Josef Seliger, Wenzel Jaksch a

Seliger-Gemeinde

Poznámka redakce:

Jde-li nám skutečně o historickou pravdu, pak  musíme nechat promluvit a slyšet obě strany. Proto předkládáme vidění uvedených fenoménů očima jak sudetů, tak i našima. Jsou to pohledy naprosto rozdílné. Zatímco sudeti se snaží vytvořit kolem těchto subjektů falešnou svatozář, která má potlačit objektivní pravdu, usilujeme my o respektování dějinných skutečností.

Snahy sudetů směřují, jak jsme přesvědčeni, k přepisování našich dějin, v kterých postupně pravda má být přetvořena v lež a účelové tzv. sudetoněmecké vidění  minulosti v pravdu. Německé agresory, včetně těch „sudetoněmeckých“, představují landsmani jako oběti a z nás, skutečných obětí, dělají zločince.

Že si takto počínají sudeti a celý jejich „sudetoněmecký landsmanšaft“, který vyrostl z nacistického podhoubí a dodnes je nositelem henleinovských tradic, nás ani nepřekvapuje. Novým jevem, s kterým se v posledních letech však setkáváme, jsou sílící germanofilní a sudetomilní tendence v menší části české společnosti, jež však má silnou podporu v médiích a dokonce v koaliční vládě, jež programově, i prostřednictvím tzv. strategického dialogu mezi ČR a SRN, nás vede do německého chomoutu, a tak se stává nejdůležitějším aktivním faktorem tohoto směru.

O co jde? Pokud si necháme vnutit „sudetoněmecký pohled“ na naše dějiny, k němuž se sobotkovci přibližují, ztratíme nejen přítomnost, ale prohrajeme i svou budoucnost.

Je méně než za pět minut, vlastenecké organizace by proto měly věnovat pozornost nejen EU a NATO, případně svým specifikům, ale také obhajobě našich národních zájmů  a státnosti, konečně zastavit jejich demontáž. Braňme historickou pravdu proti polopravdám, lžím, proti tzv. politické a historické korektnosti! 

Nadira Hurnaus:  Jsme a zůstaneme přáteli

Starosta Brna Petr Vokřál dostává Pamětní cenu Wenzela-Jaksche  komunity Seliger-Gemeinde. Během přijetí frakcí SPD, pro vyhnance z vlasti, uprchlíky a vystěhovalce, udělila Seliger-Gemeinde v sobotu v bavorském parlamentu brněnskému primátorovi Petru Vokřálovi Pamětní cenu Wenzela-Jaksche.

Vokřál a jeho devítičlenná delegace se dostavila k obřadu v Maximilianeu v Mnichově. Předešlý den je uvítal mluvčí menšin Bernd Posselt v Sudetoněmeckém domě, kde se koná výstava "Brno jazykový ostrov". A vedle trakaře, na kterém Jacob Kittner vezl svůj majetek při brněnském pochodu ve svátek Božího těla z Modřic, přes Pohořelice do Rakouska, ujistil Vokřál krajany svým přátelstvím. Náměstek mnichovského primátora Josef Schmid přivítal starostu moravského hlavního města v hlavním městě Bavorska a poskytl vhled do problematiky a úspěchů svého města. Johannes Hinterberger, státní tajemník patronátního bavorského ministerstva, poděkoval Brnu za historický signál v roce smíření, "v procesu trvajícím desetiletí, který ještě není kompletní". "Netušili jsme", řekl Vokřál, "jaký vliv bude mít tato akce". Byli překvapeni odezvou, které se jim dostalo nejen v České republice a v Německu, ale i v Evropě. Neměli ponětí, s kolika lidmi pohne. Byl to vstup do dobré společné budoucnosti mezi zeměmi a lidmi.

Posselt poděkoval Brňanům za návštěvu Sudetoněmeckého domu, který je s Heiligenhofem ve městě Bad Kissingen jádrem soudržnosti landsmanšaftu. Charles de Gaulle kdysi hovořil o „potřebě odvahy k míru, porozumění a smíření“. Válka a nacionalismus byly hloupost a zbabělost. "Vy patříte k statečným a odvážným, na které jsme čekali desítky let."

Zájem o Brňany mělo samozřejmě i České centrum v Mnichově, jehož ředitel Ondřej Černý je pozval. Preludiem z Te Deum od Marca-Antoina Charpentiera uvítal hosty soubor „Hofer Blech" frakce SPD-pro vyhnance z vlasti, uprchlíky a vystěhovalce v Maximilianeu, jehož mottem jsou Františkova slova "Nikdy zdi, nýbrž mosty!" Aby přivítal všechny významné Čechy, Poláky, Chorvaty a Němce, krajany a soudruhy, kněží a politiky, potřeboval Volkmar Halbleib, místopředseda a mluvčí parlamentní skupiny SPD, půl hodiny. V současné době, kdy není Evropa v dobrém stavu, je důležité stavět mosty. Porozumění a usmíření neproběhne samo o sobě; k tomu potřebujeme lidi. K těmto lidem patří naprostá většina vyhnanců, kteří nyní pěstují vztahy s vlastí. Jejich Charta z roku 1950 pokládá za nutnou sjednocenou Evropu a žádá ji. "Musíme ukázat její jasnou výhodu. Nesmíme ani narušit naše hodnoty", uzavřel Hälbleib.

