Křesťanský sociál

září, říjen 2017, ročník XXVI.

 

Blízkovýchodní patriarchové žádají o pomoc všeobecnou církev a papeže

 

Patriarchové katolické církve východních obřadů očekávají od Apoštolského stolce rozhodné nasazení na obranu křesťanů z Blízkého východu – řekl arcibiskup Ignác Josef III. Younan, nejvyšší představitel syrskokatolické církve.

V Libanonu se v těchto dnech koná setkání všech katolických patriarchů Blízkého východu a účastní se jej také představitelé pravoslavných církví tohoto regionu

„Časy jsou těžké, to je pravda. Jestliže však Bůh dopouští zkoušku, uděluje také nezbytnou milost. My máme dosvědčovat svoji víru a za to a za evangelium máme být ochotni prolít krev.

 

Naší povinností je však také myslet na budoucnost našich apoštolských církví. O to se nikdo nestará, ani mezinárodní společenství, ani všeobecná církev. Krvácíme.

 

Pokud se v této věci nic nepodnikne, hrozí nám, že zmizíme ze své rodné země.

 

To by byla škoda nejen pro nás, ale pro celou všeobecnou církev, pro zdejší kulturu i pro celé lidstvo“ – řekl syrskokatolický patriarcha Younan v souvislosti se společným setkáním blízkovýchodních katolických a pravoslavných patriarchů. (RadioVaticana,cz)

 

Katolický farář v Turku: Vidina islamizace Evropy je mezi muslimskými imigranty rozšířena

 

Finsko. „Modlím se za všechny oběti atentátů z posledních dní, aby už nebylo na světě místo pro slepé násilí terorismu“ – vzkázal papež František přes síť Twitter po atentátech na starém kontinentu. Včera ve Finsku marocký imigrant zaútočil nožem na kolemjdoucí ve městě Turku. Těžce zranil deset lidí, z nichž dva v důsledku těchto zranění zemřeli. Přístavní městu Turku je sídlem primase luteránské církve ve Finsku. Kaarlo Kalliala, luteránský biskup tohoto města a zároveň primas státní finské církve, svolal hned poté modlitební shromáždění, kam pozval také katolíky a pravoslavné.

 

Včerejší atentát tolik nepřekvapil faráře tamější katolické farnosti, otce Piotra Gębara SCJ (foto), který poukazuje na skutečnost, že iráčtí křesťané z jeho farnosti již dlouho varují před takovýmito útoky. Podle jeho mínění je vidina islamizace mezi muslimskými imigranty přicházejícími do Finska široce rozšířena. Ve jménu politické korektnosti se nad tím však přivírají oči, říká pro polskou redakci Vatikánského rozhlasu otec Gębara:

 

„Finsko je přijímá a hostí, ale jim jde nejen o změnu vzduchu či blahobyt, nýbrž o islamizaci křesťanské Evropy. Pro mne je to zcela zřejmé, jako černé na bílém. Tak to denně vidím a zakouším. V naší farnosti máme Iráčany z chaldejského obřadu, kteří působí jako tlumočníci, když přicházejí arabsky mluvící imigranti. A oni mi říkají: »Otče, my na policii nemůžeme nic hlásit, protože nám stejně nevěří, ale vy byste měl něco udělat, protože oni už plánují, koho je třeba odstranit. S těmito plány sem přicházejí, ale nikdo to nebere na vědomí.« Těmto křesťanům věřím. Nemyslím si, že přehánějí nebo že chtějí vyvolat paniku. Přicházejí přece odtamtud a proto utekli. Podle mého mínění postupuje Polsko v tomto ohledu moudře a střeží se toho, aby přijímalo každého; ověřuje si, kdo je kdo, aby všechno bylo logické a křesťanské. Pokud byl někdo pronásledován, je třeba mu nepochybně pomoci, ale nikoli těm, kteří ho pronásledovali.“

 

Říká katolický farář z finského města Turku. Otec Gębara poukazuje na množství problémů, které způsobují muslimští imigranti. S jejich příchodem výrazně vzrostla kriminalita, o čemž všichni vědí, ale nikde se o tom nemluví, protože tomu brání ve Finsku vládnoucí politická korektnost. Polský farář působící ve Finsku poznamenává, že velká většina imigrantů z muslimských zemí zůstává v této severské zemi pouze do doby, kdy obdrží azyl. Poté odcházejí do Švédska, kde je společnost mnohem více multikulturní.                                                                     (mig) RadioVaticana.cz

 

Exprezident Afganistanu – „IŠ je produktom USA“

Moskva, 7. mája 2017 (HSP/Foto: Facebook)

 

Teroristické zoskupenie Islamský štát v Iraku a Levante je nástrojom splodeným Spojenými štátmi americkými, uvádza TASS vyhlásenie bývalého prezidenta Afganistanu Hamida Karzaja IŠ je produktom USA. IŠ, ktorý má zjavne zahraničný pôvod, sa objavil v roku 2015 počas vojenskej prítomnosti Spojených štátov, povedal Karzaj v rozhovore so stanicou Fox News.

„USA“, podľa neho, „musia vysvetliť regulárne lety helikoptér bez poznávacích znakov, zhadzujúcich náklady v zónach na hraniciach Afganistanu a Pakistanu, kontrolovaných teroristami.“

 

Exprezident považuje za akt neúcty voči Kábulu rozhodnutie Trumpa zbombardovať komplex tunelov bunky IŠ. Po tomto čine on osobne odmietol poslať prezidentovi USA list, ktorý ho mal presvedčiť aby sa vzdal vojenských metód vyriešenia situácie v Afganistane. „Už som bol pripravený podpísať tento list a práve zhodili (vákuovú) bombu. Kvôli tomu som toto posolstvo neposlal,“ vysvetlil Karzaj a dodal, že posolstvo bolo sformulované z „príjemných výrazov“ a navrhovalo využiť „výnimočne mierové prostriedky na zastavenie krvavých rozbrojov“ v štáte.

 

Toto (bombardovanie) bolo prejavom zjavnej neúcty, na čo by bol potom potrebný môj list, položil si Karzaj rétorickú otázku. Exprezident pri tom poznamenal, že americkú „bombu GBU-43 by bolo potrebné nazvať nie matkou všetkých bômb, ale najsmrtonosnejšou zo všetkých bômb“.

 

„Matka – to je dobrý človek. Taký názov sa pre bombu nehodí. Jej obeťou je afganská suverenita, pôda a pocit dôstojnosti,“ vyhlásil. Karzaj sa nazdáva, že použitie bomby bolo zosúladené s bojovníkmi. IŠ ešte predtým odviedol odtiaľ väčšinu svojich ľudí, všetko bolo skoordinované. Toto zoskupenie je nástrojom USA a nikoho iného. IŠ odtiaľ najprv odviedol ľudí a potom USA zhodili bombu, povedal.

Podľa topwar.ru, srspol.sk

 

Európa je stratená. Barcelonský rabín vyzval Židov k odchodu do Izraela

Barcelona 22. augusta 2017 (HSP/Foto: TASR/AP- Santi Palacios)

 

Barcelonský hlavný rabín Meir Bar-Hen v piatok, deň po smrtiacom útoku v meste, v rozhovore s agentúrou JTA povzbudil svoju židovskú komunitu, aby opustili Španielsko, ktoré označil za “centrum islamistického teroru pre celú Európu. Židia tu nie sú natrvalo,” povedal rabín o Barcelone a regióne Katalánska, kde sa minulý týždeň odohrali dva teroristické útoky, ku ktorým sa prihlásil Islamský štát. “Hovorím svojej komunite: Nemyslite si, že sme tu navždy. A povzbudzujem ich, aby si kúpili nehnuteľnosť v Izraeli. Toto miesto je stratené. Neopakujte chybu alžírskych Židov, venezuelských Židov. Lepšie odísť skôr, než bude neskoro,” dodal rabín Meir Bar-Hen.

 

Problémom je podľa neho prítomnosť veľkej moslimskej komunity s “radikálnou perifériou” teroristov a ich podporovateľov. Skonštatoval, že “keď takíto ľudia žijú medzi vami, je veľmi ťažké sa ich zbaviť, a budú len silnejší”, čo platí pre Európu ako celok. Zdôraznil, že je to iba jeho názor ako súkromnej osoby a nie v mene všetkých členov jeho komunity. Obvinil tiež španielske úrady a niektorých politikov, ktorí sa zdráhajú čeliť islamistickému terorizmu a “nechápu jeho povahu”. Ako príklad uviedol rozhodnutie vlády v apríli povoliť vstup do krajiny na knižný festival palestínskemu teroristovi Leilovi Khaledovi, ktorý bol odsúdený za sprisahanie únosom lietadla ešte v roku 1969. Naproti tomu, Federácia židovských spoločenstiev Španielska vydala vyhlásenie vyjadrujúce “plnú dôveru v bezpečnostné sily, ktoré každodenne pracujú, aby zabránili fanatikom a radikálnym moslimom v spôsobovaní bolesti a chaosu v našich mestách”.

 

Barcelonská starostka Ada Colau Ballanová v piatok napísala na Facebooku: “Barcelona je mestom pokoja. Teror nás nezastaví v tom, kto sme: odvážne mesto otvorené svetu.” A vyzvala všetkých k solidarite.                               Hlavnespravy.sk

 

Zodpovednosť za atentáty nesú európske elity a politicky korektní novinári a intelektuáli

Krakov 22. augusta 2017 (HSP/Foto:TASR/AP-Emilio Morenatti)

 

Poľský podpredseda vlády Jarosław Gowin vo vysielaní Radia Kraków hovoril aj o atentátoch, ktoré sa minulý týždeň stali v Španielsku. Podľa Gowina ľudia, ktorí sa riadia takzvanou „politickou korektnosťou“, nie sú schopní zmeniť postoj k migračnej politike.

„Tí, ktorí nesú morálnu zodpovednosť za tie tragické atentáty, čiže európske elity, novinári a intelektuáli, ktorí v mene korektnosti otvorili do Európy dvere pre mnoho miliónov imigrantov – ich isto žiadne fakty nepresvedčia,“ povedal Gowin.

 

Podpredseda poľskej vlády tiež dodal: „Západoeurópski politici v súkromných rozhovoroch s nami hovoria, že sme od počiatku mali pravdu.“ Gowin má na mysli odpor Poľska voči otvoreniu sa záplave imigrantov z iných kontinentov, za čo Brusel opakovane útočí na Poľsko a Maďarsko, no nič nevyčíta Slovensku, čo je pre nás a pre bezpečnosť zlé znamenie.

Predseda vládnej poľskej strany Právo a spravodlivosť (PiS) Jarosław Kaczyński tvrdí, že ak by Poľsko prijalo imigrantov, muselo by “od základov zmeniť svoju kultúru a radikálne by sa tým znížila úroveň bezpečnosti” v krajine. V rozhovore pre denník Gazeta Wyborcza tento politik podotkol , že “nejde len o terorizmus, pretože tých hrozieb je viac”. Poznamenal, že by šlo do istej miery aj o “sociálnu katastrofu”. Podľa Kaczyńského v súčasnej situácii Poľsko musí brániť svoje záujmy a postoje politickými metódami i na európskych súdoch.

 

Ako príklad negatívnych dôsledkov presídľovania utečencov, ktorí do EÚ prišli v rámci migračných vĺn, Kaczyński uviedol situáciu vo Fínsku, kde spočiatku prijali sto migrantov, a teraz ich tam žije už 18 000.

 

“Je to mechanizmus, ktorý sa potom už nedá zastaviť. Ak by sme chceli zastaviť vlnu agresie, hoci len voči ženám, museli by sme použiť nejaké represálie. Ak to urobíme, hneď sa pre nich staneme nacistami. Vzniká uzavretý kruh,” vyhlásil Kaczyński, pričom dodal, že Poľská republika to “nemôže dovoliť”.

Najnovšie pápež František, ktorého hodnosť je pre väčšinu Poliakov vzhľadom na ich vierovyznanie veľkou autoritou, vyzval európske štáty, aby prehodnotili spôsob prijímania migrantov a prestali s ich kolektívnym vyhosťovaním. Podľa pápeža Františka sú dôstojnosť a práva migrantov dôležitejšie než obavy o národnú bezpečnosť.

 

Je však zjavné, že drvivá väčšina Poliakov jednoznačne a ostro odmieta prijímanie imigrantov z cudzích kultúr. Tento ich postoj nezmení kritika zo strany byrokratov z EÚ a pani Merkelovej, ktorá imigrantov osobne pozvala do svojej nemeckej kuchyne a teraz ich chce odsunúť k susedom, a určite ani proimigračné výzvy pápeža Františka.                                                               Vladimír Minorita, hlavnespravy.sk

 

S tezí papeže Františka - Práva migrantov sú dôležitejšie než obavy o národnú bezpečnosť- nesouhlasíme

 

Kolik lidí teroristé již v Evropě zavraždili, kolik lidí zranili? Jistě jich byly již tisíce. A dalším teroristickými činy IS hrozí Evropě. Kolik lidských životů má být proto dále zmařeno?

