Poznámky 106       10/09

k otázkám míru a spravedlnosti.

Pro kruh svých přátel (a někdy i nepřátel) vydává Křesťanský Dialog,

hnutí pro nápravu věcí lidských (registrované občanské sdružení v Praze).

Korespondence na 

Ilja Herold, Čajkovského 10, 130 00  Praha 3,  e-mail: iherold@upcmail.cz

-------------------------------------------------------------------------------------------

 

 

EDITORIAL

 

Vložil jsem na úvod Poznámek projev presidenta Obamy z jeho evropské návštěvy koncentračního tábora v Buchenvaldu. Kladně mi dokresluje jeho inaurgurační projev  a činí mi jej ještě sympatičtějším. Ví oč jde,-  a jeho svět nezačíná až datem jeho vlastního narození. Přesto dokládá, jak obecné pově-domí nacismu eroduje a omezuje se na otázku židovskou, před kterou jakoby ustupovaly otázky všelidské a obecně společenské a mravní. 

 

Na druhém místě uvádím projev našeho presidenta republiky na "vyznamená-vacím" shromáždění 28. října. Zaujal mne především svou analýzou naší reálné demokracie. Málokdy a málokde takováto otevřená  kritika zazní. Problém vidím v tom, že pan president tento stav pokládá za téměř samozřejmý ... a hlavně setrvalý.A nevidí perspektivu změny, ale  naopak: Vývoj se přece zastavil. A my nejen že nevíme jak dál, ale není ani o čem uvažovat. Hlavně že princip je v pořádku. Smiřme se s tím, že někdo uspějeme a někdo ne,-  a neptejme se proč a jak. Nepřipomínejme si co nám bylo naslibováno, a ne-ptejme se kým a proč. Řešme si své problémy eticky a tedy bez závisti a hlavně sami za sebe a jako by nebyly. A jménem svobody a prosperity (a neptejme se čí) bořme  společenské instituce lidské solidarity mezi které patří i stát. Protože svoboda a prosperita jsou nad lidmi a  samy si již najdou své profesionální oblíbence.

 

Článek Tomáše Frankeho ke mně zabloudil doopravdy nevím odkud. A auto-ra se mi nepodařilo zastihnout. Uveřejněním tedy vědomě porušuji jeho autor-ská práva,- ale v naději, že by s tím souhlasil. Je to jedna z nejbystřejších studií, která se k otázce krize veřejně objevila, a mělo by se o ní vědět. I když ani ona není vyčerpávající. Jen mi vadí, že i pro T.F.  je ekonomika hlavně o tom, že se  věci a peníze otáčejí. A navíc, jak se domnívám, příčiny pádu "komunistického socialismu"  se od příčin současného padání liberalistického netržního kapita-lismu významně lišily. Přesto,- pane Franke,- díky.

 

S Janou Opočenskou nejsem v rozporu. Jen bych věcně připomněl,  že v době Marxově nebylo opium se svými deriváty a náhražkami ještě problémovou drogou, ale jediným skučným lékem na skutečnou bolest,- i když ne lékem na její příčiny. Církve dnes by ovšem měly být dál. A hledat bolestí původce a příčiny. Vedle tělesných i ty ekonomické, společenské, politické, a vůbec systé-mové. Odkazovat k mystice a mystériím může být pro církev tou nejsnadnější cestou.

 

Světová rada církví (WCC) a se trvale věnuje otázkám celospolečenským, a to často právě i z pohledu mimoevropského. Možná, že právě proto je v českých církvích tak málo oblíbená. Její nedávné prohlášení a pověření orientuje její složky k odpovědnosti za spravedlnost: Jmenovitě pak uvádí instituce, které světový pořádek ovlivňují a dokonce předurčují, a proto za něj i odpovídají. Nás se to jakoby netýká. Nejsme přece členy WCC. Takže můžeme být klidní?

 

Jako připomínku do naší postmoderní doby, pyšnící se odmítnutím nejen společenský forem, ale i mravních a společenských norem a paradigmat, uvá-dím starý článek významného evangelického teologa F.M.Bartoše o Husovi a pravdě. Je to zajímavé čtení.

 

Poslední svou kapitolku "Lépe v blahé naději ..." jsem vepsal nakonec, abych vyplnil prázdnou stránku. Ale hlásím se k ní. Je biblická, marxistická a materi-alistická. Tak jako tento náš svět. Je ovšem dobré vědět, co tato slova zname-nají.

 

Úplne mimo obsah těchto Poznámek uvádím, že jsme se při posledním sejití pražského klubu  zabývali knížkou Brňačky Nadi Johanisové  "Kde peníze jsou služebníkem ...". Konstatovali jsme, že to je významná,- i když ledaskde i diskutabilní knížka.

§§§

 

PREZIDENT OBAMA NAVŠTÍVIL BUCHENVALD.

 

Za svého krátkého pobytu v Německu navštívil prezident Spojených států amerických Barack Obama bývalý nacistický koncentrační tábor Buchenwald. Doprovázela ho ­německá kancléřka Angela Merkelová. Výklad o historii tábora mu podal ředitel památníku Volkhard Knigge. Po slavnostním ceremoniálu na počest statisícových obětí pronesl pre­zident Obama projev, jenž zůstane histo-rickou událostí v dějinách Buchenwaldu.

