Jak došlo k politováníhodné události v Přerově?

Opakovaně a nesčíslněkrát  sudeti o nás píší jako o zločincích a o sobě jako o  obětech. Zlí a vražední Češi a ubozí sudeti je obraz, jímž chtějí přemalovat pravdu a dějiny. Válečné zločiny Němců v době druhé světové válce jako kdyby ani nebyly. Pravda je však jiná. Němci nesou odpovědnost za smrt desítek milionů lidí, obětech války, jíž rozpoutali. Našich lidí padlo nebo bylo jimi zavražděno na 360.000.

Ještě prvního května 1945 Němci v Přerově zastřelili 51 lidí. V několika následujících dnech, kdy vypuklo Květnové povstání českého lidu, jehož součástí bylo i Pražské povstání, zavraždili přes 8000 našich lidí a prolili krev několika tisíců dalších. A ještě předtím na Slovensku v období povstání umírali Slováci v boji s Němci a byly jich také tisíce.

V těchto souvislostech nechceme se ani zmiňovat o zločinech, kterých se Němci dopustili. S nimi též ruku v ruce i karpatští Němci nejen na Slovensku a sudeti v tzv. protektorátu, ale i na frontách druhé světové války a v zázemí. Jejich vražedné orgie na území Sovětského svazu, Polska, Jugoslávie, Řecka jsou natolik známé, že je nebudeme opakovat.

V souvislosti s tím je však třeba zdůraznit, že proti Slovenskému národnímu povstání (SNP) bojovali i někteří karpatští Němci,  z nichž určitý počet sloužil v jednotkách SS. Mezi slovenskými vojáky, příslušníky 17. p.pl., jenž v kritickou dobu byli v Přerově, byli též muži se Spíše. Tito poznali některé karpatské Němce, jež se exponovali v bojích proti SNP. Vojáci důstojníka OBZ, Karola Pazúra, vyslechli Němce. Pak se rozhodli, když údajně zjistili, že mezi vyslýchanými byli i příslušníci Deutsche Partei a dalších proněmeckých organizací na Slovensku, a dokonce i příslušníci SS, že viníky popraví. Popravili však, bohužel, i ženy a děti, mezi kterými údajně byli členové Hitlerjugend. Je možné, že i nevinné muže. Ve vlaku zbylo jen několik osob.

Spravedlnost na důstojníka K. Pazúra, muže velmi nechvalné minulosti, hodnoceného jako mravně narušeného,  přece jen zčásti dosáhla. Od června 1948 byl ve vyšetřovací vazbě v Bratislavě. Vrchní vojenský soud ho 14.1.1949 odsoudil na 7 a půl roku vězení. Nejvyšší vojenský soud v Praze mu trest zvýšil na 20 let. Později mu byl trest snížen na 10 a následně na  9 let.  Stíhán byl i mjr. E. Surovčík, jehož příslušníci OBZ vyšetřovali již v r. 1945, ale pro nedostatek důkazů řízení proti němu bylo v červenci 1948 zastaveno. Státní zastupitelství v Olomouci přikročilo k přípravnému vyhledávání pro zločin hromadné vraždy proti  F. Vaculíkovi, A. Miklošovi. Vyšetřovací komise BV  ÚNS souhlasila s exhumací těl obětí, k níž došlo  ve dnech 8.-9.10.1947. Z hromadného hrobu  na „Švédských šancích“ byla vyzdvižena  těla celkem 265 lidí. Řízení proti uvedeným civilistům bylo však postupně též zastaveno. Tolik i pro upřesnění níže uvedeného. Zbývá jen dodat, že podobný „amnestijní zákon“, který jsme měli po válce my, měly i jiné státy. V NSR z dvojího pardonu se těšily tisíce nacistických zločinců. Přesto však i poúnorová spravedlnost postihla, i když mnohem lehčeji, než si zasloužil, důstojníka K. Pazúra,

Pokud se na události díváme dnešníma očima, pak bychom  trest tohoto „pána“ považovali za nepřiměřeně nízký a nadto bychom  žádali i tresty odnětí svobody  pro další aktéry „popravy fašistů“.  Tehdy však byla jiná doba, krvavá a nenávistná.  Od německého vraždění, jež založilo potoky krve, uplynulo jen několik týdnů.  Nebylo proto v některých případech ani možné dalšímu   násilnému jednání zabránit. K němu docházelo dříve i ve Francii, v Belgií, v Holandsku, v Polsku, Jugoslávii, Řecku a jinde. Bylo to všude tam, kde okupovaným národům vládli Němci krvavou zločineckou rukou.      J. Kovář