 

Mají proto umírat Evropané? Nikoliv! Je třeba především odstranit příčiny migrace, tj. války, které migranty připravily o domov, o blízké, které jim vzaly práci a obživu. Současně je důležité pomáhat těmto lidem v místech, odkud pochází. Pokud přesto budou přicházet do Evropy další migranti je nutné je řádně prověřit, zda nejsou bojovníky IS nebo jeho stoupenci. Tyto odeslat bez dalšího zpět, pokud sami nejsou zatíženi zločiny.

 

Rovněž tak Evropa nemůže přijmout miliony ekonomických migrantů. Potřebným je nutné poskytovat pomoc v místě jejich pobytu, tato povinnost se týká nikoliv však jen Evropy, ale všech ostatních státy světa, kromě těch hospodářsky nejslabších. Miliardy na pomoc migrantům může poskytnout Saudská Arábie a další státy obchodující s naftou. Dále Amerika, Austrálie, Kanada a jiné.

 

Samozřejmě, že přední povinnost pomáhat migrantům mají bývalé koloniální státy a dále i ty, které jejich vlast napadly, zničily a z nich udělaly utečence. Tyto státy mají povinnost silně pomáhat při obnově zničených území a po rekonstrukci zničeného dopravit je na vlastní náklady do jejich nově vytvořených domovů, kde by znovu získali práci. Není možné se spokojit se stavem, kdy jedny státy bourají domovy lidí, dělají z nich migranty s tím, že druhé se o ně budou starat. Tato situace vznikla, jsme přesvědčeni, především selháním OSN a  Rady bezpečnosti OSN.

 

Vyznáváme zásadu, že nejvyšší hodnou v civilizované společnosti je člověk, jeho život, a to i dosud nenarozeného dítěte nebo starého člověka, trpícího nevyléčitelnou nemocí Cokoliv tuto nejpřednější hodnotu ohrožuje, musí být překonáno. Humanismus nesmí být jen pouhým zvučným a líbivým heslem, ale zásadním životním postojem, naplňovaným každým dnem a všude.

 

Teroristické útoky život lidí nejen ohrožují, ale také berou. Proto práva migrantů, která někteří z nich zneužívají ke smrtícím teroristickým útokům, jsou pro nás až následnou další hodnotou, která v hodnotové hierarchií je na nižším stupni. Přiznáme-li migrantům stejná práva jako našim občanům, ohrozíme tím životy a zdraví našich lidí. A to nesmíme, pokud nebudeme umět spolehlivě oddělit pokojné migranty od nebezpečných.

 

Nelze opomíjet ani fakt, že ČR nepatří k bohatým státům. Kolem 10 % našich spoluobčanů patří mezi chudé. Jejich počet vzrůstá. Mnozí z těch, kteří jsou odkázáni na různé sociální dávky, jež jsou povětšině nízké, vytvářeli spolu s námi v minulosti hodnoty, které současné generace, včetně nás,  užívají.  Zastáváme proto stanovisko, že tyto naše lidi, sociálně potřebné, musíme v každém případě uspokojovat dříve než migranty. Až vyřešíme sociální problémy, které máme, můžeme se více věnovat migrantům. Proto, společně s velkou většinou našich spoluobčanů, odmítáme  rozdělování migrantů podle „evropských povinných kvót“. A velkou zdrženlivost při přijímání migrant v budoucnosti považujeme za jedině rozumnou.                                                                                                         K. Malý

 

Svět je na pokraji. Rýsuje se nebezpečí jaderné války

Global Research, 13. srpna 2017

World Socialist Web Site  (Světová socialistická webová stránka)

 

Svět je každodenně, každou hodinu, blíže k hranici jaderné války, zatímco americký prezident Donald Trump udržuje neustálý proud mimořádně záludných a bezohledných hrozeb vůči Severní Koreji. Takový odporný jazyk, pocházející od člověka, který má na starosti nejmocnější vojenskou sílu na planetě, vytváří stále větší šok a obavy, že válka s jadernými zbraněmi by mohla kdykoli začít.

 Po včerejším sdělení v Twitteru, že vojenská možnost je nyní "uzavřena a odložena, ačkoliv Severní Korea jedná nerozumě", Trump pokračoval vylíčením strategických bombardérů B-1 a zprávou amerického Pacifického velitelství, že tyto válečné letouny jsou připraveny splnit svou misi  "Fight Tonight" v Koreji.

Jen o pár hodin později Trump pokáral německou kancléřku Angelu Merkelovou za kritiku "eskalace rétoriky" a prohlásil: "Doufám, že pochopí závažnost toho, co jsem řekl, a to, co jsem řekl, je to, co si myslím."  Vyhrožoval severokorejskému vůdci Kim Jong-unovi a varoval, že pokud vysloví ještě jednu zjevnou hrozbu, "bude toho skutečně litovat."

Vzhledem k nebezpečí, že válka stále více ohrožuje lidstvo, je přirozené přemýšlet nebo alespoň doufat, že se jedná jenom o slovní válku a že bude nějak nalezena cesta od propasti. Je však nutné, aby to odpovídalo realitě.

Porovnejme situaci s kubánskou raketovou krizí z roku 1962 – kdy se svět dostal nejblíže k vypuknutí jaderné války. Tehdejší napjatá a nejistá konfrontace byla nakonec vyřešena a jaderné arzenály se zastavily, protože ani americký, ani ruský vůdce, nechtěli spustit jadernou výměnu. Totéž nelze říci dnes. Přinejmenším jedna strana – Trumpova administrativa - je iniciátorem a je připravená obořit se na druhou stranu s "ohněm a zuřivostí, jakou svět nikdy neviděl". Navíc, ať už úmyslně nebo ne, Trump bezohledně pobízí Severní Koreu k zoufalé vojenské aktivitě. Trump neřekl absolutně nic, aby ujistil vedoucího severokorejského vůdce Kima, že USA chtějí vyjednat dohodu nebo něco jiného, než je úplná a servilní kapitulace. A vzhledem k tomu, že vyhlídka na konflikt je stále nevyhnutelnější, vojenská logika stále více přebírá roli. Pokud je režim Pchjongjangu přesvědčen, že hrozí obrovský útok USA, mohl by rozhodnout o zahájení vlastního preventivního útoku dříve, než bude úplně zničena jeho schopnost odvety.

 

Ve své bezohlednosti pokračuje vláda Trumpa s lhostejností a bez ohledu na to, co by bylo rozpoutáno válkou proti Severní Koreji. Na rozdíl od korejské války v letech 1950-53, která stála miliony životů na obou stranách severojižní hranice, nový konflikt by pravděpodobně nebyl omezen na Korejský poloostrov. Hrozba jaderné války není pouze produktem fašistického blázna v Bílém domě, ale vyvstává z obrovského geopolitického napětí, které je poháněno hlubokou ekonomickou krizí amerického a globálního kapitalismu. Trump má podporu silných částí vojenských a politických elit ve Washingtonu, které naléhají, aby Spojené státy v případě potřeby šly do války s Čínou, považovanou za hlavní překážku americké globální dominance.

 

Současná krize je výsledkem politického klimatu, který připravuje čtvrtstoletí neustálých válek amerického imperialismu na Středním východě, v severní Africe a ve Střední Asii, protože Washington se snaží využít své vojenské síly k překonání historického ekonomického úpadku. Násilí se stalo virtuálním článkem víry amerických vládních kruhů, že všechny jejich problémy na mezinárodní scéně lze vyřešit prostřednictvím vojenských akcí. Zem byla připravena na boj proti Severní Koreji Obamovou administrativou, která jako součást svého "přesunu zájmu na Asii", vytvořila proti Číně obrovskou vojenskou infrastrukturu po celé indo-tichomořské oblasti. Americká armáda nyní umístila nejmodernější zbraně v Asii, spolu s 60 procenty svých vzdušných a námořních sil a prosadila nové vojenské dohody v celém regionu. Pentagon může okamžitě povolat více než 28.000 příslušníků leteckých sil, námořních a speciálních operací se sídlem v Jižní Koreji, stejně jako mnoho dalších sil ze svých základen v Japonsku a Guamu. Navíc v případě války se Severní Koreou by Spojené státy převzaly operační kontrolu nad jihokorejskou armádou s jejími 625.000 příslušníky a 3.100.000 záložníky.

 

Jakákoli válka na Korejském poloostrově představuje velké nebezpečí nejen pro Čínu, ale i pro Rusko, protože obě země sdílejí hranice se Severní Koreou. Zločinecká nezodpovědnost Trumpovy administrativy je zdůrazněna faktem, že je připravena zahájit válku v místě, které  bylo v minulém století nebezpečným zápalným bodem. Nelze předpokládat, že Čína nebo Rusko budou nečinně sedět, zatímco USA zahájí požár na jejich dvorku, který hrubě podkopá jejich bezpečnost. Poté, co právě hlasovali v Radě bezpečnosti OSN o nových sankcích vůči Severní Koreji, mohou Peking a Moskva vývoj v tomto týdnu považovat za Trumpovu  zradu. Čína zasáhla do první korejské války, když se americké jednotky přiblížily k jejím hranicím, a takto by to mohla udělat znovu. Úvodník v čínském státním deníku Global Times, který odráží silové složky čínského režimu, trvá na tom, že Peking by musel "tvrdě reagovat" na obranu svých zájmů. I když uvádí, že Čína zůstane neutrální, pokud by Severní Korea udeřila jako první: "Pokud Spojené státy a Jižní Korea udeří a pokusí se svrhnout severokorejský režim ... Čína jim v tom zabrání."

Nemůže být vyloučeno, že bude navržena cesta k potlačení aktuální krize na Korejském poloostrově, přinejmenším dočasně. Nicméně Rubicon byl překročen. Spojené státy objasnily, že již nejsou omezeny předchozími dohodami o použítí jaderných zbraní a že jsou ochotné vést jadernou válku - v tomto případě proti slabšímu a hůře vyzbrojenému nepříteli. Po celém světě budou soupeři i spojenci nuceni změnit své strategické a vojenské plánování tak, aby zajistili, že budou moci hájit své životně důležité zájmy.

 

Největším nebezpečím v této situaci je nedostatek politického porozumění a přípravy ze strany pracujících v USA, Asii i mezinárodně, na krizi, které nyní čelí lidstvo. Zatímco obrovské hrozby přicházející od „Trumpovy“ administrativy vyvolaly velké obavy, strach a nepřátelství, pracující postrádají vlastní politickou strategii a stranu schopnou ukončit nebezpečí války. Nyní je třeba vybudování mezinárodního protiválečného hnutí pracujících, založeného na socialistických principech a Mezinárodním výboru Čtvrté internacionály, s oddíly schopnými vést masové strany pracujících.

 

http://www.globalresearch.ca/the-world-on-the-brink-the-danger-of-nuclear-war-looms/5603801 Pro České národní listy volně a kráceně přeložil P. Rejf

 

Rozviedka USA - Škoda že sme nerozbili Rusko za Jeľcina

Washington 11. augusta 2017 (HSP/warfiles/Foto:TASR/AP-Mikhail Klimentyev)

Portál warfiles publikoval zaujímavý materiál Alexandra Sitnikova o činnosti amerických tajných služieb


Spravodajská agentúra amerického ministerstva obrany – Defense Intelligence Agency (DIA) publikovala materiál, ktorý poskytol porovnávajúcu analýzu sovietskej armády v 80. rokoch minulého storočia a súčasných ruských ozbrojených síl. Doklad takisto obsahuje informácie o boji USA s “neposlušnou Moskvou”. V centre pozornosti však stojí ruský vojenský potenciál a jeho vplyv na rozloženie síl vo svete v rôznych historických obdobiach. V dokumente publikovanom analytikmi DIA sa tvrdí, že Sovietska armáda mala vysokú úroveň a zaručovala vysokú úroveň bezpečnosti krajine. Samozrejme Američania hodnotili Sovietsku armádu a ZSSR negatívne, podľa ich slov sovietski politici budovaním mohutnej armády vyčerpávali sovietske zdroje a sovietski lídri využívali “vonkajšiu hrozbu” na “komunistickú expanziu”.


USA sú krajina, ktorá dosiaľ nezažila vojnu na svojom vlastnom území. Preto nedokážu pochopiť, ako dokáže brutálny vojenský útok sformovať názory celej generácie. Nacistický útok na ZSSR či americký útok na Vietnam sformoval v ZSSR a Vietname celú generáciu ľudí, nenávidiacich nacistický režim či americké predstavy o slobode. Títo ľudia boli presvedčení o tom, že silná armáda je profylaxiou voči nepriateľským vojenským útokom.

