Jak Brno oslavilo letošní máj

To největší výročí měsíce — 72 let od vítězství nad fašismem — důstojně a upřímně oslavily pouze brněnské vlastenecké organizace. Rada města Brna se samozřejmě nemohla vyhnout své povinnosti připomenout tak významné události a formálně je splnila. Byla však plně zaměstnána přípravou velkolepého „Meeting Brno 2017“, kterým se zapojila do akce „Česko-německé kulturní jaro“. Podle programu tohoto „meetingu“ ho klidně mohla nazvat „Německé jaro v Brně“.

Počínaje 19.5. až do 28.5. bylo naplánováno na každý den několik akcí — diskusní fóra, přednášky, divadelní představení čtení literatury atd. Přípraven byl i bezplatný výlet do Prahy na výstavu Gerharda Richtera. Obdivuji hlavní organizátory, všech těchto akcí — paní Kateřinu Tučkovou, J. Ostrčilíka, J. Mottla, O. Lišku a jiné, jak to vše mohli zvládnout. Museli na tom pracovat dlouhou dobu, i když měli vydatnou pomoc člena rady Brno-střed, pana M. Doležala a požehnání pana primátora Vokřála a M. Hollana. Jistě nebylo snadné získat i finanční podporu na provedení programu, zvláště pak na lešením vytvořeného obrazu Německého domu v jeho opravdové velikosti — tj. v měřítku 1:1.

Musím přiznat, že jsem se nezúčastnila těchto předkládaných, a tak těžce vypracovaných akcí. Jsem zřejmě kulturně zaostalá, protože čtení literárních děl autorek jako Anne Hahn, Sabine Dittrich mi nic neříkají a diskuse, kterou měl vést M. Kocáb mě nezajímala už vůbec. Nepoctila jsem svojí přítomností ani výstavu věnovanou „světoobčanu“ (tak byl nazván) Jiřímu Grušovi, který se proslavil svoji básnickou sbírkou „Wacht am Rhein“, kde vyjádřil upřímně svůj protičeský postoj. Nevyslechla jsem si ani „společný hlas“, moderovaný páterem Halíkem, ani to, co poslouchala ve své vile Grete Tugendhat.

Zúčastnila jsem se však přivítání znavených poutníků vracejících se z Pohořelic v rámci akce „Pouť smíření 2017“.  Putoval s nimi i náš primátor. Protože nám byla zakázána nějaká větší „vítací akce“, shromáždili jsme se na povoleném úseku frekventované ulice v blízkosti starobrněnského kláštera, kde se každoročně koná poklonění před památníkem na „hrůzné, bestiální chování Čechů“ během transferu německého obyvatelstva z Brna. Účastníky této provokační poutě jsme uvítali tak, jak si to zasluhovali. Asi byli poněkud překvapeni vyjádřením našeho „přátelství“ vůči nim. Naše útoky byli pouze verbální, nedošlo k žádným incidentům. Vždyť nás hlídalo 12 policistů!

Neodolala jsem však pozvání, uveřejněné v brněnském Metropolitanu, na přednášku Dr. Rudolfa Landrocka, předsedy Bruny, o historii a architektuře Německého domu v Brně a jeho významu pro brněnské Němce. Přiměl mne k tomu i text na památníku u vchodu na Moravské náměstí. Zní takto:

„Město Brno vznikalo od 13. století na půdorysu tří hlavních etnických skupin: domácí slovanské nebo České, německé a židovské.“

Jak jsem očekávala, pan R. Landrock, který k nám vážil cestu až z dalekého Bonnu, nám vyprávěl, že moravské území bylo obýváno Germány již od roku narození Krista. Jeho přednášky se zúčastnilo 100 —120 posluchačů. Pan R. Landrockt mluvil dosti tiše do mikrofonu a překlad z němčiny do češtiny byl velmi špatný a neúplný. Pan doktor nás všechny zdvořile uvítal a vyjádřil svou radost nad přítomností členů Bruny. Po dosti dlouhém a velice podobném popisu interiéru Německého domu a jeho blahodárnému plnění své funkce, neopomněl se zmínit i o utrpení německého obyvatelstva v době naší první republiky. Svou přednášku taktně ukončil před událostmi za II. světové války a doporučil nám knihu Ing. V. Filipa — Německý dům — Deutsches Haus, kde prý je vše vysvětleno. Musím si ji tedy přečíst, abych se dobrala pravdy o našich dějinách.

Neubránila jsem se své snaze přednést kritiku Německého domu po stránce urbanistické i výtvarné. Mé hodnocení o jeho neestetickém, cizím vzhledu a nevhodnosti pro výstavné město Brno bylo provázeno již poměrně tichým nesouhlasem z řad posluchačů. Bouře vypukla však při mých slovech o historických faktech a sice o tom, že Slované obývali brněnskou oblast již od 5. století a že počátkem 13. století se stalo město Brno městem královským Království Českého a zůstalo vždy městem českým. Hlasitý protest, vyjádřený silným tleskáním a voláním, se mi podařilo překřičet jen svým představením sebe sama jako rodačku z Opavy a svědkyni provokací Němců v době naší první republiky v této oblasti. Vedení přednášky se nesnažilo situaci uklidnit — spíše naopak — a tak jsem musela odstoupit od dalšího pokračování svých příspěvků v diskusi.

Bylo by to stejně zbytečné, protože po ukončení celé akce, která dále pokračovala celkem nezajímavě, jsem byla oslovena předsedkyní brněnského německého spolku, dámou nejen elegantní, ale i inteligentní a vzdělanou. Tím spíš mě překvapilo její neústupné trvání na tom, že jak Opava, tak její okolí, tak i celé naše příhraničí, bylo vždy německé. Zcela zamítla jakoukoliv spolupráci či spojitost se Sudetendeutsche Landsmannschaftem a poněkud ironicky mne pozvala na setkání jejich spolku, abych se o tom mohla přesvědčit.

Je vcelku smutný a výstražný fakt, že i ti Němci, kteří zde mohli po válce zůstat, mají veškerá práva českých občanů a poklidně si žijí v naší zemi, nemohou se oprostit od svého velkoněmeckého sebevědomí. Kdyby přišlo na „lámání chleba“, okamžitě by se opět postavili proti nám. Ještě smutnější je skutečnost, že naší vedoucí politici tuto situaci nemohou — či spíše nechtějí pochopit.

Jediným světlým bodem těchto dní bylo převezení růžového tanku z Prahy k nám do Brna. Záminka pro jeho přítomnost byla velice průhledná — figuroval jako „výtvarný skvost“ D. Černého na výstavě Kmeny 90. Po jeho instalaci v blízkosti sochy T. G. Masaryka byl ověnčen kyticemi šeříků od vlasteneckých organizací, a i teď na jeho přídi vždy leží nějaká kytička, která ovšem bývá odstraněna. Vždy, když jdu kolem, tak ho aspoň pohladím. Vždyť přece bojoval za naše osvobození!

N. Žečeva