Intolerance

Ivana Matoušková

Ne, nemám na mysli Griffithův slavný němý film, jenž umělecky ztvárňuje čtyři podoby nesnášenlivosti, nýbrž jinou ukázku téhož jevu, tentokrát v televizním dokumentu scenáristky Hany Jemelíkové a režisérky Heleny Třeštíkové nazvaném Vyloučeni z literatury. (Uvedla Česká televize)

Pořad se zaměřil na specifickou skupinu obětí tzv. nezákonných soudních procesů z padesátých let, tj. na události, které jsou od listopadového převratu vděčným námětem mnohých antikomunistických agitek. Všechna tato díla nikdy neopomenou zdůraznit vysokou mravní a duchovní ušlechtilost a absolutní nevinnost pronásledovaných, tolik kontrastující se zvířeckou brutalitou jejich katanů a věznitelů, a tudíž i celého „zločinného komunistického“ režimu. Přitom pochopitelně cudně odhlížejí od determinujících historicko-společenských podmínek studené války i od paralel na druhé straně železné opony, nemluvě o dalších okolnostech.

Danému klišé se bohužel nevyhnul ani zmíněný televizní dokument, jenž se pokusil prostřednictvím emotivních výpovědí manželek, dětí a přátel načrtnout tragické osudy některých katolických spisovatelů (kritiků, historiků...), odsouzených počátkem 50. let k dlouholetým trestám v první vlně vykonstruovaných procesů. Jak známo, obraz lidského utrpení lze využít i zneužít, o čemž ví každý autor své. Nehodlám se proto cynicky dotýkat otevřených ran těchto lidí a jejich rodin a respektuji jejich úhel pohledu, jejich bolest a hořkost. Přesto neskrývám zklamání nad tím, že přes ostentativní zdůrazňování křesťanské víry a lásky jsem se nakonec dočkala pouze nenávistného výroku, který jeden z někdejších žalářovaných zbožných katolíků adresoval jmenovitě „Grebeníčkovi, Exnerovi a Filipovi“ (sic!): „Komunismus je zrůdný režim, zrůdný systém! Když je u moci, krade a vraždí, a když není u moci, destruuje!“ - Prohlášení nepochybně paradoxní v kontextu s naší žhavě kapitalistickou, všestranně vytunelovanou a promordovanou současností, natož v kontextu s dějinami katolické církve, poznamenanými potoky krve a krádežemi od počátku až po dnešek.

Obraz utrpení byl tedy ve zmíněném filmu opět pouze zneužit k udržování koloběhu intolerance.

A přitom měl dokument vskutku jedinečnou příležitost tento prokletý kruh prorazit a dospět k historicky zobecňujícímu varování před nebezpečím ideologické ostrakizace jedinců či skupin, tj. před jevem, který se v naší kultuře (a ostatních oblastech života) s notorickou pravidelností dostavuje po každém zásadním politickém zlomu. To by ovšem autorky nesměly zapomenout na jistá zajímavá fakta, týkající se řady osob, o nichž jejich pořad hovořil.

A tak se divák bohužel nedozvěděl, že mnozí z oněch nespravedlivě „vyloučených z literatury,“ např. J. Zahradníček, V. Renč, J. Kostohryz, J. Knap, dříve sami nekompromisně a bez slitování vylučovali z literatury a ze společnosti jiné, a to v těžkých dobách pomnichovské druhé republiky. Nepochybně i na ně se vztahují verše manželky Karla Čapka Olgy Scheinpflugové, které zařadila po Čapkově smrti do básnické sbírky Stesk: „A člověk, jehož se šílenství zmáhá / bolestí říká vlasti má / a kol hrobu bloudě hledá vraha / s nejzbožnějšíma očima.“

Jak uvádí Marie Sulcová v závěrečné části své čapkovské tetralogie Brána věčnosti (Melantrich 1997), Zahradníček, Renč a Kostohryz náleželi k příslušníkům Katolické moderny. Dalšími byli např. smutně proslulý „čapkobijec“ Durych, pak Čep, Schulz, ruralista Knap, redaktor časopisu Řád páter Miklík aj. Tito militantní katoličtí intelektuálové se sdružovali kolem časopisu Národní obnova a představovali nesmiřitelné odpůrce „Masaryka, Beneše a vůbec všeho a všech, kdo se o republiku zasloužili“. Ihned po mnichovské zradě se dotyční na stránkách Obnovy zuřivě dožadovali vyloučení různých „masarykovců, benešovců, čapkovců“, židů a zednářů i německých uprchlíků ze života společnosti, o levici samozřejmě ani nemluvě! Pravda, k „vylučování“ neměli tehdy k dispozici potřebný potlačovatelský aparát, ten však dorazil o pár měsíců později - s nacistickou okupací. Pro ilustraci, v jakém duchu katolická Národní obnova psala, alespoň několik citací z výše zmíněné knihy M. Šulcové:

Již před Mnichovem např. útočila Obnova na český PEN klub (tj. na své kolegy spisovatele) následujícím způsobem: „Jedli, pili, hodovali, dobrou vůli spolu měli / demokraté, humanisti, bolševici, spiritisti. / Každý vítán v tomto kruhu, má-li usměrněnou hubu / ale kdo je fašista, ten je duše nečistá.“

A takto po Mnichovu Karel Schulz (autor skvělého románu o Michelangelovi Kámen a bolest) s vervou plival na celé dějiny první republiky: „Bylo to hrozných dvacet let ničemností a pomatení, kdy napsat slovo vlast znamenalo se vydat posměchu a vysloviti slovo Bůh znamenalo být v nejhlubším opovržení... Neváháme přiznat, že jsme volali boží tresty... Rouhače je třeba přinutit k tomu, aby se káli. Včetně Beneše. Buď učiní pokání, nebo musí být vyříznuti z tohoto národa... Kdo je zločinec, patří do kriminálu nebo do koncentračního tábora...!“

K volání oněch zbožných katolíků po „očistě“ („obrodě“) národa se záhy přidala další reakční periodika: Večer, Stříbrného fašistický Polední list, také Venkov a Národní listy... Jak konstatuje M. Sulcová, „očista duší“ v pojetí redakcí Obnovy, Večera i Řádu „zavrhovala všechno, co bylo vybudováno a nezavánělo náboženským fanatismem. Ne evangelium Kristovy lásky, ale tvrdá pěst!“ „Žádné jiné listy tolik a zákeřně neútočily na oba prezidenty i na něho (tj. K. Čapka - pozn. I. M.), tak jízlivě nepsaly o židovské komunitě jako právě oni. Renč, Zahradníček, Durych, Čep, Lazecký, Kostohryz, Miklík. Jako když se protrhne hráz kalné vody.“ - „Zalezte do skrýší jako netopýři, ponořte se do hlubin mořských. Vyjdete-li očištěni, budou tu pracovní tábory!“

A nyní několik konkrétních ukázek z tehdejších výlevů básníků Zahradníčka, Renče a Kostohryza, kteří pak byli v padesátých letech vězněni coby „špióni a nepřátelé dělnické třídy“:

Jan Zahradníček v článku Pláč koruny svatováclavské hřímal: „...Je třeba vyřídit dvě otázky, které nevyřešeny by potměšile hatily všechno naše úsilí: otázku židovskou a s ní spojený problém zednářských lóží...“ A v článku Český spisovatel pro změnu takto fackoval své kolegy z Obce spisovatelů: „Pánové! Celý svět už o vás ví... že jste v koncích... Nebylo v Evropě jediné stupidnosti, abyste se s ní nepolaskali, nebylo módy a perverznosti, abyste ji na srdci neohřáli, nebylo šarvátky, demonstrace i krveprolití, abyste se hned netasili svými podpisy a manifesty... Podpisovali jste a podpisovali až do toho Věrni zůstaneme!... Co potom s knihami, které píší? Je třeba ještě říkat, že vyšlehly už koniášovské plameny, které je v době velmi dohledné všechny stráví?“

„Tisíce děl volají po plameni!“ křičel obdobně Josef Kostohryz, „dočkají se?“

A Václav Renč se horlivě připojoval: „Spalte to honem, křivohřbetné čítanky, v nichž se představují v celé slávě a velikosti opuncovaní velikáni historie, přírodopisu a filozofie, své děti už nebudeme vychovávat v bludech o původu člověka...“ A dále vyzýval, „abychom rázně a bez rozpaků vyčistili svůj hospodářský národní život od elementů židovských a odkázali je jakožto hosty, a to hosty nikterak milé a vítané, do zvláštních hostinských pokojů... Nepálí nás antisemitismus, ale prostě Židé. Čili jinými slovy: pro otázku antisemitismu máme jediné řešení: asemitismus.“ Tolik snad na doplnění skutečností, na které dokument Vyloučeni z literatury diskrétně zapomněl. Stejně tak jako zapomněl byť sebemenší narážkou naznačit, že vylučování nebylo a není nějakou výhradní zrůdnou specialitou „totalitní diktatury“ (účelově ztotožňující „komunismus“ a fašismus), nýbrž trvá dál, ba přímo vzkvétá i v dnešní „křehké“ buržoazní „demokracii“ a dosahuje rozměrů čím dál úctyhodnějších, ne-li přímo rekordních. Neboť „neviditelná ruka trhu“ již znemožňuje vydávání knih i autorům režimním a všestranně přizpůsobivým! A především vylučuje z literatury většinu čtenářů, jimž jejich vydrancované peněženky nedovolují knihy kupovat.

http://www.obrys-kmen.cz/index.php/knihovna