K programové koncepci
Aliance národních sil – ANS
Koncepce zahraniční politiky ANS.
Jaroslav Bašta
11.4. 2017 Zahraniční politika suverénního státu představuje velmi účinný nástroj obrany národních zájmů. Základní národní zájmy jsou tři – demokracie, prosperita, stabilita, což zdánlivě současná podoba české zahraniční politiky splňuje, především kvůli integraci České republiky do EU a NATO. Bohužel, při kritickém rozboru dospějeme k závěru, že každý z výše uvedených národních zájmů se nenaplňuje buď vůbec, nebo jen částečně, přičemž vinu za to nesou právě ony nadnárodní celky, jejichž součástí jsme se stali.
Rozvoji české demokracie stále více brání její prohlubující se deficit uvnitř Evropské unie, kde můžeme zaznamenat přesun rozhodovacích pravomocí na nikým nevolené orgány a postupující erozi suverenity členských států. Ty se zvolna stávají protektoráty až koloniemi nejsilnější země – Německa, jehož váha po Brexitu neúměrně vzrostla.
Naší prosperitu ochromuje to, že jsme se stali levnou evropskou montovnou a zdrojem laciné pracovní síly, energií a surovin, což je pro stát závislý na exportu svých výrobků krajně nevýhodné.
Stabilitu a bezpečnost České republiky v současné době nejvíce ohrožuje sebevražedná zahraniční politika EU, která na jedné straně ignoruje anticivilizační rizika vyplývající z nelegální migrace a extremistických ideologií, na druhé straně vyostřuje konflikty s velkými východními sousedy Unie – Ruskou federací a Tureckem. NATO má dnes hodně daleko do úspěšné obranné aliance, kterou bylo v minulosti. Závažná je její neochota angažovat se v boji proti anticivilizačním hrozbám spojených s migrací a pokračující studená válka s Ruskem a Čínou.
Česká republika nemá armádu, jen expediční sbor bojující občas za cizí zájmy a nemá ani hranice. K tomu, aby se stala „plnohodnotnou“ kolonií už chybí jen přítomnost cizí armády na našem území, která by dohlížela na nespolehlivé obyvatelstvo. Žádná kolonie nikdy neměla samostatnou zahraniční politiku. Tu totiž potřebuje, až když se začne emancipovat. Pak naopak kvůli exportu našich výrobků pragmatická a vyvážená zahraniční politika začne hrát klíčovou roli v rozvoji české ekonomiky. Druhým závažným úkolem bude užší regionální spolupráce se zeměmi Visegrádské čtyřky a Balkánu. V nebezpečném světě přecházejícím od dosavadní monopolarity k multipolaritě budeme muset najít své nové místo a své nové spojence.
Zřejmě nás nečeká nic menšího než nové národní obrození.
Kolonie nemůže mít svou zahraniční politiku.
Každý seriózní odhad příštích osudů našeho státu se musí opírat o kritickou analýzu současného stavu naší vlasti.
Existuje několik důvodů, proč nelze Českou republiku považovat za nezávislý stát. Za 24 let samostatné existence totiž ztratila většinu atributů státní suverenity. Nemáme skutečnou armádu, jen expediční sbor využívaný pro zájmy jiných zemí, které ani nemusejí být našimi spojenci. Nemáme hranice, kterých jsme se dobrovolně vzdali. Současná migrační krize ukázala, jsme za to nezískali slibovanou protihodnotu – střeženou vnější hranici Evropské unie.
O tom, že jsme v ekonomickém smyslu zaostalým protektorátem Západu, především Německa, mluví už i oficiální vládní analýzy. Odliv výnosů převyšuje dvakrát příliv investic. V klíčových oborech jako vodárenství a energetika dokonce čtyřikrát. Za dobu existence ČR objem aktiv v rukou zahraničních vlastníků vzrostl sedmkrát. Příznačné je, že zahrnuje tu nejvýnosnější část ekonomiky. Některá odvětví přešla do zahraničních rukou jenom proto, aby mohla být zlikvidována – například český obranný průmysl.
