Křesťanský sociál

leden, únor 2016

Rozdrtit teroristy, posílit suverenitu

„Rusko již dávno stojí v přední linii boje s terorismem. Je to boj za svobodu, pravdu a spravedlnost. Za životy lidí a budoucnost celé civilizace…

Je nemožné porazit mezinárodní terorismus silami pouze jedné země, a to zejména v podmínkách, kdy hranice ve světě jsou fakticky otevřené, a svět navíc prožívá nové stěhování národů, kdy teroristé dostávají stálou finanční podporu…

Hrozba terorismu narůstá. Stále není vyřešen problém Afghánistánu. Situace v této zemi je alarmující a nevzbuzuje optimismus, a ještě nedávno stabilní, mimochodem, dostatečně prosperující země Blízkého východu a Severní Afriky – Irák, Libye, Sýrie - se proměnily v zónu chaosu a anarchie, z níž pramení hrozba celému světu…

A my přece víme, proč se to stalo. Víme, kdo chtěl svrhnout nepohodlné režimy, hrubě vnutit svá pravidla. A co vzniklo v důsledku toho? Navařili pěknou kaši, zničili státnost, rozhádali lidi mezi sebou, a pak už jen, jak se u nás v Rusku říká, umyli si ruce, když otevřeli cestu radikálům, extremistům a teroristům…

Je třeba odhodit všechny spory a nesrovnalosti, vytvořit jedinou silnou pěst, jednotnou protiteroristickou frontu, která bude působit na základě mezinárodního práva a pod záštitou Organizace spojených národů…

To znamená – žádný azyl pro bandity. Žádný dvojí metr. Žádné kontakty s jakýmikoliv teroristickými organizacemi. Žádné pokusy využít je pro vlastní cíle. Žádný zločinný, krvavý byznys s teroristy…

Odpovíme na všechny výzvy, budeme postupovat tvůrčím způsobem a dosáhneme výsledků, budeme pracovat pro společné blaho a pro Rusko. Půjdeme vpřed společně a společně určitě dosáhneme úspěchu.“

 Z projevu Vladimíra Putina, prezidenta RF, ze dne 7.12.2015

Papež se uchyluje k soudnému dni: „Pro ty, kdo slaví Vánoce, by to také mohly být jejich poslední“

Papež František promlouvající k davům pronesl děsivou předpověď. S tím, jak svět zachvacuje běsnění války, by to mohly být naše poslední Vánoce. 

Papež František má na asi tak miliardu katolíků po celém světě neuvěřitelný vliv. Je konec konců nástupcem Petra, prvního papeže a přímého žáka Ježíše Krista. Takže když papež promlouvá, mají jeho slova pro Církev vážné dopady. Ten během posledních dvou let už způsobil řadu kontroverzí ať už uvnitř Církve nebo u širší křesťanské veřejnosti, které obklopují jeho myšlenky o klimatické změně, právech gayů a rozdělování bohatství, když mnozí tvrdí, že jeho změny dávno zavedených doktrín by mohly přivodit konec Katolické církve tak, jak jsme ji dodnes znali.

Ale jeho poslední varování by mohlo být předzvěstí doslova Konce dnů. Papež František v chmurném kázání ve Vatikánu oznámil, že letošní vánoce budou „fraškou“, a to kvůli faktu, že se na planetě v současnosti rozbíhá 3. světová válka. "Je to všechno jen fraška. Svět nepochopil cestu míru. Celý svět je ve válce,“ řekl chmurně.

Papež při mši v Casa Santa Maria pronesl děsivou předpověď a takovou, jaká by to proroctví naplnila, náznaky, že by letošní oslavy Vánoc mohly být naše poslední: „Je před Vánocemi. Rozsvítí se světýlka, proběhnou oslavy, rozsvítí se stromky, dojde na scény Zrození – vše bude vyšňořené – přičemž však svět pokračuje ve vedení války,“ řekl počátkem prosince.

Pontifik, který ve čtvrtek dosáhl 79 let, rozvedl své vize tento víkend, kdy davu řekl: „Během toho, jak svět hladoví, hoří a propadá se hlouběji do chaosu, bychom si měli uvědomit, že oslavy letošních Vánoc by se pro ty, kdo se rozhodnou je oslavovat, mohly stát jejich posledními.“

Hodnotí papež František prostě jen jako mnozí další tu chmurnou situaci ve světě, co se týče ekonomických a geopolitických sporů? Nebo si uvědomuje, že on je ve skutečnosti předurčen být Konečným papežem, který bude dohlížet nejen na zkázu Církve, nýbrž i celé planety?

Mac Slavo

SHTFplan.com, December 22, 2015

nwoo.org Zdroj: http://www.prisonplanet.com/pope-goes-full-doomsday-for-tho…

Rozzářené oči nad americkým dárkem

Stalo se zcela nečekaně,  že se u nás objevil americký strýček v červené čepičce. Zaťukal na naše okno a vstoupil k nám s velikým pytlem dárků. Ten pytel s dárky, ležel mnoho let zapomenutý, někde v americkém hlubokém tmavém sklepě. Nyní v předvečer Štědrého dne byl vytažen na denní světlo.

Vánoce, to jsou ty nejkrásnější dny v roce. Pod stromečkem jsou dárky. Nastalo proto rozbalování i těch amerických dárků. Nad tím pytlem darů se nám Čechům rozzářily oči, mnozí dokonce samou radostí tancovali. My Češi rádi tančíme. Každý dárek měl své číslo. My, Pražáci, jsme měli číslo 61. Ale ani ti mimopražští o nic nepřišli. Radovali se a tančili od samé radosti v Berouně, Brně, Pardubicích, Přerově, Ostravě, Žatci, Budějovicích, ….

Komu vděčíme, za ten krásný objev… ? Americký Národní bezpečnostní archiv totiž vytáhl, z tohoto pytle dárků seznam míst v SSSR, Československu, Polsku, Číně…. která měla být smetena jaderným úderem v případě jaderné války. Potěšilo  nás, že na rozdíl od Moskvy, kam směřovalo 179 cílů jaderných úderů, na hlavní město Prahu směřovalo „jen“ 69 úderů.  A protože Československo je dítkem štěstěny, ty bomby od amerického strýčka,  na rozdíl od těch, co měly padat na SSSR, byly výrazně menší.  Tedy než ty na Moskvu, Leningrad, Kyjev, ….pravda, byly výrazně silnější, než ta na Hirošimu v srpnu 1945, ale pátrejte nad tímto dárkem. Megatuna sem, megatuna tam. 

Tak jsi nás, americký strýčku, zase překvapil. S dárky pro nás Čechy,  jsi opravdu nešetřil. Děkujeme ti….Ale věř, že my Češi nezapomínáme, máme dobrou dějinnou paměť. Tak až zase pojedeš strýčku přes Prahu, nebo Beroun, přijdu ti zamávat na D1, tak jako tisíce jiných….Budeme zase mávat a mávat.

Přemysl Votava, obdarovaný Praha, Beroun, Čáslav   

Apoštolský vikář Aleppa Islámský stát stvořily mocnosti tohoto světa

Sýrie. „Islámský stát je nástrojem v rukou velkých mocností, které jej vytvořily, vyzbrojily a podporují jej. Namísto terénního boje proti Islámskému státu od něj mocnosti kupují ropu a rozkradené archeologické památky“, prohlásil apoštolský vikář syrského Aleppa v rozhovoru pro zpravodajství italské televize TV2000. Biskup Georges Abou Khazen v něm také mluví o výcvikových táborech pro kriminální živly, bojující pod hlavičkou Islámského státu, které leží v zemích sousedících se Sýrií, včetně Turecka. „Dobře víme“, pokračuje apoštolský vikář latinského obřadu, „komu Islámský stát prodává ropu v ceně třiceti dolarů za barel, přičemž počáteční cena byla dokonce pouhých deset dolarů. A muzejní exponáty určitě neputují do soukromých vil v Somálsku nebo Mauretánii“, uvedl mons. Khazen, který pro Vatikánský rozhlas popisuje současnou situaci v Aleppu:

“Ve městě je to stejné jako dříve, střídá se minometná palba s bombardováním, takže nelze mluvit o bezpečí. Z hlediska každodenního přežití se trochu zlepšily dodávky vody a elektrického proudu. Lidé ale nežijí v klidu, bojí se toho, co přijde. Nyní se především obávají zmatků, které může vyvolat Turecko a ke kterým, doufáme, nedojde. Bojíme se, že Turecko má pod záminkou boje proti Islámskému státu zcela jiné záměry, tedy boj proti Kurdům. Dobře víme, že bojovníci Islámského státu přicházejí do Sýrie a Iráku přes Turecko. Pro Turecko by tedy bylo jednodušší nevstupovat do boje, nýbrž zastavit výcvik bojovníků a příliv zbraní. Nepřejeme si další šíření války a stupňování zmatku, ani vytváření tzv. bezpečnostních zón. Celá země musí být bezpečná! Proč se raději nevyvíjí tlak na jednotlivé strany, aby spolu zahájily dialog?“

Ptá se syrský kapucín, podle kterého stále existuje velký prostor pro dialog. Všichni Syřané si přejí mír, zdůrazňuje. “Bohužel, převážná většina bojovníků Islámského státu pochází ze zahraničí, nikoli ze Sýrie. Prvním cílem je zastavit jejich další příliv, vyzbrojování a výcvik. Válka v Sýrii začala jako boj mezi syrskými frakcemi, avšak později se zradikalizovala a přilákala množství cizinců. V Sýrii dosud žilo 23 etnických a náboženských skupin v krásné harmonické mozaice.“

Co můžete říci o křesťanském společenství v Aleppu?

“Lidé, kteří mohli, vycestovali, a dosud město opouští, kdo jen může. Navzdory všem obtížím a utrpení pokračují křesťané ve svém normálním životě, nakolik je to možné. A především dbají na svůj křesťanský život – vykonávají své náboženské povinnosti, posílají děti do oratoře, na katechismus a další farní aktivity. V tom je opravdu velká útěcha a cosi až dojemného. Místní křesťané žijí v pokoji se všemi komunitami na syrském území – s muslimy všech směrů i s jinými společenstvími. Křesťané tedy mohou sehrát zásadní roli ve sbližování různých komunit a být nástrojem pokoje, uklidnění a smíru.“

Uvedl apoštolský vikář syrského Aleppa, mons. Khazen (jag)

http://www.radiovaticana.cz

Britská vláda by měla přikročit k dechristianizaci země

Pracovní komise složená z vysokých náboženských a ústavních činitelů předložila Britské vládě zprávu ze svého dvouročního bádání: Británie by se měla odkřesťanštit, a nevystupovat navenek jakoby byla křesťanskou. Koncept “britských hodnot” by měl být adaptován na 21. století, a náboženství v něm by mělo být posazeno na upozaděnější odpovídající místo.

V jednotlivostech tak komise vzhledem k ústupu tradičního anglikánského křesťanství a rozvoji islámu, charizmatických křesťanských církví, nových věrouk a nenáboženských přesvědčení, doporučuje, aby v politické rovině napříště měli do Sněmovny přístup nejen anglikánští biskupové, ale i imámové, rabíni a evangelikální pastoři, aby korunovace pozbyla výlučně křesťanského charakteru (slib dodržování Božích zákonů a vyznávání Evangelia) a zahrnovala i nekřesťanské rity. Ve školství zpráva komise označuje církevní a náboženské školy jako “sociálně rozdělující”, a doporučuje, aby studenti na akademické půdě mohli beztrestně projevovat i radikální názory. V mediální oblasti zpráva požaduje, aby náboženské vysílání Britského rozhlasu – Čtyřka zahrnovalo i nenáboženské pořady, a byla vytvořena Rada pro stížnosti na náboženské projevy v tisku.

U mnohých členů vlády a církevních kruhů se zpráva komise setkala s vytočenými reakcemi, že je povážlivě mimo, a že studie byla usurpována humanisty. Ono totiž, jak praví lidová moudrost, "svaté místo prázdno nezůstává", a v Británii, jakož i v západní Evropě se na jeho místo stále zřetelněji intronizuje islám..

http://eurabia.parlamentnilisty.cz  http://www.bbc.com/news/the-reporters

Autor: -bj- 

Papež František opět šokoval

Hlava katolické církve papež František šokoval sněm Vatikánských ortodoxních kardinálů mj. i těmito interními diskusními výroky:

"Co si myslíte, kdo jsem já, že jsem nějaký zástupce Boha na zemi, nějaký polobůh?

Jsem jen obyčejný člověk jako i Vy všichni! Nač jsou Vám obrovské majetky? Nač Vám byla Vatikánská banka? Do Božího království si je i tak neseberete. Zde na zemi alespoň pomáhejte chudým tohoto světa najíst a obléknout se. Proč převážně všichni kněží hypnotizují lidí náboženstvím a nepochopitelnými kázáními?

Naučme raději lidi žít s Bohem tak, aby nemuseli chodit do kostela jako náměsíční bez rozmýšlení o tomto světě. To mi připadá, jako když nemocný musí chodit na dialýzu. Věřící nejsou nemocní! Neučte věřící nazpaměť písmo svaté a bibli, naučte je raději opravdově šťastně žít! Z církve svaté se udělala jakási zvláštní škola a v ní je nenaučíte opravdově žít.

Jménem církve se omluvte tak jako já všem nevinným lidem, za všechny války světa, neboť pod všemi byla a je podepsána církev a náboženství! A to od nespravedlivých náboženských výprav křižáků do Svaté země, až po dnešní nevýslovné projevy náboženské nesnášenlivosti. Jménem církve se také ospravedlňte všem obětem sexuálních zvěrstev kněží spáchaných na dětech a ženách.

S celibátem budeme muset něco udělat, protože všem normálním kněžím je jasné, že tyto ostudné činy jsou důsledkem potlačování přirozených hormonálních a pudových potřeb člověka jak byl stvořen.

Sestupte s piedestalu, i my kněží jsme jen lidé a i když si hrajeme na bohy a nasazujeme si masku čistých a neposkvrněných hříchem, příroda si s člověkem tak jak byl stvořen své vždy udělá.

Byli jsme stvořeni i s pohlavními orgány a ty jsou nedílnou součástí našich těl a jsou řízeny mozkem a hormony. To, co Vám řeknu, není sebechvála. Pochopte prosím vás, co jsem pochopil já už dávno. To ne Bůh stvořil člověka k obrazu svému, ale člověk si odpradávna vytvářel Boha pro svůj obraz! Jděte ve jménu Božím !!