 

Ruské aktivity v Afganistane vyvolali nepriateľskú reakciu u Afgáncov, dnes však Afgánci nenávidia v prvom rade Američanov, ktorí už pôsobia v Afganistane 16 rokov a ich jediným viditeľným úspechom je rastúci počet civilných obetí v radoch afgánskeho obyvateľstva (Rusi pôsobili v Afganistane 1979 – 1989) a v porovnaní s Američanmi Rusi u Afgáncov vyznievajú podstatne lepšie.

 

Voči analýze DIA vystúpil kriticky Michael Kaufmann, americký odborník z Kennanovho Inštitútu pri centre Woodrova Wilsona. Označil americkú analýzu publikovanú DIA za slabú analýzu, ktorá pôsobí ako z kuchyne “treťotriednych vojenských portálov”. Michaela Kaufmanna prekvapuje najmä to, že autori DIA analýzy sa opierajú často o ruských novinárov a Wikipédiu. Chýba dostatok máp, fotografií, grafov a technických informácii, ktoré by dopĺňali analýzu DIA.

 

Podľa Michaela Kaufmanna nehodnoverne pôsobia aj časti, ktoré sa venujú momentálnej ruskej armáde. Podľa jeho správy informácie o ruských špeciálnych jednotkách, uverejnené v správe sú neúplné, príliš veľkú pozornosť autori správy venovali ruskej logistike a uverejnené informácie o súčasnom stave ruských ozbrojených síl obsahujú množstvo nepresností.

 

Michael Kaufmann tvrdí, že ani autori správy DIA nevedia, koľko majú Rusi k dispozícii modernizovaných T-72B3, koľko SU-30SM. SU-35S, SU-34. Takisto nový systém ruskej protivzdušnej obrany a jeho kapacita ostáva podľa Kennana pre amerických autorov záhadou, tieto elementárne nedostatky však môžu mať fatálne následky pre amerických vojenských odborníkov, ktorí by plánovali ďalšie aktivity amerických ozbrojených síl.

 

Autori správy DIA pomerne veľkú pozornosť venovali zmene ruskej armády na profesionálnu armádu. Rastúci počet kontraktnikov v amerických autoroch zanecháva nepríjemný pocit, základnú vojenskú službu správne chápu ako prvý vážnejší kontakt s vojenskou technikou. Američania tvrdia, že Rusko má v zbrani okolo 900 000 skvele vycvičených vojakov, z ktorých väčšinu už tvoria profesionáli a nie vojaci základnej vojenskej služby.

 

Ako veľkú hrozbu pre USA považujú autori správy skutočnosť, že Rusko dokáže dosiahnuť vynikajúce vojenské výsledky s obmedzeným rozpočtom. Na to, Rusi dosiahli v prepočte so sumou cca 20 miliárd USD by Američania minuli okolo 600 miliárd USD.

 

Pri skúmaní vývoja sovietskej, postsovietskej a ruskej vojenskej doktríny sa Američania nedokázali zbaviť propagandistického fenoménu. Ruskú armádu označujú za armádu, ktorá predstavuje hrozbu celému svetu, morálku ruských vojakov však považujú za veľmi vysokú a v správe vyjadrili presvedčenie, že ruskí vojaci budú veľmi tvrdo bojovať za obranu svojej vlasti.

 

V doklade DIA sa nachádzajú aj informácie o tom, že USA sa stále nevzdali plánov na iniciovanie farebnej revolúcie a majdanu v Moskve. Podľa autorov správy Rusi vnímajú Američanov ako silného protivníka, ktorý sa ich snaží trestať kvôli ich nezávislej zahraničnej politike.

 

Čo sa týka modernej ruskej armády, ekonomického potenciálu krajiny, vývoj v rokoch 1990 – 2000 je spracovaný pomerne presne a podrobne. Američania sa veľmi negatívne stavajú k Serďjukovovej vojenskej reforme, ktorá zvýšila bojaschopnosť ruskej armády, takže ruská armáda veľmi nemilo prekvapila Američanov v roku 2008, kedy Rusi počas necelého týždňa rozbili Gruzíncov, útočiacich na Osetínsko a zahnali Gruzíncov, cvičených inštruktormi NATO na územie Gruzínska. Exponenciálny kvalitatívny a kvantitatívny rast ruská armáda zaznamenala v rokoch 2008 – 2012, čo je dokladom skutočnosti, že ekonomická situácia v krajine sa nástupom Putina podstatne zlepšila.

 

Mihael Kaufmann skritizoval ako nedostačujúce aj informácie v dokumente DIA ohľadne ruského pôsobenia v Sýrii. Podľa Kaufmannových informácii autori správy DIA nedokázali podrobnejšie analyzovať faktory, ktoré spôsobili posilnenie ruskej vojenskej moci.

 

Americkí odborníci sa obávajú najmä fenoménu ruskej hybridnej vojny. Hybridná vojna je podľa amerických autorov správy DIA v rukách Moskvy veľmi silným nástrojom a ruskí odborníci stratégiu hybridnej vojny vypracovali naozaj do najmenších podrobností. Rusom sa vďaka hybridnej vojne a asymetrickým odpovediam darí dosahovať určené národné ciele na základe kombinácii vojenských i nevojenských prostriedkov, pričom súbežne s tým veľmi sofistikovane zamedzujú eskalácii týchto konfliktov do plnohodnotných a priamych medzinárodných konfliktov.

 

Ruská bezpečnostná politika sa podľa autorov DIA formuje na základoch antiamerikanizmu, patriotizmu, láske k vlastným autoritám, pričom Rusi tvrdo odmietajú globalizmus. Podľa autorov správy DIA, USA spravili chybu, že v Jeľcinovej dobe nesústredili všetky americké sily a možnosti na rozdelenie a rozbitie Ruska. Nástupom Putina sa Rusko nielenže povstalo, ale stalo sa aj rovnocenným súperom USA v svetovej politike. Dnes si zápas s Ruskom vyžaduje všetky sily a nie je žiadnym tajomstvom, že USA sa v tomto zápase nedarí.         hlavnespravy.sk

 

Otázka reparací komplikuje vztahy polsko-německé,

říká polský ministr zahraničních věcí

 

Němci samozřejmě tvrdí, že reparace byly již politicky i právně vyřešeny. Totéž tvrdí skupina polských politiků proněmecky zaměřených. Co nakonec udělají Poláci? Budou na Německu požadovat reparace?

 

Řekové jsou ráznější. O reparace Německo již požádali. Jak daleko jsou jejich diplomatická jednání s Němci o reparacích, nevíme. Je nám však známo, že Řekové prohlásili, že v případě neúspěchu jednání se obrátí na příslušný soud.

Němci i nám dluhují reparace Neplatí je, ač v minulosti jejich někteří kancléři a ministři zahraničních věcí svatosvatě slibovali, že nám reparace uhradí. Posledním z nich byl H.-D. Genscher, jenž požadoval na nás, abychom jen trochu posečkali a jakmile dojde ke sjednocení Německa a skončí všeněmecké volby, rychle se dohodneme.

Jde o částku asi 3 biliony současných korun. Přesto "naši politici" tvrdí, že česko-německé vztahy jsou tak dobré jako nikdy dříve. Němci to oprávněně říkat mohou. Jak by ne, když  Češi je reparačními požadavky neobtěžují. O reparacích se současná vláda ani nezmínila. Proněmecká skupina je zde mnohem silnější než v Polsku. Pokud ve vládě budeme mít takové lidi jako je B. Sobotka, P. Bělobrádek, D. Herman, M. Marksová a jim podobné, nemůžeme ani doufat, že by otázka německých reparací se dostala byť jen na diplomatický stůl. V našem případě asi platí zásada: čím více nám Němci dluhují, tím česko-německé vztahy jsou lepší. Je to sice zvrácené, ale v česko-německých vztazích zřejmě tento princip je uplatněn. Jak dlouho ještě budete zneužívat naší trpělivosti s tímto stavem?:                K. Malý

 

Řecko požaduje na Německu zaplacení reparací

Řecko neustoupilo. Uděláme vše nutné, aby Německo zaplatilo za válečné zločiny, říká Tsipras

ČTK, pur

Německo by mělo Řecku podle tamního premiéra Alexise Tsiprase zaplatit stovky miliard eur jako odškodnění za zločiny, které spáchalo během druhé světové války. Tsiprasova vláda se otázkou finanční kompenzace zabývá už od svého nástupu k moci. Uhrazení reparací by řecké ekonomice výrazně pomohlo, neboť by se mohla zbavit téměř veškerých zahraničních dluhů.

 

Autor: Reuters Řecký premiér Alexis Tsipras hodlá učinit vše nezbytné k tomu, aby vymohl na Německu finanční odškodnění za škody způsobené nacistickou okupací Řecka za druhé světové války. Šéf vlády se tak podle médií v úterý vyjádřil při památečním obřadu v jedné z vesnic, kterou němečtí vojáci vyvraždili.

 

Řecko podle Tsiprase učiní maximum na diplomatickém nebo právním poli, aby dosáhlo svého. Otázkou se zabývá parlamentní výbor, jenž se dopady okupace zabývá a podle kterého by Německo mělo Řecku zaplatit reparace ve výši téměř 270 miliard eur (7,3 bilionu korun). V září má zprávu projednat řecký parlament. Tsiprasova vláda se zaobírá myšlenkou reparací už od nástupu k moci loni v lednu. Odškodnění by zemi výrazně pomohlo zbavit se většiny zahraničních dluhů, které dosahují zhruba 320 miliard eur.

 

Německo veškeré snahy o odškodnění odmítá a tvrdí, že své závazky v minulosti již splnilo. Například v roce 1960 zaplatilo Aténám 115 milionů německých marek (nyní asi 60 milionů eur).Tsipras se v úterý zúčastnil pietního aktu ve vesnici Kommeno, kde němečtí vojáci 16. srpna 1943 povraždili 317 civilistů. V prosinci 1943 a v červnu 1944 vyvraždili také obyvatele vesnic Kalavryta a Distomo.

http://zahranicni.ihned.cz/

 

Řecko trvá na splacení německého válečného dluhu

Řecký prezident Prokopis Pavlopulos se v rozhovoru pro německý list "Süddeutsche Zeitung" vyjádřil kromě jiného také k řeckým nárokům vůči Německu, které plynou z období německé okupace jeho země v letech 1941 až 1944. "Naše nároky nezanikly, Řekové nerezignovali ani z požadavků na splacení vynucené půjčky a ani z válečných reparací,“ řekl řecký prezident. Podle jeho slov bude Řecko své nároky předkládat i na mezinárodní rovině. V úvahu připadá také Stálý dvůr mezinárodní spravedlnosti. Němečtí vládní politici již takovou možnost vyrovnání se s okupačním závazkem odmítli. Tvrdí totiž, že nároky skončili sjednocením Německa. Pouze prezident Joachim Gauck připustil možnost válečných reparací Řecku za škody, které mu nacistické Německo způsobilo za II. světové války. Pokud jde o půjčku, Německá spolková republika v roce 1960 Řecku splatila část dluhu, cca 110 milionů marek. Vedle 54 miliard euro za uvedený úvěr by fakticky Německo mělo zaplatit 108 miliard eur válečných reparací.

http://vasevec.parlamentnilisty.cz

 

Tsipras vyčítá Německu kličkování v otázce reparací

Řecko požaduje odškodnění za nacistické zločiny Jsou to celkové pohledávky až 332 miliard EUR, o kterých chtějí Athény znovu vyjednávat s Německem. Parlamentní výbor se má zabývat otázkami reparací po 2. světové válce. Nová řecká vláda chce znovu přezkoumat pohledávky reparací vůči Německu. Ministerský předseda Alexis Tsipras pověřil parlamentní výbor, aby se zabýval tímto tématem. Jde o miliardové reparace za utrpěné bezpráví během 2. světové války.

„ Tím uctíme všechny oběti 2. světové války“, řekl řecký předseda vlády Alexis Tsipras a zahrnul i řecký odboj. „ Nezapomínáme, že také německý lid trpěl za nacismu“,řekl. Německu se po 2. světové válce právem pomohlo krácením dluhu, aby se mohlo znovu postavit na vlastní nohy.

„Po sjednocení Německa v r. 1990 se vytvořily právní a politické podmínky, aby se tato otázka vyjasnila“, řekl Tsipras. „ Ale od té doby reagovaly německé vlády mlčením, právními kličkami a průtahy“, kritizoval v parlamentní debatě v Athénách. „ A já se ptám, protože na evropské úrovni se v poslední době hodně hovoří o morálních otázkách: Je tento postoj morální?“ Debatu vysílala parlamentní televize.

Německá spolková vláda roku 1990 se skutečně vyhýbala při jednáních se zeměmi jako Řecko jednotě, neboť by se mělo také hovořit o reparačních nárocích. Kancléř Helmut Kohl se tak chtěl vyhnout platbám Řecku a ostatním státům, jak ukazují materiály 1989/90, které Spiegel posuzoval.

