Křesťanský sociál

 listopad, prosinec 2016

Z projevů Václava Havla

Listopad 1989 – Letenská pláň:

Komunisté vás budou strašit nezaměstnaností, není to pravda, ničeho se nebojte.

V prosinci 1989 před volbou prezidenta:

Dvacet let tvrdila oficiální propaganda, že jsem nepřítelem socialismu, že chci v naší zemi obnovit kapitalismus, že jsem ve službách imperialismu, od něhož přijímám tučné výslužky, že chci být majitelem různých podniků… Byly to všechno lži, jak se záhy přesvědčíte, protože tu brzy začnou vycházet knihy, z nichž bude zřejmé, kdo jsem a co si myslím.

Prosinec 1989:

Pro mne není rozhodující s jakým slovem jsou sociální jistoty spojovány, ale to, jaké jsou. Já si představuji, že by měly být daleko větší, než jaké poskytovalo to, co mnozí nazývají socialismem.

1.1.1990 v novoročním projevu:

Možná se ptáte, o jaké republice sním. Odpovím vám: o republice lidské, která slouží člověku, a proto má naději, že i člověk poslouží jí. Za svůj třetí úkol považuji podporu všeho, co povede k lepšímu postavení dětí, starých lidí, žen, nemocných, těžce pracujících, příslušníků národnostních menšin a vůbec všech občanů, kteří jsou na tom z jakýchkoliv důvodů hůře než ostatní. Žádné lepší potraviny či nemocnice nesmí být výsadou mocných, ale musí být nabídnuty těm, kteří je nejvíce potřebují.

Připravujeme koncept důkladné ekonomické reformy, která nepřinese sociální stresy, nezaměstnanost, inflaci a jiné problémy, jak se někteří z nás obávají. Svádět všechno na předchozí vládce nemůžeme jen proto, že by to neodpovídalo pravdě, ale i proto že by to mohlo oslabit naši povinnost samostatně, svobodně, rozumně a rychle jednat.

23.1.1990 při projevu ve Federálním shromáždění:

Všichni chceme republiku sociálně spravedlivou, v níž nikdo nebude trpět existenční nejistotou, v níž nebudou strádat lidé ponížení, staří, děti či lidé jakkoliv handicapovaní. Chceme republiku, která bude starostlivě pečovat o to, aby zmizely všechny ponižující přehrady mezi různými společenskými vrstvami, v níž se nebudeme dělit na otroky a pány. Toužím po takové republice více než kdo jiný.

V dubnu 1990 ve veřejném projevu:

Náš stát by už nikdy neměl být přívažkem či chudým příbuzným kohokoliv jiného. Musíme sice od jiných mnoho brát a mnoho se učit, ale musíme to po dlouhé době dělat zase jako jejich rovnoprávní partneři, kteří mají také co nabídnout… Jsou lidé, kteří kalí vodu a panikaří, že se bude zdražovat. Dávejte si na ně pozor!

Na tiskové konferenci po přijetí zákona o volbách na dotaz novinářů:

Ptáte se s údivem, jestli bude inflace, jestli bude zdražování? Mnohokrát a jasně tato vláda řekla ve svém programovém prohlášení, že jejich úsilím je, aby přechod od Neekonomicky k ekonomice byl pokojný, bez sociálních aspektů, bez návaznosti nezaměstnanosti, bez jakýchkoliv sociálních krizí nebo podobně. … Žádné gigantické zdražování nebo dokonce nezaměstnanost, jak to panikáři systematicky šíří, nic takového nepřipravujeme.

1990: Již nikdy do žádného paktu nepůjdeme.

29.6.1990 ve Federálním shromáždění:

Podle mého mínění nesmí náš stát šetřit na investicích do školství a kultury… Také náš mnohokrát deklarovaný úmysl provést reformu tak, aby nevedla k velkým otřesům, velké inflaci nebo dokonce ke ztrátě základních sociálních jistot, musí naši ekonomové přijmout prostě jako úkol, který jim byl zadán. Zde neplatí žádné „Nejde to!“

Naplnila se slova V. Havla? Nikoliv!

Všichni víme, že ne, ale přesto nám značná část našich mocenských elit a téměř všechna média o „velké sametové“ bez uzardění dále lžou!

Zmýlil se velký dramatik ve svém vidění budoucnosti naší republiky a života každého z nás? Pokud ano, měl možnost se omluvit a říci, jak prohlásil např. Lech Walesa, že udělal chybu a že měl raději zvolit nekapitalistickou cestu vývoje. Na tu ale celá desetiletí před ním ukazoval Alexander Dubček. Byl to však právě V. Havel, spolu s dalšími, zejména P. Pithartem, který tuto sociální orientaci, k velké škodě nás všech, rázně odmítl, a to i s jejím hlasatelem, s kterým nadto sehrál nechutnou frašku.

Z odpůrce vojenských paktů, hlasatele odzbrojení a neutrality se z V. Havla stal nejen velký natista, ale i tvůrce dnes snad již světové známého pojmu „humanitární bombardování“ a následně i jeden z podněcovatelů války v Libyi. Až o těchto faktech a jim podobných se bude pravdivě kriticky mluvit, budeme moci doufat, že snad i někdy u nás pravda a láska zvítězí nad lží a nenávistí. Zatím se jí to nepovedlo, právě naopak!                                                                    J. Kovář

Epos o Havlově bustě v Letovicích

Letovice jsem měl rád,

však je tu Havel kamarád.

Bustu jemu zrobili

ve svetru pak jej vystavili.

Svetr symbol revoluce

prý proti panským frakům.

Pak Havel svetr  za evoluce

odhodil kvůli pakům.

Pakové jej ztratili

leč páni zatleskali.

Svetr v háji, budem v ráji,

novináři pleskali.

A pak přišel hudebník,

co Rusům vyvedl ten trik.

Havla milí oslavujte,

Sameťáky pozdravujte.

Republiku jsme rozkradli

s požehnáním Havla.

A Srby jsme zválcovali

jak kázala nám Madla.

Olysalý tento guru

Havla pak má plnou fůru.

Ty náš hloupý národe,

chleba pro tě nebude.

Bustu dám Ti v Letovicích

abys měl nač zírat.

A ty o těch podvodnících

mlč, máš losy stírat.

Losy jsou nám pěkně nanic,

jako Havel panic.

Bulíky nám věší ten strýc

na nos, jako starý fric.

A tak modla Havla stojí,

zdáli Masaryk se dívá,

zdali Boha se nebojí,

kdo na republiku plivá.

My havlisti

nemáme ni tento problém,

církevníci finančníci,

vymodlí to s Bohem.

Havel sic byl ateista,

ale dával Te Deum.

A my bratři jeho gusta,

mu klidně dali na rum.

Na Hradě pak koloběžky

startovali borci.

Ostatní pak šlapou pěšky.

Maj restitucí porci.

Sudet nám nic nesebere,

však bolševik ano.

Levičáky to vše dere.

Přejem dobré ráno.

Insitní verše na bustu presidenta Havla

v revolučním svetru v Letovicích  JJN 2016

Zda po listopadu 1989 půjdeme cestou ke kapitalismu nebo k sociálně spravedlivé společnosti,  rozhodoval i duel  Havla s

  Dubčekem aneb První týdny po sametové revoluci

Lidé v tu dobu si valnou měrou nepřáli kapitalistickou cestu. Hlasovalo pro ni jen asi 3 % dotázaných.  Obecně se předpokládalo, že půjdeme jiným směrem. A právě o našem dalším vývoji rozhodnul i  zápas mezi Havlem a Dubčekem o kandidaturu na prezidenta republiky.

„Návrh koncepční komise OF z 25.11.1989, předložený jejím vedoucím Z. Jičínským, na kandidaturu A. Dubčeka na funkci prezidenta byl odůvodněný a zcela legitimní. Padly pochopitelně i návrhy na kandidaturu V. Havla, který prý je jediný schopný vyvést naše národy ze současného chaosu. V závěru dlouhé diskuse V. Havel řekl, že „je ochoten v případě potřeby kandidaturu přijmout". Vyslovil však podmínku, „že by funkci prezidenta zastával pouze do svobodných voleb".

Když se 6. prosince krátce po půlnoci dostavili do KC OF představitelé VPN, po vzájemné informaci o celkové situaci v Praze i v Bratislavě, došla řeč i na prezidentské kandidáty. O názorech VPN na toto téma referoval J. Budaj. Předložil tři alternativy. Jako variantu č. 1 uvedl M. Kusého jako člověka s velkým politickým kreditem. „V druhém případě, jestliže by to bylo politicky naléhavě potřebné, by se dalo uvažovat o tom Alexandru Dubčekovi s tím, že pro slovenský národ by z toho vyplývala obrovská rizika politická, ale také pro český národ. A že tudíž tuto variantu my, co jsme zde, se odvažujeme přijmout jen jako - opakuji - s velkými rozpaky a jen jako alternativu jakéhosi velkého politického kompromisu. Třetí alternativou je Milan Kňažko, který je na Slovensku považován za tribuna naší revoluce".

Když po kratší diskusi vystoupil M. Kocáb s návrhem, aby společným kandidátem OF a VPN na úřad prezidenta se stal V. Havel, zástupci VPN tento návrh podpořili. V průběhu jednání OF a VPN 6. prosince se J. Budaj ztotožnil s názorem M. Kocába, že hrozí nebezpečí vytvoření tandemu Adamec-Dubček a tím zpacifikování revoluční situace a prosazení reformně komunistické orientace společnosti a státu. Do těchto úvah se jim pochopitelně nehodila čerstvá zpráva o výsledcích průzkumu veřejného mínění, podle něhož z 30 tisíc dotázaných se přes 11 % vyslovilo pro kandidaturu A. Dubčeka, a pouze 1 % pro V. Havla, přičemž více než 80 % dotázaných nebylo rozhodnuto. Většina přítomných členů krizového štábu OF za této situace začala rozvíjet úvahy o zahájení masivní kampaně pro kandidaturu V. Havla. A J. Budaj se jménem VPN postavil jednoznačně proti nominaci A. Dubčeka. Proti těmto názorům vystoupil Z. Jičínský. Poukázal na výsledky průzkumu a  postoj venkova a spolu s P. Kučerou a P. Rychetským navrhli, aby byla učiněna dohoda, v níž by se Dubček zavázel, že ve funkci prezidenta setrvá jen do svobodných voleb.

V obdobném duchu probíhaly v OF diskuse a polemiky i v následujících dnech. S tím, že role A. Dubčeka a V. Havla se co do pořadí obrátily: V. Havel měl být ve funkci prezidenta pouze do svobodných voleb, aby pak dostal možnost kandidovat A. Dubček. VPN (J. Budaj) definitivně potvrdila souhlas s kandidaturou V. Havla. A v důvěrném rozhovoru s ním uvedli její zástupci řadu dalších důvodů proti kandidatuře A. Dubčeka. Mimo jiné obavy z prosazení reformě komunistické koncepce, kterou prý katolické Slovensko odmítá.

Nyní však, 8. prosince dopoledne jakási „akční skupina" Koordinačního centra OF (neboli volné uskupení přátel V. Havla) rozhodně odsoudila jak Z. Mlynáře, tak i J. Kotrče za údajné porušení loajality k Občanskému fóru. A J. Kotrč byl doslova vyhnán ze zasedání, aniž mu bylo dovoleno vysvětlit smysl a motivaci jeho účasti v televizní besedě. V. Havel dal najevo svou netolerantnost, svou hysterii, sérií nejrůznějších obviňování na adresu Obrody: „Ta Obroda je pro mě horší než ta strana. Ta Obroda jsou zrádci, zatímco ta strana jsou partneři, ten Mohorita..."

A ještě jedna skutečnost nahrála stoupencům V. Havla v jeho prosazování na úřad prezidenta. Byla to demise L. Adamce ze dne 7. prosince, nesouhlasícího s požadavky OF a VPN na složení vlády, a jeho nahrazení Slovákem M. Čalfou. To jim poskytlo silný argument, že je-li předsedou vlády Slovák, prezidentem by měl být Čech a nestraník. A M. Čalfa si svou vstřícností návrhům OF a VPN pojišťoval současně i svou vládní židli, což mu V. Havel na závěr jednání potvrdil: „Po dnešním jednání mám pocit, že to dotáhnete do voleb".

Zatímco jednání OF a VPN s představiteli starého režimu o postupném převzetí moci po nástupu M. Čalfy do funkce předsedy vlády spělo rychle k úspěšnému závěru a stoupenci V. Havla se chystali rozvinout kampaň za jeho zvolení prezidentem, vstoupil do „soutěže" o tento post další vážný činitel: představitelé slovenské veřejnosti - Slovenská národná strana a Ústřední výbor Národní fronty - s návrhem na podporu kandidatury A. Dubčeka.

Také historická komise OF předložila 9. prosince svůj návrh na obsazení této funkce. Vycházela ze složitosti dané situace a možných komplikací ze strany stávajícího Federálního shromáždění a navrhla, aby na dočasného prezidenta byl navržen A. Dubček, neboť: „Dubčekova kandidatura na místo dočasného prezidenta by byla pro nás nejméně nevýhodná. Umožnila by zfruktifikovat politický kapitál, který Dubček představuje, a minimalizovat slabiny, které Dubček má. (Nejméně vhodným kandidátem by byl Adamec.) Dubček by mohl být i garantem pro SSSR a bude přijatelný i pro Západ.

Ale ani tento návrh nebyl respektován. A nejen to. V Krizovém štábu OF, ale i u Havla, vyvolal značnou nevoli, až ironizující averzi a obviňování z intrik proti němu: „A teď jsem dostal novej dopis historiků, kdy zase tohle říkají jo". A na adresu Dubčeka a návrhů na jeho kandidaturu říká ironicky: „Celý svět o něm píše. My tady máme slavnýho Slováka, který už jednou prokázal, že to Československo v daleko horší době se může vydat jinou cestou, a najednou na pět let je tenhle pán poslanej do penze a vyřízenej a pak bude starej a už vůbec si nevrzne". Václav Havel a jeho stoupenci v OF však už byli rozhodnuti. Čekalo se již jen na vhodný okamžik k zahájení volební kampaně pro Havla

A podle výsledků průzkumu Studentského informačního střediska v Bratislavě byla i drtivá většina občanů Slovenska pro Dubčeka. Z pěti tisíc respondentů průzkumu veřejného mínění se pro Dubčeka vyslovilo pětkrát více hlasů než pro V. Komárka a dvacetkrát více než pro Havla a Adamce. K tomu připomeňme, že nesrovnatelně větší šance pro Dubčeka potvrdil i průzkum v českých zemích. Bylo proto samozřejmé, že A. Dubček návrh na svou kandidaturu - vyhlášením z 10. prosince – uvítal. Reagoval tak mj. na skutečnost, že na další demonstraci OF na Václavském náměstí předchozího dne po projevu V. Havla, v němž oznámil mj. demisi G. Husáka, Jiří Bartoška vyhlásil - jménem Koordinačního centra OF - kandidaturu V. Havla na úřad prezidenta.

