OBCHOD, A BOJ PROTI CHUDOBĚ

Gonzalo Fanjul Suárez: Falešné karty (Stacked Cards)

Cristianisme i Justicia Booklets, Nr.119, květen 2005

-----------------------------------------------------------------------------------------------------------                  

„Je naléhavé podřídit vývoj, obchod a mezinárodní vztahy základním otázkám humanity: Jaký pokrok? S jakými výsledky? A pro koho?... Jediným skutečným protilékem chudoby je společnost, která již nikoho nevylučuje“. President Luila da Silva ve svém projevu při udílení ceny Prince Asturského.

……………………………………………………………………………………………..

1. VELKÉ STATISTIKY PŘEKRÝVAJÍ LIDSKOU TVÁŘ

Výraz „mezinárodní obchod“ vyvolává představu velkých firem, ekonomických supersil a jednání mezinárodních organizací jako je Světová obchodní organizace - WTO. Ale světový obchod má také svou lidskou tvář. V Jižní Asii je to tvář mladé dívky šijící košile pro důležitý obchodní řetězec v Evropě a USA. V Africe je to obličej pěstitele kávy. V Západní Asii obličej ženy skládající elektronické obvody pro počítače. A v Latinské Americe ruce zemědělce, který musí soutěžit s dováže­nými výrobky ze Spojených států. A tak obchod spojuje životy těchto lidí s byzny­sem a spotřebiteli nejbohatších zemí světa.

V našem světě však jen nemnozí provádějí rozhodnutí, která omezují miliony chudých a zranitelných lidí. Pravidla, která ukládají, rodí obrovské rozdíly: Ve světovém obchodě jen několik zemí a velkých firem diktuje pravidla. Je to jakoby se hrálo s falešnými kartami, jakoby fotbalové hřiště nebylo stejně rovné na obou stranách, jakoby závodníci startovali k běhu v nestejný řas a nesli nestejnou zátěž.

 1,1 Nespravedlivý obchod rodí nerovnost a chudobu

Proč je důležité usilovat o změnu pravidel světového obchodu? A proč je třeba usilovat o to co nejdříve? Na tuto otázku jsou tři odpovědi:

-Především je nepřijatelné, aby světový obchod pokračoval ve své přítomné po­době. Žádná civilizovaná společnost by neměla snášet rozdíly v prosperitě a chu­době, které náš světový obchod vytváří, a nikdo by neměl být nucen k tomu, aby snášel zneužití moci, nespravedlnost a utrpení, které jsou jejich důsledkem.

Obchod byl ze všech ekonomických činitelů hlavním motorem globalizačního procesu, který zažíváme. V posledních dvaceti letech rostly toky mezinárodního obchodu dvakrát tak rychle jako vlastní světové bohatství, a obchod se stal podstat­ným zdrojem příjmů pro většinu světových oblastí. Především chudé země jsou rostoucí měrou závislé na mezinárodním obchodě, ačkoliv obchod patří ros­toucí měrou bohatým. Jeden z každých tří dolarů hrubého domácího produktu (HDP = GDP) pochází v zemích s nízkými příjmy z exportu. Účast chudých zemí v mnohostranném obchodním systému je však zamořena rozpory. Ačkoliv dovážejí stále více průmyslových a technologických výrobků, závisejí rozvojové země hlavně na exportu surovin. Jejichž ceny v posledních dvaceti letech podstatně poklesly.

Větší část mimořádných zisků vytvářených obchodem se soustřeďuje naprosto nerovnoměrným způsobem v několika industrializovaných zemích a zvětšující mě­rou v malém kroužku jejich nadnárodních korporací. Bohaté země a velké firmy se staly skutečnými vítězi v našem uspořádání mezinárodních obchodních vztahů. Poraženými jsou miliony zemědělců a dělníků, jejichž budoucnost odvisí od stále nejistějšího a neudržitelnějšího hospodářského systému.

Příklad tohoto paradoxu nalezneme v subsaharské Africe. Pokud by se zvedl její podíl na exportu (to jest na prodeji do jiných zemí) o jedno jediné procento, na­hradila by se tím více než pětinásobně pomoc, kterou dnes tyto země dostávají v rámci ulehčování dluhů. Afrika je však rostoucí měrou z obchodních vztahů vytla­čována a zůstává prokleta k exportu jen základních výrobků. A tak nejchudší kon­tinent světa zůstává vně příležitostí, které obchod nabízí rozvoji. A to je skutečnost, která klade závažné pochyby o budoucnosti Afriky.

Jiné příklady však ukazují, že zapojení do obchodu nabízí velmi příznivé vý­sledky.V Jihozápadní Asii například dovolilo pozoruhodné snížení hladiny chu­doby. V posledních 40 letech se v této oblasti vybojovalo snížení chudoby více než 400 milionů lidí, a to díky strategii založené na zvyšování exportu. Touto cestou se získal příjem, rozvinuly technologie a vytvořily příležitosti.

-Druhým důvodem k urychlenému jednání je dobře doložený zájem. To co se děje nelze nejen obhájit, ale ani udržet. V chudých zemí existují obrovské rozlohy proměňující se v enklávy zoufalství a opuštěnosti, a to mimo jiné právě proto, že zůstávají mimo bohatství vytvářené obchodem. Tisíc dvě stě milionů lidí žije dnes na světě za méně než jeden dollar denně. (Ovšem pozor: Obchod nevytváří bohat­ství... a „život za kolik dollarů“ je špatný ukazatel). Jejich výhled se však stále zhoršuje. Podle Human Development Report se situace 21 zemí proti počátkům de­vadesátých let výrazně zhoršila. Jejich obyvatelé mají horší přístup k pitné vodě nebo zdravotní péči, roste negramotnost, a více dětí zemře před dosažením 5. roku věku.

Stejně jako ekonomické síly globalizace, tak i zloba, zoufalství a sociální napětí provázející takové obrovské nerovnosti v bohatství a příležitostech, nerespektují národní hranice. Vytvářejí nerovnováhu, která ohrožuje všechny. Zkušenost po­sledních dvou let ukazuje, že jakožto světové společenství plujeme i potápíme se společně. Žádná země jakkoliv mocná nemůže se isolovat svým bohatstvím, a není v něm ostrovem.

-Třetím důvodem je naše přesvědčení o tom, že změna je možná. Mezinárodní obchodní systém není výtvorem přírody. Je to systém výměny řízený pravidly a in­stitucemi, které odrážejí politické záměry. Politická rozhodnutí mohou dát přednost zájmům slabých a zranitelných (zájmy slabých jsou zájmem i silných) nebo naopak bohatých a mocných. Obchod, tak jak je zatím organizován nyní, zmnožuje chu­dobu a nerovnost po celém světě. Pravidla hry jsou určena tak, aby udržela moc a vytvářela privilegia. To však lze změnit (nikdo se nevzdá své moci dobrovolně) do­hodou Severu a Jihu v organizované kampani. Nejlepším dokladem toho byla kon­ference Světové Organizace Obchodu v Kankůnu v září 2003, jejíž výsledky nám dovolují zachovat si jistou naději pro budoucnost.

2.SVĚTOVÁ OBCHODNÍ ORGANIZACE - WTO: NÁVOD K POUŽITÍ I ZNEUŽITÍ

Jen málo mnohonárodních institucí je tak významných jako WTO pro denní ži­vot tisíců milionů lidí po celé planetě. Její pravidla ovlivňují základní stránky ži­vota a přežití, mezi nimi i dostupnost potravin nebo způsoby léčení chorob. WTO byla nicméně téměř neznámá většině občanů i jejich sociálním organizacím až do doby, kdy se v severoamerickém městě Seattle konala v roce 1999 její III Minister­ská konference. To, co se tam událo, probudilo miliony lidí, aby se vzchopili a dali konečný podnět ke hnutí za alternativní globalizaci než jakou jsme dotehdy znali.

2,1 Kdo se zajímá o WTO?

Proč je WTO tak důležitá pro hospodářskou a sociální politiku zemí, které k ní patří? Je pravda, že je institucí velice mladou. Zrodila se 1. ledna 1995 jako výsle­dek obchodních jednání známých pod jménem GATT (General Agreement on Ta­riffs and Trade = Generální dohoda o clech a obchodě). Dnes zahrnuje WTO cel­kem 148 zemí, které, s výjimkou Ruska, odpovídají za téměř veškeré mezinárodní obchodní transakce.

