Hodnoty našich národních dějin nejsou ani prázdné fetiše, ani falešná  simulacra či ikony

Prof. PhDr. Stanislava Kučerová, CSc.

Po všech historických peripetiích, ke kterým po vzniku Československé republiky r.1918 došlo, čelíme posledních již (neuvěřitelných) 28 let systematickému projektu  přehodnotit nevybíravým způsobem naše národní dějiny. Cizí útočníci, nájezdníci a uchvatitelé minulých dob stejně jako hamižní mocipáni, kořistníci a rozkrádači si zasluhují uznání ba obdiv, protože „něco dokázali“. Kdo si však zaslouží  nejdříve kritiku a  pak zapomnění, to jsou naši buditelé a obrozenci. Proč  vydupávali ze země národ, který již byl z větší části asimilován? K čemu  obnovovali český jazyk a vraceli  tak český národ mezi ostatní národy Evropy? K čemu kladli české základy věd, umění, hudby, techniky, architektury, školství, průmyslu, všech oborů a oblastí kultury, které patří k životu v moderní civilizaci? Jen vytvořili podmínky k tomu, aby r.1918 mohlo vzniknout Československo, nepřáteli odmítané  jako umělý, neorganický útvar. Prý nedovedlo najít modus vivendi se svými menšinami a vlastní vinou se prý  rozpadlo. A nebýt  Československa, nebylo by Mnichova, nebylo by odsunu, nebylo by Února 1948, srpna 1968… Obrozenci to zavinili. Mezi disidenty se objevil i  názor, že nebýt Jungmanna a Šafárika,  mohli jsme mluvit německy, tedy velkým, ne-li světovým jazykem,  a mohli jsme žít v klidu a  blahobytu. Mohli jsme žít v lůně velmoci bez vlastních  nesnází. Zapomíná se ovšem, že velmoci mají nesnáze zase jiného druhu a typu, že  např. vedou války, přepadají, ničí, plení, podmaňují. Ale  říká se jim, tak jako nám, že se mají vyrovnat se svou minulostí? Nebo to je úkol jen pro malý národ? Jen  na jeho svědomí je dovoleno útočit? Jen na to, že se odvážil bránit se?

     K publicistickému bontonu u nás patří stěžovat si na historická traumata, která národ utrpěl  /1620,1938, 1968, 1992/ a která  mu prý  bolestně připomínají nesamozřejmost vlastní existence  a vyvolávají psychický  pocit  neklidu, nejistoty, permanentního ohrožení. Dovoláváme se prý svých mýtů,  kýčů, fetišů a  nedokážeme se zbavit svého nacionalismu. Mytologizujeme si neprávem  své dějiny, neprávem  nadřazujeme kulturu nad politiku,   uchováváme trvale  falešné vědomí a nevyrovnáváme se řádně s minulostí. Avšak co takové vyrovnání má podle nich  znamenat? Opustit vlastní verzi, abychom mohli převzít hodnocení minulých dějů od svých odpůrců,  přijmout  verzi politického protivníka, který má (nejen) mediální  propagandistickou sílu nás k tomu přimět? Proč renomovaní tvůrci veřejného mínění (a jsou dnes nejen v médiích, ale i ve vládě) kopírují  hodnotící soudy protičeských historiografů? Proč nevyhlásí jednou provždy, že dost bylo nezdarů a traumat a  že je třeba vydat se  znovu na cestu, znovu a lépe  a neohrožovat  přitom svou těžce nabytou identitu?

Místo toho přepisují dějiny, osobnosti a ideje problematizují, ironizují, všemožně dehonestují. Jeden stálý moderátor velmi frekventovaného televizního pořadu o české historii  mi  připomíná natěšeného kuželkáře, který  u stolu se svými besedníky, nad něž se  svou předpojatostí výrazně povyšuje,  poráží vítězoslavně jednu historickou osobnost či událost za druhou. Padají pod jeho nespravedlivými zničujícími soudy - jak ty kuželky, jedna za druhou.

On se za všech  politických okolností a ve všech historických  situacích honosí převahou nad  všemi diskutéry a tváří se jako veleinformovaný, neomylný a  nezpochybnitelný  nejvyšší soudce. A přitom hlásá bludy!

 Na příklad. -Není pravda, že si československý národ vymyslel Masaryk r.1918, a to  zcela účelově, aby mohl  zdůvodnit požadavek na vznik Československé republiky. Idea byla živá od samých  společných počátků národního obrození a sílila spolu s ním. O vyvedení Slováků z maďarského područí uvažoval  Čech Havlíček, stejně jako  Slováci Kollár a Šafárik  a mnozí  jiní  buditelé před ním a poloviční Slovák  T.G. Masaryk po něm, ještě  dlouho před  první světovou válkou. Československo r. 1918  bylo výsledkem  mnohaletého společného úsilí a posléze i ozbrojeného  boje Čechů a Slováků, kteří se pokládali za dvě větve společného národa.