 

,,0 Buchenwaldu jsem slyšel vypravovat své­ho prastrýce, který jako mladý voják, přísluš­ník 80. pěšího pluku, byl mezi těmi, kdo jako první spatřili nacistický koncentrační tábor. Právě oni dosáhli a osvobodili Ohrdruf - po­bočku Buchenwaldu. Vrchní velitel mého pra­strýce generál Eisenhower spatřil nesčetné mrtvoly zabitých vězňů i zbídačené lidi, kteří přežili hrůzostrašné podmínky hrůzostrašného koncentračního tábora. Eisenhower tehdy nařídil, aby všichni američtí vojáci a německé obyvatelstvo sousedních obcí tábor navštívili. Pozval rovněž členy amerického kongresu a novináře, aby pořídili fotografické snímky a filmové záběry. Trval na tom, aby navštívi­li každý kout Buchenwaldu a podle vlastního zážitku mohli podat svědectví.

Přišli jsme sem dnes proto, že vysvětlovací proces není skončen. Dodnes se vyskytují lidé, kteří lživě tvrdí, že holocaust vůbec ne­existoval. Naším úkolem je postavit se proti těm, kteří lžou o naší historii. Až do součas­nosti lidé hlásají všechny formy netolerance, rasismu, antisemitismu, xenofobie: všechno to uráží oběti a dotýká se nás všech.

V průběhu tohoto století jsme byli svědky genocidy. Viděli jsme nesčetné pomníky a obce vypálené až do základů. To všechno nás nutí, abychom zůstali bdělí i proti současnému zlu. Měli bychom zavrhnout zbyteč­ný komfort a vědět, že se nás týká i utrpení jiných.Uprostřed nepopsatelných hrůz, ke kterým tady došlo, existovaly příklady odva­hy a lidskosti. Kuchaři ukrývali brambory pod svými stejnokroji a předávali je nemoc­ným kamarádům, i když přitom riskovali vlastní život. Vězňové utvářeli skupiny, aby chránili děti. Organizovali tajná vyučování, kde vykládali dětem základy historie, matematiky a vedli nejmladší, aby uvažovali o svém budoucím povolání. Slyšeli jsme vy­pravovat o tajných odbojových organizacích, které se scházely tam, kam se esesáci ne­odvažovali přiblížit. Když američtí vojáci přijeli do Buchenwaldu, byli udiveni tím, že se tam nacházelo přes devět set dětí, z nichž nejmladšímu byly teprve tři roky. Bylo nám též řečeno, že dva vězňové složili Buchen­waldskou píseň, která zde byla zpívána. Nikdo nevěděl, že svět bude jednou o těchto místech hovořit. Tehdejší vězňové nemohli vědět, že mnozí budou mít děti a vnoučata a těm, že budou vypravovat o historii a až po mnoha letech navštíví místní muzeum a uvidí památné hodiny nad bránou, nařízené na 15 hodin 15 minut - okamžik osvobození. Bu­dou ale vědět, že jednoho dne navštívil toto místo americký prezident a byl zde spolu s kancléřkou Německa, toho Německa, které je dnes skutečnou demokracií a mocným spojencem Ameriky. A já chci vyjádřit díky zvláště německé kancléřce a německému lidu, i když není snadné dívat se do minulosti, ale zároveň se postavit proti podobné současné situaci .  • red

§§§

 

PROJEV  PRESIDENTA  ČESKÉ  REPUBLIKY

na slavnostním shromáždění dne 28. října 2009,

Vladislavský sál, Pražský hrad.

 

Vážení vysocí ústavní činitelé, zástupci diplomatického sboru, dámy a pánové, vážení diváci a posluchači televizních a rozhlasových stanic, dnes večer, u příležitosti našeho nejvýznamnějšího státního svátku, kterým každo-ročně oslavujeme vznik našeho novodobého samostatného státu, se – ve svobodné zemi – scházíme již podvacáté. Toto výročí jsme si připomínali i před rokem 1989, ale tehdy to byla spíše parodie oslav naší státnosti, neboť 28. říjen býval stále více oslavován jako den znárodnění.

I kvůli tomu byla naše země po dlouhých čtyřicet let hluboce rozdělena. Mnozí jsme v tento den – v soukromí svých rodin a mezi přáteli – vzpomínali na myšlenky a ideály, na kterých byla po první světové válce založena a dvě desetiletí budována naše, po třech staletích cizí nadvlády, konečně opět suve-rénní a samostatná republika. Trápili jsme se tím, že jsme si suverenitu a samo-statnost neudrželi a že byl u nás po roce 1948 nastolen kurs, který nás zavedl úplně jinam. Jiní se zde, na Pražském hradě, ale i na dalších oficiálních místech, vzájemně ujišťovali o tom, že právě díky onomu únorovému převratu žijeme v nejlepším z možných světů. Rozpor mezi těmito dvěma hodnoceními situace, ve které jsme se nacházeli, byl obrovský.