WTO je tedy mnohostrannou institucí. Jejími členy jsou země zastupované svými vládami, konkrétně ministry zodpovědnými za obchod. Ti tvoří to co nazý­váme Ministerskou radou (=Ministerial Conference), nejvyšším orgánem, který se má scházet nejméně jednou za dva roky. Pod jejím vedením vykonává kařdodenní práci Generální rada (General Council) v Ženevě a v ní jsou zastoupeni obchodní představitelé různých členských států. Zbytek organizačního schématu tvoří nespo­četné komise a pracovní skupiny, které vedou jednání a rozhovory na polích spo­lečného zájmu. Těch polí je velice mnoho a jsou velmi důležitá. Ve skutečnosti ovlivňují jejich různé dohody i ty nejdůležitější životní oblasti jako je pitná voda a antibiotika pro naše děti.

Bez ohledu na tuto skutečnost mají členové výsadu ustanovovat nová pravidla a nařízení; WTO bylo zřízeno na úrovni, kterou se nikdo neodvažuje zpochybňovat, a sama trvá nesmlouvavě na svých rozhodnutích. Její mandát hovoří o „odstraňování obchodních bariér“. To znamená, že nejde o to stanovit kde leží hlavní zájem a pak tvořit pravidla, ale je bráno za dané, že každá a jakákoliv větší liberalizace obchodu je vždy a v jakékoliv situaci dobrá. V některý oblastech, jako je zemědělství, napo­vídá skutečnost spíše opak.

2,2 Reformovat WTO nebo ji zrušit?

WTO je běžně pokládána za ďábla a ničemu světové ekonomiky, kteroužto úlohu převzala od jiných institucí, jako je například IMF (Mezinárodní měnový fond). Mezi sociálními hnutími se šíří názor, že WTO by měla být zrušena, protože její existence vyvolává pro světové blaho daleko více rizik než příležitostí. Na druhé straně většina vlád ve světě, především vlád bohatých zemí, přiznává WTO vysoce ceněné klady a ochranu před chaosem a neúčinností, které jsou běžné v jiných me­zinárodních organizacích jako je například OSN. Kdo má pravdu? Odpověď je nutno hledat, jako obvykle, někde uprostřed. Pohlédneme-li na to, v čem je pod­stata WTO, nalezneme tři její výhody:

-Je to representativní organizace. Jejími členy je 148 zemí: Od čtyř hlavních ekonomik světa (USA, EU, Japonsko a Kanada) až k tavnému kadlubu politických režimů a hospodářských systému v rozvojovém světě. Je možno říci, že s výjimkou poznámek již uvedených veškerý obchod prochází WTO. Existence prostoru pro mnohostranná jednání, která, alespoň teoreticky, hledají společné dobro v souhře nároků a ústupků, je vzácností hodnou zachování, alespoň v tuto dobu nedostatku mnohostranných institucí.

Ačkoliv teoreticky se rozhodovací systém WTO zakládá na zásadě „jedna země - jeden hlas“, v normální praxi se rozhoduje na základě souhlasu. To znamená, že nemůže dojít k dohodě dokud každý člen nevyjádří výslovně svůj souhlas.

-WTO má systém pravidel, na které jsou všichni členové vázáni brát ohled. Současná pravidla byla schválena v roce 1995, a obchodní dohody jsou výsledkem Uruguayského kola, které se konalo pod GATT. Znovu připomínám, že obsah těchto dohod může být kritizován, ale země, zapojené do klubu, pravidla hry znají.

-A konečně, a to je bezpochyby nejzvláštnější charakteristikou, WTO má donu­covací systém zajišťující dodržování těchto pravidel, známý jako SSD - System for the Solution of Differences ( Systém řešení rozporů). Kterákoliv členská země, která nesplní kteroukoliv dohodu multilaterálně ustavenou, je podrobena stíhání se strany kteréhokoliv jiného člena. K tomu je zřízen sbor odborníků, aby věc projed­nali a uložili odškodnění, které je považováno za potřebné. Tento systém nelze podceňovat: některé země jej používají trvale a dbají, aby se rozhodnutí WTO ne­stala pouhými formalitami. Jaké výsledky by měl asi takovýto systém, kdyby byl používán u rezolucí Rady bezpečnosti OSN nebo při zajišťování rozvojového pro­gramu milénia (Millenium Development Objectives) dohodnutého bohatými ze­měmi?

2,3 Jaké jsou zápory?

Klady jsou tedy jasné. Nicméně skutečné fungování této instituce je dalece vzdáleno od zajišťování nestranných opatření. Skutečnost je naopak velice odlišná.

-Je skutečností, že mnohé země jsou ve WTO sice zastoupeny, ale ne všechny mohou své zájmy obhajovat stejně rasantně. Především existuje skandální nerov­noměrnost mezi zdroji a technickými kapacitami různých vyjednávačů. EU má například k dispozici poradní sbor zahrnující tucty techniků v Komisi, stejně jako trvalých representantů v Ženevě a to pro každého ze svých členů. Samotné Spojené státy si přibraly na konferenci v Kankúnu delegaci 650 lidí, - povětšině odborníků ze svých ministerstev a příslušníků různých nátlakových skupin. Klíčoví vyjedná­vači z rozvojových zemí, například z Indie a Brazílie, měli rovněž velké týmy, to však není případ většiny zemí: Třicet z nich nemá totiž ani zastupitele v Ženevě, aby sledovali každodenní práci. A pokud i mají, musejí se obejít s redukovaným počtem pracovníků a s nimi současně stihnout i jednání ostatních mezinárodních organizací, které mají v Ženevě svůj stan.

Co je však důležitější: Jednání WTO neprobíhají v jakémsi obchodním ústraní, vzdáleném všech ostatních vztahů mezi zeměmi: pro mnoho malých a závislých ekonomik je prostě nesnadné, aby se v jednáních postavily proti ekonomickým a politickým monstrům jako jsou USA nebo EU. Je možné, i když málo pravděpo­dobné, že vyhrají bitvu. Ale vědí, že již při nejbližším projednávání úpravy dluhu nebo podpisu vojenské spolupráce uvidí proti sobě tytéž obličeje.

-Pravidla hry jsou jasná, ale jsou stanovena nerovnoměrným způsobem k pro­spěchu zvláště některých hráčů. Vstoupí-li do „klubu“ chudá země, (a většina z nich to v nedávnu provedla), musí se podrobit bezpodmínečně všem pravidlům do­posud již schváleným a vzdát se výhod, které využívaly při svém vstupu země bo­haté. Většina pravidel byla přitom stanovena během projednávání tak, aby hájila zájmy bohatých zemí a jejich obchod.

K tomu máme dva zvláště významné příklady: Zaprvé dohodu o zemědělství (Agreement on Agriculture), která je výsledkem dohody dosažené mezi USA a EU ještě dříve než bylo zřízeno WTO. Byla sjednána, aby odstranila obrovské defor­mace, působené státními dotacemi bohatých zemí mezinárodnímu obchodu, které odpíraly chudým zemím přístup na trh, na kterém mohly dobře konkurovat. Nic­méně vlastní obsah dovolovat kontrahentům této dohody zachovat si převládající postavení na mezinárodních zemědělských trzích a to způsobem, který byl podle mechanismů WTO pokládán za „legální“.

Jiným příkladem jsou tak zvané TIPS - Trade Related Intellectual Property Rights (Intelektuální práva týkající se obchodu), vyhlášené pod přímými pokyny dvou nejmocnějších nátlakových skupin: Farmaceutického a bio-technologického průmyslu. Výsledkem je, že patentová legislativa chrání nepřiměřeným způsobem práva vlastníka objevu i na úkor lidí, kteří jej potřebují ke svému přežití.

Pakliže se nám toto vše nelíbí, proč pak nepoužijeme svrchu zmíněný postup SSD k odstranění názorových rozporů? Rozhodčí jsou ovšem daleko vzdáleni ne­strannosti. Pak jsou zde technické a finanční nesnáze, které brání většině zemí předložit stížnost před SSD. Mnozí nemají ani ekonomické a právní týmy, které by kryly diskusi, která bude trvat nejméně rok a půl. Budou se muset spolehnout na služby specializovaných právníků, jejichž platy jsou ovšem těmto zemím mimo do­sah. A i pokud pak vzdor všemu ve sporu uspějí, budou se muset střetnout se stej­nými politickými a ekonomickými tlaky, jaké jsme již uvedli.

Je pravda, že tato omezení nedopadají na rozvojové země stejně. Některé, včetně malých ekonomik jako je Ecuador, předložily a vedou pře s pozoruhodným úspě­chem. Brazílie se zase vyznamenala střetem s Evropskými a Severoamerickými do­tacemi do zemědělství, a jiné, jako Indie, byly úspěšné ve sporu proti clům na ex­port textilu. Musíme však pamatovat, že ani jedna z 49 nejméně vyvinutých zemí světa (LDC - Least Developed Countries), nejchudších zemí světa, dodnes nepřed­ložila ani jeden spor před WTO. Jistě ne proto, že by se necítila ublížena zcela určitými obchodními praktikami zemí bohatých.