Přišlo e-mailem, DK

Adventní výzva biskupům ČR

(otevřený list)

Vážení biskupové ČR,

většinu z vás osobně znám ještě z dob studií z Litoměřic a pak i ze společné práce na cyrilometodějské vinici v období komunismu. Téměř všichni už máte sedmdesát let. Stojíme na prahu věčnosti a už brzy budeme skládat účty před Bohem. V hodině své smrti každý zodpoví za to, zda skutečně sloužil Kristu, anebo Ho zapíral a nakonec definitivně zradil.

Vžívám se do situace každého z vás. Nyní dozrál čas, kdy musíte učinit radikální krok, abyste se jasně postavili za Krista, Jeho evangelium i za duše, které vám byly svěřeny. Možná je to pro vás už poslední šance, abyste se navždycky nestali Jidáši, kteří skončí ve věčném zavržení. Jako mladí kněží jsme odsuzovali kolaboraci kněží „Pacem in terris“. Ale vy se dnes dopouštíte mnohonásobně větší kolaborace! Stojíme tváří v tvář systematické globalizaci NWO, která skrze islamizaci likviduje v kořeni křesťanství i český národ. Vy, jako pastýři, nejenže mlčíte k sérii zločinů, které vedou k sebezničení, ale co je paradoxem, vy jste se stali nejúčinnějšími nástroji tohoto naprogramovaného suicidu. Přijali jste jidášskou sumu 200 milionů, abyste prosadili islamizaci a prodali Krista, duše i český národ! Proberte se z tohoto deliria! Uvědomte si realitu, kterou selským rozumem chápe každý prostý člověk!

Je paradoxem, že za zachování křesťanství a národa v Česku bojují upřímní ateisti, a vy, jako zástupci Boha na zemi, prodáváte Krista a národ jako prostitutky.

Co máte konkrétně dělat?

1) Vraťte těch 200 jidášských milionů!

2) Rozpusťte ČBK, která vás drží ve falešném fluidu, abyste si neuvědomovali svou osobní zodpovědnost za svěřenou diecézi.

3) Každý z vás ve své diecézi napište osobní pastýřský list, v němž vyzvete všechny křesťany, aby v okresních městech byly pravidelné manifestace, a to každou druhou sobotu, proti islamizaci a za záchranu církve a národa.

4) Vzneste požadavky na vládu, aby se postavila proti likvidační politice Evropské unie, nenechala se svázat žádnými kvótami a nedovolila v žádném případě islamizaci českého národa, protože to je sebevražda morální, duchovní i fyzická.

5) Veřejně se oddělte od pseudopapeže Františka, který je dle dogmatické buly svatého Pavla IV. pseudopapežem a všechno co koná, je neplatné. Proto nepřipomínejte jeho jméno ve svaté liturgii.  

6) Odřekněte se všech herezí historicko-kritické teologie, která popírá podstatu křesťanství a zároveň se odřekněte i synkretismu s pohanskými náboženstvími, především s islámem a buddhismem.

Toto jste povinni v tomto historickém čase učinit! Z tohoto slova vás bude soudit Bůh v hodině smrti! Z tohoto slova budete rovněž brzy skládat účty před vámi zmrzačenou církví i českým národem! Proberte se! Staňte se hrdiny, jinak zůstanete Jidáši – zrádci!

Modlí se za váš radikální a historický krok

 + Eliáš

Patriarcha Byzantského katolického patriarchátu

 + Metoděj OSBMr                 + Timotej OSBMr              

Biskupové sekretáři

Poznámka redakce: Pravoslavná církev, i ruská, má neblahé zkušenosti  s tou katolickou. Je některými katolickými kruhy považována za heretickou. Když však porovnáte výše uvedený text s tím níže následujícím od MC, zdá se vám jistě bližší a dokonce některé jeho části zřejmě považujete za zcela či částečně  přijatelné.

Z textů i činů  Byzantského katolického patriarchátu neplyne nebezpečí. Dokonce jsou nám jeho některé požadavky téměř vlastní.

Pevnost Evropa?

Monarchia Catholica

Jsou současné hodnoty Evropy našimi hodnotami?

Máme hájit tyto dekadentní hodnoty?

Máme hájit revoluční svobody, proti kterým bojovali římští papežové po celá staletí?

Máme bojovat za liberální, zednářskou a bolševickou Evropu?

Máme bránit liberální katolické pseudonáboženství, které se vysmívá všem svatým principům katolické víry?

Máme bránit prohnilé revoluční státy a jejich politiky, kteří vše zavinili?

Máme být státotvorní a loajální občané revolučních státních útvarů?

NE!

Proto nemá cenu bojovat za její záchranu!

http://monarchiacatholica.blog.cz/

K blogu  monarchiacatholica

Poznámka redakce:  Blog patří katolickým monarchistům, kteří jsou politicky krajně fundamentální. Blog je dvojjazyčný, texty jsou zpravidla v češtině a němčině. Blog považuje vznik Československé republiky v roce 1918 za historický omyl, který doba s jistotou napraví. Pochopitelně se staví s krajním odsudkem jak k prezidentu T.G. Masarykovi, tak i k prezidentu E. Benešovi.

Za spřátelené subjekty blog považuje tzv. sudetoněmecký landsmanšaft jako celek i jeho některé zemské složky, napři zemskou organizaci SL v Bavorsku. Na titulní strně blogu je i známá červeno-černá orlice sudetů. Svého času jsme mohli shlédnout, že i některá elektronická média blízká SL se netajila vztahy k monarchismu. Na druhé straně je nutné připustit, že některé myšlenky  blogu   nejsou zcela nepřijatelné, i když celkově u nás vzbuzují, slušně řečeno, údiv. Ostatně posuďte sami:

„Vážení přátelé,

neradi rušíme v poklidné kající adventní době, kdy očekáváme Vtělení našeho Pána Ježíše Krista.

V prvé řadě jsme rádi a mnoho našich příznivců nám potvrdilo, že se konečně začíná demytologizovat postava Václava Havla, prvního prezidenta zednářského lidově demokratického zřízení v naší vlasti.

http://www.parlamentnilisty.cz/arena/tema/Havel-byl-jen-poslusna-loutka-Listopad-89-byl-pripraveny-rika-diplomat-a-rozvedcik-Polreich-287484

http://www.parlamentnilisty.cz/arena/rozhovory/Havel-byl-maskot-a-loutka-darebaku-Putin-se-chova-odpovedne-a-Babis-je-falesny-mesias-Exministr-David-promluvil-343644

K výše uvedeným článkům musíme říci, že jsou řečeny příliš mírně a postava Václava Havla není dostatečně sebekriticky popsána. Doufejme, že až odumře ta řada mainstreamových prorežimních historiků, že konečně pochopíme, že za ráčkováním prvního prezidenta se neskrývá ono dojemné a naivní: Pravda a láska musí zvítězit nad lží a nenávistí.

Lží a nenávistí ke všemu je současná liberální demokracie, kterou je třeba srazit na kolena. Katoličtí Monarchisté jsou zajedno. Cesta z liberálně demokratického pekla vede přes katolické náboženství a katolickou monarchii a legitimní moc, která tady chybí od roku 1918. Liberální demokracie je od základů lživá ve svých principech a je odsouzena římskými papeži. Každý katolík, který uznává liberální demokracii za legitimní státní režim v naší vlasti se již nemůže nazývat katolíkem, který je v souladu s katolickou sociální naukou. Sv. Pius X. jasně řekl, že nepřítel katolické Církve vítězí, když katolíci spí a neznají katolickou nauku. A proto musíme zvolit ono svatoaugustinovské Tolle et lege. Vezmi a čti. Vezmi a čti papežské encykliky před II. vatikánským koncilem, které nejsou prosyceny modernismem a dalšími bludy.

Za druhé nesmíme věřit nesmyslům, které nám globalistická média a prorežimní liberálně demokratické tlampače hlásají. Hlásají už takové lži, že jsme si dovolili udělat z nich výběr. Člověk, který nemá místo mozku polštář, musí vidět, že média v naší zemí jsou divadelní kulisou nesmyslů a lží.

Média jsou lakmusovým papírkem toho, jak mají lidé smýšlet. Podobně jako za Goebelse. Mají věřit tomu, co vidí a slyší.

Zde je výčet lží, kterým lidé uvěřili, protože se spokojují s černobílým viděním světa. Zde začíná liberálně-demokratická pohádka:

Atentáty 11. září 2001 byly způsobeny agenty Al-Kaidy. Usama bin Ladin byl popraven v přímém přenosu. Musíme dodržovat protiteroristická opatření kvůli teroristům z Al-Kaidy, kteří jsou všudypřítomní. Atentáty na redakci Charlie Hebdo, či v Paříži způsobili islamisté. Islámský stát ohrožuje Evropu a USA.

Islámský stát je veden islámskými fundamentalisty a nikoliv agenty CIA, kteří mají za úkol dokončit arabské "jaro".

       Německo je nezávislou a ekonomicky soběstačnou zemí. Zednářské lóže již neexistují, ale transformovaly se do humanistických organizací. Sudetští Němci byli nacisté a byli všichni vinni.

Katolík se ptá, mám participovat na Svatém roku milosrdenství, které začne 8. prosince 2015 a které vyhlásil papež František I.?

To je dotaz mnohých z vás. Papež František I. prohlásil: "Vybral jsem si svátek Neposkvrněného početí Panny Marie proto, že je to důležité z hlediska dějin Církve. Ano, ve skutečnosti otevírám Svaté dveře z důvodu 50. výročí ukončení II. Vatikánského koncilu."

Ano, Svatý Otče, který se neštítíte převzít kříž našeho Spasitele od bolivíjského "presidenta" Moralese ve tvaru srpu a kladiva, vy slavíte ukončení koncilu. My katolíci tímto II. Vatikánským koncilem a Vašimi ďábelskými gesty opovrhujeme a modlíme se za Vás, abyste se obrátil k víře našich otců, papežů, kteří bojovali proti bolševismu, nacismu, modernismu, trpěli v gulazích a v koncentračních táborech, bojovali proti liberální demokracii a liberalismu a dosáhli Věčné Odměny.

Dnes slavíme svátek sv. Mikuláše, který zpolíčkoval heretického kněze Aria za jeho bludy na koncilu v Niceji. Najde se nový sv. Mikuláš, který Vás přiměje radou a napomenutim k pokoře, která je vlastní Náměstkům Ježíše Krista?

Všem čtenářům přejeme požehnaný zbytek Adventu a svátek Narození Našeho Spasitele.

SMRT II. Vatikánskému koncilu a jeho bludům!

Redakce MC (pozn.red.: Monarchia Catholica)“

Poznámka redakce: Možná, že některé věty z výše uvedeného Vám připadají jako závany z jiného světa, nenávratně ztraceného v dávné minulosti. Nenechte se však mýlit! I odtud nám hrozí nebezpečí, i když momentálně téměř zanedbatelné. Ale co zítra?

Posselt ujišťoval ve Vídni - Žádné právní pozice nejsou opouštěny!

Na pozvání Spolkové rady Sudetoněmeckého landsmanšaftu Rakouska (SLÖ) se mluvčí sudetoněmecké národnostní skupiny, Bernd Posselt, zúčastnil jejího zasedání 12. listopadu v "Domě vlasti" ve Vídni.

Bernd Posselt uvedl, že velký problém byl vytvořen novelou § 3.1), ve kterém schází dosavadní text o získání vlasti zpět a restituci majetku. Posselt zdůraznil, že prohlášení o zásadách právní pozice sudetských Němců nebude opuštěno. Prosazování požadavků nelze provést silou, ale pouze přesvědčováním. Pokrok v restitucích bude. Posselt věří, že uplatnění požadavků bude dosaženo změnou vědomí Čechů, že vyhnání byla a je nespravedlnost. V případě, že si to většina Čechů uvědomí, může se změnit hodně.

Vysvětlil také, že zásadní je prosadit neplatnost Benešových dekretů. Prostřednictvím přímých rozhovorů zástupců lidu je hledáno řešení, které bude vymáháno na mocenských orgánech České republiky

Předpokladem pro usmíření by mělo být, že Češi přiznají a budou litovat nespravedlnost. Posselt řekl, že on a jeho tým pracují na tom, aby Češi o této době mluvili. Cesta k pravdě a k nalezení kroku k usmíření je nastavena. Zeihsel poděkoval Berndu Posseltovi za účast a diskusi.     Sudetenpost, 10.12.2015, str. 12

Volný překlad P. Rejf

Poznámka redakce: Ať B. Posselt tvrdí cokoliv, faktem zůstává, že novelizované stanovy dosud nebyly registrovány, čili platí v původním znění. Tzv. sudetoněmecký landsmanšaft konečně dospěl k názoru, na jak dlouho?, že dosáhnout svých cílů nemůže silou. Mezinárodní právo, zejména usnesení Postupimské konference a Pařížské reparační úmluvy, tomu jednoznačně  brání.

Takže dochází ke změně způsobu uplatňování požadavků SL. Čechy hodlají sudeti přesvědčovat tak, aby v jejich vědomí převládla myšlenka, že vyhnání byla nespravedlnost. Doufáme, že nasazená lidská tvář sudetů se vyhne následným tvrzením, že vyhnání bylo zločinem proti lidskosti nebo dokonce genocidou, jíž jsme se na vysídlovaném německém obyvatelstvu měli dopustit.

Nenechme se překvapit novými postupy. Jistě brzy z německého tisku se dozvíme, co pan Posselt rozuměl pod slovy, že prostřednictvím přímých rozhovorů zástupců lidu je hledáno řešení, které bude vymáháno na mocenských orgánech České republiky,  a že cesta pravdě a k nalezení kroku k usmíření je nastavena. Jistě po těchto tvrzeních bychom měli být bedlivější a sledovat další vývoj.

Počítejme však s tím, že z českých médií, ani od českých politiků, politikářů a čachrářů, kteří se považují za státníky, se nedozvíme téměř nic nebo úplné nic. Takže německý tisk, zvláště ten tzv. sudetoněmecký, bude asi jediným zdrojem našich informací. Proč tato média píší o česko-německých vztazích takovým způsobem jako dosud? Domníváme se, že především proto, aby poskytly sudetům informace, jak jejich společná věc je dotlačována, a to těmi nejrůznějšími způsoby, ke zdárným koncům a že již již dojde k naplnění některých jejich představ. Pokud by Sudetendeutsche Zeitung a Sudetenpost nepsaly o úspěších při naplňování „sudetoněmeckých cílů“, pak by jim asi moc čtenářů nezůstalo. Samozřejmě, když nejsou pozitivní výsledky, chleba se hladovým vzdaluje, tak jsou zde ještě hry. A tak stránky novin, projevy zaplňují požadavky na zrušení „Benešových dekretů“, některých dalších zákonů, včetně tzv. amnestijního, verbální hon na prezidenta Beneše a další české politiky. Protičeské štvaní, např. vykřikování, že jsme se dopustili zločinů proti lidskosti a genocidy, čas od času nabývá na intenzitě.

