nechovalo nepřátelsky, nevytvářelo a ani nechce vytvářet jí konkurenční politickou stranu a nikdy si nepřálo ani její zánik, nýbrž obrodu v původním křesťanskosociálním a šrámkovsky lidoveckém duchu. Dr. O. Tuleškov

ČSSD a její křesťanská platforma

Karel Floss

„Když jsem se jako aktivní účastník sametové revoluce vyslovoval ve svých projevech pro skoncování se starým režimem, neměl jsem na mysli jako lepší řešení nástup kapitalismu. Takže když jsem byl aktivní při odstraňování něčeho neúnosného, cítil jsem také povinnost pomáhat při budování něčeho nadějnějšího. V bytových seminářích jsme po léta promýšleli téř vztahy mezi socialismem a křesťanstvím, ale v nové svobodné situaci nám chyběly praktické zkušenosti. Věděli jsme však například o rakouských aktivitách (AcuS – Pracovní společenství pro křesťanství a socialismus), ale také o iniciativách v Německu a dalších evropských zemích.

Byla tu ovšem lidová strana (a jiná uskupení s křesťanskými názvy), ale tušil jsem, že bude pohodlně pravicová. Bylo třeba hledat politickou tvář takového křesťanství, jež by bylo zdravě revoluční, tak levicové, jak to odpovídá jeho pravému poslání…

Obnovujeme-li nyní činnost křesťansko-sociální platformy, měli bychom jako k cenným vzorům přistupovat mimo jiné k novým iniciativám v některých sousedních zemích, konkrétně v Německu. Tam hamburský sjezd německé sociální demokracie v roce 2007 v novém základním programu vyjádřil jednoznačné pojetí, o něž jsme se my po léta jen pokoušeli – v bodě 55 se totiž píše: Pro nás nelze působení církví, náboženských a světonázorových společenství ničím nahradit, zejména tehdy, když tato společenství povzbuzují k odpovědnosti za bližní a obecné blaho a hlásají zdatnosti a hodnoty, ze kterých demokracie žije.

Tyto formulace rezonují s převratnými postoji některých církevních představitel (předseda německé katolické biskupské konference Robert Zollitsch), kteří doznávají, že je třeba se více otevřít sociální demokracii, neboť tradiční křesťanské strany se příliš spojují s neoliberálními tezemi, takže je třeba se více otevřít politickým formacím prosazujícím sociálně tržní hospodářství…“. (Pozn. red. Autor je jedním ze zakladatelů křesťanskosociální platformy v ČSSD v 90. letech minulého století a nyní patří k jejím obnovitelům. Byl členem ÚVV ČSSD a předsedou odborné komise pro církve a náboženské společnosti. Vykonával i senátorský mandát.) www.sonapa.cz , 8.7.2009

Neokázalá podoba české víry

„Karel Floss ve svém pěkném vánočním článku v Trendu 10/2008) přišel s něčím, co by se dalo nazvat ´sekularizovaný´ pojem víry: takovou víru podle Flosse mají – vědomě či nevědomě – všichni ti, kteří se snaží o lepší a důstojnější život druhých lidí. Pokud bychom vzali do úvahu fakt, že většina české společnosti má v sobě zakódováno určité ´pohanství´ ve formě intimního vztahu k přírodě, krajině, místním obyčejům a dávným rituálům, mohli bychom snad Flossův pojem víry táhnout ještě dále: nejen ti, co usilují o změnu, kteří někomu pomáhají, pracují pro veřejné blaho atd., ale všichni lidé řekněme ´přející životu´ mají podíl na takové víře…“. (Výňatek z článku, jehož autorem je Jan Černý, vysokoškolský pedagog, člen ČSSD)

Patriarcha Kiril o Stalinovi a jeho režimu

Pokusy dát na jednu úroveň fašismus a stalinismus neodpovídá historické pravdě, řekl patriarcha Moskevský a celé Rusi, ve svém vystoupení v přímém televizním vysílání ukrajinské televize „Inter“, píše RIA Novosti.