2,4 Světla a stíny

WTO je tedy organizací obklopenou světlem i stínem. Pravdou však je, že její nedostatky se stávají nepřekonatelnou bariérou naděje chudých zemí. První krok k odstranění této křivdy se udál v roce 1999 na konferenci v Seattle (Seattle Confe­rence), kde Afričané, Asijci a Latinoameričané pozvedli skutečnou rebelii proti násilí bohatých zemí. To dodalo odvahu dalším zemím, aby navrhly v jednacím řádu změny, které se zúrodnily o dva roky později.

2,5 Rozvojové kolo?

V listopadu 2001 se ministři obchodu celého světa, kteří se sešli v Kataru ke IV. Ministerské konferenci WTO, rozhodli zahájit nové kolo obchodních jednání. V nabubřelém, nicméně pečlivě prokalkulovaném způsobu započalo mnoho zemí na­zývat tento nový proces „Rozvojovým kolem“(Development Round). Byla podtr­žena úloha, kterou by mohl mezinárodní obchod sehrát při rozvoji chudých zemí, a omezení chudoby bylo definováno jako jeden z předních cílů obchodních jednání.

 O dva roky později se ujasnilo, že tato prohlášení nebyla ničím jiným než agi­tačním mluvnickým cvičením. „Rozvojové kolo“ vyústilo ve více a větších zeměděl­ských dotací pro farmáře ze Severu, v ofensivu Severoamerické vlády a jí representovaných průmyslů s cílem omezit chudým zemím přístup k podstatným lékům, a konečně ve vytvoření pokryteckého dvojakého systému, který přinutil roz­vojové země, aby jednostranně otevřely své ekonomiky, zatím co si ty bohaté za­chovaly systém přehrad proti dovozům z Jihu.

V dalším popisujeme toto selhání jako výsledek převážně neústupnosti rozvinu­tých zemí. Analyzujeme hlavní významné body tohoto jednacího procesu jak se vyvinuly v nedávných letech ( převážně jde o otázky zemědělské, intelektuálního vlastnictví a přístupu na trhy) a navrhujeme alternativní opatření k tomu, aby se skutečně vytvořilo opravdové rozvojové kolo.

 

3.JAK SKLÍZET BÍDU: OBCHODNÍ JEDNÁNÍ O ZEMĚDĚLSTVÍ.

Rozvojové země mají dobré důvody, aby byly k tomuto tématu pozorné: Dva       z každých tří lidí na světě dnes žijí za méně než dollar denně a závisí buď přímo nebo nepřímo na zemědělském sektoru. Přitom téměř tisíc milionů lidských bytostí je svou potravou a prostředky přímo ovlivněno pravidly, která jim uložila WTO.

Ačkoliv to jsou bohaté země, které ovládají velké exportní trhy a usazují obrov­ské rozpočty na protekci svého zemědělství, jsou to naopak země chudé, pro které má tento sektor mnohem větší relativní význam, protože jejich národní bohatství závisí převážně na exportu zemědělských plodin. Jen v samotné Africe je 70% za­městnanosti vázáno na zemědělství a v celém rozvojovém světě vytváří zemědělská ekonomika téměř polovinu veškerého národního bohatství. Ale i v těch chudých zemích, které potraviny naopak dovážejí, jsou obchodní pravidla podstatná, protože definují podmínky, za kterých mohou být potraviny ze Severu dováženy a země si přitom zachovat svůj vlastní zemědělský sektor: Je nasnadě, jak se tím ovlivňují ži­votní podmínky místních obyvatel.

Nejde jen o otázku kvantitativní. Investovat proti zemědělské chudobě je ne­smírně výhodné. Opatření ke zvýšení příjmů v zemědělských oblastech přináší no­vou zaměstnanost, vlévá novou energii do lokálního hospodaření tvorbou nového zboží a služeb, a vytváří pevný svazek mezi zemědělskými a městskými oblastmi. Ale vzdor tomu všemu jsou chudé zemědělské oblasti dvojnásobně postiženy: po­klesnou jim subvence od podpůrných organizací, a sníží se i podpora vlastních vlád.

3,1 Příklad Mexika

V roce 1994 vstoupila v platnost NAFTA - North American Free Trade Treaty (Severoamerická smlouva o volném obchodě), která spojuje Mexiko, Kanadu a Spojené státy. Měla sloužit k posílení vztahů mezi signatáři s cílem zvýšit místní zaměstnanost a prosperitu. K tomu však na mexické straně nedošlo. Pět let poté, co dohoda vstoupila v platnost, se naopak čtyřnásobně zvýšil americký export kuku­řice do Mexika, a připravil o prostředky k obživě 15 milionů Mexičanů, jejichž předkové pěstovali kukuřici po 4 tisíce let. Američtí pěstitelé kukuřice dostávají ovšem pro svou produkci od Americké vlády každoroční dotaci 10 tisíc milionů dolarů, což jim umožňuje exportovat ji pod tržní cenou ke svému vlastnímu prospě­chu.. „Mexická produkce je podporována životy zemědělců, kteří ji pěstují. Jedi­ným způsobem, jak mohou konkurovat americkým cenám je to, že se zřeknou svých základních životních potřeb“, říká Victor Suárez, výkonný ředitel ANEP-National Association of Trade in Rural Products (Národní asociace obchodu se zeměděl­skými produkty)

Mexiko se stalo příkladem Severo - jižních vztahů v oblasti zemědělství, který je skutečným zkušebním kamenem v tomto systému dohod. Neschopnost (??) boha­tých zemí předložit věrohodnou a atraktivní nabídku tomuto rozvíjejícímu se světu je příčinou všech nesnází při jednáních o zahraničním obchodě.

3,2 Zemědělství pro export nebo k nasycení?

Svazek mezi obchodem a zemědělstvím není bez protikladů a klade nám základní otázky. Kdo má prospěch ze zemědělského exportu chudých zemí? Je před­pokladem produkce pro export omezení produkce k nasycení? Naneštěstí existuje mnoho zemí, které položily své přírodní a sociální zdroje ke službám ze­mědělského průmyslu, ze kterého pak ale profitují zahraniční společnosti a velcí vlastníci.

Pozoruhodným příkladem toho je produkce geneticky modifikované soji v Bra­silii: Nahradila statisíce malých pěstitelů, kteří pěstovali základní potraviny a do­dávali je velkoexportérům. Jenže možnost malých výrobců zásobovat národní a mezinárodní trhy může mít veliký dopad na hospodářský růst země a snížení chu­doby. Vlastnímu zvýšení exportu a produktivity by měla předcházet i provázet je promyšlená politika zemědělského rozvoje, která je věcí vlády chudých zemí. Její podstatnou částí by měla být celní a daňová politika napomáhající rozdělování příjmů, opatření posilující rovnost mezi muži a ženami, a přístup k podstatným zdrojům mezi které patří voda, půda a úvěr. S takovouto sociální politikou jsou výsledky obchodního růstu vysoce kladné. OXFAM prošetřil a zdokumentoval mnoho příkladů, které to dokazují, jako jsou například zelinářská družstva v Gua­temale, pěstitelé bavlny v Západní Africe, nebo vývozci rýže ve Vietnamu. (OXFAM = široce organizovaná společnost pro boj proti hladu a utrpení ve světě.)

Některé vlády a nátlakové skupiny v bohatých zemích využívají tento rozpor (export... obživa) jako protekcionářskou zbraň, která je nepřijatelná. Pokud se ev­ropské země skutečně zajímají o situaci zemědělců v chudých zemích, pak je jejich povinností udělat něco k jejímu zlepšení a nezametat problém pod rohožku ostat­ních. Evropská unie může zvýšit svou pomoc zemědělskému rozvoji,- ale nečiní tak. Může podporovat vhodnou politiku v chudých zemích prominutím dluhů, ale nečiní tak. Mohla by dokonce stanovit závazné kódy chování pro evropské firmy těžící z laciné práce v zemích jako je Brazílie, ale je velice vzdálena toho, aby tak učinila. Pokud tedy srovnáváme řečnění vedoucích představitelů bohatých zemí se skutečností, nelze jim věřit.

