Křesťanský sociál,

listopad, prosinec 2017,

ročník XXVI.

Království Boží již na zemi

„ Pravičácké křesťanství má tedy svůj přiléhavý přívlastek - asociální, což je v podstatě amorální. Asociální křesťanství není křesťanství, neboť odporuje učení Ježíše Krista. Křesťanství je vysoce sociální. Usiluje o sociální spravedlnost v lidské společnosti, o mír na celém světě, o porozumění mezi národy. Křesťanství je i vysoce morální, tolerantní ke všemu, co není v rozporu s mírovým soužitím všech se všemi, co není v rozporu se zachováním podmínek pro přežití života na Zemi, co není v rozporu s právem každého člověka na důstojný život, pokud on sám si nevynucuje nadprávo vůči svým bližním.

Tyto křesťanské zásady se neslučují s pravicovou politikou, která jedněm přiznává nadpráví, jiným odepírá právo na spravedlnost, zejména na sociální spravedlnost. Pravicová politika je v samé své podstatě politikou nespravedlivou, proto nemůže být křesťanskou. Nejsou ve skutečnosti křesťanské ani křesťansko-demokratické strany v evropských státech, neboť jsou to strany výrazně pravicového typu. Těmto politickým stranám název "křesťanská" nepřísluší.

Křesťanská politika usiluje o sociální spravedlnost, o život v míru na celém světě, neboť neexistuje a nikdy neexistovala nějaká odůvodnitelná příčina ke vzájemnému vraždění. Neexistuje nijaká odůvodnitelná příčina pro vyvolávání válek mezi národy a tím méně mezi lidmi různé náboženské víry. Války jsou nejtěžším proviněním proti Božím zákonům, proti celému Desateru, protože ve válečném běsnění, je-li už válka rozpoutána, je porušováno všech deset přikázání Desatera. A je tragédií, jde-li o válku náboženskou. Jde-li o válku, která byla rozpoutána "jménem pravé víry a Boha".        

Vzpomeňme na slova Ježíše Krista, jimiž se loučil s učedníky svými. Řekl jim: "Jděte a učte všechny národy.“ Neřekl jim, aby šířili křesťanství násilím, pod trestem smrti, nepřijmou-li ho. Neřekl jim ani, aby zabíjeli ty, o nichž by pojali podezření ze spojení s ďáblem. Vůbec je nenabádal k ničemu zlému; ani k hromadění majetku a k světské moci nad lidmi. A těžko věřit tomu, že by následníci učedníků Krista o tom nic nevěděli. A přesto šířili křesťanství násilím, mečem válečnými taženími proti nekřesťanským (pohanským) národům. Těžko věřit tomu, že by nic z učení Ježíše Krista nevěděli ti, kteří rozpoutali náboženské války v minulosti či nedávné době (v Severním Irsku) nebo dokonce v současnosti (Bosna). Křesťan nikdy nevyvolává válku. Není žádný důvod pro to, aby křesťan natolik nenáviděl své bližní, jinověrce, že by proti nim zahájil něco tak obludného, něco tak ďábelského jako je válka…

Nebude snadné toto ušlechtilé hnutí křesťanských sociálů dostat do povědomí širokých vrstev obyvatel Evropy a světa. Kdyby se toto hnutí více rozšířilo, kdyby získalo převahu, znamenalo by to VÍTĚZSTVÍ DOBRA NAD ZLEM: Především však návrat k původní křesťanské ideologii, tak, jak byla ustanovena Ježíšem Kristem. Kněží, biskupové a papeži jsou služebníky lidu Božího, a ne jeho páni. ...

Profesor ThDr. Karl Derksen, teolog evropského formátu, byl jedním ze zakladatelů Ekumenického mírového fora evropských katolíků a jeho dlouholetým předsedou. Současně byl i víceprovincionálem jednoho z holandských řeholních řádů. –red.

Nikoliv úděl, ale poselství

„ …Křesťanství. které by chtělo konzervovat. přestává být křesťanstvím. Ježíš přece přišel a vystoupil jasně s tím, že je třeba současnou situaci radikálně změnit, jak u jednotlivců, tak i u celé společnosti. Nemáme tedy jako křesťané úděl něco konzervovat. ale poslání všechno změnit k lepšímu. Všechno - nikoli jen způsob ekonomiky. Pokušení, kterému dnes podléháme. spočívá v tom, že si mnozí myslí: změníme-li způsob ekonomiky. změní se i náš celý život. Ale to je dávno vyvrácený omyl! Takhle ztroskotal "státní" kapitalismus a takhle směřuje ke ztroskotání i „klasický“ kapitalismus. Všechny papežské sociální encykliky na to jasně poukazují.

Chce-li tedy KDU-ČSL zachovat svou autenticky křesťanskou tvář, musí včas (a to hned) změnit svůj sociálně politický program. … Křesťanství není a nikdy nemůže být .pravicové.. ale vždy v centru života a dění. Ježíš vždy stál na straně (tedy: STRANIL. BYL STRANICKÝ. CHCEME-LI) chudých. odstavených. zklamaných podvody těch, kteří mají moc... JEŽÍŠ BYL TEDY VE sVÉ DOBĚ NÁBOŽENSKÝM, SOCIÁLNÍM I POLITICKÝM DISIDENTEM. To znamená: nebyl proti světské moci, ale proto jejímu zneužívání: moc je k tomu. aby sloužila a jen službou všem lze vládnout. Pokud to vladaři neumějí. musí odejít!...“.

Výňatek z článku, který pro Křesťanský sociál v r. 1994 napsal prof. ThDr. Vladimír Benda pod zn. Va.

Naší předchůdci k nám promlouvají

Láska k vlastnímu národu, snaha po jeho zrovnoprávnění a touha po sociální spravedlnosti pronikly v druhé polovině 19. století hluboko do povědomí obyčejného českého člověka. Úsilí po naplnění těchto ideálů tvoří základní složku našich novodobých dějin.

Vzhledem k tomu, že i dnes po více než 100 letech zápas o zreálnění uvedených myšlenek v naší společnosti dále probíhá, sestupme k pramenům a osvěžme svou mysl ideály i horoucím citem zakladatelské generace Křesťanskosociální strany, která i s ostatními byla „ve středu dění s pohledem nalevo“, jak potvrzuje též protokol Litomyšlského sjezdu z r. 1894.

Delegát Skalla zdůraznil: „ Stanovisko naše národní jest tak jasné a my jsme je již tolikrát osvědčili, že netřeba mi říci mnoho slov. Tj. známo, že dobří křesťané byli vždy dobrými vlastenci a proto i my, jakožto dělníci křesťanští hlásíme se věrně k svému národu, z něhož jsme vyšli.

I dnes národ náš na nás nejvíce spoléhá a proto my, dělníci a řemeslníci a s námi spojení rolníci, nikdy náš národ nezklameme, nýbrž i v největších nebezpečenstvích věrně při něm budeme státi, vždycky jsouce hotovi práv svého národa, své vlasti i svého jazyka hájiti.

Delegát dr. Horský uvedl: Takovéto odnárodňující snahy nesouhlasí se ctí českoslovanského dělnictva, nesouhlasí s jeho vlasteneckou minulostí… Starší z nás si to dobře pamatují, jak se hrálo o bytí a nebytí našeho národa a jak národ náš vydán byl od dob josejinských germanizaci na pospas. Já sám ještě jako dítě jsem děsné účinky germanizace ve školách zakoušel i mohu tedy z vlastní zkušenosti vypravovati, jak se nám rvala česká řeč z našich úst a láska k vlasti z našich srdcí…. Přátelé, i dnes se opět hraje a bytí či nebytí našeho národa, jenže ta hra je tajnější, za to ale tím nebezpečnější. Vlny germanizační jako děsný příval bijí do naší národnosti…

Chceme reformu. Jednu operaci však chceme provést a ta musí být provedena, chceme totiž, aby bez milosrdenství vyříznut byl z těla společnosti lidské liberalistický kapitalismus …, který stravuje výnos práce většinou sám, takže na pracující třídy jen menší část zbývá.

Pro úplnost je třeba dodat, že ThDr. Rudolf Horský, přes své hluboké jazykové a sociologické znalosti, byl dlouho jen kaplanem. Souhrou náhod se nakonec stal farářem u sv. Matěje v Praze – Dejvicích. Jeho hrob, který se nachází na hřbitově u kostela sv. Matěje, je i v současnosti navštěvován. Ještě před několika měsíci byl, bohužel,   ve značně zanedbaném stavu. Na tuto skutečnost jsem upozornil. Dojde k nápravě? 

Poznámka redakce: Na hrob dr. R. Horského občas dáváme kytičku květin, na štěstí jsme to nejen my, kdo tak činí. Ale abychom za desítky lét, co hrob navštěvujeme, tam našli nějakou kytičku od představitelů KDU, to se zatím nestalo. Víme však, že pan ministr D. Herman, když byl na návštěvě Vídně,  položil květiny na hrob  Františka Josefa I, bývalého císaře Rakouska -.Uherska. To mu nedělalo žádnou potíž, přestože právě tento panovník patřil k těm, kdo rozpoutali první světovou válku.  Asi panu mistru kultura vadila a vadí křesťanskosociální orientace a vlastenectví dr. Horského.  Jsou volby. Vzpomeňme si i na tuto smutnou skutečnost, když se budeme rozhodovat, kterou stranu budeme volit. Ani omylem bychom neměli hodit do volební urny kandidátní listinu s jménem pana Daniela Hermana, který nadto je předsedou Sdružení Ackerman-Gemeinde, Jeho cesty do Bavor , služební i „stranické“, jsou četné. K hrobu velkého křesťanského sociála, jímž dr. R. Horský bezesporu byl, však zatím zřejmě cestu nenašel.

Těžký úděl křesťanských sociálů v ČR

I v našich dávných dějinách se můžeme setkávat s „pobloudilými“ křesťany. Svého času jim říkali „sršatí husité“, jinak i loupežníci, mordýři. Jejich hlavu, Mistra Jana Husa, prohlásila církev svatá za kacíře a upálila. Zakrátko následoval jej v utrpení i Jeroným Pražský. Když „pravověrný“ císař Zikmund se snažil Čechy „očistit“ od kacířského býlí, pálil, věšel, stínal a mordoval nejen husitské „kacíře“, ale i obecný lid český. Jeho divocí Kumáni rozlišovat jedněch od druhých nebyli ani schopni.

Vojska císařská a následné početné křížové výpravy do Čech byly poráženy. Husité, tedy ti, kteří povstali na obranu pravdy Boží a všeobecné opravy církve, tak jak ji hlásal Mistr Jan Hus, vojska poráželi, byli je hlava nehlava i cepy, palicemi, sekerami. Občas měli problém je však dostihnout , poněvadž křižáci a preláti utíkali tak rychle, že jim selské nohy husitů ani nemohly stačit. Někdy k vítězství nad vrahy našeho lidu dokonce stačila jen chorál o Božích bojovnících.

Přes odsudek koncilu je Hus ve vědomí našeho národa pevně a nesmazatelně zapsán jako mučedník, který za pravdu Boží šel až na hranici. Ti, kteří jej odsoudili, v očích našeho lidu byli a jsou lidé nehodní, kteří dodnes, ani po  šesti stech letech, svůj „omyl“ neuznali. Ani upocení přepisovatelé dějin, jedno jestli tzv. sudetoněmečtí nebo „čeští“ snaživci, neuspěli a neuspějí ve svých snahách.

Dalšími „kacíři“, kteří kráčeli našimi dějinami, byli čeští bratři. Vyhnáni z vlasti katolickými Habsburky bloudili cizinou. Byly jich desetitisíce, mezi nimi se skvěl Jan Amos Komenský, učitel národů. Bratři, kteří jako „tajné sémě“ zůstali doma, museli zapírat svou víru a přestoupit na katolictví. Pokud byli odkryti jako „kacíři“, byli všemožně stíháni, někteří nejen na statcích, ale i na hrdle. Dnes většina z nás vzpomíná s obdivem a láskou na J.A. Komenského a další emigranty, pobělohorské katy a násilníky odsuzuje.

Zatímco před listopadem 1989 byli pronásledováni ti, kteří nesouhlasili s režimem, včetně části křesťanů, pak po tomto zlomu se slovy  „Nejsme jako oni“ docházelo postupně k pokusům eliminovat komunisty, tedy ty, kteří nepřevlékli své kabáty za jiné, a vše levicové, opět i křesťany, zvláště ty tzv. extremistické, ze společnosti nebo alespoň je zahnat na samu sociální periferii. Myslím, že v tomto případě šlo a jde i o snahy směřující např. k potlačení rovnosti občanů a zásad demokracie.

Naši havlisté bojovali a dosud bojují za lidská práva i v řadě států světa, aniž by si připustili, že právě u nás jsou sociální práva, dokonce i některá občanská a politická, stále silněji narušovaná, že statisíce nezaměstnaných strádá, desetitisíce bezdomovců zápasí každodenně o zachování svého lidství, do chudoby se propadá stále více rodin s dětmi. Pravdoláskovci hlásají do světa, jak lidská práva jsou porušována v Rusku, na Kubě atd, atd, ale podívat se a uvidět skutečnou situaci v republice však jaksi nemohou nebo dokonce ani nechtějí. Pohádky, které nám V. Havel po listopadu vyprávěl o sociální republice, jsou minulostí, na níž asi ani jejich pohádkáři raději nevzpomínají. Zřejmě dobře ví, že nás V. Havel jen balamutil.

Za panování Jana Rumla Druhého, nyní již i doktora práv tvrdě školeného a všestranně vyzkoušeného na evropsky známé Právnické fakultě v Plzni, na Ministerstvu vnitra byl vypsán grand na vypracování díla o extremismu v České republice. Práce se ujala Masarykova univerzita v Brně a také jeden snaživý a velmi podnikavý student, Michal Mázl. Pokud mi paměť dobře vybavuje tuto průkopnickou etapu podloženou grandem MV ČR, tak pan Mázl se obrátil i na mne dopisem, v němž oznamoval, že má zájem o Křesťanskosociální hnutí, naznačil, že je mu blízké, a proto by se rád seznámil s našimi materiály. Ve své tehdejší naivitě jsem mu ochotně vyhověl, materiály mu poslal a dal mu kontakt na našeho tehdejšího brněnského důvěrníka, Josefa Čtvrtečku. Čas míjel, plod dozrál. Myslím, že v r. 1998 se objevilo dílo „Politický extremismus a radikalismus v České republice“. Autorem byl M. Mázl. Ten si na uvedených fenoménech zřejmě udělal i doktorát. Budiž mu přáno. Ruka páně, Rumlova, byla otevřena, a diplom následoval. Co mohl mladý „nadějný“ student žádat víc. Vždyť se vypracoval na znalce extremismu a radikalismu. „Společenské uznání“ nenechalo na sebe dlouho čekat. Již v únoru 1999 se pan Mázl stal na Ministerstvu vnitra vedoucím oddělení analýz a koncepcí, aby jen o něco později povýšil na vedoucího odboru bezpečnostní politiky. Kariéra jako hrom.