  -A není pravda, že národní obrození bylo nacionalistické. Bylo humanitní, všelidské.  Od Kollára až po Masaryka, přes Palackého a  všechny ostatní buditele, všichni kladli na první místo lidství, všelidské bratrství, jemu podřizovali národ. Dokonce i neurvalému napadání Slovanů z úst pověstného T.Mommsena  chtěl Masaryk čelit nenásilně, demokraticky a   lidsky (humanitou).

-Tvrzení, že jsme nadřazovali kulturu nad politiku, jímž se nás  také „nápravci našich výkladů  dějin“ pokoušejí deklasovat,  svědčí jen  o   jejich nepochopení prosté skutečnosti, že v nesvobodném režimu přejímá funkci veřejné výměny názorů kultura, především  literatura.  Jako by nevěděli, že politika byla  vždy  doménou  vládnoucích držitelů moci, zatímco umění a   zvláště literatura  poskytovala jisté možnosti  jako  útočiště ovládaným. Tím, že   přinášela, byť i jen skrytě,  obraz doby a politických úvah,  duševního stavu společnosti, individuálního hledání a prožívání společenských problémů. Literatura má ovšem hodnototvornou povahu. Ukazuje to, čeho si vážíme, co ctíme, co milujeme. Předkládá hodnotící soudy o hodnotách v umělecké (také hodnotové) podobě. Ale hodnoty naší  národní literatury a kultury vůbec  (ideje, normy, příklady, vzory, ideály, vize) nejsou nepřáteli  vysmívané a odsouzeníhodné  

mýty, fikce, falešná a lživá simulakra (přetvářky), jak se nám snaží namluvit  dnešní renomovaní kritici dějin našeho národa  (Podivenovi  pokračovatelé) a  tvůrci veřejného mínění. Je to  duchovní bohatství společnosti i jedince, národního kolektivu i  občana. Bez  ideálních hodnot chybí jedinci i kolektivu něco velmi podstatného: uvědomělé lidství, smysl pro  pravdu a spravedlnost, dobro a čest, krásu a lásku.

  Pociťujeme všeobecný úpadek, není na co být dnes  hrdý. Předchozí  prezident popisoval vnější projevy demoralizace národa, mluvil o ztrátě respektu k poctivé práci, o hluboké degradaci úcty a sebeúcty, kulturnosti chování, vztahů k lidem i věcem,  o nekritickém obdivu povrchnosti, okázalosti, líbivých gest….Není se co divit, je to přirozený následek komplexního působení médií s cílem zbavit  občany vztahu  k tradicím a  úcty ke kulturnímu odkazu předků. Bylo řečeno, že bez demokratů není demokracie. Bez morálky není  demokratů, můžeme dodat.  Sebeúcta a národní sebeuvědomění k morálce neoddělitelně patří. Bez výchovy hodnotami a  k hodnotám v rodině i ve škole a na veřejnosti  všeobecný společenský  úpadek nepřekonáme.

Jak dál?     

Integrace Evropy, jak se zdá, přestala být tabuizovaným, nedotknutelným božstvem. Velká Británie vystoupila. Islámská invaze se jeví jako hrozivá a  neřešitelná.  Federalismus se dostává do  odstředivky dějinného vývoje. Potlačovaná národní perspektiva představuje užitečný model lepšího budoucího  řešení. Národ  má a může plnit nezanedbatelné  funkce. Uspokojuje potřebu lidí najít pevný bod v chaotickém světě.  Poskytuje jistoty v čase zmatků. Národ je řeč, historická paměť a tradice,  znalost sociálních reálií. Důvěrně známé sociální a materiální prostředí. Odlišnost a přece  vzájemnost, uznávaná  svébytnost a přece solidarita a respekt  mezi národy, to jsou  důležité  hodnoty, které federalismus svou necitlivou unifikací a nedemokratickou  mocenskou hegemonizací  neposkytuje. .

       Ukazuje se, že vlastenectví, láskyplný prožitek a  trvalý pocit domova, lásky a úcty k  mateřskému jazyku a k  národní  kultuře podrží  svůj význam i  v procesech integrace v celoevropském a světovém měřítku. Bránit svůj národ a svou příslušnost k němu má smysl i v době postupující globalizace.