Křesťanský sociál

květen, červen  2016

 

Ze společného prohlášení papeže Františka

a patriarchy Moskvy a celé Rusi Kirilla

 

Náš pohled se obrací na prvním místě k těm světovým regionům, kde jsou křesťané obětí pronásledování. V mnoha zemích Blízkého východu a severní Afriky jsou naši bratři a sestry v Kristu vražděni po celých rodinách, vesnicích a městech. Jejich kostely jsou bořeny a barbarsky pleněny, jejich posvátné předměty znesvěcovány, jejich památky ničeny. V Sýrii, v Iráku a dalších zemích Blízkého východu s bolestí zaznamenáváme masivní exodus křesťanů ze země, odkud se začala šířit naše víra a kde žili od dob apoštolů společně s ostatními náboženskými komunitami.

 

Žádáme mezinárodní společenství, aby neprodleně zabránilo dalšímu vyhánění křesťanů z Blízkého východu. Pozvednutím hlasu na obranu pronásledovaných křesťanů chceme vyjádřit svůj soucit s utrpením, které postihlo věřící jiných náboženských tradic, takže se stali také obětí občanské války, chaosu a teroristického násilí.

 

V Sýrii a Iráku přineslo již toto násilí tisíce obětí a miliony lidí ponechalo bez přístřeší a zdrojů. Vybízíme mezinárodní společenství k jednotě, aby se učinila přítrž násilí a terorismu, a zároveň se prostřednictvím dialogu přispělo k rychlému znovunastolení občanského smíru. Podstatné je zajistit širokou humanitární pomoc sužovanému obyvatelstvu a mnoha uprchlíkům v sousedních zemích. Žádáme všechny, kdo mohou ovlivnit osudy unesených lidí, včetně metropolitů Aleppa, Pavla a Jana Ibrahima, zadržených v dubnu roku 2013, aby učinili vše potřebné k jejich okamžitému propuštění.

 

Pozvedáme svoje modlitby ke Kristu, Spasiteli světa, za to, aby byl na Blízkém východě znovu nastolen pokoj, který je „plodem spravedlnosti“ (srov. Iz 32,17), a aby se posílilo bratrské soužití mezi různými tamějšími národy, církvemi a náboženskými vyznáními, uprchlíci se mohli vrátit do svých domovů, zranění byli uzdraveni a duše nevinných zabitých odpočinuly v pokoji.

 

Obracíme se s vroucí výzvou na všechny strany účastnící se konfliktů, aby prokázaly dobrou vůli a usedly za jednací stůl. Současně je nezbytné, aby se mezinárodní společenství všemožně zasadilo o ukončení terorismu společnými, spojenými a koordinovanými činy. Vyzýváme všechny země zapojené do boje proti terorismu, aby jednaly zodpovědně a rozvážně.

 

Povzbuzujeme všechny křesťany a všechny věřící v Boha, aby se horlivě modlili k prozíravému Stvořiteli světa za ochranu jeho stvoření před zničením a za to, aby nedopustil novou světovou válku. Aby byl mír trvalý a spolehlivý, je zapotřebí zvláštních snah směřujících k opětovnému objevení společných hodnot, které nás spojují a zakládají se na evangeliu našeho Pána Ježíše Krista.

(Havana, 12.2.2016)

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

Společná deklarace papeže Františka, patriarchy Bartoloměje a athénského arcibiskupa Hieronyma na ostrově Lesbos

 

My, papež František, ekumenický patriarcha Bartoloměj a arcibiskup Athén a celého Řecka Hieronymos, jsme se setkali na řeckém ostrově Lesbos, abychom projevili hluboké znepokojení nad tragickou situací početných uprchlíků, migrantů a žadatelů o azyl, kteří přicházejí do Evropy, aby unikli z oblastí konfliktů a v mnoha případech z každodenního ohrožení života. Světové veřejné mínění nemůže ignorovat kolosální humanitární krizi způsobenou šířícím se násilím a ozbrojenými konflikty, pronásledováním, vysídlováním náboženských a etnických menšin a vykořeňováním rodin z jejich domovů, které narušuje jejich lidskou důstojnost i základní lidská práva a svobody.

 

Tragédie nucené migrace a vysídlování zasáhla miliony lidí a ve své podstatě je krizí lidstva, volající po solidární, soucitné a velkorysé odpovědi a okamžitém praktickém poskytnutí prostředků. Apelujeme z Lesbu na mezinárodní společenství, aby s odvahou odpovědělo na tuto ohromnou humanitární krizi a příčiny, na jejichž pozadí vznikla, prostřednictvím diplomatických, politických a charitativních iniciativ a společného úsilí, jak na Blízkém východě tak v Evropě.

 

Jako nejvyšší představitelé svých církví jsme zajedno v touze po míru i v připravenosti podporovat řešení konfliktů prostřednictvím dialogu a smíření. Jakkoliv uznáváme dosavadní úsilí o pomoc a péči o uprchlíky, migranty a žadatele o azyl, vybízíme všechny politické představitele, aby využili veškerých prostředků k tomu, aby jednotlivci i komunity, včetně křesťanů, mohli zůstat ve svých domovských zemích a těšili se základnímu právu na život v míru a bezpečí. Naléhavě potřebný je širší mezinárodní konsensus a asistenční program pro ochranu zákonnosti a základních lidských práv v této neudržitelné situaci, pro ochranu menšin, potírání obchodu s lidmi a jejich pašování, eliminaci nebezpečných tras, jaké jsou v Egejském moři a v celém Středozemním moři, a pro rozvoj bezpečných přesídlovacích procedur. Takto budeme schopni pomoci bezprostředně zaangažovaným zemím v uspokojování potřeb tolika našich trpících bratří a sester. Obzvláště vyjadřujeme svoji solidaritu obyvatelům Řecka, kteří navzdory vlastním hospodářským problémům na tuto krizi velkoryse zareagovali.

 

Společně slavnostně požadujeme ukončení války a násilí na Blízkém východě, spravedlivý a trvalý mír i důstojný návrat těch, kdo byli nuceni opustit své domovy. Žádáme náboženské komunity, aby zvětšily své nasazení pro přijímání, pomoc a ochranu uprchlíků všech vyznání a aby náboženské i občanské pomáhající instituce koordinovaly své aktivity. Vybízíme všechny země, aby po dobu, kdy to bude potřebné, rozšířily poskytování dočasného azylu pro ty, kdo na něj mají nárok, aby rozšířily úsilí o pomoc a pracovaly spolu se všemi muži a ženami dobré vůle na urychleném ukončení probíhajících konfliktů.

 

Evropa stojí před jednou z nejvážnějších humanitárních krizí od konce II. světové války. Abychom dostáli této závažné výzvě, apelujeme na všechny Kristovy následovníky, aby měli na paměti Pánova slova, podle nichž budeme jednou souzeni: „Neboť jsem měl hlad, a dali jste mi najíst, měl jsem žízeň, a dali jste mi napít; byl jsem na cestě, a ujali jste se mě, byl jsem nahý, a oblékli jste mě; byl jsem nemocen, a navštívili jste mě, byl jsem ve vězení, a přišli jste ke mně... Amen, pravím vám: Cokoli jste udělali pro jednoho z těchto mých nejposlednějších bratří, pro mne jste udělali“ (Mt 25, 35-36, 40).

 

Ze své strany, v poslušnosti k vůli našeho Pána Ježíše Krista, jsme pevně a z celého srdce odhodláni zintenzívnít své úsilí o šíření plné jednoty všech křesťanů. Znovu potvrzujeme své přesvědčení, že „smíření [mezi křesťany] zahrnuje šíření sociální spravedlnosti mezi všemi lidmi.... Společně se chceme zasazovat, aby se migrantům, uprchlíkům a žadatelům o azyl dostalo v Evropě lidské a důstojné pohostinnosti“ (Charta Oecumenica, 2001). Když hájíme základní lidská práva uprchlíků, žadatelů o azyl, migrantů a mnoha dalších marginalizovaných lidí v našich společnostech, směřuje k naplnění služebného poslání Církví ve světě.

 

Naše dnešní setkání chce dodat odvahu a naději těm, kdo hledají útočiště, i všem těm, kdo je přijímají a pomáhají jim. Vybízíme mezinárodní společenství, aby uznalo ochranu lidských životů za prioritu a na všech úrovních podporovalo integrační postupy, zahrnující všechny náboženské komunity. Strašlivá situace všech lidí zasažených současnou humanitární krizí, včetně tolika našich křesťanských bratří a sester, vyžaduje naši neustálou modlitbu.

Lesbos, 16. dubna 2016

Hieronymos II., František, Bartoloměj I.

     (job),  radiovaticana.cz

 

Dvě lži, které rozdělují národ

Prof. PhDr. Stanislava Kučerová,CSc.

 

„Je s podivem, že zemi, kterou nepustoší tornáda, neničí zemětřesení, úrodu nesežerou kobylky, netrápí ji roky sucha, místo sopky vybuchne jen sem tam nějaké parovodní potrubí, nezažila 60 let válku, dokáže dostat na kolena parta zlodějů, podvodníků a lumpů během 25 let.“ To prý řekl jeden Američan. A my musíme souhlasit. Žijeme v nevýslovném marasmu.

 

Proč?

Dávná moudrost tragického mýtu o Oidipovi ukazuje, jak  kruté jsou následky nepotrestaného bezpráví, jak i nezamýšlený  přečin  je fatální vinou a vede k hluboké společenské krizi. Trest postihuje nejen ty mocné, kteří  se provinili. Těžké důsledky nesou i ostatní,  pohromy  stíhají i celý národ a stát.

 

V mediálním světě jsme denně svědky cílevědomého výběru i výkladu událostí  tak, aby sloužily potřebám a zájmům  mocných. Výběr a interpretace událostí se často více nebo méně míjí s historickou pravdou.  Předstírá se, zastírá, zamlčuje, zveličuje i bagatelizuje. Jak se to právě dané skupině v zápase s  protivníkem hodí. Není to nic nového, v staré řecké společnosti působili svého času  i  vyhlášení „sofisté“, kteří za peníze učili, jak dělat z „černého bílé a z většího menší“ a naopak. V nové době se tomu říká propaganda. Ale i  pro propagandistické přesvědčování  platí zákon míry. Víme, že překročí-li propaganda jistou mez, nejenže ztrácí svou zamýšlenou účinnost, ale dosahuje pravého opaku. Je to „propaganda, která zabíjí“. Takovou dnes, bohužel, u nás pěstuje většina médií. Jejich informace,  např. o nových problémech Evropské unie, na kterou těžce dolehly   následky vývozu údajné „demokracie“,  až po domácí excesy drzé a urážlivé malichernosti „Kocourkova a Hulvátova“, např. ve vztahu k státním symbolům i státním návštěvám, nejsou věcné a nezaujaté.

 

Tušíme, proč po bezmála 100 letech státní existence nejsme schopni ustavit všeobecně respektovaný  fungující stát a společenské zřízení. Proč se naše země, která v době svého prvního rozběhu patřila k nejvyspělejším, dnes se propadá do politováníhodné bezvýznamnosti. Tušíme, kde je příčina. Lže se a klame a předstírá v pošetilé snaze vyhubit protikladné ideje, sprovodit je ze světa. Nemáme celospolečenské národní dějiny. Máme jen historické  fragmenty podle jednostranného sektářsky  partajního zadání. Jestliže se stejný objekt v režii jedné skupiny vynáší do nebes a  v podání druhé skupiny zatracuje do pekel a objektivní pravda se nehledá, čistě aritmeticky platí, že  plus a minus  se ruší  a daný objekt se propadá do nicoty. Ano, nedůvěra, mravní úpadek, nihilismus jsou výsledkem propagandistického zacházení s historickou pamětí společnosti, s  pravdivým hodnocením minulosti,  která  místo povzbuzení skýtá jen zklamání, ošklivost, lhostejnost.

 

Svého času nám  tvůrci veřejného mínění přisoudili nedostatky národního charakteru  vlivem podvržených  „Rukopisů“ „Královédvorského“ a „ Zelenohorského“.)

 

„Rukopisy“ ( RKZ)  jsou prý vinny nedostatkem smyslu pro čest  a poctivost v českém veřejném prostoru. Měli pravdu?  Ale vždyť  spor o  pravost RKZ  byl dávno vyřešen a překonán a uložen v historii 19. stol.! Poukazem na dávno zapadlé  spory  se jen odváděla  pozornost od toho, že v naší paměti  skutečně zejí dva nevyřešené a nepřekonané  podvrhy mnohem většího  významu  a dosahu,  než mohly mít  podvržené  literární památky. Jde o celou historickou epochu  po roce 1945, po druhé světové válce u nás  a o  její pravdivé, objektivně historické,  nikoli ideologicko partajně účelové zhodnocení. Čas zhojí mnohé a překrývá leccos novými událostmi. Ale historie našich životů od r.1945  po dnešek zůstává doménou účelových dezinterpretací a vlastní příčinou duchovního marasmu celé společnosti. Lhářům ani obelhávaným se nežije lehce a bez čistého svědomí se dílo v žádné oblasti nedaří.