Sledujme další vývoj „sudetoněmecké věci“!  Nezapomínejme ani na naše sudetomily a germanofily!  Některé politické strany, případně alespoň jejich části, již snad fandí více sudetům než českým zájmům. Je to k pláči, ale je to tak. Jistě na ně budeme pamatovat, až budeme mít v ruce volební lístky.

Vážený pan

PhDr. Lubomír Zaorálek, ministr zahraničních věcí,

Věc: Dotazy na základě zákona o svobodném přístupu k informacím v platném znění

Vážený pane ministře,                                                                                  6.12.2015

děkuji Vám za odpověď na dotazy, které jste mi postoupil dopisem ze dne 26.11.2015, čj. 123998/2015-TO. Její přespřílišná, až nemístná  stručnost, jíž bych  mohl  označit za telegrafickou, bohužel, nejen nemohla poskytnout řádné vysvětlení na položené otázky, ale vedla k dalším nejasnostem a tedy i k novým otázkám. Všichni známe onu lidovou moudrost, která nám již z dávné minulosti našeho národa říká, že práce kvapná, málo platná.

I.

1. Stále nevím, z jakých důvodů navštěvují naši diplomaté akce tzv. sudetoněmeckého landsmanšaftu, ať již jde např. o sjezdy nebo Dni vlasti. Rovněž mi chybí jakékoliv zdůvodnění jejich obvyklého vystoupení na těchto sešlostech, když zřejmě nemohou příp. kritizovat negativní momenty, jichž byli svědky.

Je Vám jistě známo, že mnohé z předmětných akcí poctí svou přítomností i někteří ústavní činitelé SRN nebo Rakouska. Jde zpravidla o poslance zemské či spolkové, nebo dokonce i o ministry stejné úrovně. Ti často též vystupují na setkáních uvedeného druhu. Uvedu jen některé příklady z mnohých.

2. Na 66. sjezdu sudetoněmeckého landsmanšaftu, Augsburk,  v květnu 2015 mluvil i Horst Seehofer, bavorský premiér. Kromě dalšího řekl: „70 let od války také znamená 70 let od počátku vyhnání. Vás, sudetské Němce, to zasáhlo s plnou silou. V květnu 1945 začala v Čechách jedna z největších a nejbrutálnějších etnických čistek 20. století. Sudetští Němci byli zbaveni práv, cti, stali se psanci. Vyhnáni  z jejich vlasti, země předků, která byla kolonizována Němci již 800 let. Zasáhlo to ženy, děti, starší osoby. Násilí v Ústí a Brně se staly symboly nelidskosti, utrpení, mučení a smrti. Dovolte mi, abych se vyjádřil velmi jasně: vyhnání sudetských Němců bylo a zůstává pro historii zločinem proti lidskosti, velkou a obrovskou nespravedlností.

V závěru svého vystoupení pak dodává, že čeští politici přijímají pravdu o vyhnání! A dochází k usmíření, důvěře, partnerství.

 3. Na sjezdu v úvodu svého vystoupení  řekl pan  Hartmut Koschyk, MdB, spolkový zmocněnec vlády pro záležitosti vysídlenců a národnostních menšin: „Stejně jako v loňském roce, kdy jsem měl tu čest zastupovat spolkovou vládu v Augsburgu při tradičním setkání,  i letos na mne hluboce zapůsobilo setkání s mnoha domácími a zahraničními hosty a jejich myšlenky, které si  sdělují. Schopnost uskutečňovat  každý rok po mnohá léta taková setkání svědčí o  vitalitě sudetských Němců. Německá kancléřka Dr. Angela Merkelová a spolkový ministr vnitra, Dr. Thomas de Maziere mě požádali, abych vám tlumočil vřelé pozdravy.“

Takže poté, co všechno pan zmocněnec vlády na sjezdu zřejmě  vyslechl, a o tom nebudu dále psát, máte jistě své informace, tlumočil účastníkům sjezdu vřelé pozdravy od A, Merkelové, kancléřsky SRN.

4. Na Dni vlasti v Klosterneuburku, který se konal 13. září 2015 pod mottem: „Před 100 lety genocida Arménů – před 70 lety sudetských Němců“ vystoupli nejeden poslanec Národní rady Rakouska nebo zemský poslanec. Na Dni vlasti  promluvil    i Volkmar Harwanegg, poslanec Sociálně demokratické strany  Rakouska, který předal slavnostnímu shromáždění vřelé pozdravy od starosty Vídně, dr. Häupla. Dále se vyjádřil, že vyhnáním traumatizovaní  lidé si zaslouží, aby příslušné Benešovy dekrety byly definitivně zrušeny a vysídlené osoby rehabilitovány. Dále dodal, že příklad z Brna - pochod z Pohořelic do Brna - v opačném směru než brněnský pochod smrti dne 30. května 1945 - dává naději na začátek přehodnocení českých dějin. Na sešlosti v Brně poslanec Ernst Woller (SPÖ) zastupoval  BGM. Häupla při tomto pochodu do Brna a na akci na Mendlově náměstí. Jistě máte své informace o průběhu těchto akcí.

5. Z uvedeného vyplývá, že ústavní činitelé Německa a Rakouska se na akcí tzv. sudetoněmeckého landsmanšaftu (SL) vyjadřovali způsobem, který by měl mít ze strany ČR příslušnou odezvu. Těchto akcí byla celá řada a podle našeho názoru je úkolem MZV ČR nejen tyto akce monitorovat, ale také nenechávat bez odpovídající odezvy. Pokud by nedělalo ani to, pak je otázkou, k čemu vlastně má ministerstvo sloužit.

Otázky k části I.:

1. Z jakého důvodu naši diplomaté navštěvují akce SL?

2. Proč naši diplomaté na těchto akcích, když jsme za „vyhnání“ Němců z Československa obviňování dokonce bavorským ústavním činitelem ze zločinu proti lidskosti, když jsme obviňování z genocidy za přítomnosti rakouských ústavních činitelů, svým mlčením  vyjadřují mlčky s tímto podlým obviněním souhlas. Zásada, kdo mlčí, souhlasí, platila  již dávno předtím, než MZV ČR vůbec vzniklo, a dosud se na ní nic nezměnilo.

3. Když naši diplomaté ke skandálním obviněním takového druhu jen mlčí, maximálně ještě tak  celé sešlosti přejí hodně zdaru, což je některým i řadovým účastníkům směšné,  píši o tom v novinách, nebylo by mnohem lepší kdyby se těchto akcí neúčastnili. I oni svým mlčením vyjadřují souhlas k  těmto strašným obviněním. Cožpak to nechápete?

4.  Jaké diplomatické kroky udělalo MZV ČR  v těchto i dalších obviněních ČR ze zločinů proti lidskosti, z genocidy?

Pokud neudělalo,  kdo je za tuto nečinnost odpovědný?

Proč nevyvodilo důsledky za nečinnost našich diplomatů, kteří těchto a podobných sešlostí se zúčastnili.

II.

Již popáté kladu Vám, pane ministře, i panu premiérovi B. Sobotkovi, otázku: „Doufáme, že nechcete transformovat ČR v 17. zemi SRN?“ a dosud jsem na ni nedostal odpověď, kterou mohu očekávat a je zcela přirozená. Např. : Nechceme ČR  transformovat v 17. zemi SRN.  A jednoduchá odpověď je na světě. Nebo je tomu právě naopak?  Je mi líto, pokud se budu muset i nadále opakovat, ale mám právo na odpověď i na tuto otázku.

Nikdo, kdo se seznámil z Vaší odpovědi na tuto otázku, neuvěřil, že česko-německý dialog má vést k posílení mezinárodněpolitického postavení ČR. Již samo vymezení tohoto dialogu nejen panem premiérem vede k závěrům, že spolupráce se SRN bude posilovat nad běžný standard, takže úroveň spolupráce s jinými státy bude úměrně přibližování se Německu  relativně slábnout. Česko-německý strategický dialog je procesem, takto jej lze pochopit, který připomíná nakloněnou rovinu. Povezeme se stále blíže k Německu. Proto nejen já jsem přesvědčen, že cílem tohoto tzv. strategického dialogu není nic menšího než neustálé a zrychlované přibližování se  k Německu.O tom svědčí celá řada skutečností, s nimiž se v poslední době setkáváme.  Vy jste na MZV vzal pracovnici jedné německé nadace, do Rady Česko-německého diskusního fóra jste jmenoval většinou české sudetomily. Z německé menšiny v ČR vytváříte privilegovanou skupinu, zatímco Češi, Slováci a dokonce ani Poláci, alespoň ještě do nedávné doby, ve SRN nejsou uznávanou národnostní menšinou. Přestože právě Němci musí nejlépe vědět, že celá staletí probíhala germanizace těchto menšin, někdy menší, za nacistů zcela bezpříkladná, takže tyto menšiny v současnosti nemohly splnit znaky Němci předpokládané. Proto by česká menšina ve SRN měla být uznána  za národnostní menšinu.

Z dlouhodobých průzkumů veřejného mínění však plyne, že ne Německo a Němci jsou námi považování za nejbližší, ale právě Slovensko a Slováci. Pokud nebudete respektovat toto vyjádření vůle lidu a půjdete proti jeho již historické orientaci, pak schválení česko-německého dialogu vládou je zcela nedostatečné. K této otázce by se měl vyjádřit a také při nejmenším rozhodnout parlament. Kdysi sociální demokraté vyznávali zásadu, že hlas lidu je hlasem Božím. Měli by tak činit i v současnosti. Jedině náš lid, který je nositelem státní moci, by měl v referendu rozhodnout o tom, zda si přeje další privilegované sbližování s Německem a Němci nebo se Slovenskem a Slováky.

K otázkám části II.

1. Doufáme, že nechcete transformovat ČR v 17. zemi SRN?“

2. Pokud nemáte v úmyslu přetransformovat ČR v 17. zemi SRN, proč nejednáte    v souladu s principy mezinárodního práva, zejména proč neprotestujete proti hrubým a zlovolným protičeským útokům, proč mlčíte k faktickému i mezinárodně právnímu nerovnému postavení ČR ve vztahu k Německu, proč neprotestujete proti vměšování do našich vnitřních záležitostí, proč neuplatňujete ve vzájemných česko-německých vztazích princip reciprocity?

3. Co hodláte udělat pro uznání české menšiny za národnostní menšinu se všemi právy, které my poskytujeme německé národnostní menšině v ČR?

4. Na základě reciprocity, principu mezinárodního práva, by německá menšina měla mít v republice tolik práv, kolik má česká menšina ve SRN. Použijete tohoto principu při vyjednávání se SRN  o postavení české menšiny v Německu?

III.

Ve svém výše uvedeném dopisu píšete, že MZV ČR informace o činnosti “sudetoněmeckého landsmanšaftu“ nezatajuje, že tyto informace jsou veřejně dostupné.

Abych argumentoval konkrétně, uvedu např. projev H. Seehofera na sjezdu SL v Augsburku nebo motto Dni vlasti 2015 v Rakousku, které znělo  „Před 100 lety genocida Arménů – před 70 lety sudetských Němců“, či  projev poslance, rakouského sociálního demokrata, Volkmara Harwanegga, mám však na mysli i řadu dalších. Jsem přesvědčen, že tyto informace na MZV ČR máte. V našich médiích, včetně ČT, jsem o nich neslyšel ani slovo. Můžete mi sdělit, kde předmětné informace najdu? Pokud je jich skutečně jako šafránu v našich sdělovacích prostředcích, pak MZV ČR by je mělo uvádět, a to nejen na svých webových stránkách v potřebném rozsahu.

Dále jsem přesvědčen, že MZV ČR by mělo dělat širokou osvětovou činnost, i v zahraničí, a vysvětlovat, že odsun, přesídlení nebo transfer  nejsou v žádném případě vyhnáním, že konfiskace německého majetku v ČR nebyla loupeží, ale postupem souladným se závěry spojeneckých konferencí, např. i Pařížskou reparační dohodou. Cožpak je možné stále jen mlčet k těmto ohavným obviněním a lžím a schovávat se za nejapnou dikci Česko-německé deklarace, aktu s nejnižší právní silou, a nechat soustavně ostřelovat principy mezinárodního práva. Pokud tato praxe přispívá ke kultivaci česko-německých vztahů, jak píšete a skutečně chápete, pak je to pro náš národ, republiku katastrofa, z níž se musíme již konečně vymanit

Otázky k části III.

1. Kde najdu předmětné informace?

2. Pokud těchto informací bude i nadále nedostatek, co udělá MZV ČR pro to, aby byl zajištěn svobodný přístup občanů k těmto informacím?

3. Kdy přestane MZV ČR  se schovávat za Česko-německou deklaraci, jež je pouhým prohlášením,  a začne uplatňovat ve vztazích česko-německých principy mezinárodního práva?

4. Kdy MZV ČR začne provádět tolik potřebnou osvětovou, vysvětlovací činnost o druhé světové válce a jejích důsledcích, o Postupimské dohodě, reparační dohodě, aby tak bránilo historickou pravdu a naši republiku, náš lid? 

Děkuji za srozumitelnou a vyčerpávající odpověď na vznesené otázky. Mám-li skutečně jako občan právo na svobodný přístup k informacím, pak prosím, aby Vaše odpovědi byly v souladu s tímto právem, aby jej i naplnily.

S úctou  Ing. Pavel Rejf

Ministerstvo zahraničních věcí České republiky

Tiskový odbor                    

Mgr. Michaela Lagronová

ředitelka

V Praze dne 18.12.2015

Čj. 126392/2015 –TO

Vážený pane Rejfe,

dovolte mi, abych reagovala na Vaše otázky z dopisu, který jsem obdržela dne 10. prosince 2015.

ad I.Odpovědi na tyto otázky již byly uvedeny v dopise z 26. listopadu 2015, v části 3 a),b).

