\bookfoldsheets0Demetrio Velasco Criado

 

Je soukromé vlastnictví krádež?

(aneb nechtěné svědectví o bezmoci a beznaději katolické politekonomie).

 

 

Editorial:

Tento traktát vydalo nedávno Jezuitské vydavatelství v Katalánsku ve své knižnici Cristianisme y Justicia, odkud je šířen po celém světě. Převzal jsem odtud do Poznámek již několik textů dřívějších a vždy to byla pro mne pojednání objevná. Problémem je, že katolické myšlení jakkoliv věcné nemůže a nesmí překročit vlastní stín. Tak i zde: po vášnivém odsudku společenských křivd ... po zasvěcené racionální analýze jejich souvislostí ... po důsledném zamlčení čehokoliv socialistického či nedej Bůh dokonce marxistického ... následuje skluz k předem danému a známému závěru: Že tak to ale Pán Bůh chtěl a my to musíme respektovat,- a jenom svou bratrskou láskou a charitou vylepšovat a humanizovat…  

Článek je přirozeně psán z pohledu náboženského a navíc církevničtinou, což je směs jazyka biblických vyprávění, Aristotelovy filosofie a středoevropského scholastického vědění. Přesto prosím, abyste u textu setrvali a jeho obrazným archaickým jazykem se k podstatě věci prokousali. Pojednává o tématu značně ožehavém a u nás všelijakými politickými paragrafy blokovaném,- zde však oficiální nezpochybnitelnou církevní autoritou otevřeném a podpořeném, a až po určitou hranici velmi svobodně a otevřeně pojednaném.

Překlad textu byl pro mne velmi nesnadný a musel jsem vynechat i průběžné poznámky. K vyjasnění případných nedostatků mohu zájemce pouze odkázat na zdroj,- to jest na "www.fespinal.com".      

16. ledna 2010, Ing. Ilja Herold, CSc.

 

 Demetrio Velasco Criado je řádným profesorem politického myšlení University Deusto (Bilbao) a členem Živé církve (Iglesia Viva) a Spravedlnosti a míru (Justicia y Paz).

Právo na soukromé vlastnictví, jak je prováděno a legálně kodifikováno v naší společnosti, je ostudou z pohledu mravního uvažování i křesťanské víry: Že někdo může vlastnit neomezené zdroje bez vážných mravních a právních námitek, když veliká část světové populace postrádá základní životní potřeby, je skutečnost, která odráží "zločinnou dialektiku" ovládající náš svět. Tu situaci jen zhoršuje ideologické zdůvodňování, které je prohlašuje za "normální" či dokonce "rozumné". Jak je to možné, že po dlouhá staletí bylo právo na soukromé vlastnění považováno za právo přirozené a posvátné, jemuž jsou ostatní lidská práva podřízena a od nichž odvisejí, jakkoliv významná jen sama o sobě mohou být?

Tento spisek se snaží poukázat na pokřivenou ideologickou argumentaci, která je vedena snahou buržoazní právo na soukromé vlastnění doložit a posvětit.

 

1. Základní souvislosti

Jen tím, že se dobereme historicko-ideologických kořenů, ze kterých trvale vyrůstá představa tak zvaného majetkového vlastnění, budeme schopni rozhodnout, jak omezit jeho legitimitu a připravit schůdnou cestu k nabývání a kontrole zdrojů s ohledem na lidskou důstojnost i s potřebnou úctou k nenahraditelným ekosystémům. V tomto ohledu nám jako křesťanům pomůže i pohled na praxi Ježíše Nazaretského.

  Mezi mnohými definicemi lidských bytostí jedna v dějinách lidského myšlení přetrvává, přinejmenším na Západě: představa "zvířete, které vlastní". Vrozená neschopnost lidských bytostí, aby existovaly samy o sobě, se odráží v jejich potřebě obklopovat se věcmi, ... buď s pomocí druhých nebo na jejich úkor. Přisvojovací instinkt si denně ověřujeme na bezbranných žadonících dětech, jak se učí žít a vyjadřovat se ve slově "moje". Všecky obory lidského myšlení upozorňují na tuto významnou antropologickou skutečnost, kterou bychom mohli dobře pokládat i za vrozený lidský podnět. A jako se to stává s ostatními lidskými podněty (moc nebo sexualita), ukázalo se být i vlastnění dvousečným mečem: můžeme je chápat jako nevyhnutelnou podobu lidské seberealizace stejně jako zdroj ohrožení nejen sebe, ale i bližních i celého světa přírody, v němž lidstvo žije jako host. To je důvod, proč otázka vlastnění byla vždy problematickou a bylo třeba ji promýšlet a legitimizovat. Přinejmenším od dob Platona a Aristotela nepřestávalo vyvolávat rozdíly v názorech.

Termín vlastnictví (anglicky property) byl v římském právu definován jako "právo spotřebovávat, užívat i zneužívat (ničit) své (?) věci zákonným způsobem." Bylo by však neudržitelným anachronismem pokoušet se vyjádřit takovou definicí skutečnost vlastnění v moderních společnostech. Protože v římském světě, v němž byla ekonomika rozvíjena v rámci mravního a náboženského řádu, "spotřebovávat, užívat a ničit vlastní věci" nebylo  možno bez zřejmých závazků a povinností. Právní a náboženská omezení svobodu pána a správce domácnosti v jeho vlastnických právech významně ohraničovala.

 

1,1  Zákonnost a oprávnění vlastnictví

Ke zdůvodnění oprávněnosti vlastnění byly učiněny pokusy rozlišit různé formy vlastnictví podle povahy získaných věcí a podle jejich užitku pro jednotlivce i společnost, v níž se nalézají. Například:

-Přivlastňovat si věci, které nepatří žádné určité osobě není totéž jako přivlastňovat si věc obecné (jako vodu a vzduch) nebo společné (jako řeky a přístavy) nebo soukromé,- které již vlastníka mají .

-Přivlastňovat si věci, které se používáním ničí není totéž jako věci "plodné", které se obnovují případně produkují nové užitky.

-Pakliže přivlastnění mělo svůj původ v okupaci, válce nebo dobytí nebo má svůj původ v dědictví není totéž, jako když je výsledkem vlastní práce a výroby.

-Získávat věci potřebné k uspokojení základních potřeb není totéž jako hromadit je z pouhého chtění. Aristoteles rozlišoval "ekonomii" (nezbytné, rozumné a legitimní nabývání) a "chrematisike"(nabývání iracionální a nelegitimní). Toto rozlišení je podstatné.

Abychom mohli rozhodnout, kdy je forma vlastnění mravně legitimní nad pouhé rozlišení právní, musíme mít na pamětí jak objektivní rozměr věcí, tak i jejich povahu subjektivní respektive mezisubjektivní. Zákon by měl autoritativně označovat vlastníky věcí tak, aby si jich ostatní byli vědomi a vyhýbali se střetům. Vlastnictví však bude jen tehdy mravné (podle zákonů mravnosti a rovnosti), pokud je vlastník získal legitimním způsobem.

Touto kombinací subjektivních a objektivních faktorů dovršuje se proměna vlastnictví v jednu z nejdůležitějších společenských skutečností. Je nemožné představit si jakoukoliv společnost, kde by se vlastnění nevyskytovalo, ale stejně tak neklást si otázky, když se ho užívá nepřiměřeně. Neboť jak píše J.Atalli, pojem vlastnictví je "snad nejdůležitějším, ale také nejméně vyjasněným pojmem všeho lidského vědění; pojmem, který svým rozsahem ovládl po staletí politickou ekonomii  a jehož obrysy nelze vystopovat bez závratě... Neboť může-li někdo "mít" zemi, kapitál, jméno nebo ideu,- pak si musí být současně vědom toho, že "mít někoho rád" nebo jej "řídit" znamená jistým způsobem jej využívat nebo vlastnit. Dějiny vlastnění, chtějí-li být úplné, by proto potřebovaly být současně i dějinami  vědění a lásky a jazyka a moci a práva a rodiny ...".

 

 1,2 Úporná skutečnost

To je, proč i největší kritikové vlastnictví skončili tím, že jeho zrušení je zásadně marným, ne-li nežádoucím cílem jejich totalitářského utopismu. Tak i Proudhon na konci svého života (1809 - 1865) poznamenal, že ve svém nepřátelství k soukromému majetku neporozuměl tomu, že "lidé včetně těch, kdo jsou socialisty, bez ohledu na to co kdo říká, chtějí majetek vlastnit. ... Po deseti letech strnulého kriticismu je to zde, kde jsem se setkal s míněním mas mnohem určitějším a daleko odolnějším než v jakékoliv jiné otázce. Napadal jsem jejich přesvědčení a nepoučil se z jejich svědomí. Čím více se šířily demokratické zásady, tím více jsem viděl pracující třídy v městech i na venkově vyjadřovat se ve prospěch vlastnictví. Poté, co kolektivistické ideologické projekty popírající v dějinách tuto lidskou skutečnost (a jako všechny totalitářské utopie popírající vše lidské) skončily jako ubohé trosky, věřím, že musíme chápat vlastnictví jako komplexní a vnitřně rozdvojenou lidskou skutečnost,- kterou také je.