K prohlášení A. Dubčeka dodávám, že v následující den, 11.12.1989, PÚV NF SSR návrh jeho kandidatury podpořilo. A nejen to. O den později - 12. prosince Předsednictvo Slovenské národní rady přijalo k návrhu kandidatury A. Dubčeka toto usnesení: „Předsednictvo Slovenské národní rady navrhuje Federálnímu národnímu shromáždění Československé socialistické republiky za kandidáta na funkci prezidenta ČSSR Alexandra Dubčeka. Je to občan s demokratickým, humánním cítěním. Je reprezentantem demokracie našeho národa. Je nejvýznamnější postavou moderních československých dějin. On první vnesl nové myšlenky, posouvající náš stát do evropského domu. Je to člověk pevný, věrný, setrvávající na svém přesvědčení". Za této situace došlo k první z řady pěti či šesti schůzek mezi Havlem a Dubčekem na téma, kdo z nich má, či bude a proč kandidovat na funkci prezidenta. Svědectví o těchto schůzkách podali přátelé A. Dubčeka jako jejich přímí účastníci a organizátoři: Věněk Šilhán - zástupce A. Dubčeka na 14. mimořádném sjezdu KSČ v roce 1968 a nyní člen Obrody i signatář Charty 77 a také člen užšího vedení OF; František Vlasák - v roce 1968 ministr národohospodářského plánování; Miroslav Kusý - signatář Charty 77 a vedení VPN; a konečně i Vladimír Hanzel, v době sametové revoluce osobní tajemník V. Havla.

Že mohlo skutečně dojít k nějaké podmíněné dohodě, svědčí i vystoupení P. Pitharta 13.12. na koordinačním centru OF, kde informoval o tom, že A. Dubček nepřímo vyslovil souhlas se svou kandidaturou na předsedu FS a že podpoří V. Havla na funkci prezidenta. A následujícího dne, 14. prosince, V. Havel v 18.00 hodin v rozhlasové besedě zdůraznil, že funkci „dočasného a pracovního" prezidenta je ochoten vykonávat pouze „v těsné a přátelské součinnosti s A. Dubčekem". Řekl také, že nedopustí, aby kdokoliv mezi něj a Dubčeka „vrazil klín".

Vzápětí i Ján Čarnogurský, jako člen vedení VPN a nyní již i místopředseda nové čs. vlády, v rozhovoru s předsedou SNR R. Schusterem a novým předsedou slovenské vlády byl ujištěn, že předsednictvo ÚV NF SSR a předsednictvo SNR potvrzují kandidaturu A. Dubčeka na úřad prezidenta.

Uběhlo však sotva několik hodin a vše bylo jiné. Podmíněnost souhlasu Dubčeka s plánem Havla a jeho přátel - pokud vůbec byla vyslovena - se ukázala doopravdy silně podmíněná, jak budu dokumentovat dále. A stejně také silácká slova V. Havla o přátelské spolupráci s A. Dubčekem se ukázala jako vynucená ctnost z nouze.

Ještě téhož dne se - po schůzce Havel-Čalfa - v bytě výtvarníka J. Skalníka sešla úzká skupina Krizového štábu OF (J. Bartoška, V. Hanzel, E. Kriseová, J. Křižan, M. Kvašnák, S. Milota, P. Pithart, A. Vondra), na níž je Havel informoval o výsledcích jednání s Čalfou. Poté se zde rozproudila obsáhlá diskuse, na níž se tato úzká skupina měla dohodnout jak to udělat, aby byl z prezidentské volby vyšachován A. Dubček a zajistit, aby byl zvolen V. Havel. Celé toto jednání bylo výslovně vedeno jako přísně tajné, o němž neměl být nikdo další z vedení OF či jiných opozičních skupin informován, dokud nebude vše projednáno a volba Havla zajištěna. Byla to typická ukázka kabinetní kuloárové politiky. Havlem hlásaná zásada, že "pravda a láska zvítězí nad lží a nenávistí" byla odhozena na smetiště a spolu s ní i zbytek demokratických zásad v jednání o tak závažné otázce. A to přesto, že Havel si to dobře uvědomoval, když v úvodu své informace konstatoval: "A paradoxnost mého postavení spočívá v tom, že jsme odpůrci kabinetní politiky, a že to celé se musí totálně utajit, ne před StB a odposlouchávačem a na tom nezáleží, ale před našima lidma a před veřejností, která nás podezírá z kabinetní politiky. Domluvíme se, jak to uděláme. Pro tuto chvíli bych vás prosil, abyste všechno co vám řeknu, drželi v sobě jako hrob, všichni, a nikomu nic neřekli. Přinejmenším do chvíle, než se domluvíme co budeme dělat dál".

Skutečně také v tomto konspirativním duchu pak probíhala dlouhá diskuse, na níž bylo dohodnuto uskutečnění jednotlivých opatření, která měla zajistit, aby do konce roku 1989 byl Havel zvolen prezidentem a A. Dubček odsunut do funkce předsedy FS. Vše mělo ovšem probíhat tajně, bez informování širšího vedení OF či vedení ostatních opozičních skupin. O jednotlivých opatřeních se měly tyto skupiny dovědět až po jejich uskutečnění.

Bylo zde dohodnuto:

1) Že příští den, v sobotu 16. prosince, vystoupí V. Havel v televizi v nejsledovanějším čase s 20minutovým projevem „jako občan Havel", který má starost o svou zemi. Tento projev bude ovšem konzultovat s Čalfou a bude odvysílán po jeho odsouhlasení. Vysílání pak zajistí Čalfa a jeho poradce.

2) Na nejbližší plenární schůzi Federálního shromáždění vystoupí Čalfa, jako předseda vlády, s programovým prohlášením, do něhož pod záminkou, že dosud nebyl schválen ústavní zákon o době bez prezidenta, aby tato doba byla ze 40 dnů prodloužena jen do 28. prosince. A současně navrhne, aby za „prozatímního prezidenta" do svobodných voleb byl zvolen V. Havel. Případný odpor poslanců měl být zlomen nátlakem Čalfy, resp. příslibem, že poslanci si alespoň na čas zachovají své posty.

3) Mezitím J. Čarnogurský (VPN) musí na Slovensku zajistit, aby za některého odstoupivšího poslance byl zvolen A. Dubček pod záminkou, že Havel jako kandidát na prezidenta nechce dělat nic bez Dubčeka. Zatím však nemělo být prozrazeno, že by měl být zvolen předsedou FS.

4) Konečně, na schůzi FS 28.-29. prosince bude Dubček zvolen předsedou FS a vzápětí Havel prezidentem.

Hlavním garantem splnění tohoto plánu byl M. Čalfa. Pojišťoval si tak vlastně Havlem slíbené zachování postu. Současně tak plnil i přání G. Husáka, zbavit A. Dubčeka možnosti získat politickou satisfakci jeho vystřídáním na funkci prezidenta.

Dubček o těchto zákulisních jednáních však do poslední schůzky s Havlem informován nebyl. I když první příležitost k tomu se naskytla několik hodin poté, co v úzké skupině přátel V. Havla z Krizového štábu OF bylo dohodnuto, „jak to udělají". V. Havel s A. Dubčekem, ale také s Č. Císařem, dalším kandidátem na post prezidenta, se sešli na italském velvyslanectví na recepci za účasti tajemníka italské Socialistické strany Betina Craxiho a Jiřího Pelikána. Cílem Craxiho návštěvy v Československu v tomto případě podle svědectví italského dopisovatele L. Antonettiho bylo podpořit vytvoření silné levice v Československu v čele se silnou osobností a nejlépe v čele s A. Dubčekem. V. Havel při této příležitosti Dubčeka od jeho kandidatury neodrazoval. Zato dokázal odradit od kandidatury dalšího adepta na prezidentský post, Č. Císaře, příslibem příští diplomatické  funkce. A po této schůzce Betino Craxi, podle svědectví J. Pelikána, vyslovil předpověď, že V. Havlovi „moc zachutná opravdu moc".

Že při uvedené recepci na italském velvyslanectví přece jen k nějaké diskusi mezi Havlem a Dubčekem došlo, svědčí televizní vystoupení V. Havla ve večerních hodinách téhož dne, 16.prosince. V závěrečné části svého vystoupení řekl: "Je-li v obecném zájmu, abych přijal prezidentský úřad, přijmu ho. Ale se dvěma podmínkami: že bych byl oním prozatímním pracovním prezidentem, kterého teď potřebujeme, a že ten, který usedne na dobu pěti let do Masarykova křesla, vzejde až ze svobodně zvoleného Federálního shromážděnÍ. Druhou podmínku, kterou si kladu je, že po mém boku, ať už v jakékoli funkci, bude stát Alexander Dubček. Je to po Milanu Rastislavovi Štefánikovi pravděpodobně nejvýznamnější muž, kterého dalo Slovensko naší zemi a světu. Nedopustím, aby se jakýmkoli temným silám podařilo vrazit klín mezi něj a mne a tím i mezi naše dva národy".

2. Z průzkumů veřejného mínění k výběru kandidátů na post prezidenta sametové revoluce v průběhu listopadu a prosince 1989, a to v Čechách i na Slovensku, vyšel jako kandidát č.1 A. Dubček, jako mezinárodně i na domácí půdě uznávaná osobnost protihusákovské, protinormalizační aktivní opozice.

O dva dny později, 22.12., na poradě KC OF a KC VPN, kde se jednalo mj. o tom, jak zajistit reformu parlamentu pro úspěšnou volbu prezidenta, došla řeč i na jednání o kandidátech. A Václav Havel zde řekl: „V rámci lehce komplikovaného jednání s panem Dubčekem jsem mu v jakési fázi dal slib, kterým jsem samozřejmě vázán, pakliže on to mezitím nezměnil. A na to se chci zeptat. Jsem mu dal slib, že při nějaké příležitosti vhodné, co nejdřív, se vyjádřím v tom smyslu, že bych ho podporoval jako na toho pětiletýho prezidenta po svobodných volbách a tak dál. Ptám se, zda to ještě platí, protože bych to musel ještě teď někdy udělat, co nejdřív. Víte o tom něco?"

Je totiž také skutečností, že F. Vlasák ve svém svědectví o schůzkách V. Havla s A. Dubčekem uvádí, že při poslední schůzce, konané v bytě bývalého předsedy vlády z roku 1968, Oldřicha Černíka, došlo konečně k dohodě, že V. Havel bude kandidovat na prezidenta a A. Dubček na předsedu Federálního shromáždění.

Po výše uvedené poznámce a otázce V. Havla se mezi ním a  Budajem rozproudila velice zajímavá diskuse. Přesněji - přiznání Budaje, že to byla VPN, která odmítala kandidaturu A. Dubčeka              na prezidenta navzdory tomu, že „Alexander Dubček je nepochybná politická mohutnost na Slovensku" - jak byl rovněž nucen výslovně přiznat, i když se nadále odvolává na jakési temné síly, které zneužily situace. Jeho dementi, o němž byla řeč na předchozích stránkách, je ve světle tohoto přiznání zcela falešné. Navíc zde opakuje: „My jsme ho... nepovažovali za zaručenou záruku v této pohyblivé době, nebezpečné době, že by on měl kandidovat na tento úřad..." A protože podle Budaje „On (tj. Dubček) de facto naproti VPN reprezentuje jedinou reálnou politickou stranu...", i když prý nemá členstvo, došel k závěru, že situaci není možné řešit konfliktem mezi ním a Havlem. A když J. Budaj řekl, že „On (tj. A. Dubček) nechce prohrát ten volební boj, kromě toho by to bylo směšné, tedy ta prohra, a bylo by slovenským národem cítěno nespravedlivě. On mlčí". Načež V. Havel reagoval jaksi povýšenecky a pohrdlivě: „No tak ať mlčí dál! Ale ať mlčej i ti, co ho navrhujou!" Avšak v závěru této diskuse, když si zřejmě uvědomil reálnou situaci, V. Havel navrhl řešení, při němž „musí zůstat jakási škvíra, která mu (tj. Dubčekovi) bude dávat - ať už symbolicky nebo reálně - šanci býti volen a kandidovat na to pětileté období. Což je pro mne velice dobré, mimo jiné to, že chci od začátku připravovat veřejnost na tu prozatímnost svého prezidentství, pokud budu teda zvolenej a nikoli Bilak, že ano? A proto se mně zdá, že asi on má pravdu, když chce, abych nějakým způsobem naznačil... nějak tu otevřenost toho budoucího, už jako takového - řekl bych legitimnějšího a delšího prezidentství. Že je otevřena tomuto Slovákovi, který... po Rostislavu Štefánikovi je takovej nejznámější Slovák, koho Slovensko dalo naší zemi i světu a tak, že ano?"

Skutečně také, ještě téhož dne, 22.12., při jednání zástupců rozhodujících politických sil ve Valdštejnském paláci, se účastníci (NF, OF, VPN, KSČ, KSS, ČS.

strana socialistická, Čs. strana lidová, Strana SD, Celostátní koordinační výbor stávkujících studentů, Slovenský koordinační výbor vysokých škol a SSM) „shodli na společné kandidatuře V. Havla do úřadu prezidenta a A. Dubčeka do úřadu předsedy FS".

