Doc. PhDr. Ota Lev, CSc.

Jak žije současná nejmladší generace ve světě?

(Některé aspekty plnění Úmluvy o právech dítěte)

               Svět je sociálně a politicky rozdělen tak, že po naší planetě chodí děti obézní, děti žijící v přepychu, mnohé z nich odhazují luxusní svačiny do popelnic a i s mnohými dary přírody, mimo jiné s vodou, strategickou surovinou příštích desetiletí, bezohledně plýtvají. Američané vyhodí ročně více než 30 milionů tun jídla; na smetištích New Yorku se najdou luxusní čokolády, čerstvé housky i zmrzlina z kozího mléka. V anglických popelnicích skončí  6,7 milionů tun jídla – půl milionu jablek, jeden a půl milionu  banánů atd., mnoho zeleniny, ovoce potřebných pro výživu. Přitom z hnijících potravin se uvolňuje metan, který je jako skleníkový plyn 20krát účinnější při zadržování sluneční energie než kysličník uhličitý (Věk plýtvání ještě neskončil. Právo, 18, 2008, 25. IV., č. 98, s. 11).

Na druhém pólu tohoto nikoliv jen geograficky rozděleného světa žijí stamiliony dětí ve slamech či jiných barabiznách, mnohdy dokonce i bez přístřeší, přímo na ulici o hladu, bez vzdělání, s vyléčitelnými, leč neléčenými chorobami a donedávna jich ve světě, především rozvojovém, ve věku do pěti let umíralo ročně více než deset milionů, tedy více, než je nás obyvatel v České republice.

                Podle údajů za rok 2007, za nimiž se skrývají i odborné odhady, které uveřejnil Fond populace OSN v publikaci O stavu světové populace 2007, nás žije na zeměkouli 6 miliard 615 milionů 900 tisíc osob (State of World Population 2007. New York, United Nations Population Fund 2007, s. 90). Naše planeta je schopna nás uživit a nechat spokojeně žít mnohem víc. Vše záleží na tom, jak se se zdroji naší matičky Země, které jsou k dispozici, zachází, a zda  se také poskytují všem potřebným. Bohužel, není tomu tak. Každoročně umírá stále mnohem více než deset milionů lidských bytostí zcela zbytečně a do značné míry jde právě o děti.

Současné materiální a sociální postavení dětí ve světě

                Podle Úmluvy o právech dítěte, článek 1 „se dítětem rozumí každá lidská bytost mladší osmnácti let“ (Úmluva o právech dítěte. In: Práva dítěte 2001 – 2010. Praha, Česká sekce DCI 2002, s. 33.).  Z nejnovějších údajů Dětského fondu OSN (UNICEF) uváděných za rok 2006 vyplývá, že na světě žije 2 miliardy 212 milionů 24 tisíc dětí, tedy obyvatel mladších 18 let, to znamená, že přibližně každá třetí lidská bytost je dítě. Avšak to je celosvětový průměr, který se liší region od regionu. Z toho v rozvojovém světě žije 1 miliarda 958 milionů 948 tisíc dětí, což představuje 36,6 % veškeré tamější populace, to znamená, že každá druhá či třetí lidská bytost je tam mladší 18 let.

Podíl dětí na celkové populaci záleží na mnoha faktorech – například v zemích s nízkým průměrným lidským věkem a s vysokou porodností je dítětem každý druhý obyvatel regionu. Tak je tomu v subsaharské Africe; v zemích střední a východní Evropy a Společenství nezávislých států je teprve každý čtvrtý obyvatel dítětem, v tradičně kapitalistických průmyslově vyspělých zemích připadá jedno dítě na téměř pět obyvatel (propočteno podle The State of the World´s Children 2008. New York, United Nations Children´s Fund, December 2007, s. 137 a State of World Population 2007, cit. dílo, tamtéž).

                Za velký úspěch poslední publikace Dětského fondu OSN považuje skutečnost, že v roce 2006 poprvé úmrtnost dětí ve věku do pěti let ve světě „z příčin, kterým z největší části lze předcházet“ poklesla – díky mimo jiné také usilovné práci Dětského fondu OSN, jeho pracovnic a pracovníků i jeho dobrovolných spolupracovníků – pod deset milionů a dosáhla „pouhých“ 9,7 milionu, přitom 4 miliony novorozenců umírají již v prvním měsíci jejich života. (The State of the World´s Children 2008, cit. dílo, s. 4 a 6.) I tento údaj je však otřesný a mrazí, protože představuje větší ztráty na lidských životech, než byly způsobeny v průběhu dosud nejstrašnější světové války, protože za prvních 6 let třetího tisíciletí zemřelo jenom dětí do 5 let z příčin chudoby více než 60 milionů, zatímco na bojištích, popravištích a v nacistických koncentračních táborech vyhaslo za 6 let druhé světové války – od 1. září 1939 do 2. září 1945 – nějakých 57 milionů lidských životů. Nejnovější publikace Dětského fondu OSN také uvádí, že v roce 1960 umíralo okolo 20 milionů dětí ročně a ještě v roce 1990 počet úmrtí dětí do pěti let věku dosahoval 13 milionů (tamtéž, s. 1 a 6).

                O tom, že tato úmrtí nejsou způsobena neschopností či nedokonalostmi současné lékařské  vědy, ale hlavně příčinami sociálního a politického uspořádání světa, svědčí skutečnost, že téměř všechna tato úmrtí se týkají převážně šedesáti rozvojových, zejména ekonomicky nejméně vyvinutých, dříve koloniálních zemí. Avšak i těch 9 milionů 733 tisíc převážně zbytečně zemřelých dětí ve věku do 5 let v roce 2006 představuje přibližně tolik dětí do pěti let, kolik jich v témže roce žilo v Evropě ve Francii a ve všech státech na jih a jihozápad od ní, to znamená v Itálii, Švýcarsku, Španělsku, Andoře a Portugalsku dohromady. Dovedeme si představit, že by všechny děti těchto zemí v jednom roce vymřely? Nebo že průměrně denně umíralo z příčin chudoby 26.666 dětí, což je počet obyvatel, který představuje dosti významné město v některé z rozvojových zemí, a že tudíž  každý den se na naší planetě jedno takové město přeměňuje v dětský hřbitov? Představme si, že každé 3 1/4 vteřiny vyhasne jeden dětský život na této bohaté planetě z příčin chudoby!

                Pokud jde o jednotlivé regiony světa, zhruba na polovinu snížily dětskou úmrtnost do pěti let v období od roku 1990 do roku 2006 Latinská Amerika a Karibská oblast (o 50,4 %), země střední a východní Evropy a Společenství nezávislých států (o 49,1 %) a východní Asie a Pacifik (o 47,7 %). Zde nejvýznamnější podíl má nejlidnatější stát světa, Čínská lidová republika se svými obyvateli, jejichž počet dosáhl v roce 2007 jedné miliardy 331 milionů 400 tisíc. Tato země v témže období snížila dětskou úmrtnost do pěti let o 46,7 %. Tak se Čínská lidová republika se svým více než čtvrtstoletým prudkým ekonomickým rozvojem a politikou formující sociálně spravedlivější společnost dostala do situace, kdy z nízké příčky středního stupně indexu lidského rozvoje se ocitla na prahu vysokého stupně indexu lidského rozvoje. Jestliže v roce 1975 mezi 46 zeměmi, které tvořily skupinu středního stupně indexu lidského rozvoje Čínská lidová republika zaujímala 42. místo, pak o 30 let později, v roce 2005 mezi 85 státy, které tvoří tuto skupinu, zaujímá ČLR 11. místo, což znamená, že za tuto dobu ve stanovených kritériích předběhla velké množství států a na této cestě vysvobodila více než 200 milionů svých obyvatel z úrovně chudoby a vysokou dětskou úmrtnost do pěti let věku dostala ve srovnání s celosvětovým průměrem na takovou úroveň, že dosahuje pouze třetinové dětské úmrtnosti – v ČLR umírá 24 dětí z tisíce živě narozených do pěti let věku, zatímco celosvětový průměr vykazuje 72 dětských úmrtí z tisíce živě narozených (srovnej Human Development Report 2000. New York – Oxford, Oxford University Press 2000, s. 178, 179, 180 a Human Development Report 2007/2008. New York, United Nations Development Report 2007, s. 230, 231 ; a také The State of the World´s Children 2008, cit. dílo, s. 114 a 117).

A jestliže vycházíme z toho, že nejvyšším lidským právem je právo na život, na slušný život, a Úmluva o právech dítěte v šestém článku praví, že „státy, které jsou smluvní stranou úmluvy, uznávají, že každé dítě má přirozené právo na život“ a „zabezpečují v nejvyšší možné míře zachování života a rozvoj dítěte“ (Práva dítěte 2001- 2010, cit. dílo, s. 34), víte vy, pánové, kteří využíváte každé záminky, abyste Čínskou lidovou republiku pro každou sebemenší chybu pohaněli, v poslední době zejména zošklivili přípravy a průběh olympijských her, kolik lidských životů už ČLR touto cestou dospívajícím dětem zachránila a kolika lidem poskytla slušnější živobytí tím, že je vyvedla z úrovně chudoby, a ne jen po ní plivali, protože jde jinou cestou, než vy si přejete? Nemáte špetku objektivity či odvahy, abyste tuto skutečnost, kterou uvádějí publikace OSN, také veřejně uznali? A vy, pánové, představitelé imperiálních mocností, kteří dnes opět oprašujete koloniální éru svých předchůdců nebo dokonce vedete nové ozbrojené akce mimo svá území či asistujete místním konfliktům (z nichž na některé jste sami zadělali) a současně prosazujete svou neoliberální politiku mnohdy pod záminkou lidských práv mimo svou zemi, víte, že v celé subsaharské Africe, která po celé generace byla vámi rozparcelována na desítky kolonií, představuje dodnes ze všech regionů nejvyšší úmrtnost dětí do pěti let věku z tisíce živě narozených, což znamená, že v celé subsaharské Africe přibližně každé šesté dítě nedožije svých pěti let?!

Horší než celosvětový průměr je dětská úmrtnost do pěti let věku v rozvojových zemích jako celku, které v naprosté většině představují dřívější kolonie imperiálních mocností a dnes tvoří více než čtyři pětiny obyvatel zeměkoule (81,5 %) a dosahují v průměru 79 úmrtí z tisíce živě narozených dětí. Ještě horší je situace v regionu jižní Asie, v němž úmrtnost za sledovaných 16 let klesla sice téměř o třetinu, nicméně dosahuje stále 83 úmrtí z tisíce živě narozených dětí a o mnoho horší  zůstává, jak již bylo uvedeno výše, situace v subsaharské Africe, kde se sice za sledované období snížila o téměř 15 %, ale stále dosahuje 160 dětských úmrtí do pěti let věku z tisíce živě narozených.  Pro srovnání snad stojí za to uvést, že v dřívějších koloniálních mocnostech - dnes většinou provádějících neokoloniální politiku, v zemích jako je Belgie, Francie, Itálie, Německo, Španělsko umírají z tisíce živě narozených dětí do pěti let věku 4, v Nizozemí a v Portugalsku 5, ve Velké Británii 6 a v USA 8 (propočteno podle The State of the World´s Children 2008, cit. dílo, s. 7, 114, 115, 116, 117).   

                Statistické údaje zmiňované publikace UNICEF zahrnují stav dětské úmrtnosti do pěti let věku z tisíce živě narozených ve 191 státech světa v letech 1990 a 2006. Za globálním pohledem, který vykazuje nemalé úspěchy ve snižování dětské úmrtnosti v průběhu necelých dvou dekád, se skrývá 51 států, v nichž dětská úmrtnost byla snížena o více než polovinu, ale rovněž 5 států, v nichž dětská úmrtnost stagnovala (Angola, Ghana, Konžská demokratická republika, Korejská lidově demokratická republika, Libérie) a dalších 13 států, v nichž sledovaná dětská úmrtnost byla v roce 2006 ještě vyšší než v roce 1990. Jde o tyto státy: Botswana, Čad, Jihoafrická republika, Kamerun,  Keňa, Kongo (bývalé francouzské), Lesotho, Rovníková Guinea, Středoafrická republika, Svazijsko, Trinidad a Tobago, Zambie a Zimbabwe. Jde o 12 afrických států a jeden spadající do latinskoamerického regionu.