„Nedávno Evropský parlament přijal stanovisko, podle kterého postavil na jednu úroveň fašismus a stalinismus. Já nejsem zastáncem, ani přívržencem stalinské epochy… Je potřebné o tom přemýšlet. Fašismus i stalinismus – to jsou represe  a to proti vlastnímu národu… No a čím se fašismus odlišuje od jakéhokoliv jiného politického systému? On se odlišuje svojí nenávistí k lidskosti“ – řekl Kiril.

Patriarcha připomenul, že fašisté plánovali likvidovat 30 milionů Slovanů – „jen proto, aby jim nepřekáželi pod nohama“ a také je třeba si vzpomenout na to, co řekl Kiril ve vztahu k Ukrajině – „on navrhoval vysát všechno, co jen bylo možné…“.

„To je politika i filozofie, které ospravedlňovaly všechny lidské krutosti a považovaly za svůj cíl likvidaci lidí“, - podtrhnul patriarcha. Připomenul, že západní země v určitém čase vstoupily do koalice se Stalinem proti Hitlerovi a ne s Hitlerem proti Stalinovi“.

Tato antihitlerovská koalice se zeměmi, které hlásaly demokratické principy, je tím nejlepším důkazem o tom, že není možné stavět na jednu úroveň (fašismus a stalinismus),- podtrhl Kiril.

„Náš národ – když hovořím ´náš národ´, myslím tím Rusy, Ukrajince a Bělorusy,- tehdy jsme všichni žili v jednom státě – zaplatili kolosální cenu za osvobození Evropy a celého světa. Proto když někdo chce ospravedlňovat Hitlera a fašismus,… tak jako by ospravedlňoval zlo, s jakým jsme se v politické praxi nesetkali v průběhu celé lidské civilizace“,- zdůraznil Kiril.

„Myslím, že nemáme ospravedlňovat, ale odsuzovat represivní režimy, musíme rozlišovat mezi režimem represivním a režimem, který nenávidí samu podstatu lidskosti. Tak pro mne je fašismus režimem, který nenávidí samotné lidstvo. Stalinismus – to byl represivní režim a v určitém slova smyslu i zlý režim, protože jeho působením hynuli často nevinní lidé. Při tom všem však to byli sovětští občané, kteří nejvíce ze všech položili své životy na oltář osvobození své země a celého světa od všeho toho, co představovalo hrozbu pro lidskou civilizaci.“

Patriarcha neřadí stalinismus k „režimům proti lidskosti“.

(www.suvislosti.eu , 31.7.09)

Patriarchové Bartoloměj a Kiril vyzývají k jednotě v pravoslavné církvi

Konstantinopolský ekumenický patriarcha Bartoloměj I. a ruský pravoslavný patriarcha Kiril na setkání v Istanbulu vyzvali ke sjednocení pravoslavné církve.

Po dobu Kirilovy třídenní návštěvy v Turecku budou duchovní představitelé diskutovat kromě dalšího i o citlivých otázkách týkajících se církví na Ukrajině a v Estonsku.

„Doufám, že moje návštěva bude znamenat obnovu našich vzájemných vztahů… ztotožňuji se stanoviskem konstantinopolského patriarchy, že jsme součástí jedné církve“, řekl Kiril před setkáním s Bartolomějem I.

Istanbul, dávné sídlo východního křesťanství, je duchovním domovem pro 250 milionů pravoslavných věřících ve světě.

Bartoloměj I, etnický Řek, ale turecký občan, stojí v čele jen několikatisícové komunity řeckých pravoslavných věřících v Turecku.

„Tvoje přítomnost je poselstvem jednoty, soudržnosti a bratrství s ruskou pravoslavnou církví“, uvedl na Kirilovou adresu…

Představitel 160 milionů ruských pravoslavných věřících je považovaný za moderně uvažujícího člověka, který by mohl dosáhnout zlepšení napjatých vztahů s katolickou církví. Předtím, než nahradil na postu patriarchu Alexeje II., působil dvě desetiletí jako de facto „ministr zahraničních věcí“ moskevského patriarchátu.                        (TASR, Křesťan dnes, 5.7.09)

Katolický profesor varoval ve Vatikánu před Obamovým mesiášstvím

Během plenárního zasedání Papežské akademie věd pronesl emeritní profesor Katolické univerzity v Lovani P. Michel Schooyans příspěvek, ve kterém varoval, že B. Obama má „mesiánskou touhu dát světu nový řád“, jehož jednou z nejdůležitějších součástí je propotratová filosofie.