V šedesátých letech se Willy Brandt a Egon Bahr vydali cestou změn prostřednictvím sblížení. Během druhého vatikánského koncilu, od roku 1962 do roku 1965, polští biskupové odpustili a požádali o odpuštění. To byl hlavní impuls. Podobně Brandt v r. 1970 ve Varšavě.

Mnoho lidí změnilo způsob myšlení. Také v SL a v České republice začalo přehodnocování. Takže Premiér Bohuslav Sobotka uctil v tomto parlamentu Olgu Sippl. Slova jsou důležitá, ale také gesta, jako pochod smíření v Brně. 

Moderátor Martin K. Bachstein o Petru Vokřálovi, oceněném Pamětní cenou Wenzla Jaksche, řekl : "Dnes velmi oceňujeme, že členové města Brna a jejich vůdcové se rozhodli před dvěma lety, u příležitosti 70. výročí pochodu smrti brněnských Němců, vyhlásit Rok  smíření. "Bohužel, vyhnání v České republice dosud nebylo systematicky stále vstřebáno. Stále je zpracováváno a objasňováno především individuálně - často se značnými obtížemi a zneužitím a ohrožením. V této atmosféře starosta Petr Vokřál v Brně s jeho stranou a přidruženou koalicí zaujal první pozici. Pod jeho vedením byl vytvořen kulturní program roku 2015, při 70. výročí konce války, s cílem připomínat všechny oběti války a tím i obětí vyhnání. Při mnoha kulturních akcích měla brněnská veřejnost možnost poprvé nahlédnout do dění kolem brněnských Němců na jaře 1945, jako při výstavě historických fotografií a textů. Dozvědět se nejen o chování sovětské armády, ale také o internaci, kde byli často Němci po celé měsíce před vyhnáním. Nebo to byly přednášky, diskusní večery, čtení a divadelní představení o osudech Němců v poválečném Brně. "Konečně, měli bychom také zmínit brněnské studenty, kteří po léta usilovali o spravedlivé vylíčení české-německé minulosti a prokazují znovu a znovu, že mladší generace naší sousední země si zaslouží vysoké uznání."

Vrcholem Roku smíření byl Pamětní pochod z Pohořelic do Brna, symbolické znamení, že se mohou Němci v Brně opět cítit jako doma. V prohlášení poprvé městská správa, pod vedením Vokřála, přijala politickou odpovědnost za události roku 1945. Vokřál a jeho kolegové tak podali nebývalý a ojedinělý důkaz politické vyspělosti a vysoké kultury historické paměti. On a jeho političtí přátelé a spolupracovníci nejen ukázali, že motto první republiky v naší sousední zemi „pravda vítězí“ stále platí. Rovněž ukázali, že nová generace politiků a občanů bude postupovat dále v česko-německých vztazích. "Přejeme mu veškerý možný úspěch."

"Milí přátelé," začal Vokřál své poděkování. "Ať Němci nebo Češi:. Společně jsme svědky staletí dobrých a špatných časů, jako jsou hrůzy světových válek". Pokaždé byli lidé, kteří bránili své názory, jako Wenzel Jaksch, který zasvětil svůj život smíření. "Česká republika a Německo jsou přátelé." Společně, jako partneři, s důvěrou a vzájemným respektem, musíme zápasit o Evropskou unii. Komunismus zdržel proces zrání Evropské unie  a související kroky smíření. Nyní převzali iniciativu k tomuto odvážnému kroku ke smíření mladí lidé.  Cílem nebylo jitřit staré rány. Ale někdy stačí gesto, omluva proti pocitu nespravedlnosti. Pomsta není řešení. Budoucnost potřebuje toleranci. Není v ní místo pro rasismus, extremismus a nesnášenlivost. "Pamětní cena Wenzla Jaksche a Cena stavitele mostů parlamentní frakce SPD jsou velkou poctou pro město Brno", řekl Vokřál, předal peníze ceny (Preisgeld) Jaroslavu Ostrčilíkovi, hlavnímu organizátorovi brněnského roku smíření. Pěkné gesto. Po obřadu se starosta Petr Vokřál a jeho doprovod zúčastnili recepce v Maximilianeu a setkali se s mnoha sudetskými Němci.    

Sudetendeutsche Zeitung, 24.6. 2016, str. 1, 3

Ulrich Miksch: Lípa pro našeho Wenzla Jaksche

Místní skupina Seliger-Gemeinde Mnichov

Letošní výlet 30 sudetoněmeckých sociálních demokratů z celého Německa, v čele s mnichovskou skupinou Seliger-Gemeinde, se konal v polovině července na Šumavu. Waldemar Deischl a Peter Wesselowsky naplánovali čtyřdenní výlet. Přes Prachatice pokračovali do hotelu v Českých Budějovicích. 

Příští den se konala návštěva Dlouhých Stropnic, rodiště Wenzla Jakschse, které dnes čítají jen 50 obyvatel. V rámci přípravy se ozval hlas sudetoněmeckých sociálních demokratů: Zvukové záznamy ze starých jednání v Praze a Wiesbadenu. A byly čteny dosud nezveřejněné vzpomínky ze života Wenzla Jakschse, také paměti z jeho "Quellen des Lebens (Zdroje života)", v kontextu se skutečným prožitkem krajiny. V Českém Krumlově se přidalo deset zůstavších ve vlasti, vedených Emmou Marxovou, předsedkyní Šumavského spolku.

