1.2018 Ilona Švihlíková
Ilona Švihlíková píše o rizicích politického amatérismu a nezkušenosti Jiřího Drahoše i o tom, proč současné pojetí politiky jako souboje jednoznačného dobra a zla neodpovídá skutečnosti.
Do druhého kola prezidentské volby postoupil Jiří Drahoš, který zaostal za stávajícím prezidentem o dvanáct procentních bodů. Může se ovšem těšit z podpory, kterou mu dávají téměř všichni protikandidáti z prvního kola.
V příštích dnech můžeme očekávat pokračující kampaň, v níž bude každá slabina, každá chyba hrát důležitou roli.
K základním slabinám Jiřího Drahoše patří to, že je politický amatér. Nikdy nezastával žádnou politickou funkci. Je pravda, že u některých občanů to může naopak vyvolat příjemná očekávání – jenže nezkušenost není bonus.
Politika je řemeslo i umění, pro které je možné mít buď geniální talent, nebo se ho prostě učit. „Učit se“ ho ve funkci prezidenta je poněkud odvážná myšlenka. Politický amatérismus, který je tak patrný u Trumpa, i když ten je temperamentově někde jinde než Drahoš, může mít ale společnou výslednici – ovládání jinými silami (poradci, rodinou, tajnými službami). Toto riziko je u politických amatérů značné.
Zároveň se nabízí otázka, jestliže pan Drahoš k politice nikdy neinklinoval – připomeňme, že jeho veřejné angažmá, tedy zápal za určitou věc téměř zcela absentuje – proč se nyní rozhodl (resp. přesněji KDO za něj rozhodl), aby se ucházel o nejvyšší, v ČR silně symbolismem zatíženou funkci. S veřejným angažmá, s aktivním veřejným vystupováním jsou spjata mnohá rizika (o kterých například autorka tohoto článku dobře ví) – znelíbit se, vytvořit si řadu nepřátel, stát se persona non grata, nemoci vystupovat v určitých médiích atd.
S politickým amatérismem souvisí další faktor, který příznivci Jiřího Drahoše považují za jeho devízu, často za hlavní. A to je „slušnost.“ Toto vzývání slušnosti může mít typickou maloměšťáckou podobu – pan Drahoš nosí pěknou kravatu a nemluví sprostě. Kromě určité kultivovanosti ve smyslu formy, se vágní pojem „slušnost“ spojuje samozřejmě s rozhodnutími. A zde narážíme na další pro politiku typickou věc. Zatímco řada příznivců Jiřího Drahoše žije ve světě jednoznačného dobra a zla (manichejistické vize politiky, kterou Václav Havel zamořil politickou scénu), skutečnost neodpovídá pohádce, kdy Honza bojuje s drakem. V politice velmi často nevybíráme mezi dobrou a špatnou variantou, ale mezi variantou špatnou a ještě horší. (Zeman taky není ani „princ“, ani „drak“ české politiky).
Stačí několik takových situací a je otázka, co pak zbude ze „slušného člověka“ (což platí zcela obecně, protože nadměrná očekávání jsou předurčena ke zklamání).
Nezkušenost vedla Jiřího Drahoše k tomu, že si vystavěl poměrně dost velký tým poradců – hned třináct lidí. I to je určitý signál – nejistota vede k tomu, že se musím obklopit řadou lidí, kteří „dodají názor.“ V případě politických amatérů je tedy tým klíčový i pro posouzení jejich budoucí politiky (i s vědomím toho, že se mohou následně rvát o to, ke komu prezident přiloží své ucho, jak to vidíme u Trumpa.)
Z rozsáhlého týmu mě zaujala dvě jména.
To první je Petr Kolář, který je uveden jako poradce pro zahraniční a mezinárodní politiku a bezpečnostní politiku. Tedy v oblastech, v nichž má prezident, byť v ČR žijeme v premiérském systému, určitý nezanedbatelný vliv.
Petr Kolář, který byl mimochodem i velvyslancem v Moskvě, sám uvažoval o kandidatuře. Nakonec se rozhodl (bylo mu doporučeno?), aby se stal členem Drahošova týmu. Tento zlom přišel v březnu minulého roku.
Za zmínku stojí minimálně následující fakta. Petr Kolář dlouhodobě, a dalo by se říci konzistentně, vystupuje jako zásadní odpůrce Miloše Zemana. Kolář byl spjat s iniciativou Evropské hodnoty, která je čtenářům zřejmě dobře známá. Jedním z hlavních cílů této organizace, s níž je spojen například také bývalý eurokomisař Štefan Fülle (jehož role v ukrajinské krizi je značná), je bránit se proti tlakům z Ruska. Iniciativa si klade za cíl hájit hodnoty liberální demokracie a šířit je zejména mezi mladými lidmi. O iniciativě velice pochvalně psal například Mitrofanov. I další jména iniciativy čtenářům jistě „něco“ řeknou: Jan Bubeník, Šimon Pánek, Martin Putna a Tomáš Halík.
Kolář také poskytoval rozhovory, v nichž například tvrdil, že pro Rusko je ČR stále vnímáno jako sféra vlivu. Pozitivně se vyjadřoval o slovenském prezidentovi Kiskovi jako o vzoru pro ČR. Patří také k obdivovatelům Angely Merkelové.
Podíváme-li se na wikipedii, zjistíme o Petru Kolářovi následující:
„Kolář označil české odpůrce stavby amerického protiraketového radaru v Brdech za „užitečné idioty“, kteří podlehli dezinformační kampani Ruska. Českého prezidenta Miloše Zemana označil za „trojského koně“ Ruska a v roce 2016 zvažoval, že by proti němu kandidoval v prezidentských volbách. Nakonec se však v březnu 2017 rozhodl, že kandidovat nebude.
V roce 2017 podpořil vznik Centra proti terorismu a hybridním hrozbám, které má upozorňovat na dezinformace na webech či sociálních sítích.“ (a dále viz zde)
Další z poradců je Lukáš Kovanda, ekonom. Lukáš Kovanda je veřejnosti známý z řady vystoupení v televizi, učí na Národohospodářské fakultě VŠE a na CEVRO institutu. Svým zaměřením patří mezi pravicové libertariány. Negativně se vyjádřil k navyšování minimální mzdy s tím, že to může zhoršit situaci na trhu práce.
Na Twitteru napsal, že „Kdo podporuje růst minimální mzdy, zhoršuje postavení již tak znevýhodněných skupin na trhu práce (lidé s nižší kvalifikací, menšiny, ženy).“
Kromě toho pro Týden napsal, že Evropu táhnou dolů sociální výdaje, resp. celý sociální stát, které také způsobují stárnutí populace. Vše pokazil Bismarck svou sociální politikou, která vedla ke snížení porodnosti. Svůj článek završuje takto: „Po více než stu let se tedy neblaze ukazuje, že systém sociálních dávek vede k enormnímu zadlužení států a zásadně přispívá i k hloupnutí jejich populace.“ (zdroj).
Na závěr si dovolím odcitovat Albuse Brumbála ze ságy o Harry Potterovi: „Naše rozhodnutí ukážou, kým skutečně jsme, Harry, daleko více než naše schopnosti.“