V. Havel, ještě téhož dne, na uvedené poradě KC OF, při projednávání harmonogramu příprav prezidentské volby a důsledcích dohody s Dubčekem, „v níž se Dubček zavázal, že stáhne svou prezidentskou kandidaturu, ovšem pod podmínkou, že ji bude moci znovu uplatnit po svobodných volbách". V této souvislosti V. Havel slíbil, že v jednom ze svých projevů znovu zdůrazní, že hodlá být pouze „prozatímním prezidentem, jehož hlavním úkolem bude dovést zemi ke svobodným volbám. Po nich podpoří Dubčekovu prezidentskou kandidaturu". Tak jeho slib zaznamenal historik J. Suk v prvním díle své publikace: Občanské fórum. Události, na str. 195. Ale tento slib V. Havla nelze v žádném případě hodnotit jako výsledek jeho uznání zásluh a role A. Dubčeka v reformním procesu v roce 1968, či v opozičním protirežimním hnutí let 1970-1989. Byl to především kompromis, vynucený tlakem veřejného mínění národů Československa, pro něž osobnost A. Dubčeka představovala naději na lepší „ příští... "

Dubček byl kooptován 28. prosince do Sněmovny národů. Současně se poslaneckého mandátu ve Sněmovně lidu vzdala řada „prominentních" poslanců jako L. Štrougal, M. Štěpán, A. Kapek, M Jakeš, A. Indra, E. Rigo, V. Bilak a další. Místo nich byly do FS kooptovány některé osobnosti opozičního hnuti, mezi nimi i Z. Jičínský. V 16 hodin téhož dne 20. společná schůze obou sněmoven FS zvolila A. Dubčeka předsedou Federálního shromáždění. Jedním z mistopředsedů FS byl zvolen Z. Jičínský, který se stal nejbližším spolupracovníkem A. Dubčeka.

Prvním aktem „renovovaného Federálního shromáždění za předsednictví A. Dubčeka byla volba prezidenta. Ve svém prvním projevu k tomu řekl: „...Zítra, 29. prosince, bude podle zákona o československé federaci uskutečněna ve Vladislavském sále volba prezidenta Československé socialistické republiky. V souladu s doporučením všech stran Národní fronty, Občanského fóra i Veřejnosti proti násilí i dalších iniciativ, které také významně ovlivnily politickou tvář naší země, budeme hlasovat o návrhu, aby byl do funkce prezidenta republiky zvolen pan Václav Havel. Je významným českým vlastencem, který pevně a neohroženě bojoval za lidská práva, za svobodu a demokratický rozvoj našich národů..."

29. prosince, po doporučujícím projevu předsedy federální vlády M. Čalfy a za předsednictví A. Dubčeka, byl Federálním shromážděním V. Havel jednomyslně zvolen prezidentem republiky. V krátkém oslovení občanů, shromážděných na třetím nádvoří Hradu, z balkonu řekl: „...Děkuji vám všem, Čechům a Slovákům, i příslušníkům jiných národností, za vaši podporu. Slibuji vám, že nezklamu vaši důvěru a dovedu tuto zemi ke svobodným volbám. Musí se to stát slušným a pokojným způsobem, aby nebyla pošpiněna čistá tvář naší revoluce. Je to úkol pro nás všechny. Děkuji vám.“

(PhDr. Antonín Benčík,CSc., Alexander Dubček. Pražské jaro. Sametová revoluce, Podtitulek: Jak se volil prezident sametové revoluce? SAMET? Ano, ale hodně pocákaný… Po 17. listopadu 1989, „DUBČEK na HRAD"! Vydalo Křesťanskosociální hnutí ve spolupráci s Nezávislou skupinou Věrni zůstaneme, Kruhem občanů ČR vyhnaných v r. 1938 z pohraničí a Českým národním sdružením jako svou 387. publikaci určenou pro potřeby českých národních  organizací. Praha, listopad  2011)

Je KDU-ČSL následnickou stranou šrámkovské Československé strany lidové?

Nechme mluvit fakta!

Když se KDU-ČSL připravovala na parlamentní volby v r. 2013, opět se pasovala na lidoveckou a  své členy a funkcionáře začala označovat za lidovce. Byl to dobrý tah. Straně pomohl získat hlasy, které jí umožnily přehoupnou se přes pěti procentní hranici a stát se opět parlamentní stranou. I dnes je termín „lidovec“ a jeho odvozeniny dále živý. Jak se však srovnává se s obsahem pojmu šrámkovské lidovectví?  Několik dalších textů, které jsou pouhými výňatky z různých programových dokumentů či jiných stranických materiálů, nám pomůže v potřebné orientaci.

Československá strana lidová vznikla z křesťanskosociálních kořenů. Mezi přední zakladatele Křesťanskosociální strany patřil ThDr. Rudolf Horský, TJ. Jiroušek. Na Moravě a ve Slezsku Křesťanskosociální stranu  vybudoval J. Šrámek. Osvěžme si paměť, hledejme u nich poučení i pro dnešek.

Na sjezdu v Litomyšli, který se konal v září r. 1894 řekl Dr. R. Horský: „Otevřeme knihu dějin českých z nedávných let. Starší z nás to dobře pamatují, jak se hrálo o bytí a nebytí našeho národa a jak národ náš vydán byl od dob josefínských germanizaci na pospas. Já sám ještě jako dítě jsem děsné účinky germanizace ve školách zakoušel i mohu tedy z vlastní zkušenosti vypravovati, jak se nám rvala česká řeč z našich úst a láska k vlasti z našich srdcí. A to bylo již v dobách probuzení našeho národa. Jakž teprve tomu bylo v dobách jeho úplného ujařmení … Puchmajer, naříkaje nad četnými řadami odrodilců, smutně zapěl v dobách oněch: ´odrodnými obstoupena syny, vlasť se řítí v smutné rozvaliny.´ Řeč česká, neznámá více v palácích a vypovězena z poněmčených domů měšťanských, nalezla bezpečného útočiště v chaloupkách lidu dělnického, v statcích malorolnictva a na farách českých, a právě z těchto míst vyšli buditelové našeho národa, kteří jej vzkřísili k novému životu …Přátelé! I dnes se opět hraje o bytí a nebytí našeho národa, jenže ta hra jest tajnější, za to ale tím nebezpečnější. Vlny germanizační jako děsný příboj bijí do naší národnosti a zaplavily již mnohou českou obec, mnohou českou dědinu. I dnes je toho svrchovaně třeba, aby na obranu práv naší vlasti a našeho jazyka sešikovaly se řady upřímných vlastenců … Toho bohdá nebude, aby katolický dělník český z boje za svou vlast a za svůj národ utíkal!“

Delegát R. Horský, kaplan zastupující Volyni, prohlásil současnou lidskou společnost za těžce nemocnou, a proto potřebuje nápravy, nikoliv však revoluční, nýbrž reformní. Dále však pokračoval: „Jednu operaci ale chceme provést a ta musí být provedena, chceme totiž, aby bez milosrdenství vyříznut byl z těla společnosti lidské liberalistický kapitalismus, tento velký exudat, který stravuje výnos práce většinou sám, tak že na pracující třídy jen menší část zbývá.“

Na téma vzájemných vztahů česko-německých promluvil i dr. Horský. „Když jsem byl loni na sjezdu sociologů v Bambergu, … byl jsem od dr. Hitze vyzván, abych jim vylíčil sociální poměry v Rakousku. …když jsem jim také vypravoval, co my Čechové pro svou národnost musíme snésti často i od tak zvaných katolických Němců, kteří jsou ale vskutku jen „deutschnacionály“ pod katolickou firmou, nechtěli tomu na sjezdu ani věřiti, že by opravdový katolík Němec mohl ubližovati nám jen pro národnost naši. Mohutné „fuj“ zaznělo sálem takovým Němcům….“ Z každého pravidla existuje výjimka, a to i v tomto případě. I v tu dobu byli Němci, kteří Čechy nepronásledovali, ani neuráželi. A právě s těmito Němci hodlal dr. Horský jednat a také spolupracovat.

Poslední slovo na sjezdu pronesl T.J. Jiroušek. „Díky … přátelé a soudruzi delegáti … a dejž Bůh, aby zásady křesťanského socialismu rozlétly se po vlastech našich … Kolik nás bylo zde delegátů, kéž tolik rozejde se po vlastech našich apoštolů vítězného socialismu křesťanského … končíme první svůj sjezd s přáním, abyste všude dobývali půdy straně naši, v kterou jsme se dnes a včera ustavovali a ustavili.“

Ústřední postavou sílícího křesťanskosociálního hnutí na Moravě a ve Slezsku se stal Jan Šrámek. Celý jeho život jej k tomu předurčoval. Pocházel z velmi chudé rodiny, vyrůstal v tíživých sociálních podmínkách. V prostředí, v němž žil, postupně formovalo jeho vlastenectví. „Již při přijímací zkoušce do semináře Šrámek odpověděl na německou otázku vzpurnou odpovědí: ´Tomu nerozumím.´A jen dokonalá znalost ostatních předmětů a laskavost vlasteneckého examinátora způsobila, že do semináře byl přijat. Ale ještě jinou zkušenost zažil mladý Šrámek na vlastní kůži. Zkušenost, která se jmenovala chudoba a která byla nerozlučným stínem českého živlu. On sám, syn vdovy po chalupníkovi, poznal ono nebezpečí, pramenící z hospodářské přesily německého elementu, které lámalo charaktery a které hospodářsky oslabované a vykořisťované české obyvatelstvo nakonec odnárodňovalo.“ (P. František Hála, Strážce národní jednoty in: Mandatář národa, sborník k 75. narozeninám J. Šrámka, str. 13, Praha, Universum 1946)

Nesnáze a těžkosti, nevybíravé osočování, tupení a hana, kterými jej stíhali němečtí šovinisté v Novém Jičíně až po přímé ohrožení života, se vryly Šrámkovi hluboko do paměti a provázely jej v jeho celoživotní práci. Německý fašismus byl vlastně jen potvrzením jeho zkušeností z Nového Jičína. Šrámek o tom píše v ´Čechoslováku´v roce 1943 v Londýně: ´Vzpomínám dávných bojů o českou Moravu. – Věřte, že boje, které sváděl chudý český kaplan v násilně germanizovaném pomezí, nebyly snadné.´ Zmíněné ohrožení života přimělo Šrámka, že se jednou vracel oklikou do novojičínské fary. Bylo to v únoru. Byla velká zima. Když přecházel potok, probořil se do studené vody a nebezpečně se nachladil. Odjel potom na léčení k moři na dobu dvou měsíců. Tehdy prožil několik týdnů mezi Slovinci. Navázal přátelství s katolickým slovinským vůdcem poslancem Krekem a s dělnickým vůdcem Gostinčarem. Měl příležitost seznámit se s vyspělou katolickou sociální organizací. .. V Novém Jičíně kladl právě základy křesťansko-sociálnímu hnutí v katolickém táboře… P. Jan Šrámek začal propagovat v různých městech Moravy zřizování křesťanských odborových dělnických organizací.“ (C.d., str. 10-14) Ano, německým šovinistům z Nového Jičína se Šrámek vůbec nelíbil. Mluvili o něm jako o hetzkaplanovi, pronásledovali ho, stěžovali si na něj, takže Šrámek musel opustit  Nový Jičín. Byl přeložen. Jeho církevní vrchnost však měla dostatek rozumu a tak Šrámek ze svého nového působiště mohl docházet za svými původními aktivitami.

Ustavující sjezd Křesťanskosociální strany na Moravě a ve Slezsku, jehož se kromě J. Šrámka zúčastnil i František Světlík a poslanec dr. Ant. Cyril Stojan, se konal až v r. 1899. Horáková, dělnice z novojičínské tabákové továrny, trpce na sjezdu žalovala: „Vyděračský kapitalismus, aby nabyl lacinějších pracovních sil, odtrhl ženu od rodiny a připoutal ji ke stroji, a muže, živitele, vyhodil na ulici bez práce. Rodina bez matky nemůže prospívati …Dítky pustnou, znemravňují se a celý společenský řád se rozpadá…Má-li být znovu zaveden pořádek, musí vrácena býti žena, aspoň vdaná, opět rodině…“.

Křesťanskosociální strany se ztotožňovaly s uvedeným převažujícím společenským pohybem a s jeho vlastními snahami. Tužby českého národa plně vyjadřovala rezoluce přijatá I. zemským sjezdem Křesťanskosociální strany v Čechách v r. 1896, která zdůraznila, že přední a nejdůležitější vlasteneckou povinností je usilovat o dosažení nedílnosti a samostatnosti zemí Koruny české. Jak velmi málo se o této skutečnosti mluví a píše, přestože jde zcela o jednoznačný výraz lásky k vlasti a touhy po její jednotě a samostatnosti.

Pro strany křesťanskosociálního charakteru bylo důležité vyjasnit vztah mezi politikou a náboženstvím. Tímto problémem se zabýval i sjezd České křesťanskosociální strany, který se konal v roce 1910. ThDr. Rudolf Horský, jeden ze zakladatelů Křesťanskosociální strany v r. 1894, farář u sv. Matěje v Praze, ze sjezdové tribuny za plného souhlasu přítomných delegátů prohlásil: : „Nesmí se však směšovati stanovisko náboženské s politickým … Máme povinnost k svaté víře a podrobujeme se autoritě církve, ale máme také povinnosti k vlasti své a ke svému lidu, abychom dovedli souladně v sobě lásku k víře s láskou k lidu a k vlasti (Čech, číslo 86, 29.3.1910) Tento sjezd, který současně učinil potřebné kroky k tomu, aby  křesťanskosociální strana přestala být považována za stranu čistě katolickou, tedy konfesní stranu, a naopak se stala stranou otevřenou a tak zcela přístupnou i pro jiná křesťanská vyznání. Do našich politických dějin též potvrzením programového požadavku „všeobecnému blahu sloužící zařízení, jako: pojišťování, dráhy, doly, hutě atd., buďte postátněna, resp. pozemštěna.“ Takto se sjezd stal historickým v pravém slova smyslu.

Jako pokladník Ústřední jednoty raiffeisenek, tedy ne jako poslanec, J. Šrámek dopomáhal k tomu, aby byly výhodně koupeny  pozemky, dvory, usedlosti i velkostatky a rozprodány mezi členy, rolníky, domkáře i dělníky. Též požadoval zřízení české univerzity v Brně. Vystupoval proti poněmčování na dráhách. Úspěšně se také zasadil, aby nejvyšší správní soud ve Vídni vydával rozsudky v českých sporech česky.