Co jeho dílo přineslo nejrůznějším občanským sdružením? Především jejich rozdělení na extremistické a jiné. Podrobnosti si může zájemce nastudovat ve výše uvedené publikaci. Křesťanskosociální hnutí bylo označeno za extremistické. Chápali jsme, že křesťany, kteří nejdou poslušně se stádem a ve stádě vedeným beranem a hlídaným vlkem, pardon, ovčáckými psy, musí nějak speciálně označit. V tu dobu jsme nemohli již být stíháni jako kacíři. Ale jako na extremisty si mohli na nás posvítit. A také posvítili. Nejen přihrádky pro neposlušné či nezařazené, ale i bič na extremisty byl na světě. Občas s ním někdo praskl a zvolal slábnoucím a nejistým hlasem do zbraně. Zvykli jsme si na „přízeň“ mocných a přestali jsme ji i vnímat. Na „odkrytý extremismus“ jsme jako mnozí další zapomínali a časem zapomněli úplně.

Později jsme byli zařazeni mezi ultralevicové skupiny s křesťanskými vazbami. , Důkaz? Zasazovali jsme se za zvolení jednoho komunistického kandidáta. Ano, byl to Jan Minář, funkcionář Křesťanskosociálního hnutí, který kandidoval do Senátu, pokud si pamatuji za volební obvod Benešov.

Pro hodnocení KSH nejsou ani další údaje bezvýznamné. Ještě v době před sociálnědemokratickým sjezdem v Bohumíně jsem navázali s řadou křesťansky orientovaných sociálních demokratů kontakty. Své sociálně demokratické protějšky jsme převyšovali nejen početností, ale i organizovaností. V ČSSD tehdy neexistoval ani křesťanská platforma. Rozhodli jsme se, že k jejímu založení přispějeme. Museli jsme se vytrvale a hodně snažit. Těsně před konáním bohumínského sjezdu ČSSD jsme se dohodli, že na sjezdu, příp. v jeho kuloárech, vystoupí náš člen profesor ThDr. Vladimír Benda a zdůvodní návrh, proč by v ČSSD měla být vytvořena křesťanská platforma. Aby v jeho farním kostele mohla být sloužena mše, byl sjednán jeho zástup. Přistaveným autem pan profesor dojel do Bohumína a zde v době delší přestávky vystoupil. Křesťanská platforma se stala skutečností. Ještě jsme později dosáhli toho, aby její název byl změněn na křesťanskosociální. Měli jsme vazby i na vedení ČSSD. Naše představitele dvakrát přijal i ing. M. Zeman, kterého jsme považovali za dobrého politika, a další straničtí činitelé.

Fakticky platforma existovala, ale její činnost byla zcela chabá. Když jsme viděli, že vedení platformy je málo schopné, i málo pracovité, ale zvlášť vlídné, nechci použít slova podlézavé, k jedné církvi, a to katolické, opustili jsme platformu, u jejíhož zrodu jsme stáli. Vztahy k ČSSD jsme vědomě uvolnili.

Rovněž tak je velmi málo známo, že jsme již dávno předtím opustili řady KDU-ČSL, když naše snaha o nápravu byla odmítnuta. Luxovský ústřední výbor KDU-ČSL jednal na základě návrhu, předneseným s našim vědomím i souhlasem dr. Bartončíkem a dr. Sachrem, na vytvoření Křesťanskosociální platformy v KDU-ČSL. Asi pouze 40% jeho členů hlasovalo pro. Návrh byl tak zamítnut. Posledním vážným pokusem bylo vypracování Křesťanskosociálního manifestu, o kterém J. Lux, tehdy ještě málo zkušený předseda strany, inklinující ke spolupráci s ODS, ani jednat nechtěl a také nejednal. Svými skutky jej odmítl, i když byl tento dokument vypracován vstřícně a v zásadě již odrážel naši značnou snahu o kompromis.

Zatímco křesťanští sociálové byli v očích pravicových kádeuáckých politiků nebezpečným elementem, Československá strana socialistická se k nám chovala přátelsky. Když byl vysloven strohý zákaz našich schůzí v zařízeních KDU-ČSL, poskytovala nám místnosti ke schůzové činnosti. Když tato možnost zanikla, stali jsme se bezprizorními s větrem v kapsách. Pomohli nám však komunisté. Poskytovali nám bezplatně místnosti k naší schůzové činnosti, a to po řadu let. Za vše jsme socialistům, z nichž se stali národní socialisté, a komunistům vděční.

Jak je to s dnešním křesťanstvím? Zatímco po listopadu 1989 byly kostely plné věřících, dnes zejí mnohé z nich téměř prázdnotou. Církev není ani dnes s naším lidem, s naší vlastí, spíše se jim stále vzdaluje. „Sudetské“ Němce velmi často některý biskup žádá o odpuštění, aniž by podobné kroky tito činili k národnímu usmíření a vedl věřící ke smíření i s českými komunisty. Nedávno mě zaujala jedna zpráva z německých novin, v níž biskupská konference česká a německá se společně pasovaly na hlídače dobrých česko-německých vztahů. Podle mého názoru i vnější usmíření je nutné, ale vždy mu má, i podle obyčejného selského rozumu, předcházet usmíření národní. Ale, kdež! Katolická církev o národním smíření nemluví, ani tak nečiní KDU.  Jejich smiřování probíhá jen s tzv. sudetskými Němci. Pokud jde o komunisty, zavání jejich postoje politickým rasismem, který  nejednotu národa dále jen upevňuje. I jejich vztah k Rusku se blíží k rusofobii či dokonce k rusohostilitě. Kde je láska k bližním?  Lásku k našim osvoboditelům oba zmíněné subjekty nahradili sudetomilstvím a germanofilií.

Je snad na tom něco špatného, že KSH souhlasí s odsunem Němců, s konfiskací jejich majetků, odmítá snahy landsmanšaftu o zasahování do našich vnitřních otázek, a žádá, aby SRN nám zaplatila reparace, které byly mezinárodně stanovené?

Nechť si bělobrádkovci uvědomí, že uvedená naše stanoviska plně odpovídají  politice původní šrámkovské ČSL.

Je nám dále vytýkáno, že někteří z nás byli členy Pacem in terris. Ano, byli. Byly jich desítky, jeden čas se jejich počet blížil ke stovce. Byly to kněží, kteří pečovali o své farníky v předlistopadové době. Kdyby nebylo jich, těžko by žila církev. Oni, a všichni další jim podobní, nesli celé to těžké břemeno doby spolu s kardinálem Tomáškem na svých bedrech. Ustáli ho. Byli znaveni a mnozí dobou opotřebováni. Jejich práce na vinici Páně však po listopadu začala být dokonce i hanobena. Především těmi „čistými“, kteří v různých profesích, po odebrání státního souhlasu, nemuseli dělat často bolestné kompromisy a byli i zřejmě placeni ze zahraničních zdrojů. Co bylo dál, všichni víme. Dozvěděl jsem se od některých z těchto viničních dělníků, jak těžko se jim po listopadu žilo. Dokonce jsem dostal zprávu, že jeden z těchto postižených si v zoufalství dokonce sáhl na vlastní život.

Nyní k naší  spolupráci s komunisty. Ano, i s nimi jsme udržovali kontakty. KSH byla chudou organizací sociálně slabších lidí. Neměli jsme, kde se scházet. Byli jsme bez peněz. Komunisté nám v tomto směru vycházeli vstříc. Poskytli nám střechu nad hlavou, když jsme potřebovali. Nikdy nám nic neúčtovali, ani na nás nevyžadovali nějaké protislužby. Komunisté se v našem případě zachovali křesťansky, zatímco křesťanská strana, z níž jsme vyšli, nás, dalo by se v určitém smyslu tvrdit, pronásledovala. Jsme komunistům za vše, co pro nás udělali, vděční. V žádném případě nelze od nás očekávat, že bychom se zúčastnili nějakého honu na komunisty. Naopak, takové jednání odsuzujeme.

Chápu, že komunisté v současném krizovém světě, tedy i v republice, by měli jinou odezvu, např. by získávali i více hlasů ve volbách, kdyby na ně lidé určitého typu nepletli bič a nesnažili se je nejrůznějším způsobem, zejména za pomoci většiny médií, neustále vyhánět na ošklivec. Bič na komunisty je účelovou zbraní, ať jde konkrétně o cokoliv. Dělit strany na demokratické a nedemokratickou KSČM je opět slušně řečeno jen konkurenčním bojem vedeným antikomunisty podpásovým způsobem.

Když se podíváme do Listiny základních práv a svobod, která je součástí našeho ústavního pořádku, na články 17 až 20, můžeme zjistit, že občané mají právo zakládat politické strany a sdružovat se v nich. V čl. 20 v odstavci (3) je stanoveno, kdy výkon těchto práv lze omezit. Jde zejména o případy stanovené zákonem, v případě bezpečnosti státu, ochranu veřejné bezpečnosti a veřejného pořádku, předcházení trestným činům nebo pro ochranu práv a svobod druhých. V zákonu o politických stranách je přesně konkrétně určeno, které politické strany nemohou vyvíjet činnost, jde o ty, které porušují ústavu a zákony nebo jejichž cílem je odstranění demokratických základů státu, které nemají demokratické stanovy nebo demokraticky ustavené orgány, které směřují k uchopení a držení moci zamezující druhým stranám a hnutím ucházet se ústavními prostředky o moc nebo které směřují k potlačení rovnoprávnosti občanů a dále i strany, jejichž program ohrožuje mravnost, veřejný pořádek nebo práva a svobodu občanů.

Pokud jde o KSČM, tak jsem přesvědčen, že žádný ústavní nebo zákonný důvod ji nebraní v činnosti. Pokud by se nějaký politický či jiný subjekt domníval, že tomu je jinak, musel by zřejmě postoupit svůj návrh až k Ústavnímu soudu ČR a čekat až tento vynese svůj pravomocný nález. Vzhledem k tomu, že se dosud tak nestalo, je nutné z ústavně právního hlediska, a tím i politického, považovat KSČM za stranu stejných kvalit, kterým se těší jiné strany. Rozdělování stran na demokratické a nedemokratickou KSČM se neopírá o žádný uvedený ústavní a zákonný důvod. Jde tedy zase o ten dlouhý klacek, jímž lze, jak se někteří „demokraté“ domnívají, komunisty bít a bít.

Pokud by uvedené praktiky příp. i zesílily, pak by bylo nutné zkoumat, zda političtí antikomunističtí protivníci neporušují Listinu základních práv a svobod či ustanovení zákona o politických stranách, zejména zda nesměřují k uchopení a držení moci, zamezující KSČM ucházet se ústavními prostředky o moc, nebo směřující k potlačení rovnoprávnosti občanů. Ano, komunistů není třeba se obávat. Jsou mezi nimi dobří i horší lidé tak jako i v jiných stranách. KSČM má však výhodu, že v jejich řadách snad téměř ani nejsou žádní kariéristé ani korupčníci, kmotři.  

Měli bychom se též alespoň trochu pochválit.. Křesťanskosociální hnutí se v 90. letech 20. století podílelo na založení i činnosti Ekumenického fora evropských katolíků (EFEK). V jeho čele stál prof. ThDr. Karel Derksen, evropsky známý teolog, který přednášel na řadě univerzit. Svého času byl těž víceprovincionálem jednoho holandského řeholního řádu. Měl jsem možnost poznat pana profesora jak v klášterním prostředí, tak i v jeho domově, který byl sídlem jedné zvláštní komunity. Často jezdil do Prahy. Vedli jsme s ním diskuse, vystupoval na seminářích, jak v rámci KSH, tak i v Křesťanském dialogu a pravděpodobně někdy i ve Hnutí za spravedlivou společnost a lásku k bližním či pořádaných i pro její členy. Znal se s představiteli obou uvedených křesťanských subjektů. Mohu mluvit i o jejich vzájemné náklonnosti.

My všichni, kteří toužíme po lepším světě, po Božím království nejen na nebi, ale již na zemi, bychom měli hledat cestu k sobě a společně pak vytvářet společenský řád, v němž by každý člověk mohl  v míru prožít lidsky důstojný život.      Dr. O. Tuleškov

Stane se rok 2018  alespoň počátkem našeho národního smíření?

Všichni dobře víme, že doba, v níž žijeme je velmi nejistá a někdy velmoci dokonce balancují na samém okraji války. Příští rok, jak lze vyvodit ze současného vývoje, nebude zřejmě lepším, spíše ještě horším.

Co  pro národ v takovéto bouřlivé době, která je dále rozvlňována masovou migrací do Evropy, to znamená?  Měli bychom konečně začít s plnou vážností pracovat na národním smíření. Počítejme však i s tím, že smíření Čechů se jistě někomu nebude hodit, a proto své české stoupence bude mobilizovat proti takovýmto tendencím. Vezměme např. bělobrádkovce. Ti jsou silně spojeni se sudetomany, kteří by jistě jen velmi neradi viděli vytváření společné české vlastenecké fronty. Kdo by jim razil cestu českou společností, když bělobrádkovci a hermanovci  by přestali preferovat „sudetoněmeckou věc“ a začali hledat cestu ke smíření i s komunisty? Je proto pravděpodobné, že landsmani, kteří jsou si vědomi toho, že bez českých sudetomilů nebudou nikdy schopni prorazit v české společnosti se svými požadavky, budou smiřovacímu procesu  bránit.

Stejně je tomu tak i s určitými německými kruhy, které by rády vytvořily německou střední Evropou, jejíž součástí by byla i ČR. Ztrátou českých germanofilů by ztratili i část možností, jak nové Velké Německo vytvořit. I Velkogermáni budou proto silně hlídat své ovečky v ČR. Český národ přes všechno úsilí za posledních téměř tří desetiletí stále je ve své mlčící většinově proruský a proslovanský. Stal se takovým již v minulosti, kdy se teprve formoval a hledal svou spolehlivou mocenskou záštitu. Samozřejmě, takový český národ je  pro sudetoněmecké a velkoněmecké cíle spíše překážkou, než podporou. Takže z těchto stran musíme čekat odpor proti jakýmkoliv českým pokusům o smíření. . Samozřejmě jsou zde ještě další úskalí, ale o nich, vzhledem k tomu, že jsou vzdálenější našemu dějinnému pochodu, se nebudeme dále šířit.

My však k národnímu smíření, pokud chceme obstát v současné převratné době, musíme dojít, a to v době nepříliš dlouhé.  Pro snad i většinu českého národa není národní smíření nějakým velkým, téměř nepřekonatelným problémem. K tomuto procesu dochází již po léta, aniž by ho někdo připravoval, spontánně. V současnosti jde jen o některé politické složky, které přirozený a nutný proces národního smíření brzdí nebo dokonce se pokouší o jeho stavení nebo i  zvrácení

Koho máme na mysli? TOP 09 a KDU, hlavně. Samozřejmě takové překážky vznikají i v dalších stranách, např. ODS, ČSSD, Zelení. V tomto, případě však jde převážně jen o určité stranické skupiny, nebo o jednotlivce.   Ale i to je překážka, již je nutné překonat.

