Křesťanský sociál
leden, únor 2017
Jak žije lidstvo počátkem 21. století?
Téměř polovina světové populace – více než 3 miliardy lidí – žijí na méně než 2,50 dolarech denně. Více než 1,3 miliardy žije v extrémní chudobě – méně než 1,25 dolarů na den.
Jedna miliarda dětí na celém světě žije v chudobě. Podle UNICEF 22.000 dětí umírá každý den kvůli chudobě.
805 miliónů lidí na světě nemá dostatek jídla.
Více než 750 miliónů lidí postrádá adekvátní přístup k čisté pitné vodě. Průjem způsobený neadekvátní pitnou vodou, kanalizací a ruční hygienou zabíjí odhadem 842.000 lidí každý rok na celém světě, nebo přibližně 2.300 lidí za den.
V roce 2011 165 miliónů dětí mladších 5 let bylo zakrnělých (snížená míra růstu a vývoje) díky chronické podvýživě.
Předcházitelné nemoci jako průjem a zápal plic stojí životy 2 miliónů dětí za rok, které jsou příliš chudé, aby si mohly dovolit řádnou léčbu.
Co se týče roku 2013, 21,8 miliónů dětí mladších 1 rok na celém světě neobdrželo tři doporučené dávky vakcíny proti záškrtu, tetanu a černému kašli.
Čtvrtina všech lidí žije bez elektřiny – přibližně 1,6 miliard lidí.
80 % světové populace žije na méně než 10 dolarech denně.
Oxfam odhaduje, že by bylo potřeba 60 miliard dolarů ročně na ukončení extrémní globální bídy – to je méně, než čtvrtinu příjmu 100 nejbohatších miliardářů.
Začněme nějakými tvrdými čísly. Podle Zero Hedge Credit Suisse právě zveřejnil svoji výroční zprávu o světovém bohatství a to ukazuje, že 45,6 procent veškerého bohatství světa je spravováno pouze 0,7 procenty lidí….
Jak Credit Suisse provokativním způsobem rok po roce ukazuje, počet lidí, kteří kontrolují necelou polovinu světového bohatství, resp. 45,6 procent ze zhruba 255 biliónů dolarů v majetku domácností, progresivně klesá v poměru k celkové světové populaci, a v roce 2016 byl počet lidí, kteří mají víc než 1 milión dolarů pouze 33 miliónů, zhruba 0,7 procent světové populace dospělých. Na druhém konci pyramidy nějakých 3,5 miliard dospělých mělo čisté jmění méně než 10.000 dolarů, představujících pouze zhruba 6 biliónů v domácím majetku.
A protože toto je výroční zpráva, můžeme jít zpátky a podívat se, jak se věci změnily s časem. Když toto udělal Zero Hedge, bylo objeveno, že bohatství lidí na samotném vrcholu „se téměř zdvojnásobilo“ za posledních šest let, a zatím chudí ještě více zchudli…..
Shodou okolností jsme vystopovali první report Credit Suisse, který jsme našli v této sérii z roku 2010, kde celkový majetek horní „vrstvy“ v pyramidě byl skromných 69,2 biliónů dolarů pro světové milionáře. To se téměř zdvojnásobilo za 6 let poté. Zatím nejchudší lidé na světě, ano hádáte správně, ještě více zchudli. A ti dospělí, kteří vlastnili méně než 10.000 dolarů v roce 2010 měli kombinované čisté jmění 8,2 biliónů dolarů, číslo, které od té doby kleslo na 6,1 biliónů v roce 2016 navzdory půl miliardovému nárůstu ve vzorku stejné velikosti.
Světový potravinový program říká, „Chudí jsou hladoví a jejich hlad je uzavírá v chudobě.“ Hlad je příčinou číslo jedna úmrtí ve světě, zabíjí více než HIV/AIDS, malárie a tuberkulóza dohromady.
Dluh je primární mechanismus, který odnímá bohatství obyčejným lidem jako jste vy nebo já a dává jej do rukou globální elity.
Je to globální systém, který je určen k tomu, vytvořit tolik dluhu, kolik je jen možné, a minule jsem sdílel se svými čtenáři, že celková částka dluhu ve světě dosáhla závratného rekordu všech dob 152 biliónů dolarů.
Zajímavé je, že Bible v podstatě předpovídá dobu, kdy bohatí lidé budou hromadit bohatství v posledních dnech. Následující jsou první čtyři sloky Jakobovy knihy v moderní anglické verzi …
Pojďte nyní, vy bohatí muži, plačte a kvílejte pro vaše hříchy, které se proti vám obrátí. Vaše bohatství je zničeno a vaše oděvy jsou sežrané moly. Vaše zlato a stříbro zrezivěly a jejich rez bude svědčit proti vám a sežere vaše maso jako oheň. Vy máte nashromážděné bohatství pro poslední dny. Skutečně, platy, jež jste podvodným způsobem odňali pracujícím, kteří sklízeli vaše pole křičí, a nářek těch, kdo sklízeli, vnikl do uší Hospodina zástupů. Vy jste žili v rozkoši na zemi a byli svévolní. Vy jste krmili vaše srdce jako v den porážky.
Tak často se zaměřujeme na jiné velké hříchy, které vidíme kolem nás, ale pravdou je, že jedním z největších hříchů ze všech v našem světě je hřích chamtivosti.
Vypůjčovatel je sluhou půjčovatele, a globální elita použila různé druhy dluhu, aby udělala ze zbytku planety svoje dluhové otroky.
Jak míra dluhu stoupá výš a výš na celé planetě, elita používá magii složitého úroku, aby shrabovala větší a větší díly koláče.
Pokud by na to bylo dost času, ti na úplné špičce by měli naprosto všechno a zbytek z nás by neměl vůbec nic. Střední třída se scvrkává na celé planetě a mezera mezi bohatými a chudými nadále roste ohromujícím tempem.
Naprostá většina lidí venku však nemá ponětí o tom, jak peníze, dluh, daně a centrální banky skutečně fungují, a tak netuší, že toto je jim činěno záměrně.
Skutečností je, že nemusíme mít tolik globální chudoby, a pokud správně identifikujeme příčiny chudoby, můžeme začít pracovat na skutečných řešeních.
Z článku „Polovina světové populace je chudá jak kostelní myš – a globální elita to chce tak nechat“, autor: Michael Snyder, 22. 11 2016, New World Order
Co k této tématice již před lety říkali španělští jezuité?
... Končí nejkrutější století lidských dějin, v němž nelze ani přibližně odhadnout miliony obětí válek pustošících celé národy. Nicméně nejděsivější násilí tohoto století nepřinesly a nepřinášejí války. Největší násilí, které způsobilo více obětí a které soustavně ničí daleko více životů, pochází z ekonomiky,- a abychom byli přesnější,- z ekonomiky neoliberálního trhu, z jeho organizace a skutečného působení...
A právě v těchto dějinných podmínkách, jako odpověď na soudobé sociálně ekonomické i politické proudy, potřeby a tlaky, papež Lev XIII. vydal v květnu 1891 encykliku Rerum novarum. Již v úvodu tento okružní list zdůrazňoval: "... nejchudší vrstvě lidu se musí rychle a přiměřeně pomoci, protože nesčetní lidé žijí v poměrech ubohých a žalostných, až je to nedůstojno člověka. .. dělníci stojíce osamoceně a bez ochrany ponenáhle upadli do rukou nelidskosti zaměstnavatelů a nezkrocené ziskuchtivosti soutěžících. Zlo ještě zhoršila žravá lichva, která sice nejednou Církví byla odsouzena, ale hrabiví a ziskuchtiví lidé se jí pod různými formami dopouštějí opět a opět; k tomu přistupuje, že výroba i obchod byly soustředěny v rukou téměř jen několika málo lidí, takže hrstka majetných a boháčů vložila jho téměř otrocké na nesmírné množství proletářského lidu."
Encyklika prohlásila liberalistický kapitalismus za řád, který je neslučitelný s křesťanstvím, a v duchu jeho zásad vyzvala dělníky a zaměstnavatele, aby své vztahy uspořádali podle principů lidské solidarity. Vyzvala katolické dělnictvo, aby se organizovalo, a duchovenstvo, aby ze všech sil tuto snahu dělnictva podporovalo.
Po celé Evropě vznikaly křesťanské politické strany, některé z nich si dokonce dali do názvu slovo křesťanskosociální. I u nás byla v r. 1894 založená Křesťanskosociální strana. Na sjezdu v Litomyšli prohlásil ThDr. R. Horský: „Jednu operaci ale chceme provést a ta musí být provedena, chceme totiž, aby bez milosrdenství byl vyříznut z těla společnosti lidské liberalistický kapitalismus…“.
V roce 1895 vyšel v Praze „Protokol prvního sjezdu katolického dělnictva českoslovanského“. Z jeho doslovu citujeme: „Nuže jdi, knížko milá, v šírou naší českoslovanskou vlast; u našinců jistě milého nalezneš přijetí, jinde pak zaklepej a buď hlasatelem vítězného socialismu křesťanského.“ V r.1999 stranu téhož jména založil Jan Šrámek i na Moravě. Naši křesťanští sociálové požadovali postátnění nebo pozemštěni „všeobecnému blahu sloužících zařízení, jako pojišťování, dráhy, doly hutě,atd.“ Samozřejmě též požadovali pozemkovou reformu. Křesťanští sociálové výrazně akcentovali, že jsou Čechové, vlastenci, že jsou křesťané a nikoliv „ stranou panskou, ale lidovou, která pro lid pracuje a v lidu chce především své kořeny zapustiti.“ /Venkovan, týdeník, roč. III., č. 22, 31. března 1910). Křesťanští sociálové patřili do českého národního tělesa. Již v r. 1896 na svém prvním zemském sjezdu prohlásili, že nejpřednější a nejdůležitější vlasteneckou povinností je usilovat o dosažení nedílnosti a samostatnosti zemí koruny české.
Tuto linii držel dr. J. Šrámek. Prorakouského a prohabsburského zaměření ještě v době první světové války byla katolicko-národní strana, jíž vedl dr. Mořic Hruban. Šrámek se vyslovil jasně pro samostatný československý stát. Byl mu, společně s celou vedoucí skupinou v Československé straně lidové, věrný až do smrti. ČSL vznikla především na bázi křesťanskosociální. Program strany z r. 1920 to dokazuje. „Křesťanští sociální politikové vedli ode dávna boj proti kapitalismu…kapitalismus je zneužitím soukromého majetku…Po bankrotu liberalistického hospodářství žádáme dnes…jako novou hospodářskou soustavu křesťanský socialismus…Za nejlepší způsob pokládáme, aby republika půdu ve výměře velkostatků pronajala tzv. nájemným družstvům do dlouhodobého nájmů, který by se na přání družstva po vypršení vždy opět obnovil.“
Na IX. sjezdu české zemské organizace ČSL, který se konal v Praze, byla přijata rezoluce, jež realisticky konstatovala: „Zabezpečili jsme lidu demokracii politickou, nevybudovali jsme dosud demokracii hospodářskou, takže náš hospodský život úpí pod diktaturou kartelů, syndikátů a monopolů, které zhusta zapomínají, že zásady obecného dobra jsou neslučitelny s jejich výdělečným sobectvím. Nekontrolované zisky těchto kolosů rostou z bídy nemajetných občanů na troskách drobné a střední výroby. Tento stav… je neudržitelný.“ Na sjezdu promluvil, jménem křesťanských odborářů, A. Petr. Zdůraznil, že práce pro chudé a utlačené, práce pro sociální a hospodářskou nespravedlnost jest skutečným plněním příkazů Kristových.
I po druhé světové válce si ČSL, díky jejímu předsedovi, J, Šrámkovi udržela sociálně-reformní charakter. Útoky na ni činěné s cílem přeměnit ji ve stranu liberální, se setkaly s neúspěchem. ČSL po válce podpořila hospodářské a sociální reformy. Stála plně za prezidentem E. Benešem. Podpořila s plným pochopením a s vědomím nevyhnutelnosti i odsun Němců.
Sociální doktrína církve se časem dále formovala. V jižní a střední Americe se zrodila „Teologie osvobození.“ Silně pronikla do vědomí části obyčejného lidu a stala se hybnou silou dalšího rozvoje. Její sociální komunity, v nichž se střetávalo a podávalo si ruce křesťanství a marxismus v symbióze dosud nevídané, ovlivňovaly dění v řadě států. Zasáhl však Řím, zvláště tehdejší kardinál Ratzinger. Církev se Teologie osvobození nejen zřekla jako nežádoucího dítěte, ale učinila řadu kroků, aby se stala minulostí Přesto však její komunity mnohde žily dále. Musely přijít až eskadry smrti, aby udělaly tečku, ne však úplnou, za jejich existencí.