 

Zažili jsme dva velké historické  převraty, provázené v prvním případě monstrózními ideologickými čistkami, v druhém případě mohutnými majetkovými přesuny. V obou případech byli vítězi a poražení. Ti první, vítězi,  usilovali o získání, udržení a upevnění svých  nových pozic radikálním odvratem od  těch druhých, poražených.  Čím více se báli kompromitace bývalými vztahy a styky, tím okázaleji  minulost (mohla být přece  i jejich!) ostouzeli, její představitele dehonestovali, sami sebe vynášeli. Prosazovali vlastní pojetí a vlastní výklad skutečnosti,  který by nahrával jejich zájmům. Historickou pravdu, která by je neukazovala v příznivém světle, ze všech sil potlačovali.

 

První ze zmiňovaných převratů  se udál  po vpádu armád Varšavského paktu v čele se Sovětským svazem s cílem násilím potlačit  reformní pokus vybudovat v Československu socialismus s „lidskou tváří“. A lživý podvrh, který výrazně skutečnost zkomolil, překroutil a zfalšoval, se jmenuje  „Poučení z krizového vývoje ve straně a ve společnosti“, schválené plenárním zasedáním ÚV KSČ v prosinci 1971“. Rigidní dogmatici a konservativci v rámci „normalizace“ zosnovali  celostátní pomstu za reformy, zbavili statisíce komunistů existence, možnosti uplatnit se, budoucnosti. Týkalo se to zvláště těch nejtvořivějších, nejotevřenějších, nejpoctivějších Násilím vnucená lež, která diskriminovala půl milionu straníků a další statisíce členů jejich rodin, vydatně korumpovala  morálku předlistopadového období. Postižení se nedočkali satisfakce po celých 20 let.

 

Ale nedostalo se jim uznání ani po převratu 1989. Polistopadoví mluvčí společnosti degradovali někdejší  celonárodní hnutí  na vnitrostranický spor  frakcí, na pokus „reformovat nereformovatelné“. Proti Pražskému jaru a jeho představitelům ( zvláště A. Dubčekovi)  rozpoutali dokonce  dehonestující hysterickou kampaň. A. Michnik r.1993  s podivem a s výstrahou napsal, že „spor o osmašedesátý rok je sporem o minulost i budoucnost...Jde o to, zda to bude společnost svobodná, tolerantní, otevřená, nebo to bude na lži založený svět nových ortodoxních diktatur.“ Prosadila se ta druhá možnost.

 

Druhý ze zmiňovaných převratů se udál po pádu  „ znormalizovaného“ režimu ČSFR  v listopadu 1989. Nové naděje, nová očekávání. Věřilo se, že teď konečně se dočkáme svobody, pravdy, spravedlnosti. Když lidé v listopadu 1989 na náměstích zvonili klíči, netoužili po návratu kapitalismu, ale po racionalitě, demokracii a humanismu. Výzkum veřejného mínění ukázal, že 93% dotázaných si nepřálo odstranit, ale zdokonalit socialismus. Nikdo si nepředstavoval budoucí společnost, v které pár lidí neví, co si počít s miliony, a miliony lidí řeší, jak vyjít se svými pár korunami. A přece obratem ruky došlo k návratu kapitalismu a k  antikomunistické hystérii a k démonizaci minulého režimu jako ztělesnění zločinu a absolutního Zla.

 

Politologům je jasno: Šlo o to, získat oprávnění pro novou prokapitalistickou elitu  a j pro její obsazení vedoucích funkcí. Šlo o ospravedlnění majetkové kořisti. Státní majetek byl znevážen k bezcennosti, aby jej bylo možno snadno privatizovat. (Ještě dnes vyplouvají tyto skutečnosti na povrch v podivných kauzách privatizací a restitucí, církevní restituce nevyjímaje.) A šlo i o konzolidaci a upevnění moci. Kdykoli hrozí její zpochybnění, oživí se antikomunismus, který spolehlivě odvádí pozornost od skutečných problémů, zastírá pravou podobu elit, diskvalifikuje opozici i oprávněnou kritiku.

 

Prohlásit 40 let minulé národní historie (od r.1948) za zločinné období je arogantní svévole. (Viz Zákon o protiprávnosti komunistického režimu. Zákon o protikomunistickém odboji.) Čtyři desítky let je přece život a práce nejméně dvou generací. Proč chyběla síla a vůle objektivně posoudit, co dobrého se v minulosti podařilo a s čím zlým jsme se potázali? Na počátku, po druhé světové válce, byla přece obecně sdílena víra v možnost vybudovat spravedlivý řád v naší zemi. Navazovalo se na představy utopistů už od antiky, prvotního křesťanství, reformace, osvícenství, hledala se návaznost na humanitní demokracii. V důsledku neočekávaných krizí a pohrom v 50. letech  dopustil se režim a jeho vůdci neomluvitelných katastrofálních přečinů. Ale i ty byly mnoha současníky sledovány kriticky a odmítavě, s nadějemi a snahami napravit přečiny a nedostatky. Tyto snahy vyvrcholily pokusem, zvaným „Pražské jaro“. Bylo násilím potlačeno a přišla 70. léta normalizace a  80. léta stagnace. Ale lidé tu stále chodili do zaměstnání,  pracovali v továrnách, obdělávali pole, vychovávali děti, tvořili, odváděli své životní dílo. Žili své životní příběhy ve větší či menší závislosti na režimu, ale rozhodně si nelze tento úsek naší historie představovat jako historii „boje proti komunismu“. Vždyť i komunisté byli různí lidé, do strany je přivedly různé motivy a oni v té straně zastávali různé názory. Nelze mluvit s nerozlišující jednostranností o zločinech a zločinné éře po celých  40 nebo dokonce 43 let (od r. 1945). Házet všechno komunistické, socialistické i jen levicové do jednoho odsouzeníhodného pytle je kardinální podvod a lež polistopadového období.

 

Mocný mediální tlak vytváří nově zkorumpované prostředí. Lidé jsou vedeni k tomu, aby se rozpomínali na to, jak jim minulý režim ubližoval a jak se oni podíleli na jeho destrukci. Jak se účastnili 3. (!) odboje. Čteme o sobě, že jsme „nečitelná země“, že jsme ohlupováni manipulací, že nám hrozí extrémní sociální rozpory, ba i fašistická diktatura. Je třeba  přiznat, že u nás není občanská společnost. Nemůže být, protože ta neexistuje bez morálky, bez touhy po  poctivém životě. Stát ano, stát vládne prostřednictvím zákonů, policie a soudů. Může nařídit, zakázat, potrestat. Ale občanská společnost se řídí prostřednictvím samořízení jedinců, jejich morálním smyslem, jejich svědomím. Chybí-li morálka, nejsou nic platné ani zákony. Nikdo si jich neváží, nikdo je nectí, nikdo je nebere vážně. Občanská společnost by měla překonat  uvedené kardinální lži minulosti i stranické štěpení. Měla by vsadit na filosofii a historii našeho národa, na solidaritu, pravdivé poznání, na morální odpovědnost, na skutečný, ne jen předstíraný boj s korupcí, na politiku „rozumnou a poctivou“, jak říkal prezident Masaryk, na důstojný život všech lidí v pravdě a beze lži.

 

Ne, pane ministře. Z našich dějin nemůžete vymazat Východ ani Rusko

 

Když jsem četl na Parlamentních listech z 1.4.2016 vyjádření pana ministra kultury o našich dějinách, našem směřování a geopolitické pozici, zakončené charakteristikami vybraných presidentů republiky, zmocňovalo se mne postupné zděšení a nevíra ve schopnosti pana ministra interpretovat naše dějiny a naši dějinnou úlohu ve světě. Vyjádření pana ministra bylo uvedeno příznačně ( leč spíše "přízračně"!) titulkem "Kulturně, historicky i mentálně jsme plnohodnotnou součástí Západu, vzkazuje ministr Hermann těm, kteří volají po utužení vztahů s Ruskem a předkládá fakta".

 

Zvláště ta poslední větička souvětí - "předkládá fakta" (!) mne doslova nadzvedla. Totiž to, co se v onom vyjádření vydává za fakta, podle mne fakta nejsou - jsou do dezinterpretace! Tak se na to podívejme blíže.

 

Pan ministr počíná správnou geopolitickou úvahou, že je nutno spolupracovat s Ruskem jako s velmocí na potlačení a rozkotání islamistického terorismu. Této úvaze nelze vytknout zhola nic, a je naopak nutno ji uvésti do "smysluplné praxe" (jak by to nazval zesnulý expresident...). Což se ovšem téměř neděje,  a nikoli z viny Ruska. Nýbrž z viny  notoricky střečkujícího Západu a vypočítavého zámoří. Tato úvaha, vskutku podložená faktickou politickou situací, je také jediný klad  páně ministrova vyjádření.

Dále ovšem pan ministr doslova tone v bažinách historických čtvrtpravd, omylů i doslovných nepravd. Pan ministr zde vychází doslova jako inkvisitor Svaté stolice z přesvědčení, že naše pozice tkví na pevných pilířích NATO a EU  ( a čtenáři  poučenému "starým socialismem" zvaným odpůrci "komunistická totalita", se chce  dodat "Na věčné časy a nikdy jinak!"). Tímto politruckým dogmatem ovšem pan ministr podepírá celé své další vyjádření - a odtud také pramení jeho kvalita.

 

A nyní konkrétně. Za první jsme se dozvěděli, že Česká republika je "nástupnickým státem Českého království" a že České království bylo odjakživa součástí Říše římské ( a zlobivý čtenář by opět voltairovsky dodal "národa německého".) Ale ukažme panu ministrovi FAKT:

 

Copak to, pane ministře, máme napsáno v preambuli naší Ústavy??? Cituji:

"My, občané České republiky...věrni všem dobrým tradicím státnosti Koruny české i STÁTNOSTI ČESKOSLOVENSKÉ". ,Ptám se: Kam se panu ministru  poděla ona státnost československá? Pan ministr vypracoval novou ústavu?? Nic o tom nevíme.

 

Takže my budeme vyprávět o nástupnictví Koruny české od středověkých počátku a hned o její závislosti na římské říši? My popřeme své dějiny i Palackého a Pekaře?? Sice je pravda, že máme tisíciletou tradici Koruny České, a zaplať Hospodin za ni, leč nesmíme pominout fakt, že bezprostřední přímá státoprávní návaznost a nástupnictví České republiky je na státnosti československé! A to od Washingtonské deklarace!

 

 A s tím nehnete ani s maximální kasuistikou! Než pokračujme dále. Tak Česká koruna byla provincií nebo podobným podřízeným fenoménem Říše římské? Co říkají naši velikáni historické vědy, Palacký i Pekař? Že Království České odjakživa bylo územím na říšské moci nezávislé, a že tato nezávislost se projevovala i tak, že český král byl jedním z nezávislých volitelů anobrž kurfirstů Říše římské. I to, že Lucemburkové dosáhli titulů římských králů nikterak nesvědčí o nějaké podřízenosti či závislosti na Říši římské. Neodvislost Koruny České na Říši římské je prostě historický axiom. Tertium non datur.

 

České království trvalo i po zániku Říše římské a trvalo i bez krále v poslední éře habsburské monarchie, neboť Franz Josef I. a Karel I. nebyli monarchisticky legitimními českými králi, nýbrž jen dynastickými potomky - a poslední český legitimní král byl Ferdinand Dobrotivý. Jen  neseriózní  současní vykladači považují Franze Josefa I. a Karla I. za "legitimní české krále", což je historický nonsens.To, že si to psali do predikátu, nezakládalo legitimitu! Byli legitimní, a to prosím z hlediska monarchistického legitimismu! - králové jen pro Uhry! Nebyli legitimní ani pro Čechy ani pro Dalmácii, i když se tak psali.  Celý boj české politické reprezentace o legitimitu krále od roku 1848 až do roku 1918 to prokazuje. Jest si  například přečísti mou studii "Legionáři a habsburská státní zrada" ve sborníku Věrni zůstaneme, Brno 2014, 81n. Zkrátka a dobře , československá státnost se jaksi panu ministru nehodila do výkladu -  a proto ji prostě zahodil do koše.

 

Další ránu ,tentokráte našim kulturním dějinám, pan ministr zasadil svým výkladem o dvou křesťanských misiích, které sice vlivově uvedl naprosto správně, ale výklad významu a existence byzantské misie konstantinometodějské   dokonale zatemnil. Jestliže pan ministr správně postihl zásah dvou křesťanských misií na naše území - iroskotské a byzantské, jako dvou protipolů kulturně církevního a ideologického vlivu, zjednodušeně "západního" proti "východnímu", pak jeho výklad o východní misii neobstojí.

 

Sice je pravdou, že čtrnáct českých  regionálních vladyků - lechů (nikoli Lechů!), nazývaných někdy knížaty, přijalo křest latinské liturgie roku 845 v Řezně, ale na celkové pokřesťanštění Čech to velký význam nemělo. Až teprve křest knížete Bořivoje Methodem sehrál větší význam v kultuře tehdejšího českého knížectví, jak to seznáváme v dalším vývoji. A opět to byl křest "východního misionáře", nikoli křest západní mise. Ostatně Otec vlasti Karel I.(IV.) se k věci postavil velmi osvíceně, když obnovil tradice sázavského kláštera a nařídil uchovávat "slovanskou liturgii" jako prazáklad našeho kulturního a náboženského osvícení. Nebo se snad mýlím a bylo to opačně?? S panem ministrem lze souhlasit jen v jednom jediném bodě - ve vítězství latinky nad glagolici a kyrilicí. Šlo však o vítězství techniky komunikace, nikoli o ideologii. Že by toto ovšem zakládalo jakési geopolitické konotace? Zajisté nikoli. Tak třeba katolický Karel I. (IV.) udržoval  politické kontakty s pravoslavným carem Dušanem, a rozdíl v písmu nikterak nevadil. Příkladů by mohlo být více.