Na počátku války, dokonce i v dalších válečných letech, „…Konzervativní katolická skupina při každé příležitosti osvědčovala svou věrnost k dynastii a říši. Vůdce národní katolické strany moravské dr. Mořic Hruban zajel na podzim r. 1914 … do Prahy, a pokoušel se, aby pohnul předáky stran před válkou pozitivně pracujících k veřejnému projevu ve směru rakouském, Nedocílil úspěch. Nikdo se nechtěl prohlásit pro Rakousko a Habsburky…“. (Dr. Z. Tobolka, Politické dějiny čs. národa., díl IV., str. 89)

Přestože do konání československého, nikoliv již tedy českoslovanského, sjezdu strany křesťanskosociální strany v Brně v květnu 1918, vyznávaly katolické strany v historických zemích českých politiku, kterou určité kruhy označují za zásadně austrofilskou, nebyl jim požadavek, aby habsburská monarchie byla přebudována ve federativní svaz samostatných států národních, nijak dalek. Poté však F.M. Žampach prohlásil, že tento sjezd, který stál v opozici vůči vládě, zahájil novou katolickou politiku za války.  Ve výše citovaném díle tento historik uvedl: „Ale politika rakouských vlád i politika dynastie byly tak v zajetí Němců, že český národ dráždila téměř každým dnem a rozdmýchávala odpor i tam, kde s počátku války o něm nebylo řeči. Protičeské činy vlády scelily na konec celý český národ odboji domácím tak, že v létě roku 1918 už bylo jasno, že národ se s Rakouskem i dynastií rozešel. Také v katolických stranách nastal ten přerod. Nebyla to revoluce, bylo to poznání, že s těmi, kdož Rakousko ovládali, a s dynastií, která neměla vůle pro spravedlnosti, kdož jí zůstávali do poslední chvíle věrni, není vůbec rozumná řeč možná, že nechápou nových poměrů, do nichž světová válka musí vyústit.“

Národní výbor československý byl ustaven dne 13. července 1918. V den svého ustavení měl 39 členů. Vedle řady již tehdy plně uznávaných politiků stali se jeho členy též dr. M. Hruban, prof. dr. J. Šrámek, prof. dr. Fr. Kordač a Ervin Červinka. Tato skutečnost byla velmi významná pro budoucnost transformujících se katolických politických stran.

Nová strana se již ani v náznaku nevrátila k aktivistické politice. Na společné schůzi Národního výboru a Českého svazu… prohlásil jménem českých katolických stran dne 29. září profesor Šrámek, že aktivistická politika vzhledem na skutky ministerských předsedů Seidlera a Husarka je nemožná, že je nutno jíti proti ní vším úsilím a že československý národ nemůže od Vídně očekávati splnění zásadního a nesmlouvatelného požadavku státní samostatnosti a neodvislosti…

Český politický tábor Šrámka jako prvního katolického politika nejen vzal na vědomí, ale též pochopil jeho význam, založený na velké a dlouholeté autoritě v katolickém uskupení. Životní cesta prof. Šrámka je od té doby spjata s Československou stranou lidovou tak, jako dříve byla spojena se vznikem a rozvojem křesťanskosociální strany. Svou přirozenou i funkční autoritou zásadně ovlivňoval dění nejen v rámci strany, ale později, samozřejmě jen do určité míry, i československou politiku.

Ze zasedání Národního výboru přišel profesor Šrámek na český zemský sjezd důvěrníků spojených katolických stran. Probíhající ještě rozpornou diskusi ovlivnil svým jednoznačným postojem. Řekl: „Dnes je rozhodnuto, i my jdeme s celým národem za jediným cílem, jímž je náš samostatný československý stát.“ Jeho slova sjezd akceptoval.  Československá orientace ve sjednocujících se českých a moravských katolických stran byla již nezpochybnitelná.  

Šrámkovo osvědčení z 29. září bylo i ohlášením nové „Československé strany lidové“. (Z. Tobolka, c.d., díl IV., str. 283) „Zasvěcené osobnosti politické však už nezakrývaly“, jak později napsal P.F. Hála, „že Šrámek v boji za národní a státní samostatnost  vedl své věrné po bok svých včerejších protivníků z voleb  a dnešních spolubojovníků na téže straně barikády.“  

Tento velký cíl ideál celého našeho národa může býti trvale zabezpečen… jen tehdy, bude-li odvěký základ zdárného rozvoje národního života našeho, křesťanská kultura národa, zachován a zvelebován. To bude předním úkolem naší jednotné strany. Jako strana nejširších lidových vrstev budeme usilovati, aby veškeren život národa proniknut a ovládán byl ideou pravé demokracie a sociální spravedlnosti. Přičiníme se zvláště, aby pronikavými sociálními reformami zaceleny a zahojeny byly brzy těžké rány, způsobené hroznou válkou a odstraněny nesrovnatelnosti hospodářské a sociální.“

Program ČSL vydaný v r. 1920 navazuje na myšlenkové bohatství křesťanskosociálního proudu. Tato skutečnost prostupuje dokumentem nazvaným „Obnova lidské společnosti.“ Několik výňatků. „Křesťanští sociální politikové vedli odedávna boj proti kapitalismu… kapitalismus je zneužitím soukromého majetku…Nesrovnává se prostě s pojmem křesťanské spravedlnosti, aby v našem státu půldruhého tisíce osob vlastnilo skoro 38% české půdy, když jest tu statisíce bezzemků… drobných a středních zemědělců… Dnes nemůže být spor o to, mají-li se statky vyvlastnit … dnes může být spor pouze o to, jakým způsobem tato nová úprava pozemkového majetku se má státi…“

Československá republika se mohla vždy spolehnout na Československou stranu lidovou, a to především v dobách pro republiku těžkých. Lidovecká politika byla státotvornou i při řešení denních politických otázek. Když němečtí křesťanští sociálové usilovali o bližší spolupráci s ČSL, byl to především J. Šrámek a jeho spolupracovníci, kteří jejich námluvy odmítali. Dobře totiž viděli jejich odstředivé snahy, které představovaly určitý stupeň nebezpečí pro územní celistvost republiky. Marně si tito křesťanští sociálové stěžovali, že nacházejí větší pochopení u českých sociálních demokratů než u lidovců. Šrámek zásadně odmítal spolupráci se všemi, jejichž vztah k republice budil nedůvěru. To byl také jeden z hlavních důvodů, proč ČSL přerušila spolupráci s Hlinkovou slovenskou ludovou stranou. Ale nejen to! Lidovci šli na Slovensko přes hlavy luďáků a založila zde samostatnou zemskou organizaci ČSL, jejíž vztah k republice byl zcela pozitivní. Vztah ČSL k výše uvedeným stranám byl vždy primárně určován jejich poměrem k ČSR. Jakmile se v jejich politice začaly objevovat odstředivé protičeskoslovenské tendence, ČSL bránila československou státnost i proti nim.

 IX. sjezd české zemské organizace ČSL v r. 1937 opět zdůraznil sociální zaměření ČSL

„ …Jménem křesťanských odborářů, jejichž celkový počet v tu dobu dosáhl přibližně 120 000, promluvil A. Petr, jenž se na přítomné delegáty obrátil s naléhavou žádostí, aby podpořili práci křesťanských odborů a přispěli tak k plnění jejich velkého sociálního poslání, a to především proto, že práce pro chudé a utlačené, práce zaměřené k zlepšení životních podmínek pracujících byla v tehdejší době pro sociální a hospodářskou spravedlnost jest skutečným plněním příkazů Kristových a našeho programu.

Potřeba činnosti aktuální a obecně uznávaná. Sjezdová rezoluce v části nazvané Pro hospodářskou demokracii a proti diktatuře kartelů, monopolů a syndikátů realisticky konstatovala: "Zabezpečili-li jsme svému lidu demokracii politickou, nevybudovali jsme dosud demokracii hospodářskou, takže náš hospodářský život úpí pod diktaturou kartelů, syndikátů a monopolů, které zhusta zapomínají, že zásady obecného dobra jsou neslučitelné s jejich výdělečným sobectvím. Nekontrolované zisky těchto kolosů rostou z bídy nemajetných občanů a na troskách drobné a střední výroby. Tento stav... je trvale neudržitelný." (Československá strana lidová ve své práci a úkolech, sestavil B. Stašek, nákladem ústředního sekretariátu ČSL, Praha, 1937., str. 234)

Ve sjezdové rezoluci jedna z původních základních křesťanskosociálních myšlenek o nutnosti záměny nespravedlivého kapitalistického společenského řádu byla vyjádřena slovy: "Není možné dále udržeti liberalistický řád, který umožňuje jedněm žít v blahobytu a druhým dává žebráckou mošnu. Není možné, aby v době nadbytku životních potřeb měl lid hlad. Není možné, aby ceny určoval kartel podle své touhy po zisku."

Logickým důsledkem tohoto reálného pohledu na skutečnost byl programový požadavek, znovu rezolucí zdůrazněný, aby dělník za svou práci dostával spravedlivou mzdu, tj. takovou, aby postačovala na krytí potřeb celé rodiny.

Ve zvýšení životní úrovně dělnických, rolnických a zaměstnaneckých rodin spatřoval sjezd nejen sociální, nýbrž i politickou nutnost. Naprosto srozumitelně akcentoval: "Zvýšení životní míry pracujícího lidu není jen otázkou sociální spravedlnosti, je to základní otázka státního života. V naší republice katastrofálně klesá populace a počet narozených dětí. Příčiny toho jsou jednak mravní (úpadek náboženského života), ale také sociální, v těžkém boji nejširších vrstev lidu o živobytí. . .

Proto je nejvyšším zákonem státu, aby svou politiku hospodářskou vedl ve prospěch těchto lidových vrstev, pro uspokojení jejich spravedlivých potřeb a nikoli pro zisky kartelů a finančního kapitálu. "( c. d., str. 243)

Je příznačné, že ČSL v prvorepublikových vládách velmi úzce spolupracovala se sociálními demokraty a národními socialisty. Společně s těmito stranami bojovala proti fašizujícím tendencím, a to i v agrární straně. Proti úsilí henleinovců rozbít republiku se lidovci postavili, jak s uvedenými stranami, tak i s komunisty, zejména v ohroženém pohraničí spoluzakládala ČSL akční výbory na obranu republiky. Jako příklad vlasteneckého postoje mohou sloužit následující slova B. Staška: „Co slíbíte a řeknete své matce české? Slibme ji a přísahati budeme v této památné chvíli jménem svým a všeho českého lidu, že ji nikdy neopustíme, nezradíme … Přísahati budeme, že svou prací, svorností, národní jednotou… postavíme opět vlast svou na onen stupeň cti, blahobytu a slávy, jakou prožívala v nejslavnější své minulosti.“ (Z kázání Msgre B. Staška, na pouti u sv. Vavřinečka u Domažlic. I za toto vlastenecké kázání byl Stašek již v září 1939 poslán nacisty do koncentračního tábora, odkud se vrátil s podlomeným zdravím a v roce 1946 na následky útrap věznění zemřel.) V německých koncentračních táborech a vězních byla celá řada funkcionářů a členů ČSL, např. P A. Tylínek, P F. Chýlek, P J. Plojhar a dokonce i A. Petr, představitel křesťanských odborářů. Stovky lidovců pracovaly v předních odbojových organizacích, např. v Obraně národa. Šrámková ČSL se podílela jak na zápasu za obnovení republiky po celou dobu druhé světové války, J. Šrámek byl předsedou čs. vlády v Londýně, další významní činitelé ČSL byli činní jak v tzv. prozatímním státním zřízení, tak i na přípravě všech poválečných opatřeních.

ČSL podporovala odsun Němců z ČSR, spravedlivou odplatu kolaborantům a zrádcům, přijetí dekretů prezidenta republiky, podpisy j. Šrámka dalších lidoveckých ministrů nalézáme pod řadou dekretů prezidenta republiky, které vyšly po osvobození ČR, i Lex Schwarzenberg, jehož zpravodajkou byla i dr. M. Horáková, poslankyně Československé strany národně socialistické. ČSL byla od svého vzniku stranou sociálně-reformní, ovlivňovanou původními křesťanskosociálními ideály. Tento charakter si udržela i v době po druhé světové válce. Když někteří činitelé rozpuštěné agrární strany hledali u prezidenta Beneše radu, do které strany by měli vstoupit, vyjádřil se pan prezident v tom smyslu, že Šrámkova lidová strana je mnohem socialističtější než celá národně socialistická strana. Šrámek v té době, stejně jako celé vedení ČSL, zdůrazňoval, že ČSL musí na svém sociálně-reformním charakteru trvat. Pokud by ho ztratila, pak ztratí důvod své existence.

Z myšlenek prof. ThDr. K. Derksena:

„ Pravičácké křesťanství má tedy svůj přiléhavý přívlastek - asociální, což je v podstatě amorální. Asociální křesťanství není křesťanství, neboť odporuje učení Ježíše Krista. Křesťanství je vysoce sociální. Usiluje o sociální spravedlnost v lidské společnosti, o mír na celém světě, o porozumění mezi národy. Křesťanství je i vysoce morální, tolerantní ke všemu, co není v rozporu s mírovým soužitím všech se všemi, co není v rozporu se zachováním podmínek pro přežití života na Zemi, co není v rozporu s právem každého člověka na důstojný život, pokud on sám si nevynucuje nadprávo vůči svým bližním.

Tyto křesťanské zásady se neslučují s pravicovou politikou, která jedněm přiznává nadpráví, jiným odepírá právo na spravedlnost, zejména na sociální spravedlnost. Pravicová politika je v samé své podstatě politikou nespravedlivou, proto nemůže být křesťanskou. Nejsou ve skutečnosti křesťanské ani křesťansko-demokratické strany v evropských státech, neboť jsou to strany výrazně pravicového typu. Těmto politickým stranám název "křesťanská" nepřísluší.

Křesťanská politika usiluje o sociální spravedlnost, o život v míru na celém světě, neboť neexistuje a nikdy neexistovala nějaká odůvodnitelná příčina ke vzájemnému vraždění. Neexistuje nijaká odůvodnitelná příčina pro vyvolávání válek mezi národy a tím méně mezi lidmi různé náboženské víry. Války jsou nejtěžším proviněním proti Božím zákonům, proti celému Desateru, protože ve válečném běsnění, je-li už válka rozpoutána, je porušováno všech deset přikázání Desatera. A je tragédií, jde-li o válku náboženskou. Jde-li o válku, která byla rozpoutána "jménem pravé víry a Boha". Vzpomeňme na slova Ježíše Krista, jimiž se loučil s učedníky svými. Řekl jim: "Jděte a učte všechny národy.“ Neřekl jim, aby šířili křesťanství násilím, pod trestem smrti,  nepřijmou-li  ho.  Neřekl jim ani, aby zabíjeli ty, o nichž  by pojali podezření ze spojení s ďáblem. Vůbec je nenabádal k ničemu zlému; ani k hromadění majetku a k světské moci nad lidmi. A těžko věřit tomu, že by následníci učedníků Krista o tom nic nevěděli. A přesto šířili křesťanství násilím, mečem válečnými taženími proti nekřesťanským (pohanským) národům. Těžko věřit tomu, že by nic z učení Ježíše Krista nevěděli ti, kteří rozpoutali náboženské války v minulosti či nedávné době (v Severním Irsku) nebo dokonce v současnosti (Bosna). Křesťan nikdy nevyvolává válku. Není žádný důvod pro to, aby křesťan natolik nenáviděl své bližní, jinověrce, že by proti nim zahájil něco tak obludného, něco tak ďábelského jako je válka…

Nebude snadné toto ušlechtilé hnutí křesťanských sociálů dostat do povědomí širokých vrstev obyvatel Evropy a světa. Kdyby se toto hnutí více rozšířilo, kdyby získalo převahu, znamenalo by to VÍTĚZSTVÍ DOBRA NAD ZLEM: Především však návrat k původní křesťanské ideologii, tak, jak byla ustanovena Ježíšem Kristem. Kněží, biskupové a papeži jsou služebníky lidu Božího, a ne jeho páni. ...