Ve Stropnicích, hlavním místě kde Jaksch chodil do školy až do jara 1910 a téměř 8 let se učil, stále ještě funguje velká školní budova z roku 1929. V této době se zde vyučuje několik málo českých dětí, z důvodu zcela pomýlené české menšinové politiky. Skupina shlédla údolí Dlouhých Stropnic, kterým se vine potok. Tam, kde kdysi stál dům Jakschovy rodiny, je dnes louka, na které je pylon a jen starý most přes potok ukazuje bývalou polohu předních dveří do domu. Tam skupinu uvítali zástupci obce . Mladá lípa byla obstarána a díra  vykopána.

Peter Wesselowsky informoval o životě Wenzla Jakschse, Waldemar Deischl pak přečetl slova čestné předsedkyně Olgy Sippl: "Drahý příteli Wenzle Jakschi: přejeme si, aby tento strom, který my, vaši přívrženci, sázíme, nabral svými kořeny z rodné půdy takovou sílu, aby se zelenal a odolával bouřím. Děkujeme vám, zodpovědní politici, milé občanky a občané, kteří jste nám toto umožnili! To dokumentuje skutečnost, že mír a spolupráce, vyhlášené takzvanými vysoce postavenými politiky, jsou skutečně přijaty. Realizace však může být úspěšná pouze tehdy, jestliže my, obyčejní lidé, to budeme uskutečňovat. Děláme to pro ně a pro vás,  i když se setkáváme až dnes, v přátelství, v práci pro mír v budoucnosti." Stropnický místostarosta František Vaněček a radní Hana Valentová ocenili Jaksche v češtině.

Pak  uchopili Němci a Češi lopatu a brzy byl strom zasazen. Nyní se Wenzl Jaksch, který svůj rodný dům vždy nosil na obrázku s sebou, protože od útěku v březnu 1939 mu nikdy nebylo umožněno vkročit na české území, a když jej chytila touha, díval se vždy od Mandelsteinu z Horních Rakous, 50 let po smrti se symbolicky vrátil.

Na zpáteční cestě z Budějovic skupina nejprve putovala přes cisterciácké opatství Vyšší Brod na řece Vltavě, které kdysi mělo silný vliv na stropnickou církev. 

 Sudetendeutsche Zeitung, 22.7.2016, str. 10

Wenzel Jaksch - Cesta Evropy do Postupimi

Prof. PhDr. Věra Olivová, DrSc.

 Vina a osud v podunajském prostoru

 Kniha vyšla v Německu v letech 1958 -1990 ve čtyřech vydáních. Jde o reprezentativní publikaci tlumočící pohled "sudetských" Němců na československou první republiku. V českém překladu byly vynechány dvě první kapitoly: Předehra demokratíckých revolucí a zápas o "národnostní vyrovnání" a Katastrofa z roku 1914 a Masarykova "Nová Evropa ". Uvozovky vyjadřuji již v názvu Jakschovo skeptické stanovisko jak k hnutí potlačených národů, tak i k Masarykově politické koncepci. V obou kapitolách Jaksch zdůrazňuje, že se měla zachovat habsburská monarchie a že měla být provedena její federalizace. Tyto úvahy měly ovšem v době svého vzniku v padesátých letech zcela teoretický a hypotetický ráz. Již čtyřicet let předtím než byly napsány byly překonány historickým vývojem - rozpadem Rakousko-Uherska a vznikem národních států včetně Československé republiky.

Český překlad zbývajících třech kapitol Jakschovy knihy iniciovala německá společnost Ackermann-Gemeinde, která také překlad financovala. Poté, co několik českých nakladatelství odmítlo knihu vydat jako neodbornou, ujal se jejího vydání pražský Institut pro středoevropskou kulturu a politiku vedený Rudolfem Kučerou. Kniha vyšla pod redakcí jednoho z překladatelů, Milana Churaně, který napsal i předmluvu k českému vydání.

Wenzel Jaksch (1896-1966) působil v německé socíálně demokratické straně v Československu. 1927 byl členem předsednictva, 1935-38 místopředsedou, 1938-39 předsedou. Byl představitelem nacionálního křídla, odpůrcem Ludwiga Czecha, kterého po anšlusu Rakouska vystřídal ve funkci předsedy. V roce 1939 emigroval do Anglie s československým pasem a s osobní pomocí Jana Masaryka, československého vyslance v Londýně.

Během války byl Wenzel Jaksch v opozici vůči československé exilové vládě v čele s prezidentem Benešem, která stála na stanovisku právní kontinuty Československa, neuznávala mnichovský diktát a usilovala o obnovu Českoslovenka v jeho předmnichovskách hranicích. Benešova politika zvítězila, Jakschova ztroskotala.

Proto se také Jaksch po válce do Československa již nevrátil. Zůstal v Anglii a roku 1949 přesídlil do Spolkové republiky Německo, kde se aktivně zapojil do politiky a získal vedoucí postavení mezi Němci odsunutými z Československa sněmu za sudetoněmeckou sociální demokracii, která se nespojila s německou sociálně demokratickou stranou a programově si uchovávala samostatnost.

Od roku 1951 byl předsedou společnosti Seliger-Gemeinde, od roku 1953 poslancem spolkového kmene". Od roku 1964 byl předsedou Svazu vyhnanců. V roce 1966 zahynul při automobilové nehodě.