K úplnému koloniálnímu statutu, který známe z historie zlaté éry kolonialismu ve druhé polovině 19. století, nám chybí už jen přítomnost cizích vojsk na našem území. Zatím nebyla zapotřebí, ale zvýšený tlak na změnu ústavy v tomto ohledu naznačuje, že jsme znovu považováni za nespolehlivé, které bude třeba střežit. Za posledních sto let již počtvrté.
Naši protektoři v tomto mají pravdu. Každá kolonie má tendenci se pozvolna emancipovat, a to vždy v historii končilo bojem za nezávislost. Největší vlna dekolonizace začala právě před sto lety na sklonku První světové války. Historie se občas opakuje, proto se nacházíme v situaci, kdy lze očekávat období plné nebezpečí, nejistoty, ale také nových příležitostí. Přerod monopolárního světa na nové multipolární uspořádání s několika novými centry zřejmě zapřičiní rozpad Evropské unie.
Přinejmenším v její současné podobě uskupení s hlubokým deficitem vnitřní demokracie a sebevražedné zahraniční politiky. I v tom poměrně krátkém čase, který zbývá do vypuknutí horké fáze evropské krize, můžeme učinit mnohé pro to, abychom přežili jako demokratický stát ve stávajících hranicích.
Nové národní obrození.
Musíme začít mluvit otevřeně o našem současném podřízeném postavení a zabránit dalšímu prohlubování naší koloniální závislosti. Začněme znovu budovat svůj stát a vrátit ho jeho občanům. Znamená to podniknout velmi nepopulární kroky a zvrátit privatizaci vody, energie a přírodních zdrojů, abychom nebyli vydíratelní. Nesmíme se bát narušit sociální smír a vést boj za zvýšení mezd. Prvním předpokladem pro tuto zásadní změnu politického kurzu představuje odstranění stávajících politických elit.
Naším prvním krokem musí být ekonomická emancipace. To znamená postupně se zbavit dosavadního postavení levné evropské montovny a zdroje laciné pracovní síly, energií a surovin. Jako stát závislý na exportu svých výrobků musíme hledat a najít nové trhy, které nám pomohou změnit dosavadní strukturu průmyslové výroby ve prospěch technologických celků s vyšší přidanou hodnotou. Tyto snahy narážejí na bariéru skutečných vlastníků naší ekonomiky.
Součástí ekonomické emancipace bude i zvýšení mezd na úroveň, která odpovídá současné produktivitě práce, odhady mluví o zhruba dvojnásobku ve srovnání se současnou úrovní. Samozřejmým předpokladem dalšího rozvoje je návrat k plnohodnotnému vzdělávání, které musí reflektovat budoucí potřeby ekonomiky, zejména však vyvést nejmladší generaci z bažiny digitální demence, do níž mimo jiné i v důslednu unijních reforem absolventi českého školství zabředávají. Výchova digitálního proletariátu opravdu nesmí být naším cílem.
Musíme mít na paměti, že již před více než sto lety naše vzdělávací soustava vychrlila takové množství vzdělaných lidí (techniků, lékařů, umělců, pedagogů), že museli hledat uplatnění za hranicemi Rakouska - Uherska zejména ve státech na východě a jihu od nás. Jejich vliv byl tak výrazný, že se docela vážně mluvilo o české kulturní okupaci. Právě tito vzdělanci velmi usnadnili pozdější ekonomickou expanzi československých firem a zasloužili se o dobrou pověst naší země. A to naši předkové v počátcích národního obrození vlastně začínali od nuly.
Současná situace v Evropě nasvědčuje tomu, že jsme se po dvou stoletích znovu dostali do situace, kdy řešíme základní otázky naší národní existence. Na nás dnes leží rozhodnutí, jakou cestou se vydá naše společnost a stát – zda se staneme součástí vymírající evropské civilizace, která dobrovolně podlehne populačnímu a náboženskému tlaku svých jižních sousedů a zdvořile během tří generací vymřeme, nebo se vydáme svoji vyzkoušenou cestou, a všem navzdory přežijeme, zachováme svůj jazyk i kulturu.