Řecká vláda své požadavky dosud konkrétně nevyčíslila. Ale to téma zatěžuje německo-řecké vztahy již desetiletí. Ministr zahraničí Nikos Kotsias obnovil nároky před měsícem v Berlíně a spolkový ministr zahraničí Frank-Walter Steinmeier požadavek odmítl.Všechny otázky reparací byly právně uzavřeny, řekl.

Na základě řecké studie, která existuje od začátku března 2013 a je označena jako přísně tajná, zkoumá nyní „ Nejvyšší řecký soudní dvůr“ , jaké možné požadavky reparací by mohly být vůči Německu vzneseny. Athénské noviny „To Vima“ však minulou neděli tuto studii zveřejnily. Celkové pohledávky jsou vyčísleny ve výši mezi 269 a 332 miliardami EUR.

 

Polsko se připravuje, zřejmě požádá Německo o zaplacení reparací

V Polsku na toto téma probíhá diskuse. Když však se podíváte na obraz Varšavy Němci zničené, pak se již touto otázkou vážně zabýváte a chápete její racionálnost. Dozvíte-li se nadto, že Němci zavraždili ve válce více než 6 milionů Poláků,  začnete držet palec Polákům, aby jim to s Němci vyšlo.

 

I v našem tisku se v nedávných dnech psalo o tom, že by Poláci v reparačním tažení proti Němcům rádi našli spojence. Někteří z polských politiků se domnívají, že bychom to mohli být my, Češi. Vidím to však černě, zvláště když jsem si přečetl  reakce našich politiků na případné vymáhání reparací. Povrchnost či dokonce její neznalost  byla vlastní značné části diskusních příspěvků. Zamysleme se však nad uvedeným. Dnešní generace politiků si již na dobu první republiky, Mnichov, protektorát, vraždění našich lidí a vykrádání zbytků republiky nepamatuje. Nezažili tu dobu. Proto tak lehkovážně lámou nad reparacemi hůl. Když  ministerstvo zahraničních věcí se nechá slyšet, že reparace nejsou na programu dne nebo dokonce že jsme se jich vzdali, je nám obrovsky smutno. Neříkají nám však, kdo se reparací z české strany vzdal, jaký ústavní orgán tak učinil, kdy tak učinil a jakou právní formou. To jsme zatím od nikoho neslyšeli. Naši papaláši jednají, jako by šlo o nějaké drobné, které nestojí ani za řeč. Pro ně je jistě lepší předstírat tento nebo podobný postoj, než otevřeně přiznat, že vymáhání reparací na Německu, které je známé jako notorický neplatič reparací, dokonce již těch po první světové válce, je nejen náročná činnost, ale i nebezpečná. Dnešní Německo, jež žije dávnými říšskými sny, těžko by neslo, kdyby někdo z nás se postavil a Německu poslal diplomatickou notu s žádostí o zaplacení reparací. To by však byl jen ten první krok. Po mlčení Německa by musel následovat druhý. Vymáhat zaplacení reparací na Německu soudní cestou. Kdo by z našich ústavních činitelů byl tak odvážný? Nevidím žádného. Ale přesto si myslím, že někteří naši činitelé, ti germanofilní,  by se poté ozvali. Co by asi řekli? Něco asi v tom smyslu, že přátelé si navzájem nepředkládají účty nebo dokonce to, že reparací jsme se již vzdali a proto bychom neměli tuto otázku oživovat. Nebudeme přece poškozovat česko-německé přátelství, které je na takové úrovni, na jaké ještě nikdy nebylo. Co bychom jiného se od nich mohli dočkat?  Zájmy našeho státu, jak jsme se přesvědčili v některých jiných případech, a národa jsou jim zřejmě cizí.

Když pomineme tyto hlasy a zamyslíme se nad vším z širšího časového nadhledu, přijdeme zcela k jiným závěrům. Naše ekonomická situace není lehká a její viditelné zlepšení je někde v nedohlednu. Proto jistě by nám  více než  před tři biliony korun, o které bychom se podělili se Slovenskem, hodně pomohlo. Je jistě v našem zájmu, aby k tomu došlo. Proto požadujeme, aby Německo nám reparace zaplatilo. Ve hře jsou nejen velké částky peněz, ale i Pařížská reparační dohoda. Z hlediska mezinárodního práva  naše oprávněné nároky podporuje i princip mezinárodního práva, který zakotvuje, že agresor je povinen uhradit oběti své agrese všechny škody, které jí agresí vznikly.

Již v dřívější době jsme o reparacích v uvedeném smyslu psali a dokonce jsme se několikrát obrátili i na příslušné ústavní orgány ČR. Jedno takové podání jako příklad níže uvádíme.  J. Kovář

 

Kdy nám Němci zaplatí reparace

 

„Na konferenci o odsunu Němců z Československa – 65 let poté, která se konala v listopadu 2011 v Ústí nad Labem, vystoupil se svým příspěvkem také prof. JUDr. Jan Kuklík, DrSc. Z jeho slov vyjímáme: „V roce 1973 (v době navazování diplomatických styků s SRN - JK) proběhlo jednání o odškodnění, které Německo odrazilo poukázáním na to, že vznese své požadavky na poválečné škody. Hlavním bodem však bylo jednání o neplatnosti Mnichovské smlouvy od samého počátku (ex tunc)…Po sjednání česko-německé deklarace (1997) nepřipadá v úvahu ani náhrada škod, které Československo vinou Mnichova utrpělo. Nicméně, z české strany jde o schovávaný protiargument. (Připravený pro případ uplatňování dalších sudetoněmeckých požadavků. Tento protiargument například už použilo Polsko. JK)

Požadavky na nápravu válečných škod jsou Pandořinou skříňkou. Dnešní "nevyřčený kompromis" mezi Českou republikou a Německem je lepší než pokusy o její otevírání.“

***

Než dospějeme ke stanovisku k uvedeným tvrzením pana prof. V. Kuklíka, připomeňme si některá fakta.

Spojenecké mocnosti, Anglie, USA a Sovětský svaz, se již konkrétně zabývaly reparacemi na Krymské konferenci, která se konala počátkem února 1945. V přijatém protokolu v části V., jež pojednávala o reparacích, je uvedeno: „Německo bude povinno dát věcnou náhradu za škody, které způsobilo spojeneckým národům za války.“ Protokol dále pokračoval ustanoveními o formách vymáhání reparací na Německu, jednou z těchto forem mělo být i použití německé práce, o zřízení Spojenecké reparační komise se sídlem v Moskvě, která měla vypracovat podrobný plán pro vymáhání německých reparací.

Reparacemi se též zabývala Postupimská konference tří velmocí. V protokolu této konference v části III. je ustanovení o německých reparací. Ve zprávě o Postupimské konferenci se říká: „V souladu s rozhodnutím krymské konference, že Německo bude povinno nahradit v co největší míře škody a utrpení, které způsobilo Spojeným národům a za něž se německý národ nemůže zbavit odpovědnosti, bylo dosaženo této dohody o reparacích.“ Poté následuje podrobnější text o německých reparacích.

 

Když válka skončila, byla Evropa, zvláště východní, střední a jižní, zničena. Při svém ústupu německá vojska za sebou nechávala „spálenou zemi“. Tisíce měst a desítky tisíc vesnic byly zcela destruovány. Vzpomeňme si, jak vypadala Varšava, ukrajinská a ruská města. Za tuto hroznou spoušť, především však za nepředstavitelné útrapy, krev občanů podmaněných států, za desítky milionů mrtvých, odpovídalo Německo, které s dosud nevídanou brutalitou a barbarismem vedlo válku, jíž samo označilo za totální.

O škodách, které nám způsobili Němci se jednalo i v Norimberku. „Zabýval se jím Norimberský proces s válečnými zločinci. Žaloba konstatovala, že z ČR bylo deportováno do Německa 750 tisíc čs. občanů na nucené práce k vojenským účelům. Po obsazení ČSR 15. března 1939 se obvinění zmocnili velikých zásob surovin a potravin, odvezli do Německa velké množství vozového parku včetně lokomotiv, vagónů, parníků a trolejbusů, vybavení laboratoří a uměleckých muzeí, knihy, obrazy, umělecké předměty, zařízení i nábytek.

Ukradli zlatý fond a všechny čs. valuty, včetně 23 tun zlata, které tehdy mělo nominální hodnotu 5,265 milionu liber šterlinků. Oloupili české banky a mnohé české průmyslové podniky, vyloupili a přisvojili si český veřejný i soukromý majetek. Tak zní názor spojenců, kteří rozhodli o vykonání spravedlnosti vůči představitelům Německa.“ (Prof. JUDr. V. Pavlíček, DrSc., Minulost je třeba uzavřít skutečnou tečkou, Právo, 1. října 2004). Jinými slovy řečeno: Němci nám kradli a ukradli, co jen mohli, včetně potravin, využívali naše lidské i výrobní kapacity na samý okraj jejich konečného opotřebení, ožebračili nás, týrali statisíce našich lidí v koncentračních táborech, byli odpovědni za smrt 360 000 našich spoluobčanů.

 

Kapitulací Německa jeho odpovědnost neskončila, nýbrž teprve začala. Je to pochopitelné. V civilizovaném společenství odpovídá vždy agresor za škody, které jeho počínáním vznikly. Spojenecké státy počítaly nejen své mrtvé, ale i německou agresí vzniklé škody. Činilo tak i Československo. Vavro Šrobár, tehdejší ministr financí ČSR, ve svém projevu před parlamentem v r. 1946, vysvětloval, že ČSR neměla dost času určit všechny vzniklé škody. Odhady v některých oblastech byly velmi nízké. ČSR proto uplatňovalo náhradu za vzniklé škody pouze ve výši přibližně 347 miliard předválečných korun.

V prosinci 1945 probíhala v Paříži jednání spojeneckých států o německých reparacích. Československo jako stát, který patřil mezi vítězné spojenecké státy, bylo na této konferenci zastoupeno. Výsledkem jednání byla dohoda o německých reparacích. Tato zakotvovala kromě dalšího zejména následující ustanovení: „Každá signatární vláda zadrží způsobem podle své volby německé nepřátelské majetky nalézající se na území podrobeném její pravomoci, nebo jimi bude disponovati tak, aby se nemohly znovu státi německým majetkem nebo nemohly upadnouti znovu pod německou kontrolu, a odečte tyto majetky od svého podílu na reparacích.“ (Část I, čl. 6, odstavec A, Dohoda o německých reparacích, přeložil a poznámkami opatřil Dr. Miroslav Rašín, vydalo Ministerstvo zahraničních věcí v Praze, I. vydání v srpnu 1946, nákladem Orbisu, knihtiskárna Orbis, 67).

V průběhu jednání o německých reparacích vystoupilo Československo s návrhem, týkajícím se především majetku tzv. sudetských Němců. Na konfiskovaný a bez náhrady znárodněný majetek osob německé národnosti, které v rozhodné době (v r. 1938 nebo 1939) nebyly německými občany, platilo toto ustanovení reparační dohody: „Při provádění ustanovení odstavce A shora nebude se majetek, který byl vlastnictvím země, jež jest členem Spojených národů, nebo jejích příslušníků, kteří nebyli příslušníky Německa v době anexe této země nebo její okupace Německem nebo jejího vstupu do války, odpočítávati od reparací. (Část, I, čl. 6, odstavec D, majetkoprávní otázky ve vztahu ke Spolkové republice Německo, Pavel Winkler, in: Právní aspekty odsunu sudetských Němců, sborník, vydal Ústav mezinárodních vztahů v Praze, 1996, str. 35 až 36).

Československo jako signatární stát Pařížské reparační dohody mělo nejen právo německý majetek na svém území konfiskovat, ale bylo to dokonce jeho povinností, která pro něj z dohody vyplývala. Nadto ČSR přijala závazek, že přijme opatření, aby zkonfiskovaný majetek se nemohl vrátit do německých rukou. Hodnotu tzv. sudetoněmeckého majetku nemuselo odpočítávat od svého reparačního účtu.

Spojenci dokonce zasáhli, když Dánsko, které zažilo relativně mírný okupační režim, konfiskaci neprovedlo. Intervenovali u dánské vlády a tato pak německý majetek konfiskovala i na svém území.

 

Německo nám z reparací dosud zaplatilo několik set milionů korun, tedy jen nepatrný zlomek z toho, co je nám povinno zaplatit. Naše reparační pohledávky spolu s nereparačními pohledávkami činily v r. 1945 360 miliard Kč (v hodnotě z roku 1938) /JUDr. R. Král, expert na mezinárodní právo, který se řadu let zabýval na ministerstvu zahraničních věcí majetkoprávními otázkami, v článku „Agresor má povinnost hradit škody, které válkou způsobil“, Právo, 9.11.1993/.