(Tyto odpovědi z uvádíme v  závorce:

ad 3a/ Žádné vnitřní doporučení, nebo normativní akt, který by určoval, kdy mají, či nemají diplomaté vystupovat neexistuje. Každé vystoupení, či reakce je individuálně zvažováno vzhledem ke konkrétní situaci, jejímu přínosu, či naopak neúčelnosti. Vámi konkrétně uvedeného Dne vlasti v Klosterneuburgu se český diplomat účastnil pouze jako pozorovatel, ne oficiální účastník, a to příznačně na nižší diplomatické úrovni. Zásadně přitom rozlišujeme, zda neoprávněnou kritiku ČR přednese oficiální představitel Rakouské republiky, či zda tak činí soukromá osoba nebo spolek. Podle toho volíme způsob reakce. Do oficiálních jednání s rakouskou stranou se Vámi uvedená hodnocení žádným způsobem nepromítají.

ad 3b/ Jak výše uvedeno, adekvátní reakce je na zvážení příslušného diplomatického pracovníka, příp. jeho nadřízeného, a to vzhledem k aktuální situaci.)

ad 3b/ Jak výše uvedeno, adekvátní reakce je na zvážení příslušného diplomatického pracovníka, příp. jeho nadřízeného, a to vzhledem k aktuální situaci.

ad II.

1 - Českou republiku nechceme transformovat v 17. spolkovou zemi SRN.

2 - Vztahy mezi ČR a SRN se řídí principy mezinárodního práva. Vzhledem k tomu, že česko-německé vztahy se dnes nacházejí na nejlepší úrovni ve své moderní historii, nepovažujeme za potřebné obracet se diplomatickou cestou na orgány Spolkové republiky Německo ve Vámi zmiňovaných záležitostech.

3, 4 - Na tyto otázky se vztahuje §2 odst. 4 zákona č. 106/1999 Sb., o svobodném přístupu k informacím.

ad III.

1 - Primární úlohou Ministerstva zahraničních věcí ČR je hájení zájmů České republiky v zahraničí. Ministerstvo zahraničních věcí ČR sbírá informace zejména pro svou potřebu, aby mohlo řádně vykonávat zahraniční politiku v zájmu České republiky.

2 - Na tuto otázku se vztahuje §2 odst. 4 zákona č. 106/1999 Sb., o svobodném přístupu k informacím.

3 - Jak již bylo konstatováno, nenalézáme Česko-německou deklaraci o vzájemných vztazích a jejich budoucím rozvoji z roku 1997 v rozporu s principy mezinárodního práva.

4 - Ministerstvo zahraničních věcí ČR založilo například v roce 1990 tzv. Česko-německou komisi historiků, která se nad rámec standardních vědeckých a vzdělávacích činností věnuje osvětě a zpřístupnění historických fakt a fundovaných analýz.

S pozdravem

  Mgr. Michaela Lagronová, ředitelka tiskového odboru a mluvčí MZV

Několik vět k uvedenému:

1.  Z odpovědi Mgr. M. Lagronové jsme se dozvěděli, že „Primární úlohou Ministerstva zahraničních věcí ČR je hájení zájmů České republiky v zahraničí.“

To jsme také předpokládali, a proto jsme uvedli obvinění, která na nás, Čechy, padlo na 66. sjezdu „Sudetoněmeckého landsmanšaftu“, který se konal v květnu 2015 v Augsburku, z úst bavorského premiéra Horsta Seehofera, že jsme se při vyhánění Němců dopustili zločinů proti lidskosti.

To nebránilo panu H. Koschykovi, spolkovému zmocněnci vlády pro záležitosti vysídlenců a národnostních menšin, tlumočit sjezdu vřelé pozdravy od spolkového ministra vnitra, dr. Thomase  de Maziere, a kancléřsky A. Merkelové.

V září letošního roku se konal Den vlasti v Klosterneuburgu, Rakousko. Motto tohoto dne bylo „ Před 100 lety  genocida Arménů – před 70 lety sudetských Němců. A pod tímto sdělením, které nás obviňuje z genocidy Němců, řečnili poslanci z Národní rady Rakouska, i sociální demokraté, vyřizovali pozdravy od sociálně demokratického primátora Vídně. A do toho všeho jim přál čs. diplomat hodně zdaru.

A myslíte si, že na tyto podlé protičeské útoky MZV ČR nějak reagovalo? Vůbec ne! A proč? Paní  Mgr. Michaela Lagronová, ředitelka tiskového odboru a mluvčí MZV, nám napsala, jak jste si jistě všimnuli,: „Vzhledem k tomu, že česko-německé vztahy se dnes nacházejí na nejlepší úrovni ve své moderní historii, nepovažujeme za potřebné obracet se diplomatickou cestou na orgány Spolkové republiky Německo ve Vámi zmiňovaných záležitostech.“

Takže podle logiky MZV ČR státníci a politici, veřejní činitelé států, i různých spolků, s nimiž máme v historii vztahy na nejlepší úrovni, mohou nás veřejně obviňovat i z těch nejhorších mezinárodních zločinů, jako např. z genocidy, aniž by naši diplomaté jakkoliv zasahovali. K čemu potom potřebujeme MZV, když nehájí naše zájmy v zahraničí, přestože tvrdí, že ano.

Dále MZV ve své odpovědi tvrdí, že naše vztahy a SRN se řídí mezinárodním právem. Mezinárodní právo stojí na principu rovnosti subjektů mezinárodního práva, jako jsou např. státy.  Ani trochu mi postupy MZV ČR  nepřesvědčují o tom, že by ČR a SRN upravovaly své vztahy podle zmíněného principu.

Další zásadou mezinárodního práva je princip nevměšování se jednoho státu do vnitřních záležitostí druhého státu. Platí to asi jen pro nás. My se nemůžeme vměšovat do vnitřních záležitostí Německa, ale to se do našich vnitřních záležitostí vměšuje zcela běžně. Za účasti ústavních činitelů Německa, Rakousko se na různých sešlostech vesele štve proti republice, proti  jejím  bývalým předním politikům, proti tzv. Benešovým dekretům, proti „amnestijnímu zákonu“, proti vyhnání, které bylo ve skutečnosti podle Postupimské dohody přesídlením, proti oloupení německého obyvatelstva, jež ve skutečnosti bylo podle Pařížské reparační úmluvy konfiskací jejich majetku, atd., atd.

Dalším principem mezinárodního práva je princip reciprocity. Jak ten je zachováván v česko.německých vztazích? Vezměte německou menšinu. Ta v republice je privilegovaná. Dovolí si zaplatit za použití sálu na MZV ČR přes 100.000 Kč. Za příslušníka německé menšiny je u nás považován kde kdo. Německá menšina dostává peníze nejen ze státního rozpočtu různou formou, ale mnohem více jí plyne z kapsy německého ministerstva vnitra, z ministerstva zahraničí, z fondů německého velvyslanectví v Praze i z prostředků speciální německé instituce na podporu německých menšin. Samozřejmě na nataženou ruku dostává i finanční prostředky z Česko-německého fondu budoucnosti.

A položme si otázku, jak je to s českou menšinou v Německu? Nijak. Češi žijící ve SRN  nemají statut menšiny. Němci si na to udělali zákon. Naši krajané nežijí v Německu v určitých lokalitách dlouhodobě. Samozřejmě, je to pravda. A proč? Celá staletí česká menšina si žila všelijak, od silné germanizace, která probíhala nejen v období nacismu, ale i mnohem dříve, až po slabší germanizační tlaky. Tisíce Čechů tak bylo germanizováno. I nyní v německém prostředí probíhá jejich tzv. asimilace. Podobně je to se Slováky a dokonce i s Poláky. Myslíte si, že naši diplomaté a politici prosadí zásadu, kolik práv má česká menšina v Německu, tolik práv bude mít německá menšina v ČR? O těchto současných si to vůbec nemyslím. Jsem přesvědčen, že vztahy mezi ČR a SRN se neřídí podle zásad mezinárodního práva. Ve vzájemných vztazích je Německo jednoznačně silnějším a my tím slabším, přizpůsobujícím se subjektem.  Přesto však není pravděpodobné, že by velká většina, či dokonce všichni naši diplomaté, podlé protičeské útoky jen  vyslechli a – mlčeli, pokud by neměli doporučení, jak se chovat.    

Když si uvědomíme skutečný stav  česko-německých vztahů, pak i z tohoto hlediska je třeba říci jasné ne sobotkovskému česko-německému strategickému dialogu.

Samozřejmě MZV ČR odpovíme. Jistě jste si všimli, že jsme nedostali odpověď ani na tak jednoduchou otázku, co naši diplomaté vlastně na akcích sudetů dělají, proč tam jsou?  Na druhé straně asi až po sedmé jsme dostali ubezpečení, že  ČR nechtějí naši páni transformovat v 17. zemi SRN. Když si srovnám skutečnosti kolem, tak mi spíše připadá, že právě tam nebo do nějakého protektorátního vztahu s Německem směřujeme. Jistě k tomuto vývoji vztahů napomáhá snad téměř krajní přizpůsobivost našich současných, zejména sociálně demokratických elit nebo jejich příkladná nestatečnost. O ní si dnes vyprávějí i vrabci na střeše. Měli by to slyšet i páni, jichž se to týká. Pomohlo by to k něčemu lepšímu? Těžko říci. Jak rád bych se mýlil.                                                                                                             J. Skalský

Uskutečňuj pravdivé

Eur Ing Dr Bohumil Kobliha

Jedno z nepříjemných a každého osobně se týkajících „změtení lidstva“ leží v tom, že zákonodárci vymýšlejí „práva nepravá“ a podle nich pak soudí. Toto poznání není nové. Znalec Bible v hořejší větě pozná proroka  Izaiáše, kapitolu 10, verš první: „Běda těm, kteříž ustanovují práva nepravá, a spisovatelům, kteříš těžkosti spisují“.

Snad každý člověk, či alespoň v mládí, se snaží chovat spravedlivě a intenzivně dělat dobré. Velmi často ale za svoji činnost dostane „přes čumák“, nedopadne-li daleko hůře. Připomeňme si ty, kteří pro pravdu trpěli nejvíce od těch, co měli moc soudit, a jistě nemůžeme vynechat jména pravdivých Čechů: Mistr Jan Hus, Karel Havlíček Borovský a Miroslav Dolejší! Také ti, co nepravdy spisují, podobně dopadnou jako křiví soudci. Lež nejen otravuje, ale doslova ubíjí duši, a kolik jsme  na naše trpitele slyšeli pomluv …

U Karla Havlíčka se mu děsné křivdy dostalo ihned v kněžském semináři. Masaryk se o něm v roce 1896 vyjádřil, že o žádném z našich velkých buditelů neměla tehdejší generace názory tak neúplné a křivé jako o Havlíčkovi. Dnes o znalostech o Havlíčkovi nejsme či dokonce nechceme být dále!

Havlíčkovo skvělé nadání zapůsobilo už v ranném mládí i na faráře Jana Brůžka, který se mu pak výjimečně věnoval. I když Karel později studoval, měl štěstí, že se dostal do výborného Německobrodského gymnázia, které spravovali premonstráti  ze slavného želivského kláštera. Když odcházel do Prahy roku 1838, aby pokračoval na „filosofii“, která byla přípravkou na univerzitu, měl už solidní základ ve znalostech i víře. I spolustudenti Havlíčka, jako Vilém Gábler i Václav Zelený se shodují, že pod drsnou skořápkou  „ žil již tehda  duch neobyčejně vyvinutý“. Autoři pozorovali, že Havlíček byl z počátku v Praze zcela ponořen do studia , ale mimo národovecký proud. Chtěl být upřímně knězem, a zřejmě se mu tehdy mnohdy plané národovecké básničkaření nezamlouvalo.

Václav Zelený (mimochodem vzácný předek známého čecho-amerického ekonoma Prof. Milana Zeleného) vzpomíná, jak mu Havlíček kázal, co vše  „řádný kněz v prospěch lidu může konati“.

Ctít Boha, to chtěl!

Proto je dnes trapné, když skalní katolík o něm mluví s pohrdáním. Havlíček neustrnul v předepsaném studiu, ale čítal navíc českou Bibli, když vše okolo bylo tolik německé a rakušácké (a četl ji, dle Mokrého, až do smrti). Havlíček byl čím dále tím více seminářem znepokojen. Bohužel, seminární výchova  „se brala směrem zpátečnického absolutismu, licoměrného pobožnůstkářství a slídičství“, jak připomíná novinář exulant  A. Mokrý ve svém díle.

Jediní dva profesoři českého původu P. Jan Smutek a P. Jan Mařan dávali Havlíčkovi naději, ale jaké zklamání! Když je na přání kolegů oslovil k jejich výročí blahopřáním, které zcela bezelstně zakončil strofou:

Popřálo, vážení, Vám nebe, vůdcové

Vůdců slovanských! Šlechtiti Slávii:

Ne díky! Vám jenom zdar může zásluhu odplatiti královskou!

V zápětí dostal za vyučenou! Takové přáníčko bylo totiž za Rakouska skoro velezradou!  Zvláště P. Mařan se Karlovi odvděčil tím, že ho nechal ze svých předmětů  hebrejštiny a Starého zákona propadnout. Než se Karel dostal k tomu vysvětlit otci, jaké poměry v semináři panují, a že nechce dále v studiu pokračovat, dostal odsouzení, že vedle toho, že propadl,  „velmi lehké zásady jevil, vidělo se Jeho Arcibiskupské Milosti po zprávě alumenů vyloučiti ho ze semináře“. Havlíček byl vyloučen za svoji opravdovost a češství, ne pro nelásku k Církvi či Bohu!

Ani jeho dřívější ochránci, jako kněží Brůžek, Slavík s Serbusek na Karla ale pro nepřízeň arcibiskupskou nezanevřeli, věděli, jak se věci mají. Havlíčka samotného dlouho potom ale pálilo pocitem křivdy tvrzení, že:  „velmi lehké zásady jevil“, a ohradil se tedy velmi důrazně. Dostal pak pod pečetí osvědčení, že vedl život mravný.

Příběh sám by měl být před námi jako stožár varování, a jak bylo a je hluboce nespravedlivé, když oproti skutečnostem obě strany, jak katolická tak jinověrci či nenáboženští, Havlíčka používali a dosud používají jeden proti druhému jako kanón se šrapnely. Hledejme pravdu.

Odkaz Havlíčka, jehož  výročí od skonu (19. července 1856) letos vzpomínáme, ovšem leží někde jinde než v teologii, humorném Křtu svatého Vladimíra, či v půvabných Tyrolských elegiích, který snad každý Čech má v knihovně.

Dle mého soudu je v pokladu pravdivého  novinářského konání a politického nadhledu, s pronikavými direktivami pro management společnosti. Jako na naši dobu šité můžeme vidět jeho slova:

„Odjakživa jsem byl nepřítelem marného naříkání a kvílení přesvědčen jsa, že jenom pilná práce a snažení k předu pomůže … .“

Co k dnešnímu vlastenčení:

„Nám začíná být nanic z těch neustálých řečí o vlastenectví, o vlastencích a vlastenkách, … pro samé povzbuzování k vlastenectví zapomínáme na vzdělávání národa … co se mého osobního mínění týče, jsem přesvědčen, že jest snadněji a veseleji za vlast umříti, než to množství jednotvárných spisů o vlastenectví přečísti …“, tolik Havlíček.