 

1,3  Vlastnictví: způsob myšlení  a vytváření skutečnosti

Lidský způsob, kterým si vytváříme vztah k ostatním lidem záleží ve velkém rozsahu na způsobu, kterým si přivlastňujeme věci, jež nás obklopují a které potřebujeme ke svému životu. Mírumilovné a legitimní způsoby přivlastňování umožňují žít s ostatními ve spravedlivé solidaritě; násilné a nelegitimní způsoby činí toto soužití nemožným a vyvolávají i války a smrt. Způsob, kterým lidé a lidská společenství organizují své vzájemné vztahy, má mnoho co činit se způsobem, ve kterém mají nebo nemají přístup k vlastnictví. Uvažovat o vlastnictví vyžaduje tedy zamyslet se současně i nad politikou, právem, etikou, ekonomikou, sociální psychologií atd. Myslet o vlastnictví znamená brát je jako rozhodující kategorii společenského uspořádání skutečnosti.

Takže, v západní tradici, zvláštní způsob chápání vlastnictví sloužil k ospravedlnění soukromého přivlastňování nedostatkových zdrojů; k vysvětlení povahy politické moci, jejích hranic a práva postavit se jí na odpor; k ospravedlnění evropské kolonizace Nového světa; ke spojení přirozené skutečnosti vlastnění s pokrokem a prosperitou společností a s demokratickými svobodami; a sloužilo i jako zbraň ve válce proti socialismu a později ve Studené válce... Ve všech těchto oblastech se analýzy vlastnictví staly ideologickými zbraněmi otrávenými svévolnými předsudky. Stalo se předmětem konfliktních interpretací i odsudků. V politice sloužilo pak vlastnictví jako záruka stability moci i jejího omezení, zatím co ostatní je považovali za zdroj nerovnosti a společenských nepokojů.

Po mravní stránce je někteří pokládali za zasloužené ovoce vlastní práce a nezcizitelné právo, jiní za příležitost k vykořisťování a popření práva na stejnou příležitost.

V ekonomice je někteří nazírali jako klíčovou složku v produkci bohatství a ostatní je proklínali jak spoušť rozkladné soutěže. V psychologii je někteří rozpoznávali jako zdroj sebeuvědomění a sebehodnocení jednotlivce, ostatní je vinili, že ničí lidskou osobnost a vyvolává neuspokojitelné vášně .

Při všech těchto rozborech se setkáváme s užitečnými poznatky o vlastnictví, které bude užitečné definovat blíže. Neschopen prozkoumat všechny tyto stránky osvětlím jen ty, které se zdají být významné a příznačné pro naši dobu a které se týkají výkonu práva na soukromé vlastnění bez mravních a právních omezení. Tím si osvětlíme, jak nespravedlivá a výlučně historická podoba buržoazního přivlastňování byla proměněna v posvátné přirozené právo. Přitom, po krátkém pohledu na skandální situaci nerovnosti v našem světě, si osvětlíme způsob, kterým je obhajován názor, že lidé jsou oprávněni vlastnit cokoliv mohou získat, a to bez právních i mravních omezení. Zde se pak dotkneme i samotného pojmu "majetkového vlastnění". Teprve seznámíme-li se s jeho historickým vývojem, uvědomíme si, co mu předcházelo i jaké výzvy přináší.

 

1,4 Svět rozvrácený zvrhlým právem

Žijeme ve světě tak nerovném a nespravedlivém, že to vylučuje jakékoliv přijatelné rozumné ospravedlnění. Výrok Jana Pavla II. v Sollicitudo Rei Sociales si zde žádá připomenout pro svou jasnost a sílu: Jedna z největších nespravedlností našeho současného světa spočívá jednoznačně v tom, že těch, kteří vlastní mnoho je relativně málo, kdežto těch, co nevlastní téměř nic, je mnoho. Je to nespravedlnost  špatného rozdělování zboží a služeb původně určených všem. Takový je obrázek: Jsou někteří, menšina, kdo vlastní mnoho a kdo promrhali své "jsem", protože převrácením hierarchie hodnot podlehli kultu svého "mám". A jsou jiní, mnozí, kteří mají málo nebo nic, kdo neuspějí ani při uskutečňování svého základního lidského povolání, protože jsou zbaveni svých nejzákladnějších potřeb.

Útok proti lidskosti, který tento rozpor přináší, se projevuje ve dvojí tváři nihilismu: v biologickém ničení lidských bytostí, které zbavuje možnosti žít; a v duchovním nihilismu, který jim brání v možnosti rozvíjet se k obrazu lidských bytostí.

Tento papežský text, stále platný, ač je z roku 1987, je stále prorocký, protože "zločinná dialektika", kterou odhaluje, stále platí a působí. Nestoudnost našeho světa nabírá pornografický ráz v tom co Z. Bauman nazývá "promarněné životy". Problém chudoby, říká Bauman, není v přelidnění, ale v přemnožení bohatých, kteří parasitují na planetě a kteří si navíc osobují právo rozhodovat o tom, co je užitečné a co považovat za odpad. Jenže odpad se rozmnožil do takového rozsahu, že nevíme co si s ním počít. Což navíc neplatí jenom pro ekologii, ale především pro neuvěřitelné mrhání lidskými životy. Jistý autor, hovořící o 20. století, nazval je "stoletím vražd namísto lidských práv, stoletím ovládaným uchváceným násilím, vyjádřeno v číslech předtím nikdy nevídaných, jehož jedovaté ovoce bude ještě dlouho otravovat budoucnost".

A dodal, že tím nemíní pouze  "války a nacionalismy a totalitarismy které je spustily, ale také společenské a výrobní vztahy v demokraciích .... i samotný proces odcizování."

     Bývalá presidentka Irské republiky Mary Robinson ve své funkci Vysoké komisařky Spojených národů a členky komise pro podporu chudých (Legal Empowerment of the Poor) nedávno připomenula, že více než polovina světové populace žije v podmínkách postrádajících vhodné zákony a regulaci, bez účinných právních prostředků chránících jejich rodiny, domovy a ostatní majetek. Jsou to v mnohých společenstvích hluboce zakořeněné struktury, které reprodukují chudobu a nerovnost. Vzdor Obecné deklaraci lidských práv, že "každý má právo vlastnit majetek sám i spolu s druhými" (art.17) a vzdor tomu, že toto právo bylo znovu posíleno v Závěrečném dokumentu v roce 2005, přetrvává v našich společnostech nerovnost a exklusivita a odpor proti legálnímu uplatňování těchto práv.

Nemám zde čas podrobně vysvětlovat strukturální logiku, která inspirovala v uplynulých desítiletích  neoliberální kapitalismus ani toho fatální důsledky. Obdobně se nechci uchylovat ke zjednodušenému názoru, že jedinou příčinou této tak zvané "kriminální dialektiky" je iracionální rozdělení bohatství. Společenské rozdíly, sociální výluka, panování i otroctví mají svůj vlastní vývoj a musí být podle toho pojednávány. Ale zdá se být jasné, že v této ostudné situaci je nutno usilovat o zákonité posílení chudých a zvláště žen. Což zahrnuje i dalekosáhlé strukturální změny ve stávajících společenstvích.

 

1,5  O panování a jeho struktuře

Tím nejhorším na této tragické situaci není však jen sama její skutečnost, ale především argumenty k její obhajobě. V četných obhajobách práva na majetek je více než jen nádech cynismu. Mnozí kolem sebe bezhlavě tlučou, jen aby se obhájili proti humanistickým výhradám odmítajícím maskovat okovy chudých girlandami bohatých.

Již jsme se zmínili o ideologických argumentech, které po staletí provázely debatu mezi odpůrci a obhájci práva na soukromý majetek. Významnou je představa, která pokládá právo na soukromý majetek za osobní přirozené právo, ustavené Bohem, posvátné a nedotknutelné. Odvolání se na přirozenost práva (jusnaturalismus) bylo přitom z větší části zodpovědné za jeho zposvátnění.

Vlastnictví není problémem jen politicky, eticky, ekonomicky a psychologicky, jak jsme již uvedli. Skutečnost, že si zachovává svou posvátnost i legitimitu v náboženství i v teorii přirozeného práva nás nutí nabídnout zde komentář z pohledu metodologie i teorie věd, abychom si ujasnili rozsah toho o čem chceme hovořit.