K výši reparací se vyjádřil i prof. JUDr. V. Pavlíček, DrSc., vedoucí katedry na Právnické fakultě UK a tehdejší člen Legislativní rady vlády ČR. „Na mezispojeneckém reparačním úřadu v Bruselu byly naše škody vyčísleny na 19,5 miliardy tehdejších amerických dolarů. Z toho bylo uhrazeno reparacemi pouze 14,4 milionu dolarů a vrácením majetku in natura 76,8 milionů… Úřad v Bruselu skončil činnost koncem listopadu 1959 – tehdy bylo ze škod uhrazeno Československu necelé půl procento. Čs. delegace tehdy na závěr zasedání prohlásila, že si čs. vláda vyhrazuje právo na odčinění všech způsobených škod. Československo nikdy neprohlásilo, že dosavadní částečné odškodnění považuje za ukončené.“ (Minulost je třeba uzavřít tečkou, Právo, 1.10.2004)

 

„V roce 1973 dosáhly Československo a SRN dohody o navázání diplomatických styků. Při této příležitosti padla i otázka čs. reparačních nároků. V prosinci 1973, v souvislosti s podpisem dohody, tehdejší kancléř Wlli Brandt v Praze přednesl k této problematice prohlášení. V něm čs. nároky uznal, jejich úhradu však podmínil sjednocením Německa. Doslova tehdy prohlásil, že by nebylo spravedlivé´požadovat, aby Německo platilo za situace, kdy nebyly splněny dohody a sliby Spojenců, že bude obnoveno sjednocené Německo. Toto prohlášení potvrdily v 80. letech i další německé vlády.

Nesmělý pokus zahájit jednání o čs. nárocích učiněný v polovině roku 1990 německá strana odmítla s odůvodněním, že všichni její experti jsou zaměstnáni prací na dokumentech ke sjednocení Německa. Nicméně slíbila po sjednocení rozhovory o nich zahájit.

 

Sjednocení – přesněji připojení NDR k K SRN – bylo vyhlášeno na začátku října 1990. I poté ale Bonn jednat odmítl s odkazem na první celoněmecké volby. Ty proběhly v prosinci. Po nich německá strana zaujala stanovisko: orientujme se na budoucnost, nebudeme se vracet do minulosti. Odmítla dokonce myšlenku ´tlusté čáry´, podle níž se měly obě strany vzdát jakýchkoliv nároků…(Rekapitulace platných českých odškodňovacích nároků vůči Německu vydá na dlouhý seznam, Richard Král, Právo, 14. prosince 2004, str. 14)

Místo toho, aby vláda SRN, v níž H.D. Genscher byl ministrem zahraničních věcí, přistoupila k jednání o reparacích, jak dříve německé vlády slibovaly, včetně Genschera, německé ministerstvo zahraničních věcí požádalo, abychom jim „předali bezplatně do vlastnictví“ palác na Malé Straně, v němž sídlilo velvyslanectví SRN. Dále pak diplomatickou notou žádala, abychom jim vrátili budovy, ve kterých před válkou sídlilo říšské velvyslanectví v Praze, které byly po válce v souladu s Pařížskou reparační dohodou zkonfiskovány. (Jak to bylo s českými nároky vůči Německu, Richard Král, Právo, 18.3.2005)

 

Že naše reparační nároky vůči Německu stále platí, potvrdil prof. JUDr. Václav Pavlíček, DrSc., v článku Minulost je třeba uzavřít skutečnou tečkou. Na otázku redaktora J. Kovaříka, zda ČR může kdykoliv položit na stůl otázku neuhrazených reparačních nároků, odpověděl prof. V. Pavlíček, DrSc.: „Ano, pokud záležitost nebude právně ukončena. Mírová smlouva, kterou mohla být za reparacemi učiněna tečka, uzavřena nebyla.“ (Právo, 1.10.2004)

 

Tvrzení kohokoliv o tom, že Česko-německou deklarací z r. 1997 se ČR i SRN zavázaly, že nebudou vznášet proti sobě majetkové nároky a tudíž nemůžeme požadovat na SRN ani reparace, je, jak vyplývá i z výše uvedeného, právně zcela irelevantní. O jaké majetkové nároky SRN jde, které se údajně vůči nám zavázala nevznášet? Jde snad o konfiskovaný majetek tzv. sudetských Němců? Nejde a podle mezinárodního práva ani nemůže jít, jak lze dovodit z výše uvedeného.

Jaké majetkové nároky se zavázala SRN vůči nám tedy nevznášet? Takový majetek, jak jsme přesvědčeni, ani neexistuje. Jinak řečeno: SRN se tedy zavázala vůči nám nevznášet majetkové nároky, které de facto ani de iure neexistovaly a ani neexistují. Hrubou chybou některých našich politických a dokonce i ústavních činitelů je, že přejímají zčásti či plně německou argumentaci. Co si máme myslet, když Karel Schwarzenberg, ministr zahraničních věcí ČR, v rozhovoru s německými novináři, zjednodušeně řečeno, prohlásil, že se necítí jako Čech, ale jako Böhme? I tzv. sudetští Němci o sobě prohlašují, že jsou Böhme.

Dlouholetou snahou SRN je zabránit otevření reparačních požadavků kýmkoliv. Bázlivost či servilnost určitých kruhů v oprávněných státech vznesení nároků zabraňuje stejně účinně. Po uzavření smlouvy 2+4, jež předcházela opětovnému sjednocení Německa, Němci předstírali, že mlčení smlouvy o reparacích znamená, že reparace jsou už nadobro smeteny ze stolu. Stanovisko USA však byla zcela jiné. Podle právníků ministerstva zahraničí USA mlčení „prostě jen znamenalo, že o reparacích se teprve bude jednat v budoucnosti.“ (Odškodnění 2000-2006, Česko-německý fond budoucnosti, 2007). Jen mírová konference a uzavření mírové smlouvy s Německem, jež bude obsahovat ustanovení o reparacích, které má SRN zaplatit poškozeným státům, může být touto tečkou, o níž výše se zmínil i prof. V. Pavlíček. A ta tečka nebyla dosud učiněna. Požádat SRN, aby splnila své reparační povinnosti vůči nám, nejen můžeme, ale i z hlediska našich zájmů i musíme. Němci jsou sice přeborníci v neplnění reparací, jak ukázala již období po první světové válce, ale přesto jejich povinnost zaplatit nám náhradu škod, které nám způsobili svou agresí, dále trvá.

Z výše uvedených důvodů proto nemůžeme souhlasit s názorem pana prof. JUDr. J. Kuklíka, DrSc., že požadavky na plnění reparací Německem jsou nebezpečným otvíráním Pandořiny skříňky. Jediné nebezpečí, které vidíme, hrozí Německu, že nám bude muset konečně zaplatit reparace. Je ale přece zcela přirozené, že když někdo něco ukradne, zničí, musí škodu nahradit. Opak je porušením jednoho z principů mezinárodního práva. Takto to svého času vyjádřil i polský sejm, podobné hlasy se ozvaly i ze Slovinska, nedávno opakovaně i z Řecka. V Itálii poškození zločiny německé soldatesky v druhé světové válce se domáhají odškodnění.

U nás již po léta hlásaná zásada, že to, co bylo ukradeno, musí být vráceno, se podle našeho názoru musí vztahovat i na to, co nám Němci průběhu druhé světové války hromadně a dlouhodobě kradli a ničili.                    Připravil JUDr. O. Tuleškov

 

Rusko splatilo všechny dluhy ze sovětské éry

Putin doplatil centrálním bankám zbytek dluhu. Rusko se tak stalo první zemí, které se osvobodilo od sevření bankovním systémem

23. 8. 2017

Ruský prezident Vladimir Putin provedl konečnou splátku za dluhy všech bývalých sovětských republik světovým centrálním bankám – čímž se Rusko stalo jedinou zemí, která se osvobodila z tyranského sevření bankovního systému.

Dluh k Bosně Hercegovině v částce 125,2 milionu $ byl vyrovnán podle dohody mezi vládami Ruské federace a Radou ministrů Bosny a Hercegoviny, potvrdil v úterý ruský ministr financí Alexej Kudrin.

 

Rt.com hlásí:

Zbývající dluh byly peníze Sovětského svazu dlužené Jugoslávii. Zahraniční dluh SSSR se nahromadil různými způsoby. Dluhopisy k Západním zemím se na trhu dluhopisů začaly sbírat po roce 1983. Peníze dlužené bývalé Jugoslávii byly důsledkem obchodování mezi oběma zeměmi.

 

Proč Rusko splácí sovětský dluh samo

Původně se předpokládalo, že zahraniční dluh SSSR budou splácet všechny jeho republiky. V prosinci 1991 o tom byl podepsán dokument. Většina toho dluhu byla ruská (61,34 procenta). Ukrajina měla doplatit 16,37 procenta a Bělorusko mělo zaplatit 4,13 procenta. Avšak Estonsko, Lotyšsko, Litva, Ázerbájdžán, Moldávie, Turkmenistán a Uzbekistán tuto dohodu nepodepsaly. Kvůli tomu Rusko převzalo všechen tento dluh výměnou za majetky po celém bývalém Sovětském svazu.

Když se v roce 2014 vztahy s Ruskem zhoršily, hrozil Kyjev, že znárodní ruské majetky na Ukrajině. V té době ruský ministr zahraničních věcí Ukrajině připomněl, že dluží 20 miliard $ dluhů ze sovětské éry, a jestli Kyjev tuto otázku vynese, bude Moskva požadovat proplacení.

V roce 1994 byl dluh bývalého SSSR téměř 105 miliard $. Největší podíl na této částce (přes 47 miliard $) náležel Pařížskému klubu věřitelů. To byl fond 19 věřitelů převážně ze Západu,. včetně USA a Británie.

 

Rusko začalo své dluhy za prezidentství Vladimíra Putina aktivně umořovat, což bylo zároveň období ohromného vzepětí cen ropy, které do této země přivedlo spoustu zahraničních měn. Jeden z posledních dluhů ze sovětské éry byl doplacen loni Kuvajtu. Rusko zaplatilo 1,1 miliard $ a dodalo do této země produkty high-tech v ceně 620 milionů $.

 

Rusko promíjelo pohledávky dlužené SSSR

Rusko spolu s tím odepisovala značné části pohledávek dlužených rozvojovými zeměmi. Rusko v roce 2014 prominulo více než 30 miliard $ dluhu Kubě, což obnášelo 90 procent celkových pohledávek. Zbývající dluh v částce 3,5 miliard $ bude splacen do deseti let ve 20 stejných tranších.

 

Rusko rovněž odepsalo dluh Iráku v částce 21,5 miliardy $, Mongolsku (11,1 miliardy $), Afghánistánu (11 miliard $) a Severní Koreji (10 miliard $) stejně jako 20 miliard $ pohledávek u několika afrických zemí.

Rusko v uplynulém desetiletí prominulo rozvojovým zemím více než 100 miliard $.                                                                                  Zdroj: rt.com, AC24.cz

Poznámka redakce: Rusko, ástupnický stát Sovětského svazu, nám již před několika lety zaplatilo dluh ze sovětské doby. Jednalo se o menší částku, několik desítek miliard korun.  Maně se vkrádá otázka, proč Rusko, naše média a někteří „také politici“ o něm mluví jako o říši zla, tvrdí, že nás ohrožuje a již již nás napadne, dlužnou částku bez velkých tahanic nám zaplatilo, kdežto Německo, vyhlašované za našeho přítele  a spojence, reparace nám odmítá zaplatit. Zamysleme se nad těmito fakty a sami si udělejme závěry!

 

Ministerstvo zahraničních věcí České republiky

Tiskový odbor

V Praze dne 10. února 2011

Č.j.9119512011-TO, doporučeně

 

Věc: Odpověd' na dotazy zaslané ministrovi zahraničních věcí dne 11. ledna 2011

 

6) Co jako ministr zahraničních věcí uděláte pro to, aby SRN začala nám splácet a zaplatila reparace, které nám podle mezinárodní dohody o reparacích měla již dříve zaplatit?

V relaci s touto odpovědí si Vás dovolujeme odkázat na sdělení vrchního ředitele sekce evropských zemí Petra Buriánka z 3. června 2008, zejména však na dřívější dopis tehdejšího ředitele odboru států střední Evropy Tomáše Kajky z 8. února 2008. Reagovali v nich na Vaše podání z 3. března 2008, resp. na předchozí z 15. ledna 2008. Příslušnou část dopisu Tomáše Kajky bych si dovolil Vám nyní znovu odcitovat, a to spolu s konstatováním, že za uplynulé období nedošlo při nahlížení posuzovaných otázek k žádnému posunu:

" V souvislosti s Vaším požadavkem na vymáhání reparací, jež by byly určeny k nápravě škod způsobených i občanům tehdejšího Československa, si Vás dovoluji upozornit, že seriózní debata na toto téma není momentálně v žádné zemi na pořadu dne a občasná připomínka možnosti formulovat majetkoprávní požadavky více než 60 let po konci války působí všeobecně odstrašujícím způsobem. Česká vláda považuje separátní jednání s Německem o reparacích za krajní řešení, pro které nevidí v dané chvíli důvod.