„Společnost, která se nazývá demokratickou, ale jejíž představitelé se odvolávají na subjektivní nová práva, dovolující eliminaci určitých kategorií lidí, je společnost, která již vykročila na cestu k totalitarismu,“ zdůraznil belgický filosof. Vzhledem k vlivu, který mají USA na OSN, „dříve či později bude interrupce představena jako nové lidské právo;“

Podle otce Schooyanse v realizaci mesiánské  revize lidských práv pomáhá vydatně Obamovi bývalý britský premiér Tony Blair, jehož nadace usiluje dát novou podobu hlavním světovým náboženstvím, se kterými se zachází účelově, bez ohledu na jejich identitu. (www.tedeum.cz , 1.8.09)

Hrozné důsledky legalizované euthanasie v Belgii

Na Druhém mezinárodním sympoziu o euthanasii a asistované sebevraždě, které se konalo 29.-30. května v americkém státě Virginia, hovořil Belgičan Lionel Roosemont.

V r. 2002 byl v Belgii schválen zákon umožňující euthanasii, je-li písemně žádána pacientem, který trpí trvalou a nesnesitelnou fyzickou nebo psychologickou bolestí. Je třeba souhlasu tří lékařů, není-li nemoc terminální a jednoměsíční čekací lhůta je povinná pro pacienty trpící depresí.

V interview pro LifeSiteNews.com Roosemont trval na tom, že současná praxe euthanasie v Belgii nedbá na „pojistky“, které jsou obsaženy v zákoně. Řekl, že máme obrovský problém s nedbáním zákona, který je obvykle překračován, aniž jsou z toho nějaké důsledky. Citoval zprávu z lékařského časopisu z r. 2006, podle které lékař usmrtil ženu trpící demencí a nebyl potrestán. Přitom dotyčná žena nebyla terminálně nemocná a neměla také plně jasné vědomí, aby mohla poskytnout k tomu písemný souhlas. 

Ačkoliv Belgičané vědí o tom, že omezení daná zákonem nejsou respektována, skutečný rozsah takového zneužití je jen málo poznáván. Jedním z takových rutinních zneužití je podávání smrtelně působících přípravků vážně nemocným pacientům. Jedna z nemocničních sester to nazvala „weekendovým úklidem“. Velmi často starší oběti euthanasie netrpí velkými bolestmi, ale jsou vražděni na žádost rodiny obtížené břemenem péče o ně.

V Belgii je toto téma tabu, hlavně proto, že zákon byl odhlasován a mnoho lidí se stalo spoluviníky vraždění, pomoci při něm nebo aspoň schvalováním. Když někdo o tom začne hovořit, většina lidí začne bránit sebe. Roosemont upozornil na rychlost celého procesu v Belgii a varoval před pokusy zavést podobné zákony v dalších zemích… (www.prolife.cz , 25.6.09)

K volbám do Poslanecké sněmovny parlamentu ČR

Demokratičnost voleb ovlivní celá řada faktorů. Především jsou to média, zejména televize a tisk, které více čí méně viditelně straní, jak je tomu již pravidlem, pravici.  Některé nesociální politické strany již opustily i obhajobu národních a státních zájmů, např. Občanská demokratická strana, a tak se stávají součástí sil, které pod líbivými slovy  ve skutečnosti upřednostňují interesy nám cizí, údajně širší a bezbřehý liberalismus.