 Jakschova kniha není historickou prací a ani Churaňovy opravy některých autorových mylných údajů ji nemohou dodat charakter objektivnosti. Podstatou práce je její politické zaměření, kterému je podřízen výběr faktů, citátů i hodnocení jednotlivých událostí. Pokusíme se proto také postihnout hlavní linii tohoto Jakschova pojetí moderních československých dějin.

Výchozím Jakschovým stanoviskem, kterému je věnována první kapitola nazvaná Cesta k Mnichovu, je zásadní odmítnutí mírových smluv podepsaných po první světové válce. Tyto smlouvy odrážely situací v Evropě po porážce Německa a Rakousko-Uherska a tvořily základ tzv. versailleského systému. Jaksch obviňuje z přijetí mírových smluv především anglickou politiku, od níž se prý odvíjel i další nepříznivý vývoj. Byla to podle Jaksche právě "falešná prognóza anglických geopolitiků", která se stala "cestou do Mnichova" (45).

Autor dále uvádí, že mírové smlouvy byly podepsány "v deliriu totálního vítězství" (s. 62), byly nemravným a tvrdým diktátem vítězů nad poraženými a vytvořily tak předpoklady pro Hitlerovo vítězství v Německu. Proto se také staly zdrojem hnutí žádajících jejich odstranění, "původem revisionismu" (68). Neúspěch úsilí o jejich, blíže neurčenou, "demokratickou revizi" prosazovanou prý rakouským sociálním demokratem Otto Bauerem, otevřel podle Jaksche prostor pro Hitlerovu a Mussoliniho politiku "militantního revisionismu" (75).

Hlavní Jakschova kritika pak směřuje proti Československu, jehož existence byla ve versailleském systému právně zakotvena. Jeho pozornost je zaměřena především k postavení a vývoji "německého kmene sudetských Němců" (134).

Jaksch vychází z politické koncepce Josefa Seligera, poslance československého parlamentu, který stál až do své smrti roku 1920 v čele německé sociální demokracie v Československu. Ve spolupráci s předsedou německé nacionální strany Lodgmanem von Auen usiloval Seliger o realizaci politiky rakouského předsedy vlády, sociálního demokrata Otto Bauera. Cílem této politiky bylo spojení německých oblastí v Čechách a na Moravě s Rakouskem a spolu s ním i s Německem, tj. vytvoření Velkého Německa. Tato koncepce však padla podpisem versailleské smlouvy, která zakazovala Německu provést anšlus. Podle Jaksche ztroskotala "na daných mocenských poměrech", na "vůli vítězů" (66). Od těchto velkoněmeckých plánů se však distancoval nejen nový rakouský premiér Karl Renner, rovněž sociální demokrat, ale i německá vláda. A proto nebyli již ani Seliger ani Lodgman v roce 1919 zařazeni do rakouské delegace v Saint Germain, kde byla podepsána mírová smlouva s Rakouskem. Toto stanovisko také Jaksch německé i rakouské vládě velmi zazlívá (66-7).

Mírové smlouvy, které potvrdily existenci Československa i historické hranice českých zemí, vedly Seligera k modifikaci jeho politické linie. Zásadně odmítl princip parlamentní demokracie opřené o individuální občanská práva, který byl proklamován již v Masarykově tzv. washingtonské deklaraci z 18. října 1918. Proti němu postavil nacionální princip - požadavek kolektivních práv národů žijících v Československu, jako zásadu zajišťující především kolektivní práva Němců v republice (81-2). Současně navázal na válečné federalizační plány Karla Habsburského, znovu oživené v nové podobě v roce 1918 rakouským sociálním demokratem Víktorem Adlerem v programu na vytvoření "dunajské federace" (56).

Seligerova politika velkého Německa, příp. její modifikovaná podoba "dunajské federace" se staly základem Jakschovy celoživotní politické linie. Tím byl dán i jeho odmítavý postoj k československé republice i k jejím vedoucím demokratickým představitelům. Masarykův program nové Evropy, zpracovaný v roce 1918 ve stejnojmenné knize, se v celé práci stal synonymem utopických, nesmyslných a neúspěšných meziválečných koncepcí. Symptomatický je Jakschův vztah k Edvardu Benešovi. Pokládá ho za hlavního strůjce všech německých i svých vlastních neúspěchů a nenávistně na něj útočí.

Již na pařížské mírové konferenci byl podle Jaksche Edvard Beneš hlavním činitelem, který zapříčinil neúspěch sudetoněmecké politiky. Tento "impulzivní, lstivý a krátkozraký politik", "porušitel daného slova" svou "falešnou hrou s čísly" a "vědomými falzifikacemi", dosáhl vytyčení příznivých hranic Československa (160-7). Tím "Benešův momentální úspěch dosáhl gigantických rozměrů" (67).

Jaksch však odmítá i politiku Ludwiga Czecha, který po Seligerově smrti v říjnu 1920 převzal vedení německé sociálně demokratické strany v Československu. Přesto, či spíše právě proto, že Czech stál na stanovisku parlamentní demokracie a byl vedoucím strany až do roku 1938 a od roku 1929 byl ministrem ve všech československých vládách, věnuje mu Jaksch pouze jedinou pětiřádkovou zmínku (126). Z knihy se také zcela vytrácí výklad o rozsáhlé spolupráci československé a německé sociální demokracie, která významně přispívala k existenci a udržení československé demokracie. Obdobně nezmiňuje Jaksch spolupráci na úrovni českých a německých agrárních a křesťanských stran i spolupráci ekonomických a kulturních organizací.