 

Náš zásadní nesouhlas s panem ministrem však musí vyvolat jeho dezinterpretace významu byzantské misie Konstantina (Cyrila) a Metoděje na území Velké Moravy. Pan ministr totálně vytěsnil historická fakta o nesmiřitelném zápase německého katolického kléru, zejména řezenského arcibiskupství, proti patriarchátu moravské církve ať již vyslané císařem Michalem III. nebo legitimizované samotnými papeži Mikulášem I. a Hadriánem II. Přitom cesta do Říma byla opodstatněna přinesením ostatků sv. Klimenta. Toto vše je panu ministru, který je osobou.  vysoce kvalifikovanou, je samozřejmě zajisté známo - jen toto vše vypustil ze svého výkladu. Proč? Tato fakta  jednoznačně nabourávají jeho interpretaci o jakémsi "prolínání" a "symbióze" západního a východního kulturně náboženského vlivu. Opak je pravdou. Nešlo o prolínání, natož o symbiózu! Šlo o krutý velmocenský zápas, ideologický zápas mezi dvěma hmotnými světy, který na jedné straně představovala Franská říše a její germánský klerus, přímo symbolicky zosobněný biskupem Wichingem, a na druhé straně Velkomoravská říše s Mojmírovci a Pribinovci a jejich střídavou obranou i kolaborací s Franky. Kdo na to doplatil, je známo. Metoděj byl po smrti Konstantina v Římě neustále napadán řezenskými kněžími, kteří neváhali sahat ani ke zločinům věznění (stačí jen listovat například v Havlíkově "Kronice  o Velké Moravě", když pomineme,olbřímí literaturu k tomuto tématu.)  Vždyť franští králové neustále Velkou Moravu vojensky napadali, věznili se střídavými úspěchy a neúspěchy její vládce, a spolčovali se proti ní s i některými jejími nástupníky. Resultát je jasný: vztah jak obou států tak jejich církví, byl nikoli symbiotický, nýbrž konfrontační, nepřátelský po celou dobu existence Velké Moravy. Tak jakýpak příklon k západnímu vlivu již v počátcích naší státnosti? Toto vše nelze z výkladu o naší státnosti zamlčovat - natož budovat z toho nějakou ideovou konstrukci společných západních kořenů.

 

Jestliže pak realita dějin dospěla k vyvrácení Velké Moravy invazí nově příchozích Uhrů, bylo to pro franské interesenty pouze Pyrrhovo vítězství. Na troskách Velké Moravy vyrostl nový konkurent Říše římské (franské) - přemyslovský stát. A ten se nedal nikdy vmanévrovat do pozice pouhé provincie Říše římské - jak to dnes vykládají nepravdivě někteří naši politikové, zejména jak to v Bavořích vykládal padlý premiér Nečas, za  frenetického nadšení sudeťáků. Takové výklady vedou až k nesmyslům, jako byla Nečasova "českobavorská identita" (!!).

 

Zde se dostáváme k další páně ministrově tezi, vyvolávající dojem, jakoby kolaborace s říší byla plodem tisícileté spolupráce. Jakže to řekl pan ministr? " Je třeba si uvědomit, že  velice temná minulost z období německého nacionálního socialismu by neměla zatemňovat tisíciletí plodné symbiózy". Zde musí být soudný kritický čtenář postižen mocným divokem z teze pana ministra. Jakápak plodná symbióza? Vydávat několik ojedinělých kolonizací německých osadníků a měšťanů jen a jen za plodnou symbiózu, navíc po celé tisíciletí? To ovšem je hrubá historická nepravda, kterou snad mohou hlásat jen sudetští Němci nebo nějaké muzejní společenství v Ústí nad Labem, placené bohatými dotacemi. Za první, nikdy nešlo o souvislou kolonizaci, nýbrž jen o ostrůvky kolonizace v několika nesouvislých časových vlnách, Tak tomu bylo například na severní Moravě, na Jihlavsku, nebo v severních Čechách.Za druhé, kolonizační vlny pak vždy souvisely s úpadkem českého státu - za válek s Matyášem Korvínem, za třicetileté války, a nakonec s průmyslovou revolucí v 18.století ( sklářství a textil v pohraničí). V přemyslovských dobách byly tyto kolonizace vůči českému regionu jen marginální, s výjimkou důlních oblasti a některých měst. Navíc od konce 18.století s josefinskými reformami naopak přicházelo do pohraničí více českého obyvatelstva a tam naráženo na pozice německých manufakturníků a později fabrikantů, kteří zahájili v 19.století kutou germanizaci proti českému rolnictvu a proletariátu. Toto vše jaksi pan ministr  (i například osnovatelé sudetské expozice českoněmeckých dějin v Ústí!) naprosto zatemnili a cíleně vytěsnili ze svých interpretací.

 

Dále pan ministr vyslovil tezi, kterou zejména my odbojáři a legionáři musím z principu odsoudit jako hrubou historickou nepravdu, jako doslovnou lež o moderních našich dějinách. Týká se protektorátu. Pan ministr praví:" My bychom se také měli vyrovnat se svým podílem na kolaboraci, nebyli jen hrdinové, a na kolaboraci v době komunismu" (!!) Tak tato věta by snad měla vzbouřit celou Čs. obec legionářskou, Český svaz bojovníků za svobodu, Vlastenecký svaz antifašistů a Kruh vyhnaných z pohraničí, když už nikoho jiného.

 

O čem se to odvažuje hovořit pan ministr? On nezná základní fakta protektorátu? On neví nic o 364 tisících obětí krutovlády III. říše? On neví nic o 250 tisících Čechů vyhnaných po Mnichovu z pohraničí ČSR? On neví nic o 100 tisících Čechů vyhnaných z vnitrozemí protektorátu za okupace ( Neveklovsko, Sedlčansko,Benešovsko, Vyškovsko, Drahanská vysočina, Moravskotřebovsko a Svitavsko atd.?)

 

Kdo tu kolaboroval?? Především v první řadě českoslovenští Němci alias "Sudetští Němci", zvaní nesmyslně "Čtvrtý bavorský kmen" (politický výmysl neobhajitelný ani etnologicky ani etnograficky). A pak takzvaní "Rozptýlení Němci" neboli "Streudeutsche", k nimž patřila většina německé protektorátní statkářské šlechty, která usiluje nyní o pokřivení dekretů a dobývá svou protektorátní rentu pomocí umělých soudních reparátů! Kolaborovaly i  některé kněžské řády, ,což je doloženo např. v poválečném tisku a literatuře ( Fink, Hnědá bestie aj.) Naproti obětem čestných kněží, z nichž někteří se zachovali jako praví hrdinové, např. kardinál Kašpar, kanovníci z Kroměříže a jiní, a dosud nebyli blahořečeni - farář Štemberka je toho příkladem a je chvályhodné úsili Msgre Duky o tento proces - a nesmrtelné oběti pravoslavných kněží, z nich Sonnevend, Gorazd a další jsou mučedníky nacismu! - stály kreatury kolaborantů z řad české i německé šlechty, statkářů, továrníků a jiné buržoasie. Všech těch různých Thun-Hohensteinů,Dubských, U.F.Kinských, Dietrichsteinů, Buquoyů, Harrachů ,Rohanů, Schoellerů a jak se všichni jmenovali. Tam ať hledá pan ministr své kolaboranty, s nimiž se současný stát stále párá jako s porculánem a neumí za nimi zavřít definitivně víko žumpy dějin! A proto je Benešova vláda celý protektorát varovala, a proto byli nakonec mnozí, žel ne všichni - postaveni před komise a soudy podle dekretů presidenta a Národního shromáždění ČSR. Osvobozená republika se s kolaboranty vyrovnávala podle práva - žel neodsoudila všechny dostatečně, a následek neseme všichni v podobě různých restitučních dramat. A toto si český národ a zejména my pozůstalí po obětech nacismu nezasloužíme. V tomto by pan ministr, sám pozůstalý po obětech nacismu, měl povinně stát na naší straně   - a ne vyslovovat bludy o jakési neadresné kolaboraci!

 

Nakonec jen zmíním poslední blud v němž tone pan ministr - je to charakteristika našich presidentů. Tam člověk jen žasne,  koho to spojil pan ministr do jedné morálně historické roviny? Jako prvního představuje "českého krále" (!) Karla I., což je nesmysl, jak jsem ukázal výše. Karla představuje jako prinicipiálního odpůrce I.války, osvoboditele politických vězňů. Pravda je jen to druhé. První konstatování odporuje faktům. I když Karla Habsburského nelze považovat ani omylem za válečného štváče, a lze akceptovat jeho vskutku humanitní profil, současně je nutno konstatoval, že to byl  byť ušlechtilý, tak přece jen politický slaboch, který schválil ponorkovou válku a  zbytečnou krvavou ofenzivu u Caporetta, která zničila tisíce životů. I když se pokoušel vymanit z poroby Hohenzollernů, nedokázal to  - a pokorně ve Spa kapituloval před germánskými dravci německé generality po Sixtově aféře. Jeho osud sice byl tragický, ale zapříčinila jej lvím dílem  jeho neblahá manželka, politická intrikánka,  Zita Bourbonsko Parmská, která spoluzosnovala jako skutečný Mefistofeles dvě uherské rebelie proti Horthyho vládě, jež skončily katastrofou a odvratem Vatikánu, jehož emisar Coelestin se Zitou nebohého Karla do uherských eskapád doslova nahecovali. Pan ministr by si k tématu snad měl přečíst alespoň spis "Úloha katolické církve v epoše fašismu" od presidenta Rakouské Volné myšlenky A.Szanyi, anebo práce historika Galandauera, či  některé fundované spisy historika docenta Pernese o Habsburcích v I.válce ( mimochodem jeho vážného vědeckého konkurenta na místo ředitele ÚSTR!), pokud jsem tak smělý a radím panu ministru...

 

Další  kandidát morální dějinné linie je pro pana ministra TGM. Zde můžeme samozřejmě souhlasit s jedinou výhradou - pan president Osvoboditel nebyl jen a jen autoritou morální, byl též autoritou politickou. Kdo odhalil protisrbskou intriku hraběte Aehrenthala a Forgáche? TGM. Kdo zachránil 53 Chorvatů a Srbů před rakouskou oprátkou a kriminálem? TGM.

 

Kdo znemožnil rakouskou diplomacii v záhřebském procesu tak, že si před ní uplivl celý civilizovaný svět? TGM. Kdo byl otcem velitelem pro české legionáře na Rusi,v Srbsku, ve Francii a v Itálii? TGM. To byla role nejen morální, ale i politická a dokonce i vojenská. TGM byl nejen filosof a morální kapacita, on byl především státník, politik, velitel legií, zakladatel novodobé české státnosti. Takto ano, pane ministře...

 

A konečně se jako odbojáři a legionáři musíme vzbouřit proti panu ministru podruhé. A to tehdy,když do linie morálních presidentů zařadil kolaboranta Háchu (!!) Pan ministr vyjádřil názor,že prý je dobře, že názor na Háchu, který stál pod těžkými tlaky, se prý v dnešní době "rehabilituje" a není tak příkrý jako za komunismu (!!).  Názor, který Háchu rehabilituje, je možno s velkými výhradami akceptovat jen do let 1939-40. Dále nikoli!. Každý, kdo obhajuje Háchu po tomto období, obhajuje těžkou kolaboraci. President Beneš, který až do té doby toleroval Háchovo předáctví v okupovaném protektorátu, jej po událostech I. stanného práva, po popravě generála Eliáše atd. rozhlasem výslovně varoval, aby nepokračoval v politice kolaborace,stejně jako ostatní předáky - Krejčího, Bienerta a další kolaboranty.(Apropó Bienert - není on to příbuzný madam Kaslové? Nebo se mýlím?) Hácha se definitivně znemožnil po Lidicích, Ležácích a nástupu heydrichiády. Od té doby nebylo pro Háchu cesty zpět a zužovat jeho kolaboraci jen na období kolem 15.března 1939 je hrubou historickou nepravdou a znevažováním dějin protektorátu. A my odbojáři říkáme v té věci rozhodně - Takto NE, PANE MINISTŘE. A o presidentu Benešovi ani slovo?? O tom presidentu, který - na rozdíl od Háchy - nás nejen zbavil Mnichova, a okupace, ale zabezpečil hranice státu?? To už je hotová hanba - takové faux pas se neodpouští.  Jako TGM dal národ titul Osvoboditel, tak Benešovi dal titul Budovatel.Tak jako TGM,se i president Beneš zasloužil o stát! Ten druhý zákon panu ministru asi také není znám...