Kdybychom si více uvědomovali, že naše postavení vlastníků ovlivňuje způsob, jímž se modlíme Otčenáš daleko více než pravověří Apostolika, které recitujeme při liturgiích, neodříkávali  bychom svou modlitbu s obvyklou svou snadností.

1,6  Ideologicky pojem lidského panování

Po staletí bylo přirozené právo chápáno jako odraz božího zákona v přírodě a v životě lidských bytostí (navíc osvětlené kladným zjevením v žido-křesťanské tradici). Abychom si uspořádali své životy rozumným způsobem, musím mít my lidé na paměti tento hierarchicky ustavený pořádek. Takže jak pořádek přirozený, tak i pořádek lidský byly založeny a vedeny pořádkem náboženským. A katolická církev (která se pokládá za strážce správné interpretace tohoto hierarchického pořádku) byla schopna udržet hegemonickou kontrolu nad celou společností.

Je pochopitelné, že když revoluční změny odsunuly církev z jejího výsadního postavení a vyhlásily legitimní právněpolitický řád nový,-  učinily to vyhlášením "přirozeného pořádku" nového, který stanovil nezávislost lidské bytosti, rozumné a volné, podle zákona přirozeného i posvátného. V extrémním pojetí nepřipouští nový pořádek jiný zdroj práva než vůli suverénního jednotlivce (právní positivismus). Zdrojem práva může být pouze vůle osoby, která je tvoří. Párový protiklad jusnaturalismu a positivismu má dávat potřebný rámec k uvažování o sociální realitě i  vlastnictví přímo až po naše dny.

Moderní vlastnické právo je vázáno v sekulárním světě k tomuto legitimizujícímu rámci. A člověk by se měl právem ptát, jak se mohlo stát, že když Písmo vypovídá takové vznešené věci o důstojnosti lidských bytostí stvořených k obrazu Božímu, že si toho nebyli více pamětliví, když nastal čas zorganizovat skutečný život společenství. A ještě vážněji, jak jménem tohoto zmíněného Písma mohli obhajovat protikladné ideologické postoje, a v některých případech přímo podkopávat právě tu lidskou důstojnost, kterou prohlašovali.

Základní příčinou bylo, že celá tato jusnaturalistická, kosmologická vise, předkládaná jako obrana přirozeného řádu a odraz svatého pořádku, byla také,- a dokonce především,- ideologickým konstruktem. Jak jusnaturalismus tak i positivismus jsou abstraktními a dogmatickými ideologiemi, které skrývají nebo si alespoň neuvědomují  příčiny a zdroje svého vlastního vzniku a tak usnadňují své právní i politické zneužití. Proto je potřeba tento ideologický výtvor a jeho původ vysvětlit a rozpracovat.

 

1,7  O počátcích

Než začneme s vysvětlováním, připomeňme si, že lidská práva jsou vyjádřením sociální skutečnosti vázané na čas a na konkrétní soubor zkušeností. Po staletí se odvolávala a vázala na autorizovaný ontologický řád (například Tomismus) nebo zase na racionalistický jusnaturalismus, který si vytvářel řád vlastní. Ale, jak naznačil A.Tocqueville, vždy bylo podstatné, že existuje konkrétní sociální a historické východisko (jen pozvolna se rozvíjející) pro novou dominantní sociální představu, která bude mít schopnost vyjádřit skutečnost v její podobě a tvářnosti. "Hlavním důsledkem demokracie je to, že mění pána i otroka v cizince a staví je vedle sebe místo, aby jednoho nadřadila druhému." Z takového postoje bylo možno překročit krátkozrakou polemiku mezi jusnaturalismem a positivismem, ve které diskuse o lidských právech obecně a právo na majetek zvláště byly uzavřeny.

A tak není hierarchizace lidských práv ani jednoduchým odrazem objektivního a transcendentního přirozeného pořádku v lidském snažení, ani výrazem racionálna, které vytváří kodex univerzálních abstraktních povinností. Ale je výslednicí dějinného kritického uvědomování si a poznávání vyloučených, "těch bezprávných", kteří, když nastal čas, přijali heslo že "žádná práva neexistují". A přijali je, protože poznali lidskou neudržitelnost své životní situace, ať již byla sebevíce ospravedlňována jako přirozená nebo nadpřirozená, a požadovali její zlepšení a skutečné uznání svých práv.

 

Jak napsal E.Dussel: "Dialektika tu nevzniká mezi ´přirozeným právem apriori´ a ´pozitivním právem a posteriori´, kdy přirozené právo je nahlíženo jako apriorní východisko kritiky práva pozitivního ..., ale mezi ´platným právem apriori´ a ´novým právem aposteriori´, kdy nové právo je kritickou instancí a platné právo positivním, reformovatelným, proměnitelným členem .... ".

Nechceme proto upadnout do dogmatiky přirozených práv (s jejich metafyzickým nepřijatelným řešením) ani do relativismu ... "Novými" jsou práva obecně hledaná (ať již jednou kulturou nebo celým lidstvem podle stupně odpovídajícího danému historickému uvědomění ) daným politickým společenstvím v jeho konkrétní historické a vývojové situaci. Feministické hnutí nebylo například z konkrétních historických důvodů přijatelné ve středověku, ačkoliv mělo své heroické představitelky; obdobně neměli šanci "zelení" v době před průmyslovou revolucí, kdy se planeta zdála být nevyčerpatelnou studnicí bohatství a negativní důsledky přelidnění byly téměř nezměřitelné.

 Abychom věc shrnuli: Vlastnické právo, jakožto lidské právo které vzniklo historicky, vyžadovalo konkrétní historické a ideologické souvislosti, aby se přetvořilo a stalo tím, čím je. V míře, po kterou jsme schopni tyto souvislosti odvodit, budeme schopni posoudit i jejich závažnost a historickou a sociální platnost, stejně jako i podoby, které na sebe v časech vzalo. Alespoň se o to pokusíme.

 

2.  Zdroje

Na tomto místě nemůžeme sledovat celé dějiny tohoto dlouhého procesu. Chceme jen prozkoumat vlivy, které vedly k proměně vlastnictví v posvátné právo,- jeden z jeho nejcharakterističtějších a nejvýznamnějších rysů.

V protikladu k tomu, co se většinou věří, nejvýznamnějším zdrojem pojetí moderního individuálního práva není právo římské, ale "druhá scholastika" (Second Scholasticism) zvláště španělská. Prvořadí intelektuálové, kteří zde vystupovali jako filosofové nebo právníci, ale kteří nikdy nepřestali být teology. A kterým teologie nikdy nepřestala být interpretačním a legitimizujícím rámcem pro vše ostatní.

Moderní jusnaturalisté ve snaze oddělit se od jakéhokoliv transcendentního a teologického náhledu, aby tak jednoznačně potvrdili ústřední úlohu svobodného a nezávislého lidského subjektu, pak význam druhé scholastiky ve své práci odmítli. Nemohli se však zbavit zděděných problémů a pokusů o jejich řešení, kterou sebou nesla tak zvaná "teologická" tradice.

 

2,1  Pojem prosperity

Vývoj pojmu prosperity není dílem jednoho individua ani generace. Od Aristotela přes římské právo až po Lockeho čerpal pojem prosperity z přemnohých zdrojů. Pokud jde o předmět prosperity v moderním jusnaturalismu v jeho individualistickém a sekularistickém náhledu, nelze ovšem vysvětlit jeho původ ani právní a politickou povahu bez přihlédnutí k jeho úpravám z rukou katolických i protestantských teologů. Bez teologické legitimizace práva na vlastnictví ( a ekonomického modelu ve kterém vystupuje) by ekonomický vzestup západních společností nebyl možný.

Bude ovšem nutné přiměřeně zhodnotit i křesťanskou kvalitu těchto teologických kategorizací. Sám se přikláním k přijetí těch výkladů, které vidí v kalvinistickém puritanismu morální náboženství určené ke službě podnikání. Tocqueville přidal váhu tomuto výkladu (hovoře jako sociolog náboženství, pro kterého je pravda důležitější než obhájení stanovisek), když označil náboženství v Americe za přední politickou instituci. Jen takové náboženství, které zaručuje lásku k blahobytu a bohatství, řekl Tocqueville, je schůdné ve společnosti jako je americká.

 

2,2  Základ lidského panování nad božím světem

a) Pro věřícího je Bůh zdrojem a určením všech stvořených věcí. Pro teology druhé scholastiky Bůh pořídil i model lidského panování nad světem. Protože Bůh byl skutečným Pánem (Dominem) a vládcem všeho, a různé podoby lidského panování mohly být vysvětleny a legitimizovány jen potud, pokud pocházely a odrážely panování svaté.

