XVII./2.

Prof. Dr. Rajko Doleček, DrSc.

NECENZUROVANÉ  OBRAZY  Z  KOSOVA

A  METOHIE

              Profesor Michael Mandel je jeden ze žalobců ve věci William J.Clinton a spol. před Mezinárodním trestným Tribunálem pro bývalou Jugoslávii (ICTY) pro neodpustitelné  přispění NATO k tragedii (Jugoslávie, Kosovo), přispění, které nebylo jen škodlivé, ale ilegální, skutečně zločinecké. V článku „Bude NATO pohnáno k zodpovědnosti za válečné zločiny?“ (The Globe and Mail, 20.července 1999) obžalovává jednotlivé politické a vojenské vůdce NATO za těžké porušení humanitárních zákonů, což je v jurisdikci Haagského tribunálu. O tom, kdo vraždění na Kosovu a Metohiji začal nutno citovat i Jiřího Dienstbiera, bývalého ministra zahraničí Československa (Právo, 17.června 1999): „Konflikt na Kosovu začal vloni činností UÇK, když začala střílet z vesnic a různých úkrytů na jugoslávskou armádu a policii.“

                Do rámce následků zločinů proti pravdě nutno zařadit i krajní neznalost a nezodpovědnost (doufejme, že ne i prodejnost) Evropského parlamentu (viz EP News, duben 1999), který, pochopitelně, velikou většinou (313 pro, 89 proti, 29 se zdrželo) podporoval zločinecké letecké údery NATO a odsuzoval údajné etnické čistky a „brutální ničení lidských životů a majetků“. A kdopak  zničil, na základě výmyslů, v Srbsku včetně Kosova a Metohije, tolik majetků (podle střízlivých odhadů za 50 miliard US dolarů), mostů, civilních domů, pobil tolik civilistů, zapříčinil ekologickou katastrofu nebývalých rozměrů, zdevastoval Kosovo? Bylo to přece NATO a jeho letectvo, které Evropský parlament (zasedá v něm i hodně poslanců zemí NATO), neznalý skutečnosti a obalamucený svými lídry a médii tolik podporuje.

             Brzy po četných opakovaných náletech na srbské město Niš (kolem 200 000 obyvatel), kde byla postižena, kromě četných průmyslových a civilních zařízení, domů, i Fakultní nemocnice (7.května 1999), měl autor možnost vidět devastaci více desítek aut na parkovišti fakultní nemocnice po výbuchu kazetové bomby, která amputovala i  nohu jedné těhotné zdravotní sestry, jež byla v době výbuchu vedle na chodníku. Kazetové bomby tehdy zabily v Niši 13 lidí, 29 zranily, z toho 18 těžce. Při obědě u rektora univerzity v Niši, společně se svým přítelem ing. Jaromírem Zelníčkem, spoluzakladatelem Českého nadačního fondu přátel Srbů a Černohorců, se autor sešel s generál-plukovníkem Nebojšou Pavkovićem, velitelem III. kosovské armády. Generál mu s úsměvem řekl: „Profesore, kdyby moji vojáci na Kosovu nevěděli, jak zločinci z NATO ničí naši zem, celý den by se smáli, jak nejsofistikovanější letectvo světa ničí po Kosovu a Metohiji naše dřevěné atrapy tanků, obrněných transportérů a děl…NATO a Clark se chlubí zničením 120 naších tanků, ale bylo jich zničeno jen 13.“  A že to byla skutečně pravda, hlásil za rok americký Newsweek (15.května 2000), který tím doslova zešměšnil výmysly vedení NATO, včetně generála W.Clarka, o ztrátách III. armády generála Pavkoviće. John Barry a Evan Thomas v článku „Kosovské ututlávání pravdy“ (Kosovo Cover-Up) citují utajené zprávy letectva, podle kterých srbské ztráty tanků nebyly 120 ale jen 14, obrněných transportérů ne 220 ale 18, ne 450 děl a minometů, ale jen 20. Jakou obrovskou lež Göbbelsovských rozměrů předvedlo NATO a velící generál NATO W.Clark. Ukázalo se to ostatně při evakuaci jugoslávské armády z Kosova a Metohije  v červnu 1999, podle dohody s NATO,  když šokovaní  velitelé NATO a hlavně Američané nemohli věřit svým očím, kolik tanků, děl a obrněných transportéru se neporušených vracelo do Srbska.

 

NATO NIČÍ  A ZABÍJÍ V SRBSKU

 

                NATO letci útočili ve dne v noci  na Srbsko a na provincie Srbska Kosovo a Metohiji, Vojvodinu a již méně i na Černou Horu. Náletů se účastnily stovky letadel. Letadla většinou startovala z NATO základen v Itálii a z letadlových lodí na Jadranském a Středozemním moři. Bulharsko dovolovalo přelety NATO letadel pro útoky na Srbsko. Barbaři zničili hned tři mosty přes Dunaj v Novém Sadu,  a šedesát dalších po celé zemi. Autor se o tom přesvědčil, když brzy po NATO agresi cestoval autem po rozbombardovaném Srbsku. Kolikrát jen musel opustit dálnici Beograd-Niš pro zničené mosty, krátery v dálnici. NATO bomby zničily rafinerie a skladiště nafty, veliké chemické závody (Novi Sad, Pančavo), s katastrofálními ekologickými následky – v Dunaji, v řece Veliká Morava plavaly tisíce mrtvých ryb. Byly zničeny automobilka Zastava, továrna na výrobu domácích potřeb „Sloboda“ v Čačku, továrny na výrobu hnojiva, farmaceutické továrny (např. ZORKA v Šabci, ZDRAVLJE v Leskovci), elektrárny a trafo stanice, pošty, železniční stanice, dráhy a dalších 76 větších až velikých průmyslových podniků v zemi. Byly zničeny teplárny (proč ?) v Bělehradě, Novém Sadu, Niši, Kruševci, v Čačku a Jagodině, přes 60 telekomunikačních zařízení, čistírny vody, četná zemědělská zařízení, konzervárny, včetně výrobny Coca Cola v Lipljanu. Poškození země barbary z NATO bylo mnohem větší než za celou okupaci Německem za války 1941-45. V samotném Bělehradě agresoři bombardovali i v jeho centru a těžce poškodili některá ministerstva, „omylem“ zničili čínské velvyslanectví (7.května), se ztrátami na životech. K poruše dodávky proudu  agresor používal tzv. grafitové bomby (vyvolávají rozsáhlé zkraty, ale zařízení neničí).V Srbsku bylo pobořeno 300-400 škol, na Kosovu a Metohiji 50% všech existujících. Ve dne v noci byly po celém Srbsku protiletecké poplachy. Od samotného začátku bylo stále více ničeno vyloženě civilních cílů.