 

Nakonec jen tolik. V naší historii byl neustálý zápas  - ono stýkání a potýkání -  němectví viděného dnes jako Západ - a slovanství viděného dnes jako imperiální Rusko, intensívní a trvalý. Příklon našeho národa k východním vlivům a zemím trval nejméně od počátků národního obrození a v 19.  století vrcholil poutí českých politiků do Moskvy. Nikoli do Vídně nebo Berlína. Za I. ČSR byli naši spojenci vedle Francie a zpočátku i Itálie především Jihoslované, Rumuni i Rusové. Dnes nám různí Nečasové a jiní předáci oktrojují jiná spojenectví a vymýšlejí dokonce i jinonárodní identity - třeba tu "českobavorskou". A my jim říkáme - NE, TAKOVOU IDENTITU MY NEUZNÁVÁME.  Pan ministr, který tu předvedl svou ideovou konstrukci tedy v té věci není sám. Jsou s ním kníže, různí ti  pánové Kalouskové, Štětinové, Doležalové a jiní tahouni OSY NATO-EU atd. Pak se nikdo nemůže divit, že národ je nejméně od volby pana presidenta Zemana rozpolcen na dva různé nesmiřitelné tábory. I pan ministr nám tímto vzkazem toto rozpolcení národa potvrzuje. Takže podle Gorkého, který se ptal " S kým jste, mistři kultury?", můžeme si odpovědět - už víme, kde je náš ministr kultury.

PhDr. Jiří Jaroš Nickelli, předseda ČSBS Boskovice

autor je etnograf a muzeolog, v kultuře pracoval 30 let a podílel se na národní kulturní památce vodním mlýně ve Slupi

 

Zdravko Tolimir vešel do dějin

Dne 9. února 2016 zemřel z neznámých příčin ve věznici v Haagu Zdravko Tolimir (1948-2016)

Narozen 27.11.1948 v Glomači, Republika Srbská, byl jedním z velitelů armády Republiky srbské. V průběhu bojů si  ho k sobě přivinul generál Ratko Mladič, který je též vězněn v Haagu. Pokud se mu nedostane včas potřebné zdravotní péče, pokud nebude propuštěn z důvodu špatného  zdravotního stavu, bude jeho život také ohrožen. Z. Tolimir patřil mezi ty, kteří svou odvahou a nasazením zabránili genocidě Srbů v Bosně a Hercegovině.  Radovan Karadžič, generál Ratko Mladič patří do stejné řady se zemřelým hrdinou. Z. Tolimir dal život za svůj lid. Vzpomeňme ho s úctou!

Je to asi 14. Srb, který zemřel v Haagu. Pro úplnost je třeba dodat, že jeden Srb, který měl být „dodán“ do Haagu, byl při zatýkání zastřelen.

Řádí v Haagu "srbský mor"? Co se Srby  tam se vlastně   děje?

Dr. O. Tuleškov

 

Jsou i Srbové, kteří se z Haagu vrátili

Mezi ně patří i prof. Vojislav Šešelj, který byl v únoru 2003 soudem v Haagu obviněn z tzv. "verbálních zločinů" souvisejících s etnicko-nábožensko-občanským konfliktem na území bývalé Jugoslávie a vydal na něj zatykač. Okamžitě na to, 24. února 2003 se Vojislav Šešelj vydal sám soudu a od té doby pobýval v zadržovací vazbě soudu ICTY, v níž setrval až do roku 2014, kdy byl ze zdravotních důvodů z haagského vězení propuštěn.

Dnes stojí prof. V. Šešelj v čele Srbské radikální strany (SRS). Za krátkou dobu budou volby. SRS jde do nich s jasným programem: Ne vstupu do EU, na vstupu do NATO, ano spojenectví s Ruskem! –red.

 

Haagský soud pro bývalou Jugoslávii se opět vyznamenal – padělal listiny

Alena Svobodová-Jovanović

 

Propagandistický nástroj nového světového řádu – ICTY čili Tribunál pro zločiny spáchané na území bývalé Jugoslávie se opat vyznamenal. A není náhodou, že opět v kauze dr. Vojislav Šešelj.

 

Nejprve před 12 lety na dr. Šešelje, jednoho z vůdců bosenských Srbů, vydal tajný zatykač. Že to byl zatykač ničím nepodložený se ukázalo později. Že šlo o politickou objednávku tehdejšího srbského vedení, kterému dr. Šešelj, předseda Srbské radikální strany, velmi vadil, vyšlo najevo ještě za vlády premiéra Djindjiće. Právě on tehdy řekl žalobcům ICTY doslova, „Seberte ho a zavřete ho, aby se už do Srbska nemohl nevrátit!“ Žalobci ICTY poslechli nejen své americké a německé loutkovodiče, ale i hlas srbského prozápadního politika, který se rozhodl svému náropdu ohnout hřbet a uvést Srbsko na cestu do NATO a EU. Dr. Šešelj v domnění, že v Haagu byl zřízen standardní soud, sedl na nejbližší letadlo a vydal se do Haagu očistit svoje jméno.

 

Ale soud ICTY nebyl vytvořen, aby hájil právo a hledal spravedlnost. ICTY je nástroj pokračující protijugoslávské a protisrbské kampaně, je propagandistickým pokračováním imperiální politiky na Balkánu, které existence socialistické Jugoslávie byla velkou překážkou. Srbové byli takříkajíc tmel Jugoslávie, a tak když vedení NATO hledalo obětního beránka, na kterého svedou rozpoutání bratrovražedné občansko-etnicko-náboženské války na západním Balkánu (1991-99), padl jejich los na Srby, svobodomilovný, nepoddajný národ, který ve dvou posledních světových válkách pustil pangermánskému tažení na východ silně žilou. Srbští radikálové byli stranou, která pomáhala formovat tradiční srbský odpor a jejich předseda Šešelj nezůstal v 90. letech této tradici nic dlužen. Válečných zločinů se však nedopustil a proto s čistým svědomím stanul dobrovolně před Tribunálem v Haagu.

 

Byl zatčen, vsazen do vězení, pardon – do vazby, a přes dva roky čekal (!), než tým paní žalobkyně Del Ponte sesmolí žalobu. Pak začala kalvárie. Soud ICTY měl úkol Šešelje odsoudit, ale žádný jeho soudce, byť sebezaprodanější, nemohl na základě chabé obžaloby vynést rozsudek. Šešelj se prý měl podle haagských žalobců během války dopouštěl 'verbálních zločinů'. Proces s Šešeljem se vlekl 12 let(!), a bez výsledku. Soudci se střídali, mnozí si u ICTY vyseděli hezké peníze a pak pro zachování vlastní reputace rezignovali, aby na jejich místa nastoupili další. Většinou byli vybíráni z řad soudních dvorů či diplomatických misí zemí tzv. třetího světa. Šešelj se jako právník hájil sám, odmítal obhájce ex offo, občas mu ze soudní šikany a zmanipulovaných postupů ujely nervy. Jednou dokonce prohlásil, že soud a jeho předseda osobně mu mohou „pušit kurac“, za což se mu dostalo trestu dvou let za pohrdání soudem. Ono 'pohrdání soudem' se ještě jednou v poněkud jiné podobě opakovalo. Na udělení obou trestů však podle vlastních zakládacích listi soud neměl pravomoc. Při zřizování soudu jeho iniciátoři asi ve spěchu zapomněli do stanov institut 'pohrdání soudem' začlenit. Přesto se stalo, že za tyto 'zločiny' byl doktor Šešelj odsouzen. Ale to už víme, že u ICTY zákony a předpisy neplatí. Platí jen to, co si dirigenti v zákulisí usmyslí.

Přesto, jak vidět, soud nebyl za 12 let schopen Vojislava Šešelje pravomocně odsoudit. Nepřetržitě porušoval jeho lidská práva, právo na nezaujatý a řádný proces, právo na proces v přiměřené lhůtě atd. atd. Pak přišla choroba, podotkněme že za velmi podivných okolností, a dr. Šešelj onemocněl rakovinou tlustého střeva. Soud v celkem bezvýchodné a dost ostudné situaci, o kterou se konečně začala zajímat i světová média, Šešelje propustil do domácího ošetření v Srbsku. U ICTY se domnívali, že jeho choroba je takového charakteru a v tak pokročilém stádiu, že se za několik měsíců obžalovaného konečně a nadobro zbaví a proces se zastaví, jak se říká „bez ztráty květinky“.

 

Ale chyba. Šešelj po návratu domů měl jedno politické prohlášení za druhým. Haagský soud mu sice 'politikum' zakázal, ale dr. Šešelj si z toho samozřejmě nic nedělal, mohou mu přece 'pušit kurac'. Navíc publikoval utajované dokumenty ICTY, podle kterých se prý dá vydedukovat identita utajených svědků z jeho procesu. A tak jsme se dostali od situace, která nastala v květnu letošního roku.

 V Haagu, ve Washingtonu, v Londýně a v Berlíně došla režisérům trpělivost a soudce Gay Delvoy přivezl do Bělehradu žádost, ve které je srbská vláda žádána, aby vydala dr. Vojislava Šešelje zpět do Haagu. Ale to by ani nebyl Tribunál ICTY, aby se nedopustil podvodu a nezákonnosti.

 

Soudce Gay Delvoy 26. května předložil žádost podepsanou čtyřmi soudci. Hlasování v senátu soudu ale dopadlo 2:2 (viz foto – levá část), tedy nerozhodně pro ZRUŠENÍ ČI NEZRUŠENÍ Šešeljova DOČASNÉHO PROPUŠTĚNÍ. To samozřejmě srbské vládě oficiálně stačit nemohlo a tak druhý den (27.5.2015) soudce Delvoy předložil 'opravenou' žádost o vydání, pod kterou je podepsáno již 5 soudců (viz pravá část fotodokumentace). A hle, poměr se převážil pro předání dr. Śešelje zpět do věznice v Haagu-Scheveningenu.

 

A představte si, že se ještě dnes u nás najdou všelijací novináři a politici, kteří považují ICTY v Haagu za spravedlivý a řádný soud. Přes zkušenosti se skandálním osvobozením sadistického vraha Srbů - kosovského Albánce Haradinaje (UČK) tímto soudem, přes skandální propuštění genocidních chorvatských generálů Gotoviny a Čermaka, velitelů jedné z největších etnických čistek v Evropě po 2 světové válce, které tentýž soud také osvobodil a přes osvobozující rozsudek k kauze bosenského muslima Oriče, který se svou dovozí umístěnou ve Srebrenici povraždil v okolních srbských vesnicích v letech 1992-5 přes 3200 Srbů, včetně starců, žen a dětí. Ti samí politici a novináři nám dnes vyprávějí pohádky o 'demokratické Ukrajině'.

 2.6.2015, novarepublika.cz

 

Srbsko - v uranové náručí NATO

Anna Filimonová

Během bombardování Jugoslávie letectvem NATO v r. 1999 byly, jak známo, používány střely a bomby s ochuzeným uranem, který je vedlejším produktem při výrobě jaderných náloží a paliva pro jaderné elektrárny, a používá se v různých municích pro zvýšení jejich průraznosti. Bojové použití uranu má dva následky – chemické a radiologické zamoření, kdy poločas jeho rozpadu je 4,5 miliardy let. Největší nebezpečí pro člověka a životní prostředí spočívá v tom, že při výbuchu munice s ochuzeným uranem se uran mění na nepatrné částečky – vysoce toxický aerosol. Ve vzduchu rozptýlené částečky jsou volně unášeny větrem do širokého okolí. Když se dostanou do lidského organizmu, ničí především imunitní systém a způsobují mutaci buněk, v důsledku čehož dochází ke vzniku zhoubných nádorů a poškození chromozomů. Latentní období trvá roky. Kromě toho rostliny přes kořenový systém dobře absorbují radiační a toxické látky, které se tak dostávají do potravy – čímž dochází k druhotnému zasažení zvířat a lidí. A stanovit prvotní příčinu nemoci je téměř nemožné.

 

Takže proti Srbům byly použity jaderné zbraně. Hlavice raket, vyrobené v laboratořích Los Alamos v USA, patří do třídy „malé jaderné munice“. Pro likvidaci podzemních bunkrů a úložišť ropy Jugoslávie byly použity hlavice výkonem ekvivalentní 10 tunám TNT (mikro jaderná munice), jejichž výkonnost je 10 větší, než je výkonnost 2000 librových bomb, používaných v době války v Iráku. Pří ničení protivzdušné obrany se používaly rakety s hlavicemi s ekvivalentem 100 tun TNT (mini jaderná munice). Proti pozemním cílům byla použita malá jaderná munice – rakety s hlavicemi o výkonu 1000 tun TNT. V důsledku tak hromadného použití jedovatého uranu byla bojiště a sousední státy přeměny na zónu vysokého rizika vzniku onkologických a genetických nemocí (1).