                Přes veškeré úsilí je sledovaná dětská úmrtnost na mimořádně vysokém stupni ve 40 státech, v nichž dosahuje 100 a více úmrtí dětí do pěti let věku na tisíc živě narozených.  Nejhorší je situace v 11 státech, kde umírá 200 a více než 200 z tisíce živě narozených dětí – Sierra Leone 270, Angola 260, Afghánistán 257, Niger 253, Libérie 235, Mali 217, Čad 209, Rovníková Guinea 206, Konžská demokratická republika 205, Burkina Faso 204, Guinea-Bissau 200. Následuje 29 států, v nichž se sledovaná dětská úmrtnost pohybuje od 100 do 199 úmrtí z tisíce živě narozených, a to Nigérie 191, Zambie 182, Burundi 181, Středoafrická republika 175, Svazijsko 164, Guinea 161, Rwanda 160, Kamerun 149, Benin 148, Somálsko 145, Mozambik 138, Uganda 134, Lesotho 132, Džibuti 130, Pobřeží slonoviny 127, Kongo (bývalé francouzské) 126, Mauretánie 125, Botswana 124, Etiopie 123, Keňa 121, Ghana 120, Malawi 120, Tanzanie 118, Senegal 116, Madagaskar 115, Togo 108, Zimbabwe 105, Myanmar (dříve Barma) 104, Jemen 100 (tamtéž, s. 114, 115, 116, 117). To znamená, že v prvních 11 státech umírá do pěti let každé čtvrté až páté dítě, v následujících 29 státech každé páté až desáté z živě narozených. Kromě tří asijských států ostatní jsou součástí afrického kontinentu. Všech 40 států bylo v minulosti delší případně kratší dobu kolonizováno jednou z výše zmíněných velmocí,  ve všech těchto státech je dětská úmrtnost nejméně 16 až 63krát vyšší než v jejich bývalých takzvaných mateřských státech; 29 z nich je Organizací spojených národů zařazeno mezi padesát nejméně vyvinutých zemí světa. V mnohých z těchto států proběhly ve zmíněném mezidobí občanské či jiné konflikty či války, případně zahraniční ozbrojené intervence.

                Až polovinu úmrtí dětí do pěti let způsobuje nedostatečná výživa. Významnou příčinu dětské úmrtnosti způsobuje nízké procento obyvatel užívajících adekvátní sanitární péči. Vždyť v 55 státech světa, v nichž žije více než polovina (téměř 52 %) obyvatel planety, ke zdravotní péči přístup má pouze nanejvýš polovina z nich. Jinou vážnou příčinou je skutečnost, že v rozvojových zemích pouze 80 % obyvatel má v okruhu své dostupnosti k dispozici pitnou vodu, což znamená, že více než miliarda lidí pitnou vodu k dispozici nemá; v subsaharské Africe může používat pitnou vodu dokonce pouze 55 % (tamtéž, s. 122, 123, 124, 125). Kromě nedostatku lékařské péče, kdy děti (i dospělí) umírají na onemocnění, která jsou v průmyslově vyspělých zemích běžně uzdravitelná, je příčinou značného množství dětských úmrtí konzumace znečištěných a infikovaných zdrojů vody.

                Ke zvýšení dětské úmrtnosti zajisté významnou měrou přispívá v rozvojových zemích nedostatek výživy, který se projevuje  již při nízké váze značného počtu dětí při porodu a v dalším jejich vývoji při velkém počtu nedostatečně živených dětí. Dokumenty Dětského fondu OSN o tom vydávají následující svědectví: Přitom, že 60 % dětí při porodu v rozvojových zemích není zváženo, 16 % těch, které jsou váženy, což představuje každého šestého zváženého novorozence, má podváhu. V absolutních číslech to představuje více než 19 milionů dětí, nejvíce v Indii (8,3 milionu), dále v subsaharské Africe (4,1 milionu), v jižní Asii – mimo Indii (2,7 milionu), ve východní Asii + Pacifiku (1,7 milionu), na Středním východě a v severní Africe (1,4 milionu), v Latinské Americe (1 milion), v rozvojových zemích Společenství nezávislých států (200 tisíc). Podváha novorozenců má svou příčinu mimo jiné v tom, že značné množství žen je špatně živeno, a to i v době těhotenství, takže přivádějí na svět slabé děti. Za daných okolností tyto děti mají dvacetkrát větší pravděpodobnost zemřít v dětství než děti vážící při porodu více než 2500 g. (Progress for Children. A World Fit for Children Statistical Review. New York, United  Nations Children´s Fund, December 2007, s. 7.) 

                Důsledky nedostatečné výživy dětí se pak projevují například v tom, že tyto děti nedosahují normálního vzrůstu, ale zůstávají zakrnělé. UNICEF uvádí, že se to týká přibližně třetiny dětí v rozvojových zemích, v jižní Asii dokonce 46 procent, v subsaharské Africe 38 procent. Publikace současně ukazuje, že nízká váha při porodu a nedostatečný vzrůst dětí je jakousi předzvěstí toho, že tyto děti pravděpodobně nepřežijí své páté narozeniny (tamtéž, s. 6). 

Bezprostřední příčinou dětských úmrtí do pěti let se stávají podle procentuálního výskytu onemocnění plicní, dále průjmová onemocnění, další infekční onemocnění a také malárie, udušení při porodu, spalničky a další. Ve vyspělých zemích s dostatečnou sanitární péčí tato onemocnění, pokud se vyskytnou, se v naprosté většině případů, téměř stoprocentně vyléčí, aniž by docházelo k tragickým událostem. Mnohým těmto onemocněním a následným úmrtím lze zabránit systematickým předcházejícím očkováním, moskytiérami, které na ochranu jednoho dítěte činí náklady v rozsahu několika stokorun. Dovedeme si představit, kolik tisíc dětí by mohlo být zachráněno, kdybychom například částku vynaloženou na vyslání žoldnéřů do nebezpečných míst v Afghánistánu k tomu ještě za cizí zájmy přesunuli na nákup příslušných sér a dalších prostředků ochraňujících dětské životy a vyslali příslušné mise zdravotního personálu do oblastí, kde dosud v tak obrovském množství umírají děti na vyléčitelné choroby? Nevylepšil by se tak nepříliš vábný obraz ČR ve světě (neúspěšná kandidatura do RB OSN; horší skóre než Kuba při volbě do Rady pro lidská práva při OSN; snižování prostředků na rozvojovou spolupráci a humanitární pomoc nejchudším obyvatelům planety, jak se k tomu naše země zavázala v mezinárodních dohodách a deklaracích; očekávaná nepřízeň mnoha z většiny členských států OSN, které neuznaly samostatnost Kosova, plynoucí z toho, že ČR byla mezi čtyřiceti prvními, které tento pseudostát vzniklý v rozporu s mezinárodním právem a helsinským Závěrečným aktem uznala a mezi prvními, které tam zřídily svůj zastupitelský úřad,  apod.)?           

Podle nejnovějších informací stockholmského Mezinárodního ústavu pro výzkum míru (SIPRI) dosáhly celosvětové výdaje na zbrojení v roce 2007 1,34 bilionu dolarů (USD), z toho Spojené státy americké vydaly 547 miliard USD, to je 45 % celosvětových výdajů – ostatní země: Británie 5 %, Čína 5 %, Francie 4 %, Japonsko  4 %, Německo 3 %, Rusko 3 %, Saúdská Arábie 3 %, Itálie  3 %, Indie 2 % atd. (Spojené státy daly na zbrojení loni nejvíce peněz od roku 1945. (Právo, 18, 2008, 10. VI., č. 135, s. 10). Kdyby USA jen jedno procento z ročních vojenských výdajů poskytly na výše uvedené účely, mohly by miliony dětí umírající v Africe i jinde přežít. Není třeba nově zhodnotit kritéria pro respektování lidských práv ve světě, přičemž právo na život by mělo být bráno jako základní lidské právo? I když zbytečná dětská úmrtí představují nejflagrantnější porušování lidských práv a konkrétních práv dítěte na život, jak je zakotveno v Úmluvě, má nedodržování dětských práv mnoho dalších projevů. Z nich si připomeňme především to, že je porušováno „právo dítěte na vzdělání“ (článek 28 Úmluvy; Práva dítěte 2001 - 2010, cit. dílo, s. 40).     

                Všeobecně je známo, že vědění je velká síla a boj proti negramotnosti v rozvojových zemích je jedním z významných předpokladů boje proti bídě a chudobě. Leč, přes úsilí vlád o rozvoj vzdělání mnohé z nich narážejí na nedostatek financí a dalších materiálních zdrojů, školních budov, učebnic a přirozeně i učitelů. – V současné době, kdy každý osmý, devátý obyvatel planety je negramotný, OSN i UNICEF vynakládají úsilí, aby počet dospělých negramotných nebyl zvětšován přírůstkem o mládež školního věku, která stále zůstává zejména v rozvojových zemích školním vzděláním nedotčena. Mnohé  ovšem záleží také na programu té či oné vlády. To je také jeden z hlavních důvodů, proč se zcela nedaří plnit program OSN o odstranění negramotnosti.

                I když se v posledních letech mnohé pro zvýšení školní docházky v rozvojovém světě učinilo, zůstává stále 93 milionů dětí školního věku, které nenavštěvují ani základní školy. Nejvíce je jich v jižní Asii (31,5 milionu), v západní a centrální Africe (23,8 milionu), ve východní a jižní Africe (17,4 milionu), na Středním východě a v severní Africe (6,9 milionu), ve východní Asii + Pacifiku (5 milionů), v Latinské Americe a karibské oblasti (4,1 milionu), v průmyslově vyspělých zemích (2,7 milionu), v zemích východní Evropy a Společenství nezávislých států (1,7 milionu). Publikace UNICEF uvádí, že už více než 85 % dětí školního věku školy navštěvuje, přičemž do základních škol dochází  také 17 % dětí, jejichž věk odpovídá věku středoškoláků; jsou to děti, které začaly chodit do školy později, anebo děti, které některý předcházející ročník opakují. V jižní Asii je jich 21 % a v subsaharské Africe dokonce 34 %. (Progress for Children, cit. dílo, s. 12, 15). Z analýzy Dětského fondu OSN vyplývá, že školy dosud nenavštěvují především děti z chudých rodin a z venkovských oblastí; 75 % dětí rozvojových zemí, které nenavštěvují školu, pochází z rodin, jejichž matky neprošly základním vzděláním (Srovnej: Annual Report UNICEF 2006. New York, The United Nations Children´s Fund, June 2007, s. 13 a Gender Achievements and Prospects in Education. New York, The United Nations Children´s Fund, November 2005, s. 9).

                Přes mnohé úspěchy zdaleka ne všem vládám se daří tak úspěšně potírat negramotnost, jako se to v průběhu dvou let podařilo bezprostředně po revoluci na Kubě nebo opětovně v krátké době nyní již za pomoci kubánských pedagogů a učebnic poskytnutých z Kuby ve Venezuele pod vedením Hugo Cháveze a v poslední době také v Bolívii pod vedením Eva Moralese.

                Boj za právo dítěte na vzdělání musí překonávat ještě mnohé bariéry nejen sociálního, ale i náboženského, národnostního či etnického charakteru, ale také bariéry společnosti, v níž nastolení rovnoprávnosti mezi mužem a ženou čeká řešení a vyřešení nesčetných problémů. Není proto náhodou, že mezi negramotnými v kategorii dětí školního věku je přibližně 60 % dívek. Určitou bariéru pro zajištění povinné školní docházky tvoří skutečnost, že v řadě zemí se děti školního věku podílejí svou prací na materiálním zajištění rodiny, což jim znemožňuje pravidelnou školní docházku. Proto také vedle zmíněného počtu negramotných je třeba vzít v úvahu, že mnohé děti se do základní školy zapíší, ale mají pak nepravidelnou docházku či základní školu vůbec nedokončí a v dalším svém vývoji mohou zůstat pologramotnými nebo vzdáleni jakékoli intelektuální činnosti upadají mezi negramotné.