Zcela opomenuty jsou mezistátní kontakty Československa s rakouskou republikou, jejichž základem byla tzv. "lánská smlouva" slavnostně podepsaná v roce 1921 prezident.y obou států. Autor neuvádí ani vztahy Československa s Německem, které byly již v roce 1920 upraveny obchodní smlouvou a v roce 1925 arbitrážní smlouvou, v níž se oba státy zavázaly řešit případné vzájemné spory jednáním. Německou výmarskou republiku Jaksch naopak několikrát obviňuje z toho, že projevovala nezájem o osud sudetských Němců (93, 108, 127).

 Vývoji od poloviny třicátých let je věnována kapitola, nazvaná Pohřeb Saínt-Germaín a příprava Postupímí. Nastolením Hitlerova nacistického režimu v Německu se Jaksch nezabývá. Mluví jen o "závěrečném boji o diktaturu nebo demokracii v Německu v roce 1932/33". Ten však prý "zastínily krizové události v sousedním Československu" (127). Na rozdíl od hitlerovského Německa nemělo prý Československo účinná sociální a politická opatření proti důsledkům krize (126). O tom, že Německo řešilo krizi intenzivním zbrojením autor nemluví. Němci v Československu prý také vítali Hitlerův zájem o jejich osudy, který tolik kontrastoval s několikrát zmiňovaným nezájmem výmarské republiky (128).

Hitlerovo vítězství nespojuje však Jaksch s vnitřním vývojem Německa, ale chápe ho jako důsledek versailleské politiky západních velmocí. Těm také vytýká nedostatečnou iniciativu v boji proti Hitlerovi.

Úlohu Edvarda Beneše, který proti Hitlerovi vedl systematický boj, snižuje Jaksch osobními invektivami: "Humanistická Evropa neměla v té době vedení", a proto "osud chtěl, že v roli Hitlerova protivníka se octl Edvard Beneš, který ji však nedorostl ani lidsky, ani politicky" (168).

Jaksch uznává, že ve třicátých letech se Československo stalo hlavní azylovou zemí pro německé demokraty, "nejvýznamnějším střediskem německé protihitlerovské emigrace", redukuje však tuto pomoc pouze na dodávání protifašistické literatury do Německa (128). Podrobnější výklad neuvádí. Jistě by stála za zmínku např. i činnost německého sociálního demokrata Camille Hoffmanna, který působil ve funkci československého tiskového atašé v Berlíně.

Obsáhle pojednává Jaksch o událostech roku 1938, které považuje za "prosazení národnostního principu v myšlení západního světa" (200).

Po anšlusu Rakouska se v Československu spojily dvě německé strany agrární a křesťanská - s Henleinovou nacistickou stranou, která tím reprezentovala 80 % německého obyvatelstva. Na politické scéně zůstala dále již jen komunistická strana a oslabená sociální demokracie. Jejím předsedou se stal Wenzel Jaksch, který vytyčil nový program tzv. lidového socialismu - Volkssozialismus. O tomto programu se Jaksch v knize nezmiňuje, uvádí však politické síly, s nimiž byl ve spojení. Ve vývoji Německa spoléhal na protihitlerovskou opozici německé generality, o jejichž záměrech byl informován bývalým nacistou Otto Strasserem, který emigroval do Československa. Uvnitř republiky pak usiloval Jaksch o vytvoření bloku s Lodgmanem von Auen, který mu "nabídl svou spolupráci", a dále jednal s členy jakéhosi blíže neurčeného "autonomistického křídla sudetoněmecké strany" Konrada Henleina, kterým "však chyběla odvaha k odchodu ze strany" (180).

"Hvězdná hodina sudetských Němců" nadešla podle Jaksche "s příjezdem Runcimanovy mise", která "donutila československou vládu" přijmout tzv. čtvrtý plán", který "byl základem dobrého řešení" vedoucího k "federalizaci Československa" (179).

Tento plán z 5. září 1938 byl ovšem reakci na Henleinovy požadavky shrnuté do osmi tzv. karlovarských bodů. Skutečnost, že Jaksch se hlásí k spoluautorství na tomto plánu, svědčí o jeho ztotožnění se s Henleinovými požadavky. Henleinova strana však čtvrtý plán odmítla a tím byly "otevřeny dveře pro radikální řešení" - pro připojení k Německu (180).

Při výkladu o československé politice vedené prezidentem Benešem Jaksch v naprostém rozporu se skutečností tvrdí, že prý pražská vláda "nebyla ochotna bojovat o existenci Československa" (207), že její oficiální stanoviska byla pouze "čistým pokrytectvím" (203). Praha prý dokonce spolu s Chamberlainem podpořila Hitlera proti opozici v německé armádě (207). Naznačuje dokonce, že za rok 1938 byli zodpovědni stejnou měrou "Hitler a Beneš" (205).

Mnichovská dohoda byla podle Jaksche mezinárodním právním aktem, na jehož základě "Hitlerovo Německo obsadilo tak říkajíc smluvně Sudety" (216). Připojení československých pohraničních oblastí k Německu bylo fakticky naplněním programu Josefa Seligera, který byl i Jakschovým programem. Proto také se o důsledcích rozbití Československa vůbec nezmiňuje. Konstatuje jedině, že Mnichov postihl nejvíce sudetské Němce, protože němečtí odpůrci Hitlera v obsazených oblastech byli deportováni do koncentračních táborů (219).

