Jak z obětí udělat zločince

a ze zločinců  oběti  

Když slyšíte neustále – a letos to z Augsburku na jejich sjezdu zaznělo znovu – o tom,  jak bezcitný, ba krutý  odsun  - tedy dle nich vyhnání, byl, když bavorský ministerský předseda volí o vyhnání  velmi tvrdá slova na naši adresu – plným právem očekáváte, co na to řeknou naši především vládní politici. A hle, oni jsou zticha. Premiér a současný pán v Černínu spíše nacvičují uctivé poklony vůči každému hostu z Bavorska. O topovcích a bělobrákovcích raději ani nemluvit. O těch novodobých kolaborantech, kteří jsou již i ve vládě, není třeba se šířit, vždyť mezi nimi jsou příkladní „křesťané“.

Je mnoho argumentů, kterými lze odsunuté Němce okřiknout. Zejména po té divadelní frašce v Brně, kde ostudnou roli sehrál i anovský primátor města. Uveďme si alespoň jeden příklad, tentokrát od sousedů v Polsku. Jak probíhalo vyhánění Poláků z polské Gdyně v roce 1939.  Tedy, jak  jej organizovali ti, jejichž potomci stále a všude pláčí nad svým zlým a samozřejmě zcela nespravedlivým osudem.

Zločinů vůči Polákům Němci se dopouštěli více než 100 let. Za nacistické éry dostoupily svého až zcela nelidského vrcholu. Německá diplomacie si léta s Poláky hrála na dobráky, kteří rozdávají plnýma rukama.  V onom období, dalo by se říci  v sanačně – hitlerovském flitru, jezdili Göring a Himmler na lov zubrů do Bělověžského pralesa.  V debatách přesvědčovali beckovské vládce o výhodách, pokud Polsko přejde na jejich stranu. Slibovali mu i kus Ukrajiny, pokud se zúčastní války proti bolševickému Rusku. Ale měli též „malé, zanedbatelné požadavky“. Požadovali Gdaňsk a exteritoriální koridor z říše přes polské území do tehdejšího německého východního Pruska. Když Poláci se neměli k naplnění německých požadavků, začalo Německo prudkou kampaň i proti nim. Podobala se jako vejce vejci kampani, již vedla říše s pomocí henleinovců proti Československu v r. 1938.  Na scénu přišla německá menšina, tentokrát v Polsku, jíž ti zlí Poláci nesnesitelně utiskovali, takže Hitler opět prohlašoval, že říše nebude k tomu lhostejná.

Jak to bylo ve skutečnosti? Německá menšina se organizovala, cvičila, ozbrojovala, vytvářela diverzní skupiny. Úkolem některých těchto formacích bylo zajistit nerušený vpád wehrmachtu na polské území a jeho rozvinutí. Proto byly určeny skupiny složené z příslušníků polské menšiny, které měly zajistit bezpečný průchod německým vojákům přes mosty i po železnici. Současně prováděli „věrní občané Polska německé národnosti“ masovou zpravodajskou činnost, dokonce sestavovali i seznamy polských vlastenců, které po vpádu Němců do Polska předávali příslušným okupačním místům. Nacisté tyto „vražedné seznamy“ použili a ocenili špinavou práci německé páté kolony v Polsku. Následovaly popravy. Byly masové již v prvních měsících okupace.   Tak třeba Lasach Piasnických vyvraždili od října 1939 do dubna 1940 kolem 12 tisíc gdyňských Poláků, nemalou část z nich tvořila inteligence. Polská Gdynia byla začleněna do Velkoněmecké říše. Odpovědnost za všechny zločiny připadala hlavně na gdaňského gauleitra Alberta Foerstera a samozřejmě i na tamní Němce.

Říšský vůdce SS a policie, H. Himmler, využil Hitlerův dekret  z 8. října 1939 a vydal rozkaz k okamžitému vyhnání Poláků ze Gdyně, Gdaňska a celého polského Pomoří. Následně se týkal území kolem Poznaně a celého dosavadního polského Slezska. Tam všude, v novém „Lebensraumu“ se mohli usídlit říšští Němci, jakož i Němci z baltských zemí, Ukrajiny, Běloruska a Rumunska.