                Na okraj ještě poznámku o docházce dětí věku středoškoláků do středních škol. UNICEF uvádí, že ve světě na počátku 21. století na středních školách studuje 60 % žáků středoškolského věku. Zde ještě výrazněji vystupuje do popředí sociální prostředí těch, kteří střední školu navštěvují. Z 20 procent nejbohatších rodin jich na středních školách studuje 68 %, z 20 procent nejchudších rodin pouze 29 %. Pokud jde o rozvojové regiony, nad úrovní celosvětového průměru je Latinská Amerika a karibská oblast stejně tak jako východní Asie + Pacifik, kde počet středoškoláků představuje 66 % mládeže středoškolského věku, zatímco v západní a centrální Africe je to jenom 27 % a ve východní a jižní Africe pouze 23 %.   (Progress for Children., cit. dílo, s. 15.)

Nepodceňujme rovněž skutečnost, že ve světě a v nemalém množství i v zemích všeobecně hodnocených jako vyspělé žijí miliony a miliony statisticky většinou nepodchycených takzvaných funkčně negramotných lidí, to je těch, kteří se sice naučili jakž takž číst a provádět základní početní úkony, ale mnohdy přečtenému textu nerozumějí a nejsou schopni samostatně například vyplnit dotazník uchazeče o  zaměstnání nebo jakýkoli úřední formulář.

                Značně rozšířené je také nedodržování dalších článků Úmluvy o právech dítěte. Zastavme se teď u článku 32, v němž se zdůrazňuje „právo dítěte na ochranu před hospodářským vykořisťováním a před vykonáváním jakékoli práce, která může být pro něho nebezpečná nebo bránit jeho vzdělávání, nebo která by škodila zdraví dítěte nebo jeho tělesnému, duševnímu, duchovnímu, mravnímu nebo sociálnímu rozvoji.“… „…s ohledem na příslušná ustanovení jiných mezinárodních dokumentů státy … a) stanoví nejnižší věkovou  hranici nebo hranice pro vstup do zaměstnání b) stanoví odpovídající úpravu pracovní doby a podmínek zaměstnání c) stanoví odpovídající pokuty nebo jiné sankce k účinnému zabezpečení plnění tohoto článku.“ (Práva dítěte 2001 – 2010, cit. dílo, s. 41, 42.) K tomuto článku se vztahuje ještě článek 36, který praví, že „státy … chrání dítě před všemi ostatními formami vykořisťování, které jakýmkoli způsobem škodí blahu dítěte“ (tamtéž, s. 42).

                 Mezinárodní organizace práce (MOP) ve své konvenci č. 138 z roku 1973 stanovila, že minimální věk pro vstup do zaměstnání by neměl být nižší než věk dokončení povinného školního vzdělání, což odpovídá zpravidla věku 15 let, ve výjimečných případech věku 13 let, přičemž v tomto případě má jít o lehkou práci se zkrácenou pracovní dobou. Nástup do nebezpečné či velice riskantní práce by neměl být nižší než ve věku 18 let, za určitých striktních podmínek by neměl být věk nižší než 16 let. V roce 1999 MOP schválila konvenci č. 182, v níž reaguje na nejhorší formy dětské práce a poukazuje na okolnosti, za nichž se děti podrobují té nejnebezpečnější práci a nelidskému vykořisťování. (PINHEIRO, Paulo Sérgio: World Report on Violence against Children. B.m.v., United Nations /2006/, s. 234, 235.)

                 Z hlediska mezinárodních zákonů za zavrženíhodnou dětskou práci lze považovat takovou, která je mezinárodně definovaná jako otrocká či jiné formy nucené práce, nucený odvod do vojenských konfliktů, zneužívání dětí k prostituci, v pornografii a dalších nezákonných činnostech. Dále jde o práci, která ohrožuje fyzický, mentální a morální život dítěte, o nebezpečnou práci, která je zakázána všem dětem do 18 let, hazardní práci, která „…vystavuje děti fyzickému, psychologickému a sexuálnímu zneužívání“ (tamtéž, s. 237). Konečně jde o práci dětí, které nedosáhly věku, ve kterém mohou vykonávat námezdní práci. 

 Údaje vypovídají, že v roce 2004 218 milionů dětí bylo zapojeno do pracovní činnosti. Z nich přibližně 60 %, 126 milionů, vykonávalo nebezpečnou práci. 69 % jich pracovalo v zemědělství, 22 % ve službách a 9 % v průmyslu (tamtéž, s. 239, 242). Je otřesné si uvědomit, že přibližně každé páté dítě ve věku od 5 do 14 let žijící na naší planetě bylo nuceno pracovat a odsunout na zadní kolej dětské hry a radovánky převážně z ekonomických důvodů, v zájmu sebeobživy, přičemž přispívají také na obživu členů své rodiny, případně svého rodu. Ve věkové skupině od 5 do 14 let pracovalo v roce 2004 74 milionů dětí v nebezpečných situacích. Jestliže ve věku od 5 do 11 let je podíl chlapců a dívek na nebezpečných pracích téměř vyrovnaný, v dalších věkových skupinách – ve věku 12-14 let stoupá podíl chlapců a dívek na nebezpečných pracích v poměru 61:39 a ve věkové skupině 15-17 let dosahuje podíl chlapců a dívek 62:38 (tamtéž, s. 242, 243). Pokud jde o nebezpečné či velice riskantní práce, dívky jsou najímány spíše na práce v domácnostech a v zemědělství, chlapci na práce v dolech a v lomech.

Za netolerovatelnou situaci lze považovat například práci dětí při dolování zlata. V malých zlatých dolech v Madre de Dios v Peru podle studie uveřejněné v roce 2005 okolo dvaceti procent horníků představovaly dětští pracovníci ve věku od 11 do18 let (tamtéž, s. 248). Podle studie MOP týkající se 19 zemí latinskoamerického regionu uveřejněné v roce 2005 téměř deset procent veškeré dětské a adolescentní populace ve věku od 5 do 17 let pracuje v nejhorších podmínkách, při nichž násilí se považuje za běžnou rutinu (tamtéž, s. 249).

Za nejhorší formy dětského vykořisťování a násilí jsou považovány nucené a nevolnické práce, dětská prostituce a zapojování do bojových akcí. Odhaduje se, že 8 milionů 400 tisíc dětí podstupuje tyto hrůzné formy nelidského života. Dále se uvádí, že 1,2 milionu dětí se stává oběťmi kupčení, 5,7 milionu dětí žije na nucených, případně smluvně zajištěných pracích, 1,8 milionu dětí „pracuje“ v prostituci či je zapojeno do pornografického průmyslu; přitom filmovat a promítat děti v sexuálních scénách je považováno za kriminální čin snad ve všech zemích. Okolo milionu dětí ročně pomýšlí vstoupit na tuto dráhu. Mnohé se tam dostávají přes různá zaměstnání v barech či v různých takzvaných masážních salónech. Zpráva tvrdí, že třetina lidí zneužívaných k prostituci je mladších 18 let. Například ze západní Afriky jsou každoročně tisíce mladistvých posílány na Blízký východ, kde končí v prostituci. 600 tisíc dětí je vtaženo do nezákonných aktivit jako je například obchod s drogami, jimž také malí obchodníčci posléze propadají (tamtéž, s. 243).

Příkladů lze uvést bezpočet. Ve dvou oblastech Estonska většina dětí zapletených do prodeje drog je také užívá a dělá s nimi různé experimenty. V ruském Petrohradě 10 až 30 % dětských pouličních prodavačů se dopouští nezákonné činnosti tím, že nabízejí kradené zboží a kupčí s drogami. V Somálsku obchod s narkotickými látkami je provozován zcela otevřeně a je považován za nejvýnosnější byznys, za nejvýše placenou formu podnikatelské činnosti. Vzestup počtu dětských prodavačů drog se v brazilském  městě Rio de Janeiro projevil mimo jiné také v tom, že v roce 1980 bylo zaregistrováno 110 rozsudků nad těmito prodavači mladšími 18 let, v roce 2001 jich bylo odsouzeno již 1584 (tamtéž, s. 250).

                Děti, přestože mnohdy vykonávají velice namáhavou práci, mnohdy suplující práci dospělých (zejména v zemědělství a v hornictví), jsou vykořisťovány mnohem více, protože zdaleka nedostávají mzdu dospělých. Není přitom neobvyklé, že se jejich pracovní doba prodlužuje až na 16 hodin denně. Navíc chování zaměstnavatelů vůči nim bývá mnohdy zpupné až kruté – dopouštějí se často na nich fyzického, psychického či sexuálního násilí. Lze říci, že se s dětmi mnohdy zachází jako s podřadnými lidskými bytostmi, vůči nimž si zaměstnavatel může dovolit cokoli (tamtéž, s. 242, 245). Světová zpráva experta OSN o násilí proti dětem vyjmenovává četné projevy tohoto násilí, jako je pohlavkování, tahání za vlasy, bičování, pálení železem, v extrémních případech i zamordování. Zpráva se dále zmiňuje o psychologickém týrání a uvádí takové metody jako jsou například posměšky, znehodnocení práce dítěte, věznění dítěte v temné místnosti, trestání hladem apod. Za jinou formu omezování práv dítěte označuje sexuální násilí vedoucí od takzvaného sexuálního harašení až po skutečné znásilnění. Přitom dětské služebné, pokud se dostanou do jiného stavu, jsou vyhozeny z domácnosti na ulici, kde jim nakonec nezbývá než se zabývat a živit prostitucí. Přitom některé z nich jsou ještě vysloveně děti, je jim třeba jen deset let (tamtéž, s. 245). Například na Filipínách a v Peru téměř všechny děti pracující v domácnostech referovaly o tom, že trpí špatným zacházením spočívajícím ve fyzickém trestání, v diskriminaci, ponižování a sexuálním harašení. Při průzkumu v Salvadoru bylo zjištěno, že 66 % dívek v domácích službách bylo zneužíváno a že byly stále sexuálně ohrožovány ze strany zaměstnavatele či návštěvníků. Ve studii o Tanzanii 43 % dětských domácích pracovníků referovalo o tom, že jsou biti, že je jim odpírána strava, že musí zůstávat venku. V Nepálu děti běžně začínají pracovat v osmi či deseti letech (tamtéž). Takových či podobných historek je, bohužel, nespočetné množství.

                Velký problém představují děti toulající se na ulici a nemající střechu nad hlavou. Jde především o děti, které ztratily rodiče a mimo jiné také o děti, které žijí v zemích, kde se v nepříliš vzdálené době odehrály vojenské konflikty, které zpustošily množství domovů, lidských obydlí a rozehnaly rodiny do všech možných světových stran. A tak v zemích, kde se v nedávné době dlouhodobě válčilo, jako tomu bylo v Konžské demokratické republice, Libérii, Rwandě, Sierra Leone, vzrostl počet dětí žijících pod širým nebem (tamtéž). Navíc ty děti, které se ozbrojených konfliktů zúčastňovaly se zbraní v ruce, prožívají trauma a jen těžko se přizpůsobují mírovému životu.

                Jinou velkou skupinu dětí, které se ocitají na ulici bez střechy nad hlavou, tvoří ty, které ztratily rodiče, případně jednoho z nich. Tento jev není neobvyklý a má příčinu v tom, že lidský věk v rozvojových zemích, zejména v subsaharské Africe je podstatně nižší. Zatímco podle poslední statistiky o světové populaci mají v celosvětovém měřítku ženy naději dožít v průměru 68,6 roku a muži 64,2 roku, v Evropě je to 78,4 a 70,1 roku, v severní Americe 80,8 a 75,4 roku; u žen v Africe je to pouze 50,4 a u mužů pouze 49,1 roku (State of World Population 2007, cit. dílo, s. 86, 88, 89). Ve 22 nejméně vyvinutých zemích, v nichž žije nadpoloviční většina obyvatel takto vymezených zemí, mají ženy i muži naději dožít se v průměru méně než padesáti let a v takových zemích, jako je Lesotho, dokonce v průměru jen 35 let, v Zambii 38 let, ve Středoafrické republice 39 let a v Malawi jen 40 let (The Least Developed Countries. Report 2006. New York – Geneva, United Nations 2006, s. 318).   

