Jakou Evropu chceme?

Řekněme rovnou, že  Evropu, od Francie po Ural, vidíme  jako svobodné společenství svrchovaných a rovnoprávných národních států, které budou spolupracovat v oblastech a v rozsahu, které si samy určí. Zásadně odmítáme představy o federalizaci Evropy, o nadvládě nevolených bruselských struktur, vládnoucích za zjevné i jiné pomoci Německa.

Není to tak dlouho, co pan M. Roth, náměstek ministra zahraničních věcí SRN, prohlásil, že Německu jako nejsilnějšímu státu v EU náleží vedoucí role v Evropě. Několik měsíců poté, co jsme se od tohoto pána také dozvěděli, že mezi státy EU již neplatí princip mezinárodního práva, který zakazoval vměšování jednoho státu do vnitřních záležitostí druhého státu, se ohlásil pan B. Posselt, který reklamoval pro EU vůdčí roli ve světě. Již dnes EU provádí imperiální politiku, zasahuje do dějů nejen v Evropě, ale i v Africe a Asii.  Takováto politika je jen pokračováním koloniálních tradic např. Francie, Německa. Holandska i Belgie. Pro nás, Čechy, ale i Poláky, Maďary, Slováky a jiné menší národy EU je však zcela cizí a nemůžeme s ní ani souhlasit. Je nám zcela proti mysli. Talovou politiku, která je prostoupena  nejen sílící rusofobii, ale i nebezpečnou rusohostilitou, odmítáme. Je nebezpečná pro mír. Pokud by „evropské elity“ v ní  pokračovaly, může vyustít i ve válku, dokonce v jadernou, jež může skončit i zničením veškerého života na zemi. Touto cestou odmítáme jít. Naopak jako alternativu k ní navrhujeme úplnou normalizaci vztahů s Ruskem a spolupráci s ním příp. časem i v rámci evropsko-asijského společenství na základě principu rovnosti právní i faktické všech subjektů.

Zítřek národních států a Evropy nevidíme v oddělení státu a národa, jak hlásal Richard Coudenhove-Kalergi. Neztotožňujeme se ani se stanoviskem Franze Josefa Strauss, že národy se svým budováním identity se mohou stát pouze základním materiálem Evropy. Pokud sudetomani vidí budoucnost Evropy očima pana Calergiho nebo pana Strausse, pak vzniká otázka, proč tak již dlouhodobě se snaží nejrůznějšími způsoby z tzv. sudetoněmecké národnostní skupiny vydupat „sudetoněmecký národ“?  Že tomu není tak již delší čas?  Stačí, abychom se vrátili do doby, kdy představitelé landsmanů a fašizující skupina generála L.Prchaly.uzavřeli Wiesbadenskou úmluvu. Ta v jedné pasáži mluví o  návratu sudetů do původní vlasti, kde jako druhý státotvorný národ pak vytvoří s českým národem česko-německou federaci, v níž se budou střídat čeští a němečtí prezidenti. Je to snad minulost, nad níží se uzavřel čas? Nikoliv! Sám B. Posselt se Wiesbadenské úmluvy čas od času dovolává. „Sudetoněmecký landsmanšaft“, pokud jde o řešení jeho návratu do původní vlasti, chová několik představ. Tzv. Sudety se stanou autonomní součástí ČR nebo také se stanou samostatným subjektem, který v referendu může rozhodnout, že se „Sudety“ stanou součástí SRN.  Zřejmě tak může vzniknout, pokud to dopustíme svou slabostí, nerozhodností, příp. zradou „elit“, situace ještě horší než ta, jíž nám připravil Mnichov.

A když se podíváme dále do minulosti, tak již od r. 1918 Němci v ČSR plakali a dodnes pláčou nad tím, že jsme jim neposkytli právo na sebeurčení, které pro porobené národy vyhlásil americký prezident W,. Wilson. Že Němci v Rakousku nebyli porobeným, ale vládnoucím národem, který dělal vše možné a dokonce i nemožné, aby zabrzdil a znemožnil uskutečnění práva českého národa na sebeurčení, nechme stranou. Faktem je, že se německá národnostní menšina naparovala tak, aby se stala národem, alespoň ve vlastních očích.  Dokonce i henleinovci v době trvání Československé republiky dělali vše pro to, aby byli považováni za národ. Stačí si prostudoval tzv. Karlovarský program Sudetendeutsche Partei. A snaha SL udělat z německé národnostní skupiny „sudetoněmecký národ“ zásadně trvá i v současnosti.

Nejde-li z německé národnostní skupiny udělat „sudetoněmecký národ“, tady sudetomanům překáží mezinárodní právo, pak lze, jak sudeti jsou přesvědčení, oddělit český stát od českého národa. Tento proces již ve velkém předstihu  začal. Z Ústavy ČR zmizel termín, jsem přesvědčen, že nikoliv náhodně, český národ, ač slovenská ústava, vytvořená přibližně ve stejnou dobu, pojem slovenský národ zná. A tak již od roku 1993 dochází k faktickému oddělování českého národa od jeho státu. Obdobným postupem se zužuje pojem český národ. Již 25 let vedle Čechů jsou s velkou trpělivostí pipláni Moravané a Slezané, kteří by se měli cítit také jako národy, vedle Čechů. Výsledek je pro „oddělavatele“ tristní. Vedle pár stovek hašteřivých Moravanů, kteří v normálním životě nic neznamenají, několik desítek Slezanů, jež jsou na tom obdobně, přestože za těmi i oněmi stojí jisté zahraniční síly, zatím k ničemu podstatnému při rozbíjení českého národa nedošlo.

S podobnými snahami jsme se již setkali v dějinách dřívějších. Němečtí hierarchové se snažili oddělit markrabství moravské od zemí Koruny české a podřídit  jej přímo říši. Něco podobného se zkoušelo svého času i s pražským biskupstvím. Čeští panovníci tyto snahy však v čase negovali.

Naše zkoušky však budou pokračovat. Rozbíječské síly se zřejmě budou opírat i o českou pátou kolonu. K ní mnozí počítají nejen sobotkovce, ale i hemanovce a bělobrádkovce, kteří se těší určité podpoře TOP09, STANu a části ODS v čele s P. Fialou. Jistě tito snaživci budou usilovat, aby přišli s „novým“, chce se mi říci s protektorátním či koloniálním,  řešením. Oddělovat český národ od českého státu, v době, kdy se připravujeme na sté výročí obnovy naší státnosti, bude nás bolet, hodně bolet. Též proto předpokládám, že proti  tomuto procesu se vlastenecké síly postaví se vší rozhodností. Cizí nechceme, své si brát nedáme!  

J. Skalský