Jak podrobně informovaly noviny Sudetenpost, tiskový orgán rakouského landsmanšaftu, a Sudetendeutsche Zeitung, list německého landsmanšaftu, probíhaly v řadě měst Rakouska i Německa vzpomínkové akce na 54 krajanů, kteří byli zastřeleni údajně při mírových demonstracích za právo na sebeurčení dne 4. března na tržištích v Čechách a na Moravě. Např. ve Vídni se konala vzpomínka 6. března na Mariahilferstrasse, na níž promluvila advokátka dr. Eva Maria Barka na příznačné téma: „Odepřené sebeurčení – včera a dnes“.
Tak jak tomu tehdy ve skutečnosti bylo? Kvůli stručnosti výkladu se nebudeme nijak do šíře zabývat bojem českého národa za právo na sebeurčení v době trvání Rakousko-Uherska. Musíme však konstatovat, že jakékoliv významnější kroky v tomto směru blokovali zejména Němci, tehdy žijící v tzv. Předlitavsku, v rakouské části habsburské říše. Ještě za války naši spojenci z Dohody uznali český zahraniční odboj, který vedly i československé legie proti armádám ústředních mocností, především proti armádám Rakouska a Německa. Když naši legionáři byli v boji zajati, ač byli ve vojenských uniformách, čekala je šibenice. Z hlediska Rakousko-Uherska byli velezrádci. Jako velezrádci byli v Rakousku odsuzováni i čeští politici. Tak téměř do posledních měsíců války bylo hodnoceno úsilí o právo našeho národa na sebeurčení. Kruté násilí, bezohledná brutalita
Na vítězné ukončení války čekaly pangermánské kruhy. Nemohly se dočkat, jak s českým národem zatočí. Co si v Rakousku český lid vybojoval, o to měl být připraven. Měly být učiněny všechny potřebné kroky, které by vedly k nejen zlomení jeho dalších národních aspirací, ale měla být zasažena i naše národní podstata tak, abychom se nevratně stali loajální součástí rakouské společnosti. Tak nějak mělo vypadat právo českého národa na sebeurčení v pangermánském podání.
Válka však končila jinak než pangermáni očekávali. Totální porážka vojsk ústředních mocností byla neodvratná. Zvláště Rakousko-Uhersko se snažilo svou státní existenci zachovat jednáním s Dohodou, především však s prezidentem USA W. Wilsonem. 18. října 1918 obdržel švédský vyslanec ve Washingtonu pro vídeňskou vládu následující Wilsonovu odpověď: „ … vláda Spojených států uznala, že mezi Čechoslováky a říší německou, jakož i rakousko-uherskou je stav válečný, že Československá Národní rada je de facto válčící vládou, která je vybavena náležitou autoritou říditi vojenské a politické věci Čechoslováků… Prezident není tedy již s to, aby uznal pouhou ´autonomii´ národů těchto (národů v Rakousko-Uhersku, pozn. aut.) za podklad pro mír, nýbrž je nucen trvati na tom, že ony, a nikoliv on, mají být soudci nad tím, které akce na straně vlády rakousko-uherské uspokojí aspirace a mínění národů o jejich právech a o určení jejich jakožto členů rodiny národů… Robert Lansing“.
Pokud chceme vyložit v krátkosti podstatu tohoto sdělení, pak můžeme říci, že W. Wilson jednoznačně potvrdil právo národů, porobených dosud Rakousko-Uherskem, na sebeurčení.
V souladu s tímto právem, přirozeným i historickým, které nám bylo téměř až do posledního okamžiku v Rakousko-Uhersku odpíráno, vyhlásili čelní představitelé našeho zahraničního odboje, T. G. Masaryk, E. Beneš a M. R. Štefánek, nezávislost československého národa. Washingtonská deklarace 18 října 1918 zdůrazňuje: „ …Byli jsme nezávislým státem od sedmého století; a v roce 1526 jsme se jako nezávislý stát, sestávající z Čech, Moravy a Slezska, spojili s Rakouskem a Uhry v obrannou unii proti tureckému nebezpečí. Nikdy jsme se dobrovolně nevzdali svých práv jako nezávislý stát v této konfederaci. Habsburkové rozbili tuto smlouvu s naším národem tím, že bezprávně porušovali naše práva a znásilňovali ústavu našeho státu, kterou se sami zavázali dodržovat, a my proto odpíráme zůstat částí Rakouska-Uherska v jakékoli podobě. Požadujeme pro Čechy právo, aby byly spojeny se slovanskými bratřími na Slovensku…
Náš národ zvolil Habsburky na český trůn ze své vlastní svobodné vůle a týmž právem je sesazuje…“.