Do oficiální sociální doktríny církve se zapsala nesmazatelně encyklika „Centesimus annus“ Jana Pavla II. Kdo by z křesťanských sociálů neznal jeho nezapomenutelné myšlenky? „Bůh daroval zemi celému lidskému pokolení, aby dávala obživu všem jeho členům, aniž by někoho vylučoval nebo zvýhodňoval.“ (1991). Krásná a výstižná jsou i slovu encykliky o válce. „Nikdy více válku!!! Ne, nikdy více válku, která ničí životy nevinných, učí zabíjet a ničí i životy těch, kteří zabíjejí, válku, která zanechává trvalou stopu hněvu a nenávisti a ztěžuje spravedlivé řešení problémů, které ji vyvolaly.“
Křesťanští sociálové byli po příchodu fokolarína J. Luxe do funkce předsedy ČSL, postupně vytlačeni ze strany, ač představovali znatelnou sílu. Jejich počet hodně přesáhl tisícovku a dále rostl, přestože jeden ze, signatářů „Křesťanskosociálního manifestu“. fakticky spolupůsobil k omezení jejich vlivu. Poslední snaha o to, aby se mohli stát frakcí ČSL, návrh ÚV ČSL podal dr. R. Sacher, byla luxovským ústředním výborem odmítnuta. Hrstka křesťanských sociálů ještě žije. Z ČSL se však stala KDU-ČSL, strana v podstatě nenárodní, poplatná zahraničním vlivům, spíše pravicová než středová. Vyznačuje se i tím, že kolem sebe dovede nabalit i zbytky silně pravicových stran a skupin. Šrámkovské vlastenectví je minulostí. Jak by nebylo, když představitel KDU se prohlásil za „sudetského Čecha“, mluví o „politických Sudetech“, kam počítá i Šumavu a Brno. Dělá to dojem, jako kdyby se KDU vyvíjela proti proudu dějin a dostala se na úroveň původní konzervativní hrubanovské prorakouské a prohabsburské strany
Sociální doktrína církve možná částečně kultivovala probíhající vývoj. Krásná slova a ušlechtilé úmysly však jej nemohly změnit. Ani charita nemohla odstranit sociální problémy, pouze je zmírnit v jednotlivých případech. K dosažení změn nestačily ani síly křesťanskosociálních nebo křesťanských stran a skupin, ty druhé často se více či méně ztotožnily s vládnoucími liberálními elitami a vystupovaly prorežimně. Dnes jsme se dostali do situace, kdy na jedné straně obludně se rozrůstá chudoba a na druhé pak se kumuluje bohatství v nevídaném rozsahu. Země neskýtá své plody tak, aby všechny lidé nasytila. Uprostřed velkého bohatství jedněch umírají desítky tisíc lidí denně hladem nebo na jeho následky. Kromě toho se dále válčí hlava nehlava. Miliony lidí jsou oběťmi nedávných nebo současných válek. Vedou se i války informační, které ze lží se snaží udělat pravdu a z pravdy lži. Stojíme před možnou katastrofou – jadernou válkou. Dojde-li k ní, pak může zaniknout veškerý život na naší krásné modré planetě.
Moudří lidé si berou poučení z minulosti i současnosti. Pro naše generace je vzkazem, že jsme se ubírali špatnou cestou, že síly, které nám slibovaly lepší život všem, zklamaly. Pod rouškou boje za lidská práva, svobodu, demokracii jsme se dostali k hlubokému bezpráví většiny, jež denně platí desítkami tisíc životů chudých. Zadlužení dělá z lidí otroky věřitelů. Mzda desítek milionů, stamilionů nestačí k uchování života pracujících a jejich rodin. I války dále pojídají jejich životy.
Postůjme chvíli na prahu možné katastrofy lidstva. Rozmysleme si nejdříve další kroky. Zastavme další vražednou polarizaci bohatství a chudoby! Na světě je dostatek zdrojů, které mohou zajistit pro všechny důstojné prožití lidského života. Rozvoj lidstva je však možný jen bez válek. Lidé i národy jsou si rovni. Rozvažme i to, zda není reálnou cestou lidstva do budoucna rozšiřování demokracie z oblasti politické do oblasti sociální i hospodářské. Abychom si zajistili lidsky přijatelnou budoucnost, musíme se stát i vědomostní společností. Křesťanskosociální alternativa budoucnosti je jedna z možných cest dalšího vývoje lidské společnosti.
Připravil dr. O. Tuleškov
Láska k národu, vlastenecké činy byly příznačné pro křesťanské sociály, šrámkovské lidovce již od dob jejich formování
Na sjezdu křesťanských sociálů v Litomyšli v září 1894 vystoupil v rámci diskuse k otázce, jak smýšlí křesťanský dělník o národnosti, i ThDr, R, Horský. „Řeč česká neznámá více v palácích a vypovězená z poněmčených domů měšťanských, nalezla bezpečného útočiště v chaloupkách lidu dělnického, v statcích malorolnictva a na farách českých a právě z těchto míst vyšli buditelové našeho národa, kteří jej vzkřísili k novému životu…I dnes se opět hraje o bytí a nebytí našeho národa., jenže ta hra je tajnější, za to ale tím nebezpečnější. Vlny germanizační jako děsný příboj bijí do naší národnosti a zaplavili již mnohou českou obec, mnohou českou dědinu. I dnes je toho svrchovaně třeba, aby na obranu práv naší vlasti a našeho jazyka sešikovaly se řady upřímných vlastenců…Nestavíme se však nepřátelsky vůči žádnému národu, proti žádnému jazyku, nýbrž, co chceme sami, přejeme i jiným, totiž úplné rovnoprávnosti i národní i jazykové…“
Již v r. 1896 na svém prvním zemském sjezdu prohlásili křesťanští sociálové, že nejpřednější a nejdůležitější vlasteneckou povinností je usilovat o dosažení nedílnosti a samostatnosti zemí koruny české.
Na křesťanskosociálních základech vyrostla šrámkovská Československá strana lidová. Po celou dobu její existence byla pro ni příznačná vlastenecká a státotvorná politika. Když němečtí křesťanští sociálové chtěli s ČSL navázat bližší vztahy, byli odmítnuti. J. Šrámek u nich postrádal tehdy tolik potřebnou pevnou státotvornost. V osudové době předmnichovské bojovali lidovci ve spojení s dalšími českými vlastenci o pohraničí. Ani Mnichov odhodlání mnohých nezlomil. Msgre B. Stašek, předseda české zemské organizace ČSL, vyznal se k lásce k vlasti slovy: „Co slíbíte a řeknete své matce české? Slibme ji a přísahati budeme v této památné chvíli jménem svým a všeho českého lidu, že ji nikdy neopustíme, nezradíme … Přísahati budeme, že svou prací, svorností, národní jednotou… postavíme opět vlast svou na onen stupeň cti, blahobytu a slávy, jakou prožívala v nejslavnější své minulosti.“ (Z kázání Msgre B. Staška, na pouti u sv. Vavřinečka u Domažlic.) I za toto vlastenecké kázání byl Stašek již v září 1939 poslán nacisty do koncentračního tábora, odkud se vrátil s podlomeným zdravím a v roce 1946 na následky útrap věznění zemřel.
Dr. Jan Šrámek se stal předsedou čs. londýnské vlády, která se podílela na dekretární normotvorně, stál věrně po boku prezidenta E. Beneše.
Křesťanští sociálové i v současnosti jsou vlastenci. Jsou mezi těmi, kteří bojují za český jazyk, kulturu, národ i za jeho státnost. Jsou nositeli tradic křesťanskosociálních i šrámkovsko-lidoveckých.
K současné politice KDU-ČSL
Soustředíme se jen její vztah k českému národu a k české státnosti v době nedávno minulé a v současnosti. Uveďme několik osvětlujících příkladů.
Dodnes má tzv. sudetoněmecký landsmanšaft (SL) v programu právo na vlast, tedy návrat do oblastí ČR, kde odsunutí Němci žili, i právo na odškodnění. Přestože k odsunu Němců z Československa došlo na základě rozhodnutí spojenců, učiněné v Postupimi, jehož konfiskační ustanovení konkretizovala Pařížská reparační smlouva, sudeti si sami nadělili, v hrubém rozporu s uvedenými spojeneckými mezinárodními smlouvami, uvedená „práva“. Vláda ČR se tváří, zvláště předseda vlády B. Sobotka, jako kdyby tato „práva sudetů“ byla skutečnými právy. Landsmani ve své bezmezné vstřícnosti vůči nám se jich téměř dva roky zříkají, aniž by se jich ovšem zřekli. Vláda, v níž je zastoupena i KDU, tu druhou část názvu. ČSL, raději vynechejme, poněvadž tato strana s lidovectvím nemá nic společného, honoruje v různých formách SL. Ministr Herman byl vyslán vládou na sjezd sudetů. Sobotka prohlásil sudety za naše spojence. Premiérovi jsme několikrát napsali, jak se věci mají. Upozornili jsme ho, že sudeti se vzdávají práv, aniž by se jich po téměř dvou letech vzdali, stanovy i jejich program platí v původním znění. Výslovně jsme uvedli, že sudeti uvedená práva nemají a nikdy ani neměli, že si je nadělili sami. Nikdo nikdy právně účinně se nemohl a nemůže vzdát práv, která nikdy neměl. To platí i pro SL.
Skutečnost je však ještě horší. Vláda ČR svým postupem vůči SL fakticky podsunuje české veřejnosti lživou smyšlenku, jakoby sudeti taková práva měli, ač de facto a ani de iure nikdy předmětná práva neměli, nemají a nikdy ani mít nemůžou. Vláda na naše upozornění nereaguje. Stále si vede svou.
Upozornili jsme předsedu vlády, B. Sobotku, že ne Němci vůči nám mají nároky na nějaká finanční plnění, ale naopak. Jsem to my, Češi, kterým Německo dluží reparace ve výši cca 360 miliard předválečných korun, tj, přes 3 biliony dnešních korun. Na upozornění, že ČR by měla konečně vymáhat na Německu reparace, jsme dostali odpověď, že je to již dávno, že nikdo o reparace Německo nežádá a nadto jsme se, jak tvrdí Úřad vlády, reparací zřekli a nebudeme je dále vymáhat.
Sledujte prosím rychlou odpověď, že reparace nebudeme vymáhat, na nekonečně prodlevy na naše upozornění, že SL se nemůže vzdát práv, která nemá. Vláda s námi, s českým národem, si hraje na schovávanou. Honoruje vzdávání se práv SL, ač se nikdy dosud žádného práva nevzdal a vzdát nemůže, protože taková práva nemá. Ale situace je ještě horší. Koncem minulého roku mluvil B. Posselt ve Vídni, kde své posluchače ubezpečil, že restituce i náhrady škod budou, že SL připravuje plán na jejich vymáhání. Zdůraznil též, že „Benešovy dekrety“ musí být zrušeny.
Nedávno mluvil G. Zeihsel, předseda SLÖ, o přímých jednáních s ČR o odškodnění tzv. Novorakušanů, tj. sudetů, jež utekli do Rakouska před koncem války nebo po ní, či byli tam přesídleni, kteří získali rakouské občanství po 27, dubnu 1945.
I v minulosti se snažili landsmani získat alespoň nějaké odškodnění. Např. z Česko-německého fondu budoucnosti se pokoušeli získat odškodnění za nucené práce, které museli v Československu vykonávat po skončení druhé světové války. Čáku na odškodnění si dělalo hodně přes 100 tisíc sudetů. Nakonec tento plán nevyšel Zastavil jej V. Klaus, tehdejší prezident ČR, a Antje Vollmerová, členka uvedeného fondu, příkladná německá politička
Jak to bylo z hlediska mezinárodně právního s odškodněním sudetů? Spojenci mluvili a stanovili nejen výši reparacích, ale také jednali o jeho formách. Rozhodli, že nucení práce německého obyvatelstva budou jednou z forem reparací. Tuto práci muselo německé obyvatelstvo proto vykonávat bez jakékoliv odměny,
Německá vláda nedávno rozhodla, že poskytne odškodnění Němcům, kteří vykonávali po válce nucené práce. S tím landsmani souhlasí, ale někteří namítají, že by měly platit odškodnění Němcům vlády v Praze, Varšavě, Lublani atd,, které nesou odpovědnost za vykonávání těchto prací, Nedávno vláda ČR poslala na účet fondu budoucnosti asi 270 milionů korun. Dávejme si pozor, k čemu budou sloužit. Již jednou peníze z fondu měly být zneužity na tzv. odškodnění Němců za nucené práce. Mnichovanský styl jednání naši vlády již známe. Může se stát tak cokolikv
V tom všem KDU jela, pokud byla ve vládě. V současnosti její odpovědnost za vše, co koná vláda ve prospěch sudetl, a co ještě pro ně připravuje, aniž bychom o tom mohli vědět, je silná. Místopředsedou vlády je předseda KDU, P, Bělobrádek. Co činí ministr D. Herman, jinak předseda Sdružení Ackermann.Gemeinde v ČR, je ještě navíc. Dříve než se „vlastenectvím“ KDU budeme zabývat konkrétně, připomeňme si slova prezidenta E. Beneše, poté s zajímavé upozornění dr, Evy Hahnové o SL jako nositeli henleinovských tradic a konečně i mimořádně zajímavá slova L, Knorra, významného antifašistického bojovníka narozeného v Chebu..
Prezident Beneš k slovu „sudetský“ , „Sudetenland“…
c) Slovo "sudetský", "Sudetenland", "sudeťák"
bude navždy v českých zemích spojeno s nacistickým zvířectvím na nás Češích i na demokratických Němcích prováděným v osudné krizi před a po roce 1938. Musíme se snažit o novu dohodu zbavením se i těchto smutných, politicky osudných a pro nás nepřijatelných rekvisit nacistické politiky.
d) Češi po dnešní válce toto slovo nepřijmou, budou je perhoreskovat; a je tudíž v našem zájmu, abychom se včas shodli, že z naší politiky na obou stranách zmizí. Je v zájmu dobré politiky, aby se to nemusilo dělat zákony a nařízeními… Bylo by směšné, kdyby … se dělali z henleinovského dědictví a terminologie politické aféry…(Ze zásadního stanoviska prezidenta republiky E. Beneše W. Jakschovi z 1.12.1942)
Co k henleinovskému dědictví v současnosti říká dr. Eva Hahnová?
Henleinova strana poté, co se přežila, se opětně v poválečném západním Německu etablovala, a dodneška sudetoněmecký landsmanšaft (SL) drží její kontinuitu. K této rekonstitucionalizaci došlo vinou politické situace. Do roku 1948 byly sudetoněmecké a jakékoli jiné aktivity, navazující na nacistickou éru, okupačními orgány striktně potírány. Po stažení železné opony se však Velká Británie a USA rozhodly podporovat revizionistické požadavky proti svým bývalým spojencům a v rámci toho se dostalo i podpory SL. Podpora pak trvala i po vzniku Spolkové republiky Německo, a to jak finanční, tak politická. To vedlo k tomu, že se SL nikdo nepokusil zreformovat. Dnes vymírají nositelé původních henleinovských idejí, ale přicházejí nové generace. Dokud bude SL existovat, najdou si ty ideje nové nositele. Toto je třeba učinit předmětem česko-německé diskuse!...“ (PhDr. Eva Hahnová, historička dlouhodobě již působící ve SRN, v diskusi na konferenci „Odsun Němců – 65 let poté“, která se konala v listopadu 2011 v Ústí nad Labem.)