                Jako odezva mezinárodního společenství, toho slušného a nekoupeného, vystupovali v bombardovaném Bělehradě různí umělci, kteří vyjadřovali svoji solidaritu se srbským národem. Autorův přítel Statis Prusalis, Řek, žijící v České republice, odjel s několika přáteli do Bělehradu, kde za náletů zpíval na mostě přes řeku Savu a na koncertě na Náměstí svobody, Píseň o míru, kterou Statis zkomponoval a autor přeložil do srbštiny

 V USA vychází kritické AIM zprávy (Accuracy in Media – přesnost v mediích). AIM  pro červen 1999 připravil Cliff Kincaid, s poznámkami šéfredaktora Irvina Reeda. Mezi jiným tam píše: „Když se bombardováním nepodařilo přinutit Miloševiće, aby přijal požadavky Albrightové, strategie se změnila. Civilní obyvatelstvo se stalo hlavním terčem bomb, nepřímo. Bombardování se soustředilo na přerušování dodávek proudu a zásobování vodou, na ničení dopravy a na druhé pro život nezbytné vitální cíle. Život se měl udělat tak zoufalým, aby byl lid připraven kapitulovat…“Při zprávách o bombardování, které vůbec nezasahovalo jen tzv. vojenské cíle, se často objevovala hlášení, např. když byly zasaženy, případně zcela zničeny školy, nemocnice, kulturní památky, když došlo k ztrátám na životech civilistů, apod., že se jednalo o „VEDLEJŠÍ ŠKODU“ (collateral damage), o „VEDLEJŠÍ ZTRÁTY“(collateral losses), že se raketa nebo puma “nějak zatoulaly“. I generál W.Clark údajně opakoval hrozbu, která už byla vícekrát doopravdy opakována různými generály: „My vás vybombardujeme do doby kamenné!“

.Federální Ministerstvo pro rozvoj, vědu a prostředí vydalo v únoru 2000 knihu o 88 stránkách jako Zpráva Federální republiky Jugoslávie (FRJ), s názvem Následky NATO bombardování pro životní prostředí. Při čtení „suchých“ údajů ilustrované a dobře sestavené knihy si autor vzpomněl na dva zážitky. Když v roce 1997 byl s ženou Dobrou v Izraeli, navštívili i Vad Yashem a v něm památník nacisty povražděných dětí, kde je v podzemí slyšet hlas, jak čte ve dne v noci jména zahubených. Novodobí zločinci, včetně těch z organizace NATO, by měli číst a stále opakovat seznam zničeného ve FRJ a jména mrtvých z občansko-etnicko-náboženské války, vzniklé jejich přičiněním.. Při útoku teroristů Al Kajda 11. září 2001 v New Yorku zahynulo kolem 3000 nevinných civilistů, při pietních akcích se na místě zločinu čtou jejich jména. Zodpovědní za hekatomby mrtvých v někdejší Jugoslávii, za zvýšení nenávisti mezi tamními etniky, za zločiny NATO v Srbsku a ve FRJ vůbec, které neskonale převyšují tragedii z 11. září 2001, ti zodpovědní  by  si měli stále opakovat jména těch mrtvých a názvy všeho toho, co jejich přičiněním bylo zničeno. A „svět“ by si měl stále opakovat jména těch zlých, kteří to strádání, zabíjení a ničení zapřičinili. Ale těch pravých  tvůrců zla a mezinárodních zločinů, ne těch, kterým se oni snažili „podstrčit“ odpovědnost za všechny hrůzy a jimi posílenou nenávist.

 

NĚKOLIK „VYBRANÝCH“ ZLOČINŮ NATO V SRBSKU

 

                Podle ženevské konvence ze dne 12. srpna 1949 a dodatečného protokolu I ze dne 8. června 1977, státy (organizace) NATO porušily domluvené normy ochrany osob, postižených ozbrojenými konflikty. Tak byl porušen článek 35, odstavec 1, podle kterého nemají účastníci konfliktu neomezená práva při výběru metod a prostředků vedení války.  Odstavec 2 zakazuje způsoby vedení války takovým způsobem, „kterým se umožňuje  vyvolání přebytečných poranění a zbytečného utrpení“. Dále mají být „útoky stroze omezeny na vojenské cíle“. Vzorový příklad zločineckého postupu NATO letců je útok na most v městečku Varvarin (cca 4000 obyvatel), mimo hlavní strategickou dálnici, 180 km jižně od Bělehradu a necelých 200 km od hranic Kosova, bez významného průmyslu, bez vojenské posádky, bez přítomnosti jakéhokoli vojenského útvaru, jen s policejní stanicí s třemi policisty. Je Svatodušní neděle 30. května 1999, den trhu. Všude hodně lidí. Přes řeku Velika Morava vede asi 200 m dlouhý most, po něm se prochází mnoho lidí, korzo. Ve 13,25 se nad Varvarinem objevila tři NATO letadla. Jedno vypálilo raketu, která zničila pilíř mostu a ten se s procházejícími se lidmi i povozy zřítil do řeky. Byli mrtví a ranění. Jako by čekaly na začátek záchranných prací, vypálily letadla za 4-5 minut další dvě rakety, které dokonaly dílo zkázy. Bylo 10 mrtvých a 18 těžce zraněných. Mezi mrtvými byla i 16letá Sanja Milenković, žačka matematického gymnázia v Bělehradě, úspěšná účastnice celostátní „matematické olympiády“ a pravoslavný kněz Ćirić Milivoje…Proč NATO vrahové vypálili rakety  do zcela nevýznamného místa,  bez strategického významu, zcela mimo hlavní cestu.? Bylo jím to jedno co zasáhnou, z bezpečné výšky 15 000 stop (5 000 metrů) nad zemí?

                Speciální způsob terorizování bombardovaných obyvatel Jugoslávie letci NATO byl v tom, že letci shodili druhou bombu (bomby) na STEJNÝ cíl, za asi 10-15 minut později. To se stávalo, když už záchranné operace byly v plném běhu (hasiči, sanitní auta, první lékařská pomoc apod.). Tento morbidní zvyk NATO letců znamenal na příklad ztrátu obou dolních končetin pro jednoho z velitelů hasičů v Bělehradě. Udává se, že kolem 80% všech NATO letadel vrhalo své bomby (rakety) na cíle již zřejmě zničené. Podobná akce byla očividně přítomna i v uvedeném případě Varvarinu.

