Jan Hus stále inspirující

Petrovice u Sedlčan.

Kazatelna Jana Husa, 6. července 2016

Marie L. Neudorflová

Vážené dámy, vážení pánové, milí přátelé,

opět jsme se letos sešli u této nádherné skály, kterou lid tohoto kraje nazval Husovou kazatelnou a tím ji učinil posvátnou. Svou odolností vůči času a nepřízni se na ni můžeme dívat jako na symbol odolnosti památky a učení Mistra Jana Husa a to nejen vůči času, ale i vůči zlým snahám vymazat jméno i učení Jana Husa z naší historie, z našeho vědomí, z našeho intelektuálního bohatství, z našeho svědomí. Tyto snahy stále pokračují a jejich nízkost je bez hranic.

Proč ještě dnes vadí Mistr Jan Hus a jeho názory katolické církvi a mocným, čím je jim nebezpečný? Co má doba, ve které Hus působil a trpěl, společného s dneškem? Čím jeho ideje stále přispívají k našemu lidství, úrovni, k naší zodpovědnosti za sebe, za druhé, za náš národ? Je hodně podobností naší doby s Husovou a odpovědi se samy nabízejí.

Hus vzal původní křesťanství, učení Ježíše, nesmlouvavě vážně, neboť pochopil jeho hluboké zaujetí pro lidskou důstojnost, pro svéprávnost všech lidí, pro jejich zanedbaný pozitivní mravní i duševní potenciál. Člověk byl stvořen k obrazu božímu a křesťanský koncept boha byl pozitivní, inspirující k rozvoj všeho, co bylo v lidech cenného, co si zasloužilo nejvyšší respekt. Lidé si byli podle křesťanských principů rovni, měli právo na důstojný, slušný život. Mocní neměli právo využívat a zneužívat obecný lid ke svým nebohulibým osobním zájmům, ke svému luxusu.

Chamtivost mocných a katolické církve v Husově době byla bezmezná, smysl pro spravedlnost neměla žádný a útlak obecného lidu volal do nebes. Kritikové církve hlásali, že církev měla lidu otevírat brány k vědění, k mravní úrovni, k principům, které měly vést ke spasení. Ve své podstatě to znamenalo směřování ke spravedlivější společnosti. Ve skutečnosti však církev zacházela s lidmi s pohrdáním, jako s levnou pracovní silou a podle slov Husa, citujíc sv. Matouše a Jana Svatoústého, bránila lidem vejít do království nebeského, jehož brány byly rozumové, ne založené jen na slepé poslušnosti církvi, na živoření, na nevzdělanosti. Bohatství, které církev dostávala od krále a císaře Karla IV. na rozvíjení úrovně obyvatel českého království mizely na přepych a rozmařilý život katolického kléru. Husova kritika církve, jeho důraz na mravnost, jako neoddělitelnou součást náboženství (což církev do dnes neuznává), závaznou pro všechny, jeho důraz na pravdu poznanou pro mravný život, na jednotu rozumu a duše, vadil katolické církvi nejvíce.

Husovi neušlo, že lid nerozuměl světu, ve kterém žil, nerozuměl ani slovu božímu. Církev se neřídila slovem božím, školy byly latinské a jen pro zámožné chlapce, v kostelech se kázalo latinsky (někdy německy), a kněží, podobně jako dnes, neučili lidi rozlišovat mezi tím, co je dobré a co je špatné, učili jen poslušnosti církvi, moci. Církev, včetně papeže, ovládal nezřízený materialismus, chamtivost a hluboká morální zpustlost. „Jezdí na zlatých vozech a mnozí ani číst neumí“, kázal Hus. Církev postrádala lásku a zodpovědnost k obecnému lidu, k chudým, jejichž počet a nesvoboda rychle vzrůstaly. Otázka vzdělanosti horních vrstev vždy byla a zůstává problémem. Hus cituje Ježíše podle sv. Lukáše (kap. 11): „ Běda Vám, kteří jste vzali lidem klíče od znalostí, učení.“