Lorenz Knorr, významný antifašistický bojovník, odpovídal na otázky: „Jste přece Němec a chebský rodák. Proč se nepovažujete za sudetského Němce?
Protože jde o umělé označení, z kterého udělali nacisté politický pojem. Pokud si vzpomínám, tak ještě před rokem 1936 toto označení nehrálo zásadní roli. Ale na olympiádě, která se konala v roce 1936 v Německu, prohlásil Goebbels na adresu Němců, kteří přijeli z Československa: Vy nejste žádní občané Československé republiky německého jazyka – což bylo tehdy oficiální označení – vy jste sudetští Němci! V tomto pojmu je totiž obsažen nárok na pohraniční území, osídlená tehdy hlavně Němci. Takže já dodnes tvrdím: byl jsem německy hovořícím občanem Československé republiky!
Vraťme se k aktuálním česko-německým vztahům. Je na nich co zlepšovat?
Ke zlepšení by nepochybně přispěla eliminace činnosti Sudetoněmeckého landsmanšaftu. Z jeho strany je neustále sypána sůl do ran, neustále zní požadavky na odstranění takzvaných Benešových dekretů, což jsou, málo platné, zásadní historické dokumenty. A takové dokumenty prostě nelze odstranit, zrušit, vyjmout je z historie. Článek XIII závěrů Postupimské konference výslovně nařídil odsun Němců z Polska, Československa a dalších zemí. Důvodem byla snaha vítězů druhé světové války zajistit mír a evropskou bezpečnost. Byla to snaha odstranit zdroje neklidu před válkou, a těmi byly bohužel německé menšiny. Tuto skutečnost a hlavně pak rozhodnutí postupimské konference dnes mnozí rádi přehlížejí. Já osobně třeba považuji za možné i jiné řešení, než bylo vysídlení skoro všech Němců z ČSR, ale byla zde nezvratitelná vůle Spojenců, aby bylo co nejvíce Němců soustředěno do Spojenci kontrolovaného prostoru. Tak to svého času prosazoval hlavně Churchill, nikoli Stalin.
Když toto všechno známe, a pravděpodobně ještě více, můžeme si připomenout některá slova a skutky pana P. Bělobrádka, samozřejmě jen výběrově, jinak by ani celý rozsah Křesťanského sociála nebyl dostačující.
V květnu 2015 poslal pan Bělobrádek na sjezd SL audiopozdrav. Jeho znění uvádíme:
„Vážený Horste Seehofere, milý Bernde Posselte, vážení a milí krajané,
velice si vážím toho, že Vás mohu pozdravit aspoň tímto audiovizuálním způsobem na Váš sjezd právě v době Letnic - významného křesťanského svátku, právě křesťanství je to, co nás hluboce spojuje po dlouhá staletí. K zásadním křesťanským prvkům - k těm hodnotám patří i odpuštění. To nikdy není možné bez toho, aniž bychom vyznali svoje viny. Já jsem velmi rád, že i Vy jste dokázali popsat a vyznat viny, které se staly za dob Národního socialismu vůči českému národu. A právě křesťanští demokraté byli jak po válce, tak vždycky i potom těmi, kteří nezastírali to, že se staly nespravedlnosti a násilí vůči sudetským Němcům u nás v současné České republice. Když jeden z našich senátorů v Sudeto-německém domě pokládal květiny obětem z řad sudetských Němců, tak citoval „Pane odpusť nám naše viny, jako i my odpouštíme našim viníkům" ale není nic křesťanštějšího a myslím, že ani lidštějšího, než je odpuštění. Já jsem velmi rád, že ve výročí 70-ti let od konce 2. sv. války jsou vztahy mezi Čechy a Němci asi nejlepší po celou dobu historie. Jsem přesvědčen o tom, že nás nespojuje jenom historie, historické kořeny, ale i současnost a pevně věřím, že i budoucnost. Ta vždycky ale musí být postavena na tom, jak říkal Václav Havel - „že pravda osvobozuje" a žít v pravdě je bezpochyby velkou hodnotou, evropskou hodnotou, křesťanskou hodnotou, křesťansko-demokratickou hodnotou. Velmi srdečně Vás zdravím, vzhledem k tomu, že ve Zlíně probíhá náš volební sjezd křesťanských demokratů, musím Vás pozdravit pouze takto. Velmi si vážím velmi kvalitních vztahů, které máme, nedávno jsem byl v Bavorsku, byl jsem blízko za hranicemi na velmi zajímavé konferenci, byla tam Vaše paní ministryně, kterou velice srdečně zdravím a myslím si, že snad o to bylo srdečnější to, že to bylo na takovéto úrovni. Protože u nás v Čechách si často přejeme hlavně zdraví, ale já se domnívám, že to hlavní jsou kvalitní mezilidské vztahy a to platí jak v rodině, tak v širším okolí, ve státě, ale i mezi národy. Doufám, že se s Vámi budu moct zase brzy setkat, jsem velmi rád a vážím si toho, že jsem se mohl několikrát setkat s Berndem Posseltem, také jsem rád, že jsem se mohl už několikrát setkat i s panem premiérem Horstem Seehoferem a věřím, že i spolupráce jak mezi našimi stranami, tak i mezi našimi národy, tak i mezi našimi státy bude čím dál tím pevnější, protože věřím, že právě my křesťanští demokraté tím, že umíme vyznat vinu, že umíme odpouštět, pokládáme ty základní kameny proto, aby naše děti, vnoučata a pravnoučata nemuseli zažít nic z toho, co prožívali naši dědové nebo otcové."
Jistě zajímavý text. Nyní zbývá jen uvést, co vážený H, Seehofer a milý B. Posselt na tomto sjezdu řekli:
H, Seehofer: „„70 let od války také znamená 70 let od počátku vyhnání. Vás, sudetské Němce, to zasáhlo s plnou silou. V květnu 1945 začala v Čechách jedna z největších a nejbrutálnějších etnických čistek 20. století. Sudetští Němci byli zbaveni práv, cti, stali se psanci. Vyhnáni z jejich vlasti, země předků, která byla kolonizována Němci již 800 let. Zasáhlo to ženy, děti, starší osoby. Násilí v Ústí a Brně se staly symboly nelidskosti, utrpení, mučení a smrti. Dovolte mi, abych se vyjádřil velmi jasně: vyhnání sudetských Němců bylo a zůstává pro historii zločinem proti lidskosti, velkou a obrovskou nespravedlností. Krátce po válce přijely první vlaky ze sudet do Bavorska. Náhodní ztroskotanci, bez bytu, bez práce, domov jim byl ukraden. Ale přinesli věci, které jim nemohli vzít: podnikatelské dovednosti, odvahu a tvůrčí sílu. A především: Vzali jim domov, ale ne jejich identitu, ne jejich hrdost..."
A nyní. co prohlásil B. Posselt: Myslím, že člověk musí bez servítků udělat závěr: Vyhnání nebylo vedlejší škodou Druhé světové války, bylo chladně plánovaným válečným zločinem.
Samozřejmě tato lichotivá slova i další nezůstala zřejmě utajená před panem Bělobrádkem. Myslíte si, že žádal na jmenovaných pánech nějakou omluvu? Nic o tom nevíme. Jeho vstřícnost k sudetům dále rostla. Pan Bělobrádek, místopředseda vlády ČR. o sobě prohlásil, že je sudetský Čech. Vynalezl pojem politické Sudety, k nimž bez uzardění přidal Šumavu a Brno. Sám osobně položil v „Sudetoněmeckém domě“ v Mnichově květiny na památku obětí vyhnání. Takto o tom psaly Sudetendeutsche Zeitung a uvedly i jeho fotografii. Nic nevíme o tom, že by pan Bělobrádek protestoval proti slovu „vyhnání“ u redakce SZ a žádal opravu. Kdo mlčí, souhlasí. Zato však vyhrožoval paní N. Lískové, poslal na ni advokáty a mluvil cosi o žalobě na ní. České političce ukazoval svaly před sudety a Bavoráky se asi neodvážil ani pípnout. Alespoň o tom nevíme. Pokud proti nim právně zakročil, rádi se mu omluvíme. Pan premiér Sobotka by jistě nemohl vyhlásit „sudeťáky“ za naše spojence bez souhlasu místopředsedy vlády.
O dalším nebudeme se dále šířit. Položme si však zásadní otázku, je současná KDU pokračovatelem šrámkovské Československé strany lidové? Jasně a jednoznačně vyplývá z uvedeného, že nikoliv. Můžeme naopak konstatovat, že v řadě případů činí KDU a její vedení kroky, které jsou protikladné těm šrámkovským. Pan Bělobrádek je svým způsobem muž dvou tváří. V Německu mluví o křesťanských demokratech, zatímco v republice občas vypráví o lidovcích. V Německu zřejmě spíše slyší na křesťanské demokraty, v ČR jsou však ještě lidé, kteří rádi vyslechnou povídání o lidovcích. Proč by tak pan Bělobrádek nečinil? Hlasy ve volbách jsou pro něj jistě důležité. A staří lidovci budou žít v přesvědčení, že pan předseda strany na ně nezapomněl. Ve skutečnosti pan Bělobrádek a lidé kolem něj lidovectví plně opomněli. Nemají s ním nic společného. KDU je, jak jsme přesvědčeni, stranou, germanofilní a sudetomilní. Snad až extrémem i v této straně je jednání pana ministra D. Hermana. Jen nevíme, kolik z jeho spolustraníků je lepších než sám kulturmistr. Nezapomeňme, že nedávno to byl právě on, co prohlásil, jak řekl, čistě teoreticky, by mohla být ČR jednou se zemí Spolkové republiky Německo. A to je vrchol, kterému odpovídá i snažení vedení ČSSD maximálně všestranně přiblížit ČR v rámci tzv. strategického dialogu Německu, který jistě i KDU podporuje. Pokud by tomu bylo jinak, předseda vlády by nemohl program uvedeného strategického dialogu ani vyhlásit.
Závěrem jasně musíme říci, že KDU pod současným vedením je pro křesťanské sociály nevolitelná. Budete-li přesto uvažovat, přátelé, zda hodit kandidátní listinu této strany do volební urny, uvědomte si, že nevolíte Šrámka a jeho ČSL, ale P. Bělobrádka, jeho sesterskou stranu, jíž je bavorská CSU, a i B. Posselta, jež je nejen předsedou SL, ale i funkcionářem této strany, a další landsmany, jež jsou též členy CSU, že tedy volíte cestu do německého chomoutu, ať již má formu nového protektorátu nebo kolonie.
Před nedávnou dobou prohlásil německý Staatsminister (náměstek) ministra zahraničí pro Evropu, Michael Roth, že klasický princip nevměšování se do vnitřních záležitostí jiných zemí v EU výslovně neplatí“! Že toto vměšování se už dávno velmi intenzivně probíhá, víme, ale že se to takto jednoznačně a jednoduše řekne, je pozoruhodné.
Slyšeli jste, že by proti tomuto výroku vláda ČR protestovala nebo že by alespoň žádala vysvětlení. Nebo dokonce by v tomto směru se angažoval Bělobrádek či jiný kádeuák? Naši ústavní činitelé slibovali věrnost České republice, tudíž bychom mohli předpokládat, že nějakou, byť umírněnou formu protestu zvolí, ale oni mlčí a mlčí. Jak je to tedy s naší republikou?
Zasahování do jejich vnitřních záležitostí Německem již nebrání mezinárodní právo? Kam nás tato vláda, i ta předcházející nečasovská, dostala? Naši předkové nám vybojovali samostatný československý stát, naši dědové a otcové se zasloužili o jeho obnovu, A nyní nám několik prorádných politiků prohrává naši státnost a chystá úděl země. Jí jsme byli za Rakouska-Uherska. Nechceme se stát opětně zemí. Musíme proto hájit a uhájit naši státnost. To je jeden ze základních cílů vlasteneckých subjektů. My k nim pevně patříme. Dr. O. Tuleškov
Na dotazy o údajném budoucím spojení Bavorska a ČR jsme se nic nedozvěděli
Na dotazy o údajném budoucím spojení Bavorska a ČR, při němž by republika ztratila svou státnost, a na dotazy o tom, co udělal pan P. Bělobrádek proti označování nás za zločince, kteří spáchali zločiny válečné, proti lidskosti a genocidní, jsme se nic nedozvěděli.
Sledujte, prosím, následující:
Pan
MVDr. Pavel Bělobrádek, Ph.D., MPA
místopředseda vlády pro vědu, výzkum, inovace
Úřad vlády České republiky
Nábřeží E. Beneše 4, 118 01 Praha 1
Kabinet místopředsedy vlády pro vědu, výzkum inovace
V Praze dne 21. listopadu 2016
Věc: dotazy na základě zákona o svobodném přístupu k informacím v platném znění,
Pane místopředsedo vlády,
ve Vaší odpovědi z 26. května 2016, čj. 6349/2016-OPR-10 na mé dotazy o svobodném přístupu k informacím jste uvedli: „K bodům 5. a 6. Vaší žádosti si Vás dovoluji informovat, že o této části Vaší žádosti bude vydáno samostatné rozhodnutí.“
O jaké dotazy šlo?
5. Jak vyplývá z článku „Setkání významné pro budoucnost“, který byl publikován v Sudetendeutsche Zeitung, 18.03.2016, na str. 1 a 3, pochválil H. Seehofer čtvrtý bavorský kmen jako základ pro „budoucí spojení mezi oběma zeměmi“.
Mohl byste mi, pane vicepremiére, prosím, vysvětlit výše uvedená slova o budoucím spojení mezi oběma zeměmi, v němž bavorský čtvrtý kmen, tedy sudeti, mají tvořit jeho základ?