 

Západní média, Světová zdravotnická organizace (WHO) a další mezinárodní organizace se problému následků použití uranové munice vyhýbají a tvrdí, že neexistují objektivní údaje o následcích jejího použití. Konkrétně zpráva WHO z r. 2001 říká: „Měření ochuzeného uranu v místech, kde byla použita munice s ochuzeným uranem, svědčí o přítomnosti pouze lokální kontaminace povrchu půdy (o rozloze několika metrů od místa zásahu)“; „Celkové monitorování nebo sledování možných následků na zdraví, souvisejících s ochuzeným uranem, u obyvatel žijících v oblastech ozbrojených střetů, ve kterých byl použit ochuzený uran, se nejeví být nutným“; „Jednotliví lidé, kteří si myslí, že byli vystaveni působení nadměrného množství ochuzeného uranu, musí projít prohlídkou u svého lékaře, jakékoliv symptomy musí být léčeny a pak musí absolvovat kontrolní vyšetření“ (2). To je vše, co ve věci použití zbraní hromadného ničení s neprobádanými následky dokázala říct uznávaná mezinárodní organizace. Soudě podle smyslu dokumentu, tak WHO přímo lobuje za zájmy NATO a vojenská tažení, protože zamlčuje ekologické, klimatické a genetické následky použití zbraní s ochuzeným uranem.

Nicméně údaje o následcích použití uranu na bojišti má Srbsko. Jen během bombardování Srbska svrhlo NATO 15 tun ochuzeného uranu. Těchto 15 tun se přeměnilo na radioaktivní prach, který vítr roznesl po celém Balkáně, kdy tak byla kontaminována půda, vzduch, rostliny a zvířata. Tento toxický radioaktivní prach zde zůstane navždy, a maxima radioaktivity dosáhne teprve až za 100 let.

 

Za dobu, která od té doby uběhla, se uran začal projevovat v plném rozsahu. V období 2001-2010 vzrostl počet lidí s rakovinou o 20% a úmrtnost na rakovinová onemocnění (především u leukémie a na nádory, jejichž výskyt v době míru nepřevyšuje 5ˇ% z celkových zhoubných nádorů), vzrostla o 25%. Výskyt rakoviny bude růst i nadále (3). Již v r. 2013 se očekává, že na území Srbska (bez Kosova a Metochie) se zhoubný nádor objeví u 40,000 lidí, kdy smrtící účinek se očekává u 22-23,000 lidí. To je v porovnání s r. 2010 o 3,000 více nově nemocných a o 1-2,000 více mrtvých. Tyto údaje uvedl předseda Srbské společnosti pro boj s rakovinou profesor S. Čikarič v původní senzační studii „Válečné zločiny – genocida v době míru“, zveřejněné v prosinci 2012. Jako bezprostřední příčinu hromadného výskytu rakoviny S. Čikarič uvádí munici a bomby s ochuzeným uranem, používanou letectvem NATO. Generál S. Petkovič poznamenává, že 44% náletů s municí s ochuzeným uranem připadlo na posledních deset dní bombardování, tj. po uzavření dohody o ukončení agrese.

 

Na tomto pozadí se nevysvětlitelným jeví fakt, že srbské úřady zastavily výzkum v oblastech kontaminovaných ochuzeným uranem. Ve všech předešlých letech stát platil výzkum půdy, vody a vzduchu. Nicméně v dubnu 2012 vypršela doba financování. Ještě několik měsíců probíhal výzkum bezplatně, díky osobnímu nadšení vědců. Avšak jde o velké náklady, únosné pouze pro stát. Takže byl zastaven program prevence nemocí (spuštěný v říjnu 2000), který zkoumal zdravotní stav místních obyvatel v oblastech, které byly bombardovány. Předtím se tohoto programu účastnila i vojenská lékařská akademie a další velká klinická centra. Generál S. Petkovič tvrdí: pro ukončení péče o lidi, kteří bránili svoji zemi nebo žili na kontaminovaném území, neexistuje ospravedlnění. Musí dostat odpověď, obzvláště nyní, kdy se objevily tendence dramatického nárůstu nemocnosti a úmrtnosti na rakovinu – jako důsledek bombardování ochuzeným uranem NATO (4).

 

Co pro NATO znamenají Srbové? Formální vojenská neutralita Srbska je pro NATO nepřípustná, byla by to „nebezpečná anomálie“ na cestě k reorganizaci regionu Balkán – k jeho přeměně na systém malých, roztříštěných, závislých a vazalských protektorátů USA a EU. Srbové – kteří tolikrát v historii dokázali obstát a zvítězit nad početnými nepřáteli a uměli si i v těch nejtěžších podmínkách zachovat svoji národní svébytnost, víru a jazyk – jsou trnem v oku aliance, živoucí výčitkou západnímu pseudo-demokratickému světu, který se před našima očima mění na nechvalně známou „civilizaci vykořeněných nomádů“. Srbové jsou „ruskou baštou“ na Balkáně, jediný ruský geopolitický spojenec v Evropě. Se Srby se západ vypořádával, a bude vypořádávat, všemi dostupnými prostředky, a neštítí se ani těch nejbarbarštějších a nelidských metod. A nemylme se: v plánech nadnárodních center není Srbsko na seznamu cílů určených k likvidaci zdaleka posledním. Pomoc Srbům dnes znamená vyloučit možnost spáchání podobných svinstev a zločinů v budoucnu kdekoliv jinde. Neboť malá země nemůže vlastními silami ustát tak totální útok, kdy i samotný národ je prohlašován za „nebezpečnou infekci“, se kterou je třeba bojovat všemi způsoby, včetně taktiky pomocí ochuzeného uranu spálené země.                                                                                                   Přišlo e-mailem

 

Edvard Beneš

* 28. května 1884

Prof. PhDr. Věra Olivová, DrSc.

 

Edvard Beneš vstoupil do československé a evropské politiky na počátku první světové války. Bylo mu 30 let a měl rozsáhlé znalosti z filozofie, sociologie, historie, politiky a kultury. Studoval v Praze, ve Francii, Anglii a Německu, měl doktorát z filozofie v Praze a doktorát politických věd v Dijonu. Od r. 1913 byl docentem pro obor filozofie a sociologie na pražské filozofické fakultě a od roku 1914 i na Vysoké škole technické pro obor filozofie a sociologie techniky. Měl bohatou novinářskou praxi a byl autorem vědeckých studií o politickém individualismu, o vývoji politických stran, o evropském socialismu, o národnostní otázce a o problematice války. Za vědeckou disciplínu považoval i politiku a aplikoval na ni vědecké metody své práce. Každý problém podrobil  obsáhlé všestranné analýze, na jejímž základě dospíval ke konkrétnímu řešení.

 

Na protirakouském odboji se Edvard Beneš podílel nejprve účastí v domácí odbojové organizaci Mafie a po svém odjezdu za Masarykem do zahraničí v září 1915 zaujal jako generální tajemník Československé národní rady v Paříži  vedoucí postavení v zahraničním odboji. Z jeho iniciativy se 26. září 1918 tato organizace proměnila v Prozatímní československou vládu (Masaryk, Beneš, Štefánik), která byla uznána dohodovým i státy, spolupodepisovala mírové smlouvy a reprezentovala Československo i na pařížské mírové konferenci ve Versailles. Na ní Edvard Beneš svými sedmi rozsáhlými memorandy prosadil územní podobu  nové republiky  a zapojil ji do poválečného tzv. versailleského systému.

 

Edvard Beneš se také od počátku významně podílel na činnosti nové mezinárodní organizace - Společnosti národů, která nahradila dosavadní jednoznačné rozhodování velmocí demokratickým systémem mezinárodního jednání malých i velkých států. V rámci versailleské smlouvy a na základě Společnosti národů uzavřel ministr Beneš počátkem 20. let mezinárodní smlouvy s Rakouskem, Německem, Polskem a především pak s Rumunskem a Jugoslávii a tato tzv. Malá dohoda se stala základem jeho středoevropské politiky.

 

Souběžně působil Edvard Beneš ve Společnosti národů jako generální zpravodaj komise, která dále precizovala a koordinovala program  Společnosti národů. Byl také jedním z hlavních autorů tzv. Ženevského protokolu, všeobecného garančního paktu, zajišťujícího kolektivní obranu proti útočníkovi. Precizoval pojem útočníka a sporné případy byly projednávány u mezinárodního soudního dvora v Haagu. Ženevský protokol se však pro odpor Německa a Anglie neuskutečnil. Místo něho byla na konferenci v Locarnu v roce 1925 otevřena cesta k možné revizi mírových smluv a k nové velmocenské politice. Do čela této politiky se postupně dostávalo nacistické Německo, které vystoupilo ze Společnosti národů, zahájilo všestranné zbrojení a v březnu 1936 obsadilo Porýní. Tím porušilo nejen mírovou smlouvu, ale i locarnskou dohodu a přešlo k otevřené agresi.

Edvard Beneš již od roku  1930 varoval před nebezpečím nové války. Systematicky usiloval o zastavení rozkladného procesu poválečné Evropy, v rámci francouzsko-československo-ruského bloku se pokoušel o rekonstrukci Společnosti národů a proti anglické politice appeasementu zdůrazňoval, že s německým nacistickým režimem „není žádná dohoda možná“.

 

A když koncem roku 1937 přešla německá nacistická politika, tolerovaná Anglií, k útoku na revizi versailleského systému ve střední Evropě, zahájil Edvard Beneš úpornou, rok trvající obranu republiky: v říjnu 1937 a v září 1938 odrazilo Československo dva pokusy o nacistický puč v republice, jejichž cílem bylo připojení pohraničních území k Německu. A když se v květnu a v září 1938 začala německá vojska stahovat k československým hranicím, Československo mobilizovalo a prezident Beneš zahájil rozsáhlou politickou akci varující před útočníkem celou Evropu. Ve dnech 23.-28. září 1938 se prezidentovi také podařilo mobilizovat celý československý spojenecký systém, který byl připraven k odražení útočníka.

 

Po dohodě s prezidentem předal 25. září Jan Masaryk londýnské vládě prohlášení, ve kterém Československo odmítlo všechny požadavky dohod Chamberlaina s Hitlerem v Berchtesgadenu a Godesbergu, které žádaly od Československa splnění Hitlerových požadavků: „Má vláda mě žádá, abych prohlásil co nejslavnostněji, že požadavky pana Hitlera jsou pro mou vládu naprosto a bezpodmínečně nepřijatelné. Proti těmto novým a krutým požadavkům pokládá má vláda za svou povinnost postavit se na svrchovaný odpor a my tak s boží pomocí učiníme. Národ svatého Václava, Jana Husa a Tomáše Masaryka nebude národem otroků.“

 

Odpovědí na tuto československou politiku aktivního obrany se stala mnichovská dohoda čtyř velmocí, Anglie, Francie, Německo a Itálie. Ta odpor Československa zlomila a donutila ho vydat Německu část svého území. Důsledkem dohody nebylo však zajištění míru, jak ji mylně hodnotil britský premiér Chamberlain, ale naopak se stala prvním krokem k nové světové válce, jak ji právem hodnotil prezident Beneš.

 

Okamžitě poté, , kdy Německo 15. března 1939 mnichovskou dohodu porušilo a provedlo okupaci zbytku Československa, zahájil prezident Beneš svůj nový, vítězný zápas za Československo a za jeho obnovu. V únoru 1948 však byla republika spolu s dalšími východoevropskými zeměmi vřazena do ruského mocenského bloku. Po ztrátě její svobody umírá Edvard Beneš na troskách svého a Masarykova díla.

 

Jak prezidenta E. Beneše uvítalo české Brno

12.května 1945 se na své cestě z Košic do Prahy Beneš zastavil v Brně. Presidentův tajemník, Prokop Drtina, popisuje: „ Tím, že jsem jel bezprostředně za presidentovým vozem, viděl jsem do všech podrobností, jak české Brno vítá svého zachránce a osvoboditele. Bylo to tak prosté ve své spontánnosti, že se to vymykalo všemu očekávání a všem představám.  V životě jsem neviděl tolik rozesmátých obličejů smáčených současně slzami štěstí i nervového uvolnění po přestálých mukách dlouhých let nacistického teroru a hrůzy. Tak rozpoutané davové štěstí omamující svým uvolněným projevem ve své bezprostřednosti jsem nezažil a neviděl nikdy předtím ani potom. Jsem si jist, že se takto mohlo projevit bez kontroly a zábran jen po takových krutostech a hrůzách, jakými prošel český národ a zvláště brněnský lid za německé hrůzovlády Hitlerovy Třetí říše. ..

Viděl jsem, že dr. Beneš sám je nadmíru vzrušen tím, čeho byl svědkem. Zřejmě takové uvítání nečekal. Jak jsem řekl, to si nikdo nemohl představit.“ (Prokop Drtina: Československo, můj osud, Praha 1992, II, 2 s.55)

Drtina nepřeháněl. Stál jsem tehdy na Dominikánském náměstí. Najednou bylo vidět, jak davy na náměstí Svobody ožily, mávajíce na pozdrav. Auta jela velmi pomalu, napětí se zvyšovalo, až nakonec lidé propukli v jásot dříve, než konvoj dojel na náměstí. Jakmile zajel do nádvoří radnice, jásot přešel ve volání Ať žije president Beneš! Bylo to mohutné, neutuchající: My chceme pana presidenta! Vítáme pana presidenta v českém Brně!