Většina z nás i v této době dobře věděla, že neshodu, nesoulad, nekompati-bilitu těchto dvou hodnocení naší tehdejší reality nelze překonat nějakým kompromisem nebo ustoupením jedné či druhé strany, ale jen a jedině zcela zásadní společenskou změnou. Ta nastala v roce 1989 a my dnes díky tomu žijeme v úplně jiném světě než tehdy. Jsem přesvědčen, že pro vznik nějakého nového hlubokého příkopu dělícího naši společnost tak, jak tomu bylo v minu-losti, dnes není důvod. Ve  vedení naší země, v orgánech její správy i samo-správy, jsou lidé, kteří prošli demokratickou volbou. Ta jim dává mandát, který vlády v komunistické éře neměly a mít nemohly. Přesto je třeba se ptát, proč jsme i dnes svědky toho, že je naše země charakterizována nemalým neklidem, v různých vlnách se vracejícími náladami nespokojenosti, obvykle nejasně definovaným, ale nepochybně reálným pocitem, že u nás věci veřejné nejsou vedeny správným způsobem. Nedůvěra k politikům a ke státním a ústavním institucím spíše narůstá. Některé skupiny našich spoluobčanů se v této atmo-sféře radikalizují a demagogicky volají po zdánlivě jednoduchých řešeních, která by však popřela všechno to, co jsme za uplynulých dvacet let dosáhli. Jiné se naopak znovu – jako kdysi –uzavírají do sebe a veřejný prostor vyklízejí.

Příčin tohoto stavu je jistě více. Patří mezi ně i nadměrná počáteční očeká-vání konfrontovaná s realitou, tedy s leckdy nenaplněnými osobními ambicemi a málo reálnými sny leckterých z nás. Svou roli může hrát i přirozené vyčerpání a únava generací, které většinu svého života prožily v komunismu, navíc v posledním období v kombinaci s námi nezpůsobenou světovou ekonomickou a finanční krizí. Mnohé je určitě způsobováno i naší malou výkonností, nevyzrá-lostí, nedůsledností, krátkozrakostí, malou ohleduplností, ale i celkovou nepři-praveností na svobodu a na – z ní vyplývající – osobní zodpovědnost.

Dochází i k nebezpečné erozi státu v důsledku urychlujícího se evropského integračního procesu. Někteří lidé i proto přestávají považovat svůj stát a jeho instituce za jednotku, na kterou se mohou spolehnout, se kterou se mohou a mají identifikovat a o jejíž rozvoj a posilování mají usilovat. Aniž bych chtěl všechny tyto – a jistě i mnohé další – reálné příčiny existující společenské nespokojenosti zpochybňovat nebo zlehčovat, chtěl bych z tohoto místa a v tento den vyzvat alespoň k tomu, abychom řád, rozměr a rozsah našich předlistopadových a dnešních pocitů uměli odlišit.

To vyžaduje, abychom byli schopni docenit a domyslet onu zásadní změnu, která po roce 1989 u nás nastala a která je – mimo veškerou pochybnost – změnou pozitivní. Vyžaduje to ale i to, abychom nesporné efekty této změny systému uměli odlišit od běžných problémů současnosti, od problémů, které demokratickou společnost a lidský život v ní provázejí a které ji budou provázet vždycky.

Demokracie není zárukou, ale dokonce ani příslibem dokonalého řešení věcí veřejných, nicméně je zárukou a příslibem uznání a respektování plurality ná-zorů a postojů milionů lidí. Je současně prostorem, kde mají tyto velmi rozma-nité názory a postoje občanů ústavně garantovaný nárok na existenci a na svou veřejnou prezentaci.

Jakkoli je tato vlastnost demokracie klíčová, sama o sobě ještě nezajišťuje, že ve volné soutěži, která ji provází, vždy vítězí názory a postoje nejsprávnější, že jsou vždy a na každém zodpovědném místě ti nejlepší z nás, ani to, že je každý menšinový názor vždy a všude vyslyšen. Demokracie neznamená, že krátkodo-bě nemohou vítězit ti pouze nejhlasitější a nejprůbojnější, což vůbec nemusí být ti nejlepší a nejvěrohodnější. Demokracie také není jistotou, že na její bázi koncipovaný systém státu dovidí na každého, že potrestá úplně každého, kdo se proviní, nebo že pomůže úplně každému, kdo to potřebuje a kdo by si to zaslou-žil. Demokracie je lidské dílo a proto má mnoho chyb.

Lepší politický systém než parlamentní demokracie – založená na existenci a konkurenci politických stran – však zatím vymyšlen a s úspěchem vyzkoušen nikdy a nikde nebyl. Vymyšlen a úspěšně vyzkoušen nebyl ani lepší hospodář-ský systém než jakým je tržní ekonomika, založená na soukromém vlastnictví a soukromé iniciativě a na pouze doplňkové roli státu. Mnozí z nás si navíc myslí, že lepší systémy nikdy ani vymyšleny nebudou. Já k nim patřím.

Proto nezbývá než v tomto systému, byť nedokonalém, žít, proto nezbývá než žít s jeho obrovskými přednostmi i nezanedbatelnými slabostmi. Jedině tudy vede cesta k takové budoucnosti, kterou bychom si mohli přát.