Rozdělenost český národ  provázela staletími. Dopláceli jsme na ni těžce i krvavě. Nezbavili jsme se jí ani ve XX. století. Dnes   s plnou naléhavostí na nás doléhají otázky, zda chceme zachovat svou státnost nebo být kolonií či dominiem Německa nebo dokonce jednou ze zemí SRN, zda chceme být dále republikou či monarchií, zda jsme připraveni se rozplynout ve federální Evropě, jež je vlastně novou čtvrtou německou říší, či naopak chceme vrátit některé kompetence a pravomoci republice, zda chceme pustit do republiky  početné houfy migrantů, které by nás léty převážily a podmanily nebo se postavíme na odpor evropskému diktátu, zda chceme na hranicích Ruska provokovat válku společně s dalšími natovci nebo budeme usilovat o mír a spravedlnost pro všechny? Odpověď na tyto otázky nás znovu dělí. V anketách v odpovědích na uvedené otázky však můžeme již nalézt většinovou naši národní odpověď. A to je podstatné!

Víme, že národní smíření nebude záležitostí celého českého národa. Jeho část, větší nebo menší, tomuto, procesu bude odporovat v zájmu  cizích interesů. Snažme se však, aby většina českého národa dospěla ke smíření. Abychom vlastní dějiny nehodnotili podle ideologických hledisek, ale podle toho, jak ta či ona doba, napomohla k rozvoji našeho národa, jeho kultury, vzdělanosti i ekonomiky. Konečně bychom měli považovat za své i všechny prezidenty republiky, které jsme kdy měli. Rozlišovat je dále na demokratické a komunistické bychom měli považovat za scestné.  Celé dějiny, které jsme od roku 1918 prožili, jsou dějinami nás všech, generací minulých i současných. Souladný většinový pohled na naše dějiny, který předpokládá překonání našeho rozdělení jak v roce 1948, 1968 tak i v roce 1989, je či bude také jedním ze znaků našeho národního smíření.  Musíme však konečně začít. –red.

Pomáhali nacistům

Zaznamenali jste informaci, že čeští badatelé získali data o »krajanech« internovaných v SSSR? Do jejího obsahu se mnohá média zamotala a ve svém boji proti všemu, co je sovětské a ruské, některé sdělovací prostředky, i renomované, vyprodukovaly paskvil.

Zpráva ČTK 27. září sdělila, že »tisíce záznamů o Češích a Slovácích internovaných v táborech v někdejším Sovětském svazu dostali badatelé z Ústavu pro studium totalitních režimů. Záznamy symbolicky převzal ředitel ústavu Zdeněk Hazdra od ředitele Muzea SNP, které tyto informace získalo z Moskvy. Záznamy se týkají Čechů a Slováků, kteří prošli systémem Hlavní správy vojenských zajatců a internovaných. Označuje se zkratkou GUPVI a byl zaměřený na vojáky, podobně jako v Česku známější GULAG, který se týkal civilistů«. Zřejmě ona zmínka o gulagu, zde jako vedlejší poznámka, způsobila, že mnozí angažovaní novináři zkonstruovali z této události obludnost a význam pokroutili.

Nejedná se totiž o civilisty, kteří byli internováni v gulazích za sovětské vlády, nejedná se o situaci, kdy v »táborech skončily miliony lidí, hlavně ti, kteří nesouhlasili s tehdejším totalitním režimem« (jak má na svém webu ČRo Radiožurnál), nýbrž o vojenské zajatce z let 1941-1945, kteří prošli zajateckými tábory v SSSR! Šlo tedy o bývalé občany Československé republiky (podtrhuji bývalé), kteří se po Mnichovu a nuceném odstoupení čs. pohraničí stali občany fašistického Německa. Většina to tak chtěla, a tak muži narukovali do wehrmachtu. Tomuto osudu by se vyhnuli tím, kdyby jako odpůrci nacismu uprchli, například do vnitrozemí. Záznamy mají pojednávat o 69 977 bývalých Čechoslovácích, mezi nimi byli dva generálové a 159 důstojníků, kteří jako sudetští Němci, slovenští Maďaři, Češi z Hlučínska aj. pomáhali nacistům realizovat jejich zrůdné plány. Bojovali ve wehrmachtu na té frontě, kam byli vysláni – v tomto případě na východě, kde za německými vojsky zůstávala spálená země, vypleněná a zbořená města, vypálené vesnice – i s živými lidmi, probíhalo masové vraždění apokalyptických rozměrů. Nelze několika slovy popsat, jaké brutalitě bylo vystaveno slovanské obyvatelstvo Sovětského svazu. Pokud Hitlerovi vojáci nepadli, byli zajati rudoarmějci a skončili v sovětských zajateckých táborech.

Člověk zírá, jak se dnes przní a obrací naruby historie. Je pravdou to, co slýcháme od pamětníků a soudných lidí, kteří již pamětníky nemohou být: zaměňují se pachatelé a oběti, příčiny a následky! Jak to říkal Edvard Beneš? »…Že začnou, o tom buďte přesvědčeni. A konečně přijdou opět, aby od očišťování přešli k útoku…«

Badatel ÚSTR Štěpán Černoušek sice v ČRo uvedl, o jaké zajatce se jednalo, ale koalici, v jejíchž řadách vojáci bojovali, označil za německou. Již nikoli hitlerovskou, fašistickou. Záměr?¨Pověstný ÚSTR na svém webu zveřejnil odkazy na články, které média k události vydala. Jestli je tento ústav vědeckým pracovištěm, jak tvrdí, měl by novináře upozornit, že mnozí téma pojali účelově, ba v rozporu s historickou pravdou.

Monika Hoření , http://www.halonoviny.cz/articles/view/46319489

K článku „Menšinová politika je mírová politika“

Pan Koschyk ve svém příspěvku doslova uvedl: „Německo musí být příkladem menšinové politiky, pro menšiny na svém vlastním území.“

Nevím, zda pan H. Koschyk, dosud odpovědný za národnostní menšiny a přesídlence,  zná menšinovou praxi SRN.  Čechů, žijících dlouhodobě v Německu, je s největší pravděpodobností mnohem více, než je Němců v ČR. Když jsme před lety jednali s Německem o přiznání zde žijícím Čechům práv národnostní menšiny, neuspěli jsme. Dodnes naši krajané, ne však ti, které Herman a Bělobrádek považuje za milé krajany, tato práva nemají. Pokud jde o Slovensko, situace je stejná. Podobně i pro Poláky. Zde však je jiný vztah Polska k Polákům, žijícím v Německu. Polsko čas od času tento problém otevře a důrazně žádá o menšinová práva .pro Poláky zde žijící. Výsledky, pokud vím, jsou však i nadále nulové.

V mezinárodním právu platí princip reciprocity. V praxi to znamená, že německá menšina žijící na území ČR, by měla mít tolik práv, kolik jich má česká menšina v Německu, podobně tento princip by měl platit i pro SR a Polsko. Ale neplatí!

Proč? Němci si schválili menšinový zákon, který poskytuje menšinová práva menšinám, jen když splní zákonem daná kritéria. Například tento zákon požaduje, aby takováto menšina žila v Německu delší dobu a většinově i na určitém území. Možná, že tento zákon by nebyl až tak špatný, pokud by předtím v Německu nevládli krvavou pěstí nacisté.  Nacisté dělali vše, a to dokonce i za použití násilných prostředků, aby v Německu existující menšiny co nejrychleji germanizovali. Své by mohli vyprávět i Lužičtí Srbové. Ti dokonce žili na svém původním historickém území, ale nebylo jim to nic platné.

Slované byli nacisty považovaní za méněcennou rasu. Jednání s nimi probíhalo nikoliv v rukavičkách, ale s plnou drsností a hlavně s použitím násilných prostředků. Jak např. Poláci mohli dlouhodobě žít na území Německa, když toto udělalo vše, hlavně to nacistické, aby se odnárodnili a zgermanizovali.

I česká menšina žila v Německu historicky dlouhou dobu. Po bitvě na Bílé hoře do Německa odcházely celé zástupy evangelíků, českých bratrů v domnění, že si zachovají svou víru a jazyk   Zle se mýlili. Brzy sami poznali.

A právě vzhledem k uvedenému, zvláště ke snahám Němců, někdy přiměřených, jindy násilných, směřujících ke germanizaci všech menšin, měl zákon činit výjimky a česká, slovenská a polská menšina měly získat menšinová práva.

Pro úplnost ještě dodáváme, že Německo své menšiny v zahraničí silně finančně i jinak podporuje a tak z nich opět dělá privilegované menšiny. I mocensky nad nimi drží ruce, i proti vládám států, v nichž Němci žijí. A to je krajně nespravedlivé. Princip reciprocity je německou menšinovou politikou deformován. Je nutné v době co nejkratší menšinovou politiku všech států postavit plně na tomto principu a všechny diference v postavení menšin vyrovnat. Německé menšiny se nemohou těšit nadpráví, zatímco některé slovanské menšiny nejsou v Německu vůbec uznávány. Takovéto postoje německé vlády poškozují vztahy k jiným státům.

J. Kovář.

Výbor OSN pre ľudské práva chce drasticky prekrútiť definíciu "práva na život" v medzinárodnom práve na právo na potrat a asistovanú samovraždu.

Nová definícia práva na život sa nachádza v Návrhu všeobecného komentára k článku 6 o práve na život Medzinárodného paktu o občianskych a politických právach (1). Čl. 6 Paktu hovorí, že: "Každá ľudská bytosť má právo na život."

Výbor OSN však proti vôli členských štátov, v rozpore so zmyslom a podstatou tohto práva, a bez mandátu na takéto konanie, navrhuje taký výklad práva na život, ktoré de facto znamená uvalenie povinnosti legalizácie potratov a asistovanej samovraždy na všetky členské štáty.

Žiaľ, Návrh ani raz nespomína právo na život pre ešte nenarodené deti, čím ich zbavuje akéhokoľvek nároku na ochranu. Práve naopak nalieha na štáty, aby legalizovali potrat na požiadanie a bez obmedzenia. Akékoľvek obmedzovanie potratov Výbor považuje za potenciálne porušenie práv žien.  Výbor tiež otvorene propaguje asistovanú samovraždu a eutanáziu.

Je absurdné a neprijateľné odvodiť z práva na život "právo usmrtiť nevinnú ľudskú bytosť" alebo "právo byť usmrtený".

Interpretácia článku 6 spôsobom, ktorý vytvára právo na potrat, porušuje spomínaný Medzinárodný pakt (2), ako aj Viedenský dohovor o zmluvnom práve. Článok 6 nikdy nemal v úmysle uvádzať myšlienku, že život nenarodených nie je hoden ochrany; práve naopak.

Je nevyhnutné, aby sme apelovali na OSN, aby chránil to najcennejšie právo - právo na život, pre každú ľudskú bytosť, a to od počatia až po prirodzenú smrť.

Každý štát, ktorý je zmluvnou stranou Medzinárodného paktu o občianskych a politických právach, sa zaväzuje dodržiavať všetky práva uznané v tomto Pakte. Výbor pre ľudské práva OSN, ktorý je zložený z 18 nezávislých odborníkov, dohliada na dodržiavanie týchto záväzkov.

Návrh Všeobecného komentára v súčasnosti obsahuje nanajvýš problematické body, ktoré účinne vyžadujú legalizáciu alebo dekriminalizáciu potratov na celom svete až do pôrodu, ako aj potenciálne povinnú legalizáciu eutanázie či asistovanej samovraždy.

Medzi najproblematickejšie body patria:

Bod 9 vysvetľuje, že keďže žena má právo na život, štáty nesmú uzákoniť žiadne také právne obmedzenia v prístupe žien k potratom, ktoré by im mohli spôsobiť akúkoľvek fyzickú či psychickú (subjektívnu) bolesť alebo utrpenie. V praxi to znamená požiadavku legalizácie potratov až do momentu narodenia dieťaťa. Takéto neslýchané požiadavky sú v rozpore s právnymi predpismi o potratoch väčšiny zmluvných štátov a útokom na ich suverenitu.

Bod 10 uvádza prípady, keby by zmluvné štáty “nemali brániť" lekársky asistovanej samovražde či eutanázii, čím otvára cestu pre legalizáciu týchto smrtiacich praktík.

Bod 52 zakazuje uplatňovanie trestu smrti na tehotných ženách. Tento zákaz vyplýva z práva na život nenarodeného dieťaťa, ktoré je nevinné bez ohľadu na to aký trestný čin spáchala jeho matka. Napriek tomu odsek 9 toto právo drasticky popiera. Takáto nezrovnalosť musí byť odstránená.

Ak tento nový všeobecný komentár vstúpi do platnosť, budú ho používať zástancovia "kultúry smrti" na celom svete, používať na dosiahnutie legalizácie potratov počas celých deviatich mesiacov tehotenstva a legalizácie asistovanej samovraždy.

Prosím podpíšte túto petíciu, aby sme tomu zabránili.

Citované zdroje

(1) http://www.ohchr.org/Documents/HRBodies/CCPR/GCArticle6/GCArticle6_EN.pdf

(2) https://gymhc.edupage.org/files/Medzinarodny-pakt-o-obcianskych-a-politi...

http://www.citizengo.org/sk/lf/92296-osn-pravo-na-zivot

Orbán - Kresťanstvo na Západe mizne

 Budapešť 27. septembra 2017 (kath.net/HSP

Maďarský premiér Viktor Orbán hovorí, že kresťanstvo v štátoch EÚ, ktoré prijímajú utečencov, mizne. Informoval o tom rakúsky „Kurier“. Pri návšteve Poľska Orbán 22. septembra povedal:

„Neželáme si nijaké zmiešané obyvateľstvo … tak ako západne od nás, kde žijú rôzne civilizácie bok po boku a kde je výsledkom tohto mixu, že kresťanský prvok stráca svoj význam.“

Maďarský premiér vidí Európu rozdelenú na dva tábory. Jedny krajiny stavajú „všetko na prisťahovalcoch“, vrátane svojej „budúcnosti“, svojej „demografickej vyváženosti“ a svojho „pracovného trhu“.

Iné sa nechcú stať „nijakými prisťahovaleckými krajinami“, ale chcú svoje demografické problémy riešiť rodinnou politikou a rozprúdením hospodárstva.“

Hlavnespravy.sk

Jak se dobře živit – být bojovníkem za lidská práva

Vážení přátelé,

slíbil jsem předložit údaje vytahané z výročních zpráv NGOs, které mají v předmětu činnosti pomoc uprchlíkům. níže uvedený text je výňatkem z příspěvku, který jsem přednesl na konferenci o migraci v evropském kontextu loni v květnu. Všechna uvedená čísla a fakta jsou ověřitelná právě ve výročních zprávách oněch NGO.

    Srdečně všechny zdravím   Petr Žantovský

    P.S.

Některé uvedené informace mají k naší věci vztah jen vzdálenější, avšak nechal jsem to, jak to zaznělo, protože jde o komplex problémů a vytrhnout z něj jediný, totiž zneužívání veřejných prostředků některými NGOs, mi nepřijde správné. Je to jen jeden z mnoha důkazů toho, že se mění svět kolem nás a snaha změnit volební demokracii v elitokracii "těch lepších" je zjevná na všech frontách.

 Položme si otázku: Kdo má hmotný prospěch z migrační krize? Jistě převáděčské gangy v zemích původu a transferu, ale to nesouvisí s naším tématem. V našem  kontextu mají finanční prospěch z této situace výhradně tzv. neziskové organizace.