Havlíček nebyl revolucionář či „liberál“, jak mu z neznalosti dnes kdosi přisuzuje, naopak byl člověkem velmi rozvážným a umírněným:

„Není radno věřiti v pevnost svobody, která se udílí národům toliko z okamžité tísně. Musíme svobodu postavit na staré základy odvěkého práva státního …“

Havlíček varoval před tehdejším opojením z příslibů konstituce (1848). Byl také od samého počátku proti revoluci.

K národnostní politice psal hned v druhém čísle Národních novin (1848):

„Rovnost mezi Čechy a Němci nerozumíme tak, abychom všeho měli Němci polovic a Čechové polovic. Toť bychom za velikou křivdu Čechům vždy považovali, neboť jest Čechů ¾ a Němců ¼ v zemi… Čechové ale přednost mají, poněvadž v Čechách jsme a většina Čechů.“

„Žádným způsobem nechceme být provincií rakouskou: nýbrž Koruna česká požívati musí plné samostatnosti, čím více, tím líp, …“.

Slyšel jsem také hany na Havlíčka stran Palackého, ač byli přáteli. Čtěme raději poděkování Palackého Havlíčkovi za knihu „Duch Národních Novin“.

„… ve věcech podstatných víte dobře, že smýšlíme stejně; jsouce svobodomyslní, jsme také snášenliví, protože nežádáme svobody jen pro sebe sami …“.

Mokrý zaznamenává: „Znali se Palacký a Havlíček, dva charakterové balvany tvrdosti a čistoty křišťálu“.

Po nešťastných Svatodušních bouří v roce 1848 v Praze píše Havlíček své hluboké poznání: „Jen vzdělaní národové mohou být opravdu svobodni…“. A dále: „ při všech politických bouřkách, zmatcích mnozí lidé nepoctiví jako hmyz se objevují a pro sebe něčeho při tom urvati se snaží. Ti pak zapletou všechno mnohem více a pokazí tolik, že to ani celý věk napraviti nedovede …“. „Svoboda se nedá vykřičet, vyplakat a vylamentovat, jen z ruky pilné naděje kvitne …“ (zdůraznění autorem článku).

Závěrem ocitujeme velmi důležité názory Havlíčkovy na poslání obce a státu. Havlíček byl proti centralizaci moci a byl názoru, že správa záležitostí obecních je základem české samosprávné školy:

„Základ jakož i první počátek státu jsou svobodné obce. První svazek, ve které společnost lidská kromě svazku rodinného vešla, byl svazek obecní, když více rodin sestoupilo se k snadnějšímu hájení společných interesů. Každá rodina postoupila část svého práva obci, které tím možným se stalo, jednati pro všechny ve jménu všech. Tu vidíme již první zárodek státu na základě, který bez výjimky za jedině platný považovati můžeme, totiž na základě smlouvy.“

Havlíček nás upozorňuje: „…že s centralizací nevyhnutelně spojena jest nadvláda jedné části nad ostatními, čili jinými slovy, že centralizace nesrovnává se s pravou svobodou.“

Havlíček žádá: „…aby vláda a úřednictvo nemíchaly se do jejich obecních záležitostí, aby nechtěli jako poručníci s nemluvňaty zacházeti…“.

A kolik dalšího bychom se mohli u Havlíčka přiučit!

Zdá se, že politické strany dneška, sní jen, jak dobudou volebního vítězství, a jak se zmocní vlády nad plnými koryty. O to jak, a toho kdo koryta naplní, zájem jeví pramálo. Na tvořivou podstatu základního společenství v obcích a tedy o decentralizaci moci užitečné pro občana, jako bychom zcela zapomněli. Bez základu skutečné samosprávy v obcích, bez demokracie zdola, nemůžeme počítat s obrodou.

Londýn

Podklady použity s laskavým dovolením, gen. M.F.Kašpara:“Karel Havlíček, člověk veskrze český“,; přednáška z roku 1996, soukromý archiv gen. Kašpara, Londýn; a knihy Adolfa Mokrého: „Karel Havlíček Borovský po stu letech“; Sklizeň svobodné tvorby, Česká kulturní rada v zahraničí, Stockholm, 1956.

Mariánská a katolíci

Bylo to někdy v červnu roku 1954, kdy jsem z pankrácké věznice, kde jsem byl ve vazbě Nejvyššího soudu, dorazil, spolu s dalšími, přes ústřední tábor na Jáchymovsku  do pracovního tábora Mariánská.

Ubytovali nás v různých barácích, které jistě již hodně pamatovaly. Byly stejně omšelé, zchátralé a zanedbané. Oproti věznici však tábor měl jednu zvlášť velkou výhodu. Nebyli jsme zavřeni na celách, či na samotce,  v níž jsem jako mnozí strávil několik měsíců, a proto jsem hned ocenil možnost volného pohybu po táboru a kontakty s dalšími stejně postiženými. Mezi sebou jsme o sobě mluvili jako o muklech. Tato běžná zkratka byla vytvořena z následujících slov: muž určený k likvidaci. Oficiální označení pro nás bylo potrestaní. V tu dobu jsme byli potrestáni již jen  těžkou a nebezpečnou prací v hladu, zimě, v nedostatečném oblečení a obutí a za nepředstavitelné šikany.

Byli jsme určeni na práci v uranovém dole Eva. Za co nejmenších nákladů, v podmínkách někdy i ohrožujících život,  jsme měli vytěžit co nejvíce uranové rudy a smolky, které po určitých úpravách byly dopravovány do SSSR. Na splnění stanovených plánů dohlíželi nejen českoslovenští příslušníci vězeňské stráže, ale také určití vedoucí sovětští  důlní pracovníci. V tu dobu tedy již přednostně nešlo o přímou likvidaci skupin vězňů, ale o jejich maximální pracovní nasazení, a to bez ohledu na jejich momentální zdravotní stav. O schopnosti pracovat rozhodoval bývalý gestapácký lékař, válečný zločinec. „Léčil“ tak, že práceneschopní, kromě obětí důlních úrazů, téměř žádní nebyli.

Po krátké době práce v dolech jsem odmítl pracovat na jednom díle, kde jsem měl naložit hlušinu do důlních vozíků. Byla to těžká práce. Měl jsem pocit  nebezpečí. Nad hlavou mi visel velký plochý kámen.  Obával jsem se, že může spadnout. Samovolně jsem vyfáral. Následovaly tresty. Vztyčené ruce v zařezávajících se poutech bolely stále více, zvláště když napuchly. Musel jsem se dívat do slunce. Z vrátnice mne pozorovali příslušníci. Když bylo vidět, že již nemohu, přišel jeden z nich, přikázal mi dát ruce dolů a uvolnil pouta. Den jsem skončil u jednoho táborového referenta. Na mé prohlášení, že jsem byl odsouzen k  ztrátě svobody a nikoliv k nuceným pracím a tudíž  fárat odmítám, reagoval po krátké době velmi rázně. Byl jsem potrestán temnicí a přeložením do trestního baráku.( Na pracovišti, které jsem opustil, byl později spadlým kamenem těžce zraněn jiný mukl. Při převozu do nemocnice zemřel. Byl to horník z povolání, který údajně za nějaký vtip na A. Zápotockého byl odsouzen asi na jeden rok. ) Sám tábor Mariánská byl v tehdejší době považován za trestní. V jeho oploceném prostoru se strážními věžemi byl zvlášť oplocen jeden barák, ten trestní.

Dostávali jsme méně jídla. Po pracovní době jsme neustále někde museli „brigádničit“. Do baráku na několika místech zatékalo a dokonce pršelo. V zimním ránu jsme museli odtrhávat přimrzlé boty od podlahy. V této pro mne tak těžké situaci, byl jsem odsouzen na pět let, jsem se v nedlouhé době seznámil s řadou velmi zajímavých lidí. Na trestním baráku se mnou sousedil jeden mladý  člověk, s kterým jsem  dost často rozmlouval. Ze svých porcí jídla mi téměř pravidelně nabízel knedlík, trochu brambor, chleba. Zdráhal jsem se, ale na jeho důrazné vyzvání, abych si vzal, činil jsem tak. Hlad byl o něco málo menší. Jeho známí mu na barák občas něco podstrčili. Brzy jsem znal i je. Dozvěděl jsem se, že můj soused je jezuita a jeho kamarádi pocházeli z jižní Moravy. Byli součástí sítě, která zabezpečoval vybraným či ohroženým lidem  přechod přes hranice do Rakouska.  Byli to veselí chlapci, zpěvaví a optimističtí, zvláště Cyrílek.

Následně jsem byl seznámen i s dalšími lidmi. Jeden z nich, opět jezuita, dříve učil na arcibiskupském gymnáziu v Praze, další byl katolický farář (pravděpodobně děkan) a několik dalších aktivních katolíků. Všichni drželi pohromadě. Do této skupinky jsem začas byl neformálně přijat. Při rozhovorech jsem se hodně poučil, dozvěděl. Začali mi půjčovat i různé knihy, především s náboženskou tématikou. Po přečtení jedné jsem dostal další. Někdy jsem i nepřečtenou knihu musel vrátit. Kolegové se dozvěděli, že bude prohlídka, filcunk. Knihy putovaly včas do úkrytů. A když pominulo nebezpečí, opět začaly kolovat.

V šachtě, do které jsem se musel vrátit, jsem dělal  občas s nějakým civilem. Jednou mi jeden z nich nabídl jídlo. Vzal jsem si ho s vřelým poděkováním. Ne jednou jsem tak dostával chleba s máslem a salámem. Ano, nebyla to náhoda. Ten horník udržoval kontakty s katolickou skupinou na táboře. Byl zřejmě i jedním ze zdrojů, které nás zásobovali knihami. Jednou v neděli ráno jsem byl vyzván, abych si přišel k určenému baráku zazpívat. To jsem „bydlel“ již na normálním baráku. Moravští kluci měli kytary a brzy začali hrát a zpívat. Později jsem se dozvěděl, že v jedné místnosti tohoto baráku sloužil náš známý farář  mši.  My jsme tak dělali venkovní zvukovou clonu. Místnost byla zabezpečena i z chodby.

Profesor z arcibiskupského gymnázia se mnou často rozmlouval. Po delších diskuzí mi řekl, že bych jednou mohl být dobrým právníkem. Všichni jsme tehdy věřili, že tak či onak brzy půjdeme domů. Komunistický režim jsme chápali jako dočasný, který buď pod tlakem Západu padne, nebo alespoň bude muset dát politickým vězňům postupně svobodu. Katolíci věřili v obnovu církve, o čemž jsem nepochyboval ani já, a nadto jsem věřil, že dostuduji.

Za čas jsem si mohl udělat obrázek o důležitých vnitřních i mimotáborových kontaktech mých nových přátel. Co jsme byli na staré Mariánské, všechno se jim bez velkých potíží dařilo. Táborový bezpečnostní referent o nich neměl ani tuchu, přestože pomáhali nejrůznějším lidem pro ně nejnutnějším způsobem. Dovedli doručovat dopisy rodině i od rodiny, samozřejmě i ústní vzkazy. Dokázali malomyslné podpořit , hroutící se postavit na vlastní nohy. Byli tam, kde bylo zapotřebí. Proto jeden z nich býval často i na trestním baráku, aby byl blízko těch, kteří zpravidla potřebovali největší pomoc. Nemocným muklům občas dokázali sehnat i lepší místa, lepší stravenky, dávali jim i táborové poukázky, aby si mohli přilepšit  nákupem v táborové kantýně.

Katolíci se nevěnovali jenom politickým vězňům, jichž tehdy byla na táboře většina, ale také tzv. vlčákům, mladým lidem potrestaným za kriminální delikty. Dobré slovo a kousek chleba znamenal pro  značnou část těchto lidí hodně. Zdaleka ne všichni byli v pracovních úderkách  se zvláštními stravenkami a volnějším režimem na táboře. Úderníci měli dost jídla, zbytky svých porcí vyhazovali. Hodně se zásobovali  nákupy v kantýně. U odpadních nádob někdy postával spoluvězeň Schwarzenberg, bývalý kníže, asi strýc Karla. Vybíral odhozené knedlíky, sušil je a pak jedl.

Skupina katolíků na táboře Mariánská, a to na staré i nové, byla tvořena hluboce věřícimi lidmi, kteří v těžkých podmínkách dokázali i hnedle nemožné. Svou víru žili skutky. Pomáhali jiným, aniž by měli záruku, že o jejich jednání se nedozví někdo z táborové bezpečnosti. Riziko bylo o to větší, že i mezi politickými vězni byli donašeči, bonzáci. Zvláště katoličtí kněží byli ohroženi. Jakmile by se jejich činnost odhalila, byla velká pravděpodobnost, že by se dostali nejen do korekce, příp. bunkru, ale i do tábora smrtících mlýnů, kde bylo hodně farářů a jiných církevních hodnostářů. Již tehdy jsem si těchto katolíků velmi vážil.( Bratři z protestantských církví takovéto organizované akce neuskutečňovali.) Dodnes můj respekt k ním trvá. Jeden z nich, u něhož jsem byl se svým známým moravským jezuitou  v roce 1968 na návštěvě v arcibiskupském paláci, pokřtil později jako farář u sv. Matěje mou vnučku a jednoho syna. Tento syn u něj několik let ministroval. Ač jsem k nim měl hodně blízko, rodinná tradice rozhodla. Mám své místo v sedmé lavici v chrámu CČH v Dejvicích, kde sedával již můj děda, babička, teta, strýc i maminka, kam chodil i můj otec, když studoval v pražském semináři,  a kde se s maminkou seznámili. 

V osmdesátých a devadesátých letech jsem se seznámil s řadou katolických farářů, vysokoškolských pedagogů a praktikujících katolíků. Mohu říci, že si jich vážím.  Prosím Boha, aby jim dal sílu postavit se zjevně na stranu dnešních chudých, trpících, pronásledovaných, aby jednali v souladu s církevní sociální doktrínou a patřili k těm, kteří  usilují o spravedlnost  a mír pro všechny lidi na celém světě.

Dr. O. Tuleškov

Válka je na obzoru,  není už příliš pozdě ji zastavit?