Profesor ThDr. Karl Derksen, teolog evropského formátu, byl jedním ze zakladatelů Ekumenického mírového fora evropských katolíků a jeho dlouholetým předsedou. Současně byl i víceprovincionálem jednoho z holandských řeholních řádů.

Co chudí říkají církvi

José M.Castillo, Knižnice Cristianisme i Justicia

... Končí nejkrutější století lidských dějin, v němž nelze ani přibližně odhadnout miliony obětí válek pustošících celé národy. Nicméně nejděsivější násilí tohoto století nepřinesly a nepřinášejí války. Největší násilí, které způsobilo více obětí a které soustavně ničí daleko více životů, pochází z ekonomiky,- a abychom byli přesnější,- z ekonomiky neoliberálního trhu, z jeho organizace a skutečného působení...

Nejde jen o jednu z mnoha otázek

Oficiální statistiky prokazují, že denně umírá ve světě hlady 35.000 dětí a asi stejně dospělých.To znamená, že naše hospodářství je organizováno tak, že produkuje více než 70. 000 mrtvých denně. Ještě nikdy neexistovala válka, jejíž krutost by dosáhla takovýchto rozměrů. A statistiky rostou a rok od roku stále více lidí trpí stále krutější chudobou. Podle oficiální zprávy OSN o vývoji lidstva z roku 1996 nejvýznamnějším znakem dnešní světové ekonomiky je rostoucí koncentrace bohatství ve stále méně zemích, a i v těchto zemích v rukou stále menšího počtu lidí. Podle údajů roku 1996 jen 20% obyvatel země spotřebovává 85% bohatství, kdežto pro 80% lidí zůstává k dispozici zbylých 15%..

Může mít takovýto svět budoucnost? Může církev, která se odvolává na Krista, mít dobré svědomí a pokojně si existovat v situaci plodící neuvěřitelnou bolest a smrt? Tvrdí-li církev, že na zemi zastupuje Krista a jeho evangelium,- co k tomu chce říci? A hlavně,- co chce dělat? To jsou otázky, které napadají kohokoliv. A jsou to otázky směřující nejen od církve k chudým, ale především od chudých k církvi. Otázka po vztahu chudých tohoto světa a církve není proto pouze jednou z mnohých. Ale je to vůbec nejnaléhavější a nejhlubší problém dotírající na církev a tím i na všechny křesťany. (Co chudí říkají církvi, je název 88. brožurky, jíž vydalo studijní středisko „Christianisme i Justicia“ jezuitské společnosti Society of Jesus of Catalunya, r. 1999. Autorem je José M. Castillo  –red.)

Lorenz Knorr, známý německý antifašista, odpověděl v r. 2011 na otázku:

Proč? Jste přece Němec a chebský rodák. Proč se nepovažujete za sudetského Němce?

„Protože jde o umělé označení, z kterého udělali nacisté politický pojem. Pokud si vzpomínám, tak ještě před rokem 1936 toto označení nehrálo zásadní roli. Ale na olympiádě, která se konala v roce 1936 v Německu, prohlásil Goebbels na adresu Němců, kteří přijeli z Československa: Vy nejste žádní občané Československé republiky německého jazyka – což bylo tehdy oficiální označení – vy jste sudetští Němci! V tomto pojmu je totiž obsažen nárok na pohraniční území, osídlená tehdy hlavně Němci. Takže já dodnes tvrdím: byl jsem německy hovořícím občanem Československé republiky!“

Když byl tázán, co by se mělo udělat ke zlepšení česko-německých vztahů, odpověděl krátce a jasně: Zrušit „sudetoněmecký“ landsmanšaft. 

Dr. E. Hahnová: „Sudetoněmecký landsmanšaft je nositelem kontinuity Henleinovy strany: „Henleinova strana poté, co se přežila, se opětně v poválečném západním Německu etablovala, a dodneška sudetoněmecký landsmanšaft (SL) drží její kontinuitu. K této rekonstitucionalizaci došlo vinou politické situace. Do roku 1948 byly sudetoněmecké a jakékoli jiné aktivity, navazující na nacistickou éru, okupačními orgány striktně potírány. Po stažení železné opony se však Velká Británie a USA rozhodly podporovat revizionistické požadavky proti svým bývalým spojencům a v rámci toho se dostalo i podpory SL. Podpora pak trvala i po vzniku Spolkové republiky Německo, a to jak finanční, tak politická. To vedlo k tomu, že se SL nikdo nepokusil zreformovat. Dnes vymírají nositelé původních henleinovských idejí, ale přicházejí nové generace. Dokud bude SL existovat, najdou si ty ideje nové nositele. Toto je třeba učinit předmětem česko-německé diskuse!...“ (PhDr. Eva Hahnová, historička dlouhodobě již působící ve SRN, v diskusi na konferenci „Odsun Němců – 65 let poté“, která se konala v listopadu 2011 v Ústí nad Labem.)

Pozice Křesťanskosociálního hnutí (KSH):

KSH je vlasteneckým, sociálním, demokratickým  a mírovým hnutím, které vychází ze základních principů křesťanskosociálních a šrámkovsko-lidoveckých.  Je nositelem tradic šrámkovské   Československé stran lidové.

Odporuje snahám o narušení rodiny, otce, matky a dětí, jakožto základu státu. Považujeme za nutné podstatně zvýšit podporu rodin, zvláště neúplných. Pokud tento cíl prosadíme, a současně upevníme postavení rodiny ve společnosti, můžeme očekávat zvýšenou porodnost. Půjdeme-li touto cestou, nebudeme potřebovat doplňování počtu obyvatelstva migranty. „Ztracenou generaci“ vrátíme do pracovního procesu a do normálního života.

Až zabezpečíme sociální potřeby sociálně slabých, nezaměstnaných, zdravotně postižených a dalších, pak teprve můžeme se podílet v míře nám možné na pomoci migrantům. Naši lidé společně vytvořili naše společné bohatství, včetně těch, kteří jsou dnes sociálně potřebnými. Pomoc společnosti jim je povinností.

Kde na to vezmeme? Stát poskytuje  různým nadacím, neziskovým organizacím  miliardy ročně ze státního rozpočtu. Značná část, většina, těchto peněz, jde však na osobní výdaje a vnitřní provoz těchto subjektů. Hodláme tyto postupy změnit.

Nyní několik textů o současné KDU-ČSL a o některých jejích představitelů

Daniel Herman lidovcem

„… Fraška okolo Ústavu pro studium totalitních režimů získala další zajímavý rozměr. Lidovecký předseda Pavel Bělobrádek oznámil národu, že odvolaný šéf ÚSTRu Daniel Herman vstupuje do KDU-ČSL. Herman k tomu řekl, že křesťanskodemokratické principy jsou mu  nejbližší a s KDU-ČSL spolupracuje dlouhodobě.  Říkám si, že to je vlastně pochopitelné. Herman je nyní díky svému vyhození z ÚSTR v zorném úhlu kamer a to by bylo, aby po tomhle do něj alespoň na chvíli nepronikla i sama strana. A aby díky tomu nezískala i pár hlasů antikomunisticky orientovaných voličů…

Pravda, někdo by mohl namítat, že „pater Vyklouz“ není zrovna optimální materiál pro křesťanského politika a že strana s káčkem v názvu by to měla tak nějak intuitivně chápat. Ale skutečnost je taková, že k pseudokřesťanské straně (což je role, do níž současné lidovecké vedení svoji partaj vší mocí stylizuje) se tzv. „bývalý“ kněz perfektně hodí.

Jistě, vždycky zde budou lidé, kteří to nepochopí a takovéhoto kandidáta už z principu nepodpoří – politika je o důvěře a který příčetný křestan by věřil člověku, který zradil své kněžství a posvátné závazky vůči Bohu? Ale pro takovéto voliče je KDU-ČSL coby celek už dávno mrtvá (a oni pro ni také) a jeden Herman navíc na tom už mnoho nezmění.

Když jsem výše zmíněný postoj vyjádřil na Facebooku v diskusní skupině Křesťané a křesťanská témata v politice, Jan Kasal (jeden z těch konzervativnějších a pravicovějších lidoveckých politiků a předseda strany v letech 1999-2001) mne sepsul, že jsem jak Kojzar z Haló novin, a poučoval mne o tom, že nemáme soudit, abychom nebyli souzeni. Trošku mne to překvapilo, domníval jsem se, že politické angažmá v demokracii v sobě zahrnuje nepominutelný požadavek posuzování a je jen správné, pokud se ho politikovi dostane. Ale zdá se, že pan Kasal chápe demokracii jinak. KDU-ČSL je dlouhodobě známá svojí katastrofální personální politikou. Pan Herman jistě vhodně doplní řadu šrámů, které tvář strany díky ní v očích křesťanů utrpěla. A zcela jistě to nebude šrám poslední.

Ignác Pospíšil, Duše a hvězdy, časopis psaný katolíky především pro katolíky, 28.5.2014

Pan ministr Herman od počátku byl velmi vstřícný k „sudetským“ Němcům. Jeho cest do Německa, zvláště do Bavorska, byla přehršle. Dokonce několikrát sudety prosil, aby s námi měli ještě strpení. Zvláště se pan ministr vyznamenal svým projevem na 67. sjezdu „sudetoněmeckého“ landsmanšaftu v Norimberku.

Z projevu D. Hermana, ministra vlády ČR, 15. 5. 2016 na sjezdu „sudetoněmeckého     landsmanšaftu“

Milí krajané!

Je pro mne velkou poctou smět vás pozdravit jako první člen vlády České republiky na vašem každoročním setkání.

Letos uplynulo už 70 let od doby, kdy vaši rodiče, prarodiče, a dokonce i mnozí z vás, jste byli donuceni opustit své domovy, ve kterých měli naši předkové společné staleté kořeny. Češi, Němci, Židé, Poláci, Romové a příslušníci jiných národů mají původ své identity v  Čechách, na Moravu a ve Slezsku, kde mnozí měli své domovy. Tragické události XX. století toto spojení porušily, roztrhaly a některé definitivně zničily. Židovská a romská komunita byla v období nacistického teroru zničena téměř úplně. Vztahy mezi Čechy a Němci, byly zničeny zločiny nacistů, kteří nadřadili německý lid nad českým. Nicméně, to není vše. Po skončení války se z touhy po pomstě a v odplatě za tuto genocidu dopustila i část české populace hrozných forem trestné činnosti vůči německy mluvícím občanům. Dokonce i několik měsíců po podpisu mezinárodní dohody, která ukončila válečné utrpení. Jak je vůbec možné, že mohlo dojít k takovému utrpení? Podle jakých pravidel a zásad bylo možné, že kulturní a společenská scéna podobné zločiny, za které se dnes stále stydíme, tolerovala? A můžeme si být jisti, že takové nelidské ideje již nežijí?

Jsem přesvědčen o tom, že tak dlouho, pokud se budeme snažit tomu porozumět, pokud budeme cítit hanbu, a pokud bude někdo, ke komu můžeme směřovat prosbu o  odpuštění, je tu naděje, že rány z minulosti se budou léčit alespoň částečně. A že můžeme stavět na tom, že vztahy mezi našimi zeměmi jsou posíleny, že jsme skutečně lidé, kteří budují vztahy s ostatními na vzájemném respektu a vzájemné důvěře.

Nebezpečný princip, který umožnil tyto hrozné činy, byl postaven na fikci kolektivní viny na základě etnického původu. Pouze tímto způsobem mohla být pošlapána lidská práva tisíců lidí, mohly být připraveny o svůj majetek, svou čest a v mnoha případech o své životy. A. dokonce bez ohledu na to, zda osobně byli pro, nebo proti, nacistické okupaci. Tento nebezpečný princip vznikl z nenávisti….  

Proto bych se jako politik připojil v tomto bodě ke slovům lítosti, která zřetelně vyjádřil po pádu  železné opony v roce 1990 náš bývalý prezident Václav Havel. Havel řekl v té době, že vyhnání Němců z českých zemí bylo nemorálním aktem, který nebyl vedený touhou po spravedlnosti, ale touhou po odplatě.

Podobné omluvné gesto učinil i bývalý český premiér Jiří Paroubek k sudetoněmeckým antifašistům, kteří podstoupili dvojí utrpení: nejprve od Hitlerova režimu, ve kterém byli pronásledováni za své politické přesvědčení a nakonec po válce pro svůj etnický původ.

V roce 2013 vystoupil v Mnichově v bavorském parlamentu český premiér Petr Nečas. Ve svém projevu vyjádřil politování nad poválečným vyhnáním sudetských Němců z bývalého Československa. Ukázal, jak moc se navzájem potřebujeme pro pochopení vlastní identity. Stručně řečeno, jeden bez druhého se neobejdeme.

Téměř dvacet let uplynulo od podpisu německo-české deklarace o vzájemných vztazích a jejich budoucím vývoji. Kancléř Helmut Kohl a premiér Václav Klaus 27. ledna 1997 společně prohlásili, že obě strany jsou si vědomy své povinnosti a odpovědnosti, rozvíjet německo-české vztahy v duchu dobrého sousedství a partnerství a přispívat tím k utváření sjednocující se Evropy…“ (Redakčně kráceno)

http://www.sudeten.de/cms/st/?Presse_%2F_Reden:Reden. Volný překlad P. Rejf

Mohli bychom být jednou ze spolkových zemí Německa...