Navzdory tomu, že velmi dobře chápu hořkost promlouvající z Vašich řádků, prosím Vás, abyste při svém pohledu na vyrovnávání se s minulostí, a to zejména v Německu, nepouštěl ze zřetele fakt, že se německá strana v posledních deseti letech pokusila vůči české společnosti alespoň zmírnit způsobené křivdy, a to formou právně sice nevynutitelných, přesto však v poměrně značném rozsahu vyplácených humanitárních gest. Myslím si, že i přes jisté nedostatky tohoto řešení je zapotřebí podobnou vůli spíše ocenit než kritizovat. "

Petentem byl JUDr. O. Tuleškov a výše uvedená odpověď byla  zaslána na jeho adresu.

 

Jak reaguje na petici či jiná podání pan P. Bělobrádek,

místopředseda vlády ČR?

Výše uvedeným způsobem odpovídalo na petici MZV ČR v době, kdy byl jeho šéfem K. Schwarzenberg. Podobně činily i jiné ústavní orgány. I když jsme nedostali vyčerpávající odpovědi, jejich reakci na naše otázky můžeme s jistou benevolencí hodnotit, alespoň některé, jako hraničně vyhovující a zásadně souladné s petičním zákonem. Odpovědi pana Bělobrádka od výše uvedených případů se podstatně liší. Dle našeho názoru jsou kvalitativně podstatně níže, někde na nejspodnější příčce možného hodnocení, pokud jsou vůbec hodnotitelné. Domníváme se dokonce, že ani o odpovědi v pravém slova smyslu nejde, spíše v jeho reakci můžeme vidět snahu odpovědi se vyhnout. Místo argumentace používá dalších nijak nedoložených a někdy i nedůstojných a pochybených tvrzení. Již asi dva roky mu klademe zásadně téměř stejné otázky v peticích, v podáních  na základě zákona o svobodném přístupu k informacím, otevřených dopisech, ale zatím jsme se plné skutečné věcné odpovědi na naše otázky nedočkali.

 

Uveďme alespoň jediný případ a jednu perličku, jak pan místopředseda vlády odpovídá na otázky ing. P. Rejfa, CSc. Následující příklady stojí za přečtení a zamyšlení.

 

I.

Budoucí spojení mezi Bavorskem a ČR?

 

I. Ing. P. Rejf uvádí fakta, vztahující se k níže uvedené žádosti o vysvětlení :

Jak vyplývá z článku „Setkání významné pro budoucnost", který byl publikován v Sudetendeutsche Zeitung, 18.03. 2016, na str. 1 a 3, pochválil H. Seehofer čtvrtý bavorský kmen jako základ pro „budoucí spojení mezi oběma zeměmi“.

 

Citovaný výrok považuji za mimořádně důležitý. Podle něho by mělo dojít v budoucnosti ke spojení ČR a Bavorska, ČR by ztratila svou státnost a stala se zemí. Sudeti by měli tvořit základ spojení. Tento výrok pana H. Seehofera, jak jsem přesvědčen, již dávno jste na základě svých ústavních povinností měli osvětlit a občany informovat. Jde přece o existenci našeho státu a jeho přeměnu v zemi, jíž jsme byli za Rakouska. Jelikož se tak dosud nestalo, žádám o osvětlení této citace z vlastní iniciativy.

 

Ing. P. Rejf: Žádám, pane vicepremiére, o vysvětlení výše uvedeného o budoucím spojení mezi oběma zeměmi, v němž bavorský čtvrtý kmen, tedy sudeti. mají tvořit jeho základ.

 

I. Odpověď pana P. Bělobrádka, místopředsedy vlády ČR

Já nejsem pan Seehofer a ani nejsem jeho konzultant, nemohu tedy náležitě vysvětlit jakékoli jeho výroky. Územní změny hranic naší republiky je možné provádět ústavním zákonem. Pokud by k tomu došlo jinak, respektive ze strany druhého státu, jednalo by se o napadení naší republiky, jež by vedlo k adekvátní reakci státních orgánů s cílem obrany země.

Dodatek

Pan Bělobrádek, předseda KDU, často mluví o sesterské organizaci v Bavorsku. Jí je bavorská CSU. Jejím předsedou je Horst Seehofer. Bělobrádek, Herman a další kádeuáci si v Mnichově téměř podávají dveře. Kolikrát byl jen pan Bělobrádek v Mnichově? To se nemohl zeptat Seehofera, jak svá slova myslel? Nebo žádat písemné vysvětlení? Asi na to neměl odvahu. Tak učinit však bylo jeho ústavní povinností. Na takové povinnosti pan místopředseda však zřejmě nedbá.

-red.

A malou perličku nakonec

V prosinci 2016 postoupil pan Ing. Pavel Rejf, CSc., panu P. Bělobrádkovi, místopředsedovi vlády ČR, petici. Žádal vysvětlení, kromě dalšího,  „Proč např. ministr D. Herman a další mluví o vyhnání tzv. sudetských Němců, když podle rozhodnutí Postupimi šlo o přesídlení Němců z Československa?“

 

Petent dostal od pana Bělobrádka (z 18. ledna 2017, čj. 23445/2016-OMP) následující odpověď: „Proč pan ministr Daniel Herman používá konkrétně tento termín, se prosím zeptejte přímo jeho.“ Takto „vážně“ bral pan místopředseda vlády petiční zákon i ústavní zakotvení petičního práva. Žel, nebylo to ojedinělé, jednal tak opakovaně.

 

Německé obyvatelstvo z Československa, Polska a Maďarska bylo přesídleno (odsunuto, transferováno) do Německa na základě rozhodnutí vítězných spojenců, učiněné na postupimské konferenci. Spojenci, kteří v tu dobu rozhodovali i za Německo, následně rozhodli o podmínkách odsunu,  i o tom, kdy a kam, do jaké okupační zóny Německa, a kolik německého obyvatelstva máme odsunout. V souladu s uvedeným jsme odsun provedli. Sklidili jsme uznání a dokonce i pochvalu od spojenců. Šlo tedy zcela jednoznačně o odsun německého obyvatelstva, viděno z hlediska mezinárodního práva, nikoliv o vyhnání.

 

Mezinárodní právo však zná i termín vyhnání. Pokud nějaký stát vyžene samovolně bez dalšího část svého obyvatelstva, pak takto vyhnaní mají právo na náhradu škod od vyhánějícího státu a zásadně mají právo dokonce se i vrátit do svých původních domovů. Němci téměř od počátku svého přesídlení do Německa používají, v rozporu s mezinárodním právem termín vyhnání. Chápou ho v uvedeném smyslu, přestože zcela jednoznačně u nich o vyhnání nešlo. Očekávají, že by, jako vyhnaní, mohli dostat finanční odškodnění od ČR, případně očekávají dokonce  majetkové restituce a návrat do „původní vlasti, tedy do naší republiky. Když termín odsun někteří naši politici budou nahrazovat termínem vyhnání, přecházejí v tomto bodě na pozice tzv. sudetoněmeckého landsmanšaftu.

 

Pan místopředseda vlády Bělobrádek sám položil květiny v tzv. Sudetoněmeckém domě v Mnichově na památku obětí vyhnání. Existuje fotografie, kde je zachycen při tomto aktu ve společnosti B. Posselta. Pod fotografií je dosvědčující text. Další je zcela zbytečné již rozvádět. –red.

 

V Německu informovali o nutnosti amerických jaderných zbraní pro obranu

© Sputnik/ Press Service of the President of Russia/Mihail Metzel/POOL

18:04 23.08.2017

Zástupkyně oficiálního mluvčího německé vlády Ulrika Demmerová řekla, že americké jaderné zbraně jsou na území SRN nutné k obraně země. Píše o tom Die Welt.

Podle jejích slov přítomnost amerických jaderných zbraní v SRN je spojena s tím, že ve světě existují země, které se dívají na jaderné zbraně jako na prostředek vojenského řešení konfliktů.

Uvádí se, že tento výrok je spojen s tím, že před tím kandidát na funkci německého kancléře za Sociálně-demokratickou stranu (SPD) Martin Schulz navrhl, aby americké jaderné zbraně byly vyvezeny z území Německa.

V květnu na německém MZV uvedli, že SRN projednává jaderné odzbrojení s Ruskem a s USA.                                                                                hlavnespravy.sk

 

Fico ani Sobotka nemají mandát od voličů, aby nechali rozpustit SR a ČR v nějakém jádru Evropy

Pokud to chtějí učinit, musí se nejprve zeptat voličů, zda s budoucností, kterou jim bez nich připravují, souhlasí. Úmysly Fica i Sobotky jsou tak dalekosáhlé, že k jejich realizaci nejdříve potřebují souhlas voličů. Pokud jej nemají, musí jednat v souladu s ústavou a počkat si na výsledek referenda. Do jeho vyhlášení, pokud jsou takovými demokraty, jak o sobě tvrdí, by dále neměli již nic činit a vyhlašovat.

Je ostudné, že oba pánové přispívají nejen k demolici vlastních států, ale také současně zpochybňují V 4. Ani to by neměli dále činit.

Mnozí občané, v rozporu s jejich kroky a vyjádřeními, sympatizují jak s Maďary, tak s Poláky. Jsou k nám mnohem a mnohem blíž, než Macronova Francie a merkelovské Německo. S Maďarskem a Polskem nás spojují společné zájmy a pokud za současné situace můžeme vůbec říci, tak i společná stanoviska k řadě zásadních otázek, např. k migraci, k imperiálním ambicím EU,

Slovenské dvojici Fico a Lajčák odpovídá spojenectví Sobotka a Bělobrádek. Otočka k Německu v předklonu, zády k vlastním občanům, je jim společná.                             J. Kovář

 

Čo nás čaká v jadre Európskej únie?

Marián Tkáč

Bratislava 20. augusta 2017 (HSP/Foto:TASR-Martin Baumann)

 

Byť či nebyť v jadre Európskej únie je jedna zo zásadných otázok, ktorá nadlho zmení náš život. Keďže oficiálna diskusia nebeží, pokúsime sa priblížiť problematiku záhadne schovanú za „jadro EÚ“.

 

Podnetom je text, ktorý na facebooku uverejnil Tomáš Lukačovský. Podľa neho sme už v jadre EÚ od prijatia eura. A tak na rozdiel od našich susedov netreba uvažovať o vstupe do jadra, ale o zotrvaní v ňom. Ak v ňom zotrváme, mali by sme byť pripravení na ďalšie integračné kroky. Lukačovský ich vymenoval desať.

 

Prvým je zvládnutie štvrtej priemyselnej revolúcie (digitalizácia, robotizácia, nástup umelej inteligencie) a z nej vyplývajúcich zmien na trhu práce. Byť v jadre by malo pomôcť udržať prácu pre polovicu z 300-tisíc Slovákov, ktorí pracujú v EÚ. Budú na to fondy, bude Európsky inšpektorát práce na väčšiu ochranu pracovníkov v cudzine.

Lákadlom je európska minimálna mzda. Dokedy však vyrovnáme rozdiely aj v rámci eurozóny, kde priemerný Španiel zarobí približne dvakrát a Nemec až trikrát viac ako Slovák? A otvorenou je aj otázka, kto to zaplatí.

 

Aby sa už neopakovalo „Grécko“, bude európsky minister financií, budú sa zbližovať daňové systémy, euroval sa zmení na Európsky menový fond. A pozor: všetky dlhy všetkých sa spočítajú a „spravodlivo“ rozdelia medzi všetky štáty jadra. Teda my, čo sme ešte pred pár rokmi neboli zadlžení, budeme mať na krku dlhy štátov, ktoré si žili roky nad svoje pomery, zatiaľ čo my sme žili vždy veľmi skromne?

 

Sľubujú, že eurofondy budú na Slovensko tiecť naďalej, aj keď systém čakajú dve veľké skúšky. Bude chýbať britských 10 miliárd eur ročne a navyše bohaté štáty zvažujú prispievať menej. Keďže však európske dotácie majú aj negatívnu stránku — často sa na nich nabaľujú podvodníci a zlodeji, má to vyriešiť európsky prokurátor.

 

Problematické môže byť spoločné riešenie imigrácie, vznikne Agentúra EÚ, ktorá bude riešiť všetky žiadosti o azyl. Takže už by sme nemohli povedať „nie imigrantom“. Schengen je jednou z výhod európskej integrácie, prečo je však deravý? A chceme ho zachovať aj za cenu rozplynutia sa našich civilizačných tradícií v mori multi-kulti? V ponuke je aj viac mladých Slovákov v programe Erazmus, teda možnosť študovať v zahraničí možno aj všetkým osemnásťročným.