Představitelé našeho domácího odboje přijali dne 28. října zákon, který ohlásil, že stát československý vstoupil v život.
Rakousko-Uhersko přestalo existovat. Nejen Češi a Slováci, ale i Poláci, Srbové, Chorvati na základě svého práva na sebeurčení, vyhlásili své národní státy.
Rakousko i Německo zůstaly samostatnými státy. Německé menšiny, podobně i maďarské, žily v nově vytvořených státech. Netěšily se však právu na sebeurčení. Toto právo národnostní menšiny neměly. Vztahovalo se pouze na národy, které dosud neměly svůj vlastní stát.
Němci, kteří po staletí vládli v Rakousku, nechtěli se svých privilegií vzdát. Důrazně reagovali na překotný vývoj v Evropě. 21.10.1918 němečtí poslanci vídeňské Říšské rady utvořili prozatímní Národní shromáždění budoucího německo-rakouského státu. 29. října vyhlásili Německé Rakousko, do jehož čela postavili sociálního demokrata K. Rennera.
Čeští Němci odmítli uznat nárok československého státu na své historické území. Postupně vytvořili Deutschböhmen, Sudetenland, Deutschsüdmähren a Böhmerwaldgau. jako autonomní části Německého Rakouska. Do těchto územních útvarů zahrnovali nejen pohraniční oblasti, ale i některá česká a moravská města, a to i nikoliv pohraniční, jako např. Olomouc, Brno. Dokonce požádali prezidenta USA, W. Wilsona, o podporu svých kroků. Ten však na německou žádost nereagoval. Koncem r. 1918 začaly pohraničí obsazovat jednotky čs. armády. Snahy německé národnostní menšiny o odtržení od nového státu a připojení k Německému Rakousku nikdo nikdy neuznal, kromě Němců samých. Tito si přisvojovali „právo na sebeurčení“, a bez ohledu na zamítavé stanoviska, především válečných vítězů, se tohoto práva čas od času s větší či menší vehemencí dovolávali.
O některá naše pohraniční města došlo k bojům mezi německou tzv. domobranou a čs. vojenskými jednotkami. O podrobnostech těchto bojů, o každém německém raněným či mrtvým, skutečným či domněnlivým, v nedávných měsících, zcela jasně tendenčně, psal na pokračování Sudetenpost. Chudáci Němci, co jim to ti zlí Češi proboha vlastně dělali. Domobrana přílišný odpor nekladla. Přesto na obou stranách byli padlí i ranění. Čs. vojska pohraničí postupně obsadila a zjednala autoritu státních orgánů na celém území.
Odpor Němců vůči novému čs. státu však nebyl zcela potlačen. Napětí mezi německým obyvatelstvem ČSR a majoritním národem v únoru a počátkem března roku 1919 opět vzrůstalo. 28. února bylo čs. orgány odhaleno spiknutí proti republice, jehož se zúčastnil i bývalý německý poslanec Wolf a někteří pracovníci německého konzulátu v Praze. Časopis Bohemia byl zastaven. Jedním z dalších a také významnějších důvodů byla údajná snaha čs. orgánů zabránit českým Němcům v účasti na parlamentních volbách v Rakousku (Kronika českých zemí, Praha 2003, str. 631).
Podle dobových zdrojů se v některých pohraničních místech čeští Němci pokusili o povstání proti republice. V Liberci, Chebu, Karlových Varech, Kadaní, Mostě, Ústí n/L, Chomutově a Šternberku ozbrojení Němci demonstrovali. Ve Znojmě se srotili a stříleli na legionáře a vojsko, ale nejen zde, dokonce i z oken svých bytů. Čs. vojsko odpovědělo na rozsáhlé nepokoje a střelbu Němců silou. V Lomu u Mostu němečtí horníci stávkovali. Byli však českými dělníky z dolu vytlačeni. (F.P. Vožický, Kronika světové války 1914-19, Praha, 1919, str. 586) Krev lidí na obou stranách byla prolita, vzájemné nepřátelství posíleno.
Obyčejní Němci opět doplatili na to, že následovali dobrodružnou politiku některých svých vůdců, kteří tehdy, jako i dnes, je vedli do konfliktů, za údajné právo na sebeurčení se státní mocí republiky. Tragedií je, že mnozí Němci se nejen nechali strhnout k násilným akcím, ale že dokonce i věřili v právo na sebeurčení. Podlehli kolektivnímu sebeklamu, jehož následky pro další vzájemné soužití měly setrvalejší povahu.
