K článku „Nyní led konečně rozbít“

Není našim zvykem vyvěsit překladový článek a hned ho okomentovat. Spíše necháme utéct nějaký čas, aby čtenáři si mohli udělat vlastní úsudek o textu, a pak se k článku vyjádříme. Tentokrát však, vzhledem k obsahu článku, považujeme za nutné napsat k němu ve stručnosti  alespoň několik vět. 

Autor v článku mimo jiné napsal:

„Rasistické Benešovy dekrety jsou součástí českého právního řádu a jsou bráněny zuby nehty. Praha také neudělala ani jeden krok, pokud jde o majetek sudetských Němců. Politici v Berlíně a ve Vídni, pokud něco činí, tak vychvalují údajně dobré až nejlepší vztahy s Českou republikou. Německý Den vlasti, který se slaví každoročně v září, se nesmí zvrhnout jen na jeviště propagandy konejšících umělců, kteří jsou také v řadách krajanů. Je zde důležitá věc, zachování paměti na velký zločin vyhnání..“

Jaká je skutečnost?

Dekrety prezidenta republiky nejsou v ničem ani náznakové rasistické. Nebyly zdaleka jen dílem prezidenta E. Beneše. Od počátku dekretální normotvorný hrála významnou úlohu v procesu vzniku jednotlivých dekretů čs. londýnská vláda v čele s Mons. J. Šrámkem, dále pak Státní rada a Právní komise. Po osvobození  tvorba dekretů byla z větší části v rukou vlády a jejích odborných orgánů. Když se podíváte na nějaký dekret, publikovaný ve Sbírce zákonů, uvidíte, že v jeho závěru je uvedena řada jmen, zejména představitelů politických stran a ministrů. Prozatímní Národní shromáždění dekrety schválilo. Dekrety získaly formu zákonů a ústavních zákonů a jako takové se staly součástí čs. právního řádu.

Jakýkoliv tlak na zrušení dekretů prezidenta republiky považujeme za nepřípustné a hrubé vměšování do našich vnitřních záležitostí.

Jakýpak krok, pokud jde o majetek „sudetských“ Němců, jsme měli udělat? A proč? Na základě rozhodnutí  vítězných spojenců v Postupimi bylo německé obyvatelstvo z Československa, Polska a Maďarska přesídleno do Německa. Podmínky přesídlení stanovili představitelé spojenců. Již na konferenci na Jaltě, později i v Postupimi se jednalo též o německém majetku. Konkrétně o něm rozhodla Pařížská reparační dohoda. Československo bylo jedním ze signatářských států. Dohoda určovala povinnost signatárním státům, pokud to již neudělaly, konfiskovat německý majetek tak, aby se nedostal do německých rukou. ČSR měla výhodnou výjimku. Nemusela hodnotu konfiskovaného majetku odečítat ze svého reparačního účtu.

Přesídlení, či transfer, odsun nebyly vyhnáním. Termín vyhnání v rozporu s mezinárodním právem používají sudeti a čeští sudetomilové. Ani kdyby ho opakovaly dalších dvacet let, nemohou popřít termíny užívané spojenci zejména v Postupimské dohodě. Samovolné vytvoření a užívání termínu vyhnání jim žádná práva nepřinese.

A pokud jde o „nároky“ odsunutých Němců vůči nám, pak jsou nulové. Naopak jsme to my, kdo mají nárok na reparace a Německo je povinným subjektem. Němci za škody, které nám způsobili okupací, za hospodářské vysátí republiky, za ukradené hodnoty, o kterých se mluvilo i v Norimberku,.nám mají zaplatit. Podle mezinárodního práva, stručně řečeno, je agresor povinen zaplatit své oběti škody, které jí agresí vznikly. My jsme byli obětí a nacistické Německo, ruku v ruce s velkou většinou tzv. sudetských Němců, bylo agresorem. A tato fakta jsou nezpochybnitelná.

J. Skalský