V naší zemi existují stovky organizací, které jsou zaměřeny na podporu neziskových aktivit v oblasti sociální, kulturní, a také migrační. Tyto organizace sice nesou na štítu slovo „nevládní“, ono slavné NGO, ale jak je to doopravdy? Z jakých zdrojů tyto NGO vlastně žijí a provozují svou činnost? A na co přesně tyto zdroje jdou? Pro odpovědi můžeme zajít do výročních zpráv, které jsou k dispozici na internetu. Pro náš účel jsem si vybral jen několik NGO, které mají jako předmět činnosti právě starost o migranty a uprchlíky.

Jaká čísla se tedy dočteme?

Předešleme, že o mnoha z dále jmenovaných organizací jste možná ještě ani nikdy neslyšeli. Jejich činnost je tak nenápadná, až je to nápadné. Vzápětí pochopíme, proč asi. Příkladně taková Organizace pro pomoc uprchlíkům. Ze státního rozpočtu a dalších veřejných zdrojů (což jsou kraje či města) dostává až osm milionů.  K tomu ročně v průměru18 milionů od různých organizací Evropské unie.

Je třeba ovšem připomenout, že tzv. evropské zdroje se sice tváří, jako že nezatěžují veřejné finance ČR, ale opak je pravdou. Z čeho je tvořen rozpočet EU? Přece z národních příspěvků členských států. Tedy opět z veřejného zdroje. Pouhým součtem se tedy v daném případně dostaneme na číslo kolem 25 milionů.

A pojďme dál: Sdružení pro integraci a emigraci ročně získává na dotacích zhruba 8 milionů, z toho přímo z Česka kolem milionu, zbytek z Bruselu. Poradna pro integraci vykazuje dotace kolem 15 milionů, ve výroční zprávě cudně neupřesňuje, kolik od státu a kolik ze státem sanovaných evropských fondů. Multikulturní centrum Praha pobírá ročně od 9 do 13 milionů. Centrum pro integraci cizinců kolem 9 milionů. Z toho přímo od státu zhruba třetinu. Evropská kontaktní skupina pobírá cca 7 milionů, rovněž bez upřesnění zdroje. Poradna pro občanství, občanská a lidská práva už cudně  neužívá ve výroční zprávě pojem dotace, nýbrž „Zúčtování fondů“, ale jde ototéž. V daném případě přes 10 milionů z veřejného zdroje. Zhruba dvojnásobek, tedy kolem 20 milionů ročně z veřejných zdrojů proteče také organizací Slovo 21. A samozřejmě na vrcholu pyramidy stojí bumbrlíček mezi NGO, Člověk v tísni, jehož půlmiliardový rozpočet také stojí z velké části na veřejných financích.

Zajímavé zjištění se vám naskytne, když jdete do střev těch absolutních čísel. Na co přesně jdou ty peníze. Inu, hlavně na mzdy těch, kdo v nich činí svá dobra. Třeba Evropská kontaktní skupina vydá na mzdy

6 milionů při sedmimilionové dotaci. Poradna pro občanství, občanská a lidská práva 7 milionů osobních nákladů oproti 10 milionům dotací. Multikulturní centrum Praha 5 z 9. Centrum pro integraci cizinců 6 z 8. Sdružení pro integraci a migraci 5 ze 7. Suma sumárum jde o velmi příjemný zdroj příjmů pro pár desítek jedinců, kteří se navíc mohou ohánět vzletnými slovy o lidských právech a záchraně životů.

Realita je tedy taková, že ročně jen na těchto pár organizací, zabývajících se migrací a uprchlictvím, vynakládá veřejný sektor téměř 100 milionů ročně (plus půlmiliarda Člověka v tísni), z čehož zhruba 80% jde na mzdy pracovníků těchto NGO. V těchto položkách samo zřejmě nejsou započítávány žádné prostředky jdoucí na pomoc migrantům vládní cestou či z fondů Evropské unie, na jejichž plnění se, jak už bylo řečeno, také povinně podílíme. V této optice pak má smysl se ptát: Cui bono a Cui prodest?

Jednu z odpovědí poskytne pohled na personální zázemí těchto organizací. Například předsedou správní rady Sdružení pro integraci a migraci je bývalý ministr vnitra Jan Ruml, předsedou členského výboru sdružení Slovo 21 je bývalý náměstek pražského primátora Vladimír Drábek. A to už vůbec nemluvíme o sdruženích, která jsou navázána na tyto účelově orientované spolky.

Několik příkladů. Velmi často se v českých médiích vyskytují zástupci údajného think-tanku Evropské hodnoty. V mainstreamových médiích nejčastěji vídáme ředitele Evropských hodnot Radko Hokovského, bývalého stážistu u Josefa Zieleniece v Europarlamentu. U jména bývalého ministra zahraničí Josefa Zieleniece, toho, jenž odstartoval v roce 1997 akci zvanou „Sarajevský atentát“, se krátce zastavme. Nacházíme ho totiž v řadě dalších synergicky působících propagandistických aktivit. Jedna z nich, fungující pod akademickým pláštíkem, nese název New York University Prague. Jejím ředitelem je bývalý Havlův poradce Jiří Pehe, zmíněný Josef Zieleniec je veden v seznamu jejich pedagogů. Stejně jako například Jan Urban, bývalý představitel Občanského fóra, Monika Pajerová, šéfka sdružení Ano pro Evropu a mnoha dalších politických aktivit typu Impuls 99, Děkujeme, odejděte či Cesta změny, dnes též poradkyně ministra kultury Hermana, Tomáš Němeček, bývalý novinář z Respektu, Tomáš Klvaňa, dříve koordinátor vládní komunikace programu protiraketové obrany, kam ho navrhl tehdejší ministr zahraničí Karel Schwarzenberg. Dnes je Klvaňa viceprezidentem pražské pobočky Aspen Institute, což je instituce, jejíž činnost u nás zahajovala Madeleine Albrightová, politicky prosadil Karel Schwarzenberg a založení zafinancoval Zdeněk Bakala.

Mimořádně zajímavou postavou v tomto kontextu je bývalý diplomat Petr Kolář. Mnozí si jistě vzpomenou, že to byl právě on, kdo fakticky rozpoutal již zmíněný „Sarajevský atentát“ (tehdy byl podřízeným právě Josefa Zieleniece). Kolář se v poslední době velice často veřejně vyjadřuje k otázkám mezinárodní i vnitřní politiky. V dubnu 2015 se stal předsedou dozorčí rady Iniciativy pro evropské hodnoty, kterou s ním založili například bývalý europoslanec Libor Rouček nebo někdejší studentští aktivisté Šimon Pánek, ředitel Člověka v tísni, a Jan Bubeník. Mezi hlavními figurami iniciativy najdeme třeba i Tomáše Halíka a Martina Putnu.

Plodem této iniciativy je samozřejmě svrchu zmíněný stejnojmenný think-tank . Kolář nepokrytě připouští, že chystá návrat do vrcholné politiky. Vzhledem k  faktu, že většinu svých veřejných vystoupení Kolář směřuje proti osobě stávajícího prezidenta republiky Miloše Zemana, je nanejvýš pravděpodobné, že funkce, o kterou bude Kolář zanedlouho usilovat, je právě post hlavy státu.

Nu, a abychom tu personální unii zaokrouhlili, pak je dobré se podívat na tým kolem relativně nedávno ustavené iniciativy Svobodu médiím! V jejím čele najdeme nejen Hanu Marvanovou, bývalou předsedkyni Unie svobody, ano, té strany, která se zrodila jako důsledek „Sarajevského atentátu“, ale také třeba Tomáše Klvaňu, mezi podporovateli, prezentovanými v materiálech aktivity, vidíme opět plejádu známých tváří: Tomáše Halíka, Karla Schwarzenberga a samozřejmě též Petra Koláře. Hlavním cílem Svobody médiím je – podle jejich prohlášení – prosadit zákon, který „posílí nezávislost veřejnoprávních médií na politických stranách“, což má v praxi mít podobu změny obsazení Rad těchto médií – už by je napříště nevolila Poslanecká sněmovna, ale byli by vysílání organizacemi jako je FITES, ARAS, Syndikát novinářů a podobně, což jsou, jaká náhoda, organizace sloučené v aktivitě Svobodu médiím! Jakou svobodu a pro koho tato aktivita tedy požaduje, je zřejmé.

Přišlo e-mailem

Hodnoty našich národních dějin nejsou ani prázdné fetiše, ani falešná  simulacra či ikony

Prof. PhDr. Stanislava Kučerová, CSc.

Po všech historických peripetiích, ke kterým po vzniku Československé republiky r.1918 došlo, čelíme posledních již (neuvěřitelných) 28 let systematickému projektu  přehodnotit nevybíravým způsobem naše národní dějiny. Cizí útočníci, nájezdníci a uchvatitelé minulých dob stejně jako hamižní mocipáni, kořistníci a rozkrádači si zasluhují uznání ba obdiv, protože „něco dokázali“. Kdo si však zaslouží  nejdříve kritiku a  pak zapomnění, to jsou naši buditelé a obrozenci. Proč  vydupávali ze země národ, který již byl z větší části asimilován? K čemu  obnovovali český jazyk a vraceli  tak český národ mezi ostatní národy Evropy? K čemu kladli české základy věd, umění, hudby, techniky, architektury, školství, průmyslu, všech oborů a oblastí kultury, které patří k životu v moderní civilizaci? Jen vytvořili podmínky k tomu, aby r.1918 mohlo vzniknout Československo, nepřáteli odmítané  jako umělý, neorganický útvar. Prý nedovedlo najít modus vivendi se svými menšinami a vlastní vinou se prý  rozpadlo. A nebýt  Československa, nebylo by Mnichova, nebylo by odsunu, nebylo by Února 1948, srpna 1968… Obrozenci to zavinili. Mezi disidenty se objevil i  názor, že nebýt Jungmanna a Šafárika,  mohli jsme mluvit německy, tedy velkým, ne-li světovým jazykem,  a mohli jsme žít v klidu a  blahobytu. Mohli jsme žít v lůně velmoci bez vlastních  nesnází. Zapomíná se ovšem, že velmoci mají nesnáze zase jiného druhu a typu, že  např. vedou války, přepadají, ničí, plení, podmaňují. Ale  říká se jim, tak jako nám, že se mají vyrovnat se svou minulostí? Nebo to je úkol jen pro malý národ? Jen  na jeho svědomí je dovoleno útočit? Jen na to, že se odvážil bránit se?

     K publicistickému bontonu u nás patří stěžovat si na historická traumata, která národ utrpěl  /1620,1938, 1968, 1992/ a která  mu prý  bolestně připomínají nesamozřejmost vlastní existence  a vyvolávají psychický  pocit  neklidu, nejistoty, permanentního ohrožení. Dovoláváme se prý svých mýtů,  kýčů, fetišů a  nedokážeme se zbavit svého nacionalismu. Mytologizujeme si neprávem  své dějiny, neprávem  nadřazujeme kulturu nad politiku,   uchováváme trvale  falešné vědomí a nevyrovnáváme se řádně s minulostí. Avšak co takové vyrovnání má podle nich  znamenat? Opustit vlastní verzi, abychom mohli převzít hodnocení minulých dějů od svých odpůrců,  přijmout  verzi politického protivníka, který má (nejen) mediální  propagandistickou sílu nás k tomu přimět? Proč renomovaní tvůrci veřejného mínění (a jsou dnes nejen v médiích, ale i ve vládě) kopírují  hodnotící soudy protičeských historiografů? Proč nevyhlásí jednou provždy, že dost bylo nezdarů a traumat a  že je třeba vydat se  znovu na cestu, znovu a lépe  a neohrožovat  přitom svou těžce nabytou identitu?

Místo toho přepisují dějiny, osobnosti a ideje problematizují, ironizují, všemožně dehonestují. Jeden stálý moderátor velmi frekventovaného televizního pořadu o české historii  mi  připomíná natěšeného kuželkáře, který  u stolu se svými besedníky, nad něž se  svou předpojatostí výrazně povyšuje,  poráží vítězoslavně jednu historickou osobnost či událost za druhou. Padají pod jeho nespravedlivými zničujícími soudy - jak ty kuželky, jedna za druhou.

On se za všech  politických okolností a ve všech historických  situacích honosí převahou nad  všemi diskutéry a tváří se jako veleinformovaný, neomylný a  nezpochybnitelný  nejvyšší soudce. A přitom hlásá bludy!

Na příklad. -Není pravda, že si československý národ vymyslel Masaryk r.1918, a to  zcela účelově, aby mohl  zdůvodnit požadavek na vznik Československé republiky. Idea byla živá od samých  společných počátků národního obrození a sílila spolu s ním. O vyvedení Slováků z maďarského područí uvažoval  Čech Havlíček, stejně jako  Slováci Kollár a Šafárik  a mnozí  jiní  buditelé před ním a poloviční Slovák  T.G. Masaryk po něm, ještě  dlouho před  první světovou válkou. Československo r. 1918  bylo výsledkem  mnohaletého společného úsilí a posléze i ozbrojeného  boje Čechů a Slováků, kteří se pokládali za dvě větve společného národa.

A není pravda, že národní obrození bylo nacionalistické. Bylo humanitní, všelidské.  Od Kollára až po Masaryka, přes Palackého a  všechny ostatní buditele, všichni kladli na první místo lidství, všelidské bratrství, jemu podřizovali národ. Dokonce i neurvalému napadání Slovanů z úst pověstného T.Mommsena  chtěl Masaryk čelit nenásilně, demokraticky a   lidsky (humanitou).

Tvrzení, že jsme nadřazovali kulturu nad politiku, jímž se nás  také „nápravci našich výkladů  dějin“ pokoušejí deklasovat,  svědčí jen  o   jejich nepochopení prosté skutečnosti, že v nesvobodném režimu přejímá funkci veřejné výměny názorů kultura, především  literatura.  Jako by nevěděli, že politika byla  vždy  doménou  vládnoucích držitelů moci, zatímco umění a   zvláště literatura  poskytovala jisté možnosti  jako  útočiště ovládaným. Tím, že   přinášela, byť i jen skrytě,  obraz doby a politických úvah,  duševního stavu společnosti, individuálního hledání a prožívání společenských problémů. Literatura má ovšem hodnototvornou povahu. Ukazuje to, čeho si vážíme, co ctíme, co milujeme. Předkládá hodnotící soudy o hodnotách v umělecké (také hodnotové) podobě. Ale hodnoty naší  národní literatury a kultury vůbec  (ideje, normy, příklady, vzory, ideály, vize) nejsou nepřáteli  vysmívané a odsouzeníhodné   mýty, fikce, falešná a lživá simulakra (přetvářky), jak se nám snaží namluvit  dnešní renomovaní kritici dějin našeho národa  (Podivenovi  pokračovatelé) a  tvůrci veřejného mínění. Je to  duchovní bohatství společnosti i jedince, národního kolektivu i  občana. Bez  ideálních hodnot chybí jedinci i kolektivu něco velmi podstatného: uvědomělé lidství, smysl pro  pravdu a spravedlnost, dobro a čest, krásu a lásku.