25. 10. 2016  

REPORTÁŽ Jde nám vztah s Němci do kopru? Ministr kultury Daniel Herman, novinář Petr Brod a ředitel agentury STEM Pavel Fischer se shodují, že byť česko-německé vztahy utrpěly několik šrámů – naposledy kvůli rozdílným postojům k migrační krizi – je to přesně naopak. A nic s tím pořádně nezmůže ani ruská propaganda, které jdou prý na ruku někteří čeští politici včetně prezidenta Miloše Zemana.

Debatu o česko-německých vztazích uspořádal Institut pro křesťansko-demokratickou politiku ve spolupráci s Nadací Hannse Seidela. V pondělí v podvečer si na toto téma v Malostranské besedě před zhruba dvacítkou posluchačů povídal ministr kultury za KDU-ČSL Daniel Herman, novinář Petr Brod, který působil několik let jako redaktor německého deníku Süddeutsche Zeitung v Mnichově a jeho zpravodaj v Praze, a Pavel Fischer, bývalý ředitel politického odboru prezidenta Václava Havla a ředitel agentury STEM.

Nejprve se k česko-německým vztahům vyjádřil lidovecký ministr kultury Daniel Herman,  .„Domnívám se, že česko-německé vztahy jsou na dobré úrovni. Daří se uzdravovat minulostní jizvy,“ pochvaloval si Herman, podle něhož se minulost nedá odestát. Co se stalo, stalo se, ale my prý musíme jít dál.

„Čistě teoreticky bychom mohli být jednou ze spolkových zemí, protože naše ekonomika je navázána na ekonomiku Spolkové republiky a myslím, že tomu také vděčíme za celkem velmi úspěšný hospodářský rozvoj,“ podotkl Herman.

Parlamentní listy

Klerofašismus, diktatura, schvalování genocidy. Lidé se bouří, chtějí Hermanovu hlavu

Aktualizováno 24.10. 2016, 14:00 — Autor: EuroZprávy.cz / lk

Praha - Spor mezi Hradem a ministrem kultury Danielem Hermanem kvůli ocenění Jiřího Bradyho rozlítil část společnosti. Ta tvrdí, že ministr představuje pro Českou republiku bezpečnostní riziko, a požaduje jeho rezignaci…

Jde o vlastizradu nebo rozvracení republiky, či jen o přípravu těchto trestných činů, nebo o jiné  protispolečenské jednání?

Pan D. Herman mluvil, čistě teoreticky, jak sám zdůraznil, o tom, že bychom se mohli stát jednou ze zemí Německé spolkové republiky. Je ministrem vlády ČR, lze tedy předpokládat, že si představuje  náš vstup do SRN jako celek, tedy ČR se stane součástí Německa. Pomyslet jen na to, že by   nejdříve někdo rozbil republiku na země, a pak by nás přihlásil do spolku, je  pro nás těžko představitelná, i když se domníváme, že tato cesta  je jednou z variant germanofilů.

Pouhý pohled na mapu nás uvede do reality. Na mapě není uvedená ČR jako jednotná složka svazu, ale ČR je rozčleněna na Čechy, Moravu a Slezsko. Zřejmě jsou chápány tyto složky jako samostatné nové spolkové země. Pak samozřejmě by Německo mělo nikoliv 17. zemí, ale rovnou 19.

Je rovněž velmi důležité si všimnout, že na mapě není uvedená Slovenská republika. Její území se stalo součástí Uherska. O takovémto rozčlenění se mluvilo v jistých kruzích již v 90. letech 20. století. Mapa nyní  odráží to, co bylo předmětem tiché "diskuse" po úniku informací.

Pokud někdo z vlády, z poslanců, senátorů a jiných ústavních činitelů  pracuje pro tento plán, pak, jak se domnívám, by se mohl dopustit trestného činu vlastizrady nebo rozvracení republiky.

Úvahy o výše uvedeném jsou v souvislosti s bezprostřední blízkosti 28. října, kdy slavíme vznik republiky, jistě nemístné, poněvadž my republiku nechceme rozdávat a strkat do nějakého chomoutu, ale upevňovat a postavit se proti jejímu pozemšťování, jemuž se naše vláda v čele s B. Sobotkou a za pomoci P. Bělobrádka věnuje s velkou oblibou.

A jak vlastně můžeme z hlediska trestně právního hodnotit takové běžné pozemšťování republiky?  Jistě je rozdíl, když mluvíme o republice jako o zemi, než když svými konkrétními činy republiku pozemšťujeme. Ale  to či ono bychom měli považovat za společensky nebezpečné a zcela nežádoucí zavrženíhodné jednání.

Naši předkové svou krví, oběťmi proměnili zemi, jíž jsme do 28. října 1918 byli v rámci Rakouska, v samostatný stát – Československou republiku.  My bychom tento stát měli nejen udržet, ale i dále rozvíjet, aby pro nás byl dobrým domovem. Proti rozbíjení naší státnosti se rozhodně stavíme. J. Skalský

Bělobrádek drsně utřel Kollera

Estébák ukázal, jak blízko má k análu

Předsedu KDU-ČSL Pavla Bělobrádka rozlítila včerejší slova analytika Martina Kollera o jeho sudetském původu, takže poměrně ostře zareagoval na svém facebookovém profilu.

„Estébák, východní troll a vojenský analytik Koller ukázal, jak blízko má k análu. A v historii ČR má opravdu mezery,“ poukázal na Kollerova slova. Koller totiž včera poukázal na Bělobrádka, že zve do Evropské unie migranty z Turecka. Nazval jej navíc sudetským rodákem.

„Tomu říkám kádrový původ – Náchod nebyl v politických Sudetech, a i kdyby? Tak co jako?“ táže se Bělobrádek. Následně pak ještě dodal, co vlastně Sudety jsou. „Já se v geografických Sudetech narodil. Jizerky, Krkonoše, Orličky až Jeseníky s podhůřím, takže jsem sudetský Čech. Ale to se u nás v politickém kontextu 20. století nepoužívá,“ tvrdí. „Šumava a Brno nejsou geografické, ale politické Sudety,“ dodal Bělobrádek.

2. 8. 2016, přišlo e-mailem jir

K mediálnímu výkonu pana Bělobrádka ohledně výroků o politických Sudetech na Šumavě a v Brně

Ať se na mne nikdo nezlobí, ale když vysokoškolsky vzdělaný politik prohlásí, že Šumava a BRNO jsou politické Sudety, jde dále než Hitler.

Hitler se alespoň zastavil ve Svitavách a v Pohořelicích - a nikdy se neodvážil prohlásit Brno za pouze sudetské město...ani neprohlásil Brno za město se sudetskou menšinou, byla tam sice německá ostrovní menšina, ale to bylo vše. Dokonce ani při okupaci Brna Hitler nepřijal Konšelská akta,vydávaná tamními nacisty Judexem a spol. za základ historického městského práva v protektorátu...Tenkrát Hitler způsobil Judexovi, Foltovi, Schwabemu a dalším brněnským nacistům velký zármutek...

A co se Šumavy týče, pokud je mi známo, tamní němečtí roztroušenci (sami Němci je nazývali Streudeutsche, než ten termín po vítězstvích roku 1940 zrušili) nikdy nevytvořili ani za Rakouska ani za ČSR nějakou Sudeten Gau, nýbrž jen Böhmerwald Gau. A byli převážně na Novohradsku,odkud pocházel i Logdman von Auen, přední praporečník pangermánství, ale na vlastní Šumavě??? Kde?? V Klatovech, v Domažlicích v Lenoře, kde pak, snad jen ostrůvek v Kašperských Horách..jenž dělal binec při založení CSR a musel být pacifikován Sokoly a vojskem? Tak to je ta Bělobrádkova SudetenGau na  Šumavě??

O vědci politiku Bělobrádkovi by se snad dalo jen říci v tom ohledu právě tolik, co britský premiér Gladstone řekl o starém Rakousku ! "Na mapě světa nelze ukázat prstem ani na jediné místo, o kterém bychom řekli, tady Rakousko udělalo dobře". A o panu Bělobrádkovi to lze parafrázovat takto : "Na mapě jižní Moravy, jižních a jihozápadních Čech nelze ukázat prstem ani jediné místo, kde by pan Bělobrádek udělal dobře." Kdyby alespoň ukázal na pohraniční Mikulov-Nikolsburg, nebo na pohraniční Znojmo-Znaim, ale on musel ve svém katolicko prosudetském triumfalismu ukázat prstem rovnou na Brno...Brněnští Češi nepřijali Němce nikdy za své pány a smáli se jim už za I.války, když vystavili sochu Wehrmanna a pak ji porazila šalina. Za mobilizace čeští studenti na České stříkali na bílé podkolenky německých buršáků inkoust,a za protektorátu čmárali po Německé domě, jak mi to říkal otec, po tom pyšném středisku německých henleinovců a nacistů, před kterým po osvobození byly vykopány hroby padlých rudoarmějců, a kde se v jeho troskách zřítila socha germánského boha...

Sudeti ukradli název antického geografa Ptolemaia z jeho mapy, kde označil "Pohoří kanců" jako Sudetatayle, kráce poté užíváno jako Sudéta a Šumava se podle toho nazývala Gabréta! Jestlipak pan Bělobrádek vrátí své diplomy, nevím... A oktrojovat Čechům politické výmysly pangermánů Pergera a poté Jessera, je dosti pozdní nesmysl. Ostatně Jesser nebyl první, kdo použil název Sudety, nybrž Perger,který jako první také roku 1900 - 1901 ve svém memorandu navrhl první vyhnání 6 milionů Čechů z říše za Ural a k Ledovému moři (Viz Amortova monografie...ať si ji pan vědec najde sám)

Kdybychom takové věci tvrdili jako etnografové a historici, vyhodili by nás etnografy od státnic na univerzitě, ne pro politiku,ale pro blbost. Nebo mám dnes zahodit své dva diplomy - UJEP a KU, a jít do učení k panu Bělobrádkovi studovat jím přepsanou mapu Česka???

Jiří Jaroš Nickelli, ČSOL Brno, Iautor je etnograf, má čistý lustrační protokol, a byl persekvován za minulého režimu. Dodáváme: Autor je pozůstalý po oběti gestapa a příbuzný oběti Osvětimi, zahynulých na udání sudetského Němce.

Můj přítel Bělobrádek,

řekl B. Posselt v r. 2015 na 66. sjezdu “sudetoněmeckého lansdsmanšaftu“,   se snaží několik let upřímně a bojovně, aby si se sudetskými Němci zajistil dobrý kontakt a o spravedlivé vyrovnání s námi. V tomto směru kriticky vystupoval v České republice a to až na úrovni vlády. Jeho zástupce, můj přítel, právě tak statečný Arnošt Marks, nám dnes jako Bělobrádek,  odvážně poslal pozdrav.“

Ano, to byl ten sjezd, kde H. Seehofer nás obvinil, že při vyhnání Němců jsme se dopustili zločinů proti lidskosti, sám Posselt nás ve své řeči obvinil z válečných zločinů a několik měsíců poté na Dni vlasti v Rakousku jejich spoukmenovci mluvili dokonce o genocidě, již jsme se vůči Němcům dopustili.

Pokud P. Bělobrádek usiloval o spravedlivé vyrovnání se sudety, proč o obsahu vyrovnání mluvil jen s Posseltem a českou veřejnost neinformoval, když dokonce o takové vyrovnání  usiloval i ve vládě?  Měl snad obavy, že by na jeho aktivity tohoto druhu zareagovali negativně  voliči“ Ale co je to za politika, pokud jednal o „spravedlivém vyrovnání“ se sudety tam i onde, ale na svou povinnost informovat o těchto skutcích občany republiky snad zcela zapomněl?  O statečnosti pana Bělobrádka, o níž tak hezky mluvil B. Posselt se bohužel musíme dovídat z německého tisku.

Zatím co B. Sobotka mluví o vstřícnosti sudetů vůči nám, údajně se zřekli práva na odškodnění a vlast. To nám vypráví již druhý rok  a není to pravda. Stanovy landsmanšaftu platí stále ve starém původním znění. Co však přímo zaráží, že Posselt již koncem roku 2015 mluvil ve Vídni o restitucích a náhradě škod. A před několika týdny opět na Dni vlasti G. Zeihsel, se nechal slyšet, že v současnosti probíhají v ČR přímá jednání o odškodnění tzv. Novorakušanů. Jde o tzv. sudetské Němce, kteří utekli nebo byli přesídleni do Rakouska, jež  nabyli rakouské státní občanství až po 27. dubnu 1945. Tak peníze na nás chtějí, ač na ně nemají žádný nárok, kdežto my máme právo na reparace ve výši asi 360 miliard předválečných korun, a současní vládci v ČR se o ně nezajímají. Nemají čas, smiřují se sudety. Bude to téměř dva roky, co se SL vzdal nároků na odškodnění, ale to mu nijak nevadí, jak je vidět, aby po nás peníze žádal dál, přestože dříve ani v současnosti neměli ani nyní nemají na ně nárok.

Všechno tohle „naši“ politici vědí a přesto Sobotka sudety prohlásil za naše spojence a pan Bělobrádek se s nimi paktuje, aniž by jeden nebo druhý na nich požadoval, aby konečně přestali s protičeskými útoky a drželi se pravdy. SL o pravdě neustále mluví, ale od pravdy je daleko.

Pan Bělobrádek vysvětluje 

„K… Vaší žádosti si Vás dovoluji informovat, že pan místopředseda Pavel Bělobrádek se v „Sudetoněmeckém domě“ v Mnichově setkal se zástupci veřejného a politického života v Bavorsku a se zástupci německé strany CSU. Za vyhnání Němců z Československa se však na tomto místě pan místopředseda neomluvil, nebyl učiněn žádný proslov a ani jiné vystoupení zde nebylo prezentováno.“ Dále se však dovídáme, že „v případě prohlášení, která pan místopředseda učinil při návštěvě „Sudetoněmeckého domu“, se jednalo o osobní prohlášení.“ (Z dopisu z   20. dubna 2016, čj. 6349/2016-OPR-6, odpovědi jsou použity i v dalších částech textu.)  Ale je zde menší nesrovnalost. Ve svém projevu na sjezdu sudetů z 15.5.2016 B. Posselt jasně řekl o panu Bělobrádkovi: „Byl jsem obzvláště potěšen, že v Sudetoněmeckém domě, v přítomnosti našeho ministra kultury Ludwiga Spaenleho a za přítomnosti představitelů naší etnické skupiny, Také grandiózní gesto, milí krajané.“ Přiložené foto slova B. Posselta potvrzuje.