ANO zestátnění strategických odvětví národního hospodářství a přírodního bohatství a zrušení církevních restitucí.
Bod č. 3 základního programu ANS:
Zestátnění strategických odvětví národního hospodářství a přírodního bohatství
ANS vychází z potřeby návratu k národnímu státu. K tomu směřují i další evropské země, jakož i USA v čele s prezidentem Trumpem (viz jeho „America first!“). Je třeba si říci, co to v praxi pro zemi, jakou je ČR, znamená. Takže:
1/ odchod z EU, ať již formou Czechxitu či rozpadu celé EU, který se nyní již docela zřetelně rýsuje.
2/ zásadní systémové změny v ČR vč. změn personálních. Ty nepůjdou realizovat bez realizace předchozího kroku 1/.
3/ tyto systémové změny musí zasáhnout:
a/ oblast politiky (a nepůjde zdaleka jen o uvedení zásad přímé demokracie do praxe, nýbrž o některé další kroky, jako je odlišný způsob obsazování kandidátek, řešení otázky Senátu – buď zrušení či jeho změnu na sněm regionů, otázku pravomocí prezidenta při jeho přímé volbě aj.);
b/ oblast ekonomiky – především formou přechodu na pro ČR vhodnější ekonomický model spočívající v koncentraci na produkci s vyšší přidanou hodnotou a na prodeji finálních výrobků vlastními silami tak, jak tomu bylo dříve, na obnovení tradičních obchodních spojení, a to nejen se zeměmi BRICS, nýbrž i s dalšími zeměmi tzv. 3. světa (značné a dosud vesměs neprávem opomíjené možnosti v zemích Latinské ‚Ameriky, dále pak příležitosti při obnově válkou zničených zemí na BSV – Sýrie, Irák, možná i Afghánistán po skončení války v těchto zemích);
c/ oblast sociální – odpovídající navýšení mezd, platů a důchodů, sociální solidarita atd.. K tomu je třeba vytvořit si ovšem potřebné ekonomické předpoklady.
d/ opětovné zprůmyslnění některých oblastí ČR, zvláště pak příhraničních a zastavení odlivu obyvatel do velkých průmyslových a městských aglomerací;
4/ K tomu vedoucím krokem je přechod ČR na systém smíšené ekonomiky, kde:
a/ část výrobních prostředků bude trvale v majetku státu (v klíčových odvětvích a některých dalších odůvodněných případech);
b/ dále bude existovat privátní sektor a
c/ souběžně s nimi i sektor družstevní.
Nastal čas odmítnout definitivně nesmysly typu „stát je špatným vlastníkem“, když rozhodují a zodpovědní jsou konkrétní lidé na konkrétních řídích funkcích (které ovšem v posledním období k zodpovědnosti za často špatné výsledky jejich práce nikdo nevolal). A jakým hospodářem jsou soukromí vlastníci, můžeme vidět na příkladu OKD. A našli bychom takových příkladů daleko více.
A krom toho je třeba uvědomit si jedno. Stejně tak jako v 50. letech se zestátňovalo všechno, vč. posledního ševce, tak se podobným budovatelským způsobem přistoupilo od počátku 90. let u nás k privatizaci. Mělo jít přitom o privatizaci zejména těch podniků, které potřebovali moderní know-how a technologie. Po úspěšné privatizaci Škody Mladá Boleslav pak ale začalo být privatizováno zejména rodinné stříbro, které vesměs žádné takové potřeby nemělo. Pak již se privatizovalo hlava nehlava, zřejmě v představě různých úplatků apod.
Stát a politici z jednotlivých politických stran tam sami přispěli k vytvoření vrstvy oligarchů u nás, proti nimž nyní brojí, když se cítí být jimi ohroženi ve svých funkcích. Skutečností je, že postupně dochází k tendenci privatizovat stát (a to nejen u nás), což umožňuje vzrůstající ekonomická moc oligarchů, jíž neumějí dnes politické strany a jejich politici v čele státu účinně čelit.