            Velkou metlou postihující umírání mladých rodičů je rychlé šíření viru HIV. Podle Světové zdravotnické organizace v prosinci 2005  bylo na světě 39,5 milionů lidí žijících s HIV/AIDS, z nichž okolo 95 % jich žije v rozvojových zemích. Ze 4,3 milionů lidí nově nakažených v roce 2006 jich 2,8 milionu (65 %) žilo v subsaharské Africe, která je v tomto ohledu nejvíce postiženým regionem světa (/Geneva/, World Health Organization 2007, s. 5). Vzhledem k tomu, že v určitých případech – uvádí se v 35 procentech případů – se virus HIV přenáší při porodu z matky na dítě, žilo v subsaharské Africe v roce 2005 2 miliony dětí s tímto virem. Podle poslední ročenky Dětského fondu OSN se v této oblasti nacházelo také 12 milionů dětských sirotků, jimž rodiče zemřeli na tuto zákeřnou nemoc a celkově 46,6 milionů dětských sirotků po rodičích, kteří předčasně zemřeli z různých příčin (The State of the World´s Children 2008, cit. dílo, s. 129); například v Zambii, kde počet všech obyvatel činil 11,7 milionu, počet dětských sirotků čítal nepředstavitelných milion dvě stě tisíc, v Malawi, kde žilo 13,6 milionu obyvatel, se nacházelo 950 tisíc dětských sirotků (srovnej The State of the World´s Children, cit. dílo, s. 117 a 129, s. 115 a 127). Tak vzniklo zejména v subsaharské Africe obrovské množství dětí živořících bez přístřeší, z nichž některé jsou nuceny obhajovat holý život mnohdy i nekalými způsoby, například drobnými krádežemi, prostitucí apod.

                Počet těchto dětí ulice rozmnožují dále ty děti, které byly v zásadním rozporu s lidskými právy, a zejména s články 2 a 6 Úmluvy o právech dítěte vrženy do ozbrojených konfliktů a po jejich skončení nejsou schopny najít své místo v normální občanské společnosti. Najímání či jiný způsob vtahování dětí do ozbrojených konfliktů lze považovat ze jeden z nejhorších zločinů, kterých se může jednotlivec, skupina nebo společnost na dětech dopustit. Přitom už není rozhodující, zda jde o občanské konflikty v rámci jedné země nebo o ozbrojené mezistátní konflikty. Tak se z mnoha malých, někdy jen osmi až desetiletých dětí formují mnohdy bezcitní ozbrojení zabijáci, což poznamenává jejich psychiku zpravidla na celý zbytek jejich života. Že ty děti, které konflikt přežijí, mají pak velké problémy znovu se zařadit do normálního společenského života, to dosvědčují například výpovědi dvou ugandských dětí – 15 a 17 let – dřívějších účastníků Armády odporu: „Cítíme se odlišní s ohledem na to, jak na nás pohlížejí ostatní děti, je to, jako kdybychom se zde nenarodily.“ A další: „Nemůžete být zcela šťastni se všemi poraněními – současně na vašem těle i na vašem duchu.“ (Enfants soldats. Extrait du Rapport Mondial. /?/, La Coalition pour mettre fin à l´utilisation d´enfants soldats /2008/, s. 3). A přesto publikace dokazuje, že takovýchto dětí se ve světě potuluje kolem 300 tisíc. (PINHEIRO, Paulo Sérgio, cit. dílo, s. 243).

                Zpráva, kterou uveřejňuje Koalice pro skončení využívání dětských vojáků, uvádí, že v období od dubna 2004 do října 2007, to je období, které zpráva zkoumá, byly děti vtaženy do ozbrojených konfliktů v 21 zemích. V průběhu tohoto období pouze ve dvou státech – Indii a Nepálu – byly konflikty ukončeny a děti se mohly vrátit k normálnímu životu. Zpráva opakovaně zdůrazňuje, že „…jistý počet dětí pod 18 let sloužil v britských ozbrojených silách, které byly rozvinuty v Iráku“.  Zpráva dále uvádí, že nejméně ve 14 zemích byly děti rekrutovány do pomocné vojenské služby spjaté s národními armádami, do skupin místní civilní obrany ustavené proto, aby podporovaly protipovstalecké operace, nebo do milicí a ozbrojených skupin, které působí ve prospěch vládních sil. Nejméně v 8 zemích byly děti využívány pro zpravodajské účely a pro další cíle shromažďování informací, což je vystavovalo mimořádnému riziku mnohdy krutých represálií při jejich eventuálním dopadení. Ve zprávě se současně kritizuje, že příslušné vlády nezajistily dostatečnou ochranu těchto vážným rizikům vystavených dětí, ani nezajistily nezbytnou pomoc při jejich znovuzařazování do normálního života. V této souvislosti se uvádí také specifické problémy při vojenských operacích a při návratu do občanského života, které prožívají dětské vojačky, což platí zejména pak pro ty dívky, které se domů vracejí těhotné (tamtéž, s. 7).

                Na dětské vojáky neberou ohled ani ti, kteří je do ozbrojených konfliktů vysílají, ani ti, do jejichž zajetí se případně dětští vojáci dostanou. Svědčí o tom například skutečnost, že v roce 2006 byly děti rozvinuty do bojů za obranu hlavního města Čadu a stejným způsobem si počínali Somálci, když v průběhu intenzivních bojů vyslali dětské vojáky k zajištění kontroly hlavního města (tamtéž, s. 9). „Desítky dětí ve věku do 9 let byly vězněny v Burundi, neboť byly podezřívány z toho, že spolupracovaly se Silami národního osvobození. Některé z nich měly být také brutálně zbity (tamtéž, s. 10).

                Nemohu si nedovolit před závěrem této stručné publikace upozornit ještě na jistou souvislost probíraného článku 32 Úmluvy o právech dítěte s jejím článkem č. 17, v němž se říká, že „státy … uznávají důležitou funkci hromadných sdělovacích prostředků a zabezpečují dítěti přístup k informacím a materiálům z různých národních a mezinárodních zdrojů, zejména takovým, které jsou zaměřeny na rozvoj sociálního, duchovního a mravního blaha dítěte a také jeho tělesného a duševního zdraví“ (Práva dítěte 2001 – 2010, cit.dílo, s. 36). Z pohledu tohoto článku je třeba, bohužel, dodat, že náš stát, v němž pojmy jako vlast, vlastenectví, sociální solidarita, pracující člověk, dělník a další podobné se dostávají do ústraní českého slovníku anebo dokonce dostávají pejorativní nádech. Náš stát, v němž tištěné hromadné sdělovací prostředky jsou – s výjimkou dvou deníků – v rukou zahraničních majitelů, v podmínkách, kdy v našem státě výklad národních i mezinárodních dějin se přibližuje nikoli k historické pravdě, ale mnohdy v rozporu s historickou pravdou k potřebám vládnoucích vrstev, v podmínkách, kdy premiér vystrkuje na shromáždění volených zástupců lidu prostředníček, občas se vrací k terminologii nacistického slovníku, vyznamenává vrahy Mašíny a jejich spoluviníka Paumera, snaží se vzkřísit k životu pojem neexistovavšího „třetího odboje“ a jeho vláda podobným arogantním způsobem reaguje na projevy a přání většiny obyvatel, je rozvoj duchovního a mravního blaha dítěte a celé nové generace vážně ohrožen a deformován a jeho duševní zdraví těžce poškozováno. 

V roce 2002 jsem zadal necelé stovce pražských a středočeských středoškolských předmaturitních studentů, kteří se připravovali ke studiu společenských věd, několik otázek, které se vztahují k některým výše uvedeným článkům Úmluvy. Domnívám se, že analýza odpovědí na zadané otázky, která dosud v žádném hromadném sdělovacím prostředku nebyla uveřejněna, potvrzuje předcházející hodnocení, a proto si ji dovoluji s nepatrnými úpravami předložit laskavému čtenáři v příloze k posouzení.

Nejde však už jenom o duchovní či duševní blaho českých dětí. Tak, jak se naše země v posledních letech začala přibližovat spíše k rozvojovému než ekonomicky vyspělému světu – země bývalého takzvaného sovětského bloku začaly i některé mezinárodní organizace zařazovat mezi rozvojové země – a přitom se prudce sociálně diferencuje, nastává doba, kdy chudoba a s ní péče o vzdělání, kulturu a zdraví se stává tíže dostupnou pro stále širší okruh obyvatel, dotýká se tato zrychlující se materiální a sociální nouze i rostoucího okruhu dětí. „Chudobou je v Česku ohroženo každé páté dítě“, řve na nás titulek z první strany Práva.  Autor se odvolává na studii Příjmová chudoba, v níž analytička Martina Hronová vysvětluje, že tyto děti sice ještě netrpí hladem a mají ošacení, které je uchrání před mrazy, avšak chudoba na ně doléhá horší kvalitou bydlení či skladbou stravy. Tyto děti „mají ale ztížený přístup ke vzdělání, k počítačům, ztíženou možnost absolvovat dobrou školu, využívat zájmové kroužky, rozvíjet intelekt, jezdit s rodiči na dovolenou či se spolužáky do škol v přírodě“. Přitom „chudoba se reprodukuje, zhoršuje životní šance jednotlivců“, cituje autor článku z publikace a dodává, že „v praxi se to projevuje tak, že lidé, kteří vyrostli v chudobě, zpravidla nepodporují svoje děti, aby získaly vzdělání. Přitom je to prakticky jediný způsob, jak z pasti chudoby uniknout.“ Článek varuje před dalším zhoršováním materiální a sociální situace nejhůře zabezpečených občanů, zejména pak před totální deregulací nájemného, které už v současné době způsobuje vážné materiální potíže rodin, zejména neúplných, s dětmi, rodin, jejichž živitelé vycházejí pouze z odměny za svou práci. (Vavroň, Jiří: Chudobou je v Česku ohroženo každé páté dítě. Právo, 18, 2008, 11. VIII., č. 187, s. 1, 4). Je třeba dodat, že to vše se jednou v jejich dospělosti pravděpodobně odrazí mimo jiné v tom, že budou obtížněji zařaditelní mezi kvalifikované pracovníky s tomu odpovídajícím ekonomickým a společenským postavením. 

Z výše uvedeného tudíž vyplývá, že se většina států ke svým dětem nechová jako k budoucím hospodářům či dokonce státníkům; děti většiny států světa nemají na růžích ustláno. Tudíž ke svému důstojnému životu potřebují pomoc, podporu zvenčí. Avšak ani Bushova ani Topolánkova vláda strádajícím dětem v rozvojových zemích ani těm našim potřebnou pomoc neposkytnou.

Aktivita Dětského fondu OSN a Českého výboru pro UNICEF

Za významnou pomoc strádajícím dětem lze považovat například miléniový program, schválený Valným shromážděním OSN v roce 2000, který je zaměřen na odstranění ponižujících podmínek extrémní chudoby, v níž dosud žije značná část obyvatel planety. Důležitou úlohu v pomoci dětem rozvojových zemí hraje také Dětský fond OSN (UNICEF). Ten jako jediná odborná agencie OSN není dotován z rozpočtu OSN, ale pouze z darů, které získává, nebo z prodeje výrobků, které pro něj občané zpravidla bezplatně vyrábějí. Dětský fond OSN, který monitoruje postavení dětí v jednotlivých státech, za 62 let své existence vykonal mnoho dobrého ve prospěch hladovějících a nemocných dětí. V současné době UNICEF působí ve 157 zemích světa a pomáhá dětem od jejich narození až po dospělost přežít a optimálně se rozvíjet.

                Už v 50. letech minulého století zahájil masivní kampaň k odstranění konkrétních nemocí. V současné době v rozvojových zemích svádí urputný boj s hladem a podvýživou a s šesti nejdůležitějšími nemocemi, na něž děti v rozvojových zemích nejvíce umírají. Věnuje rovněž pozornost vytvoření a rozvoji funkční zdravotnické infrastruktury v rozvojových zemích. Jinou aktivitu vyvíjí na pomoc při překonávání negramotnosti, za rozvoj povinné školní docházky, budování a vybavování škol potřebnými učebními pomůckami; ve školách se děti učí nutné hygieně, na niž mnohdy také závisí zdraví a život dětí a jejich rodin. Velkou pozornost věnuje Dětský fond OSN také zpřístupnění pitné vody – budování studen a pump.