                Surdulica je město s asi 30 000 obyvateli, 70 km jižně od Niše a 25 km  od bulharských hranic. Není na hlavní cestě, je bez významného průmyslu,  bez strategického významu. První úder NATO leteckých barbarů byl 27. dubna, se 20 mrtvými civilisty, z toho l2 dětí. Byla zasažena výlučně rezidenční část, poškozeno až zničeno bylo téměř 200 domů. Další útok přišel 31. května, bylo zničeno mnoho domů a zabito 20 lidí, mnoho bylo zraněných, domov pro důchodce a plicní oddělení nemocnice dostaly plné zásahy. Surdulicu lze proto nazvat jako symbol NATO zločinů SRBSKÁ GUERNICA. Mluvčí NATO J.Shea na začátku uvedl jako „omluvu“, že se jednalo o chybu jednoho letce, ale současné zprávy CNN ukázaly, že nemluví pravdu, protože podle zásahů bylo zřejmé, že cíleně útočilo několik letadel.    

                Aleksinac je hornické město (uhelný bazén je ve východním Srbsku), hned vedle dálnice Beograd-Niš, něco přes 30 km na sever od Niše. NATO bomby zničily (5.dubna)  mnoho domů, bylo 17 mrtvých, přes 40 zraněných. Po konci náletů navštívili autor a jeho přítel ing. J. Zelníček Aleksinac, prohlédli si devastaci částí města a předali starostovi balík s některými léky. V průsmyku, u Grdelici (40 km jižně od Niše) 12.-13.dubna letci NATO zaútočili na mezinárodní vlak Bělehrad – Soluň, který byl zničen. Přesný počet mrtvých nebyl uveden, protože řada z nich „uhořela na kost“. Mrtvých bylo hodně přes 20, prý až 50. Bylo mnoho zraněných. NATO letec (zde jako popravčí) zaútočil na civilní autobus u vesnice Lužani na Kosovu. Bylo zabito 39 civilistů, včetně žen a dětí. Podobný osud zastihl autobus mezi Pećí (Kosovo a Metohija) a 45 km vzdáleným městem Rožaji (už v Srbsku), bylo 17 mrtvých.

Více raket zasáhlo 20. května v Bělehradě velikou nemocnici „Dragiša Mišović“. Jedna laserem vedená raketa zasáhla přímo a zničila Jednotku intenzivní péče Neurologické kliniky. Byli 3 mrtví a více zraněných. Dětská klinika byla demolovaná několika raketami, na štěstí děti byly odvedeny včas do krytu. Nemocnice byla viditelně označena Červeným křížem. Není bez zajímavosti, že tato nemocnice byla vystavěna na památku skotských lékařů a sester, kteří zahynuli za první světové války (1914-18), když pomáhali svým srbským spojencům v boji proti Rakousko-Uhersku, Německu a Bulharsku. Jinak NATO agresoři zničili nebo těžce poškodili 80 nemocnic a zdravotnických zařízení ve FRJ. Kromě terorizování obyvatel Bělehradu stálými poplachy a častými, téměř denními nálety, kromě ničení budov úřadů, obchodních center (např. mrakodrap „Ušće“), hotelů (např. luxusní hotel „Jugoslavija“), tepláren, nemocnic apod., NATO agresoři neváhali zničit v noci 12.-13. dubna v centru města „hlavní“ bělehradskou televizi RTS (Radio Televize Srbska). V zničené budově zahynuli všichni, co měli noční službu (12, nebo dokonce 16 zaměstnanců). Vedle RTS vzal za své i jeho soused, divadlo „Duško Radonjić“. Byl si náš prezident Václav Havel v té době vědom, když schvaloval akce NATO, jak jeho přátelé z NATO terorizují stálými poplachy a nálety obyvatele Bělehradu, v průměru 10 hodin denně, že to dávalo dohromady 771 hodin a 30 minut během barbarské NATO agrese?

Kromě uvedeného, agresoři útočili bombami i raketami na mnoho dalších měst a osad v Srbsku. Kromě těžce bombardovaného Bělehradu, Čačku, Kragujevce, Kraljeva, Niše, Nového Sadu, Pančeva, to bylo dále Smederevo na Dunaji (byly tam těžce zasaženy železárny Sartid), Nova Varoš, Kruševac, Palić, Šabac, Valjevo, Užice, širší okolí Bělehradu, kde byla na vrchu kopce Avala zničena vysoká televizní věž s restaurací. Bomby padaly na Požegu, na Zlatibor a jeho sportovní a lázeňská zařízení, v Černé Hoře na Podgoricu, Murino. Těžce byla bombardována všechna letiště, vedení vysokého napjetí…

 

NATO NIČÍ A ZABÍJÍ NA KOSOVU A METOHIJI

 

Na Kosovu a Metohiji NATO bomby pobořily v Prištině mnoho správních a obytných budov, takže zůstalo 200 rodin bez střechy nad hlavou. Bylo téměř zničeno centrum města (prý omylem agresora z NATO). Opakovaně bylo bombardováno i její letiště. Priština byla bombardována i několikrát denně. Na pravoslavném hřbitově  bylo  pobořeno více než 100 hrobek  V okolí Djakovici   byl opakovaně napaden uprchlický tábor, s mnoha raněnými. Hodně lidí, převážně Albánců, uhořelo v prvních dnech agrese, když NATO bomby padaly na čtvrť blízko kasáren „Bratři Jugovići“. Místo častých útoků byla i kosovská osada Merdare, s řadou mrtvých. V Gnjilane  byla zničena továrna na baterky, v Prizrenu FARMAKOS, továrna na  léky z bylin, výroba plastického materiálu, výroba tlumičů, barviv a laků. Bomby zničily výrobny vín, konzervárny,  atd. Leteckému útoku NATO se nevyhnula ani věznice v Istoku. Udává se, že při tom zahynulo až 100 vězňů, většinou od bomb, ale zřejmě i od dozorců, kteří se pokoušeli zastavit prchající vězně v době kolem NATO náletu.         