Pociťujeme všeobecný úpadek, není na co být dnes  hrdý. Předchozí  prezident popisoval vnější projevy demoralizace národa, mluvil o ztrátě respektu k poctivé práci, o hluboké degradaci úcty a sebeúcty, kulturnosti chování, vztahů k lidem i věcem,  o nekritickém obdivu povrchnosti, okázalosti, líbivých gest….Není se co divit, je to přirozený následek komplexního působení médií s cílem zbavit  občany vztahu  k tradicím a  úcty ke kulturnímu odkazu předků. Bylo řečeno, že bez demokratů není demokracie. Bez morálky není  demokratů, můžeme dodat.  Sebeúcta a národní sebeuvědomění k morálce neoddělitelně patří. Bez výchovy hodnotami a  k hodnotám v rodině i ve škole a na veřejnosti  všeobecný společenský  úpadek nepřekonáme. Jak dál?     

Polovina chudých nemá ani na boty, vyhlídky vidí černě

Typický chudý Čech v peněžence či na účtu v případě potřeby najde méně než pět tisíc korun. Nejezdí na dovolenou a nemůže si dovolit nové oblečení. Má chatrné zdraví, svírá ho stres a špatné vyhlídky. Zato však dobře vychází s příbuznými. Od státu chce hlavně nižší DPH na jídlo, dusí ho předražené exekuce. Vyplývá to z exkluzivního průzkumu, kterým startuje seriál iDNES.cz Chudoba v Česku.

Cílem výzkumu, který pro iDNES.cz zpracovala agentura Median, bylo zmapovat každodenní život chudých lidí žijících v Česku. Agentura se ptala zhruba 600 lidí žijících v příjmové chudobě, těžkém materiálním nedostatku či bez práce na stav jejich peněženek, vybavení domácnosti ale i na to, co jim dělá v životě radost. A jejich odpovědi porovnala s tisícovkou dalších lidí, kteří chudobou netrpí. Pod hranicí příjmové chudoby žije v Česku zhruba 1,02 milionu lidí. Pro jednotlivce činí hranice 10 220 korun a pro rodinu se dvěma menšími dětmi 21.461 korun
Téměř desetina obyvatel Česka žije pod hranicí příjmové chudoby. Desítky tisíc Čechů žijí bez domova, dalších víc než sto tisíc žije na ubytovnách či jim hrozí ztráta bydlení.

Sto tisíc Čechů se potápí ve spirále zadlužení a proti stovkám tisíc je vedena exekuce. Tito lidé se nezřídka rozhodují, zda zaplatí jídlo, nebo školní výlet dětí. Další statisíce lidí se pohybují na hraně, stačí jeden nečekaný výdaj a následuje pád.

Seriál iDNES.cz Chudoba v Česku zavede čtenáře do světa, který často nechceme vidět. Přesto je všude kolem nás a ocitnout se v něm je až příliš snadné.
Takzvanou materiální deprivací, tedy nedostatkem, trpí podle Českého statistického úřadu (ČSÚ) 5,6 procenta Čechů a Češek. Je to asi 590 tisíc lidí. „Deprivovaní“ nemají peníze na nejméně čtyři z určených devíti věcí, mezi kterými je hrazení nenadálých výdajů, jedení masa ob den, alespoň týdenní dovolená ročně či hrazení nákladů na bydlení.

Nový výzkum zjistil, že většina českých chudých se ocitá ve velkých trablech ve chvíli, kdy je třeba neočekávaně vynaložit částku ve výši několika tisíc korun, například na rozbitou pračku nebo školní výlet. Přes čtyřicet procent z nich mělo v době dotazování k dispozici pouze částku do dvou tisíc, dalších 25 procent do pěti tisíc korun.

Naopak ve zbytku populace si většina lidí (51 procent) může dovolit vynaložit v případě potřeby částku nad deset tisíc korun, z toho značná část více než dvacet tisíc. „Tato schopnost rezervy a možnost čelit nenadálým výdajům, zvyšování nákladů na bydlení nebo pokrytí krátkodobého výpadku z trhu práce se může výrazně promítat do toho, jak tyto nenadálé události dopadají na domácnosti,“ domnívá se sociolog agentury Median a Fakulty sociálních věd Daniel Prokop.

Chudí, kteří rezervy nemají, proto podle něj mají větší tendence unikat k dlouhodobě neracionálním strategiím, jako je zadlužování.

To potvrzuje i Tomáš Tožička z platformy Social Watch, který se dlouhodobě zabývá příčinami propadů lidí do chudoby. „Máme zkušenosti s tím, v čím horší materiální situaci lidé jsou, tím se zvyšuje míra jejich rezignace a zhoršují se rozhodovací schopnosti. Lidé pak dělají série špatných rozhodnutí. Klasická představa, že lidi motivujeme tím, že jim budeme snižovat dávky, tedy neodpovídá naší zkušenosti ani odborným studiím,“ říká Tožička. „Stát špatná rozhodnutí podporuje tím, že pro ně vytváří podmínky. Například umožňuje firmám, aby půjčovaly peníze komukoli. Tedy i lidem, kteří se rozhodují nezodpovědně,“ dodává.

Darované peníze by šly nejčastěji na nutné výdaje

A co by lidé udělali s darovanými deseti tisíci? Také tuto otázku tazatelé položili všem respondentům z řad chudých Čechů i běžné populace. Celkem necelá polovina (46 procent) chudých by je okamžitě použila na nutné výdaje, vybavení domácnosti nebo by jimi splácela dluhy. Mezi „nechudými“ tyto možnosti spontánně zvolilo jen 27 procent lidí. Výrazná u nich byla naopak orientace na šetření.
Z výzkumu vyplynulo, že drtivá většina chudých si nemůže dovolit nákup nového nábytku, když je ten starý opotřebovaný, či vyrazit s rodinou jednou za rok na týdenní dovolenou. Značný problém jim činí i nákup nového oblečení, bot nebo placení mobilního telefonu. Téměř polovina dotázaných si nemůže dovolit jíst obden pokrm s masem. „Právě tyto věci a fakt, že chudí lidé méně aktivně tráví volný čas a častěji žijí ve stresu, mohou být důvodem, proč se chudoba rodin dle jiných výzkumů výrazně promítá do problémů jejich dětí ve škole, ve zdraví a v dalších oblastech,“ komentuje Prokop.

Stav peněženky ovlivňuje i okamžiky, které chceme věnovat svým nejbližším - například Vánoce. Sedmatřicet procent chudých respondentů kupuje svým blízkým pod stromeček jen symbolické dary v celkové částce do jednoho tisíce korun. Ve zbytku populace takto nízkou částku do vánočních dárků investuje pouze jedenáct procent lidí. V chudých rodinách s dětmi do třinácti let si s částkou do tisíce korun vystačí 27 procent respondentů, v „nechudých“ rodinách to je pouze pět procent.

Chudí mají horší zdraví, ale dobré vztahy s příbuznými

V další části výzkumu respondenti hodnotili různé aspekty svého života včetně zdraví, míry stresu, vztahů s příbuznými nebo kvality bydlení. Ukázalo se, že chudí lidé hodnotí hůře všechny zkoumané položky kromě vztahu s příbuznými - tam se od „nechudých“ neliší. Jejich práce je méně zábavná, bydlení horší a volný čas tráví méně kvalitně. Chudí lidé od třiceti do šedesáti let hodnotí výrazně hůře než stejně staří „nechudí“ svůj zdravotní stav. Chudoba také navyšuje míru stresu, zejména mezi starými lidmi nad 70 let.

Chudí lidé také častěji pociťují omezené možnosti zapojit se do společnosti a podílet se na jejím směřování. To platí zejména pro chudší lidi ve středním a starším středním věku (od 40 do 69 let). „Výzkumy CVVM také ukazují, že lidé žijící v chudobě či na její hranici častěji říkají, že pro lidi jako jsou oni je jedno, zda je v Česku demokracie, či ne. Není to jediný faktor, ale neměli bychom na to zapomínat, když se ptáme, proč se část lidí přiklání k různým formám autoritářství a nedůvěřuje elitám,“ myslí si Prokop.

Výrazně vyšší míru stresu a horší vyhlídky do budoucna reportují v rámci chudé i nechudé populace lidé, kteří mají zkušenosti s exekucemi. Tu přiznává zhruba dvacet procent chudých respondentů, zatímco pouze necelá desetina v populaci „nechudých“.
„Zadlužení nejchudší části populace je v Česku podle některých výzkumů častější než jinde. Vymáhání dluhů u nás navíc výrazně navyšovalo dlužné částky do výše, kterou už chudší domácnost nemůže jednoduše splatit. Vztah je ale i opačný - někteří respondenti ve výzkumu mohou být chudí právě kvůli dluhům a exekucím,“ vysvětluje Prokop. S exekucemi mají přímou či zprostředkovanou zkušenost nejčastěji lidé mezi 40 a 69 lety věku.

Svět českých chudých

hlavní zjištění průzkumu iDNES.cz

• chudí se cítí nezapojeni do společnosti, svírá je stres a beznaděj
• 20 procent chudých se setkalo s exekucemi

* část chudoby se přenáší napříč generacemi

* většina chudých si myslí, že se ve své situaci ocitla kvůli nerovným vstupním šancím a okolnostem

• k propadu do chudoby často vede zranění či nemoc

• ohledně zlepšení situace převládá pesimismus

• od státu by nejvíce ocenili snížení daní na potraviny a základní věci
• téměř nikdo z nich si nemůže dovolit nakoupit vybavení domácnosti
• třetina chudých kupuje na Vánoce jen symbolické dary

„Kvůli zadluženosti přicházíme o spoustu efektivních pracovních sil. Lidé, kteří jsou zadluženi, se už nikdy nebudou podílet na daňových výnosech, kromě DPH. Nebudou platit žádné sociální ani zdravotní pojištění, protože už nenastoupí do práce. Raději budou pracovat na černo. Z půjček přitom stát nemá nic, ty jsou výhodné jen pro banky,“ domnívá se Tožička.

To naznačuje i aktuální výzkum Medianu pro iDNES.cz. Na 30 procent chudých a 13 procent „nechudých“, které postihly exekuce, totiž přiznává, že někdo ze členů domácnosti přešel na černý trh práce, aby se mu exekuční splátky nestrhávaly z výplaty. Celkem 41 procent chudých domácností přitom exekuci řešilo další půjčkou, což vede ke spirále předlužení.

Tožička upozorňuje, že nejhorší dopady rozšíření chudoby v Česku ještě nepřišly. „Až začnou nastupovat do důchodu a začne se zhoršovat jejich zdravotní stav, budou v dlouhodobé zdravotní péči... Nastanou tím další společenské ztráty. A banky, které vydělávaly na půjčkách, je rozhodně krýt nebudou,“ podotýká.

Polovina chudých se do bídy už narodila

Výzkum rovněž potvrdil, že to, zda se člověk v životě bude potýkat s chudobou, výrazně ovlivňuje jeho „startovací pozice“, tedy fakt, do jaké rodiny se narodí. Téměř polovina (43 procent) chudých totiž uvedla, že se již narodili do rodiny s nízkými či podprůměrnými příjmy, což platí bez rozdílu pro respondenty narozené před rokem 1989 i poté.

Mezi „nechudými“ se do chudoby narodilo jen 27 procent respondentů. Ve skutečnosti jich však podle Prokopa může být méně, protože člověk s vysokými příjmy může považovat za chudou i domácnost s průměrnými příjmy, v níž vyrůstal. Je nicméně patrné, že část chudoby se přenáší napříč generacemi.
Jedním z mechanismů mezigenerační reprodukce chudoby mohou být rozdílné vzdělanostní aspirace rodičů. Vyšší stupně vzdělání dosud v Česku výrazně chrání před chudobou - jen naprosté minimum vysokoškolsky vzdělaných trpí materiální deprivací či nezaměstnaností. Výzkum Medianu pro iDNES.cz přitom ukazuje, že chudá populace má mírně nižší vzdělanostní aspirace pro svoje děti - méně často než „nechudí“ si přejí, aby jejich děti vystudovaly vysokou školu.

K chudobě vede nemoc, výpověď nebo rozvod

Více než třetina běžné populace věří, že chudí lidé si za svou situaci mohou sami. Naproti tomu drtivá většina (79 procent) samotných chudých se domnívá, že se v nepříznivé situaci ocitli kvůli nerovným vstupním šancím a okolnostem.
Výzkum naznačuje, že mezi takové okolnosti mohou patřit negativní události v životě. Chudí respondenti se významně častěji setkali s událostmi, jako je zranění, nemoc, výpověď z práce nebo rozvod.

Zhruba 77 procent chudých respondentů se za posledních deset let setkalo alespoň s jednou z těchto událostí. Mezi „nechudými“ to bylo „jen“ 60 procent. Takřka polovina chudých se přitom potýkala s více než jednou z těchto událostí - mezi „nechudými“ to bylo „jen“ 30 procent. „Řetěz příčin a následků může být složitější. U některých problémů, jako je nemoc či výpověď z práce, může být chudoba a s ní související problémy i jedním z důvodů negativní události. Často však ale mohou domácnost destabilizovat a její chudobu posílit či prodloužit,“ říká Prokop.

„Z mé zkušenosti se do chudoby velmi často propadají děti z dětských domovů a navrátilci z výkonu trestu. Jakákoli výraznější negativní událost má na tyto skupiny daleko větší dopad než na jiné skupiny,“ říká Tožička.

Bude líp? Spíše ne

Výzkumníci se respondentů rovněž ptali, na co se těší v příštím roce. Chudí respondenti se jednoduše těší na to, že „bude líp“, tedy že se zlepší jejich finanční situace a zdraví. Protože si často nemohou dovolit cestovat, těší se mnohem méně často než „nechudí“ na dovolenou. Populace chudých je také specifická v tom, že se častěji (v patnácti procentech případů) než zbytek respondentů (sedm procent) netěší na nic.

Výzkum
Výzkum pro iDNES.cz realizovala agentura Median na vzorku 1 628 respondentů. Dotazování probíhalo od 22. září do 10. října během osobních schůzek i prostřednictvím elektronického dotazníku.

Jako „chudí“ byli pro účel výzkumu definováni lidé, kteří žijí v příjmové chudobě nebo jsou těžce materiálně deprivovaní, nezaměstnaní nebo označují svou domácnost za „velmi chudou“. Bylo dotázáno takřka 600 chudých domácností a na tisíc nechudých, aby šly odpovědi obou vzorku porovnávat.

Prezentaci výzkumu včetně podrobně popsané metodiky si můžete prohlédnout zde.

Zlepšení své finanční situace do budoucna očekává méně než polovina chudých Čechů, přičemž pozitivněji svoji budoucnost vidí mladí lidé do 29 let a lidé, kteří mají alespoň maturitu a je tak u nich realističtější, že získají lepší práci. Mezi staršími lidmi doufá ve zlepšení situace jen menšina.

