Jak se vlastně máme

   Výročí listopadových událostí z roku 89 svádí k bilancování. Někdo už spočítal, že v porovnání s tím, kolik stál kdysi Žigulík, si dnes při zohlednění růstu mezd koupíme mnohem lepší auto. Skutečnost je bohužel složitější a s takto prostinkými odpověďmi si nevystačíme.

   Co se týče svobody od zákazů a omezení, prostor se otevřel opravdu doširoka. Kuřáci sice mají pocit, že začali trpět až za tohoto režimu, ostatní individuální svobody však jsou s minulým obdobím neporovnatelné. Vidíme to už z toho, že každý si může po libosti a veřejně na poměry stěžovat.

   Mnohem složitější je to s životní úrovní a s materiální situací. Společnost jako celek je jistě mnohem bohatší, než byla před 28 lety. Bylo by opravdu s podivem, pokud by tomu bylo jinak. Vždyť Československo v roce 89 bylo také výrazně bohatší než v roce 1961.

Příjmové i majetkové nůžky se však za poslední tři dekády rozevřely do té míry, že paušální výroky typu „máme se desetkrát lépe“ jsou nesmyslné. Porovnáváním ceny zboží se nikam nedostaneme. Začalo se platit za věci, které byly dříve vydatně dotovány, čehož si všimne každý, kdo používá hromadnou dopravu, pouští si z kohoutku vodu, anebo dokonce potřebuje léky. Desetitisícům bezdomovců a statisícům domácností ohrožených exekucí příliš nepomůže, že si mohou zcela svobodně stěžovat na to, jak s nimi osud zamával.

   Bezpečnostní situace se oproti době před třiceti lety - řečeno velice kulantně - poněkud zkomplikovala. Závody ve zbrojení jsou stále intenzivnější, konfliktních linií ve světě přibývá. Za našeho přihlížení byla zlikvidována řada států, Evropa má za sebou první masivní uprchlické vlny.

   Co máme před sebou, není vůbec jisté. Počítat můžeme snad jen s tím, že voda i léky budou dále zdražovat, teroristických útoků ubývat nebude, a nikoho z těch, kdo mají na svědomí rozvrat celých států, nepozvou do Haagu, aby podal vysvětlení.

   To, jak na tom vlastně jsme, nevyčteme jen z ceny Žigulíků.

Prof. J. Keller

Přišlo e-mailem