Hus se nebál vyčítat církvi, že místo užitečného poučování, svádí lidi ke zlému a vytváří iluzi, že kupováním odpustků se lidé zbaví svých hříchů. Ve skutečnosti to byl jen další prostředek k obohacování církve a odírání lidí. Téma odpuštění bylo častým v Husových kázáních. Na rozdíl od církve objasňoval, že bez upřímné lítosti, upřímného rozhodnutí se hříchu vyvarovat a hřích napravit tam, kde byl spáchán, žádné odpuštění není možné. Církev zuřila, ale lid Husa stále více miloval, neboť ho pozvedal z obecné mravní špíny.

Hus kladl velký důraz na svědomí, samozřejmě v rámci křesťanských hodnot. „Svědomí je sebepoznání“, schopnost poznat, zda člověk spáchal hřích nebo ne. Schopnost rozlišit, co je dobré a co špatné a řídit se podle toho. Nedostatek svědomí vzniká z neznalosti, z nerozhodnosti, z nezřízené žádosti, z přílišné bázně, z nedostatku hledání poučení v Písmu. Člověk se má vyvarovat svědomí příliš širokého, často tolerantního k hříchu, i svědomí příliš úzkého, příliš malicherného. (Dcerka, 1995, s. 19-21). Aby si lidé vyvinuli potřebné svědomí, potřebovali trvalé poučování, ale toho se jim od církve nedostávalo. Preláti dokonce neradi viděli, když lidé uměli číst. Hus veřejně odsuzoval pálení knih Johna Viklefa, který ho velmi ovlivnil. Scholastika skutečnému vzdělání nesloužila, naopak přispívala k obecné nevzdělanosti, neboť se zabývala nepodstatnými věcmi a zároveň neuznávala pravdu poznanou.

Za klíč ke znalostem považoval Hus i vzdělávání v mateřském jazyce, což tehdy znamenalo hlavně kázání. I jeho reforma pravopisu, zavedení diakritických znamének, směřovala ke snadnějšímu přístupu Čechů ke psanému slovu, podobně jako Dekret Kutnohorský. Betlémská kaple byla jediná, kde se kázalo od roku 1391 česky. Prelátům se nepodařilo zrušit česká kázání a Němcům se nepodařilo kapli zbourat, tomu zabránil král Václav IV. Mistr Jan Hus, který v ní byl kazatelem od roku 1402 do roku 1412, měl až tři kázání denně, na každé přicházelo až tři tisíce lidí, včetně  jeho studentů a královny. Jeho kázání spojovala učení Ježíše, svatých, se současným životem a jeho hlubokými problémy, s potřebami materiálně i morálně strádajícího lidu. Učil lid, že má právo se bránit vůči útlaku a nespravedlnosti, postavit se proti nemravným postojům kněží a církve, pochopit, kdy ji není potřeba poslouchat. Církev neměla právo donucovat lidi k poslušnosti násilím, jako to dělala. Připomínal, že Ježíš nejvíce trestal mistry, kněze a zákoníky, proto ho nejvíce nenáviděli. (Postila, 1992, s. 305). Světská i duchovní moc musela být podřízena vyšším principům, jinak sloužily destrukci (Antikristovi).