První mluvčí NATO po agresi byl britský brigádní generál David Wilby. Hned v prvních dnech agrese přinesl nepravdivou zprávu, že Srbové zavraždili Rugovova blízkého spolupracovníka Fehmi Aganiho, který sám brzy vyvrátil lež pana generála, protože se objevil zanedlouho živý a zdravý na Kosovu. Nicméně ho teroristé UÇK koncem května zavraždili. Bylo to v době, kdy některé frakce UÇK odsoudily na smrt i samotného prezidenta Dr. Ibrahima Rugovu. Generál zase dezinformoval, když NATO bomby dopadly a těžce poškodily samotné centrum Prištiny a on za to obžaloval Srby. Důkazy však brzy přinutily NATO, aby přiznalo svůj omyl. Britský ministr obrany George Robertson si také často vymýšlel. Jednou tak hlásil (19.dubna 1999), že Srbové podřezali v nevelké vesnici (200-300 obyvatel) dokonce 20 učitelů, což byl holý nesmysl. Když bomby NATO při útoku na kasárna v Djakovici (26.března, viz výše) zasáhla i sousedící  albánskou čtvrť, bylo tam hodně mrtvých, většinou uhořelých. Pan Robertson ihned za ty mrtvé obžaloval Srby, jako by je ONI  zahubili. Bohužel, tento „nepřítel“ Srbů (Serb hater) se zanedlouho stal generálním sekretářem NATO, když odešel J.Solana. Neví se, kdo byl horší pro přepadený suverénní stát. Nějak ve stejné době (16.dubna) hlásily NATO zdroje od albánských uprchlíků, že ve vesnici Izbica (okres Istok) existuje masový hrob 150  obyvatel vesnice. Při tom měla Izbica jen kolem 10 usedlostí, s řádově 70-100 obyvateli. Zprávu nikdo nepotvrdil, ale byla „vypuštěna“, aby zvýšila nenávist a hrůzu. V Albánii byla na jaře 1999 opakovaně viděna pohledná (a údajně nejlépe placená) reportérka CNN Christiane Amanpour, která se později vdala za Jamese Rubina, mluvčího Lady Válka, M.Albrightové. Její emocemi naplněné, dobře zrežírované scény, bohužel často zmanipulované a vymyšlené, byly dobře známé z války v Bosně a Hercegovině. Půvabná reportérka s tmavýma, smutnýma očima, které ji činily více důvěryhodnou, bohužel nejednou dezinformovala až lhala.

                               

NATO VRAŽDÍ OMYLEM ALBÁNSKÉ CIVILISTY,  PŘEDÁCI NATO LŽOU

 

                Dva veliké masakry albánských civilistů, kromě mnoha dalších, uskutečnilo  NATO omylem během své agrese proti Jugoslávii (FRJ). Když 14. dubna 1999 letectvo NATO a jeho zakázané kazetové bomby zaútočily na kolonu Albánců (z bezpečné výšky 5000 metrů je letci prý pokládali za srbskou vojenskou  kolonu) na cestě mezi Dečani a Djakovicí. Bylo zabito 75 lidí, mnoho bylo těžce zraněno. Americká komentátorka Arianna Huffington se vysmívá prezidentu Clintonovi ve svém článku „Je málo toho, na co může být Clinton hrdý“ (The Los Angeles Times, 14. prosince 1999), protože 15. dubna 1999, den po výše uvedeném masakru, řekl Clinton v San Francisco vydavatelům novin „My jsme na Kosovu, protože se staráme o to, abychom  uchránili lidské životy…“

Další letecký útok NATO (zase „omylem“) na albánskou kolonu 13. května 1999 na cestě mezi městy Prizren a Suva Reka zabil 80 Albánců a mnoho těžce zranil. NATO hned začalo šířit lži, že ty masakry   udělaly  srbské jednotky,  ale pod   tíhou jasných důkazů muselo přiznat pravdu o tom děsivém omylu, který zahubil tolik žen, dětí i starších lidí. Jako první dezinformátor (lhář) se při tom hlásil německý ministr obrany R. Scharping, doprovázený britským premiérem T. Blairem. K nim se přidružil pochopitelně i  mluvčí NATO J. Shea. Brzy potom napsal v rakouském časopisu Standard (20. května 1999) budoucí nositel Nobelovy ceny za literaturu, britský dramatik Harold Pinter, článek který odpovídal situaci a měl název „Harold Pinter o banditech a vrazích“. V textu pak napsal: „Tato válka je akce banditů bez jakéhokoli uvažování o možných následcích; je konfúzní, špatně promyšlená, špatně propočítaná, jako jakýsi druh násilnického amatérizmu…“ Tady je vhodné připomenout, jak NATO, a s ním pochopitelně i jemu zcela poslušný prezident Havel a další jemu podobní, scestně vidí to „imaginární“ a „neomylné“ mezinárodní společenství, které zcela zavrhlo jakoukoli účast OSN při schvalování agrese proti Jugoslávii. A pak je tu další závažná záležitost : „Kdo schválil zabíjení a ničení v Jugoslávii a kvůli čemu?“ Jak může jedna (v té době regionální) velmoc (NATO) PRO SVÉ VLASTNÍ CÍLE („SVÉ PRAVDY“) ZABÍJET A NIČIT V SUVERÉNNÍM STÁTU, KTERÝ NIKOHO NENAPADL. Zde je vhodné znova citovat trapná slova prezidenta Havla v pařížském Le Monde, která ho natrvalo zostudila:

-„Domnívám se, že v zásahu NATO v Kosovu existuje element, který nikdo nemůže

popřít: letecké údery, bomby nejsou vyvolány hmotným zájmem. Jejich povaha je

výlučně humanitární…“(Le Monde, 29 dubna 1999).

                Je nutné opakovat stále a častěji, jak mnoho rozumných lidí světa vědělo, jaký zločin páchá NATO a prodejné EU, když poslouchají tvůrce zločinů jako je Clinton, Albrightová, Blair, Chirac, Schröder, Genscher, Fischer, Robertson, Solana atd. A ti slušní lidé o tom i psali. US prezident Clinton zcela hloupě přirovnal Miloševiće k „novému“ Hitlerovi. Britský politolog a komentátor John Laughland nazval svou knihu (London, 1998) „Znečistěný pramen – Nedemokratické počátky evropské ideje“. Na jednom místě (str.263) kritizuje trapná slova premiéra Blaira (dle interview s J. Hoaglandem, The Washington Post, 18.duben 1999), kterými tento přirovnává bombardování Jugoslávie k procesu, jímž „globalizace otvírá světovou finanční architekturu diskusi, přehodnocování a zlepšování„. Laughland dodává, že tato slova vzbuzují dojem, že se válka stala pokračováním hospodářské integrace jinými prostředky.