Tak jak to asi bylo? Pan Bělobrádek se verbálně, když to tak jednoznačně tvrdí, neomluvil za vyhnání Němců, ale jen „položil květiny k památce obětí vyhnání“ v tzv. Sudetoněmeckém domě.

Pokud si někdo z nás myslí, že tzv. Sudetoněmecký dům (SD) je sídlem „sudetoněmeckého landsmanšaftu“ (SL), pak se zřejmě mýlí. Dozvěděli jsme se od pana místopředsedy vlády, že se tam „setkal se zástupci veřejného a politického života v Bavorsku a se zástupci německé strany CSU“. Takže SD je tedy místem setkávání. Že by tam nebyl ani jeden landsmann? Jistá pochybnost nám vnucuje tuto otázku. Pan Bělobrádek, jak  se můžeme dozvědět z jeho odpovědi, tam neučinil žádný proslov ani jiné vystoupení. Učinil jen osobní prohlášení, položil květiny, zcela náhodou vedle něj se postavil B. Posselt, jak to fotografie ukazuje.

I o Berntu Posseltovi, jsme se dozvěděli, že  „je významnou osobností bavorské politiky“. S ním debatoval pan místopředseda, zřejmě při letošní březnové návštěvě v Mnichově,  o aktuální politické situaci v Evropě, týkající se zejména Bavorska. A my jsme zase mysleli, že B. Posselt je především předseda a mluvčí SL, a tak jsme se opět mýlili. Bavoráci mají B. Posselta jistě velmi rádi. Ale jen jaksi omylem ho nezvolili do Evropského parlamentu, kde je měl zastupovat. Ano, byl na kandidátce CSU, jak víme, a to dokonce na volitelném místě, ale přesto zvolen nebyl. To se v politice holt někdy stává.

Ale co to říká B. Posselt o jednáních s českou delegací? „Za prvé je třeba poznamenat, že premiér se setkal v každé fázi své návštěvy se sudetskými Němci a měl jsem vícekrát příležitost k otevřené výměně názorů s ním, ale i s ostatními vysoce postavenými členy delegace… Témata při všech našich setkáních s českými politiky patřila do tří oblastí: česko-německé a česko-sudetoněmecké spolupráce v srdci Evropy, evropské integrace, společného zachování a dalšího rozvoje naší jedinečné českomoravsko-slezské kultury a překonávání negativních důsledků toho, co si obě lokality udělaly v první polovině 20. století. V Mnichově byly přirozeně sjednány další konkrétní kroky k porozumění a sblížení, které jsou, jak je v mezinárodní diplomacii obvykle dohodnuté, důvěrné.“  (Sudetenpost, 7.4. 2016, s. 5). Jak je vidět, B. Posselt nám toho o jednání řekl více, mnohem více, než pan Bělobrádek byl ochotný nám sdělit. Nebo je v něm kus velkého diplomata a proto považoval více projednávaných záležitostí za důvěrné? Necháme to na svědomí pana P. Bělobrádka.  Nebudeme o tom dále pátrat. Ale jedno musíme přesto konstatovat. V rozhovoru, který B, Posselt poskytl listu Sudetenpost, najednou mluví předseda SL o sudetských Němcích a dokonce i jedno projednávané téma se podle něj týkalo česko-sudetoněmecké spolupráce. Ale to narušuje téměř ideální obraz, který nám svými sděleními pan P. Bělobrádek vykreslil. A co pan Bělobrádek řekne k tomu, že SL nemá mezinárodněprávní subjektivitu, tedy že nemůže být účastníkem mezinárodních jednání?  Ze státní úrovně klesla naše vládní delegace nejdříve na zemskou a později i na úroveň nějakého  spolku. Skutečně je to ze strany vládní delegace  „vrcholný diplomatický výkon.“

Podle interpretace pana Bělobrádka vlastně není problém se SL, ani s B. Posseltem. On totiž v SL vidí zástupce veřejného a politického života v Bavorsku a v B. Posseltovi významnou osobnost bavorské politiky. Ovšem dosud nevíme jak se máme dívat na členy a funkcionáře SL, kteří jsou z jiných spolkových zemí než z Bavorska. Pokud tvůrčím způsobem dopracujeme sdělení pana místopředsedy, pak je zřejmě budeme moci označovat za představitele německého politického života nebo té či oné spolkové země.. A problémy nejsou, pan místopředseda je odstranil. Stačí, když všichni budeme myslet jako on a také je neuvidíme. Ale nesmí do této idyly přijít B. Posselt se “sudetoněmeckou“ tématikou, která nás vrátí do reálného života a pak bělobrádkovský poklid je ten tam. Vydržel jen na malou chvilku. Měl jepičí život, řekli bychom.

Jistě, křesťanský politik nelže, může se však občas splést, něco opomenout. To je však jiná. Ovšem politik, jež vyznává křesťanské hodnoty, a za takového je pan Bělobrádek ne nemnohými považován, bývá také skromný. A asi právě ta skromnost mu nedovolila říci vše o svých zásluhách o SL. Pověděl to za něj pan B. Posselt ve svém hlavním sjezdovém projevu: „…při Sudetoněmeckém dni v Augsburgu poslal impozantní videopozdrav. Proces, který tehdy začal se dodnes grandiózně vyvinul. Pavel Bělobrádek nejen zaslal toto video, které už bylo jasným signálem, ale podílí se do dnešního dne na událostech, které jsme se neodvážili my sudetští Němci při Sudetském dnu očekávat, a to ani ve snu.  

A nám nezbývá než panu Bělobrádkovi gratulovat a mnohonásobně děkovat za jeho uvedené úspěchy při obhajování českých národních a státních zájmů. Kdepak dr. Jan Šrámek, křesťanský sociál a zakladatel Československé strany lidové, by tohle vše dokázal? Aktivity bývalého předsedy londýnské vlády byly zcela jiného druhu. Víme, že dr. Jan Šrámek a František Hála stáli vedle prezidenta Edvarda Beneše při konstituování „prozatímního státního zřízení“ v londýnském exilu a jeho prvních krocích, stáli s ním při dekretální normotvorbě, na níž se podílela rozhodným způsobem vláda pod vedením J. Šrámka, dále Státní rada, jejímž místopředsedou byl F. Hála, a později i Právní komise, v níž pracoval dr. Adolf Procházka, další významný lidovecký činitel.  Vedení ČSL stálo za prezidentem Benešem i v době poválečné. Jména lidoveckých ministrů, znovu zdůrazňujeme, jsou na řadě dekretů prezidenta republiky, které ovšem nebyli jeho dílem osobním, ale výsledkem široké spolupráce uvedených i dalších subjektů. ČSL stála i za odsunem Němců. Celá čs. pražská vláda přijala pozitivně rozhodnutí spojenců v Postupimi o přesídlení Němců z Československa, jež jí bylo oznámeno diplomatickou cestou. Stejnou cestou na něj vláda reagovala. Excesy, ke kterým došlo, kritizoval již tehdy oficiálně nejen prezident Beneše, ale i řada dalších významných politiků. Za odsunem Němců z ČSR tehdy stály všechny politické strana i zdrcující většina našich občanů. Všechny tehdejší skutečnosti jednoznačně mluvily pro odsun, pro definitivní a konečné oddělení znacizovaných Němců, jejich přesídlením do Německa, a Čechů. A tak se i stalo. Dokonce i československý exil v čele s P. Zenklem, předsedou národně socialistické strany, téměř jednoznačně označil odsun Němců z ČSR za definitivní a neměnný. ČSR pak prohlásil za nedělitelnou v původních státních hranicích. Prchalovci, s nimiž sudeti uzavřeli tzv. Wiesbadenskou úmluvu, byli jen hrstkou fašizujících jednotlivců, mezi nimiž byli i vlajkaři, vyslovení kolaboranti s nacisty po dobu druhé světové války.  Tehdy se totiž v exilu nenašel nikdo jiný, kdo by se sudety byl ochoten jednat.

Dnes B. Sobotka, předseda vlády ČR,…kráčí se svou vládou, za podpory i TOP 09, Zelených a dokonce i předsedy ODS, cestou tzv. strategického dialogu mezi ČR a SRN. Celé vládě je zřejmě jedno, že se netěší podpoře občanů republiky, a jde cestou, jíž prošlapal zčásti již P. Nečas. Kam může dojít? “Srbskou cestou“ až k lužickosrbským poměrům…. Dr. O. Tuleškov

Nela Lisková – Bělobradku, vyzval jste mě do ringu? Přijímám!

Vlastizrádci vs. Vlastenci... Ať národ rozhodne o vítězi...

Vážení občané, již dlouhodobě systematicky svými veřejnými vyjádřeními poukazuji na skutečnost, že je naše vláda s ohledem na její aktivity a trestné činy, které páchá spolu s americkou administrativou na našem národu, jen banda kriminálních živlů. Ale to většinou už víte... .

Pan Bělobrádek patrně nemůže rozdýchat má vyjádření na jeho adresu. Vydal prohlášení, kde je prohlásil za hoax (lež) a mě za lhářku a neúspěšnou kandidátku, která prošla několika politickými stranami. Místo toho, aby se choval jako chlap a politik, zachoval se opět jako zbabělec a lhář. Pro informaci a uvedení jeho výroků na moji adresu jen dodávám, že si za každým svým slovem stojím. Ostatně čerpala jsem z veřejně dostupných zdrojů, takže jestli lhali autoři těchto zdrojů, měl my se pan Bělobrádek obrátit na ně. Ale z jeho hysterické reakce je evidentní, že "trefili hřebíček na hlavičku" a potrefená husa začala kejhat ...

Nikdy jsem nebyla členkou žádné politické strany, kromě ČSSD, kde jsem byla pár měsíců a znechucena poměry, intriky a mafiánskými praktikami jsem se vydala na svou, tedy nezávislou cestu. Ano, neuspěla jsem ve volbách na primátorku Ostravy. No a co? Aktivně hájím zájmy svého národa, poukazuji na všechna svinstva, která naše vláda páchá, nebojím se jim do očí a veřejně sdělit, jak to vnímáme my, vlastenci, intenzivně pracuji na humanitární pomoci pro východ Ukrajiny pro civilní obyvatelstvo postižené válkou, kterou podporuje i naše vláda z našich daní, nerozkrádám stát a neohrožuji zdraví, životy a majetky občanů České republiky, tak jak to dělá pan Bělobrádek a celá naše vláda vlastizrádců.

Takže mi z tohoto vychází jediné. Já jsem vlastenec a pan Bělobrádek lhář a zločinec. Já hájím zájmy naši země a našeho národa. Pan Bělobrádek hájí jen zájmy USA, Saudské Arábie, a Německa, potažmo EU a ty jsou plně v rozporu se zájmy naši země. Cestuje si na výlety s rodinou vládním speciálem, zatím co důchodci a nejen ti, živoří na hranici přežití. Jestliže hájí zájmy muslimských teroristů, je stejně jako ostatní politici zodpovědný za četná znásilnění a zabíjení žen muslimy v Evropě. Nelegální migranti plánovali uskutečnění noci znásilňování v Helsinkách. Kolem tisícovky nelegálních migrantů původem z Iráku mělo v úmyslu uskutečnit sérii útoků na ženy během silvestrovské noci v hlavním městě Finska i toto je práce politiků, kteří to tolerují.

Umožnit volební právo a plnou účast muslimským teroristům se podílet na vývoji politické situaci v naši zemi je další trestný čin. Svými rozhodnutími proti zájmům našeho státu nás, občany České republiky přímo ohrožuje na zdraví a na životech. My platíme politiky a proto očekávám, že by se měli jako vzorní "zaměstnanci" s nadstandardními příjmy a nesčetnými bonusy chovat. Místo toho se chovají jako nenažraná banda kriminálníků, kteří už neví, kde, co rozkrást, pokud jsou u koryta a ještě to jde ! Ale to vše, my občané vidíme ! Dochází vám to pane Bělobrádku, že to všichni vidíme a vnímáme vaše chování, jako vlastizradu?

Osobně zastávám názor, že patříte s celou vládou do vězení a to jsem velmi umírněná. Vaše vláda je bezkonkurenčně nejhorší od roku 1989. Takže jestli vás oprávněně kritizuji, protože jste zločinec a já mám právo na to poukazovat, tak byste měl držet ústa a krok a zamyslet se na tím, co nás vede k tomu, že jako národ vámi a celou vládou pohrdáme na nejvyšší možnou míru. Jen doufám, že zbaběle neutečete dřív, než vás za vaše zločinecké aktivity poženeme k plné zodpovědnosti. Ale ty nemovitosti různě po světě za nakradené peníze asi máte vy, vlastizrádní činitelé, nakoupeny přesně za tímto účelem, že ? Víme...

Je mi doslova ukradené, jakou lež, vykonstruovanou kauzu nebo jinou levárnu na mě vymyslíte. Já se před takovými, jako jste vy, hrbit nebudu a lidé vás tak nenávidí a nevěří vám, že budete stejně, jako v tomto případě jen k smíchu nebo lépe řečeno k politování hodný ubožák. Takže, co ? Zbyl vám ještě kousek sebereflexe a půjdete se mnou do přímé konfrontace , veřejně před národem ? Já jsem připravena ...

Nela Lisková, 15.1.2016   Parlamentní listy

Sobotka i Herman na straně landsmanšaftu

Rozhovor Haló novin s poslancem Miroslavem Grebeníčkem (KSČM), místopředsedou kulturního výboru sněmovny

Letos v květnu se česká veřejnost dozvěděla, že se sjezdu Sudetoněmeckého landsmanšaftu v Norimberku zúčastní zástupce české vlády. Vy jste pak interpeloval v souvislosti s účastí ministra kultury Daniela Hermana předsedu vlády Bohuslava Sobotku. Připomenete s čím?

S tím, že považuji za skandální záležitost, aby se akce spolku, který se dodnes nesmířil s důsledky porážky nacistického Německa a který dlouhodobě usiluje o přehodnocení výsledků druhé světové války, měl zúčastnit lidovecký ministr české vlády. A to ne pokoutně, jak to až dosud dělali někteří lidovečtí funkcionáři, ale ministr přímo vyslaný předsedou české vlády. Je přitom jen příznačné, že čeští občané, ale i poslanci, byli postaveni před hotovou věc. To, že premiér Bohuslav Sobotka vysílá na sjezd landsmanšaftu svého ministra kultury Daniela Hermana, jsme se nedozvěděli od českého premiéra, ale od mluvčí Sudetoněmeckého landsmanšaftu, Hildegardy Schusterové. Ta ohlásila, že Bohuslav Sobotka účast zástupce české vlády na akci landsmanšaftu přislíbil bavorskému předsedovi vlády Horstu Seehoferovi.