Přijměme proto jako nevyhnutelnou realitu i naše často dramatické politické střety a napomožme jim – až konečně k tomu dostaneme příležitost – vysokou účastí ve volbách a nikoli rezignací na ně. Respektujme různost individuálních a často i skupinových zájmů, ale podřiďme je systému parlamentní demokracie. Považujme nezávislost justice za obrovskou výhodu při jednání jednotlivce se státem, ale nenechme justici nahrazovat demokracii legitimně provázející poli-tická zápolení. Přijměme konkurenci obsaženou v samotné podstatě trhu a vy-cházejme z toho, že v ní někdo uspějeme více a někdo méně, zbavme se závisti vůči úspěšným a raději budujme rozumný sociální podpůrný systém na bázi vědomě a konsensuálně přijaté míry naší sounáležitosti.

Hledejme maximální shodu v tématech, která nás vzhledem k rozdílným světonázorovým orientacím rozdělují – jako jsou názor na kouření na veřejnosti či na legitimizaci drog, na dobově podmíněné ambice uměle ovlivňovat počátek a konec lidského života, na pojetí rodiny ve srovnání s registrovaným partner-stvím, na míru omezování imigrace do naší země, na způsob vypořádávání se s minulostí, na rozsah předávání našich suverénních pravomocí Evropské unii a na zahraniční politiku vůbec, na možnou míru zadlužování našeho státu a tím i generací, které přijdou po nás, a na mnohé další věci – ale braňme se považo-vat dnes módní a takzvaně politicky korektní řešení těchto sporných věcí za neodvratitelný a povinný imperativ doby. Chovejme se jako sebevědomí majitelé naší vlastní budoucnosti. Mnohokrát se již ukázalo, že řešení nárokující si v určité chvíli, že jsou jediná možná, v čase neobstála. Je vysoká pravdě-podobnost, že neobstojí ani teď, i když jsou nám často vnucována jako jediný přípustný směr pokroku, jako obraz světlého zítřka.

Co nejracionálněji se podílejme na evropské integraci, ale mějme při tom na paměti, že je evropský integrační proces prostředkem k naší budoucnosti, nikoli cílem sám o sobě, a s tímto vědomím ho také hodnoťme. Na každý další krok rozšiřování a prohlubování Evropské unie se proto dívejme podle toho, nakolik přispívá ke zvyšování naší svobody (a prosperity). Jiné kritérium před dějinami neobstojí. A podle stejného kritéria se dívejme i na další výzvy dnešní doby.

Ostatně právě o tom je svátek 28. října. Právě o tom také bylo celých 91 let naší samostatné státní existence. Právě o tom jsou celé naše dějiny.

Václav Klaus, Vladislavský sál, Pražský hrad, 28. října 2009

§§§

 

KRIZE?  JAKÁ  KRIZE

Tomáš Franke

 

O současné ekonomické krizi kolují v tisku hotové romány. Bohužel, ve většině z nich se autoři dopouštějí jedné zásadní nepřesnosti. Srovnávají současnou ekonomickou situaci s Velkou hospodářskou krizí z roku 1929.

 Současná krize je ale něco  naprosto jiného. Vlastně bychom vůbec neměli používat slovo krize. Není to vůbec krize, jako ta v roce 1929. Je to počátek konce fungování amerického principu  ekonomiky.

Tak, jako se  před dvaceti lety sesypal  komunistický socialismus jako domeček z karet, tak se dnes hroutí  americká ekonomika. K pochopení toho, proč k tomuto kolapsu došlo vůbec nepotřebujete ekonomické vzdělání. Spíše se k tomu hodí zdravý český selský rozum.

Představte si, že jste vynalezli integrovaný obvod. Součástka, kterou dnes najdete snad úplně ve všem. Součástku, bez které vám neprodají ani rohlík, protože i kasa v obchodě je vlastně počítač.

Jistá firma v Americe vynalezla integrovaný obvod. Jen pro úplnost, byla to firma FAIRCHILD a bylo to v roce 1958. Jenomže vedení firmy chtělo větší zisky, proto výrobní linku přemístilo z Kalifornie do Číny.

Číňané se jistě dají vyškolit na obsluhování naší plně automatické linky a na rozdíl od Američanů to budou dělat „za hrst rýže“. A nám (vedení firmy Fair-child) vzroste zisk – to přece není k zahození, že jo.

Přibližně ve stejné době přišla jistá firma Ampex na fintu, jak nahrávat obraz na magnetický pásek. Ano, jde o prinip, se kterým se naprostá většina z nás setkala u svého DVR.

A Ampex se ani nenamáhal s hledáním americké firmy, která by to vyráběla a rovnou prodal veškerou technologii Japoncům. A tak to šlo s jednou firmou za druhou.

Zatímco v 50. letech bylo v USA na 30 firem, které vyráběly televizní techno-logie, v roce 1987 zbyla jen jediná – ZENITH. Když rozmontujete počítač, do jehož monitoru právě teď koukáte, snadno zjistíte, že asi 95 % součástek v něm je z Číny, Japonska nebo přilehlých států.

Jenomže ekonomika je hlavně o tom, že se věci a peníze otáčejí. Lidé pracují, vydělávají za svou práci peníze a za ty peníze si zase koupí jiné věci, které se vyrábějí v dalších továrnách.

.Jenomže s odsunem výroby z Ameriky spolu s ní odcházela i práce. Střední třída, nejpočetnější skupina obyvatelstva, začala chudnout. V80. letech vyhlásil president Reagan t.zv.ekonomiku služeb.