Když jej na balkonu Nové radnice předseda Revolučního národního výboru Matula pozdravil slovy: Pane presidente, já to řeknu prostě po moravsky: „ My vás máme rádi!“, začalo celé náměstí opakovat znovu a znovu: „My vás máme rádi!“

Z článku „Kdo byl Edvard Beneš“ od prof. Jaromíra Procházky

 

Bělobrádkovi dotaz z 5.4.2016

Vážený pan

MVDr. Pavel Bělobrádek, Ph.D., MPA

místopředseda vlády pro vědu, výzkum, inovace

Úřad vlády České republiky

Nábřeží E. Beneše 4, 118 01 Praha 1

 

Kabinet místopředsedy vlády pro vědu, výzkum inovace

V Praze dne 5.4. 2016

 

Věc: dotazy na základě zákona o svobodném přístupu k informacím v platném znění

 

Vážený pane místopředsedo vlády,

 

I. V květnových dnech roku 2015 se konal sjezd tzv. sudetoněmeckého landsmanšaftu v Augsburku. Z projevů tam pronesených jsme se, samozřejmě mimo jiné, dozvěděli že jste poslal tomuto sjezdu poselství.

Vzhledem k tomu, že následně bylo označeno za důležité, ale především proto, že se údajně dotýká vztahů česko-sudetoněmeckých, které považujeme za společensky významné, prosím o sdělení textu zmíněného poselství.

 

II. V následné době jste také navštívil „Sudetoněmecký dům“ v Mnichově, kde jste, jak informoval německý tisk, položil květiny a omluvil jste se za „vyhnání“ Němců z Československa i za jejich oběti. Mluvil jste i diskutoval s některými představiteli tzv. sudetoněmeckého landsmanšaftu (SL). Jimi byl Váš přístup k nim a pronesené věty vysoce hodnoceny.

Vzhledem k uvedenému prosím o sdělení Vašich prohlášení, která jste při této návštěvě pronesl.

 

III. Při návštěvách v Německu, zejména v Bavorsku, jste, pane doktore, snad téměř vždy uváděn nejen jménem, ale také jako místopředseda vlády ČR. Pod fotografií, která Vás zachycuje při návštěvě sídla SL v Mnichově, je tomu rovněž tak.

Z uvedeného vyplývají mé další dotazy. Byl jste na návštěvě „Sudetoněmeckého domu“ v Mnichově služebně jako místopředseda vlády? Byla Vaše prohlášení, která jste tam učinil, schválena předsedou vlády ČR, B. Sobotkou, nebo celou vládou, nebo to byla Vaše osobní prohlášení?

 

IV. Podle informací, které mám k dispozici, jste se zúčastnil jako člen delegace vlády české republiky v Mnichově 10. – 11. 3. tohoto roku, jednání o česko-bavorsko-„sudetoněmeckých“ vztazích.

Velmi mě zajímají otázky, které se týkaly česko-„sudetoněmeckých“ vztahů. Prosím o informace o tomto jednání. Z informací z německého tisku totiž vyplývá, že jste vedl rozsáhlé debaty přímo s panem Berndtem Posseltem, předsedou SL. Jak vyplývá z článku „Setkání významné pro budoucnost“, který byl publikován v Sudetendeutsche Zeitung, 18.3. 2016, na str. 1 a 3, pochválil H. Seehofer čtvrtý. bavorský kmen jako základ pro „budoucí spojení mezi oběma zeměmi“.

 Dále se domnívám, že formulace „mezi oběma zeměmi“ (jde zřejmě o ČR a Bavorsko) je v lepším případě nepřesná. Podle ústavy ČR je Česká republika státem, nikoliv zemí. Na rozdíl od Bavorska, které je skutečně zemí Spolkové republiky Německo (SRN), a jako taková má pouze fragmentární svrchovanost. Bavorsko např. nemá MZV. Zahraničně-politické otázky projednává jen MZV SRN. Očekával bych z Vaší strany protesty proti formulaci „obě země“, v souvislosti s ČR. Lituji, že se tak nestalo. Zatím o nich nevím. Vaše „pozemšťování“ je v rozporu s ústavou ČR.

 

Vážený pane místopředsedo vlády, děkuji Vám za zodpovězení dotazů, které Vám kladu na základě zákona o svobodném přístupu k informacím. Děkuji Vám i za Vaše osobní pochopení.

S úctou

Ing. Pavel Rejf, CSc.

 

Jeden všední den doby stanného práva v tzv. protektorátu v r. 1942

 

Praha, 25. června 1942. (ČTK.) Rozsudkem stanného soudu v Praze ze dne 25. června 1942 byli odsouzeni k smrti zastřelením:

1. Rosický Jaroslav, majitel obchodu, narozený 18. září 1884, bytem v Praze,

2. Rosický Evžen, redaktor, narozený 15. října 1914, bytem v Praze,

3. Dlask František, majitel obchodu, narozený 17. listopadu 1889, bytem v Praze,

4. Kanta František, řezník, narozený 8. prosince 1905, bytem v Mislejovicích,

5. Cínek Karel, student, narozený 20. listopadu 1921, bytem v Zářečí, okres Strakonice,

6. Škoda Otto, narozený 28. srpna 1908, bytem v Horažďovicích, okres Strakonice, 7. Hloušek František, úředník, narozený 9. dubna 1897, bytem v Hradci Králové,

8. Kálal JUDr Jaromír, advokát, narozený 21. března 1902, bytem v Hradci Králové,

9. Groh Bedřich, narozený 10. února 1908, bytem ve Dvoře Králové n. L.,

10. Libřický František, úředník, narozený 17. ledna 1882, bytem v Jaroměři,

11. Moravec Václav, narozený 20. května 1901, bytem v Polepech, okres Kolín,

12. Kocourek Václav, naraz. 7. ledna 1910, bytem v Oskořínku, okres Nymburk,

13. Sedláček JUDr. Tomáš, advokát, narozený 19. prosince 1887, bytem v Nymburku,

14. Horník Rudolf, narozený 19. dubna 1910, bytem v Chomuticích, okres Nový Bydžov,

15. Schart Adolf, starosta, narozený 2. července 1889, bytem v Dobříši,

16. Schartová Otilie, narozená 22. ledna 1899, bytem v Dobříši,

17. Schartová Dagmar, narozená 29. ledna 1920, bytem v Dobříši,

18. Fejfar Josef, narozený 15. listopadu 1896, bytem v Jezbinách, okres Dvůr Králové nad Labem.

              

Osoby, uvedené pod č. 1 až 13, schvalovaly atentát a vyzývaly k podpoře pachatelů atentátu. Osoby, uvedené pod č. 14 až 17, byly odsouzeny pro neoprávněné držení zbraně. Odsouzený, uvedený pod č. 18, udržoval styky s osobami, jež mají účast na činech Říši nepřátelských.

              

Dále byli rozsudkem stanného soudu v Brně ze dne 25. června 1942 odsouzeni k smrti zastřelením:

1. Bartl Ferdinand, narozený 10. května 1872, bytem v Přerově,

2. Adamski Josef, narozený 13. listopadu 1912, bytem v Moravské Ostravě,

3. Procházka Klement, puškař, narozený 22. listopadu 1902, bytem v Dalešicích, okres Moravské Budějovice,

4. Kotrnožka Karel, majitel kavárny, narozený 22. ledna 1890, bytem v Jihlavě,

5. Zahradníček Antonín, narozený 6. června 1917, bytem v Poličné, okres Valašské Meziříčí,

6. Hojac Ladislav, narozený 4. srpna 1915, bytem v Lovčicích, okres Kyjov,

7. Frýdek Jaroslav, narozený 7. března 1915, bytem v Uherském Brodě,

8. Kazda František, lesník, narozený 9. února 1898, bytem ve Frýdku,

9. Lacinová Eva, narozená 16. května 1924, bytem v Přerově.

 

Osoby, uvedené pod č. 1 a 2, schvalovaly atentát a vyzývaly k podpoře pachatelů. Osoby, uvedené pod č. 3 a 4, byly odsouzeny pro neoprávněné držení zbraní. Odsouzení, uvedení pod č. 5 až 9, udržovali styky s osobami, jež měly podíl na činech Říši nepřátelských.

 

Rozsudky byly vykonány 25. června 1942. Jmění odsouzených bylo zabaveno.

Připravil J. Kovář podle knihy Šest let okupace Prahy

 

Teror v tzv. protektorátu

Když odpor proti Němcům vzrůstal, byl poslán do Prahy R. Heydrich, aby jej v krvi potlačil. Stal se zastupujícím říšským protektorem. Svůj příchod do Prahy ohlásil vyhlášením stanného práva. Trvalo od 28.9.1941 do 20. 1.1942. V jeho průběhu bylo odsouzeno k trestu smrti téměř 500 lidi, dalších až 6000 bylo postiženo jiným způsobem.

R. Hendrich, masový vrah, se „proslavil“ i prohlášením, že Čech v česko-moravském prostoru nemá co dělat.  Naše území mělo být „očištěno“ od Čechů a obydleno Němci. Náš národ měl být likvidovaný, část germanizována, část vyhnána daleko na východ a ostatní fyzicky likvidovaní. Tato genocida začala probíhat již v době okupace. Za urychlení germanizace protektorátu aplaudovali sudeti. Po vítězné válce pro Německo měla genocida proběhnout plně.

R. Heydrich dostal „odměnu“, jíž si zasloužil. Byl našimi parašutisty popraven. Běžně se mluví však o atentátu.  Provedli jej rtm. Josef Gabčík a rtm. Jan Kubiš. Pak následovalo další stanné právo a s ním Lidice, Ležáky. Samozřejmě několik dalších tisíc zavražděných našich lidí. Všichni naši mučedníci  tohoto německého běsnění vešli do dějin. O popravě R. Hendricha se dozvěděl celý spojenecký svět, který tento čin našeho odboje velmi ocenil. Vzpomínejme na naše hrdiny vždy jen s hlubokou úctou a vděčností. Zasloužili se o naše osvobození. –red.

Tak umírali naši lidé

„Jarenečkovi ať k svátečku milosrdný Bůh udělí zdraví a spokojenost. Na Emouška bych byl zapomněl; totéž přeju jemu k svátku. Pozdrav všem příbuzným a známým. Sbohem, moji nejdražší.

Poslední políbení Tobě, Vlastičko, Jarenkovi i všem.

Váš Jára." Karel Kozák

Václav Pavlík

Simota František

Pavelka Bohumil

 

Na všechny pamatuje a všechny utěšuje, on, který za chvíli vydechne naposled a který cítí, že "i ten nejskromnější život ve zbožnosti a lásce je krásný." A přece ani jediného slova nářku! V poslední chvíli života stará se o rodinu, nezapomíná ani na svátky a narozeniny drahých. Všem přeje dobré a sobě už jen tu milosrdnou smrt. S láskou myslí na vlast, pro kterou umírá. Snad právě proto umírá tak statečně.

Krásný, silný, ušlechtilý! Tisíce a tisíce takových nám zabili.

              

Pak byli vysvlečeni, mužům byly ponechány jen spodky, ženám košile a odváděli je do místnosti, které se dostalo názvu "sekyrárna". Je to veliký sál, do kterého se vchází dvojitými dveřmi. Je rozdělen na tři části.

 

Prvá část je upravtna jako soudní síň. Je ohraničena tmavě fialovým, průsvitným závěsem. Na pravé straně od vchodu jest nízké podium a na něm tři stolky, pro státního zástupce, zapisovatele a obhájce, který se ovšem o obhajobu ani nepokusil. Laciná, ubohá teatrálnost této svatyně zločinu působí odporným dojmem.

Zde ubožákovi přečetli rozsudek, pak se rozhrnula část závěsu a oběť byla uchopena katy. Byl-li odsouzený žid, byl oběšen. K tomu účelu jest u stropu železná traversa a na ní na pohyblivých kladkách osm háků na upevnění oprátky. Hned u vchodu je stupínek, na který musel odsouzenec vystoupit. Pak mu byla hozena na krk oprátka, byl sražen se stupínku a pomocí pohyblivých kladek prostě odsunut stranou. Ihned mohl přijíti na řadu další. Popravovalo se tu jako na běžícím pásu. Ostatní odsouzenci mohli popravám přihlížet.

 

Jiní musili projít tímto hrůzným oddělením do dalšího, kde byla gilotina. Již zde není. Němci ji těsně před revolucí odvezli a vhodili do Vltavy. Báli se jí, aby snad nevztáhla ruce také po nich. Byla však již nalezena a z řeky vyzdvižena. Stěny jsou obloženy bílými kachlíky. Podlaha je z granolitové masy a svažuje se k místu, kde je mřížka odpadního potrubí. V těch místech byl popravčí stroj. Oběť byla položena na prkno, hlava byla upevněna svěrákem, potom sjela šikmo seříznutá, ostrou giletou opatřená sekyra, která vážila asi 75 kg. Hlava ubožákova spadla do koše nad mřížkou odpadního potrubí, jímž proteklo tolik, tolik drahé české krve.“

Přišlo e-mailem

 

Odbojáři Boskovic - Odmítáme sudety v Brně!

 

Odbojáři okresu Boskovice (i potomního okresu Blansko) zásadně odmítají vjezd zástupců zahraničního landsmannschaftu do jihomoravské metropole. Záměr oznámil brněnský magistrát a plánuje tuto akci v rámci tzv. "pochodu smrti z Pohořelic do Brna"a to na den 28.května 2016. Tento den je všem vlastencům republiky posvátný výročím narozeni presidenta Budovatele dr.Edvarda Beneše. Pochodu a uvítání v Brně pod patronátem primátora Vokřála se mají účastnit známý štváč proti dr. Benešovi, činovník landsmannschaftu pan Posselt a údajně i zástupce habsburské dynastie. Pan Posselt je proslulý benešobijce a dekretobijce, proti dekretům ČSR brojí celá léta, a činil tak zejména jako europoslanec v Evropském parlamentu.