Je mimo diskusi, že pravidla stanovená WTO dopadají na malého výrobce kde­koliv by jen mohl své výrobky prodat. V důsledku politiky strukturálních opatření, které Světová banka a MMF uvalily na ekonomiku, mnohé rozvojové země zane­chaly v uplynulých dvou dekádách zemědělský sektor prakticky bezmocný. Země­dělci byli ponecháni na milost a nemilost nepoctivým soutěžním praktikám boha­tých zemí a nadnárodním korporacím. Následky jsou katastrofální: Za tuto dobu se 14 subsaharských zemí stalo čistými dovozci potravin, zatímco miliony sedláků a jejich rodin byli nuceni soutěžit s masivními subvencemi a dovozními povoleními bohatých zemí. Zákonným východiskem této praxe je WTO Agreement on Agricul­ture (Dohoda o zemědělství), vyhlášená na počátku 90. let mezi USA a EU ve prospěch jejich vlastního zemědělství.

3,3 Zemědělská politika Severu: Organizované šílenství

Zemědělství je nejprotěžovanějším výrobním sektorem v rozvinutých zemích. Srovnáno s jinými průmyslovými a služebními sektory jeví se protěžování zeměděl­ských sektorů při srovnání se zaměstnaností i bohatstvím, které vytváří, ne­smyslným V Evropské Unii zastává zemědělství jen 8% zaměstnanosti a přispívá jen 3% k bohatství členských zemí. Nicméně CAP- Common Agricuiltutral Policy (Společná agrární politika) spotřebovává polovinu evropského rozpočtu, každo­ročně nějakých 50 000 milionů €.. Všeho dohromady podporují bohaté země své farmáře astronomickými sumami mnohokrát vyššími, než kolik činí jejich podpůrně programy nebo odpouštění dluhů.

Jak lze takovou hospodářskou absurditu ospravedlnit? Příčin je několik. Nejvý­znamnější je pravděpodobně strnulost modelu, který byl ospravedlněn na počátku, tedy po Druhé světové válce v Evropě a během krize 30tých let v Americe.

Obě tyto velké hospodářské mocnosti si stanovily cíl být z geostrategických dů­vodů v potravinách soběstačnými. Vypracovaly plány k podpoře vlastní produkce a posílily bariéry proti zahraniční konkurenci. Systém se stal tak účinným, že kon­cem 80.let se stalo problémem co s vlastními potravinářskými přebytky, které již vnitřní trh nedokázal vstřebat. Tyto přebytky byly proto uvedeny na zahraniční trh, kde způsobily svým konkurentům obrovské problémy.

Na tomto místě je třeba poznamenat, že hovoříme-li o zemědělské politice Se­veru, nesmíme se dopustit nadměrných zobecnění. Záporné dopady této politiky jsou obdobné i na Severu, ale s různou silou a různými mechanismy, podle země, kterou uvažujeme. V této „dohodě“ jsou hlavními exportéry především EU a USA. Ostatní, jako například Japonsko, Norsko a Švýcarsko, nakupují více potravin než samy za moře vyvážejí, takže škody z jejich politiky jsou mnohem menší.

3,4 Je společná evropská zemědělská politika legitimní?

Evropská Unie je klasickým příkladem protikladů, které jsou vlastní tomuto systému. Série reforem, které proběhly v 90tých letech, podstatně změnily výchozí úvahy podle nichž CAP vznikla: Nejde již o samotnou podporu výroby, ale spíše o mnohočetné funkce zemědělství. Podle nových zásad evropských expertů zeměděl­ství přesahuje svým významem jeho hospodářskou hodnotu. Jakožto činnost, která se rozprostírá po území poskytuje zemědělství společnosti široký okruh veřejných služeb, které nedokáže poskytnout trh, a které by tedy měl garantovat stát svou podporou. Mezi hodnoty, které se takto vztahují k zemědělství, patří rovnoměrnost osídlení, sociální vyrovnání, ochrana životního prostředí, zachování krajiny a zajiš­tění kvality stravování.

Průzkumy veřejného mínění v Evropě ukazují, že většina evropských měšťanů souhlasí, aby se část jejich daní věnovala k těmto účelům. Může však evropské ze­mědělství tyti úkoly skutečně plnit? Odpověď zní NE!. Nebo alespoň jen v daleko menší míře než je potřeba. Vnitřní i vnější důsledky ve skutečnosti převracejí tento model v (dobře) organizovaný a přefinancovaný příklad bláznovství. A ukažme si hned proč:

-Ačkoliv se zde hovoří o sociální rovnosti, skutečnost ukazuje, že vztáhneme-li pomoc k objemu produkce a výměrám půdy, velcí vlastníci a výrobci během let ukořistili lví podíl z celkových výhod, což je problém, který setrvává vzdor nedáv­ným reformám (budoucí podpory se váží na podpory minulé, čímž se nerovnost za­chovává)

-Takzvaný index GINI (kde „0“ značí dokonalou rovnost a „100“ naprostou nerovnost) porovnává rozdělování subvencí v USA a EU s rozdělením příjmů          v Brasilii. Data ukazují, že evropská agrární politika je ze sociálního pohledu mno­hem nerovnější, než v nejnerovnější zemi celé planety.

-Prosazování intensivní výroby spolu se subvencemi vede k významným i když nesnadno odhadnutelným škodám na přírodě, mezi které patří ztráta přirozeného prostředí a biodiverzity, a znečištění v důsledku ukládání odpadků a nadměrného používání pesticidů a ostatních chemikálií. Reformy prosazené během 90tých let a v roce 2003 na tomto stavu sice něco napravily, ale řešení je stále ještě v nedo­hlednu. Nedojde-li k podstatné změně evropského agrárního modelu, bude ne­snadné odvrátit jeho negativní dopady na životní prostředí.

-Subvence do zemědělství mají však své dopady i na občana jako spotřebitele a přispěvatele. Pro rodiny s nízkými příjmy tvoří vydání za potraviny významnou položku jejich rodinného rozpočtu, takže umělé zvýšení cen stejně jakozvýšení da­ňového břemene ve prospěch zemědělství představují pro ně přidané břemeno. Značný objem finančních prostředků nezbytných pro podporu zemědělství vytváří břemeno pro evropské přispěvatele a náklady pro ostatní sektory.. Někteří analyti­kové se domnívají, že by bylo možno vytvořit milion pracovních příležitostí v prů­myslovém sektoru, pokud by balík subvencí poskytovaných v rámci CAP byl věno­ván tomuto účelu. I jiné položky, například sociální vazby zabezpečené změnou struktury rozpočtu, by dokázaly vytvořit mnohý prospěch. Ovšem občanské starosti sahají dále než jsou ceny. Týkají se i kvality potravin, zachování krajiny a životního prostředí světa v němž žijí, a - stále více- i procesem, kterým se země vyvíjejí.

To vše se však týká modelu, který potřebuje být teprve vymyšlen. Nejde o to odmítnout jakékoliv subvence, ale racionalizovat je a skutečně zaměřit k požadova­ným kladným cílům. Je dokonce možné, že ideální CAP by vyšel dráže než ten současný, to však není hlavní problém. To co dnes EU chybí je společenštější roz­počet a více financí ke společným zájmům,- ne méně. To je však debata, kterou je nutno vyhrát na ulicích, neboť je zřejmé, že systém se střetává s vážnoukrizí le­gitimity evropské společnosti, která se ptá, až k jakému bodu může být současný model v takových podmínkách udržován. Důvod, proč jsme dospěli až sem, je nutno hledat v obrovské politické moci agrárních nátlakových skupin a především velkých producentů a spojených firem, kteří se snaží zachovat si svá privilegia za jakoukoliv cenu.

3,5 Dopad v rozvojových zemích

Jakkoliv ostudné se nám mohou zdát některé vnitřní důsledky CAP ( nebo ag­rární politiky USA, které jsou velice podobné), všechny ztrácejí na významu ve srovnání s důsledky vnějšími. Zde vyvolávají obrovský nápor na ekonomiku a ži­voty stovek milionů malých výrobců a spotřebitelů v rozvojových zemích.

Ničemný kruh vnějších účinků lze shrnout v následujících bodech:

-Nemohou prodávat své výrobky na našich trzích: Řízení dovozu pomocí cel (poplatků odváděných za dovážené zboží v místě vstupu do země) a ostatní bariéry, určené k podpoře americké a evropské produkce, omezují exportní možnosti rozvo­jových zemí i jejich možnosti vynořit se z chudoby.

-Jejich prodejní ceny jsou nízké a nestálé. Podporované exporty bohatých zemí zvětšují světovou zásobu a srážejí ceny. To poškozuje ostatní exportéry, mezi nimiž jsou nesubvencovaní exportéři chudých zemí. Navíc pak podpora bohatých zemí chrání jejich vlastní výrobce před změnami vnitřních cen, a tak přesouvá náklady těchto nejistot na jiné subjekty.