O co šlo? Byla uměle vytvořena praovní místa ve sféře služeb a ta byla zaplňována nezaměstnanými z výroby, kterých rychle přibývalo. Tím, že si všichni budou navzájem prát prádlo, půjčovat videokazety nebo podávat na sebe žaloby se ale stát neuživí !

Odchodem výrobních odvětví také klesala konkurenceschopnost Ameriky. Tak se stalo, že Čína, která vyrábí výrobky pro půl světa začala vzkvétat, zatím-co Amerika, kde se vyráběly zbraně a speciální výrobky pro pár speciálních zákazníků, chudla.

Je to úplně stejné, jako když farmář, který je ve finančních problémech, prodá traktor. Za utržené peníze pokryje pohledávky, ale ten traktor mu při práci přece jenom chybí, proto začíná pracovat pomaleji a méně produktivněji, než jeho soused, který zatím traktor prodal nemusel. Následkem toho se dostane do ještě hlubší platební neschopnosti. Musí tedy prodat kombajn, aby mohl poplatit dluhy. Jenomže to jeho práci ještě více zbrzdí a ještě více sníží jeho schopnost konkurovat sousedním farmám.

Jistě není nutné popisovat, jak to musí dopadnout Za několik let jsou z kdysi prosperující farmy už jenom ruiny. A právě tohle se stalo v Americe. Její zahraniční dluh rychle narůstal. Mnohem horší však bylo to, že čím větší tím dluh byl, tím také rychleji narůstal. Je to úplně stejné jako u toho našeho farmáře.

Když se podíváme na nárůst zahraničního dluhu, celé jeho tři čtvrtiny vznikly za posledních 20 let.Za vlády George Bushe staršího, B.Clintona a velkého dobyvatele  George Bushe mladšího, vznikl TŘIKRÁT větší, než za celých  50 uplynulých let Velké krize!

Zkrátka – Spojené státy mají velký problém a nějaké milionové injekce do bankovnictví to nespraví ! Ty řeší následky, ale ne PŘÍČINY problému. To je vlastně jenom další prodaný kombajn.

A až se dolary rozkutálejí, zapadnou Spojené státy do ještě hlubšího bahna. Současný dluh tohoto státu v přepočtu na jednoho obyvatele  včetně nejmlad-ších kojenců  je asi 4,000.000 českých korun.

Je to tak obludné číslo, že i kdyby se všechny daně , které za celý rok vyberou  v celých USA, použily na splácení dluhu, vůbec by nepřestal růst.!

Už nyní je zcela jisté, že tento dluh nesplatí ani děti dnešních amerických dětí !!! A velmi pravděpodobné je, že bohužel ještě ani jejich děti.

Někteří nositelé Nobelových cen za ekonomiku předpokládají státní bankrot Spojených států a celkový pád dolarové ekonomiky po celém světě. Možná to bude ještě dříve, než se to čeká, neboť Čína a Brazílie se rozhodly, že v krátké době opustí americký dolar jako svou rezervní měnu.

Skončím volnou citací úvodního odstavce jednoho z článků, kterým nezávislí američtí ekonomové hodnotí situaci ve své vlasti. Toho dne se Joe Smith  vzbu-dil brzy, neboť jeho budík  Made in Japan byl nastaven na šestou hodinu.

Zatímco v konvici Made in China  začínala vřít voda, oholil se holícím strojkem Made in Hongkong, navlékl na sebe košili Made in Srí Lanka, značkové džíny Made in Singapur a tenisky Made in Korea.

Poté, co si na své elektrické pánvi Made in India připravil snídani, usedl ke stolu se svou kalkulačkou Made in Mexico, aby si spočítal, kolik dnes může utratit. Když si srovnal čas na svých hodinkách Made in Tchajwan s časovým signálem z rádia Made in India, nasedl do svého vozu Made in Germany a pokračoval v hledání nějaké dobře placené práce v Americe.

Na konci dalšího marného a neradostného dne  se Joe rozhodl trochu si odpo-činout. Vklouzl tedy do sandálů Made in Brasil, nalil si sklenku vína Made in France a pustil televizní přijímač Made in Indonesia. A přemýšlel, proč se mu nedaří najít dobře placenou práci v Americe.

U tohoto odstavce se lze i zasmát, ale faktem zůstává, že v době, kdy Ameri-čanům „padla“ první velká banka BEAR STEARNS, pocházelo asi 86 % spotřebního zboží z dovozu a jen zbytek byl vyroben ve Spojených státech.

Dnes, pouhý rok poté, je toho domácího zboží zase o několik procent méně. Průmyslová výroba ve Spojených státech totiž zase poklesla.

Nechť je to tedy poučením pro ty z Vás, kdo budete kandidovat do Poslanec-ké sněmovny. Využijme toho, že Češi byli zvyklí v minulém režimu vyrábět většinu věcí, které potřebovali. Proč tedy nezačít zase vyrábět ? Byli jsme totiž nejvyspělejším státem v rámci RVHP. Nebýt toho, že parta tunelářů proměnila továrny na sklady nábytku, mohla se nás tato krize – pardon kolaps – dotknout jenom nepřímo

Text byl převzat z volně obíhajícího sdělení v naději, že autor by s tím souhlasil.