Lidé již zapomněli (či ti mladší se již v rámci vzdělání nedověděli), že politická moc je odvozena od moci ekonomické, tedy od vlastnictví výrobních prostředků. Dochází tak k schizofrennímu jednání ze strany politiků, kdy:
- na jedné straně podporují hlava nehlava privatizaci všeho, ať je to potřebné a prospěšné pro tento stát a jeho obyvatele či nikoliv, zatímco
- na druhé straně „bojují“ proti důsledkům svého počínání. Tedy proti oligarchům vstupujícím do politiky.
Co se týče konkrétní problematiky navrhovaného zestátnění strategických odvětví národního hospodářství a přírodního bohatství u nás lze sdělit následující:
1/ nejprve je třeba říci, že nejde o podobnou akci, jakou byly konfiskace majetku zrádců a kolaborantů po r. 1945. Nejde ani o zestátnění klíčových odvětví národního hospodářství v té podobě, jak probíhala po r. 1948;
2/ zestátnění by probíhalo na základě zákona a za náhradu. Týkalo by se vybraných klíčových podniků (nelze realizovat plošně, tedy např. i s OKD a platit tak fakticky znovu Bakalovi či za Bakalu, což je v zásadě totéž);
3/ Tomuto kroku by musela nutně předcházet restrukturalizace daňových pásem u jednotlivých skupin daňových plátců s cílem zamezit dalšímu neúměrnému vývozu kapitálu z ČR. Vzorem k tomu nám u nejvyššího daňového pásma může být např. Švédsko (též člen EU);
4/ do tohoto systémového opatření spadá i zastavení další privatizace státního majetku (např. Lesy ČR, Budvar apod.), neboť každou takovou privatizací si tento stát kromě jiného krátí zdroje svých příjmů (u státního podniku mu patří 100 % zisku, zatímco u soukromého podniku se dohaduje, zda mu ten podnik na daních zaplatí alespoň oněch 19 %, pokud investor zrovna nepatří do cizího koncernu, který zpracovává konsolidovanou bilanci v zahraničí či který má papírově své sídlo někde v daňovém ráji). Pak tento stát nedostane obvykle nic. A výpadek daňových příjmů v rozmezí 81 -100 % je pak státem přesouván na bedra občanů tohoto státu.
5/ Důležitým momentem tohoto programu je i ochrana přírodního bohatství ČR ze strany státu a jeho zachování v majetku státu. Ať již jde o zbývající zásoby uranu či nově objevené zásoby lithia a některé další. K odbornému posouzení pak patří otázka vhodnosti opětovného zestátnění MÚS, zejména pak s přihlédnutím k přinejmenším nekorektnímu postupu při její privatizaci, který je předmětem posuzování soudy ve Švýcarsku.
6/ Do této kategorie spadá i zachování kontroly a vlastnictví státu nad strategicky důležitými zdroji:
- výroby elektrické energie a její distribuce a
- dodávkami vody a úpravnami vody, jakož i odpadních vod a nakládání s nimi.
Zejména v této poslední kategorii požadujeme upravit zákon o vodovodech a kanalizacích tak, aby jednoznačně zamezoval snahám některých zahraničních vlastníků vodovodů a zařízení na úpravu odpadních vod spočívající v přesouvání vlastnictví vodovodní a kanalizační sítě a tím i nákladů na jejich údržbu a opravy na spotřebitele. Tento okruh činnosti patří nicméně do sféry navrhovaného zestátnění s tím, že po jeho realizaci příslušné obce, které si tato svá zařízení v předchozím období prodala cizím subjektům, budou zodpovídat za jejich provoz státu jako jejich staronovému vlastníkovi, a to bez možnosti s tímto majetkem o své vůli znovu nakládat.