-Jejich trhy ztrácejí prodejem z bohatých zemí: Přímé i nepřímé podpory vý­robkům bohatých zemí dovolují bohatým zemím uměle nahnat na mezinárodní trhy větší objemy svého zboží na úkor zemí ostatních.

-Musejí trpět nepoctivou soutěž na svých vlastních trzích: Když se dostanou cizí subvencované exporty bohatých zemí na trhy chudých zemí, malé producenty to podrazí. V dlouhém časovém průběhu to má významné dopady na bezpečnost výživy těchto lidí, protože to zvyšuje jejich závislost na potravinách, které si často nemohou dovolit.

Porozumět těmto problémům nám pomůže evropský cukerný sektor. Evropa není soutěže schopným producentem cukru. Její průměrné výrobní náklady (mezi 650 a 700 USD za metrickou tunu) více než dvakrát převyšují náklady v zemích jako je Brazílie nebo Zambie. Vzdor tomu byla Evropa až donedávna hlavním světovým vývozcem bílého cukru s téměř 40 % světového trhu. Nedávno toto vedoucí místo převzala Brazílie, ale Evropě stále ještě zůstává okolo 25% ( s ročním exportem s něco přes 6 milionů metrických tun).

Jak může tak neefektivní konkurent prodávat tak mnoho na světovém trhu? Od­pověď je dána komplexem podpor, které zahrnují masivní obranu před dovozem ( s clem přes 140%) a vysoké přirážky k cenám pro evropské odběratele, kteří platí za svůj cukr třikrát více, než kolik by stál na světovém trhu.

Takovýto systém dovoluje se ziskem vyrábět a vyvážet o 50% více než kolik Ev­ropané sami spotřebují. Ve skutečnosti pak v roce 2000/2001 evropští výrobci pře­sáhli svou kvótu (12,3 miliony metrických tun) o téměř 30% (4,7 milionů, z nichž 3,8 bylo exportováno.).

Tento systém tvoří poražené a vítěze. Poraženými jsou zásadně chudé země. Ač­koliv některé z nich mohou přednostně exportovat menší množství svého cukru, který se pak dostává do EU, kombinace svrchu popsaných účinků znamená, že •většina dostává za svůj výrobek méně a to podle některých kalkulací až o 15 - 20%, •že se jejich tržní kvóty snižují (například o 770,000 metrických tun které dnes vyváží EU do Nigerie a Alžírska, což byly přirozené trhy malých exportérů jako Mozambik), •a snižují se i jejich možné vstupy do EU.

Kdo získává? I když je skutečností, že tento systém udržuje při životě tisíce ev­ropských farmářů, kteří by jinak zastavili produkci, je nesporné, že systém, který vyplácí odměny za vyrobenou metrickou tunu poskytuje větší výhody těm, kdo více produkují. V poměrném srovnání jsou skutečnými výherci evropské cukerné poli­tiky velcí výrobci a velké zpracovatelské a exportní společnosti, které hromadí stamiliony euro z příspěvků a podpor.

3,6 Jak reformovat evropské zemědělství ke všeobecnému prospěchu?

Zemědělská dohoda WTO měla za cíl tyto deformace napravit. Ukázalo se však, že její pravidla jsou pastí pro naděje rozvíjejících se zemí. Tak jak byla navržena, dovolují tato pravidla udržovat velmi vysoké objemy podpor po neomezenou dobu. Jedinou změnou, která byla provedena, byla změna formátu těchto podpor: Byly odděleny od výroby ( a tedy od podnětu produkovat), nebyla však snížena jejich hladina: V případě EU vzrostly podpory od roku 1986 ze 100 000 na 120 000 mili­onů dolarů za rok, zatímco v USA se zvýšily o 20% ( z 40 000 na 50 000 mili­onů ročně) za tutéž dobu.Nové podpory ovlivňují postavení evropských a americ­kých výrobců na mezinárodních trzích stejně jako před tím, a tím jim umožňují udržet si výsostné postavení v oborech tak významných jako je obilí.

Model podpor vyžaduje naléhavou¨reformu. Je nezbytnou jak pro miliony ma­lých výrobců rozvojových zemí, kteří trpí nedostatkem příležitostí a nepoctivou konkurencí evropských exportů, tak i pro evropské zemědělské odvětví, které zou­fale potřebuje zdroje věnované dnes privilegované menšině.

Reforma již konečně začíná probíhat ať již chceme nebo ne. Vnitřní krize legi­timity se zhoršuje působením dvou rozhodujících činitelů: obchodního jednání v rámci WTO a rozšiřovacího procesu směrem na východ, který volá po novém pro­myšlení kritérií, jež byla používána doposud. V posledním roce byly ohlášeny různé reformní zásady, které ovlivňují jak politiku obecnou, tak i jednotlivých je­jích sektorů. V některých případech, jako je bavlna a tabák, změny přepokládají zánik významné části sektoru a jejich dopady na rozvíjející se země budou mini­mální.

Je to však to, co evropská společnost požaduje? Asi ne. Většina občanů má oprávněný požadavek zachovat takovou agrární politiku, která zaručuje živý země­dělský sektor a jeho přínosy. Na druhé straně také EU není sama odpovědná za choroby jižních producentů: I další velcí vývozci jako je USA, mají na svědomí stejně nebo i více deformací. Trh je soustředěn v rukou několika společností, a       v posledním ohledu, likvidace zemědělské chudoby závisí i na určitých národních politikách, z nichž zemědělci jsou často zcela vyloučeni.

Jediným řešením je tedy udržet jednotlivé zájmy v rovnováze. Snížit dopad na chudé země soustředěním podpor na rozvoj veřejných služeb požadovaných evrop­skou společností. K tomuto cíli již mnohé organizace zaměřené na ochranu přírody a obranu rodinného malozemědělství podaly četné návrhy od spravedlivější rozdělo­vání podpor po uplatnění environmentálních podmínek výroby.

Pokud jde o rozvíjející se země, lze opatření k reformě zemědělské politiky Se­veru omezit na čtyři:

-Významně omezit celkové objemy výrob zvláště u výrobků, které vykazují vy­soký export.

-Zrušit všechny formy podpory exportu, a přizpůsobit prodejní ceny skutečným nákladům vnitřní produkce,

-Zaručit chudým zemím právo na účinnou obranu proti nespravedlivé konku­renci subvencovaných exportů.

- Podpořit přístup výrobků rozvíjejících se zemí na trhy EU. Jako první krok by měl být zaručen volný přístup zemím ze skupiny LIC.

Evropská agrární politika se stane legitimní, až odloží svou posedlost exportem a přizná chudým zemím stejné právo na zemědělský rozvoj a zajištění výživy jaké si nárokuje sama pro sebe. To se týká našich malých španělských výrobců (kteří tvoří u nás většinu), stejně jako zemědělců chudých zemí. Pakliže oni nezlomí součas­ného firemního ducha našeho sektoru a nevysvětlí naší společnosti, kde je čí zájem, nikdo to neudělá. Pokračovat po této stezce znamená, že zanedlouho již nebude na zemědělských plochách nikdo, kdo by nad situací naříkal,- jen toho všichni bu­deme litovat.

4.PRIVILEGIA NEBO ŽIVOT: ROZPOR MEZI PRAVIDLY INTELEKTUÁLNÍHO VLASTNICTVÍ A VEŘEJNÝM ZDRAVÍM

John, ugandský rybář žijící poblíž Kampaly, se cítí daleko lépe od doby, co má přístup k antiretrovirální terapii proti AIDS, kterou je postižen. Může pracovat a živit rodinu. Nedávno však sdělili jeho ženě, že i ona má AIDS. „Nemohu však platit za léky pro nás oba“, říká John. Bude-li platit léky pro ženu, nebudou moci jeho děti chodit do školy a „nebudou mít budoucnost“. Vynechá-li svou léčbu vlastní, bude se moci léčit jeho žena, ale on sám zemře. „A co se pak stane s mou rodinou“, nemůže se neptat. Aby si mohl dovolit léčbu, nesměla by stát více než 10% jeho příjmu. Pak by si ji mohli dovolit oba. John věří, že vláda by měla po­moci těm, kdo si za svou léčbu nemohou sami zaplatit.

Uvedený případ Johnovy rodiny je případem milionů rodin v chudých zemích, zvláště v Africe. Obři farmaceutického průmyslu, kryti ustanoveními WTO o inte­lektuálním vlastnictví (TRIPS), vyhlašují obchodní zásady, které brání přístupu chudých lidí k efektivní léčbě. Na jaře 2001 farmaceutické společnosti předvolaly Jihoafrickou vládu před soud, když se snažila srazit cenu léků uvedením na trh obdobných výrobků. Lidové rozhořčení po celém světě vyvolalo tisíce dopisů a e-mailů a přinutilo firmy, aby stáhly své žaloby. V důsledku toho se pak meziná­rodní tlak na změnu pravidel WTO o farmaceutických patentech stal nezastavitel­ným.