§§§

 

NĚKOLIK POZNÁMEK K OTÁZCE NÁBOŽENSTVÍ

 

1) Souhlasím s pohledem na náboženství jakožto na jev všeobecně lidský. Je to odpověď  na to, co prožíváme jako Svaté.Vidím v něm snahu pojmenovat, po čem nejhlouběji toužíme a co skutečně potřebujeme. V tomto smyslu přijímám Marxovu formulaci, že náboženství, - včetně křesťanství - je"cit bezcitného světa a duch bezduchých poměrů". Je však "opiem lidu"? Proti této další Mar-xově větě se bouřím. Např. asijské teoložky různého náboženského pozadí, senzibilizované pro skutečnost sociálního útisku, docházejí k závěru, že ve všech náboženstvích jsou elementy opresivní a osvobozující. Konstatují, že ve vztahu k ženám se víc užívalo faktorů utiskujících, aby se ospravedlnila pokračující subordinace žen. Brazilský  teolog osvobození Leonardo Boff vychází z vlastní životní zkušenosti a soudí, že se Marx mýlí ve svém výroku o náboženství jako opiu lidu. "Na té poslední rovině není víra opiem, nýbrž zářícím osvobozením, světlem, které zahání temnotu" (cit.D.Soelle).

2. Slovo „Bůh“ - je slovem únikovým /Pozn. str. 4/1 Také je pokládám za výraz bezradný, nouzový, pokus vyjádřit víru, tušení, že existuje síla života a lásky mezi námi, nad námi, v nás a ve všem tvoření. I pro mne je víra přede-vším tušením tajemství Božího a tajemství o podstatě lidství. Posluhuje si obojím: užitím určité vědecké metody a metaforickou řečí.

3)Řeč současného křesťanství je většinou skutečně zastaralá. Nebylo by moudré setrvávat výlučně při jednostranných patriarchálních metaforách o Bohu z minulých dob: Bůh jen jako Pán, Král, Otec, Bojovník. Tím bychom "strhávali zpět i sám předmět svého pojednávání"  (pozn. str.8).  Řeč víry potřebuje stálou obnovu. S postupem vědění se musí měnit.

Je přece možné respektovat podstatné prvky biblických tradic a přitom si ne-odbytně klást nové, aktuální otázky, vyplývající z nové dějinné situace. "Jak mluvit o Bohu po Osvětimi?"- ptá se D.Solle. "Jak mluvit o Bohu po teroristic-kých útocích v USA v roce 2001" ptá se  C.Heyward. Biblické výklady nebo části věrouky by neměly tuhnout v duchovní cement (podle Heyward).

4. V zájmu přežití je třeba, aby evangelium Ježíše z Nazareta a jeho následovníků a následovnic mluvilo do současného života. To je úkol pro otevřená křesťanská společenství, bez kterých  si svůj ži­vot nedovedu představit. Je nezbytné vnímat a brát zcela vážně dobře míněné kritické hlasy, jako je tenhle: "Současné náboženství žádá od lidí málo. Je připraveno nabídnout útěchu. Nemá odvahu svrhnout modly, otřást  necitelností. Stalo se institucí, dogmatem, rituálem. Již není událostí.“  Tolik rabín Abraham Josua Heschel v roce 1997.

5. Poslední poznámka se týká mystiky. Evangelium jistě "není naukou

o mystice" /Pozn.str.9/. A přece novozákonní janovská literatura /Janovo evangelium a epištoly/ obsahují nesporně také ryze mystické prvky: mluví o lidském sjednocování s Bohem, který je láska se spravedlností. Učíme se odtud dívat se na svět a lidi kolem sebe "Božíma očima" to je s hlubokým činným soucítěním.

 Jana Opočenská

§§§

 

 

SPRAVEDLNOST A ODPOVĚDNOST

 

Světová rada církví (WCC), sdružující 348 církevních společenství, se v čase  globalizace, exploze informačních technologií, a ohrožení míru, bezpečnosti a vzájemné snášenlivosti, snaží využít svou komisi pro mezinárodní vztahy církví  (CCIA)  k tomu, aby hlasy církví a ekumenických hnutí byly  brány ve vážnou úvahu vládami a mezivládními organizacemi  - Spojenými národy, meziná-rodními finančními institucemi, Mezinárodním soudním dvorem a ostatními.

Tato komise vede  církve a ekumenická hnutí ke společným mravním a teo-logickým výpovědím nad sociálními, ekonomickými a politickými otázkami. A vytváří  prostor k přenosu rozmanitých  církevních poznatků k institucím Spoje-ných národů v Ženevě i v Novém Yorku.

Některé okolnosti přitom vyžadují zaměřit pozornost  na mezivládní organizace jako jsou Světová banka, Mezinárodní měnový fond a Světové sociální fórum.

WCC prosí své členské i nečlenské organizace, aby podle svých možností působily na svých místech k tomu, aby otázky míru a spravedlnosti byly po všem světě brány s vážnou naléhavostí.