                V 80. letech se UNICEF stal spoluzakladatelem Iniciativy za globální vymýcení dětské obrny, v důsledku čehož se podařilo dostat virus dětské obrny na práh vymýcení (počet případů dětské obrny se celosvětově snížil o 99 %). V 90. letech UNICEF ve spolupráci s partnerskými organizacemi OSN zahájil společný plán na snížení a postupné odstranění ženské obřízky, kterou trpí ještě mnoho dívek v rozvojových zemích. V posledních desetiletích UNICEF kromě boje za vymýcení vyléčitelných chorob vyzdvihuje do popředí také potřebnou osvětu a prevenci, jak nemocem předcházet a současně vybavuje zdravotnický personál či přímo nemocné znalostmi, jak v kritických případech postupovat.

                Počátkem tohoto století se UNICEF  stal největším dodavatelem moskytiér, to je sítí, které zabraňují infikovaným komárům, zejména v době spánku dítěte či dospělé osoby, v šíření malárie, která si v podmínkách chudoby dosud vyžaduje značné množství lidských obětí. Pozoruhodné prostředky a velkou pozornost věnuje Dětský fond OSN také tomu, aby se zabránilo přenosu nemoci AIDS z matky na dítě, což vyžaduje zajištění léků pro HIV pozitivní děti a také léků, které pomáhají prevenci nových přenosů nemoci z matky na dítě. (60 let UNICEF. Výroční zpráva 2006. Praha, Český výbor UNICEF /2007/, s. 2-5.)

V roce 2006 Dětský fond OSN zajistil vakcíny, injekční stříkačky na jedno použití, chladicí box a další zařízení na přechovávání vakcín v celkové částce 560 milionů dolarů (USD) včetně 2 miliard 400 milionů dávek vakcín proti dětské obrně, 181 milionů dávek vakcín proti spalničkám, 106 milionů dávek vakcín proti tuberkulóze, 92 milionů dávek vakcín proti tetanu, dále dodávky moskytiér napuštěných insekticidy proti malárii v ceně 116 milionů USD, dodávky vody a hygienických souprav v ceně 62 milionů USD, dodávky výživových přípravků v ceně 33 milionů USD, dodávky antiretrovirových léků a testů na zjištění HIV v hodnotě 44,5 milionů USD, školní vybavení a učební pomůcky na pomoc 12 milionům dětí (…2007 Přehled roku. Praha, Český výbor pro UNICEF /2007/, s. 10). V roce 2006 uskutečnil UNICEF národní kampaň proti spalničkám a malárii pro 800 tisíc dětí do pěti let v Sierra Leone a v Nigérii zajistil proočkování proti dětské obrně pro více než 40 milionů dětí do pěti let. V následujícím roce zajistil v Mozambiku pro více než 140 tisíc lidí, postižených záplavami, pitnou vodu, hygienické potřeby a materiál na výstavbu 210 latrín. Během záplav v Bolívii v roce 2007 dodal UNICEF vysoce energetické sušenky pro 3300 dětí do pěti let. V témže roce otevřel továrnu na výrobu stravy s vysokým obsahem proteinů v Etiopii, kde žije 1,5 milionu těžce podvyživených dětí (Pomáháme dětem přežít a rozvíjet se 2008, tamtéž, /s. 9, 14, 16, 24, 27/).                     

                Dětský fond OSN má v řadě států své celostátní výbory, které se významnou měrou podílejí na činnosti této mezinárodní organizace. Český výbor UNICEF byl ustaven v roce 1991 jako národní, nevládní, dobrovolná organizace, reprezentující a svou činností podporující zájmy Dětského fondu OSN v České republice. Je jedním z 37 národních výborů pro UNICEF, které si ve vyspělých průmyslových zemích berou za úkol:

*   informovat širokou veřejnost o poslání a konkrétní činnosti UNICEF ve prospěch dětí;

*   upozorňovat veřejnost na situaci dětí ve světě a v České republice;

*   získávat pro svou činnost ve prospěch dětí dobrovolné spolupracovníky a příznivce;

* shromažďovat finanční prostředky pro pomoc strádajícím dětem celého světa, například formou vyhlašování sbírek, uspořádání benefičních akcí, pravidelného či jednorázového finančního příspěvku;

* podporovat naplňování dětských práv (www.unicef.cz, strana Český výbor pro UNICEF).

Český výbor UNICEF pořádá různé akce, z jejichž výtěžku přispívá na pomoc dětem ve světě i v České republice. Jde například o takové pravidelné akce, jako je Pečení pro děti. Koná se každou první sobotu v měsíci v pražské pasáži Myslbek. Pekaři a pekárny, dobrovolní spolupracovníci UNICEF a známé osobnosti, pod jejichž patronací se akce konají, upečou nějaké sladké či slané dobroty (koblihy, koláče, perníčky, preclíky) a kolemjdoucí si je mohou koupit za libovolný příspěvek vhozený do kasičky. Akce probíhá od 10 hodin do vyprodání. Od října 1999, kdy se Pečení pro děti konalo poprvé, se tak vybralo 3,114.016,30 Kč. Prostředky byly použity například na pomoc dětem v Sierra Leone a ve střední Africe, na pomoc sirotkům AIDS, na děti postižené záplavami ve Venezuele, v Mozambiku, na děti v Afghánistánu, ale také na pomoc dětskému domovu ve Vrchlabí, na dětskou onkologii v Motole apod. (www.unicef.cz, strana Projekty; Výroční zpráva 2007. Praha, Český výbor UNICEF /2008/, s. 14).

Jedním z dalších projektů Českého výboru UNICEF je projekt Panenka. Na tomto projektu se zájemci mohou podílet dvojím způsobem: buďto jako tvůrci panenek anebo jako kupci, kteří panenky jaksi „adoptují“. Hlavní myšlenka projektu totiž spočívá v tom, že každá panenka představuje skutečné dítě v rozvojovém světě, které za 600 Kč může kupec „adoptovat“ a za tuto částku Český výbor UNICEF zajistí očkovací látku proti šesti hlavním smrtelným nemocem, na které tamější děti umírají: jde o spalničky, záškrt, černý kašel, tetanus, tuberkulózu a dětskou obrnu. Například 10. října 2007 se v Pantheonu Národního muzea konala benefiční aukce panenek předních českých módních návrhářů a známých osobností, která vynesla 477 tisíc Kč, čímž přinesla prospěch 795 dětem v nejchudších rozvojových zemích, které budou proočkovány proti zmíněným nejnebezpečnějším dětským chorobám.   

                 Česká televize v nedávném nedělním pořadu „Objektiv“ věnovala pozornost u nás málo známé asijské zemi – Bhútánu – s jeho mnohými pro nás ne vždy pochopitelnými kuriozitami. Do tohoto vysílání byl vklíněn příběh malého chlapce, k němuž komentář dodával: „Také Sandroch nosil šarlatový plášť. Matka mu zemřela, když mu bylo sedm, otec, tesař,  se nemohl starat o 3 děti. Chlapce dal tedy do kláštera. Nelíbilo se mu tam. Utíkal, ale marně. Rodina neměla peníze, aby ho vyplatila.“ Chlapec pak na kameru říká: „Moc jsem chtěl studovat; myslím angličtinu, dějepis, nejenom mantru. Chyběla mi taky rodina. Pak jsem ale pochopil, že celý život strávím v klášteře.“ Komentář dodává: „Sandroch měl ale štěstí. Upozornila na něho pražská pobočka Dětského fondu OSN. Jeho příběh české diváky zaujal, stal se pro ně symbolem problémů, kterým musí malé bhútánské děti čelit. Češi na něj poslali skoro dva a půl milionu korun.“ Do pořadu vstupuje výkonná ředitelka Českého výboru UNICEF paní ing. Pavla Gomba: „Samozřejmě, za tady tuhle částku jsme nepomohli jenom Sandrochovi, pomáháme mnohem většímu počtu dětí. Z této částky jsme v několika klášterech postavili sociální zařízení, zavedli pitnou vodu.“ Pokračuje komentátor: „Sandrochův sen se stal skutečností. Žije znovu se svou rodinou, hraje fotbal s kamarády a studuje. Učí se anglicky, aby měl šanci chodit na univerzitu v Indii.“ Do pořadu znovu vstupuje paní ing. Gomba: „Nešlo jen o to dostat ho z kláštera domů, ale pokračujeme v tom, že platíme jeho vzdělání, aby skutečně mohl dokončit školu a mohl se stát tím, čím chtěl být.“ A komentátor končí příběh slovy: „Sandroch má teď nový sen, chce být lékařem, ale tenhle sen má oproti tomu předcházejícímu jednu výhodu. Záleží jenom na něm, jestli si ho splní nebo ne. Stovky podobných příběhů takový šťastný konec nemají.“ (Repríza vysílání Objektivu: ČT 2, 22.VII.2008)     

Český výbor UNICEF, který vyzývá spoluobčany ke spolupráci a k pomoci, uvádí, že každý, i ten sebemenší příspěvek se promítne do zvýšené pomoci potřebným dětem. Současně uvádí, že za 0,9 Kč zajistí 1 sáček orální rehydratační soli k pomoci dětem strádajícím dehydratací následkem průjmových onemocnění, že 15 Kč stačí na nákup 50 tablet na čištění vody, z nichž každá vyčistí 4 až 5 litrů; 425 milionů dětí postrádá přístup k nezávadné pitné vodě. Za 18 Kč zajistí tužky a sešity pro 3 děti, za 216 Kč zajistí 20 balení vysoce energetických sušenek, speciálně vyvinutých pro podvyživené děti v krizových situacích, za 2000 Kč zajistí základní rodinnou sadu pro přepravu vody a za 4000 Kč zajistí „školu v krabici“, což je sada učebních pomůcek pro 80 žáků a jednoho učitele. 600 Kč postačí na léky, které zabrání přenosu HIV z nakažené matky na dítě (srovnej tamtéž, s. 11 a Pomáháme dětem přežít a rozvíjet se 2008. Praha, Český výbor pro UNICEF 2008, /s. 17 a 20/). Je snad třeba ještě dodat, že tak, jak v poslední době česká koruna v poměru k ostatním měnám posiluje, zvyšuje se i možnost poskytnout za stejné peníze větší množství zdravotní péče a zdravotních pomůcek.

Český výbor UNICEF v zájmu řešení dlouhodobých problémů zřídil jakýsi okruh Přátel dětí UNICEF, kteří poskytují pravidelnou podporu programům pomoci dětem v naléhavých situacích přírodních či válečných katastrof a vytvářejí tak potřebný základ pro pomoc dětem prostřednictvím dlouhodobých programů pomoci. Přátelé dětí UNICEF poskytují pravidelnou podporu počínaje 50 Kč měsíčně, kterážto částka právě zajišťuje proočkování jednoho dítěte proti nejnebezpečnějším dětským chorobám v rozvojových zemích. 

                Pokud se, vážená čtenářko, vážený čtenáři, budete zajímat o spolupráci s Českým výborem  UNICEF a případně i o pomoc, kterou byste dětem v rozvojovém světě chtěli poskytnout, adresa sídla se nachází  v ulici Elišky Peškové 17, 15021 Praha 5; finanční pomoc lze zaslat na účet 2200022/0300, VS 55.                                                 

Autor děkuje Informačnímu centru OSN slečně Daniele Richterové a Českému výboru pro UNICEF paní PhDr. Rose Šimberské za laskavé poskytování zde využívaných zdrojů.