Aby tento stát mohl plnit svoji roli a být prospěšný občanům, musí být suverénem. K tomu patří mimo jiné i majetek a zdroje. Bez toho se stát dostává postupně do područí těch, kteří na rozdíl od něho ten majetek a zdroje mají. A stát tak není schopen dále plnit své funkce. Nemůže tedy plnit:
- funkce vnitřní: bezpečnostní, právní, ekonomickou (podmínky pro chod ekonomiky a jejich garance), sociální (zajištění občanů ve stáří a nemoci) a kulturní (péče o kulturní dědictví) ani
- funkce vnější (diplomacie, regulace zahraničního obchodu a sjednávání mezistátních obchodních smluv), ani funkci obrannou (obrana vlastního území před cizím napadením, udržení mezinárodní bezpečnosti atd.).
Nemůže tedy plnit řádně ani svoji rozdělovací funkci, neboť příjmy k rozdělování se stále tenčí a krom toho do příslušných zákonů mu stále více hovoří oligarchové. A to jak přímo, tak i prostřednictvím jimi angažovaných poslanců z dalších stran. A toho jsme právě v dnešní době svědky.
Ing. Jaroslav Tichý, 1. místopředseda ANS
Zrušení církevních restitucí
Církevní restituce nebyly žádnými restitucemi, v tom zákonu se to ani nepokoušejí jeho autoři tvrdit. Ten majetek nikdy církvím v pravém slova smyslu nepatřil, vznikl a byl udržován z veřejných rozpočtů. Církev ho měla pouze k užívání a panovníci, jako například císař Josef II, jí ho postupně odebírali.
Církevní majetek byl často pořizován díky nátlaku a útisku (klatby, křížové výpravy, povinné desátky, čarodějnické procesy atd.). Navíc významná část české šlechty, ale i dalších nekatolických obyvatel země, byla nucena opustit naši zemi i po prohře v bitvě na Bílé hoře.
Zákon ohrožuje samotné základy České republiky, poráží myšlenky otců zakladatelů Československé republiky, je diskriminační vůči jiným právnickým či fyzickým osobám, vytváří neodůvodněnou materiální základnu pro jisté politické síly z prostředků všech, prolomuje hranici Února 1948 a de facto prohlašuje dekrety prezidenta Beneše za zdroj bezpráví.
Církvi se vracely majetky, které církev ukradla tzv. kacířům. Nejprve jim tento nakradený majetek vzal po právu císař Josef II. Zbytky pozemků vzal církvi první československý prezident T. G. M. v 1 a 2. pozemkové reformě. Komunisté žádný majetek znárodnit ani zkonfiskovat nemohli. Církev už de facto žádný majetek nevlastnila. Od vlády císaře Josefa II. byla jen správcem a provozovatelem církevních statků, ne majitelem.
Taková je historická pravda. A dnešní vládní a parlamentní tzv. politici vydali církvi majetek ještě z dob Josefa II. A finanční náhrady za neexistující újmy.
Již v roce 1998 tehdejší vicepremiér JUDr. Pavel Rychetský požadavky církve prošetřil a vydal prohlášení, že majetek není ve vlastnictví církve. Totéž potvrdila expertiza právníků. Ale církev to zkoušela stále znovu a znovu a současná vláda jim protiprávně vydala majetek, na který už církev nemá právo zhruba 230 let!
Finanční náhrada byla zákonem o majetkovém vyrovnání s církvemi a náboženskými společnostmi stanovena paušálně v celkové výši 59 mld. Kč. Tato částka se však ve svém konečném důsledku výrazně navyšuje, neboť počínaje druhým rokem splácení, tj. od roku 2014, je nesplacená částka finanční náhrady zvyšována v závislosti na inflaci tak, aby byla zachována reálná hodnota ročních splátek.
Takzvaná „restituce“, to byl dar náboženským sektám, a to prostřednictví jejich členů, kteří se hloupostí a naivitou voličů dostali v určitou chvíli do sněmovny.