§§§

 

F.M.BARTOŠ, CO VÍME O HUSOVI NOVÉHO

(Nakladatelství Pokrok, Praha, květen 1946, 141 stran)

 

„ Je obecně známo, jaký základní úkol připadá pravdě ve veškerém Husově životě. Je to pravda, na jejíž obranu se vzepře církevní vrchnosti a nakonec zdvihne vzpouru proti odvěkým řádům církevním. Vědomí, že bojuje za pravdu, která vítězí nade vším, sílí ho jediné v nerovném, ano zoufalém zápasu, do něhož je ponenáhlu neodvratně stržen. V nejprudším žáru tohoto zápasu prohlásil Hus službu pravdě a spravedlnosti největší povinností člověka krásnými slovy, která nám znějí nejvlastnějším Mistrovým odkazem. „Hledej pravdy!“ začíná slavně to sedmero. Slovo hledati nemá tu smysl obyčejný, značí u Husa mnohem více: značí jako v bibli tvrdé, houževnaté, nesmlouvavé úsilí, jaké přikazuje Kristus známými podobenstvími evangelia: jako velí hledati jedině království Božího a spravedlnosti jeho, řka, že všecko ostatní bude nám přidáno, jako je hledá muž, jenž prodá vše, jen aby mohl koupiti vzácnou perlu království Božího. „Slyš pravdu!“ dí Hus dále a jakoby říkal: ‚Slyš ji trpělivě, byť je sebe neslýchanější, byť ji říká člověk sebe nepatrnější a sebe nepříjem-nější.‘ A Mistr pokračuje: „Uč se pravdě!“ Neběží tu již o pravdu jako protivu nepravdy, které bychom se snad měli učiti nazpaměť, běží především o sprave-dlnost, pro niž doba jeho užívá výrazu pravda. Víť Hus dobře, že to není věc lehká a že se k tomu třeba učit: ví, že to značí překonati sklon ke snižování druhého, kterému každý podléháme tak snadno, překonati lenost i zbabělost, máme-li se zastati proti boháči chudáka. A Husův hlas jakoby zvroucněl pomyšlením na chudé a ubohé, které miloval nad jiné, jako ty, kteří jsou nejpodobnější velikému jeho vzoru a učiteli, Kristovi. I praví měkce: „Miluj pravdu.“ Miluj pravdu jako největší své dobro, važ si jí jako nejvyššího zákona života! Co přikazuje, není však láska blouznivá a mátožná, nýbrž láska vážná a energická. Pevně, úsečně znějí proto ostatní jeho výzvy k statečnosti a neohroženosti: „Prav pravdu, drž pravdu, braň pravdy až do smrti!“

…

„Co jest obsahem té pravdy, které Hus sloužil veškerým svým životem a za niž neváhal dokonce podstoupiti smrt? Byla svrchovaně obsažná a mnohotvár-ná, v různých dobách různá, vždy však především mravní. Uložila Husovi boje přerozmanité: proti falešným ostatkům, odpustkům i jiným pověrám, proti vrchnosti, utiskující poddané, proti násilí hmotnému jako duchovnímu, proti zlořádům hierarchie, proti arcibiskupovi, papeži, ale i proti vlastnímu králi… Pomalu, ne bez patrné těžkopádnosti venkovského synka, rostl Husův obzor i ogram. Ale když uzraje, je to program dalekosáhlé, třeba bezděčné sociální revoluce.“

…

„Proti mravnímu rozvratu v církvi bojovalo celé věky mnoho pokolení. Bohatou hierarchií otřásli však teprve ti, kdož ideál, který hlásali přepychem zkaženému kněžstvu, začali prováděti nejdříve sami na sobě: Otec naší reformace Milič a jeho žáci, mezi nimi pak nejvíce dědic Miličovy slávy a mravní ryzosti Mistr Jan, na posměch světa žijící v úplné chudobě, ano ve dluzích, do kterých ho strhuje touha , žíti jako Kristus a zmírniti co nejvíce bídu svých bratří. Tito mužové, nedotknutelní nižádnou zbraní vysokého kněžstva, se stali bezděky nezdolnými vůdci vzpoury, když se církev pokusila umlčeti je obvyklými prostředky duchovního i hmotného násilí. Ukázalo se, že jsou bezmocné proti mužům, které chrání neposkvrněný život, ano, že jimi církev rozdmychuje jen vojnu, která může dáti v sázku všecku její obrovskou moc, že lid se nejen zastane pronásledovaných kazatelů, ale že začne účtovati s jejich nepřáteli a prováděti jejich ideál chudoby kněžstva odmítáním statků těmto nepřátelům samým. Hus v žáru boje neváhal přitakati tomuto revolučnímu počínání a tím zpečetil svoje „kacířství“, svůj odboj, a ovšem i svoji smrt. Když ho církev v Kostnici dává popraviti, je to především z tohoto důvodu, nikoli snad pro nějaká temná dogmata dávno odumřelého smyslu.“

-------------------------------------

Z Úvodu F.M. Bartoše: „Tato knížka byla napsána z největší části ve čtvrtém roce okupace, na sklonku roku 1942, kdy jsem měl hodně málo naděje, že se dožiji míru.“ … Tato knížka „je, doufám, i jakýmsi úvodem ve studium Husa i jeho doby. Čtenář, jenž se zajímá o podrobnosti a doklady, najde je shrnuty na konci knížky.“

§§§

 

LÉPE V BLAHÉ NADĚJI SNÍTI ...