Příloha:

Poznatky z ankety zadané středoškolským studentům

maturitních a předmaturitních ročníků

Při zahájení 11. ročníku specializovaných cyklů přednášek z českých a světových dějin pro studenty předmaturitních a maturitních ročníků, kteří se připravují k přijímacím zkouškám na ty fakulty, kde dějepis je součástí přijímaček, jsem v září a říjnu 2002 zadal 96 studentům anketu se 14 otázkami. Jde o studenty, kteří se do ročního či dvouletého cyklu dobrovolně přihlásili a také si ho zaplatili. Tito studenti pocházejí většinou z pražských a středočeských gymnázií, někteří z nich studovali také na obchodních akademiích. U studentů ročního cyklu lze v mnoha případech pozorovat určitou naléhavost, kterou u nich vyvolávala blížící se maturita a brány vysokých škol byly před nimi ještě zahaleny tajemným aktem přijímacích zkoušek. U studentů dvouletého cyklu bylo vidět spíše skutečný zájem o daný předmět než naléhavá potřeba doplnění znalostí v předvečer zkoušek. – Pokud jde o otázky, vybral jsem mezi nimi také problémy, jejichž výklad se na středních školách obchází nebo se podává v deformované podobě (ukazuje se to na mnohých odpovědích).

                Z 96 anketních listů, na které jsem vymezil v průběhu první ze 24 respektive 48 dvouhodinových přednášek přibližně půl hodiny, se mi vrátilo 94 vyplněných a 2 nevyplněné listy. Jaké byly výsledky? Jak studenti odpovídali na jednotlivé otázky, co věděli, co nevěděli, jak jsou připraveni na to stát se aktivními občany? Někteří z nich už loni po prvé byli u volebních uren, nejméně jeden z nich také jako člen volební komise.

                Pokud jde o první otázku, týkající se vrcholných funkcí českého státu a jejích představitelů, byla za správnou odpověď uznána funkce prezidenta, předsedy poslanecké sněmovny, senátu a vlády se jmény jejich současných představitelů. Nejvíce správných odpovědí se týkalo hlavy státu (83) a předsedy vlády (80). Někteří respondenti zákonodárné komory Parlamentu neuvedli vůbec, poměrně málo z nich znalo jejich představitele – předsedu senátu 33, předsedu poslanecké sněmovny pouze 16. Někteří poslaneckou sněmovnu vydávají za parlament, někteří nezaznamenali ještě výsledky červnových voleb (čtyři za předsedu sněmovny nebo parlamentu uvedli ještě Václava Klause, jeden za předsedu vlády ještě Tošovského).

Dost tristní byly odpovědi na druhou otázku: Co víte o historii významných státních svátků, proč se slaví v ČR: 28. říjen, 1. květen, 8. květen, 6. červenec? Domnívám se, že aspoň tyto 4 svátky uznávané státem by měl uvědomělý občan znát jako jisté symboly v pokrokových tradicích československého respektive českého státu, které by u něho měly také povzbuzovat smysl pro vlastenectví. Zdá se však,  že leckomu význam státního svátku neříká nic víc než den pracovního volna či absence vyučování. – Nejvíce respondentů správně odpovědělo, že 28. říjen je den vzniku samostatné Československé republiky (nicméně pouze 76). Mezi chybné odpovědi jsem zaznamenal vznik České republiky (6); vznik ČSSR; rozpad Rakousko-Uherska; konec první světové války; ale také Velkou říjnovou revoluci; osvobození čs. republiky; vpád ruských vojsk na naše území; oslavu patrona české země sv. Václava, den české státnosti; sametovou revoluci. Pokles výchovy k vlastenectví je, bohužel, v naší veřejnosti („vlast jako nevětraný pelech“) i v našem školství evidentní. Vzpomněl jsem si přitom, jak pan ing. D. Plichta jednoho 28. října obcházel vládní budovy a s ohromením konstatoval, že na některých z nich nevlají státní prapory jako výraz úcty k státnímu svátku. Pro srovnání uvádím, že po konzultaci s pedagožkou, která tyto otázky sledovala v předlistopadovém období na pražských středních školách jsem se dověděl, že v 70. a 80. letech by se v předmaturitních a maturitních ročnících nalezl sotva někdo, kdo by neznal význam 28. října. A já podotýkám, že v  těch dobách byl 28. říjen mnohde ve stínu Dne znárodnění (který je dnes úplně zapomenut).

                Na druhém místě se, pokud jde o počet správných odpovědí, ocitl 6. červenec jako vzpomínka na upálení Mistra Jana Husa (74). Chybné odpovědi se převážně týkaly příchodu věrozvěstů Cyrila a Metoděje, což je záměna svátků 5. a 6. července. Jen ojediněle se vyskytla odpověď jako „Den studentského odboje??“

                Co do počtu správných odpovědí se ukázal na třetím místě 1. květen jako svátek práce nebo 1. máj (66). Někteří však také uváděli např. osvobození od fašismu; den osvobození Československé republiky; konec okupace; konec 2. světové války; ale také osvobození od Rusů; povstání studentů za 2.sv.války; dříve v době komunismu svátek práce.

                Nejmenší počet správných odpovědí se vztahuje k 8. květnu (33). Většina uvedla toto datum jako den osvobození Československa z nacistické okupace. I když iniciativní návrh poslance Miloše Zemana, který na počátku 90. let přizpůsobil den našeho osvobození oslavám konce 2.světové.války na Západě, už upadl v zapomnění, dospívající generace považuje státní svátek 8. května za den osvobození Československa, nevědouc, že 9. května 1945 ještě padaly na území naší republiky, a zejména zde v Praze, oběti na oltář nacistické zvůle. Za správné jsem uznal odpovědi, které obsahovaly pojem spjatý s koncem 2. světové války (i když zdaleka ne vždy bylo uvedeno, že pouze v  Evropě), i když v některých odpovědích s tím bylo spojeno i osvobození Československa. V žádné ze správných odpovědí se neuvedlo, že šlo o všeobecnou a úplnou kapitulaci hitlerovského Německa! Že by se vědomky či nevědomky vycházelo vstříc těm historikům či politikům, kteří se nezříkají přání zvrátit výklad 2. světové války a jejího závěru? Mezi nesprávnými odpověďmi se však objevily i takové, v nichž zmínění studenti státní svátek 8. května spojují s 8hodinovou pracovní dobou; osvobozením Američany (Plzeň); osvobozením Prahy; květnovou revolucí 1848.

                Jeden z velkých trapasů se odhalil při hodnocení odpovědí na třetí otázku, která požadovala uvést prezidenty československého státu v jejich historické posloupnosti a jejich stručnou charakteristiku  Správně, to je všechny čs. prezidenty v jejich historické posloupnosti, uvedlo pouze 6 respondentů. Všechny prezidenty, avšak v  přeházeném pořadí, uvedlo dalších 8 respondentů, nejčastěji uvedli prezidentování Antonína Novotného před Antonínem Zápotockým. Jednoho prezidenta vynechalo 15 respondentů, dva 13 respondentů. Více než dva chyběli 30 respondentům. Neuvedení prezidenti pocházeli v naprosté většině z období let 1948-1989. I v těchto případech byla historická posloupnost často porušována. 3 respondenti tuto otázku nezodpověděli vůbec. Pro zajímavost lze uvést, že za čs. prezidenty byli 2krát uvedeni také Zdeněk Nejedlý, Michail Gorbačov a jednou jakýsi Novák a také Navrátil.

                Nejvíce si studenti upamatovali prezidenty spjaté s érou kapitalismu, méně s obdobím první historické formy výstavby socialismu. Tak ve vyplněných anketách byli uvedeni prezidenti Beneš 92krát, TGM 89krát, Hácha 78krát, Havel 72krát; Husák 71krát, Gottwald 68krát, Zápotocký 57krát, Novotný 56krát, Svoboda 37krát.

Fakt, že prezident, který se zkompromitoval kolaborací s nacisty, je ve vědomí mladé generace zafixován více než dvojnásobně ve srovnání s prezidentem, jemuž nacisté umučili syna v koncentračním táboře a který v čele naší jednotky pomáhal Československo od nacistů osvobozovat, je krutou karikaturou demokracie, která umožňuje, aby hromadné sdělovací prostředky byly v rukou zahraničního kapitálu a v níž přednost mají vzpomínky na Háchu. Mám tu na mysli např. publicitu kolem desky odhalené v Háchově rodišti, vzpomínky u příležitosti jeho kulatých výročí či dokonce fakt, že u příležitosti kulatého výročí jeho uvedení do funkce prezidenta hudební těleso Hradní stráže přišlo zahrát k jeho hrobu a neuvěřitelně při této produkci uvedlo i státní  hymnu.

Nezaznamenal jsem, že by například v prosinci 1995 totéž těleso zahrálo u hrobu prezidenta Beneše k 60. výročí  jeho uvedení do funkce prezidenta. A zcela jistě tomu tak nebylo u příležitosti 30. výročí uvedení Ludvíka Svobody do funkce prezidenta v březnu 1998, ačkoli by si to tito dva i další mnohem více zasloužili. Prostě nad Ludvíkem Svobodou se v hlavách a srdcích budoucích maturantů má zavřít voda. Další důvod, proč tomu tak je, spatřuji v tom, že autoři některých publikací o historii jsou vůči osobě Emila Háchy mimořádně  milosrdní. Za všechny uvedu jen příklad učebnice Dějiny zemí koruny české, kde autor ponechává bez komentáře hodnocení Emila Háchy na citaci jednoho z ministrů protektorátní vlády. (Dějiny zemí koruny české, díl II. Praha, Paseka 1997, s. 202; čtvrté vydání.) Připadá mi to stejně nestoudné jako když televize v  německém seriálu o Hitlerových spolupracovnících v pořadu o Göringovi nechává promluvit jeho synovce o tom, jaký to byl hodný strýček. Pochybuji, že by autor této části učebnice a její hlavní redaktoři neznali Háchovy projevy např. po nacistické razii ve vysokoškolských kolejích a uzavření českých vysokých škol po demonstracích 28. října 1939, po nástupu Heydricha či po atentátu na něho, jde zřejmě o záměrné oživování a povzbuzování Háchových pohrobků či jeho ideových dědiců. Proto jsem vděčen těm pedagogům, kteří v této a mnoha jiných zkresleninách historie nekopírovali názory zmíněných a jim podobných autorů, což se mimo jiné projevilo také v těch odpovědích, kdy někteří studenti zaujali kritický postoj k osobě Emila Háchy jako prezidenta.

Studenti v naprosté většině prezidenty pouze vyjmenovávali. Pokud k charakteristice přistoupili, týkaly se tyto popisy  převážně prezidentů předválečných a stávajícího prezidenta Václav Havla. U TGM převažovaly v hodnocení pozitivní superlativy, např. prezident – filozof, který své ideje uplatnil v praxi; jeden z největších prezidentů, prokázal nesprávnost Zelenohorského rukopisu, hlavní představitel odboje za 1. světové války a přítel Karla Čapka; velký státník a diplomat, věnoval se i literární tvorbě; první československý prezident, rozkvět státu; 1. čs. prezident, funkce umožněna doživotně, popisován jako moudrý a spravedlivý, bývá mu vytýkáno zrušení šlechty. U druhého čs. prezidenta – Edvarda Beneše – není hodnocení tak jednoznačné. Převažuje sice kladné hodnocení jako Masarykův blízký spolupracovník, velmi dobrý diplomat, kariéru si vybudoval na základě své účasti při mírových jednáních ve Versailles; podepisoval tzv. Benešovy dekrety – navázaly na poválečné dohody a uspořádání Evropy; světově uznávaný; vzdělaný v sociologii, politologii, psychologii, historii, jazycích, odstoupil po Mnichovském diktátu, bojoval za obnovení ČSR v původních hranicích po válce, vytvořil exilovou vládu v Londýně. Vyskytují se však i hodnocení zpochybňující některé jeho kroky, zejména v roce 1938 a 1948: Benešovy dekrety – dnes kontroverzní dokumenty; kontroverzní krok 1938 – vpuštění německých vojsk, vládne během II.světové války v cizině, potom se vrací, odstupuje kvůli komunistickému režimu, krátce nato umírá; nástupce TGM, byl to důležitý státník, bohužel, neobstál při nátlaku v roce 1948. Existují i nepravdivá negativní hodnocení jako: podepsal Mnichovskou dohodu; dohoda s Hitlerem o obsazení státu. – Hodnocení Emila Háchy : faktická loutka v rukou okupačního režimu; prezident v období protektorátu, snažil se Hitlerovi odporovat, ale nervově se zhroutil; protektorátní prezident (zavrhovaný i uznávaný - z dnešního hlediska); nastoupil krátce před obsazením ČSR – válečný prezident; i přes nařčení z kolaborace pomohl zachránit několik tisíců lidí z určitých obcí.