Církve pohotově založily akciovky k podnikání s předaným majetkem a je zřejmé, že zisky půjdou do Vatikánu. Církve by rozhodně měly mít zakázáno podnikat! V Německu, Rakousku a téměř všude se církve financují samy a NESMÍ podnikat. Jejich farníci jim přispívají a ony si část příspěvků mohou odečíst z daní, to je vše.
Drtivá většina občanů považuje církevní restituce za nemravné a nesouhlasí s nimi. Přesto byl tento zákon Parlamentem schválen a dnes Ústavním soudem posvěcen. Vyplývá nám z toho jediné. Věty obsažené v článku 2 Ústavy ČR jako: Lid je zdrojem veškeré státní moci. ….Státní moc slouží všem občanům…., nejsou v praxi naplňovány“.
Současná Ústava neslouží všem občanům ku prospěchu. Je koncipována ve prospěch vládnoucích stran a jejich mecenášů.
Tento restituční zákon je skandální a vládní koalice, s naprostou menšinovou podporou veřejnosti, neměla právo samostatně rozhodovat o tak závažné otázce.
Nadějí je, že každý špatný zákon se dá změnit novým zákonem.
PhDr. Vladimíra Vítová, Ph.D., předsedkyně ANS
Mediální koncept ANS
April 18, 2017 , Média ČR ve světovém kontextu
Během několika málo měsíců prošel obsah západních a mezinárodních médií hlubokými změnami. Jsme svědky vzniku jakési dominantní entity (mediální kliky), o které nevíme skoro vůbec nic (ani o jejích tvůrcích, ani o jejích skutečných záměrech), ale jejíž tvrdě protidemokratické důsledky jsou nepřehlédnutelné. Západ v současné době prochází nebývalou systémovou změnou - mocné síly pomalu spojují totalitu médií v celek jdoucí jedním směrem. Současně s tím se mění i obsah médií.
Média se dnes chovají jako gangy, které staví svou soudržnost na emocích, a které reagují podrážděně, když jsou konfrontováni s lidmi, které odsuzují.
Po dobu asi čtyř desítek let jsme byli svědky postupného slučování médií v rámci mezinárodních trustů. V současné době 14 skupin ovládá více jak 2/3 západních médií (21st Century Fox, Bertelsmann, CBS Corporation, Comcast, Hearst Corporation, Lagardere Group, News Corp, Organizações Globo, Sony, Televisa, The Walt Disney Company, Time Warner, Viacom, Vivendi). Rozběhlo se formování aliance mezi Google Media Lab a First Draft, které však již předtím zaujímaly dominantní pozici. To, že mezi mediální kliku náleží i tři nejvýznamnější světové tiskové agentury (Associated Press, Agence France-Presse, Reuters) jen posiluje její hegemonii. Tohle je bezesporu „nezákonná klika“, vzniklá ne z důvodů stanovování cen, ale z důvodů produkce stylu uvažování, tj. výroba a prosazovaní dominantních „myšlenek“.
Všichni členové kliky Google, všichni bez výjimky, již v posledních šesti letech zaujímali jednoznačný postoj k událostem probíhajícím na širším Blízkém východě. Je pozoruhodným faktem, že pět z šesti mezinárodních televizních kanálů, které se podílely na propagandě NATO, jsou součástí této kliky (Al-Džazíra, BBC, CNN, France24, Sky, ale zjevně ne Al-Arabíja).
V USA, Francii a Německu, Google a First Draft shromáždily lokální média a média s mezinárodní působností za účelem posouzení „pravdivosti“ zpráv. Získané výsledky mají pramálo společného se snahou o objektivní zpravodajství.
Především se jedná o diskreditaci nepohodlných lidí jejich nařčením ve veřejné debatě. Jejich účelem je utvrdit občany v přesvědčení, že média jsou čestná, zatímco lidé, odsouzení médii, čestní nejsou. Tento přístup nemá za cíl lepší porozumění světu, ale pranýřování lidí, kteří mají být odstraněni.