A jakou pomoc by chudí Češi uvítali od státu? Většina z nich si z nabídky ve výzkumu vybrala nižší daně na potraviny a další základní výdaje. Ty pro ně totiž často tvoří kolem poloviny všech výdajů, zatímco u zbytku společnosti jen okolo třetiny výdajů.
„Mandatorní výdaje domácností, jako jsou výdaje na potraviny, zdraví a bydlení, přitom od roku 2002 zdražovaly rychleji než výdaje nepovinné. Struktura inflace tak v uplynulých patnácti letech více poškozovala právě chudé lidi,“ domnívá se Prokop. „Některé nedávné studie poukázaly na to, že daňový systém v Česku velmi málo redukuje chudobu, mimo jiné kvůli nastavení přímých daní a odvodů a vysokému zdanění základní spotřeby,“ dodává. Třetina chudých by od státu uvítala tvorbu nových pracovních míst, čtvrtina pak vyšší sociální dávky a finančně dostupné bydlení.

Autoři: Zdeňka Trachtová, Jan Nevyhoštěný,14. listopadu 2016

Zdroj: http://zpravy.idnes.cz/vyzkum-zivota-chudych-m…/domaci.aspx…

V této souvislosti si znovu vzpomeňme  na sliby, které nám dával Václav Havel po listopadu 1989

Listopad 1989 – Letenská pláň:

Komunisté vás budou strašit nezaměstnaností, není to pravda, ničeho se nebojte.

V prosinci 1989 před volbou prezidenta:

Dvacet let tvrdila oficiální propaganda, že jsem nepřítelem socialismu, že chci v naší zemi obnovit kapitalismus, že jsem ve službách imperialismu, od něhož přijímám tučné výslužky, že chci být majitelem různých podniků… Byly to všechno lži, jak se záhy přesvědčíte, protože tu brzy začnou vycházet knihy, z nichž bude zřejmé, kdo jsem a co si myslím.

Prosinec 1989:

Pro mne není rozhodující s jakým slovem jsou sociální jistoty spojovány, ale to, jaké jsou. Já si představuji, že by měly být daleko větší, než jaké poskytovalo to, co mnozí nazývají socialismem.

1.1.1990 v novoročním projevu:

Možná se ptáte, o jaké republice sním. Odpovím vám: o republice lidské, která slouží člověku, a proto má naději, že i člověk poslouží jí. Za svůj třetí úkol považuji podporu všeho, co povede k lepšímu postavení dětí, starých lidí, žen, nemocných, těžce pracujících, příslušníků národnostních menšin a vůbec všech občanů, kteří jsou na tom z jakýchkoliv důvodů hůře než ostatní. Žádné lepší potraviny či nemocnice nesmí být výsadou mocných, ale musí být nabídnuty těm, kteří je nejvíce potřebují.

Připravujeme koncept důkladné ekonomické reformy, která nepřinese sociální stresy, nezaměstnanost, inflaci a jiné problémy, jak se někteří z nás obávají. Svádět všechno na  předchozí vládce nemůžeme jen proto, že by to neodpovídalo pravdě, ale i proto že by to mohlo oslabit  naši povinnost samostatně, svobodně, rozumně a rychle jednat.

23.1.1990 při projevu ve Federálním shromáždění:

Všichni chceme republiku sociálně spravedlivou, v níž nikdo nebude trpět existenční nejistotou, v níž nebudou strádat lidé ponížení, staří, děti či lidé jakkoliv handicapovaní. Chceme republiku, která bude starostlivě pečovat o to, aby zmizely všechny ponižující přehrady mezi různými společenskými vrstvami, v níž se nebudme dělit na otroky a pány. Toužím po takové republice více než kdo jiný.

V dubnu 1990 ve veřejném projevu:

Náš stát by už nikdy neměl být přívažkem či chudým příbuzným kohokoliv jiného. Musíme sice od jiných mnoho brát a mnoho se učit, ale musíme to po dlouhé době dělat zase jako jejich rovnoprávní partneři, kteří mají také co nabídnout… Jsou lidé, kteří kalí vodu a panikaří, že se bude zdražovat. Dávejte si na ně pozor!

Na tiskové konferenci po přijetí zákona o volbách na dotaz novinářů:

Ptáte se s údivem, jestli bude inflace, jestli bude zdražování? Mnohokrát a jasně tato vláda řekla ve svém programovém prohlášení, že jejich úsilím je, aby přechod od Neekonomicky k ekonomice byl pokojný, bez sociálních aspektů, bez návaznosti nezaměstnanosti, bez jakýchkoliv sociálních krizí nebo podobně. … Žádné gigantické zdražování nebo dokonce nezaměstnanost, jak to panikáři systematicky šíří, nic takového nepřipravujeme.

1990:

Již nikdy do žádného paktu nepůjdeme.

29.6.1990 ve Federálním shromáždění:

Podle mého mínění nesmí náš stát šetřit na investicích do školství a kultury… Také náš mnohokrát deklarovaný úmysl provést reformu tak, aby nevedla k velkým otřesům, velké inflaci nebo dokonce ke ztrátě základních sociálních jistot, musí naši ekonomové přijmout prostě jako úkol, který jim byl zadán. Zde neplatí žádné „Nejde to!“ To nám V. Havel sliboval.

Máme však sociální republiku, v níž nestrádají lidé, hlavně děti a staří? Nevstoupili jsme do žádného vojenského paktu? Máme nezaměstnanost a chudobu? Žádné odzbrojení, žádný mír, ale máme války, které mohou přerůst ve světovou jadernou, jež může zničit veškerý život na zemi. Ano, v takové situaci žijeme. Chceme však zásadní změny. Nechceme být ani v natovském, ani eurofederálním či německém chomoutu. Požadujeme po EU nazpět nám vzaté kompetence a pravomoci. Našim přáním je, aby každý člověk mohl prožít v míru lidsky důstojný život.  Evropu vidíme jako svobodné společenství rovnoprávných , svrchovaných národních států, které na základě svého svobodného rozhodnutí spolupracují v oblastech a v rozsahu, který si sami mezi sebou dohodnou.

Vraťme se však zpět k republice! Kde máme naše průmyslové komplexy, kde jsou naše banky, pojišťovny, naše zemědělská družstva, kde je komunální majetek?  Všechno je pryč. Nám zbývají jenom oči pro pláč a vědomí, že bude ještě hůře.  Co dělají naše církve? Dříve měly plné kostely věřících a prázdné pokladny. Dnes je to naopak. Počet věřících v kostelech viditelně opadl, ale peněz mají na miliardy. Církve podnikají, stát živoří a mnozí lidé s ním. Vše se obrátilo jaksi na ruby a na hlavu.  Mír, spravedlnost, zejména sociální, a lepší život všech lidí je našim společným cílem.  Jen systémové změny nás k tomuto cílu dovedou.

Myslíme si, že kdybychom věděli, jak slavné listopadové vítězství dopadne v dalších letech, že by Václavák zel prázdnotou a někteří lidé by V. Havla a jeho společníky od mikrofonů i vyháněli.  –red.

Slobodan Miloševič

Z projevu před “Mezinárodním trestním tribunálem“ v Haagu ve dnech 31. srpna a 1. září 2004

Role Německa

Během podpisu závěrečné smlouvy o Německu 12. září 1990 v Moskvě v přítomnosti ministrů zahraničních věcí Německé demokratické republiky, Francie, Velké Británie, SSSR a USA, Genscher prohlásil zejména: „Nepřejeme si nic jiného, než žít svobodně, v demokracii a v míru společně se všemi ostatními národy. Jednota naší země je pro nás větším cílem, nežli obnovená mocnost“.
A kancléř Kohl v den unifikace Německa 3. října vzkázal mezi jiným, všem zemím světa -včetně jugoslávské vlády: „Z německého území v budoucnu nebude vycházet nic než mír. Jsme si vědomi, že nedotknutelnost hranic, respekt teritoriální integrity a suverenity všech zemí v Evropě jsou hlavní podmínkou míru. V tomto ohledu nám přísluší morální a právní povinnosti vzniklé německou historií.“ Silná slova a velké sliby na adresu zbytku světa a zvláště Evropy v okamžiku, kdy německý národ obdržel konečně povolení sejmout se svých beder břemeno rozdělení, které mu bylo uloženo v nejtemnějším období jeho historie. Silná slova a sliby, ale v téže chvíli dutá slova a prázdné sliby. Protože způsob jakým nejvyšší německé autority vnímaly morální a právní povinnosti vzešlé z jejich historie, stejně jako jejich skutečné stanovisko v ohledu nedotknutelnosti hranic, respektu teritoriální integrity a suverenity všech států v Evropě, jako základních podmínek míru, je možno současně pozorovat na území Jugoslávie. Stát, kde německé intervence v průběhu XX. století způsobily tři miliony mrtvých: 1, 247 milionu srbských obětí v průběhu 1. světové války a 1,7 milionu srbských obětí během 2. světové války.

Je to přesně v říjnu 1990, během měsíce, kdy došlo ke sjednocení Německa, co bezpečnostní síly jugoslávské armády odhalily a dokonce se jim podařilo nafilmovat aktivity ilegálního importu zbraní do Chorvatska, jehož cílem bylo odtržení Chorvatska pomocí těchto zbraní a tedy porušení teritoriální integrity Jugoslávie. Tyto ilegální dodávky tranzitovaly přes Maďarsko, ale hlavní část zbraní pocházela z Německa již sjednoceného, což zvrátilo dříve citovaný slib kancléře Khola (že z německého území bude vycházet pouze mír) v pouhou ironii.

Výzbroj secesionistů nebyla jediným ani prvním způsobem intervence Německa do vnitřních věcí Jugoslávie. Byl to ve skutečnosti příspěvek k prohloubení jugoslávské krize. Všechny aktivity Slovinska a Chorvatska s cílem dosáhnout silou politické autonomie nebyly podporovány Německem pouze ze zákulisí, ale v široké míře podněcovány nejvyššími německými funkcionáři. S cílem ukončit konflikt v Chorvatsku a zastavit útoky proti jugoslávské armádě prezident Jugoslávie a vedoucí činitelé jugoslávských republik se shromáždili v Bělehradě 20. a 21. srpna 1991. Bylo učiněno několik rozhodnutí ve smyslu stabilizace situace. Byl tehdy přijat minimální program politické a ekonomické spolupráce, byla utvořena komise, která měla vypracovat dohodu o příští formě multinacionálního státu a bylo dosaženo dohody o setkání vedení jugoslávské armády a Chorvatské republiky.

20. srpna se konala mimořádná ministerská schůze Evropské unie, kde ministři zahraničí evropských zemí ocenili vůli všech stran zahájit rozhovory o budoucnosti Jugoslávie a požádali je, aby vedli tato jednání v duchu vzájemné důvěry. Téhož dne Genscher vedl souběžně schůzi s ministry zahraničí Slovinska a Chorvatska, potom 24. srpna 1991 povolal jugoslávského velvyslance v Bonnu Borise Frlece (ten byl národnosti slovinské, což zaručovalo, že zpráva jugoslávské vládě bude rovněž oznámena v Lublani a Záhřebu), a prohlásil: „Jestli bude krvavá lázeň pokračovat a jestli politika agrese vedené s podporou jugoslávské armády okamžitě neskončí, federální vláda (německá) bude nucena vážně posoudit uznání Slovinska a Chorvatska v existujících hranicích. Přistoupí také k přehodnocení situace na půdě Evropské unie“.

Vzniká otázka: Bylo nutno jednat, aby bylo respektováno příměří, nebo podpořit ty, kteří prohlásili odtržení a chopili se zbraní, by je uskutečnili? Odpověď přišla a dala jasně najevo, že pokračování v krvavé lázni vyústí v uznání těchto států, což se naneštěstí stalo.
Tato zpráva měla žádaný účinek, protože chorvatské polovojenské síly odmítly dohodu o příměří již uzavřenou a začaly stupňovat konflikt. Nakonec všeho, vůle Německa podporovat Slovinsko a Chorvatsko v jejich nelegitimní secesi a dosažení uznání těchto republik i za cenu vážného střetu s partnery v Evropské unii a Spojených státech a také v OSN je analyzována lordem Owenem, jehož kniha je přiložena ke spisu. Připomínám vám, že lord Owen píše: „Dopis Genschera Perezovi de Cuellar psaný německy, odvolávající se na veřejná prohlášení, která zvýšila napětí v Jugoslávii, jakož i na Pařížskou deklaraci. Ale jak Perez de Cuellar uvedl ve své odpovědi, Genscher zapomněl zmínit deklaraci Evropské unie publikovanou v Římě 8. listopadu 1991, která upřesňovala možnosti uznání a nezávislosti republik, kterou si přejí, a uváděla, že mohou být posouzeny jen v rámci celkového uspořádání“. Takto připomíná Owen, vedle deklarace Evropské unie z 6. března 1991, stanovisko, které podpořilo jednotu Jugoslávie. Evropská unie přijala prohlášení s datem 8. listopadu, které požadovalo upřesnit „celkové řešení“. Avšak německé stanovisko převládlo a Pandořina skřínka byla otevřena. Jednou uznanou nelegitimní secesí - za cenu lidských životů - bylo těžké krvavý proces zastavit. Nezastavil se ani v Chorvatsku a Slovinsku. Opět, bez ohledu na následky, byl učiněn další krok navíc.

Na konci prvního odstavce strany 384 své knihy, lord Owen píše: „Omyl Evropské unie ve věci uznání Chorvatska mohl být napraven, kdyby se situace nekomplikovala v důsledku uznání Bosny a Hercegoviny bez ohledu na následky. Spojené státy, které oponovaly v prosinci 1991 uznání Chorvatska, velmi aktivně podporovaly uznání Bosny a Hercegoviny na jaře 1992. To však nemělo být považováno za nevyhnutelné, protože nebylo logické uznat Bosnu a Hercegovinu, vnitřní republiku Jugoslávie, kterou tvořily tři velké skupiny obyvatel, s velmi odlišnými pohledy na nezávislost“.

Šlo se tedy od omylu k omylu. Od jedné laxnosti ke druhé a cena byla placena lidskými životy. V tomto případě se jedná o zločin proti míru. Přesně typ zločinu pro který tato ilegální instituce není kompetentní. Skutečnost, že Německo je hlavním odpovědným za stupňování jugoslávské krize, je potvrzena americkým státním sekretářem Warrenem Christopherem v jeho interview pro noviny USA today, citovaný novinami Die Welt z 18. června 1983. Chrisopher prohlásil, že po celou dobu procesu uznávání a především během předčasného uznání byly spáchány těžké chyby, za které Němci nesou zvláštní odpovědnost. Četné analýzy odhalují, že problémy, se kterými jsme konfrontováni dnes, pocházejí z uznání Chorvatska a později Bosny. Francouzský kolega Christophera, Roland Dumas, kritizoval uznání Slovinska a Chorvatska Evropskou unií ve svém interview pro Süddeutsche Zeitung z 21. června 1993, kde ukázal „překotný a spěšný způsob, kterým byla vyznačena cesta k rozkladu Jugoslávie“, potom podtrhl, že „odpovědnost Německa a Vatikánu v urychlování krize byla manifestně enormní“.

Jiný přímý účastník těchto událostí, tehdejší předseda holandské vlády Ruud Lubbers v r. 1997 uvedl, jak německý kancléř Kohl vyvíjel tlak, aby změnil záporný postoj Evropské unie k uznání Chorvatska, aby se předešlo rozšíření občanské války ujišťováním, že „ministr zahraničních věcí Van den Broek a já jsme se marně tloukli do hlavy, ostatní Evropané dávali najevo překvapení, Němci se angažovali v terénu. Bylo to katastrofální...“.

