K některým fenoménům německé politiky

K některým fenoménům německé politiky

Začněme s jejími projevy a důsledky nejdříve na lokální úrovni a v jednotlivostech. Petr Vokřál, brněnský primátor, a Jaroslav Ostrčilík, brněnský aktivista, co mají společného? Oba patří k předním brněnským sudetomilům. Ještě jednu zajímavost bychom neměli přejít. Pan Vokřál asi 17 let pracoval v jedné rakouské firmě v různých vedoucích funkcí. Pan Ostrčilík vyrůstal po nějakou dobu v Dolním Rakousku. Jejich „společným jmenovatelem“ je tedy Rakousko.

V Rakousku též po určitou dobu žil, studoval i Libor Rouček, který to v životě dotáhl až na místopředsedu Evropského parlamentu. V současnosti je předsedou české části Česko-německého diskusního fóra

Mohli bychom hledat a najít i další „české politiky“, kteří začínali svou kariéru v emigraci, zejména v Rakousku a Německu. Velkou kariéru v Německu udělal i Milan Horáček. Byl uznán za pozdního vysídlence. Byl spoluzakladatelem německé strany „Zelení“, které jako poslanec zastupoval v EP. Později společně s B. Posseltem založil tzv. Dialog bez tabu. Velmi se zasloužil o „sudetoněmeckou věc“ a byl za to také náležitě oceněn. Je možné uvést i další podobné případy.

Co z uvedeného můžeme vyvodit? Předtím než odpovíme na otázku ještě několik důležitých informaci. Svého času pan Reismüller (?), vydavatel listu Frankfurter Allegemeine Zeitung (?), pocházející z Litoměřic, byl na návštěvě Prahy. Znal se dobře i L. Pachmanem, který v tu dobu bezplatně pomáhal v Ústřední kanceláří ČSL. Když se mluvilo o zájmech přesídleného německého obyvatelstva z Československa a jejich potomků, prohlásil pan vydavatel, že sudeti použijí na podporu těchto interesů i Čechů, kteří byli v emigraci v Německu, o Rakousku se výslovně nezmínil, i když tam, zvláště po roce 1968, žila řada Čechů. Podle jejich vstupů do české politiky po roce 1989 lze tvrdit, že i Rakousko fungovalo, vedle Německa, jako zdroj nových politických kádrů pro polistopadové Československo. Vliv těchto politiků byl nemalý, zvláště když vedle nich a ve spolupráci s nimi vystupovali i někteří další čeští politici, zejména V. Havel a jeho stoupenci, v zájmu Německa i sudetů. Velmi přičinlivá byla i část německé menšiny v ČSR. Rychle se prohlásila za součást sudetoněmeckého kmene, aniž by brala ohled na mnohé jiné československé Němce, kteří jejich jednání prohlásili za zradu a nové „sudetoněmecké soukmenovce“ označili za pátou kolonu. K tomu přičtěme český tisk v německých rukou a řadu „německých odborníků“, kteří v republice působili. Dnes je sice český tisk v českých rukou, ale své zaměření, co mu vtiskli němečtí vlastníci, nemění, snad ani nemůže.

Zřejmě v Československu a později v ČR nebyl vývoj ponechán náhodě. Germanofilní a sudetomilní orientace republiky se brzy prosadila jako určující. V současnosti nové figury .této politiky jen dotahují to, co jejich předchůdci nestačili dodělat. Díky sobotkovcům, bělobrádkovcům a jim podobným proněmecké směřování naší politiky je zřejmé, přestože většina našeho národa s ním nesouhlasí. Nepřejeme si být ani dominiem, ani kolonií, ani 17 zemí SRN. Republiku nedáme, český národ nenecháme rozplynout v německém moři! Abychom to dokázali, musíme získat větší politickou sílu, kterou nám může poskytnout svrchovaný český lid, ať již ve volbách nebo v referendu. A my všichni, kteří tak smýšlíme, musíme se o to zasloužit.

A ještě jedna velmi zajímavá věc. SRN opět silně pracuje s německými menšinami v Evropě, snad stejně intenzivně jako s proněmecky orientovanými politiky v různých evropských státech, zejména ve střední, východní a jihovýchodní Evropě. Výsledky jsou viditelné. D. Tusk, který začínal jako bezvýznamný politik, za německé peníze a s německou pomocí se vypracoval. Stal se nejen ministerským předsedou polské vlády, ale i předním činitelem EU. Když Poláci protestovali proti jeho možnému dalšímu zvolení, nic nepořídili. Merkelová si zřejmě prosadila svou a proněmecký Tusk, jehož dědeček byl wehrmachťákem, v tom lepším případě, v tom horším pracoval v SD, jakési elitní bezpečnostní složce SS, sedí dál ve funkci.

Z řad německé menšiny pocházel i Rudolf Schuster, který se stal prezidentem Slovenské republiky. Za jeho úřadování německá menšina na Slovensku získala další práva. V Rumunsku v německé menšině pracoval Paul Philippi. Na jejím základě vznikla politická strana. V r. 2014 byl prezidentem Rumunska zvolen Sas. I v Maďarsku byla podobná situace. V roce 2012 byl zvolen prezidentem Maďarska Pál Schmidt, který je maďarským Němcem. Mezi ním a V. Orbánem ne jedné straně a B. Posseltem na druhé, byly úzké vazby. Sudeti považují Maďary za své blízké přátelé. Orbán i Schmitt např. slíbili Posseltovi, že se budou zúčastňovat sjezdů Němců vyhnaných z Československa. Po obvinění z plagiátorství P. Schmidt rezignoval. Orbán však pokračuje v politice přátelské vůči „vyhnaným“ Němcům z Maďarska. Označil vyhnání za zločin a „vyhnaní Němci“ mají v Maďarsku určité nároky na odškodnění.

Německá politika, jak je vidět, neponechává nic náhodě. Jde postupně a programově vytčených cílech. To z uvedeného můžeme vyvodit. I u nás u počátku zásadního zlomu ve vztahu k tzv. sudetoněmeckému landsmanšaftu stála kancléřka A. Merkelová, která při několikahodinové návštěvě Prahy si našla čas, aby tehdejšímu českému premiérovi sdělila, jak nedočkavě a toužebně čeká „sudetoněmecký landsmanšaft“ na přímá jednání s českou vládou. Petr Nečas, u kterého již zřejmě několikrát dříve intervenoval ve stejné záležitosti Horst Seehofer, se nechal natolik ovlivnit, že v roce 2013 s velkou delegací odjel do Mnichova na návštěvu. Naštěstí stačil pronést před bavorským zemským sněmem pouze podlézavý projev a musel se poroučet z funkce. V jeho započatém díle, jak sám se zmínil B. Posselt, pak pokračoval B. Sobotka. V r. 2016 došlo k prvním přímým jednáním mezi státní delegací ČR, jíž vedl premiér Sobotka, a představiteli landsmanšaftu. Další je již obecně známé.

Němci ve svůj prospěch, jak jsme uvedli, zasahují i v dqalších státech. V r. 2016 náměstek ministra zahraničních věcí M. Roth mluvil o tom, že Německo je nejsilnějším státem v EU a tudíž mu přísluší vedoucí role v Evropě, Několik měsíců poté se nechal slyšet B. Posselt. Ten pro Evropu již požadoval vedoucí roli ve světě. Kam německá politika ve skutečnosti směřuje a jaké následky to bude mít pro sousední a další blízké státy?