I když se vyskytlo mnoho podob zvráceného a degradovaného lidského panování, všechny se snažily definovat jeho povahu a hranice tak, aby je lidé mohli vykonávat přiměřeně. A to je, i když Písmo říká, že Bůh svěřil muži i ženě panování nad všemi věcmi, proč se teologové divili, proč to učinil a jak to zjevil. Odpověď na tyto otázky byla kritická k definici a vymezení podoby panování a, konkrétněji, k ustavení soukromého vlastnictví jako základního lidského práva.

b) Pokročme však dále: Pakliže vláda nad světem je způsobem naší účasti na Božím díle a Božím ústupkem člověku, pak můžeme dovodit, že Boží vláda je zdrojem pořádku vepsaného do povahy bytostí, které dává každému jeho místo a uděluje mu postavení, které bude považováno za právo. V tomto smyslu muži a ženy mají právo panovat, protože stojí na vrcholu stvořeného řádu. Vláda a právo, které v Bohu definitoricky splývají, přestanou splývat v případě lidských bytostí. Lidské panování je založeno na výslovném přání Božím a je navíc vepsáno do řádu stvoření.

c) Tyto dvě interpretace odpovídají ovšem dvěma různým logikám, které jsou ve sjednocujícím pohledu teologů dvěma stránkami téže skutečnosti; to však skončí, jsou-li následně zbaveny jakéhokoliv náboženského zřetele. Jinými slovy: V moderní filosofii již není hierarchický pořádek věcí vázán na božskou prozřetelnost ani stvoření. Jak se to mohlo stát?

d) V tomismu je Bůh stvořitel všemohoucí. Je i nekonečně vševědoucí. Z jeho pohledu je výkon jeho vůle vždy příkazem. Ale, jak je známo, s nástupem nominalistů není Boží vůle vázána žádným věděním ani příčinou: pro ně je Boží autorita "absolutní", nikoliv"nařízená". Jinými slovy: Podle ranných scholastiků Bůh si něco přál, protože to je dobré; podle nominalistů jsou věci dobré, protože si je Bůh přeje.

Toto dvojí pojetí Božího panování se odráží v dvojím pojetí panování lidského a zatěžuje je dvojím výkladem. Pakliže se lidské panování zakládá na posvátném řádu a vědění, pak se lidská nařízení musí podřizovat řádu přirozenému (jusnaturalismus). Pakliže je však zdůrazňována logika "voluntaristická", pak lidské panování na sebe bere absolutní podobu teokratickou.

(e) Abychom věc shrnuli: Druhá scholastika (Second Scholasticism, obnovené scholastické myšlení v 16. století) se z větší části trvale snažila zdůrazňovat přirozené věci, které odrážely a byly ospravedlňovány božským (divine) řádem (lidské panování musí respektovat tento řád a člověk byl vybaven vlastnostmi, jako je rozum a svoboda, které mu to umožňují.)

Naproti tomu moderní jusnaturalisté zbavili lidské panování této posvátnosti. Lidské panování nepotřebuje odrážet panování Boží a nemá žádnou posvátnou povahu. Takže je možné chápat je jako právo subjektivní, které člověk má, protože ho jeho potřeby i schopnosti autorizují k tomu, aby je nad ostatním tvorstvem vykonával. A protože tento jeho skutečný výkon moci a přivlastňování byl legitimizován božím stvořením.

 

2,3  Transformace přirozeného práva vládnout do práva na vlastnictví

Jednou věcí je prosadit názor, že přirozené právo člověka vládnout všemu stvoření pochází od Boha, a zcela jinou prokázat, že aktuální formy nadvlády, které se na positivní právo odvolávají, jsou skutečně logicky od tohoto originálního panování odvozeny. Jusnaturalističtí teologové se zaměstnávali tím, že hledali mezi obojím spojení, takže (nezcizitelné ale současně i nepředepsatelné ) lidské právo na soukromé vlastnictví by mělo smysl a význam v božském pořádku. Snažili se proto vysvětlit úlohu, kterou Bůh a člověk hrají v této dělbě panování a vlastnění mezi lidmi. A k tomu nalezli základnu v dvojím přesvědčení:

a) že Bůh nerozdal a nerozdělili věci mezi lidmi úplně a jednoznačně, ale současně   

b) člověk není absolutním pánem světa, který může rozhodovat o jednotlivých vlastnictvích, jak se mu zlíbí.

Jak však se má potom toto rozdělení provést? Na to existují různé odpovědi:

-Někteří hledají řešení v prostředníku, který jedná z Božího pověření a jakožto představitel lidstva má za úkol vykonávat vládu a dělit ji mezi lidské bytosti. Značná část  právnicky orientovaných teologů bude podporovat tento názor, který má navíc dlouhou tradici podporovanou takovou významnou osobností jako byl sv. Augustin. V moderní podobě to bude "The Prince" (podle významného traktátu N. Machiavelliho - p.př.) a později absolutistický národní stát, kteří budou sloužit jako prostředníci vykonávající vládu nad věcmi a dělit je mezi jeho subjekty cestou práva.

-Pro jiné, kterým patriarchální představa skutečnosti vyvolává příliš mnoho nesnází a kteří hledají přiměřenější vysvětlení v představě obecné vlády a obecného vlastnění (které opět pro některé bude jen kompromisem mezi nerozdělenou vládou a jejím dělením, zatím co pro další bude vždy žádoucím ideálem). Toto pojetí vyhovuje lépe nehierarchickým společenstvím, tvořeným svobodnými a nezávislým jedinci. Současně ovšem probíhá ustavičná snaha ospravedlnit právo na vlastnictví a zajistit, aby lidstvo nahrazovalo Boží vládu podle práva příslušejícího Bohu.

A tak vidíme, jak jurističtí teologové "druhého scholasticismu" ospravedlnili právo na vlastnictví v jeho sociálním i legálním vyjádření, překračujíce římské (římskokatolické?) pojmy "dominium" a "proprietas". Pouhé odvolání se na římský svět by těmto teologům nestačilo, aby ospravedlnilo takovou podporu legitimizace práva na vlastnictví přeneseného na člověka stvořeného podle obrazu Božího. Byli to oni, kteří byť nevědomi si trancendentních důsledků toho, co činí, vtiskli pečeť posvátnosti na to,co bylo pouhým lidským výtvorem a dokonce je zbožnili.

Tak se ale stalo, že byly otevřeny dveře k sakralizaci vlastnícího = a vládnoucího individua a Státu v moderním smyslu toho slova.

     Nyní přejdeme od teologického jusnaturalismu k jeho zesvětštělé podobě, jak ji nabízí škola přirozeného práva a lidí a racionalismus 17. a 18, století, které zkreslují skutečnost ve svých výhradně antropologických a racionalistických termínech "jako kdyby Bůh neexistoval". Tento přístup ("jako kdyby Bůh nebyl") bude tedy na tomto místě uvažovanou fundamentální základnou našemu právnímu a ideologickému systému pokud jde o vlastnictví (nazýváme to moderním jusnaturalismem).

 

3. Individualistická představa vlastnění v moderní době

Moderní jusnaturalismus se zabýval stejnými otázkami jako právničtí teologové, jeho cíl však byl jiný. Snažil se podepřít svobodu lidského panování nad věcmi, přisuzuje mu ovšem absolutní a neomezenou povahu, která dovoluje užívat věci bez jakýchkoliv omezení. Pro právnické teology bylo naproti tomu lidské panování rozšířením svatého: člověk je nemůže užívat libovolně a neomezeně, ale musí se podřizovat právu a pořádku svatému, vepsanému v jeho povaze, bez zneužívání vlastnění věcí. Nyní ovšem bylo jakékoliv odvolávání se na posvátnost jevu a na průvodní omezení lidské moci. Navíc má světový pořádek pouze lidskou povahu, která se řídí vlastními fyzikálními a racionálními zákony. Muži i ženy jsou svými vlastními vůdci ve výkonu své neomezené svobody, která je nyní spíše právem než povinností, právem dovolujícím uplatňovat jim svou vůli na veškeré stvoření.

Sama politická moc se postupně dotvářela, legitimizujíc absolutismus jménem posvátné moci králů, ale i tam jakákoliv vazba mezi lidským a posvátným postupně vymizela. Případně převládla představa nominalistická, která kombinovala panování jako lidskou i posvátnou instituci do positivistického práva na vlastnictví.

