Instalací pamětní desky německým obětem odsunu v Krnově posloupnost běhu historických událostí byla postavena na hlavu
Prvními oběťmi v 30. letech minulého století byli vyhnaní Češi, někteří z nich, stejně tak jako němečtí antifašisté, přišli o život. Při tom účinkovali, ve skutečnosti měli hlavní slovo, i tzv. sudetští Němci . V Německu vycvičení a vyzbrojení ordneři útočili nejen na české civilní obyvatelstvo, ale i na naše ozbrojené útvary, mezi nimiž byla i antifašistická Republikanische wehr, která stála věrně po boku našich vojáků. Tzv. sudetští Němci se podíleli i na terorizování českého obyvatelstva v době protektorátu. A byli to právě oni, co neúnavně volali po rychlejší germanizaci českého národa.
V době německé nadvlády bylo mnoho Čechů Němci zavražděno. Přesto český odpor okupanti nikdy nezlomili. Oběťmi Němců byli i spojenečtí zajatci, především sovětští. Pochody smrti čí transporty smrti projížděly i českým územím. Lidé se mohli dokonce i na vlastní oči přesvědčit, jak Němci se zajatci či vězni barbarsky krutě zacházeli. Lidský život pro ně neměl žádnou cenu.
Nevíme nic o tom , že by německé obyvatelstvo na území našeho pohraničí anektovaného nacistickým Německem nějak proti takovýmto zvěrstvům protestovalo, či dokonce někde účinně zasáhlo. Naproti tomu víme, že v některých místech se sudeti horlivě zúčastnili lovů na uprchlé vězně nebo je alespoň udávali a pomáhali zatknout. Taková byla většina „sudetoněmeckého“ obyvatelstva, žijícího na vzpomínaném území. Věrně stáli po boku Hitlera, nejen ve 30. letech 20. století, ale i na samém konci války.
Pak přišlo Květnové povstání českého lidu, pražské povstání. Němci se snažili co nejrychleji a co nejplněji je potlačit. Do těchto bojů se zapojili i mnozí tzv. sudetští Němci, kteří žili na území protektorátu. Zvlášť se vyznamenali i někteří členové Hitlerjugent. Nedělalo jim potíže asistovat při popravách českých vlastenců nebo dokonce se postavit do popravčích jednotek. V Praze dokonce někteří němečtí civilisté stříleli ze svých bytů, či úkrytů do českých povstalců.
I po skončení války, vyhlášením kapitulace německých ozbrojených sil, některé německé jednotky dále vedly svou nenávistnou válku proti Čechům. V pohraničí německé obyvatelstvo bylo zčásti vyzbrojené. Kladlo odpor proti příchozím českým jednotkám. Na hranicích se střílelo celé týdny a místy i měsíce po válce. Z ilegality vystoupili i wehrwolfové. Prováděli sabotáže, vraždili. Místní německé obyvatelstvo však vedlo převážně jen pasivní odpor. Toto obyvatelstvo, jehož jádro bylo silně znacizované již z doby předválečné, se zásadně nezměnilo. Jen muži mezi ním chyběli. Byli v zajetí, na útěku nebo padli za Vůdce a vlast.Těch padlých sudetů v uniformách, co tak statečně bojovali za novou Evropu, v níž by vládnul panský německý národ a Slované, pokud by nebyli vyvražděni, by mu museli sloužit a otročit, bylo údajně až 200 tisíc.
I „sudetské ženy, dívky“, chlapci z Hitlerjugent však trpěli nacistickým morem i v této poválečné době. Němečtí antifašisté sami dobře dovedli oddělit zrno od plev. Jejich komise udělovaly antifašistický statut jen prověřeným. Těch bylo zoufale málo v německém obyvatelstvu. Takže můžeme tvrdit, že velká většina sudetů v té době ještě nebyla vyléčena z nacismu, ale naopak jím trpěla. A těmto lidem, kteří při přesídlování z Československa zemřeli, aniž bychom se dopátrali, kým ve skutečnosti byli, co vše provedli, budeme instalovat pamětní desky a stavět pomníky, vzpomínat na ně, aniž bychom věděli, kdo všechno mezi zemřelými je? Princip spravedlnosti nám to nedovolí. Nelze vedle sebe stavět ubité vězně koncentračních táborů a právem popravené esesáky a gestapáky. Oběti a jejich vrazi ani ve smrti k sobě nepatří. Kam náležela většina sudetů, víme. Proto bez rozlišení zemřelých bychom neměli na jejich památku instalovat desky. Ale naopak takovéto anonymitě odporovat .Vrazi si žádné desky nezaslouží!
Počet sudetů, kteří zahynuli při přesídlování z Československa činil 15 až 30 tisíc. Do tohoto počtu byli započítáni i sebevrazi, jichž bylo snad 5 až 8 tisíc. Nejen Goebbels nechal povraždit celou svou rodinu. Někteří sudeti, dříve než spáchali sebevraždu, sami sáhli na životy svých rodinných příslušníků.
Dříve než tito a další sudeti zahynuli, bylo Němci zavražděno či zabito v boji na 360 tisíc československých občanů. Kde je pamětní deska čs. odbojářům, kde je pamětní deska ubitým spojeneckým zajatcům, kde je deska zavražděným, vyhnaným Čechům a německým antifašistům z .pohraničí v r. 1938? Pokud tyto antinacistické skupiny občanů své desky dosud nemají, pak instalováním pamětní desky německým obětem odsunu z Krnova jsme dopustili, aby celá minulost byla postavena na hlavu.
."Své faktické námitky také vysvětlil oblíbený místní historik a publicista Vladimír Blucha, který o dějinách města publikoval několik beletristicky laděných knížek a také sbírku pověstí. „Jeden památník obětem válek a násilí už Krnov má, pokud byly snahy o vytvoření dalšího, nic proti tomu nemám, ale bylo by namístě pak na něm vzpomenout všechny oběti válečných a poválečných událostí. Tedy i zavražděné Čechy-odbojáře a Němce loajální s tehdejší československou prvorepublikovou vládou nebo i zabité spojenecké vojáky, kteří zemřeli v zajateckých táborech rozložených tehdy na území Krnova. Těch „hladových pochodů“ prošlo Krnovem více, včetně transportů Židů odsouzených na smrt. Nemyslím si, že je správné preferovat jen jednu skupinu obětí,“ uvedl publicista Blucha." (Z článku „Němečtí rodáci odhalili v Krnově pamětní desku německým obětem odsunu“)
Toto stanoviska pana Vladimíra Blucha je pro nás zcela pochopitelné a velmi blízké. Myslím, že v souladu s ním by měli v Krnově i jednat. Ale nejednají! A proč asi? Najde většina krnovských obyvatelů cestu k pochopení příčin a jejich historických důsledků? Najde většina krnovských obyvatel cestu, vedoucí k naplnění tohoto pochopení? Dej, Bože!
J. Skalský