Říká se, že dějiny jsou učitelkou života. Pro tzv. sudetské Němce tato historická lekce nestačila. Znovu se upnuli k myšlence na autonomii a právu na sebeurčení již v roce 1935.
Tentokrát nepočítali jen s odtržením pohraničí od ČSR a připojení k nacistickému Německu, nýbrž se rozhodli aktivně se spolupodílet na germanizaci českého prostoru, v němž Čech neměl co pohledávat. Osud našeho národa byl již počátkem války předurčen. Část našeho národa měla být vysídlena někam na východ, další část poněmčena a ostatní postaveni ke zdi. Zachovalo se stanovisko vedení NSDAP v Praze z 11. března 1942, cituji: „Rasově schopní Češi, kteří se nebudou chtít stát Němci, musí být k tomu přinuceni nebo zastřeleni.“ I o toto naši bývalí spoluobčané z doby ČSR usilovali.
Tzv. sudetští Němci byli ve své většině po druhé světové válce přesídleni. O přesídlení Němců v Polsku, Československu, Maďarsku rozhodli Spojenci v zásadě již v průběhu druhé světové války. Smluvní rámec pro odsun vytvořilo rozhodnutí Postupimské konference. Též v době války jednali spojenci o německých reparacích a o německém majetku. Definitivní a konkrétní odpovědi na majetkové otázky a reparace dala Pařížská reparační dohoda, která se konala v prosinci r. 1945.
Tak jako po první světové válce, tak i po druhé válce se Němci postavili proti mezinárodním dohodám. Dodnes usilují o návrat do své vlasti, o odškodnění, o potrestání viníků vyhnání, o právo na sebeurčení až do úplného odtržení od České republiky. Jejich současný vůdce, B. Posselt, dále vytrubuje do světa, že téměř 1000 let žil německý národ s českým národem v Čechách, na Moravě a ve Slezsku. Nyní jde tedy jen o obnovení tohoto již historického stavu. „Sudetští“ Němci jsou v představách svého vůdce druhým státním národem v ČR. Opět jako dříve tuto „realitu“ uznávají jen oni sami, doufejme, že alespoň ne všichni.
Když budeme sledovat činnost SL v Německu a Rakousku můžeme bez potíží zjistit její protičeské ostří. Vměšování se do našich vnitřních záležitostí, rozhodování o tom, který zákon či dokonce ústavní zákon bychom měli zrušit či změnit, jakou politiku bychom měli dělat, jak bychom měli hodnotit své dřívější i současné představitele, jak se změnit ve vztahu k odsunutým Němcům, abychom byli hodni smíření. To jsou jejich požadavky všedního dne. Opakují se stále dokola. Plno smyšlenek a lží, neuvěřitelná drzost, agresivita, hulvátství, to vše nás obstupuje při výletu do spolkového tisku SL. Nenechme se však odradit od četby textů SL. Nemáme lepší zdroj o jejich činnosti, o jejich úmyslech, cílech, než právě jejich noviny a časopisy.
Zdá se, že část německé a rakouské elity, včetně H. Fischera, rakouského prezidenta, se tváří, jako kdyby Češi skutečně znemožnili uplatnit českým Němcům jejich právo na sebeurčení až do odtržení, jako kdyby se nikoliv Němci ale Češi dopustili genocidy vůči Němcům atd. Pokud nebude dostatek politické vůle k tomu, abychom vycházeli z historických faktů, pravdy, říkali si pravdu, nikdy nemůžeme dospět ke skutečně dobrým sousedským vztahům. Pokud budou existovat politici, kteří momentální politické zisky budou povyšovat nad dlouhodobé zájmy našich národů, pak spirála nenávisti, verbálních útoků a vznášení nesmyslných požadavků bude dále pokračovat, přestože oficiální místa budou mluvit o mimořádně dobrých sousedských vztazích.
Ať již vývoj nabere lepší či horší směr, jedno je jisté: čeští Němci po první světové válce právo na sebeurčení neměli, poněvadž byli nikoliv národem, ale národnostní menšinou. Ze stejných důvodů toto právo nepříslušelo tzv. sudetským Němcům před druhou světovou válkou a nepřísluší jim ani dnes. Jejich vlastí je Německo, zejména Bavorsko, nechť tam jako čtvrtý kmen, všichni soukmenovci hezky pohromadě, v klidu a míru žijí dále.
JUDr. O. Tuleškov
Webová stránka: www.ceskenarodnilisty.cz