P.C. Roberts

Jednou z pouček vojenské historie je ta, že jakmile se spustí mobilizace na válku, nabírá tato mobilizace hybný moment, od něhož už nelze další vývoj kontrolovat. Může to být to, co se – dosud nerozpoznáno – odehrává před našimi zraky? Na posledním zasedání OSN prohlásil ruský prezident Putin, že Rusko už nemůže dále snášet takový stav věcí, jaký ve světě je. A o dva dny později, na výzvu syrské vlády, zahájilo Rusko válku proti Islamskému státu (IS).

Úspěšně zničilo armádní skladiště IS a pomohlo syrské armádě získat zpět řadu oblastí, dříve obsazenýh silami IS. Rusko kromě toho zničilo tisíce ropných zásobníků, jejichž obsah poté, co býval odtransportován do Turecka a tam prodáván rodině současného tureckého gangstera, představoval zdroj, z něhož se IS bohatě financovala.

Washington ruská rozhodnost na okamžik omráčila. A v obavě, že by rychlý úspěch takovéto rozhodné ruské akce mohl washingtonské vazaly v NATO odradit od další jejich podpory pro válku Washingtonu proti Asadovi i proti jeho dosavadnímu využívání loutkové vlády v Kyjevě k nátlaku na Rusko, zaranžoval ve spolupráci s Tureckem sestřelení ruského bombardovacího letadla. A to bez ohledu na předchozí domluvu s NATO, že v oblasti ruského vzdušného prostoru nad Sýrií k žádným leteckým střetnutím nebude docházet.

Washington pochopitelně svou odpovědnost za sestřelení ruského bombardéru popřel, ale okamžitě využil umírněnou ruskou reakci na tento útok k tomu, aby znovu začal Evropu ujišťovat o tom, že Rusko je jen papírovým tygrem. A západní presstitutky se k této kampani okamžitě připojily, když jim tón udal článek deníku Wall Street Journal s titulkem TURCI SESTŘELUJÍ RUSKÉHO PAPÍROVÉHO TYGRA.

Umírněnou reakci ruské vlády na tuto západní provokaci využil tedy Washington k znovuujištění Evropy o tom, že se vůbec nic neriskuje, pokud se bude na Rusko tlačit dál, a to jak na Středním východě, tak na Ukrajině, v Gruzii či v Černé Hoře, či kdekoli jinde.

Washingtonský útok na Asadovu vojenskou sílu je tak i nadále využíván k tomu, aby kontinuálně naočkovával evropským vládám víru v to, že zodpovědné chování Ruska, tvrdošíjně se vyhýbajícího válce, není ničím jiným než výrazem jeho strachu a slabosti.

Je nejasné, do jaké míry rozumějí ruská a čínská vláda tomu, že jejich nezávislé politické linie, vyhlášené prezidenty Ruska a Číny 26. září, považuje Washington za „vnější hrozbu“ americké hegemonii.

Základnou americké zahraniční politiky je totiž závazek zastavit růst takových mocností, které by byly schopny zabránit Washingtonu podnikat jeho jednostranné akce. Schopnost Ruska a Číny právě toto činit, tak pro USA dělá z obou těchto zemí palebný cíl..

Washington nemá nic proti terorizmu. Washington úmyslně vytvářel terorizmus po mnohá léta. Terorizmus je zbraní, kterou zamýšlí destabilizovat Rusko i Čínu tím, že jej bude exportovat do jejich oblastí s muslimským obyvatelstvem.

Washington využívá jak Sýrii, tak Ukrajinu k tomu, aby na jejich příkladu demonstroval impotenci Ruska. A to nejen směrem k Evropě, ale i k Číně, které chce dokázat, že impotentní Rusko je pro ni spojencem málo atraktivním. A tak se pro Rusko staly jeho zodpovědné reakce na provokace vlastně přítěží, protože povzbuzují k dalším provokacím.

Řečeno jinak: Washington a slepá důvěřivost jeho evropských vazalů postavily lidstvo do velmi nebezpečné situace, když ponechaly Rusku i Číně jen tyto dvě možnosti: buď taktéž přijmout americké vazalství, nebo se připravit na válku.

Putinovi je třeba vzdát čest za to, že svými zodpovědnými reakcemi na provokace, diktovanými snahou vyhnout se válce, klade hodnotu lidského života mnohem výš než Washington. Nicméně však Rusko musí učinit též něco pro to, aby přimělo země NATO uvědomit si, že jejich přizpůsobování se vůli Washingtonu je může také něco stát. Rusko by se např. mohlo rozhodnout, že je nesmyslné prodávat energii evropským státům, které jsou s ním de fakto ve válečném stavu. Se zimou, která nás čeká, by ruská vláda mohla oznámit, že Rusko nebude prodávat energii členským zemím NATO. Rusko by tak přišlo o peníze, ale bylo by to lacinější, než ztratit suverenitu či válku.

Aby uzavřelo konflikt na Ukrajině, anebo jej vyeskalovalo do takového stupně, v němž by se už ocitl mimo zájem Evropy se na něm dále účastnit, by Rusko mohlo přijmout žádost těch ukrajinských oblastí, které si přejít být znovu připojeny k Rusku. Kdyby i poté chtěl Kyjev v konfliktu pokračovat, musel by pak zaútočit na Rusko sám..

Ruská vláda až dosud vsázela na zodpovědné neprovokativní reakce. Tento její diplomatický přístup, spoléhající se na víru, že evropské vlády, při vědomí, že jejich zájmy se vůbec nekryjí se zájmy Washingtonu, přijdou jednoho dne přece jen k rozumu, nedošel uplatnění. A s rizikem, že se budu jen opakovat, tedy tvrdím: umírněné reakce Ruska na provokace využil Washington jen k vykreslení Ruska coby papírového tygra, ze kterého není třeba mít žádné obavy. Takže zde máme ten paradox, že ruská rozhodnost vyhnout se válce, válku naopak přibližuje.

Zda ruská média či ruští lidé tomuhle skutečně rozumějí či nikoliv, není tak důležitéale je důležité, aby tomu rozuměly ruské ozbrojené síly. Stačit by jim např.mohl pohled na složení letectva, které NATO vyslalo „k boji proti IS.“ Jak poznamenává Georg Albert, jak francouzská, tak britská letadla, jež směrem k Sýrii vystartovala, jsou stihačky, vybavené jen pro vzdušné souboje,a nikoliv tedy stroje, vybavené pro útoky na pozemní cíle. Jde tedy o hrozbu pro ruské bombardéry, a nikoliv pro IS.

Není pochyb o tom, že Washington žene svět do Armageddonu a Evropa mu umožňuje tak činit. Washingtonem koupené a placené loutky v Německu, Francii a Britanii jsou buď hloupé, lhostejné či bezmocné na to, aby z washingtonského sevření unikly. A jestliže se neprobudí Rusko, nelze se válce vyhnout.

Překlad: Lubomír Man

Následky z americko-vietnamské války trpí tisíce lidí, dokonce i ti z druhé či třetí generace

Po čtyřicet let pokračuje pro oběti Agent Orange vietnamská válka

Tran Thi Le Huyen, 23, na invalidním vozíku u jejich rodinného domu v Danangu, ve Vietnamu, v roce 2007. Její rodina kdysi bydlela nedaleko vysoce kontaminované letecké základny v Danangu; její otec byl řidičem  Američany podporované Jihovietnamské vlády během války. (David Guttenfelder / AP)

Válka ve Vietnamu měla za následek smrt více než 58.000 Američanů a více než 3 milionů Vietnamců. Před dvaceti lety Spojené státy a Vietnam normalizovali diplomatické vztahy ve snaze odstranit strašlivé dědictví války. Ale pro pozůstalé - jak Vietnamce tak Američany - válka pokračuje. Asi 5 miliónů Vietnamců a mnoho amerických a spojeneckých vojáků bylo vystaveno toxickým chemickým dioxinům z postřiku Agent Orange. Mnozí z nich a jejich potomstvo i nadále trpí jeho jedovatými účinky.

Agent Orange byl chemická, herbicidní zbraň, použitá na více než 12 procent Vietnamu americkou armádou, od roku 1961 do roku 1971. Dioxin přítomný v Agent Orange je jednou z nejtoxičtějších chemikálií, které lidstvo zná. Ti, kteří byli vystaveni Agent Orange během války, mají často děti a vnoučata s vážnými nemocemi a zdravotním postižením. Mezinárodní vědecká komunita určila souvislost mezi expozicí Agent Orange a některými formami rakoviny, reprodukčními abnormalitami, imunitními a endokrinními nedostatky a poškozením nervového systému. I v druhé a třetí generaci jsou nadále oběti, ať se narodily ve Vietnamu, stejně jako veteránům a vietnamským Američanům v USA.

Je 28 "nebezpečných míst" ve Vietnamu, stále kontaminovaných dioxiny. Tato místa mají i nadále nepříznivý vliv na lidi, kteří tam žijí, na plodiny, pozemky, zvířata a ryby.

Dne 29. dubna, Barbara Lee z USA představila HR 2114, zákon pro oběti Agent Orange z roku 2015. Tento zákon by měl vykonat dlouhou cestu směrem k nápravě humanitární krize mezi vietnamskými a americkými oběťmi Agent Orange.

Zástupci sdružení vietnamských obětí Agent Orange / dioxinů (VAVA) přijeli do USA, u příležitosti oficiálního uvedení v platnost HR 2114. Vava je organizace více než 365.000 obětí Agent Orange a aktivistů, kteří pracují pro dosažení spravedlnosti pro oběti po celém světě.

Jeden člen delegace VAVA je Tran Thi Huan. Její matka byla vystavena působení Agent Orange v sudu, pohřbeného v její zemi během války. Narodila se bez nohou a s vážně atrofovanýma rukama. Hoan vyrostla v Peace Village II, v centru Agent Orange nemocnice, v Hočiminově městě. Hoan je absolventkou vysoké školy a v současné době pracuje v nemocnici jako specialistka na výpočetní techniku.

V USA působí sesterská organizace VAVA, tím je Agent Orange Relief & Responsibility Campaign  (VAORRC) – hnutí pro podporu a odpovědnost vůči postiženým Agent Orange.  Vzdělává veřejnost v problémech způsobených stříkáním Agent Orange ve Vietnamu, a snaží se prosadit zákony o pomoci při těchto problémech. VAORRC je přesvědčena, že USA a chemičtí výrobci jako je Dow a Monsanto, musí převzít odpovědnost za použití těchto chemikálií a nápravu škod, které způsobily a zahojit rány války. Podporuje VAVA a poskytuje pomoc obětem ve Vietnamu, ale oběti Agent Orange potřebují ještě více pomoci. Prostřednictvím práce aktivistů v USA, Vietnamu a na mezinárodní úrovni, americká vláda vyčlenila peníze na vyčištění jednoho hot spotu, ale udělala málo pro zmírnění utrpení obětí Agent Orange ve Vietnamu nebo pro vyčištění zbývajících 27 nebezpečných míst. Použití Agent Orange ve Vietnamu bylo vzhledem k zákazu užití chemických zbraní válečným zločinem. Přesto USA stále používají chemické zbraně, včetně white phosphorus gas - bílého fosforu, ve svých válkách v zahraničí. Kromě převzetí odpovědnosti za poskytnutí pomoci obětem Agent Orange, musí americká vláda poskytnout odškodnění obětem nedávných i současných válek, které trpí působením chemických látek používaných americkou armádu.

HR 2114, který má 14 spolusponzorů:

- Poskytovat zdravotní péči a sociální služby pro postižené Vietnamce, včetně služeb lékařské a péče o chronicky nemocné, pečovatelské služby, odborné vzdělávání pro zaměstnání, léky a lékařské vybavení, domácí péči, péči o dětské programy, vzdělávací programy pro pečovatele, fyzickou a pracovní rehabilitaci a poradenství a rekonstrukční chirurgii.

- Poskytovat lékařskou pomoc nebo invalidní důchod postiženým dětem amerických veteránů z vietnamské války. Veteráni bojovali pro a vyhráli dávky pro zdravotní poškození související s Agent Orange. Pouze děti ženských veteránů byly pokryty ve většině podmínek. Tento návrh zákona vyrovnává podporu děti obou částí populace, mužských a ženských amerických veteránů.

- Zajišťuje posouzení zdravotního stavu, poradenství a léčbu postižených vietnamských Američanů a jejich potomků prostřednictvím zřízení zdravotních a léčebných center vietnamsko-americkou komunitu.

- Čistit zemi a obnovovat ekosystémy znečištěné Agent Orange / dioxinu ve Vietnamu.

- Provádět výzkum zdravotních dopadů Agent Orange / dioxinu v USA a ve Vietnamu.

HR 2114 by měl být přijat do zákona. Odmítnutí americké vlády přijmout kompenzace vietnamským a americkým obětem své chemické války by vytvořilo negativní precedens pro veterány z Iráku a Afghánistánu, veteránů, kteří potřebují podobnou pomoc.                                                               16.12. 2015 MarjorieCohn

http://www.truthdig.com/report/item/40_years_on_the_vietnam_war_continues_for_victims_of_agent_orange_20151216 Volný překlad pro České národní listy: P. Rejf

Pakt Merkelové a jejích kompliců - Temná hodina pro Německo

Tuto neděli evropští lídři uzavřeli dohodu s Tureckem a propojili Evropu s Tureckem pevnými svazky. Jde o pašování lidí podpořené penězi daňových poplatníků. Merkelová dosud ani slovem nezmínila propojení Turecka s Islámským státem a turecký podíl na válce v Sýrii.

Žádný problém s uprchlíky by nebyl, pokud by EU v létě vytvořila Akční plán s Řeckem o důkladné registraci uprchlíků. Místo toho se jen handrkovala s Tsiprasem o několik procent přidaných řeckým důchodcům...

Nyní Evropa uzavřela špinavou dohodu s Tureckem. Cenou bude 3 miliardy eur v hotovosti a další benefity.

Nikdo se neptá po osudu dvou novinářů, které Erdogan nechal zatknout poté, co vyšel článek o propojení tajných služeb Turecka s IS.Nikdo se neptá, jak může být zastaveno financování terorismu, když se Erdoganovi, který jej podporuje, dají peníze.

Nikdo se neptá, jakým bezpečnostním rizikem je islámský stát v NATO.

Nikdo se neptá, proč NATO a Turecko sestřelily ruský stroj a zvýšily tak válečné napětí v Evropě.

