Je národ přežitkem? I

Ing. Dalibor Plichta

 

 K položení této otázky nás přivádějí různé hlasy, v nichž se ozývá buďto neporozumění významu tohoto slova, ne­bo dokonce snaha některých kruhů zpochybnit samu ideu národa, národnost jako významné vodítko pro politické chování, národnost jako přirozený a oprávněný zdroj a základ programu společenství, které spojuje společný ja­zyk, společná kultura a dějinná zkušenost.

Ještě určitěji řečeno, k položení této otázky nás vedou jejich snahy politicky odnárodnit český národ, snahy od­národnit jeho politiku.

Znovu a znovu se nám přece říká, a to z míst nikoli ne­vlivných. že myšlení v kategoriích národa je na konci dvacátého století přežitkem, že národ a národní myšlenka ztratily v dnešním světě svou opodstatněnost a význam.

Mnozí z těch, kdo dnes národní myšlenku odmítají ja­ko věc odbytou, sice uznávají, i když často s výhradami, že sehrála v devatenáctém století jistou pozitivní roli, ale vracet se k ní nebo při ní nadále setrvávat už není podle nich vhodné. Žijeme prý ve světě, v němž se nemusíme o svou národní svébytnost a možnost uspokojovat své zá­jmy bát. Ty ostatně prý budou nejlépe a snad dokonce automaticky uspokojovány v rámci uspokojování zájmů všelidských, nadnárodních, přinejmenším v jakési sjednocené Evropě, v nadnárodním nadstátě, než bude svět hospodářsky i politicky tvořit jeden celek, řízený z jednoho ústředí.

   Začneme-li se tedy ptát, zda národ jako dějinná, ději­notvorná politická síla, probuzená Velkou francouzskou revolucí, je nebo není přežitkem, budeme muset přímo nebo nepřímo odpovídat i na to například, zda lpění na národní myšlence je nebo není pouhým svéhlavým a vzdorovitým zápecnictvím, jak někteří tvrdí, zda je nebo není duševní omezeností nebo nedostatkem odvahy k přijetí výzev širšího světa; zda národ vůbec je šťastným rámcem politického a státního života, není-li to rámec si­ce možná přirozený, ale zároveň pro lidstvo jako celek nebezpečný; zda vzhledem k tomu by nebylo lépe při­střihnout národním tužbám a vymáhání práv na uspoko­jení národních zájmů křídla.

Ale budeme tím odpovídat také na to, zda není přímo žádoucí pomíchat národy v jednom kotli, v němž by je­jich zájmy ztratily sílu už tím, že by je v takovém baby­lónu jazyků a zájmů nikdo nebyl s to pojmenovat.

   A konečně budeme v tom případě odpovídat i na to, zda se má nadále pokračovat v uskutečňování zásady, že je nejlépe, aby si každý národ vládl sám, a zda výsledky této zásady, jejího provedení, jak k němu došlo v Evropě hlavně po první světové válce, není třeba znovu zhodno­tit, přehodnotit a dosavadní samostatné a svrchované ná­rodní státy federalizovat, udělat z nich pouhé provincie mnohonárodního nadstátu.

A přejdeme-li od takových otázek, kladených v obecné rovině, do českých poměru, mohli bychom se ptát:

Nemáme se s dodatečným, opožděným porozuměním rozpomenout na hlasy, které se ve starém Rakousku-­Uhersku po roce 1848 ozývaly v jeho prospěch a pro je­ho zachování a snažily se vydávat tuto monarchii (v níž měli privilegované postavení Němci) za příklad harmo­nického bratrského soužití tří hlavních evropských ras, latinské, germánské a slovanské, na hlasy některých ně­meckých profesoru, kteří hlásali teorii, že "tento stát (ro­zuměj Rakousko - Uhersko, pozn. DP) patrimoniál­ního původu a povahy je pokusem a vzorem budoucí Evropy"?

(Benedetto Croce tuto teorii označil ve svém spise "Evropa v devatenáctém století" za teorii "papírovou", ale byla něčím horším, byla obhajobou faktické tehdejší vlá­dy německého živlu v Rakousku-Uhersku a pokusem o ideologickou přípravu na německou hegemoni i ve střed­ní, východní a jihovýchodní Evropě.)

   Jedna z definic pojmu "národ" říká, že národ je zeměpis­ná skupina, která je ovládána citem solidarity. Ten může mít svůj původ ve společné řeči, předpokládaném společ­ném původu, ve společné kultuře nebo ve společných zá­jmech a společných nebezpečích. Všechny tyto prvky mají zpravidla úlohu ve vytváření národního cítění. Toto cítění pak, ať již vzniklo jakýmkoli způsobem, je jedi­ným podstatným předpokladem pro existenci národa.

   Jiné vymezení pojmu "národ" neuvádí jako jeden z je­ho znaků, že je tvořen zeměpisnou skupinou.

   Francouzi zase při definování národa mluví nejen o společném území, ale také o společné vládě.

Národ je v každém případě představa a skutečnost spo­lečenství tvořeného přinejmenším jazykem, kulturou, společnými dějinami a společnými zájmy.

Tím je řečeno, že toto společenství dělá národem vě­domí vzájemné blízkosti a příbuznosti, člověkova vnitřní účast na onom společenství, vědomí národní souvislosti a soudržnosti. Nestačí tedy jenom mluvit česky nebo se narodit v českém prostředí.

Dnes se mnohdy setkáváme s tvrzeními, že národ a ná­rodovectví nebo národnost dostaly se mezi politické po­jmy a nabyly velkého významu teprve v devatenáctém století. A také že teprve tehdy a jako důsledek myšlení v národních kategoriích došlo např. v českých zemích k vzájemnému odcizení Čechů a Němců v jejich do té doby údajně blahodárném soužití, že teprve devatenácté století svým národovectvím, svým "nacionalismem", po­staveným na jazykovém základu, vytvořilo mezi nimi zbytečné a umělé přehrady ke škodě obou.

Není třeba vracet se do doby před téměř šesti stoletími, není třeba připomínat Dekret kutnohorský, abychom se přesvědčili o opaku a také o tom, že národ byl odevždy u nás chápán jako společenství, které má společný jazyk.

Stačí otevřít a číst téměř tři sta padesát let staré dílko, které nese název "Štěstí národa" a které latinsky vydal Jan Amos Komenský roku 1659, aby bylo jasné, že ná­rodní myšlenka je i u nás velice stará.

Hned v prvních odstavcích Komenský píše: "Co jest národ? Národ jest množství lidí zrozených z téhož kme­ne, bydlících na témž místě ve světě (jakoby ve společ­ném domě, který nazývají vlastí), užívajících téhož zvláštního jazyka a tím spojených týmiž svazky společné lásky, svornosti a snahy o dobro obecné.

Vlastností každého národa jest, že sobě chce dobře. Mnozí jsou a rozmanití pod nebem národové, ale všichni řízením božím tím znamenáni znakem: že jako lidé jed­notliví, tak i národové jednotliví sami sebe milují a chtě­jí, aby jim dobře bylo, ke stavu blaženosti vespolek se pobádajíce a o to spolu závodíce." (Cit. v překl. J.V. Nováka, vyd. Ottovým nakladatelstvím r. 1901 v Praze.)

Pokračování