 

Jménem odbojářů Boskovic odsuzujeme takovou akci, která protiřečí nejen odkazu presidenta Beneše, ale i pravdivé historii poválečného odsunu sudetských a brněnských Němců. Máme za to, že dosavadní akce "smíření se sudeťáky" je založena na nepravdách a dokonce i doslovných lžích o odsunu brněnských Němců. 

Dosavadní mýty o krvavém odsunu, masovém vraždění a zakopávání Němců během pochodu odmítáme jako hanebné účelové lži,záměrně šířené k ostouzení českého národa.

 

Skutečnosti odsunu podrobili analýze významní vědci, jako například universitní profesor PhDr. Vojtěch Žampach, CSc. z Masarykovy univerzity, který o tom vydal fundovanou knihu, nebo renomovaný archivář PhDr. Emil Kordiovský. Vraždění Němců během pochodu se nekonalo, což potvrzují i žijící přímí pamětníci pochodu, jako například paní Eva Langerová, zakládající členka Společnosti E.Beneše z Brna-Líšně. Podle pamětnice se dokonce řada prověřených Němců vrátila svobodně do Brna bez jakékoli újmy.

 

Co se týče ztrát na životech, nebyly během pochodu,ale při ubytování v uprchlickém táboře v Pohořelicicích, kde vypukla tyfová epidemie. Tyto ztráty byly stejné jako v jiném uprchlickém táboře (obojí zřídili sami Němci ještě před frontou pro německé uprchlíky z východu) v Rájci-Jestřebí, kde rovněž vypukla tyfová epidemie, která postihla celý Rájec a zemřeli na ni nejen Němci, ale i mnoho českých rodin. Toto bylo přímým následkem válečného stavu a proběhlé fronty. Je stále zamlčovanou skutečností, že prvotní důvod odsunu brněnských Němců do Rakouska byl stav hladu v městě Brně, katastrofální nedostatek potravin, který tehdy nemohl řešit ani lístkový systém ani nedostatečná pomoc organizace UNRRA! Ostatně my starší pamětnici si lístkový systém a konzervy UNRRA dobře pamatujeme. Fungoval až do roku 1954...

 

Jako odbojáři Boskovic poukazujeme na zradu brněnských Němců proti republice, kdy jich rovných čtyřicet dva tisíce zvolilo henleinovskou partaj a následně každý třetí Němec u nás obdržel od Hitlera sudetskou záslužnou medaili za odtržení československého pohraničí. 

 

Sudetskou medaili od Hitlera podle jeho výnosu z 18.října 1938 a z 1. května 1939 dostal u nás rovný jeden milion stošedesátdva tisíce šest set sedmnáct „sudetských“ Němců!

 

Dále připomínáme zločiny tzv. sudetský Němců i z našeho kraje. Jeden z nejhorších z nich spáchal „sudetský“ rodák od Krnova Herbert Kuka, velitel sonderkomanda proti partyzánům v Letovicích. Kuka osobně rozhodoval o zatýkání, mučení a vraždění nevinných českých lidí, včetně žen a dětí. Letovický masakr v dubnu 1945, kdy bylo ranou do týla odpraveno 19 nevinných českých vlastenců a následně po útěku esesáků Kukova komanda byl naloží zavražděn i číšník hotelu Lamplota, u kterého se tyto hrůzy děly na místním koupališti. Hroby byly objeveny kolem 16. května 1945. Náš ČSBS může ukázat fotografie zavražděných včetně žen a dívek. 

 

Z brněnských reálií pak připomínáme vraždění Čechů v Kounicových kolejích, v koncentráku Pod Kaštany a jinde.

Na týrání Čechů na právnické fakultě v Brně, v Sušilových kolejích, na Špilberku,v ženské věznici na Cejlu atd., se podíleli i brněnští příslušníci gestapa. Ještě poslední den osvobození Brna byl proveden masakr 14 Čechů v Medlánkách.

 

Německé ženy v Brně chodily za tři říšské marky na vstupenky magistrátu jako na divadlo na popravy v Kounicových kolejích a nespokojeně volaly ke svým dětem, které se rovněž účastnily poprav "Nur drei, nur fünf!" ( "Jen tři, jen pět!") Nezdál se jim dostatečný počet popravených. Někteří z českých občanů bydlících u Kounicových kolejí z opakovaných výstřelů poprav zešíleli. To se stalo například tetě RNDr. Josefa Skalníka, čestného předsedy Národně socialistické strany v Brně. Ta jako šílená z poprav nakonec porodila i poškozené dítě...

 

Německé ženy Brna ještě na prahu osvobození volaly: Vrátíme se a českými lebkami vydláždíme náměstí".

 

Již z těchto historických důvodů jsme zásadně proti smiřovačkám brněnského magistrátu s landsmannschaftem a zvaní jeho představitelů do Brna. Považujeme to za hrubou urážku všech českých obětí nacismu. Připomínáme našim odpůrcům - nacisté nebyli národnostně nehmotné osoby. Byli to nejen říšští Němci, ale i „sudetští“ a karpatští Němci, jako byl například rájecký Němec Tugemann, vysoký úředník knížecího panství, který byl blockleiterem a udavačem Čechů. K zločincům proti ČSR patřili též mnozí brněnští Němci, to se těmito akcemi znevažuje a zamlčuje.My boskovičtí odbojáři jsme pro ocenění čestných Němců, jako byli například příslušníci republikánské obrany z Mikulova (Republikanische Wehr),kterých bylo devět set. Ale pro smiřování s nacisty, kolaboranty a zrádci ČSR z řad „sudetských“ Němců nikdy nebudeme. Připomínáme, že presidentské dekrety umožňovaly řadě slušných Němců antifašistů zůstat v ČSR. Prověřování Němců prováděly státem pověřené komise národních výborů a závodních rad. Byly to orgány určené státem a jejich úloha se nesmí snižovat a znevažovat, jak to dnes činí nevzdělaní jedinci a neinformovaná média.

 

Jednání brněnského magistrátu v této věci pokládáme za mimořádně urážlivé pro oběti nacismu, za zásadně  morálně nevhodné, a z hlediska ústavního pořádku za antidekretální. Podporujeme a jsme v jedné řadě se stanoviskem Městského výboru ČSBS Brna k těmto neuváženým a  de facto dehonestačním akcím českého národa. V jakýchkoli příštích volbách nepodpoříme politické strany, z jejichž řad pocházejí politici jako pan Vokřál a ostatní brněnští vítači landsmannschaftu.

 

Za OV ČSBS Boskovice

PhDr. Jiří Jaroš Nickelli, předseda OV

Prezident Beneš k slovu „sudetský“ , „Sudetenland“…

c) Slovo "sudetský", "Sudetenland", "sudeťák"

bude navždy v českých zemích spojeno s nacistickým zvířectvím na nás Češích i na demokratických Němcích prováděným v osudné krizi před a po roce 1938. Mu­síme se snažit o novu dohodu zbavením se i těchto smutných, politicky osudných a pro nás nepřijatelných rekvisit nacistické politiky.

d) Češi po dnešní válce toto slovo nepřijmou, budou je perhoreskovat; a je tudíž v našem zájmu, abychom se včas shodli, že z naší politiky na obou stranách zmizí. Je v zájmu dobré politiky, aby se to nemusilo dělat zákony a nařízeními… Bylo by směšné, kdyby … se dělali z henleinovského dědictví  a terminologie  politické aféry…

Ze zásadního stanoviska  prezidenta republiky E. Beneše W. Jakschovi z 1.12.1942

 

Co Posselt v nedávném rozhovoru prozradil?

I.

Takže naše rozhodnutí (jde o novelizaci stanov "sudetoněmeckého landsmanšaftu" - poznámka red.) veřejně považované za nezbytný předpoklad pro zlepšení vztahů s Prahou, bylo během několika minut poté, co bylo v Mnichově učiněno, oznámeno českému ministru zahraničí.

Pokud je toto tvrzení B. Posselta pravdivé, pak i premiér B. Sobotka musel o něm vědět a být následně také informován, že novelizace stanov nebyla příslušným soudem registrovaná. Potom však neměl v odpovědi na interpelaci poslankyně Semelové se tvářit, že novelizace stanov je hotovou záležitostí. A pokud to přesto udělal? Co mohl sledovat? Šlo o nějaké hrátky s českou veřejností?

Následovala otázka Sudetenpost na pana Posselta : Předložil jste panu premiérovi některé požadavky „sudetských“ Němců?

Posselt: Mluvili jsme o tom s různými českými partnery nejen my, „sudetoněmečtí“ zástupci, ale i premiér Horst Seehofer, v koordinaci s námi, při všech svých oficiálních rozhovorech. Způsob, jakým jsme je začlenili do bilaterálních vztahů, byl jedinečný a může být Vídni a Berlínu příkladem.

Premiér se setkal v každé fázi své návštěvy se „sudetskými“ Němci a měl jsem vícekrát příležitost k otevřené výměně názorů s ním, ale i s ostatními vysoce postavenými členy delegace, uvedl B. Posselt.

 

II.

V odpovědi na interpelaci poslankyně M. Semelové z konce září 2015 se premiér B. Sobotka vyjádřil, že Sudetoněmecké krajanské sdružení na svém spolkovém zasedání v únoru schválilo změnu stanov, ze kterých byly vypuštěny následující výroky: Sudetoněmecké krajanské sdružení prosazuje právní nárok na domovinu, její znovuzískání, a tím i realizaci práva národnostních skupin na sebeurčení a hájí právo na vrácení zkonfiskovaného majetku sudetských Němců, případně na jeho rovnocennou náhradu nebo na odškodnění za něj.

Byly vypuštěny články, které mohly být vnímány jako velmi konfliktní jak ve vztahu k našim vzájemným dějinám, tak ve vztahu k česko-německé deklaraci z roku 1997. Já tu nedávnou změnu stanov sudetoněmeckého krajanského sdružení pokládám za krok pozitivním směrem především ve smyslu posílení vzájemné důvěry na mezilidské úrovni. Toto je podle mého krok, který přispěl ke snaze o lepší porozumění.

Takže dojednaná novelizace stanov sudetoněmeckého landsmanšaftu, výše uvedená, měla být krokem, po kterém následoval krok české vlády. Došlo k přímým jednáním vládní delegace ČR s představiteli SL, zvláště s Posseltem. Co bylo v Mnichově dojednáno, je, jak se vyjádřil předseda landsmanšaftu, diplomatickým tajemstvím. Víme však, že SL kladl Sobotkovi své požadavky.

 

Je třeba zdůraznit, že novelizace stanov nebyla dosud registrována a stanovy platí, pokud jsou naše informace správné, v původním znění. Z hlediska právního to je celkem jedno. Sudeti se nemohou vzdát práv, které nikdy neměli, nemají a nebudou mít.

 

Jsme to my, ČR, která má finanční nároky vůči SRN. Tato nám dosud nezaplatila reparace ve výši cca 360 miliard předválečných korun. Pokud byste snad čekali, že premiér se při svém jednání o reparacích zmíní, tak zřejmě jste se mýlili. Bohužel!

 

III.

O přímých jednáni s čs. vládou sudeti snili delší dobu. Třásli se na něj jako malé děti.

Když nezasáhla vyšší moc, tak tlak na ČR musela vyvíjet kancléřka Merkelová a samozřejmě i H. Seehofer. Nevěříte?

 

V projevu B. Posselt na 63. sjezdu odsunutých Němců z Československa, který se konal v květnu 2012, řekl, že spolková kancléřka před několika týdny při pouze čtyřhodinové návštěvě Prahy, kde se muselo především jednat o otázkách euro a měny, přesto vyslovila naše přání o přímých rozhovorech. Pofalla, ministr kancléřského úřadu, to v jednom dopisu, za který při této příležitosti děkuji, výrazně uvedl. Spolková kancléřka nám sdělila, že vidí nadějně, že v příštích letech budou uskutečněny kroky směrem k dialogu. Za to děkuji spolkové kancléře, že v tomto poskytla podporu bavorskému patronovi.

Jen z uvedeného vyplývá, že kancléřka A. Merkelová se osobně angažovala při své návštěvě Prahy v r. 2012 na navázání přímých rozhovorů sudetských Němců a českých státních orgánů. Dále vyplývá, že v tomto směru působil i Horst Seehofer.

Neříká se tomu v diplomatické mluvě vměšování do vnitřních záležitostí cizího státu?

 

IV.

Když landsmanšaft čekal na jednání s čs. vládou, Posselt si odskočil do Vídně, údajně na pozvání Spolkové rady rakouského landsmanšaftu, a zde se světu svěřil, jak si novelizaci stanov představuje v praxi, v nárocích landsmanšaftu. Prosím, čtěte pozorně!

 

Posselt ujišťoval ve Vídni - Žádné právní pozice nejsou opouštěny!