A i proto, že nepsaným pravidlem mediální kliky je, že si vyhrazuje právo prověřovat nařčení a obvinění pouze ze zdrojů vně této kliky. Taktikou je podpora myšlenky vnímání světa rozděleného na „my“ (ti, co říkají pravdu) a „oni“ (ti další, co lžou). Tento přístup jen destruuje princip pluralismu, který je nutnou podmínkou pro demokracii, a otevírá cestu k totalitní společnosti.
Problém je, že manipulovaní občané už ani nereagují, když mediální klika začne vytrubovat ničím nepodložená nařčení. Jakým způsobem si mediální klika vybírá své oběti? Jediným zřejmým pojítkem je, že všichni, kteří jsou médii dehonestováni, se snaží znovu navázat styky s Ruskem, vystupovat proti agresivní politice NATO a USA a bojovat proti nelegální imigraci.
Jaké kroky je nutno učinit po volbách v ČR, aby se situace změnila?
Existuje objektivně několik trendů a z nich plynoucích problémů, které čekají na to, až se jejich řešení ujme nějaká skutečná mediální politika. Tedy politika, kterou politikové budou chtít vůči médiím a ve prospěch médií – ne proti nim – realizovat.
A/ Rozetnutí gordického uzlu tzv. veřejnoprávních médií – České televize a Českého rozhlasu – obě instituce, ale ČT zejména – se chovají jako privátní firmy, ale užívají k tomu veřejné prostředky (pro ilustrací rozpočet ČT je vyšší než rozpočet celého českého Ministerstva kultury). Rozměr a působnost obou institucí je nadbytečně velká, umožňuje v jejich rámci uskutečňovat mnoho obchodů, které nejsou ve veřejném, nýbrž privátním zájmu, a přitom ze zákona nespadají pod působnost Nejvyššího kontrolního úřadu. Tyto instituce mají ve svém čele pouze tzv. Rady ČT a ČRo, které jsou opět nominovány politicky, a jsou tedy převodními pákami politických elit. Hlídají zájmy svých politických guruů a o skutečné veřejné poslání těchto médií se víceméně nezajímají. Řešením by bylo buď postátnění a spojení obou institucí podle slovenského vzoru (od r. 2011 zde existuje spojená instituce RTVS navázaná na státní rozpočet i kontrolu), které nutně vede k ekonomizaci a úspornosti (a tedy výrazné racionalizaci) činností takové instituce[1]. Druhý způsob řešení je postupná privatizace jednotlivých technických prostředků ČT nebo ČRo. To ale v dnešní digitální epoše, a navíc pod Damoklovým mečem ekonomické krize, není příliš reálné. Přebujelé molochy žádný realisticky uvažující soukromý podnikatel nebude chtít, jedině, kdyby byl motivován politicky. V každém případě je řešení podmíněno změnou příslušných zákonů, a tedy předchozím politickým rozhodnutím.
B/ Opětovná liberalizace mediálního prostředí, jeho odbyrokratizování a také oslabení justiční zvůle ve sféře správního rozhodování o médiích, zejména elektronických. K této liberalizaci musí dojít logicky s postupem digitálních technologií. Už dnes může digitálně vysílat televizi kdokoli, kdo na to má prostředky, licence je nároková. Pro rozhlas to nastane obdobně v okamžiku, kdy se spustí proces DAB-T (Digital Audio Broadcasting – Terestrial). To ovšem opět chce politické rozhodnutí. Politická scéna brzdí spuštění DAB-T, protože je jednak pod vlivem dnešních dominantních podnikatelů v analogovém vysílání, kteří přechodem na digitální vysílání přijdou o svou absolutní dominanci v reklamním trhu. Podobně to probíhalo při digitalizaci televizního vysílání (DVB-T), kde dominantní soukromí broadcasteři dokázali lobbingem zbrzdit legislativu o dva roky a vynutit si různé výhody, které jim zaručovaly přednostní postavení na novém digitálním trhu.[2] V rozhlasovém prostředí to – při znalosti české politické reality – dopadne nejspíše podobně.
