Jak došlo ke zhoršení americko-ruských vztahů
Mirko Raduševič
[Ješitný Jelcin si myslel, že jeho opilecké eskapády vzbuzují po světě sympatie.]
Kosovo bylo na začátku zhoršení americko-ruských vztahů. To lze dnes jednoznačně z historického pohledu konstatovat. Strobe Talbott, náměstek ministryně zahraničí Madeleine Albrightové, na tento zlom vzpomíná, když se náhle na jednání o Kosovu objevil jako náhradní vyjednavač Vladimir Putin.
„Ale to, co opravdu zasáhlo mne a mé kolegy, byla sebejistota, samolibost a drzost, s níž Putin lhal. Musel vědět, co má ruská armáda za lubem v Kosovu. Přesto nás ujistil, že Černomyrdinovy (tehdy předseda vlády Ruské federace) podmínky jsou stále platné. Navíc tvrdil, že neví, kdo tříhvězdičkový generál Ivašov je," uvedl v pamětech Talbott, a tak si postěžoval, že i přes Putinovo ujištění v tu chvíli již 250 ruských vojáků obsazovalo letiště Slatina u Prištiny.
Z tohoto u nás málo známého spiknutí ruských generálů na záchranu Srbska je jasné, že Putin byl v tomto rovněž angažovaný nebo přinejmenším mlčky ze své funkce vše schvaloval. Více se dočtete o této vzpouře v článku: Velmocenská hra o Kosovo. Jelcinova zrada a Putinova msta. Jedno je historicky jasné, že se tehdy Rusové nakonec z Kosova stáhli.
Píšeme o této události proto, že před několika dny americký politický analytik Ted Galen Carpenter působící ve známém think-tanku „Cato institutu“ se zabývá zhoršením americko-ruských vztahů a vidí to tak, jak bylo výše uvedeno – příčinou bylo Kosovo. „Intervence v Kosovu byla precedentem k výpadům proti Západu,“ píše v úvodu svého článku pro server National Interest. „USA tehdy vedly 78denní válku proti Srbsku a donutily Bělehrad, aby se vzdal kontroly a přepustil území kontrole NATO,“ píše Carpenter a k tomu dodává podstatu věci, že „tento krok odrážel ruskou vojenskou, ekonomickou a diplomatickou slabost po rozpadu Sovětského svazu. Byla zde určitá obava z vniknutí NATO do sféry ruského vlivu, ale dochází k překvapivě pasivní reakci Moskvy. Přitom arogance Washingtonu mohla vést k velké tragédii.“
Strobe Talbott, náměstek Albrightové, který byl účasten jednání s Ruskem, toto vidí možné jen díky podivné „chemii vztahů“ mezi Clintonem a Jelcinem. Ve své knize „The Russia Hand“ píše: „Clinton díky svému nevědomému instinktu a síle osobnosti využil zániku Sovětského svazu k posílení legitimních amerických zájmů, aniž by ohrozil Jelcinovo dosti nejisté postavení tehdejšího stvořitele ruské demokracie. Někdy to byla osobní chemie mezi těmito dvěma muži.“ Talbott vzpomíná na Jelcina jako na muže, který se často nacházel v depresi posílené alkoholem.
[Jelcinova zrada národních zájmů Ruska a zahozené přátelství se Srbskem byly doprovázeny pobavením na americké straně.]
Clinton ho oslovoval Ol´Boris a říkal o něm, že „nemůžeme nikdy zapomenout na to, že opilý Jelcin je lepší než většina alternativních střízlivých ruských politiků.“
Později v roce 2014 Strobe Talbott ve své obšírné stati „The Making Vladimir Putin“se stoprocentní jistotou prohlašuje, že současný ruský prezident nahradil partnerství se Západem za konkurenční vztah. „Opovrhl evropským směřováním Ruska a objal Euroasii,“ píše Talbott a připomíná Putinův projev na konferenci v Mnichově v roce 2007, kdy podle Talbotta Putin jen opakoval Krjučkovovo (poslední šéf KGB) a Pavlovovo (předseda vlády) obvinění z roku 1991, že Gorbačov vnutil Rusku cizí zájmy. Nakonec Talbott vše uzavírá tím, že zatímco myšlenky Krjučkova nebo ministra zahraničí Andreje Kozyreva (termín „blízké zahraničí“ z r. 1993) byly jen „virtuální“, tak Putin z nich učinil realitu a myslí tím na události na Ukrajině a Krymu.
Západ často mluví o tom, že Krym je Putinova a ruská pomsta za Kosovo, kdy byl ruský prezident Jelcin zesměšněn a Rusko poníženo.
Jakou roli hrál Jelcin v americko-ruských vztazích?
Z pramenů zjistíme, že se zdá, že Jelcin byl skutečně slabým politikem. Vyplývá to podle dalších pamětí tentokrát Jevgenije Primakova, bývalého ministra zahraničí, když vzpomíná na svého předchůdce ve funkci Andreje Kozyreva. Vzpomíná na historku, jak se bývalý americký prezident Richard Nixon ptal Kozyreva, jaké jsou zájmy nového Ruska. Ten odpověděl: „Problémem Sovětského svazu bylo, že se zasekl na svých národních zájmech. Nyní více přemýšlíme o lidských hodnotách. Když budete mít jakékoli podněty, uvítáme, jakým způsobem bychom naše zájmy definovali, budu vám za to velice vděčný.“ Nixon podle vzpomínek Primakova byl tímto návrhem velice překvapený a podle amerického způsobu myšlení se dá říci, že ze strany Kozyreva šlo o projev servility a lichocení. Nixon jako tvrdý politik později také takto ocenil postoj ruského ministra zahraničí, který nevěděl, jaké má Rusko své národní zájmy.
