Hlavní ukrajinská rada osvobození

pro boj proti SSSR, Polsku, Německu a Československu

Měsíc poté, co banderovci zákeřně zavraždili v Karpatech dva naše svobodovce a přepadli pět našich nákladních aut, tři dny po tom, kdy první prapor divize SS Galizien dostal rozkaz napadnout slovenské partyzány, to znamená 25. září roku 1944, se stalo něco neslýchaného a nevídaného: Němci propustili Banderu ze Sachsenhausenu. Pár dní po Tarasu Bulbovi. Pár dní před Melnikem.

Událo se to tak oficiálně, že dokonce nacisty kontrolované Denné správy o tom informovaly na předním místě: „Bratr Stěpan Bandera a tři sta členů OUN opustilo německé vězení a nacházejí se na svobodě. Bandera poslal představiteli Hlavní ukrajinské rady osvobození v zahraničí vřelé pozdravy.“ Byl to jeden z výjimečných případů, kdy Němci osvobodili z koncentračního tábora tak velikou skupinu vězňů.

Tato sama o sobě neuvěřitelná událost měla zcela uvěřitelné důvody. Souvisely se záchrannými akcemi totálně zmobilizované Třetí říše. Nazývaly se novou politikou vůči východu. Rodila se pod tvrdým tlakem sovětskými ofenzívami ničené branné moci, která neodbytně žádala posily a zabezpečení fronty. A z podnětu vedoucích nacistů, kteří navrhovali, jako kdysi Rosenberg, neizolovat ukrajinské nacionalisty od evropské politiky, ale vtáhnout je do ní. Bylo však pozdě. Ukrajina s Haliči a částí Polska už byly za frontovou linií. Kubijovičova živořící organizace vzala nohy na ramena do slezské Lubiny. Hospodářské centrály evakuovali ze Lvova do Vídně. Další část exponentů se ocitla v Berlíně. Spolupráce ukrajinsko-německá se od útěku z Haliče stala vlastně jenom fikcí.

Byla tu však obrovská dvoumilionová armády deportovaných ukrajinských dělníků, která otročila na celém území německé říše. Na jejím trpkém údělu se nezměnilo nic, jen to, že jim na hlavy padaly bomby častěji než předtím. Čekali jen na konec války a na návrat domů.

A šlo právě o ně. Pokud se Němci rozhodli povolit ukrajinskou politickou reprezentaci, měli na mysli především vznik struktury, která by mohla dodat pod prapory hynoucí říše tento nesmírný biologický potenciál. Podle nacionalistů měli takovou reprezentaci Němci uznat hned na začátku války a všechno mohlo být jinak.

Hitlerovci nasadili na operaci to nejlepší, co měli. Především Bergera, kterého stáhli z Bratislavy, odkud sliboval Himmlerovi, že do čtyř dnů zlikviduje slovenské povstalce. Berger vzal na milost dr. Fritze Arita, odborníka na východní otázky, vyhnaného z úřadu Generálního gouvernementu, a posílil jím své řady. V horečném spěchu svolali řadu schůzek. V říjnu jednali téměř se všemi prominenty přicházejícími v úvahu. Kubijovič, potulující se vyplašeně mezi Krakovem a Lubinou, byl však zkompromitovaný. Mazepa, kterého přivezli zvlášť z jeho pražského zátiší, málo výrazný. Melnik, právě propuštěný ze Sachsenhausenu, nepřijatelný pro banderovce. Skoropadskij, který se opět vrátil do své vily ve Wannsee u Berlína, už nikoho nepředstavoval.

Zůstával Bandera. Mohl být tou potřebnou mobilizující silou, tím nejvhodnějším kandidátem. To Berger uznával. Stejně tak však mohl být nebezpečný. Prokázal to nakonec během prvních rozhovorů. Berger rychle pochopil, že Banderu nepřesvědčí. Bandera stejně jako před lety nadále žádal uznat lvovskou vládu a vytvořit samostatnou Ukrajinu. Znělo to paradoxně, protože celá Ukrajina byla opět sovětská, ale Bandera hrál svoji hru. Odůvodněně předpokládal, že ani v této katastrofální situaci nepřistoupí Němci na jeho podmínky. Ostatně, nemínil už vůbec jednat s těmi, kteří prohrávali. Dávno přehodil výhybku. Na závěry třetího sjezdu, sázejícího na porážku Německa a kalkulujícího s třetí světovou válkou, a na závěry dalšího, IV. sjezdu, svolaného v červnu 1944 a vyzývajícího bojovat proti Moskvě, ale také proti Berlínu.