Největším úspěchem summitu WTO v Doha,- který se konal v listopadu 2001, několik měsíců po Jihoafrickém případě,- byla „Deklarace o TRIPS a veřejném zdraví“, ve kterém 142 vlád stanovilo, že práva nemocných lidí mají přednost před právy firem na jejich patenty.Vlády chudých zemí oslavovaly tuto deklaraci jako své historické vítězství. Zdálo se, jakoby USA a ostatní průmyslově vyspělé země, které mocně obhajovaly zájmy svých velkých farmaceutických společností, byly přinuceny veřejným míněním přezkoumat své priority. Bohužel však bohaté země dohody z Doha nerespektovaly. A každodenní porušování slibů snižuje mož­nosti léčby chudých. Opět se potvrzuje souvislost mezi chudobou a zdravotním ohrožením.

4,1 Porušené sliby

V Doha se ministři dohodli, že méně vyvinuté země (LDC) nemusí být vázány medicinálními patenty nejméně do roku 2016 a mohou si zachovat nízké ceny díky konkurenci léků podobných ( bez originální značky). Avšak země, kterých se to nejvíce týkalo, se dostaly pod silný tlak USA, aby tyto dohodou poskytnuté kon­cese nevyužívaly. Například Kambodža, která přijala WTO jako první od jejího založení v roce 1995, zjistila, že je povinna jako podmínku svého vstupu zavést patenty již v roce 2007.

Summit Doha dosáhl v této věci ještě dalšího významného výsledku: Potvrdil prohlášení, že kterákoliv země může anulovat patent ve veřejném zájmu (používajíc k tomu mechanismus známý jako „povinná licence“ke koupi nebo výrobě nechrá­něných léčiv) a požadovala od výrobce nechráněných léčiv, aby je dodával za nižší ceny. To je důležité, protože i když si země nemusí přát tyto „povinné licence“ vy­užívat, skutečnost, že existují, jí dodává sílu při projednávání cen s farmaceutic­kými giganty jako je Pfizer a Glaxo Smith-Kline. To ukázala Brasilie, když dosáhla velkého snížení ceny patentovaného antiretovirálního prostředku k léčení AIDS.

Politický význam Deklarace z Doha se při obraně těchto zájmů nesni­žuje.   Problémem je, že USA se snaží ducha této Deklarace systematicky podkopá­vat. I když přijaly v zásadě právo na roční patenty, postavily se proti každé zemi, která by chtěla „povinné licence“ využívat. USA se rovněž snažily zmařit jakouko­liv dohodu WTO snížením objemu „povinných licencí“ bilaterálními a regionálními obchodními dohodami. Například návrhy USA pro Oblast volného obchodu - NAFTA nebo pro bilaterální dohodu s Chile a Singapur obhajují patenty firem stojících mimo WTO. Nelogicky hrozily naopak USA vydáním „povinných licencí“ v době před třemi lety, když byly ohroženy životy Američanů rozesíláním anthraxo­vých dopisů.

 Třetí problém v uskutečňování Deklarace z Doha se týká otázky jak získat ná­hrady za značkové léky.Vývojové země mají sice povoleno levnější patentovanou verzi nového léčiva nakupovat, ale - ačkoliv se to zdá být neuvěřitelným - výrobci značkových léčiv jim je nesmějí prodávat. To znamená že ty země, které nemohou efektivně značková léčiva vyrábět ( a to se týká velké většiny rozvojových zemí zvláště v Africe) ke značkovým léčivům nemají umožněn přístup. K vyřešení tohoto problému by stačilo několik jednoduchých opatření dovolujících výrobcům znač­kových léčiv exportovat a druhým importovat bez respektování složitých zákon­ných procesů vyžadovaných ze strany WTO.

Ministři se sice ve svém časovém rozvrhu dohodli, že ke konci roku 2002 prove­dou opravy řešící tuto slepou uličku. Rozhodnutí však bylo odloženo na srpen 2003, a několik dní před schůzkou v Cancúnu bylo přijato pouze polovičaté řešení.

Příčinou tohoto neúspěchu je nátlak vyvíjený farmaceutickými nátlakovými skupinami a průmyslovými zeměmi, především USA, na omezení objemu navrhova­ných změn a na jejich ohraničení mnoha formálními požadavky. Současná dohoda například, která opravuje bývalé ustanovení o pouhých dvaceti slovech, zahrnuje osm stran. Po uplynutí více než roku od podpisu zeměmi bohatého světa se rozvojové země rozhodly přijmout tento návrh jako menší zlo. USA, tlačeny fir­mami jako Pfizer, požadovaly více. Chtěly omezit užívání pružnějších norem pro patenty týkající se omezeného  počtu nemocí
(velkých epidemií) a pro ty nejchudší země. Rozvojové země naštěstí zachovaly pevný postoj a těmto tlakům odolaly.

Spojené státy sice stáhly své nejnepřijatelnější požadavky, ale uspěly při kosme­tické úmluvě, kde spolu s EU ve společné kampani přesvědčují svět, že v normách byly provedeny významné změny a že o otázku patentů a veřejného zdraví již de­finitivně nejde. Nicméně skutečnost je taková, že dohoda TRIPS zvýšila privilegia velkých farmaceutických firem v chudém světě a pokračuje ve svém úsilí zvýšit ceny léčiv. A to je pravda, kterou žádná kampaň nemůže zakrýt.

4,2 Co lze dělat?

Členské státy WTO by měly zrevidovat text současné novely a skutečně usnadnit dovoz značkových léčiv do chudých zemí. V delším časovém horizontu by se měla dovolit rozvojovým zemím větší svoboda v rozhodování o tom, zda a kdy zvýšit hladinu ochrany cestou medicínských patentů podle jejich veřejných zdravotních potřeb. V současnosti jsou všechny země povinny uznat medicínské patenty nej­méně na 20 let. Proces rozsáhlejších reforem by měl začít hloubkovou analýzou dopadu TRIPS na veřejné zdraví, provedenou za pomocí Světové zdravotnické or­ganizace WHO.

Nebudou-li tato opatření provedena, miliony chudých lidí budou odsouzeny ke zbytečným nemocím a trápení. A to tím více, čím více budou bohaté země řídit svou obchodní politiku. Následující opatření jsou nezbytná pokud bohaté země chtějí splnit své závazky týkající se patentů a veřejného zdraví.

-WTO by měla v souladu se závazky z Doha zrušit veškerá omezení vývozu nej­účinnějších značkových versí nových léčiv do rozvojových zemí,

-Normy WTO o patentech musí být novelizovány tak, aby poskytovaly rozvojo­vým zemím více svobody v rozhodování o uvedení ochranných patentů pro léčiva podle potřeb veřejného zdraví a vývoje.

- Rozvojové země by měly zajistit, aby jejich národní zákony o patentech využí­valy v nejvyšší míře možných výhod Deklarace Doha.

- USA a velké farmaceutické společnosti by měly přestat s nátlakem na rozvojové země k zavedení i zachování norem a patentů, které jsou za hranice současných zá­vazků TRIPS.

 

5. PŘÍSTUP NA TRHY. KDYŽ ROBIN HOOD ZMĚNÍ STRANY

Většina daňových soustav je založena na zásadě progresivity. Čím více kdo vydě­lává, tím více platí. Mezinárodní obchod však funguje opačně. Nejchudší země světa platí nejvyšší daně. Zboží vyráběné nejchudšími zeměmi je podrobeno nej­vyšším daním. Přeloženo do prosté řeči:, mezinárodní obchod je podroben daňo­vému systému založenému na zvrácené stupnici: Čím méně kdo vydělává, tím větší platí daně.

Vlády bohatých zemí rády uvádějí poměrně nízká cla na zboží dovážené z jiných zemí jako příklad své věrnosti otevřenému trhu. Ovšem složitost cel zakrývá velmi obecnou a jednoduchou vlastnost obchodní politiky Severních vlád. Čím nižší jsou totiž příjmy výrobců hledajících vstup na trh, tím vyšší jsou vstupní cla. Kdyby vlády bohatých zemí uplatnily zásady své obchodní politiky ve svém vnitřním da­ňovém systému, pak by nevdané matky s hladovými mzdami platily vyšší daně než ředitelé telefonních společností.