Německá okupace pomnichovského Československa 15. března 1939 byla podle Jaksche reakcí na "volání o pomoc od Čechy pronásledovaných Němců" (220). Dr. Hácha byl poté nucen "vložit osud českého národa a své země s důvěrou do rukou vůdce německé říše" (220). V této situaci se současně mohlo Slovensko konečně ustavit jako samostatná "nezávislá" slovenská republika (220). V dalším výkladu Jaksch několikrát odmítá zpochybňování nezávislosti slovenské republiky, odmítá "mýtus, že šlo o loutkový stát". "Samostatnou slovenskou republiku" zničil podle něho "až neúspěch slovenského povstání" (305).

Ani válka nezačala podle Jaksche německou agresí, ale byla důsledkem špatné politiky Polska: "V groteskním přecenění své vojenské síly se držitelé moci v Polsku domnívali, že ještě mohou lavírovat mezi Hitlerem a mocnostmi stojícími proti němu" (220).

Válka prý byla zpočátku válkou ideologickou, postupně však změnila svou "mravní a politickou povahu" a skončila jako "odvetná válka proti německému národu" (223, 240). Právě to byl onen Velký prohřešek kterému je věnována poslední, třetí část Jakschovy práce. Tímto "velkým prohřeškem" bylo chování států Atlantické aliance vůči "velkému německému národu" (289). "Mor nelidskosti zachvátil velké demokracie" (287). Na Německo byla svalena vina nejen za první, ale i za druhou světovou válku (287,353). A angličtí studenti jsou ve svých učebnicích dějepisu mateni dokonce tvrzením, že "pravou příčinou druhé světové války bylo přání Německa rozšířit svou moc a své území" (358).

V "takzvané Atlantické chartě velcí i malí spojenci nejdříve stanovili vysoké cíle pro politiku míru a pak byli puštěni z řetězu psi nenávisti a lačnosti po kořisti" (251). Podle Jaksche zcela zklamala i II. internacionála i anglická Labour party (239, 251, 293).

Roosevelta dovedla prý "chorobná protiněmecká nenávist" k tomu, že "podlehl Stalinovu démonu" (289). Churchill byl kolísavý politik, podléhající Benešovi. Eden byl slaboch, který se "na podzim 1943 Benešovi fakticky podrobil" (289). "Krátkozraký patriotismus gaullistů pokračoval v tradici přitakávání Benešovým přáním" (356). A "Beneš s komunistickou pomocí páchal velkou zradu na sudetoněmecké demokracii" (262). Tato demokracie, o níž jsou zmínky i na jiných místech (279, 356), není však nikde blíže objasněna.

Dohoda Spojenců v Casablance roku 1943, žádající bezpodmínečnou kapitulaci mocností Osy, prý "zmařila úsilí německé opozice" (264), jehož cílem bylo úsilí "nahradit Hitlera vládou, která by mohla uzavřít mír" (296). Hlavní vina pak spočívá podle Jaksche opět na Edvardu Benešovi: "Místo, aby dal německé opozici naději na spravedlivý mír, chtěl Beneš vést válku až do hořkého konce" (263).

Jakschova stanoviska svalující porážku Německa na všechny možné činitele, kromě Německa samotného, byla ovšem podmíněna mj. i neúspěchem jeho vlastní politiky v londýnském exilu. Ve své sta ti "Was kommt nach Hitler" Jaksch předpokládal, že Československo nebude již nikdy obnoveno ve svých předmnichovských hranicích a že i po porážce Hitlera zůstane v platnosti hranice stanovená v Mnichově.

Prezident Beneš dosáhl však v srpnu 1942 toho, že britská vláda prohlásila mnichovskou dohodu za neplatnou. Jaksch zaslal proti tomuto prohlášení protest americké a kanadské vládě. Bezvýsledně (258-9). A nadto ztratil podporu nejen britské vlády, ale i britské Labour party, která ho zpočátku podporovala. Tento neúspěch Jaksch připisuje "ďábelské propagandistické technice" Edvarda Beneše a jeho plagiátorů (261). Podle něj "byla to opět ironie osudu, že česká exilová vláda mohla mít dominantní vliv na britské veřejné mínění" (290). Přispíval prý k tomu i Jan Masaryk, "veselý vypravěč anekdot, pijan či hráč na klavír" (291).

Část kapitoly Velký prohřešek je věnována odsunu Němců. Tento transfer byl jedním z důsledků brutální německé politiky ve všech okupovaných evropských zemích a byl realizován na základě usnesení spojenecké konference v Postupimi 2. srpna 1945.

Jaksch však považuje za hlavního viníka odsunu Edvarda Beneše. Ten prý poskytoval Spojencům nepravdivé informace o kritické situaci Čechů v Protektorátu, o jejich popravách, věznění a deportacích. Za nepravdivé považuje Jaksch i to, že Beneš zahrnoval mezi deportované i Čechy nuceně nasazené na otrockou práci do Německa. Podle Jaksche byli tito Češi "v Německu zaměstnáni jako svobodné pracovní síly a jejich spolehlivost byla velmi ceněna" (306). Zdůrazňuje: "nikde nebyla kolaborace s okupační mocí užší než v Protektorátu" (320).

Beneš "vymámil od vlád ve Washingtonu a v Moskvě předběžný souhlas se svými plány tím, že je navzájem falešně informoval... Zároveň Evropu a Ameriku ošidil o odměnu za mír, kterou za to přislíbil zaplatit" (275). O jakou odměnu šlo, Jaksch neuvádí.