6. Nejen ve vyjádřeních představitelů SL, ale i v prohlášeních řady německých politiků, se mluví o zločinech, jichž jsme se pří vyhnání Němců měli dopustit. H. Sehofer mluví v těchto souvislostech o zločinech proti lidskosti, B. Posselt o válečných zločinech a rakouský SL konal Den vlasti 2015 pod mottem: „Před 100 lety genocida Arménů – před 70 lety sudetských Němců“.
I v současnosti mnozí z uvedených mluví o nutnosti zrušit tzv. Benešovy dekrety, správně dekrety prezidenta republiky, běžně používají termín vyhnání. Oni jistě ví, že s vyhnáním, které je jednostranným protiprávním aktem, mezinárodní právo spojuje právo na návrat do původního sídla a náhradu škod, které vyhnáním vznikly.
Používáte, pane místopředsedo vlády, také termín vyhnání s vědomím možných důsledků pro republiku, přestože zřejmě víte, že Němci z Československa nebyli vyhnaní, ale přesídlení, odsunutí, transferováni, to jsou termíny používané Postupimskou smlouvou. Spojenci v Postupimi vzali na vědomí tzv. divoké odsuny a tím je zlegalizovali.
W. Churchill k možné bezprostředně poválečné situaci řekl: „…Hned po válce poteče mnoho krve. U vás i jinde bude mnoho Němců vybito – to jinak nejde a já s tím souhlasím. Po pár měsících my prohlásíme „teď dost“ a pak začneme mírovou práci.“ A dodal: „Transfer bude nutný!...Dá se jim krátká lhůta, ať si vezmou to nejnutnější a jdou.“ ( Z rozhovoru Winstona Churchilla s prezidentem Edvardem Benešem ze 3.4.1943, který zaznamenal Jan Masaryk, in Dalibor Plichta, Nesmířenost a nesmiřitelnost německé politiky, Praha, Fenix, 1996, str. 20). Toto „proroctví“ W. Churchilla se v Československu nenaplnilo.
Představitelé Spojenecké kontrolní rady nám k přesídlení Němců z Československa poděkovali za vzornou a organizačně dokonalou práci československých úřadů při provádění transferu. Žádné vyhnání se tedy nekonalo, šlo o transfer německého obyvatelstva, o němž rozhodli Spojenci v Postupimi.
Prosím proto o sdělení, co proti výše uvedeným i dalším útokům, pane místopředsedo vlády, činíte, kdy jaký krok proti nim jste učinil, v jaké formě, ústní nebo písemné, na koho se obrátil, jaké výsledky jste dosáhl? Co jste učinil proti vměšování H. Seehofera a B. Posselta do našich vnitřních záležitostí?
P. Bělobrádek na naše výše uvedené dotazy odpověděl skutečně v květnu, ale bohužel k textu odpovědi jsme se dostali mnohem později. Proto jej uvádíme až nyní, částečně však krácený.
Úřad vlády České republiky
V Praze 26. května 2016 Čj. 6349/2016-OPR-11
ROZHODNUTÍ
Úřad vlády České republiky, Odbor právní a kontrolní (dále jen „Úřad vlády"), jako věcně a místně příslušný správní orgán podle § 10 a § 11 zákona č. 500/2004 Sb., správního řádu, ve znění pozdějších předpisů, a podle § 2 odst. 1 zákona č. 106/1999 Sb., o svobodném přístupu k informacím, ve znění pozdějších předpisů (dále jen „zákon o informacích"),
o žádosti pana Ing. Pavla Rejfa, CSc., (dále jen „žadatel"), o poskytnutí informací týkajících se vyjádření pana místopředsedy MVDr. Pavla Bělobrádka, Ph.D., MPA, na sjezdu tzv. sudetoněmeckého landsmanšaftu v Augsburku a v Sudetoněmeckém domě v Mnichově, rozepsaných do šesti otázek, ze dne 11.05.2016,
takto:
Podle § 15 odst. 1 a § 2 odst. 4 zákona o informacích se žádost částečně odmítá, a to v části týkající se otázek č. 5 a č. 6.
Žadatel se písemným podáním ze dne 11.05.2016 obrátil na Úřad vlády se žádostí o poskytnutí níže uvedených informací.
Dle § 2 odst. 1 zákona o informacích je Úřad vlády státním orgánem povinným poskytovat informace vztahující se k jeho působnosti. Podle § 28 zákona č. 2/1969 Sb., o zřízení ministerstev a jiných ústředních orgánů státní správy České republiky, ve znění pozdějších předpisů, mu přísluší plnění úkolů souvisejících s odborným, organizačním a technickým zabezpečením činnosti vlády a jejich orgánů. Úřad vlády České republiky je tedy povinen poskytovat informace o věcech, které měla k dispozici vláda nebo její poradní nebo pracovní orgány. Podle § 2 odst. 4 zákona o informacích se povinnost poskytovat informace netýká dotazů na názory, budoucí rozhodnutí a vytváření nových informací.
Své otázky žadatel formuloval níže uvedeným způsobem:
Mohl byste mi, pane vicepremiére, prosím, vysvětlit výše uvedená slova (viz text podání) o budoucím spojení mezi oběma zeměmi, v němž bavorský čtvrtý kmen, tedy „sudeti“, mají tvořit jeho základ?
Prosím proto o sdělení, co proti výše uvedeným i dalším útokům (viz text podání), pane místopředsedo vlády, činíte, kdy jaký krok proti nim jste učinil, v jaké formě, ústní nebo písemné, na koho se obrátil, jakých výsledků jste dosáhl? Co jste učinil proti vměšování H. Seehofera a B. Posselta do našich vnitřních záležitostí?
Žadatel se svým dotazem č. 5 domáhá vysvětlení od pana místopředsedy Pavla Bělobrádka, co je míněno budoucím spojením mezi Českou republikou a Bavorskem, jak se měl vyjádřit ministerský předseda Bavorska Horst Seehofer. Žadatel v daném případě požaduje sdělení názoru pana místopředsedy Pavla Bělobrádka a to k výrokům jiného státního představitele, jež byly uveřejněny v neautorizovaném článku, který měl být publikován dne 18.03.2016 v Sudetendeutsche Zeitung. Žadatel tedy svým dotazem směřuje k získání názoru povinného subjektu, nikoliv k poskytnutí informace ve smyslu zákona o informacích.
I v případě dotazu č. 6, v němž se žadatel domáhá sdělení, co pan místopředseda vlády činí proti výrokům německých politiků ohledně Benešových dekretů a vyhnáni Němců z našeho území, se jedná o dotaz na názor. Úřad vlády a ani pan místopředseda Pavel Bělobrádek není povinen vytvářet na základě zákona o informacích jakákoli stanoviska, či sdělovat své názory, jelikož by se v takovém případě rovněž jednalo o vytváření nové informace, resp. o vytváření odpovědi na dotaz na názor. Proto lze tyto dotazy subsumovat pod § 2 odst. 4 zákona o informacích, který stanoví, že se povinnost poskytovat informace netýká dotazů na názory, budoucí rozhodnutí a vytváření nových informací.
K této skutečnosti se taktéž dříve vyjádřil Nejvyšší správní soud např. ve svém rozsudku čj. 1 As 107/2011-70 ze dne 19.10.2011, kdy konstatoval, že: „Jestliže se žádost o informace týká názoru povinného subjektu na určitou záležitost, který má povinný subjekt teprve zaujmout, pak je zcela namístě takovou žádost odmítnout s odkazem na § 2 odst. 4 zákona o svobodném přístupu k informacím."
Jak z výše uvedeného vyplývá, jsou zde dány důvody pro neposkytnutí informací podle § 2 odst. 4 zákona o informacích a je tedy na místě aplikovat ustanovení § 15 odst. 1 zákona, kde je stanoveno, že pokud povinný subjekt žádosti, byt’ i jen zčásti, nevyhoví, vydá ve lhůtě pro vyřízení žádosti rozhodnutí o odmítnutí žádosti, a to v daném případě z důvodu, že předmětem žádosti jsou dotazy na názory povinného subjektu.
S odkazem na výše uvedené bylo rozhodnuto tak, jak je uvedeno ve výrokové části.
V případě dotazů č. 1 - 4 byl žadatel dopisem Odboru právního a kontrolního dne 26.05.2016 informován o částečném poskytnutí….“
***
A tak jsme na základě zákona o svobodném přístupu k informacím, dostali rozhodnutí, že nám k bodu 5) a 6) nebudou poskytnuty informace žádné. Místo svobodného přístupu k informacím jsme dostali jen suché nic neříkající úřední sdělení. Dokonce se snad ani nesmíme dozvědět, co pan místopředseda vlády ČR dobrého udělal proti uváděnému spojení Bavorska a České republiky, při níž by se naše republika stala zemí, co dobrého udělal proti lživým útokům na český národ ze strany „našich spojenců“, kteří nás označili za zločince, jež páchali zločiny proti lidskosti, válečné zločiny a dokonce i genocidu na Němcích při jejich „vyhánění“ z Československa.
ČNL
Lidovci úplně zešíleli
Oplakávají porážku syrských islamistů, kteří vraždili křesťany!
Autor článku: -piš- • 18. 12. 2016 v 08:08
PRAHA Lidovci se už úplně zbláznili! Vraždění syrských křesťanů protiasadovskou opozicí jim nevadilo, ale porážení povstalců podporovaných Saúdskou Arábií jim vadí, informuje euRABIA.cz a dokládá to vyjádření lidoveckého pošahaného europoslance. „Musíme velmi jasně prohlásit, že situace v Aleppu se vyvinula, jak se vyvinula, jedině kvůli ruskému bombardování žen a dětí,“ publikoval na svém facebooku Pavel Svoboda vyjádření evropského vrchního lidoveckého šamana Manfred Weber, předseda frakce Evropské lidové strany v Evropském parlamentu.
Pod výroky bruselského s...e, se lidovecký potkan plně podepsal a ty pokračovaly těmito slovy: „Prezident Putin má krev na svých rukou. Proto usmiřování s Ruskem nepřichází v úvahu. Podporujeme proto rozšíření sankci vůči Rusku.“ Není snad ani více třeba komentovat tento lidovecký mentální průjem plný lží a dezinformací, jako i šířená rusofobní nenávisti. Lidovcům nevadilo vraždění křesťanů, ale osvobození města od islámských vrahů jim vadí. Pavle Svobodo, nejsi hoden ani křestního jména po Pavlovi a ani tak krásného příjmení. Kup si provaz, aby jsi se mohl oběsit a nemusel se niž více trápit se svou hlavou mozku prostou. Vlastenecké noviny
(Za vulgarity v článku uvedené se omlouváme, přestože odrážejí realitu)
Německo je přeborník v neplacení reparací
V mezinárodním právu platí zásada, že agresor je povinen své oběti nahradit škody, které jí agresí vznikly. Jde o materiální škody, poněvadž miliony životů žádný poražený stát nemůže odškodnit. Tyto škody jsou nevyčíslitelné. Život každého člověka je jedinečný a nenahraditelný penězi, či jakýmkoliv jiným plněním. Z uvedené zásady vycházejí všechny smlouvy o reparacích. Německo, které vyvolalo první světovou válku, již poměrně brzy po jejím skončení, přestalo platit reparace.
Po druhé světové válce, přestože ji dříve opět vyvolalo, zaplatilo na reparacích jen zlomek toho, co podle rozhodnutí vítězných spojenců mělo zaplatit. Lidských obětí si tato válka vyžádala více než 50 milionů
Jsou státy, které však s tímto postupem Německa nesouhlasí. Řecko již dávno bojuje za to, aby Němci jim nahradili válečné škody. Dokonce si dovoluje na Německu zvlášť požadovat, aby jim zaplatilo za ukradená a zničená umělecká díla, z nichž některá mají snad až nevyčíslitelnou hodnotu. Německo to i ono odmítá. Řekové však prohlásili, že udělají vše pro to, aby reparace Němci zaplatili. Pokud nepomohou diplomatické prostředky, jsou odhodláni své požadavky na Německu vymáhat soudní cestou.
Zatím jen několikrát o reparace se přihlásili Poláci. Naposled to bylo někdy v srpnu letošního roku. Též jejich reparační nároky Německo odmítá.
Existují i další státy, které se nesměle hlásí o náhradu válečných škod. Slyšíme např. z úst jednoho představitele dalšího státu, který říká, že v Evropě jsou dokonce ještě státy, které neplatí reparace. I toto prohlášení vyžaduje v současné době hodně odvahy.
Proč? V nepříliš dávné době Michael Roth, náměstek ministra zahraničních věcí SRN, řekl: „Klasický princip nevměšování se do vnitřních záležitostí jiných zemí v EU výslovně neplatí! (…) Jako největšímu členskému státu EU náleží Německu vůdčí role, i jestli si to přejeme nebo nepřejeme. Tuto úlohu musíme přijmout.“ (13http://www.klaus.cz/clanky/3942, euportal.cz)
A tak Němci dodnes nezaplatili stovky miliard korun, biliony na reparacích oprávněným státům. A nehodlají tak učinit. Jejich představitelé se vytáčejí, odmítají a neplatí a neplatí. Německo hraje v Evropě, jak uvedl M. Roth, fakticky vůdčí roli. Ta jde tak daleko, že Evropská lidová strana, nejsilnější poslanecký celek v Evropském parlamentu, je zřejmě jen prodlouženou rukou Německa, v současnosti A. Merkelové. To je vidět i na germanofilní a sudetofilní politice nejen tzv. KDU, ale dokonce i sobotkovské části ČSSD. O navázání schwarzenbergské TOP 09 a ODS, pod vedením p. Fialy, který již v 90. letech minulého století pomáhal razit cestu O. Habsburgovi a B. Posseltovi, na uvedenou vůdčí roli Německa, nelze pochybovat.
Kdysi jsem četl zajímavé pojednání o vlastnostech Němců. Autor textu zdůraznil, že tou špatnou stránkou jejich povahy je, že i v těch nejdůležitějších svých postupech často neznají potřebnou míru. Přepískanou to. A do této situace se dostali i v současnosti.