Významný americký editor (Foreign Affairs) Fareed Zakaria napsal (The New York Times, 28. března 1999): „Milošević vládne zchudlou zemí, která nenapadla své sousedy – není žádný Adolf Hitler. Dokonce není ani Saddam Hussain“. O myšlenkách bývalého premiéra Austrálie Malcolma Frazera  o NATO napsal Michael Madigan (Herald Sun, 9.března 2000) článek „Bývalý premiér buší do role Západu v Kosovu“, ve kterém uvádí : „Bývalý premiér M. Frazer označil NATO za organizaci lhářů, přirovnal roli NATO v Jugoslávii k španělské inkvizici…angažování a válka na Balkáně byly ilegální a nemorální…činnost NATO se podobala akcím španělské inkvizice a křižáků, kteří pobili milióny ve jménu křesťanství…“ Jeden ze známých komentátorů The International Herald Tribune William Pfaff psal původně stejně jednostranné články o dění v Jugoslávii, na Kosovu. Ale pak následkem událostí vystřízlivěl a objevil se jeho nečekaný článek 11. května 2000 „Po lžích NATO o Kosovu je čas se očistit“ (After NATO´s lies about Kosovo it´s time to come clean). Pfaff se  táže: „Byla tvrzení, že Spojené státy úmyslně sabotovaly konferenci v Rambouillet, aby vyprovokovaly bombardovací kampaň, od které (USA) očekávaly že bude rychlá a rozhodná? My víme, jaká panika vznikla v Bruselu, když se ani jeden z předpokladů nesplnil.“

 

VELIKÉ KOSOVSKÉ PODVODY

 

                Základní podvod o událostech na Kosovu a Metochiji bylo tvrzení značné části západních státníků i medií, že Srbové provádějí genocidu a etnickou čistku  nad albánským obyvatelstvem. Nízká úroveň vzdělání řady státníků i autorů z medií dělá příliš často hlupáky z jejich posluchačů nebo čtenářů, anebo z nich dělá úmyslně  hlupáky ve snaze, aby uvěřili  různým dezinformacím, anebo dokonce až vyloženým lžím, které šíří jejich  media, politici, státníci. Nicméně skutečnost, že na Kosovu a Metohiji v posledních desetiletích Albánců přibývá, zatím co těch ostatních Srbů, Romů, Goranců atd. výrazně ubylo, ještě před začátkem ničení a zabíjení po agresi organizace NATO. A počty těch, kteří zahynuli během posledních necelých 10 let ukazují, že se nejedná o genocidu. Je vidět, že ti, kteří šíří  výmysly o genocidě Albánců neví, co pojem genocida znamená.

                Elie Wiesel, nositel Nobelovy ceny míru, nikdy nebyl obhájce ani přítel Srbů, nicméně jeho hodnocení situace na Kosovu a  Metohiji stojí za přečtení  (AFP,  Elie Wiesel, úvodník v Newsweeku, 5.dubna 1999). „Srbské jednání v Kosovu nepředstavuje „genocidu“, vzdor hroznému zacházení s kosovskými Albánci. Genocida je úmysl a přání zničit jeden národ. A o to se tady nejedná…Ještě v roce 1992 média omylem srovnávala srbské etnické čistky během války v Bosně s holocaustem…Holocaust byl vymyšlen, aby zničil i posledního Žida na planetě. Věří někdo, že Milošević a jeho spolupachatelé skutečně plánovali  vyhubení všech Bosňanů, všech Albánců, všech muslimů na světě? Viděl jsem vězeňské tábory u Banja Luky; podmínky byly politováníhodné a zajatci vyděšení. ALE NEBYLA TO OSVĚTIM. Zajatci tam byli (do Osvětimi) odváděni, aby je spálili na popel…“

                Po přečtení Wieselova úvodníku, i když Wiesel nejeví žádné zvláštní sympatie  vůči Srbům, jako rána do hlavy účinkuje přečtení článku Freda Hiatta (International Herald Tribune, 15.-16. května 1999), jehož název je vyloženě hloupý a za dané situace nedává smysl: „Nedovolme, aby se odpoutala pozornost, zatím co probíhá holocaust“. Bohužel, existují stovky podobných článků a autorů na Západě, před a během agrese NATO proti FRJ, napsané ne dost vzdělanými nebo předpojatými autory, kteří neznají význam slov genocida nebo holocaust. Proč se pan Hiatt nepodíval do slovníku cizích slov? Nebo mu někdo řekl, aby to tak napsal z politických důvodů? Podobně zcela nesprávný byl komentář James O´Briana, speciálního emisaře prezidenta USA G.Bushe ml., odvysílaný v poledních „Ozvěnách dne“ 19. listopadu 2007 v Českém rozhlasu k možnosti vyhlášení nezávislosti Kosova po volbách s nízkou účastí voličů (slabých 45%) 17. listopadu 2007. O´Brian tam také uvedl nesmysl o genocidě kosovských Albánců Srby.

                V červencovém vydání (1999) amerického časopisu The Freeman bylo mnoho stránek věnováno „válce na Balkáně“ včetně rozhovoru s ředitelem časopisu Donaldem Boudreaux na téma „Vně hranic“. Na dotaz, zda je bombardování (FRJ) oprávněné, odpověděl: „Vůbec ne, myslím si, že je odporné, Milošević nepředstavuje pro USA žádné nebezpečí …Skutečnost, že americká armáda má obrovskou palební sílu, ještě neznamená, že ti, kteří ji velí, mají obrovskou moudrost.“ Pan Boudreaux je proti jakékoli angažovanosti americké armády v Kosovu… „Já skutečně vím, že bomby NATO a pozemní jednotky nevytvoří občanskou a mírovou společnost v Kosovu.“ V e  stejném čísle časopisu Freeman je i článek „Nemorální, protiústavní válka“ profesora práva a dějepisu Davida N. Mayera. „Rozhodnutí Clintonovy vlády bombardovat Jugoslávii pod hlavičkou NATO je neuvěřitelně hrubý omyl zahraniční politiky…Naše účast v NATO bombardování taktéž hrozí  destabilizací východní Evropy daleko více, než cokoli udělané vládou Slobodana Miloševiće.. Žádný člen Organizace spojených národů nemá právo, podle Charty OSN, začít používat sílu proti Jugoslávii“. Profesor  Mayer nazývá všechny zúčastněné v agresi a pomluvách proti Jugoslávii, Srbům  FRAMERS, tj.ti, kteří falešně obviňují.