 

3,1 Positivistické představy ústící do představy vlastnictví

Uvedeným způsobem vznikla nejvýznamnější dnes představa moderních společností: představa vlastnického individualismu. Přičemž tato představa, ač sekularizovaná, si zachovala nádech posvátného. V některých svých verzích se výslovně odvolává k legitimizaci křesťanského providencialismu (například v doktrinářském liberalismu, o kterém pojednáme později). (Providencialismus je předsvědčení, že Boží vůle je zřejmá za všech okolností. Může být dále popsán i jako přesvědčení, že Boží moc (=providence) je tak komplexní, že se jí lidé nemohou rovnat ani ji plně pochopit ... viz Wikipedia, p.př.). Moderní individualismus podrobně zkoumá své zdroje a vývoj, a etické a náboženské vlivy jsou přitom velmi významné. Ovšem jedním z jeho nejvýznamnějších rysů se ukázal být proprietarismus, poukazující nejen na rozhodující vztah mezi lidmi a zdroji požadovanými k uspokojování jejich potřeb, ale i mezi nimi samotnými.

 

3,1,1  Společenská smlouva

Moderní společnosti naleznou své nejpřesvědčivější vysvětlení ve společenské smlouvě, uzavřené jednotlivci, kteří vlastní majetek a přijali normy regulující jejich spolužití, a v institucích, které zaručují plnění těchto norem. V této definici společenské smlouvy se ekonomika stává tak důležitou, že někteří autoři hovoří o tom, že kolonizuje veškerý společenský život. Nicméně i při tomto prvenství legitimita ekonomiky nepřestává spočívat na etice a náboženství.

Přirozeně, že se vyskytly ostré výpady proti pojetí "člověka ekonomického", obviňující jeho představu z materialismu a sobectví, postavenou proti klasickému liberalismu Locka, Smitha a Stuarta Milla. Liberální požadavek náboženské a intelektuální svobody ( a výpady proti absolutismu, svévolnému žalářování, krutým trestům a církevní kontrole vědění) nebyly pouhým vedlejším produktem zápasu o soukromé vlastnictví. Základním cílem liberalismu bylo osvobodit jednotlivce od svévolného dohledu a od působení iracionálních sil žijících svým autonomním životem. Ačkoliv většina představitelů projevovala snášenlivost vůči merkantilistické společnosti a byla ochotna obhajovat názor, že vlastnictví a jeho ochrana jsou vládními prioritami,- musíme tomu rozumět v pravé souvislosti: "Ujišťování, že ústřední úlohou vlády je ochraňovat vlastnictví především popírá názor, že by ústřední úlohou vlády mělo být zachraňovat lidské duše ... Klasičtí liberálové dále spojili soukromé vlastnictví s osobní a politickou svobodou. V politickém vyjádření, vlastnictví mohlo být definováno i jako to, co tyrané mohou uchvátit bez souhlasu.

Tato podvojnost přetrvává. Locke začíná své Pojednání o civilní vládě ujištěním, že smyslem politické autority je právě ochrana vlastnictví. Současně ovšem ve své práci ujišťuje, že "cílem vlády je blahobyt lidské rasy".

 

3,1,2  Vlastnický individualismus

K zopakování: Chráníme-li klasické liberály před nařčením, že jsou materialističtí, fixovaní na ekonomiku a sobečtí,- neznamená, že jsme nerozpoznali, že skutečný vývoj západního liberalismu vedl k tomu, co bylo nazváno majetnickým nebo vlastnickým individualismem.

Význam klasických spisovatelů pro liberalismus (jako paradigmatický případ Lockeho) byl v tom, že jej prohlédli a odhalili. Klíčovým orientačním bodem pro pozdější tradice proto bude Lockeho jusnaturalismus a jeho ospravedlnění soukromého vlastnictví jako přirozeného a nevyhnutelného práva. Skutečnost, že byl pisatelem, který  mimořádným způsobem zdůraznil posvátnou auru obklopující vlastnictví, a ospravedlnil je v náboženských i mravních pojmech, mimořádným způsobem ukazuje, jak moderní jusnaturalismus převzal předmoderní jusnaturalismus náboženský a současně jej i překročil při formování jusnaturalismu racionalistického.

Jak nyní uvidíme, Locke byl autorem přijímajícím logickou podvojnost a nesoudržnost. Možná neměl ani jinou volbu, maje současně vyhovět požadavkům nové buržoasní společnosti, která nebyla tolerantní k absolutismu (pokládajíc jej za neslučitelný se svými třídními zájmy), ale maje současně hájit tyto zájmy tváří v tvář novým nepřátelům, lidem bez majetku.

 

3,2  Buržoazní bible Johna Lockeho

Podle Duvergera byl Locke autorem "Buržoasní Bible", textu který legitimizoval buržoasní pojem a ovlivnil dokonce i sociální učení církve). Budeme se mu proto podrobněji věnovat.

Locke (1623 - 1704) dal podobu racionalistickému jusnaturalismu, který si podržel náboženské rysy jusnaturalismu předchozího především pak zcela výslovnou ideu Boha Stvořitele, která obhajuje univerzální určení všeho stvořeného,- ale také i ideu soukromého vlastnictví, které se odvozuje z přírody Bohem stvořené. Jeho jusnaturalismus se pokouší  dosáhnout normativní podoby, jinými slovy: přírodní zákony vytvářejí sice mravní předpoklady individua a nelze jim uniknout. Ale potřeba zaručit je, nutí Lockeho, aby se smířil s jusnaturalistickými nároky na bezpečnost, užitečnost a blahobyt, vznesené individualistickou společností.

Pro Lockeho je individuum svobodné, nezávislé a vlastnické; a společnost je výslednicí vztahů mezi těmito svobodnými, nezávislými a vlastnícími jednotlivci. Pak však Locke povyšuje kategorii přirozeného (ve smyslu racionálního, univerzálního a předpolitického) což byl jediný a hegemonický způsob myšlení v tehdejší merkantilistické společnosti vedené logikou vlastnického individualismu, a vyrůstající z posvátného principu přirozeného práva k soukromému vlastnictví.

Tato společnost odstranila jakákoliv omezení v logice "chrematisike" předložené Aristotelem. Jednotlivec může nadále požadovat cokoliv a kdykoliv. Vše je možno koupit a prodat. Nejen věci, ale i lidskou práci a lidi samotné. Otázka soukromého vlastnictví vyžadovala nyní obhajobu a zdůvodnění, aby se stala přijatelnou. Tato obhajoba byla však tak dvojznačná a dvojsmyslná, že jen málo autorů by se s ní vypořádalo tak brilantně a úcinne jako Locke. Podívejme se jak.

 

3,2,1  Od práva přirozeného k buržoaznímu

Locke paradigmaticky vyhlásil a legitimizoval přirozené osobní právo na vlastnictví za kloub, na kterém se otáčí lidská, civilní i politická společnost. Je v povaze lidské bytosti, aby byla vlastníkem svého života, své svobody a svého zboží. "Hlavním a nejvyšším cílem, který lidé hledají, když se setkávají ve státech nebo společenstvích, je zabezpečit si své zboží; toto zabezpečení je v povaze přírody velmi neúplné." A v úvodu ke své práci: "Rozumím politické moci jako právu tvořit zákony, jejichž cílem (včetně trestu smrti ...) je regulace a podpora vlastnictví ..." Locke si byl ovšem vědom, že přít se ve prospěch přirozeného práva k soukromému vlastnictví a současně legitimizovat způsob, kterým merkantilistická společnost jeho doby obhajovala a chránila toto právo, vyžaduje vyřešení řady nejasných otázek. Jelikož je jusnaturalismus v podstatě rovnostářskou filosofií, pak v jejím rámci přirozené právo na vlastnictví znamená (jak Locke sám rozpoznal), že nikdo nemá právo hromadit více, než kolik může spotřebovat. Každému musí být umožněno, aby všichni měli dost k životu. Ale rozpoznat hranice a míru je věcí každého jednotlivce. S tímto návodem v ruce zdálo se být nemožným vytvořit vlastnickou buržoasní společnost jakou byla ta, kterou se Locke snažil ospravedlnit. Lockemu se to ale podařilo. "Je zřejmé, že lidé souhlasí s nerovnoměrným a nerovným vlastněním země; jinými slovy mimo společenské vazby a bez vzájemných ohledů. Protože ve vládách řídí právo k vlastnictví zákony a držba země je určována positivními ústavami. Lidé, kteří v tichém a dobrovolném souhlase objevili, jak lze docela snadno držet více země než kolik z její produkce mohou sami využít tím, že vymění své přebytky za zlato a stříbro, které může být hromaděno bez číkoliv škody."

V tomto svém nelogickém zvratu Locke opomíjí ospravedlnit přirozené a obecné právo k vlastnictví, a místo toho obhajuje vlastnické právo buržoasní, jakoby bylo přirozené a universální. Tento klam nelze jednoduše vysvětlit zavedením peněz nebo potřebou legitimizovat autoritu nezbytnou k bezpečnému uspořádání společnosti. Jsou ale i další předpoklady ve hře, které by bylo užitečné prozkoumat, protože dodnes platí.