 

Má vzniknúť európska armáda, pričom NATO ostane, budeme teda platiť tam aj tam? Ochráni nás euroarmáda pred imigrantmi lepšie ako NATO, alebo to bude protiruská armáda tak, ako uvažuje bloger? Naozaj je Rusko náš nepriateľ číslo jeden?

 

Čudne znie aj prísľub predposledný: Jadro obráni Slovensko od vplyvu nových mocností — myslí sa na Čínu, Indiu a Turecko(?). Je tu strach z toho, že Európa sa bude k zvyšku sveta populačne a ekonomicky zmenšovať — prečo však nikoho nenapadne zmeniť demografiu inou populačnou politikou? Je múdre v čase, keď tretina národného dôchodku EÚ závisí od obchodu so zvyškom sveta, hlásať izolacionizmus?

 

Komicky znie nápad blogera, že celá stredná Európa má na to, aby bola súčasťou silnej EÚ, ktorá si bude môcť dovoliť Čínu a iné nové mocnosti priateľsky „usmerňovať“ — nielen v rozvoji obchodu, ale aj v otázke ľudských práv.

 

Posledný, desiaty, prísľub je prinajmenšom kontroverzný. Požaduje od nás kroky, ktoré už urobili Nemci aj Malta, keď „síce oneskorene, ale predsa rozšírili manželstvo aj pre páry rovnakého pohlavia, čím odstránili jednu z posledných vecí, ktorá ich delila od zvyšku jadra EÚ“. Budeme povinní aj my prijať legislatívu známu pod skratkou LGBTI?

 

Vlak k tuhej federalizácii EÚ sa práve pohýna. Zvažujme teda za a proti, aby sa negatíva, ktoré s EÚ prišli (neobrábaná pôda, európsky potravinový odpad na našich pultoch, vysťahovalectvo ako v najhorších časoch Uhorska) ešte nerozšírili. Máme sa vzdať suverenity a naša vláda bude iba na „okrasu“, ak o všetkom bude rozhodovať Merkelová a Macron len preto, že nám sľubujú peniaze?

 

Lukačovský nemá pravdu, že „Slovensko by sa nemalo vyčerpávať vnútropolitickou debatou“, naopak, nastal čas otvorenej diskusie o všetkých plusoch a mínusoch nášho zotrvania v jadre EÚ. A na jej konci by malo byť celoštátne referendum, aby sa každý mohol vyjadriť jednoznačne: áno alebo nie!

Marián Tkáč, Hlavnespravy.sk

 

Maďarské médiá vnímajú Ficove a Lajčákove slová ako zradu a dištanc od pozície V4.

Podobne ich vníma aj množstvo Slovákov

Bratislava 18. augusta 2017 (HSP/Foto:TASR-Michal Svítok)

 

Maďarské médiá vnímajú včerajšie Ficove a Lajčákove slová ako zradu a dištanc od aktivít a pozície V4. Ako zradu ju ale vnímajú aj občania Slovenska, o ktorých vláda rozhoduje systémom „o nás, bez nás“

Viaceré maďarské médiá začali včera, v súvislosti s Ficovými a Lajčákovými slovami o tom, že životným priestorom Slovenska nie je V4, ale jadro EÚ, vydávať články s titulkami, že “Slovenský premiér sa týmto dištancoval od protieurópskych postojov Maďarska či Poľska”, “Dôležitý spojenec maďarského premiéra Viktora Orbána nečakane vycúval z niekdajšej euroskeptickej pozície a dištancoval sa od vlád stredoeurópskych krajín”, “Čo sa stalo? Robert sa Fico otočil chrbtom Vyšehradskej štvorke (V4)” alebo “Orbán, či Európa, Fico sa už rozhodol. Orbán sa mu za toto nepoďakuje”.

 

Z titulkov maďarských denníkov je teda evidentné, že Maďari vnímajú vyjadrenia Fica a Lajčáka o nutnosti doviesť Slovensko do jadra EU nehľadiac na V4, ako skutočnú zradu. Vnímajú to ako zradu jedného zo svojich partnerov, na ktorého sa ešte nedávno mohli v mnohých veciach spoľahnúť. Ako zradu to ale určite nevnímajú len Maďari, či Poliaci, ale aj mnohí Slováci, ktorí Ficovi, SMERu a súčasnej vládnej koalícii nedali na vykonanie takýchto extrémne dôležitých krokov týkajúcich sa samotnej existencie Slovenskej republiky žiadny mandát. Takéto dôležité veci sa vždy rozhodujú len v referendách, v ktorých prechádzajú nadpolovičnou väčšinou hlasov a u nás aj pri účasti nadpolovičnej väčšiny oprávnených voličov. Tak tomu bolo totiž vždy a tak to aj musí zostať.

 

Náš premiér a celkovo naša vláda sa teda otočila chrbtom našim jediným skutočným spojencom v Európe. Najskôr tak učinila vo vzťahu k Rusku a v týchto dňoch aj vo vzťahu k V4. A práve o to eurobyrokratom, západným politikom a “elitárom” vždy šlo – ovládnuť najslabší článok V4 a rozbiť jej súdržnosť. A ten sa im aj bohužiaľ ovládnuť podarilo.

 

Vyzerá to teda tak, že pre Slovensko a pre nás všetkých nastávajú temné časy, a to nielen z dôvodu, že prídeme o zvrchovanosť, staneme sa “otrokmi” západných krajín a ich establishmentu a ich tzv. “slovanskými poddanými”, ale aj preto, že akonáhle sa raz niekto stane zradcom, je už veľmi ťažké si doterajšie vzťahy a reputáciu s poškodenými krajinami napraviť. Inak povedané, ak necháme členov V4 “v štychu” dnes, môžme v budúcnosti takmer s istotou očakávať, že keď budeme niečo potrebovať my, podobne zareagujú oni. Martin Bago.              Hlavnespravy.sk

 

Německo buduje svou střední Evropu

 

Naplňuje svůj dávný sen. Obětí budování čtvrté říše máme být v první řadě my, Češi a Slováci. Brzy po listopadu 1989 činy německé politiky cílevědomě, postupně krok za krokem, trpělivě  k tomuto cíli směřovaly.

 

První velkou překážku Němci spatřovali ve společném státu Čechů a Slováků. Musel být zničen. Na počátku jeho destrukce byla rozpoutána tzv. pomlčková válka, jejímž iniciátorem byl sám V. Havel.  Netrvalo dlouho a po Československu zbyla Česká republika a Slovenská republika. Mnozí Slováci, ale také i někteří Češi, dokonce tuto destrukci vítali.  Někde v paměti mála z nás zůstalo oslovení téměř stovky předních německých osobností, které nás varovaly před likvidaci společné česko-slovenské státnosti, před obnovením německého Drang nach Osten, jež nás rozdělené může   učiněji zasáhnout. Ale stalo se! Současnost do značné míry potvrzuje jejich varovné prohlášení. Nevzali jsme ani v úvahu naše dějinné zkušenosti s němectvím a jeho půdovém východním směřováním. Téměř celé střední a východní Německo je vybudováno na původním slovanském území. Ohněm a mečem Němci šířili „křesťanství“. Zbytky slovanského obyvatelstva germanizovali.

 

V jaké situaci v současnosti je ČR a SR?  Germanofilní síly, i když zřejmě nejsou mezi občany převažujícími, představují hlavně současné politické elity, které na vzdor tomu, že neustále cosi povídají o demokracii, právním státu, činí rozhodnutí v rozporu s míněním většiny.  Jak víme, jedním z principů, na kterých je postavena demokracie, je vláda většiny. Politicko-mocenské elity však vládnou proti většině občanů a dokonce v rozporu se zájmy států a národa. Co dělá opozice, která by měla křičet? Téměř nic. Je ve své značné části zřejmě „zainteresovaná“ na proněmeckém směřování. 

 

SR se ústy premiéra Fica a ministra Lajčáka netrpělivě vtírá do jakéhosi „evropského jádra“, jehož součástí, nehledě na svrchovanost, chce být. I v ČR proněmecké směřování „elit“ je jednoznačné. Žádné velké protesty proti těmto cílům se zatím nekonají, přestože v obou případech mocipání jednají bez mandátu občanů o nich, bez nich a proti nim. Zatím jim tato samovláda víceméně prochází. Především díky „korektním“ médiím a snad i většiny intelektuálů. Kam až nás chtějí dotáhnout?

 

Již dnes někteří politologové o ČR mluví jako o německém protektorátu, jiní pak jako o německé kolonii. Dva pánové, a to dr. V. Špidla, dnešní šéfporadce premiéra B. Sobotky, a ministr Herman mluví o ČR jako o možné další zemi SRN. Ať již je tomu jakkoliv, je faktem nevyvratitelným, že jsme se dostali do nejen ekonomické, ale i silné politické závislosti na Německu. Cesta k vybudování čtvrtého rajchu je, jak se zdá, otevřená a sjízdná.

 

Čekají nás však volby. Germanofilním  elitám, k nimž zřejmě patří Bělobrádek, kterého někteří obdařili titulem zrádce, Herman, Sobotka, to můžeme spočítat. Máme ještě tuto příležitost. Využijme jí! Pokud to nedokážeme, můžeme se dostat do postavení Lužických Srbů, pasovaných na německé Slovany. A to je to poslední, co by si obyčejný český, a pravděpodobně i slovenský, člověk přál. Tedy : buď a nebo!

 

Příští rok nás čekají oslavy stého výročí vzniku československého státu. Co bychom měli učinit především? Mluvit a jednat se Slováky, nikoliv s Ficem a jeho klikou, ale národními Slováky. Rozhovory by měly probíhat o tom, jak bychom mohli se vzájemně přibližovat, jakou formu společného soužití bychom měli volit, samozřejmě za zcela rovného postavení obou národů. Tyto kroky jsou protikladem toho, co sobotkovci a ficovci činí.  Jsou jeho alternativou. Jasně odmítněme německé směřování, skrývá v sobě destrukci naší státnosti a postupné zničení i našich národů, jejich kultury, jazyka. Pracujme pro  společnou česko-slovenskou  budoucnost. Češi a Slováci jsou dva slovanské národy, sobě velmi a velmi blízké. Jazyky, jimiž mluvíme, jsou pro nás vzájemně srozumitelné. Společně jsme žili již v období Velkomoravské říše a téměř 100 let po vzniku Československa. Hitlerovští Germáni náš společný stát zničili. Chystají se dnes Němci učinit něco podobného, tentokrát však v rukavičkách? 

 

V této přetěžké situaci nemáme na výběr. Buď doputujeme společně do čtvrtého rajchu nebo se Slováky se domluvíme na státoprávní formě společného života. Nemusí jít přímo o federaci, ale např. o konfederaci, či prostě jinou formu, která by vyhovovala obou smluvním stranám. My jsme plně a bez jakýchkoliv podmínek pro slovanské řešení současných problémů. Takovýto směr považujeme za reálný tehdy, pokud se zbavíme v Čechách a i na Slovensku vládnoucích proněmeckých exponentů. Bratři Slováci, pokusíme se vytvořit společnou budoucnost?    J. Skalský

 

Právní spor bez konce

Vedení sudetoněmeckého landsmanšaftu (SL) podalo odvolání proti rozhodnutí o změně stanov.

Není to zásadně nový pohled: stanovy spolků nejsou vytesány do kamene, nemohou trvat na nadčasové hodnotě. Rozhodnutí o změně však musí být v souladu se stanovami. Pokud tomu tak není, jsou již neplatné od okamžiku přijetí. Tuto zkušenost musel udělat spolkový svaz sudetoněmeckého landsmanšaftu v Mnichově. V konečném rozsudku okresního soudu v Mnichově I. byla všechna rozhodnutí a volby do Spolkového shromáždění 27./28. února 2016 zrušena. Tento víkend bylo na naléhání „reformátorů“, kvůli Berndu Posseltovi (CSU), vyzkoušeno odstranění z účelu sdružení „znovuzískání vlasti“ a získání restitucí nebo rovnocenné náhrady. A to proti odporu v SL - a to nejen ze strany nacionálně konzervativních členů Witikobundu.