                U prezidentů socialistické éry převažují dle současné vládnoucí ideologie negativní hodnocení, ale sem tam lze spatřovat i taková, která se blíží objektivnímu. Porovnejme např. hodnocení Klementa Gottwalda: Původní vůdce českých komunistů, organizuje odboj v Moskvě, v únoru 1948 organizuje převrat; 1. socialistický prezident – transformace naší ekonomiky (těžký průmysl), obdiv Stalina; dobrý začátek, dá se ale říci, že nezvládl dějinnou roli, kterou si sám přisoudil, Stalinova loutka; dlouholetý předseda komunistické strany, v poválečném období předseda vlády, pro jeho období jsou charakteristické konfiskace majetku, politické procesy, plánované hospodářství, silná vazba na SSSR; prověřen NKVD vést ČSR ke komunismu, za jeho prezidentování se dostala k moci KSČ.

                Jen ojedinělé charakteristiky byly připojeny k Antonínu Zápotockému a Antonínu Novotnému. Antonín Zápotocký: Za druhé světové války vězněn v koncentračním táboře, zasedal v poválečných vládách, poté,  co se stal Klement Gottwald prezidentem, AZ se stal předsedou vlády, jeho funkční období nepřineslo žádnou výraznější změnu politického klimatu v zemi; spisovatel – Barunka; tvrdý stalinista; odsouzení stalinismu; jeden z našich „starších“, období procesů. Antonín Novotný je spojován se změnou názvu ČSR v ČSSR (podstata změny však není vysvětlena) a s obdobím Pražského jara: odstoupil při uvolňování v 60. letech; změna názvu na ČSSR, centralistické reformy.

                Ludvík Svoboda je charakterizován: generál za druhé světové války; hrdina za 2. světové války; velitel čs. jednotek na východě za 2. světové války; perzekvován socialistickým režimem v 50. letech; vykonavatel normalizace; velitel boje o Dukelský průsmyk; za druhé světové války velel čs. jednotkám na východní frontě, do jeho funkčního období spadá „Pražské jaro“. O Gustávu Husákovi vypovídají: byl poslední komunistický prezident; poslední „rudý“ prezident; slovenský normalizátor a snažil se o zvýhodnění Slováků; důsledně lpěl na normalizaci a nepřipouštěl žádné změny, odstoupil a zemřel při autonehodě; došlo k jistému uvolnění před pádem.

                O Václavu Havlovi se objevily následující charakteristiky: spisovatel a dramatik, mezinárodně uznávaná osobnost; představitel absurdního divadla, hlavní představitel velké sametové revoluce; nespokojenost s totalitním režimem; 1. prezident demokratické republiky, za socialismu mnohokrát vězněn; heretik, skrytý roajalista; onehdy významný pán, nyní však loutka.

                Za správnou odpověď na čtvrtou otázku: Co víte o Janu Masarykovi? jsem uznal , když respondent odpověděl, že to byl syn TGM, diplomat, ministr zahraničních věcí za 2. sv. války až do své smrti, případně že spáchal sebevraždu, nebo že jde o nevyjasněnou smrt. Přibližně takových odpovědí bylo 31, 13 respondentů se odpovědi na tuto otázku nedotklo. Zmýlených bylo dost: byl to bratr TGM; byl to vnuk TGM; byl předsedou vlády; byl to prezident ČSR. Jiní ho spojovali s uměleckou drahou: spisovatel; umělec; architekt?. Z jedné odpovědi jsem se dověděl, že zemřel v koncentračním táboře. Více odpovědí bylo antikomunisticky podbarvených: díky své prozápadní orientaci byl vyhozen z okna komunisty; nesouhlasil s komunisty a roku 1948 byl vyhozen z okna Černínského paláce, jeho úmrtí mělo vypadat jako sebevražda; oblíbený pro svou lásku k demokracii a československému lidu, odstraněn StB?; oběť komunistického boje; je pravděpodobné (dle mého názoru), že byl zabit komunisty; poslední demokratický ministr ve vládě Gottwalda.

                 Na pátou otázku „Můžete jmenovat nejvýznamnější světové myslitele druhého tisíciletí, kteří se umístili na sklonku minulého století v anketě BBC?“ neodpovědělo 63 respondentů. Správnou odpověď znal jeden nebo dva, ostatní hádali. Přesto se Marxovo jméno objevilo na osmi odevzdaných anketních listech, Einsteina uvedlo 12 respondentů, Newtona 5, Darwinovo jméno se neobjevilo. Zato dalajláma byl uveden 6krát, Gándhí 5krát, Havel 4krát, Freud 4krát, Nobel 3krát, Kant 3krát, Albrightová 2krát, Churchill 2krát. Objevila se ale také jména jako Jan Hus, Janský, manželé Curieovi, Edison, Erasmus Rotterdamský a další.

                Odpověď na šestou otázku „Co byla Pařížská komuna?“ vynechalo 62 respondentů. Víceméně správných odpovědí bylo pouze 9. Odhady byly různorodé, fantazie pracovala: poslední místo za světové války; sjednocení států po 1. světové válce; spolek umělců; skupina lidí se stejnými názory a zájmy ve Francii v 10. století; odbojová organizace při revolucích 1848; stávkující dělníci; sjezd komunistické strany; vojenská diktatura; společenství Pařížanů v Čechách…

                Bez odpovědi na sedmou otázku „Co spojuje kulturně historické památky, jako jsou „Pečkárna“, střelnice v Kobylisích, Terezín?“ se vrátilo 21 anketních listů.  Víceméně správnou charakteristiku Terezína podalo 28 respondentů, Kobyliské střelnice 12, (jedna odpověď sdělovala, že šlo o popraviště za komunismu), Pečkárny 2. Většina odpovědí byla obecných, např.: šlo o koncentrační tábory; místa vyhlazování československých obyvatel; místa likvidace nepohodlných za nacistické okupace apod. Někteří respondenti spojují pronásledování občanů protektorátu téměř výhradně s pronásledováním židů.

                Osmá otázka o dekretech prezidenta republiky zůstala nezodpovězena u 13 respondentů. 64 respondentů zúžilo dekrety na odsun či vyhnání sudetských Němců po druhé světové válce se zabráním jejich majetku. Někteří se pozastavovali nad tím, že jim byl odňat majetek, a to i těm, kteří ho získali legálně, neupřesnili ale, co tím myslí. Někteří tvrdí, že téma odsunu nebo vyhnání, jak většina z nich uvádí, je téma kontroverzní a v souvislosti s tím poukazují na požadavek zrušení dekretů, případně i navrácení pohraničního území: nyní kontroverzní téma, jestli území Němců navrátit zpět či ne; jedná se o pohraniční oblasti, tzv. Sudety, které patřily kdysi Němcům; Beneš rozhodl  o kolektivní vině, protože by se mu nepodařilo odsunout všechny nacisty, při odsunu se však objevily násilnosti, ozvaly se hlasy proti ze zahraničí a odsun byl zastaven; odsun bez náhrady majetku; vyhození sudetských Němců z republiky, i těch, kteří tam bydleli odjakživa; poválečné dohody si mimo jiné kladly za cíl „sestrkat“ německé menšiny z Evropy do Německa, aby dále nevznikaly problémy s jejich národním cítěním a legálně zajistit, aby už nikdy nemohlo dojít k znovunastolení nacismu v Evropě.

Pokud jde o odsun Němců, chybí vysvětlení příčin i souvislost se závěry velmocí o druhé světové válce (Postupimská konference). Bohužel, ani v jedné odpovědi nezaznělo, že Poslanecká sněmovna v dubnu 2002 dospěla vzácně k jednomyslnému rozhodnutí o tom, že dekrety prezidenta republiky tvoří součást našeho právního řádu a že „právní a majetkové vztahy, které z nich vyplynuly, jsou nezpochybnitelné, nedotknutelné a neměnné“.

                Co středoškolákům říká jedna z nejrozšířenějších školních učebnic 90.let, kterou dodnes někteří studenti považují za dějepisnou bibli, o dekretech?  Zmínka je v ní spojena až v souvislosti se znárodňovacími dekrety v říjnu 1945 s tím, že „navzdory oficiálně deklarované právní kontinuitě s první republikou“ prezidentské dekrety „zásadním způsobem  měnily podobu státu“. A další odstavec, kterým se autoři vyrovnávají s dekrety, musí přímo lahodit reprezentaci Sudetoněmeckého landsmanšaftu: „Revoluční spravedlnost, podložená prezidentskými dekrety „o potrestání nacistických zločinců, zrádců a jejich pomahačů a o mimořádných lidových soudech“ (tzv. velký retribuční dekret z 19.6.1945) a o „trestání některých provinění proti národní cti“ (tzv. malý retribuční dekret z 27.10.1945) šmahem odsuzovala k tvrdým trestům skutečné i domnělé kolaboranty. Československou politiku ovládla atmosféra strachu a podezíravosti. Našlo se jen málo politiků a novinářů, kteří byli ochotni riskovat a poukázat na zjevná bezpráví“ (tamtéž, s.252). – V polovině 90.let jsem v Pedagogickém centru uspořádal pro pedagogy cyklus přednášek o tzv. Benešových dekretech. V roce 1995  Pedagogické centrum vydalo samostatnou brožuru na toto téma, kterou nabídlo všem školám. Tato vysoce odborná činnost byla, bohužel, jako mnohé jiné převálcována vnějšími vlivy, atmosférou, která ve společnosti převládá.

                O devátou otázku „Co víte o historii současných parlamentních stran (doba jejich vzniku, případné transformace, stručná charakteristika jejich programu)“ nezavadilo 33 respondentů. Určitý výkon pro ně znamenal výčet všech parlamentních politických stran, o jejich historii a charakteristice se zmiňovali jen ojediněle. Nejvíc respondentů mělo ponětí o existenci ČSSD (56), přibližně stejný počet o ODS (55), KSČM uvedlo 35 respondentů, US 34, KDU-ČSL 33 a ODA 7. Někteří uváděli ještě 4koalici, mezi parlamentními stranami se objevila i Strana zelených. Z různých znalostí a názorů uvádím: současné parlamentní strany vznikly po převratu 1989, byly založeny na demokratickém základě, jejich programy spočívají především ve vyhovění požadavků voličů a ve prospěch státu; v  poslední době mi spíše připadá, že tu politici, potažmo politické strany, nejsou pro občany, ale občan je tu pro ně, v současné době se mi zdá, že v té přemíře snahy zavděčit se (tedy jen slovně) voličovi, je jejich program šikovně schován, udržme se u koryta, hlavně, když to sype; připadá mi, že politické strany program nemají, o politiku se nezajímám … myslím, že se ani programu, který slíbily ve volbách, nedrží, možná, že se drží jen směru politiky.

                K jednotlivým politickým stranám: naše největší strany (ODS, ČSSD, ODA). K ČSSD: založena Milošem Zemanem v hospodě U Kaštanu; významná politická strana v období první republiky; v roce 1923 odštěpení radikálního křídla KSČ; vznikla v období národního obrození. K ODS: jedna z nejstarších stran, předsedou se držel velmi dlouho Václav Klaus, snaží se držet čistě pravicového programu; důraz na ekonomiku státu (v levici chybí). K US: US – zvýšení důchodů. Křesťanská strana: Totožný program s US. ODA: Vladimír Lux.