 

3,2,2  Od logiky humanistické k ekonomické

Přirozené hranice ekonomiky již neplatí (zbav se přebytků, nehromaď více než potřebuješ, neusiluj o více než stačíš). Vzniká nový svět, nezaložený již na antropologii přirozených potřeb, ale na ekonomické logice vlastnického individualismu. Locke se pokusí dokázat, že takové jednání je racionální a mravné, a že když buržoasní vlastník zvětšuje svůj majetek, řídí se svým racionálním posláním i sociálním záměrem. Pokud ovšem Locke myslí na jednotlivce, kteří se chovají racionálně, jak ospravedlňuje hromadění peněz a vlastnění přesahující normální potřebu? Podle Macphersona pomocí obchodu a industrializace. Locke chápe peníze jako kapitál, stejně jako pozemky. Smyslem peněz není poskytovat zisk ke konzumaci, ale k tvorbě nového kapitálu uvážlivým investováním. A vysvětluje tuto výnosnost peněz jako vyplývající z "dohody mezi těmi, kdo mají nestejné vlastnictví." Nepopírá sterilitu připisovanou vlastním penězům, ale překračuje ji předpokladem, že peníze konkrétní různé partnery sjednocují a propojují. Jeho pohled je merkantilistický. Více se zajímá o bohatství z pohledu národního než jako jednotlivec. Touha akumulovat není známkou hrabivosti, ale snahy vytvořit národní bohatství. Aniž by popíral meze prvotního přirozeného práva, ospravedlňuje akumulaci toho, co nelze jednoduše odhodit, typickou kapitalistickou obhajobou.

 

3,2,3  Ospravedlnění peněz

V Lockově pohledu přicházejí peníze v tiché dohodě, ale v předstihu a nezávisle na souhlasu civilní společnosti. Peníze i nestejné vlastnění země, stejně jako obchod, existovaly již v "přírodním stavu" ( což je podivná směsice historické smyšlenky a logické abstrakce civilní společnosti). Ani peníze ani smlouva nedluží svou platnost státu, ale přirozeným příčinám a moderní příčinnosti humanity.

Tomu odpovídají v Lockově teorii dvě hladiny souhlasu: dohoda mezi svobodnými, rovnými a racionálními lidmi (schopnými přisoudit penězům hodnotu a následně i obchodním kontraktům),- a vzájemná dohoda o přenesení moci na většinu. Tím druhým vzniká civilní společnost,- první se však bez ní obejde.

 

3,2,4  Právo překročit meze

Překročit meze dostatečnosti, neboli jít dál než je třeba v zájmu všech, je podle Lockeho dovoleno, protože je-li jednou schváleno používání peněz, je současně dán souhlas i k jeho následkům. Jednotlivec má proto právo vlastnit půdu i když jí není dostatek ve vhodné kvalitě i pro ostatní lidi. Locke zde argumentuje tím, že kdokoliv vlastní majetek, který slouží růstu obecných zdrojů lidstva a který v konečné fázi zvyšuje produktivitu a zvětšuje bohatství, ten přispívá i k řešení důsledků obecného nedostatku půdy. "Takže posuzujeme-li následky vyvlastnění nad původní limit vůči celkové potřebě,- a nikoliv vůči teoretickému uspokojování životních potřeb, kdyby bylo půdy dostatek), pak vyvlastnění nad limit dosahuje kladné hodnoty.

 

3,2,5  Překračování limitu práce

Pracovní omezení lze nesnadno překonat (počítat lze pouze produkt vlastní práce), ale Locke se nedá odradit. Nepotřeboval ani prokazovat oprávněnost takového platu, při němž si někdo klade zákonný nárok na práci druhého. Locke navíc dovozoval, že je-li práce vlastnictvím člověka, pak musí být podle definice také zcizitelná. Neboť vlastnictví v jeho pohledu není jen právem užívat a spotřebovávat, ale také právem stát se dosažitelným, vyměnitelným a převoditelným. A tak to, co bylo ve společnosti jeho doby normálním, stalo se přirozeným. Námezdní dělníci, žijící pod životní úrovní, stali se významnou ekonomickou třídou.

Locke popírá, že by existovalo přirozené právo prodat svůj vlastní život, protože život je vlastnictvím Božím a odmítá právo civilní společnosti rušit přirozené právo. Ale nepoznal, že trvalé celoživotní zcizování vlastní práce za neobživnou mzdu takovým zcizením svobody a života ve skutečnosti je. "Pokládal za samozřejmé, že práce je přirozené zboží  a že vztah k placené práci, který mi dává právo přivlastňovat si produkt práce někoho jiného, je částí přirozeného řádu". Z toho lze pozorovat, že omezení práva na vlastnictví vytvořené placenou prací (právo ke všemu co lze něčí prací vytvořit) nebral v úvahu ani Locke.

 

3,2,6  Výsledky 

Podle Macphersona se Lockemu podařilo vytvořit mravní základnu pro buržoasní přivlastňování. Podkopal tím tradiční představu, podle níž jsou vlastnictví a práce společenské funkce, při nichž vlastnictví zahrnuje společenské závazky. Po Lockem je vlastnění zboží, které pochází z osobní práce jeho vlastníka právně totožné s vlastněním zboží, které pochází z práce zakoupené od jiného. Od té doby je ovládání a vykořisťování placených zaměstnanců pokládáno za legitimní zdroj vlastnictví. Vlastník podniku je ve stejném postavení jako pán domácnosti, ačkoliv ten první si nespravedlivě přivlastnil část práce svého mzdově placeného zaměstnance.

Locke nejen překročil mez mravní diskvalifikace, které podléhá kapitalistické přivlastňování, Locke jako přirozenou ospravedlňuje i třídní diferenciaci práv, čímž dává kapitalistické společnosti kladný mravní základ. Význam tohoto argumentu pro chápání  nerovného a výsadního postavení buržoazního vlastnictví vyžaduje vysvětlení, jak poznamenává Macpherson v protestu proti Lockeho ospravedlňování nerovnosti tříd, omezeného volebního práva a autoritářského výkonu moci. Mít, znát a být schopen jsou dnes zřejmě onou posvátnou Trojicí ovládající buržoasní pořádek.

      a) Třídní rozdíly v přirozených právech a v racionalitě jsou ospravedlňovány dvěma dnes převládajícími idejemi: Pracující třída je sice pro národ nepostradatelná, ale její členové nejsou skutečnými členy s plným politickým právem, ani nejsou tak chápáni. Navíc, členové pracující třídy nežili a ani žít nemohli plně racionální život.

b) Pracující třída nebyla schopna racionálních akcí ani života v souladu s obecnými mravními kritérii. Nebyla schopna myslet ani jednat politicky: právo na revoluci přísluší většině,- ale ne pracující třídě.

c) Navíc ti, kdo nepracovali, netečná chudina, byli deprivováni a degradování i vlastními postoji a nutně se stávali terčem disciplinárních a reformních akcí (dokázali například posílat své děti do práce od jejich tří let). Locke nepatří mezi ony pisatele jako Pufendorf, kteří věří, že v případě mimořádné nouze může být vlastnické právo zrušeno; trvá na názoru, že právo je cestou zaručující spravedlnosti. V případě krajní potřeby (zákony ukládající státu podporovat chudé byly ovšem sotva kdy používány) připouštěl charitu rozdělováním přebytečného zboží. Ve spisech ekonomistických pisatelů před Restaurací byla morální degradace pracující třídy naprostou samozřejmostí. Pracující třída byla zdrojem bohatství národa, což znamenalo, že musela být bez oddechu upracovávána. Ne že by zájmy pracující třídy byly podřízeny zájmům národním (na to měla monopol třída vládnoucí). Pracující třída byla zbožím poddaným státu, aniž by byla jeho uznanou součástí.

 

3,2,7  Souhrnem

-Locke vykreslil přirozený vztah mezi rovnými a svobodnými lidmi, ale svým pojetím vlastnictví nedokázal vysvětlit společenskou nerovnost.

-Jeho pojednání o vlastnických právech předpoložilo jasné rozdíly v lidské povaze. Individualistický předpoklad (pohodlně) rozdělil masu rovných jednotlivců ve dvě třídy se zcela rozličnými právy: ve vlastníky a nevlastníky. Ti druzí závisejí na prvních a nemají možnost změnit své životní podmínky, v nichž se nalézají.

