K článku „Mnichovská dohoda 1938 - Tisíce Čechoslováků musely opustit své domy"

Kromě těchto Čechoslováků, kteří museli opustit svá hospodářství, domy v době tzv. protektorátu, jichž byly tisíce, je nutné si uvědomit, že z pohraničí bylo v r. 1938 vyhnáno více než 150 tisíc dalších Čechoslováků. Některé údaje dokonce uvádějí 200 tisíc vyhnaných.   

Ti, kteří zůstali v Němci anektovaném čs. pohraničí, neměli žádná menšinová práva. České školy byly zavírány, české knihovny likvidovány, knihy páleny. Byl postupně zabavován i nemovitý majetek zde zůstalých Čechů. Někteří byli dodatečně vykázáni ze svých domovů. Byl problém mluvit česky na veřejnosti.

Tlak na to, aby se někteří Češi "dali k Němcům" i se svými rodinami, stoupal. Tvrdá germanizace byla skutečností.

Další následné věty v nás vzbuzují údiv. Čtěte pozorně: "Nucené stěhování v českých zemích osvobozením neskončilo. Po válce musely obnovené Československo i své majetky opustit téměř tři miliony Němců a desítky tisíc Maďarů."

Pokud jde o německé obyvatelstvo z Československa, o jeho přesídlení definitivně rozhodli spojenci na konferenci v Postupimi.

O konfiskaci jeho majetku jednali spojenci již na konferenci na Jaltě, později znovu v Postupimi.

Pařížská reparační dohoda tato jednání shrnula. Německý majetek jsou povinny signatární státy, pokud tak již neučinily, konfiskovat tak, aby se nevrátil zpět do německých rukou. Signatárním státem bylo i Československo. Pařížská reparační dohoda rozhodla i o reparacích, které Německo muselo svým obětem zaplatit. Československo, jak vyplývalo z příslušných ustanovení dohody, nemuselo hodnotu konfiskovaného majetku odečítat ze svého reparačního účtu.

Pokud jde o maďarské obyvatelstvo, tak kromě těch slovenských Maďarů, kteří se provinili proti republice a jejichž majetek byl proto konfiskován, došlo na základě dohody mezi ČSR a Maďarskem k výměně obyvatelstva. Z Maďarska odjížděli Slováci na Slovensko se svým majetkem a ze Slovenska pak Maďaři se svým majetkem.

Vše probíhalo na základě smluvního základu ČSR a Maďarska, nikoliv tedy z rohodnutí spojenců v Postupimi.

A tak vzniká otázka, zda autor předmětného článku vychází z příslušných ustanovení Postupimské konference a Pařížské reparační dohody, nebo již s nimi nepočítá nebo o nich neví, či nechce vědět. Vypadá to, jako kdyby pro něj neexistovaly. A to je  velmi nebezpečné. Kam až dojde takovýto „revizionista“ (nebo dokonce revanšista) zítra? Pokud se takovýmto trendům nepostavíme, budou dále bujet jako rakovinový nádor.

J. Skalský