Na pozvání Spolkové rady Sudetoněmeckého landsmanšaftu Rakouska (SLÖ) se mluvčí sudetoněmecké národnostní skupiny, Bernd Posselt, zúčastnil jejího zasedání 12. listopadu v "Domě vlasti" ve Vídni.

Bernd Posselt uvedl, že velký problém byl vytvořen novelou § 3.1), ve kterém schází dosavadní text o získání vlasti zpět a restituci majetku. Posselt zdůraznil, že prohlášení o zásadách právní pozice sudetských Němců nebude opuštěno. Prosazování požadavků nelze provést silou, ale pouze přesvědčováním. Pokrok v restitucích bude. Posselt věří, že uplatnění požadavků bude dosaženo změnou vědomí Čechů, že vyhnání byla a je nespravedlnost. V případě, že si to většina Čechů uvědomí, může se změnit hodně....

Vysvětlil také, že zásadní je prosadit neplatnost Benešových dekretů. Prostřednictvím přímých rozhovorů zástupců lidu je hledáno řešení, které bude vymáháno na mocenských orgánech České republiky. Předpokladem pro usmíření by mělo být, že Češi přiznají a budou litovat nespravedlnost. Posselt řekl, že on a jeho tým pracují na tom, aby Češi o této době mluvili. Cesta k pravdě a k nalezení kroku k usmíření je nastavena. Zeihsel poděkoval Berndu Posseltovi za účast a diskusi. Sudetenpost, 10.12.2015, str. 12

 

Tak jak vše nyní máme chápat? Jako matení veřejnosti, nebo jako nordickou lest, nebo jako co?

Výňatky z článků podle volného a kráceného překladu Ing. P. Rejfa, CSc.

 Připravil dr. O. Tuleškov

 

Z nedávné petice B. Sobotkovi

 

„Z informace o Vašem jednání ve dnech 10. – 11. března v Mnichově jsem nevyčetl, že by jste žádal Horsta Seehofera, aby se omluvil za výrok, který pronesl na 66. sjezdu v Augspurku v r. 2015: „70 let od války také znamená 70 let od počátku vyhnání. Vás, sudetské Němce, to zasáhlo s plnou silou. V květnu 1945 začala v Čechách jedna z největších a nejbrutálnějších etnických čistek 20. století. Sudetští Němci byli zbaveni práv, cti, stali se psanci. Vyhnáni z jejich vlasti, země předků, která byla kolonizována Němci již 800 let. Zasáhlo to ženy, děti, starší osoby. Násilí v Ústí a Brně se staly symboly nelidskosti, utrpení, mučení a smrti. Dovolte mi. abych se vyjádřil velmi jasně: vyhnání sudetských Němců bylo a zůstává pro historii zločinem proti lidskosti, velkou a obrovskou nespravedlností.

 

Z projevu B. Posselta na 66. sjezdu jen jednu větu. Vyjádřil se následujícím způsobem: „Vyhnání nebylo vedlejší škodou Druhé světové války, bylo chladně plánovaným válečným zločinem..."                         

 Ing. Pavel Rejf, CSc.

 

K tomu je možné dodat, že ani rakouský Den vlasti, který se konal v září r. 2015 v Klosterneuburgu, nezůstal se svou rétorikou pozadu. Motto celé akce znělo: „Před 100 lety genocida Arménů – před 70 lety sudetských Němců.“

 

 A jistě i někteří z těch, kteří na tomto Dni vlasti byli, budou i na sudetoslávě, která se bude konat 28. května letošního roku v Brně. A naší sudetomilové a snad i další se jim budou omlouvat za vše možné i nemožné. Je velmi pravděpodobné, že nikdo z „českých účastníků“ se ani nezmíní o tom, že v nedávné době nás sudeti a jejich bavorští sponzoři označili za zločince válečné, proti lidskosti i genocidní. Počkejme si na dny bezprostředně po 28. květnu 2016 a uvidíme, zda tento nehezký předpoklad se naplní.

 

Otázkou však dodnes zůstává, zda za tyto výroky uvedených autorů žádali omluvu naši „státníci“, zejména pan B. Sobotka, předseda vlády ČR, pan P. Bělobrádek, místopředseda vlády ČR, paní ministryně M. Marková či pan ministr D. Herman. Pokud víme, pak každý z nich více než jednou jednal se sudety a bavorskými činiteli. Rádi bychom tomu, kdo se odvážil omluvu požadovat, poblahopřáli za statečnost, smysl pro spravedlnost a obhajobu našich národních a státních zájmů. Není-li takový, může to alespoň někdo z nich dohnat v Brně. Tam bude mít kdokoliv možnost žádat o omluvu. –red.

 

Po listopadu 1989 jsme změnili název státu …

 

Název Československá socialistická republika byl zřejmě pro značnou část z nás málo přijatelný. Nebylo tak těžké se vrátit k původnímu názvu - Československá republika. Ale to by nevypukly tahanice a následně i „válka“ o nový název. A tak jsme se stali na krátkou dobu Českou a Slovenskou federativní republikou, abychom se brzy poté rozdělili na Českou republiku a Slovenskou republiku.

 

Dnes všichni víme, jaké důsledky toto rozdělení mělo. Cítili jsme je stále silněji po dobu téměř 25 let. Není bez zajímavosti, že na rozložení společného státu Čechů a Slováků měly zřejmě zájem určité zahraniční síly. Prst některých ukazoval na Německo. To bylo státem, který se  sjednotil, východní a západní část splynuly, a tak nabylo na síle a vlivu. Na rozdíl od rozkladných procesů v Jugoslávii a v SSSR, které vedly k rozdrobení těchto států na menší celky. Podobně jako u nás. Rozděl a panuj! Ta zásada platí již od dávných římských dob, pravděpodobně ještě déle.

 

A dnes se zdá, že naše státnost je pro někoho břemenem. Podívejme se na naši vládu, na některé její ministry. Doufejme, že všichni z nich ví, že jejich partnerem ve SRN je spolková vláda a její ministři. Nikoliv tedy nějaká zemská vláda, ani ta bavorská. Jednotlivé spolkové země mají jen fragmentární svrchovanost, např. nemají ani ministerstvo zahraničí.

 

Sobotkovci a bělobrádkovci toho však nedbají a pilně jezdí do Bavor na vdolečky. A tak vládu ČR snaživě pozemšťují. To ostatní raději v tomto případě pomineme. Dohoda a jednání následují hezky za sebou a vše se pak opakuje. Vytváří se falešný dojem, že Bavoři a Češi, když nejsou přímo bratry, tak jsou  aspoň bratranci, kteří jeden bez druhého snad ani nemohou být. .

 

Mluví se  nejen o sbližování ČR a Bavorska, ale i o těsnějších vztazích, někde jsem četl. že jde o konvergenci. Pokud to je skutečně tak, pak musíme brát v úvahu, že vztah ČR a Bavorska je asymetrický. Na jedné straně je svrchovaný český stát a na druhé straně jen spolková země. Aby "partneři" si mohli padnout do náruče, bylo by dobré, viděno z hlediska těch, kteří o to usilují, aby Česká republika se dostala na úroveň spolkové země. Je to jednoduché, myslí si. Doplníme název ČR o Czechii a zmenšíme zjevnou překážku. A pak lehčeji dosáhneme vyrovnanosti s Bavorskem.

 

Tím bude lehčeji řešen i problém s tzv. sudetskými Němci. Spadnou ze stolu "Benešovy dekrety" a všechna ta veteš, pardon zátěž, se dostane na smetiště dějin. V tom smyslu se o tom mluvilo na různých místech.  Touto cestou by se mohl naplnit i letitý sen pana doktora V. Špidly o tom, že se staneme 17. zemí SRN.

 

Možná, že vše je jinak, že se mýlím v tom, či onom. Ať je to již jakkoliv, nedopusťme změnu názvu naší republiky. Nevíme,  zda bychom nenastartovali proces uvolňování naší státnosti, který by se mohl, za tlaku určitých sil, stát  nekontrolovatelným a nezbrzditelným. Nemáme záruku, že bychom nemohli skončit  podobně jako v r. 1992, dalším rozdělením státu. Měli bychom se naopak vydat zcela jinou cestou, ke sbližování nikoliv s Bavorskem nebo Německem, ale se Slovenskem, s nímž jsme téměř 80 let byli ve společném státu. Jakékoliv státoprávní spojení se Slovenskem, nebo i jen blízká a soustavná mnohovrstevná  spolupráce obou republik, by nás posílily stejně tak jako Slováky.                J. Kovář                                               

 

 K překladům ze Sudetenpost a Sudetendeutsche Zeitung

Celá léta někteří z nás se domnívají, že bychom měli k překladovým článkům z uvedených tiskových orgánů :“sudetoněmeckého landsmanšaftu v Rakousku“, a  „sudetoněmeckého landsmanšaftu“ (SL) v Německu přikládat vysvětlující komentáře.  Byla doba, kdy jsme tak činili celkem pravidelně, jindy zase překladové články jsme publikovali bez dalších redakčních upozornění.

 

Posledních měsících překladové články jsou zpravidla málo krácené a začínáme mít problém, jak je všechny dát do naší brožurkové řady Listů. Kdybychom překladové texty ještě komentovali, Listy by nabyly rozsahu ještě většího. To je jeden z důvodů, proč překladové články z němčiny nekomentujeme. Nevylučujeme však, že u nějakého zvlášť důležitého textu se do komentáře pustíme. Pokud by komentář byl delší, dáme mu samostatný život. Uděláme z něj samostatný text.

 

Zastáváme stanovisko, že nejen komentáře osvětlují překladové texty, ale že i značná část našich článků o česko-německých vztazích, zvláště pak překlady dokumentů SL, projevy vedoucích představitelů SL, jichž počítáme na stovky, možná celkově i na tisíc, mají sloužit k osvětlení i jako komentář k překladovým textům. Proto když nějaké myšlence nebo nějakému kroku SL nerozumíte, velmi prosíme, pracujte s naší česko-německou knihovnou, jíž máme na našem webu. Je velmi rozsáhlá. Jsme přesvědčeni, že na jiném webu takovou textovou  bohatost nenajdete. Pravidelně ji rozšiřujeme o aktuální články.

 

Pokud se však někomu z Vás, vážení přátelé, bude zdát, že bychom měli  nějakou zvlášť důležitou pasáž  z překladových textů komentovat, napište nám a budeme se snažit.

 

Česko-německé vztahy budeme dále sledovat. Domníváme se, že vstupují do další nebezpečnější fáze. Došlo k osobnímu  jednání předsedy vlády ČR, B. Sobotky, místopředsedy vlády, P. Bělobrádka, s některými představiteli SL, zvláště pak s B. Posseltem, který je jak mluvčím, tak předsedou SL. Nejhorší je, že část jednání, jak tvrdí mluvčí SL, se vede v utajeném režimu, takže česká veřejnost je velmi málo informovaná o jejich výsledcích. Chceme-li přesto získat nějaké informace, pak musíme sáhnout zejména k výše uvedeným tiskovinám. Problémem je, že v rámci SL dochází k jistému štěpení a vnitřním zápasům. Proto některé přeložené texty si někdy i obsahově odporují. To je právě výraz konfliktní situace v SL. 

K ohrožování českých národních a státních zájmů však nebudeme mlčet.   Dr. O. Tuleškov

 

K našemu webu a FB

To nejdůležitější, co můžeme říci, je, že denní návštěvnost na těchto médiích činí kolem 1000 hostí denně.

 

Na webu převažují silně návštěvníci z republiky. Potom v početnosti následují Slováci (764 za měsíc), s velkým rozdílem za nimi jsou návštěvníci z Německa (121), USA (111), dále pak Rakouska, Anglie, Holandska, Švýcarska a Sudanu.

 

Pokud jde o návštěvnost z jednotlivých měst v republice,  pak na prvním místě jsou návštěvníci z Prahy (přes 3000 měsíčně), následují hosté z Brna (864), z Bratislavy (343), Plzně, Ostravy, Orlové, Českých Budějovic, Olomouce a Hradce Králové.

Podobnou statistiku z FB nemůžeme uvést. Není k dispozici. Jen obecně můžeme konstatovat, že v poslední době se více daří FB než webu. Naše stránky na FB jsou bohatší. Jsou na nich fotografie, jsou na nich i videa, někdy i statistiky. Proto zavádíme na našem webu i Fotogalerii, která bude obsahovat řadu fotek, jež budou návštěvníkům dlouhodobě lehce dostupné. Tedy i ty, jež u nás nejsou ani k vidění. Výhodou webu je, že v jejich archivních rubrikách je uloženo asi 4000 textů, z nichž některé, zvláště ty z oblasti česko-německých vztahů, najdete právě jen u nás. Využívejte této „elektronické knihovny“, stahujte si zajímavé články, mapy, rozšiřujte je dále. Prosíme, šiřte i naši webovou a FB adresu. Uvítáme velmi i vaše autorské texty, nebo i  zajímavé odkazy. Děkujeme moc za spolupráci   –red.

 

Redakce: Ing. P. Rejf, CSc.                                                 Připravil: Dr. O. Tuleškov

Vydává ÚV KSH. Redakční uzávěrka byla 22. dubna 2016.

Webová adresa: www.ceskenarodnilisty.cz,  e-mail: vydavatel@seznam.cz