Nikdo se neptá, zda měly turecké tajné služby prsty v použití zakázaného otravného plynu sarinu v Sýrii. Nikdo se neptá na Erdoganovu válku proti Kurdům a zda vůbec rozlišuje mezi civilisty a bojovníky. Nikdo se neptá, proč by se mělo Turecko připojit k EU, poté co se změnilo v policejní stát. Nikdo se neptá, jak Turecko ve skutečnosti pečuje o uprchlíky. Nikdo se neptá, proč uprchlíci v Turecku mohou pracovat pouze za dumpingové mzdy.Nikdo se neptá, jak bude využití peněz z Evropy kontrolováno, aby je Turci skutečně použili pro zlepšení života v uprchlických táborech.

A to jsou skutečné důvody, pro které se EU rozpadne - nedostatek morálky, sebeúcty, minimální slušnosti a charakteru by nevydržel žádný stát a natož konfederace. Pakt s Erdoganem dělá z EU komplice Erdoganovy nemilosrdné politiky a válečného štvaní na Blízkém východě. Volně přeložil z článku Merkels Pakt mit den Komplizen: Deutschlands dunkle Stunde Maru. Zvědavec

Pohádka z Ria

(Osoby i děj této pohádky jsou smýšleny. Jakákoliv  podobnost může být jen náhodná.)

V Riu, nedaleko stanice Copacabana, bylo tuto noc zastřeleno dalších sedm chlapců. Obtěžovali počestné obyvatele, protože spali na schodech banky. Pořádkové komando, ve kterém bylo i několik policejních důstojníků, bere za svou mimořádnou službu odměnu od místních velkopodnikatelů.

Jeden ze zabitých chlapců se náhle zvedl a s rudou stružkou stékající po krku doběhl až do Říma. „Svatý otče“, řekl zabitý chlapec, „ti velcí lidé, kteří platí své brigády smrti, aby stříleli nás děti, ti se nazývají křesťany jako Ty, co chodí jako Ty, a bydlí ve velikých krásných domech jako Ty. Kristus byl přibit na kříž a my jsme byli zastřeleni ve spánku, protože bohatým znechucujeme jejich obchody.

„Církev je na straně chudých“, řekl Otec. „Kdybych znal jména těch bankéřů, vyloučili bychom je z Církve bez váhání a byli by zatraceni.“ Ale já znám některé z těch lidí“, řekl mrtvý chlapec. „Jsi mrtev, chlapče,“ zněla odpověď „Žádný soud na světě tě nemůže vzít za svědka. Nejsi již na zemi, jsi v nebi: Blahoslavení jsou chudí, protože jejich je království nebeské.“

Tu začal chlapec křičet: „Ale v Brazílii  se toulá po ulicích dalších sedm milionů kluků jako já. A jedenáct milionů v Mexiku. Proč jsme chudí a bez domova, proč musíme žít na ulici, proč nemůžeme žít v krásných domech a kostelech jako Ty?“

„V kostelech se slouží mše. Kostely jsou modlitby. Kostely nebyly postaveny pro uličníky jako jsi ty. Ale my vám pomáháme. Vaříme polévky, organizujeme křesťanskou službu, přispíváme na dětskou kliniku a sbíráme na akci Chléb pro všechny.“

„Jenže to je kapka v oceánu. Potřebovali bychom pomoc, po jaké volají kristovské sbory a teologie osvobození. Ale Ty jsi je, Otče, oboje zatratil.“

„Církev zachraňuje duše a neplete se do politiky. To je to, co od nás žádá Pán.“

„A přeje si Pán také, aby se jedni topili v přepychu, zatímco my nemáme kde složit hlavu a vybíráme odpadky z košů?“

„Měj víru, dítě, a modli se. Protože Pán je s tebou a ne na straně tvých vrahů. Jsi již v nebi. A blahoslavení jsou chudí, protože jejich je království nebeské.“

„Nemohl bys alespoň dovolit antikoncepci, Svatý Otče, tak aby nás na ulici tolik nepřibývalo a aby nás komanda nemusela pronásledovat a likvidovat?“

„Vaši rodiče by vás neměli plodit, pakliže se o vás nechtějí starat. Měli by žít v čistotě. A měli by se vystříhat potratů, protože každý započatý život je svatý a bohulibý.“

Zabitý chlapec s rudou stružkou zasýchající na krku se přemykl z Říma zpět na ulici Ria a schoulil se na schodech banky vedle svých kamarádů. A druhý chlapec, s opálenou skvrnkou na prostřeleném čele, se zvedl ze svého spánku a zamířil daleko na sever k domu bílému jako sníh. „Pane prezidente“, pravil ten chlapec, „proč dovolujete komandům bohatých střílet pouliční děti na dvorku Spojených států hned před Vašimi dveřmi?“ „Mé drahé dítě“, pravil prezident největší mocnosti“, jaká strašná věc se ti to přihodila, - ale v naší se děti na ulicích nestřílejí a na tvou zem já nemám sebemenší vliv.“

„Ale, pane prezidente, spousta bohatých podnikatelů a bankéřů u nás vede obchody právě s vámi a mnoho společností a bank Vašim občanům přímo patří. A tak musí být nějaká cesta jak nám pomoci. A nakonec, vy jste přece jednali i na Středním východě, když tam Irák obsadil ropná pole.“ „Mé drahé dítě, kdybychom znali jména amerických společností a podnikatelů zapletených do vraždění dětí na ulicích Ria, vůbec bychom neváhali zavřít je a odsoudit za jejich činy.“

„Pane prezidente, řekl chlapec, kterému kulka prolétla hlavou, „znám řadu společností a bohatých podnikatelů tady z USA, kdo mají účast na hanbě naší chudoby a smrti.“

„Ale, můj milý chlapče,“ odpověděl prezident USA, „vždyť jsi mrtev. Je to škoda, ale mrtvý svědek nemůže být předvolán před soud. Nebýt toho, skutečně bychom uvěznili a odsoudili vrahy vás, dětí, bez váhání. Ale to v demokratickém státě nelze provést bez důkazů. Sám jsi nakonec viděl, jak jsme zakročili na Středním východě, když jsme měli přímé důkazy.  Bombardovali jsme Irák a zahnali je zpět. A to ne kvůli naftě, jak nás někteří pomlouvají, ale protože zde byl zneuctěn Západ a lidská práva.“

„Ale, pane prezidente, vždyť také bojkotujete Kubu, ačkoliv tam se děti nestřílejí a ačkoliv je tam život daleko spravedlivější a lidštější než ve většině latinskoamerických zemí.“

„Mé milé dítě, tomu ty nerozumíš. Zde jsou důvody politické. Na Kubě nemají demokracii a svobodu jako v ostatních latinskoamerických zemích. Kuba je ve spárech zla, socialismu. A socialismus musíme umořit k smrti tak, aby se nemohl rozšířit.“

„Ale pane prezidente, to znamená, že chcete, aby se na Kubu vrátili boháči. Jenže pak tam také budou děti na ulici. Co je to za lidská práva a demokracii, když bohatí posílají na děti eskadry smrti?“

Prezident potřásl shovívavě svou moudrou hlavou: „Demokracie nemá nic společného se zabíjením pouličních dětí. Demokracie je věc humánní a dobrá.“ „Ale tak to přece není! Jak může být demokracie dobrá a lidská, když jen vaše země vydává desettisíckrát víc na zbrojení než na potírání chudoby? A 40 000 dětí umírá denně po celém světě, protože nemají co jíst?“ „Obávám se, že doopravdy nevíš, oč jde“, řekl se svým úsměvem pan prezident.  „A já teď již musím jít. Nemohu ztratit tolik času s jedním děckem z ulice. Máme zasedání Velké sedmičky.“

A chlapec se prolnul zpět do Ria a opřel se o schod s očouzenou dirkou v čele mezi ostatní chlapce. A třetí chlapec se zasýchající skvrnou na špinavé košili tam, kde mu dřív bilo srdce, se postaví na mrtvé nohy a nechal se donést na místo, kde sídlí neumrtvitelné srdce Banky Světa a Fondu, jenž se nazývá Mezinárodním.

„Páni bankéři a správci kapitálu“, obrátil se k nim, „jak to s penězi zacházíte, že chudým nesou jenom bídu a žal, kdežto bohatství a přepych jiným vzkvétá?“

„Drahé dítě“, odpověděli muži peněz, „kapitál musí plodit zisk. My osobně s tím nemáme co společného, že bohatí bohatnou a chudí chudnou. To je zákon Kapitálu. A ten není dovoleno měnit, pokud zem je demokratická a lidská práva tím nejvyšším.“

„Ale pánové“, řekl nevzdělaný chlapec s rudou skvrnou na košili, „kde jsou lidská práva a kde demokracie, když chudým národům půjčujete peníze na takový úrok, aby jej nikdy nemohly splatit?“ „Milé dítě“, my za to nemůžeme, že lidé v chudých zemích málo pracují a nevydělávají si na své bohatství. Od nás dostávají světové ceny za své zdroje. A jsou to jen objektivní zákony volného světového trhu, že nakonec v chudých zemích Jihu dá víc práce zbohatnout než u nás.“

„Vzácní páni bankéři“, řekl chlapec, „lidé v chudých zemích chtějí a dovedou pracovat, ale žádná práce pro ně nezbývá. Ve vašem hospodářství jsou miliony takových lidí. I ve vašich bohatých zemích jsou nezaměstnaní. Může být spravedlnost, demokracie a láska tam, kde tolik lidí nenajde obživu? Jsou země, kde pěstují krmení pro dobytek, aby měli dolary na splácení úroků. Ale protože pěstují krmení pro dobytek, nemají kde sít obilí pro sebe. A musí trpět hlad.“

„Milé dítě, ve skutečně svobodné ekonomice se nic neplánuje. To znamená, že ani tvá chudoba není naplánovaná. V souladu se zákonitostmi svobodného trhu si svou chudobu musíte překonat sami. Vše co pro vás můžeme udělat je, že vás řídíme a že vám půjčujeme peníze, abyste si svou ekonomiku vybudovali.“

„Ale vždyť jsou to právě úroky z těch půjček, které vám musíme odvádět a pro které jsme k chudobě odsouzeni. Nemůžete nevědět, že nás vznešení dávají střílet jen právě proto, abychom je nerušili a oni se mohli věnovat svému vydělávání. A my umíráme, abyste se vy dočkali svých úroků.“

„Ne, dítě, nerozumíš“, Tvoji rodiče nechtějí pracovat a proto vás posílají na ulici. Ve svobodném hospodářství se každý může vypracovat a všichni máme stejné možnosti.“

„To není pravda“, začal křičet chlapec. „To není pravda. My nemáme vůbec žádné možnosti. Pro nás práce není. Pro nás není místo. My musíme krást, abychom nezemřeli. A musíme čichat ředidla, abychom alespoň na chvíli zapomněli, že krademe. Jsme stříleni vlastními lidmi jako vzteklí psi, protože náš počet na ulicích pořád a nezadržitelně roste. . Naši rodiči jsou zadupáváni do větší a větší chudoby jen proto, abyste vy sami mohli žít stále bohatěji.“

„Jsi hloupý uličník“, pravili bankéři, “ a je zbytečné vysvětlovat ti zákony svobodného trhu. A kdybys ještě žil a my ti dali pár korun, stejně by sis za ně koupil ředidlo místo aby ses poohlédl po práci. Nakonec máš lepší být mrtev: Nikdo tě neobtěžuje, jsi v nebi, a nemusíš nic dělat. Co bys ještě chtěl?“ A chlapec se zcela zaschlou skvrnou na košili pod srdcem se vrátil do Ria a složil svou vychrtlou postavičku na schodech krásného domu mezi své kamarády. K ránu je metaři odklidili.                                                                                  Artur Troppman

Článkem  Pohádka z Ria si připomínáme dlouhodobou spolupráci s br. Ing, Iljou Heroldem, CSc., horlivým pracovníkem na „vinici Páně.“

Vyhlásenie snemu ČSV

konaného 26. 6. 2015 v Brne

ČSV s potešením konštatuje, že česko-slovenské vzťahy sú dlhodobo veľmi        dobré, bratské a priateľské; a to aj po zániku ČSFR, ktorý sme prijali s roztrpčením – v neposlednom rade i kvôli spôsobu jeho prijatia.

Radi kvitujeme priateľské česko-slovenské vzťahy, ktoré pokračovali a pokračujú aj pri rôznych konšteláciách vládnych síl v oboch republikách. Uznávame, že za túto vcelku relatívne veľmi priaznivú situáciu vďačíme nielen tradičnej vzájomnej náklonnosti oboch našich národov, ale tiež vďaka vedúcim politikom oboch národov v ostatných dvoch desaťročiach.

Za svoju vlasť sme úprimne považovali spoločný štát Čechov a Slovákov a tento náš hlboký vzťah sme na jednu či druhú republiku po ich osamostatnení hneď nepreniesli. Stopy z roztrpčenia zo straty pôvodnej vlasti, ku ktorej podľa nášho presvedčenia došlo nekorektným spôsobom, pretrvávajú. Nie sme rýchlovlastenci. Pre vnímanie nového štátu ako svojej vlasti potrebujeme k tomuto štátu, ktorý sme si neželali, vytvoriť si priaznivý rozumový i citový vzťah. To nie je automatický proces. Plytký vzťah sa dá zmeniť rýchlo a ľahko; hlboký nie. Uľahčenie a urýchlenie takéhoto procesu (alebo aj jeho úplné znemožnenie) závisí v značnej miere od politického vedenia nových štátov.

Rozumný štát načúva aj hlasom svojich kritikov. Takáto pozornosť je obzvlášť žiaduca v novom štáte, ktorého vznik si želala len časť obyvateľstva (podľa prieskumov verejnej mienky to bola iba menšina). Postoje a priania sklamaných by nemali byť ignorované, najmä keď pre ono sklamanie a výčitky existuje opodstatnenie. Rozumný štát urobí voči svojim takto nespokojným občanom aj ústretové gestá...

Naša pôvodná vlasť – Československo – má pre terajšie republiky oboch našich národov nezastupiteľné zásluhy. Priaznivý vzťah k Československu by preto obe národné republiky mali náležite prejaviť. Ide o vďaku a úctu tak voči ešte voči žijúcim občanom, ako aj voči už mŕtvym zakladateľom, budovateľom a obrancom Československa – i voči tým, ktorí za Československo položili svoje životy. ČSV sa zasadzuje za to, aby náležitý prejav úcty ČR a SR voči Československu (= voči rodičovi ČR a SR) i voči partnerskému národu sa zakotvil v rámci štátnych sviatkov a pamätných dní (v SR), respektíve významných dní (v ČR).