Premiér ale na tomto oficiálním kontaktu své vlády s landsmanšaftem nevidí nic špatného. Vyjádřil se dokonce, že landsmanšaft můžeme potřebovat k podpoře politiky Česka v Německu a v Evropě. Nevím, k čemu potřebuje předseda vlády a české sociální demokracie podporu Sudetoněmeckého landsmanšaftu a proč se mu chce podbízet. V každém případě ale touto formou podlézavosti porušuje slib ústavního činitele, který zavazuje předsedu české vlády hájit zájmy České republiky. Až dosud to byli jen soukromě někteří politici a společenské skupiny v České republice, zejména však rada hodnostářů římskokatolické církve a funkcionáři lidovců, kdo nadbíhali z řady důvodů landsmanšaftu. Mnozí se dokonce nestyděli a nestydí stavět naroveň utrpení obětí nacistického teroru, vyhlazování a války s utrpením a majetkovými újmami německých pachatelů. Účastí člena vlády, kterého na sjezd landsmanšaftu vysílá samotný předseda vlády, se ale politika českých lokajů velkého Německa posunula na nové hranice. Od doby, kdy Václav Havel pronesl ve funkci prezidenta republiky jako úlitbu za předchozí podporu, kterou z Německa dostával, svou jednostrannou ostudnou omluvu sudeťákům a vlastně všem Němcům za poválečný odsun německého obyvatelstva, které rozbíjelo a zradilo Československou republiku, jsme se dostali k otevřenému vládnímu zpochybňování právních základů republiky.

O jaké informace jste premiéra Sobotku ve své interpelaci žádal?

Požádal jsem o informaci, kdy a z jakého důvodu koaliční vláda o vyslání ministra Hermana na sjezd landsmanšaftu do Norimberku rozhodla. Chtěl jsem také vědět, jaké dostal ministr Herman od vlády a premiéra zadání. A samozřejmě jsem výslovně žádal o informaci, zda vláda nebo premiér osobně pověřili ministra Hermana k tomu, aby na sjezdu landsmanšaftu zpochybňoval rozhodnutí vítězů nad německým fašismem o poválečném odsunu provinivšího se německého obyvatelstva, které nezachovalo věrnost naší republice a které vyznávalo nacismus a kolaborovalo s nacistickými okupanty.

A dostal jste požadované informace?

Bohuslav Sobotka přiznal, že česká vláda tuto přislíbenou oficiální návštěvu svého zástupce na sjezd landsmanšaftu v Norimberku vůbec neprojednávala. To považuji za další hrubé a zásadní selhání předsedy vlády Bohuslava Sobotky, ale i ministra zahraničí Lubomíra Zaorálka. Jako neschopná se projevila i vláda jako celek, pokud se v ní nenašel nikdo, kdo by otázku selhání premiéra, ministra zahraničí a ministra kultury nastolil k projednání. Premiér se ve své odpovědi na mou interpelaci uchýlil i k vyloženě zbabělému kličkování a frázím. K tomu, co ministr Daniel Herman na akci landsmanšaftu jako ministr české vlády skutečně prohlašoval, a k tomu, jaké to má závažné souvislosti a rizika, zaujal pozici pštrosa s hlavou v písku. V rozporu se skutečností mně odpověděl, že vše je prý zcela v pořádku a že vystupování ministra Hermana údajně »nepřekročilo vyjádření ke společné minulosti obsažená v Česko-německé deklaraci«.

Čím konkrétně tedy podle vás ministr Daniel Herman a premiér Bohuslav Sobotka ohrozili zájmy České republiky a zašli za rámec toho, co je možné a přípustné v jednání předsedy a člena české vlády?

Odpověď na tuto otázku nalezneme ve vyjádření předsedy Sudetoněmeckého landsmanšaftu Bernda Posselta. Ten z oficiální účasti a vyjadřování Daniela Hermana jako člena vlády ČR na sjezdu landsmanšaftu vyvodil závěr, že česká vláda »odmítla princip kolektivní viny uplatněný při poválečném odsunu německojazyčné menšiny«. Posselt po Hermanově projevu k »milým krajanům« výslovně řekl: »To, co jsme zažili, byl historický moment. Bylo to jasné odmítnutí nejenom vyhnání, ale i principu kolektivní viny, který tak zamořil dvacáté století.« Landsmanšaft tak z návštěvy a vystupování českého ministra kultury vyvozuje, že česká vláda už netrvá na klíčových rozhodnutích vítězné protihitlerovské koalice ani na právnosti a nezpochybnitelnosti odsunu německých nacistů a těch Němců, kteří zradili Československou republiku, optovali pro Hitlerovu Třetí říši a nevzepřeli se nacismu.

Mnozí lidé si možná položí otázku, zda nemohlo jít třeba jen o nešťastná vyjádření, která landsmanšaft pouze zneužil a vyložil si po svém, ve prospěch svých zájmu?

To lze s ohledem na fakta, která jsou k dispozici, jednoznačně odmítnout. V případě lidoveckého ministra Daniela Hermana, ale ani v případě sociálnědemokratického předsedy vlády Bohuslava Sobotky nejde o osoby naivní. Nejde o pouhé hlupáčky, které landsmanšaft jen zneužil k novému útoku na dekrety prezidenta republiky a na právní základy a zájmy České republiky. Daniel Herman svůj úmysl škodit republice brzy po sjezdu landsmanšaftu otevřeně potvrdil. Aby landsmanšaft a jemu podobné podpořil v jejich útocích na právní řád ČR a na právnost a nezpochybnitelnost odsunu nacistů a těch Němců, kteří zradili republiku, uchýlil se k vyložené lži, že »země, které se staly součástí sovětského impéria, řešily pod diktátem Moskvy tyto otázky optikou etnickou. Nezkoumala se tedy vina či nevina, nezkoumalo se, jestli se ti lidé třeba Hitlerovi za války postavili, ale bylo to na základě etnických čistek«.

Je možné, že by český ministr kultury nevěděl nic o německých antifašistech a Němcích ze společných manželství, kteří mohli zůstat?

Postnacistická, sudetoněmecká rétorika, která si také tak jako ministr Herman pohrává s formulí »etnické čistky«, je zcela logicky založena na ignorování skutečných příčin vzestupu nacismu, rozbití Československa, okupace, války i jejích důsledků. Ministr Herman se někdy hlásí k roli historika. Ten, kdo je tak jako ministr kultury náchylný k rádoby historickému kádrování kohokoli, se nemůže vymlouvat, že nic neví o více než dvou stech tisících německých antifašistů, o těch československých Němcích, kteří prokázali odpor proti nacismu, a bylo jim zachováno československé občanství. Tématem etnické čistky tak ministr Herman hauzíruje, a to se souhlasem a tolerancí premiéra, nikoli z neznalosti, ale aby se zavděčil pohrobkům nacismu zejména z řad katolíků, kteří mají tu drzost označovat někdejšího prezidenta Československa Edvarda Beneše za válečného zločince. Jiným vysvětlením by mohlo být už jen to, že nezná českou kulturu ani dějiny a namísto kvalifikovaného jednání při zastupování republiky plácá cokoli, co ho napadne. Ne, provinivší se sudetští Němci nebyli odsunuti proto, že šlo o katolíky a mluvili německy, nýbrž proto, že vyzbrojeni fašistickou ideologií rozbíjeli Československo. Pro Českou republiku je ovšem i dnes smrtelně nebezpečné, když ve vládě nebo v jejím čele jsou lidé, kteří zpochybňují právní základy českého státu a plácají cokoli, co chtějí tu protektoři z Washingtonu, tu úředníci z Bruselu nebo třeba i landsmanšaft a nacističtí pohrobci slyšet a za co jim zatleskají.

Marie KUDRNOVSKÁ, Haló noviny, 14.10. 2016, str.  3, přišlo e-mailem

Závěrem: Jsme přesvědčeni, že KDU-ČSL není lidoveckou stranou a její členové a funkcionáři, až snad na několik výjimek, nejsou lidovci. Pokud si pozorně přečtete uvedené texty, případně i další, které jsou na našem webu www.ceskenarodnilisty.cz,  můžete dojít ke stejným výsledkům.  Jste-li v KDU, pak neodcházejte z ní, ale usilujte se o změnu její politiky. Křesťanskosociální ideály jsou nadějí pro naši budoucnost. Bělobrádkové a Hermanové přicházejí a odcházejí, šrámkovské křesťanské a politické zásady však zůstávají. Máte-li zájem zapojit se do naší činnosti, rádi to uvítáme. Stačí, když se přihlásíte na e-mailové adrese: vydavatel@seznam.cz                                                                   Připravil: J Skalský

„Modlitba za český národ 28. října 2016

Můj Pane, Ježíši Kriste, můj národ je ukřižován spolu s Tebou. Ti maličcí a prostí lidé jsou jako děti, které se mezi sebou hašteří a nejsou za sebe a svou záchranu schopni bojovat v jednotě. Duch lži a smrti, který způsobil Tvé ukřižování, má i v Česku svá média. Jsou placena dolary ze Západu. Různé neziskovky, tedy tisíce organizovaných, podvedených a uplacených bezpáteřních Čechů-zrádců, bylo oklamáno. Vytvářejí falešné veřejné mínění a prezentují se, jako by byli mluvčími většiny národa. Na rozdíl od prostých občanů jsou organizováni a placeni polotajným zákulisím nadnárodních elit. Chtějí tento den, 28. říjen, realizovat ze Staroměstského náměstí sebevražedný majdán. Slouží jim i vysokoškolští rektoři, část podplacené inteligence i kulturních pracovníků a pracovníků médií. Za cenu kariéry a peněž Tě prodali jako Jidáš, ukřižovali Tě v bezbranných a podvedených duších českého národa…“  Eliáš, patriarcha Byzantského katolického patriarchátu

Když nemohli Zemana sesadit, rozhodli se  funkci prezidenta v ČR zrušit

- VK -28.10.2016  AE News

Kauza „Bradygate“, o které náš server jako první přinesl informace před 2 dny zde, dostává úplně hrozivé a neskutečné obrysy…  Neziskový sektor v ČR selhal ve své práci proti prezidentu republiky. To je podle našeho zdroje stanovisko londýnské centrály Open Society Fund amerického miliardáře George Sorose. 

Podle našich informací v Londýně došlo koncem srpna tohoto roku k přijetí rozhodnutí a plánu na zrušení funkce prezidenta v ČR. Na jednání v londýnském City bylo přítomno několik představitelů českých neziskovek, ale také zástupců české kulturní fronty a dokonce jeden politik parlamentní strany, která je nyní v parlamentu v opozici. 

Náš informační zdroj, který nám poskytuje z nejvyšších kruhů tyto informace a souvislosti, upozorňuje a zdůrazňuje, že procesy řízení proti prezidentu republiky v ČR selhaly. Neziskový sektor nesplnil svojí úlohu a podpora prezidentovi je mezi lidem obrovská. Americké elity podle našich informací už sondovaly mezi českými politiky, zda-li by bylo možné legislativně přímou volbu prezidenta zrušit a vrátit do původních kolejí, aby byl prezident volen sněmovnou a senátem. Možné to je, ale byla by to politická sebevražda, žádná z vládních stran do toho nechce jít. Vzít lidem přímou volbu už není politicky únosné. Ve spolupráci s londýnskou centrálou Open Society Fund tak koncem srpna došlo k okamžité aktivaci tzv. nulového řešení. Protizemanovská opozice v ČR nedisponuje žádným kandidátem a leaderem podle analýzy Aspenu, který by dokázal Zemana ve dvoukolové volbě porazit. Vyprázdněnost opozice je tristní, nominace pana Horáčka, kterého 98% obyvatel nezná, je drsným přiznáním reality, že Zeman nemá protikandidáta.

…  Cílem je militarizace země a fašizace země proti východnímu partnerství, myšleno proti jakýmkoliv vazbám, politickým nebo ekonomickým, se zeměmi na východě, především proti Rusku a Číně.  Američanům by ani Zeman nevadil. Ale vadí jim Zemanův globalismus a jeho mocenské napojení na Čínu a Rusko. Když nemohou mít na Hradě svého prezidenta, pokusí se zařídit, aby tam nebyl už v budoucnu žádný prezident! -VK-Šéfredaktor AE News. Redakčně kráceno ČNL

Vcházíme do doby neklidu a bouří. Všichni se právě proto přejeme především zachování míru a postupné odstranění v současnosti doutnajících či dokonce hořících oblastí neklidu. Mír je pro nás tím nejdůležitějším statkem. Jeho alternativou, jíž zavrhujeme, je přesto válka. Dokonce může jít i o válku jadernou, jejímž dovršením by byla jaderná zima a konec života na planetě Zemi. To je ta nejhorší alternativa. Ty mírnější mluví o ztrátách na lidských životech počítaných na desítky milionů. To je asi ta nejmírnější válečná varianta. Proto musíme válce a jejím podněcovatelům čelit. Mír zachráníme jen tehdy, když velká většina lidí si uvědomí, co by pro ně válka znamenala a stane se tak jejím nepřítelem.

Blíží se konec roku. V zásilce najdete jako vždy v tuto dobu poštovní poukázky na dobrovolné finanční příspěvky, které nám umožňují pracovat v současném rozsahu. Prosíme o zaslání příspěvku na rok 2017 ve výši 400 Kč. U sociálně slabších našich čtenářů doporučujeme příspěvek 350 Kč. V ceně je započítáno poštovné a obálky. Nejsme schopni za nižší příspěvky zajišťovat naše služby. Veškerou práci děláme se vší samozřejmostí zadarmo, právě proto nemůžete ještě někdo žádat, abychom platili režijní náklady nebo jejich část. Jsme jediní v republice, kteří se věnují gruntovním způsobem česko-německým  vztahům. A proto jedině z našich zdrojů se můžete dozvědět pravdu o tom, co se stalo a co připravuje. Je to někdy smutné čtení. Ale je nezbytné k získání potřebných informací.

Milostiplné Vánoce a Boží požehnání v novém roce Vám všem přeje redakce Křesťanského sociála.

Vydává PÚV Křesťanskosociálního hnutí. Uzávěrka tohoto čísla byla 28. října 2016.

Webová stránka: www.ceskenarodnilisty.cz

E-mail: vydavatel@seznam.cz