Vyvrcholením Benešovy špatné politiky byla podle Jaksche právě jeho ruská politika. Přispěla k tomu, že i "západní státníci byli v Postupimi postaveni před hotovou věc. Síla událostí je donutila podvolit se ruským přáním." Západní demokracie prý "předtím od Beneše převzaly jeho koncepci Evropy, která bez dalšího vynesla zničující rozsudek nad takzvanými menšinami" (326). Postupimská dohoda podle Jaksche jen "potvrdila fait accompli hromadného vyhnání", tj. transfer německého obyvatelstva (331). Nebyla však žádným mezinárodně právním aktem. Tzn. že není mezinárodně závazná a tím je i porušitelná.

Takové byly podle Jaksche hlavní proudy, které dovedly Evropu do Postupimi. Ani náznakem si nepřipouští myšlenku, že by to mohla být přede vším cesta Německa do Postupimi.

Závěrem knihy uvádí Jaksch své požadavky pro budoucnost: Ústředním problémem je podle něho sjednocení Německa (351). "Síla německé vůle pro sjednocení a mravní síla západního Německa se staly faktorem evropského sebepotvrzování" (350). "Sovětskému svazu bude za mír nabídnuta bezpečnost a dobré sousedství na jeho západních hranicích", pokud upustí od " bezbřehé vnější expanze" (352).

Za nezbytné pokládá Jaksch "dějinné ospravedlnění staré dunajské monarchie", neboť Rakousko bylo čestný stát (349).

Pro Němce žádá opuštění "přehnaného komplexu viny" (353). Neboť "po uzavření příměří byly tolerovány nové Katyně, ale na hroby v Lidicích byly sázeny růže" (357). Pro odsunuté Němce žádá "dosáhnout mírového sebepotvrzení na zděděné domovské půdě" (354).

Od Čechů pak žádá sebekritiku "a tím mravní sebeosvobození českého národa". "Anglo-čechoslovakismus epigonů Masaryka, Beneše a Seton Watsona lpí na mylném dějinném obrazu. Příslušné národy se od historické lži, která se stala politickým faktorem, mohou osvobodit pouze sebezpytováním a duchovním zahloubáním. Tím mohou přispět k přípravě svého návratu do společnosti svobodných národů" (346).

Edvard BENEŠ, Paměti. Od Mnichova k nové válce

a k novému vítězství

Praha 1947, s. 312-331

„Věděl jsem tehdy, že Jaksch hned na počátku války rozsáhlý program o Velkoněmecku - tj. o Německu a celé střední Evropě - už vypracoval, že jej v anglické politické společnosti - zejména v Labour Party - rozšiřoval a že v něm nejen o českých Němcích jako samostatném celku na nás nezávislém, nýbrž i o Československu celém už vlastně rozhodl, umísťuje nás do zvláštní středoevropské federace s převahou německou.5) Vyčkával jsem tudíž, věda, že s našimi Němci bude účelná a rozumná řeč, až jim válečné události ukáží, v jaké situaci se celé Německo nachází, jak se svět k němu staví a jak těmito skutečnostmi budou nevyhnutelně dotčeni i naši Němci sami.“

Z knihy „Vysídlení německého obyvatelstva z Brna ve dnech 30. a 31. května 1945 a nouzový ubytovací tábor v Pohořelicích 1.6. - 7.7. 1945“, jejímž autorem je Prof. PhDr. Vojtěch Žampach, CSc.

„V roce 1947 podal Wenzel Jaksch, předválečný poslanec československého parlamentu za sociálně demokratickou stranu, petici k Organizaci spojených národů v New Yorku, v niž žádal mezinárodní vyšetření masakrů na trase Brno - Pohořelice - Mikulov. Pravděpodobně právě jeho přičiněním dostalo mezinárodni dimenzi tvrzeni o 50 000 vysídlených, 10 000 zabitých cestou a 4 000 mrtvých v Pohořelicích. Svůj výklad událostí dokládal popisem morbidních ukrutností a šílených násilností. Jaksch neargumentuje střílením transponovaných osob. To pochází evidentně z jiného, prozatím nespecifikovaného pramene.

Jak na Petici reagovaly orgány OSN, pokud se skutečně až do jejího centra dostala, neznáme a nemůžeme posoudit vyvozené závěry. Do Československa přišel její text oficiální cestou. V druhé polovině roku 1947 provedly státní orgány rozsáhlé šetření, soustředily mnoho průkazného materiálu a všechna tvrzení W. Jaksche vyvrátily. Zůstalo pouze u počtu 558 osob zemřelých nenásilnou smrtí v Pohořelicích. Toto číslo není správné, avšak už tenkrát zmařilo pověsti o tisících zastřelených. S odstupem času lze tehdejším domácím vládním úřadům vytknout, proč výsledky šetření neprezentovaly doma i v zahraničí takovým způsobem, který by vylučoval další tradování Jakschových nepravd a desinterpretací.“

Nóta československého ministerstva zahraničních věcí americkému velvyslanci v Praze 17. prosince 1947*