10. civilní senát Zemského soudu v Mnichově rozhodl dne 29. června 2017, na základě podnětu Ingolfa Gottsteina, člena SL z Mönchengladbachu, že rozhodnutí a volby učiněné ve dnech 27. a 28.2. 2016 jsou neplatné, „protože nejsou učiněny řádně svolanou valnou hromadou“. Pozadí: Mezitím zesnulý předseda Edmund Liepold, jako nejstarší člen spolkového shromáždění, dokonce ani zasedání neotevřel pro zjevné vady ve svolání shromáždění. Popřál delegátům, po krátkém přivítání, bezpečnou cestu domů a opustil sál. Setkání bylo poté druhým nejstarším členem spolkového shromáždění, Dr. Herbertem Fechtnerem, otevřeno a v jeho průběhu byla učiněna rozhodnutí, proti kterým byly námitky soudu. V jeho rozsudku, proti kterému pak vedení SL podalo odvolání k Vrchnímu zemskému soudu v Mnichově dne 14. července, je také kontroverzní prohlášení, že volba mluvčího sudetoněmeckého etnika z 27. 2. 2016 je „neplatná a Bernd Posselt není mluvčí sudetoněmecké etnické skupiny“. Na základě tohoto výkladu nemá landsmanšaft v současné době mluvčího. Na rozdíl od něj je spolkové předsednictvo SL toho názoru, že spolu s mluvčím Posseltem vykonávají funkce, a jsou schopni právních úkonů. Podle stanov SL by měly být ve funkcích každopádně do nových voleb – taková byla argumentace. Záměrem bylo, „aby během léta v rámci dalšího spolkového shromáždění v roce 2016 v Mnichově a v roce 2017 ve Wiesbadenu,  po pečlivém přezkoumání stanov a standardizovaných zákonných požadavků, bylo hlasování opět znovu.“ „Sudetendeutsche Zeitung“ spojily toto oznámení s násilným útokem proti žalobci Gottsteinovi, jeho právníkovi a „jeho stoupencům“. Jejich „destruktivní setba“ nezafungovala během třetího léta. 

V současné diskusi je relevantní otázka, do jaké míry právník žalující strany Heinz Veauthier ovlivnil chování Edmunda Liepolda, a zda by to bylo možné hodnotit jako „cizí ovlivňování“.

O nestrannosti předsedy Liepolda, předpokládané Zemským soudem Mnichov I., je vyjadřována vedením SL v Mnichově „nejvyšší pochybnost“ (citát „Sudetendeutsche Zeitung“). Bezprostředně po vyhlášení rozsudku ze dne 29. června 2017 zveřejnilo vedení SL „objasnění“. To se v té době omezilo ​​stále ještě na defenzivu, aby vyjádřilo, že toto právní rozhodnutí ještě není konečné, a proto nemá „zatím žádné právní důsledky“. Že jen právníci se s tím musí vypořádat. 

 

To se nyní stalo. Během Sudetoněmeckých dní 2017 v Augsburgu naznačil Bernd Posselt, že je připraven prosazovat „reformní kurs“, „i kdyby Spolkové shromáždění SL hlasovalo desetkrát.“ Mnohé naznačuje, že Posselt znal rozhodnutí soudu již před Sudetoněmeckým dnem, ale zadržel informaci pro sebe, aby nedošlo k ohrožení velmi uznávaného vystoupení českého vicepremiéra Pavla Bělobrádka během hlavního programu na Letniční neděli. Pro křesťanskodemokratického politika z Prahy byla novela předpokladem pro jeho přítomnost a projev v Augsburgu. Před sudetoněmeckým landsmanšaftem v Německu (sudetoněmecký landsmanšaft v Rakousku (SLÖ) není zapojen), stále stojí nějaké turbulence.

Sudetenpost, 3.8. 2017, str. 3, bez autora a značky

Pro České národní listy volně a kráceně přeložil P. Rejf

 

Proč nemáme Den obětí fašismu aneb Kdo znetvořuje dějiny republiky

 

Když probereme kalendář svátků a významných či památných dnů republiky nalezneme leccos důležitého a významného pro dějiny státu. Jen jedno nenacházíme - Den obětí fašismu (nacismu).

Diskuse o rozdílech nacismu a fašismu je v tomto případě nepodstatná. I naše zákony (platné dekrety) znají jistý rozdíl mezi nacismem a fašismem, ale sankcionují je stejně. Fašismus má širší význam a platnost, nacismus má specifický význam a platnost. I u nás vedle složek nacistických páchaly své zločiny i "jiné složky fašistické", jak to určují dekrety.

 

Vedle státních svátků máme i spoustu významných dnů. Máme Den vyhlazení Lidic. Ten se ovšem vztahuje ke konkrétnímu zločinu, nikoli k obecné deklaraci všech obětí fašismu a nacismu. Máme Den obětí holocaustu. Ten ovšem se vztahuje na nejpostiženější skupinu našich spoluobčanů, samozřejmě je to nesmírně důležitý památný den. Ale ani ten nevystihuje veškerou míru všech postižených obětí u nás. Kdyby se tento Den nazýval například Den obětí holocaustu (Šoa) a obětí fašistické genocidy, pak by všeobecný význam byl naplněn. Nikdo si ovšem nemůže dovolit jakkoli zpochybňovat prioritu strašlivého Šoa našich židovských spolubratří. Stálo by snad za úvahu rozšíření tohoto názvu - pokud by to náš notoricky recidivistický parlament dokázal nejdříve pochopit a posléze uzákonit. Na margo recidivy parlamentu jen jediný příklad - neuznání Mezinárodního dne studenstva, což zakládá nehynoucí ostudu jak parlamentu, tak i republiky. Toto téma nebudu rozebírat, už to učinili jiní,a díky parlamentní neschopnosti empatie, zcela marně.

 

Problém nastává již u státních svátků. Pohled do kalendáře nás přesvědčuje, že u nás  máme 8. května Den vítězství. Slováci mají Den víťazstva nad fašismom. My, věrni svému positivnímu kolaborantství, jsme samozřejmě vypustili slova jako nacismus nebo fašismus, abychom neurazili city sousedů. Připomíná to censuru filmu WV, kde se hovoří věta "Zatlouct do bedny, zjednat vývozní povolení a vyvézt do....Kam? Ano, v původním filmu je řečeno "do Německa". V DVD remake ovšem slovo "Německo" je vypuštěno a rozpuštěno. Jsme takový "národ srá.."? Bohužel. Asi ano.

 

Pokračujme zamyšlením nad "Dnem vítězství". V politickém ptydepe, pajazyku se toto výročí, které u nás ve skutečnosti spadá na 9.květen, nikoli na 8.květen, se tento den označuje jako "Den ukončení II.světové války". Zatímco jinde v Evropě se slavilo, v Praze se ještě válčilo a umírali lidé. Na celém území ČSR! A válka neskončila v Tichomoří a U.S.A. se SSSR válčily s Japonskem dále. Takže II.světová válka skončila japonskou kapitulací na křižníku Missouri,v září 1945, nikoli v Evropě. Důvod tohoto znetvořování dějin politiky? Hnusný alibismus vůči Německu. Jak říkal klasik Werich: "Jo, pane, slovo,slovo stačí a zasmrádne celá kniha".

 

Proto u nás máme  Den české státnosti, Den boje za svobodu a demokracii, Den obětí komunismu - a nemáme, a dlouho ještě nebudeme mít ani Mezinárodní den studentstva ani Den obětí fašismu.

 

Naši političtí, pedagogičtí a mediální kolaboranti to prostě nepřipustí.

Je jim úplně jedno, že vedle obětí strašlivého holocaustu (uvádí se u nás 75 tisíc a myslím je to ve skutečnosti ještě hrozivější číslo!), je tu ještě úhrnem dalších 250 tisíc oběti nacistického vyhnání z pohraničí, dalších 100 tisíc nacistického vyhnání z vnitrozemí, 170 tisíc oběti otrocké práce v reichu a z oněch celkově 360 uznaných tisíc obětí fašismu a nacismu u nás (číslo je neúplné!) ještě stále zbývá oněch 285 tisíc obětí, které nemají žádný  pámátný den. A přitom tyto počty jsou stále provizorní, protože nejsou dohledány další oběti.

 

Na naše politiky, na náš parlament padá stálá hanba neřešení těchto etických otázek jednou provždy. Jak chtějí řešit politici oběti komunismu, když nikdy nedokázali vyřešit ani oběti fašismu? Toto jim vyčítáme my, pozůstalí po po těchto obětech.

Dr.Jiří Jaroš Nickelli, ČSOL Brno I

Autor pozůstalý po oběti gestapa, příbuzný obětí Osvětimi

 

Požadujeme, aby Německo splnilo své reparační povinnosti

 

Němci, pokud by si byli vědomi své obrovské odpovědnosti za vyvolání dvou krvavých a ničivých světových válek, by měli své reparační povinnosti plnit bez dalšího. Je nedůstojné, aby poškozené státy se s ním handrkovaly o každý milion. Vztah SRN k Řecku je bezprecedentní. Řekům Němci dluhují stamiliardy eur, odmítají je zaplatit a z půjčených peněz Řecku německými bankami ždímají vysoké úroky.

Ve všech případech, kdy Němci dluhují reparace jiným státům, nejde jen o Pařížskou reparační smlouvu, ale také o jeden ze základních principů mezinárodního práva. Ten zakotvuje, že agresor je povinen oběti agrese zaplatit škody, které jí agresí vznikly.

Že Německo bylo agresorem v první i druhé světové válce, nikdo soudný nepochybuje. Že Polsko, ČR a další státy byly jeho obětí, nikdo nevyvrací, ani nemůže. Německo je proto povinno reparace Polsku i ČR, z nich bude čerpat též SR, i dalším státům, zaplatit.

Nebo pro Německo, od jeho sjednocení, či od "včerejška“, mezinárodní právo a speciálně uvedený princip neplatí? Na tom se usnesl kdo, kdy a v jaké právní formě?

Němečtí znalci mohou tvrdit cokoliv. My však víme, že mezinárodní právo i smlouvy pro Německo platí bez jakékoliv výjimky. Proto jsme v očekávání reparačních plateb od Německa. Pokud však SRN neví, jak na to, může se zeptat Rusů. Ti již celý dluh ze sovětské doby zaplatili. Všem bez rozdílu, nadto dluhy druhých států vůči Rusku silně krátili nebo dokonce plně odpustili. Podobně by mělo postupovat i Německo. V případě Řecka však činí vše opačně. A to je chyba. Pokud Německo se skutečně cítí na to, že by reparace nemělo platit, rádi bychom znali důvody, tohoto závěru. Budou-li racionální, jistě je mohou vzít i ostatní státy, které požadují po Německu reparace, na vědomí. Jsme tedy zvědaví na další kroky Německa v reparačních záležitostech.   J. Kovář

 

Jen v plné stručnosti

Několikrát jsme se nelichotivě zmínili o panu P. Bělobrádkovi, který je nejen místopředsedou vlády ČR, ale také předsedou politické strany, která se nazývá KDU-ČSL. Její funkcionáři svého času sami sebe převážně označovali za křesťanské demokraty. To však k návratu do parlamentu nestačilo. Proto zřejmě páni „bratři“ oživili termíny lidovci a lidovectví. Zabralo to, a pan Bělobrádek přivedl stranu opět do parlamentu.  To bylo slávy a radosti. Opět byla k mání poslanecká, ministerská a další dobře placená křesla.  Velká spokojenost zavládla mezi novodobými tzv. lidovci.

 

O fenomén lidovectví se dála nestarali a nestarají. Byl to dobře vymyšlený tahák na voliče, který zapůsobil, zvláště na ty starší.  Je zcela nemístné, když tito pánové se označují za lidovce. Mnohem horší však je, že je za lidovce považují i druzí.

 

Fenomén lidovectví vyzrával ve 20. letech minulého století v souladu s činností šrámkovské Československé strany lidové. Jan Šrámek, původně křesťanský sociál, byl otcem ČSL a dlouholetým jejím předsedou.  Co o něm můžeme říci? Byl nejen příkladným křesťanem, ale také velkým vlastencem, obhájcem a spolubudovatelem čs. státnosti. Když němečtí křesťanští sociálové nabízeli ČSL bližší spolupráci, J. Šrámek jejich návrh  odmítl. Měl pochyby o jejich státotvornosti. Sehrál důležitou úlohu při volbě E. Beneše prezidentem republiky. Byl předsedou čs. londýnské vlády, jež hrála důležitou úlohu i v rámci dekretální normotvorby. Stejně tak, jako všechny čs. politické strany, byla ČSL jednoznačně pro odsun německého obyvatelstva i pro zásadní změny v oblasti hospodářské a sociální. Pokus o liberalizaci sociálně-reformního charakteru strany odmítl. Iniciátorka tohoto snažení byla vyloučena z ČSL, až na jeden hlas jednomyslně.  A právě tyto a další skutečnosti postupně obohacovaly fenomén lidovectví.

Když porovnáme uvedenou činnost ČSL a současné aktivity KDU, nemůžeme tvrdit, že jsou shodné. Naopak, jsou rozdílné do takové míry, že jsme plně přesvědčeni, že KDU by neměla přidávat ke svému názvu ještě slova Československá (česká) strana lidová a že kádeuáci by se neměli  považovat za lidovce. Jimi nejsou. Můžeme očekávat, že se již nebudou schovávat za název, který jim nepatří, a chlubit se cizím peřím? -red.

 

Redakce: ing. P. Rejf, CSc.                                                   Připravil: dr. O. Tuleškov

 

Vydává PÚV Křesťanskosociálního hnutí. Uzávěrka tohoto čísla byla 25. srpna 2017.

Webová stránka: www.ceskenarodnilisty.cz                             

E-mail: vydavatel@seznam.cz