-Výchozí rovnost přirozených práv, v nichž původně nikdo neměl mít nadřazené oprávnění nad druhým,- nemohlo se však udržet jakmile došlo k diferenciaci vlastnictví. Řečeno jinak, ten, kdo nic neměl, ztratil i sám sebe,- což bylo východiskem rovných přirozených práv.

-Diferenciace vlastnictví je přirozená, jinými slovy nesouvisí s jakýmikoliv společenskými vztahy nebo smlouvami.

-Podstatou racionálního chování je průmyslové přisvojování. Stane-li se racionálním úkolem neomezené akumulování, mohou se plně racionálně chovat pouze ti, kdo pouze takto věci akumulují. Ti, kdo zůstávají majetku zbaveni, nemohou být ani industriálními ani racionálními v původním smyslu těchto slov.

-Souhrnem: Locke přiřkl původnímu lidskému chování sklon k neomezené akumulaci; dovodil, že tento sklon byl přirozeně omezen v před- peněžní společnosti a že toto omezení mohlo být překonáno penězi jakožto nástrojem; peníze pokládal za vrchol přirozených sil lidské humanity... Jelikož Locke vždy pokládal za dané, že plně racionální chování je chování akumulativní, byl schopen vyzvednout, když se práce a přivlastňování dokázaly rozdělit, že plná racionalita leží v přivlastňování a ne v práci.

 

4,1  Francouzská revoluce

Bez ohledu na své opěvované osvícenství a obecné požadavky setrvávala Francouzská revoluce na nerovnosti a výlučnosti. Buržoasní duch, který ji kontroloval, udržoval v nadřazenosti její buržoasně- individualistickou povahu a potlačil ostatní představy s většími osvobozeneckými a demokratizačními nároky. Důkazem toho byla přesvědčivá obrana vlastnického práva (potvrzená 1789 a obnovená 1793), omezeného hlasovacího práva a dalších práv s tím souvisejících.

 

4,2  Doktrinářský liberalismus

Další jasný doklad vyplývá z doktrinářského liberalismu. V zemích jako Francie a Španělsko, s nezpochybňovanou nadvládou buržoazně majetnických představ, se stalo vlastnické právo společensky posvátným nástrojem, kterým bylo možno cokoliv vysvětlit i zdůvodnit. Náboženství, politika i kultura byly všeobecně užívány k ospravedlnění společenského systému, jehož zaklínadlo "ZBOHATNI" nebylo heslem jen v čase socioekonomického rozvoje: Bylo cestou k lidské a sociální hojnosti podle vyznání buržoazní trojice: mít, znát a moci. Inteligence, bohatství a moc byly v doktrinářském liberalismu zdrojem více-méně explicitně náboženského providencialismu, určeného pro uši majetného buržuje, který díky svému bohatství také MOHL.

 

4,3 Důsledky: Totalitářský přemet vlastnického individualismu a destrukce lidského subjektu

Rovnost a positivní svoboda nacházející se v racionálním jusnaturalismu měly přinést demokratickou proměnu společnosti a upevnit právo na individuální svobodu jednotlivců. Ale historický vývoj ukázal, že i v nejslibnějších okamžicích vlastnický individualismus a proprietarismus podkopávají postup demokratizačního projektu a ohrožují přiměřené naplnění lidského subjektu ve společnosti. Uvedeme k tomu několik příkladů.

Ve Španělsku například by bylo nesnadné vysvětlit 19. století a většinu století 20., kdybychom doktrinářský liberalismus pominuli. Donoso a Cánovas jsou podstatnými odkazy k porozumění našich dějin. I dnes je stále ještě doktrinářský liberalismus důležitým orientačním východiskem chceme-li vysvětlit působení hegemonických sil.

 Aby si zachovaly své privilegované postavení, stačí jim zopakovat liberalistické požadavky na práva a svobody. Stát se za každou cenu bohatými, zdá se být povoláním "vážených křesťanů". Navíc prokazují možným i to, co evangelium uvažovalo jako nemožné: velbloud dokáže projít uchem jehly. Takže, jak to Le Goff nazval, "Váš život a peněženka" splývají v jedno. Neboli znovu: Nemajetní a kdo nemají zdroje, které systém požaduje od aktivních občanů, nejsou ze systému jen vyloučeni: oni nemohou mít na systému vůbec účast, protože nejsouce vlastníky, postrádají základní kvalitu  opravňující je sdílet a řešit otázky moci. Takový způsob legitimizace vlastnictví sdílejí dokonce i ty ideologie, které výslovně stojí v jistém odstupu od konservativců.

To byl případ Benjamina Constanta, pro kterého vlastnictví nebylo přirozeným právem předcházejícím společnost, ale právem nedotknutelným: "Vlastnictví je sice jen společenskou dohodou, ale skutečnost, že je jako takové uznáváme, neznamená, že je pokládáme za méně svaté, méně nezrušitelné, a méně nezbytné než jsou ona převzatá jinými systémy." Constant tak zopakoval a prohloubil Lockeho argumentaci.

 

4,4  Důsledky

Malthus později vyvodil z tohoto přístupu kruté důsledky v textu, který stojí za to citovat:

"Člověk zrozený do světa který je již obsazen, není-li schopen opatřit si prostředky obživy od svých rodičů ... a společnost nepotřebuje jeho práci .. nemá nejmenší právo požadovat sebenejmenší podíl na obživě. Je přebytečný k potřebám tohoto světa. Příroda mu říká, aby odešel a to rychle, pakliže se jej neujme soucit jeho druhů. Vstanou-li však od stolu a nabídnou mu místo, objeví se brzy další a budou vyžadovat stejnou laskavost. Pakliže se však rozšíří zpráva, že všem příchozím se dostane pomoci, sál se brzy naplní davem. Pořádek a harmonie hostiny vezmou za své, předchozí hojnost se promění v nedostatek. A pohoda hostí bude zničena v přehlídku bídy a pokoření pozvedajícího se ze všech koutů světa a z pokřiku těch kdo jsou právem rozhněváni, když nenajdou pomoc, kterou čekali. Hosté pak příliš pozdě poznají svůj omyl, pokud se stavěli proti přísnému pořádku hostitelky bránícímu zvaní vetřelců. Neboť, chtíc udržet dostatek pro své hosty, a vědoma si nemožnosti posloužit všem, odmítla jménem humanity přijmout k tabuli ty, kteří přišli poslední."

Řečeno na rovinu: Chudí jsou problém a ohrožují hostinu bohatých. A co víc,- problém chudých je JEJICH problémem, ... ne problémem bohatých a ne problémem vlastnické společnosti.

Chudí jsou sami za svou chudobu odpovědni. Nauce o vlastnění se podařilo vyloučit sebemenší záblesk mravní odpovědnosti v buržoazním výkonu práva vlastnit majetek. Tradiční omezení vlastnictví alespoň v případě krajní potřeby zde nemá žádné místo. Chudí nemají právo žít.

Sociální projekt vlastnického individualismu má jasný ideologický rozměr, který platí i pro sociopolitickou oblast. Snaží se zrušit vzájemný vztah a provázanost mezi ekonomikou a politikou. Zakrývá skutečnost, že absolutní nadřazenost ekonomických zákonů (zařazovaných do ontologické kategorie "přirozených") a nezbytné vztahy odvozované z těchto zákonů, jsou možné jen pokud si zachovávají kontrolu politické moci tvořit zákony podle svých vlastních ekonomických zájmů.

Slovy P.Barcellona: "Zřízením sféry oddělené od ekonomiky a ekonomického uvažování je vysoce umělou operací s vysoce politickými nadtóny. Jen šikovný tah může přeměnit lidskou práci ve zboží, potřebu ve směnnou hodnotu, peníze v obecnou formu bohatství,  a pouze silná politická státem podporovaná moc může proměnit trh v jediné možné  místo lidského setkávání."

Zrození tržní ekonomiky a tržních spekulací jsou proto silně podmíněny donucovací právně-politickou silou státu a historickým postavením subjektu prosazujícím zde svůj vliv: buržoazní vlastnické třídy.

Představy tržní ekonomiky jsou jak politické, tak i ekonomické. Její právoplatnost byla mimo pochybnost pokud se udržovala její ideologická výbava. Jakmile však byl zevšeobecňující vliv osvícenství posílen rovnostářskými a demokratizujícími představami (socialistickým projektem), přijatelnost buržoazního vlastnického individualismu byla zpochybněna, a paradigma buržoazního vlastnického individualismu jakožto základu společenského řádu, se stalo nedostatečným.

Proč však k tomu nedošlo? Proč dnes, kdy již nelze popírat osobní identitu i chudého dělníka bez kapitálu ani jeho volební právo, jsou hodnota a kvalita lidských bytostí umořovány v ekonomice na úroveň okrajových hráčů? Je to otázka, kterou zde neřešíme, protože leží mimo oblast tohoto spisku (???).