Průměrná cla ukládaná průmyslovými zeměmi na rozvojové země jsou čtyři- až pětkrát vyšší než na dodávky mezi průmyslovými zeměmi. Výrobky, ve kterých mají rozvojové země relativní výhodu jsou totiž podrobeny nejvyšším dovozním clům. Ve většině případů jsou právě výrobky, kterých se to týká, pracovně vysoce náročné a jejich vývoz by umožnil velké snížení chudoby.

Diskriminace rozvojových zemí je soustavná. Chudé země pokrývají méně než jednu třetinu dovozů bohatých zemí, ale samy trpí dvě třetiny dovozů podrobených nejvyšším clům,- více než 15%. V USA a Kanadě jsou nejvyšší cla soustředěna na textil a ošacení, což je zboží na kterém mají chudé země nejvyšší zájem.. V EU jsou nejvyšší cla soustředěna na zemědělství: 290 druhů zemědělských výrobků je podrobeno clům přes 15%. O mnoho těchto produktů, které zahrnují maso, cukr, ovoce, zeleninu a mléčné výrobky, mají zvláštní zájem právě chudé země.

5,1 Čím méně vyděláváš, tím více platíš

Zásady pro stanovení celních povinností v průmyslových zemích potvrzují, že jejich tarifní politika je založena na zvrácené stupnici. OXFAM analyzoval data ministerstva obchodu USA za rok 2001. Srovnáme-li hodnotu dovozů do USA       z určitých zemí s celními sazbami těchto zemí, ukazuje se podstatná nerovnost mezi sazbami stanovenými zemím bohatým a chudým. Obecné dovozní clo v USA je 1,6%. Tato sazba se významně zvyšuje pro mnohé rozvojové země : Na průměrných 4% pro Indii a Peru, na 7% pro Nikaraguu, a na 14-15% pro Bangladéš, Kambodžu a Nepal.

Některé z klíčových poznatků výzkumu jsou doloženy srovnáním jednotlivých zemí.

Bangladéš a Francie

 Bangladéš má průměrný příjem na obyvatele $1602 a Francie $24000. Téměř 41 milionů obyvatel Bangladéše žije v nejvyšší chudobě pod existenčním minimem. Přesto je Bangladéši uloženo dovozní clo 14% proti jednomu procentu ve Francii.

Vietnam a Nizozemí

Vietnam má pořadové číslo 109 v seznamu zemí podle indexu humanitního roz­voje (Index of Human Development). Je tedy 101 bodů za Nizozemím. Jeho prů­měrný příjem na hlavu je méně než $2000 za rok, proti $ 25657 v Nizozemí. Do­vozní clo na zboží z Vietnamu do USA je však 8%. Na zboží z Nizozemí je stano­veno v USA clo 1%. To znamená, že Vietnam platí 8x vyšší clo za zboží, které pro­dává v USA než Nizozemí, jehož vývoz do USA je navíc čtyřikrát vyšší.

Přímé srovnání s EU znesnadňuje nedostatek dat. Nicméně dosažitelná zjištění naznačují, že Obecný vývozní tarif (CET) je v EU nižší než jsou tarify vůči chudým zemím. I zde najdeme uplatněnu zásadu zvrácené stupnice. Ve Velké Británii jsou sazby na zboží dovážení z Indie asi čtyřikrát vyšší než na zboží z USA, a osmkrát vyšší na zboží ze Sri Lanky a Uruguaje. Indie přitom kryje asi 1% dovozu do Bri­tánie, ale kryje více než 3% příjmů z dovozních cel do UK.

Ačkoliv země Severu hodně hovoří o změně politiky ve prospěch chudých, sku­tečnost vypovídá zcela jinak. Milion žen v Bangladéši, které žijí v předměstích Dacca a šijí košile na export do USA, narážejí na obchodní cla dvacetkrát vyšší než odvádějí britští a francouzští výrobci. V Indii 35 milionů dělníků v textilním prů­myslu vytváří zboží podrobené v USA sazbě 20%. Přičemž 10 milionů dělníků v obuvnickém průmyslu téže země, mnozí z nich z nejnižších kast a živořících v dě­sivé bídě, platí cla 10% a pro některé zboží dokonce 20%.

5,2 Případ textilu

Debatu vedenou ve WTO ohledně přístupu rozvojových zemí na trhy Severu osvětluje spor vyvolaný neschopností splnit t.zv. dohodu o textilu a ošacení (Agreement on Textiles and Clothing - ATV). Vývozy v tomto sektoru jsou vý­znamným zdrojem užitku pro mnohé rozvojové země. Jsou i zdrojem zaměstna­nosti, zvláště pro ženy. Závislost na textilu a oděvních výrobcích je zvláště vysoká v Jižní Asii. V Indii tento sektor představuje 4% HDP a čtvrtinu obchodního ex­portu., a v Bangladéši se zvedá na 80% užitků z vývozu.

Kombinovaný dopad tarifů stanovených bohatými zeměmi a dovozních kvót sta­novených na textilní a oděvnické výrobky stojí chudé země každoročně přes 40 miliard $ na vývozních ziscích. Sama Indie přichází téměř o 10 miliard. Finanční ztráty jsou na stejné hladině jako ztráty na mzdách. Protekcionismus bohatých zemí v oděvnickém zboží stojí podle odhadů rozvojové země téměř 27 milionů pracov­ních příležitostí, z nichž mnohé by mohly zastávat ženy, žijící pod prahem chu­doby.

V Dohodě o textilu a oděvech (TCA) se průmyslové země dohodly odbourat progresivní kvóty na import v průběhu deseti let do konce roku 2005 (!!). Pečlivě se držely litery dohody, jen často porušily jejího ducha. Když v roce 2003 začala po­slední fáze dohody, dobrá polovina kvót již byla zrušena. Skutečností však je, že například USA přitom zrušila jen 10% kvót, které byly platné v době podpisu, Ka­nada 20% a EU 27%.

5,3 Stupňované pokrytectví

Jednou z nejzhoubnějších protekcionistických praktik bohatých zemí jsou stup­ňovaná cla. Jde o obchodní sazby, které se zvyšují podle míry zpracování výrobku. Nízké tarify na nezpracované zboží podporují export surovin s malou přidanou hodnotou a malým podílem zisku. Vysoké tarify uvalené na zpracované zboží odra­zují od investic v oborech vytvářejících zboží s vyšší přidanou hodnotou. Tím se znesnadňuje chudým zemím postup po žebříčku technologií, diverzifikace ex­portu a zvyšování dynamiky ekonomiky.. Prakticky to znamená, že prospěch vytvá­řený obchodem je přesouván z chudých zemí na země bohaté.

Stupňované sazby mají velice negativní dopad i na trhy surového materiálu, jak dokazuje případ kakaa. Vývozci kakaa neplatí v EU a USA clo za nezpracovaná zrna. Platí však 15%, pokud jsou zrna zpracována na úroveň pasty nebo čokolády. Z toho důvodu například Německo zpracovává více kakaa než Slonovinové pobřeží, největší světový výrobce. Z téže příčiny Velká Británie drtí více kakaa než Ghana. Rozvojové země dodávají více než 90% kakaových semen, ale vyrábějí méně než polovinu kakaového másla a méně než 5% světové produkce čokolády

5,4 Jak přinutit, aby v bohatých zemích platili chudí.

Vlády a nátlakové skupiny v bohatých zemích k ospravedlnění své politiky často předstírají, že chrání zájmy zranitelných skupin ve svých vlastních zemích. Ve skutečnosti však vysoká hladina ochrany zboží s vysokou pracností naopak škodí významné skupině chudých občanů i v rozvinutém světě.

Cla na dovozy do bohatých zemí tíhnou ke zvyšování především u zboží důleži­tého pro chudé občany a zvyšují jeho ceny. V USA jsou dovozní cla jedinými da­němi, jejichž skutečné sazby se zvyšují, když klesají příjmy. Dovozní cla na oděvy a obuv přidávají 1,2% k daňovému břemeni nesenému 9,7 miliony svobodných matek v USA (to je asi 308 dollarů za rok). Je to více než dvojnásobná sazba dopa­dající na rodiny s vysokými příjmy. Nejvyšší cla pak dopadají na zboží, které chudí konsumují větším podílem ( například bavlněné a syntetické košile a levné boty).

Skupiny, které mají zájem na pokračující ochraně trhů bohatých zemí tvrdí, že protekcionismus podporuje zaměstnanost. V USA textilní magnáti z Jižní Karoliny dobře věděli, jak touto argumentací ochránit dovozní bariéry proti zboží z Indie a Bangladéše. Stejné argumenty bylo slyšet i v EU a Kanadě. Ve skutečnosti však důvody uváděné ve prospěch dovozních omezení a udržování nízkých mezd a ne­kvalifikované práce neobstojí ze tří důvodů:

-Především to nefunguje; vzdor ochraně, zaměstnanost v textilním a obuvnic­kém průmyslu USA poklesla za poslední dekádu nejméně o polovinu.