Již dříve jsme odmítali vedoucí úlohu strany. Dnes je naší povinností odmítnout i vůdčí roli Německa v Evropě. Ale nejen to. Musíme se zříci i služeb ústavních činitelů, kteří nás vedou do německého chomoutu, ať již jde o protektorát nebo 17. zemi SRN.
Nové národní elity pak jistě podniknou kroky, které povedou k tomu, že Německo nám zaplatí dlužné reparace v plném rozsahu. A nejen to! Budeme také muset nově upravit smlouvy s Německem, které nás uvádí do nerovnoprávného postavení. Ve vztahu s Německem musíme v plném rozsahu uplatňovat mezinárodně právní princip reciprocity. Uvedu jeden příklad. Německá menšina u nás má výsadní postavení. Dostává peníze nejen z našeho rozpočtu, ale také jí plynou značné finanční částky z německého velvyslanectví v Praze, z rozpočtu ministerstva zahraničí, vnitra SRN i od zvláštních německých subjektů, podporujících němectví v Evropě. Otázkou je i loajalita německé menšiny v ČR. Přesto Zemské shromáždění Němců v Čechách, na Moravě a ve Slezsku před několika lety zasedalo na Ministerstvu zahraničních věcí ČR, snad dokonce v Hodovní síni. Účet jim předložený zněl na 100 tisíc korun. Takové peníze mnohé české vlastenecké organizace nemohou vynaložit ani na celý rok, poněvadž je nemají.
Čechů v Německu je více než Němců v ČR. Přesto však jim SRN nepřiznává menšinový statut. Němci si na národnostní menšiny udělali zvláštní zákon. My jedno z jeho kritérií nesplňujeme. Ovšem zákon vůbec nevzal v úvahu germanizační úsilí císařského, republikánského a nacistického Německa. Vše, co nebylo německé, tálo. Bylo těžké se v těchto podmínkách hlásit k jiné národnosti než Německé. Pokud si dobře pamatuji, tak někteří předkové kancléřsky A, Merkelové byli Poláky. Společenská atmosféra, v níž v Německu žili, je navedla k „dobrovolné“ germanizaci. A dnes paní Merkelová se zapisuje do dějin i velkými zvláštnostmi. Když byla v roce 2012 na krátké návštěvě ČR, „doporučila“ P. Nečasovi, aby jeho vláda už konečně zahájila přímá jednání s představiteli tzv. sudetských Němců. A tak se i stalo. Sobotka i Bělobrádek, nemluvím již ani o D. Hermanovi a K. Schwarzenbergovi, se mohou přetrhnout.
Za uvedené situace nám nezbývá nic jiného než vypsat referendum o setrvání či vystoupení z EU. Odejít z ní a usilovat o vytvoření společenství rovnoprávných, suverénních národních států, spolupracujících v těch oblastech a v takovém rozsahu, jež si sami z vlastní vůle stanoví. Jen tak se zbavíme vůdčí role Německa v Evropě. Dr. O. Tuleškov
V Sýrii nyní bojuje asi 5.000 žoldnéřů a různých teroristů z EU. Zhruba 2.500 zatím zůstává v bojových liniích, celkem 15-20 % z nich bylo už zabito, 30-35 % se nyní vrací, což je kolem 1.750 hrdlořezů.
O zhroucení Aleppa a brzkém konci ofenzívy v tomto městě začnou za 2-3 dny psát i naše korporátky. Tak bych je rád předešel a psal o něčem jiném. V Sýrii nyní bojuje asi 5.000 žoldnéřů a různých teroristů z EU. Zhruba 2.500 zatím zůstává v bojových liniích různých oblastí a není pravděpodobné, že by se hned vraceli. Celkem 15-20 % z nich bylo už zabito, 30-35 % se nyní vrací a zmíněná polovina, tedy něco kolem 2 tis. placených teroristů zůstává na syrských bojištích. Vnitráci EU udávají, že zatím se vrátilo zpět něco kolem 1.750 teroristů. Mnozí z nich budou v této osvobozovací činnosti aktivně pokračovat v příslušných zemích EU, protože to holt jsou teroristé.
Za této situace, kdy EU bere zpět své vrahy, bylo arcibiskupům ze Sýrie a Iráku zabráněno v návštěvě Velké Británie. Biskupům byl odmítnut vstup do země kvůli obavám, že by se nemuseli chtít vrátit domů. To je dost trapná výmluva, vzhledem k tomu, že 4 roky riskovali život, aby zůstali na území ovládaném fanatickými islamisty, a přitom mohli kdykoliv odejít do exilu. Třem arcibiskupům ze Sýrie a z Iráku byl odmítnut vstup do Velké Británie, ačkoli tam byli pozváni místní Syrskou ortodoxní církví. Arcibiskupové Nicodemus Daoud Sharaf z Mosulu, Timothius Mousa Shamani z Mar Mattai (pod nějž spadá Ninivská planina v severním Iráku) a Selwanos Boutros Alnemeh z Homsu a Hamy byli ti nebezpečí jedinci, kteří neobdrželi víza ke vstupu do Spojeného království. Chtěli se před měsícem účastnit posvěcení první syrsko-ortodoxní katedrály v Velké Británii. Tito stateční biskupové přicházejí z oblastí Sýrie a Iráku, kde byli křesťané stínáni, křižováni, znásilňováni a buď násilně obraceni nebo nuceni prchnout poté, co se jejich majetku zmocnili radikální islamisté.
A jak vidíme, ti džihádisté, kteří zvěrstva spáchali, se nyní po osvobozovací dovolené vracejí zase domů do zemí EU. A za loňský rok přišlo do Británie celkem 650 000 migrantů, což je dosud nejvyšší počet. Ti přijít mohou, ale biskupové z nejohroženějších oblastí světa nikoliv. Proč asi? Z jednoduchého důvodu, o kterém budeme slyšet stále více. Západ potřebuje umlčet hlasy svědků, protože kvůli odplatě za zvěrstva v Iráku a v Sýrii bude zcela jistě sestaven mezinárodní tribunál, který je bude soudit. Teď prostě není doba na to, aby tito biskupové vykládali, jaká zvěrstva tam páchali teroristé, které tam Západ poslal, platil a vyzbrojoval. A nakonec všeho demokratického je nyní aktivně kryje tím, že dal informační embargo na zvěrstva, která vyjdou najevo. A také asi dal koordináty teroristům na bombardování ruské polní nemocnice pro aleppské civilisty. Zabití obou zdravotních sester sestavení tribunálu jistě urychlí. Rusové už západní vlády otevřeně a zcela oficiálně obvinili ze spolupachatelství.
Autor: Václav Umlauf - Zveřejněno 08.12.2016 23:28, e-republika
Připravujeme
se na válku. Nikoli obrannou, ale útočnou!
K čemu slouží houfnice? Proč vláda vymetla sklady osobních zbraní? Jsme průchoďák pro NATO. Ani parlament si už neškrtne. Jen pěkně všechno potichu...
Lubomír Vylíčil
Lubomír Vylíčil si povšiml jedné nenápadné zprávy, která však skrývá velké důsledky, neboť ukazuje, k čemu naše vláda "pod vedením Bruselu a NATO" připravuje českou armádu - a současně odzbrojuje občany, protože... co kdyby...
Tak, jako se někdy za krásného letního rána v jediné nepatrné kapičce rosy odráží slunce i s oblohou, horami a širou okolní krajinou, tak se také může v jediné drobné zprávičce zalesknout víc, mnohem víc informací, než by si její autoři přáli.
Jako v tom nedávném drobném a v zásadě nezajímavém oznámení, že Česká armáda bude modernizovat dělostřelectvo. Přesněji řečeno houfnice. Protože prý zastaraly. A že není peněz nazbyt, tak se místo vytouženého, ale drahého nákupu moderních děl ráže 155 mm NATO, zmodernizují stávající samohybné houfnice DANA ráže 152 mm. Za jednu a půl miliardy...
No, a co má být, zeptá se běžný čtenář. Armáda si už pořídila i dražší hračky. A mávne rukou. Jenže... Ta banální zprávička otevírá znepokojivé otázky. O úkolech naší armády. O představách a záměrech velení NATO, potažmo i vyšších autorit. Jak to?
Něco málo k houfnicím. Ujasněme si, co je to ta houfnice a k čemu se používá
Protože každá zbraň, jakkoli hrozivě vypadá, je v podstatě jen takový nástroj. Prostředek k provádění konkrétní činnosti. Některá zbraň je z tohoto pohledu "nářadím" víceúčelovým, univerzálnějším, jiná vysoce specializovaným. Proto jich má také každá slušná armáda ve výzbroji celou paletu. Od pušek po tanky, od raket po letadla. Podobně jako dobrý řemeslník má ve své brašně kopec nejrůznějšího nářadí. Protože, jak sami uznáte, není možné vrtat díry pilou, ani řezat prkna šroubovákem.
Ale zpět k těm houfnicím. To je nějaké dělo, řekne laik. A má v zásadě pravdu. Je to dělo. Jenže dělo vysoce specializované. Na rozdíl od kanonu, který střílí přímo na cíl - asi tak, jako se z pušky pálí na terč - má houfnice úplně odlišné použití. Střílí vzhůru, pod velikým úhlem. Zdánlivě kamsi k nebi. Její granáty opisují vysokánskou křivku a k zemi dopadají shůry. K čemu to může být dobré?
Dá se tak střílet "za obzor". Za kopec, terénní vyvýšeninu, za les a taky třeba do zákopů. Na rozdíl od kanonu. Kanónová střela letí přímo a zákop buď neškodně přeletí, anebo (stejně neškodně) třískne do hlíny kousek před ním. Pěchota v zákopu ukrytá se jen přikrčí. Ovšem houfnicový granát, to je něco jiného. Ten dopadá shora, a když se dobře zaměří...
Z toho vyplývá i důvod, proč byly houfnice vyvinuty. Mají 3 hlavní úkoly: boj s dělostřelectvem protivníka, kdy jejich granáty dopadají na vzdálené nepřátelské baterie kdesi za obzorem; ničení uskupení vojsk, kdy pálí do vzdáleného lesíka, kde je tušena jakási jednotka nepřítele, shromážděná k útoku - a tu decimujeme shora dopadající tříštivou municí; a pak, hlavně, k prolamování nepřátelské obrany. Masivním ničením zakopaných sil. Předtím, než přijde "náš" útok.
Skutečný a fiktivní nepřítel
Tady už začíná každému svítat. My snad chceme na někoho útočit? Prolamovat zakopanou obranu nebo "umlčovat" dělostřelecké baterie protivníka? Kterého? Že by třeba soused Polák sedal na kůň, nebo že by Rakušák mobilizoval a pochodoval k hranici? To myslí páni generálové vážně? Že by fakt netušili povahu nebezpečí, které teď Evropu a naší republiku nejvíce ohrožuje? Nebo nesmějí tušit?
Proč se stále připravují na konvenční střetnutí s regulérní státní armádou protivníka disponující pěchotou, tanky, letadly a děly, když nás žádná taková neohrožuje? A po Evropě se přitom plíživě rozlézá dvoumiliónová masa vytrénovaných dobře živených mladých mužů vojenského věku - pravda, občas chatrně maskovaných skupinkami žen s dětmi - kteří se zcela zjevně rozmisťují v ekonomických a správních centrech evropských států - a své nepřátelství k nám a našemu světu se už ani nenamáhají skrývat.
Nevím proč, ale čím dál častěji se v této souvislosti vkrádá do hlavy myšlenka na Rusko. Na to Rusko, které prý zuřivě zbrojí a otevřeně hrozí, že už už vpadne do Pobaltí, potažmo do celé střední Evropy, aby obnovilo zašlou slávu bývalého Sovětského svazu. Na Rusko, co má být naším odvěkým, úhlavním a nesmiřitelným nepřítelem. Alespoň podle propagandistů mainstreamových médií a papalášů z EU i velení NATO. No a to Rusko je stát, který disponuje nejen děly, ale i pěchotou, která by při obraně svého území jistě budovala opevněné opěrné body. A ty se bez houfnic skutečně dobýt nedají...
Kdo tu chce válku?
Téhle pošetilé myšlence na válku s Ruskem se zdají nahrávat i další skutečnosti. Nedávno se třeba proslechlo, že skupinka poslanců (Jana Černochová, Ivan Gabal, Jan Hamáček, David Kádner, Martin Stropnický, Marek Ženíšek) připravuje změnu ústavního zákona o vysílání českých ozbrojených sil do zahraničí a o povolování využití území ČR pro operačně-taktické přesuny cizích vojsk, včetně poskytnutí území ČR pro cvičení cizích vojsk. Je prý nutné zajistit aby mohla vláda ČR dostatečně pružně reagovat na aktuální potřeby ČR, našich spojenců a taky prý zachraňovat naše občany, kdyby je někdo unesl...
Podstatou jejich návrhu je, že vyslání našich vojsk do zahraničí, průjezd cizích jednotek přes naše území, anebo vstup velikého kontingentu spojeneckých ozbrojených sil na naše území "ke cvičení" by povolovala pouze vláda a toto povolení by poté, dodatečně, prý "bez zbytečného odkladu", předložila poslancům ke schválení. Jenže mezi tím se může stát ledacos, že.
Navíc se zdá, že z tohohle poslaneckého návrhu nějak záhadně vypadla klauzule o obraně (své a spojenců) proti napadení. Kdo si přitom vzpomene na usilovné rozdávání "zastaralých" útočných pušek z armádních skladů všelikým spřáteleným bojovníkům v zahraničí, například na dary tisíců SA-58 a miliónů nábojů Kurdům (cestou USA) na počátku roku, nemůže zakrýt znepokojení. Nejde o to, kde ty kvéry skutečně skončily a komu posloužily. Jde o postupné a nenápadné vyprázdnění těch kdysi nedotknutelných zásob jednoduchých, účinných, spolehlivých a blbuvzdorných ručních zbraní, určených k obraně vlasti.