Biblické texty zabývající se pozemskou skutečností chudoby jsou četné. Je však jeden evangelista, Lukáš, který paradigmaticky formulovat cestu, kterou Pán posloužil jako směrnicí k jednání. Bohužel, pod vlivem vlastnické ideologie tento návod zapadl a potřeboval "vnější proroky", aby ji křesťanské myšlení vzalo v úvahu. Slavné Sociální učení církve si vypůjčilo z jusnaturalistické tradice více, než si vzalo ze své tradice vlastní.

 

5.  Změna perspektivy

V Lukášově rekonstrukci Ježíšovy praxe nalezneme radikální a překvapující změnu pohledu. Na prvním místě stojí změna v pojetí výchozího vztahu mezi chudými a bohatými:

Až dosud byli bohatí měřítkem veškerého posuzování. Bohatství bylo Božím požehnáním a chudoba pokládána za trest. Boháči obsazovali ústřední místa a byli bráni jako vzor, kdežto chudí nikým neobdivováni stáli stranou. Mezi oběma, jako mezi Epulem ("boháčem") a Lazarem stála "nepřeklenutelná propast" (Luk.16/ 19-31). Ale nyní, podle Lukášova textu, zabírá rozhodující místo chudák, a z jeho místa je uvedená sociální situace vykládána a hodnocena. Chudí nejsou chudými z nebeského trestu ani není jejich chudoba osudovým prokletím.

 

5,1 Analýza kontrastem: Ježíšova praxe

Pro křesťana je dobré uvědomit si, jak zranitelnými se staneme, jsme-li konfrontování s myšlením a jednáním Ježíše Nazaretského. Pomůže nám to ozřejmit si otázku a zpochybnit oprávněnost vlastnění majetku, jak bývá vyjadřováno a posvěcováno z pohledu vlastnického individualismu a to dokonce právě i ve jménu křesťanství.

Lukáš řadí existenci chudých vedle bohatých. Lazarus sedí pod stolem, protože zde je boháč, který odmítá vidět nespravedlivost situace a pohromu, kterou jeho bohatství způsobuje. Proti ideologickému ospravedlnění chudoby (boží trest nebo slepý osud), předkládá Lukáš chudobu jako zlo, proti kterému je nutno bojovat. Chudí jsou oběťmi situace, kterou je nutno překonat. Odvrženi vládnoucím majetnickým systémem jsou pak chudí jako oběti upřednostňováni Bohem, který jejich volání slyší.

Není zde ovšem žádný náznak toho, že by se všichni měli stát chudými, ani že by se situace měla obrátit a oběťmi se nyní stát boháči. Příklad vede spíše k požadavku společnosti solidární, kde majetní se sdílejí s nemajetnými a kde bohatí upravují svůj životní styl protože pochopili, že všichni musí nyní žit v důstojnosti. Odpovědnost za chudobu leží dnes na sobectví a slepotě bohatých, kteří kladou "nepřekonatelnou propast" mezi sebe a chudé.

 

5,2  Důsledky

Existují-li chudí tváří v tvář sobeckým a výlučnickým postojům bohatých, vzniká nepominutelná potřeba změnit situaci. Mariino Magnificat (Luk. 1/48 -55) není jen písní vděku za to, že byla osobně povolána nebo za dějiny jejího lidu,- ale také hlasem společenství biblických chudých, kteří očekávají záchranný projekt skrze Syna. A stejně tak i Blahoslavenství (Luk.6/20- 26) ukazují na střet bohatých a chudých a obhajují proměnu hodnot a jejich vztahů. Za viníka současného špatného uspořádání je uváděn falešný bůh a nepřítel Božího království Mamon. Není jiná cesta než cesta proměny.

Vzájemné solidární využívání zboží mezi lidmi je alternativou nespravedlivého, iracionálního a společensky škodlivého vlastnictví, jak je vloženo do postavy lakomce, který hromadí zboží, nedbaje na to co kdo může potřebovat (Luk. 12/13-21). Jedním z nejvýbušnějších závěrů, který má co činit se zločinnou dialektikou vedoucí ke vzniku "nepřekonatelné propasti mezi chudými a bohatými" je vzájemné solidární užívání zboží. Existuje boj o vypořádání mezi Bohem a Mamonem, mezi zákonem smrti, který odlidšťuje a  zotročuje (lakomec, nevěrný služebník, bohatec) a zákonem života, který osvobozuje a zlidšťuje každého, kdo dovoluje svému srdci, aby bylo zachráněno ze sevření peněz a nespravedlivě drženého majetku. Nelze být v tom polovičatý: nikdo nemůže dvěma pánům sloužit.

Tato proměna srdce je pro bohaté mimořádně těžká ani ne tak pro množství věcí, které vlastní, ale kvůli duchu vlastnického individualismu, který je udržuje v chtění a hromadění a to spíše toho, co nemají, než toho co mají.

Dobře známé podobenství o velbloudu procházejícího uchem jehly (Luk.15/15-30) radikálně zpochybňuje názory, na kterých bohatí lpí, aby posílili své postoje. Je zde odsudek iracionálního, nespravedlivého a škodlivého způsobu života, který převrací lidi ve velbloudy, to je zvířata, určená k práci kterou by svobodné lidské bytosti nikdy neměly být zatíženy. Pokud je Mamon naším pánem, jsme odsouzeni žít jako velbloudi: zvěcněni v nástroje někoho jiného, v otroctví reakčního nemravného nihilismu, který Nietsche odhalil tak průzračně ve svých Nadčasových meditacích (Untimely Meditations), aby zkritizoval onen slepý "musíš-za-každou-cenu-věřit" postoj, který je jádrem vlastnické ideologie. Musíš uvěřit, že můžeš sloužit současně Bohu i mamonu, aby sis mohl zachovat všechno: svou peněženku i svůj život. Jak na to výrazně poukázal J. Benavente, když sarkasticky navrhl, jak by příslušníci moderní buržoasie měli řešit hrozné evangelijní dilema: "Věrně věří, že je evangelium v právu, když varuje, že pro bohatého je nesnadnější vstoupit do nebeského království, než pro velblouda projít uchem jehly: nicméně přeci jen doufají, že velbloud naložený zlatem se nakonec přeci jen dostane kamkoliv."

 

5,3  Je obrácení možné?

Nicméně Lukáš ví, že pro Boha nic není nemožného. Proto ukazuje cestu, kterou by bohatí měli jít. Evangelium není jen výkladem: nabízí cesty na kterých by všichni lidé mohli být solidární pokud jde o materiální statky. Tvorba komunit, ve kterých společenské rozdíly odtávají a bohatí ztrácejí bývalý společenský vliv, není ničím jiným než revolučním programem.

Za nespravedlivým bohatstvím se rýsují struktury založené na dominaci a otroctví. Podle Lukáše však ten, kdo ve svém srdci Mamon a jeho zákony odmítne, odvrhuje současně i moc a její odlidšťující projevy, a mezi nimi i paternalismus bohatých s jeho důrazem na vertikální hierarchii, v níž bohatí stojí nade všemi ostatními a v níž vystupují vůči všem ostatním jako dobrodinci (Luk.22/25-26).

Žádná "teologie blahobytu" odvolávající se na kristovské evangelium nemůže uspět ve snaze podpořit stávající společenský řád, pokud ona "nepřekonatelná propast mezi bohatými a chudými" přetrvává. Křesťanské (=katolické) sociální učení si musí být vědomo, že k překonání této propasti nestačí hledat ani výmluvy, ani zkratkovitá řešení, jak se o to i určité ranné (utopické?) komunismy pokoušely,- ani volat po asketickém odříkání v linii "evangelijních hodnot" a jiných chudobenských nesmyslů, které všechny obcházejí řešení stávajících běžných strukturálních nespravedlností.

Musíme vzít vážně evangelijní výzvu k přestavbě lidských vztahů zkorumpovaných vlastnickým individualismem ... ve jménu solidarity a sociální spravedlnosti.

 

     Závěr

Majetek a moc jsou společenské skutečnosti, ve kterých můžeme a musíme žít důstojným způsobem a které musíme legitimizovat v duchu poctivosti. Ale, jak jsme viděli, musíme toho ve svých životech mnoho změnit, nechceme-li je převracet v loupež.

 

Překlad a redakce: Ing. I. Herold, CSc.                                                  Připravil: dr. O. Tuleškov

Vydalo Křesťanskosociální hnutí ve spolupráci s Křesťanským dialogem jako svou 316. publikaci vydanou pro potřebu vlasteneckých organizací. Praha, leden 2010

Webová stránka:www.ksl.wz.cz   E-mail: iherold@upcmail.cz ,  Vydavatel@seznam.cz