Když pomyslíme na podporu Německa chorvatským a slovinským secesionistům v jejich úsilí o realizaci svých plánů, nejsme překvapeni prohlášením Stjepana Mesiče ve vysílání Contact o roli Genschera a papeže Jana Pavla II. Jestliže se Německo projevilo agresivně ve své podpoře destrukce Jugoslávie a uznání secese jejích republik - což je evidentní a široce známo, četní jsou ti, kteří se ptají po motivech tohoto stanoviska a nezdolné umíněnosti nejvyšších činitelů německého státu nedávno sjednoceného. Na tuto otázku odpověděl jeden z největších světových expertů v geopolitice generál Pierre Marie Gallois, blízký spolupracovník generála de Gaulla, který prohlásil pro noviny Die Zeit z 29. července 1993 : „Okleštění této země a úzké sepjetí Chorvatů a Slovinců s německým průmyslem vedlo k emancipaci lidí, kteří byli v minulosti spojeni s impériem v srdci Evropy, potom s Třetí říší. Což vedlo k potrestání Srbů, kteří se tvrdohlavě drželi po boku spojenců během obou světových válek a vyvolalo odstranění posledních stop dohod, které ve dvou reprisách potrestaly Německo po jeho porážkách“.

A jestliže mnozí lidé mohou pochybovat a dokonce nesouhlasit s analýzou starého generála a francouzského protifašistického bojovníka a myslet, že historické ambice Německa patří do daleké minulosti a že se nacházíme v nových historických podmínkách a že očistný proces, kterým prošel německý národ, je dostatečnou zárukou, abychom měli důvěru v mírová přesvědčení německých politiků, vyslovená během sjednocování Německa, stačí si vzpomenout na článek Klause Kinkela pod titulkem „Zahraniční politika Německa ve světle nového pořádku“ uveřejněný ve Frankfurter Allgemeine Zeitung 19. března 1993. V tomto článku je poslání německé zahraniční politiky vyjádřeno v těchto termínech: „V zahraničí musíme realizovat něco tam, kde jsme měli neúspěch dvakrát po sobě. Každý zná, kde Německo zaznamenalo dva neúspěchy v zahraničí“. Takto, podle jeho ministra zahraničí, je úkolem Německa v zahraniční politice s přihlédnutím k jeho potenciálu dokončit to, co se nepodařilo ve dvou světových válkách. Jedinou otázkou, kterou to vyvolává, je zda to má být dokončeno prostředky starými, nebo novými.

Kohl sám à propos uznání Chorvatska v jednom vysílání komentoval: „Existuje zvlášť silný vztah mezi Němci a Chorvaty, kteří mají v historii četná pouta“. Taková historická vertikála v německé zahraniční politice takto ilustrovaná Kohlem, vysvětluje iniciativy podtržené Kinkelem. Konečně podobná vertikála existuje v iniciativách a v politice jejich chorvatského satelita a popisuje, způsobem často zarážejícím, iniciativy téměř identické a prohlášení aktérů dvou světových válek a války proti Jugoslávii v průběhu devadesátých let. Tedy tří válek, ve kterých konstantou německé politiky na Balkáně bylo vyvolávat protijugoslávské tlaky. Nejdříve krvavé pokusy zabránit zrození jugoslávského státu, potom pokusy ještě krvavější s cílem zničit stát a vymazat jej s povrchu země.

Už je tomu 20 let...

Čtenáři Brodského zpravodaje se občas setkají se jménem Sdružení Msgre Jana Šrámka / SJŠ, to většinou v souvislosti, když upozorňujeme na konání osvětových akcí, většinou u příležitosti národních výročí a také výročí osobností nám blízkých. Je tomu právě 20 let, co SJŠ vzniklo v říjnu 1997 zde v Uherském Brodě. Tenkrát se sešlo 11 činovníků z Moravy: z Uherskobrodska, Uherskohradišťska, Kroměřížska, Novojičínska, ale i z Hodonína a Boskovic. Tito se rozhodli působit v křesťanskosociálním duchu ku prospěchu dobra Vlasti! Do čela byl zvolen zkušený lidový činovník bratr B. Bogár. Ustavení organizace předcházela řádná registrace na MV ČR. Jak bylo řečeno, aktivitou byla předně osvěta, aniž bychom rezignovali na politická témata, jak tomu napovídá už jméno v názvu organizace - Msgre Jana Šrámka, zakladatelského vůdce ČSL z let 1918 - 1948. Faktem je i to, že sdružení, do něhož se postupně zapojilo více členů, tvořili hlavně funkcionáři lidové strany do r. 1992 a křesťanskosociální unie z let 1992 - 1996.

 Veřejnost byla vždy informována v krajinském tisku, ponejprv v obsáhlejším referátu brněnské Rovnosti. SJŠ měla i své ústředí - sekretariát na Moravské ulici č. 78 našeho města. Aktivita byla zamýšlena pro celou někdejší Zemi moravskoslezskou, k jejímuž obnovení se stále hlásíme. Činnost se nám přes četné překážky dařila, to díky i pochopení některých činitelů, kteří budou v závěru jmenováni. Výsledkem bylo na 70 přednášek pro veřejnost na nám blízká témata, které většinou odezněly v sále konventu dominikánů: z historie křesťanskosociální i církevní, stejně i o křesťanské literatuře a jejích tvůrcích, z dějin Slovácka a dějin Moravy vůbec, i zajímavosti národopisné. Z těch povolaných, kteří přednášeli to byli odborníci na slovo vzatí, některé jmenujme: prof. M. Trapl, historik z Olomouce, dr. B. Lukeš, historik z Prahy, dr. R. Malý z Brna, doc. J. Šebek z Akademie věd ČR, dnes už zemřelý probošt S. Krátký z Mikulova, historikové kraje - dr. J. Čoupek starší a dr. Petr Zemek z Muzea Komenského atd. Dále zástupci řídícího výboru vyjížděli na různé pietní akce uctít osobnosti nám blízké, což bylo pravidelně na Velehrad, k hrobu dr. Šrámka a ctihodného A. C. Stojana - tatíčka Moravy, jakož i k hrobu dr. M. Hrubana do Olomouce, poslance Uherskobrodska z časů monarchie, a do Dražovic k hrobu Msgre Fr. Hály, poválečného ministra a pravé ruky Šrámkovy, a k hrobu biskupa St. Zely, nekrvavého mučedníka národa. S ostatními křesťanskými složkami z Uherského Brodu jsme se podíleli na připomínce 50. výročí úmrtí Šrámka ve zdejším klášteře, za účasti Dominika Duky, tenkrát biskupa z Hradce Králové. ŠJŠ bylo spoluorganizátorem akce Rennerových, čímž byl navázán kontakt i na Sokol, a na posled je to kontakt na zahraničí, do bratrského Slovenska, když delegace SJŠ navštívila v letošním červnu Bratislavu na pozvání Slovenské národní strany.

 Závěrem chce seznámit s tím, že kdybychom neměli pochopení pro naše účinkování, nešlo by vše uskutečnit, a proto chceme upřímně poděkovat některým našim mecenášům: uveďme už zmíněného prof. Trapla, který snad sedmkrát a často bez odměny zde přednášel, dále dík patří dominikánům, oběma děkanům - P. J. Pelcovi a předešlému P. Fr. Královi. Z vedení města si zaslouží stejný dík současný místostarosta ing. P. Vrána, tak i exstarosta ing. L. Kryštof. Nevynechejme ani exhejtmana MVDr. St. Mišáka, který na nás také pamatoval, jakož i generálního ředitele Slováckých strojíren ing. J. Rosenfelda, jakož Nadaci bří Lužů. A naše uznání patří i spolupráci s některými pracovníky muzea / tito žádali, aby nebyli jmenováni. Ano, je tu řada dalších, kteří pomohli, když mohli - děkujeme! Šrámkovské: Zdař Bože!!                                              St. Lukáš, tajemník SJŠ 

KDU-ČSL škodí křesťanství

Ignác Pospíšil

Staronový místopředseda KDU-ČSL Jan Bartošek, který již dříve prezentoval stanoviska jen těžko slučitelná s pozicí křesťanského politika, prohlásil v rozhovoru pro jindřichohradecký Deník, že cílem staronového vedení KDU-ČSL je „odklon od tradiční kostelní politiky, protože jsme stranou lidovou a pro lidi věřící a nevěřící.“ Těžko říci, co přesně myslí pojmem “kostelní politika”, nicméně uvážíme-li jeho dosavadní postoje a akce, patrně půjde o jakékoliv křesťanské postoje, které nejsou dostatečně populární na to, aby straně získaly nějaké hlasy. Koneckonců není tak dávno, co na Celostátním sjezdu MKD prezentoval názory, které jsou u křesťanského (či vůbec jakéhokoliv konzervativního politika) opravdu nepochopitelné.

Přiznám se, že v jakoukoliv pozitivní budoucnost KDU-ČSL jsem přestal věřit už dávno. Z pohledu křesťanského voliče je ta strana k ničemu, ba co hůř, je to strana škodící, protože jen mate voliče a získává hlasy křesťanských voličů, co ji naivně volí s marnou nadějí, že bude dělat alespoň částečně křesťanskou politiku – čímž je překážkou pro vznik a existenci strany, která by takovou politiku skutečně provozovala. Každopádně, jak vidno, dechristianizace KDU-ČSL už postoupila do té míry, že se vrcholní lidovečtí politici nebojí o ní veřejně mluvit a uvádět ji jako cíl jejich snažení. Snad to některým skalním voličům lidovců z řad křesťanů otevře oči. Pravdou totiž je, že žádná strana nemůže být zároveň pro voliče věřící i nevěřící. Takový nesmysl může tvrdit pouze ten, co věřící není a nemá představu, co to znamená být věřící, nota bene v dnešním světě – a tudíž nevidí obrovskou hodnotovou propast, která zeje mezi těmito dvěma skupinami lidí.

Z toho všeho plyne jediné. Současná KDU-ČSL už není a nemůže být stranou pro křesťany. Alespoň ne pro ty, co svoji víru berou vážně.

http://cirkev.wordpress.com/, euportal.cz

Correctio filialis de haeresibus propagatis

26. 9. 2017 Krize Církve, Překlady Lucie Cekotové

Dne 11. srpna 2017 byl papeži Františkovi doručen pětadvacetistránkový list podepsaný čtyřiceti katolickými duchovními a laickými akademiky. Protože od Svatého otce nepřišla žádná odpověď, byl text dnes, tj. 24. září na svátek blahoslavené Panny Marie de Mercede a Panny Marie Walsinghamské, zveřejněn. Pod listem, k němuž se mohou připojit další signatáři, je nyní 62 podpisů duchovních i laiků z 20 zemí, kteří zastupují i další, jimž se nedostává nezbytné svobody projevu. [1] V latině se dokument nazývá Correctio filialis de haeresibus propagatis („Synovské napomenutí z důvodu šíření bludů“). Konstatuje, že papež svou apoštolskou exhortací Amoris laetita a dalšími souvisejícími slovy, skutky a nečinností prakticky prosazoval 7 heretických postojů týkajících se manželství, mravního života a přijímání svátostí a způsobil šíření těchto heretických názorů v Katolické církvi. Signatáři těchto sedm bludů popisují v latině, oficiálním jazyce Církve.

Dopis s napomenutím má tři hlavní části. V první části signatáři vysvětlují, že jako věřící a praktikující katolíci mají právo a povinnost takové napomenutí nejvyššímu pontifikovi vydat. I církevní právo žádá, aby kompetentní osoby nemlčely, jestliže pastýři Církve vedou stádo na scestí. Není v tom žádný konflikt s katolickou naukou o papežské neomylnosti, neboť Církev učí, že aby mohly být papežské výroky pokládány za neomylné, musí papež splnit přísná kritéria. Papež František je nesplnil. Neprohlásil, že tyto heretické názory jsou definitivní naukou Církve, ani neřekl, že je katolíci musejí přijímat se souhlasem víry. Církev učí, že žádný papež nemůže tvrdit, že mu Bůh zjevil nějakou novou pravdu, jíž by katolíci byli povinni věřit.

Zásadní je druhá část listu, která obsahuje vlastní text „Napomenutí“. Uvádí seznam pasáží Amoris laetitia, z nichž vyplývají heretické postoje nebo jež heretické postoje povzbuzují, a potom seznam výroků, skutků a opomenutí papeže Františka, z nichž je nade všechnu rozumnou pochybnost zřejmé, že si papež přeje, aby katolíci tyto pasáže vykládali způsobem skutečně heretickým. Papež zejména přímo či nepřímo připouští názor, že poslušnost vůči Božímu zákonu může být nemožná nebo nežádoucí a že Církev by měla v některých případech akceptovat cizoložství jako stav slučitelný s praktikováním katolické víry.

Závěrečná část nazvaná „Vysvětlení“ rozebírá dvě příčiny této unikátní krize. Jednou z nich je modernismus. Teologicky řečeno je modernismus názor, podle něhož Bůh Církvi nesvěřil definitivní pravdy, které Církev musí trvale učit v přesně stejném smyslu až do konce času. Modernisté tvrdí, že Bůh sděluje lidstvu pouze prožitky, o nichž lidé mohou uvažovat a na základě toho formulovat různé výroky o Bohu, životě a náboženství. Tyto výroky jsou však pouze dočasné, nikdy nejde o pevná dogmata. Na počátku 20. století byl modernismus odsouzen papežem svatým Piem X., avšak v polovině století opět ožil. Velký a rostoucí zmatek způsobený modernismem v Katolické církvi nutí signatáře k tomu, aby definovali skutečný význam slov „víra“, „blud“, „zjevení“ a „magisterium“.

Druhou příčinou krize je evidentní vliv myšlenek Martina Luthera na papeže Františka. List dokazuje, že Luther, zakladatel protestantismu, měl o manželství, rozvodu, odpuštění a Božím zákoně představy, které odpovídají představám, jež slovem, skutkem i nečinností podporuje papež. Rovněž si všímá výslovné bezprecedentní chvály, kterou papež František tomuto německému arciheretikovi věnoval.

Signatáři se neodvažují posuzovat, do jaké míry papež František uvedených sedm bludů šíří vědomě. Uctivě však trvají na tom, aby tyto bludy, které přímo či nepřímo zastává, odsoudil.

Signatáři vyjadřují svou věrnost svaté Římskokatolické církvi, ujišťují papeže o svých modlitbách a prosí o jeho apoštolské požehnání.

http://www.duseahvezdy.cz

Čtvrtá říše

21. 9. 2017 Hnutí pro-life, Kirk, Geoffrey

„Nám krása šeredou, šereda krásou,“ zpívají čarodějnice v Macbethovi.

Tak dramatických a významných převrácení hodnot, jaké právě schválil Evropský parlament, však není mnoho. Národy Západu (i téměř všechny ostatní společnosti) tradičně nahlížely na potrat jako na zločin – vraždění neviňátek. Univerzálně také potvrzovaly povinnost matek (a otců) život dítěte chránit, střežit a pečovat o něj.

O Evropské unii platí pravý opak.