                Ještě další článek rozumné a pravdomluvné části západních médií  stojí za přečtení, před zahájením orgií výmyslů americké vládnoucí garnitury kolem prezidenta Clintona. John Laughland napsal (The Times, 6. května 1999): „Tím, že samovolně otvíráme svá srdce kosovským uprchlíkům, tím otvíráme svou zem organizované kriminalitě…UÇK …je výplod albánské mafie. Tito kosovští zločinci řídí  nejmocnější síť pašeráků drog…Podle renomované Jane´s  Intelligence Review se Albánie stala hlavním městem zločinu v Evropě. UÇK  „pečovatelé myšlenek“ zajišťují, že všichni uprchlíci melou stejně, když mluví se západními novináři. UÇK gangsteři je oberou o jejich poslední peníze. A UÇK pasáci v mercedesech unášejí uprchlická děvčata jako prostitutky do Itálie…“

                Po úvodních slovech férových představitelů západních médií je  nutné uvědomit si během agrese NATO proti FRJ skutečné nebezpečí, že nezodpovědní lidé (media, politici, státníci), obdaření neznalostí, drzostí a prolhaností (z politických důvodů, kvůli propagandě, za peníze), se pokusí halasně hlásit stále větší počty mrtvých Albánců, údajně zabitých Srby v Kosovu, ať už činností jugoslávské armády, srbské policie, případně paravojenských skupin. Toho hrozného „závodu“, kdo ohlásí větší počty mrtvých, se významně účastnila celá administrativa prezidenta Clintona, včetně State Departmentu. Její různí činitelé během NATO agrese a plošného bombardování Kosova a Metohije udávali počty nezvěstných a tedy zřejmě mrtvých (feared dead) na 100 až 500 000. Nikomu v té době a v té oblasti nebylo dobře a nikdo nebyl zcela bez viny, ale hlavní vinu nesli ti, kteří tam zabíjení a ničení začali, tj. UÇK  a jeho západní sponzoři.

                David Scheffer, „putující velvyslanec State Departmentu pro válečné zločiny“, v údobí nejhoršího bombardování FRJ v polovině května, uváděl 100 – 225 000 nezvěstných mužů-Albánců, ve věku 14 - 59 roků,  snad mrtvých (feared dead). Ministr obrany USA W.Cohen na programu CBS 16. května udával těch nezvěstných a asi mrtvých na 100 000, podobně mluvil i J. Rubin, mluvčí M.Albrightové. V té době otřásla svět lživá zpráva albánských „svědků“, kterou i NATO převzalo, že Srbové 700 prý pobitých Albánců naházeli do šachet dolu Trepča. Když ale „válka“ skončila a  NATO jednotky obsadily Kosovo, Kelly Moorová z vyšetřující komise ICTY (Tribunál v Haagu) hlásila 12. října 1999, že v šachtách dolu Trepča nenašli žádné mrtvé, ani zbytky po mrtvých. Koncem roku (31.prosince 1999) se objevil pozoruhodný článek D. Pearla (později zavražděn extrémisty v Pákistánu) a R. Blocka (The Wall Street Journal) „Válka v Kosovu byla krutá, rozhořčená a  divoká; Genocida to nebyla“, s podtitulkem „Povídačky o masových ukrutnostech vznikaly a přecházelo se přes ně s nedostatečnými důkazy – Nebyly žádné mrtvoly v šachtách dolu“.

                Ani prezident Clinton nebyl troškař. Na tiskové konferenci 25. června 1999 hlásil, že  v Kosovu prý leží desetitisíce  mrtvých, povražděných Albánců. Pak přišly údaje od OSN o 44 000 mrtvých, ty byly brzy sníženy na 22 000, pak dokonce na 11 000 (všechno jsou to strašná čísla !), než článek M.Farleyové „2108 mrtvol dosud vykopáno v Kosovu“ hlásil 11.listopadu 1999 (The Los Angeles Times) a tím ukázal nestvůrnost výmyslů Západu a místních „očitých svědků“. Při tom nutno uvážit, že řada  mrtvých byla zabita bombami NATO, a že mezi nimi byli nejen Albánci, ale i Romové, Srbové, projugoslávští Albánci. Ozval se 29. října i již citovaný A.Cockburn (The Los Angeles Times) článkem „Kde jsou doklady o genocidě kosovských Albánců?“, kterým se vysmívá nesmyslům šířeným různými agenturami USA, ale i OSN, různými medii a organizací NATO.

                Co všechno dovedou udělat zprávy „očitých svědků“ lze ukázat na několika dalších příkladech. Blízko města Peć byl uváděn masový hrob (prý mělo v něm být až 350 těl) u Ljubeniće. Při bližším prozkoumání místa bylo nalezeno 7 těl. V Pustom Selu albánští vesničané tvrdili, že tu Srbové povraždili 106 lidí. Přes veškeré snažení při hledání masových  hrobů, včetně speciálních leteckých snímků, nebylo nalezeno nic. Dalších 82 Kosovarů (tj.kosovských Albánců) mělo být údajně povražděno v Kraljanu – nic nebylo nalezeno. Jak je strašně smutné takto mluvit o zabíjení a dohadovat se, zda bylo nebo nebylo, klidně uvádět hrozná čísla, jako by kolem nich, na obou stranách, nebylo utrpení, hrůza, degradace lidskosti.

Holandský profesor státního práva z Leydenu Fric Kalshoven byl na kratší čas začátkem občansko-etnicko-náboženské války v někdejší Jugoslávii předsedající komise expertů OSN v souvislosti s válečnými zločiny  v Bosně a Hercegovině. Když pochopil chystané podvody, které s tím souvisely, rezignoval. Pozastavil se nad zřejmě vymyšlenými informacemi o údajném „masovém znásilňování Muslimek“ srbskými vojáky, které šířili Muslimové i Chorvati.. Aniž by si věc vůbec nějak prověřili, představitelé Evropského společenství na summitu v prosinci 1992 v Edinburghu uvěřili chorvatsko-muslimským výmyslům, začali mluvit o znásilňovacích  táborech, o tisících postižených žen, že je to část srbské válečné taktiky. A teprve pak poslali do Bosny Ann Warburtonovou, aby věc vyšetřila. Profesor Kalshoven to glosoval takto: -„Podívejte se, co se stalo v Edinburghu. Oni nejdříve velmi silně odsuzují napáchaná zvěrstva a teprve pak posílají své lidi, aby vyšetřili, zda se věci skutečně staly…Lidé povídají hrůzné příběhy, protože jim někdo řekl, aby to tak povídali z propagandistických úmyslů, anebo proto, že všichni ostatní povídají hrozné příběhy…“ Profesor Kalshoven uvedl 17. a 18.února 1993 o výsledcích komise paní Warburtonové, že její dosavadní doklady by neobstály jako důkaz u žádného soudu. Profesor Kalshoven chtěl důkazy, ne propagandu. Co asi profesor Kalshoven říká, pokud žije, o neuvěřitelných výmyslech NATO a Západu vůbec v souvislosti s Kosovem?