Je všeobecně známo, že Wenzel Jaksch, bývalý sudetoněmecký sociálně demokratický poslanec v československém Národním shromáždění, je vedoucím činitelem protičeskoslovenské politické kampaně bývalých sudetských Němců v zahraničí. Je to muž, jehož politická koncepce byla odedávna velkoněmecká. V době pro Československo nejtěžší, po mnichovské dohodě, která odtrhla od Československé republiky kraje, obývané sudetskými Němci, zastával Wenzel Jaksch Hitlerem ražený názor, že spojení říšských Němců se sudetskými a rakouskými má zůstati trvalé. Ve svém protičeskoslovenském zaujetí, jemuž za války dával průchod v časopise "Der Sozialdemokrat", jejž vydával a dosud vydává jako emigrant v Londýně, zahraňoval svým krajanům, sudetoněmeckým emigrantům ve spojeneckých zemích, aby vstupovali do československé armády a přispěli lak v rámci své státní přináležitosti ke spojeneckému vítězství. Když se britská vláda roku 1942 prohlásila za zbavenou závazků Mnichovské dohody, poslal WenzI Jaksch proti tomu dokonce jménem své strany rozhodný protest prezidentu Rooseveltovi.

Tento muž, který je svou minulostí ztělesněním protičeskoslovenského postoje oněch prvků mezi bývalými sudetskými Němci, které nepodlehly nacismu, se snaží státi se nyní jejich ideovým vůdcem. Používá k tomu své bývalé sudetoněmecké sociálně-demokratické strany, kterou jako zvláštní skupinu stále udržuje ...

Ačkoliv mnozí význační přívrženci Jakschovi jsou dnes leckde vedoucími činiteli německé SPD** k splynutí Jakschovy skupiny s touto stranou nebylo dosud ani formálně, ani ve skutečnosti provedeno. Politická činnost sudetských sociálních demokratů v Německu se jeví v tomto smyslu jako samostatně organizovaná politická práce, třebaže uvnitř jiné politické strany. Nesrovnává se tudíž tato převážně politikou se zabývající organizace, složená výlučně z bývalých sudetských Němců, se zásadami, vytyčenými v prohlášení velvyslanectví Spojených států ze dne 8. listopadu 1947 pro dovolené organizování těchto Němců.

O protičeskoslovenské propagandě Jakschovy skupiny je známo, že po skončení války se rozrostla z dřívějších polemik a houževnatého prosazování vlastní politické koncepce v hanlivou a nenávistnou kampaň proti Československé republice. Wenzel Jasech ji provádí různým způsobem: Útoky ve vlastním tiskovém aparátu, vydáváním brožur, častými memorandy a apely na různé světové činitele, rozhlasovými relacemi, přednáškami, tiskovými polemikami, články v cizích novinách a cestou inspirovaných pomluv proti Československu v různém tisku v Německu, v Anglii, v Americe, ve Švédsku a vůbec všude, kde se mu k tomu naskytne příležitost.

Wenzel Jaksch, dosud usazený v Londýně, podnikl v březnu a dubnu 1947 dvouměsíční cestu po Německu a na podzim 1947 byl na propagační návštěvě ve Švédsku. Nyní se československé úřady dovídají, že se hodlá odebrat do Německa a usídliti se trvale ve Frankfurtu, aby tam pokračoval ve své politické činnosti. Tyto návštěvy a tento jeho úmysl vytvářejí velmi vážné politické důsledky mezi Němci odsunutými z Československa, kteří spatřují v Jakschovi vedoucího činitele svých protičeskoslovenských snah. Jest oprávněná obava, že jeho usazení se v Německu a jeho odsud řízená politická činnost by vzbudily mezi odsunutými Němci nejen zvýšenou agitaci proti ČSR, ale také neodůvodněné naděje na změnu jejich osudu, jak o něm rozhodla Postupimská konference, takže by byly s to zpomalit jejich žádoucí splynutí s německým prostředím a jejich asimilaci s německými poměry ...***

Archiv ministerstva zahraničních věcí, Německo 1945-1950, k 14, o 3, čj. 240.724/M-1I47

* Nóta reagovala na prohlášení amerického velvyslance v Praze z 8. listopadu 1947, v němž byly vyhlášeny zásady postupu amerických okupačních úřadů vůči odsunutým Němcům. Jejich cílem bylo zajistit, aby odsunutí sudetští Němci plně splynuli s prostředím v Německu. Nóta byla dána na vědomí československé vojenské misi u Spojenecké Kontrolní Rady v Berlíně a československému generálnímu konzulátu v Mnichově.

** Socialdemokratische Partei Deutschlands (sociálně-demokratická strana Německa).

*** V roce 1958 shrnul W. Jaksch své politické názory do knihy Europas Weg nach Potsdam. V ní zásadně odmítá existenci Československa i jeho obnovu v roce 1945 a nenávistně útočí na všechny československé demokratické politiky v čele s Edvardem Benešem. Kniha se dočkala čtyř německých vydání a v roce 2000 byla s finanční podporou německé společnosti Ackermann-Gemeinde vydána v českém překladu v Praze. (Wenzel Jaksch, Cesta Evropy do Postupimi. Vina a osud v podunajském prostoru. Praha 2000, Institut pro středoevropskou kulturu a politiku).

Edvard Beneš – Odsun Němců a dokumenty, vydala Společnost Edvarda Beneše, Knižnice SEB, Praha 2011, str.73-75

Webová adresa: www.ceskenarodnilisty.cz           e-mail: vydavatel@seznam.cz

Facebooková adresa: https://www.facebook.com/pages/%C4%8Cesk%C3%A9-n%C3%A1rodn%C3%AD-listy/490810227709170?ref=hl