Je seriózní na „sudetoněmecké“ akci pálit do vlastních řád a doma ke všemu mlčet?

Na Německo-českém komunálním kongresu sudetoněmeckého landsmanšaftu v Plzni, který se konal na podzim 2016, vystoupil též se „zásadním příspěvkem“ í pan magister Jiří Šolc, zastupitel města Liberec. Pochvalně se o jeho slovech vyjádřil i tzv. sudetoněmecký tisk. Čekal jsem, zda po určité době přinesou alespoň některá česká média  několik hlubokých myšlenek z jeho projevu. Nedočkal jsme se. Ostatně často to, co píší „sudetoněmecká média“, nedostává se do českých informačních zdrojů. Pravděpodobně si nezasloužíme, aby „hluboké myšlenky“ některých účastníků „sudetoněmeckých akcí“ nám byly sděleny. Dokonce velmi a velmi často ani žádný „český“ investigativní novinář neobjeví to, co na nich odeznělo.

Po pochopení toho, že se z běžných českých informačních zdrojů o velkolepém Německo-českém komunálním kongresu sudetoněmeckého landsmanšaftu v Plzni nic nedozvím, jsem se chopil „pera“ a napsal panu magistru J. Šolcovi otevřený dopis. Jeho znění přikládám.

Poté jsem čekal a čekal  několik měsíců na jeho odpověď. Předpokládal jsem totiž, zřejmě mylně, že bude hájit a vysvětlovat svá stanoviska přednesená na zmíněném komunálním kongresu.  Demokracie je přece diskuse a pan zastupitel Šolc se jistě demokratem, možná i puncovaným, cítí. Ale v tomto případě k demokratické diskusi nedošlo. A tak jsem se chopil znovu „pera“ a napsal jsem několika jeho kolegům a kolegyním ze zastupitelstva města Liberec. Dopis přikládám. A hle, odpověď přišla. Také ji přikládám.

Takže po prostudování uvedených podkladů si můžete, vážení přátelé, udělat závěry sami. Já osobně se domnívám, že není seriózní někde za bukem vystupovat s „revolučními myšlenkami“ třeba o tom, jak naši dědečkové a babičky, na severu Čech, bydlí v kradených nemovitostech po Němcích nebo o zatracených „Benešových dekretech“, jež jsou vosím hnízdem, do něhož nikdo nechce píchnout, a pak svá stanoviska na veřejnosti v demokratické diskusi neosvětlit a neobhajovat.  Nabízí se jedno vysvětlení jednání pana Mgr. J. Šolce. Zřejmě ví, že jeho stanoviska jsou neobhajitelná, že v demokratické diskusi nemá žádnou šanci. V tom případě, i když jeho mlčení mohu považovat za moudré, nepřímo doznává, že se, slušně řečeno, mýlil. Myslím si, že každý slušný člověk, když pozná, že se mýlil, se za své „sklouznutí“ omluví. Dočkám se tedy diskuse a panem Mgr. J. Šolcem nebo jeho omluvy?

Ing. P. Rejf, CSc.

Otevřený dopis

Magistrát města Liberec

nám. Dr. E. Beneše 1/1

460 59 Liberec I. Staré město

k rukám zastupitele Mgr. Jiřího Šolce

V Praze, dne 1. 2. 2017

Pane magistře Šolci, zastupiteli Liberce,

se zájmem jsem si přečetl výňatky z Vašeho vystoupení na Německo-českém komunálním kongresu sudetoněmeckého landsmanšaftu v Plzni.

I.  Zvláště mě zaujalo sdělení, že by se nikdo nechtěl přiznat, že jeho dědeček nebo babička byli zloději, kteří mají cizí majetek. Zřejmě jste měl na mysli majetek, který Československá republika konfiskovala německému obyvatelstvu před odsunem. Pokud je tomu tak, pak je možné zcela lehce, bez problémů vysvětlit, jak ke všemu došlo.

Již na Jaltské a později i na Postupimské konferenci jednali spojenci o povinnosti Německa, agresora, který rozpoutal druhou světovou válku a barbarsky ji vedl, uhradit škody, které jeho obětem agresí vznikly. Konkrétně o reparačních otázkách jednala v Paříží zvláštní konference. Signatárním státům, mezi nimiž byla i Československá republika, stanovila jako povinnost konfiskovat německý majetek tak, aby se nemohl vrátit do německých rukou. Jeho hodnotu tyto státy, kromě Československa, byly povinny odečíst ze svého reparačního účtu. Konference ještě stanovila výši procentních reparačních nároků jednotlivých států vůči Německu.

Takže jaká je situace s majetkem dědečků a babiček? Jsou zloději, kteří mají cizí majetek? Nejsou! V souladu s mezinárodním právem, v souladu s rozhodnutím vítězných spojenců, k nimž jsme patřili i my, jsme německý majetek konfiskovali. Naši prarodiče pak následně zcela legálně majetek získali.

Nebyli jsme to my, kdo kradl německý majetek. Němci přišli do republiky, udělali z ní tzv. protektorát a kradli náš majetek, využívali ho pro své účely, především válečné, a ničili. Podle mezinárodního práva je každý agresor povinen uhradit své oběti škody, které jí agresí vznikly. Zjednodušeně bychom mohli říci, že to, co nám bylo ukradeno, musí být vráceno. Takže generace našich prarodičů zloději nejsou. Naopak jejich generace, tím i náš stát, my, jejich potomci, všichni, jsme byli okradeni o reparace. Běžně se udává, že Němci nám dluhují reparace ve výši asi 360 miliard předválečných korun. Hodnotově se též uvádí, že jde o více než 3 biliony korun současných.