Toto uskupení tvoří v jádru „pravdoláskovci“, v čele s V. Havlem, K. Schwarzenbergem, A. Vondrou a M. Bursíkem. Jejich „politika“, tzv. nepolitická politika, ovlivňování veřejnosti prostřednictvím nevládních organizací, je především výrazně proamerická. Požadují zřízené americké radarové základny v ČR, viditelnější účast na tzv. misích, ve skutečnosti jde o účast v agresivních válkách, v současnosti v Afghánistánu,  podpora samostatného Kosova, od jeho uznání až po jeho upevňování, a to v rozporu s mezinárodním právem. Dalším jejich znakem je germanofilství. Smíření s odsunutými Němci v jejich interpretaci znamená nejen převzetí terminologie landsmanšaftu, ale i jeho určitých cílů. Vlastní je jim i rusofobie. L. Zaorálek, místopředseda ČSSD, dokonce Havla obviňuje z budování jakési aliance proti Rusku. Jejich nevraživost k Rusku má však širší rozměr. Sekundárně postihuje i slovanství vůbec. Někteří z této skupiny vyslovují dokonce pochybnosti o slovanském původu našeho národa.

Tato uskupení se vyznačuje značným vlivem, dokonce i mezi obyčejnými lidmi, dále velkou pružností a schopností se přelévat a převtělovat.  Někteří z nich stáli u zrodu Občanské demokratické aliance, později podporovali DEU a  Unií svobody. Při posledních parlamentních volbách se většina z nich postavila za Zelené, kde šéfoval M. Bursík. Nyní je středem jejího zájmu TOP 09 v čele se starým harcovníkem K. Schwarzenbergem.

Jak potvrzuje dosavadní praxe, její síla je dostačující, aby zájmovou politickou  stranu, dostali přes potřebných 5%. Je tedy velmi pravděpodobné, že do parlamentu se dostane i TOP 09.  Jedna z možností dalšího politického vývoje je koalice ODS s TOP 09 a příp. i KDU. V této koalici, přestože by ODS byla její hlavní složkou, by zřejmě nehrál první housle M. Topolánek. Rozhodující koaliční činitelé by ani nemuseli být členy vlády.Toto vládnoucí uskupení by bylo velmi nebezpečné pro naše národní zájmy  i interesy obyčejných lidí. Pokud by se tato koalice dohodla i s katolickou církví a dala jí to, co tato požaduje, mohla by nás stihnout větší katastrofa, než je současná hospodářská krize. Zřejmě by muselo být vráceno to, co bylo „ukradeno“ církvím, zvláště katolické, cizácké šlechtě i ubohým odsunutým Němcům, na nichž jsme se údajně provinili genocidou. Je možné, že takto by vzniklo spojenectví, o kterém mluví B. Posselt,- s důsledky hrůznými.

Lze doufat, že ČSSD vyhraje volby, přestože řada jejích stoupenců ji zřejmě volit nebude kvůli jejímu přístupu  k lisabonské smlouvě. Proto její vítězství nebude tak výrazné. Pokud KSČM dostane svých 12-15% hlasů, může ČSSD vytvořit menšinovou vládu s tichou podporou komunistů. To by bylo optimální řešení. Pokud ČSSD uzavře koalici s některou „středovou“ stranou, většina programových cílů levice nebude opět uskutečněna. Z původního šrámkovského sociálního zaměření KDU téměř nic nezbývá a nadto je málo národní, spíše „proevpropská“ s velkým „pochopením“ pro odsunuté Němce.   

Co bychom od nové vládní koalice především očekávali?  Sociální řešení hospodářské krize, upevnění sociálního státu, obranu našich národních a státních zájmů,  pojetí EU jako společenství národních států, zreálnění demokracie, její rozšíření do oblasti hospodářské a sociální, obohacení zastupitelské demokracie o rysy demokracie přímé, ukončení přeběhlictví v parlamentu. Za neméně důležitou považujeme reformu Poslanecké sněmovny tak, aby poslanci mohli vedle svého mandátu vykonávat jen pedagogickou či jinou podobnou činnost. Jejich počet potom snížit na 160. Senát jako nadbytečný lze  zrušit. Omezit transfer státních financí politickým stranám. –red.

Vydává ÚV KSH. Redakční uzávěrka tohoto čísla byla 22.8.2009. Kontaktní adresa: dr. O. Tuleškov, Na Čihadle 18, 160 00, Praha 6-Dejvice.

Web. str.: www.ksl.wz.cz , E-mail: Vydavatel@seznam.cz