Zbraní, jejichž použití zvládne jakýkoli normální chlap během půlhodinové instruktáže.Takových bylo kdysi ve skladech okolo 800 tisíc. Tedy zhruba tolik, kolik bojeschopných mužů je schopen náš stát zmobilizovat v případě ohrožení. K nim náboje, maskáče... A teď tam není téměř nic. Pod neprůstřelnou záminkou modernizace. Ale člověk podezřívavý, a tomu nás režim po desetiletí učil, by mohl dojít k přesvědčení, že za vyprázdněním mobilizačních skladů může být i jakýsi postranní úmysl. Nebo obava. Že si někdo třeba vzpomněl, co proběhlo v Albánii na počátku devadesátých let, když se tamější lid vzbouřil a podobné sklady albánské armádě vyraboval.
Anebo se pleteme?
Takže si pojďme shrnout, co z těchto drobných, útržkovitých a zdánlivě nesouvisejících informací může vyplývat. Leckterý podezřívavý laik by díky nim mohl dojít k přesvědčení, že:
1) Generalita naší armády se (pod laskavým, otcovským vedením soudruhů z Bruselu a NATO) připravuje na klasickou, konvenční válku s plnohodnotnými ozbrojenými silami nějakého velkého státu. Se značnou pravděpodobností na válku útočnou.
2) Naši propagandisté usilovně sugerují obyvatelstvu pocit "ruské hrozby". Tedy v zásadě iracionální obavu z ohrožení státem, který vůči nám nevznáší žádné územní ani majetkové nároky, který má dostatek vlastních zdrojů i území, a který je od nás oddělen poměrně širokým bezpečnostním koridorem dalších zemí.
3) Někteří zákonodárci vynakládají značné, byť skryté úsilí, aby co nejvíce usnadnili výjezd našich vojáků do "přespolní", koaliční války v cizině.
4) Titíž se zároveň snaží co nejvíce zjednodušit průjezd a zejména pak "vstup" cizích vojsk na naše území. Přesto, že mezi staršími obyvateli ještě nezanikla vzpomínka na to, co takový "vstup" může znamenat...
5) Současně se titíž členové zákonodárného sboru pokoušejí vymanévrovat z rozhodování o "výjezdu", "průjezdu" a "vstupu" volené zástupce lidu této země.
6) Průběžně pak probíhá skrytá sabotáž obrany teritoria a plíživá "prevence" samoozbrojení obyvatelstva po případném vzbouření lidu.
Ale možná je to celé jen hloupé nedorozumění. Možná jen mysl nedouka nechápe hloubku a dosah strategického uvažování profesionálů. Třeba se naši generálové, i s těmi jejich houfnicemi, opravdu vážně a podle svého nejlepšího vědomí a svědomí připravují na skutečnou hrozbu, která by mohla přijít už za pár let:
Na boj s jednou regulérní státní armádou. Na odražení invaze armády disponující tanky a děly bývalého Bundswehru, s narychlo zatřenými kříži. Vojsk Islámské spolkové džamahírie Džérmény... 9. 12. 2016 ProtiProud
Ruský nepřítel
Rusko je západními médii a politiky od jisté doby setrvale prezentováno jako krvežíznivý, po moci lačnící nepřítel, který nemá jiných starostí než se okamžitě vrhnout na svoji slabší NATO-oběť a vojensky obsadit celou Evropu a posléze celý svět. (O idiotismu takovéto úvahy z hlediska početnosti armád, techniky a souhrnu stávajících ekonomických potenciálů Ruska a států NATO ať si udělá svoji představu každý sám.)
Z historického hlediska nic není pravdě vzdálenější než takováto představa Ruska. V minulosti to byl zpravidla „civilizovaný židokřesťanský“ Západ, kdo napadal vojenskou silou území Ruska, kdo měl zájem ovládnout vojensky svého konkurenta a udělat z něj svého vazala. Politické a ekonomické konsekvence (páté kolony, vydírání ekonomickými sankcemi s předkládáním ultimát, vojenské harašení zbraněmi těsně u hranic) dávají tušit, že ani v přítomnosti tomu zřejmě nebude jinak.
Proč, z jakých důvodů se pojelcinovské Rusko zničehonic a najednou, jakoby mávnutím čarovného proutku, stalo tak strašným a krvežíznivým nepřítelem pro Západ přinášející „svobodu, mír a barevnou demokracii“?
Podle mého mínění půjde zřejmě o komplex ekonomických , vojensko-politických a ideologických příčin, mezi kterými ekonomické mají určující roli. Zkusme se na to podívat hlouběji:
Ekonomicko-politické důvody. Kapitalistická ekonomika (a Rusko, ať už si o něm po rozpadu SSSR myslíme cokoliv, je standardní kapitalistickou ekonomikou) je permanentním konkurenčním bojem privátních a státně-kapitalistických subjektů o vliv a zisk, přičemž privátní vlastnictví tvoří základ ekonomiky a má v ní klíčovou roli. Jemu je podřízena tvorba zákonů a také politika (včetně zahraniční politiky) států. Z ekonomického hlediska Rusko představuje významný zdroj světových surovin, potenciální zdroj levné pracovní síly, v některých odvětvích (energetika, vojenství, kosmický průmysl, technické vědy…) je nositelem pokročilého know-how, v oblasti nerostných surovin, obilovin, zbrojní techniky, energií či kosmické techniky je významným účastníkem světového trhu a je také potenciálním trhem pro odbyt zboží a služeb. Za Jelcina se ekonomicky rozpadající destabilizované postsovětské Rusko postupně rozkrádané mafiemi oligarchů zdálo lehkou potenciální kořistí západního kapitálu. Západní média ani politici v té době východního klondajku, kdy si Západ udělal z mezinárodního práva trhací kalendář a Spojené státy diktovaly celému světu silou a výhrůžkami svá pravidla – nijak zvlášť neakcentovaly ruskou hrozbu.
Problém nastal až v době, kdy se k moci dostal v Rusku prezident Putin, ruská ekonomika se začala postupně stabilizovat, skončilo období chaosu, s ekonomickou a politickou stabilizací začala opět narůstat vojenská síla a obranyschopnost Ruska a Rusko se začalo na mezinárodní scéně chovat úměrně své velikosti a vzrůstajícímu ekonomickému a vojenskému významu. Přestalo si nechat poraženecky diktovat cizí podmínky, začalo tvrdě prosazovat své národní, suverénní zájmy. Odepřelo poslušnost parazitickému kolonizačně-imperiálnímu přístupu Západu, který naopak padl do těžké systémové krize, jejíž počátek dočasně odsunul rozpad sovětského impéria.
Odpor vůči západní dominanci, zablokování proměny velmoci v závislou poddajnou kolonii, vlastní sebeuvědomění, nekompromisní akcentování vlastních zájmů – toto vše se stalo příkladem pro Západem kolonizované státy, (zejména narůstající asijské velmoci) tzv. rozvojového světa, které se začaly postupně sbližovat s Ruskem. Toto je klíčový důvod, proč se najednou Rusko proměnilo z harmonické mafiánské jelcinovské demokracie v zemi ukrutného a krvežíznivého diktátora Putina (podobné proměny předtím anebo poté prodělaly i jiné země (Srbsko – Miloševič, Irák – Husajn, Libye – Kaddáfí, Ukrajina – Janukovyč, Sýrie – Asad). Odepření bezvýhradné poslušnosti a podřízenosti jaderné supervelmoci, globalizační „demokratizaci“ i sabotáž programu pro Nové americké století (PNAC) se staly klíčovými důvody pro proměnu Ruska v „nejstrašnějšího“ nepřítele Západu.
„Demokratické“ politické vydírání skrze různá mezinárodní fóra a „humanitární“ politické organizace, pokusy o zinscenování vnitřního politického převratu, zastrašování vojenskou silou, politické konspirace v blízkém příhraničí, vypovídání a nedodržování smluv, očerňování a pomluvy často bez věcného základu, stálý tlak na postupné osekávání ruské sféry vlivu (Ukrajina – ruská vojenská základna na Krymu, Sýrie – ruská vojenská základna v Tartusu), ekonomické sankce (zajímavé, že k těmto donutily dominantní USA pod uměle vykonstruovanou záminkou své evropské vazaly, zatímco s Ruskem samy dál čile obchodují) na sebe nedaly dlouho čekat.
Vojensko-politické důvody – vytvoření mýtu nesmiřitelného ruského nepřítele umožňuje udržovat u západní veřejnosti fikci o nutnosti existence a vydržování vojensko-politického spolku NATO. Tento po rozpadu SSSR ztratil nejenom obraz původního nepřítele, ale také původní důvody své existence. Západní veřejnost si navíc začala stále častěji pokládat otázky, nač potřebuje vydržovat organizaci, která se transformovala v ryze útočný spolek realizující politický diktát USA a vytvářející stále nové bezpečnostní hrozby ve světě. Vytvoření a permanentní přiživování mýtu krvežíznivého ruského nepřítele bez argumentačního a věcného základu (Rusko Západu nevyhrožuje, nezačalo s ekonomickými sankcemi, Rusko neobkličuje Západ, Rusko nezačalo skrze své páté kolony s podvracením režimů v západních zemích, Rusko neinscenovalo barevné politické převraty v zemích pod vlivem Západu) dalo nový impuls pro zvýšenou militarizaci a postupné zavádění policejního státu v zemích Západu. S vytvářením hrozeb to bylo vždycky přesně naopak. To Západ se k putinovskému Rusku stavěl vždycky jako první s despektem a nepřátelstvím. To Západ vychyloval věci z klidového stavu a uváděl je v chaos. K vojensko-politickým důvodům by ještě stálo za zmínku uvést důvody vojensko-ekonomické. Rusko je tradičně významným konkurentem západních zbrojařů na světových trzích. Ruské zbraně patří v mnoha druzích mezi technicky nejvyspělejší, efektivní, vyznačují se jednoduchostí, spolehlivostí a malou poruchovostí, velkou odolností a hlavně jsou cenově více než konkurenceschopné.
Ideologické důvody. Vytváření permanentního nepřítele umožňuje odvádění pozornosti veřejnosti od skutečných hlubinných příčin systémové krize a svalování viny za všechno špatné na „zlého Rusa“. (Dnes už zlý Putin prý může dokonce za Brexit, za evropskou migraci, za sexuální násilí v německém Kolíně, za zvolení Trumpa americkým prezidentem , za úniky dat z datové schránky Hillary Clintonové. Jak to tak vypadá, mohl by mít prsty i v globálních ekologických proměnách). Obraz ruského nepřítele – viz současná bruselská, americká kongresová a parlamentní praxe v evropských satelitech USA – ulehčuje zavádění otevřené totalitní praxe v zemích „demokratického Západu.
Protože mainstreamem zjevené „pravdy“ velice často přebíjí argumentace alternativncíh médií a sledovanost mainstreamu postupně klesá ve prospěch názorové alternativy, přichází na řadu tradiční náhubkový zákon. Jakákoliv kritika politického establishmentu, systému, rozkrývání pochybení, lží a zjevných nelogičností budou již v blízké budoucnosti trestné, platit bude pouze uzákoněná mainstreamová politicky posvěcená „pravda“, jsou sestavovány černé listiny kritiků a všichni kritici světlých zítřků jsou označováni bez jakýchkoliv věcných důvodů jako ruští agenti. Jak jednoduché. A jak „odlišné“ od kůlu v plotě, který jsme v našich luzích a hájích již v minulosti zažili. Paradoxem je, že čím větší zákaz, tím větší chuť veřejnosti na zakázané ovoce. To je v českých a slovenských zemích známo již od dob předhadrákového disentu. (Černé listiny Evropských hodnot reprezentovaných pornohercem v tomto smyslu slouží jako účinná reklama pro alternativní média.)
Závěrem: Udržování uměle vykonstruovaného mýtu o ruském strašákovi (tento mýtus odporuje historické zkušenosti i současné praxi, kdy Rusko vždy pouze reaguje na západní konspirace) je pro západní politiky velice praktické. Umožňuje Západu házet na Rusko všechny své zločiny a pochybení, zdůvodňovat nutnost další militarizace a pod rouškou ruské hrozby postupně osekávat svobody a zavádět totalitní diktaturu a policejní stát. Má to však i určitá pozitiva. Otevřené nepřátelství Západu donutilo Rusko mobilizovat vnitřní zdroje a hledat mezinárodněpolitické alternativy ve spojení se zeměmi tzv. třetího světa. Unipolarita a monopol americké světovlády se postupně mění v multipolaritu. Ruská zahraniční politika i celková konzistence ruské politiky nastavují zrcadlo západní lžipolitice, která se stává u západní veřejnosti těžko obhajitelnou a udržitelnou.
outsidermedia.cz, 19. prosince 2016, Béda
Švédské úřady daly městům a vesnicím za úkol, aby se připravovaly na válku s Ruskem
© Foto: Tommie Hansen Svět 06:07 19.12.2016(aktualizováno 13:25 19.12.2016) Získat krátkou URL Contra Magazin 243029091
Jako by nestačil nekonečný nervózní zmatek v očekávání světové války, která měla údajně začít Pobaltím, švédský úřad civilní obrany nyní rozeslal do všech měst a vesnic své země dopisy s pokyny k zahájení příprav k možné válce s Ruskem, píše rakouský Contra Magazín.
Podle nařízení švédského úřadu se mají všechny obce na území státu přesvědčit, že jejich sirény k vyhlašování poplachu jsou funkční, dále mají připravit svá operativní centra k přestěhování do podzemních bunkrů v případě, že dojde k vojenskému konfliktu. Kromě toho mají být připraveny na spolupráci se švédskými vojenskými silami, přičemž v plném rozsahu, cituje autor obsah dopisu. Jak se informuje ve zmíněném článku, trvá předseda švédského úřadu civilní obrany na tom, že tento krok je důsledkem neustále se zhoršující situace v bezpečnostní sféře v sousedství. Podle jeho slov musí Švédsko učinit opatření v oblasti přípravy na takový vývoj událostí, kdy bude země nucena čelit nebezpečí přímého vojenského konfliktu.
Přitom mnozí další představitelé švédské vlády zdůraznili, že navrhovaná opatření se do značné míry shodují s těmi, která byla činěna za druhé světové války, zdůrazňuje se v rakouském časopise.