                Ke KSČM: Vznik v roce 1921 (KSČ); KSČM – komunisti, o jejich program a osudy se nezajímám; KSČM z bývalé KSČ (založena 1924); vznik v roce 1926 (jako KSČ) a v roce 1945 vítězství ve volbách; 1968 snaha o nápravu strany a „demokratizace“, v roce 1989 klesla „popularita“, prohra ve volbách, přeměna v KSČM; levicový program, předseda Grebeníček; nevím, jak je to s KSČM; návrat ke starému režimu „dříve bylo líp“ – vše levnější apod.; komunistická strana vznikla v 50. letech, po sametové revoluci mírná transformace, ale stejné jméno; ve volbách získali 16 %, vládnoucí skupina předešlého režimu; vzorem je jim Rusko; KSČM vznikla z bývalé KSČ, od jejíchž skutků v minulém režimu se distancuje, ale neomluvila se za ně; 20. leta 20. století, opírá se o učení Marxe, Engelse, třídní boj, odstranění kapitalismu; KSČM – umírněná bolševická frakce, ne nebezpečná, když není zcela u moci, předseda Grebeníček; dříve nedemokratická strana, majetek státu (ne v osobním vlastnictví); KSČM – vznik po druhé světové válce, socialistický program podle Marxe, pak příklon k SSSR, podpora okupace v roce 1968, pak sametová revoluce; totéž, co před rokem 1989 jen s tím M (Morava) navíc, Grebeníček  (představitel) se sice distancuje od staré KSČ, ale program zůstává povětšinou stejný; po roce 1989 se členové KSČ (Komunistická strana Čech) přejmenovali na KSČM (Komunistickou stranu Čech a Moravy), tato strana má jedny z nejstálejších a nejvěrnějších voličů, v současné době má KSČM preference okolo 10 %.

                Desátou otázku „Co je Organizace spojených národů a jaké je její poslání?“ nezodpovědělo 16 respondentů. Poměrně velké množství – 61 respondentů – odpovědělo na položenou otázku celkem správně, z nich 32 zdůraznilo různými formulacemi její mírové poslání, značné množství podtrhlo její úlohu v pomoci rozvojovým (nebo chudým) zemím, další mluvili o jejím poslání při prosazování lidských práv. Za podstatné chyby považuji, když OSN jeden respondent zaměnil za NATO a další za vojenskou organizaci: OSN – převážně vojenská organizace, spojenecký pakt. Jiný uvedl, že sdružuje veškeré svobodné státy (asi 162), vyloučeny jsou ty s totalitními či neexistujícími státními zřízeními; organizace, která sdružuje různé národy Evropy. Za správnou odpověď jsem uznal, když respondent vyjádřil správně zaměření činnosti a poslání OSN, i když se přitom dopustil menší chyby - uvedl např. chybný rok založení, místo jejího sídla, počet členských států apod.

                Na jedenáctou otázku: „Kdo byli Jiří Voskovec a Jan Werich“ neodpovědělo 13 respondentů, pravděpodobně ne, že by všech 13 o V+W nic nevědělo, spíš se někteří z časových důvodů k odpovědím na jednu z posledních otázek už nedostali. 65 respondentů odpovědělo správně. Mnozí připomínali jejich mnohostrannou kulturní i politickou – antifašistickou – činnost. Pokud konkretizovali, pak uváděli především jejich filmovou tvorbu (ta se občas objevuje na televizních obrazovkách), méně divadelní a Werichovu literární. Z nesprávných či problematických odpovědí vyjímám: Měli problémy v době komunismu; Voskovec zemřel poměrně mladý a Werich dál pokračoval v herectví; Voskovec emigroval do USA (Werich pronásledován fašismem); komici Osvobozeného divadla, angažovali se proti komunismu – zákaz činnosti; společně založili Divadlo D39; z USA po válce se vrátil pouze Jan Werich; národní umělci; významné osobnosti národního obrození; Werich do zahraničí v období komunismu; baviči; hráli v divadlech Rokoko a Bez zábradlí; upozorňovali na některé katastrofální vlastnosti lidí a na události předcházející druhé světové válce, oba emigrovali do USA a hlásali ve Svobodné Evropě.

                K dvanácté otázce: „Co víte o Josefu Škvoreckém a Danielu Strožovi“ se nevyjádřilo 40 respondentů. 54 vědělo, že Škvorecký je (ojediněle se objevilo, že byl) spisovatel, značné množství studentů vědělo, že jako vydavatel uveřejňoval exilovou literaturu. Pokud jde o díla, 11 uvedlo Tankový prapor, 10 Prima sezónu, 8 Zbabělce a 5 Černé barony. Pokud jde o Daniela Strože, pouze jeden respondent uvedl, že jde o básníka a dramaturga. Ostatní, pokud výjimečně Strožovo jméno také uvedli, nevěděli nic, anebo se domnívali, že v jedné řadě se Škvoreckým to musí být také spisovatel.

                Pro studenty, kteří chtějí studovat některou ze společenskovědních fakult by neměla být třináctá otázka „Které významné české historiky znáte, uveďte díla, která jste od nich četl(a)“ překvapením. Přesto 45 respondentů se této otázky nedotklo. Silnější část respondentů pak uvedla přes padesát historiků, případně filozofů či literátů, kteří se nějakým způsobem také historií zabývali. Největší počet z nich (11) uvedl jméno Františka Palackého, 7 Aloise Jiráska (někteří sdělili, že některá Jiráskova díla četli; šlo zejména o Temno, Staré pověsti české a F.L.Věk), 7 uvedlo Josefa Pekaře, 6 profesora Petra Čorneje, 4 Josefa Dobrovského, 4 profesora Miroslava Hrocha, 3 Karla IV., 3 Václava Hájka z Libočan, 3 doktora Zdeňka Mahlera, 3 profesora Zdeňka Beneše, 2 Zikmunda Wintera, 2 Jiřího Spěváčka, 2 Julia Fučíka (Reportáž), 2 otce a syna Jany Kuklíkovy, 2 Jana Patočku, 2 profesora Alberta Pražáka, 2 profesora  Karla Absolona, 2 profesora Čechuru. 35 respondentů si  zvolilo další historiky a společenskovědní badatele minulé i současné, kteří se na soupisu odevzdaných anketních listů objevili jen jednou. Z nich nejznámější jsou Dalimil, Josef Jungmann, profesor Jaroslav Goll, akademik Josef Macek, profesor František Graus, akademik Bedřich Hrozný, profesor Robert Kvaček, profesor Josef Žemlička, profesor Bořivoj Čelovský, profesor František Šmahel, Ferdinand Peroutka.

                Na poslední, čtrnáctou otázku, „Koho považujete za svůj vzor a pro které vlastnosti byste se s ním chtěl(a) ztotožnit?“ neodpovědělo 57 respondentů, tedy většina. 6 respondentů odpovědělo, že nemají žádný vzor, jeden, že na takovou otázku nelze odpovědět, další, že se nechce s nikým ztotožnit, další to ještě upřesňuje, že by to výrazně omezilo jeho osobní růst, další říká, že nechce nikoho kopírovat, někteří naznačují, že jsou sami osobnosti a netřeba jim nějakých vzorů. Pak jsou tací, kteří vytyčují jen lidské vlastnosti, které u některých lidí obdivují, např. cílevědomost a dosahování úspěchů díky vědomostem, schopnostem, další má za svůj vzor vzdělaného člověka, který ví, co chce a jak toho dosáhnout, přitom ale neupřednostňuje své zájmy před zájmy celku.   

                Dva si berou vzor ze svého nejbližšího okolí: jedna má za svůj vzor starší sestru, která úspěšně vystudovala vysokou školu a nyní učí a navíc pracuje pro zdravý životní styl, pro ekologii, a také rodiče a babičku pro jejich skromnost; jiná za svůj vzor považuje maminku, protože je čestná, spravedlivá, přiměřeně sebevědomá, inteligentní, chytrá a dokáže se prosadit; další vidí svůj vzor v profesorce dějepisu pro její vědomosti a přístup k lidem. Úloha známé velké osobnosti s hlubokými lidskými vlastnostmi inspiruje i další respondenty: jedna respondentka obdivuje malíře Vladimíra Komárka pro jeho „úžasné“ názory na životní styl; jiná Vladimíra Dlouhého a dalšího herce, protože umějí hrát; další uvádí Richarda Keitha pro jeho geniální hru na kytaru a odevzdanost hudbě. Dva další respondenti si berou vzor v Marii Curie – Sklodowské nebo v manželech Curieových „pro jejich neustálou touhu objevovat dosud neobjevené, pomoci svými objevy posunout hranice lidských možností“, jiný student považuje za svůj vzor Karla Marxe pro jeho „prozíravost, schopnost hluboké a přesné analýzy“, jiná dívka Ernesto Che Guevaru, protože „bojoval proti útlaku a měl soucit a snahu pomoci potřebným“, dvě respondentky uvedly Karla Čapka pro „jeho schopnost vidět věci z mnoha úhlů a vidět je lidsky“, 4 respondenti vidí vzor v  TGM pro jeho „vzdělanost a rozhled, humanismus, houževnatost  a odvahu“. Všechny dosud vyjmenované vzory uváděné mladými respondenty jsou zdůvodňovány krásnými lidskými vlastnostmi a úsilím o duchovní, případně materiální povznesení celé společnosti či alespoň její nejmenší části – rodiny, aniž by (snad s výjimkou TGM) měly větší mediální podporu.

Na závěr uvádím pár studentů, kteří si berou za vzor některé vladaře a mocipány. Patří mezi ně takoví favorité či favoritky jako: Václav II. – byl výborný diplomat – dokázal připojit ke království řadu zemí bez válek, zval si minesengry – rozvíjel kulturu; Karel IV. – vzdělanost, snaha zlepšit kulturní památky; Ludvík II. Bavorský – je svůj; rakouská císařovna Alžběta – houževnatost, poetičnost, životní síla; Marie Terezie a Kateřina Veliká, coby ženy dokázaly víc než leckterý muž. Někteří z nich si berou za svůj vzor  ty postavy 20. století, které jsou mediálně „profláknuté“. Není bez zajímavosti, že tyto osoby studenti uvádějí zpravidla bez udání, jakými že jejich vlastnostmi byli motivováni. Sem spadají vzory typu Marie Albrightová, Margaret Thatcherová, Ronald Reagan, Eva Perónová: ambiciózní, cílevědomá, vyšplhala se až na prezidentovu manželku, dvakrát Winston Churchill (v jednom případě student uvádí důvod: vůdčí osobnost, buldočí povaha, geniální státník a organizátor), dvakrát Václav Havel, jednou: silná osobnost; třikrát Václav Klaus, jednou: silná osobnost; jednou: výborný řečník, politik a úspěšný transformátor. Sem spadá i současnou politickou atmosférou propagovaný dalajláma, kterého dva respondenti uznávají pro „jeho klid a duševní vyrovnanost s tím, že svou moudrost předává, ale nevnucuje“. V daném případě ženy jsou favoritkami výhradně studentek.

               Z uvedeného vyplývá, že generace současných dospívajících mladých lidí má vcelku zdravé jádro; tam, kde jde o její vlastní názor, uchyluje se ve většině případů k velkým humanistickým hodnotám. Odpovědi na anketní otázky však také prozradily, jaký úpadek lze sledovat v našem školství, které odráží atmosféru, kterou vytváří většina hromadných sdělovacích prostředků i některé učebnice společenskovědního charakteru. Jistý úpadek je vidět také na nízkých znalostech, hrubých chybách v pravopisu (které jediné jsem v přímých citacích, uvedených za dvojtečkou a oddělených středníkem, opravoval), kostrbatosti a ne vždy vysoké kultuře vyjadřování, což je výsledkem toho, že současná mládež málo čte krásnou literaturu. Z čučení na televizi či z brouzdání na internetu nezíská ohebnost jazyka a schopnost kulturního vyjadřování. Uvedené znalosti či neznalosti také ukazují, jak poměrně málo současná mládež sleduje společenské a politické dění v naší zemi a ve světě a jak málo je tudíž připravena na to, aby se spolupodílela na formování občanské společnosti a vytváření předpokladů pro spoluvytváření mírové atmosféry ve světě

Redakce.: Doc. PhDr. Ota Lev, CSc.                                               Připravil: JUDr. O. Tuleškov

Vydalo Křesťanskosociální hnutí ve spolupráci s OR Klubu českého pohraničí v Praze 10 jako svou 255. publikaci určenou pro vnitřní potřeby vlasteneckých organizací. Text neprošel autorskou ani jazykovou úpravou. Praha, září 2008

Web. stránka: www.ksl.wz.cz

E-mail: Vydavatel@seznam.cz