C/ Vytvoření terciálního vysílacího systému, tedy doplnění stávajícího duálního (veřejnoprávní versus soukromoprávní) o sektor neziskových, komunitních vysílacích subjektů. V některých zemích EU (např. ve Francii, Německu či Rakousku) již podobný systém funguje. Jedná se o to, že rozhlasové (a z ekonomického důvodu spíše v menší míře televizní) vysílání může provozovat nezisková organizace, prokáže-li veřejnou potřebnost svých mediálních produktů (vysílání pro náboženské skupiny, etnické menšiny, edukační či sociální obsahy atd.). V dnešním uspořádání je i vysílatel, který prokazatelně uspokojuje veřejnou službu (např. v rovině specifické kulturní produkce) postaven na roveň standardnímu podnikajícímu subjektu, a je mu tak v důsledku na malém českém trhu podnikání víceméně znemožněno. Nemůže být příjemcem cílených grantů a příspěvků, a přitom jeho akvizice běžného reklamního obsahu je z důvodu jeho malého plošného dosahu téměř nulová. Sekundárním efektem prosazení a legislativního stvrzení „komunitních“ médií by byl fakt, že by na jejich bedra mohla přejít velká část těch mediálních obsahů, které dnes poskytují veřejnoprávní média a jimiž zaštiťují své často přemrštěné rozpočtové nároky.[3]
D/ V oblasti periodického tisku nastane změna spíše psychologická: zde asi nelze očekávat nějakou proměnu v úrovni mediální politiky. Role periodického tisku, zejména toho s politickým obsahem, klesá, protože na místo denního tisku nastoupil internet se svými výhodami: rychlostí, multiplicitou, interaktivitou, dosažitelností atd. Tomu tisk nikdy konkurovat nemůže a je to i vidět v reálu. Meziročně klesá prodaný náklad českých deníků (s výjimkou bulváru) v průměru o 10%.[4] Snadná matematika nám řekne, že do pěti let se z deníků stane samizdat. Budoucnost periodického tisku je v jeho specializovanosti a malonákladovosti. Budoucnost mohou mít tiskoviny věnované určitým profesním, zájmovým či odborným tématům. Plnoformátové noviny na jazykově malém trhu, jako je ten český, mají čím dál méně místa.
E/ V oblasti internetových médií je zřetelná snaha některých politických elit – ať už přímo v ČR, či na úrovni EU či OSN, vtělit do veřejného diskursu úvahu o možné regulaci webových obsahů.[5] Jako důvod se používá skutečnost, že na internetu se objevují materiály s kriminálním obsahem, internet je komunikačním místem pro teroristy atd. Jenomže to je velmi nebezpečné uvažování. Jakmile přistoupíme k regulaci internetových obsahů, zrušíme jeho hlavní smysl a specifiku, totiž všestrannou a ničím neomezovanou svobodu. Svoboda je fenomén, který musí provázet odpovědnost. Pokud se to občas neděje, nemůže za to internet jako médium, nýbrž jeho velmi konkrétní uživatelé. Zrušit svobodu pro všechny kvůli chybám některých, je přímá cesta k Orwellově vizi organizované společnosti v románu 1984. Proto by se česká legislativa měla velkým obloukem vyhnout myšlence na regulaci internetu a jeho obsahů. Protože to je nejen cesty od svobody k nesvobodě, ale také od demokracie k totalitě.
Mediální koncepce, týkající se ČR, byla zpracována na základě podkladů, které poskytl Doc. Mgr. Petr Žantovský, Ph.D. ve své studii: "Mediální legislativa a realita – co nás čeká a (snad) nemine." A zahraniční část byla zpracována na základě informací Thierryho Meyssana.
Aliance národních sil www.aliancens.cz
Vydalo Křesťanskosociální hnutí ve spolupráci s Nezávislou skupinou Věrni zůstaneme a Českým národním sdružením jako svou 578. publikaci určenou pro vnitřní potřebu vlasteneckých organizací. Praha, květen 2017.
Web. stránka: www.ceskenarodnilisty.cz E-mail: Vydavatel@seznam.cz