Jak dále podotýká Contra Magazín, stěžovali si zástupci švédských obcí na to, že nikdy nejsou podrobně informováni o tom, co konkrétně by měli dělat. A nikdo jim dokonce neoznámí, odkud by měli brát prostředky na realizaci těchto nových opatření, přičemž mnohé městské a vesnické komunity ve Švédsku nemají dostatečné finanční prostředky na přípravy k „nečekané válce", informuje rakouský Contra Magazín. ... 091
Zmatky pana Bělobrádka
Prof. PhDr. Stanislava Kučerová, CSc.
Ottův Slovník naučný z r. 1906 poučí čtenáře o tom, že Sudety jsou horstvo na severovýchodním okraji Českého masivu od zlomu Labe k bráně Moravské. Geografický název, do 30. let minulého století s ním málokdo přišel do styku. Leda při vyučování zeměpisu. Ale slovo Sudety a Sudetský vstoupilo ve všeobecnou známost, když si je vypůjčili militantní němečtí obyvatelé českého pohraničí v předmnichovském období.
Prohlásili se za Sudetské Němce, i když jejich bydliště a působiště byla většinou od skutečných Sudet na hony vzdálena. Ten název nebyl geografický, ale politický. Představoval politický program. Byl to rozbíječský program příslušníků fašistické německé menšiny na československém území.
Sudetský Němec, „sudeťák“ znamenalo totéž co henleinovec, nacista, hitlerovec. Češi vnímali tento název jako agresivní výhružku, jako projev nepřátelství. Prezident Beneš také před užíváním tohoto vymyšleného, lživého slova, které mělo zakrýt pravou podstatu, varoval. Mělo jít přece – bez skrytých podtextů – o české Němce, o Němce na našem území, o německou menšinu na území ČSR. Nikoli o Němce s rozbíječským programem, který si říkal „sudetský“. Bohužel, název se rozšířil a dál slouží k matení pojmů. Dnes jeden z našich předních politiků, předseda strany KDU a člen vlády, pan Bělobrádek, se nestydí prohlašovat, že je „Sudetský Čech“, a že i Šumava a Brno jsou v politickém smyslu Sudety. Neuvěřitelné! Člen vlády neví, že sudetský zamená henleinovský, nacistický, hitlerovský? Tak takový „Sudetský Čech“ je pan Bělobrádek? A co kromě Šumavy a Brna ještě odevzdá Sudetským Němcům, protože to jsou, podle něho, Sudety?
Měli podíl na hrůzách nacismu, dostávají penzi pro válečné oběti.
Německá zpráva šokovala historiky
Až 50 tisíc osob spoluodpovědných za hrůzy 2. světové války pobírá zvláštní penzi pro takzvané "válečné oběti", které odsouhlasilo v roce 1950 tehdejší západní Německo. Mezi 4,4 miliony příjemců však byli kromě civilistů zraněných při bombardování také příslušníci SS střežící vyhlazovací tábory. Desítky tisíc takových lidí měli podle zákona z roku 1998 o tyto důchody přijít. Ve skutečnosti o důchod v letech 1998 až 2013 přišlo ale pouze 99 osob.
Berlín/Jeruzalém - Desítky tisíc Němců potenciálně zapojených do nacistických válečných zločinů zřejmě pobíralo zvláštní invalidní důchody, navzdory změnám schváleným před téměř 20 lety. Vyplývá to z oficiální zprávy, která byla v úterý podle agentury AP v tichosti zveřejněna na webu německého ministerstva práce.
Na Terezín vzpomínám s nostalgií, peklo přišlo až v koncentrácích, říká česká Anna Franková Na Terezín vzpomínám s nostalgií, peklo přišlo až v koncentrácích, říká česká Anna Franková číst článek Zjištění šokovalo Centrum Simona Wiesenthala, které je mezinárodní židovskou organizací pro lidská práva a nese jméno po slavném "lovci nacistů" usilujícím postavit před soud nacistické válečné zločince.
Změny německého zákona přijaté v roce 1998 měly podle původních očekávání odebrat důchody až 50 tisícům osob (spolu)odpovědných za "zločiny proti zásadám lidskosti nebo právního státu". Podle kontroly zkoumající období let 1998 až 2013 však o důchod přišlo pouze 99 osob.
Takto nízký počet je podle zprávy zadané ministerstvem práce důsledkem souběhu několika problémů. Kvůli nedostatečné digitalizaci důležitých dokumentů a právním obtížím se jako komplikované prý ukázalo už jen samotné přezkoumávání desítek tisíc případů. Zpráva ale zároveň připouští, že někdy byl na vině i malý zájem sankce uplatnit.
"Výsledky jsou neuvěřitelným zklamáním," prohlásil ředitel Wiesenthalova střediska v Jeruzalémě Efraim Zuroff. "Nikdy bych si ani ve svých nejhorších nočních můrách nepomyslel, že to číslo bude tak nízké," dodal.
Ministerstvo práce sdělilo AP, že zpráva odhaluje, že očekávání z roku 1998 "bezesporu nebyla naplněna," ale odebrání důchodů je prý "stále možné v budoucnosti". V roce 1950 odsouhlasilo tehdejší západní Německo zvláštní penze pro takzvané "válečné oběti". Tehdy na tyto platby dosáhlo přibližně 4,4 milionu osob. Mezi příjemci byli civilisté zranění při spojeneckých bombardováních, ale i příslušníci SS střežící vyhlazovací tábory. Podporu pobírala i vdova po jednom ze strůjců holocaustu a bývalém říšském protektorovi Reinhardu Heydrichovi.
V roce 1998 přijímalo příspěvek ještě přibližně 940 tisíc Němců. Analytici ministerstva práce zjistili, že jen v osmi spolkových zemích mezi nimi bylo 23 501 bývalých příslušníků jednotek SS. Ve stejné době vyvrcholilo pobouření, že pravděpodobní váleční zločinci dostávají kompenzace, zatímco mnohé z jejich obětí ne. Pravidla byla proto tehdy změněna, aby se příspěvek nevztahoval na provinilé nacisty. autor: ČTK, aktualne.cz
Mezi odsunem Němců z ČSR a vyhnáním 360 tisíc Čechoslováků Němci ze života je podstatný rozdíl
Německé obyvatelstvo jsme z Československa odsunuli. To byl úkol, uložený nám spojeneckým rozhodnutím, učiněným v Postupimi. Nikdy jsme jiný úmysl s Němci neměli. Vzhledem k tomu, jak se vůči nám ve své většině silně nepřátelsky chovali před Mnichovem a v době tzv. protektorátu, sami rozhodli o svém osudu. Byli nám mnohem nebezpečnějším a zavilejším nepřítelem než říšští Němci. Znali náš jazyk, naší mentalitu, znali osobně mnoho Čechů, jejich protinacistické smýšlení. Pracovali jako agenti i úředníci gestapa, udává se, že z celkového stavu bezpečnostních složek na našem území, počet sudetů se blížil až téměř k polovině.
Byli to sudeti, kteří vyřvávali, že protektorát by měl být zrušen a urychleně nastoupena cesta vedoucí k likvidaci našeho národa. V době po smrti R. Heydricha žádali potrestání celého českého národa. Jejich vůdcové kvitovali se zadostiučiněním, že Němci likvidací obyvatel Lidic a Ležáků dokázali, že umí s Čechy zacházet, tak jak si zaslouží.
Ostatně byli to předáci tzv. sudetských Němců, kteří již před Mnichovem se zabývali otázkou likvidace českého národa. Dokladem tohoto snažení je „Memorandum Hergel“, jež mělo „sudetoněmeckou“ nálepku.
„Herglovy“ téze:
a) Velkoněmecko-české řešení stejně jako sudetoněmecko-české se musí uskutečnit „zásadně a hlavně pod vedením Říše jako ztělesnění velkoněmecké sjednocovací vůle a my, sudetští Němci, tím konec konců na život a na smrt závisíme na její síle a politice“ a konec konců „na Vůdci“. I když nelze vůli sudetských Němců opomíjet, nejsou komponentem určujícím.
b) Česko-německé řešení nezasahuje jen otázku či anexi pohraničí, ale jde o celý „sudetoněmecký prostor“, neboť „Čech je ze svého dnešního sídelního prostoru neustálým a těžkým nebezpečím a ohrožením veškerého němectví“ … Kromě toho potřebuje německý národ životní prostor a proto se „nesmí vzdát ani metru tohoto prostoru ze všeho nejméně v srdci Německa…“ Přitom: „Žádné zaslepení: /je to/ boj na život a na smrt… V konečném důsledku nejde o nic jiného, než kdo zůstane, Čech či Němec.“ Proto z titulu práva vyšší hodnoty německého národa… musí být pokračováno v tom, co naši otcové započali a předčasně přerušili...“Vlastně nejnaléhavějším úkolem německého národa je… aby byla z Čech, Moravy a Slezska německá země.“
c) Tuto zemi „si přejeme jako německou půdu, proto i konec existence české národnosti na této půdě. … germanizace půdy může nastat jen tím způsobem, že český národ odtud fyzicky zmizí,… k čemuž může dojít ve dvou základních formách: buď vyhubením či vyhnáním. (Žádná pochybná humanita!)“
Jeden ze sudetů, K. H. Frank, později postoupil Hitlerovi svůj spis, v němž uvedl, jak by likvidace českého národa měla probíhat. Pražská organizace NSDAP v době protektorátu přispěchala také se svou do mlýna. Navrhla, aby každý Čech, který odmítne dobrodiní germanizace, byl bez dalšího postaven ke zdi a zastřelen. Údajně v rámci „sudetoněmeckého landmanšaftu dodnes existuje skupina tzv. pražských Němců. Bylo by zajímavé se od nich dozvědět, co o uvedeném plánu věděli a jak se k němu stavěli. „Jistě“ by nám řekli pravdu.
Hitler, vzhledem k tomu, že potřeboval zbrojní produkci našich továren k dalšímu vedení války, rozhodl, že českému národu bude vystaven účet až po válce. Likvidace našeho národa, která již zvolně probíhala v době protektorátu, měla být rychle dokončena. Část národa měla být germanizována, další Češi vyhnáni daleko na východ a vzpurná zbytek měl být vystřílen. Vždyť již R. Hendrich brzy po svém příchodu do Prahy prohlásil, že Čech v Čechách a na Moravě nemá co dělat, že země bude osídlena svěží německou krví. Podtrhněme, že nešlo o plán několika ničemných a zvrhlých jednotlivců, ale o plán nacistického státu schválený na nejvyšších úrovní. A sudeti tomuto plánu, který se rýsoval již od prvních válečných let stále přesněji, jen tleskali. Pravda, bylo mezi nimi několik tisíc aktivních odpůrců nacismu, ale ti sami byli v ohrožení života, pokud je již dříve jejich soukmenovci nevyvraždili. Těmto lidem jsme vděčni, že s námi byli i v těžkých dobách. Mnozí z nich v republice také zůstali.
Ano, Němce jsme přesídlili. Chtěli do říše, tak jsme je tam dovezli. W. Churchill k možné bezprostředně poválečné situaci řekl: „…Hned po válce poteče mnoho krve. U vás i jinde bude mnoho Němců vybito - to jinak nejde a já s tím souhlasím. Po pár měsících my prohlásíme „teď dost“ a pak začneme mírovou práci." A dodal: "Transfer bude nutný!...Dá se jim krátká lhůta, ať si vezmou to nejnutnější a jdou." ( Z rozhovoru Winstona Churchilla s prezidentem Edvardem Benešem ze 3.4.1943, který zaznamenal Jan Masaryk, in Dalibor Plichta, Nesmířenost a nesmiřitelnost německé politiky, Praha, Fenix, 1996, str. 20). Naštěstí se toto jeho proroctví u nás nenaplnilo. Ano, i v poválečné době umírali lidé. Byli to Češi i Němci. Byl nedostatek potravin, léků, docházelo k přestřelkám v pohraničí. Odhaduje se, že až téměř 10 tisíc Němců u nás neuneslo porážku tisíciletého rajchu a dobrovolně odešlo ze života. V rodinách někteří otcové postříleli svoje děti a ženy. Příklad z nejvyšších nacistických míst zřejmě působil. Hitler podal jed E. Braunové, manželé Goebbelsovi zavraždili své děti a pak spáchali sebevraždu.
Divoké odsuny měly své oběti. Mnohde však řešily vznětlivé napětí mezi Němci a Čechy. Místy hrozilo, že nabude podoby krvavého střetu. Spojenci v Postupimi vzali divoké odsuny na vědomí a tak je dodatečně legalizovali. V žádném případě nelze uvést, že jsme měli nějaké oficiální plány na vyvraždění německého ,obyvatelstva u nás. Neexistovaly! Našim cílem bylo co nejvíce německého obyvatelstva odsunout. To se nám podařilo. Za způsob provedení odsunu jsme sklidili od představitelů Spojenecké kontrolní rady uznání a pochvalu. Doklad o tom máme v archivi Ministerstva zahraničí. Tato slova platí. Ne lživá protičeská tvrzení „sudetoněmeckého landsmanšaftu, věčně včerejšího a částečně i nahnědlého.
I české matky předávaly svým dětem genovou informaci o krvavé teroristické nadvládě Němců u nás. Dr. O. Tuleškov.
Sebevraždě křesťanství v Evropě pomáhá i papež František
Benjamin Kuras hovořil o sebevraždě západní civilizace, kdy imigrace je vražednou zbraní, a sebevraždu naší civilizace dokumentoval na konkrétních faktech úpadku křesťanství v Evropě. Na Blízkém východě jsou křesťané muslimy vražděni. Ve Velké Británii je křesťanů již méně než 20 procent. Šéfredaktorem náboženského programu BBC se stal muslim. Dvě třetiny kostelů v Nizozemí byly zrušeny. Jen pět procent Švédů navštěvuje bohoslužby. Křesťané jsou v Evropě na pokraji vymření.