-Zadruhé, otevření dovozu by mohlo naopak vyvolat nové pracovní příležitosti. Obchodní komora US počítá, že uvolněním trhu s textilem a oděvy by se zvýšilo obecné hospodářské bohatství o nějakých 13 tisíc milionů dolarů

-Zatřetí je pak daleko účinnější řešit problémy nízkých mezd a nekvalifikované práce v rizikových výrobách účinnou průmyslovou politikou, školicími programy a sociální pomocí, než dovozními bariérami.

Řečeno jinými slovy: Ubližovat nejzranitelnější ženě jihoasijského oděvního průmyslu není vhodným způsobem jak skoncovat s chudobou nejzranitelnější pra­cující ženy v Jižní Karolíně. Jakákoliv práce zachráněná dovozními přehradami        v průmyslových zemích stojí nějakých 35 zaměstnání v zemích chudých.

5,5 Některé náměty

Spravedlivější řízení politiky ke zpřístupnění trhů ve WTO by mělo vzít v úvahu alespoň tato opatření:

- S nestejnými hráči nelze zacházet stejně. Nelze předpokládat, že chudé země mohou přijímat stejná opatření k volným dovozům jako země bohaté. Dnes se to zatím děje zcela obráceně!

- Průměrná cla průmyslových zemí na dovozy z chudých zemí by neměla být vyšší než cla stanovená na dovoz ze zemí rozvinutých. Země s nízkými příjmy by měly mít přistup na trhy bohatých území bez cel a kvót

- Výrobky s vysokou pracností, které vytvářejí zaměstnanost v chudých zemích, jako je textil a oděvy, by měly být podrobeny clům zvláště nízkým.

-Rozvinuté země by měly splnit svůj závazek, že do roku 2005 postupně sníží své dovozní kvóty a na dovozy textilu a oděvů zavedou pětiprocentní celní tarif jako nejvyšší.

 

6. ZÁVĚRY. VÝZVY PO KONFERENCI V CANCÚNU

V samostatné publikaci naší knižnice jsme krátce po ministerské konferenci v Cancúnu (září 2003) krátce analyzovali příčiny jejího neúspěchu i jeho bezpro­střední důsledky pro další jednání. Jako příčinu neúspěchu v Cancúnu jsme tehdy uvedli rozpory zmíněné v předchozím textu. To jest rozpor mezi nadějemi chudých zemí, které očekávaly skutečné „rozvojové kolo“ - a velmi omezenými nabídkami bohatých zemí, zvláště USA a EU. Tři otázky, o kterých jsme hovořili, byly spojeny s diskusí o „nových tématech“ (jako jsou například investice), a jasně ukázaly ne­ústupnost EU vůči opozici více než stovky jednajících zemí. Ti zodpovědní za roz­vojové kolo se objevili na konferenci s hotovými závěry bez jakýchkoliv podstat­ných ústupků vůči ostatním jednajícím, vše uprostřed chaotického a nesrozumitel­ného zmatku,na jaký jsme již zvyklí z předchozích jednání na zasedáních WTO.

Ničím se to nelišilo od předchozích jednání, konaných ve městě Doha nebo Seattle. Bohaté země byly zcela zřejmě přesvědčeny, že budou schopny uskutečnit politiku hotové věci, která se jim tak osvědčovala od doby, co byla WTO před devíti lety založena. Setkaly se však s novou skuteč­ností. Koalice rozvíjejících se zemí raději držela pospolu, než aby přijala špatnou dohodu. Požadavky tak zvané G-20 (vedené Brasilií, Indií, Jižní Afrikou a Čínou) i jiných skupin nejchudších zemí mohly vést ke skutečnému zvratu v pro­cesu, a to se ukázalo jak v bilaterálních jednáních tak i v ostatních regionálních do­hodách ( jako je Zóna volného obchodu Amerik ). Čtyři měsíce po Cancúnu se pesimismus, se kterým jsme nahlíželi budoucnost, lehounce změnil.

Zápas chudých zemí si dokonce vytvořil jistá nadějná hesla jako například „Cotton Initiative“ (bavlnářská iniciativa), které staví čtyři nejchudší země světa (Mali, Chad, Bebnin a Burkina Faso) proti obřím Severoamerickým zemědělským vývozcům ( North American agroexpoorters). Vláda USA věnuje produkci a vývozu své bavlny téměř 4000 milionů dolarů ročně, které tlačí do zoufalství 10 milionů zemědělských rodin v Západní Africe. Čtyři země, protlačující tuto iniciativu, po­žadují spravedlivou regulaci zemědělského trhu, která jim umožní soutěžit na zá­sadě rovnosti. Vzdor snaze USA a EU odvrátit od této záležitosti pozornost, svě­tové mínění v něm vidí symbol skutečných rozporů v sázce. Někteří analytikové zde hovoří o bavlnářské zkoušce (Cotton Test).

Neúspěch v Cancúnu nebyl dobrou zprávou, krize však mohla nabídnout příleži­tost ke změně prospěšné všem. V čase, kdy je v ohrožení multilateralismus, by bylo nebezpečné připojit k neúspěchu OSN i neúspěch WTO.Je nutné zachovávat insti­tuce a pravidla, která pomáhají utvářet globalizaci k prospěchu všech. Proto je po­třeba upravit jednací procesy na podkladě nové rovnováhy sil, požadující od boha­tých zemí úsilí, ke kterému se zatím neodhodlaly. Je to odpovědnost všech: asoci­ací i občanů zaujatých budoucností nás i budoucností světa.

Je však nutno přijmout jedno rozhodnutí: Můžeme dovolit nespravedlivým ob­chodním pravidlům, aby nadále vyvolávala chudobu a zoufalství, a pak čelit násled­kům. Nebo můžeme změnit pravidla. OXFAM je rozhodnut nejen podporo­vat změnu, ale také pracovat na tom, aby se tato změna stala skutečností. Proto jsme podnítili kampaň s názvem Poctivý obchod (Trade With Justice). Jsme si vědomi, že ke změně dojde jen tehdy, když velké množství lidí, ze zemí bohatých i chudých, to bude požadovat. Chceme pracovat společně s mnoha organizacemi i jednotlivci, po boku všech po celém světě již probíhajících kampaní k tomu, aby se obchod začal měnit k boji proti světové chudobě. Společně chceme vybu­dovat takový typ hnutí, jaký dosáhl ukončení apartheidu, odsudku používání protiosobních min, a který dosahuje úspěchu ve snižování dluhů Třetího světa. Je to náročný úkol a nesnadný, jsme však přesvědčeni, že úspěch tohoto hnutí a spo­lupráce s jinými organizacemi a hnutími by mohla změnit život chudých komunit způsobem, o jakém se nám dosud nesnilo

……………………………………………………………………………………

Přeložil: Ing. Ilja Herold, CSc.                                       Připravil: JUDr. Ogňan. Tuleškov

…………………………………………………………………………………………………………

 

 Nadace Lluise Espinala „Ctistianisme i Justicia“ ( Křesťanství a spravedlnost) je studijní středisko vedené jezuitským řádem v Katalánsku. Sdružuje univerzitní učitele a odborníky v teologii a různých oborech sociálních věd. Zabývá se vzájemnými kulturními vztahy mezi vírou a spravedlností, jejichž význam neustále roste. Ediční řada brožur vydávaných nadací slouží ke zveřejňování výsledků některých seminářů organizovaných centrem a dalších textů členů centra a jeho spolupracovníků.

--------------------------------------------------------------------------------------------------------------------------

…„Přeji katalánským jezuitům schopnost a ochotu prohlédnout. Problém je v tom, že i oni žijí a pracují z těch finančních zdrojů, by museli a také měli popřít. Ale k tomu se asi nedostanou. Třeba už jen proto, že tak jak Jan Pavel II. Pod tlakem kardinála Ratzingera zlikvidoval prostou personální politikou i ještě nedávno slavnou a nadějnou Teologii osvobození, o to snadněji jednoosobý papež Ratzinger-Benedikt XVI. ukázní církevně –ekonomické heretiky v Katalánii. Kéž se mu to nepodaří. … „

                            Z úvodního slova Ing. I. Herolda, CSc., září 2005 

………………………………………………………………………................................Vydalo Křesťanskosociální hnutí se spolupráci s Křesťanským dialogem jako svou 150. brožuru určenou pro vnitřní potřeby vlasteneckých organizací.  Brožurka neprošla úpravou překladatele, ani jazykovou úpravou.  Praha, říjen 2005