Známé bonmot francouzského filozofa René Descatese (1644) cogito ergo sum (Myslím, tedy jsem) adaptoval vtipný francouzský novinář Louis Dalmas na ideologii podvodů, výmyslů NATO i části Západu, jejich přisluhovačů, během barbarské agrese proti FRJ. Jeho nová verze Descartesova rčení zněla „Lžu a proto existuji“. Dalmas o tom napsal celý článek v pařížském Balkans Infos (číslo 34, červen 1999) „Západní agrese připravila pro nás fascinující sólo představení podvodů při informování, nebo lží, cynických vytáček, do rozpaků přivádějících žvanění“.

                Na vyvrácení výmyslů až lží západní propagandy, na jejich přivedení na „správnou míru“ o událostech na Kosovu a Metohiji, se podíleli i španělští lékaři, forenzní (soudní) a policejní experti, které OSN vyslalo do Kosova, aby pitvali zabité (zřejmě Albánce, jako údajné hlavní oběti). Po návratu z Kosova, jeden z týmu, Pablo Ordaz, napsal do populárního španělského časopisu El Pais článek (23. září 1999) „Zločiny války – Ano; Genocida – Ne“ „Říkali nám, že odjíždíme do nejhorší zóny Kosova (na severu, s městem Istok), že se máme připravit k provedení více než 2000 pitev do konce listopadu. Výsledek je ale zcela rozdílný. Našli jsme pouze 187 těl k pitvě a tak jsme už doma (září)“. Jak vysvětluje Hlavní inspektor a šéf forenzního oddělení Juan Lopez Palafox, 187 těl, nalezených a vyšetřených bylo pohřbeno v individuálních hrobech, většinou obrácených (jako muslimové) na východ k Mekce…těla byla bez známek mučení…“ „Nebyly tu masové hroby…Většinou Srbové nejsou tak špatní, jak je líčili“, řekl Emilio Perez Pujo, forenzní pracovník, který se táže, jak dlouho budou ještě (na štěstí) klesat počty zjištěných mrtvých. Z původních od OSH hlášených 44 000, jak již uvedeno, klesly ty strašné počty do uveřejnění článku Španělů na 11 000 a potom klesaly ještě dál, v roce 2000 na řádově kolem 4000 VŠECH národností. Pak díky dalším vraždám Srbů, Romů i jiných národností od Albánců převlečených z UÇK do TMK (Kosovský obranný korpus) počty zabitých a navždy nezvěstných zase začaly stoupat.

                Na uklidnění je dobré vyslechnout co vtipně řekl 8. května 1999 významný americký pravicový intelektuál Thomas Fleming, šéfredaktor měsíčníku „Chronicles“ v Sydney, v Austrálii, během živého interview s Timem Shaw: „Než začalo NATO bombardování, byl stupeň násilí v Kosovu podle měřítek vesnic v Rakousku krajní, ale podle měřítek amerických měst jen mírný. Skutečný výskyt úmrtí (vražd) byl jako v amerických městech;  když začalo bombardování, začalo i zabíjení“.  Není špatné se nad tím zamyslet.

 

PRAVDA PŘICHÁZÍ  I Z NĚMECKA

 

                Vedoucí roli při rozbíjení Jugoslávie, hlavně na začátku, sehrálo oficiální Německo, s pomocí Vatikánu. Chráněnci oficiálního Německa, teroristé UÇK, v létech 1998-99, a hlavně pak v dalších létech po okupaci Kosova a Metohije jednotkami NATO, pod praporen OSN, zabíjeli Srby, Romy, Černohorce a jiné Nealbánce, jakož i projugoslávské, prosrbské Albánce, ničili jejich domy, terorizovali je, někdy i loupili. Postižení neměli od koho očekávat pomoc. Ale nemálo Němců ví, že je to nesprávné, jsou si plně vědomi, kdo koho v Kosovu utiskuje, terorizuje, vyhání, případně i zabíjí. Totéž platí o mnoha Američanech, Britech, Francouzích, atd. Ukazují to ostatně četné citace slov těch „spravedlivých“ a „statečných“. Bylo i nemálo Albánců, kteří svůj postoj a podporu Jugoslávie, Srbska, zaplatili životem, nebo se zachránili včasným útěkem do Srbska v roce 1999. Byly jich tisíce. Konečně i nízká účast Albánců ve volbách v listopadu 2007 (sotva 45%) ukazuje na skutečnost, že příliš mnoho kosovských Albánců nemá zájem na agresivním prohlašování nezávislosti, že jsou utrápeni nezaměstnaností, špatnou ekonomickou situací oblasti, absolutním nedostatkem ochrany práva, korupcí nových vládců.

                 V Německu byla zveřejněna řada článků, monotematických vydání časopisů, dokonce i knih, které kritizovaly od začátku postoje oficiálního Západu a hlavně pak své německé vlády při ničení Jugoslávie, nespravedlivé jednání se Srby, při secesi Chorvatska a Slovinska, při krvavých událostech v Bosně a Hercegovině a v nemalé míře při kriminálním počínání USA a oficiálního Západu jako celku, v průběhu Západem podporované a aranžované krize, ničení a zabíjení v Kosovu a Metohiji. Klaus Bittermann tak vydal v sérii „Critica diabolis“ (1994), jako 45. knihu „Srbsko musí zemřít“ (Serbien muss sterben), s podtitulkem Pravda a lež v jugoslávské občanské válce. Kniha obsahuje řadu kritických statí německých i neněmeckých intelektuálů, k lžím šířeným oficiálním Západem. Mezi spoluautory je i vynikající německý novinář Martin Lettmayer, který zostudil německou dezinformátorku Alexandru Stiglmayerovou, „odbornici“ na „znásilňovací tábory“ Srbů, když prokázal, že jí uváděný znásilňovaní tábor v bosenském Doboji neexistuje.

Redakce: J. Skalský                                                              Připravil: dr. O. Tuleškov

 

Vydalo Křesťanskosociální hnutí ve spolupráci s OR Klubu českého pohraničí v Praze 10, jako svou 226. publikaci určenou pro vnitřní potřebu vlasteneckých organizací. Praha, prosinec 2007

Webová stránka: www.ksl

E-mail: Vydavatel@seznam.cz

          