V nedávno přijatém usnesení [1] poslanci Evropského parlamentu tyto morální principy postavili na hlavu. Dříve se mělo za to, že potrat je špatný, protože jde o formu násilí páchaného na nenarozených. Teď Unie tvrdí, že upírat ženám právo na potrat“ je aktem násilí proti nim.

[Evropská unie] „trvá na tom, že odpírání sexuálního a reprodukčního zdraví a služeb souvisejících se sexuálními a reprodukčními právy, včetně bezpečného a legálního potratu, představuje jednu z forem násilí páchaného na ženách a dívkách; trvá na tom, že ženy a dívky musejí [mít právo] kontrolovat své tělo a o svou sexualitu; vyzývá všechny členské státy, aby zajistily komplexní sexuální výchovu, snadný přístup žen k [prostředkům] plánování rodičovství a celé škále reprodukčních a sexuálních zdravotních služeb, včetně moderních antikoncepčních metod a bezpečnému a legálnímu potratu.“

To vše bez ohledu na protikladnou legislativu v některých státech sedmadvacítky.

Katolíci se musejí ptát, co přijde na řadu dále – ve společnosti, která z odporu vůči hříchu dělá zločin.

P. Geoffrey Kirk,překlad Lucie Cekotová

Zdroj: https://ignatiushisconclave.org/2017/09/20/fourth-reich/

Poznámky překladatelky:

[1] Jde o usnesení, jímž Evropský parlament vyzývá všechny země EU, aby ratifikovaly Istanbulskou úmluvu – Úmluvu Rady Evropy o prevenci a potírání násilí vůči ženám a domácího násilí. Více na https://hnutiprozivot.cz/zpravy/2689-evropsky-parlament-ochrana-nenarozenych-deti-je-nasilim-na-zenach

Významný katolický kněz před volbami podpořil Okamuru…Nelze volit strany, které podporují EU, jež je řízena čistým Zlem...

Autor: Filip M. Antonín Stajner  Publikováno: 11.10.2017 

Drazí v Kristu a Panně Marii, 

srdečně Vás pozdravuji. Je měsíc posvátného růžence. Poláci uspořádali na svátek Panny Marie Růžencové modlitby podél polské hranice proti násilné islamizaci země, my zasvěcujeme náš národ Panně Marii, připojme se duchovně. 
V říjnu nás čekají volby do parlamentu. Jsou mimořádně důležité pro budoucnost naší země. Prosím Vás o modlitbu svatého růžence, mocné zbraně proti Zlu.

Katolický časopis RC Monitor uveřejnil článek významného filosofa Jiřího Fuchse. Ten jasně říká, že nelze volit strany, které podporují Evropskou unii, jež je řízena čistým Zlem k šíření protikřesťanských, protirodinných, protimorálních a protipřirozených ideologií. Současnou hrozbou ze strany EU je také pašování islámských imigrantů do zemí EU. To ohrožuje nejen bezpečnost občanů, jak se to děje v zemích, které se ve velkém otevřely islámu, jako Anglie, Francie, Německo, Belgie a jiné, ale jde i o svobodu vyznávat křesťanskou katolickou víru. Při islamizaci dochází k rušení; i u menšování projevů zbytkového křesťanství na veřejnosti, jako například odstraňování křížů z veřejných prostor, ve větších firmách se neslaví Vánoce nebo se dokonce zakazuje o Vánocích mluvit s ohledem na naše "muslimské spoluobčany" atd. V brutální formě pak může docházet k útokům na církevní objekty a osoby. K podpoře EU se hlásí všechny naše velké strany, jako je ANO, ČSSD, TOP 09, KDU-ČSL, ODS.

J. Fuchs rozvádí nebezpečí ideologií propagovaných EU: "Multikulturalismus rozbíjí identitu Západu a národů, genderismus ničí rodinu, podvržená lidská práva nasazují revoluci lidskou tvář a politická korektnost ji urychluje šikanováním lidí zdravého rozumu. Křesťanští politici uvedených stran jsou bezmála jako jeden muž probruselští. Protože je ale bruselská politika z principu protikřesťanská, podílejí se významně na plíživém odkřesťanšťování Evropy. (…) Naši křesťanští politici by se měli učit u Poláků a u Orbána. Tyto volby totiž nejsou jen v řadě jiných. Možná se v nich nezvratně rozhoduje o našem osudu, mimo jiné i o svobodě vyznání. Zodpovědná volba křesťanů proto nemůže být prounijní, tj. promuslimská, a tedy protikřesťanská. Daleko pravdivěji hodnotí naše bytí v EU Robejškovi Realisté, Machovi Svobodní i Okamura - tedy politici (pokud vím) nikoli křesťanští. Že by i tady platilo, že první budou poslední?" Tolik filosof J. Fuchs.

Svobodní jsou zřejmě příliš malá strana, než aby se dostala do parlamentu. Robejškova minulost je podle masmédií poznamenána Římským klubem v duchu svobodného zednářství a členstvím v Rotary klubu v témže duchu. Rovněž mne znepokojuje znak Robejškovy strany - modrý pentagram neboli pěticípá hvězda. Ta je původně satanským symbolem vzpoury proti Bohu. 

Pokud se voleb dožiji, budu tedy volit Okamuru a jeho SPD. Ačkoli nevystupuje jako křesťan, i když jeho nejbližší příbuzní jsou zbožní katolíci, má jasno o nesmírném nebezpečí ze strany islámských imigrantů a o nutnosti opustit EU jako Velká Británie. Např. Švýcarsko a Norsko do EU vůbec nevstoupily. 

Sv. Pavel v listu Efesanům upozorňuje: „Vedeme přece zápas ne proti nějaké obyčejné lidské moci, ale…proti těm, kteří mají svou říši tmy v tomto světě, proti zlým duchům v ovzduší. Proto vezměte na sebe plnou Boží výzbroj. Jen tak budete moci odolat, až bude zle, všecko překonat a obstát. Stůjte tedy pevně, opásáni kolem beder životem podle pravdy, oblečeni pancířem spravedlnosti, obuti odhodlaností, jakou dává evangelium pokoje. Vždy se chraňte vírou jako štítem. …“ (Ef 6,12-16) Žehná P. Filip M. Euportal.cz

Falešná azylová politika - Strany CDU a CSU obdržely kvitanci

Volby do Spolkového sněmu změnily politickou mapu v Německu. První podzimní bouřka stála CDU a CSU ztráty. Pád CSU byl ohromující, asi o 10 procentních bodů. V patronátní zemi sudetských Němců získala "Alternativa pro Německo" (AfD) 12,5 procenta, což je znamení, že se značná část vyhnanců už necítila dostatečně zastoupena Horstem Seehoferem.

AfD, která ubrala hlasy CDU, propagovala také bývalá prezidentka Svazu vyhnanců (SV), Erika Steinbachová, nositelka Evropské Karlovy ceny SL. Nejen výroky k EU skeptického a k vyhnancům ne přátelského bývalého českého prezidenta Vaclava Klause byly v landsmanšaftu registrovány s nevolí. Pikantní je, že nástupce Steinbachové ve vedení SV, Dr. Bernd Fabritius (CSU), se nevrátil do parlamentu. Neměl žádný volební obvod, byl zařazen pouze do zemského seznamu, a „do vlaku nenastoupil“. Poprvé asi za 60 let již nejvyšší zástupce svazů vyhnanců není členem sněmovny. Seehoferův debakl ("Šok" v Mnichově) jasně ukazuje, že obavy a zklamání občansky-konzervativních kruhů nemohou být co nejrychleji překonány vzhledem k nevyřešené otázce azylu. Na místech podél hranic s Rakouskem a Českou republikou získala AfD více než 20 procent. Jsou to protestní hlasy? "Potvrzení falešné azylové politiky", komentovaly domácí a zahraniční listy úbytky unijních stran. Seehofer pod obrovským tlakem má "otevřené křídlo na pravé straně", je oslaben v diskusích o vytvoření vlády v Berlíně. To může mít, pokud nenastane žádná změna, důsledky pro nadcházející parlamentní volby v Bavorsku v roce 2018, kdy CSU bojuje za zachování absolutní většiny. Doposud byly hlasy vyhnanců jako "bezpečná banka" pro CSU. Nyní křesťanští socialisté získali konkurenci. BdV a SL nebudou schopny ignorovat AfD jako třetí sílu, nebo AfD zcela odsoudit jako "nacionalisty a nepřátele EU", jak se již stalo.
Pohled do Berlína: Po odmítnutí SPD znovu vstoupit do velké koalice pod Angelou Merkelovou, je vládní koalice z Unie, FDP a Zelených považována za nejslibnější variantu. Taková konstelace nevyvolá bouři nadšení - zejména mezi východními a sudetskými Němci. Liberálové a Zelení se v minulosti nijak zvlášť neangažovali za zájmy vyhnaných. Sudetenpost, 5.10. 2017, str. 1, bez autora a značky

Pro České národní listy volně a kráceně přeložil P. Rejf

Němci se v Německu se stali menšinou! Alespoň ve Frankfurtu nad Mohanem

Podle vlivného deníku Frankfurter Allgemeine, poprvé v novodobé historii Frankfurtu nad Mohanem se jeho původní obyvatelé (Němci) se stali menšinou. Pro Němce je Němci se v Německu se stali menšinou! Alespoň ve Frankfurtu nad Mohanemtato informace naprostým šokem. Podle nejnovějších údajů tvoří počet osob s cizími kořeny, kteří mají bydliště ve finančním centru Německa, 51,2%. Největší diaspory z hlediska počtu jsou turečtí, chorvatští, italští a polští obyvatelé. „Více než 60% (těchto) cizinců jsou občany EU," uvedl článek optimisticky. Otázka statutu a původu zbývajících 40% cizinců však není uvedena.V této souvislosti je pochopitelný senzační úspěch pravicové populistické strany „Alternativa pro Německo“ (AfD) ve zářijových volbách do Bundestagu, která pod praporem zpřísnění migračních politiky získala 12,6% hlasů, ačkoliv v minulých volbách AfD ani nepřekonala pětiprocentní hranici. (kou, prvnizpravy.cz, faz.net, kráceno)

K dvacátému sedmému ročníku Křesťanského sociála

Po nástupu ing. J. Luxe do funkce předsedy ČSL se vydala strana na cestu směrem doprava, aby po čase skončila ve vládní koalici s pravicovou ODS, s níž kráčela k obnově kapitalismu  u nás. Důsledky všichni známe.

Proti tomuto vývoji jsme protestovali.  Již v posledních měsících roku 1990 jsme vydali několik kritických článků, odsuzujících nastoupený kurz.  Pokračovali jsme i v roce 1991. Začali jsme vytvářet též struktury formujícího se Křesťanskosociálního hnutí. 10.7.1991 naše stanovy  registrovalo Ministerstvo vnitra ČR. Pozornost jsme upnuli i k k založení tiskového orgánu hnutí..  .

Když jsme koncem roku 1991 uvažovali o názvu zpravodaje Křesťanskosociálního hnutí, pomohla nám náhoda. Dostal se nám do rukou kalendář z roku 1920, který se nazýval Křesťanský sociál. „Proč Křesťanský sociál „ je název úvodního článku kalendáře. Přečtěme si společně některé jeho řádky: „ Není již samostatné strany křesťansko-sociální v našem národě – vše, co křesťansky a sociálně cítilo a pracovalo, slilo se s ostatními směry katolickými v jeden velký proud : v moderní Československou stranu lidovou. Z politické veřejnosti české zmizel název  strany křesťansko-sociální, který po celé čtvrtstoletí napsán byl na jejím štítě.  … Nezmizel však křesťansky a sociálně cítící  duch, křesťansko-sociální program, křesťansko-sociální program, jak jej tři desetiletí vytvořila.  Ten žije dál. … Křesťanští sociálové, stoupenci a příslušníci Československé strany lidové, jsou zde a zůstanou zde. Jejich program, jejich zásady sociálně-reformní a jejich cíle národně-demokratické jsou základními kameny Čs. strany lidové a pracovníci křesťansko-sociálních organizací její hlavní oporou. Čs. strana lidová je stranou sociální, stranou širokých vrstev lidových. …snaha o sociální spravedlnost  křesťanskou, křesťanská demokracie poctivá a přímá – toť náš zářivý ideál., toť cíl našeho snažení i v novém politickém útvaru stranickém. Jsme a zůstaneme křesťanskými sociály s plným vědomím významu těchto dvou slov a s hrdým sebevědomím  mocného hnutí, jehož účastníky jsme. Proto – Křesťanský sociál!“ …Se znalostí a souhlasem uvedeného jsme se rozhodli, abychom plně navázali nejen na křesťanskosociální ideály, nýbrž i na uvedený název. Náš zpravodaj tak nese označení Křesťanský sociál.

Jeho název spojoval a spojuje stovky lidí. Z jejich přesvědčení, práce, umu,  finančních obětí vyrostl a žije. Původně Křesťanský sociál, jehož maximální náklad  přesahoval  1000 ks, vycházel samostatně. Postupně jsme však začali vydávat různé brožurky, Počet jednotlivých titulů se již blíži k šesti stům. Kromě této řady vydáváme i Listy a Křesťanského sociála.. Nejvyšší náklad, kolem 2500, dosáhla brožurka. „Symboliky svatováclavské tradice a tradice 28. října v moderních čs. a českých dějinách“, kterou napsali prof.. dr. J. Rataj, CSc., a ing. D. Plichta.

V současnosti j vydáváme brožurky i v elektronické podobě. Vycházejí na našem webu i FB  Nejúspěšnější byly brožurka :Nebuďme nespravedliví“, autorkou je prof. PhDr. Stanislava Kučerová, CSc.. Za poslední týden tento text přečetlo, jen na FB, na 12 tisíc čtenářů.

Jedním ze základních rysů původních křesťanských sociálů a několika generací lidovců bylo i vlastenectví. Na něj navazujeme i svou „nakladatelskou činností“.. Jsme přesvědčeni, že jsme v republice jedineční, a to již dlouhodobě, v překladech článků z německého tisku.  Některé naše překlady sahají až k roku 1995, další, mnohem četnější, k roku 2001. ČSL byla též stranou sociální. Této problematice, včetně mírové, věnujeme soustavnou pozornost.  –red.

Finanční příspěvek

Jako každý rok v tuto dobu prosíme vás, vážení přátelé, o finanční příspěvek. Doporučujeme, aby činil, v závislosti na vašich možnostech, minimálně 400 Kč. I v příštím roce předpokládáme, že dostanete celkově asi 50 titulů v brožurkové formě. Poštovní poukázky jsme přiložili.  Děkujeme moc za vaši podporu. Těšíme se na další spolupráci, která je předpokladem pro dosahování cílů, jež společně sledujeme.–red.

Přejeme vám, vážení přátelé, a všem lidem dobré vůle, milostiplné Vánoce a Boží požehnání v novém roce.

Redakce: ing. P. Rejf, CSc.                                                  Připravil: dr. O. Tuleškov

Vydává PÚV Křesťanskosociálního hnutí. Uzávěrka tohoto čísla byla 12. října 2017.

Webová stránka: www.ceskenarodnilisty.cz                            

E-mail: vydavatel@seznam.cz