Kuras zmínil knihu francouzského konzervativního katolického spisovatele Phillipa de Villiérs Budou ještě zítra vyzvánět zvony? Kostely se bourají, místo nich rostou jako houby po dešti nové mešity či se z kostelů přeměňují na mešity a místo zvonů se rozléhá volání muezzinů. Avignon, dříve město papežů, je dnes městem islamistických salafistů. Katedrála Saint Denis v Paříží, kde je pohřben vítěz nad muslimy Karel Martel, je dnes uprostřed islámem okupované čtvrti. Islám se brzy stane hlavním náboženstvím Francie. V mladé generaci je třikrát více muslimů než katolíků. Úpadek křesťanství zasáhl i Německo. Kuras uvedl, že v roce 1963 tam bylo vysvěceno 460 nových kněží, v roce 2015 58 kněží. V roce 2015 vystoupilo z katolické církve 180 tisíc lidí. Jen 10,4 procenta Němců pravidelně navštěvuje bohoslužby. Zanikají tisíce kostelů a farností.
Podle Kurase není divu, že křesťanství v Evropě zaniká, když papež František líbá nohy ilegálním imigrantům, zatímco neslyší o utrpení pronásledovaných křesťanů.
Kuras vysvětlil, proč jemu, i když je sám židovského vyznání, leží osud křesťanství na srdci. Křesťanství dle něho vedlo k úžasnému vzepětí kultury a civilizace. Též si vzpomněl na hovor s jednou křesťanskou rodinou, která i pod hrozbou smrti schovávala Židy před nacisty. Řekli mu prý, že kvůli tomu, že by „bez Židů bylo na světě smutno“. Kuras zase řekl, že by bylo na světě smutno bez křesťanů.
Islám není náboženství, ale politická doktrína k ovládnutí světa. Až se něco bude dít, bude pozdě
Poslanec Zdeněk Soukup se vymezil proti tomu, že ti, kteří jsou proti masové imigraci a multikulturalismu, jsou nálepkováni jako xenofobové. Přicházejí totiž lidé, kteří nám chtějí vnutit svou kulturu a žít dle svých pravidel, dle práva šaría, které popírá rovnost mužů a žen. Islám podle Soukupa není náboženství, ale politická doktrína k ovládnutí světa, která vnucuje ostatním svůj pohled na svět.
My vymíráme a současně sem přicházejí mnohačlenné rodiny imigrantů, kteří mají vysokou porodnost a je otázkou času, kdy nás přečíslí a asimilují nás. Dnes je dle něho přihlášení se k vlastenectví aktem odvahy, protože je pak člověk častován nadávkou, že je „nácek“.
Podle něho je mylný argument, že nás migrační krize minula. Jsme teprv na začátku. Až se dají do pohybu desítky milionů lidí z Afriky, bude velmi složité to řešit. Solidarita v pojetí EU je vnutit nám uprchlíky, které nechceme. „Mezi poslanci převládá názor, že teď se, co se týče migrace, nic neděje. Až se něco bude dít, bude pozdě,“ varoval Soukup.
Evropské hodnoty musí být v Evropě nadřazené. Referendum o vystoupení z EU
Podle Soukupa musí být hodnoty evropské kultury (založené na křesťanství, antice, židovství, římském právu a humanismu) v Evropě nadřazeny ostatním kulturám, ale nemáme své hodnoty vnucovat mimo Evropu. Též nemáme žít v představě „EU na věčné časy“. Soukup je pro členství v EU, ale podporuje, aby se o vystoupení z EU mohli lidé vyjádřit v obecném referendu. Hraničním případem pro vystoupení z EU by bylo zavedení společné azylové a sociální politiky, kdy by měli migranti v EU všichni stejné dávky a pak by se jim vyplatilo žít u nás.
Pak přednesl svou přednášku profesor historie Jaroslav Pánek. Pomáhat individuálně trpícím je správné, ale masová migrace je dle něj úplně něco jiného – je to obří problém. Prostor, který jsme zdědili po předcích, by naši vnukové a vnučky už nemuseli poznat. Přesto nesmíme propadat defétismu a když se budeme chovat racionálně, migrační vlna nás nemusí smést. Problém migrace je třeba posuzovat bez emocí a bez politické korektnosti.
EU a NATO dle něj přispěly k míru v Evropě, ale EU vznikla a také zanikne – a zánik EU je tudíž jednou z variant, se kterou musíme počítat. EU dle něj není spolkem rovnocenných států, ale mocenským nástrojem velkých států – zejména Německa. Převažují ekonomičtí migranti nad skutečnými uprchlíky.
Místo evropského Německa máme německou Evropu. Hraní médií na city
Profesor Pánek dále připomněl tezi německého sociologa Ulricha Becka, že místo „evropského Německa“ vznikla „německá Evropa“, což vystihuje pojem „merkeviellismus“, tedy kombinace slov Merkelová a machiavellismus. Německo ovládá Evropu.
Pánek připomněl, že u imigrantů je vůle přijmout evropské hodnoty velmi omezená a je mezi nimi velké množství zastánců práva šaría a lidí nenávidějících Západ, a to dokonce i mezi potomky imigrantů žijících v Evropě po několikátou generaci. Může se to zvrhnout ve spirálu „nezvládnutelného vraždění“
Pokud jde o debatu o migraci, tak západ a východ Evropy mají rozdílnou zkušenost. Západní koloniální velmoci si nesou pocit zodpovědnosti za kolonialismus. To východ nemá. A navíc má historickou zkušenost islámské agrese ze strany Turků. Přezíravý postoj západních politiků vůči východním státům se ukázal, když Evropská komise stanovila „výkupné“ za jednoho nepřijatého uprchlíka ve výši 250 tisíc eur, což je částka znamenající průměrný výdělek Východoevropana za celý život. Ve východní Evropě se ale podařilo integrovat migranty z Ukrajiny, Vietnamu či Balkánu, aniž by zde vznikala ghetta či teroristické útoky. Slova o naší xenofobii jsou tedy nesmysl. Místo toho, aby se západní Evropa v tomto od nás poučila, tak nám násilně vnucuje kvóty.
Soužití s imigranty přináší bezpečnostní rizika: vražedné útoky tenoristů, kriminalitu převaděčských gangů (do jejich činnosti je dle odhadů zapojeno 40 tisíc lidí). Stejně tak jsou hrozbou i kriminální gangy přistěhovalců. Při podpoře imigrace vzniklo spojenectví části levice i pravice. Levice z humanitárních důvodů, pravice kvůli levné pracovní síle.
Neschopnost EU bránit se povede k militarizaci států i jednotlivců. Frustrovaní občané se mohou násilně střetávat s migranty a to může přejít v občanskou válku, kdy stát nebude schopen ochránit strategické instituce a budovy. Může se to zvrhnout ve spirálu „nezvládnutelného vraždění“. V dlouhodobém horizontu se ukazuje, že situace je velmi vážná. Dle Pánka přesto ale nelze podléhat beznaději.
Řešením podle Pánka je, aby EU opustila centralizační režim a vrátila se k hospodářské spolupráci nezávislých států, dále ochrana vnějších hranic a aby státy přijímaly migranty dle svého vlastního výběru a dle vlastní vůle. Evropa dle něj stojí na dějinné křižovatce a je jen na nás, zda dojde k rozvratu evropské civilizace.
Z článku „Apokalypsa a spirála nekonečného vraždění, výňatky
http://www.parlamentnilisty.cz/
Malá vzpomínka na ThDr. R. Horského
Dlouho kaplanoval v Ouněticích. Jednoho dne k němu zavítal i Tomáš J, Jiroušek, původně sociální demokrat, aktuálně křesťanský sociál. Ti dva si během velmi krátké doby padli do oka. A pak začala velká práce křesťanskosociální. Rudolf byl spíše teoretik, uměl nadto několik jazyků, kdežto Tomáš byl dovedný praktik.
V tiché kaplance vznikaly křesťanskosociální články, které se rozlétaly do českého křesťanského světa, zprvu značně konzervativního. Akční dvojice i další jejich spolupracovníci se rozjížděli do českých i moravských obcí, aby zde hlásali učení křesťanskosociální. Vedlo se jim. Někdy však dopadli dost špatně. Boule na hlavě i něco krve jim vyteklo. Diskuse, jak vidno, byly žhavé.
Setkávali se však i s výslovným nepochopením. Heslo socan jako socan mířilo na ně. Ale přesto z jejich orby a zasetých semínek vzešly křesťanskosociální skupinky. Tak byl položen základ pro další rozvoj. Vývoj vedl až k prvnímu sjezdu křesťanských sociálů, který se konal b Litomyšli v r. 1894. K tomu všemu se vrátíme v následujících číslech Křesťanského sociála.
Zpět nyní k dr. Horskému. Víme, že měl těžkosti. Oko církevní vrchnosti jen mžikalo nad informacemi, kam až se ten Horský dostává se sociály. A tak Rudolf dlouho kaplanoval. Jednoho krásného dne svitla mu naděje. Byl vypsán konkurs na uvolněné místo faráře u sv. Matěje. Přihlásili se celkem dva zájemci. A co se nestalo, Druhý uchazeč zemřel. A tak se stal, snad řízením Božím, dr. Horský farářem u sv. Matěje.
Již léta náš velký křesťanský sociál spí svůj věčný sen v hrobě za kostelíkem. Občas ho navštívím, položím kytičku. Před několika měsíci jsme na návštěvě dr. Horského byli dva. Zjistili jsme, jak ostatně již dříve, že jeho hrob je hrubě neudržovaný, že na faře, soudě dle jmen, jsou dva Poláci a dnešní kádeuáci buď o dr. Horském nic neví, nebo není u nich v oblibě. Že by pan Bělobrádek na jeho hrob položil květiny, jak to udělal na památku tzv. obětí vyhnání v Mnichově, snad ani nikdy jsem nepomyslel, natožpak aby projevil o velkého křesťanského sociála větší zájem. O tom, že by snad nechal dát jeho hrob do odpovídajícího stavu, se mi nyní zdá být téměř nemožné.
Doby, kdy jsme již v 70. letech 20. století chodili na brigádu do kostela sv. Matěje, kdy tam ministroval léta jeden můj syn, a kdy pater Machač, můj dobrý známý z Jáchymovska z 50. let, kde jsme byli spolu „na rekreaci“, roznášel brigádníkům malé občerstvení, i něco ostřejšího do jedné nohy, jsou dávno pryč. Jen jedno vím, že tehdy hrob dr. R. Horského byl v daleko lepším stavu, než je dnes. Když jsem přinesl Rudolfovi kytičku, někdy jsem i zjistil, že někdo přede mnou byl zde také na návštěvě.
Kolem krásného kostelíku sv. Matěje jezdím často. Vidím i starou a novou faru. Často si vzpomenu na mons. Machače. Matěj bylo jeho oblíbené jméno. I můj syn, bývalý ministrant, nechal pokřtít svého potomka jménem Matěj. Minulost se spojila s přítomností i s budoucností. Pater Machač, který neměl daleko ani od předlistopadové ČSL, jenž se též domníval, že ČSL by měla žít bez dalších přílepků v názvu, zemřel. Semínka, která zasel, však zčásti vzklíčila a rostou.
Katolická církev je však jiná, než bývala. Její činnost někdy křesťanství až poškozuje. Příkladem takových aktivit jsou i církevní restituce, havlovština a prosudeťácká politika. Kde jsou ti katoličtí kaplani, faráři, kteří pomáhali obrozovat český národ? Kde jsou ti, co trpěli v nacistických koncentračních táborech, z nichž se někteří vraceli s podlomeným zdravím, aby v blízkých měsících zemřeli ve své vlasti? Ti noví, jsou bohužel ve velké většině jiní. Obdobné je to i v evangelické i československé církvi. Jak je to možné? Tolik moc bychom dnes potřebovali, aby církve u nás v republice byly vlastenecké. Byl to restituční mamon, co zakalil vidění církví? Když vlk začal obcházet církevní stáda oveček, nastala doba církevního temna. Jak dlouho potrvá? -ou
Pan kardinál Duka při zádušní mši nám řekl, že „pravdu a lásku měl Havel od Ježíše“. Měl V. Havel také pravdu, když nám sděloval, že nechce obnovit kapitalismus, že nezaměstnanost nebude, že nutné ekonomické reformy nepovedou ke zdražování, že nedojde ke ztrátě sociálních jistot, že nevstoupíme do žádného dalšího vojenského paktu. Jeho slovům mnozí věřili, ale po nedlouhé době se ukazovalo, že všechny uvedené i mnohé další sliby V. Havla jsou jen slova, která odezněla a nic po nich nezůstalo, kromě velkého zklamání. Máme kapitalismus, a to tvrdý, máme nezaměstnanost velkou, sociální jistoty se propadly tak hluboko, že některé z nic jistotami přestaly být. V. Havel podpořil též krvavou agresi NATO proti Srbsku. Jeho slova o humanitárním bombardování obletěla tehdy svět. NATO používalo i munici s ochuzeným uranem. Ještě dnes ve zvýšené míře umírají i srbské děti, Srbové na rakovinu. Co je na tom lidského? Takovou pravdu a lásku měl Havel od Ježíše? Ani pia fraus není zde na místě. Zavádí.
Přestaňme si konečně lhát a zneužívat Ježíšovu autoritu! Jinak z ní nic nezbude. Držme se Mistra Jana Husa! Braňme pravdu proti každému bez ohledu na to, jaký světský a církevní úřad zastává! Odmítejme tzv.politickou korektnost, která v podstatě není ničím jiným než dojednaným úsilím o záměnu pravdy pololží či lží! J. Kovář
Poděkování a prosba
Děkujeme za zaslané dobrovolné finanční příspěvky a prosíme ty, kteří dosud svůj příspěvek na rok 2017 nám neposlali, aby tak učinili v době co nejkratší.
Redakce: ing. P. Rejf, CSc. Připravil: dr. O. Tuleškov
Vydává PÚV Křesťanskosociálního hnutí. Uzávěrka tohoto čísla byla 22. prosince 2016.
Webová stránka: www.ceskenarodnilisty.cz E-mail: vydavatel@seznam.cz