V biblických textech nacházel dostatek opory pro názor, že moc a blahobyt kazí její nositele, že kvůli blahobytu zrazují původní křesťanské a morální principy. „Špatní lidé se poznají hlavně podle toho, že předstírají, že mají více moci nad lidmi, než skutečně mají…“. A cituje sv. Augustina: „… Antikrist je každý takový, který násilím nebo úkladem žere statek lidský“, … a zle utrácí almužnu chudých“, „i kostely jsou dědictvím chudých“. (Hus, Česká nedělní Postila. 1992, s. 210-212). Hus i přijímání pod jednou považoval za výraz lakomství církve. Připomínal sv. Jana: „Každý, kdo pilně a užitečně pracuje, je hoden svého platu, i ten, kdo slouží oltáři…zaslouží pokrm a oblečení, ale to by mu mělo stačit, neměl by kněžstvím bohatnout.“ ( Postila. 1902, s. 354; 1992, s. 268-69.). Odkazů na nezřízený luxusní život kněží, je v Husových kázáních mnoho. Podobně trpké jsou zmínky o církevní hierarchii v českém království, která začala velmi omezovat místa, kde se mohlo kázat slovo boží. (1992, s. 299).  Skutečná láska chce, aby každý člověk více miloval duši každého bližního více, než své tělo.“

Hus učil lid konstruktivnější přístupy k životu, než byly vnucené církví, v nichž msta, krutost a nerovnost lidí, byly zabudovány přímo do církevních principů v rozporu s původním křesťanstvím. Učil je vědomí vlastní ceny, jak směřovat k životu lidštějšímu, mravnějšímu, spravedlivějšímu, v němž by bylo více zodpovědnosti za sebe i za druhé. Kladl tak základy k demokratizaci společnosti. Papežská klatba nad Husem ho přenesla na český venkov, k vám, kde konal stejnou práci a byl lidem stejně milován. Ctnostný, skromný, učený,  otevíral lidem srdce, rozum i intelekt.

Hus nebyl sám, kdo se snažil vzdělávat Čechy, měl předchůdce, stoupence i následovníky. Připomenu jen jeho nejslavnějšího žáka a přítele Jeronýma Pražského, který byl v Kostnici upálen necelý rok po Husovi. Jeroným byl geniálním studentem, výjimečně vzdělaným. Přijal a horlivě šířil doma i po světě učení Husovo i Viklefovo, jehož knihy přivezl z Anglie do Prahy. Teprve v Praze nabyl Viklef skutečné důležitosti, ale i nenávisti se strany církevní hierarchie. Nikdo nebyl schopen argumentovat v jejich prospěch tak jako Jeroným. To byl hlavní důvod, proč ho upálili. Jeroným Pražský považoval český národ za svatý, Čechy za nejlepší křesťany. Hájil je všude, kde byl pomlouván, osočován, napadán. Zásluhy Jeronýma Pražského jsou dosud nedoceněny historiky i národem. Na reformačních kalendářích bylo jeho uctění 7. července, hned po Husovi. S vlivem katolické církve byl tento svátek odstraněn již v 16. století. Měl by být obnoven.

Mistr Jan Hus a Mistr Jeroným Pražský položili základy k dvousetleté české reformaci, která přinesla výdobytky, zvláště značný stupeň náboženské tolerance, na které ostatní evropské země čekaly sto, dvě stě let. Jen mstivost katolické církve a Habsburků zničila na více jak dvě století tento slibný vývoj. Mocenské vrstvy mají ve všech dobách mnoho podobného, hamižnost, pocit superiority a pohrdání lidem a jeho potřebami, silnou inklinaci k vykořisťování, ke zneužívání své moci k vlastnímu užitku. Oba učili lid jak se nebát nemravné moci, jak jí čelit rozumem a společnými zmravňujícími silami.

Jan Hus a Jeroným Pražský nebyli zapomenuti, stali se součástí inspirace jak pro české národní obrození tak pro celkový demokratizační vývoj od 19. století, od F. Palackého až k T. G. Masarykovi. Stali se součástí těch nejlepších českých tradic. Byli ctěni všemi významnými českými osobnostmi a mnohými v zahraničí. Dokud budeme na práci a lásku obou navazovat, máme naději se ctí se vymanit ze všech úkladů, které na nás historie a mocenské poměry v Evropě nakládají. Měli bychom dbát, abychom jejich odkaz nikdy nezradili, abychom ho předávali dalším generacím, neboť není odkazu, který by byl naplněn více láskou k pravdě, k českému národu a k jeho důstojné existenci.