Ilja Herold

O současné ekonomické krizi bylo již hodně napsáno. Sám oceňuji dva příspěvky k tomuto tématu: Zamyšlení Tomáše Frankeho, které přetiskuji v těchto Poznámkách, a kapitolu o bankách a penězích z knížky Nadi Johanisové zde pouze zmiňované. Citovat se ji bojím s ohledem na přísně vymezené právo autorské.

Domnívám se však, že zmínky si zaslouží ještě jedna okolnost. Současná nema-terialistická ekonomie nazírá ekonomiku jako koloběh a rozmnožování peněz. Ekonomika je však ve skutečnosti reálný materiální kybernetický systém, založený a udržovaný k zajištění materiální existence lidí ("individuálních člověků") a společnosti. Jehož jsou peníze pouze jednou ze složek, a jejichž koloběh je pouze jejich formou a projevem existence. Dnes navíc formou nemateriální, projevující se jako pohyb čísel navzájem sice reálnými vzorci spjatých, ale co do objemu neomeze-ných a pouze jen jako informace existujících. Pokud materialistický pohled na ekono-miku neuznáváme,- chápeme ji v podstatě jenom jako ukazatel. Pročež ekonomiku doufanlivě řídíce (i šrotovné je komickým pokusem řídit národní či světovou ekonomiku), řídíme ne ekonomiku s ohledem na ukazatel, ale sám tento ukazatel. V důvěře, že on sám si již ekonomiku uřídí. Se všemi toho složitostmi, optimalizacemi, strukturami a procedurami. S intuitivní představou, že sám tento ukazatel jest ta ekonomika, co nás živí.

Každý kybernetický systém, - a proto i společnost,- vyznačuje se ovšem řídicí složkou. Právě proto a tím jde o systém kybernetický. Představa, že státní či dokonce světová ekonomika řídí sebe samu prostřednictvím svého abstraktního ukazatele je ovšem nereálná. V podnikové ekonomice by se každý vysmál představě, že stačí mít kapitál a lidi,- a dělníci spolu s penězi sami sebe uspořádají v produktivní systém, vedeni k tomu individuální konkurencí a trhem. Bez záměru, projektu, plánu, regulace a dohovoru. A bez toho, čemu se jinak říká "manažment" a "kontrola". V ekonomice národní a vyšší se takovouto představou ovšem opájíme. Neboť,- jak pravil český básník,-"lépe v blahé naději sníti, než krutou míti jistotu..." Proč se ovšem derou na vedoucí a řídicí místa lidé, kteří nehodlají řídit, a to dobře, a nehlásí se k tomu?

Domnívám se proto, že řízením národní ekonomiky (=předstíráním řízení a navíc ekonomiky netržní) cestou čarování s ukazateli  a přesouváním čísel po internetu 1) především klameme sebe i jiné,- 2) odkazujeme zdroj a záruku lidské existence na této unikátní planetě náhodě - 3) ale ještě spíše vydáváme se všanc těm, kteří jsou realisty a materialisty a praktiky a vědí své,- přičemž na lidstvu a tím méně na nějakých milio-nech lidí neřku-li “pouhých” tisícovkách jim vůbec nezáleží. Opojeni číslicemi, které jim vykazují jejich banky.

NAŠE FINANCE

Od posledně přispěly/li: 005/200; 042/200; 043/200; 071/200; 071/200; 285/200; 306/500; 331/200; 342/200; 470/200. Děkujeme si navzájem.

Sděluji,  že přecházím s Internetbankingem na Poštovní spořitelnu a měním svůj účet na  232 329 825/ 0300 . Variabilní  symbol zůstává stejný: 111222, specifickým symbolem je Vaše adresní číslo z poštovní obálky. Jako zprávu pro příjemce uvádějte prosím své jméno! Stávající účet u Spořitelny zruším ale až k 31.prosinci 2009.

Pro mne  jsou příspěvky přes banku nejpohodlnější a hlavně účetně nejprů-kaznější. Z hlediska přispěvatele je nejpohodlnější vložit případnou bankovku překrytou! proti průhledu lístkem novinového papíru! do obyčejné!  nenápadné obálky a poslat na adresu uvedenou na Poznámkách. Nezapomeňte i zde uvést čitelně své jméno! Za 19 let se ztratila pouze jedna obálka,- poslaná navíc dopo-ručeně.

Současně ale sděluji, že Poznámky mají dnes finanční reservu postačující na několik příštích čísel.  Pozdržte proto laskavě své další příspěvky, dokud se znovu neozvu. Díky.

 

NÁŠ PRAŽSKÝ KLUB

Náš pražský klub se schází pravidelně vždy poslední pondělí v měsíci od 16,30 do 18,00 hodin přesně,- laskavostí Pražských Unitářů v jejich místnosti v Praze l, Karlova 8 (Unitária) v 1. patře. Příští pondělí  30. listopadu uvede Marta Pešková svou případovou studii o proměnách českého venkova. V prosinci o Vánocích se nescházíme, na leden připravuje Marcel Zachoval pohled na papeže Benedikta 16,   a na březen Jana Opočenská pohled do knížky Ericha Fromma o Karlu Marxovi. Únorovou schůzku zatím obsazenu nemáme.

 

ZÁVĚRKA TOHOTO ČÍSLA

byla dne 31/10/09.

 

  Zdravím

 

Ilja Herold