První selekce vyhnaných Poláků byly s německou důsledností provedeny ji v září 1939 v podobě divokých  a násilných akcí pod vedením SS. Další následovala 12. října.  Překvapení Poláci byli vyhánění nelidským způsobem ze svých domovů. Akci organizoval přímo policejní prezident spolu s brigadeführerem SS, Christopem Dimem. Obyvatelstvo dostalo pouhých 20 minut na opuštění svých domovů. Všem, kdo by stanovenou lhůtu překročili – převažovaly ženy s dětmi, pohrozili zastřelením. Vše ve svých domovech museli nechat, včetně klíčů od bytů a domů. Velmi pečlivě na vše dohlíželi v Orlowě – gdyňské čtvrti, kde se nacházeli luxusní byty a domy. Jejich obyvateli byla polská inteligence, inženýři, specialisté. Muži tu již většinou nebyli. Byli dříve uvězněni, či zastřeleni.

A co dovolili „nadlidé“ si Polákům vzít „na cestu“? Dospělá osoba mohla si vzít sebou 20 kg osobních věcí. Ženy  musely nést jak své zavazadlo, tak i malé děti či dítě. Muži se mezi vyhnanými vyskytovali ojediněle. Přes 4000 lidí bylo časně ráno vyhnáno bez potravy, ale i mléka pro děti, na cestu, která trvala několik dní. Vyhnanci cestovali v dobytčích vagonech, vždy po 60 osob, v zimě a hladu. Děti, co nepřežili, vyhazoval doprovod – němečtí nadlidé – na zastávkách.

26. října 1939 bylo z Gdyně takto vyhnáno přes 100 tisíc Poláků. V průběhu vyhánění a transportu zemřelo téměř 15 tisíc osob. Brzy nato jich bylo povražděno přes 25 tisíc. Z Polska, jeho části, vznikal tímto způsobem, podle zrůdných německých plánů „Generální gouvernement“.

Z českého pohraničí již v roce 1938 Němci vyhnali asi na 170 tisíc lidí, Čechů a demokratických Němců. Někteří z nich utekli přes zatčením či bezprostředním násilí henleinovců jen ve spodním prádle. Ti šťastnější vzali sebou alespoň nějaké osobní věci, hlavně doklady a peníze. Pravdou je, že někteří ještě v době, kdy v pohraničí se uplatňovala čs. státní moc, se i z větší části vystěhovali. Nemovitosti však zůstaly. Naši mrtvých počítali na desítky, zraněných či zmučených byly snad tisíce. Ti smůloví byli odeslání do německých věznic, koncentračních táborů. Jen část z nich se vrátila.

Dnešní pohrobci odsunutých Němců jak z Československa, tak i z Polska lkají nad krutostí Čechů, O tom, jak oni vyháněli lidi, Čechy, Poláky, Ukrajince, Bělorusy, Rusy, Jihoslovany, ze svých domovů, kolik jich povraždili, se nejen nechtějí znát, ale ani slyšet.  Odmítají svou spoluvinu na vypálené zemi a milionech zavražděných. Dnešní tzv. vyhnanci, včetně sudetů, dělají ze sebe oběti a z nás zločince. Přepisují dějiny. Od slov však hodlají přikročit i k činům.

V Polsku  mají obdobné problémy jako u nás. V r. 1997 tam vzniklo Sdružení vyhnaných Gdyňanů. Náhrady škod, které jim vznikly v průběhu války, se od demokratického Německa dosud nedočkali. I naši vyhnaní z českého pohraničí nebyli nijak odškodněni. V Polsku i u nás se setkáváme s odpadlíky od národního tělesa. Na Opolsku pan Henryk Król dříve hájil polské zájmy. Nyní se z něj stal Heinrich Kroll pracující v cizích službách. I my máme své zkušenosti s odpadlíky. Ale to je již jiná kapitola.

Josef Sedlák, Plzeň