K orientaci  nové české zahraniční politiky

Podíváme-li se do dějin, zjistíme, že s Rusíny, Slováky a Lužickými Srby jsme žili v jednom státě – Československé republice. Jdeme-li dále do historie, zjišťujeme, že s těmito národy, či jejich částmi, jsme společně žili již za doby Velkomoravské říše. Dokonce v některých částech východního Německa si sami lidé vzpomínají na své slovanské kořeny. „Nejdéle se uchoval slovanský jazyk v území kmene Dřevanů v Lüneburské stepi. Tam se slovansky mluvilo ještě v 18. století a poslední obyvatel, který ještě uměl slovanský Otčenáš, sedlák Vtarac, zemřel r. 1798 ve vsi Kremlině. Avšak slovanské povědomí se v lidu udrželo a ještě při sčítání lidu r. 1890 se asi 500 obyvatel přihlásilo jako Wenden, což je německé označení pro Slovany. Slovansky ovšem z nich nemluvil již nikdo. Vědomí slovanského původu a některé lidové obyčeje a pozůstatky slovanských slov v řeči se dochovaly do dnešního dne.“ ( Jaroslav Teplý, Česko-lužický věstník, č. 5 – 6/1997(

Připomeňme si též, že Slováci pod krutou maďarskou nadvládou se nemohli zformovat do uvědomělého národního tělesa. Maďarští grófové neviděli ani na Horní zemi žádné Slováky. Kdo se by k této národnosti otevřeně hlásil, zle by pochodil. Obdobná situace byla i na Podkarpatské Rusi. Vznikem Československa se poměry Slováků i Rusínů podstatně změnily  k lepšímu. Během doby se doformoval slovenský národ. K tomuto cíli se přibližovali i Rusíni.První Československá republika podporovala i Lužické Srby, soustavně a vytrvale.

Poučíme-li se z dějin, naše zahraniční politika, v tom užším slova smyslu, by měla pokračovat tam, kde první Československá republika byla hrubou agresivní silou donucena skončit. Není nic přirozenějšího než podat pomocnou ruku Rusínům, kterým se silně nelíbí jejich ukrajinské zařazení.  Požadují autonomii. Jak by byli rádi, když bychom jim pomohli naplnit cíle, které si vytkli. Stejně je tomu i u Lužických Srbů. Kdo nám brání hájit jejich zájmy v současnosti? Naši pidižvíci, kteří si v současnosti i minulosti říkali, že jsou ministry zahraničních věcí ČR?  Naši sudetomilové a germanofilové?  Jim zřejmě nejde o naše národní a státní zájmy. Spojují nás, tak či onak, s německou říší, jež se podle některých z nás nazývá Evropskou unií..

Máme možnost také se zastat německého obyvatelstva, z východní části SRN, které částečně si uvědomuje své slovanské kořeny. Neměli bychom začít tím, že budeme na Německu žádat vytrvale a silně, aby zbudovalo muzea, která by mapovala původní slovanské osídlení, průběh germanizace a aby případně zavedlo do školních dějin i učivo o slovanské minulosti? Vzhledem k tomu, že Německo sousedí se slovanskými státy bylo by zcela na místě, kdybychom, společně s Poláky, požadovali, aby čeština a polština byla dalším jazykem vyučovaným na německých školách. A konečně, aby Češi, Slováci a Poláci byli v Německu uznanou národnostní menšinou. Je zcela přirozené, že Němci by měli mít v ČR  stejná menšinová práva jako mají Češi v Německu. Princip reciprocity je jedním ze základních pojmů mezinárodního práva.

Pokud bychom toho dosáhli, již nikdy by nemohli noví Nečasové a Sobotkové, Hermanové a Bělobrádkové hlásat bludy o českém národě a jeho státnosti.  Ani by nemohli vykládat nic o příbuzenství Bavorů a Čechů. Snad by konečně zmlkli i Roučkové, kteří mluví o tom, že Češi se dobře chápou s Rakušany a Němci, nikoliv však s Poláky a Slováky. O dalších objevech našich germanofilů raději pomlčme! Je to až ostudné.

Část slovenské elity v současnosti trpí obdobnou politickou nemocí, jež zachvátila po „našich představitelích“ i „její státníky.“ Ti sice nevytrubují, že chtějí se stát součástí Německa, v té či oné formě, ale dožadují se pevné účasti  SR v tvrdém evropském jádru. Kdo vlastně ví, co  je toto jádro? Zřejmě je o tom informovaný pan premiér Fico a pan Lajčák, ministr zahraničních věcí SR. Tito představitelé Smeru svými fantaziemi ovlivnili voliče. Na krajské úrovni Směr hodně ztratil. Dokud budou uvedení pánové ve své „ryze slovenské politice“ pokračovat dopadnou stejně jako sedláci u Chlumce. Pokud chceme být časovější, pak můžeme říci, že je čeká stejný osud jako sobotkovci s celou ČSSD, jíž zavedli až na samou periférii politického systému.