II.  Velmi zajímavá jsou i Vaše následující slova: “My prostě musíme informovat, protože jsou lidé a to i v mé generaci, ročník 1977, kteří neví, nebo nechtějí vědět, co se stalo. Kteří nechtějí píchnout do vosího hnízda s klíčovým slovem "Benešovy dekrety."

Je vidět, že jste člověk „hledající." A tak opět nějaká chybička se může vloudit. Je podstatný rozdíl mezi termínem „Benešovy dekrety", který je sudetoněmeckým produktem, a oficiálním termínem „dekrety prezidenta republiky". Když nás Němci 15.3.1939 zabrali a udělali u nás „protektorát", tak samozřejmě obsah nově přijímaných právních norem, musel odpovídat jejich zájmům a tendovat ke sbližování našeho tehdejšího právního řádu s německým. Židům byl majetek arizován, z větší části se dostal do rukou Němců. Němci sahali a dosáhli i na český majetek, z něhož část po části si také přivlastňovali. Že Němci jsou panský národ jsme poznali i na potravinových přídělech, které Němci měli větší. České děti trpěly různými chorobami z podvýživy, včetně TBC. Čeština se u nás stávala popelkou, byla uváděna až za němčinou. Česky mluvit v pohraničí, které Němci nám ukradli, byl také mnohde problém. Zatím co právní řád v protektorátu ztrácel český charakter, nehájil český zájem, ale především německý, v zahraničí tomu bylo jinak. V Londýně dlela čs. vláda v čele s lidovcem dr. Janem Šrámkem a prezidentem Benešem. Vývoj probíhal v době válečné rychle. Vznikla potřeba některé společenské vztahy právně upravit, a to formou zákona. Nemohli jsme přece přebírat protektorátní normy, které byly čs. právu cizí. Proto prezident republiky, když Národní shromáždění neexistovalo, bylo rozpuštěno, když neexistovala de facto ani ČSR, rozhodl o ustavení prozatímního státního zřízení a o dekretální normotvorbě. Právní normy, které následně vznikly v zahraničí navazovaly na náš původní československý právní řád a dále ho rozvíjely. Československo de iure existovalo dále. Spojenci uznali i naši vládu a prezidenta a udržovali s námi diplomatické styky. Československo bylo jedním ze států válčících s Německem.

Od samého počátku v dekretální normotvorbě hrála důležitou úlohu vláda. Dále pak i Státní rada a Právní komise. Na Slovensku, když naše vláda přijela do Košic, se do procesu normotvorby zapojila i Slovenská národní rada. Po příjezdu do Prahy hrála rozhodující roli v dekretální normotvorbě nová československá vláda, Prozatímní národní shromáždění. Dekrety prezidenta republiky po osvobození byly převážně dílem zmíněných ústavních orgánů. Pod dekrety, které ještě byly přijímány, byli někdy podepsáni nejdůležitější ústavní činitelé. Prezident je dále také podepisoval. Prozatímní národní shromáždění schválilo všechny dekrety, které v době nesvobody a později byly přijaty. Z ústavních dekretů se staly ústavní zákony a z dekretů zákony. Všechny se staly nedílnou částí československého, později i českého, právního řádu.

Je nepochybné, že dekrety prezidenta republiky obsahovaly ustanovení, která vítězní spojenci na mezinárodních konferencích, na nichž byli zastoupeni svými vrcholnými představiteli, přijali. Například Pařížská reparační dohoda obsahovala následující ustanovení: „Každá signatární vláda musí nestalo-li se tak ještě, vydati zákony a učiniti všechny jiná vhodná opatření, jimiž se ruší a činí neplatným všechny převody provedené po okupaci její země nebo po jejím vstupu do války s podvodným úmyslem krýti německé zájmy nepřátelské povahy a chrániti je před účinky kontroly nad německým zájmy nepřátelské povahy." V souladu s touto mezinárodní dohodou jsme byli povinni konfiskovat německý majetek v republice, pokud jsme tak dosud neučinili. V dekretech prezidenta republiky nebylo nic, co by s uvedenými ustanoveními spojenců nebylo v souladu.

Kdysi jsem četl o dekretech prezidenta republiky zajímavou velmi zjednodušující úvahu. Pokud by neplatily tyto dekrety, pak by platilo „právo protektorátní". Pak by majetek, ukradený nám Němci, byl dále německý, pak by naši odbojáři a vojáci, kteří bojovali proti Němcům v druhé světové válce, byli zrádci a kolaboranti typu E. Moravce byli vlastenci. Tyto věty jistě stojí za to,.abyste se nad nimi zamyslel.

* * *

Děkuji Vám za pozornost, jíž jste věnoval mému dopisu. Pakliže se domníváte, že výše uvedená slova jste na kongresu v Plzni neřekl, pak je možné se obrátit na německé noviny, které tuto informaci přinesly, s žádostí o tiskovou opravu. Pokud si pamatuji, šlo o dvoje noviny. V jedněch z nich jste však nebyl jmenován. Uvítám, když byste mi zaslal stejnopis této žádosti.

Mýlím-li se v něčem, pokud mě o tom přesvědčíte, rád svou chybu napravím, a omluvím se. Pokud jste se Vy mýlil ve svých vyjádřeních, pak očekávám od Vás totéž. Na zmíněném kongresu jste nebyl jen za svou osobu, ale především jako zastupitel Liberce.

. . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . .

Pavel Rejf