[Protiletadlový systém S-300, na konci 90.let pro americké letectvo dost nepříjemná zbraň - nakonec ji Rusové Jugoslávii nedodali a letadla NATO mohla téměř beztrestně Jugoslávii ničit.] Kozyrev podle Primakova měl klíčový vliv na Jelcina. Západní politici pojmenovali tohoto ruského ministra „mister YES“ na rozdíl od „mister NO“, kterým byl někdejší ministr zahraničí Andrej Gromyko. Kozyrev se pokusil radikálně změnit vektor ruské zahraniční politiky – od přechodu z mírové konfrontace se Západem ke vztahům založeným na principech Aliance. Mnozí vzpomínají na to, jak Kozyrev namlouval Jelcinovi, jak jej západní politici vychvalují, a ten byl takovým lichocením potěšen, přestože šlo jen o prázdná slova bez jakéhokoli významu pro Rusko. Byl to Kozyrev, který tehdy rozhodoval o osudech Ruska.
Kozyrev společně s dalším Jelcinovým poradcem Burbulisem přichází s myšlenkou, ponechat svému osudu dřívější sovětské republiky a Moskva by měla hrát pouze úlohu jakéhosi „Bruselu“ a snažit se nabídnout vytvoření unie, a to bez pobaltských států. Kozyrev vnutil Jelcinovi další mýtus, že přestože USA prosazovaly doktrínu své globální nadvlády, mělo se Rusko stát jejich spojencem. Představoval vizi, že štěstí Ruska je v zapojení se do západního světa. Splynutí má být jak v hodnotové oblasti, tak v začlenění se do jeho struktury – tedy uznání nadřazenosti Spojených států nad spojenci. Existují-li ruské národní zájmy, pak jsou totožné s vizí Washingtonu.
Konec Kozyrevovy politiky
Obrat nastal v březnu 1995, kdy se Jelcin distancoval od Kozyrevovy politiky, která znamenala „zelenou“ pro rozšiřování NATO směrem na východ. Namísto Kozyreva byl jmenován Jevgenij Primakov, který zahájil politiku ruských zájmů a končí éra ruské závislosti na Západu. Byla opuštěna vize Kozyreva, že by se Rusko mělo řídit příkladem Německa a Japonska spolupracujících s USA, údajně tomu říkal, že se „nesmí čůrat proti větru“. Zapomněl však na to, že v případě Ruska se jednalo o vítěznou velmoc v druhé světové válce a nikoli poražený stát.
Nástup Primkova byl začátkem změny v zahraniční politice Ruska, kterou nakonec prakticky dovršil až nástup Vladimira Putna. To znamená také zhoršení vztahů mezi oběma státy a důvodem je neuznání principu unilaterálního uspořádání světa.
Vysvětlení možnosti celého přešlapu v ruské politice vysvětlil Alexej Puškov, předseda zahraničního výboru ruské Dumy tak, že po vládě Andropova a dalších starců v sovětské politice dochází v Sovětském svazu k vakuu, kdy nebyly budovány mladé stranické a státnické elity. Gorbačov a další pokračování bylo, podle Puškova, jen projevem křeče. Na dotaz, kudy nyní povede dál ruská politika, Puškov odpověděl, že existují dnes tři země světa, které dokážou tvořit samostatnou zahraniční politiku – Rusko, USA a Čína.
„Není možné se vrátit k iluzi o možném skutečném, plnohodnotném partnerství se Spojenými státy. S americkou spoluprací lze počítat jen podle momentální situace. Spojené státy jsou jako skutečná globální mocnost ze své podstaty sobecké a arogantní. Američané jsou zvyklí vládnout a nepovažují za nutné brát v úvahu zájmy jiných zemí, než je nezbytně nutné jen v rámci amerického zájmu. V případě, že je odmítnuto s nimi partnerství, již s vámi nepočítají. Ve skutečnosti se budou snažit vytvářet problémy a dostat vás pod jakoukoli záminkou,“ uvedl vjednom rozhovoru předseda zahraničního výboru ruské Dumy Alexej Puškov.
Jiná historie?
To byly klíčové momenty v historii americko-ruských vztahů. Vrátíme-li se na začátek konfliktu celosvětového významu v bývalé Jugoslávii, hrála tehdejší ruská zahraniční politika významnou roli. Určila současnou podobu dalších mezinárodně-politických vztahů, neboť události v Kosovu se staly precedentem, a dnes se kolem toho točí i politika americko-ruských vztahů kolem Ukrajiny a Krymu.
Nakonec detail z historie. V roce 1999 Američané zkoumali fotografie centra řízení raketové obrany Jugoslávské národní armády a zejména se zajímali o ruské rakety S-300. Proti tomuto systému nebylo tehdy ze strany USA dokonalé protiváhy a jen těžko se dalo těmto raketám ubránit, což působilo americké armádě vrásky na čele. Američané však brzo zjistili, že se jedná jen o foto-kamufláž (fotografie vlevo) existence těchto zbraní na území Jugoslávie, a to dalo „zelenou“ k leteckému útoku.
Tehdejší jugoslávské vedení ještě před nálety NATO v roce 1998 jednalo v Moskvě o možné dodávce těchto raket. Rusko se v té době cítilo ekonomicky a politicky velmi slabé, aby mohlo k takovému kroku dát souhlas. Dnes je jasné, že v případě, kdyby byla tato jednání pro jugoslávské představitele tehdy úspěšná, učili bychom se dnes zcela jinou historii.
25. května 2017 /
Zdroj
Kosovoonline