Horst Seehofer opět bájí

Není pravda, že tzv. sudetoněmecký landsmanšaft se vzdal majetkových nároků vůči ČR.  Aby vzdání se tohoto „práva“ mělo právní účinky, je nutné nejenom aby „sudetoněmecké spolkového shromáždění“ učinilo nějaké prohlášení o vzdání se majetkových „nároků“, ale je především nutné, aby novelizaci stanov „sudetoněmeckého landsmanšaftu“ (SL) registroval příslušný německý rejstříkový soud, ale ten tuto novelizaci odmítl registrovat. Proto platí stanovy SL v původním znění.  To jistě pan odstupující premiér ví a přesto nedbá. Vypráví nám pohádky, slušně řečeno.

K tomu je nutné ještě dodat, že ani to „vzdání se majetkových nároků“ SL nebylo zdaleka čisté. Ještě koncem roku 2015 mluvil B. Posselt, předseda SL, ve vídeňském Domu vlasti. A zde přítomným landsmanům prohlásil, že odškodnění bude a budou i majetkové restituce. Dokonce mluvil i o zrušení „Benešových dekretů“.

Od G. Zeihsela jsem se dozvěděli, že rakouský landsmanšaft vede přímé ujednání s ČR o náhradě škod tzv. Novorakušanům, tedy landsmanům.

Ale i kdyby bylo pravdou, co tvrdil H. Seehofer, německý soud skutečně novelizaci stanov SL registroval, což neudělal, znovu zdůrazňuji, pak by vystala otázka mnohem zásadnější.  Měl SL vůbec někdy právo na návrat do původní vlasti, tedy do Československa,  a nárok na odškodnění či dokonce restituci majetku, který byl německému obyvatelstvu, které jsme z ČR přesídlili do Německa, konfiskován v souladu s rozhodnutím vítězných spojenců na mezinárodních konferencích?  Řekněme jasně a jednoznačně, že odsunutí Němci  si právo na vlast a na odškodnění či dokonce na majetkové restituce sami udělili  a nyní se již celá léta svoje požadavky, které se nejen nezakládají na mezinárodním právu, ale jsou dokonce s ním hrubém rozporu, snaží vnutit i nám. Na neštěstí pro nás máme takové „politiky“ jako je D. Herman a P Bělobrádek, B. Sobotka a další, kteří je více či méně v tomto směru více či méně opakovaně podpořili.  Naštěstí z bájí se pravda nestane, i když  jsou celá desetiletí opakovány. Lež zůstane lží, v tom lepším případě jen nepravdou. Pak ovšem vzniká otázka informovanosti takových politiků.

Ale musím ještě zdůraznit, že nedluhujeme my Němcům, ale Němci dluhují nám. Pařížská reparační smlouva stanovila povinnost Německa zaplatit spojeneckým státům reparace. Československo bylo též signatárním státem. SRN, která se stala nástupnickým státem hitlerovského rajchu, nám bylo povinno zaplatit 360 miliard předválečných korun. Z toho nám, přestože němečtí kancléři počínaje W. Brandtem a němečtí ministři zahraničních věcí až po H.-D. Genschera slibovali, že nám reparace zaplatí jen co Německo bude sjednocené, zaplatili asi 0,4 % z celkové částky. Německo nám dluhuje přibližně přes 3,5 bilionu současných korun.  A zase jsme to my, co z nějakých důvodů projevujeme nepochopitelnou zdrženlivost.

Ale je tady ještě jedno velmi zajímavé tvrzení pana H. Seehofera. Cituji: „Ve smířlivém duchu se nesly i poslední dva sudetoněmecké sjezdy. V roce 2015 na sjezd Sudetoněmeckého krajanského sdružení jako první člen české vlády oficiálně zavítal tehdejší ministr kultury Daniel Herman. Loni na něm zase tehdejší český vicepremiér Pavel Bělobrádek (oba KDU-ČSL) prohlásil, že přijel na návštěvu ke krajanům.“

Jak byl smířlivý sjezd SL v roce 2015? O smířlivosti jednoznačně mluví následující citáty.  Pan H. Seehofer ve svém projevu na tomto sjezdu mimo jiné prohlásil: „70 let od války také znamená 70 let od počátku vyhnání. Vás, sudetské Němce, to zasáhlo s plnou silou. V květnu 1945 začala v Čechách jedna z největších a nejbrutálnějších etnických čistek 20. století. Sudetští Němci byli zbaveni práv, cti, stali se psanci. Vyhnáni  z jejich vlasti, země předků, která byla kolonizována Němci již 800 let. Zasáhlo to ženy, děti, starší osoby. Násilí v Ústí a Brně se staly symboly nelidskosti, utrpení, mučení a smrti.

 Dovolte mi, abych se vyjádřil velmi jasně: vyhnání sudetských Němců bylo a zůstává pro historii zločinem proti lidskosti, velkou a obrovskou nespravedlností.

Krátce po válce přijely první vlaky ze sudet do Bavorska. Náhodní ztroskotanci, bez bytu, bez práce, domov jim byl ukraden…“

B. Posselt k nám byl mírnější. Obvinil nás jen z chladnokrevných válečných zločinů. O několik měsíců později pan rakouský landsmanschaft na Dni vlasti nás obvinil z genocidy.

Co na uvedeném bylo smířlivé? Nic! Jen chování našich tehdejších vládců bylo tristní. Mlčeli k tomu všemu. Dělali jakoby se nic nestalo. Když jsme se tázali pana P. Bělobrádka, tehdejšího místopředsedy vlády ČR, co udělal proti uvedeným protičeským lživým útokům, nedověděli jsme se nic. Ministerstvo zahraničních věcí ČR se vyjádřilo, že šlo jen o volební řeči s cílem získat více hlasů. Ale jak by mohlo jít o volební postupy, když takováto obviňování byla na nás valena snad každý rok. Je jenom zajímavé, že socdemáci ani kádeuáci podobnou volební taktiku, jak uskutečňovali Němci, ani při posledních volbách nepoužili. Jistě věděli, že volby budou pro ně debaklem. Přesto se nesnažili získat nějakou pochopitelnou a nabízející se výhodu. Na Němce neútočili a dokonce ani nechtěli na nich ani to, co nám podle mezinárodního práva patří.

„Naši“ politici se nechovali smířlivě, ale jako podřízení, kteří se bojí nebo nemohou vzdorovat svému pánu. A tak „smířlivě“ mlčeli. Ostuda všech ostud!  A to ještě na sjezdech SL bývají zpravidla, snad dokonce vždy, i naši diplomaté. Ti někde v koutku cudně mlčeli a asi se také tvářili, že to všechno patří k jakési vyšší  hře, snad diplomatické na nejvyšší úrovni. Není takovéto jednání důvodem k provedení nějaké očisty nejen mezi politiky, k té došlo částečně již při volbách, ale také mezi diplomaty, kteří nepozvedli svůj hlas proti lživým útokům proti nám. Dej, Bože, prosím, aby se alespoň na částečnou výměnu takovýchto „diplomatů“ nezapomnělo!

J. Skalský

„