Rozehrával také novou partii politického programu. Místo koncepce korporativní Ukrajiny z roku 1941, inspirované příkladem fašistické Itálie, liberálně-buržoazní zřízení. I v samotné Organizaci ukrajinských nacionalistů se odehrály s jeho vědomím značné změny. Z vedení odešla část staré gardy, nositele neaktuálních názorů nahradili mladí, zejména vzdělanci z akademických kruhů.

Novou koncepci přijali v červenci 1944 představitelé většiny nacionalistických organizací. Na jejím základě vytvořili nadstranické centrum Hlavní ukrajinskou radu osvobození. Přijatou politickou platformu zakotvili v ústavě a ve výzvě k lidu. Především zdůraznili, že sjednocení nacionalistických skupin se uskutečnilo na základě všeobecných požadavků ozbrojeného boje proti čtyřem státům: Sovětskému svazu, Polsku, Německu a Československu.

Pro Banderu bylo rozhodující, že všechna klíčová místa v pětadvacetičlenné radě zaujali jeho lidé - tajemníka pro věci zahraniční Mykola Lebed, generálního sekretáře a tajemníka pro vojenské záležitosti Roman Szuchewicz.

Bandera myslel na budoucnost. A už vůbec se nemínil kompromitovat s Němci. Spíše se od nich distancovat. Proto vychytrale navrhl místo sebe doktora Horbového, v nacionalistických kruzích známou osobnost; kandidatura však nebyla přijata, protože místo pobytu navrhovaného bylo neznámé.

Bergerem znovu objevený Arit přišel v této téměř bezvýchodné situaci se spásným návrhem: nabídnout spolupráci lidem, kteří byli do té doby mimo politiku. Jedním z nich byl bývalý plukovník polské armády, už ne nejmladší, málo známý, nevýrazný Pavol Šandruk. Přivezli ho v listopadu za zapadlých Skierniewic, kde žil v posledních měsících v ústraní. Měl pověst schopného důstojníka. Byl jedním z mála Ukrajinců v předválečné polské armádě s tak vysokou hodností. V bojích proti Němcům ho vyznamenali vysokým vyznamenáním, křížem Virtuti Military. Po porážce Polska ho gestapo uvěznilo. Po propuštění se přihlásil do Rollanda, pochodoval v jeho řadách jižní Ukrajinou, když ale Němci neuznali Stečkovu vládu, požádal o uvolnění. Když mu nacisté nabídli tak reprezentativní místo, celý týden se radil s Banderou, Melnikem, Hryňukem, Kubijovičem. Osmý den nabídku přijal. Mnozí nemohli pochopit, proč tento důstojník, který si na prstech jedné ruky mohl spočítat, že dny velkého Německa jsou sečtené, se dal v předvečer jeho porážky do Hitlerových služeb. Všichni však zapomněli na to hlavní. Byl přesvědčeným antikomunistou. Už v mládí velel petljurovské divizi vraždící kyjevské bolševiky. Dostal hodnost německého generála, „aby nebyl hodností níž než Vlasov“, povolení ukrajinizovat divizi SS Galizien, vytvořit další a zformovat Ukrajinskou národní armádu. Koncem února ho ve Weimaru slavnostně zvolili členem předsednictva Němci nakonec povoleného Ukrajinského národního výboru. V projevu potvrdil věrnost Říši a připravenost podporovat širokou protibolševickou frontu. Tato propagandistická groteska nestála nacisty ani groš. Nacionalistům však umožňovala demonstrovat světu, že jsou politickou silou, která se nezřekla boje o svůj samostatný stát. Jejich úlohu budou muset po válce respektovat také vítězné mocnosti a nebudou je moci považovat za bezdomovce bez státní příslušnosti, o které nikdo nestojí.

Buhuš Chňoupek: Banderovci

Výňatky z druhé části, ze stran 221-224

nakladatelství Futura