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

  Bittermannova  kniha doznala několik vydání, byla přeložena do více jazyků. Výraz „sterbien“ (německy sterbem = zemřít) byl vzat z vídeňského žargonu. Klaus Bittermann a Thomas Deichmann (hlavní redaktor časopisu NOVO z Frankfurtu a.M.) vydali knihu (1999) „Jak se Dr.Joseph Fischer naučil milovat bombu“ – s podtitulkem „Zelení (strana Joschky Fischera), SPD (sociálně-demokratická strana Německa), NATO a válka na Balkáně. V knize je řada článků německých autorů a autorů jiných národností, kteří bojují proti podvodům a lžím oficiálního Západu. V létě 1999 vydalo NOVO dvoučíslo „SABOTÁŽ DEMOKRACIE“ s články „Poučení z Bosny“, „Jak je v Německu sabotovaná demokracie“ (o válečných přípravách NATO a o spoluvině mezi politiky a medii), „Případ Peter Handke“ aj. Redaktorka Sabina Reul ve svém článku „Červeno-zelení vojevůdci“ (Rot-Grüne Feldherren) píše:-„Je jistě velmi zarážející, že se vláda, která vychvalovala svou tradici mírového hnutí, tak horlivě angažovala v tak brutální a nesmyslné válce…“Nicméně se T.Deichmann nejvíce „proslavil“ když spolu s Američanem George Kenneyem a Britem Maxem Humem odhalili lži (1997) západních medií o uprchlickém táboře v Trnopolji, se   „slavnou“ fotografií vychrtlého Muslima Fikreta Aliće, která obletěla svět (Time, 17.srpna 1992). Na filmu, který viděl i autor, jednoznačně odhalili podvod, protože F.Alić NEBYL za ostnatým drátem, za ním ale byla filmovací skupina Penny Marshallové z britské ITN, filmující z ostnatým drátem ohrazeného skladiště tábora. A za povídání kolem toho podvrhu dostal Roy Gutman z časopisu Newsday prestižní Pulitzerovu cenu, a toto využila PR agentura z Washingtonu Ruder&Finn Global Public Affairs, aby na základě lživých informací zostudila bosensko-hercegovské Srby a Srby vůbec, u židovských organizací, když ze Srbů udělala napodobitele nacistů.

Pětašedesátník Peter Handke, narozený v rakouském Korutansku, patří mezi nejváženější živé autory německého jazyka jako romanopisec, dramatik, esejista, scenárista filmů, s vydanými asi 50 původními knihami a překlady. Obrátil proti sobě oficiální kruhy, když se začal zastávat Srbů, když začal obhajovat Slobodana Miloševiće, a když prohlásil, že jeho vydání do Haagu představuje věčnou hanbu pro Srbsko. Handke žije už 16 let na vzdáleném pařížském předměstí Chaville (autor má z Chaville od něho dopis), přestoupil do srbské pravoslavné církve, občas jede na službu Boží do Paříže. V oficiálním Německu i Rakousku je téměř psancem. Měl dostat prestižní cenu H.Heineho, ale byla mu pro přátelství k Srbům zamítnuta. Koncem roku 1995 odjel do Bělehradu, aby  viděl věci přímo u zdroje. A tak vnikl esej „Spravedlnost pro Srbsko – Zimní cesta  k Dunaji, Savě, Moravě a Drině“. Je to mnohem více než cestopis. Handke tu uvažuje o zhoubném pokřivení reality vlivem medií. K tomu za půl roku přidal „Letní přídavek k zimnímu cestování“. Francouzským novinám po vítězných volbách pro Heidera řekl:-„Právě jste bombardovali Bělehrad, a teď byste zas  hned mohli bombardovat Vídeň!“ Když se ho ptali, co by chtěl být, řekl že Srbové jsou jeho diagnóza.

Vynikajícím německým novinářem a publicistou, s kterým se autor se svoji paní Dobrou seznámil v Berlině, během mezinárodního protestu k výročí NATO agrese, je Jürgen Elsässer. Napsal řadu článků a knih o zločinecké agresi Západu, obzvláště Německa, proti Jugoslávii – Srbsku: „Válečné zločiny – Smrtící lži spolkové vlády a jejich oběti v kosovském konfliktu“ (2000), „Německo vede válku“ (2002), „Válečné lži – Od kosovského konfliktu po soud s Miloševićem“ (2004). Poslední kniha obsahuje i osmistránkovou analýzu událostí od autora této knihy. Elsässerovy práce jsou pečlivě připraveny, s rozsáhlou dokumentací, za účasti řady většinou německých spoluautorů.

Mezi aktivní bojovníky za spravedlnost pro Jugoslávii a srbský národ patří. i řada německých právníků (např. W. Schulz, W.Richter, U.Dost) i bývalý německý admirál E. Schmähling, který resignoval na své postavení pro nesouhlas s politikou NATO.                   

 

ZPRÁVA OBSE O UDÁLOSTECH NA KOSOVU

 

                Organizace pro Bezpečnost a Spolupráci v Evropě (OBSE) zveřejnila 6.prosince 1999 své hlášení o událostech na Kosovu a Metohiji (Metohija je západní část Kosova, název vychází z řeckého slova metoh, které znamená klášterní, církevní majetek Kosovští Albánci odmítají používat slovo Metohija, protože je připomíná na pravoslavnou, srbskou minulost celéoblasti. V Metohiji jsou kromě jiných města Peć, Djakovica, Prizren). Studie trvala 9 měsíců, zpráva osahovala 900 stránek, nazývala se „Kosovo, jak bylo viděno, co bylo o něm řečeno“ (Kosovo, as Seen, as Told). Zpráva obsahuje vlastní pozorování OBSE a informace 3000 svědků. Bohužel, role OBSE v událostech let 1991-1999 nebyla nestranná, v mnoha případech byla doslova nečestná, obzvláště když byl a protože byl „šéfem“ pozorovatelů OBSE na Kosovu a Metohiji americký diplomat William Walker, který se tak hanebně zachoval v kauze „Račak“ a i před tím. OBSE ve své, dalo by se říci špinavé roli v Jugoslávii, bylo velmi ovlivňováno Evropským společenstvím, později unií, Spojenými státy a různými finančními zájmy. Jeho role  na Kosovu byla předurčena v nejkritičtějších jeho dnech tím, že se jeho šéfem stal již uvedený W.Walker, muž pro místo vyžadující si absolutní nestrannost zcela nevyhovující, jehož minulost označovala energického diplomata z doby diplomacie dělových člunů, který jde „přes mrtvoly“. Vždyť jím ze značné části orchestrovaná aféra „Račak“ znamenala plánovanou rozbušku pro NATO agresi proti FRJ, to co mělo nahrát mediím a proti srbské politice USA na smeč. Jak zpravodajská služba Jugoslávie zjistila, značná část OBSE „neutrálních“ ověřovatelů byli agenti různých západních zpravodajských služeb, kteří, bohužel, v mnoha případech spolupracovali s teroristy UÇK, vybírali cíle pro již plánované útoky letectva NATO, udržovali kontakty se speciálními jednotkami USA a s britskými SAS, které tajně působily a pomáhaly UÇK  v terénech Kosova a Metohije.