Snem ČSV žiada, aby aj na Slovensku bol na počesť Československa uzákonený jeden deň ako štátny sviatok (v ČR je ním 28. X. – deň vyhlásenia ČSR v Prahe). Snem ČSV ponecháva na ďalšiu diskusiu, či v SR má byť dňom štátneho sviatku 30. október (deň, v ktorý roku 1918 sa za vznik ČSR relevantným spôsobom vyjadrilo reprezentatívne zhromaždenie politicky angažovaných Slovákov v Turčianskom svätom Martine), alebo (v zhode s ČR) 28. október.

ČSV konštatuje, že na Slovensku je nemálo tých, ktorí 28. 10. 1918 vnímajú ako deň, v ktorý domáci zástupcovia českého národa oficiálne vyhlásili spoločný štát oboch našich národov – avšak urobili tak bez legitímneho vyjadrenia slovenskej politickej reprezentácie. Za také vyjadrenie sa uznáva až Martinská deklarácia.

Početným Slovákom chýba, že Česi oslavujú iba „české rozhodnutie“ (28.X.), že „slovenské rozhodnutie“ (30.X.) považujú za nepodstatné, či dokonca až za bezvýznamné – preto si ho ani nevšímajú.

Slovenskí kritici Československa hovoria o českej nadradenosti a nevšímavosti českého národa voči slovenskému národu. Proti vyhláseniu štátneho sviatku SR k výročiu vzniku ČSR argumentujú aj „českou ignoranciou“ voči významu postojov Slovákov – čo dokladajú o.i. aj tým, že Česi si ctia len „ich“ 28. október, avšak 30. október je pre nich ničím. Odpor k vyhláseniu štátneho sviatku SR na počesť ČSR odôvodňujú tiež nesplnením mnohých sľubov českých politikov voči Slovákom (... Pittsburská dohoda, ... „protiústavné ukradnutie“ československej vlajky pri zániku ČSFR...). Títo kritici často vidia najmä české, respektíve československé chyby a nedostatky; nesmierne klady a prínosy ČSR pre Slovensko však odmietajú uznať (protičeskoslovenská averzia takýchto ľudí je niekedy až chorobná a nákazlivá). Voči takýmto nesúhlasným postojom je ťažké (ak nie nemožné) presadiť v SR štátny sviatok na počesť ČSR. ČSV uznáva, že argumenty kritikov Československa majú aj pravdivostné jadro. ČSV chce hľadať a šíriť pravdu. Odmietame však kvôli chybám druhoradého významu nevážiť si prínosy prvoradého významu. Chyby minulosti nechceme zakrývať, ale pochopiť, poučiť sa z nich, napomáhať k ich preklenutiu a zabraňovať ich zveličovaniu, či dokonca ich vymýšľaniu.

ČSV sa zasadzuje za vyhlásenie 30. októbra za významný deň ČR; potenciál realizácie tohto návrhu vidí najmä ako síce oneskorené, ale i teraz vhodné gesto úcty českého národa voči slovenskému národu.

Presadenie ustanoviť v SR štátny sviatok na počesť ČSR a v ČR významný deň na počesť reprezentatívneho vyjadrenia Slovenského národa o spolužitie s českým národom je pre činnosť ČSV v dohľadnom období (patrilo by sa pred storočnicou ČSR) cieľom číslo 1.

ČSV nestráca zo zreteľa skutočnosť, že časť občanov si ešte stále želá obnovu Československa. Preto ČSV skúma možnosti vytvorenia štátneho zväzku medzi ČR a SR.

ČSV nesúhlasí so sankciami voči Rusku. ČSV kritizuje to, že NATO svojvoľne – a na úkor Srbska – bombardovaním Juhoslávie vybojovalo pre kosovských Albáncov samostatný štát. Pohoršujeme sa aj nad tým, že vojenská intervencia USA a koalície ochotných do vzdialeného Iraku v roku 2003 i deštruktívny vojenský zásah niektorých štátov NATO v Líbyi roku 2011 ostali bez akýchkoľvek sankčných následkov voči páchateľom; pričom teraz USA spolu so svojimi spojencami (vrátane ČR a SR) sankcionujú Rusko za jeho pôsobenie v ruskojazyčnej oblasti, v ktorej obyvateľstvo malo oprávnené dôvody k obavám a k odmietaniu – nadväzne na násilný štátny prevrat, ktorý sa uskutočnil na západe Ukrajiny.

ČSV vyzýva príslušných kompetentných funkcionárov v Bruseli, aby v tomto meste, ktoré je sídlom EÚ a NATO, presadili odstránenie sochy beštiálneho kolonizátora Konga – belgického kráľa Leopolda II.

Vzpomeňme při této příležitosti, že jedním ze zakladatelů ČSV je prof. PhDr. Bohumír Blížkovský, CSc., který vždy pracoval v souladu s odkazem prezidenta T.G. Masaryka a prezidenta E. Beneše.

Ke vztahu prof. dr. J. Šrámka k dr. E. Benešovi

Úsilí agrárníků a henleinovců, směřující v r. 1935 ke zvolení prof. B. Němce prezidentem republiky a posléze k tichému protidemokratickému převratu, ztroskotalo zejména díky politice Československé strany lidové. Když se dr. J. Šrámkovi, tehdejšímu předsedovi ČSL, který se těšil uvnitř i vně strany velké autority, podařilo získat pro volbu dr. E. Beneše i nečeské katolické strany, včetně Hlinkovo slovenské ludové strany,  bylo zvolení dr. E. Beneše prezidentem zajištěno.

„Státnickým zásahem Šrámkovým se stalo, že do čela státu postaven byl dnešní náš prezident. Nikdy nesmí být zapomenuta chvíle, kdy národní socialista senátor J. Sladký po volbě prezidenta přistoupil k ministru Šrámkovi a pravil: ´Pán Bůh vám to zaplať, co jste pro stát učinil.´

Nikdy nesmí být zapomenuta slova starých odpůrců lidové strany, kteří prohlásili v oné historické chvíli“ ´My najednou teprve vidíme pravou tvář Šrámkovu a Čsl. Strany lidové. Totiž čestnost, důslednost, nebojácnost a ryzí české státní smýšlení.“ (Náš věk, 20.5.1938, článek Stojíme před osudovou chvílí!)

O uvedených skutečnostech dr. J. Šrámek později napsal: „ Když jsme pozorovali, … že koaliční vládní většina není schopna jednotné volby, nezbylo nám nic jiného, než abychom se poohlédli po většině jiné, my jsme ji spoluvytvořili a nezakolísali jsme, i když měsíce, po celé měsíce jsme tehdy byli těmi bolševiky a společníky neznabohů, já sám nevím, jak to všecko znělo, ty krásní titulatury, které nám dávali. Vytrvali jsme, naši lidé vytrvali a my jsme tak dobyli vítězství.“ (Dr. J. Šrámek ve svých projevech 1918-1938, Brno, 1946)

Šrámkovská politika ČSL nejen rozhodujícím způsobem přispěla ke zvolení dr. E. Beneše prezidentem republiky, ale také k udržení demokracie v Československu. Ty, kteří tehdy lidovcům nadávali do bolševiků, komunistů, protože pro blaho republiky, udržení demokracie byli připraveni v parlamentu hlasovat společně i s komunisty, historie uvrhla do odsuzujícího zapomenutí. Lidoveckou státnickou politiku však připomíná i současnosti.

V září 1939 dr. J. Šrámek na schůzi československé kolonie ve Velké Británii prohlásil: „My jsme si pana prezidenta zvolili, ale nesesadili, a proto jím zůstává i nadále.“ Úzká spolupráce dr. J. Šrámka s prezidentem dr. E. Benešem pokračovala i ve válečných i poválečných letech, kdy v roce 1948 byla násilnými událostmi, které bezesporu měly širší a rozhodující mezinárodní souvislosti, bezohledně přervána.

Dr, J. Šrámek se stal předsedou československé vlády v exilu. V osvobozeném Československu ČSL v čele se svým předsedou vždy všestranně, a to i v únorových dnech r. 1948, dr. E. Beneše, prezidenta republiky, vždy podporovala.

Dr. E. Beneš a dr. J. Šrámek byli demokraty a vlastenci se silným sociálním cítěním. Tyto hodnoty je neoddělitelně spojovaly a nás spojují a budou spojovat i nadále s nimi.                                                                                              JUDr. O. Tuleškov

Z myšlenek prezidenta dr. E. Beneše

„V tom smyslu prožívá měšťanská evropská společnost poválečná svůj nový existenční boj obrovských rozměrů právě dnes. Je to boj o zachování jednak demokracie politické proti totalitním diktaturám pravým, je to však také boj o řešení sociálních problémů v duchu a se zachováním demokracie i vzhledem k diktatuře komunistické. Po mém soudu je to boj o přerod staré, ryze politické demokracie měšťanské v nové formy a stadia vyšší a zároveň hlubší a dokonalejší demokracie politické, sociální a hospodářské, již bych nazval demokracii humanitní.“ (Dr. E. Beneš, Demokracie dnes a zítra, str. 24)

„…liberální buržoazní demokracie po roce 1918 až 1919 politicky svých problémů nezvládly..“. (C.d., str. 216)

„Opakuji jen ještě jednou, že jsem demokratem, poněvadž pokládám ideový, politický a sociální systém demokracie jako ucelený názor na život a na svět mravně a filozoficky za dosud nejlepší. ˇČlověk, lidský tvor, je mu hodnotou a mírou života a světa. Také proto pravé, vyspělé demokracii politické, sociální a hospodářské říkám demokracie humanitní.“ (C.d., str. 303)

K dvacátému pátému ročníku Křesťanského sociála

Když jsme koncem roku 1991 uvažovali o názvu zpravodaje Křesťanskosociálního hnutí, pomohla nám náhoda. Dostal se nám do rukou kalendář z roku 1920, který se nazýval Křesťanský sociál. „Proč Křesťanský sociál „ je název úvodního článku kalendáře. Přečtěme si společně některé jeho řádky: „ Není již samostatné strany křesťansko-sociální v našem národě – vše, co křesťansky a sociálně cítilo a pracovalo, slilo se s ostatními směry katolickými v jeden velký proud : v moderní Československou stranu lidovou. Z politické veřejnosti české zmizel název  strany křesťansko-sociální, který po celé čtvrtstoletí napsán byl na jejím štítě.  … Nezmizel však křesťansky a sociálně cítící  duch, křesťansko-sociální program, křesťansko-sociální program, jak jej tři desetiletí vytvořila.  Ten žije dál. … Křesťanští sociálové, stoupenci a příslušníci Československé strany lidové, jsou zde a zůstanou zde. Jejich program, jejich zásady sociálně-reformní a jejich cíle národně-demokratické jsou základními kameny Čs. strany lidové a pracovníci křesťansko-sociálních organizací její hlavní oporou. Čs. strana lidová je stranou sociální, stranou širokých vrstev lidových. …snaha o sociální spravedlnost  křesťanskou, křesťanská demokracie poctivá a přímá – toť náš zářivý ideál., toť cíl našeho snažení i v novém politickém útvaru stranickém. Jsme a zůstaneme křesťanskými sociály s plným vědomím významu těchto dvou slov a s hrdým sebevědomím  mocného hnutí, jehož účastníky jsme. Proto – Křesťanský sociál!“ … Proto i pro nás!

Při této příležitosti vzpomeňme na ty, s nimiž společně jsme KS zakládali, šli společnou cestou, kteří již ale  nejsou mezi námi. Jsou jich stovky, jiní se kvůli vážným nemocem uchýlili do svých domovů a odmlčeli se. Všem těm patří hluboké poděkování a naše vzpomínka. Již je jen několik těch, kteří stáli na startu. Dobou se připojili i někteří další. Spolupracujeme a snažíme se odkaz křesťanských sociálů, šrámkovských lidovců nést nepříznivým až nepřátelským časem dál. Potvrzujeme znovu naši původní volbu pro  sociální spravedlnost, lásku k vlasti,  demokracii, slovanskou vzájemnost a pro mír, rozvoj lidské společnosti. Dr. O. Tuleškov

Za ing. Jaroslavem Liškou

S Jardou jsme se znali dlouhou dobu. Naše pravidelná spolupráce začala však až v lednu 2009. V tu dobu přeložil texty pro Listy č. 69 a po letech končil Listy č. 189, které již dopracovával ing. P. Rejf. Jarda byl tvůrcem 120 čísel Listů. Kromě toho překládal projevy ze sjezdů „sudetoněmeckého landsmanšaftu“ a Dní vlasti, konaných jak v Německu, tak i v Rakousku. Děkujeme mu za velkou a záslužnou překladatelskou činnost. Pracoval obětavě. Za práci pro vlast si nenechal platit. Již řadu měsíců však pracoval jen doma. Zpočátku psal ještě u stolu na starém psacím stroji, později už jen v posteli. Nenavštěvovaly ho jen nemoci. I jeho léta se hlásila. 23. listopadu 2015 zemřel, ve věku 93 let, doma v péči své manželky.

Jarda byl velký český vlastenec. Jeho jásavé Nazdar mi zní dosud v uších. Prošel v průběhu totálního nasazení otrockými pracemi v hitlerovské říši. Poznal nacismus zblízka a na vlastní kůži. Byl znepokojen činností SL. Varoval před ním, stejně jako již dříve dr. Pavel Macháček. Především jsem si vždy cenil, že Jarda byl dobrým, stále pracujícím  člověkem. Ovládal několik jazyků a ze všech rád překládal. Měl rád jak svou vlast, tak i svůj domov a samozřejmě také obětavou manželku. Jardo, moc děkujeme za vše! Jsi stále s námi. Na webu, až budou lidé číst Tvé překlady, budeš se jim dále rozdávat. Oni budou z Tebe čerpat ještě léta.  Mezi nimi budu i já, Tvůj blízký přítel a spolupracovník.                                                             Dr. O. Tuleškov

Naše média

Celkem nás na FB a na webu sleduje průměrně měsíčně kolem 25 tisíc návštěvníků. Ze zahraničí jsou to především Slováci, necelých 900, Němci 132, Američané 80, Anglie 71, Ukrajina 46, Rusko 37. Návštěvníci jsou i z Austrálie, Číny, Indie. Počet brožurek však klesl na necelých 4000 ročně. Naše finance nás drží zkrátka. Bilance se nedávno zlepšila. Bratr Ing. Dr. B. Kobliha věnoval KSH před svým úmrtím částku 200 liber. Vřelý dík jemu, že na nás v posledních chvílích svého života myslel a snažil se nám účinně pomoci, i paní M. Koblihové za zaslání šeku.

Vydává PÚV Křesťanskosociálního hnutí. Uzávěrka tohoto čísla byla 26. prosince 2015. 

www.ceskenarodnilisty.cz   e-mail: vydavatel@seznam.cz