Ficovská ani sobotkovská zahraniční politika nebere ani dostatečný ohled na zájmy našich národů a jejich států. Je dobré, že ty „zasloužilé sobotkovce“  a „bělobrádkovce“ jsme mohli ve volbách uklidit do politického ústraní. Již nevládnou, ale přesto někteří z nich se snaží navrátit oknem, když jsme je dveřmi vyhodili. Předpokládáme, že podobná situace jako u nás  nastane i na Slovensku, nebudou-li pánové rozumní.  Tak vzniknou základní předpoklady, aby slovenský a český národ se mohly začít opět k sobě blížit. Takovýto pohyb, ke kterému časem musí dojít, posílí Slováky i Čechy.  Budou-li se Slováci více věnovat Rusínům, můžeme těsněji k sobě přivinout Lužické Srby a nadto dosáhnout i toho, aby Němci konečně věděli, kde mají své kořeny, kdo byli jejich předkové. Tato poznání bude důležité i pro nás, Čechy. Vztahy česko-německé, jako důsledek sbližování slovanských národů a poznatků o slovanské minulosti části Německa, mohou tak nabýt skutečné rovnosti. I s Polskem je nutné v této české středoevropské politice počítat s plnou vážností.

Společně s Polskem, i Řeckem, bychom měli též nastolit otázku válečných reparací, které nám Německo dosud nezaplatilo. Poláci požadují na SRN zaplacení jednoho bilionů dolarů, Řekové hodně přes 300 miliard eur a my asi 360 miliard předválečných korun, což představuje hodnotu přibližně 3,5 bilionů korun. Platí nejen příslušná ustanovení Pařížské reparační dohody, ale také jedna ze základních zásad mezinárodního práva, totiž povinnost agresora zaplatit své oběti škody, které jí agresí vznikly. Ani dnes nikdo nezpochybňuje, a ani by nemohl zpochybnit fakt, že Československo, Polsko a Řecko byly oběťmi  Německa, které bylo nad slunce jasně agresorem. Nezapomeňme, že nám němečtí kancléři, počínaje W. Brandtem a konče ministry zahraničních věcí SRN, např. H.-D. Genscherem, slibovali zaplatit reparace, ale až po sjednocení Německa. A jak vše dopadlo? Genscher nás žádal o trpělivost ještě v době konání celoněmeckých voleb, na což jsme přistoupili a pak? Němci s námi jednání o reparacích nezačali. Na naše otázky, kdy zaplatí reparace, odpovídali mlčením. Nedávní ministři zahraničních věcí neměli zřejmě dostatek odvahy, aby požadovali to, co nám patří. Můžeme v budoucnosti očekávat změnu našeho trapného až ubohého  reparačního postoje? Uvidíme! Naši právníci, kteří se reparačními otázkami zabývali a zabývají, zastávají jednoznačně stanovisko, že naše reparační požadavky Němcům můžeme předložit kdykoliv, nejpozději však při mírových jednání s Německem. A v závěru tohoto mimořádně důležitého problému bychom měli ještě dodat, že hodnotu majetku, který jsme konfiskovali odsunovanému německému obyvatelstva z Československa, jsme nebyli povinni odečíst ze svého reparačního účtu, kdežto jsme byli povinni jeho majetek konfiskovat tak, aby se nedostal zpět do německých rukou.

Někteří „naši politici“ se snaží nám vykreslovat Rusy jako naše nepřátele. Nedaří se jim to ani za mocné podpory velké většiny médií. Jak by také mohlo? Vzpomeňme si i na dluh, který nám dřívější SSSR nesplatil. Rusko, jež je nástupnickým státem Sovětského svazu, nám líčí div ne jako krachující stát. Německo nám vybarvují v těch nejjasnějších odstínech  jako prosperující hospodářskou velmoc. A přesto všechno to bylo Rusko, které nám dluhy ze sovětské éry, šlo přibližně o několik desítek miliard korun, již dávno a dobrovolně zaplatilo, kdežto to Německo s pěti pé snad dokonce považuje reparační otázku za uzavřenou. Tedy po zaplacení 0,4 % z celkové dlužné reparační částky Němci zřejmě dobrovolně již nám další zaplatit nehodlají. A s tím se v žádném případě nemůžeme smířit! I Němci by měli vědět, že dobré účty dělají dobré přátele! Pokud ví, tak nedbají. A to je hrubá chyba. V celém civilizovaném světě platí jedna zásada. Co bylo ukradeno, musí být vráceno! A Němci toho u nás nakradli hodně. Dodejme, že uvedenou zásadu bychom měli chápat širším způsobem, tedy „Co bylo ukradeno, musí být vráceno a co bylo zničeno, musí být nahrazeno.“  Cizí nechceme, co nám patří, o to musíme usilovat!  Kdo tak nečiní, poškozuje republiku!

Rusofobii, která nad slovanskými národy a státy leží jako dusivý mrak, dech budoucích dnů odvane. Povědomí toho, že jsme Slované, že jsme si blízcí jazykem, zčásti i dějinami, že všem nám sovětská vojska v době druhé světové války přinesla svobodu a zachránila nás před vyvražděním Němci, opět převládne nad snahami těch, kteří nás usilovně strkají do německého chomoutu. Nový Drang nach Osten sílí. Tentokrát Němci používají jiných prostředků. Místo tanků a letadel, vraždících komand používá především ekonomické a taktéž politické i propagandistické prostředky, jež za pomoci „osvědčené páté kolony“ u nás působí velmi efektivně.

J. Kovář